Nias
Byla ještě tma, ale na nebi už bylo vidět, že bude za chvíli svítat. Přesto, když jsem se zjevil na chodbě před tím bytem, byla tu spousta světla, až jsem musel na moment přivřít oči.
„Co tu děláte?!“ ozvalo se za mnou hned ostře.
Otočil jsem se a muži v uniformě ochranky jsem jen rukou mávnul před obličejem.
„Bydlím tu, jsem přece pan Strongol,“ usmál jsem se na něho. „Všechno je v pořádku. Běžte si odpočinout.
Chlapík se na mě podíval nepřítomným pohledem, pak se otočil a beze slova odcházel pryč.
Jo, ještě že mají jmenovky na dveřích…
Otočil jsem se zpátky ke dveřím a prstem přejel po jmenovce.
A ještě že jsou lidé tak slabé mysli a není problém je ovládnout. Prakticky, kdybych chtěl, mohl bych vládnout celé téhle zemi. Ale vždycky se najde někdo, kdo je výjimečný a mohl by se mi postavit. A lidé jsou lidé, a my jsme démoni… Nedokázal bych s nimi a jejich vrtochy žít.
Dotkl jsem se prsty zámku dveří a ty se neslyšně otevřely. Oproti chodbě byla uvnitř tma, kterou protínal jen světlý pruh z chodby.
Když jsem vstoupil, dveře se opět neslyšně zavřely. Prošel jsem až do místnosti, kde jsem si pamatoval obývací pokoj. A i když tady byla tma, dost jasně jsem viděl naprosto všechno. A hned se v mé hlavě také vynořily vzpomínky, jak to tu vypadalo před pětadvaceti lety, když jsem odsud i se Zeerem odcházel…
Ale… něco bylo špatně. Něco… Ty vzpomínky byly až moc živé, až moc realistické, a hlavně… nemizely. Zjevovaly se mi před očima další a další, až jsem je skoro nestíhal zpracovávat. Chtěl jsem je odehnat, oprostit se od nich, ale šlo to velmi těžko. Jak jsem se jedné zbavil, objevily se další dvě.
Nebál jsem se jich, neměl jsem žádné výčitky, ale bylo to nepříjemné. Až tak moc, že jsem ztratil soustředěnost a dost pozdě mi došlo, že se na mě někdo připravil.
„Vítej, vládce Niasi,“ zval se hlas, ale v místnosti nikdo nebyl. „Čekal jsem, že jednou přijdeš…“
„Uesto!“ zavrčel jsem a sevřel ruce v pěst. „Myslel jsem si, že nejsi mrtvý! Ukaž se! Bojíš se mě!? Tak se neschovávej, vyřídíme to jednou pro vždy!“
Odpovědí se mi ozval povýšenecký smích, který jsem tak dobře znal. Stejně jako jeho hlas.
„Ještě není ten správný čas. Myslíš, že jsem takový blázen, abych se ti dobrovolně vydal do rukou? Zbavím se tě stejně jako Raesta! Jak se má Zeer? Asi moc dobře ne, co? Zabil jsi toho netvora? Stejně je k ničemu. Hm… A co tak něco nového? Něco neokoukaného? Něco extra hezkého, čemu se nedá odolat?“
„Zabiju tě, Uesto! Postav se mi čelem ty sketo!“ procedil jsem mezi zuby a začal jsem uvolňovat svou démonskou sílu bez ohledu na to, že jsem v Carniveanu.
Ale odpovědí mi byl jen jeho povýšenecký smích.
„Tak zase někdy přijď na návštěvu. Aha… vlastně ty nemůžeš co? Nebo můžeš někoho poslat. Co třeba Mifuse? Nebo Saylthera? No, tak jako tak, návštěva je u konce…“
Po jeho posledním slově se rozeřval alarm. Byl tak hlasitý, hvízdal tak silně, že mi zaléhalo v uších.
A i když jsem zuřil, i když jsem chtěl ten byt proletět a najít toho hajzla, musel jsem pryč.
Ještě ve své zuřivosti jsem ho proklel do horoucích pekel, a pak na poslední chvíli se přenesl do mého hradu. Rovnou do podzemí…
Zmínil Zeera… Byla to jeho práce… Zmínil něco nového, neokoukaného…
Vztek a zuřivost ve mně doslova bublaly, byl jsem jak sopka před výbuchem. A tak, když jsem se ocitl v podzemí u Zeerovy otevřené kobky, ta soka vybuchla.
„Co tady děláš! Přišel jsi ho zničit? Přišel jsi zničit nás všechny?! Zabít mě? Tajně a podle se sem vplížit a pak mě zabít? Zničit tuhle zemi?!“ rozeřval jsem se na Andriuse, jakmile jsem ho uviděl u Zeera a vztekle jsem se po něm natáhl, abych sevřel ten jeho krk a předhodil ho křivým k večeři.
Měl jsem zatemněnou hlavu tím, co jsem viděl, těmi živými vzpomínkami, plnou hlavu toho, co jsem slyšel, nedokázal jsem se Uesty zbavit ani ve chvíli, kdy jsem se vrátil zpátky na hrad. Stále jsem slyšel ten ostrý hvízdot alarmu, který spustil...
Nedokázal jsem...
Nedokážu to...
Andrius
I když jsem vlastně celou dobu povídal já, cítil jsem vnitřní klid, a bylo mi dobře, jako bych byl s Niasem. Budu muset zjistit, co je ten démon zač, že na mě tak působí, i když bych z něj měl mít strach. Ale paradoxně jsem se u něj cítil v bezpečí.
„Tak já půjdu-"
Slova se mi zadrhla v hrdle a kolena se mi roztřásla.
Cítil jsem to ještě dřív, než se Nias objevil najednou v kobce.
Už jsem ho viděl naštvaného, ale tentokrát… Tentokrát se ta zuřivost obrátila proti mně, a já… Já měl pocit, že se udusím. Sevřela se mi hruď a v hlavě mi začalo hučet.
Nechápal jsem to. Nechápal jsem jeho slova plná nenávisti. Nechápal jsem, proč je říká.
Viděl jsem jeho vztekem staženou tvář, jeho ruku s drápy, která se ke mně blížila, jeho oči plné zuřivosti. Měl bych se bránit. Měl bych se zvednout a utéct. Měl bych…
Pokud mám umřít, pak ať je to rukou někoho, koho miluju.
To poznání mě zasáhlo tak silně, že jsem jen zpola vnímal řev démona, který se najednou vrhnul na Niase a zastoupil mu cestu.
„Neu… blížíš… Andrimu… Nedo…volím… zlý… Nii…" zavrčel vztekle na Niase a zaútočil na něj.
Nechtěl jsem… Tohle jsem nechtěl.
„Ne!" vykřikl jsem a vrhl se na démona, abych ho strhl zpátky.
„To je v pořádku… jsem v pořádku… nic se neděje," vzlykl jsem a pevně démona objal.
„Andri… bolí… ublížil… Nii… zlý…"
Zavrtěl jsem hlavou a snažil se zastavit slzy, které se nezadržitelné řinuly z mých očí.
„Jsem v pořádku," usmál jsem se na něj, pohladil ho po tváři.
Měl jsem toho tolik na mysli i na srdci a nevěděl, kde začít.
„Proč?" zašeptal jsem a vzlykl.
Pustil jsem démona a vstal, abych se postavil mezi něj a Niase.
„Proč mě tak nenávidíš? Proč mi… nevěříš? Proč… Proč jsi mi ukázal všechno to hezké, abys mi to pak vzal? Jsem… Měl Rouf pravdu? Jsem jen… Rozptýlení… Náhrada za mého bratra? Myslel jsem… Myslel jsem, že bych mohl konečně… najít rodinu… domov. Že bych mohl… poznat lásku. Já… Já chápu to. Na jednu stranu to chápu. Jsi vládce… Musíš chránit svou zemi. Ale… Bolí to, víš? Moc to bolí. Já nevím… Nevím, jak tě přesvědčit… Mám pocit, že ať udělám cokoliv… vždycky… Nenávidíš mě… Kvůli mému bratrovi? Proč? Co se s ním stalo? Proč mi neřekneš pravdu? Co se s ním stalo? A proč dáváš vinu mě? Proč, Niasi?"
Při posledních slovech se mi třásla nejen brada, ale i téměř celé tělo.
Nechtěl jsem být nějaká citlivka, slaboch, co si stěžuje, ale… Moc mě to ranilo. I když jsem chápal důvod, moc mě to ranilo. Nejspíš proto, že jsem si uvědomil, co k Niasovi skutečně cítím?
Nias
Nevím, z čeho jsem byl víc v šoku. Z toho, že na mě zaútočil Zeer? No, to ani tam moc ne, protože to se stávalo.
Nebo z toho, že vlastně Zeer bránil Andriuse? Nebo to, že ze sebe dostal pár slov?
Nebo mě šokovalo to, jak Andrius chránil Zeera, aniž by věděl, kdo to je, a že je Zeer nebezpečný?
Nebo mě šokovalo to, co vlastně Andrius řekl?
Co vlastně všechno řekl? Vychrlil toho na mě tolik, že jsem nestíhal. A pořád ten zatracený hvízdot, Uestův hlas, jeho smích, ty zatracené vzpomínky, i to co řekl, se mi teď míchalo dohromady s tím, co Andrius řekl.
Zařval jsem z plných plic, až ostatní křiví okamžitě ztichli, a pěstí jsem praštil do zdi, až odletělo několik kusů kamene.
„Od chvíle, co jsi tady…“ zavrčel jsem už o něco tišeji na Andriuse a zlostně se na něho podíval.
„…děje se toho až moc. Zatraceně! Chceš vědět co je s tvým bratrem? Chceš mít domov? Chceš vědět pravdu? Můžeš se bratra zeptat sám! Zeer je tvůj bratr!“ máchl jsem rukou k Zeerovi. „Můžeš se ho zeptat, kdo mu to udělal! Co všechno se stalo! Proč je takový a proč je tady! Ale jedno ti řeknu teď hned! Nejsi jeho náhrada a nikdy nebudeš!“
Měl jsem toho tolik v hlavě, co potřebovalo ven. Měl jsem chuť něco rozmlátit, někoho zabít, roztrhat na kusy. Od momentu, kdy jsem vstoupil do toho zatraceného bytu, všechno bylo špatně. Všechno… Jako by se mě někdo snažil ovládnout.
„Enphernone!“ zařval jsem, když mi to došlo.
„Jsem tady,“ ozval se za mnou jeho hlas a ucítil jsem jednu jeho ruku na rameni a druhou na mé hlavě.
„Musím… musím pryč…“ zachrčel jsem, a ještě jednou jsem se podíval na Andriuse, a pak na Zeera, který na mě výhružně vrčel a snažil se dostat před Andriuse.
Musel jsem pryč, nebo bych mu opravdu ublížil. A ublížil bych i Zeerovi. Ani jeden není pro mne hrozbou, poradil bych si s oběma. Ale… Nechci jim ublížit.
„Zavolám tě, až bude v klidu,“ zaslechl jsem ještě Enphernona těsně předtím, než se i se mnou přenesl do svého magického království.
Andrius
Pravda je, že tolik slz, kolik jsem prolil na tomhle hradě, jsem neprolil za těch pětadvacet let života v Carniveanu. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem v koncích.
A hlavně…
„And… ri…" ucítil jsem na hlavě dotek, a když jsem se otočil, zahleděl se do očí… svého bratra.
Teď už jsem tam tu podobu viděl. Mezi ním a otcem. Proč jsem si toho nevšiml před tím?
Teď mi už dávala spousta věcí smysl. Proč je tady, proč mu Nias zařídil takovou kobku, proč mám k němu tak blízko, a možná, proč mě ještě nezabil.
Cítí to? Že jsem s ním spřízněný?
„Omlouvám… se… Mrzí mě to…" zavzlykal jsem a objal Zeera kolem krku.
Byl jsem šokovaný tím, co Nias řekl nejen o Zeerovi. Pokud za všechno můžu, možná bude lepší, když odejdu.
Proč mi teda ukazoval všechno to pěkné a dal mi naději?
Proč?
„Mám tě vzít s sebou," uslyšel jsem najednou za sebou hlas, až jsem nadskočil.
Zeer hned vystartoval, ale já ho na poslední chvíli strhl zpátky.
„Přeje si tě vidět náš vládce. Posílá mě pro tebe," ozval se znovu ten démon přiškrceným hlasem, když ustoupil o krok potom, co viděl Zeera.
„Nii… zlý… Ublížil…"
„Jsem v pořádku, dobře. Já… promluvím si s ním, a kdybych… kdybych musel odejít… Nezapomněl bych na tebe. Nikdy…" zašeptal jsem, pohladil Zeera po tváři, a pak vyšel z kobky ven.
Přistoupil jsem k démonovi, zhluboka se nadechl, a než jsme se přesunuli, ještě naposledy jsem se podíval na svého bratra, který byl tak blízko a přesto daleko.
„Jsme tady, pane," polekaně jsem s sebou škubnul, když se démon ozval.
Zapomněl jsem, jak rychle se dá přenést, a zamyslel se.
„Jestli mě chceš zabít, udělej to. Jestli mě chceš vyhodit, udělej to," začal jsem, dokud jsem měl odvahu. „Nevím, jak tě přesvědčit, že nejsem ten, za koho mě máš…"
Do očí se mi nahrnuly zase slzy a já rychle zamrkal, abych je zahnal.
„Myslel jsem, že bych mohl mít konečně domov. Myslel jsem, že bych mohl..." zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl.
„Dal jsi mi naději a ukázal něco nového a krásného. I když mě nenávidíš, já… já bych nikdy nedokázal nenávidět tebe. Jen… jen to moc bolí. A mrzí mě to. A než se rozhodneš to se mnou skončit, prosím tě o poslední věc… řekni mi… řekni mi, prosím, co se stalo mému bratrovi."
Zadíval jsem se Niasovi do očí a otřel si slzy z tváře.
Nias
Byl jsem rád, že mě z tama Enphernon dostal pryč. Byl jsem už blízko k tomu, abych opravdu udělal něco, čeho bych později mohl litovat. Jako by mě něco do toho nutilo…
„Kde jsi byl?“ zazněla první otázka, když mě položil na svoji postel a přiložil mi dlaně ke spánkům.
„Jak dlouho?“
„Kdo to byl?“
Ještě pár otázek mi Enphernon položil, a kroutil přitom hlavou, že se něco takového vůbec stalo.
Ale po chvíli jeho brblání, jaký jsem blázen, a mumlání jeho zaklínacích formulí, jsem pocítil, že tlak na mé uši, i na hlavu celkově ustupuje. Všechno, co teď dráždilo mé nervy až k nepříčetnosti, mizelo, a já se postupně uklidňoval. Dokonce jsem na chvíli i zavřel oči pod tíhou náhlé únavy. Opravdu mě tenhle stav vyčerpal.
Když jsem se o chvíli později probral, Enphernon mi právě dovařil jakýsi jeho bylinný odvar, aby mi dodal síly. Posadil jsem se, převzal si od něho hrnek, trochu jsem upil, a pak se zamyslel.
„Máme velký problém. A většina věcí mi už je jasných. Můžu si to dát do souvislosti,“ podíval jsem se na Enphernona. „Uesta žije. Tohle byla jeho práce. Kdyby to byli jen lidé, těžko by se mi takhle dostali pod kůži. A taky podle mne, všechno to, co se stalo, i to, že chytili Zeera a pár silných démonů, musela být jeho práce. Člověk by silného démona nebyl schopen sám zastavit, nebo dostat do nějaké léčky.“
Viděl jsem, jak po mých slovech Enphernon sevřel ruce v pěst a rty do úzké čárky.
Jeden z těch, kteří by nejraději Uestu roztrhali vlastníma rukama.
„Zavolej mi Andriuse,“ nakonec jsem ho požádal.
„Měl by ses mu omluvit. Nemůže za to. To Uesta ti udělal pěkný bordel v hlavě. A to je dost velký problém, protože to znamená, že o hodně zesílil…“ pokýval hlavou, a pak poslal svého pomocníka, aby šel pro Andriuse.
Pomocník se vrátil ani ne za minutu. Ještě jsem nestihl ani dopít ten bylinný hnus.
A než jsem stačil něco říct, promluvil Andrius.
Zamračil jsem se, když jsem zase viděl ty slzy. Ale bod pro něj, že tentokrát neměl snahu utéct.
„Omlouvám se,“ nakonec jsem promluvil. „Nebyl jsem sám sebou, někdo dost mocný mi málem udělal z mozku kaši.“
Odložil jsem hrnek, posunul se na posteli a ukázal Andriusovi, aby si sedl vedle mě.
„Zeer musel poznat, že jsi stejné krve. Jinak by tě tak nechránil. A na jednu stranu jsem za to rád. Aspoň vidím, že není úplně ztracený, tak jako ostatní křiví. Byl nejsilnější démonský bojovník a vůdce démonské armády. To, co teď dělá Hael, Zariach a Mifus, on zvládl sám. A možná proto že je tak silný ho uchránilo od úplného poškození. Je velmi silný a nebezpečný i teď, když je v tomhle stavu. Tohle, co se s ním stalo, za to můžou lidé, Andriusi. A neboj se, nezabiju tě, tak si sedni. Jak se na tebe dívám, tak mě už z toho bolí nohy.“
Andrius
Poslouchal jsem Niasova slova a cítil pýchu i smutek zároveň.
Nejen ze strany Niasovy, ale i z mé. Nikdy nebudu takový, abych si mohl Niase zasloužit.
Přesto jsem byl rád, že už je relativně v pořádku a přemýšlel nad tím, kdo mohl tenhle jeho stav způsobit.
Na moment jsem zaváhal, když mě pozval k sobě, ale nakonec jsem jen potřásl hlavou a přešel k němu. Nesedl jsem si ale vedle něj. Sedl jsem si před něj na zem a svou hlavu složil do jeho klína.
Když už to má být naposledy, chci si aspoň co nejvíc nabrat jeho vůně a tepla.
„Bál jsem se," řekl jsem tiše a zvedl hlavu, abych na Niase viděl.
„Nemluvím jen o tom, že šel z tebe opravdu strach, ale… bál jsem se o tebe. Nemusíš se omlouvat. To já bych měl. Máš kvůli mně jen problémy. Neměl jsem sem vůbec chodit. Jsem idiot, když jsem si myslel, že bych tady mohl najít klid a možná i přátele. Nejspíš jen přitahuju problémy a způsobuju je ostatním," povzdechl jsem si.
„Chtěl bych tě nějak přesvědčit, ale nevím, jestli mám na to sílu. Chci jen, abys věděl, že bych nikdy neudělal nic, co by tobě nebo tvé zemi ublížilo. To bych raději umřel. A co se týče Zeera, proč jsi mi to neřekl dřív? No, abych se přiznal, chodím za ním už od druhého dne, co jsem na hradě. Utíkal jsem za ním, když mě Rouf popíchl," přiznal jsem tiše a zrozpačitěl.
Na moment jsem sklopil oči a trochu se ošil.
„Miluješ ho?" řekl jsem tak tiše, že jsem sotva sám sebe slyšel, ale prostě to ze mě vyletělo dřív, než jsem se stačil zastavit.
„Omlouvám se!" zvedl jsem hned hlavu a potřásl ji. „Nemusíš mi odpovídat. No… Ale řekneš mi, co se stalo? Já… Chci, abys mi věřil. Teda… No, rád bych, abys mi věřil. Opravdu bych neudělal nic, co by ti mohlo ublížit."
Zvedl jsem ruku a položil svou dlaň na Niasovu tvář.
Má hlava byla plná myšlenek. Chtěl jsem toho tolik vědět. O něm o mém bratrovi, o tom, co se stalo, co se stalo Niasovi. Chtěl jsem říct něco, co by ho přesvědčilo, že mi může věřit. Chtěl jsem se znovu a znovu omluvit. Tolik jsem toho v sobě měl, že jsem nevěděl, jak vlastně začít.
Nias
Andrius mě překvapil, když se usadil na zem a položil mi svou hlavu do klína.
Poslouchal jsem ho, a i když říkal, nějak nemá sílu mě přesvědčovat, opak byl pravdou.
Už po jeho prvních slovech jsem cítil, že všechno, co říká, myslí vážně, že tu sílu přesvědčit mě o své nevině má, protože by jinak takhle nemluvil.
A že se mě bál? Nevidím se. Opravdu jsem byl zuřivý skoro až k nepříčetnosti.
Zapřemýšlel jsem, jestli mu říct, co se vlastně stalo, že jsem byl takový. Ale… není tu dlouho, navíc nepatří mezi démony, kteří se starají o bezpečnost Agarie. A taky… vyprávět mu o svých vzpomínkách, které jsem v tom bytě znovu prožíval?
I když…
„Nedivím se, že jsi skončil u Zeera. Jste jedna krev. Teda aspoň ta démonská, a on to ví, a ty jsi to podvědomě nějak taky vycítil. Rouf si myslel, že když tě tam nechá jít, že tě nejspíš sežere, ale v tom se mýlil. Proto ses tam v pohodě dostal už několikrát, aniž by tě někdo zastavil. Chceš vědět, co se se Zeerem stalo. Jak už jsem říkal, je to práce lidí. Všichni ti křiví, co jsou zavření dole… Je to výsledek pokusů, které na nich lidé dělali. Stejně jako ti zmutovaní démoni, co tě napadli. Dneska jsem byl na místě, kde před šestadvaceti lety, ty, co jsou teď v kobkách, drželi a dělali na nich pokusy. Kdyby kdokoliv z nich mohl normálně mluvit, řekli by, kdo za tím stojí. Já na to po dnešku nejspíš přišel, ale musím si to ještě ověřit. Ale jedno je jisté… ty laboratoře, které jsem tenkrát srovnal se zemí, lidé zase postavili, obnovili, jsou větší, a počítám i technicky lépe vybavené než tenkrát. A i když byl celou tu dobu klid, tak se obávám, že to byl klid před bouří. A první náznaky, zmutované démony, musím brát vážně. Je to varování, že se blíží něco většího a já tomu musím zabránit.“
Během toho, co jsem mluvil, jsem si začal hrát s Andriusovými vlasy. Měl je jemné, příjemné na dotek, a tak nějak mě to uklidňovalo, a možná víc než Enphernonovy kouzelné formule.
„Jsem rád, že už nebrečíš,“ promluvil jsem po chvíli ticha. „Není pro slzy důvod. Vlastně… Pořád zapomínám na to, že jsi z části člověk. Ale nikdo tě vyhnat nechce. Klidně tu zůstaň, je to tvůj domov. Jsi jeden z nás.“
Andrius
Poslouchal jsem Niase a zapřemýšlel jsem, jak mu pomoct. Je pravda, že mi neodpověděl na jednu otázku, ale nejspíš mě neslyšel nebo prostě odpovídat nechtěl, za což jsem se na něj nezlobil.
Když si pak začal hrát s mými vlasy, jen jsem spokojeně vydechl a přivřel oči, jak dobře mi bylo. A nejspíš to nebylo jen tím, že mi to dělalo dobře, ale i tím, že to byl právě Nias.
„Mrzí mě, co se stalo," promluvil jsem po chvíli.
„Rád bych nějak pomohl, ale nevím jak. A rád bych… Kdybys mi jednou řekl všechno, co se stalo,“ zamumlal jsem a na chvíli zavřel oči.
Kdybych mohl, nejspíš začnu vrnět jako kočka. I přesto, že měl Nias velké ruce, dokázal být překvapivě jemný.
„Mrzí mě, že jsem ti přidělal ještě starosti," povzdechl jsem si a otevřel oči.
„Cítím se hloupě. Popravdě, nikdy jsem toho tolik nenabrečel jako tady. Když jsem do Agarie utíkal, nic jsem nečekal. Měl jsem dost lidí i Carniveanu a chtěl poznat i domov svého otce. Chtěl jsem poznat svou druhou půlku. Nečekal jsem žádné extra zacházení, slyšel jsem od lidí, jak s míšenci zachází démoni. Ale chtěl jsem prostě Agarii vidět. Vidět, jak se tu žije. Nikdy by mě nenapadlo, že potkám tebe. Že poznám něco krásného, že…“ zavrtěl jsem hlavou a usmál se.
„Těžké je něco získat, ale až moc lehké je ztratit to. Nejspíš jsem podvědomě nechtěl skončit zase na začátku, a i když jsem se přesvědčoval, že od cesty do Agarie nic neočekávám, proto se chovám tak hloupě a nerozvážně. Jenže já… Nechci o to přijít. Nechci přijít o to málo přátelství, co jsem tu našel. Nechci přijít o otce. Nechci přijít o bratra. A nechci přijít o… tebe…"
Poslední slovo jsem spíš zašeptal a stydlivě sklopil pohled.
„Pokusím se už tolik nebrečet a děkuju… Děkuju, že mi dovolíš tu zůstat."
Když jsem se díval znovu do Nerasových očí, tak moc jsem ho zatoužil obejmout, že jsem se vecpal mezi jeho kolena, posunul se na zemi víc mezi jeho nohy, a pak ho jednoduše objal kolem pasu.
Tvář jsem zabořil do jeho hrudi a zhluboka se nadechl té uklidňující vůně.
Hlavou mi probleskla myšlenka, že toho budu muset nechat, jinak se do toho ještě víc zahrabu a nebude cesty zpátky.
„Omlouvám se, jestli je to troufalé," zamumlal jsem do jeho trika, „ale nemohl jsem si pomoct."
Nias
Patří tady. Možná mu to ještě pořád plně nedochází, ale opravdu sem patří.
Už se našlo pár kříženců, kteří sem zabloudili, možná náhodou, možná přišli cíleně. Ale za tu dobu, co vládnu, jich tu zůstala jen opravdu malá hrstka. Co vím, tak jeden z nich žije v nedaleké osadě už přes padesát let. A je spokojený…
Vypadá to, že i Andrius konečně našel místo, kam patří, místo, kde by mohl žít, a kde by ho nikdo neodsuzoval a nevyhazoval.
Zapřemýšlel jsem, jestli mu mám odpovědět na jeho otázku, jestli Zeera miluji.
Nevím, co bych mu na to řekl. Měl jsem k němu nejblíž. Byl mi vším, přítelem, milencem, poradcem…
Ale jestli jsem ho miloval? Sám nevím. Nevím, jestli to, co jsem k němu cítil, bych mohl nazvat láskou. Tou pravou láskou…
Ale je pravda, že když ho chytili, a já se to potom dozvěděl, byl jsem úplně nepříčetný. Všichni démoni se tu přede mnou schovávali, a já naběhl do světa lidí, do Carniveanu, a všechno, co mi stálo v cestě jsem srovnal se zemí.
Přišel jsem však pozdě… A jen proto, že ten, co vládne lidem, našel odvahu a přes riziko, že ho můžu zabít, se mi osobně až sem přišel omluvit a ujistit mě, že se to nebude opakovat, zachránilo lidi od toho, abych na ně vytáhl s celém vojskem démonů.
Tenkrát to byli lidé, kteří porušili dohodu A teď, po šestadvaceti letech se historie začíná opakovat.
Lidé jsou vrtkavá stvoření. Nevydrží chvíli v klidu. Nedokážou dodržovat dané dohody.
Stačí si jen vzpomenout, když někdo z nich žádá naše služby, ale jakmile dojde na placení, začnou couvat a vymýšlí, jak se z dohody s démonem vyvlíknout.
Když mě Andrius objal, jen jsem povytáhl obočí, ale pak následoval mírný úsměv nad jeho bezprostředností. Hladil jsem ho po vlasech, po zádech a už jsem se k němu skláněl abych ho políbil, když se ozval Enphernonův hlas.
„Ehm… Nerad ruším, navíc mám to dvěma dost dobře pasuje a sluší vám to, ale… tohle je moje postel,“ došel k nám, jako by se nechumelilo a posadil se vedle mě.
„Ukaž, ošetřím tě,“ popadl Andriusovu ruku, kde měl škrábance a šrámy a začal ji hned prohlížet.
„Chci, aby po obědě přišli všichni do sálu,“ zabručel jsem, když nám přerušil tuhle příjemnou chvilku.
„Včetně tebe, Andriusi,“ nakonec jsem se přeci jen sklonil a políbil ho do vlasů.
Miloval jsem Zeera? Miluji ho? Nebo tohle, co cítím k Andriusovi je právě ta zamilovanost, na kterou se mě ptal? Opravdu se s ním cítím moc dobře.
No, budu muset popřemýšlet, co to vlastně je. Jak to vlastně je. Jo, mám nad čím přemýšlet…
Andrius
Oddechl jsem si, když mě Nias nevyhodil, ale dál mi cuchal vlasy, a jeho dotek jsem pak ucítil i na zádech. Možná bych i usnul, kdyby se najednou vedle mě neozval hlas, až jsem leknutím skoro nadskočil, div jsem Niasovi nevyrazil zuby a vzápětí se začervenal po slovech toho démona.
„Je… bratr v pořádku?" zeptal jsem se, když mi prohlížel a ošetřoval ruku.
Démon se na mě pátravě zadíval, až jsem dostal strach, jestli jsem neřekl něco špatně, ale pak se usmál, a zdálo se mi, jako by mrknul na Niase?
„Je v pořádku. Musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, že ho uvidím takhle. Jsi jediný, kdo k němu tak hluboko pronikl. Ale já to říkal. Celou dobu jsem věděl, že by byla škoda tě vyhodit, nebo zabít. Říkal jsem to, viď Niasi?" zadíval se na něj až moc vychytrale, a já nevěděl, co si o tom myslet.
„No, každopádně, klidně se za ním můžeš zastavit. Nias ti to určitě dovolí. Sice se tváří jako bubák, ale je to dobrák od kosti. Jen si musíš zvyknout na nějaké jeho vrtochy. Ale neboj. Času budete mít na sebe spoustu, takže jeden druhému budete nakonec rozumět i beze slov," pokýval spokojeně hlavou a já jen zíral jak z jara a nechápal, o čem to vlastně mluví.
„Tady," vytáhl odněkud mastičku. „Natři si ruku na noc a do rána o ničem nebudeš vědět. No, já jdu svolat ostatní, aby byli na místě včas. Ale vy dva si dejte klidně na čas."
Zašklebil se na Niase a vzápětí ho nebylo.
Přeskakoval jsem pohledem z mastičky na Niase, jako bych čekal, že někde bude napsaná odpověď, a pak jen zavrtěl hlavou.
„Jestli ti to nebude vadit, šel bych se před obědem osprchovat. Zeer má sice čistou kobku, ale pořád je to kobka a docela jsem se tam vyválel," zvedl jsem se nakonec.
„No, a pochopím, když mě nebudeš chtít u sebe. Vrátím se do svého pokoje,“ ošil jsem se rozpaky a nevěděl, kam s očima, jak jsem se styděl.
Nias
Nejraději bych Enphernona něčím praštil. Ale obávám se, že kdybych mu jen cvrnknul prstem do čela, urval bych mu hlavu. Tak jsem se jen zašklebil nad jeho slovy.
„Nevím, o co mu jde. Kvůli tomu, aby všechny svolal, nemusel nikam chodit, plesnivec starý,“ zamračil jsem se na místo, kde ještě před chvílí stál.
Pak jsem vstal, naklonil hlavu na bok a pozorně se zadíval na Andriuse, jestli si ze mě dělá srandu, nebo to opravdu myslí vážně.
„No, abychom si rozuměli i beze slov, nejspíš ještě nějakou chvíli potrvá, když teď nerozumíš tomu, co jsem řekl nahlas. Slyšel jsi snad, že bych řekl něco o tom, že tě nechci u sebe? Netuším, proč bys to měl chápat, když jsem nic takového nezmínil. Teda… nepočítám to, jak jsem se nervnul dole,“ podrbal jsem se ve vlasech.
Přemýšlel jsem, že bych se přenesl, ale nakonec jsem popadl Andriuse za ruku a táhl ho z podzemního Enphernonova království nahoru k pokojům. A bylo mi jedno, jestli někoho potkáme, jestli to někdo uvidí nebo ne. Ať si Andrius zvyká. Chce tu žít, tak se vším všudy.
Měl by se učit od Roufa, který byl schopný mi vlézt do kalhot klidně i uprostřed nádvoří za denního světla.
„Taky se potřebuji umýt, takže jdeme do mé ložnice a do mé koupelny,“ řekl jsem jen jedinou větu, zatímco jsem rychlým krokem kráčel chodbou a Andriuse táhl za sebou.
Pustil jsem ho teprve ve chvíli, kdy se za námi zavřely dveře mého pokoje, a to taky i proto, abych se mohl svléknout, poslat ty špinavé hadry pryč, a jít do koupelny.
„Tak si pospěš, ať neplýtváme vodou!“ křikl jsem na něho z koupelny, kde jsem už stál pod teplou sprchou.
Andrius
No jo. Já se prostě asi nepoučím. Zrudl jsem, když mi Nias vyčinil a srdce mi poskočilo radosti.
Zatraceně. Nejspíš jsem v tom, až po uši. A začínal jsem i docela chápat mámina slova.
Občas, když jsem se ptal na otce a dával mu za vinu, co se stalo, máma mi odpověděla, že až se zamiluju, tak to pak pochopím.
Když mě Nias popadl za ruku, nestihl jsem se ani nadechnout a skoro za ním musel běžet, abych mu stíhal. Přesto jsem se raději nedíval ani nalevo ani napravo, jak jsem se styděl.
Pořád jsem nechápal, proč zrovna já. Způsobil jsem Niasovi tolik problémů, očividně mi od začátku nevěřil, pořád si na něco stěžuju, a i přesto je pořád se mnou.
Až teprve, když jsme vešli do jeho pokoje, mě pustil, ale jen proto, aby se svlékl a odešel do koupelny.
Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. Byl tak… Mužný, krásný… Sexy? Říká se to o mužích?
Celý červený jsem přicupital do koupelny, a pak se svléknul tak rychle, až jsem si málem zlomil ruce i nohy a ve sprše jsem pro změnu málem sebral všechno, co mi stálo v cestě, jak jsem do ní zahučel.
„Promiň…" zahučel jsem se sklopenou hlavou.
Nechápal jsem to. Nias už mě nahého viděl.
Proč jsem reagoval takhle?
Nias
Počítal jsem s tím, že se Andrius bude zase dlouho rozhodovat, než vůbec přijde do koupelny. Že bude nerozhodně přešlapovat na místě, a já ho budu muset pod sprchu doslova hodit. Nebo i to, že prostě uteče do svého pokoje, aby se umyl ve své koupelně.
A tak mě docela překvapilo, když za celkem krátkou chvíli došel, začal se svlékat tak, až jsem měl strach, že si něco udělá, a pak mi málem zbořil celý sprchový kout.
S úsměvem jsem se díval na tu jeho stydlivost i paniku. A když sklonil hlavu a celý červený zamumlal svoji omluvu, musel jsem se zhluboka nadechnout, abych to vůbec ustál.
„Myslím, že by ti pomohlo, kdyby ses naučil přenášet, abys při chůzi nezbořil celý hrad. I když… S tvým štěstím a nešikovností bys nejspíš přistál asi v kuchyni v tom největším kotli…“ zasmál jsem se.
Ale pravda byla, že, ať už v klidu, nebo takhle rozhozený, působil na mě Andrius víc než kdokoliv jiný.
Možná Zeer, ale ten zase tak nějak jinak.
„Jsi velmi, velmi nebezpečný, Andriusi. Víš, co to se mnou dělá, když děláš tyhle věci?“ chytl jsem ho dvěma prsty pod bradou a zvedl mu hlavu.
„Já, který téhle zemi vládne skoro dva tisíce let, nejsilnější démon téhle země… Já jsem v tuhle chvíli slabý vůči tobě… Nedokážu ti prostě odolat. Čím to je, že mě skoro dostáváš na kolena?“
Po svých slovech jsem se k němu sklonil a věnoval mu polibek. A než jsem se přesunul na jeho uši, krk, ramena, doklekl jsem na zem.
„Vidíš? Dostal jsi mě na kolena,“ řekl jsem tiše ochraptělým hlasem, a vzápětí jsem ho začal líbat, hladit, dotýkat se ho, a svými polibky jsem se přesouval k jeho klínu, kde to krásně ožívalo…
„Jsi vážně nebezpečný…“ zašeptal jsem už jen spíš pro sebe, a pak už se věnoval tomu, co si teď vyžadovalo mou pozornost.
Andrius
Jak… Co… Kde… Proč…
Nedokázal jsem si to v hlavě srovnat, kvůli tomu, co mi Nias dělal. A že to dělal zase dobře, o tom nebylo pochyb, protože jsem se musel opřít zády o zeď, jak hrozilo, že skončím na zemi.
Prsty jsem zajel do Niasových vlasů a možná je až moc sevřel, když mě…
„Niasi!" vykřikl jsem a zaklonil hlavu, až hrozilo, že se zalknu.
A i když se mi to moc líbilo, chtěl jsem i něco jiného. Možná mě za tohle Nias zabije, ale dokud mám odvahu to udělat, musím ho zastavit.
Svezl jsem se na kolena a vzal Niasovu tvář do dlaní.
„Já… tohle… musím…" snažil jsem se vydolovat ze sebe kloudnou větu, ale nakonec jsem skončil čelem opřený o Niasovo rameno a snažil se popadnout dech.
„Ty… ty jsi nebezpečný," zašeptal jsem, když jsem znovu zvedl hlavu a zadíval se Niasovi do očí.
„Tohle… nikdy… Nikdy bych si nemyslel, že bych se mohl… někomu líbit, a ty… můžeš mít na každého, na koho si ukážeš. Nemůžu… nemůžu se rovnat ani Mifusovi, ani Roufovi, ani těm, co neznám… a přesto… ty mě dostáváš na kolena… očaroval jsi mě… spoutal mě a já nedokážu… nedokážu ti odolat, ani kdybych chtěl."
Dlaně jsem z Niasových tváří potáhl přes jeho hruď, až ke klínu, kde jsem se dotkl jeho penisu, slabě zasténal, a jen z pohledu na něj jsem pocítil jakési vzrušení.
„Mohl bych…" zvedl jsem oči, ale odvaha mě opustila a zrudnul jsem nejspíš víc než vařený rak.
"Chtěl bych… no zkusit to… tocoděláštymě… udělattitotaky…"
Jsem marný. Fakt jsem totálně marný. Chtělo se mi až brečet, že jsem to zase celé pokazil a pokud mě teď Nias vyhodí, ještě mu za to nejspíš i poděkuju.
Nias
Už jsem si myslel, že Andriuse udělám, že ochutnám jeho lahodnou chuť, a že k tomu neměl daleko, nebylo pochyb. Ale nedostal jsem se k tomu.
Mírně jsem se zamračil, když mě přerušil v mém počínání a doklekl ke mně na zem.
Ale po jeho posledních slovech, jsem napětí povolil a rty jsem roztáhl do úsměvu.
Ani ne tak proto, co chtěl, ale hlavně proto, jak to řekl.
„Jedna výhoda je, že jsem démon. Když po nás lidí něco chtějí, a pak nám stojí tváří v tvář, zleknou se, dostanou z nás strach a začnou mumlat. Někdy je problém jim rozumět. Ale tobě… Tobě jsem rozuměl naprosto jasně,“ popadl jsem Andriuse do náruče a vstal jsem.
Zastavil jsem vodu a zamířil do ložnice, rovnou k posteli.
„Klidně ti tvé přání splním. A docela se těším,“ zašeptal jsem mu do ucha, do kterého jsem ho pak i jemně kousnul
Posadil jsem Andriuse na postel, vylezl si za ním a pohodlně se opřel o pelest.
Přitáhl jsem si Andriuse mezi své nohy, pevně ho objal a začal líbat. Chytl jsem jeho ruku, táhl ji dolů a přitlačil na můj naběhlý penis.
„Tohle je teď tvoje…“ zachraptěl jsem do jeho rtů, když mi po jeho doteku a s myšlenkou, co chce udělat, projel tělem ten příjemně mrazivý pocit.
Andrius
Asi jsem umřel, a přes všechno to, co se o mě říkalo, jsem šel do nebe.
Jinak si nedovedu představit, jak jsem se mohl dostat na postel do Niasovy ložnice, se svou rukou na jeho penisu a sotva stíhající s dechem po jeho slovech. Ani jsem se nestačil pořádně zastydět.
„Niasi…" zasténal jsem a na moment se musel opřít o jeho hruď, jak mě silně zasáhl nový a neznámý pocit.
Byl jsem z něj úplně mimo.
Rty mě pálily od jeho polibku, jako by mi po nich přejel žhavým železem, ale sám jsem mu je nabídl, protože jsem se toho nedokázal nabažit.
Tak jo. Je čas se totálně ztrapnit.
Roztřeseně jsem se nadechl, a kousek se od Niase odtáhl, abych si ho mohl prohlédnout, a pak své rty přiložil na jeho hruď, jak to udělal on mě.
Postupovat po jeho horké kůži, cítit jeho vůni, jeho pevné svaly… Bylo to něco jiného než polibek na rty. Zvláště, když jsem se dostal k bradavkám, které jsem začal zkoumat, jako bych nikdy doteď nepochopil, co to je. Drcal jsem do nich jazykem, osmělil se použít i zuby a sledoval, jak reagují na moje počínání. No, líbilo se mi to. Ale tohle nebylo všechno, co mi Nias dělal.
Začal jsem po chvíli postupovat niž, přes pevné břicho, až jsem se dostal…
Takhle zblízka byl snad ještě větší! Fakt nechápu, jak se do mě mohl dostat.
Zkusmo jsem ho olízl a pokýval hlavou. Jo, to by šlo. Špičkou jazyka jsem pak objel každou naběhlou žilku, dostal se až k hladké špičce a slíznul tu kapku, co se objevila.
Překvapeně jsem zamrkal a nenápadně pohlédl na Niase.
„Dobré…" zamumlal jsem spíš pro sebe.
Ale hraní a zkoumání už bylo dost.
Musím přiznat, že mě to začalo lákat čím dál víc. To, co jsem dřív považoval za nechutné a nenormální jsem teď chtěl udělat.
Napřed jsem se trochu lekl, když jsem si špičku penisu zasunul do pusy a musel ho zase pustit.
Nečekal jsem, že to bude až tak těžké. Ale rozhodně jsem to nehodlal vzdát.
Tak jsem se vžil do toho zkoumání, že jsem úplně zapomněl i na to, jestli se Nias cítí dobře.
Zkusil jsem to znovu, tentokrát pomaleji a hledal ten správný úhel.
Jo. Tohle byl šlo…
Spokojeně jsem zabručel, přivřel oči a podíval se na Niase, když jsem si konečně jeho penis natlačil víc jak z poloviny do pusy a zjistil, že je to zatraceně dobrý pocit.
Nias
Vážně jsem byl zvědavý, jak se k tomu Andrius postaví. Nebo položí…
Bylo mi jasné, že tohle taky nikdy nezkoušel. Ale byl jsem ráf, že to nevzdal, neutekl, a postavil se tomu čelem.
Líbilo se mi to, jak zkoumal, zjišťoval, jak postupoval pomalu, řekl bych systematicky, jako by snad měl před očima nějakou příručku, návod k použití. Sledoval jsem ho, protahoval přitom jeho dlouhé vlasy. Po chvíli jsem přivřel oči, opřel se hlavou o pelest a soustředil se už jen na něj.
Když jsem ucítil, jak si mě poprvé opatrně vzal do pusy, jen jsem tiše vydechl a na moment trochu víc sevřel jeho vlasy. Byť mě vzápětí pustil, přesto mi tělem prolétl příjemný pocit.
Trochu jsem se obával, že to nakonec Andrius nedá, ale znovu mě překvapil, když to nevzdal a pokračoval.
A že mu to šlo opravdu dobře, o tom nebylo pochyb.
Po jeho zamumlání jsem otevřel oči a zadíval se na něho. Byl do toho tak zažraný, že snad přestal vnímat všechno kolem sebe.
A když jsem ho tak viděl… To, jak sexy u toho vypadal, a jak s každou další vteřinou to dělal lépe a lépe, mé vzrušení narůstalo čím dál víc. Znovu jsem zahrábnul prsty do jeho vlasů, mírně je sevřel a po chvíli jsem mírným tlakem začal určovat tempo, aniž by mi došlo, že by to pro něj mohlo být nepříjemné.
Ale nemohl jsem si pomoct. Ne teď, když se blížila má chvíle, kdy jsem se víc zapřel nohama o matraci a tělem o pelest. Teď mi bylo tak skvěle, že jsem nevědomky přidržel Andriusovu hlavu a párkrát se pohnul proti jeho puse, abych ji vzápětí naplnil mým poděkováním s polohlasnými vzdechy a nadávkami, jak moc dobře mi to dělalo.
Andrius
Opravdu jsem si nikdy nemyslel, že by to byl tak skvělý pocit.
Nejen cítit Niasův penis v puse, ale vnímat i jeho prsty ve svých vlasech.
Netušil jsem, jestli to dělám dobře, ale díky tomu, že mě ještě nevyhodil, občas jsem zaslechl jeho spokojený vzdech nebo to, jak se proti mně pohybuje a zasunuje tak víc do mých úst, jsem usoudil, že bych měl pokračovat a rozhodně to nevzdávat.
A já to nevzdával. Snažil jsem se dopřát Niasovi to nejlepší, snažil se reagovat na jeho přírazy, a překvapivě mi vůbec nevadilo, že ho mám skoro v krku.
Zpočátku to byl docela nepříjemný pocit, ale dalo se na to zvyknout.
Nakonec jsem se do toho zcela ponořil, že jsem úplně zapomněl na to, že jsem chtěl Niasovi udělat dobře. Ale on se mi vzápětí připomněl sám.
V první chvíli jsem se lekl, a kdyby mi nedržel hlavu, asi bych instinktivně uhnul, ale takhle mě donutil vydržet, a nakonec i polknout.
Nejspíš se mám ještě hodně, co učit, a nejen, co se sexu týče.
Spokojeně jsem zabručel, víc si zasunul Niasův penis do pusy a snažil jsem se z něj vysát co nejvíc té dobroty, kterou mi dával.
Cítil jsem chvění jeho těla, jeho vůni, ze které se mi točila hlava, stejně, jako z jeho chuti.
Byl jsem úplně mimo. Nic takového jsem ještě nezažil.
Jak tomu lidé říkali? Afrodisiakum? Nebo v tom byly skutečně čáry?
Sám jsem se roztřásl a nepustil Niase z pusy, dokud mi neměl, co dát.
Zklamaně jsem zamručel, ještě Niase očistil jazykem, tak jak mi to dělal on, a pak se vysunul nahoru.
Když se můj naběhlý penis otřel o jeho pevné břicho, znovu jsem zasténal, skoro se na Niase zhroutil a zadečkem se otřel o jeho penis, což mě znovu donutilo zasténat.
„Niasi…" vydal jsem ze sebe jakýsi podivný zvuk a mírně se o něj začal otírat, aniž bych si to plně uvědomoval.
„Jsi… nebezpečný… očaroval jsi mě… nedokážu… přestat… nedokážu… prosím… Niasi… pomož mi… prosím… Niasi…" sténal jsem do jeho kůže na krku nebo rtů, když jsem zvedl hlavu, abych se zadíval do jeho očí, i když jsem měl mírně rozostřený pohled.
Nias
Jako člověk bych teď nejspíš skončil a potřeboval bych nějakou pauzu, abych mol pokračovat.
Jenže já jsem démon… A navíc, mám před sebou něco, někoho, kdo mě chladným rozhodně nenechá.
Někoho, kdo mi ani nedovolí chvíli na odpočinek.
Ještě jsem nestihl ani zpracovat to, co se dělo před minutou, a Andrius se už doslova plazil po mém těle a…
Musel jsem na moment zavřít oči a zhluboka se nadechnout, když jsem ho slyšel a viděl ten jeho ohled.
A kdo je tu potom ten nebezpečný…
Promnul jsem si penis, který byl ještě vlhký od Andriho úst, a nestačil mi snad ani klesnout, jak jsem zpátky nabíral na pevnosti. Zvlášť, když se o mě otíral tím svým dokonalým zadečkem.
Zahrábnul jsem prsty volné ruky do dózy s mastí. Druhou rukou jsem Andriuse pevně objal kolem pasu a nadzvedl ho trochu do kleku, abych se dostal k jeho dírce…
Nečekal jsem na nic a rovnou na ni prsty zaútočil. Ono ani nebylo možné čekat, když byl Andrius tak dokonale nažhavený, tak sexy, tak roztoužený, že měl sám se sebou problém. A ten problém bylo potřeba vyřešit. A ten problém jsme teď měli společný.
Když jsem usoudil, že je jeho dírka připravená, a snažil jsem se to neprotahovat, chytl jsem Andriuse za boky a nasměroval jsem si ho na můj penis.
Nemohl jsem to zdržovat. I přes to, že by ho to mohlo zabolet, nedokázal jsem se zabrzdit. Nejen kvůli mně, ale i kvůli němu.
Byl na samé hranici, a já to jeho nejlepší chtěl tak nějak podvědomě požít s ním.
„Pomůžu ti,“ zachraptěl jsem tentokrát já do kůže na jeho krku.
A ve chvíli, kdy jsem se do něho zakousnul, jsem ho prudce potlačil dolů…
Andrius
Nias vyslechl mé prosby, že jsem ani nestačil s dechem.
Tentokrát to bylo tak jiné než poprvé. Bylo to... rychlejší a nevím, jak to říct, ale prostě jiné.
Ne, že bych si stěžoval, i tohle mělo své kouzlo a já sotva popadal dech, když do mě Nias strkal ty své velké prsty a vůbec se nedržel zpátky.
Cítil jsem jeho touhu, která ještě víc dorážela na tu mou, a v momentě, když mě potlačil na svůj penis mi hlavou problesklo, že když teď umřu, umřu šťastný.
„Niasi!" vykřikl jsem a zvrátil hlavu na zad, když se do mě zakousnul a zároveň do mě celý najel.
Ta chvilková bolest, která mi vystřelila snad až do konečků vlasů, velice rychle utichla, když se Nias začal pohybovat, aniž by mi dal chvilku na vstřebání toho jeho velkého penisu.
Uvědomuje si vůbec, jak obrovský je? Jak moc mě vyplňuje? Jak… skvělé to je, když se mi otírá o stěny, a o…
„Niasi!" vykřikl jsem znovu, když začal dorážet na to místo, které ve mě vyvolávalo úplný uragán.
Popadl jsem Niase kolem krku, zarazil mu nehty do zad a snad podvědomě víc roztáhl nohy, aby se mohl dostat hlouběji.
Nešlo to vydržet. Ne, když jsem občas zahlédl Niasovu tvář nebo se jeho rty spojily s mými.
Nešlo to vydržet, když jsem cítil ty jeho velké ruce na svém těle.
Nešlo to vydržet. A proto stačilo, když se mě jenom dotkl, snad ve snaze mi pomoct a já byl v háji.
Zcela se pro mě zastavil čas. Úplně jsem ztuhnul, sevřel se v křeči, lapal po dechu a srdce mi málem
vyskočilo z hrudi.
Myslím, že jsem Niase i poškrábal nebo pokousal, jak jsem se nedokázal udržet v klidu, když přišla ta úleva a já špinil sebe i Niase svou nadílkou.
Nias
Držel jsem Andriuse v objetí, když se na mě skoro rozplynul.
Jeho tělo bylo stále rozechvělé, rychle oddechoval, jeho rychle bijící srdce jsem cítil dost jasně na své hrudi, když na mě tak ležel a nebyl schopen se ani pohnout.
Co povídat.
I mě bylo naprosto skvěle. Nepřekvapilo mě, že sem Andriuse následoval jen pár vteřin po něm a brzy jsem plnil jeho zadeček svým sperma. Užil jsem si to naprosto skvěle, a stejně tak moc dobře mi bylo.
A to bylo právě to, co mě překvapilo Ten pocit, který jsem teď měl.
Andrius je v tomhle nezkušený, ještě možná ani sám neví odhadnout, co je pro něj nejlepší, jak to bude mít nejraději, některé věci dělal úplně poprvé.
Měl bych cítit jen to tělesné potěšení, uspokojení své touhy. Ale přesto… Bylo to tak jiné. Jiné než třeba s Roufem, Mifusem. Blížilo se to tomu, co jsem prožíval se Zeerem, ale i tady byl poznat rozdíl.
Proč je to s Adriusem tak jiné? Ne, horší, ale prostě… jiné…
Jsem idiot.
Proč se takhle ptám sám sebe. Žiju dva a půl tisíce let a já se sám sebe musím ptát, proč je to tak jiné?
Proč asi…
Už jsi toho, Niasi, zažil spoustu, tak se tak blbě neptej ani sám sebe.
Myšlenkami jsem se ale musel vrátit zpátky k Andriusovi Přetočil jsem se i s ním, uložil ho na postel a na moment ho ještě zalehl. Políbil jsem ho, pohladil jeho klín a prsty přejel po jeho podrážděné dírce, která zareagovala na ten dotek, jak těch pocitů prožitého orgasmu byl nejspíš Andrius ještě plný.
„Chtěl bych, abys užíval mou ložnici. Chtěl bych vedle tebe usínat a vedle tebe vstávat. Nechci ti to přikazovat. Volba je na tobě. Ale kdyby ses rozhodl odmítnout, nebudu se na tebe zlobit. Z toho strach mít nemusíš,“ otřel jsem se o jeho červenou rozpálenou tvář a pak ho políbil.
„Nejraději bych tu zůstal a pokračoval. Ale bude oběd, a pak mám svolané ostatní, a je to důležité. Takže se budu muset zvednout. Pokud se na to necítíš, můžeš poobědvat tady. Nechám ti něco donést.“
Andrius
Usmíval jsem se jako pitomeček a cítil se...
Nevím, co to bylo. Nevím, co znamenal ten pocit uvnitř mě, který byl tak jiný od všeho, co jsem doposud poznal. Bylo to, jak jsem si myslel? Zamiloval jsem se do Niase?
Jo, sice jsem si to už říkal, jenže co já vím, jaký je to pocit, když jsem ho nikdy nezažil? Mám jen to, co mi říkala máma. Prý to poznám, až na někoho takového narazím.
A je pravda, že Nias byl první, komu jsem tohle všechno dovolil.
Poslouchal jsem jeho slova, vnímal jeho doteky a cítil se tak neuvěřitelně, jako nikdy.
Teď, když už bylo v podstatě všechno řečeno, když se spousta věcí vyřešila, cítil jsem se svobodný a klidný. Je pravda, že mám před sebou ještě dlouhou cestu za poznáním nejen sama sebe, ale i všech ostatních, ale o krůček dál jsem se posunul, a už jen to byl úspěch.
Objal jsem Niase kolem krku, obličej zabořil do jeho ramene a popotáhl.
„Moc děkuju," zašeptal jsem do jeho horké kůže.
„Moc děkuju… za všechno… a… rád… rád zůstanu… taky bych… taky bych vedle tebe… rád usínal a vstával… moc rád," zvedl jsem hlavu a zadíval se Niasovi do očí.
Pohladil jsem ho po tváři, osmělil se a políbil Niase na rty.
„Jak jsem řekl… chci poznat tvou zemi… a chci poznat tebe… teď víc než kdy dřív."
Zastyděl jsem se doufal, že mě po tomhle Nias nevyhodí. Nemohl jsem se ho zeptat na své city.
Nemohl jsem mu říct, co cítím a zeptat se, jestli je to láska nebo něco jiného.
„Půjdu s tebou… jen mi dej, prosím, chvilku… mám pocit, že jen tak nevstanu," zasmál jsem se, a ještě na chvíli položil na záda.
Zavřel jsem oči a své dlaně nechal na Niasově tváři.
„Je mi moc dobře…"
Nias
S úsměvem jsem se díval na Andriuse a zapřemýšlel nad osudem, který řídí naše kroky. A ten jeho ho zavedl sem, a ten můj mě zavedl do míst, kde jsem ho našel.
Mohl jsem být v tu chvíli kdekoliv jinde. Mohl by to tehdy řešit kdokoliv jiný z démonů, co hlídají naše území poblíž hranic. A ti by s ním udělali krátký proces.
Nejspíš ano.
Nebo by ho přivedli přede mne a zeptali se co s ním.
Zachoval bych se k němu stejně, kdybychom se potkali v případě té druhé varianty?
Kdo ví…
Sklonil jsem se nad ním, pohladil jsem ho po vlasech, když se znovu uložil zavřel oči.
Je opravdu nádherný. A to nemluvím jen o jeho kráse. Je prostě jiný, i když mě nervuje, když brečí. Ale nejsem na tohle zvyklý, tak možná proto? Možná proto, že slzy patří lidem? Využívají slzy nejen pro smutek, obranu, ale i pro vydírání…
Ne, jednou jsem se rozčílil, když chtěl někdo z lidí ode mne nějakou službu, a pak, když měli platit, začali brečet, vymýšlet si historky, jak mají těžký život, jak jsou na tom nejhůř, hůř než všichni ostatní…
Jenže na mě tohle neplatí. Jsem chladnokrevný démon, i když má krev je horká, jako láva a stačí trocha a sopka vybuchne. Jsem vládce démonů. A možná i proto mě vyvolá jen opravdu malá hrstka lid, protože mají ze mě větší strach než z ostatních. Ale tihle vyděrači… Brzy jsem si vzal jejich cenu, kterou slíbili zaplatit. Později jsem je používal jako potravu pro křivé…
Raději jsem zavrtěl hlavou, když jsem zase začal až moc přemýšlet nad těmito věcmi.
Popadl jsem Andriuse a přenesl se s ním do koupelny, kde jsem ho ve sprchovém koutě posadil na stoličku, a pomohl mu s mytím, abychom se na oběd dostali ještě dneska.
A když už měl nohy jistější, postavil jsem ho, abych mu pomohl od mé nadílky a on se necítil špatně, a mohl se v klidu naobědvat.
I tak to trvalo další půl hodinu, než jsme se konečně dostali do jídelny. Stůl byl tentokrát roztáhnutý tak, abychom se kolem něj usadili všichni. A já byl rád, že všichni dorazili i na oběd.
Přišli nejen všichni vysoce postavení démoni, kteří jsou v naší hierarchii hned pode mnou, ale také jejich zástupci. Dokonce i Rouf, protože to byla povinnost, a jeho zástupce. Ale věděl, že nesmí říct ani slovo, dokud to nedovolím, a hned po poradě se okamžitě vrátí zpátky k sobě na zámek.
Řekl jsem Andriusovi, kdo je kdo, protože některé ještě neviděl. Dokonce přišla i Gwyllion, která se hned ptala, jestli jsem v pořádku, protože sama měla co dělat, aby zdržela co nejvíc ochranku a nepřišla přitom o své citlivé uši…