Feon
Byl jsem rád, že mě Ray přitáhl do náruče. Miloval jsem jeho objetí a jeho teplo. Cítil jsem se u něho bezpečně.
A i když jsem cítil to, co mé srdce svíralo, přesto jsem cítil i jeho lásku.
Opřel jsem se o něj a čekal, co ještě řekne, ale v tu chvíli vběhla do našeho domu vystrašená Lea.
„Lovci?“ skoro jsem nadskočil, když Ray křiknul, aby se všichni schovali.
Byl jsem zmatený. Jen jsem hleděl na Leu, která zase hned vyběhla, a pak na Raye. Nechápal jsem, jak se tu mohli dostat. Až teprve po chvilce mi došla Rayova slova o zbraních. Vběhl jsem do obýváku a otevřel truhlu, do které jsem je uschoval.
„Tady!“ křikl jsem na něho.
Když je začal vytahovat, chytl jsem ho za loket a otočil ho k sobě.
„Bojím se, Lioneli,“ řekl jsem popravdě. „Bojím se nejen o sebe, ale i o všechny ostatní, a taky o tebe. Buď opatrný, prosím.“
Můj tichý hlas přecházel skoro do pláče.
Jak se mohlo všechno, tak na jednou pokazit?
Nejdříve můj únos, pak Levi a teď… Copak nemůžu být šťastný a žít tu s Raymondem v poklidu?
Vážně jsem se bál. I proto, co jsem nedávno zažil. I proto, že lovci zabili mého otce, že mě unesli jako dítě, i teď nedávno. Nemohl jsem na ně použít kouzla, nedokázal bych to, na to mi chybělo ještě tak padesát let, abych se naučil útočná kouzla.
Jediné, co jsem teď mohl, bylo pomoct schovat všechny, kdo se nemohli bránit, a sám se s nimi zavřít v podzemní jeskyni. A doufat, že se tahle bouře přežene, stejně jako déšť, jehož první kapky začaly bubnovat na střechu domu.
Raymond
Znal jsem Feona i jeho podstatu. Věděl jsem, že by neublížil ani mouše, natož člověku, i kdyby mu ublížil sebevíc.
„Budu opatrný. A ty na sebe dávej taky pozor, ano?“ políbil jsem Feona na rty, a pak ho pustil, aby mohl odejít a odvést ostatní do skrýše.
Teprve, když za ním zapadly dveře, zhluboka jsem se nadechl a na chvilku zavřel oči.
„Raymonde!“ vyrušil mě Dino, který najednou vrazil do domu.
„Dino!“ kývl jsem hlavou a hned si začal chystat zbraně. „Na, vem si tohle. Vím, že půjdeš taky bojovat, a tohle je něco, co tě může ochránit.“
Podal jsem mu vestu, která dokázala zastavit jak kulku, tak i nůž.
„Nepotřebuju-“
„Nehádej se se mnou, Dino! Ne teď! Znám je. Některé jsem i trénoval. Vím, jak budou postupovat, vím, jak budou bojovat. Já si dokážu poradit i bez tohoto, ale ty, i když jsi rychlý a silný, stříbrnou kulku nezastavíš. Tohle ano.“
Dino ještě něco zabručel, ale pak si vestu oblékl. Byla z velmi lehkého pružného, a přesto silného materiálu, kteří vyvinuli vědci organizace v době, kdy i některé jiné bytosti začaly využívat zbraně.
Navíc se daly použít v jakýchkoliv podmínkách.
Bohužel jejich výroba stála nemálo prostředků, proto ji většinou vlastnili jen ti nejvýše postavení v organizaci.
„Pokud se proměníš. Měla by se přizpůsobit. Ale nikdy nebyla na vlkodlakovi zkoušena, takže nevím, do jaké velikosti se ten materiál dokáže natáhnout. Buď opatrný,“ dodal jsem ještě, sebral zbytek zbraní, a pak jsme spolu vyšli ven z Feonova domu.
Přidal se k nám Rony, Demetrius, Chairon a někteří další.
Vysvětlil jsem jim, proti čemu budou stát, a kdo chtěl, tomu jsem dal zbraně sebrané těm druhým lovcům. Viděl jsem jim na očích, jak moc chtějí zvítězit.
Jak moc chtějí být svobodní.
A já je nehodlal zklamat.
Feon
Zpráva o lovcích se po vesnici roznesla rychlostí blesku. V tom hravě překonáme i technické vymoženosti, jako třeba telefon, nebo televizi či rozhlas. I když byli všichni vystrašení a vypadalo to, jako by nikdo nevěděl, co má dělat, přesto tu bylo naprosté ticho, abychom nevzbudili pozornost a nepřilákali je hlukem, a všichni přesně věděli, co mají dělat.
Stejně jako při napadení Leviathanem, tak i teď, všichni, kdo musel, spěchal do úkrytu, jehož vchod byl za posledním domem, který patřil skřetovi Guamovi.
Netrvalo dlouho, a skoro všichni byli schovaní.
Nemohli jsme však vchod ještě uzavřít. Museli jsme zkontrolovat, jestli jsou opravdu všichni.
Já, a ještě další tři jsme procházeli vesnicí a kontrolovali domy a přilehlé zahrady.
Já a Lea jsme se změnili do svých světluškových podob, abychom byli rychlejší.
Oblítával jsem domy na straně, které jsem měl určené. V každém domě jsem proletěl úplně každou místnost a zkontroloval i sklepy, kůlny i zahrady. I přesto, že jsem se snažil svůj úkol splnit dobře a rychle, každou chvíli jsem se otáčel a vyhledával Raye.
Viděl jsem ho, jak s ostatními, co dokázali bojovat, stáli uprostřed vesnice, ale po chvíli mi zmizeli z očí, když jsem musel letět zpátky do úkrytu, kde už na mě čekali i ostatní.
Raymond
Doufal jsem, že jsou všichni v bezpečí.
A hlavně Feon.
„V žádném případě je nepodceňujte a nevěřte jim. Jsou to nejen schopní bojovníci, ale i manipulátoři. Dokážou vás oblbnout slovy tak, že nebudete vědět, čí jste. Já jsem na tohle nikdy moc nebyl, dával jsem raději přednost zbrani nebo pěsti, ale viděl jsem, co dokážou. Buďte opatrní. Vím, že se nehodí, aby vás poučoval někdo, jako jsem já, ale věřte mi, tihle jsou nejhorší z nejhorších,“ řekl jsem naléhavě, když už jsme se blížili k okraji lesa.
„Dáme si pozor a oceňujeme tvou pomoc. To, že jsme zkušenější ještě neznamená, že můžeme vyhrát cokoliv. Lidé jsou specialisti v tom, že i v těch nejvypjatějších situacích dokáží improvizovat a pro přežití udělají cokoliv. A zvláště ti s velkými ambicemi. Ty si dávej taky pozor. To, že je znáš, ještě neznamená, že můžeš vyhrát. Byl jsi pryč dlouhou dobu,“ sevřel mi Dino rameno a já se na chvíli zastavil.
„Víš, že teď jsi promluvil jako skutečný otec?“ rýpnul jsem si do něj a vzápětí vyhekl, když mi uštědřil pořádnou herdu do zad.
„Idiote!“ zaprskal a zase se rozešel, zatímco já se snažil popadnout dech.
„Myslím, že větší kompliment si mu nemohl složit,“ objevil se vedle mě křenící se Rony.
„Ale málem mi vyrazil dech,“ zasípal jsem, ale taky se i přes vážnost situace usmál. „Díky že-“
„Raymonde Lioneli Shaw! Vím, že tu jsi! A vím, že se muselo něco stát, pokud jsi se nevrátil zpátky! Ale všechno se může vysvětlit! Chci jen zpátky svého nejlepšího vojáka! Nikdy se nezměníš, Raymonde! Jsi vrah a vrahem zůstaneš! Jsi bestie, lovec, a to se nikdy nezmění! Máš to v krvi a ukázal jsi to, když jsi zachraňoval tu věc z vesnice! Jeden z těch lidí byl nováček od nás a připíchl na tebe štěnici, která nás sem dovedla! Vidíš?! Všechno je tvoje vina! Ale já ti dám druhou šanci! Vrať se ke mně a já slibuju, že nebudou trpět a vesnici vyhladíme rychle! Jsou to stvůry, které nemají právo na život! Jsou to zbytečné věci, které musí být pro dobro všech utraceny! Musíme splnit naši povinnost a-“
„Zavři hubu, Connore! Už se k vám nikdy nevrátím! Udělali jste ze mě stroj na zabíjení, tvrdili jste, jak se musí všechny nelidské bytosti vyhladit, protože nemají nárok na život, ale já viděl něco jiného! A rozhodně nedovolím, abys ty nebo tvé psiska komukoliv tady zkřivili jediný vlásek!“ zařval jsem v odpověď a ani ho nenechal domluvit.
Feon
Byl jsem už skoro u vchodu do chráněného podzemí, když jsem se zarazil. I přesto, že na mě Lea mluvila naší neslyšitelnou řečí, já neposlouchal ji, ale to, co šlo z druhé strany vesnice.
„Zavři vchod, Leo, hned!“ vrátil jsem ji odpověď a hned jsem se rozletěl zpátky na druhou stranu vesnice.
Odpojil jsem se od našeho vílího vysílání, abych neslyšel její prosby. Nemohl jsem se vrátit.
Oni… Oni můžou zničit všechno hezké. Oni můžou zničit to, co jsme s Rayem vytvořili. Náš krásný vztah, pěkný domov…
A navíc…
Jsme stvůry? My, když nikomu neubližujeme? Oni jsou větší stvůry, když nás nenechají v klidu žít.
A já jsem věc? Já? Jsem živá bytost, která byla stvořena pro život na zemi.
Ten, kdo nás stvořil, měl nějaký záměr. Tak proč chtějí, abychom všichni vyhynuli?
Nejsem věc. Nejsem něco, co by se mělo jen tak zničit. Nikdo z nás není!
Cítil jsem, jak mnou prochází jiná síla. Jiná energie, která pohlcovala celé mé tělo.
Zlobil jsem se.
Poprvé za svých sto dva let jsem se opravdu zlobil.
Doletěl jsem k posledním domům, odkud jsem slyšel ty hlasy. Oni byli zatím schovaní, ale já je přesto cítil.
Pohlédl jsem k ostatním, kteří se připravovali na boj. Cítil jsem z nich tu touhu ochránit naší vesnici, všechny, kdo tu žili. A všechno to, co jsem z nich cítil, teď přecházelo do mě a mísilo se to s mou zlobou…
Raymond
Úplně to ve mně vřelo a zároveň jsem byl zhnusený sám sebou.
Jak jsem mohl pro někoho takového pracovat?
Na malý moment jsem pocítil i něco jiného, ale hned jsem to zavrhl.
Feon je v bezpečí s ostatními.
„Raymonde Lioneli Shaw! Tohle je poslední varování! Pojď s námi! Nenech se ovládnout těmi bestiemi! Mysli na to, co se stane, až někdo z nich chcípne! Obviní z toho tebe! Nic pro ně neznamenáš! Jsi pro ně jen povyražení! Hračka! Něco nového! Ty, který jich zabil desítky, bys měl vědět, že-“
„Jdi už, kurva, do hajzlu s těma kecama! Jsem větší stvůra než oni, protože jsem pracoval pro někoho, jako jsi ty, a nikdy si to neodpustím! Každý z nich má právo na život, teď už to vím! Mají v sobě mnohem víc, než kdokoliv z vás! A i kdyby mě pak chtěli odsoudit a zabít, bránit se nebudu! Ukázali mi, že je v životě víc než jen zabíjení a násilí, a já si jich vážím! Jsou moje rodina!“
„Pokud je to tak, tak ti celou tu tvoji slavnou rodinu pozabíjím před očima! A pěkně pomalu!“
Jeho chechot se mi zařízl snad až do morku kostí a já začal vidět rudě.
„Ray!“
Uslyšel jsem za sebou, ale já už nikoho neposlouchal.
Vyrazil jsem vpřed. Podle předpokladů jsem usoudil, že budou rozděleni do pěti až sedmi skupinek a pěti mužích. Vyzbrojení, hlídající si záda.
Jenže doposud zatím bojovali jen s jinými.
Ne s někým, kdo většinu z nich sám trénoval.
Sice jsem cítil ještě tlak z předchozích zranění, ale první skupinku, hlavně díky výhodě překvapení jsem zlikvidoval docela snadno.
„Dobře mě poslouchej, hajzle! Seber své psiska a vypadni odsud! Vesnici nikdy nezískáš! Nikdy!“ zasyčel jsem do vysílačky, kterou jsem sebral jednomu mrtvému.
Aniž bych čekal na odpověď, vyrazil jsem dál.
Někde nalevo od sebe jsem zaslechl křik a známé štěkavé zvuky samopalu, a jen doufal, že to neschytal někdo z vesnice.
Feon
Moje mysl potemněla. Cítil jsem to. Věděl jsem to. Ale už jsem se tomu nedokázal bránit.
Zapomněl jsem na to, k čemu my víly jsme stvořené. Chránit, léčit, odpouštět.
Já měl před očima jen to, co chtělo zničit všechno to hezké, co jsme tady měli.
Mluvil o nás jako o nějaké špíně. Mluvil špatně o mém milovaném Lionelovi. On nás bere jako rodinu, a oni nám ho chtějí vzít…
Zaslechl jsem kroky nedaleko od domu, za kterým jsem byl schovaný. Jeden z nich se odvážil vyjít z lesa a chtěl jít do vesnice. Cítil jsem z něho stejnou zlobu, jako kdysi u Raye. Ale na rozdíl od něj jsem z tohoto necítil nic dobrého, ani špetičku.
Nestává se často, aby se víla změnila v něco jiného, než k čemu byla určena.
Ale jakmile ji něco zasáhne hodně hluboko a bolestivě, když někdo moc ohrozí to, co tolik miluje, přemůže ji zloba. Zvítězí nad strachem, a potom se takové víle kliďte raději z cesty.
Moje světluškovská podoba začínala nabírat rudou barvu. Měnil jsem se zpátky do lidské podoby, ale tentokráte jsem už nebyl ten krásný a milý Feon. Moje tvář byla zkřivená hněvem, zlé čarodějnice nevypadají hůř, když se rozzlobí.
Vystoupil jsem ze svého úkrytu.
Cítil jsem tu silnou magickou energii, která měla spát ještě několik let. Byl jsem jako Bůh pomsty, zářící červená pochodeň, když jsem kráčel k tomu lovci, který chtěl vniknout do vesnice.
Otočil se na mě a hned vystřelil. Jen jsem mávnul rukou a všechny kulky popadaly na zem, jako by narazily na neviditelnou stěnu.
„Tady nemáte co dělat!“ zakřičel jsem. „Odejděte všichni, a už se nikdy nevracejte! Hned, dokud se ještě držím! Odejděte nebo vás zabiju!“
Raymond
Chtěl jsem se vydat dál, když mou pozornost upoutalo něco jiného.
A taky…
Ucítil jsem to znovu. A tentokrát si byl jistý.
Rozeběhl jsem se vlevo, do míst, kde jsem slyšel onu střelbu.
A jakmile jsem vyběhl z lesa, málem se mi zastavilo srdce.
Moje krásná víla hořela jako Bůh pomsty. Jako nějaký démon. A teď jsem to pocítil ještě víc. Tu bolest a zlobu, která sevřela mé srdce ledovým spárem.
Výkřik vojáka, kterého Feon držel v rudých poutech, vysoko nad zemí mě probral.
Nemohl jsem dopustit, aby tak krásná a čistá duše byla poskvrněná.
Vletěl jsem přímo mezi ně a nehledě na to, že mi vír okolo Feona vysával všechen vzduch z plic, objal jsem ho a přitiskl na sebe.
„To nic. Už je to dobré. Jsem tady, moje krásná vílo. Nedovol, aby ti hněv zastřel mysl. Nebuď jako já. Někdo jako oni nestojí za to, aby tvá duše byla poskvrněna,“ šeptal jsem do jeho vlasů, dokud jsem nepocítil, že se tlak a rudá vlna stahuje a Feon se vrací zase zpátky k sobě.
Tohle jsem nechtěl. Tohle ne.
Vidět Feona v tomhle stavu ve mně něco zlomilo.
Můžu za to já. Přesně jak řekl Connor.
Políbil jsem tu mou vílu do vlasů, a pak ho od sebe kousek odtáhl, abych mu pohlédl do tváře a políbil ho na rty.
Už jsem věděl, že tohle je naposledy. Už jsem věděl, že po tomhle tu nemůžu zůstat.
„Vrať se do úkrytu, prosím, ano? Uvidíme se později.“
Byla to lež.
Ale raději tohle než žít ve strachu. Pokud odejdu z vesnice, pokud se nám podaří zlikvidovat všechny vojáky tady, budu na seznamu já, ne vesničané. Zbytek organizace, se bude snažit dostat mě. A já bych nemohl žít s vědomím, že každý den, moje přítomnost zde, ohrožuje nejen životy ostatních, ale taky Feona a jeho laskavost.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem, pohladil Feona po tváři, ještě jednou ho políbil na rty, a pak se vydal zpátky do lesa.
Cestou jsem vojákovi zlomil vaz, a to mohl být rád, že jsem mu dopřál tak rychlou smrt.
Feon
Lovec se nezastavil. Znovu na mě vystřelil, ale já opět jen mávnul rukou. A pak mu dalším mávnutím ruky vyrazil zbraň z ruky.
Natáhl jsem ruce před sebe. Rudé provazce ho hned spoutaly a sevřely ve smrtelném objetí.
Díval jsem se na něho, visel nad zemí, svíjel se a křičel bolestí. Jindy bych ho chtěl ošetřit, ale teď… Jen jsem zesiloval sílu sevření…
A najednou jsem ho uslyšel. Dostal se do mé hlavy i přesto jak moc jsem zuřil a měl ji uzavřenou proti všemu. Ale on… Můj život, moje druhá polovina srdce… Moje pouto, které mě vracelo zpátky.
Moje rozzuřená mysl se začínala pomalu uklidňovat. Moje útočná síla postupně mizela, až jsem zcela povolil a ten lovec spadl na zem.
Jako by mě někdo vytáhl ze snu, z kterého jsem se sám nedokázal probudit. Zmateně, šokovaně jsem hleděl na Raymonda, který ke mně mluvil.
Slyšel jsem každé jeho slovo, ale nedokázal jsem na ně odpovědět. Byl jsem z toho všeho úplně mimo, jako bych byl pod vlivem silného makového odvaru.
Až teprve, když odběhl, jsem se vzpamatoval.
„Raymonde! Lione-“
Jeho jméno jsem ukončil vyheknutím, když se najednou ve velké rychlosti přede mnou něco mihlo a nabralo mě to v pase. Málem jsem se zlomil, ale silné ruce mě pevně držely a odnášely pryč z tohoto místa.
„Zavřete ho do izolace od ostatních, dokud nebude v úplně v pořádku!“ křikl Dino, když mě položil na zem, před vchod do podzemí, a zase rychle odběhl.
Než jsem se stačil vzpamatovat, skláněla se nade mnou Meona.
„Omlouvám se, Feone,“ přiložila mi svou dlaň na čelo a rychle zašeptala pár slov v naší řeči.
Jen jsem se trhaně nadechl, po tvářích se mi svezlo pár slz, a její smutný pohled bylo poslední, co jsem zahlédl, než jsem se propadl do tmy.
Raymond
Dino, který nejspíš Feonovu změnu pocítil taky, se se mnou střetl na půli cesty.
Stačil jeden pohled, aby pochopil.
„Toho kluka to zničí, Raymonde,“ zastavil se na moment a já poprvé v jeho hlase pocítil bolest.
„Je to silný kluk. Dostane se z toho. A časem si najde někoho lepšího. Nemůžu žít s vědomím, že by mu mohl kvůli mně někdo ublížit,“ zašeptal jsem v odpověď.
Dino si jen povzdechl, a pak zmizel do míst, kde byl Feon.
Věděl jsem, že ho odvede do bezpečí, takže teď jsem se mohl jen soustředit na úkol před sebou.
A dělat to, v čem jsem byl nejlepší.
Zabíjet.
Slyšel jsem, že ani ostatní nezaháleli a tichý boj se po chvíli stal hlasitým, jak se z různých stran lesa ozýval křik, rachot a třesk zbraní, nadávky a výhružky.
Narazil jsem na další skupinu, ve které jsem poznal dva, které jsem cvičil.
Z jejich tváří jsem dokázal vyčíst pohrdání a zlobu.
Nedokázali pochopit, jak jsem to mohl udělat, a já jim to ani nehodlal vysvětlovat.
Tentokrát jsem to už neměl tak jednoduché jako s první skupinou, kterou jsem zabil.
Navíc jsem si musel dávat pozor, aby nezjistili, že jsem byl před nedávnem zraněný, protože by toho využili.
To jsem je učil.
Využít nejslabší protivníkova místa. Sledovat jeho pohyby, sledovat jeho výraz ve tváři.
I přes to všechno jsem musel uznat, že si mé rady vzali k srdci, a vážně do toho dali všechno.
Jenže já bojoval nejen za sebe, ale i za všechny ostatní a hlavně, za svou lásku.
„Connore! Vylez ty zbabělý sráči! Přišel jsi o dvacítku mužů a další budou následovat! Nikdo se odsud nedostanete živý!“ zařval jsem do lesa.
Feon
Když jsem se probral, ležel jsem na posteli v menší místnosti. V každém rohu hořela jedna velká svíce, a když jsem pohlédl nahoru, musel jsem znovu zavřít oči.
Všechno se ve mně sevřelo, když jsem viděl ten zářící magický symbol, který tam na stropě byl namalovaný.
Znal jsem to. Já sám jsem tu nejednou někoho přinesl a zavřel, když hrozilo, že se dotyčný změní v něco, co by se nedalo zvrátit.
Hned se mi vybavilo, co jsem tam venku udělal.
A znovu mě začínala pohlcovat ta zloba.
Vykřikl jsem a zkroutil se bolestí. Měl jsem pocit, že mé tělo hoří. Že všechno ve mně hoří.
To moje zloba, moje zuřivost, která mě tam venku ovládla a chce znovu ovládnout, bojovala s tím dobrým. S tím, pro co jsem byl jako víla zrozený…
Raymond
Málem jsem sebou seknul, když jsem ucítil prudké bodnutí na hrudi.
Musel jsem se zastavit a opřít o strom, abych vydýchal tu závrať.
Zhluboka jsem se nadechl a vyslal k Feonovi všechno to dobré, co jsem v sobě dokázal najít.
Svou lásku k němu, naději, věrnost.
Zatímco já bojoval tady, on bojoval tam někde sám se sebou, a to ještě víc utvrdilo mou myšlenku na odchod. Pokud by se stalo tohle pokaždé, když by nás někdo ohrozil, co by se nakonec z Feona stalo?
S jeho čistou a laskavou duší?
Už jen ta představa mi tak stáhla žaludek, až mě kyselé šťávy popálily v krku a já si musel odplivnout.
Ne. To nesmím dopustit.
Raději, když mě bude Feon nenávidět za to, že jsem ho beze slova opustil.
Raději to než se dívat, jak se ničí a mění.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem cizí přítomnost zaregistroval až v okamžiku, kdy se mé trénované tělo samo pohnulo, aniž by k tomu dal mozek pokyn.
Jen díky tomu jsem se vyhnul ráně, která by mi nejspíš usekla polovinu hlavy.
„Změnil ses.“
Dlouhá mačeta, kterou jsem moc dobře znal, byla namířena proti mně.
„A jsem za to rád,“ vstal jsem na nohy a zahleděl se na Connora oblečeného do tmavé kombinézy.
Měl jsem jednu jedinou zbraň.
A to mačetu v ruce. Ale já věděl, že právě tahle kombinace je smrtelná.
„Chtěl jsi mě, tak mě máš tady, Raymonde. Zklamal jsi mě, víš? Byl jsi jako můj syn. Myslel jsem, že poneseš můj odkaz. Že se staneš mým nástupcem. A ty…“ zavrtěl hlavou. „Ale pořád se to může změnit. Jak víš, jsem druhý nejvlivnější muž v organizaci. Můžu říct, že tě očarovali, uhranuli a nikdo se nedozví o tomhle. Nikdy nemůžeš vyhrát, Raymonde.“
„Můžu vyhrát, Connore. A já tě nikdy jako otce nebral. Ti vesničané tady jsou moje rodina a já lituju dne, kdy jsem se přidal k té vaší stupidní organizaci. Jste jen banda čoklů, co se snaží získat moc, ale nikdy se jí to nepodaří. Vždycky se najde někdo jako já, kdo se nenechá oklamat a postaví se proti vám. Vždy bude někdo, kdo vám bude dýchat na krk a budit vás ze snů. Vždy bude někdo, kdo vám jako Damoklův meč, bude viset nad hlavou.“
Po těch slovech jsem ji já z pouzdra za pasem vytáhl mačetu a nasměroval ji proti Connorovi.
Feon
Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se uklidnil. Ale v jednu chvíli jsem měl pocit, jako by ten spalující žár uvnitř mě nahradilo příjemné teplo.
Přestal jsem se tomu bránit. Nechal jsem tomu volný průběh. Postupně to příjemné teplo sílilo a rozlévalo se po celém mém těle.
A když už nebylo jediné buňky, kterou by to nezasáhlo, pocítil jsem obrovskou úlevu. Jako bych se probral ze zlého těžkého snu. A já věděl, čí to teplo je.
Věděl jsem to, ukázalo se to v mé mysli, která se projasnila. Věděl jsem, že moje láska k Rayovi a jeho láska ke mně mi pomohla k tomu, abych se vrátil zpátky.
Mé svaly napjaté v křeči se uvolnily a já začal klidněji oddechovat. Otevřel jsem oči a zahleděl se na magický symbol. Jeho zář slábla, až po chvíli zhasla úplně.
Ale já stále hleděl do jednoho místa. Díval jsem se do stropu, i když jsem ho měl celý rozmazaný skrz ty slzy, které mi tekly z očí.
Tušil jsem, že to přijde. Tušil jsem to…
„Už je to v pořádku,“ ozval se vedle mne tichý Meonin hlas. „Tohle potkalo skoro každého z nás, ale ty jsi se vrátil zpátky rychleji než kdokoliv, koho znám. Máš silnou vůli… Tvá bojovná magie teď bude zase chvíli spát. Probudí se, až přijde její pravý čas, a pak už by ti neměla ublížit. Pak už se budeš umět sám rozhodnout, zda ji použít, nebo nechat spát. Sám potom budeš umět ji ovládat tak, jak to budeš potřebovat. Ale nikdy už ji nepoužiješ ve jménu pomsty nebo nekontrolovatelné zloby, tak jako teď. Bude to dobré, Feone. Uvidíš.“
Posadila se na postel vedle mne a pohladila mě po vlasech.
„Slzy odplaví tvou bolest, ale nemusíš si nic vyčítat. Nikoho jsi nezabil, nikomu jsi neublížil. Ray tě včas zastavil. Jste svázaní poutem, a to také pomohlo k tomu, aby ses vrátil zpátky čistý a laskavý tak, jak jsi byl i předtím. Zachránil tě, protože tě miluje. Nemusíš plakat. Všechno bude v pořádku.“
Chtěla mě utěšit, možná by se ji to povedlo, ale já…
Po jejich slovech jsem se rozplakal ještě víc.
Raymond
Connor byl jeden z nejvýše postavených lidí v organizaci. A jako jediný z nich bojoval.
Dalo by se říct, že organizaci Světlo vedli čtyři muži a dvě ženy. Každý z nich zastupoval jiné oddělení, ale dohromady utvářeli celek.
A Connor měl právě na starost lovce, jejich akce, trénink a nábor.
Sám několikrát vyrazil do akce, když se nudil, a mě se poštěstilo ho několikrát vidět bojovat.
Tehdy jsem si říkal, že bych mu nikdy nechtěl přijít pod ruku.
Jenže tehdy byla jiná situace.
Boj trval na mé poměry až moc dlouho.
Chtěl jsem pomoct ostatním, netušil jsem, jak na tom jsou, ale Connor se odmítal vzdát.
Byl vytrvalý, roky tréninku jasně ukázaly, že své místo si zasloužil oprávněně.
A i když jsem byl považovaný za jeho nástupce, ani zdaleka jsem se mu nevyrovnal.
Ani já to ale nechtěl vzdát.
Nevím, zda to byl osud, náhoda nebo nějaká vyšší moc.
Jestli nepomohli duchové lesa, o kterých mi jednou Feon vyprávěl. Netuším.
Ale v jednu chvíli provedl Connor až příliš otevřený a zmatený úder, jako by ho vedl někdo jiný než on sám.
A já toho využil.
Poprvé v životě jsem viděl v jeho tváři i očích překvapení, když moje mačeta pronikla do jeho hrudi v místech, kde měl srdce.
„Nikdy… nebudeš mít… klid… nikdy…“ zachrčel, a z překvapení se stala nenávist, než jeho oči pohasly a on se mi svalil mrtvý k nohám.
Chvilku jsem nad ním stál, prudce oddechoval a tiskl si ruku ke zranění na boku.
Nevyšel jsem z toho zrovna nejlépe, ale aspoň jsem žil.
Během hodiny bylo po všem.
Aspoň pro ostatní. Pro mě to neskončilo ani zdaleka.
Sledoval jsem ostatní, ale sám zůstal nespatřen.
V hlavě se mi zrodil plán, který by mi nejspíš nikdo z nich neschválil, ale já to musel udělat.
Vrátil jsem se k Feonovi domů, pobalil zbytek zbraní a vzal do ruky tužku a papír.
'Má nejkrásnější vílo a světlo mého života.
Vím, že se po tomhle na mě budeš asi zlobit a možná mě i nenávidět, ale nemůžu jinak. Nemůžu dopustit, aby se ti něco stalo. Aby se tvá krásná duše poskvrnila.
Ukázal jsi mi, že můžu být zase člověkem. Rozehřál si mé srdce a rozjasnil mysl.
Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě potkal a zamiloval se do tebe.
Ale…
Tohle je mé sbohem.
Musím odejít. Pro dobro vás všech. Pro tvé dobro.
Jediný, kdo o mém odchodu ví, je Dino a teď i ty. Ostatní si myslí, že jsem mrtvý. Možná je to tak lepší.
Mrzí mě to, Feone. Strašně moc. Rád bych znovu viděl tvůj úsměv a lesk ve tvých očích. Ale snad časem najdeš někoho jiného. Neplakej pro mě, má vílo, a buď šťastný.
To jediné si přeji.
Sbohem, tvůj Lionel.'
Sotva jsem dopsal a papír složil objevil se Dino.
I on měl na sobě spoustu nových ran, ale jemu se to brzo zahojí.
„Opravdu to chceš udělat?“ zašeptal a smutně se na mě podíval.
„Musím, Dino, a ty to víš. Prosím, předej tohle Feonovi a… děkuju za všechno…“ podal jsem mu papír, a pak mu stiskl ruku.
Naposledy jsem se rozhlédl po domě, a pak vyklouzl ven, nikým nepozorován, zanechávajíc Dina stát v domě se svými vlastními myšlenkami.
U hranice, která oddělovala les od skutečného světa jsem na moment zaváhal a srdce se mi stáhlo prudkou bolestí, až mi vyhrkly slzy.
Udělat ten další krok bylo to nejtěžší, co jsem ve svém dosavadním životě udělal.
Ale s vědomím, že to takhle bude nejlepší, i když to moc bolelo, jsem za pár minut na své motorce, která byla pořád na stejném místě, uháněl zpátky do města, abych se vypořádal se svou minulostí…
Feon
Nedokázal jsem se utišit. Bylo to tak bolestivé. Skoro stejně, jako když se mé tělo snažilo zbavit toho zlého, co mě na moment ovládlo.
Meona jen seděla, hladila mě po vlasech a po zádech, a já ležel s hlavou na jejím klíně, svíral halenu na hrudi, kde mé srdce sotva tlouklo, a plakal jsem.
Strašně moc to bolelo. Strašně moc.
Pokud chtěl odejít, měl mě nechat být. Neměl mě vracet zpátky. Měl jsem zůstat tou chodící rudou pochodní, která všechno kolem sebe zničí. Lovci by se o mě postarali, a já bych teď nemusel tak moc trpět.
Možná jsem sobecký, možná myslím jen na sebe. Ale nedokázal jsem si v tu chvíli pomoct.
Myšlenky na to, že Raye už nikdy neuvidím, mě doslova zabíjely…
Trvalo dlouho, než mi bylo dovoleno vyjít ven z podzemí.
Všichni už byli dávno ve svých domovech, a když jsem vyšel já, byl už druhý den podvečer.
Všichni, kdo mě potkali, se se mnou zdravili, snažili se mě nějak utěšit, stáli při mně…
Ale já vždy jen přikývl, a to bylo asi tak všechno. Nemluvil jsem s nikým. Neměl jsem co říct.
Já věděl, že Ray zmizel z mého života navždy. A oni o tom byli přesvědčeni také.
Ray pro všechny umřel. Kdybychom našli jeho ostatky, rozloučili bychom se s ním, jak se patří. Ale podle dostupných informací, všichni mrtví byli spáleni magickým ohněm, aby se nevyzradilo místo, kde skonali.
Odešel…
A já tu zůstal.
Seděl jsem v našem domě, v opuštěném domě, kde bylo najednou tak ticho a smutno.
Mačkal jsem dopis v ruce a jen tak hleděl před sebe na stůl, na kterém ještě byl zbytek toho koláče, co mi naposledy Ray upekl. Byl už oschlý, ale já neměl ani sílu ho vyhodit. Byla to poslední připomínka toho, že tady byl.