Andrius
Na tohle bych si opravdu velice rychle zvyknul. Ale musel jsem se zase vrátit na zem.
Už několikrát se stalo, že po dobrém pocitu přišlo zklamání. Já zklamal Niase, a Nias ve většině případů mě. Nebo spíš, udělal něco, co mě donutilo pochybovat, že mě tady vůbec chce.
Ale potom, co řekl dneska… Teda spíš teď v posteli…
Neměl jsem důvod mu nevěřit. Nevím jak, ale prostě jsem poznal, že mluví pravdu.
Že to myslí vážně. Otázkou bylo, jak dlouho mu to vydrží.
Nejsem jako jeho démoni. Jsem slabý, pořád brečím a jsem k ničemu.
Když jsem v jídelně, kam jsme nakonec došli, uviděl Roufa, vybavila se mi jeho slova, že až se mě Nias dostatečně nabaží, tak mě odkopne.
Rozptýlení…
Něco nového a neokoukaného…
Potřásl jsem hlavou, abych vyhnal tyhle myšlenky a raději se soustředil na démony, které mi Nias představoval.
Bylo jich tu tolik a já netušil, co si o některým myslet.
Většina z těch, co jsem neznal se tvářila zvědavě nebo neutrálně, jako by jim jen Nias říkal, že zítra bude zase slunečno. Ale zahlédl jsem i pár takových, kterým nejspíš není po chuti, že jsem po Niasově boku.
A bude to nejspíš ještě horší. Jsem sice synem vysoce postaveného démona, ale jsem známka jeho slabosti a zrady vůči Niasovi. A to mu nejspíš jen tak někteří neodpustí, pokud se to někdy dozví.
A ani Niasovi, že mě nechal žít. Navíc jsem zčásti člověk. Něco, co nenávidí, a mají k tomu zatraceně dobrý důvod.
Byl jsem z toho všeho nervózní a nevěděl, co si o tom myslet.
Navíc mi na klidu nepřidával ani Rouf, který mě sice značně ignoroval, ale díval se na Niase, jako by ho chtěl spolknout za živa.
Nias
Po očku jsem pozoroval Andriuse. Démony jsem hlídat nemusel. Vycítil jsem od nich všechno, aniž bych se na kohokoliv musel podívat, a tak mi bylo jasné, kdo má problém s tím, že je Andrius tady, po mém boku, a komu to bylo vcelku jedno
Vycítil jsem i od Saylthera hrozbu těm, kteří snad jen na vteřinu pomysleli na to, že bych se měl Andriuse zbavit, nebo se ho zbaví oni.
„Vernyo,“ ozval jsem se o něco důrazněji, když jsem i od ní vycítil mírné nepřátelství vůči Andriusovi.
S Roufem byli přátelé, a nejspíš nelibě nesla, že dostal trest a zastoupil ho „jen nějaký kříženec“.
„Vernyo!“ zopakoval jsem hlasitěji, aby se přestala dohadovat se svým zástupcem a začala mě vnímat. „Doneslo se ke mně, že ve tvém městě panují neshody. Démoni proti sobě bojují, a dokonce se někteří z nich pokoušejí dostat na tvé místo. Neumíš si s nimi udělat pořádek? Zatím jsem to nechal být, ale varuji tě, pokud si to tam nesrovnáš, budeš následovat Roufa, a budeš další, kdo přijde o svou pozici. Rozuměla jsi dobře?“
Byla to jasná výhružka, aby si svou oblast dala do pořádku a taky… Aby se dost zdaleka držela od Andriuse. A hlavně… Je geniální podvodník, inteligencí předčí nejchytřejší lidské mozky, dokáže se svou hlavou vymyslet takové věci, že prakticky nemá skoro žádného protivníka.
„Nebo to mám brát tak, že se prostě nudíš a udělala sis ze svých podřízených zábavu pro sebe? Pokud je to tak, pokud se nudíš, věř, že brzy budeš mít práce víc než dost. Jak dojíme, všichni se přesuneme do sálu. Nepozval jsem vás jen proto, že jsem některé z vás neviděla třistapadesát let.“
Vernya, která se na mě zpočátku dívala vyzývavě, jako by mě opravdu chtěla vyzvat na souboj, po mých slovech zmlkla, přelétla pohledem přes Andriuse k Roufovi, ale pak zabořila oči do talíře.
Její nevýhoda je, že mě nepřelstí. A může si vymyslet cokoliv, přesto poznám, co je pravda a co lež.
„Platí to i pro ostatní. Všichni budou dělat to, co mají. Nepotřebuji, abyste mezi sebou bojovali. Máme tady věc, která je daleko vážnější. A vím, že z větší části už o těch mutantech víte všichni. Ale to je pouze část problému.“
Po tom, co jsem řekl, někteří udiveně zvedli ke mně pohled, ale já jen naznačil, že více se dozví, až budeme po obědě.
Ten nakonec proběhl docela v klidu, i když tu dneska bylo o něco živěji než normálně. Ale co, jsme démoni, a i když kultivovaní, přesto démoni…
Ale věděl jsem, že ve chvíli, kdy ji řeknu o tom, co jsem dneska zažil, tak už to v klidu rozhodně nebude. A proto jsem stále váhal, zda Andriuse vzít s sebou nebo ne.
A tak, když se všichni po jídle odebrali do sálu, ještě jsem Andriuse zastavil.
„Chceš tu žít, chceš nás poznat. A teď máš možnost vidět i jiné tváře, jiné podoby některých démonů. Někteří, pro lidi, vypadají dost děsivě, můžou zuřit, vztekat se, ale dokud jsem tu já, nemají možnost nikomu ublížit. Zastavím je. Protože je tu celá smečka těch nejbezpečnějších démonů, ani já se nebudu držet zkrátka. Tak se tě chci zeptat, jestli jsi ochotný jít vedle a vidět i tuhle druhou stránku, které se mimochodem stejně nevyhneš, pokud tu opravdu zůstaneš žít, a víš… Já bych byl moc rád, kdyby ano.“
Andrius
To napětí mezi tou démonkou a Niasem se dalo krájet. Ale pokud tady budu žít, nejspíš se nějakým předsudkům stejně nevyhnu, i když mě to bude mrzet.
Nakonec se situace relativně uklidnila, všichni se pustili do jídla a já nestačil zírat.
Nikdy jsem takovou společnost nezažil. Byli to démoni, podle lidí monstra a zrůdy, a i když zábava u stolu byla hlučnější a výbušnější, přesto byli mnohem kultivovanější než lidi, které jsem poznal. Když se pak po obědě všichni zvedli a postupně začali odcházet, nebo se rovnou přenášet do sálu, zapřemýšlel jsem, jestli mám jít, protože to přece jen byla spíš starost démonů, bylo to jejich zasedání, a mě mohli ještě víc brát jako vetřelce.
Ale než jsem si to stačil rozmyslet, zastavil mě Nias.
Poslouchal jsem jeho slova, díval jsem mu do očí a v mé hrudi se znovu rozlil ten zvláštní pocit, který jsem nedokázal pojmenovat.
Když promluvil, natáhl jsem ruku a svou dlaň položil na jeho tvář.
Palcem jsem jemně pohladil kůži pod okem a pousmál se.
„Ty jsi ty a nic na tom nezmění to, jak vypadáš. Ano, dneska ráno jsi mě vyděsil, ale ne kvůli tvému vzhledu, ale proto, co jsem z tebe cítil. I přesto… Kdybys mě ráno zabil… Byl jsem s tím smířený. Napadlo mě, že pokud mám umřít, pak tvou rukou. Vím, že spoustě démonů nejsem po chuti a možná by sis ty měl rozmyslel, jestli mě vzít do sálu s sebou, ale nechci už utíkat. Chci poznat ostatní, chci poznat tebe a je mi jedno, jakou podobu na sebe vezmeš. I když jsem zčásti člověk, vím, že lidé dokáží být nebezpeční. Nikdy jsem se v Carniveanu necítil v bezpečí. Ale tady… tady jsem doma… dokud mě tu budeš chtít. Dokud budeš chtít, budu ti stát po boku v jakékoliv situaci. Budu se učit a naslouchat. A možná… možná taky jednou pomůžu… A pokusím se míň brečet…" dodal jsem nakonec a po chvilce zaváhání si stoupnul na špičky, přitáhl si Niase, niž a rychle a krátce ho políbil na rty.
„Promiň," zamumlal jsem celý rudý, když mi došlo, kde stojíme. „Přehnal jsem to?"
Zčásti omluvně a zčásti rozpačitě jsem se na něj podíval a doufal, že mě za tohle nezabije.
Nias
Jestli se někdy Andrius změní, po některých jeho věcech mi možná bude i smutno. Třeba ta jeho rozpačitost.
„Vypadám snad na to, že bych se na tebe teď zlobil?“ sklonil jsem se k němu a olízl mu ucho.
„Tak jo,“ narovnal jsem se a ukázal Andriusovi, aby šel se mnou. „Jdeme, ať to můžeme vyřešit co nejdříve. Nevím, jak dlouho bude naše… ehm… diskuze trvat, ale kdyby ses cítil unavený, nebo ti to bylo nepříjemné, tak klidně jdi do pokoje. A ptát se nebo omlouvat se nemusíš.“
Pak už jsem ho jemně potlačil do zad, aby prošel těmi velkými dveřmi do sálu, který teď byl minimálně z poloviny plný. Výše postavení měli svá křesla, za nimi pak židle jejich zástupců. Kdo chtěl, sedl si, kdo nechtěl, zůstal stát.
Jen co jsem vešel a procházel kolem nich ke svému trůnu, jsem viděl, že někteří už na sebe vzali svou démonskou podobu. Někteří se mezi sebou živě bavili, jiní mlčeli a jen čekali, co bude dál.
Andriusovi jsem nechal postavit křeslo mezi Enphernona a Saylthera už jen pro jeho vlastní bezpečnost, a taky… byli ke mně nejblíže.
Na Sayltherovi bylo vidět, že je rád, že Andrius přišel, a hned se změnil, aby dal jasně ostatním najevo, že je Andrius pod jeho ochranou a běda tomu, kdo se na něho křivě odívá.
I přesto, že mě všichni zaregistrovali vejít, musel jsem se nakonec postavit ve své podobě vládce, aby bylo jasné, že teď mám hlavní slovo já.
Když se konečně všichni ztišili, složil jsem křídla, ale nesedl jsem si.
„Zmutovaní démoni, vím, že už o nich víte. Jak to vypadá s prohledáváním Agarie?“ otočil jsem se na Mifuse.
„Chybí už jenom malá část země. Zatím jsme nikoho nenašli, je možné, že ti tři, co jsi je zabil tady, byli poslední. Ale s jistotou ti to řeknu nejpozději do večera.“
„Haele?“ otočil jsem se na druhého, a ten mi potvrdil to samé, stejně jako Zariach.
„Tihle mutanti, jsou výsledkem práce lidí. Jsou inteligentní, mají velkou sílu, jsou hodně fyzicky zdatní a vytrvalí. Komunikují spolu, dokážou se domluvit, jsou organizovaní a vycvičení. Nedosahují sice našich kvalit. Nemají síly, které máme my. Ale skrz jejich fyzickou sílu by s nimi obyčejní démoni měli problém. Je potřeba pro jistotu víc hlídat osady a město, a nebojovat mezi sebou, Vernyo. S mutanty si poradíme, ale obávám se, že máme větší problém.“
Posadil jsem se, na chvíli se odmlčel, a pak jsem jim nakonec vypověděl, o se ráno stalo v Carniveanu.
Než jsem skončil začalo se ozývat mručení, šepot, v sále to pomalu začínalo šumět, a atmosféra pomalu houstla.
„Kdo to byl!“ vyskočil na nohy Hael, a jeho pohodová rokerská podoba byla ta tam. „Kdo si dovolil-“
„Měl by být mrtvý. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Nebudu pátrat po tom, jestli se mu podařilo samotnému utéct, nebo mu někdo pomohl, ale teď už mám jistotu, že žije. A je daleko nebezpečnější, než byl předtím. Je to spousta let, a on zřejmě nezahálel. Neschoval se do díry, ale nabíral síly a připravoval se na nás. Nevím, co ho k tomu vede. Ale jestli zjistím, že mám mezi sebou zrádce, kteří s ním jsou v kontaktu… Nebudu se držet zkrátka, nebudu dávat žádné tresty! Budu rovnou zabíjet, a to bez milosti! Někteří z vás ho neznají, ale minimálně třetina z vás, co tu jste, ho znáte až moc dobře. Dobře si pamatujete, jak jsme ho tu naháněli, když nás zradil tím nejpodlejším způsobem! Zabil mého předchůdce! Je to Uesta! Ano, žije, a jen díky tomu, že se mi včas podařilo zmizet, nestal se větší problém. Zabil bych ho, ale překvapil mě natolik, že nechat ho být a zmizet z Carniveanu byla jediná správná volba. Byl na mě připravený, věděl, že se to jednou stane. Věřte mi, že nejsem na svůj útěk hrdý. Ale chci toho zrádce dostat živého a přivést ho sem! Za každou cenu!“
Andrius
Pravda. Byla ve mě malá dušička, když jsem vcházel do toho obrovského sálu po Niasově boku a kolem mě to byl samý démon. Silný démon.
Každý z nich mě převyšoval minimálně o hlavu ve své pravé podobě, a to i ženy.
Cítil jsem se tak malý a nepatřičný.
Nevěděl jsem, jestli mám být potěšený, že mě Nias vzal s sebou a posadil nejblíž sebe, nebo jestli jsem to měl brát jako varování, když jsem všechny viděl a cítil jejich sílu.
Nevím, jestli si to uvědomovali, nevím, jestli to oni sami mezi sebou cítili, ale na mě to působilo, jako by přese mě přehodili tlustou deku a přihazovali další a další.
Skoro jsem se dusil pod tou tíhou, která ještě navíc zesílila ve chvíli, kdy se proměnil i Nias.
Svými křídly a svou velikostí by klidně vyplnil sám celý ten obrovský sál, a já se už nedivil, že je vládcem téhle země tak dlouho.
I když se i mezi démony určitě našel někdo, kdo si postavil svou hlavu a obrátil se proti němu, přesto si dokázal udržet pořádek a své místo.
Cítil jsem… hrdost? Ten zvláštní pocit se ozval znovu a já na Niasovi mohl oči nechat.
Teda dokud nezačal mluvit. V tu chvíli jsem měl pocit, že sál praskne, jak byl napěchovaný pocity démonů, od znechucení, až po zuřivost. A nebylo to obrácené proti mně.
Na jazyku mě pálila otázka, ale nebyl jsem schopný ji vyslovit.
Nevěděl jsem, jestli utéct a schovat se, schoulit se do klubíčka, nebo zůstat sedět.
Tolik nenávisti a zloby…
Nias
„Lidé nás chtějí, potřebují nás. Máme důležitou roli v jejich životě. Volají nás, ať už potřebují pomoct v dobrém nebo ve zlém. A přesto se nás chtějí zbavit. Neříkám, že všichni, ale to jádro, to, které proti nám brojí, musíme zničit. Zničíme ty nechutné laboratoře, zničíme Uestu. Zkusím si promluvit s jejich vládou. S jejich nejvyšším. A pokud to nepomůže, přestane dohoda platit. Já osobně zruším, zbourám hranice, které nás dělí. Lidé moc dobře vědí, že nás nic nezastaví. Ale mají teď účinnou zbraň. A té se musíme zbavit jako první. Teprve pak s nimi budeme mluvit,“ pokračoval jsem, když se to v sále o něco utišilo.
Pohlédl jsem napravo, kde seděli Saylther, Andrius a Enphernon. Andrius vypadal, že se brzy vyvrátí, Saylther byl změněný do své bojové podoby a jen stěží udržoval svůj vztek na uzdě. A počítám že jen proto, že vedle sebe měl Andriuse. Dokonce mu v jednu chvíli položil ruku na jeho, jako by ho chtěl uklidnit. Zato Enphernon…
Jeho proměna nikdy není nějak zásadní. Spíš minimální, jako u pár dalších slabších démonů.
Za to aura, která se v tu chvíli kolem něj rozprostírala… V tuhle chvíli bylo nebezpečné ho, jakkoliv, víc rozzuřit. Málokdy se zlobil. Ale ve chvíli, kdy se dozvěděl celou pravdu… Kdyby byl Uesta po ruce, nejspíš by po prvním Enphernonově slově nežil.
„Chci ho,“ zavrčel polohlasně, ale vzhledem k jeho síle, tomu, co z něj vyzařovala, okamžitě všichni ztichli.
„Chci ho živého! A klidně si pro něho dojdu. Myslel jsem si… Myslel jsem, že ráno jsi mluvil z cesty, Niasi, když ses vrátil. Ale teď… Zabiju ho. Vlastnoručně ho zabiju!“ po jeho slovech se kolem něj zajiskřilo a vzápětí zmizel.
Jeden z mála, kteří si tohle mohli dovolit. Kdyby to udělal kdokoliv jiný, neprošlo by jim to. Ale u něj… Je starší než já. Nemá moc silné démonské schopnosti, ale… Je silný jinak, a ve své zuřivosti může být nebezpečný. A já… Já ho potřebuji. Je nejstarší, všichni ho poslouchají.
Nebál jsem se, že by se teď vydal do světa lidí hledat Uestu, Neudělal by to bez mého svolení. A tak, když se ostatní vzpamatovali, pokračoval jsem.
Přikázal jsem zvýšenou ochranu nejen u hranic, ale po celé Agarii. Démonští bojovníci budou v pohotovosti a zapojí se do ochrany. Osobně jsem určil další tři démony, kterým říkáme diplomati, aby se s Gwyllion vydali na nějakou dobu do Carniveanu a zkusili zjistit co nejvíce informací o laboratořích. Všechno, co jde, abych nebyl zaskočený, až tam půjdu…
Spousta démonů se nabídla, že půjdou se mnou. Ale to jsem prozatím odmítl.
Naše „diskuze“ trvala asi tři hodiny, než jsem to ukončil a všechny propustil.
„Půjdu se podívat ven,“ sešel jsem dolů těch pár schůdků a zastavil se před Andriusem. „Chceš jít se mnou? Víc to tu poznat?“
Andrius
Jako člověk, teda z části, když Nias začal mluvit o tom, že v nejhorším případě zaútočí na lidi, bych měl něco říct. Bránit je. Ale neměl jsem k tomu důvod.
Moje skutečná rodina byla tady. Můj domov byl tady.
To jsem už pochopil, i když jsem teď sotva dýchal z toho množství negativních pocitů, které na mě útočily ze všech stran.
Když Enphernon zmizel, málem jsem nadskočil a měl jsem dojem, že brzo dostanu infarkt.
Až teprve, když Nias schůzi ukončil a démoni se začali rozcházet, začalo se mi líp dýchat.
„Rád… půjdu…" zachrčel jsem, když se přede mnou objevil Nias.
Vstal jsem, ale zavrávoral a skončil na Niasovi, když jsem se opřel o jeho hruď.
„Promiň," zamumlal jsem. „To jen… nechápu, jak to můžete vydržet… ty pocity… síla… nenávist… zuřivost… měl jsem dojem, že mě to zahltí… ale…"
Zvedl jsem hlavu, několikrát se zhluboka nadechl, abych si pročistil hlavu a znovu získal jistotu.
„Děkuju, že jsi mi dovolil tu být… moc to pro mě znamená… sice moc nevím, o co šlo, ale pochopil jsem a poznal spoustu jiného."
Nias
Zachytil jsem Andriuse, když zavrávoral a pak se o mě opřel.
„My takhle vyrůstáme. Žijeme tak odjakživa. A věřím tomu, že si zvykneš i ty. Nebývá to pravidlem, nejsme takoví pořád. Ale když nás něco rozzlobí… Umíme to dát najevo. Ale to už jsi pochopil a poznal na vlastní kůži.“
Vzal jsem Andriuse do náruče a přenesl se s ním na věž. Chvíli jsem se rozhlížel, a když jsem se rozhodl, roztáhl jsem křídla a vznesl jsem se i s Andriusem do vzduchu.
„Nemusíš se bát, že bych tě pustil. Ale klidně se mě pevně chytni, pokud se bojíš,“ podíval jsem se na něho, když s sebou cuknul.
Obletěl jsem hrad dokola, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku, a pak jsem se rozletěl směrem na západ. Neletěl jsem úplně k hranicím. Přistál jsem na skále, kde jsem pozoroval západ slunce a pak Carnivean v den, kdy jsem poznal Andriuse.
Postavil jsem ho na nohy a nasměroval ho směrem ke kopcům.
„Tam… západ slunce, odsud je nejhezčí pohled. A jakmile se začne stmívat, začne se rozsvěcovat Carnivean. Někdy mám chuť tam vletět a všechna ta světla pozhasínat. Ale jsou výjimečné dny, kdy se dívám na tu hru barev a snažím si představit, co všechno lidé pod všemi těmi světly dělají. Možná abych je lépe pochopil? Asi ne. Žiju už hodně dlouho, abych věděl, co jsou lidé zač. Jací jsou.“
Posadil jsem se na velký balvan a potáhl Andriuse vedle sebe, aby si také sedl.
„Říkal jsi, že jsi měl pocit, že tě to zahltí. Ono se to časem srovná. Je ti sice dvacet pět, ale v našem měřítku jsi něco jako batole, které se teprve učí chodit. Já sám byl plnohodnotným démonem snad někdy ve svých třista letech. I proto jsem tě posadil mezi tvého otce a Enphernona. Jejich přítomnost tě chránila před tím tlakem. Kdyby tam nebyli, nejspíš bys už dávno ležel na zemi s očima převrácenýma v sloup.“
Po svých slovech jsem se ale odmlčel a zadíval se ke kopcům, kde právě zapadalo slunce. Vidím to už po milionté, ale stejně… Je to krása…
Andrius
Překvapilo mě, když mě Nias najednou vzal do náruče, a než jsem se nadechl, stáli jsme na věži.
Myslel jsem, že zůstaneme tady, ale Nias měl jiné plány.
Trochu se mi zhoupl žaludek a pocítil mírnou závrať, když Nias roztáhl křídla a bez varování se i se mnou vznesl do vzduchu.
Tiskl jsem se na něj, snažil se nedívat dolů, ale po chvíli jsem se uvolnil a nastavil tvář příjemnému vánku.
Zajímalo mě, kam letí, ale neodvážil jsem se otevřít pusu.
„Víš, myslím, že lidé to všechno dělají proto, že se nikomu z vás nemůžou vyrovnat," promluvil jsem po chvíli, kdy mě Nias posadil vedle sebe a já fascinovaně hleděl na tu nádheru, kterou mi ukázal.
„Bojí se. Ví, že jsou slabí a nechtějí zemřít. Ale myslím, že se nebojí smrti jako takové, nýbrž bolesti, toho, že by mohli být zotročeni, mučeni. Zvláštní, když uvážíme, že oni sami zotročují a mučí," pokrčil jsem rameny.
Chvíli bylo ticho, než jsem vstal a natáhl ruku, jako bych to slunce, co právě ukazovalo svou nejkrásnější podobu z celého dne, uchopit do dlaně.
Pak jsem se otočil směrem k Niasovi a zastoupil mu výhled.
Sklonil jsem se nad ním, až mi vlasy přepadly dopředu a vypadaly jako závoj, a svou dlaň položil na Niasovu tvář.
„Nebál jsem se," zašeptal jsem. „Nebál jsem se, že mě pustíš. Věřím ti. Jsi silný, a pokud budeš chtít, zabiješ mě jinak než pádem z nebe. Jen mě to překvapilo, a taky nemám moc rád výšky. Ale… Je to nádhera. Neustále mě překvapuješ… Pořád a pořád děláš věci, které mě nutí…"
Nemohl jsem mu říct, o těch citech, o té bouři ve mě, se kterou si nevím rady.
Dosedl jsem na paty a čelem se opřel o Niasovu hruď.
„Je mi moc dobře," zamumlal jsem. „Děkuju… za všechno… Nikdo… nikdo mi toho nedal tolik, jako ty. I když vím, jaký máš názor na lidi, mrzí mě, že jsi nemohl poznat moji mámu… A děkuji, že jsi odpustil otci a nepotrestal ho."
Pohodlněji jsem se o Niase opřel a zahleděl se znovu na západ slunce.
„Jestli se moc vtírám, tak mě klidně shoď dolů," zabručel jsem. „Ale… líbí se mi, dotýkat se tě… líbí se mi tvé velké ruce, široká hruď… a tak…"
Byl jsem rád, že mi Nias nevidí do tváře, protože jsem byl nejspíš rudější než to slunce.
Ani nevím, co mě napadlo mluvit o tomhle, a doufal jsem, že to Nias rychle zapomene.
Nias
Byl jsem rád, že se Andriusovi líbí západ slunce.
My démoni žijeme ve dne i v noci. Ale západ slunce, kdy pomalu nastupuje noc, je pro nás něco jako pro lidi svítání. Vlévá nám to energii do žil. Noc je pro nás doba, kdy jsme silnější, aktivnější, i přesto, že mnozí z nás v noci spí.
„Vím, že všichni lidé nejsou stejní. Ale ti dobří se nám vyhýbají, nepotřebují nás. Žijí si svým vlastním životem, aniž by je vůbec kdy napadlo požádat démona o pomoc. Těm dobrým je jedno, jestli žijeme nebo ne. A právě proto mám na lidi vztek. Zlobím se na ně právě kvůli těm, kteří dělají peklo, aniž by sami poznali, co to peklo vlastně je. A právě tihle se nás snaží zbavit, a nejen kvůli strachu, že musí zaplatit svou cenu za naše služby, ale i pro to, o jsi říkal.“
Chytl jsem Andriuse a vytáhl ho na nohy. Posadil jsem si ho na klín, čelem ke mně a zadíval se mu do očí.
Nejspíš to opravdu byl osud, že jsem potkal právě jeho. Po celém mém dlouhém životě jsem potkal někoho, kdo mě sice ze začátku docela nervoval, ale teď… Když jsem ho poznal blíž a on se už tolik nebojí, teď je to někdo, u koho se cítím dobře a hlavně… klidně.
Políbil jsem ho na rty a pak jsem se čelem opřel o jeho rameno.
„Za chvíli bude tma a bude krásně vidět, jak se rozsvěcuje Carnivean. A když se podíváš tam,“ vystrčil jsem ruku a ukázal doprava, aniž bych se tam podíval, „uvidíš žlutou záři míhající se s modrou a červenou. Je to místo, kde jsou laboratoře, které chci zničit. Místo, kde lidé zničili nejednoho démona. Místo, kde zničili jednoho hodně silného démona, který by klidně mohl vládnout místo mě, ale teď jen přežívá jako jeden z mnoha, kteří jsou zavření dole v kobkách. Mluvím o tvém bratrovi.“
Stáhl jsem ruku dolů a oběma jsem objal Andriuse kolem pasu.
„Ptal ses, jestli Zeera miluji, nebo miloval. Víš, vlastně ani nevím. Měl jsem k němu hodně blízko. Blíž než ke komukoliv dalšímu. Záleželo mi na něm. Doteď si říkám, co jsem mohl udělat proto, aby se mu to nestalo. Dodnes si to vyčítám… Pořád ho mám rád, pořád mi na něm záleží. Ale… Nemyslím si, že to byla zamilovanost. Ta správná zamilovanost. Měl jsem k němu hodně blízko, opravdu hodně, ale… Necítil jsem u něj to, co cítím, když jsem s tebou…“
Andrius
Překvapilo mě, když si mě Nias posadil na klín, políbil mě, a pak se opřel o mé rameno.
Protahoval jsem mezi prsty jeho vlasy, cítil jeho nenávist směrem k lidem, kteří ubližují jeho démonům, ale v momentě, kdy začal mluvit o Zeerovi, kdy začal mluvit o svých citech, zarazil jsem se a sotva dokázal popadnout dech.
Srdce se mi rozbušilo jako šílené, až jsem se musel okřiknout a zhluboka nadechnout.
Pořád jsem si v hlavě opakoval jeho slova, a zatímco jedna moje část věřila, ta druhá byla skeptická.
A nakonec získala převahu.
Nias je démon. Vysoce postavený. Žije spoustu let. Je krásný, silný a mocný.
Má kolem sebe démony, kteří by pro něj udělali cokoliv, a může mít kterého chce.
Rozhodně není žádná šance, že by se mohl zamilovat do míšence, který pořád brečí, nevyzná se sám v sobě, natož v druhých, v sexu je úplný začátečník, a je slabý jako moucha.
Pohladil jsem Niase po hlavě, a pak mu ji zvedl, abych se mu podíval do očí.
„Vím, co musíš udělat a bránit ti nebudu. A ani bych nemohl… ale prosím… prosím…" zašeptal jsem a svým čelem se opřel o to jeho.
Chtěl jsem, aby cítil to, co já, ne jenom slyšel má slova.
„Prosím… dávej na sebe pozor… Já… já… možná je hloupé to říkat, možná mi neuvěříš, možná si myslíš, že jsem jen idiot, co to nemá v hlavě srovnané. Ale, kdyby se ti něco stalo… nezvládl bych to… nedokázal bych to bez tebe… Víš, když jsem se tě ptal, jestli bratra miluješ, chtěl jsem vědět, jestli mě nebereš jen jako jeho náhradu… Chtěl jsem vědět, jestli ho miluješ ze sobeckých důvodů, protože kdybys řekl ano, odešel bych. Nemohl bych zůstat s tebou… Nemohl bych a nechtěl ti stát v cestě… Já… já… nedokážu to slovy vyjádřit… nedokážu… slova se pletou… mám pocit, že uvnitř mě zuří bouře… srdce se mi rozbuší pokaždé, když tě vidím, když se mě dotkneš, když mě políbíš. Chci se tě dotýkat, poslouchat tvá slova, usínat s tebou, probouzet se s tebou, vědět o tobě všechno… Smát se i brečet, když mě rozzlobíš. Nevím, cos se mnou udělal… Nevím, proč jsi to udělal, ale chci… chtěl bych s tebou zůstat… chtěl bych…"
Jo, tak to jsem se zase jednou smysluplně vyjádřil. Měl jsem chuť sám sobě nafackovat.
Asi jsem fakt marný, a někoho jako Nias si nezasloužím ani ve snu.
Nias
„Nejraději bych tak seděl třeba i deset let. Je mi vážně dobře,“ zvedl jsem hlavu a zadíval se Andriusovi do očí, když domluvil.
I v té nastupující tmě jsem viděl, že se červená, a bylo to… roztomilé?
Dá se u démona říct, že je roztomilý? No, asi jo.
Na moment jsem si ho přitáhl na sebe, abych ho mohl políbit. Zvláštní… Nebyla v tom touha po sexu. Ale prostě jsem měl potřebu ho líbat.
Ale záře od Carniveanu, která byla silnější a zářivější s tím, jak nebe černalo, mě vrátila zpátky na zem.
„Budu se muset vrátit. Musím se jít podívat na Enphernona, jestli je v pořádku. A zkusit ho uklidnit, jinak mi hrad přečaruje na zábavní park. On… Když se Uesta vetřel do Raestovy přízně, Enphernon to těžce nesl, a stáhl se do ústraní. Ne, jen proto, že tak trochu umí předvídat, má skvělý odhad na lidi i démony, dokáže vycítit a poznat to, co jiní ne. Občas mluví v hádankách, ale vždycky to má smysl. Stáhl se tenkrát do ústraní i proto, že Raestu miloval, ale Uesta ho natolik dokázal ovládnout, že přestal Enphernona poslouchat. A to se mu stalo osudným. Nejhůře jeho smrt nesl právě Enphernon. Nechtěj vědět, jak to vypadalo v místech, kde se právě nacházel. Všichni, i ti neotrlejší démoni se raději stáhli od něj dál. Trvalo, než se mi ho podařilo uklidnit, a proto i teď takhle zareagoval. Zjistit, že zrádce žije… Nedivím se, že ho chce dostat živého. Má svou touhu po pomstě a tu chce naplnit. A má na to přednostní právo. Jen teď potřebujeme, aby se uklidnil. Je pro nás hodně důležitý…“
Ještě jednou jsem Andriuse políbil, pak jsme vstali, já ho znovu podebral do náruče a pak už jsme se vznesli k nebi, a zamířili do hradu.
„Možná, když budeš se mnou, tak se uklidní rychleji,“ mrknul jsem ještě na Andriuse, když jsme přistávali na nádvoří.
Andrius
Začervenal jsem se ještě víc, když Nias řekl, že by takhle seděl i deset let.
Sice se úplně nevyjádřil k tomu, co jsem blekotal, ale možná jsem byl za to rád.
I když jsem se pořád v Niasovi nevyznal a nevěděl, jak mě vlastně bere.
Ale na druhou stranu, nepřišel jsem do Agarie s tím, že se zapletu se samotným vládcem démonů.
Takže vlastně nemám na co, si stěžovat.
Když jsme se pak vrátili zpátky na hrad, netušil jsem, jestli budu Niasovi k něčemu platný.
Cítil jsem ten hněv od staršího démona, tu bolest nad ztrátou milovaného člověka.
Na moment jsem zaváhal, ale pak se rozhodl, že pokud chci poznat ostatní, musím je poznat i z jejich horší stránky, která mě taky nemine, pokud tady zůstanu.
No, nakonec to dopadlo tak, že potom, co jsem Enphernona podle něj uklidnil a nejspíš mám nějakou skrytou sílu, která vyjde na povrch, o čemž dost pochybuju, jsem usnul v jeho křesle, když se s Niasem bavili o tom Uestovi, a já se tak dozvěděl, co se vlastně stalo.
Ráno jsem se ovšem probudil v Niasově posteli v jeho náruči, a vůbec se mi nechtělo vstávat.
Jen jsem se stočil na jeho široké hrudi do klubíčka a nejspíš začal vrnět.
A taky jsem znovu usnul, protože když jsem se vzbudil podruhé, byl jsem sám.
Zanadával jsem si do idiotů, vyskočil z postele a vletěl do koupelny, přičemž jsem zdemoloval sebe i polovinu pokoje, a pak odkulhal ven, abych zjistil, kde je Nias.
Prý musel něco nutného vyřídit a nechtěl mě budit.
Myslím, že s tím mým červenáním budu muset něco udělat, protože to očividně baví každého, kdo mě takhle vidí.
Trochu uraženě jsem odkráčel za Chireemem, který mě hned zapřáhl do práce, a když jsem mu pomohl s nejhorší prací, upekl jsem pro všechny koláče.
Trvalo mi to sice asi tři hodiny, protože, jak jsem poznal, démoni byli značně nenažraní, ale měl jsem radost, že jim chutná.
Pár koláčků jsem dal bokem na talíř pro Zeera, a část dal na druhý pro Niase.
Jen jsem doufal, že mu budou chutnat.
Jeho talíř jsem pak odnesl k němu do pokoje a s druhým sešel za Zeerem.
Nias
Bylo dobře, že jsem Andriuse s sebou vzal. Opravdu je zvláštní, že dokázal Enphernona uklidnit. Teda aspoň v rámci možností. Ale evidentně ho to unavilo, protože usnul v křesle, zatímco my dva probírali, jak to může s Uestou vypadat, jak moc mohl zesílit za tu dobu, co je pryč. Přeci jen to není pár dní, nebo dvacet let. Uesta je plnohodnotný démon, přibližně stejně starý jako já. Dalo by se říct, že jsme vrstevníci a kamarádi z dětství.
I proto jsem jeho zradu bral dost těžce, i když ne tak moc jako Enphernon.
Nakonec jsem vzal Andriuse a šel jsem s ním do mé ložnice, kde jsem ho uložil a sám si lehl k němu.
A nejspíš díky tomu, že je to právě on, jsem dokonce i usnul celkem rychle…
Druhý den jsem se vydal za Vernyí, abych zjistil, jestli si moje slova vzala k srdci a začala ve městě dělat pořádek… Trochu pomohlo i to, že jsem se tam ukázal, a někteří pochopili, že by měli brzdit.
Ale dlouho jsem se u ní nezdržel. Její město mi tak trochu připomíná Carnivean. Sice nezáří tak moc, ale dalo by se říct, že je to kousek civilizace s obchody, a vším co k tomu patří.
Asi sem vezmu příště i Andriuse, aby se mohl podívat do těch obchodů a třeba si pro sebe i něco koupit, aby Gwyllion pořád nebrblala, že mu nebude nosit oblečení.
Když jsem po návratu na hrad zjistil, že je Andrius dole u Zeera, hned jsem tam raději šel.
Ale vypadalo to, že jsou oba v pohodě. Sice na mě Zeer zavrčel, když jsem se přiblížil, ale dal jsem mu najevo, že jsem v klidu a Andriusovi neublížím.
A když jsem je tak viděl, vydal jsem příkaz sem Andriuse kdykoliv pustit. Kdykoliv může jít za Zeerem a nikdo mu nebude bránit.
Andrius
Nakonec jsem u Zeera strávil půlku dne.
A dokonce zažil i úsměvnou situaci, kdy Zeer málem sežral Niase potom, co za námi přišel, nejspíš nás zkontrolovat, a on se mě nejspíš snažil ochránit.
Na druhou stranu, asi si příště rozmyslím se Niasovi smát, protože ten mi to samozřejmě pak nedaroval. Nikdy bych neřekl, že výprask může být... tak vzrušující?
No, každopádně Nias mi ukázal zase něco nového, ale tím mě úplně odrovnal, takže ráno jsem nebyl zase schopný vstát.
Nakonec jsem vstal až někdy před polednem a rozhodl se projít hrad, a pokusit se promluvit si s jinými démony. Nias byl zase někde pryč, ale nezlobil jsem se.
Nemohl jsem a ani bych to neudělal. Měl své povinnosti, navíc teď měl starosti ohledně Uesty.
S Niasem jsem nakonec nebyl celý den a já dokonce i sám usínal. Jen jsem doufal, že je všechno v pořádku a nic se mu nestalo.
Chtěl jsem na něj počkat, usnul jsem neklidným spánkem, ale nakonec, ani nevím kdy, jsem pocítil zvláštní klid a příjemné teplo a usnul, jako zabitý.
Ráno jsme tentokrát vstávali spolu, ale než jsme si mohli víc promluvit, Nias byl zase odvolán.
A já znovu strávil den na hradě, poznával lidi, poznával Niasův domov, poznával svět Agarie, a čím dál víc si uvědomoval, že tohle je skutečně můj domov.
Dokonce ani démoni nebyli tak špatní, a i když to bude nejspíš trvat hodně dlouho, než mi přijdou na chuť, našlo se pár takových, kromě Chireema nebo Gwyna, kteří si se mnou popovídali, jako bych byl jim rovný a nedělali předsudky vůči tomu, kým skutečně jsem.
Nakonec v podobném duchu uběhlo i pár dalších dní, Niase jsem viděl čím dál míň, a čím dál víc začal zjišťovat, že ten cit ve mě, vůči němu sílí.
A byl jen jediný člověk, teda démon, komu jsem to mohl říct.
„Myslím… myslím, že Niase… myslím, že ho miluji…" přiznal jsem nakonec, když jsem seděl na zemi a hlavu měl položenou v Zeerově klíně.
Nevím, jestli mi rozuměl, ale potřeboval jsem to někomu říct.
„Chybí mi… Každou chvíli, kdy se mnou není, mi chybí. Chybí mi jeho doteky, jeho úsměv, jeho hlas, jeho teplo, i to mračení nebo zasmušilý výraz. I ta vráska na čele, která se mu objeví, když má starosti. Chybí mi jeho rozhodnost a upřímnost. Nikdy jsem zamilovaný nebyl, ale máma říkala, že to poznám. A myslím, že je to ono, protože tohle jsem k nikomu ještě nepocítil…" vysypal jsem to ze sebe a povzdechl si.
Stejně mi to k ničemu nebude, ale aspoň to můžu někomu říct. Překvapil mě dotek na hlavě, a když jsem ji zvedl, viděl jsem Zeerův upřený pohled.
A snad možná i lehký úsměv?
Ne. To si jen něco namlouvám…
Nias
Už dlouho jsme neměli v Agarii takovou pohotovost. Opravdu se to tak dalo nazvat.
Všichni, ať už to je divoký nebo klidný démon, mají tuhle zemi rádi. A nedovolí, aby si tu lidé dělali, co chtěli, aby se našim cokoliv stávalo špatného jen kvůli lidskému rozmaru.
Dokonce i démonští bojovníci byli konečně spokojeni. I když přímo nebojovali, přesto nemuseli sedět na zadku a užírat se, a mohli něco dělat.
Postupně jsme procházeli Agarii kousek po kousku a hledali nejen případné vetřelce, ale jakékoliv stopy či náznaky toho, co se děje, co by nám mohlo hrozit ze strany lidí a hlavně… Uesty.
Ale zatím jsme byli ve slepé uličce, krom toho, že jsme věděli o Uestovi, a že v tom má nejspíš prsty.
Co chce? Chce ovládnout démony, aby potom mohl bez problémů ovládnout lidi?
Nebo chce ovládnout lidi, aby pak mohl pomocí nich zaútočit na Agarii?
Chce pomstu, nebo je to jen prostě vyšinutý démon, který si takto léčí své mindráky?
Nebo se dal do spolku s lidmi, s některým z lidí, a něco konkrétního plánují?
A jak to, že tak dobře ví o Andriusovi?
Už jsem dávno pochopil, že Andrius o ničem neví. Že k tomu všemu přišel jak slepý k houslím. A jen jsem mohl doufat, že jim nepadne do rukou a nevyužijí ho proti nám.
Stále nejsou všechny jeho schopnosti probuzeny, a ani mi nevíme, co v budoucnosti všechno bude moct dokázat.
Z čeho jsem měl dobrý pocit, bylo, že si tak dobře rozuměl se Zeerem. A začínal jsem uvažovat o tom, že bych mu sundal řetězy. Nechal bych ho prozatím v kobce. Pro jistotu, pro bezpečnost jeho i ostatních démonů.
A tak, když jsem se jeden den vrátil na hrad, zamířil jsem rovnou dolů za Zeerem.
Ani jsem se nedivil, když jsem tam našel i Andriuse.
„Sundám mu řetězy, aby měl více volnosti,“ zadíval jsem se na Andriuse, který seděl na zemi a měl hlavu položenou v Zeerově klíně. „Věřím, že ti neublíží, ale pro jistotu a můj klid chci, abys sem aspoň pro začátek, chodil se mnou nebo s Enphernonem. A když uvidím, že je to v pohodě, můžeš sem potom chodit i sám. Ale nebudeš Zeera pouštět ven, ano?“
Došel jsem k nim, posadil se vedle Zeera na postel a pohladil Andriuse po vlasech.
V první chvíli to vypadalo, že mi Zeer tu ruku ukousne.
„Neboj se“ otočil jsem se k němu a prohrábl mu ty jeho rozježené vlasy. „Neublížím mu. Postarám se o to, aby Andriusovi nikdo neublížil, ano? Dáš na něj pozor, když bude s tebou?“
Ani nevím, proč mu to říkám, když zřejmě ani netuší, co po něm chci.
Andrius
Lekl jsem se, když se najednou vedle nás objevil Nias.
Po očku jsem se na něj podíval se zatajeným dechem, a pak si skoro nahlas oddechl, když začal mluvit o něčem jiném. Vlastně o skvělé věci, díky které jsem hned zvedl hlavu a zadíval se na Zeera.
„Ochránit… Andriho… ochránit…" nahodil ramena, a pěstí se bouchnul do hrudi.
„Děkuji," vzlykl jsem dojatě, Zeera objal a vlepil mu rychlou pusu na tvář.
„A tobě taky děkuji," skočil jsem i na Niase, a i jemu dal pusu.
„Už se těším, až tě budu moct vzít ven," chytl jsem Zeera za ruce a zářivě se na něj usmál.
„Vezmu tě do kuchyně a upeču ti něco dobrého, zajdeme spolu na věž a podíváme se na hvězdy, ukážu ti svůj pokoj… teda… pokoj, co jsem dostal od Niase," hned jsem se začervenal, protože mi došlo, kde teď vlastně spím.
„Vím, že to bude v pořádku," usmál jsem se na Niase, když jsme o půl hodiny později vcházeli do jeho pokoje.
„Zeer je silný… silnější, než kdy já budu," na moment jsem posmutněl a povzdechl si.
„Přál bych si být silnější, abych mu mohl pomoct," přešel jsem k oknu a zadíval se někam do dálky, jako bych snad mohl vyčíst v té dálce odpověď.
Musí být přece něco, s čím můžu pomoct. Být nějak užitečný.
Potřásl jsem hlavou, a pak se znovu otočil na Niase.
„A jak pokračujete v pátrání vy?" přistoupil jsem k němu, položil mu dlaň na hruď a mírně se zamračil.
„Jsi unavený… cítím to… nedokážu to vysvětlit, ale… potřeboval bys nabrat síly," zamumlal jsem spíš pro sebe a odolal nutkání se Niasovi přitulit na hruď.
Nias
Překvapeně jsem se zadíval na Zeera, když promluvil. Bylo to sice, jako by mluvilo malé dítě, které se teprve učí mluvit, ale i tak…
Sem tam se mi zdálo, jako by chtěl něco říct, a mé jméno vyslovil poprvé ve chvíli, kdy se v Agarii objevil Andrius. A teď…
Zamyšleně jsem se podíval i na Andriuse, ale vzápětí jsem ho už musel chytat, když mi s díky skočil kolem krku.
Sundal jsem Zeerovi pouta s řetězy, a ty jsem dal jen před dveře na chodbu, aby byly v případě nutnosti po ruce. Bylo vidět, že je Zeer překvapený a pořád si prohlížel ruce i nohy, ohmatával místa, kde ještě před chvílí měl okovy, jako by tomu nemohl uvěřit. Všem jsem hned vyslal zprávu, že je Zeer sice v kobce, ale není spoutaný, a všichni, kromě vybraných démonů, mají zákaz k němu chodit dovnitř nebo ho pustit ven. A pokud by se něco dělo, mají mě okamžitě informovat.
Najednou se mi ho ani nechtělo nechávat v kobce, když jsem ho tak viděl bez těch řetězů. Měl jsem chuť ho vzít nahoru, jako každého jiného démona.
Ale zatím jsem nemohl. Nevěděl jsem, jak by se zachoval, a tak s tím ještě nějakou chvíli počkám.
„Nemám pocit, že bych byl unavený,“ pokrčil jsem rameny po Andriho slovech, když jsme došli do mé ložnice.
Vážně jsem se tak necítil. Ale co já vím… Nejspíš si to jen nepřipouštím, protože mi démoni vydržíme násobně víc než lidé.
„Ale vím, co mě dokonale dodá energii,“ usmál jsem se na něho a přitáhl si ho k sobě. „Pochutnám si na tobě, dám si zákusek, a potom možná půjdeme na oběd…“
A aniž bych čekal, co Andrius na to, začal jsem ho zbavovat oblečení a brzy jsme oba nazí leželi v posteli a věnovali se té nejlepší činnosti z celého dne.
Začínám být na něm závislý. A zřejmě víc než na komukoli jiném. Vlastně… Nikdy jsem nebyl na nikom závislý. Mám sex rád, beru ho stejně jako to, že se musím nadechnout, abych se neudusil.
A není možné, abych za svých víc, než dva tisíce let žil jako lidská jeptiška. My démoni to ani neumíme.
Ale s Andriusem… S ním je to jiné.
A uvědomoval jsem si to čím dál víc. A zvlášť teď, když jsme vedle sebe leželi v posteli a zpracovávali ty příjemné pocity…
„Andriusi,“ otočil jsem se k němu, opřel se o loket a druhou rukou jsem ho hladil po jeho nádherném těle, až jsem skončil na jeho zadečku.
„Budu muset jít do Carniveanu. Nevím, kdy se vrátím. Ale déle jak den, dva by to nemělo trvat. Budeš opatrný, nebudeš se vzdalovat z hradu. Ano? A pokud půjdeš za Zeerem, požádáš Enphernona, aby šel s tebou, aspoň pro začátek. Uděláš to pro mne?“
Andrius
Mimoděk mě napadlo, že tohle budu muset brzo zatrhnout, nebo to dojde do míst, odkud nebude návratu. Začínal jsem v tom být až po uši, a to nebylo dobré.
Ne, že bych nechtěl, ale věděl jsem, že u Niase nemám sebemenší šanci.
Sex nejspíš potřeboval, prostě to byl démon, a kdo ví, za jak dlouho ho omrzím. Přece jen jsou tu démoni, kteří měli celou dobu k němu blíž.
Ale… nějak jsem nad tím nechtěl teď přemýšlet. Nechtěl jsem si kazit to krásné. Až to jednou skončí, nejspíš se budu nenávidět, ale teď…
Spokojeně jsem vydechl, zavrtěl se a víc se přitulil k Niasovi, když mě hladil.
„Budu opatrný, když ty mi slíbíš, že budeš opatrný," zadíval jsem se Niasovi do očí a položil mu dlaň na tvář.
Moc dobře jsem si pamatoval, co se stalo, když šel do Carniveanu naposledy.
Samozřejmě bych mu to nemohl zakazovat, ani vymlouvat, a ani bych to neudělal, i kdybychom byli partneři. Byla to Niasova povinnost.
A myslím, že v tom bylo i hodně osobního.
Prsty jsem přesunul na Niasovy rty a zasněně vydechl, když jsem si vzpomněl, co mi s nimi ještě před chvilkou dělal. Zachvěl jsem se a své prsty potáhl ze rtů, přes Niasovu hruď, až na jeho klín.
„Udělal bych pro tebe cokoliv,“ blesklo mi hlavou, když jsem si ho celý rudý prohlížel.
Ani nevím, kde se ve mě ta odvaha brala.
Za poslední dny jsme na sebe měli tak málo času, že bych teď nejraději zůstal tak týden v posteli.
Z těchto myšlenek jsem ještě víc zrudnul a nervózně se ošil.
Kdy mě vůbec začaly tyhle myšlenky napadat?
„Chceš… chceš jít na oběd? Já… nemám… nemám moc hlad… no, rád bych… rád bych byl ještě… chvíli s tebou… sám…" mumlal jsem a v duchu si nadával.
Takhle Niase nikdy nezaujmu!
Nias
Usmál jsem se, když mi Andrius řekl, že bude opatrný, když budu i já opatrný. No, já s tím problém nemám. I kdybych nebyl opatrný, dostanu se ze všeho. Jen tehdy v Cariveanu jsem nebyl připravený na něco takového, a nechtěl jsem se prozradit nějakým velkým užitím svých sil.
„Jak to bude trochu klidnější, vezmu tě na konec světa,“ přitáhl jsem si Andriuse a hezky jsem si ho na sobě usadil.
„Jako, nedělám si srandu. On to opravdu konec světa je. Ne jedné straně Agarie, kde se lidé nedostanou, protože by museli projít komplet celou naši zemi, je ten konec světa. Říkám tomu tak proto, že je ukrytý za bariérou, aby nebyl viditelný lidskému oku, kdyby se tam přeci jen někdo dostal.“
Během svých slov jsem Andriuse hladil po jeho stehnech, po břiše, prsty jsem kopíroval jeho penis, nebo jsem zabrousil dozadu, abych pohladil a pomačkal jeho zadeček.
„Je tam moře. Obrovské moře a konec světa tomu říkám i proto, že lidé vidí jen pustou zemi, spálenou, střídající se s bažinami, močály, vyvěrající sírou z puklin v zemi. A kdyby se k bariéře někdo přeci jen dostal, neprojde skrz ni. Magie, která ji tvoří, donutí každého nepovolaného se otočit a jít pryč. Ale když tou bariérou projdeš, najdeš tam obrovský kus nádherné zelené země, na kterou navazují pláže a moře. Démoni tam občas zajdou, ale mají raději tohle, v čem žijí Pro spoustu z nich je to až moc klidné místo a oni se v tom necítí úplně nejlépe. Dobře by se tam dařilo lidem. Ale ty tam nikdy nepustím. Všechno by to zničili během pár let.“
Chytl jsem Andriuse a stáhl si ho dolů, až na mě dolehl. Věnoval jsem mu polibek, zatímco jsem ho hladil po zádech a po zadečku, a prstem jsem zabrousil i k jeho dírce
„Na oběd… můžeme jít později… nebo i vůbec…“ zašeptal jsem do jeho rtů, když jsem přerušil polibek.
Andrius
Jen jsem přivřel oči a vydechl, když Nias začal vyprávět a u toho mě hladil.
Ani nevím, co bylo příjemnější. Poslouchat jeho hlas? Cítit jeho ruce?
A co to vlastně říkal o konci světa?
Kdyby mě tak nerozptyloval, nejspíš bych se nad tím víc zamyslel, a hned to začal rozvádět, ale takhle jsem k tomu neměl moc příležitostí, a než jsem se nadál, byl jsem Niase plný a měl zcela jiné myšlenky. Byl prostě dokonalý, a nenechal mě pochybovat o tom, jestli něco dělám špatně.
Snažil jsem se a učil, abych Niase v ničem nezklamal. Nejspíš nikdy nebudu takový divoch jako Rouf, nebudu tak přímočarý a rázný, ale… Asi bych to ani nechtěl.
Nakonec jsme v ložnici ještě nějakou dobu zůstali.
Nechtělo se mi vůbec od Niase, i když jsem ho samozřejmě posílal pryč, protože jsem nechtěl být sobec. Ale nakonec zůstal se mnou, i když jsme oběd už nestihli.