Nias
Celý den byl na houby. To, že mě nenechali dlouho spát, byl nejmenší problém. Můžu být vzhůru i několik dní a nocí a únava se na mě neprojeví. Problém byl v tom, co se tady kolem vlastně děje.
A znovu jsem začal uvažoval nad tím, jakou by tohle mohlo mít souvislost s Andriusovým příchodem.
Co když opravdu byl nastrčený, aby tyhle zmutované netvory dostal tajně na hrad?
Jako by mi to někdo nenápadně podsouval, nebyl jsem schopen tu myšlenku, a další podobné dostat z hlavy. A tak, když jsem se vrátil na hrad, zkontroloval jsem, jestli Rouf udělal všechno, co jsem mu nařídil, a pak se šel umýt od toho znetvořeného hnusu, který mi chcípnul v rukách.
Andriusovi jsem se vyhýbal. Nepátral jsem ani po tom, kde je, nebo co dělá. Kdyby byl nějaký problém, Rouf by mi to už poreferoval.
Netrpělivě jsem očekával, až se vrátí ostatní, a tak, když jsem se ve svém pokoji naobědval, přesunul jsem se do sálu a čekal na jednotlivé zprávy. Ty ke mně přicházely buď jen hlášením, nebo osobně, když některý z démonů dorazil na hrad.
Měl přijít i Saylther, ale omluvil se, že musí dořešit urgentně nějaký problém v jedné z osad, které měl na starosti.
V sále jsem, ať už sám, nebo s dalšími, strávil prakticky celé odpoledne. Až teprve navečer dorazil Enphernon. Nezlobil jsem se na něho, věděl jsem, že jeho práce nemůže být hotová za hodinu a hranice s Carniveanem jsou opravdu hodně velké a táhnou se od nevidím do nevidím.
„Zůstaneš na hradě, aspoň nějakou chvíli, než se tohle vyřeší. Nejspíš si udělám výlet. Víš, že jsi jediný, kdo mě dokáže v mém běsnění zastavit,“ vyšel jsem s ním na chodbu.
„Nejsem jediný,“ tajemně se pousmál, ale pak už zamířil dolů, kde měl svou část podzemí a v ní své pokoje a pracovnu. Lidé by řekli, že laboratoř. Ale rozhodně se to s lidskou laboratoří nedalo srovnávat. Enphernon tam kromě světla neměl jedinou lidskou vymoženost.
No, vážně si s ním budu muset promluvit, co mají ty jeho narážky znamenat.
A stejně jako večer předtím, i teď jsem strávil noc s Roufem, protože Mifus měl moc práce se svými démony a prohledáváním země.
A tentokrát, jediný, kdo usnul, byl Rouf. Až někdy k ránu a prý potřebuje načerpat energii, aby se mi mohl věnovat i další noc.
Měl jsem chuť ho vykopnout z postele. Raději bych měl vedle sebe někoho jiného.
Zabral jsem se do svých myšlenek, že jsem ztratil pojem o čase i místě. Prostě jsem úplně vypnul všechno ostatní a přemýšlel jen nad tím, co se právě děje.
A přemýšlel bych nejspíš ještě dlouho, když se Rouf náhle vzbudil, prudce se posadil a podíval se na stěnu pokoje, která sousedila s Andriusovým.
„Je pryč,“ řekl jen a na to se přenesl do vedlejšího pokoje, stejně jako já…
Andrius
Když jsem přebíhal k lesu, srdce mi bušilo jako zběsilé. Nejen z toho běhu, ale i kvůli tomu, že právě tady, za hranicemi hradu, mě Nias našel, když jsem poprvé utekl.
Ale tentokrát se nic nestalo. Nevěděl jsem, jestli je to pro mě úleva nebo další hřebíček do rakve.
Vážně jsem se v sobě nevyznal. Na jednu stranu jsem chtěl být pryč, a na stranu druhou jsem chtěl být s Niasem. Jako by mě k němu táhly nějaké neviditelná pouta. A to mě mátlo ještě víc.
Teprve až těsně u lesa jsem zvolnil krok, hlavně i kvůli tomu, že už jsem nestíhal s dechem.
Byl jsem zvyklý utíkat, ale tohle byl docela kus cesty, a navíc jsem to vzal opravdu rychle, takže jsem teď sotva popadal dech.
Na moment jsem se zastavil a opřel o nejbližší strom.
Tak, a teď už je to jen na mě. Možná bych se na noc mohl utábořit? Moc to tu neznám a putovat v noci po lese by mohlo být nebezpečné.
Nebo bych to měl raději risknout, abych byl, co nejdál od Niase a jeho hradu?
Zatímco jsem zvažoval tyhle možnosti, pomalu jsem vstoupil do temného lesa.
Až pozdě mi došlo, že je v něm až příliš velké ticho, až pozdě mi došlo, že ten svíravý pocit není jen z temnoty, která mě obklopovala.
Než jsem stačil zareagovat, něco mě udeřilo do zad a já odletěl o pár metrů dál, až jsem se zastavil o kmen stromu.
„To je on?" uslyšel jsem lidský hlas, ale přesto jako by lidský nebyl.
„Modré oči, světlé vlasy? Jo. Šéf ho chce. Prý má něco speciálního," odpověděl jiný hlas.
Když jsem se konečně vzpamatoval, zahlédl jsem nad sebou tři postavy.
Už několikrát jsem byl loven, pronásledován, dokonce i vězněn, ale nikdy jsem nepocítil takový strach, jako teď.
„Tolik našich bratrů padlo jen kvůli tomuhle?" odfrkl si ten třetí. „Čekal jsem, že to bude něco extra a místo toho je to jen kus hovna."
„Ber ho a mizíme," štěkl po něm ten druhý, nejspíš jejich šéf.
Snažil jsem se odplazit dál, ale byl jsem tak sevřený strachem, že jsem skoro nemohl ani dýchat, když se ke mně ještě víc přiblížili a já uviděl tu síť, kterou měli.
Nechci být vězněn! Nechci se vrátit do Carniveanu! Nechci odejít!
Niasi!
Nias
Jeden rychlý pohled po ložnici a pak jsem vletěl rovnou do jeho koupelny.
Bylo to zbytečné, věděl jsem, že tu není, ale já se prostě potřeboval přesvědčit. Už jen proto, že dokáže skrýt svou přítomnost, a kdyby ho člověk neviděl a nestál vedle něho, ani by nevěděl, že tu Andrius je.
Třeba přišel na to, jak to používat?
Zamračeně jsem se na Roufa podíval, a i když jsem měl chuť ho zabít, neudělal jsem to. Měl plné ruce práce se mnou v mé posteli, a tak nebylo divu, že na chvíli polevil v ostražitosti.
„Půjdu ho najít,“ pokrčil jen rameny a zmizel.
Ještě jednou jsem se rozhlédl, jako bych tu opravdu Andriuse chtěl najít, ale pak už jsem vyšel ven a přešel do svého pokoje.
Vztekle jsem vytáhnul kalhoty, abych si je obléknul. A sotva jsem je zapnul, a natahoval se po haleně, přišlo to, jako blesk z čistého nebe…
Prudce jsem se otočil, jako bych nevěřil tomu, co jsem slyšel.
Andriusův hlas.
Teď jsem na jistotu věděl, kde právě je. Slyšel jsem ho, cítil jsem ten jeho strach. Tu zoufalou touhu zůstat tady, v Agarii…
Lidské oko by snad nepostřehlo, co se právě stalo. Možná to nestihli postřehnout ani ti, co mi chtěli odvést Andriuse. Ale můj vztek, který mě zachvacoval posledních pár dní, se blížil ke svým hranicím udržitelnosti.
„Nikdo!“
Prvního, který se schovával, jsem máchnutím ruky rozpůlil a zarazil na metr pod zem.
„Nebude!“
Druhý se válel na zemi s rozervaným hrudníkem, a všechno, co bylo součástí jeho těla, teď se rozletělo kolem.
„Sahat!“
Třetího jsem spálil svým plamenem.
„Na naši královnu!“
Poslednímu se po mém zařvání rozletěla hlava, jako by mu někdo vevnitř odpálil bombu.
Cítil jsem je. Cítil jsem ještě další dva. Někde tu jsou…
„Niasi!“ ozval se blízko hlas Enphernona. „Niasi přestaň, nebo zničíš celý les!“
Ale já ho neposlouchal. Měl jsem před očima jen ty, kteří chtěli odvést naši královnu. Mou královnu!
Andrius
Vykřikl jsem, když mě jeden z nich surově potáhl za vlasy.
Strachy jsem se pomalu nedokázal ani pohnout, ale oni to zvládli za mě.
Byl jsem fakt idiot! Jak jsem si mohl myslet, že bych se dokázal někde schovat?
Neposlouchal jsem jejich posměšky, neposlouchal jsem nic z toho, co říkali, že se stane.
Zoufale jsem se snažil najít nějaké východisko, ale bylo to marné.
Jenže pak se stalo něco, co mě šokovalo víc než cokoliv na světě.
Pocítil jsem jeho přítomnost ještě dřív, než se ukázal a toho prvního zarazil do země.
Měl bych mít strach. Měl bych utéct a schovat se. Ta zuřivost a krvelačnost, co z něj sálala byla neuvěřitelná. Ale…
Já strach neměl. Cítil jsem… Zachvátil mě podivný pocit, který jsem ani nedokázal popsat, když jsem takhle Niase viděl. V celé jeho kráse a majestátnosti. Tohle byl skutečný vládce.
Dech se mi zatajil a jeho slova jsem sotva chápal, jak jsem z něj nedokázal spustit oči.
Až teprve ve chvíli, kdy jsem zaslechl jiný hlas, jsem se konečně vzpamatoval.
Opravdu… Nevím, jak jsem to věděl nebo poznal, ale v tomhle stavu by Nias zničil všechno kolem sebe bez mrknutí oka. A věděl jsem, že to nechce.
Posbíral jsem se ze země a překoval tu krátkou vzdálenost mezi námi.
Nevím, co se stane. Nevím, co jsem čekal, že se stane, nebo že dokážu, ale nechtěl jsem, aby Nias dál zuřil. Nechtěl jsem, aby si zničil tohle krásné místo.
Stále jsem se nevyznal ve svých pocitech, netušil jsem, co to všechno znamená, ale to vyřeším, až potom. Kromě toho, je to moje vina. Sice nevím, proč mě Nias přišel zachránit, ale raději zemřu jeho rukou než být nějaký pokusný králík lidí.
Vběhl jsem Niasovi do cesty a přitiskl se na jeho nahou hruď.
Pod dlaněmi jsem cítil to horko, co z něj sálalo, a tu neuvěřitelnou sílu, kterou jsem si do teď nedokázal ani plně uvědomit.
Jednu svou dlaň jsem pak přesunul na Niasovu tvář a zadíval se mu do očí.
„Omlouvám se…" zašeptal jsem. „Moc se omlouvám… nechtěl jsem… mrzí mě to… nezlob se, prosím, už je to dobré. Jsem v pořádku… Je to v pořádku… Prosím… Niasi… Můj králi…"
Poslední slova jsem spíš vydechl, aniž bych tušil proč, aniž bych pochopil jejich význam, ale šlo to ze mě tak přirozeně, jako když ráno vstávám z postele.
Nias
Slyšel jsem Enphernona, jak se mě snaží uklidnit. Cítil jsem nárust jeho magické energie, s kterou mě hodlal zastavit.
Ale v tuhle chvíli jsem na to nereagoval. Měl jsem před očima rudo. Dostali se až sem. Napadli mou zemi.
Chtěli ublížit Andriusovi.
Chtěli ho odsud odvést.
A to jim neodpustím.
Už jsem měl nakročeno, že srovnám ty zbývající dva, kteří odsud utíkali, snažíc se skrýt před mým hněvem. Ale přede mnou se teď nikde neschovají. Co na tom, že mají náskok… Nic mě nezastaví.
Už jsem nabíral na síle, že je spálím, že vyšlu ničivý plamen jejich směrem i bez ohledu na to, co všechno cestou vezme.
Na mou královnu nikdo sahat nebude.
Už jsem natahoval ruku a udělal jsem krok dopředu, když mě náhle něco zastavilo.
Tak malý…
Sklonil jsem hlavu a podíval se na Andriuse, který u mě stál, tiskl se na mě.
Tak malý, a přesto se nedokážu pohnout. Zastavil mě jako ta nejpevnější hradba, přes kterou se nedokážu probít.
Měl bych ho odstrčit, ale…
Nedokážu to.
Měl bych dokončit to, co jsem chtěl udělat, ale…
Ublížil bych mu.
Svěsil jsem ruce a jen se na něho díval. Plameny, které obalovaly mou ruku, se postupně zmenšovaly, až po chvilce zcela zmizely.
Žár, který sálal z mého těla, ustupoval.
Nemůžu mu ublížit. Je pro nás důležitý. Je pro mne důležitý…
„Vracíme se,“ položil jsem jednu ruku na jeho hlavu a druhou ho objal. Vracíme se domů.“
Ještě jsem na moment zvedl hlavu a pohlédl na Enhernona, aby věděl, že nebezpečí je zažehnáno, a pak jsem se přesunul i s Andriusem do své ložnice.
Dosedl jsem na postel a jeho jsem si stáhl na klín. Opřel jsem si o něj hlavu a zavřel oči.
Bylo mi u něho dobře. Uklidňovalo mě to…
„Nikam už neutíkej,“ řekl jsem tiše. „Nikam. Dokud se nevypořádám s hrozbou lidí, nikam nechoď. Zůstaň tady. A až dám všechno do pořádku a pořád budeš chtít odejít… Nebudu ti bránit.“
Lhal jsem. Už teď jsem věděl, že nebudu chtít, aby odešel.
Andrius
Překvapeně jsem zamrkal, když jsem ucítil na hlavě dotek, a pak Nias řekl, že se vracíme.
Bylo to, jako bych se náhle probudil a přemýšlel, co se stalo. Ale než jsem to stihl domyslet, seděl jsem na Niasovi v jeho pokoji a poslouchal jeho slova.
A to mi i připomnělo, proč jsem odešel, a co se stalo.
Povzdechl jsem si, na moment Niase objal, a pak mu zvedl hlavu, abych viděl jeho krásné oči.
„Omlouvám se," zašeptal jsem.
A i když jsem nechtěl, do očí mi vstoupily slzy. Rychle jsem zamrkal, abych je zahnal a Nias si o mě nemyslel, že jsem nějaký slaboch.
„Já…"
Mám mu to říct? O těch podivných pocitech? O tom, proč jsem utekl?
A proč mě vůbec zachránil?
„Mrzí mě to," povzdechl jsem si nakonec a sklopil pohled.
„Nechtěl jsem odejít, ale nechtěl jsem být ani na obtíž. Myslel jsem, že mě tu nechceš. Že jsem pro tebe jen přítěž. Já… Nikdy jsem se nikde necítil tak dobře. Nedokážu to popsat, ale ty… jsi jiný než všichni ostatní. Nechtěl jsem být jen povyražení nebo hračka. Popravdě, sám se v sobě teď moc nevyznám, takže to nedokážu popsat, ale když Rouf řekl, že… že jsem zklamaní… že… že to pro tebe bylo utrpení, být se mnou, říkal že…"
Kousl jsem se do rtu a znovu zamrkal, abych zahnal slzy.
Nechtěl jsem žalovat, ale tak nějak to ze mě vypadlo, aniž bych to chtěl.
Nias
Opravdu mi bylo u Andriuse dobře. Uklidňoval mě už jen tím, že tu prostě byl.
Díval jsem se mu do očí, když na mě mluvil, a viděl jsem tu upřímnost.
Jak jsem mohl zapochybovat? Jak jsem si mohl myslet, že ho sem někdo poslal s cílem mě zničit a potom zničit naši zemi?
Zvedl jsem ruku a palcem setřel slzy, které se mu nahrnuly do očí.
Jak jsem mohl pochybovat?
„Připrav koupel,“ zvedl jsem se i s Andriusem a přešel jsem do koupelny. „Potřebujeme to oba. Já si jen něco vyřídím, a za chvíli jsem zpátky.“
Nechal jsem stát Andriuse u vany a chtěl se přenést. Ale než jsem to udělal, pohladil jsem ho po tváři.
„Nejsi moje hračka ani povyražení. Kdyby ano… Nedržel bych se zpátky. Choval bych se k tobě jinak.“
Nechal jsem ho zpracovat moje slova a přenesl se rovnou do Roufovy ložnice.
Nebyl tam…
„Ephernone!“ napojil jsem se na našeho mága. „Chci, aby ses přenesl na Roufův zámek. Budu tam na tebe čekat.“
Přešel jsem k oknu a vyhlédl ven. Na moment jsem se soustředil, myslí jsem propátral okolí hradu, a když jsem ho zaměřil, přenesl jsem se.
„Ty!“ ukázal jsem na prvního démona. „Přebereš to tady a pak mi dáš hlášení.“
„A ty!“ přenesl jsem se za Roufa a popadl ho za krk. „Jdeš se mnou!“
Za další vteřinu jsme stáli na nádvoří Roufova zámku.
„Je to tvoje práce!“ zavrčel jsem na něho. „Měl jsi ho hlídat! A ty jsi přitom udělal všechno proto, aby utekl, nebo ho někdo zabil. Mám si myslet, že jsi s těmi mutanty spolčený?!“
Jeho krk jsem svíral tak silně, že nemohl pořádně popadnout dech, natož mi odpovědět.
Přitáhl jsem si ho blíž, opřel se o jeho čelo svým a upřeně se mu zahleděl do očí…
Ani teď nevykazovaly známky strachu. Byl v nich vidět vzdor. Drzost… Ale to mě teď pramálo zajímalo. Já chtěl vidět to, co bylo za tím…
„Kdo si myslíš, že jsi, aby sis mě nárokoval?!“ zařval jsem na něho po chvíli a vší silou jsem s ním mrsknul proti zdi, kde se sesunul do rozvířeného prachu.
„Zapomněl jsi na to,“ ukázal jsem na střechu jeho zámku, „že jsem tě varoval?!“
Zuřil jsem, ale snažil jsem se hlídat. Kontrolovat se, abych ho nezabil. Je to silný démon a my tu takové potřebujeme.
„Přestaň se chovat jako děcko! Měl bys t-“
„Jsem tady, Niasi,“ ucítil jsem na rameni ruku, a to mě zastavilo.
„Enphernone,“ otočil jsem se na příchozího. „Převezmeš za Roufa ochranu hradu. Aspoň do doby, než najdu někoho vhodného pro tento úkol. A než se vrátíš, zajistíš, aby se Rouf ze svého zámku nehnul ani na krok! Od teď tu bude pobývat, dokud neuznám za vhodné, že vypršel jeho trest. A pokud bude chtít odejít, musí si vyžádat svolení. Mé svolení!“
Neřekl jsem, jak dlouho trest bude trvat. Nevěděl jsem, jak dlouho se mě bude držet ten vztek na něho, za to, co udělal. Věděl o každém Andriusově kroku, a nechával ho, ať jde, kam chce, s vyhlídkou, že se ho bude chtít někdo zbavit. A to, co Andriusovi řekl, jen dokonalo své. Rouf věděl, že se poblíž pohybují mutanti, a to byla jeho příležitost…
Andrius
Myslím, že jsem vůbec nepobral, co se právě stalo.
Jen jsem stál v koupelně a hleděl na místo, kde ještě před chvíli stál i Nias.
Jeho dotek mě pálil ještě teď, ale nebyla to nepříjemná bolest.
Spíš jsem cítil, jak rudnu a ten pocit, co se mi rozléval tělem, jsem ještě nezažil.
Nemůžu tomu uvěřit! Nevěřím tomu! Nedostali mě přece jen ti démoni a tohle je jen nějaký sen?
Neležím náhodou na nějakém kovovém stole s jehlami v sobě?
Štípnul jsem se do ruky a vyjekl bolestí.
Ne, rozhodně to není sen. Ale jak… Proč já? Nejsem nikdo a tohle všechno…
Hlava se mi točila, jak byla plná nezodpovězených otázek.
Chtěl jsem toho tolik vědět, tolik toho pochopit, ale nedokázal jsem nic říct. Nedokázal jsem se soustředit a zeptat na jednu jedinou věc.
Byl jsem ale… Cítil jsem se moc šťastný. Hodně moc…
S přihlouplým úsměvem jsem pustil vodu a přešel ke skříňce, kde měl Nias vonné koupele.
Jednou jsem dělal i v lázních, a tak nějak jsem odkoukal, co je nejlepší.
Vybral jsem heřmánkovou, pro uklidnění a levandulovou na vůni. Od každého jsem vzal jen pár krystalků, aby nebyly vůně moc agresivní, ale zároveň, aby pohladili duši a splnily svůj účel.
Když byla vana plná a koupelna příjemné provoněná, posadil jsem se na okraj, nohy spustil do vody a začal si rozmotávat cop, který stejně už hodně utrpěl tím, jak mě jeden z démonů popadl za vlasy.
Chtěl jsem si vlasy rozčesat, aby se mi ve vodě ještě víc nezacuchaly.
Nepřítomně jsem přitom hleděl na vodu a myslel… Na Niase.
Měl jsem ho plnou hlavu a nedokázal na něj prostě přestat myslet.
Nias
Vrátil jsem se zpátky na hrad a rovnou do své koupelny. První, co jsem uviděl, byly jeho zářivé vlasy.
Měl je rozpuštěné a teď, když seděl na okraji vany, se jeho dlouhé vlasy dotýkaly země.
Světlo… Je to moje světlo… bylo první, co mě napadlo, když jsem ho tak viděl, jak si mezi prsty protahuje jednotlivé prameny.
Vzal jsem ze skříňky kartáč a došel k Andriusovi.
„Zůstaň takhle sedět,“ jemně jsem mu stiskl rameno.
Chytl jsem jeho vlasy a všechny je stáhl dozadu. Klekl jsem si na zem, a začal mu ty nádherné, jemné vlasy postupně pročesávat.
„S Roufem si už nemusíš dělat starosti,“ promluvil jsem po chvilce. „Nezabil jsem ho, ale teď se tu hodně dlouho neukáže. Zapomněl, kde je jeho místo. Dělal si moc velké nároky a myslel si, že když jsi tu chvíli, že tě lehce dostane ze hry pryč. Ale… Já to nechci.“
Jo, přesně tak to bylo. I když nebyl Rouf můj milenec číslo jedna, i když jich bylo víc a já nikoho neprotěžoval, stejně žárlil. Dělal všechno proto, aby byl mojí prioritou. Ale vůči ostatním démonům si nikdy nic nedovolil. Třeba takový Zariach by si s ním poradil raz dva…
„Připravte oběd do jídelny,“ vyslal jsem příkaz do kuchyně.
Jasně, bylo teprve brzy ráno, ještě jsme ani nesnídali, ale já hlad neměl. A věděl jsem, že minimálně do oběda ze svého pokoje nevylezu. Ne, pokud to nebude životně důležité.
Teď, aniž bych věděl, co mě k tomu nutí, jsem se chtěl věnovat jen Andriusovi.
Když jsem mu rozčesal vlasy, postavil jsem se, stáhl si kalhoty a jen na rychlo proletěl sprchou, abych nelezl úplně špinavý do té voňavé koupele.
„Postav se,“ došel jsem k Andriusovi.
Když to udělal svlékl jsem mu to zválené a potrhané oblečení, a i se svými kalhotami jsem je poslal rovnou na spálení.
„Takhle je to lepší,“ mírně jsem se pousmál, a pak už jsem vlezl do vany, usadil se a Andriuse si přitáhl k sobě.
„O hodně lepší…“
Andrius
Málem jsem vyletěl z kůže, když se najednou Nias objevil.
Na tohle si asi jen tak nezvyknu. Ale když mi začal česat vlasy, připadal jsem si jako v nebi. Jen jsem přivíral oči a snažil se moc nevzdychat, abych se ještě neztrapnil.
Když jsem pak poslouchal jeho slova, nevěděl jsem, co odpovědět.
Nechtěl jsem, aby se Nias na Roufa zlobil. Já tu byl vetřelec, a i když si možná Rouf na Niase neměl dělat nárok, přesto se znali hrozně dlouho a byl to jeden z jeho nejlepších démonů.
Měl jsem nejspíš držet jazyk za zuby. A až Roufa uvidím, tak se mu omluvím.
Když Nias dokončil rozčesávání mých vlasů a vstal, aby se vysvlékl a rychle osprchoval, mohl jsem na něm znovu oči nechat.
Vážně.
Co to se mnou je? Co se to se mnou děje?
Než jsem to stačil ale rozvést, byl u mě Nias, a než jsem se stačil zastydět, seděl jsem nahý ve vaně na jeho klíně a opíral se o něj.
Měl bych to zastavit dřív, než bude pozdě a zajde to ještě dál. Někam, odkud už nebude návratu.
A že jsem se do toho místa řítil rychlostí blesku, nebylo pochyb.
Ale… Nechtělo se mi. Prostě jsem toho rozumbradu, co mi pořád radil, kopnul do zadku a zavřel do pěkně tmavé místnosti, aby dal na chvíli pokoj.
Spokojeně jsem vydechl a zavrtěl se, abych se pohodlně uvelebil.
„Je mi moc dobře…" zašeptal jsem a zvedl hlavu, abych se na Niase podíval.
Prsty jsem přejel po jeho čele, víčkách, nosu a tváři, až jsem se dostal na rty, kde jsem prsty nechal pomožené a jen lehce se jimi o ně otřel.
„Je mi moc dobře… S tebou… Nedokážu to vysvětlit. Nevím, co se to se mnou děje, ale když jsem ve tvé blízkosti, když jsem s tebou… Je mi moc dobře… Moc… Moc mě to bolelo, když jsem odcházel a… Nechtěl jsem to udělat…"
Nevím, jestli jsem se vyjádřil dobře, tohle mi moc nešlo, ale doufal jsem, že Nias pochopí, co chci říct.
Opřel jsem si hlavu o jeho rameno, nepřestával ho hladit po tváři a sledoval jeho profil.
Jenže tím, co se stalo, tím, že jsem vlastně celou noc nepsal, Niasova přítomnost, horká koupel a jeho vyhřáté tělo způsobilo, že se mi začaly zavírat oči, aniž bych to chtěl.
Nias
Jednou rukou jsem držel Andriuse a jen se na něho díval.
Pořád byl pro mne záhadou, i když jsem už věděl, že je to Sayltherův syn, i když jsem přibližně věděl, jaké schopnosti má. Nebyl nějak extra silný. Možná se u něj síla teprve projeví. V našem démonském měřítku je to pořád mládě, které se teprve učí. I já, i když jsem měl už na čele znaky královské koruny, jsem přinejmenším nějakých dvě stě až tři sta let neovládal všechno, co umím teď.
Vnímal jsem dotek jeho prstů, a než je z mých rtů stáhnul dolů, lehce jsem ho na ně políbil.
Je mu se mnou dobře. Mě s ním taky. A to ho znám teprve pár dní…
A hlavně… To, co říkal Enphernon… Týkalo se to právě Andriuse? Věděl Enphernon něco víc? Něco, co nevím já? Je pravda, že varoval mého předchůdce před zradou. Ale on… neposlouchal. A zradil ho právě ten, který mu byl nejblíže…
Dodnes nevím, kam se ten zrádce poděl. Stihl zmizet dříve, než ho dostihli démonští válečníci.
Ale u Andriuse je to jiné. Enphernon mě před ním nevaroval. Spíš mě nabádal k tomu, abych se o něho postaral. A pravda je, že Andriusova přítomnost je mi velmi příjemná. I přes mé pochyby mi něco říká, abych mu věřil a držel si ho blízko u sebe.
Možná proto jsem ho nezabil hned, jak jsem ho uviděl? A možná proto ho nezabiju ani teď, když prostě usnul a já zase utřu?
Tentokrát ale za nikým nepůjdu. Nebudu si hledat náhradu. Počkám si… Jsem trpělivý…
No, teda ne vždycky, ale většinou ano.
Opatrně jsem Andriuse podebral, vystoupil i s ním z vany a pak přešel do ložnice.
Když jsem ho pokládal na postel, byl už suchý, stejně jako já.
„Niasi, oběd je připravený…“
Otevřel jsem oči a překvapeně zamrkal. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na spícího Andriuse.
Já jsem usnul… Za bílého dne, kdy normálně nespím, jsem usnul.
Uložil jsem Andriuse, pak si lehl k němu a usnul jsem.
Zatraceně…
Opatrně jsem vylezl z postele a hned se šel obléct. Vytáhl jsem se skříně svou halenu a krátké kalhoty a přešel k posteli.
„Andriusi, vstávej,“ lehce jsem se ho dotkl, abych ho probral. „Je nachystaný oběd, a určitě nechceš vidět naštvaného vládce jen proto, že má hlad.“
Andrius
Opravdu jsem neplánoval usnout. Rozhodně ne, když jsem byl vedle Niase. Jenže stalo se, aniž bych to mohl nějak ovlivnit. Zdálo se mi, že spím tak pět minut, když jsem ucítil dotek a uslyšel něčí hlas.
Teda… Niasův hlas.
Zamžoural jsem do náhlého světla, které sem skrz okna pronikalo, a v první chvíli si deku přitáhl až k bradě, jak jsem si nedokázal uvědomit, co se stalo. Byl jsem nahý a v Niasově posteli.
Díval jsem se na něj, sledoval, jak se obléká a jeho hlas mi rozechvíval každou částečku v těle.
Až po chvilce mi začalo docházet, co se stalo, co jsem řekl ve vaně, a proč jsem v téhle posteli.
Zprudka jsem se posadil, až se mi deka svezla skoro na zem. Rychle jsem ji zase zvednul a přitáhl si ji na sebe.
„Do… dobré ráno… Teda poledne nebo… Co je… za čas…" koktal jsem a v duchu si nadával do pitomců.
Nevzal Nias nějak špatně, to, co jsem mu řekl? Nezlobí se na mě za to? Kdyby mi nebylo blbé se zeptat, tak to udělám. Bylo mi dobře. Opravdu mi bylo dobře, ale to posledně taky, a jak ten den nakonec dopadl. Rouf tu sice teď není, ale z toho, co jsem věděl byla na hradě přinejmenším další desítka démonů, kteří byli Niasovými milenci, včetně Mifuse.
A vůbec. Proč nad tím přemýšlím, a proč by mi to mělo vadit? Nic jsme si neslíbili, a Nias si může dělat, co chce.
Mírně jsem se zamračil, když mi tyhle myšlenky nešly z hlavy, a rozčileně mlaskl. Dokonce jsem byl z toho tak vykolejený, že jsem vstal z postele, a bez ohledu na to, že jsem nahý, jsem přešel k Niasovi a jednoduše ho objal.
„Promiň, jestli je to moc důvěrné, ale…" zabručel jsem a zvedl hlavu. „Nepotkal jsem nikoho takového, jako jsi ty, a vlastně nevím ani, jak se chovat, abych tě nějak neurazil nebo neztrapnil. Za ten včerejšek ještě jednou děkuju. Já… Opravdu jsem měl strach. Strašný strach. Byli tak jiní než lovci, co mě většinu času lovili. Já…"
Zachvěl jsem se při vzpomínce na to, co se stalo v lese a natiskl se na Niase, jako bych si od něj chtěl nabrat tu jeho jistotu a sílu.
Nias
Položil jsem věci pro Andriuse na postel, a když jsem viděl, že mě vnímá a probírá se, šel jsem se ještě upravit. Chtěl jsem si pročesat vlasy, když najednou stál Andrius u mě a objímal mě.
Myslím, že jsem ani nevnímal slova, která se snažil ze sebe vybreptat.
Tak já se snažím, držím se zuby nehty, a on udělá tohle… Ví vůbec, co dělá, nebo si to neuvědomuje?
„Máš to trochu popletené,“ ťuknul jsem ho prstem do nosu. „Nebylo to včera ale dneska. Zas tak dlouho jsi nespal.“
Znovu jsem ho cvrnknul do nosu, a pak jsem prstem obtáhl linii nosu a skončil na jeho rtech.
„Chovej se tak, jak ti přijde na mysl. Na nic si nehrej, buď prostě svůj,“ jemně jsem přitlačil na jeho rty a sklonil se k němu.
„Jsi… moc nebezpečný…“ přesunul jsem ruku na jeho zátylek.
„Moc nebezpečný…“ přiblížil jsem se svými rty k těm jeho.
„Tak nebezpečný, že vládce kvůli tmu zmešká i oběd…“ jazykem jsem naťuknul jeho rty, a v další vteřině jsem ho už líbal.
Prostě… Prostě mu nedokážu odolat. Snažil jsem se držet zpátky, ale když dělá takové věci…
Ne nejde to.
Než jsem Andriuse dotlačil k posteli, stáhl jsem ze sebe oblečení a vzápětí jsem ho zalehl.
Jeho tělo bylo horké, příjemně horké, vyzývavé, lákalo mě, krásně voněl, jeho jemná kůže doslova volala po polibcích a dotecích…
Jen po paměti jsem se natáhl pro bylinnou mast, abych ji otevřel, nabral si na prsty a Andriuse si připravil…
Snažil jsem se… Bránil jsem se tomu… Držel jsem se z posledních sil…
Ale ty mě teď zradily, mozek mě neposlouchal, příkazy abych se zastavil utichly, ztratily se někde v prostoru… Teď, když jsem ho slyšel, viděl, když jsem ho vnímal čím dál intenzivněji, teď když i jeho vůně síla sílila, a ještě víc mě k sobě tím lákal… Teď jsem se už nedokázal zastavit, když jsem se po chvíli zvedl do kleku mezi jeho nohy, nadzvedl mu zadeček a s polibkem, aby se soustředil na něco jiného, jsem opatrně zatlačil…
Andrius
Nejsem nebezpečný! To Nias to má propletené! On je nebezpečný a dělá mi v hlavě binec!
Jenže než jsem stačil zaprotestovat, měl jsem Niase plnou pusu a hlavu plnou jiných myšlenek. Tělem se mi znovu rozlil ten podivný pocit, který jsem nedokázal popsat, a i když se tomu mé rozumné já znovu bránilo, tělo na to mělo svůj názor.
A dávalo ho najevo.
Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole, když Nias svými rty, jazykem i zuby mapoval celé mé tělo, a já dokázal jen sténat, propínat se proti němu, a občas zatnout nehty do jeho paží, nebo mu pocuchat vlasy.
Bylo to neuvěřitelné. Bylo to jako neutichající bouře, jako plamínek, ze kterého se stane nezvladatelný oheň. To, co jsem prožíval se nedalo slovy popsat.
Až teprve ve chvíli, kdy jsem tam dole ucítil, že je něco jinak, ztuhnul jsem a zapřel se dlaněmi o Niasova ramena.
Zadíval jsem se mezi naše těla a hlavou mi problesklo, že tohle rozhodně jít nemůže! Jo, sice mi tam už před tím strkal prsty a bylo to zatraceně příjemné potom, co jsem překonal ten divný tlak, ale tohle bylo něco jiného!
Zadíval jsem se Niasovi do očí a spatřil tam něco, co jsem u něj doposud neviděl.
Věřil jsem mu. Vím, že by mi neublížil, ale i tak. Jednu ruku jsem potáhl mezi naše těla a nahmatal ten obrovský penis, který dorážel na můj zadeček.
No, nejspíš jsem nějaký divný, nebo je se mnou něco špatně. Tahle myšlenka mi proletěla hlavou těsně před tím, než jsem všechno pustil z hlavy.
Tak horký! Tvrdý a přesto jemný!
Zasténal jsem, dopadl znovu na záda a mírně se prohnul. Víc jsem se tak Niasovi vystavil a jeho penis…
„Niasi!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas.
Ta plnost! Když jsem překonal prvotní bolest a podivný tlak, který mě nutil, abych Niase ze sebe vypudil, bylo to, jako by se bouře změnila doslova na tornádo.
Myslím, že jsem se proti Niasovi i sám pohnul. Myslím, že jsem ho sám i vybídl. Nejspíš jsem několikrát zopakoval jeho jméno.
Všechno jsem měl jako v mlze, protože ten nádherný pocit byl nepřekonatelný…
Nias
Byl jsem jim doslova omámený, opilý, byl jsem z něho úplně mimo, že jsem se opravdu nedokázal zastavit.
Teprve dotek Andriusových prstů na mém penisu mě probral z toho transu.
Co to dělám? Proč to dělám? Měl bych se zastavit…
Jenže… Bylo už pozdě.
Přesto jsem se na moment zastavil a zahleděl jsem do jeho očí. Snad jsem hledal nesouhlas? Něco, co by mě donutilo okamžitě se zastavit a nechat ho být?
Ale marně jsem hledal. A i přes počáteční sevření, tiché zasténání s nádechem bolesti, se Adnrisuovy oči změnily. Viděl jsem v nich touhu. Stejnou, jakou jsem teď cítil já.
Cítil jsem ten jeho pohyb proti mně, kdy jsem se víc nasunul a nechybělo moc, abych v něm byl úplně celý.
Přestal jsem mít pochybnosti. I když jsem sám sobě snažil vysvětlit, proč tohle dělám, když to není ten obyčejný pud, ten chtíč po tělesném uspokojení, nedokázal jsem na nic přijít.
Znovu jsem se sklonil a vyžádal si Andriusův polibek, který chutnal daleko lépe než oběd, který na nás čekal.
Líbal jsem ho všude, kde to jen šlo, začal jsem mu šeptat uklidňující slova, chtěl jsem, aby se cítil dobře, víc než dobře. Aby na tohle své první měl příjemné vzpomínky. Hladil jsem ho a… Začal jsem se opatrně pohybovat.
Zpočátku opravdu opatrně. Po malých kouscích… Trpělivě… dokud jsem neucítil, že se úplně uvolnil a už nic nebránilo tomu naplno rozvinout mou touhu být s ním spojený jedno tělo, věnovat mu to nejlepší, co jsem pro něho mohl mít…
Tak moc mě to vzalo, to, že to bylo právě s ním, že netrvalo dlouho a já pocítil, že se blíží můj okamžik.
Na moment jsem ztuhnul, když to prolétlo mým tělem a vzápětí s hlasitým výdechem a pohledem upřeným do jeho očí, začal plnit Andriusův zadeček…
Andrius
Tohle bylo úplně jiné než to, co mezi mnou a Niasem proběhlo doposud.
Teda, moc toho nebylo, ale ani to málo se nedalo rovnat tomuhle.
Ne, že by se mi to před tím nelíbilo, ale… Nevím, jak to popsat, prostě to bylo celé šílené.
Mimoděk mě napadlo, že jsem právě přišel o své panictví, ale kupodivu jsem byl rád, že to byl zrovna Nias, a věděl jsem, že ať to mezi námi dopadne jakkoliv, nebudu toho nikdy litovat.
Kdykoliv jsem zvládl vstřebat ten šílený pocit, co se hnal mým tělem, díval jsem se na Niase, dotýkal se ho, líbal, když mi k tomu dal příležitost.
Nebyl jsem nijak zkušený, byl jsem nejspíš neohrabaný a doufal jsem, že to Niasovi nijak neznepříjemním, ale snažil jsem se aspoň vycházet mu vstříc.
A hlavně jsem nechal jednat své tělo, které na Niase reagovalo zcela přirozeně, aniž bych to dokázal nějak ovlivnit.
Když to pak na Niase přišlo, otřáslo to mým srdcem i mou duší víc, než jsem si dokázal představit.
Byl tak neuvěřitelně nádherný…
A to teplo, co se rozlévalo mým tělem bylo stejně neuvěřitelné, jako on.
Mohl bych se na něj dívat hodiny, a i to by mi stačilo.
Jenže Nias na mě nezapomněl. A připomněl se mi sám, když se dotkl mého penisu.
Rázem ta bouře, která se na moment utišila, byla zpátky, a já nedokázal zadržet hlasitější vzdechy, zvláště, když mi Nias v ruce potáhl penis, a ještě se ve mě pohnul.
S jeho svazujícím pohledem to byla pro mě poslední kapka.
Nejspíš jsem asi umřel, nebo nevím...
Tělo se mi sevřelo v křeči, ale nebyla bolestivá. Své nehty jsem zaryl do Niasových paží a na pár vteřin ztuhl zlomený v zádech v bezhlesném výkřiku, než jsem se poddal tomu spalujícímu žáru, který mě doslova sežehl od hlavy až k patě.
Nias
Když Andrius prožíval svou chvíli, nedokázal jsem z něj spustit oči.
Byl přirozený, nechal to projít svým tělem naplno. Poslouchal jsem jeho roztřesené vzdechy, které byly hlasitější než před chvílí. Jeho oči měly nádherný lesk, skoro zářily…
Byl prostě přirozený, a to ještě víc podkreslovalo jeho krásu.
Snažil jsem se mu věnovat, aby z toho měl co největší požitek, i když jsem já sám ještě zpracovával ty pocity doznívajícího orgasmu.
Snad, až po chvíli, kdy třes jeho těla ustával, a jeho dech se trochu zklidnil, jsem se vrhnul na jeho rty, abych ho mohl ještě líbat a dokončit to tím nejlepším způsobem.
Když se úplně uklidnil, opatrně jsem z něho vyjel, sesunul jsem se dolů, abych očistil jeho bříško i penis, pohladil jsem ho prsty po jeho dírce, abych necítil tolik případnou bolest, která by mohla po uklidnění přijít.
Přeci jen to bylo jeho poprvé a já… No, nejsem zrovna nejmenší.
Vytáhl jsem se zpět nahoru, zadíval jsem se do Andriusových očí, pohladil ho po vlasech a políbil ho na rty.
„Vážně… vážně jsi nebezpečný…“ zašeptal jsem, a pohladil ho po červené tváři a prstem přejel po jeho rtech.
Ještě jsem se na něho usmál, dal mu jeden rychlý polibek a pak už se zvedl, aby mohl vůbec dýchat.
„Půjdeme se umýt a obléct. A nejlépe hned, jinak hrozí, že se z postele nedostaneme. Nejraději bych tě totiž odsud nepustil…“ podebral jsem Andriuse do náruče a přešel s ním do koupelny, kde jsem ho postavil do sprchového koutu a hned na nás pustil vodu.
Netušil jsem, jak to bude po svém prvním sexu zvládat. Přeci jen je to z poloviny člověk. Spíš, ze jedné třetiny je to člověk, protože jsem z něho cítil, že jeho démonská podstata převládá nad tou lidskou.
Ale i tak… Pořád to bylo jeho poprvé, a já na něho šel nejspíš moc rychle, jak jsem se prostě nedokázal udržet.
Jako by mě nějak očaroval, omámil…
Andrius
Byl jsem mimo. Úplně mimo. Zcela odrovnaný.
A mohl za to Nias. Když mě líbal a opečovával, bylo to, jako bych byl v ráji. Tak chtěný.
Když mě postavil ve sprchovém koutě na nohy, musel jsem se o něj opřít, protože se mi podlomila kolena. Vlastně ani nevím, jak jsem se tam dostal.
„To ty jsi nebezpečný," vydechl jsem a zadíval se do jeho očí.
Osmělil jsem se, stoupl si na špičky a zlehka políbil Niase na rty.
Bylo to vlastně poprvé, co jsem sám projevil nějakou iniciativu a nejspíš jsem byl rudý, až na zadku.
Možná to bylo až moc důvěrné?
Ale chtěl jsem to prostě udělat.
„Bylo to… neuvěřitelné…" zapředl jsem spokojeně.
Měl bych se konečně vzpamatovat, ať nevypadám jako idiot, a ještě Niase neodradím.
I když… Nikde není napsané, že si to zopakujeme.
Teda, já bych byl klidně pro, ale co Nias? Ani zdaleka jsem nedosahoval kvalit jeho milenců. O tom nebylo pochyb.
Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem nějaký neschopný blb, proto jsem se snažil pomáhat mu s mytím, i když jsem se mu nejspíš pletl pod ruce a chvíli umýval sebe a chvíli jeho.
Když mi pohled zabrousil do jeho klína, hlavou mi probleskla neodbytná myšlenka.
Dřepl jsem si, dotkl se Niasova penisu prstem, a pak po něm zlehka přejel jazykem.
„Zajímavé…" zamumlal jsem. „Vážně zajímavé… příjemné, opravdu… ale… fakt by mě zajímalo, jak se do mě mohl dostat… tak velký… neuvěřitelné… a zajímavé…"
Nias
Chyba. Všechno je to velká chyba. Neměl jsem ho na hrad vůbec brát.
Všechno je špatně. Nejspíš tu je opravdu proto, aby mě zabil.
Prudce jsem se zapřel rukama o stěnu, podíval se na klečícího Andriuse a zafuněl.
Tak já se držím zuby nehty a on znovu udělá něco takového…
„Není… velký… klesl mi…“ procedil jsem mezi zuby.
Nejspíš se ale brzy postaví, pokud se Andrius hned nezvedne.
„Neriskoval bych,“ zachraptěl jsem, a pak jsem ho popadl za ramena a zvedl na nohy. „Taky by ses z mojí postele nemusel dostat tak týden, a teď na nás čekají další s obědem. Určitě máš taky hlad, pravda?“
Přesto jsem si ho přitáhl abych mohl aspoň ochutnat jeho polibek, a pak už jsem ho nechal stát a raději vyšel ze sprchy dřív, než by bylo pozdě.
„Jen pro tvou bezpečnost,“ vysvětlil jsem mu ještě, proč ho tam nechávám a šel jsem do ložnice.
Posbíral jsem odhozené věci a začal se oblékat. Zkontroloval jsem postel, zašel otevřít okna, a pak s věcmi, které jsem nachystal pro Andriuse, jsem se usadil v křesle a čekal, až se domyje a konečně vyleze.
„Mám už docela hlad,“ zavolal jsem na něho. „Pospěš si!“
Cítil jsem, že všichni, kdo mohli, už dorazili do jídelny a mezi nimi Saylther. Nebudu jim hned nic říkat. A pokud jim to nedojde, tak jim to řeknu po obědě. I když pochybuji, že by na to Saylther nepřišel…