Nias
Rouf se pod mým pohledem mírně přikrčil, ale vzápětí nabyl znovu tu svou drzou sebejistotu. Narovnal se, ušklíbl a pokrčil rameny.
„Nevím, jestli jsem mu to řekl. Nevzpomínám si,“ zadíval se mi drze do očí, ale vzápětí uhnul pohledem.
A měl štěstí, jinak bych ho zabil.
„Nebudeme čekat, až se uráčí dojít. Bude bez jídla,“ nakonec jsem rozhodl a přitáhl si příbor, abych začal jíst.
Jenže v tu samou chvíli se objevil ve dveřích. Zamračil jsem se, když jsem viděl, jak vypadá, a docela mi to ještě zhoršilo víc náladu. A to až tak, že jsem ani nezareagoval na poznámky Roufa a Mifuse.
A Rouf byl zřejmě uražený, protože začal mít další průpovídky, okatě dával najevo, jak fajn mu se mnou v noci bylo.
Nevadilo mi to. Teda, normálně by mi to nevadilo. Ale teď…
Ve chvíli, kdy Andrius odešel, jsem toho měl akorát tak dost. Vstal jsem, popadl jsem Roufa za krk, rozkázal jsem Mifusovi, ať pohlídá Andriuse, a v mžiku jsem i s Roufem byl mimo hrad.
„Chceš se sem vrátit?! Jak dlouho tu chceš hnít?!“ zařval jsem mu do obličeje, sotva jsme se ocitli na střeše jeho zámku.
I kdybych ho shodil dolů, nezabil bych ho. Byl by jen trochu pochroumaný.
„Ještě chvíli mě ser, a zavolám si místo tebe na hrad Saylthera, a ty budeš utírat prdele démonům v jeho oblasti, kterou má na starost. Tohle chceš?!“ zařval jsem znovu, a to až tak, že i v okolí ztichlo všechno ptactvo i zvířectvo, a démoni kteří byli poblíž, se raději stáhli, aby mi nepadli pod ruku.
Andrius
Sotva jsem doběhl do pokoje, vlezl jsem si na postel a byl rád, že jsem všichni pryč a nikdo mě tak neslyší. Bolelo to. A hlavně mě to i mrzelo. Všechno tohle.
Chtěl jsem být silný. Snažil jsem se být silný. Nechci, aby si Nias myslel, že jsem nějaká padavka.
Ale nešlo to. A vůbec. Proč mi záleží na tom, co si o mě bude Nias myslet?
Znám ho sotva tři dny. Je to vládce démonů. Já jsem kříženec. Špinavý tvor.
Co mu můžu dát? Nic.
Ale přesto, jak jsem se snažil těmito myšlenkami uchlácholit, mělo to spíš opačný účinek.
Po chvíli mi ale došla síla i brečet, a tak jsem jen ležel na posteli a přemýšlel, co udělám dál.
Měl bych odejít. Utéct nebo odejít. Nias mě tu nemůže držet.
Jenže…
Řekl jsem, že chci poznat jeho zemi. Že chci poznat jeho lid. Chci poznat jeho. A taky chci vědět, kdo je ten démon dole a co se s ním stalo.
Povzdechl jsem si, a nakonec se na posteli posadil.
„Měl by ses na něj vykašlat," uslyšel jsem za zády.
„Pane Bože!" vypískl jsem, jak mě to vyděsilo a sletěl jsem na zem.
„No, normálně to beru jako urážku, ale pro tentokrát ti to prominu," zabručel Mifus a přešel ke mně.
Zvedl mě ze země a hodil zpátky na postel.
„Rouf je prostě držka. Vždycky byl a vždycky bude. Nias je jediný, kdo ho dokáže udržet zkrátka, ale on si prostě občas nedá říct a balancuje na hraně. Navíc… Má strach. Z tebe…"
Překvapeně jsem se na Mifuse podíval.
Nejen kvůli tomu, co říkal, ale i kvůli tomu, že za mnou přišel.
„Jak… jak to myslíš?"
Mifus pokrčil rameny a podíval se z okna. Chvíli, jako by uvažoval nad tím, co mi říct, než se pak na mě znovu zkoumavě zadíval.
„Jsi moc hezký. O tom není pochyb. A někoho mi připomínáš. Jsi jiný než všichni tady. A Rouf má strach, že by tak přišel o své místo prvního milence v Niasově posteli. A možná má i strach, že by přišel o jakoukoliv pozici," odpověděl nakonec.
Šokovaně jsem na Mifuse hleděl a nevěděl, co mu na to odpovědět.
„To ale…" vydechl jsem nakonec.
„Rouf řekl, že jsem jen povyražení. Že si na mě za pár dnů Nias ani nevzpomene. Nechci být jen rozptýlení. Nechci být jen hračka nebo náhražka,“ přiznal jsem nakonec otevřeně.
Mifus se na mě pátravě zadíval, a nakonec pokrčil rameny.
„Jsi divný. No, nejsem zvyklý někoho utěšovat a ani to neumím. Neznamená to hned, že jsem tvůj kámoš nebo tak něco. Jen jsem ti chtěl říct, že to Rouf přehnal, a že by sis to neměl tak brát. A mimochodem, nemyslím si, že jsi pro Niase jen rozptýlení. Znám ho už dlouho. I kdybys byl sebekrásnější, pokud bys byl jen tupý osel, ani by o tebe nezavadil pohledem. Něco na tobě je… Něco…" pátravě si mě prohlédl, než nakonec zavrtěl hlavou a přešel ke dveřím.
„Jo a kdyby tě Rouf sral, tak ho prostě kopni do koulí," ušklíbl se Mifus, když se ke mně ještě otočil.
I přesto, jak jsem se cítil před chvilkou špatně, musel jsem se té představě pousmát, a než Mifus zmizel za dveřmi, vyskočil jsem na nohy, doběhl ho a rychle objal.
„Děkuji," zašeptal jsem, když jsem ho pustil.
A než za sebou zavřel dveře, ještě jsem slyšel něco o tom, že jsem opravdu divný.
Nias
V nastavení, v jakém jsem byl, hrozilo, že bych Roufa opravdu zabil.
Nejsme lidé. Nemáme tu zákony, polici, která by vyšetřovala nějakou vraždu.
Pokud se něco stane, stane se. Je to život a jedeme dál.
Ale nevládne tu anarchie, o jakou se občas nějaká skupina lidí pokouší, protože nejsou s něčím spokojení. Jo, jaké si to udělali, takové to mají. Tady vládne ten nejsilnější, a všichni ostatní ví, co mají dělat.
Jen Rouf na to občas zapomíná.
Ještě chvíli jsem ho za krk držel ve vzduchu a poslouchal jeho omluvy. Mohl se mi omluvit už na hradě, ale jeho hrdost mu to nedovolila. Hodně by tím utrpělo jeho ego. I proto jsem ho vzal sem, a dal mu najevo, že ho tu zavřu ne na padesát, ale na pět set let. Na tu chvíli se bez něho obejdu.
„Naposledy tě varuji,“ postavil jsem ho nakonec na střechu vedle sebe. „Ještě chvíli mě ser, a neskončí to jen nějakým varováním. Až se dáš do pořádku, vrať se na hrad. Pořád tam máš nějaký úkol. A to je další varování. Nebudeš se k Andriusovi chovat, jak k nějakému poskokovi, jasný?“
Nechal jsem Roufa stát na střeše a vrátil jsem se na hrad. Přenesl jsem se na nejvyšší věž, a rozhlédl se kolem sebe. Potřeboval jsem se uklidnit. Nejen Rouf, ale i Andrius mě nasral.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a zaměřil zrak do dálky.
Mírně jsem se zamračil, a zapřemýšlel, jestli se tam jít podívat sám, nebo tam někoho poslat.
Přenesl jsem se do chodby u svého pokoje. Zašel jsem na sebe hodit jiné oblečení, pevné boty, a stáhnul jsem si vlasy do culíku.
Vyšel jsem na chodbu a zamířil do pokoje Andriuse.
Jak jsem si myslel. Byl tu a tvářil se jako hromádka neštěstí. Sice už o něco méně, ale podle toho, jak vypadal, tak snad vybrečel celé moře.
„Musím odejít. Pro tvou bezpečnost bych ti radil, aby ses nikde netoulal. A taky jedna rada… Rouf je huba nevymácháná a neví, kdy ji má zavřít. Prostě ho jednoduše ignoruj.“
Ještě chvíli jsem se na Andriuse díval a přemýšlel, co s ním. Jestli ho tu nechat, nebo jestli mu zavolat jeho otce. Nebo… Vlastně ani nevím co…
A po dalších pár minutách jsem se rozhodl.
„Mifusi!“ ozval jsem se, když jsem ucítil Roufovu přítomnost zpátky na hradě.
Přenesl jsem na nádvoří a čekal, až Mifus dorazí. Byl rychlý, takže sotva se moje nohy dotkly země, stál vedle mě.
„Půjdeme zkontrolovat sever. Moc se mi to tam nezdá. A chci mluvit se Saythlerem.“
Andrius
Sedl jsem si zpátky na postel a přemýšlel nad tím vším.
Nejen nad tím, co se stalo mezi mnou a Niasem, ale taky o tom, co chci dál dělat, o Mifusových slovech, a dokonce i o těch Roufových.
Opravdu mám tady nějakou budoucnost?
Povzdechl jsem si a napadlo mě, že bych se měl asi převléknout a opláchnout si obličej.
Ale sotva jsem to domyslel, do pokoje vtrhl Nias.
Jen jsem na něj zíral, a snad až po chvíli, kdy odešel, jsem konečně vyskočil na nohy a doběhl ke dveřím. Co jsem chtěl udělat nevím. Jen jsem se o ně opřel čelem a povzdechl si.
Co to se mnou je? Co se to se mnou děje?
Proč na Niase tak reaguji? Proč chci, aby se na mě díval jinak než na ostatní démony? Proč chci být v jeho blízkosti? Proč mi tak buší srdce, kdykoliv si na něj vzpomenu?
Znovu jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou.
Asi jsem opravdu divný.
Vyšel jsem na chodbu a přeběhl na její konec, kde byla terasa, odkud šlo vidět na nádvoří.
Nedokázal jsem z něj spustit oči. Byl tak… Ne, to už bych se opakoval. Nedokážu vyjádřit slovy to, jak jsem ho svýma očima viděl.
Když zmizel, ještě pár minut jsem tam stál, než jsem se vrátil do pokoje, opláchl si obličej, což mě trochu povzbudilo a převlékl si halenu a kalhoty, které byly trochu zválené.
Rozhodl jsem se. Musím se uklidnit. Musím se vzchopit. Nemůže mě tohle porazit.
Poplácal jsem se po tvářích, až jsem je měl celé červené, a pak znovu vyšel z pokoje.
Je na čase konečně si prohlédnout hrad, abych věděl, kde, co je a nezabloudil.
A popřípadě věděl, kudy jít, pokud budu chtít utéct.
Vlastně…
Ten nápad na útěk jsem už nějak pustil z hlavy.
Nias
Během chvilky jsme se přesunuli na sever. Byla to hornatá a hustě zalesněná oblast, kde bylo pár osad. Ale vzhledem k tomu, jak to tu vypadalo, byli tu relativně v bezpečí před případnými lovci, protože nikomu z lidí se nechtělo šplhat po těch skalách a hledat, jestli se tu nepotuluje nějaký démon.
Zariachovo vojsko bylo odtud vzdálené asi padesát mil, ale pro nás to bylo, jako přejít ulici. A každá osada měla své ochránce, pro jistotu, a na to všechno dohlížel Saylther ze svého domu, který stál na jedné z těch vysokých skal. Jo, pokud by se k němu chtěl dostat někdo z lidí, musel by použít letadlo nebo vrtulník Nebo by se musel umět přenášet jako my.
Je pravda, že se najdou i démoni, kteří to neumí. A je jich docela dost, protože jsou slabí. Proto má Saylther ve služebnictvu jen ty, kteří jsou dostatečně schopní.
A jen co jsme se objevili na prostorné travnaté ploše před jeho domem, už se před námi jeden ze sluhů objevil, aby nás přivítal.
Nikdy jsem nevyžadoval, aby mi chodili naproti, proto jsem se nezlobil, že nepřišel Saylther. A mohl bych se přenést rovnou do jeho domu. Ale… Je to jeho dům, ne můj, a proto se vždy přenesu před dům, abych tak ctil jeho soukromí.
„Niasi!“ ozvalo se ode dveří, jen co jsme udělali pár kroků se sluhou v patách.
„Mifusi!“ vyšel vysoký démon ze dveří a šel nám naproti.
Nebyl tak vysoký jako já, ale patřil mezi nejvyšší, a pokud by se něco stalo se mnou, on byl jeden z kandidátů na to, aby po mě převzal vládu. Co na tom, že nežije na hradě. Pořád je to schopný démon, hodně schopný…
A já byl zvědavý na to, co mi odpoví na moje otázky.
„Někam se chystáš?!“ prohlédl jsem si ho.
Byl opravdu oblečený, jako by se chystal někam jít. A já tušil kam…
„Vím, že se tam lidi nedostanou, ale potřebuji zkontrolovat osadu, která je nejblíže k hranicím. Pro jistotu. Něco mi totiž nesedí. Něco mi tu smrdí,“ zavětřil a pak nakrčil nos.
„Mifusi, jdi tam, my hned přijdeme za tebou,“ rozkázal jsem Mifusovi, který jen přikývl a vzápětí s tichým zašustěním zmizel.
„Než se tam půjdeme podívat, chci se tě na něco zeptat,“ postavil jsem se přímo před Saylthera a zadíval se mu do očí.
„Byl jsi v Carniveanu? Chci to vědět, a nemyslím teď jen posledních pár dní. Pokud jsi porušil tohle pravidlo, budu se zlobit. Ale nezabiju tě. Nebudu tě trestat. Každý máme své důvody tam někdy jít. Tak? Odpověz upřímně. A zapátrej v paměti, kdy to bylo…“
Andrius
Tenhle hrad mě nepřestával překvapovat. Kamkoliv jsem šel, všude bylo uklizeno, čisto a příjemně teplo. Žádná zima, smrad nebo špína.
Je pravda, že jsem se zatím pohyboval jen v horní části hradu, ale tak nějak jsem pochopil, že si Nias potrpí na čistotu, takže to tu nejspíš podobně bude vypadat všude.
Vždyť i ty kobky byly čistější, než bych si myslel.
Ano, tam bylo chladno, a ano, nějaká špína a prach tam byly taky, ale pořád tam bylo daleko čistěji než v nějakých levných pajzlech v Carniveanu.
Moc démonů jsem nepotkal a k mému štěstí ani Roufa.
Nevím, jestli bych teď dokázal s ním mluvit.
I když mi to Mifus vysvětloval, prostě jsem nedokázal pochopit, proč se tak chová.
Ano, vím, že jsem něco, co by nemělo existovat. Ale nezná mě. Já ho taky hned neodsuzuju.
Teprve, když jsem začal zkoumat druhé patro hradu, pokud se tomu tak dalo říkat, narazil jsem na více démonů, a jednou se musel i schovat, protože se netvářili z mé přítomnosti dvakrát nadšeně.
Jak jsem zjistil, tak v tom nejvyšším kromě Niasova a mého pokoje, měl pokoj ještě Mifus a Rouf.
Jídelna a kuchyň byly o kousek níž v takovém mezipatře.
Druhé patro obývala většina výše postavených démonů včetně Zariacha a toho démona s dredy. Také tam byla v mezipatře jídelna a kuchyň, ale zdaleka na tak rozlehlá a vybavená.
Ve spodním patře, které se dále dělilo na dalších pět podpater, byly pokoje pro zbylé démony, společné koupelny, ale už jen jedna kuchyně a jedna jídelna.
Za rozlehlým nádvořím pak byly stáje, ohrady, cvičiště, kovárna, a dokonce i zbrojírna.
A úplně dole byly kobky.
Hrad byl obrovský a rozlehlý, stál na skále, a když jsem stál na vrcholku věže a rozhlížel se kolem, skoro se mi z toho výhledu zatočila hlava.
„Jestli chceš, můžu tě zítra provést spodními patry a mohli bysme zajít do stájí," ozvalo se vedle mě.
Pousmál jsem se a pootočil hlavu.
Někdy uprostřed putování po druhém patře, mezi schováváním a blouděním, jsem narazil na Gwyna.
Mladě vypadajícího démona, který byl na mě kupodivu milý, a zatímco jsme stáli na věži, popsal mi, jak hrad vypadá. Povídali jsme si spolu asi dvě hodiny, během kterých jsem se dozvěděl, že mě sice někteří démoni považují za vetřelce a odpad, ale většině z nich jsem v podstatě ukradený.
A je i hrstka těch, které zajímám a Gwyn je jeden z nich. A hledal příležitost, jak mě oslovit.
Později jsem si uvědomil, že jsem ho viděl sedět u stolu spolu s ostatními démony.
„Děkuji," pousmál jsem se a strčil si vlasy za ucho, když mi je vítr rozhodil.
„No, budu se muset vrátit, jinak mi velitel Hael utrhne hlavu. A kdybys chtěl, tak tě zítra provedu hradem," usmál se na mě Gwyn a vzápětí ho nebylo.
I když jsem měl trochu obavy, přesto mě setkání s ním povzbudilo.
Dokonce mi dal i kousek jídla, protože jsem měl docela hlad. Vlastně jsem měl hlad pořád, ale nechtělo se mi z věže odcházet, když tu byl tak krásný výhled.
Nias
Saylther se na mě na moment zadíval, jako by přemýšlel, jestli odpovědět nebo ne. Ale věděl, že nemá cenu mlžit nebo mi lhát.
„Byl jsem tam.“
„Proč? Víš, že máme s lidmi nějakou dohodu.“
„Byl jsem tam, když jsem zjistil, že chytili Zeera. Pár dní… Ale pak jsem tě ucítil, věděl jsem, že jsi přišel do Carniveanu ty, a udělal jsi tam pořádky. Vrátil jsem se zpátky. Omlouvám se, Niasi, vím, že jsem porušil tuhle dohodu. A očekávám tvůj trest, který je oprávněný,“ sklonil Saylther hlavu.
„Už jsem ti říkal, že každý máme důvod do toho světa jít, a ty… Zeer je tvůj syn, chápu to. Jediné, co tě uchránilo od trestu je to, že na to nikdo nepřišel. Ale tvůj pobyt v zemi lidí se neobešel bez následků.“
Saylther zvedl hlavu a udiveně na mě pohlédl.
„Co… co se stalo?“ vypadla z něho otázka.
„Než ti odpovím, ještě se tě zeptám na další věc. Byl jsi tam s-“
Moje další slova přerušil Mifus, který se nám ozval.
Mračil jsem se, když jsme si ho vyslechli, a taky prosbu, abychom přišli okamžitě.
Teď na nějaký dlouhý rozhovor nebyl čas. A tohle, co jsme slyšeli, si rozhodně někdo vypije. A nejspíš hodně brzy. Pořád říkám, že první, kdo porušuje dohodu jsou lidé. Můžu se potom zlobit na Saylthera, když k nim šel hledat svého syna?
„Ještě jednu věc. Byl jsi tam ještě někdy potom?“
„Jen jednou, ale hned jsem se vrátil. Vím, že jsem porušil zákon, dohodu. A když jsem viděl, že jsi přivedl Zeera zpátky, tak jsem mlčel. Bál jsem se tvého hněvu, a proto jsem o tom mlčel.“
„Dobře, věřím ti,“ přikývl jsem nakonec. „Jdeme, ať to tu dáme do pořádku…“ položil jsem mu ruku na rameno a vzápětí jsme se přenesli za Mifusem.
A že to byl nejvyšší čas, se mi potvrdilo okamžitě, jakmile jsme se kolem sebe rozhlédli, a moje zlost, špatná nálada, kterou jsem měl ráno, se teď změnila rovnou v zuřivost. Hodně nebezpečnou zuřivost. Tak silnou, že to museli pocítit po celé Agarii.
Andrius
Nevím, jak dlouho jsem na té věži stál a sledoval okolí.
Bylo tam opravdu krásně, a já na okamžik zauvažoval, že bych dneska přespal pod hvězdami.
Vím, že v Agarii se teplota moc neměnila, jak tomu bylo v Carniveanu, takže jsem se nemusel bát, že bych v noci třeba umrzl.
Opravdu jsem nad tím začal vážně uvažovat a měl jsem nakročeno k tomu, že si zajdu pro nějakou deku, abych neležel jen tak na holé zemi, když mě zasáhl tak silný pocit zloby a zuřivosti, až jsem vykřikl a kolena se mi podlomila.
Začalo mi hučet v hlavě a dělaly se mi mžitky před očima. Ten tlak byl neuvěřitelný, až jsem se bál, že mi pukne srdce, a kdybych byl zrovna najezený, asi všechno vyzvracím.
Věděl jsem, kdo je toho příčinou a z nějakého důvodu… Bolelo mě srdce?
Proč? Je to jeho země. Mělo by mi být jedno, jestli se zlobí, nebo se rozhodne udělat pořádky.
Proč mi tak záleží na tom, jak se cítí?
Sevřel jsem si halenu na hrudi a zavřel oči. Vím, že silní démoni, kteří jsou nějak spojeni, mají mezi sebou silnou empatii. Dokáží cítit to, co ten druhý, i když jsou na míle daleko.
Nebyl jsem Niasovi nijak blízký, nebyl jsem ani čistokrevný démon, přesto v popudu toho, co jsem cítil, toho, jak mě to bolelo za Niase, jsem vyslal němou prosbu, útěchu a podporu.
No, nejspíš to nefungovalo, nejspíš se jen chovám, jako idiot, ale po chvilce ten tlak zmizel, a já se mohl svobodně nadechnout. Trochu se mi ještě třásla kolena, když jsem vstával ze země, ale ten šílený pocit už zcela zmizel. Zajímalo by mě, co se stalo. A nejspíš jsem nebyl jediný, kdo to cítil, podle toho, jak se na nádvoří začali sbíhat démoni a všechno najednou ožilo víc než obvykle.
Zapřemýšlel jsem, co budu dělat po zbytek dne. Nias se nejspíš vrátí, kdo ví kdy, a nikde není napsané, že až přijde, půjde za mnou. V pokoji se mi sedět celou dobu nechce a z pobíhání po hradě, už mě docela bolely nohy, jak jsem si teď zvykl spíš lenošit.
Možná… Zakručelo mi v břiše, a to mě přivedlo na nápad.
Bylo sice riziko, že skončím s nožem v zádech, ale za pokus nic nedám.
Možná díky tomu, že jsem si promluvil s Gwynem, jsem se osmělil víc než obvykle, a moje kroky zamířily z věže přímo do Niasovy jídelny.
Nias
Jen co jsem jistil, jaká je situace, tak přes všechnu svou zuřivost jsem okamžitě vyslal příkaz, aby vojska byly v pohotovosti, všem osadám jsem nařídil zvýšenou ostrahu a pozornost, Roufovi nařídil, aby okamžitě zajistil bezpečí na hradě a propátral blízké okolí.
Byla malá pravděpodobnost, že by se dostali až ke mně, museli by lítat, nebo se umět přenášet, nebo by museli šplhat po skále. Ale jistota je jistota.
Mifus se hned přenesl ke svým vojákům a vzápětí mi i s Haelem mi hned odpověděli, že jsou v pohotovosti, stejně jako odpověděl Rouf, že už se na tom pracuje, a chce za to pak náležitou odměnu.
Nechal jsem jeho narážky bez povšimnutí, a stejně jako ostatní boje schopní démoni jsem vtrhnul do osady, abychom udělali pořádek.
„Zkuste někoho nechat na živu!“ křikl jsem na celou osadu, zatím co se mi u nohou už válelo pár mrtvol nevítaných návštěvníků.
Zmutovaní démoni…
Určitě to byla práce lidí, protože jsme tyhle tvory ani nevycítili, dokud nezaútočili na vesnici. Jen pocit, že se něco děje, nás sem přivedl. Byl rychlí, silní, nehleděli na to, kdo jim přišel pod ruku a zabíjeli, nebo rvali na kusy každého, kdo jim stál v cestě.
Až teprve když jsme se tam objevili my, podařilo se nám to srovnat.
Jenže… Bylo jich početně moc, a než jsme se dostali ke všem, několik jich stihlo utéct.
„Saylthere, chci, abys mi zítra přišel říct, kolik našich zemřelo,“ rozhlížel jsem se kolem sebe.
Stál jsem uprostřed osady a ten ohled opravdu nebyl hezký. A to jsem démon a zvyklý na lecos, a zabíjení je pro mne stejné, jako si dát kafe k snídani.
Mifusovi jsem dal příkaz, aby poslal své vojáky sem, a aby prohledali okolí. Potřeboval jsem, aby ochrana osady zůstala tady a pomohla odklidit ten bordel a hlídala ty, co přežili. Hael dostal zase příkaz, aby se svými vojáky propátrali část země, kterou měli na starosti oni. A ať mi aspoň jednoho přivedou na hrad živého. Je mi jedno, jestli bude bez ruky nebo bez nohy, hlavně aby mohl mluvit.
I přesto, že jsem se mohl přenést, roztáhl jsem křídla a vznesl se k nebi. Chtěl jsem se cestou na hrad sám rozhlédnout po okolí, jestli náhodou na některého z těch zmutovaných démonů nenarazím…
Andrius
Netušil jsem, co mě k tomu vedlo, ale za zkoušku nic nedám. Horší, než to je, to stejně už být nemůže. A pokud chci poznat, jak to tu chodí, musím se už k něčemu konečně rozhoupat. Možná mi ale dodal odvahu Gwyn, který se mnou jednal přirozeně, jako už dlouho nikdo.
Nebyl jsem nikdy nijak odvážný, a i teď jsem měl srdce až v krku, když jsem procházel chodbou a mířil přímo do kuchyně.
Zaslechl jsem hlasy i cinkání nádobí, a zvuk některých přístrojů.
Potichu jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř.
Z té vůně jsem si poslintal bradu a nevěděl, co dřív sledovat. Vlastně jsem i na chvíli zapomněl, kde jsem, a proč tam jsem, ale hluboký hlas mě přivedl zase zpátky na zem.
„Neokouněj! Práce je tu dost. Pán se za chvíli vrátí a jídlo není ani zdaleka připravené!"
Zamrkal jsem na démona před sebou, který vypadal trochu starší od Roufa, Gwyna nebo Mifuse. I když se mračil, nějak jsem z něj necítil zlobu a neměl jsem strach.
„Já… No… Chtěl jsem se zeptat…" zakoktal jsem a otevřel dveře, abych mohl vejít.
Démon přede mnou se na mě chvilku mračil, než si povzdechl a zakroutil hlavou.
„V kuchyni nejde o to, kdo jsi, ale jaký máš talent. Doneslo se ke mně, že ten koláč v lednici, jsi dělal ty. Máš talent, a proto jsi tu kdykoliv vítán. Ale jestli uděláš bordel, vyhodím tě z okna, jasné? A teď se něčeho chop. Je potřeba udělat salát, bešamel, paté, naložit maso. Tamhle ve skříni je zástěra. Suroviny víš, kde jsou, pokud něco nenajdeš, tak se zeptej. Jo, a já jsem Chireem," vyvalil to na mě všechno jedním dechem, a než jsem stačil otevřít pusu, zase se věnoval něčemu jinému.
Zavrtěl jsem hlavou a v duchu Gwynovi poděkoval. Dal jsem mu kousek koláče, a ještě zbytek zůstal v lednici, aniž bych si uvědomil, že ho může kdokoliv najít.
A někdo ho našel a snědl, a pak zaúřadoval Gwyn.
No, budu mu muset nejspíš poděkovat. Přešel jsem ke skříni, vytáhl zástěru, oblekl si ji, umyl si ruce a vlasy si svázal, aby mi všude nezavazely.
A za chvíli jsem už nevěděl, kam dřív skočit. Ze začátku jsem spíš zavazel, pletl se pod nohama, dokonce jsem zkazil i bešamel a rozbil jeden talíř. Ale když jsem viděl, že skupina démonů, které měl Chireem na starosti, má se mnou trpělivost, i přesto, že věděli, kdo jsem, dodalo mi to odvahy.
O dvě hodiny později jsem schvácený, ale spokojený a šťastný.
Musel jsem se zajít opláchnout, jak jsem byl zpocený, a ještě ve sprše se nedokázal zbavit ruměnce, když jsem si vzpomněl, jak mě Chireem chválil.
Zrovna jsem se utíral a přemýšlel, co si obleču, když jsem to ucítil. Ten pocit, který mě polechtal někde uvnitř a rozehřál mi celé tělo.
Aniž bych nad tím přemýšlel, vyběhl jsem z koupelny, hodil na sebe volné triko, lehké kalhoty a vyběhl z pokoje na chodbu. Ani mi nedošlo, že mám ještě vlhké vlasy, a ani jsem si je nesepnul.
Uběhl jsem sotva pár kroků, když se mé srdce rozbušilo jako o závod.
Tak majestátní… Jako by jen svou přítomností vyplňoval celou chodbu.
Nedokázal jsem se ani pohnout. Mohl jsem jen stát a dívat se, jak se Nias blíží.
Nias
Když jsem přistál na věži mého hradu, ještě chvíli jsem se rozhlížel, jestli není v okolí několika mil nějaký vetřelec.
Ale zdálo se, že tady je vše v pořádku.
S potěšením jsem zjistil že Rouf perfektně odvedl svou práci, a také ostatní démoni se činili, co mohli.
Démonské vojsko se roztáhlo do míst, které měli prohledat, a až sem jsem cítil tu jejich radost, tu krvelačnost, s jakou vytáhli ze svého úkrytu. Byť šlo jen o nahánění vetřelců, i tak byli rádi, že mohou protáhnout své kosti a být k něčemu užiteční.
Jo, přesně pro tohle se narodili. Bojovat, chránit, lovit, zabíjet…
Nebyl jsem unavený, ale tak nějak jsem toho všeho měl plné zuby. Taky jsem nebyl zrovna nejčistší, a vlasy, které jsem měl původně v culíku, se mi rozmotaly a teď mi vlály volně kolem hlavy ve chvíli, kdy jsem sletěl dolů a přistál na nádvoří.
Promluvil jsem si s Roufem, který vyběhl hned, jakmile mě zaregistroval, a pochválil jsem ho za dobrou práci, stejně jako ostatní.
Pak už mi nebránilo nic v tom, abych konečně mohl jít dovnitř, umýt se, obléct se do čistého, a cítit se dobře po fyzické stránce.
Když jsem rychlým krokem procházel chodbou ke svému pokoji, narazil jsem na Andriuse.
Díval se na mě, a já nevěděl, co si o tom jeho pohledu myslet. Ale ve chvíli, kdy jsem se k němu přiblížil, jsem měl chuť ho popadnout a skončit s ním v posteli.
Už, už jsem natahoval ruku, ale nakonec jsem se znovu rozešel do svého pokoje.
„Přijď za mnou,“ promluvil jsem, když jsem ho míjel. „Chci se tě na něco zeptat.“
A hned na to jsem vešel do pokoje a zamířil rovnou do koupelny.
Jo, tu ruku jsem stáhl nejen proto, že bych byl schopný si ho vzít, a v tuhle chvíli bych nebyl zrovna nejjemnější. Ale taky…
Při pohledu na něho mi hlavou problesklo, jestli náhodou i on nemá něco společného s tím, co se tu teď stalo… Jestli on není stejný výtvor, jako ti, které jsme teď honili po Agarii.
Je pravda, že má Sayltherovo znamení, ale… Zeer byl nějakou dobu zavřený v těch zatracených lidských laboratořích. Zeer je Sayltherův syn. Co když… Co když se snažili zkopírovat právě jeho?
Co když všechno to, co mi Andrius řekl, byla lež?
Měl bych poznat, jestli lže. A já mu chtěl věřit. Ale…
Musím být opatrný…
Andrius
Stál jsem na terase, a díval na zvláštně zbarvené nebe, tolik odlišné od toho v Carniveanu.
Budu muset za Niasem, ale vůbec se mi nechtělo. Snad poprvé jsem zalitoval toho, že jsem dovolil, aby se tehdy stalo to, co se stalo.
Budu muset utéct, protože jinak se tady zblázním.
Rouf měl pravdu. Pro Niase nic nejsem. Jen povyražení. A vlastně…
Proč mi to dělá takové starosti? Proč se starám o to, jak mě Nias bere? Proč mě tak bolí srdce, a proč jsem se cítil jako po kopanci do žaludku, když kolem mě na té chodbě prošel, jako bych ani neexistoval a jen řekl, ať za ním přijdu?
Chce se mnou mluvit? Má mě dost? Vyhodí mě? Rozmyslel si to? Udělal jsem něco špatně?
Proč mi to tak vadí!
Vždycky, nebo spíš v pozdějším věku, mi bylo už jedno, co si o mě lidé myslí a jak mě berou.
Byl jsem prostě jiný a nikdo to nevzal v potaz.
Když jsem do Agarie šel, nečekal jsem odlišné zacházení. Nečekal jsem lepší zacházení.
Jenže pak jsem poznal vládce démonů a teď…
Teď se v sobě nevyznám a nevím, co mám dělat. Nevím, jak reagovat.
Povzdechl jsem si a potřásl hlavou.
Musím se tomu postavit čelem.
Naposledy jsem pohlédl na nebe, a pak se schlíple odšoural k Niasovým dveřím.
Dnešní den… Moc se mi to dneska líbilo. Procházka po hradě, poznání Gwyna, pak čas strávený s Chireem a ostatními. Je pravda, že nezačal zrovna nejlépe a očividně nejlépe neskončí, ale bude to jeden z těch opravdu hodně mála dní, které si budu dlouho pamatovat.
Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal na dveře.
„Jsem tady, jak jsi mě volal," řekl jsem se staženým hrdlem a čekal, až mě vyzve dál.
Nias
Když jsem se osprchoval, vlezl jsem si do vany horké vody. Koupelna byla provoněná bylinami, a to mi pomalu začínalo uklidňovat mysl. Pohodlně jsem se opřel a zadíval se do stropu.
Proč nad tím pořád tak přemýšlím?
Od chvíle, co je tady, mám ho plnou hlavu. Ale nejspíš to je tím, jak je hezký. Jak je tak jiný od těch, kteří tady žijí, a kteří prošli mou postelí.
V kráse bych ho dokonce postavil na první místo před Roufa.
Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání a jeho has.
Zapomněl jsem, neumí se přenášet. Ale když jsem řekl, že má přijít, tak má prostě přijít. To mu budu pokaždé otevírat dveře?
„Nemusíš klepat a čekat, až ti otevřu. Měl jsi přijít tak pojď dál,“ ozval jsem se směrem ke dveřím a čekal až vejde.
Znovu jsem si ho prohlédl od hlavy až k patě. Může to být opravdu zmutovaný démon? Někdo, koho poslali, aby mě zmátl, a pak, když mu budu naprosto důvěřovat, tak mě zradí a zabije?
Třeba ho vytvořili právě pro tohle, a proto je tak krásný…
Oni ví, že nepohrdnu ničím, a už vůbec ne něčím takovým…
„Řekni mi, kolik je ti let. A chci vědět, jak vypadala tvoje matka,“ postavil jsem se po chvíli a vylezl z vany.
Přešel jsem do ložnice, abych na sebe hodil aspoň plášť, a usadil jsem se v křesle. A doufal jsem, že pro něho nebudu muset do té koupelny dojít.
Andrius
Zamumlal jsem omluvu, když mě Nias hned mezi dveřmi sprdnul.
Už to, že jsem musel za ním do koupelny, že jsem ho opět viděl nahého, mi znovu přivodili ty podivné pocity, a já se zase ptal sám sebe, co to se mnou je.
Jenže, než jsem stačil říct něco víc, Nias se zvedl, přešel do vedlejšího pokoje a čekal na odpovědi na své otázky.
Byl jsem zmatený víc než před tím.
Měl bych něco říct, něco udělat, nějak se projevit, jenže to jsem nikdy neuměl.
Chcíple jsem přešel do pokoje a zůstal stát kousek bokem od Niase.
Chvíli jsem se díval jen tak do země, nechtěl jsem vůbec zvednout hlavu, ale nedokázal jsem to.
A stačil jeden pohled do Niasových očí a byl jsem ztracen.
Tohle opravdu nezvládnu.
„Je mi dvacet pět let. Lidských dvacet pět let," odpověděl jsem nakonec tiše. „Moje máma… měla modré oči jako já, světlejší vlasy, na ženu poměrně vysoká a štíhlá. Byla moc hezká, laskavá a vždycky se o mě dobře starala."
Rychle jsem zamrkal, jak se mi při vzpomínce na ni do očí vedraly slzy, a pak pokrčil rameny.
„Zemřela, když mi bylo dvanáct let, takže si pamatuju jen to, co jsem viděl jako dítě, ale rozhodně na ni nikdy nezapomenu."
Ani nevím, proč jsem to Niasovi říkal. Chtěl jen vědět, jak vypadá, ne jak jsem žil.
„Omlouvám se. Tohle jsi vědět nechtěl. Nechci tě zatěžovat svou minulostí. Jen… Jen nevím, co jiného bych ti mohl říct."
Nias
Mírně jsem stáhnul obočí, když se Andrius zastavil kousek ode mne.
„Sedni si!“ rozkázal jsem mu o něco ostřeji, než jsem chtěl.
„Nejsi můj sluha, abys tu přede mnou takhle stál,“ dodal jsem pak už o něco mírněji.
Sám jsem se postavil, prošel jsem se po pokoji, a pak se zastavil u okna a otevřel ho. Zadíval jsem se do dálky, pak na moment zavřel oči a soustředil se jen na Agarii.
Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Sice se ještě nepovedlo chytit nikoho z těch zmutovaných démonů, co nás napadli, ale ani nejsou žádné další útoky. Vypadá to, že se skrývají, nebo se už dostali k hranicím.
„Mifusi,“ promluvil jsem do prázdna. „Zkontroluj, jestli poblíž hranice nejsou vykopané nějaké tunely. Máš muže, kteří to dokážou zjistit. Tak je pošli zkontrolovat celé hranice. A taky okolí osady.“
Když mi Mifus odpověděl, znovu jsem otevřel oči a otočil se k Andriusovi.
Proč? Proč jsem ho vůbec zachraňoval? Měl jsem ho tam nechat, ať si s ním lovci dělají, co chtějí, a pak je zabít. Jenže…
Neudělal bych to ani podruhé, ani po třetí… Je jeden z nás, ať už zmutovaný, křížený, nebo křivý…
Je jeden z nás…
„Zítra sem přijde Saylther. Je jeden z výše postavených démonů. Pokud se mi něco stane, on tu bude vládnout. Pokud se budeš na to cítit, můžeš se s ním setkat. Jestli tu chceš žít, měl bys poznat všechny.“
Přešel jsem blíž ke křeslu, kde se usadil, a sklonil se nad ním. Zdál se mi mírně napjatý, nervózní…
Může mi lhát? Může tohle všechno hraní si na dobrého být jen divadlo? Má strach, že na to přijdu a zabiju ho?
Zatlačil jsem mu rukou na rameno, až byl nucen se opřít. Ještě víc jsem se sklonil a opřel své čelo o jeho.
„Dívej se mi do očí…“ řekl jsem tiše, ale důrazně.
Andrius
Škubnul jsem s sebou, když mi Nias rozkázal, ať si sednu.
Nedokázal jsem neuposlechnout i přesto, že bych odsud nejraději utekl.
Naštěstí Nias přešel k oknu, vypadalo to, jako by mě na chvíli úplně vypustil z hlavy a já se tak mohl svobodně nadechnout.
Kdybych aspoň tak měl někoho, kdo by mi mohl říct, co se to se mnou děje!
Kdo by mi mohl říct, proč mě Nias tak mate.
Proč na něj tak reaguju, a proč mě jeho přítomnost vždycky tak rozhodí.
Jenže nikoho takového nejspíš nikdy nenajdu, takže budu jen zmatený tím, co se se mnou děje.
Když na mě pak Nias znovu promluvil, lehce jsem s sebou škubnul, jak mě to polekalo.
Nechce mě vyhodit? Nejsem tu proto, aby mě vyhodil? Když říká, že mám poznat nějakého démona, tak asi ne. Nebo je to nějaká léčka?
I kdyby byla, stejně s tím nic neudělám. Pokud mě Nias bude chtít zabít, tak mě zabije, a ani mu nestihnu poděkovat. To je prostě fakt, proti kterému těžko něco zmůžu.
Pravda je, že Niasův pohled mě trochu děsil. Díval se na mě jinak než včera. Jakoby…
Myšlenku jsem ani nedotáhl do konce, protože najednou byl tak blízko!
Cítil jsem jeho vůni, jeho dech, jeho ruku na svém rameni, jeho kůži na své.
I kdybych nechtěl, potom, co se o mě Nias opřel, jsem zapadl do křesla a skoro se nedokázal ani pohnout. Jen jsem zvedl ruce, snad ve snaze Niase od sebe odstrčit, jenže místo toho jsem jednu svou dlaň položil na jeho hruď a v té druhé sevřel jeho plášť.
Snažil jsem se klidně dýchat nedát najevo, jak moc mě Niasova blízkost rozhodila, ale nešlo to.
„Zlobíš se na mě?" zašeptal jsem a nedokázal se odtrhnout od jeho očí.
„Já… Jestli jsem udělal něco špatně, napravím to. Nechci… nechci, aby ses na mě zlobil… Dneska…
Poznal jsem Chireema. Pomáhal jsem mu vařit. Moc mě to bavilo… Já…"
Proč je tak těžké mu odolat!
Slabě jsem zasténal a pokoušel se utišit závrať, která se o mě pokoušela.
„Tak moc blízko… Voní…" vydechl jsem nesouvisle a musel na moment zavřít oči, jak mě to vzalo.
Cítil jsem horkost ve tvářích, vlastně horkost celého těla, které se mírně rozechvělo.
Možná mě Nias očaroval? Přece jen je to nejvyšší démon, a co já vím, co má za schopnosti?
Nias
Zadíval jsem se mu soustředěně do očí a napojil se na jeho mysl. Ne, neumím číst myšlenky, jak si někteří myslí. Ale dokážu vycítit mnohé. A oči… oči jsou okno do duše.
Jako bychom my démoni nějakou duši měli. Ale to přirovnání se mi líbí.
Snažil jsem se v něm najít, vyčíst cokoliv, co by napovídalo, že je tu nestrčený. Že je to nepřítel. Ale…
Neviděl a ani necítil jsem z něho nic takového.
Ale na moment se v jeho očích něco zablesklo. Něco, co je v něm skryto. Něco, o čem nejspíš zatím nemá tušení.
Není pochyb o tom, že je to Sayltherův syn.
Chtěl jsem to vidět znovu. Chtěl jsem vidět, co dalšího v sobě nevědomky skrývá.
Ale to by nesměl promluvit tím svým roztřeseným hlasem, a ještě u toho tak povzdechnout.
„Večeře počká,“ řekl jsem tiše.
S pohledem stále upřeným do jeho očí, se rty otírajícími se o ty jeho, jsem pod něj zasunul ruce a zvedl ho do náruče.
Nedokázal jsem mu odolat. Ať jsem se snažil, jak chtěl. On… Tak moc mě k sobě táhne. Tak zvláštně silně, že tomu ani já, vládce démonů, nedokážu odolat.
„Večeře počká,“ zopakoval jsem a vzápětí jsem ho líbal, zatímco mé nohy mířily k posteli.
„Jsi…“ na moment jsem zvedl hlavu, když jsem ho položil a přestal ho líbat.
„Jsi moje…“
Zhouba… domyslel jsem si v duchu.
Možná jednou budu litovat. Ale teď… teď mu prostě nedokážu odolat. Dostal mě na kolena už jen svou přítomností…
Aniž bych něco dalšího dodal, znovu jsem ho začal líbat, hladit, a zbavoval ho postupně oblečení, abych si vychutnal celé jeho tělo, bez jakýchkoliv překážek.