Raymond „Ray“ Lionel Shaw
Původ – člověk
Vysoký 198 cm, 28 let, temně zelené oči, černé, nakrátko střižené neposlušné vlasy, díky kterým má mezi svými kolegy posměšnou přezdívku „vrabčák“, a díky které si připadá jako malý kluk.
Lehce opálený, ramenatý s jizvou na krku, která se táhne od ucha až k bradě.
Už pět let pracuje pro organizaci Světlo, která se navenek tváří jako banda pošahaných kravaťáků z Wall Street, ale ve skutečnosti je to tajná jednotka pracující pro vládu a dělající špinavou práci, jako je praní peněz, odstraňovaní nepohodlných svědků, úplatky, zastrašování a podobné.
Skutečným cílem organizace, která existuje už více než pět set let, je ale nalezení vesnice Sionn, ve které údajně žijí pouze nadpřirození tvorové jako víly, skřítci, kentauři, elfové, satyrové a další, o kterých nikdo doposud ani neslyšel.
Ray, který se poměrně rychle vypracoval nahoru díky svým ostrým loktům, tvrdé nátuře, sto procentním plněním rozkazů a lstivosti, zaujal své zaměstnavatele natolik, že ho zahrnuli do úzké skupinky lidí, kteří věděli, na čem Světlo skutečně pracuje.
Ray, který to z počátku bral jako vtip, velice brzo pochopil, že o takových věcech se rozhodně nežertuje, a rozhodně ne před těmi, kterým se zodpovídal.
Nakonec se do hledání tak ponořil, že se mu po roce podařilo něco, co doposud nikomu.
Našel skutečnou a reálnou stopu, kterou dostal za úkol osobně prověřit.
Rodiče nezná, vyrůstal v dětském domově, nemá snahu je najít, stejně jako zjistit, jestli má nějaké sourozence. Nemá žádný trvalý vztah, vyhledává spíš známosti na jednu noc, dříve si bral do postele i ženy, ale od okamžiku, kdy zjistil, že s ním ženská prsa a klín nic nedělají, začal se zajímat pouze o muže, a to už mu zůstalo. Zlomil nejedno srdce, ale nikdy si nad tím hlavu nelámal.
Na lásku nevěří, považuje ji pouze za slabost a prostředek k vlastnímu zničení.
Feon
Původ – víla
Žije ve vesnici, kterou obývají jiní tvorové než lidé. Vesnice je od věků chráněná kouzlem, o které se stará rod víl, do které Feon patří.
Vzhled – vysoký 174 cm, štíhlý tak, jak víly mají být, světlá pleť, zelené oči, bílé vlasy dlouhé po pás, které nosí v copu, nebo rozpuštěné, avšak v tomhle případě má na každém spánku jeden tenčí copánek, který brání tomu, aby mu padaly vlasy do očí.
Stáří – 102 let, ale z lidského hlediska vypadá na čerstvých 20 let
Zatím se stará o zdraví obyvatel vesnice společně s další vílou, ženského původu, která je o padesát let starší. Celkově jich ve vesnici žije osm, a oni dva jsou nejmladší a učí se kouzla potřebná k ochraně vesnice, kterou doposud z lidí nikdo nenašel, byť existuje již 480 let.
Raymond
Probudil mě vlastní sen.
Občas ke mně chodili mrtví, aby mi dělali ve snech peklo a nenechali mě odpočinout.
Ale pokud si mysleli, že mě zlomí, tak to se šeredně spletli.
Nejsem žádná princeznička, která se zhroutí, když někdo udělá bububu.
Měl jsem toho za sebou víc než dost a jen tak něco mě nerozházelo.
Zabručel jsem a zamračil se, když jsem ucítil, jak se o můj bok něco opírá a na hrudi mě něco tlačí.
Otevřel jsem jedno oko a zamžoural na blonďatou kštici opřenou o mé rameno.
Chvilku mi to trvalo, než jsem si uvědomil, kdo to je.
Zvedl jsem se na loktech, a pak do sedu, nehledě na to, že by tenhle můj pohyb mohl Darrena probudit.
„Je ještě brzo, zlato, pojď si lehnout,“ ozvalo se, sotva jsem se zvedl z postele a zamířil do koupelny.
Otočil jsem se a zamračeně se na Darrena podíval, než jsem přešel zpátky k posteli, klekl si na ni a vzal Darrenovu bradu do prstů, aby mě dostatečně vnímal a neuhýbal pohledem.
„Za prvé, neříkej mi zlato. Za druhé, vypadni z mé postele, a za třetí, už mi nechoď na oči,“ zavrčel jsem na něj a zesílil stisk, až sykl bolestí, než jsem ho pustil a zase z postele slezl.
„Hovado!“ zastavilo mě zaječení a polštář na mých zádech, „jsi neuvěřitelné hovado a hulvát, Raymonde! Nenávidím tě!“
„Opravdu?!“ ušklíbl jsem se, otočil se a založil si ruce na hrudi, „ale když spolu šukáme, tak si nestěžuješ. Citlivko. Jasně jsem ti řekl, že nechci, aby si přespával do rána, tak nevím, co si teď stěžuješ. Já se jdu umýt a až se vrátím, doufám, že tě tu už neuvidím!“
Bez dalších řečí jsem se otočil a práskl za sebou dveřmi.
Pořádně jsem si ulevil, zalezl do sprchy ze sebe stáhnout pot, vyčistil si zuby, prohrábl to své hnízdo, a asi za deset minut se vrátil zpátky do ložnice.
Spokojeně jsem mlaskl, když už tam Darren nebyl, a když jsem vyhlédl z okna, akorát si bral taxi.
Takhle jsem to měl nejraději. Jen sex, žádné závazky.
Měl jsem rád mladší, drobnější kluky, Darren byl jeden z nejhezčích, byl i chytrý, ale ani on mě nedonutil ke vztahu.
Láska svazovala a nutila lidi dělat hlouposti, a chovat se nepřirozeně.
Kromě toho, má práce vyžadovala, abych se od vztahů a jiných pout držel dál.
A jako na zavolanou se mi rozeřval mobil s tajným číslem, což znamenalo, že práce volá.
Feon
Vycházel jsem ze svého malého domku, čítající jednu velkou místnost, která sloužila jako kuchyň, obývák i pracovna, malá ložnice, a v chodbě koupelna a záchod. Ještě jsem automaticky zkontroloval, jestli mám všechno zavřeno, ale vzhledem k tomu, kde jsem bydlel, jsem se nemusel bát, že by mi někdo něco z domu vzal.
I když doba je jiná, než byla kdysi, a měli jsme tu elektriku, přesto jsem ji já osobně využíval minimálně. A pokud si někdo chtěl někam telefonovat, či se připojit k internetu, musel si vyběhnout kopec, přesně jako já teď.
Abychom co nejvíc utajili naši existenci, nechodili jsme do práce, jako normální lidé. Žili jsme z toho, co jsme si sami dokázali vypěstovat, vyrobit, a protože se v dnešní době nutnost peněz nevyhnula ani nám, chodíme například i prodávat výrobky na trhy do města, kde také kupujeme věci, které si sami nemůžeme vyrobit či vypěstovat.
Nikdo z nás nepoužíval auto, až na výjimky. Ale i to omezeně, kdy se auto nechalo v jedné větší garáži, a z toho místa se potom, skryto lidským očím, věci přenášely kouzlem do vesnice na určené místo.
Byl ještě rozbřesk, kdy jsem už byl na cestě do města. Šel jsem na trh, ale neprodával jsem dneska nic. Spíš jsem potřeboval sehnat pár věcí, potřebných k výrobě mastí a tinktur, a také krabičky a dózy, protože nám docházely zásoby.
S velkou taškou přehozenou přes rameno jsem se blížil k tržišti, ještě jsem se zastavil u jednoho z výkladů, abych se podíval na svůj odraz, zda je všechno v pořádku.
Vzhledem k tomu že jsem byl ve své podobě skoro jako světluška a šla ode mne příjemná vůně, musel jsem na sebe vzít normální lidskou podobu. Podobu obyčejného člověka, s hnědými dlouhými vlasy a modrýma očima, který se tu prostě vydal na výlet a jen tak trochu zabloudil… Mé zelené oči, připomínající lesní studánku, bílé vlasy dlouhé po pás, a moje všudypřítomná vůně, vždy přitahovala pozornost. A to nemluvím o svých křídlech, které jsem často používal, když jsem spěchal.
Teď, v lidské podobě, jsem byl pomalejší, trochu neohrabanější, ale za to nevýrazný. Prostě obyčejný kluk.
Jen, co jsem se ještě jednou prohlédl, spokojeně jsem vykročil mezi první stánky na tržišti, které se postupně začínalo zaplňovat a ožívat…
Raymond
Byl jsem ve své podstatě praktický a nenáročný člověk, ale i já občas potřeboval doplnit jisté zásoby.
A nejlepší místo na to byl trh, vzdálený asi dvacet kilometrů. Věci, které jsem potřeboval, se totiž nedaly sehnat v normálním obchodě.
Po ranním telefonu se šéfem, kdy mi bylo sděleno, že mi byl přidělen nový úkol, který pro mě byl speciální výzvou, jsem obzvláště potřeboval sehnat jisté věci.
Netušil jsem, kolik času mi úkol zabere, a jak dlouho budu mimo město.
Oblékl jsem se do tmavých kalhot a trika s krátkým rukávem, přes kterou jsem hodil koženou bundu, popadl helmu, hodil na záda batoh, a za deset minut už jsem vyjížděl z podzemního parkoviště bytového komplexu, kde jsem bydlel.
Měl jsem poměrně velký byt, ne že bych byl tak náročný, ale byl v klidné lokalitě, a to jsem potřeboval.
Bylo ráno, takže provoz téměř žádný, a k tržnici jsem dojel zhruba za dvacet minut, zaparkoval motorku, sundal helmu, prohrábl si své krátké černé vlasy a rozepl bundu, protože bylo na můj vkus docela teplo.
Hned, jak jsem vešel za bránu, obklopil mě všudy přítomný ruch, ale já si toho nějak nevšímal, protože jsem měl jasný cíl.
Feon
Přemýšlel jsem odkud začít. Potřeboval jsem udělat nákup, ale když jsem se ocitl uprostřed tržiště, všechny možné vůně mě začaly lákat.
Jo, my víly jsme trošku… jak bych to řekl… no, prostě se dáme nalákat na určité laskominy, a některým jen horkotěžko odoláváme.
A tak, nákup, nebo ne, moje nohy automaticky zamířily ke stánkům s ovocem, odkud to tak lákavě vonělo. A netrvalo dlouho a zastavil jsem se u jednoho, který byl pro mne doslova rájem.
Musel jsem se držet zuby nehty, abych se neproměnil ve vílu, jak jsem se skoro přestal ovládat. Kdybych mohl, nejspíš bych do těch košů hrábnul a utekl s lupem.
Ale to my víly neumíme…
A tak jsem jen zíral na pitayu, na tomel a na opuncii, kterou jsem měl opravdu moc rád.
Vlastně tyhle tři druhy ovoce, které jsou vzácnější už jen proto, odkud pochází, mám moc rád.
Ani jsem si to neuvědomil, a moje ruka už mířila do jednoho z košů. Chtěl jsem už vytáhnout pár plodů pitayi, ale v tu chvíli do mě někdo silně strčil, až jsem přepadl na pult, a tak, tak, že jsem to nerozházel, nebo nerozmačkal.
„Nezavazej!“ vyjel na mě jakýsi chlap, když jsem se narovnal a otočil.
On se však na mě zadíval, sklonil se níž, aby mi viděl dobře do obličeje. Něco si zamumlal pod nos, pak mě dost nešetrně odstrčil a šel si po svých.
Bylo mi to hodně nepříjemné, jeho oči nebyly milé. Měl jsem z jeho pohledu špatný pocit. Ale aspoň mě to probralo, a já si uvědomil, že musím nejdříve nakoupit to, co musím, a teprve potom můžu to, na co mám chuť.
S velkým sebezapřením jsem se pohnul dál od stánku. Ještě jsem se dvakrát otočil za tou vůní, která mě tak neskutečně lákala.
A když jsem se otočil potřetí, najednou jsem zachrčel, jak mě sevřela mikina kolem krku, když mě za ní někdo popadl a táhl mezi stánky, dozadu mezi bedny a všelijaké harampádí.
Raymond
Během necelých deseti minut jsem měl vše, co jsem potřeboval. Jistě, někdo by mohl říct, proč jet takovou dálku kvůli deseti minutám, ale to, co jsem potřeboval, jsem opravdu mohl sehnat jen tady.
Už jsem se vracel, když jsem si všiml jednoho kluka, jak doslova slinta nad některými druhy ovoce.
Zakroutil jsem nad tím hlavou. Ani nevím, čím mě zaujal. Lidí jsem si nevšímal, pokud jsem to nepovažoval za nutné. Možná to bylo jeho výrazem? Jemnou tváři? Dlouhými vlasy? Byl přesně můj typ. Drobný, mladý, pěkný. Možná bych ho za jiných okolností oslovil, ale čekal mě důležitý úkol a musel jsem si nechat zajít chuť.
Už jsem zahýbal na hlavní ulici tržiště, když jsem zahlédl, jak do kluka vrazil nějaký borec a málem ho slisoval do ovoce.
Pokrčil jsem nad tím rameny. Nebyla to moje starost. Nejsem žádný samaritán. Možná, kdybych ho předtím oslovil a pozval ho k sobě, zajímal bych se o to, aby mi zůstal v celku.
Prošel jsem ulici a zamířil je své motorce, když jsem to uslyšel. Pro někoho by to mohlo znít jako normální rozmíška, já v tom však rozeznal víc. Ani nevím, co mě to napadlo, ale během minuty, jsem stál u těch dvou chlapů, jeden tlačil toho kluka na zeď a druhý stál vedle něj a chechtal se.
Než se stačili vzpamatovat, toho prvního jsem sejmul tvrdou ranou do krku, a pak mu jednoduše zlomil ruku a kopem rozdrtil koleno.
„Co to, kurva, děláš?!" vzpamatoval se ten první, pustil kluka, vytáhl nůž a vrhl se na mě.
Feon
Sotva jsem dýchal, jak mě škrtila mikina, a ten chlap mě stále nechtěl pustit.
Přirazil mě na oprýskanou omítku cihlové zdi nejbližšího domu, naklonil se nade mnou a znovu se mi podíval do tváře.
Jo, znovu, protože to byl ten samý, který do mě vrazil u stánku s ovocem.
„Co… co chcete? Nic nemám,“ špitnul jsem a mírně se přikrčil.
Ale vzápětí jsem se hned narovnal zpátky, protože jsem se tak přiškrtil na mikině ještě víc.
Kdybych tak mohl použít svá kouzla… Ale tady ve městě je to nebezpečné. Zvlášť, když jsou přede mnou tihle muži.
Ten druhý se přiblížil, ani jsem nepostřehl kdy.
„Máš pravdu, hezký je, a když bude chtít, abychom ho pustili, tak… Zaplať, chlapečku, jinak tě nepustíme,“ promluvil, když došel blíž.
„Já… Nic nemám,“ tiše jsem odpověděl, a v duchu se modlil, aby mi neprošacovaly kapsy.
„Když nemáš, tak nemáš,“ povzdechl si ten, který mě sem přitáhl, a pak mě pustil.
Oddechl jsem si, že to bude nakonec dobré, ale šeredně jsem se spletl. Ten chlap se na mě vzápětí natlačil, a jeho slova o tom, že můžu zaplatit svým tělem, mě zamrazila na místě.
Ještě jsem s nikým nebyl. Nemohl jsem, i kdybych chtěl. Jsem víla a jen tak se nemůžu s někým sblížit tělesně. To až teprve, když si tím druhým budu jistý, a on mě bude milovat a slíbí mi svůj život, stejně jako já jemu.
Ale než jsem stihl odpovědět, seběhlo se najednou několik věcí. Ten muž odstoupil, pootočil se bokem, když zaslechl kroky, stejně jako já. Ale než stačil cokoliv, byl na zemi a řval bolestí.
A ten druhý se hned rozzuřil… Vyběhl na muže, který se tu objevil odnikud, aby pomstil svého kumpána, ale se zlou se potázal. Za chvíli ležel vedle něho a svorně si tu řvali oba dva.
Musím pryč… Musím rychle pryč…
„Pane… děkuji… moc vám děkuji…“ vybreptal jsem konečně, a i přesto, že jsem se ho trochu bál, jsem k němu přistoupil blíž.
„Co… jak se… vám mám odvděčit? Pomohl jste mi… opravdu…“ zeptal jsem se ho roztřeseným hlasem, a jednou rukou jsem si srovnával pytel na rameni, který mi při té potyčce spadl dolů.
Bál jsem se ho, nevypadal jako někdo, kdo by na počkání zachraňoval druhé… Ale měl hlavu mírně skloněnou a přimhouřené oči, a já mu do nich pořádně neviděl, abych mohl odhadnout to, jaký je…
Jen jsem doufal, že nebude stejný, jako ti dva na zemi.
Raymond
Toho druhého jsem sejmul stejně rychle a snadno jako prvního. Byli to takoví ti klasičtí rváči, kteří si vyskakovali na menší, ale když potkali někoho silnějšího posrali se strachy.
Ani jsem si neuvědomil, že tam ten kluk je, dokud nepromluvil.
Když se zeptal, jak by se mi mohl odvděčit, jen jsem se ušklíbl a konečně k němu otočil hlavu. Jo, vážně to byl můj typ. A ty jeho oči.
Na vteřinu jsem pomyslel na to, jak by asi vypadal pode mnou v posteli, ale pak jsem si znovu připomněl svůj úkol.
„V pohodě," zavrčel jsem na něj, popadl ho za paži a vytáhl na hlavní ulici mezi víc lidí.
Tam jsem ho pustil a bez toho, aniž bych na něho pohlédl, rozešel jsem se ke své motorce tak, jak jsem měl původně v plánu.
Jo, sice jsem byl parchant, ale pro mladé kluky jsem prostě měl slabost za všech okolností a nedokázal si pomoct.
Feon
Na moment ve mně zatrnulo, když se přiblížil, a já v první moment, při pohledu do jeho očí, nevěděl, co si mám myslet.
Cítil jsem z něho touhu, ale něco ji brzdilo.
Ale stejně mě chytil za paži a vytáhl ven na hlavní ulici, kde mě pak nechal stát.
Ještě chvíli jsem se za ním díval, dokud mi nezmizel z očí, a přemýšlel jsem, co to bylo za člověka. Na ten moment, co jsme se na sebe dívali, byl pro mne celkem nečitelný, a to se v lidech vyznám po prvním pohledu. Necítil jsem z něj nějaké velké zlo, ale zvláštní touhu ukázat, že je silný, že je pánem, a touhu po…
Rychle jsem sklonil hlavu, když jsem si uvědomil tu druhou věc.
Aby si toho nikdo nevšiml, jak jsem červený, popošel jsem zpátky mimo hlavní ulici.
Nahlédl jsem do uličky, kde zůstali ti dva muži, co mě napadli.
Mohli mi ublížit, ale přesto… Nakonec sami špatně dopadli, a já nedokážu od zraněného nebo nemocného odejít jen tak.
Jeden z nich se už doplazil ke zdi, kde si sedl a opřel se o ni. Když jsem se před ním objevil, vztekle zavrčel. Ale já si před ním dřepl, a zadíval se na něj svým pravým pohledem.
Musel vidět, že mé oči změnily barvu, ale stejně si to nebude pamatovat, nebo si bude myslet, že blouznil.
Natáhl jsem k němu ruku a dotkl se jeho čela. Za chvilku se mu zavřely oči a hlava spadla na hruď. Otočil jsem se, posunul se k tomu druhému, a jemu jsem udělal to samé.
A když už oba usnuli pod vlivem mého kouzla, pustil jsem se do jejich ošetřování.
Za dalších patnáct minut jsem od nich odcházel, a oni se právě probírali a zmateně se rozhlíželi. Vedle jednoho z nich ležel jeho telefon, který jsem mu vytáhl z kapsy a zavolal jim pomoc. A netrvalo dlouho a ulicí se nesl zvuk houkačky sanitky, která přijížděla…
Další naše vrozená vlastnost je zvědavost. A ani té jsem se tentokrát nedokázal ubránit.
I když jsem věděl, že uběhlo dost času, co tamten muž odešel, přesto jsem se vydal tím směrem, odkud zmizel, abych ho mohl dohnat, a ještě jednou se na něho pořádně podívat.
Opravdu mě zajímal, protože byl… zvláštní…
Raymond
Byl jsem už kousek od místa, když jsem si všiml, jak se kolem mé motorky potlouká banda nějakých děcek.
Měl jsem nejnovější model, který přitahoval pozornost, ale tohle byla jediná věc, za kterou jsem prostě utrácel prachy.
„Hej smradi!" křikl jsem na ně.
„To je tvoje mašina, frajere?" ozval se jeden, nejspíš vůdce, s vyholenou hlavou, tetováním všude, a se samým železem na hubě, kterou přežvykoval, jako nějaká kráva, nejspíš kvůli žvýkačce.
Povzdechl jsem si a zadíval se na ně, jestli to jako myslí vážně.
„Chci odjet na své motorce, smradi," zahučel jsem a ani se nepokoušel zastavit.
„Prý jeho! Slyšeli jste to?!" zachechtal se a ostatní se k němu svorně přidali.
No, brzo ho ten úsměv přešel.
Do pár minut bylo hotovo, a aby mi z nich nepraskla hlava, rovnou jsem je poslal do říše snů.
Už jsem skoro sedal na motorku, když se najednou objevil ten kluk a zbledl, když uviděl ty čtyři na jedné hromadě. A mě to docvaklo.
„Máš smůlu, chlapečku. Ti tví kámoši neměli šanci!" zavrčel jsem na něj, když jsem přišel až k němu a znovu mu sevřel paži, tentokrát trochu silněji.
„Děláte tohle často? Hraješ si na chlapečka v nouzi, zatímco tví kumpáni kradou? Mluv!" zatřepal jsem s ním a vyštěkl na něj, když se nějak pořád neměl k odpovědi.
Feon
Přicházel jsem právě do místa, kde jsem ho zahlédl. Nebylo možné ho přehlédnout. Byl vysoký, vyšší než ostatní a… velký, mohutný…
Ten zřejmě nemusí používat kouzla, aby se vyhnul problémům.
Ale ty, jako by si ho samy nacházely.
Právě srovnával jakousi skupinku mladých mužů, podle lidí by jim mohlo být tak sotva osmnáct, dvacet stěží… Ale odvážní byli až moc. Já osobně bych se s tím člověkem do křížku nepouštěl.
Jenže měl jsem smůlu. On mě zahlédl a rovnou si to nakráčel ke mně.
„Mí… kámoši?“ zajíkl jsem se a podíval se na ty ležící kluky.
„Já je neznám,“ podíval jsem se zpátky na něho. „Jen… Jen jsem chtěl…“
Chtěl jsem mu znovu poděkovat, zeptat se ho, jak se jmenuje, a jestli mu můžu dát něco na oplátku.
Ale najednou jsem ztratil odvahu, když se mu cosi zablýsklo v očích. A…
Bolela mě ruka, jak moc mi ji svíral. Měl opravdu velkou sílu.
Skoro jako jeden z upírů, nebo nejstarší vlkodlak, co u nás ve vesnici dožívají své životy v poklidu.
„Neznám je…“ znovu jsem špitnul a musel jsem sklopit zrak, jak jsem nebyl schopen ten jeho pohled už vydržet.
Začínal jsem z něho mít strach…
Bohužel jsem se přestal kontrolovat a má vílí podstata začínala pomalu vycházet na povrch.
Zamrkal jsem, rychle se nadechl, když jsem zahlédl, že mi konečky vlasů začínají bělat a moje přirozená barva postupuje po vlasech nahoru k hlavě. Rychle jsem zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
Vrátil jsem se do své původní lidské podoby…
„Bolí to…“ špitl jsem znovu a dotkl se jeho ruky, kterou mě svíral.
Raymond
Čím víc jsem ho svíral, tím víc jsem na něj měl chuť. Nějak mi došlo, že on s tím opravdu nemá nic společného, nebyl ten typ, co by zapíral, nejspíš byl až nechutně upřímný, ale zatraceně sexy.
A pak…
Ta vůně a… začaly se mu měnit vlasy?
Na moment jsem překvapeně zamrkal, ale rychle to zase přešlo, a mě napadlo, jestli nejsem prostě jen podrážděný.
Ale ta vůně se mě pořád držela, a ty jeho poslední slova…
Prudce jsem si ho na sebe přitiskl, objal ho kolem pasu a nosem okopíroval nos, abych se ujistil, že je to opravdu jeho vůně, ale najednou byla pryč.
„Máš štěstí, že nemám čas. Jinak bych ti ukázal jinou bolest," zachraptěl jsem mu do ucha.
Pak jsem zvedl hlavu, mezi prsty sevřel jeho bradu, přitiskl se mu bez varování na rty a jazykem jen objel jeho ústa, abych zjistil, jak chutná, než jsem se zase odtáhl.
„Co se tu děje?" vyrušil mě hlas, a když jsem se otočil spatřil jsem hlídače objektu, jak drží ruku na zbraní v pouzdře.
Přelétl očima ty smrady na zemi, kluka i mě, než se rozhodl pro úžasný nápad vytáhnout zbraň a namířit ji proti mně.
„Pane, ani se-"
„Ani to nezkoušej, dědku!" zařval jsem tak, až sebou škubl a kousek couvl. „Kdybys, kurva, dělal svou práci a nechrápal s nohama na stole, tak by tihle smradi nechtěli šlohnout mou motorku a já je nemusel zastavovat! Takže si přestaň hrát na kovboje, vyser se na tuhle práci, a vypadni domu plést ponožky! Nechápu vůbec, jak na takovou práci můžou najímat takové dědky!"
Začínal jsem být opravdu nasraný, protože poklidný den se změnil ve zbytečný rozruch.
Pustil jsem kluka, až dosedl na zem a přešel k tomu dědkovi.
„Dokázal bych tě zabít jednou ranou, ale nechce se mi, tak se neser do věci, po kterých je ti hovno," zavrčel jsem na něj, vrátil se ke klukovi a v prstech znovu sevřel jeho bradu, aby se mi podíval do očí.
„Až dodělám práci, najdu si tě. Neschováš se přede mnou. A až tě najdu, tak ti garantuju, že tě protáhnu tak, že si týden nesedneš!" štekl jsem po něm, pustil ho, a pak už přešel ke své motorce, na kterou jsem nasedl a za pár vteřin konečně odjížděl zase domů.
Feon
Ztuhnul jsem, když mě chytil kolem pasu a natiskl se na mě. A když se přiblížil k mému krku, zatajil jsem dech.
Ten muž byl opravdu velký a silný, a cítil jsem z něj, co chce. Zvlášť jeho otření o můj krk bylo víc než výmluvné. Už jsem čekal cokoliv, ale najednou se tam objevil hlídač. Byl jsem jak v transu, bezděčně jsem si olízl rty, na kterých ještě ulpěla jeho chuť, když mi je olízl. Mohl jsem využít tu chvilku, kdy se mi nevěnoval, ale byl jsem z něho úplně mimo. Takhle blízko, takhle důvěrný ke mně ještě nikdo nebyl. A já byl z to úplně vykolejený, že jsem jen stál a zíral na to, jak nadává tomu hlídači.
Když pak obrátil znovu pozornost na mě, chtěl jsem couvnout, ale narazil jsem na zeď.
Znovu mě chytil, a znovu na mě promluvil.
Nechápal jsem, co tím myslí. Ale nejspíš to bude něco z toho, co jsem z něho cítil.
„Pane, jste v pořádku?“ ozval se vedle mne hlas, a já se konečně probral.
Ten muž byl už pryč, a já stále hleděl do jednoho místa.
„Neublížil vám nějak?“ starostlivě se na mě hlídač podíval.
„Co? N-ne… jsem v pořádku,“ konečně jsem ze sebe vydoloval pár slov.
„Děkuji, že jste měl starost,“ ještě jsem se na něho usmál, lehce jsem se ho dotkl a vyslal k němu trochu uklidňující energie, aby se uklidnil a nestrachoval se.
Rozloučil jsem se s ním a konečně vyrazil udělat ten nákup, který jsem potřeboval. Dost jsem se zdržel, a už teď jsem věděl, že se domů nedostanu dřív jak odpoledne nebo večer.
Tentokrát jsem nebyl moc úspěšný. To, co jsem potřeboval, se prodalo brzy ráno a další várka bude druhý den.
Domluvil jsem se s trhovkyní, že se tu brzy ráno ukážu, ať mi schová to, co potřebuji.
Teď jsem ale potřeboval někde přespat. I když jsem se mohl dostat domů během hodiny, přesto by to byla zbytečná cesta.
Věděl jsem, že je tu na kraji města jeden hotelík, kde občas, my z naší vesnice, přespáváme. Měl jsem hlad, byl jsem unavený z celodenního běhání po trhu a po městě. A… Nedal jsem si ani jeden kousek z ovoce, na které jsem měl chuť.
Tak jsem si aspoň zaplatil malý pokojík a malou večeři, kterou jsem teď v koutku hospůdky pojídal.
Raymond
Byl jsem naštvaný, napružený, a co si budem povídat, i nažhavený.
Málo kdo mě dokázal takhle rozparádit. Ten kluk měl v sobě něco, co mě přitahovalo, a chtěl jsem, aby mi patřil. Napadlo mě, že si zjistím, kde bydlí.
Nejspíš bude místní, a tak nakonec, místo toho, abych jel domů a připravoval se na úkol, zastavil jsem u jednoho hotelíku. Možná bude lepší, když to ze sebe dostanu a na úkol půjdu s čistou hlavou.
Ubytoval jsem se, i když to nebylo podle mého vkusu, a pak se rozhodl projít po okolí.
O čtyři hodiny později jsem už v pokoji klátil jednoho mladíka, co jsem potkal po cestě, a který se dal snadno ovládnout.
Musel jsem ho trochu přidusit, aby tak neječel, protože si nejspíš naivně myslel, že jsem romantický princ nebo co.
Když jsem se udělal a upustil trochu páru, vyjel jsem z něj a kondom vyhodil do koše. Pak jsem popadl kluka za paži, sundal ho z postele, posbíral jeho věci, a pak ho potlačil ke dveřím, za které jsem ho jednoduše i s věcmi vyhodil.
Už jsem chtěl zabouchnout, abych neposlouchal to otravné vzlykání, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb.
Myslím, že v momentě, kdy jsem ho uviděl, se mi znovu postavil.
Na nic jsem nečekal. Ve vteřině jsem byl u něj a natlačil ho do dveří, které zrovna otevřel.
„Říkal jsem, že až tě příště uvidím, tak tě protáhnu," zachraptěl jsem mu do ucha, zatlačil ho k posteli, na kterou jsem ho hned hodil a zalehl ho svým tělem.
Feon
Dojedl jsem svou skromnou večeři, a v duchu jsem si vyndal, že jsem si z domu nevzal nic dobrého.
Chuť na sladké, zvlášť po tom, co všechno se prodávalo na trhu, byla čím dál větší.
Jen jsem se rozhlédl kolem sebe, a když se nikdo nedíval, strčil jsem si do kapsy dva cukry. Aspoň to.
Vím, že se to nemá, ale chuť je silnější než moje sebe ovládání.
Rychle jsem s tím malým lupem spěchal do svého pokoje na patře, kde byl celkem klid.
Už jsem otvíral dveře, když se na druhé straně ozval menší hluk.
Pootočil jsem hlavu, ale když jsem to uviděl, rychle jsem otevřel a chtěl zalézt do pokoje. Nemám rád tyhle scény, je to jejich soukromá věc, a já toho nemusím být svědkem.
Jenže to, že je to ten muž z tržiště, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem dopadl na postel a on se tyčil nade mnou.
„Pusťte mě!“ promluvil jsem o něco hlasitěji, než jsem byl zvyklý. „Pusťte! Bolí to! To je můj pokoj! Běžte pryč!“
Zkusil jsem zatlačit na jeho hruď, ale ve chvíli, kdy jsem se ho dotkl, hned jsem dal ruce pryč, jako bych se spálil. Až teprve teď mi došlo, že je celý nahý…
Za ruměnec, který mě v tu chvíli polil, by se nemusela stydět ani ta nejzralejší jahoda. Nehledě na to, že jsem se v tom šoku opět přestal hlídat…
Raymond
Na moment jsem se zarazil.
A to ze dvou důvodů.
Jednak z jeho reakce, podle které jsem poznal, že bude nejspíš panic. Nic proti nim, ale v posteli si s nimi člověk moc neužil.
Ušklíbl jsem se a chtěl se odtáhnout, když jsem to znovu ucítil. Pokud mi teď na moment ochabl, tak zase byl tvrdý jak beton. A teď už jsem si byl jistý.
Roztrhl jsem jeho triko a svými prsty přejel po jeho nahé hrudi.
Byl tak jemný, krásný a ta vůně...
„Je mi jedno, kdo jsi, ale chci tě…" zachrčel jsem a moje rozumné uvažování šlo k šipku.
Neměl bych se rozptylovat před úkolem a zvláště takovým, ale tomuhle se nedalo prostě odolat.
Sklonil jsem hlavu, a jazykem a rty zaútočil na jeho bradavky.
A zatímco jsem se sunul k jeho krku, rukou jsem zamířil do jeho klína, abych si osahal jeho penis.
„Když se budeš bránit, bude to bolet. Když mě necháš, bude se ti to líbit, věř mi," přesunul jsem se k jeho uchu a zakousl se do toho jeho ladného krčku, abych mu tam zanechal značku.
Feon
Už jsem si myslel, že se nade mnou smiloval, skoro se už zvedal, ale zřejmě mě zradila má vílí podstata, když se kolem mne rozprostřela má pravá vůně. Sice slabá, ale přesto se dostala na povrch, a pro něj to bylo jako nektar, kterému nedokázal odolat.
Jen ‚jiní‘, obyvatelé naší vesnice tomu dokáží odolat, tak jsem se ani nedivil.
Ale pro mne to znamenalo další problém, protože se v tu chvíli na mě vrhl jak hladový pes.
Nestihl jsem ani pípnout a měl jsem rozervané triko. A pak ta jeho ruka na mém… Přirazil jsem nohy k sobě a začal divoce dýchat. Zvlášť když si pohrál s mým tělem, mým krkem…
Horečně jsem přemýšlel, jak z toho, pořád mě vidí jako obyčejného kluka, ale neměl bych takhle používat kouzla…
I když mi to bylo nepříjemné, nevěděl jsem, jestli to dělám správně, s velkým sebezapřením jsem nakonec zvedl ruce, chytl ho kolem krku, uvolnil jsem se, víc se k němu přitáhl a políbil ho na rty. Zahrábl jsem jednu ruku do jeho rozježených vlasů, abych se mohl dotknout jeho hlavy, a přiblížil se k jeho uchu.
Vypadalo to, že nejsem proti… Ale já…
Byla to otázka pár vteřin, možná tak dvě tři, kdy jsem se přeměnil zpět do své pravé podoby a rychle jsem zašeptal několik slov do jeho ucha v řeči, kterou určitě neznal.
A účinek se dostavil.
Najednou se na mě svalil, a málem mě zalisoval do postele, jak byl těžký. Měl jsem co dělat, abych ho ze sebe shodil na bok. Nevím, jestli stihl zahlédnout moji podobu, ale teď to bylo jedno.
Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Pak jsem se konečně sebral, oblékl si mikinu a posbíral své věci. Nahlédl jsem do chodby, ale když byla prázdná, vrátil jsem se k tomu muži. Použil jsem své kouzlo, abych ho mohl odnést, i přesto, že byl těžký.
Jen jsem musel spěchat, aby mě nikdo nezahlédl.
Přesunul jsem ho do jeho pokoje, kde mu stále zůstaly otevřené dveře, uložil jsem ho na postel a přikryl. Ještě jednou jsem se na něho podíval, ale pak jsem, už v lidské podobě, raději utekl pryč.
Na recepci jsem požádal, kdyby se na mě někdo ptal, tak jsem tu dneska vůbec nebyl. Zaplatil jsem a za chvilku jsem zmizel v přilehlých tmavých uličkách.
Raymond
Nečekal jsem, že se sám zapojí. Docela mě to překvapilo, i když byl neohrabaný, a nijak mě to nevzrušilo. Možná i proto...
S trhnutím jsem se posadil na posteli a rozhlédl se kolem.
Byl jsem ve svém hotelovém pokoji, nahý, přikrytý, a pokoušel si vzpomenout, co se stalo.
A pak mi to docvaklo.
Vztekle jsem zařval vyskočil na nohy, přešel ke dveřím, které jsem rozrazil, a na chodbě málem srazil nějakou paničku, která zaječela, protože nejspíš nikdy neviděla nahého chlapa, a vrhl se ke dveřím toho kluka.
Jenže on už tam nebyl.
„Pane! Žádám vás-" přiběhl recepční a pokoušel se uklidnit hosty, které na chodbu přilákal hluk.
„Kde je?! Ten, co tady bydlel?!"
„To vám nemůžu sdělit, pane. Musím vás znovu-"
„Jasně, suchaři! Nikdy jste neviděli chlapa s pérem, nebo co!?" zavrčel jsem a přešel do pokoje. Rázně jsem za sebou zabouchl dveře.
Byl jsem nasraný. Jako opravdu nasraný.
Musel jsem se držet zuby nehty, abych nerozmlátil celý pokoj. Můj původní plán zůstat, přišel nazmar.
Oblékl jsem se a zase vyšel ven. Zanedlouho jsem už odjížděl zpátky domů a cestou myslel na toho kluka a na to, jestli to, co jsem viděl bylo skutečné nebo jen šálení smyslů.
Feon
Až teprve v parku, hustě porostlým stromy a keři, dostatečně vzdáleném od hotýlku, jsem se svalil na jednu ze zastrčených laviček. Seděl jsem, prudce oddechoval, a snažil jsem se z toho všeho vzpamatovat.
Ještě pořád jsem cítil ty jeho doteky na mém těle.
Rozepl jsem si kousek mikinu a s povzdechem se podíval na rozervané triko. Tohle se nemělo stát. Jen jsem mohl doufat, že se to nikdy už nezopakuje, a že toho muže už nikdy nepotkám. Zřejmě jsem na něho nevědomky zapůsobil tak, že mě za každou cenu chtěl…
Jak to řekl?
Protáhnout?
Znovu mě polilo horko, když jsem si to uvědomil a vybavilo se mi všechno, co se v tom hotelovém pokoji stalo.
Ne, nesmím na to myslet. Ale… Nemůžu tu už ani zůstat a nemůžu už ani zítra ráno jít na tržiště. Mohl bych tam na něho narazit, a pokud by si vzpomněl, mohl bych mít problém.
A tak jsem si pořádně přitáhl vak, ve kterém jsem měl už nakoupené věci, propletl se uličkami až na kraj města, kde už všichni spali a nikdo mě neviděl, a pak se změnil.
Změnit se a létat v noci je pro víly dost problém a riskantní.
Jsou jak světlušky. Už ve dne září, a v noci je to dvakrát tak výraznější, když je tma. A navíc jsem riskoval, že by mě mohl ulovit noční tvor, nebo nějaký opeřený noční dravec. Musel jsem být hodně opatrný, neustále jsem se rozhlížel kolem a skrýval se, což bylo pro mne značně vyčerpávající.
A proto jsem ani nezamířil do vesnice, ale na kopec, odkud jsme mohli telefonovat, abych mohl ráno zavolat Gladys, která také byla ve městě, a požádal ji, aby mi zašla za trhovkyní pro ty věci, které jsem od ní chtěl koupit.