Andrius
Neměl jsem sem vůbec chodit.
Zase to udělal. Zase to dělá. A já jsem zase v háji.
Křečovitě jsem se Niase chytil kolem krku, když mě najednou zvedl do náruče, a než jsem stačil zaprotestovat, už jsem měl plnou hlavu jeho omamné chuti. Opětoval jsem mu polibek a nechal se uložit na postel.
Chtěl jsem se zeptat, co jsem jeho. Děvka? Náhrada? Co jiného?
Teď bych to měl ukončit a klidně i se staženými kalhoty utéct.
Jenže jsem místo toho zasténal, v jedné ruce sevřel Niasovi vlasy a prohnul se proti němu, když mě začal zbavovat oblečení, a jeho rty jsem ucítil na své horké kůži.
„Niasi…" zafňukal jsem a snažil se ho na moment zastavit.
Potřeboval jsem se nadechnout, potřeboval jsem se uklidnit, jinak hrozilo, že mě trefí. Celé to bylo naprosto šílené. To, co jsem cítil teď, se nedalo srovnat s tím, co jsem cítil poprvé.
„Niasi…" zasténal jsem znovu a snažil se nějak schovat, když mě zcela zbavil oblečení a já mu tu ležel vydán na milost a nemilost.
Rouf… Ten je krásný. Já… Na mě není hezkého nic.
Podařilo se mi Niase zastavit a ve svých dlaních jsem sevřel jeho tvář.
Prsty jsem jemně přejel po jeho plných rtech a zachvěl se.
„Tak silný… majestátní… krásný… mocný…" zašeptal jsem nesouvisle, a pak se osmělil a své dlaně potáhl po Niasových ramenou a silných pažích, až jsem skončil na hrudi, kde jsem je nechal opřené.
Nias
Když Andrius zahrábnul prsty do mých vlasů, přivřel jsem oči. Bylo… příjemné cítit jeho dotek.
Ale nepřestával jsem ve zbavování ho oblečení, nepřestával jsem pečovat o jeho tělo.
Ale ve chvíli, kdy se mě dotkl, kdy přejel rukama po mých ramenou, po odhalené hrudi, bylo to, jako by mnou projel ten nejsilnější elektrický výboj. Jako by na mě někdo seslal nějakou kletbu, nebo se mě snažil očarovat.
Jen na setinu vteřiny jsem zaváhal a snažil se zpracovat ty pocity, které jsem u žádného z mých milenců doposud nepocítil. A že jich za těch víc jak dva tisíce let bylo požehnaně.
Narovnal jsem se, a stáhl jsem ze sebe plášť, který stejně na mě držel už jen silou vůle.
Už jsem se chtěl sklonit zpátky k Andriusovi, když jsem to ocítil…
„Vrať se. Nechci být rušen. Nikým!“ vyslal jsem v duchu rozkaz Roufovi, který právě mířil ke mně do ložnice.
Jeho uražené námitky jsem už nevnímal a neposlouchal. Vypnul jsem z mysli kompletně všechno, kromě jediného.
Teď tu pro mne byl jen Andrius…
Zatímco jsem ho znovu začal líbat a obírat jeho tělo, vnímal jeho hlasové projevy i řeč jeho těla, jednou rukou jsem se natáhl ke stolku pro vyřezávanou dózu.
Po Andriusově těle jsem se postupně přesouval níž, dokud jsem se nezastavil u jeho klínu.
„Jsi to nejkrásnější, co kdy mohlo na tomhle hradě být,“ na moment jsem k němu zvedl pohled.
Otevřel jsem dózu a nabral bylinnou mast na prsty. Tlakem donutil Andriuse víc roztáhnout nohy a zaklekl mezi nimi.
„Nadzvedni zadeček…“
Počkal jsem, až to udělá a zasunul jsem pod něj pevný polštářek, aby ho měl výš.
„Ochutnám tě…“ políbil jsem ho na břicho a vzápětí se už přesunul k jeho klínu, abych udělal to, co jsem řekl, a s prsty, kterými jsem nabral mast, jsem zamířil k jeho zadečku.
Andrius
Točila se mi hlava, jako kdybych vypil sud toho nejsilnějšího vína.
Už vím, jak mé tělo reaguje na Niase, ale tentokrát to bylo úplně jiné. Možná proto, že jsem v sobě neměl ani kapku alkoholu? Možná proto, co se stalo, než jsem skončil u něj v posteli?
Možná bych to měl zastavit, pokud se ještě víc nechci trápit nezodpovězenými otázkami.
Možná bych to měl zastavit, dokud to nezašlo až příliš daleko.
Kvůli sobě. Kvůli Niasovi. Kvůli všemu a všem.
Jenže můj mozek poněkud nespolupracoval s mým tělem, které na to všechno mělo naprosto odlišný názor.
Když Nias řekl, že jsem to nejkrásnější na hradě, jen jsem zavrtěl hlavou a snažil se zaprotestovat, ale nedokázal jsem ze sebe vydat normální slovo.
Až teprve ve chvíli, když mi došlo, že před Niasem ležím s roztaženýma nohama, když mi došlo, co má v plánu, a když jsem ucítil jeho…
„Niasi!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas, sevřel jeho vlasy v prstech a srazil nohy k sobě.
Strašně jsem se styděl. O orálním sexu jsem slyšel, ale moc jsem těm povídačkám nevěřil.
Vždyť mít něčí penis v puse, to je…
Jenže i přes ten stud, co jsem cítil, mě zcela převálcoval jiný pocit.
Táhle jsem zasténal a prohnul se v zádech, jak silný výboj to vyslalo do mého těla, až jsem musel na chvíli zavřít oči.
„Niasi…" knikl jsem po chvilce, povolil sevření nohou a odhrnul mu vlasy z čela, abych se mohl zadívat do jeho očí.
Co když něco udělám špatně? Co když se znemožním?
Všechny ty pochybnosti, které se znovu vynořily, byly zase zatlačeny do pozadí tím skvělým pocitem.
Tím neuvěřitelným pocitem, který válcoval mé tělo.
Skoro jsem nepoznával svůj hlas, nepoznával jsem vlastně ani mé tělo, které už zcela převzalo vládu a dělalo si co chtělo.
Ne. Dělalo to, co Nias chtěl. Měl mě zcela ve své moci a…
Byl to fantastický a nepopsatelný pocit.
Nias
Andrius byl prostě neskutečný. Možná tím, že byl ještě nedotčený, čím jsem si už byl naprosto jistý ve chvíli, kdy jsem si začal pochutnávat na jeho penisu a postupně zasunul do Andriho dírky dva prsty.
Nebo to bylo tím, že tohle má prostě vrozené. Že prožívat tohle tímhle způsobem, je pro něj stejnou samozřejmostí, jako dýchání.
Dokonce, aniž by si to zřejmě uvědomil, propustil svou démonskou podstatu na povrch. Nezměnil se. Aspoň zatím ne. Ale v tuhle chvíli o němu museli vědět všichni, kdo na hradě byl.
Při tom všem, co jsem mu dělal, jak jsem si ho vychutnával, jsem ho pozoroval, vnímal, co se mu líbí méně a co více… A tohle všechno mě nutilo chtít ho ještě víc.
Tak moc jsem chtěl… Opravdu moc… Ale stále mi něco bránilo si ho hned teď vzít.
Možná proto, že jsem stále ještě zcela neodboural to, co jsem cítil ve chvíli, kdy jsem dělal pořádky v osadě? Možná jsem se proto podvědomě bránil tomu, abych si ho vzal, protože jsem měl strach, že bych mu mohl ublížit?
Ale i tak jsem byl tvrdší než ta skála pod hradem, a jen s velkým sebezapřením jsem se rozhodl Andriho takhle dodělat do konce.
Ale ve chvíli, kdy to na něj přišlo, kdy jeho rozechvělé hlasité steny doslova naplnily mou ložnici, kdy se jeho tělo roztřáslo, mé prsty sevřel v sobě a v penisu mu zacukalo… V tu chvíli jsem to už nedával.
Snad jen vteřinu potom, co se udělal, a že to byl nádherný pohled, jsem z něj vytáhl prsty, pohladil ho po zadečku, a pak se vysunul nahoru, a opět, stejně jako předtím v křesle, jsem se chopil jeho penisu, který ještě nestihl klesnout a s mým ho sevřel v ruce…
Přisál jsem se na jeho rty, jazykem jsem začal okupovat jeho ústa, a stačilo už jen pár pohybů, a tentokrát jsem to byl já, kdo s úlevným zasténáním dával najevo svou spokojenost, zatímco na Andriusovo roztřesené břicho dopadalo moje sperma…
Andrius
Snad až teprve ve chvíli, kdy jsem se trochu uklidnil a vzpamatoval, snad až teprve ve chvíli, kdy mě Nias přestal líbat, a i jeho dech se zklidnil, snad až tehdy jsem si teprve uvědomil, co se stalo.
Celý rudý jsem zabořil tvář do Niasovi paže, aniž bych si uvědomil, jestli mu to třeba nebude vadit, a po chvilce se nepřítomně rozhihňal.
Připadal jsem si jako idiot, ale cítil jsem se…
„Nikdy v životě…" zamumlal jsem a konečně zvedl hlavu, abych se na Niase podíval.
„Tohle bylo… moc děkuju… nikdy jsem se takhle necítil… je to neuvěřitelné… něco takového," znovu jsem celý zrudl, při vzpomínce na to, co se stalo, a pak spokojeně vydechl a mezi prsty protáhl pramen Niasových vlasů.
Možná důvěrné gesto, ale mě se líbilo dotýkat se ho.
Zadíval jsem se mezi naše těla na okamžik se zamyslel, a pak prsty stáhl trochu toho… jak se tomu říká? Semene? Asi jo…
No, tak jsem trochu toho semene stáhl prsty z Niasova ještě tvrdého penisu a trochu ze svého břicha, a pak si prsty strčil do pusy.
Chutnalo to… Překvapeně jsem zamrkal a zadíval se na Niase.
„Dobé…" zahuhlal jsem přes prsty.
„Dobré…" zopakoval jsem znovu, když jsem prsty vytáhl.
Znovu jsem se zadíval mezi naše těla a prsty potáhl po Niasově břiše na jeho penis.
Chtěl jsem se ho dotýkat. Chtěl jsem ho prozkoumat. Chtěl jsem zjistit, jestli mu můžu udělat to, co on udělal mě.
Teprve po chvilce mi došlo, že se možná chovám nepatřičně a ruku zase stáhl.
„Omlouvám se…" zamumlal jsem rozpačitě.
„Já jen… no… víš… fascinuje mě to a líbí se mi… se tě dotýkat a tak… a, no… zajímalo by mě… jestli bych to dokázal taky. Jako udělat to… taky… čistě teoreticky, samozřejmě!" vypískl jsem poslední slova, a pak si zakryl obličej dlaněmi.
Nias
I ty poslední zbytky napětí, které ve mně ještě po návratu byly, teď Andrius dokonale odboural.
V duchu jsem zaúpěl po tom, co si nabral sperma na prsty, olízl si je a přes ně ještě mumlal, jak je to dobré. A co teprve potom, když řekl…
Ví vůbec, jak u toho vypadá? Ví vůbec, co to se mnou dělá? Uvědomuje si to, nebo mě zkouší, kolik toho ještě vydržím?
Přesto jsem se po jeho slovech rozesmál.
„Čistě teoreticky to jde. A jde to i prakticky,“ konečně jsem se přestal smát, a pak se na něho vážně podíval. „Jen si nejsem jistý, jestli bys to zvládnul právě teď.“
Pohladil jsem ho po břiše, ve kterém mu zakručelo tak hlasitě, že to museli slyšet i v kuchyni.
„Někdy to můžeš zkusit, ale teď se půjdeme navečeřet. Cítím, že dneska bude něco moc dobrého,“ na moment jsem zvednul hlavu a natáhl tu vůni, který se až ke mně nesla z jídelny.
Přesto jsem se k němu znovu sklonil, abych ho mohl ještě políbit, a pak jsem ho už podebral do náruče a odnesl do koupelny.
Jo, klidně bych si dal říct. A hned okamžitě. Ale nejspíš by to jen tak nerozchodil.
A docela dost jsem cítil tu naštvanost Roufa, která se z jeho ložnice nesla až ke mně.
Tak trochu nevýhoda vládce démonů.
Chtěl jsem Andriusovi říct, aby mi řekl, kdyby měl náhodou s Roufem problémy, ale raději jsem to nechal být. Nejspíš by se cítil pak špatně. A já nemám problém si Roufa ohlídat.
Když jsme se dali do pořádku, přičemž jsem si znovu Andriusovo tělo pořádně ohmatal, osušil jsem ho, aby se nezdržoval s utíráním, zašli jsme se obléct a pak už zamířili do jídelny.
„Vážně to hezky voní. A mám už docela hlad, zabručel jsem, když jsme vešli.
Rouf po nás doslova metal blesky, ale já ho umlčel a srovnal jediným pohledem.
Se mnou si chlapec hrát nebude…
„Posaď se tady,“ ukázal jsem Andriusovi na místo vedle sebe, které bylo nejdál od Roufa.
Andrius
Mírně jsem se nafoukl, když se mi Nias začal smát, ale…
Nedokázal jsem z něj spustit oči.
Chtěl jsem mu říct, že by se měl smát častěji, protože mu to tak moc sluší, ale nakonec jsem byl raději potichu, abych třeba ještě nezkazil tuhle příjemnou chvilku.
Pořád jsem nevěděl, co si vůči němu můžu a nemůžu dovolit. Jednu chvíli jsem se cítil jako vetřelec a druhou zase jako vítaný host. V jednu chvíli jsem byl šťastný a v druhou chtěl utéct.
Opravdu mě ještě nikdo nerozhodil tak, jako Nias, a já nechápal, proč na něj tak reaguju.
Proč na něj reaguju zcela odlišně než na všechny ostatní.
Celou dobu, co jsme se umývali, vlastně, co mě Nias umýval a mě se to líbilo, jsem přemýšlel nad jeho slovy.
Dával mi naději, když říkal, že to můžu někdy zkusit?
Nejsem pro něj jen nějaké povyražení? Povyražení jen na chvíli?
Kašlat na to. Teď jsem nebyl v situaci, kdy bych si mohl depresemi a výčitkami zacpat hlavu.
Teď jsem pořád plul na tom obláčku a nesrazilo mě dolů ani to, jaké pohledy po mě Rouf házel, když jsme vcházeli do jídelny.
Teda, hleděli na nás všichni, jen Rouf mě doslova vraždil pohledem.
A co teprve, když mě Nias posadil vedle sebe.
Myslím, že mi uši svítily, jako ty louče zapálené v kobkách, a raději jsem se moc nerozhlížel.
Ticho, které po našem příchodu a usazení nastalo, přerušilo až mé hlasité zakručení v žaludku, že to muselo jít slyšet až ven.
Málem jsem hanbou zajel, až pod stůl, ale nedokázal jsem to zastavit.
„Omlouvám se…" zamumlal jsem, když jsem kolem stolu zaslechl několikeré uchechtnutí.
Nias
Usmál jsem se, když Andriusovi znovu zakručelo v břiše. Stejně tak to pobavilo i ostatní u stolu. Teda kromě Roufa, který si jen odfrknul a vypadal, že ten talíř po Andriusovi snad hodí.
„Jestli se neuklidníš… Dal jsem ti varování. Nebo jsi zapomněl?“ narovnal jsem se a přísně se na Roufa podíval.
Něco si zamrmlal pod nosem, ale pak raději stočil pohled na své jídlo.
„Doneslo se ke mně, že jsi pomáhal v kuchyni,“ otočil jsem se na Andriuse, když jsem snědl asi tak polovinu své porce. „Je to vážně dobré.“
Opravdu to bylo výborné. I když jsem věděl, že to nevařil všechno sám, že spíš jen pomáhal, jak mi dal Chireem vědět na lísku, který mi poslal i s večeří. Ale chválil ho a nechal se slyšet, že pokud nebude dělat něco jiného, tak ho klidně zaměstná jako stálou pomoc.
Tentokrát večeře proběhla celkem v klidu. Nechtěl jsem řešit ty zatracené mutanty, chtěl jsem si prostě užít klidnou večeři. A akceptovali to i ostatní.
Dokonce i Mifus, který se už vrátil, se v klidu posadil na volné místo, protože to jeho teď zabíral Andrius, a pustil se do večeře, aniž by cokoliv probíral.
„Po večeři přijď za mnou,“ nakonec jsem se nechal slyšet.
„A ty, Andriusi,“ podíval jsem se vedle sebe. „Chci, abys dneska spal u mě v ložnici.“
Víc jsem toho neřekl a v klidu jsem dojedl svou porci. A ještě jsem si i přidal. A dal jsem si zákusek a sklenku vína.
Když jsem byl naprosto spokojený, zvedl jsem se a šel jsem do sálu, kde jsem si chtěl promluvit s ostatními, co byli venku. Kromě Saylthera, který přijde až druhý den.
A já tohle nechtěl řešit ve své ložnici. Usadil jsem se na svém trůně, jak jsem to občas dělával, a nechal vystoupit svou vládcovskou podobu. Ač se to nezdá, ale i tohle byla pro mne jakási úleva, když jsem mohl dát volnost věcem, které normálně skrývám.
A netrvalo dlouho a dorazili ostatní, s kterými jsem chtěl mluvit…
Andrius
Dnešek byl opravdu jako na houpačce. Chvíli zamračeno, chvíli slunce. Přineslo mi to spoustu nového, a nejspíš se mám ještě hodně co učit.
Raději jsem se na Roufa ani nedíval, když mi Nias přikázal, že dnes s ním budu spát v ložnici.
Jen jsem koutkem oka zahlédl pobavený pohled Gwyna a jeho zdvižený palec, ale pak už musel jít, protože je nejspíš čekala nějaká porada s Niasem.
Nevěděl jsem, jak dlouho jim to bude trvat, ale potřeboval jsem se s někým podělit o své pocity, o to, co se ve mě všechno pralo, takže když v jídelně zůstali jen ti, co nebyli předvoláni, vyskočil jsem na nohy, všem popřál dobrou noc a vyletěl ven, div jsem se nepřerazil.
Zaběhl jsem do kuchyně, objal překvapeného Chireema, popadl kousek koláče, který jsem mu pomáhal péct a zase vyběhl ven.
Naštěstí měli všichni moc práce, takže si nikdo nevšiml, kam s tím koláčem běžím.
„Ahoj!" vybafl jsem na démona a podstrčil mu koláč.
„Musím ti toho tolik říct!" zasmál jsem se a v rychlosti mu pověděl, co mě dneska potkalo.
Netušil jsem, jestli mě vnímá nebo ne, jestli chápe, co mu říkám, ale já tak nějak tušil, že ano.
„Mrzí mě, že ti nemůžu nějak pomoct," usmál jsem se smutně a protáhl ruku skrz mříže a opatrně démona pohladil po tváři.
Napřed s sebou cuknul, možná mě chtěl i kousnout, ale nakonec se nechal, a dokonce se o mě sám otřel.
Když jsem se zvedal k odchodu na moment se mi zazdálo, jako by mě snad chtěl zastavit, ale nejspíš to bylo jen zbožné přání.
Ještě jsem mu zamával, slíbil, že zítra zase přijdu, a pak už spěchal zpátky, abych na sebe zbytečně neupozornil.
Když jsem pak vcházel do Niasova pokoje, srdce mi bušilo jako zběsilé a najednou jsem nějak nevěděl, co mám dělat.
Nias
Mračil jsem se, když jsem si Saylthera vyslechl aspoň na dálku.
Skoro třetina osady byla zabita…
Tohle si ještě někdo šeredně odskáče. A je jen otázka času, kdy to bude ta pověstná poslední kapka a můj pohár trpělivosti přeteče.
To proto byl od nich několik roků klid. Vlastně dvacet šest let byl od nich klid, když jsem naběhl do Carniveanu a udělal tam pořádky.
Na moment mi problesklo hlavou, že se půjdu podívat dolů za Zeerem. Ale pak mou pozornost přitáhl Mifus, který mi sděloval, jak to vypadá v jeho části Agarie. A postupně i další.
„Nechejte muže venku,“ podíval jsem se na Haela a Mifuse. „Budou hlídat, a procházet určené území. Nikdo ale nezaútočí na lidi. Jen ty zmutované můžou zabít. A ty, Haele, přiveď mi aspoň jednoho živého.“
Ještě chvíli jsme diskutovali o tom, co vlastně všechno ti mutanti dokážou, na co si má kdo dávat pozor.
„Vím, že je to velká země, ale nevynechejte žádnou část u hranic. Prostě chci vědět, jak se sem dostali, tak nepozorovaně. Museli proběhnout minimálně část nekrytého území. Můžete jít. A všechno, co bude důležité, mi hned hlaste. Pokud někoho chytíte z nich živého, hned za mnou přijdete, jasné?“
Celá tahle situace mě štvala. Vládnu tak dlouho a jen ve výjimečných případech lidé porušili dohodu. A teď se zdálo, že od té události před dvaceti šesti lety, je klid a dali si pokoj. Zničil jsem tenkrát pořádný kus Carniveanu. A vojáci nebo ne, držel jsem jejich lidského vůdce pod krkem a hodlal ho zabít. Sliboval, že se postará, aby se to neopakovalo. A takhle dodržel slib?
Usnul jsem na vavřínech. Už se to nesmí opakovat…
Dal jsem ještě úkol Gwyllion, aby se vrátila k lidem zpátky a zkusila zjistit co nejvíce. Jestli nechystají něco většího.
A když se všichni rozešli, konečně jsem mohl jít do svého pokoje.
Jen co jsem zamyšleně vešel, svléknul jsem se, opláchl si obličej a ruce, a pak jsem šel rovnou do postele. Až teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že je tu Andrius.
„Promiň,“ posadil jsem se na posteli. „Byl jsem moc zamyšlený. Pojď si lehnout, nemám rád, když nade mnou takhle někdo stojí.“
Ukázal jsem mu na místo vedle sebe a znovu si lehnul.
„Chci, abys mi něco vyprávěl,“ přetáhl jsem přes sebe lehkou deku. „Mám jednu otázku… Je něco, proč bys byl ochoten se vrátit do země lidí? Je tam něco, co se ti líbilo? Zajímalo by mě, proč mají lidé tendenci se roztahovat na naše území: Mají málo místa? Nelíbí se jim tam? Jen mi odpověz, a pak mi vyprávěj cokoliv budeš chtít.“
Andrius
Vlastně, až do chvíle, kdy mi Nias řekl, ať si lehnu vedle něj do postele, mi nějak plně nedošlo, co znamená, že s ním mám zůstat přes noc.
Ne, že bych se bál. To ne, jen jsem dostal strach, že se znemožním.
Ale… Tentokrát jsem nemyslel na nic, co by mělo společného s tím, co jsme spolu dělali.
Nevím jak, nevím proč, ale cítil jsem, že Nias má starosti. Že tentokrát v tom není jen touha.
Něco ho skutečně trápilo.
Když jsem si lehnul vedle něj a otočil se k němu čelem, byl to zvláštní pocit. Zvláštní a příjemný.
Je pravda, že mě svou otázkou zaskočil, a hlavně svou prosbou. Co já bych mu asi tak mohl vyprávět?
To spíš on by mohl vyprávět.
Přesto jsem se na chvíli zamyslel. Vrátit se do Carniveanu?
„Abych pravdu řekl, nevím, jak ti mám na tvou otázku zodpovědět. Na Carnivean mám vzpomínky kvůli mámě. Občas se našlo něco, co se mi tam líbilo, jako třeba pekařský krámek na rohu ulice, slavnosti lampionů, rozkvetlá zahrada u sousedů, ale vrátit se tam?"
Na okamžik jsem se odmlčel a vybavil si všechno, co mě za těch dvacet pět let potkalo.
„Nevím sice, co mě potká v Agarii," pokračoval jsem po chvíli. „Ale ne… Do Carniveanu bych se už nevrátil. A co se týče tvé druhé otázky, myslím, že vám lidé závidí. Lidé jsou chamtiví a závistiví. Vždycky budou chtít něco, co sami nemají. Myslím, že vám závidí vaši sílu, dlouhověkost, vaši krásnou zemi, protože tu svoji si dávno zničili. Mají strach, že se jednoho dne obrátíte proti nim a oni ztratí svou svobodu. Ze všeho nejvíc se bojí, že budou žít jako otroci, protože je to pro ně podřadné. Nedokážu to úplně vysvětlit, protože jsem nikdy nepochopil, jak lidé myslí. Ubližují, protože se bojí, že jim někdo ublíží, ignorují prosby o pomoc, protože se bojí, že ji jednou budou sami potřebovat a nikdo je nevyslyší. Neříkám, že jsou všichni stejní, ale…"
Pokrčil jsem rameny a povzdechl si.
Přemýšlel jsem, co bych Niasovi dál vyprávěl, nechtěl jsem ho nudit, ani jsem neměl moc, co říct, ale nakonec jsem mu začal vyprávět o svém dětství, o tom, co jsem si pamatoval o mámě, a jak jsem se dostal k vaření.
Ani nevím, kdo z nás dvou usnul, jako první, ale než jsem se mi zavřely oči, hlavou mi probleskla myšlenka, jestli tohle ještě někdy prožiju.
Nias
Když jsem otevřel oči, ještě ani nesvítalo. V hlavě se mi ozýval hlas, který mi oznamoval, že se přeci jen něco našlo. Několik mrtvých mutantů, přičemž vypadali, že je někdo zabil, nebo se pozabíjeli navzájem. Ale podle stop jich ještě asi pět uteklo. A kromě toho…
„Dobrá, přijdu se na to podívat. Nechoďte dovnitř. Nikdo,“ odpověděl jsem. „Počkáte na mě.“
Když jsem vydal příkaz, protáhl jsem se a chtěl vstát. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na Andriuse.
Spal klidným spánkem, vypadal dokonce, jako by se chvilku i usmíval. A byl… prostě nádherný.
Opatrně jsem mezi prsty protáhl pár pramenů jeho světlých vlasů. Bříškem ukazováčku jsem jemně přejel po jeho rtech a přes nos, kde jsem se zastavil na jeho znamení na čele…
Není pochyb Je to Sayltherův syn. Jen… I když mi Saylther říkal, že tam byl, u lidí, nezmínil se nic o tom, že by měl něco s lidskou ženou.
Nejraději bych Andriuse teď probudil, aby viděl, co se mnou dělá jeho přítomnost.
Ale nakonec jsem ho jen víc přikryl a zvedl se z postele.
Vytáhl jsem si věci, kterých mi nebude líto, když se zničí, a pak jsem se přenesl do Mifusova pokoje.
„Jsem rád, že už nespíš,“ hodil jsem si věci na křeslo a začal se pomalu oblíkat. „Půjdeš se mnou. Nejspíš už to víš, jak se, tak dívám…“
Mifus se při mém příchodu také oblékal. Takže mu jeho muži taky předali zprávu.
„Najíme se, až se vrátíme,“ přistoupil jsem k němu, když jsem byl oblečený, a jednou rukou jsem si ho za pas přitáhl k sobě.
„Mám ranní problém… Ale není čas ho teď řešit,“ zavrčel jsem do jeho rtů a věnoval mu polibek a otření o jeho tělo.
A než stihl odpovědět, přenesl jsem nás na místo, kde jeho muži našli vchod do tunelu…
Andrius
Spalo se mi tak dobře, jako už dlouho ne.
Když jsem otevřel oči, chvíli jsem mžoural do světla a pokoušel se vybavit, kde jsem, protože ta příjemná vůně, co mě obklopovala, rozhodně nebyla moje.
Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem se pootočil a uvědomil si, že jsem u Niase v pokoji. V jeho posteli.
Zvedl jsem se na lokti, ale k mému mírnému zklamání jsem zjistil, že jsem už sám.
Sice byl pryč, ale mě nevzbudil a ani nevyhodil.
Zabořil jsem tvář do jeho polštáře a nadechl se té omamné vůně.
Měl bych se přestat chovat jako idiot.
To, že mě pozval do své postele ještě nic neznamená. Pořád mám k Niasovi daleko.
Pořád se mám co učit a pořád si musím k němu najít cestu.
Obrátil jsem se na záda a zadíval se do stropu.
Znovu mnou proletěl ten zvláštní pocit, kterého jsem se trochu bál, protože jsem nevěděl, co s ním.
Ten pocit, který mě nabádal k tomu, ať uteču, dokud je ještě čas. Dokud ještě můžu zapomenout.
Máma vždycky říkala, že čas zahojí všechny rány. Neměla tak úplně pravdu.
Ale co jsem mohl dělat?
Ještě chvíli jsem se válel, jako bych snad nechtěl přijít o ten příjemný pocit, o pocit bezpečí, ale nakonec jsem vstát musel. Na okamžik jsem zaváhal, jestli můžu použít Niasovu koupelnu, nebo bych měl jít do svého pokoje, ale nakonec naléhavá a nutkavá potřeba rozhodla.
Uklidil jsem po sobě, stejně jako jsem ustlal postel, ještě naposledy se rozhlédl, a pak už vyšel ven, abych se ve svém pokoji převlékl.
Nias mluvil o přespání, ne o tom, že se k němu mám nastěhovat.
Nias
Když jsme se ocitli na místě, odkud nás volali, nechal jsem Mifuse, a sám jsem popošel kousek dál.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, a pak se zadíval směrem k hranicím.
„Východ končí tam,“ došel ke mně Hael a ukázal směrem k lesům.
Od hranic k východu z tunelu to mohlo být tak deset mil. Pět mil holé planiny… Kdo ví, jak dlouho ten tunel dolovali. Zvláštní je, že jsme si toho nikdo nevšimli, že zůstali nezpozorováni.
„Jak hluboko je?“ zadíval jsem se pod nohy.
Teď, když jsem stál nad ním, slabě jsem cítil tu změnu v půdě.
„Asi padesát metrů do hloubky. Muži to ještě prochází.“
„Nařiďte všem, kdo jsou ještě dole, aby se přenesli okamžitě nahoru.“
Znovu jsem se kolem sebe rozhlédl, a zapřemýšlel, co s tím. Vzápětí jsem se přenesl kousek od hranic a zadíval se na zem. Zaměřil jsem své schopnosti na tunel, který se táhnul pod mýma nohama. Poklekl jsem a položil obě ruce na zem. A když jsem dostal zprávu, že jsou všichni muži venku, zavřel jsem oči a svou sílu jsem soustředil do svých rukou.
Asi po dvou vteřinách se ozvala tlumená rána a země se mírně zatřásla…
Část tunelu, nad kterou jsem stál, se zasypala a už nebylo možné ho od hranic projít. Ale chtěl jsem mít jistotu…
„Enphernone! Chci, abys sem dorazil a to hned!“ vyslal jsem příkaz a založil si ruce na hrudi.
Enphernon je jeden z výjimečných démonů, který vládne magickými schopnostmi. Ale není jinak extra silný, a proto potřebuje mít stále někoho na ochranu. Je starý, starší než já, myslím, že dokonce nejstarší z démonů. Ale nebál jsem se toho, že by mě někdy chtěl shodit z trůnu, aby mohl vládnout.
Nechce to, a nechtěl to ani nikdy v minulosti. Ve chvíli, kdy můj předchůdce byl zabit, on se uklidil do ústraní, a přijde jen, když ho potřebuji, nebo když vycítí něco hodně špatného. Ale opravdu hodně špatného. A proto, že tu teď nebyl, a nepřišel za mnou, tak tahle hrozba, kterou jsme teď řešili, se zařadila někde doprostřed škály hrozeb.
Andrius
Když jsem byl převlečený, zapřemýšlel jsem, co dál. V hradu panovalo nezvyklé ticho. Jak jsem nakonec zjistil, byl to důsledek nějakého lovu nebo co.
Moc jsem tomu nerozuměl, nebo spíš démon, kterého jsem se ptal buď podrobnosti nevěděl, nebo mi je nechtěl, či nemohl říct, takže jsem nakonec nebyl o nic chytřejší.
Vzpomněl jsem si ale na démona v kobce a rozhodl se, že když už nemám co dělat, aspoň s ním strávím víc času, a třeba se dozvím i jeho jméno.
Nakonec jsem s démonem ve vězení strávil skoro celý den. Dokonce jsem se natolik osmělil, že jsem po chvíli vlezl k němu do kobky, když jsem zjistil, že z venku jde lehce otevřít.
Celou dobu jsem mluvil spíše já, vlastně jsem se nedozvěděl ani jeho jméno, ale když jsem odcházel, měl jsem dojem, že v jeho očích vidím jakýsi zájem.
Slíbil jsem mu, že přijdu zase zítra, a když jsem pak od něj odcházel, docela jsem se zhrozil, kolik je hodin. Zaběhl jsem za Chireemem, pomohl mu s večeří, a dozvěděl se kusé informace o tom, co se teď v Agarii děje.
Během přípravy večeře mi došlo, že se docela těším na Niase, až se uvidíme, až jsem se musel nad svými myšlenkami začervenat.
Líbila se mi jeho přítomnost a uvědomil jsem si, že opravdu s ním chci být a víc ho poznat.
Nias
A Enphernon mi potvrdil odhad nebezpečnosti hrozby i tím, že dorazil asi minutu po tom, co jsem ho zavolal, i se svými dvěma ochránci.
„Čekal jsem, že mě zavoláš,“ mírně se poklonil.
Takže jo. Ještě to není to nejhorší, ale už to stojí za to, aby se tomu věnoval. Jinak by se ani neobtěžoval dojít.
„Čekal jsem celou minutu,“ mírně jsem se na něho zamračil.
„To víš, stárnu,“ usmál se na mě a prohrábnul si své mírně prošedivělé vlasy. „Co po mě chceš?“
„Chci, abys zamezil tomu, aby se sem ještě někdy někdo prokopal,“ ukázal jsem prstem pod naše nohy. „Přes ten zasypaný tunel se nikdo nesmí z Carniveanu prohrabat, a posílíš magickou ochranu kolem hranic.“
Jen přikývl, a pak pokynul jednomu svému ochránci, aby mu podal jeho vak.
„Jak se má host? Neměl bys mu ublížit. Je pro tuhle zemi důležitý,“ podíval se mě s výmluvným úsměvem, ale pak šel dělat práci, aniž by si počkal na odpověď.
Jak se má? Nevím. A nechci ani vědět, když mám důležitou práci. Ale tohle, co řekl… Nejspíš si s ním budu muset promluvit.
Když mě Enphernon ujistil, že zavaleným tunelem se už nikdo neprohrabe, byla řada na mě.
Vyvolal jsem svou pravou podobu vládce, a soustředil se na své síly, Moc je nepoužívám, ne tuhle, ale teď jsem musel.
„Vykouříme ty krysy ven!“ křikl jsem na ostatní, aby mě dobře slyšeli všichni, a s tím jsem se sklonil a silně udeřil do země oběma rukama.
Po chvilce se země zachvěla, začala se pod našima nohama zahřívat, a vzápětí na to, těsně u lesa, kde byl východ z tunelu, vyšlehl velký plamen…
„Tak, to bychom měli,“ spokojeně jsem se rozhlédl kolem sebe. „Vracím se na hrad. A Saylthere, přijď až zítra. Dneska-“
„Chápu,“ ozval se mi jeho hlas. „Přijdu zítra.“
Jo, věděl, že teď ve mně doslova bublá ten démonský žár, a já ho potřebuji uhasit…
A tak, když jsem se vrátil na hrad, rovnou do svého pokoje, zavolat si Roufa bylo to nejlepší, co jsem v tuhle chvíli mohl udělat, abych někomu jinému neublížil.
Andrius
Jenže moje těšení skončilo stejně rychle jako začalo, když jsem se dozvěděl, že si večeři tentokrát nechal Nias přinést na pokoj, a aniž by se třeba na mě zeptal, nechal si zavolat Roufa.
A tak jsem se choulil v pokoji do klubíčka, polštář máčel svými slzami a znovu a znovu se sám sebe ptal, jak můžu být takový idiot.
I přes to, jak jsem se snažil vzít všechno z lepší stránky, nakonec mi vycházel jediný výsledek.
Musím utéct. Musím odsud pryč. Nemůžu tu takhle zůstat. Nemůžu tu zůstat, protože nikdy nejspíš nebudu pro Niase znamenat víc než jen ubohé povyražení.
S touhle myšlenkou jsem nakonec usnul, ale nebyl to příjemný spánek.
Spíš mě trápily noční můry, zvláště, když mě někdy uprostřed noci vzbudily ty zvuky.
Dokonce jsem v jednu chvíli musel z pokoje i odejít a přestěhovat se na věž, kde jsem se usadil a pozoroval nebe. V první chvíli mě napadlo, že uteču hned, ale ještě jsem se chtěl zastavit za démonem v kobce, protože jsem mu to slíbil. A taky jsem chtěl ještě vidět Gwyna a Chireema.
Dost mi pomohli, a i když to možná pro ně nic neznamenalo, pro mě to znamenalo hodně.
Teprve až za svítání jsem se vrátil zpátky do pokoje, abych se opláchl, oblékl a nachystal si pár věcí.
Byl jsem už pevně rozhodnutý.
Vyšel jsem z pokoje a rozhodl se najít Gwyna, ale sotva jsem udělal dva kroky, zjevil se přede mnou Rouf.
„Ale, ale, ale… Kohopak to tu máme," podíval se na mě pohrdavě a založil si ruce na hrudi.
„Pořád jsi ještě tady? To ti to musím napsat, abys to pochopil?" přiblížil se těsně ke mně a zašklebil se.
„Nejsi nic. Nias mi v noci řekl, co jste spolu dělali. Prý to pro něj bylo utrpení, proto si musel zavolat mě, aby mě pořádně protáhl. Šukali jsme spolu celou noc a celou dobu jen opakoval, jak jsem skvělý a omlouval se mi, že mě na chvíli vyměnil. Prý to chtěl jen zkusit, ale jsi docela zklamání. To víš, Nias je vášnivý milenec, drsnějšího rázu. Ten nejlepší. A ty jsi nic. Takže ti radím, dej si pohov. Dřív, než ztrapníš sebe i jeho..."
Rouf se na mě ještě jednou pohrdavě zadíval, a pak zase zmizel.
Já jen stál uprostřed chodby jako zpráskaný pes a cítil se mizerně, jako nikdy v životě.
Nias
Když jsem usnul, byla to jen chvíle, kdy jsem se mohl věnovat spánku, a vzápětí se mi ozval Hael, že narazili na tři zběhlé mutanty. Jen jsem ho upozornil, aby je nechali na živu, a vzápětí jsem už vyskočil z postele, hodil na sebe nějaké věci a na to jsem už stál na severní straně Agarie.
Mračil jsem se, když jsem viděl místo, kde ty tři chytli. Věděl jsem sice, že by se na můj hrad jen tak nedostali, ale i tak už byli dost blízko.
„Roufe! Okamžitě nechej prohledat okolí hradu! Každý kousek! Jasný?!“ poručil jsem Roufovi, a pak už se rázným krokem rozešel na menší plácek, kde byli Haelovi muži a uprostřed nich tři zmutovaní démoni.
Že nevypadli moc dobře, to mě pramálo zajímalo. Zabili několik mých démonů, a nikdo jim za to rozhodně nechtěl poděkovat.
„Takže!“ zastavil jsem se před nimi. „Kdo bude mluvit první?!“
Nevím, co si mysleli, ale ve chvíli, kdy jsem viděl ty jejich škleby, kdy cosi blbého řekli, a chovali se, jako by snad byli pány tvorstva, jsem měl dost.
Všichni, kdo stáli poblíž mě, uskočili do bezpečné vzdálenosti. Moje zuřivost některé doslova poslala na kolena, a další měli problém to ustát. Jeden z mutantů se s výkřiky začal svíjet na zemi, držel se za hlavu, ale po chvíli ztichl. Ti další dva se snažili nadechnout, sípali, jako by jim někdo svíral krk a klečel jim na hrudi.
Ale ani to je nepřinutilo mluvit.
Zvýšil jsem tlak a po chvíli ztichl další. Ale ten třetí… Vypadal, že je nejsilnější. Vydržel dlouho. Vydržel i do chvíle, kdy jsem ho popadl za krk a vznesl se s ním k zemi. Měl blbé kecy i ve chvíli, kdy visel ve vzduchu třicet metrů nad zemí.
„Všichni chcípnete! Ten… čas se blíží a nic… nás lidi nezastaví, a vás… všechny nestvůry… do jednoho vyhladíme,“ zachrčel, když jsem mu dal poslední možnost.
„Ty nejsi člověk!“ zařval jsem na něho, jak jsem už ztratil trpělivost, a ještě víc se rozzuřil. „Nejsi člověk! Nejsi démon! Nejsi nic! Nedovolím, aby nás někdo lovil! Nedovolím, aby si lidi dělali, co chtěli! Nedovolím to!!“ zařval jsem tak, že zákonitě musel ohluchnout.
A po svých slovech jsem s ním rozzuřeně a vší silou mrsknul k zemi.
Jeho pád netrval dlouho…
„Chyťte mi někoho dalšího!“ přistál jsem na tom krvavém fleku, co po něm zbyl.
„Enphernone! Chci tě na hradě! Hned jak skončíš, tak přijdeš za mnou a bez keců!“ zařval jsem ještě do prostoru, aby mě slyšel Enphernon, který teď byl na druhém konci země.
Andrius
Naposledy jsem se otočil a zadíval na hrad.
Posunul jsem si vak na rameni a povzdechl si.
Vždycky mi tak nějak bylo jedno, když jsem odněkud odcházel, ale tohle bylo poprvé, co mi to bylo líto. Až tak moc, že jsem to obrečel u démona v kobce, jehož jméno nikdy nebudu znát.
Rozloučil jsem se s ním. S ním jediným jsem mohl mluvit o všem.
Uvědomil jsem si, jaký jsem hlupák. Jak mě mohlo, kdy napadnout, že by vládce démonů měl zájem zrovna o mě? Když jsem se nad tím zamyslel, bylo to vážně k smíchu.
Mohl jsem se přes to přenést a zůstat na hradě, ale…
To bych nesměl mít všechny ty pocity vůči Niasovi, které jsem ani nedokázal pojmenovat.
Byl jsem zmatený sám sebou a docela mě to děsilo. Proto bude lepší, když se od něj budu držet dál.
A, i když jsem ho chtěl ještě aspoň jednou naposledy vidět, nakonec jsem byl i rád, že k tomu nedošlo, protože bych nejspíš už neměl sílu odejít.
Přesto jsem možná někde hluboko uvnitř mě, čekal aspoň nějak zprávu od něj?
Ale nejspíš si na mě za celou dobu ani nevzpomněl. Proč taky, když měl Roufa?
Věděl jsem, že má nějaké potíže, teda že spíš řeší nějaké potíže, cítil jsem to. A to byla další věc, co mě polekala. Cítil jsem věci, které jsem v Carniveanu nikdy nezažil.
Potřásl jsem hlavou, abych vyhnal všechny tyhle myšlenky, a zadíval se směrem k lesu, ve kterém jsem chtěl zmizet. Nias má teď spoustu práce, někdo jako já ho nebude zajímat, navíc…
Je noc. A Rouf je určitě zase u něj…