Ne/čistá krev- Kapitola 8

Andrius
Dost dobře jsem nechápal, o čem to Nias mluví.
Co nemám riskovat? A co má tohle společného s obědem? A proč pro mou bezpečnost?
Vždyť má sprchový kout velký, že by se tam vlezlo deset lidí. A ani podlaha neklouže.
Pro jistotu jsem to zkusil a opravdu se mi nezdálo, že by hrozilo uklouznutí.
Nejspíš se ho na to budu muset zeptat. Jestli jsem třeba něco neudělal špatně.
Přemýšlel jsem, až se mi kouřilo z hlavy, a pak se plácl do čela.
No jasně! Říkal, že bych se tak týden nedostal z postele!
Už to chápu! Jsem pořád napůl člověk, takže pokud budu dlouho stát pod sprchou, sotva jsem dosáhl toho orgasmu, tak bych mohl onemocnět!
Na tváři se mi hned usadil připitomělý úsměv, když mi došlo, že má o mě Nias starost.
Ale rychle jsem se vzpamatoval, když na mě zavolal.
Jo, měl bych si pospíšit. Mám docela hlad, a navíc nechci onemocnět.
Vyběhl jsem ze sprchy, rychle se otřel, ale nejspíš díky Niasovi, než jsem došel k němu, měl jsem suché i vlasy.
„Víš… nevadilo by mi to…" začal jsem brebentit, zatímco jsem se oblékal.
„Klidně jsme mohli pokračovat… myslím v koupelně… není to nebezpečné… nejsem zase taková citlivka… opravdu… vydržím docela hodně… a hlad mám… dal bych si zákusek… pořádný zákusek… nějak jsem na něj dostal chuť… velký zákusek s hustým krémem…"
Zasnil jsem se při té vzpomínce a mimoděk se zadíval na sedícího Niase.

Nias
Musel jsem zhluboka dýchat. Opravdu hodně zhluboka…
To, že tu byl přede mnou nahý, nevadilo. Přeci jen se umýval a věci s sebou neměl, a já nahotu beru jako přirozenou věc.
Ale když jsem si to spojil s tím, co tu říkal…
Zabije mě. Vážně mě jednou zabije. Budu muset zjistit, jestli nemá sílu prokletého slova. Jo, to by i pasovalo. A rozhodl se mě zabít hned teď…
Vydrží hodně… Není citlivka… Zákusek s hustým krémem…
Sevřel jsem ruce v pěst a znovu se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Jo, ještě že jsem si vzal volné kalhoty.
„Počítám, že bude i zákusek,“ promluvil jsem nakonec a vstal. „Ale klidně zase můžeš něco upéct.“
Ještě jsem s Andriusovi přešel, prohrábnul jsem mu vlasy a pak mu je stáhnul do culíku, aby si je nemáchal v obědě.
„Tak jdeme, než mi ostatní z jídelny udělají kůlničku na dříví,“ vystrčil jsem ho raději už z ložnice ven, abychom se někam hnuli.
„Už jsem se bál, že to nebude oběd, ale večeře,“ ozval se Hael, sotva jsme vešli a výmluvně se podíval na Andriuse. „Bylo to rychlý…“
Jen jsem po něm šlehnul pohledem, a šel se posadit na své místo.
„Od teď je tohle místo Andriuse,“ ukázal jsem na židli vedle sebe, kde normálně sedával Rouf.
„A co R-“
„Dostal trest!“ přerušil jsem rázně Zariacha.
„Je u sebe, a ještě jsem se rozhodl, na jak dlouho. Pokud s ním budete potřebovat mluvit, přijdete si nejdříve pro svolení. Stejně jako on nebude kontaktovat nikoho z vás, dokud to nedovolím. To platí pro všechny, kromě Enphernona, který bude kontrolovat dodržování jeho trestu. Jo, když už jsme u toho,“ otočil jsem se k Sayltherovi, který se usadil mezi Mifusem a Enphernonem. „Kolik času ještě budeš potřebovat na to, abys dal v osadě všechno do pořádku? Budu rád, když vybereš někoho místo sebe a ty potom převezmeš Roufovu práci.“
„Páni!“ hvízdnul si Hael. „Tak to muselo být vážné, když Saylther převezme ochranu hradu místo Roufa.“
„Někdo…“ procedil jsem mezi zuby. „Někdo už musel dát Roufovi dostatečně najevo, jak se bude chovat. Někdo, kdo to může udělat s kýmkoliv dalším!“
Bylo to jasné varování, že to má nechat být jinak se naštvu.
„Nástupce určím ještě dnes, a do večera budu tady,“ zastavil Saylther to narůstající napětí.

Andrius
Potěšilo mě, když Nias řekl, že můžu něco upéct. Pro něj to udělám rád.
Když jsme se konečně ocitli v jídelně, cupital jsem na Niasem a raději se moc nerozhlížel
Jo, měl jsem dojem, že mi vidí až do žaludku a ta Haelova poznámka…
Nias mě automaticky posadil vedle sebe a případné zvědavé otázky a pohledy rázně utnul.
Cítil jsem napětí jeho těla, i ten vzrůstající vztek.
Vlastně… Až teď mi došlo, že mi připomíná sopku.
Neustále vře pod povrchem a stačí malá jiskra a katastrofa je na spadnutí.
Nevím proč, ale nevadilo mi to. Je pravda, že vznětlivé lidi jsem neměl rád, ale u něj mi to nevadilo.
Tak nějak to patřilo k němu a líbilo se mi to.
Přesto jsem nenápadně položil svou dlaň na jeho stehno a jemně stiskl.
Došlo mi, že mám opravdu hlad a nechtěl jsem si kazit chuť, stejně jako jsem nechtěl, aby se Nias nervnul. Už tak měl starostí dost, tak aspoň na chvíli by na ně mohl zapomenout.
Až po chvilce mi došlo, že u stolu sedí nový démon.
Spíš se připomněl, když se sám ozval.
Zadíval jsem se na něj a na moment mi připadlo, že ho znám. Že bych ho měl znát.
Ale hned jsem to pustil za hlavu. Žádného démona neznám.
Navíc Chireem a jeho lidi vešli do jídelny a začali servírovat.
A mě se sbíhaly sliny, když jsem ty dobroty uviděl.

Nias
Ani jsem nepostřehl, že Andrius položil svou ruku na mé stehno, dokud jsem neucítil to proudění energie, která mě postupně uklidňovala.
Mírně jsem stáhnul obočí, když jsem si to uvědomil, a dal do souvislosti s Enphernovými slovy.
Přikývl jsem na Sayltherovu odpověď, a věděl jsem, že do večera bude nastěhovaný v pokoji, který sousedil s Mifusovým.
Oběd pak proběhl celkem v klidu. Saylther něco probíral s Enphernonem, Zariach vypadal, že se rozhodl to maso na talíři znovu zavraždit, a Mifus… No, ten měl všechno na háku, jako obvykle, když tu není Rouf a on nemá koho popichovat.
Já se pustil konečně pořádně do jídla, ale celou dobu jsem po očku sledoval Andriuse a přemýšlel nad spoustou věcí. Sem tam jsem pohlédl na Saylthera. Tvářil se, jako by to byl normální den. Kromě našeho příchodu se na Andriuse ani jednou nepodíval. Za to Enphernon měl na tváři permanentní úsměv.
Te starý lišák nejspíš něco tuší…
„Saylthere, chci s tebou mluvit,“ postavil jsem se, když jsem dojedl. „Enphernone, jak dojíte zákusek, přijď za mnou i s Andriusem.“
Jasně, že něco tuší, když hned přikývnul a jeho úsměv se o něco víc rozšířil. Budu se ho muset zeptat, jestli jeho matka nebyla vědma a on podědil její schopnosti. Jo, nejspíš to tak bude…
Když jsem domluvil, přenesl jsem se rovnou do sálu a usadil se na trůnu. Ne snad proto, že bych se chtěl povyšovat, ale dával jsem tak najevo, že věc, kterou chci probrat, je důležitá a rozhodně nestrpím žádné výmluvy nebo lži.
„Saylthere,“ podíval jsem se na něho, když se přede mnou zjevil. „Chci slyšet jednu věc. Když jsi byl hledat Zeera, stalo se něco v lidském světě? Něco, co před námi tajíš? Něco, co jsi přede mnou zamlčel?“
Saylther byl chvilku ticho, na moment svěsil hlavu, dokonce sevřel ruce v pěst a kolem nich se mu na okamžik objevily malé plamínky. Pak, jako by si uvědomil, před kým stojí, uvolnil své napětí a zvedl ke mně hlavu. Mluvil pevným hlasem, ale poznal jsem, že se obává mého hněvu.
„Poznal jsem tam jednu lidskou ženu. Já… pomohl jsem ji, když měla problémy a ona mě, jako poděkování, pohostila. Neví, že jsem démon, dával jsem si pozor. Aspoň si to myslím.  Ale… něco se mi na ni líbilo. Byla tak jiná než ostatní. Něco mě k ní pořád táhlo… Ježe po pár dnech ses objevil v lidském světě ty, a já se vrátil zpátky. Jednou jsem se tam ještě vypravil, ale… už jsem ji nenašel…“
„Zamiloval ses do ní?“
V Sayltherově očích se po mé otázce objevil záblesk, který mi dal odpověď dřív, než promluvil.
„Ta žena… máš o ní nějaké zprávy?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Když jsem ji tenkrát nenašel, vrátil jsem se a už jsem tam nešel. Vím, že jsem porušil dohodu. Vím, že jsem to neměl dělat. Obával jsem se… tvého hněvu, Niasi.“
Po svých slovech Saylther poklekl a sklonil hlavu.
„Porušil jsem příkaz, i dohodu mezi námi i lidmi. Neposlechl jsem tě a vydal se sám do Carniveanu a měl poměr s lidskou ženou. Zamlčel jsem to před tebou. Omlouvám se, Niasi a přijmu jakýkoliv trest.“
„Vstaň,“ zvedl jsem se a sám jsem popošel k Sayltherovi. „Už předtím jsem ti říkal, že pro své činy má každý nějaký důvod. Nic se bezdůvodně neděje. Ale tvá návštěva u lidí se neobešla bez následků.“
Zastavil jsem se těsně před Sayltherem a pak mu ukázal ke dveřím, kde právě vcházel Andrius a Enphernon.
„Myslím, že už tušíš, proč jsem se tě na to všechno ptal. Andrius je ten následek tvé návštěvy u lidí. Andrius je tvůj syn. A vím, že to už víš, nebo aspoň tušíš…“

Andrius
Oběd proběhl v poklidu. Opravdu to bylo moc dobré a já jak většinou jim střídmě, tak teď jsem se cpal, jak najatý.
Občas se mi zdálo, že se na mě Nias po očku divá, ale kdykoliv jsem zvedl hlavu, hleděl jinam.
Nejspíš jsem si jen něco namlouval. Měl bych se opravdu uklidnit. Nias má spoustu milenců. Nemůžu si myslet, že kvůli mně se najednou změní. Přesto jsem někde hluboko uvnitř sebe věděl, že jakmile půjde Nias za někým jiným, asi to budu těžko rozcházet. Ani nevím proč, když jsme si nic neslíbili.
Možná to bylo tím, že Nias byl tak jiný než všichni ostatní, co jsem doposud poznal? Že jemu jedinému jsem dovolil připravit mě o to nejcennější? A nejspíš nad tím jen moc přemýšlím a moc to řeším.
Když Nias odešel, zadíval jsem se na toho dalšího démona, kterého jsem zatím viděl jen jednou. Přišel mi starší než všichni ostatní, i když u démonů se to těžko odhaduje. Ale… Proč se pořád na mě tak divá a usmívá? Měl jsem dojem, že mi vidí, až do duše a musel se ošít, jak se to nedalo vydržet. Brzo jsem to ale pustil z hlavy, protože zákusek byl famózní a já si jen chrochtal. Možná díky tomu, že jsem teď byl v takovém nervu, jsem si ani neuvědomil jaký mám hlad.
„Půjdeme. Ať je nenecháme dlouho čekat. Nias není zrovna nejtrpělivější, ale to už jsi asi poznal," zadíval se na mě ten démon, jehož jméno jsem si nezapamatoval.
Je pravda, že mě docela zajímalo, co po mě Nias může chtít. A taky, že mi to neřekl, když jsme spolu byli sami. Možná to všechno byl nějaký test a já neprošel?
Na moment jsem se polekal, co mě čeká, ale ve chvíli, kdy jsme vcházeli do trůnního sálu, jsem rázem všechno vypustil z hlavy. Jindy bych byl unesený z toho místa a prostoru, protože do sálu jsem bez Niasova pozvání nesměl, vlastně to nikdo nesměl, ale zůstal jsem jako v šoku stát, po těch slovech, co jsem zaslechl.
Musel jsem se určitě přeslechnout. Přeskakoval jsem pohledem z jednoho na druhého a snězený oběd mi najednou ztěžkl v žaludku.
Vysoce postavený démon…
Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Tohle bylo snad horší, než kdybych zjistil, že je mrtvý.
Vysoce postavený démon… Mohl se kdykoliv vrátit…
„Máma mi o tobě nikdy neřekla," zašeptal jsem po chvíli. „Ale čekala na tebe… Čekala a věřila, že se vrátíš. Aspoň na krátkou chvíli… Myslím, že tě milovala… Věřila ti…"
Vzlykl jsem a snažil se hřbetem ruky setřít slzy. Takhle jsem si setkání moc nepředstavoval. Vlastně jsem si ho nepředstavoval nijak. Ale zaskočilo mě to.
Připadal jsem si jako idiot. Nias mluvil o tom, že ho zná a může mi ho představit. Nebyl jsem připravený. Ale na co? Na vědomí, že je to vysoce postavený démon, co se mohl vrátit? Nebo na to, že nevím, jak omluvit své chování? Měl jsem to nechat být. Možná by to bylo lepší.
„Omlouvám se," vzlykl jsem znovu, a pak se otočil a vyběhl ze sálu.

Nias
Čekal jsem všechno možné, ale tuhle Andriusovu reakci rozhodně ne.
Zamračeně jsem se otočil na Saylthera. Bylo vidět, že ho to mrzí, už při obědě jsem cítil jeho napětí, které se snažil skrývat.
„Tohle…“ ukázal jsem ke dveřím, kudy Andrius utekl, „to je tvůj trest. Nemohl sis myslet, že ti hned padne kolem krku. I když mu v té jeho lítosti teď nedochází spousta věcí, má právo se zlobit.“
„Je stejný jako jeho matka. Když se dívám na něho, jako bych se díval na ni,“ řekl tiše Saylther.
„Takže… Teď druhý aktér…“ povzdechl jsem si a zhluboka se nadechl.
„Andriusi! Okamžitě se zastav!“ vyslal jsem příkaz do chodby, a pak se rozešel za ním.
Věděl jsem, že zastaví, protože nemohl jinak. Tuhle schopnost jsem využíval málokdy, ale teď jsem rozhodně neměl náladu za ním běhat a honit ho po celém hradě.
Stál na schodech, jak nejspíš chtěl utéct ven. Postavil jsem se před něj a zapřemýšlel, co mám udělat a co říct. Vím, že to pro něj není lehké, ale… Pokud tady chce žít, nikdo s ním nebude jednat pořád v rukavičkách.
„Nejsme v mateřské škole, abychom se tu honili po hradě. Nejsi malé děcko, aby ses rozbrečel a utekl. Přijmi skutečnost, že je to, jak to je. Saylther kvůli tvé mámě riskoval můj hněv, porušil dohodu mezi námi a lidmi, porušil náš zákon, který zakazuje bez vážného důvodu a s mým svolením vstoupit do Carniveanu. I teď jsem ho za to mohl klidně zabít. Přeber si to ve své hlavě, jak chceš. Pokud ho nepřijmeš jako otce, nikdo ti v tom bránit nebude, ani on. Ale nebudeš tu běhat po hradě a chovat se jako malé ublížené děcko.“
Nekřičel jsem, ale mluvil jsem dost důrazně, aby pochopil, že to myslím naprosto vážně.
„Dneska toho máš hodně v hlavě, potřebuješ si to v sobě přebrat. Takže tě nechci vidět ve své ložnici, dokud se neuklidníš a nevzpamatuješ.“
Když jsem domluvil, uvolnil jsem ho, aby se mohl hýbat, obešel jsem ho a zamířil zpátky do sálu.

Andrius
Nevím, co mě šokovalo víc. Jestli setkání s otcem nebo Niasova slova.
Jen jsem hleděl na místo, kde ještě před chvílí stál a vlastně už ani nedokázal brečet. Nechápal jsem, proč se to děje, ale… Byl jsem naštvaný. Opravdu naštvaný.
Nikdo mi nebude říkat, že se chovám jako malé děcko. Ano, občas jednám jako idiot, a možná to byl případ i tenhle, ale Nias mě opravdu urazil. A ještě bude říkat, že mám k němu přijít, až se uklidním?
Jsem snad jeho majetek? No… Možná jo a možná by mi to ani nevadilo, ale to nemusí vědět.
Mírně jsem se při té myšlence začervenal a zhluboka se nadechl.
Zapřemýšlel jsem, a pak se rozhodl.
Vrátil jsem se zpátky do trůnního sálu a postavil před Niase.
Možná mi za tohle nechá setnout hlavu, ale co už.
„Omlouvám se, za své chování," řekl jsem pevným hlasem a zadíval se mu do očí.
„I když to není žádná omluva, zaskočilo mě to a překvapilo. Nejspíš jsem jednal afektovaně, ale to lidé občas dělají. A já jsem pořád z poloviny člověk. A i když nemám lidi moc v lásce, tak za to, čím jsem, vděčím mámě. Mám přijmout skutečnost, jak to je? Dobrá. Ale nebudu se chovat jako stroj. Mám emoce a máma říkala, že je nemám skrývat. Že mám dávat najevo, co cítím, protože pak nemůžu lhát. Jestli je to špatně, tak mě za to klidně zabij, ale nevzdám se toho. Emoce mě spojují s mámou, a já na ni nechci zapomenout."
Vybalil jsem to všechno jedním dechem a byl jsem rád, že mě nezradil hlas.
„A nevěděl jsem, že mám dneska spát u tebe," dodal jsem ještě a vzápětí zrudnul. „Teda… Jako… Ne-nevadí mi to… Ale… Nečekal jsem to… A…"
No, tolik k mé odvaze. Nejraději bych teď zahučel pod zem, zvláště, když jsem viděl pohledy a úsměvy toho démona, co mě přivedl.
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a zadíval se na svého otce.
„Mrzí mě to. Nechtěl jsem být hrubý, ale nebyl jsem na tohle připravený. Popravdě, nevím, jestli bych někdy připravený byl. Než máma zemřela, často jsem si tohle setkání představoval. I když mi máma nechtěla nic říct, říkal jsem si, že můj táta musel být opravdu někdo skvělý, když i po jeho odchodu na něj máma nezapomněla. Myslím, že vás opravdu milovala. A čekala do poslední chvíle, ale myslím, že věděla, že nikdy nepřijdete, protože nemůžete. Myslím, že i z toho důvodu mi o vás nechtěla nic říct. Popravdě… Nevím… Nevím, jestli vás dokážu přijmout jako otce, ale… Rád bych vás poznal jako člověka... Teda démona... Nebo nevím, jak se to tady říká..." zahučel jsem a cítil, jak mi hoří i uši.
Teď, když jsem to ze sebe všechno dostal, cítil jsem se o něco líp a možná byl i rád, že mě Nias zastavil.
„Děkuju…" otočil jsem se k němu a usmál se na něj.

Nias
Když jsem vcházel zpátky do sálu, Enphernon mluvil se Sayltherem.
Jo, tenhle starý démon je prostě důležitý pro nás všechny. Je rozumný, chytrý, velmi chytrý, možná bych řekl až vychytralý. Ale vždy dokázal uklidnit situaci, nebo říct něco, co ostatním pomohlo. V době, kdy byl mladší, kdy vládl můj předchůdce, se ho báli lidé jako čert kříže. Nebyl a není fyzicky silný, ale jeho inteligence, chytrost, jeho výřečnost, z něj dělala dost nebezpečného protivníka.
Věděl, jak druhého zmást a ten mu ještě poděkoval. Vždy se ze všeho vyvlíknul, a klidně mu už mohlo jít o hlavu. A hlavně ovládal nejsilnější magii mez námi démony.
Byl jsem rád, že ho tu mám…
„Děkuji, Niasi,“ mírně se Saylther poklonil, když jsem k nim došel. „Děkuji… Jen… Mrzí mě, že Zeer nemůže přivítat svého bratra. Určitě by ho měl rád, i když jsou rozdílné povahy.“
Chtěl jsem mu na to něco říct, ale v tu chvíli se k nám vrátil Andrius.
Všichni jsme ho pozorně poslouchali, a podle Sayltherova postoje, podle jeho pohledu na Andriuse, jsem věděl, že ho přijal bez výhrad a je rád, že se tu Andrius ukázal.
„Andriusi,“ promluvil jsem dříve než Saylther. „Měj své emoce. Jsme sice démoni, ale my je máme taky. Jen… neutíkáme před nepříjemnostmi. Stavíme se jim čelem. A to, že nebrečíme, neznamená, že necítíme smutek nebo zklamání. Jen to vnímáme a prožíváme jinak. Je chyba i na mé straně, že jsem tě na to neupozornil dopředu. Ale zapomněl jsem, že jsi z části člověk, a může to na tebe působit jinak. Omlouvám se. A pokud ti to nebude vadit, pokud dáš Sayltherovi možnost, vysvětlí ti, jak to s ním a tvou mámou bylo. Už přišel o jednoho syna. Kdyby ne, Zeer by tě tu přivítal bez jakýchkoliv podmínek. Ale osud tomu chtěl jinak. Pokud se přesto rozhodneš Saylthera nepřijmout jako svého otce, nikdo ti to vyčítat nebude. Je to jen tvoje rozhodnutí.“
Popošel jsem k Andriusovi blíž, omotal mu ruku kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.
„Dveře do mé ložnice ti jsou vždy otevřené,“ zašeptal jsem mu do ucha, a pak už jsem ho pustil.
„Půjdu na chvíli ven, vrátím se do večeře. Vy dva… ať už spolu nebo ne, můžete zůstat tady, nebo využít můj salonek, pokud si budete chtít nerušeně povídat. Enphernone, pojď se mnou. Mám na tebe dost otázek.“
Odstoupil jsem od Andriuse, povzbudivě se na něho usmál, a pak už jsem společně s Enphernonem zamířil dolů, do jeho „království“.

Andrius
Zíral jsem na Niase jak na Svatý obrázek a cítil se hloupě, když se mi začal omlouvat. Problém byl i ve mě, že jsem některým věcem prostě nedokázal čelit a raději utekl.
Neměl jsem takovou sebejistotu.
Ale když si mě pak Nias přitáhl k sobě a zašeptal mi do ucha ta slova, málem jsem vyletěl z kůže.
Po jeho odchodu nastalo ticho, které nebylo nepříjemné, ale spíš rozpačité.
„Mám bratra?" přerušil jsem nakonec ticho, když mi došla konečně všechna Niasova slova, nejen to o ložnici.
„Projdeme se?" ukázal démon na dveře a já po mírném zaváhání kývnul.
„Ani nevím, kde začít," povzdechl si, když jsme vyšli na nádvoří a zamířili do zahrady za hradem.
„Narisa byla úžasná žena a moc mě mrzí, co se stalo. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo," začal po chvíli s vyprávěním.
„Musel jsem do světa lidí kvůli jisté záležitosti, bez ohledu na Niasův hněv. Potkal jsem ji náhodou. Měla potíže. Ne, že bych byl takový lidumil, ale… Její vlasy a oči… Byla tak jiná než všechny ostatní. Pomohl jsem ji a ona mne na oplátku nechala u sebe. Chtěl jsem odejít, ale nemohl jsem. Byla tak jiná! Milovali jsme se, aniž bych pomyslel na následky. Riskoval jsem všechno, abych byl s ní. Jenže ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že to, co k ní cítím není jen touha a zvědavost, že jsem se do ní zamiloval, jsem se polekal a utekl. Věř mi. Nikdy si to neodpustím. Vrátil jsem se a snažil se zapomenout. Ale nešlo to. A tak jsem se po čase vrátil do světa lidí znovu. Jenže jsem ji nenašel. Ať jsem využíval své síly, jak chtěl. Nenašel jsem ji. Nejspíš už byla mrtvá. Vrátil jsem se zpátky do Agarie a uzavřel se do sebe. Přísahal jsem, že už se nikdy nezamiluju. Nevěděl jsem o tom, že byla těhotná. Udělal jsem chybu. Vím, že mě nejspíš jen tak nepřijmeš. Vím, že žádná omluva tohle neurovná. Ale když budeš cokoliv potřebovat, jsem tu pro tebe."
Chvíli jsem byl zticha, přebíral si to v hlavě a cítil se hloupě.
Neměl jsem právo někoho soudit, když jsem sám nevěděl, jak to ten druhý má. Nejspíš asi není jednoduché být vysoce postavený démon.
„Tvůj bratr…" pokračoval po chvíli a bylo na něm vidět, že je to citlivé téma.
„Byl to skvělý démon. Rozuměli byste si. Ale i když jsem jeho otec, víc by ti o něm pověděl Nias. Měli k sobě hodně blízko."
Povzdechl si a na okamžik se zahleděl do dálky.
„Byl?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
„On je…"
„Není mrtvý, jen… Je to složitější. Nesmím o tom mluvit. Víc ti řekne Nias, pokud budeš chtít."
Pousmál se na mě a po chvilce jsme pokračovali v chůzi.
„Omlouvám se," zahučel jsem po chvíli. „Mrzí mě, jak jsem se zachoval. Jen nejsem tak silný, a nedokážu některým věcem čelit. Ale budu to muset zvládnout. Řekl jsem Niasovi, že chci poznat Agarii a démony. Líbí se mi tu. Jen nevím, jestli nebudu spíš na obtíž.“

Nias
„Budou v pohodě,“ ozval se Enphernon, když jsme sestupovali dolů do sklepení.
Nešli jsme hned k němu, chtěl se jít podívat na křivé, jak to s nimi vypadá.
„Jak je na tom Zeer?“ zamířil rovnou k nejvzdálenějším dveřím.
„Zdá se, že pořád stejně. I když…“ otevřel jsem dveře a oba jsme vstoupili dovnitř. „Mám pocit, jako by nebyl úplně ztracený. Posledně, když jsem tu byl, oslovil mě.“
Posadil jsem se na palandu, kterou tady měl. Zeer seděl na zemi a opíral se o ní zády, hleděl na své ruce a zdálo se, jako by si pro sebe něco mumlal. Ale nebylo to nic konkrétního, spíš jen, jako by vydával nějaké zvuky.
I když byl v určitém smyslu nebezpečný, nevyzpytatelný, a mohl kdykoliv komukoliv ublížit, já a ani Enphernon jsme se ho nebáli. Oba dva jsme schopni si s ním poradit.
„Učešu tě,“ opatrně jsem se Zeera dotkl.
Vzal jsem si od Enphernona hřeben, a když jsem viděl, že je Zeer relativně v klidu, začal jsem mu opatrně pročesávat jeho husté, nepoddajné vlasy.
Vždycky je měl krásné, husté, lesklé, černé jako uhel, dlouhé po pás. Rád jsem si s nimi hrával.
Jen teď… Teď je musí mít zkrácené, aby se dobře udržovaly.
„Potřeboval by okoupat a pořádně to tu uklidit,“ rozhlédl se Enphernon kolem sebe.
„Vím, ale teď jsem neměl kdy. A víš… rozzuřený jsem tu jít nechtěl,“ přikývl jsem. „Jestli ti to nevadí, mohl bys… Víš, jak ho uklidnit, aspoň na chvíli. Ostatní se ho bojí a jídlo mu hází přes mříže jako nějakému zvířeti.“
„Nemůžeš se na ně za to zlobit. Bojí se ho…“
„Já vím, nezlobím se. Na ně ne. Zlobím se na ty, co mu tohle udělali. Já… Zabil jsem všechny, kdo mi přišli pod ruku, ale stejně,“ sevřel jsem v ruce hřeben, až mé nehty o něj zaskřípaly. „Mám pocit, že to byly jen malé ryby. Ten hlavní… ti hlavní… utekli. A možná to, co nám tu teď běhá po lese, je jejich práce…“
Nechal jsem své emoce vystoupit na povrch, a Zeer na to hned zareagoval. Škubnul s sebou, zakřičel na mě, a ohnal se po mě svými drápy.
„Promiň,“ položil jsem mu ruku na hlavu. „Už půjdu…“

Andrius
Měl jsem nad čím přemýšlet. A hlavně… Přemýšlel jsem nad tím, co mi Saylther řekl o mém bratrovi.
Nebyl mrtvý, ale něco se s ním stalo. Něco, o čem nikdo nechce a nesmí mluvit.
Chtěl bych to vědět, ale nemělo smysl naléhat, jak jsem poznal.
Ale to hlavní, co mě trápilo, byl Nias.
Pochopil jsem, že můj bratr byl Niasovým milencem? Přítelem? Možná ještě něco víc?
Miluje ho pořád? Jsem jen náhrada? Něčím, co mu bratra připomínám?
Upřímně, nechci být jen něčí náhrada. Pokud bratra pořád miluje, nechci být jen záskok.
Já…
„Miluješ, Niase?" otázka mě natolik zaskočila, že jsem se musel zastavit a šokovaně na Saylthera hleděl.
„Cože?" zeptal jsem se nechápavě.
„Ptám se, jestli miluješ Niase," pousmál se na mě Saylther.
Chvilku na mě hleděl, než pokrčil rameny a zase se rozešel.
„No, nemusíš odpovídat. Omlouvám se, jestli jsem tě zaskočil."
Nakonec jsem se musel rozejít i já, abych se vůbec hnul z místa.
Měl jsem nad čím přemýšlet. Opravdu. A proto jsem byl nakonec i rád, že se Saylther rozloučil, protože prý musí ještě něco zařídit.
Zaváhal jsem na moment, než jsem vešel do Niasova pokoje.
Rozhlédl jsem se a pohled mi padl na postel. Hned jsem přitom zčervenal, když jsem si vzpomněl na dnešní ráno.
Celé to bylo zvláštní. Právě jsem se dozvěděl, že mám bratra, poznal otce a dozvěděl se i něco víc o Niasovi. Přešel jsem k posteli a s povzdechem se na ni posadil.
Opravdu nechci být jen něčí náhradou. Ani nevím, proč mi to tak vadilo, ale raději bych odešel než tohle. Pravda ale byla, že by všechno to Niasovo chování dávalo tímhle smysl.
Nikdy jsem nebyl zamilovaný, ale vím podle mámy, že milovat někoho znamená opravdu hluboký a závazný cit. A jak jsem stačil Niase poznat, nebyl povrchní, aby zapomněl tak snadno.
Sklonil jsem hlavu a zadíval se na své ruce.
Nemělo by mi vadit, jaké vztahy Nias s kýmkoliv má.
Jenže… Z nějakého důvodu, jen při pomyšlení na tohle, mě zabolelo na hrudi.  

Nias 
Jméno toho ďáblova hada, který se hřál v teple mého předchůdce, a pak ho zradil, nikdo přede mnou raději nevyslovuje. Ti mladší si ho nepamatují, ti starší mu na jméno přijít ani nemohou. Měli mého předchůdce opravdu rádi, a já si občas říkal, jestli jsem vhodný po něm vládnout.
Už kolikrát jsem si říkal, co s tím zrádcem je. Jisté je, že v naši zemi nezemřel. Musel se odsud dostat pryč, protože pokud ne, minimálně já a pár dalších vysoce postavených démonů bychom ho brzy našli.
Často jsem si taky říkal, jestli nemá něco společného s těmi všemi lovy na naše démony, s pokusy na nich, teď s těmi mutanty, když se tak bez problémů dostali do Agarie a hlavně… tak blízko k mému hradu.
Kdo za tím stojí, co vlastně chtějí…
Jsme démoni, a nejsme zrovna lidumilové a nejsme ani svatí. Máme svá pro i proti, své špatné stránky, nežijeme jen sami pro sebe, ale žijeme i tím, co po nás lidé chtějí. Jejich kletby, vyvolávání, hrozby těm, kterých se chtějí zbavit.
Lidé nás potřebuji, a přitom se nás snaží vyhubit.  
Kdyby se tak konečně rozhodli, co vlastně chtějí…
Nejspíš jsem byl až moc zamyšlený, protože mě probrala ostrá bolest na zápěstí, do kterého se mi zahryznul Zeer.
„Máš pravdu,“ sklonil jsem se a na moment se opřel čelem o jeho hlavu a doufal, že mi tu ruku neukousne. „Měl bych to nechat být. Beztak už je dávno po něm, a možná se Uesta dostal do rukou lidí a zemřel jako jeden z nepodařených pokusů. Už na to nebudu myslet. Tak mě pusť, ano?“
Enphernon přistoupil k nám a přidřepl si k Zeerovi a začal na něho mluvit nějaké ty své formule. Po chvíli jsem uviděl, jak se Zeerovi začínají zavírat oči a stisk jeho čelistí povolil. Opatrně jsem vymanil ruku ze sevření jeho zubů, Zeera jsem podebral a uložil na palandu.
„Děkuji,“ dotkl jsem se Enphernonova ramene.
„Umyju ho, když dokud spí,“ je odpověděl a hned si k sobě zavolal pomocníka.
Myslel jsem, že se budu ptát, a místo toho jsme nakonec skončili u Zeera. A já měl hlavu plnou myšlenek a potřeboval jsem je utřídit. Ruku od krve jsem si jen otřel a pak jsem se přenesl na místo, kde jsme našli Andriuse. Seděl jsem tu skoro do setmění, rozhlížel jsem se kolem sebe a uvažoval nad tím, co udělat dál.
A ve chvíli, kdy se mi ozval Chimeer, jestli mi má večeři přinést do pokoje nebo má nachystat jídelnu, jsem mu odpověděl a konečně se vrátil.
Když jsem se přenesl do své ložnice, pocítil jsem zvláštní klid, a příjemné teplo se mi rozlilo po těle. Hned jsem věděl, že tu je Andrius, a to jsem se ani nemusel dívat.
„Promluvili jste si se Sayltherem?“ nakonec jsem se na něho podíval, ale pak jsem zamířil do koupelny, abych se umyl a převlékl.
„Ještě jednou se omlouvám, že jsem tě na to setkání nepřipravil. Nějak mi to prostě nedošlo…“

Andrius
Přemýšlel jsem nad celou věcí tak dlouho, až mě rozbolela hlava. Raději jsem proto vstal a šel se aspoň projít, a nakonec skončil na věži.
Uklidňoval mě ten výhled. Ani nevím proč, ale cítil jsem podivné napětí a nemělo to nic společného s tím, na co jsem právě myslel.
Nakonec, když se začalo stmívat, jsem se vrátil do Niasova pokoje, a když jsem ho tam nenašel, lekl jsem se, jestli si to náhodou nerozmyslel.
Ale jako bych ho svými myšlenkami přivolal, za moment vešel dovnitř a rovnou do koupelny.
Popošel jsem kousek blíž, stál jsem tam, díval se na něj a uvědomil si, že ať to dopadne jakkoliv, bránit mu v ničem nebudu a ani nechci. Pokud stále miluje mého bratra, nebudu mu stát v cestě, i když…
Ten náhlý pocit, co mnou prolétl mě překvapil a vyděsil zároveň. A já už tušil, co nejspíš znamená.
Nesmím to dopustit. A Nias se to nikdy nesmí dozvědět.
Z náhlého popudu jsem přistoupil k Niasovi a objal ho kolem pasu.
Čelem se zapřel o jeho záda mezi lopatkami a pevně zavřel oči.
„To je v pořádku…" zašeptal jsem ho jeho kůže.
„Je to v pořádku…" nevím, jestli jsem uklidňoval jeho nebo sebe, nevím, v jaké souvislosti, ale potřeboval jsem to říct.
Potřeboval jsem cítit Niasovu blízkost. Vědět aspoň, že… nejsem jenom náhrada za bratra.
„Omlouvám se…"
Že nejsem tak silný. Že jsem takový slaboch. Že nejsem tak dobrý, jako můj bratr. Že působím potíže. Ale takový jsem a nejspíš se jen tak nezměním.
Povzdechl jsem si, Niase pustil, a pak se mu zadíval do očí, když se otočil.
„Saylther… hmm… nevím, jestli mu můžu hned říkat otec," mírně jsem se zamračil.
„Není tak špatný, hodně jsem se toho dozvěděl a hodně mu křivdil. I když pořád něco uvnitř mě ho nenávidí za to, že nechal mámu umřít, chápu, proč se to všechno stalo. A děkuji…" usmál jsem se a pohladil Niase po tváři.
„Děkuji, že jsi ho nezabil… I když jsi démon…" položil jsem svou dlaň na Niasovi hruď v místě, kde mu silně tlouklo srdce.
„I když jsi vládce démonů, jsi laskavý, moudrý a rozumný… někdy možná trochu vznětlivý a tvrdohlavý, ale patří to k tobě. Tak to teda aspoň cítím já," zabručel jsem a vzápětí zrudnul.
Kruci! Co to zase melu za kraviny?
Nias mě nejspíš bude mít brzo plné zuby.

Nias
Překvapilo mě, když Andrius najednou přišel, objal mě a opřel se o mě.
Tentokrát jsem to však bral tak nějak jinak. Neměl jsem chlípné myšlenky, když se tak o mě opíral, pouze jsem myslel na to, že je mi jeho přítomnost příjemná.
Až moc příjemná… 
Nechal jsem ho mluvit, ale když došel k tomu, že jsem laskavý, moudrý a rozumný…
Řekl bych, že chytrý jsem, to jo. Moudrý… no, to už o něco méně. Rozumný… tak to nevím, jak moc to pasuje s mou prchlivostí, vznětlivostí a tvrdohlavostí.
Ale laskavý? Já? Nespletl si mě s někým?
Jen jsem nad tím povytáhl obočí a usmál se, protože mě to vážně pobavilo.
Nebyl to výsměch, nebo úšklebek, spíš… Jo, pobavilo mě to.
Ani jsem nevěděl, co mu na to mám říct. Možná… Ne… nesnáším mluvit sám o sobě, jaký jsem, nebo nejsem.
Jediné, co tak dokážu říct na plnou pusu, je: „Jsem nasraný…“
Jo, to mi jde dobře.
„Promiň, ale potřebuji si opláchnout ruce,“ nakonec jsem ho chytil za ramena a mírně ho pošoupnul, a pak se otočil zpátky k umyvadlu.
„A děkuji,“ dodal jsem ještě o něco tišeji.
Opláchl jsem si ruku až k lokti, kde mi zůstala zaschlá krev. Utřel jsem se a pak si ji pořádně prohlédl.
Trochu to bolelo, přeci jen má Zeer hodně ostré zuby a zabořil mi je skoro až na kost. Ale bolest beru tak normálně, jako součást mého já a nehroutím se kvůli tomu. A je pravda, že do rána ani nepoznám, že jsem měl nějaké zranění. Už teď se to zatáhlo, a spíš to vypadalo jako by se mi to stalo někdy před týdnem.
„Tak půjdeme večeřet. A povyprávěj, jestli ses dozvěděl něco zajímavého, nebo něco, co tě potěšilo, cokoliv. Tvůj hlas se moc dobře poslouchá,“ ukázal jsem ke dveřím, abychom mohli přejít do jídelny.

Andrius
Nevím, čemu se Nias smál. Já mluvím vážně a on takhle.
Když mě pak odstrčil a otočil se zády, na moment jsem se polekal, že jsem udělal něco špatně.
Ale teprve až teď jsem si všiml ošklivé rány na ruce.
Jenže než jsem stačil něco říct, Nias mi poděkoval, což mě zmátlo, a pak řekl, že mám něco vyprávět.
Ještě, než jsme vyšli z pokoje, zastavil jsem ho a vzal zraněnou ruku do svých.
Zranění jsem jemně políbil a pohlédl Niasovi do očí.
„Neděkuj, to já děkuji," zašeptal jsem. „Udělal jsi toho pro mě hodně, i když jsi neměl důvod."
Možná to bylo ode mě moc troufalé, ale Niasovu ruku si položil na svou hruď a prsty druhé ruky přejel po jeho tváři.
„Nevím, jestli je vhodné to říkat, ale taky se mi na tobě něco líbí. Tvé velké ruce… tvé oči… ale měl by ses přestat tolik mračit nebo se ti udělají vrásky."
Jo, při posledních slovech jsem už byl rudý jako rajče, ale bylo mi nějak až moc dobře.
„A myslím, že radši půjdu, nebo si to s tou pohostinností ještě rozmyslíš," zasmál jsem se rozverně, a pak už raději vypadl z pokoje, přičemž jsem zcela neelegantně sejmul dveře.
Ten pocit uvnitř mě…
Byl šílený a já nevěděl, jestli v dobré nebo špatném slova smyslu.
A pokud bude večer chtít, klidně mu povyprávím i pohádku před spaním.

Nias
Jo, tak s tímhle polodémonem se rozhodně nudit nebudu…
S úsměvem jsem se díval, jak mi boří hrad. Došel jsem k němu, zvedl ho ze země, a pak nasměroval do jídelny.
Podle toho, kdo tu byl, mi bylo jasné, že démonští válečníci stále propátrávají okolí hradu a část země, kde byla největší pravděpodobnost útoku mutantů. Na můj příkaz se všichni, co žili v osadách stáhli do úkrytu a ve vesnicích zůstali jen bojovníci připravení odrazit jakýkoliv útok.
Večeře pak proběhla kupodivu v klidu. Možná proto, že tu nebyl Rouf a ty jeho neustálé připomínky?
Asi jo. Bylo dobře, že jsem ho uklidil na jeho zámek. Aspoň bude pár let klid.
Když jsme byli po jídle, rozešli jsme se každý do svých pokojů. I když jsme démoni a únava nás jen tak neskolí, přesto jsme si potřebovali odpočinout.
Všichni do jednoho jsme tušili, že tohle je jen začátek velké bouřky.
Tentokrát jsem se ani nějak nezdržoval v koupelně. Jen jsem se osprchoval, a pak zalezl do postele, odkud jsem se díval na nerozhodného Andriuse, který jako by nevěděl, co má dělat.
„Tobě se nechce spát? Neboj se, vedle mě je místa dost a z postele tě rozhodně neskopnu,“ s úsměvem jsem poplácal na volné místo vedle sebe.
Nicméně jsem byl rád, že došel sem. Že po večeři nezamířil rovnou do svého pokoje. Tak nějak mě to potěšilo.

Andrius
Pořád to bylo pro mě nové, proto jsem nerozhodně stál v Niasově pokoji a přemýšlel, co udělám.
Je pravda, že do jeho pokoje jsem se vrátil tak nějak automaticky.
Možná proto, že mi v jeho blízkosti bylo moc dobře?
Než jsem stačil tuhle myšlenku rozvést, Nias mě nahnal k sobě do postele, takže jsem se rychle převlékl, a pak rovnou skočil pod deku a přikryl se až po oči.
Jo, pořád jsem se styděl a nejspíš se toho jen tak nezbavím.
Zcela nenápadně jsem se přišoupal k Niasovi, a pak se osmělil, natáhl ruku a prsty jemně přejel po jeho paži. Nikdy mě nenapadlo, že velcí chlapi se mi budou líbit, ale už jen to, jak jsem cítil pod prsty ty pevné svaly, mě rozechvělo.
„Mohl bys mi něco vyprávět ty? Taky rád poslouchám tvůj hlas. Uklidňuje mě a… moc hezky… zní…"
I když jsem to nechtěl, najednou se mi začaly zavírat oči, a aniž bych to nějak ovlivnil, usnul jsem.
Nevím, proč jsem byl tak unavený, nejspíš všechno to kolem na mě mělo dopad, proto jsem dokonce i nezvykle dlouho spal. Ani nevím, co mě probudilo, ale rozhodně to tentokrát nebyl Nias.
Když jsem totiž otevřel oči a rozkoukal se, zjistil jsem, že není ani v posteli a ani v pokoji.
Na okamžik jsem dostal strach, že se třeba naštval, když jsem v noci tak rychle usnul, ale pak jsem se okřikl s tím, že se chovám, jako hlupák.
To, že spím v Niasově posteli ještě neznamená, že se mi musí se vším svěřovat.
Má své starosti a své věci, které musí udělat.
Nejspíš je to něco naléhavého, a já jen doufal, že bude v pořádku.
S touhle myšlenkou jsem vstal, přešel do koupelny, abych se dal do pořádku, a když jsem si pak šel pro pozdní snídani napadlo mě, že bych mohl vzít i Zeerovi, u kterého jsem teď nebyl.
Kromě toho jsem chtěl využít tak trochu času, kdy jsem byl sám, protože nějak jsem zapochyboval o tom, že by byl Nias nadšený, kdyby mě dole v kobkách viděl.
Opatrně jsem proběhl chodbami, v jednu chvíli musel i počkat, ale nakonec jsem se dostal až dolů, a po kratičkém zaváhání tentokrát vešel přímo do kobky.
„Ahoj. Podívej, co ti nesu," usmál jsem se na něj a natáhl ruku, abych mu pocuchal vlasy.
Byl jsem rád, že neuhnul, jako ze začátku, a ani neprojevil agresivitu. Dokonce se mi zdálo, že se i trochu usmál? Ale možná to bylo jen mé přání.
Sedl jsem si naproti němu, a zatímco se ládoval, začal jsem mu vyprávět o tom, co mě potkalo.

Nias
Tak slíbená pohádka na dobrou noc nebude…
S úsměvem jsem se díval, jak Andrias zalomil, sotva se jeho hlava dotkla polštáře. Byl div, že ze sebe stihl ještě vydolovat těch pár slov.
A měl bych mu já něco vyprávět?
Žiju strašně dlouho, něco by se určitě našlo. Třeba to, jak kdysi lidé žili jen z toho, co jim dala příroda? Nebo to, jak ji postupně ničili a vymýšleli a vymýšleli, aby si co nejvíce usnadnili život? A kam to vede?
Jen k problémům.
Po chvíli jsem se posadil a zahleděl jsem se do tmy.
Musím tomu přijít na kloub…
Opatrně jsem vstal, abych Andriuse neprobudil, potichu si vytáhl oblečení, které se hodilo na moji plánovanou návštěvu, oblékl se, a pak se ještě jednou podíval na klidně oddechujícího Andriuse.
Jo, ten nejspíš spánek potřebuje.  
Za další vteřinu jsem stál v obývacím pokoji jednoho domu, v klidné části Carniveanu a díval se na to, jak rozcuchaná a rozespalá Gwyllion stojí naproti mně, s rukama založenýma na prsou a podupává si nohou.
„Měl bys mě varovat, že přijdeš. Co kdybych tu někoho měla?“ prskla na mě vztekle.
„Dávej si pozor na tón, jakým se mnou mluvíš,“ upozornil jsem ji. „Potřebuji s tebou něco probrat a mám pro tebe úkol. Obleč se, půjdeš se mnou. A postarej se, aby tě nikdo z lidí nepoznal.“
Jen pohodila hlavou, něco zaprskala, ale za dalších pět minut přede mnou stála oblečená, v podobě hezké ženy, která s její původní vizáží neměla absolutně nic společného.
Jo, i tohle je důvod, proč zatím přežívá ve světě lidí nikým nepoznána.
Dokáže na sebe vzít podobu jiné osoby.
„Jdeme,“ popadl jsem ji za loket, přitáhl si ji blíž a vzápětí jsme se přenesli na druhý konec Carniveanu, do řídce obydlené oblasti, které dominoval rozlehlý komplex budov, na holé planině a s vysokou zdí okolo.
Ale to pro mne nebyla překážka.
„Jdu dovnitř, postaráš se o to, aby mě nikdo nerušil. Jdu si promluvit s hlavním šéfem.“
Gwyllien s ďábelským úsměvem přikývla a pak zmizela. Víc jsem se nezajímal a zaměřil jsem se na budovy.
Za těch víc jak pětadvacet let to tu po mém řádění dali do pořádku, řekl bych, že se to tu ještě o něco zvětšilo. Minulého šéfa jsem zabil v jeho bytě, kde se schovával jako krysa. A pokud se nepletu, tak nový šéf bude bydlet na tom samém místě. Přeci jen to bylo strategicky nejlepší místo v tomhle komplexu.
Jen jsem doufal, že se vevnitř toho moc nezměnilo, a já se nezhmotním uprostřed nějaké zdi.

Andrius
Vyprávěl jsem Zeerovi všechno, co mi přišlo na mysl. Nejen o Niasovi, ale i o své mámě, a o tom, co jsem zažil v Carniveanu.
V jednu chvíli se mi i zdálo, že reaguje na má slova, ale když jsem se na to zaměřil, tvářil se netečně, jako by mě ani neslyšel. Ale já přesto pokračoval dál, dokonce jsem v jednu chvíli ho i učesal a podařilo se mi ho přesvědčit, abychom spolu trochu uklidili.
Teda nevím, jestli jsem ho přesvědčil, každopádně když jsem začal uklízet, přidal se po chvíli je mě.
Během úklidu mi vrtalo hlavou, proč je tady, v kobce, která je větší než můj pokoj, docela i útulná, narozdíl od těch ostatních.
Jediné, co se mi za celou dobu z něj nepodařilo dostat, bylo jméno.
Přemýšlel jsem, jak mu budu říkat, protože volat na něj hej nebo démone, se mi úplně nechtělo.
Rád bych ho vzal i ven, ale to jsem si netroufl, protože jsem netušil, jak bude reagovat na ostatní, a hlavně, vůbec jsem netušil, co by na tohle řekl Nias. Už jen to, že jsem tady, nejspíš porušuju nějaké pravidlo, ale já si nedokázal pomoct.
Něco mě prostě k tomuhle démonovi táhlo.
„Když to půjde, tak upeču zase nějaký koláč a přinesu ti, ano? Chtěl bys?" usmál jsem se na démona, který seděl naproti mně, jako pokaždé, když jsme se bavili.
„Ko… lac… dob… ry… Donést… An…dri…"
I když jsem riskoval, objal jsem ho, protože vždy, když mi nějak odpověděl, měl jsem hroznou radost.