Nias
Jen jsem se podíval, jak se Andrius nedůvěřivě dívá na to oblečení, pak ho popadnul a zmizel ve vedlejším pokoji.
Nevím, proč se stydí, nahota je normální přirozená věc. Když se narodil, taky nebyl oblečený v kvádru.
Raději jsem to nekomentoval, a sám jsem se šel obléct. Měl jsem rád volnější styl, a tak jsem na sebe hodil jen plátěné kalhoty a halenu se šněrováním, a plátěné boty.
Protáhl jsem si vlasy kartáčem a musel se ušklíbnout nad tím, jak se na mě ode dveří zasněně díval Rouf.
„Pokud vím, máš nějaký úkol,“ došel jsem k němu.
Na moment jsem si ho přitáhl, dal mu pořádný polibek a pomačkal ten jeho pěkný zadek.
Málem se mi rozpustil v rukách, a kdybych ještě chvíli pokračoval, asi by se i udělal.
„Jdeme se najíst,“ pořádně jsem ho plácnul po zadku, co doprovodil zasténáním, ale pak už mě doběhl a srovnal se mnou krok.
V jídelně už byl Mifus a dohadoval se o něčem s Gwyllion. Na pohodlném sofa seděl Zariach a jen se na mě podmračeně díval.
„Slyšel jsem, že máš novou hračku,“ postavil se, když mě viděl přijít. „Jak dlouho ho tu chceš nechat?“
„Myslím, že to není tvoje starost,“ zamračil jsem se na něho. „Ještě něco?“
Mimoděk couvnul o krok, a raději zavrtěl hlavou.
„Jak dlouho budeme na princeznu čekat,“ odfrkl si Rouf, když už jsme si posedali kolem velkého stolu. „Mám hlad.“
Ale sotva to dořekl, Andriuse jsem zaslechl na chodbě blízko dveří. Mávnul jsem rukou a dveře se otevřely dokořán.
„Čekáme na tebe,“ ozval jsem se a ukázal mu na volné místo mezi Mifusem a Zariachem.
Gwyllion by mu nejspíš brzy vyškubala vlasy. Co si budeme povídat, má je daleko hezčí a delší než ona. A Rouf… Ten ho nejspíš bere jako další nevítanou konkurenci a asi by mu taky brzy skočil po krku. Dost na tom, že ho musí hlídat.
„Vyber si, co chceš,“ ukázal jsem Andriusovi na bohatě prostřený stůl, a pak jsem si už sám nabral, abych se konečně mohl najíst.
Po očku jsem ho sledoval, co udělá, a už jsem chtěl strčit první sousto do pusy, když jsem se zarazil a o něco pozorněji si ho prohlédl.
„Mokré vlasy a bosé nohy…“ procedil jsem mezi zuby a vstal jsem.
„Je tu sice teplo, ale nejsi démon, a počítám že se ti nemoci nevyhýbají,“ došel jsem k němu.
Zvedl jsem ruku, položil mu ji na hlavu a pak ji pomalu táhl po těch jeho jemných vlasech až dolů.
A když jsem se dostal až k jeho konečkům, měl vlasy suché. Samozřejmě jsem v místě, kde měl zadeček, trochu zvýšil tlak a v duchu zaúpěl, jak dokonalé tvary skrývá pod těmi vlasy a kalhotami.
A rozhodně vypadal k světu, zvlášť v tomto oblečení…
Raději jsem odstoupil, vrátil se na své místo a poručil služce, aby mu donesla aspoň nějaké topánky.
Andrius
Měl jsem to odmítnout. Neměl jsem vůbec souhlasit a už vůbec jsem neměl do té jídelny jít.
Nejen, že byla obrovská a byla tam spousta démonů, ale k mé smůle se mi nepodařilo nečekaně proklouznout dovnitř. A co víc, Nias mi nabídl místo v blízkosti sebe, vedle Mifuse, a ještě jiného démona, který si mě prohlížel s nečitelným výrazem.
Rouf se netvářil moc nadšeně, spíš otráveně, a ta démonka vypadala, že mě asi brzo sežere místo té hostiny, co byla na stole.
Už jsem si chtěl rychle sednout, když Nias najednou vstal a svou ruku položil na mou hlavu.
Byl to jen obyčejný dotek. Jen pohlazení po vlasech, které bylo jen kvůli tomu, aby mi uschly.
Tak proč se mi tak divoce rozbušilo srdce? A proč jsem cítil, jak mi hoří i uši, že jsem musel sklopit pohled a nedokázal jsem se pohnout do chvíle, kdy mi služebná přinesla topánky?
„Děkuji," zamumlal jsem tiše, pohlédl na Niase, ale když jsem viděl Roufa, který mě teď doslova propaloval pohledem, raději jsem zase sklopil hlavu a rychle přešel k volnému místu.
Posadil jsem se mezi Mifuse a toho druhého démona a nesměle se zadíval na jídlo na stole.
Cítil jsem na sobě pohledy několika očí, ale když jsem viděl to jídlo, viděl ty démony kolem sebe, po chvilce mi došlo, že se jen nevěřícně rozhlížím.
Tohle bylo tak jiné od toho, co jsem slyšel!
Jídlo nebylo syrové nebyly to kusy lidských nebo zvířecích těl, dokonce jsem zaregistroval i mísy se zeleninovým salátem a nějaké zákusky.
Démoni u stolu jedli kultivovaně, a i když byli možná krapet hluční, používali příbor, nemlaskali, nesrkali, ani se nervali o jídlo jako zvířata.
Všichni byli čistě oblečení, umytí, i místnost byla čistá, skromně, ale útulně a prakticky zařízená.
Měl bych začít jíst, ale natolik mě to celé fascinovalo, že jsem nedokázal z té podívané spustit oči.
A aniž bych to nějak plánoval, můj pohled nakonec skončil na Niasovi.
Jeho velké ruce svírající příbor, široká ramena, pohledná tvář, zvláštně zabarvené oči, koruna, i když se nechoval nijak výrazně nadřazeně a jedl s obyčejnými démony, respekt u stolu byl cítit, aniž by musel zvýšit hlas nebo vůbec něco říct.
Nias
Andrius se usadil, ale zatím se jídla nechytil. Jen si nás prohlížel jako svaté obrázky.
Blbé přirovnání. Svatý tu není nikdo ani náhodou.
Cítil jsem, jak si nás Andrius prohlíží, aniž bych se musel dívat. Ale i tak jsem k němu občas zabrousil pohledem. Bylo to zvláštně uklidňující dívat se do těch jeho modrých očí.
A nejspíš jsem se v jednu chvíli zahleděl až moc dlouho, protože so ozval Rouf.
„Aby ses neotečkoval,“ odfrknul si, a i když se na mě nepodíval, bylo jasné, že tím myslí mě.
Tohle jsem ještě přešel. Prostě i my máme své dny, a Rouf ho dneska nejspíš měl na sto procent.
A to byla voda na mlýn pro Mifuse, který se toho hned chytil.
„Žárlíš?“ s výmluvným úsměvem se na něho podíval.
„Je hezčí než ty,“ natočil se trochu k Andriusovi a od hlavy až k patě si ho prohlédl. „Jo, to rozhodně je. A nejspíš bude v posteli lepší než ty. Nedivím se, že jsi dostal zaracha. Asi za moc nestojíš…“
Tolik ke klidnému obědu. Bylo otázkou času, kdy Rouf vyletí, a že to netrvalo dlouho.
Během vteřiny přeskočil stůl a vrhnul se na Mifuse. Zariach z druhé strany popadl Andriuse a v mžiku s ním byl u sofa, kde ho zarazil s povelem: „Seď!“
Gwyllion si jen nad těma dvěma odfrkla a pokračovala v jídle, jako by tam ani nebyli.
Ještě chvilku jsem ty dva pozoroval, jak si vjeli do vlasů, a když kolem začala atmosféra houstnout a vzduch se začal ohřívat, stačilo mi to.
„A dost!“ zařval jsem a vzápětí jsem stál na nohou.
Rázem jsem byl o pár čísel větší, na hlavě se mi ukázaly rohy a své křídla jsem roztáhl do šířky a zabral jsem s nimi docela velký prostor.
„Jestli chce někdo z vás dvou dělat společnost křivým, stačí říct!“ došel jsem k nim.
I když se okamžitě přestali rvát, sehnul jsem se a každého popadl za krk do jedné ruky, jako by nic nevážili.
„Omlouvám se,“ sklonil hlavu Mifus.
Otočil jsem se na Roufa.
Jen se zatvářil uraženě a podíval se bokem.
„No?“
„Nechci tu být s tímhle!“ ukázal prstem na Mifuse.
„Roufe?“ vyslovil jsem jeho jméno s tichým zavrčením.
„Urazil mě!“ zatvářil se ještě víc ublíženě.
„Roufe?!“
„Nemám tě rád!“ prsknul na Mifuse.
„Roufe!“ zařval jsem už, až se mu vlasy rozletěly.
„Promiň,“ sklonil hlavu.
„Nejste malé děcka, tak se tak nechovejte,“ přisadil si Zariach, ale všiml jsem si, že byť Andriuse odsunul do bezpečné vzdálenosti od těch dvou, přesto se na něho nevraživě podíval.
„Rád bych se v klidu najedl,“ konečně jsem ty dva pustil, vrátil se do normálu a šel se usadit zpátky na své místo.
„A tím opravdu myslím v klidu!“ dodal jsem ještě důrazně a ukázal jsem Andriusovi, že se může vrátit ke stolu.
Andrius
Možná opravdu nebyl dobrý nápad sem jít.
A nemyslím, jen na oběd. Byl jsem na rozpacích. Na jednu stranu jsem opravdu chtěl poznat nejen tuhle zemi, ale i její obyvatele, ale na stranu druhou, když jsem viděl tohle, pochyboval jsem, zda to dokážu. Očividně jsem byl pro všechny jen přítěž, a jak jsem si myslel už od začátku, byl jsem pro ně špinavý míšenec. Ani o Niasovi jsem netušil, co si myslet.
Je pravda, že ve chvíli, kdy vyletěl, aby ty dva srovnal, mohl jsem na něm oči nechat.
Někdo by se nejspíš třásl v koutě strachy, a taky že démoni kolem stolu zmlkli a podvědomě se přikrčili, ale já asi opravdu nemám pud sebezáchovy.
Vypadal tak… Majestátně a krásně. Opravdu krásně.
Jenže mě to snění brzo přešlo, když jsem viděl Zariachův pohled, kterým mě počastoval.
Rouf vypadal, že by si mě nejraději dal na oběd místo toho, co bylo na stole, a Mifus mě pro změnu zcela ignoroval.
Ani jsem se nestačil začervenat nad tou jeho poznámkou o posteli, než po něm Rouf skočil, jak se to rychle seběhlo.
Bojoval jsem s touhou odejít pryč. Opravdu jsem k tomu neměl daleko, ale nakonec jsem přešel ke stolu, sedl si na své místo a se sklopenou hlavou, kdy jsem se raději už na nikoho nedíval, jsem si naložil trochu na talíř. Nějaké maso, zeleninu, ovoce. Ani nevím, co jsem si tam dával.
Pomalu jsem ujídal po drobných soustech, a snažil si jídlo vychutnat, ale to, co se před chvilkou stalo, mě nejspíš zasáhlo víc, než jsem si myslel.
I v lidském světě jsem měl občas chvíle, kdy jsem nevěděl, co dál, když mě to všechno zasáhlo, byť jsem se snažil zatvrdit a nepřipouštět si to.
Jenže mám taky nějaké city, a někdy i na mě toho bylo dost.
Přemýšlel jsem, co dělat.
Měl bych zůstat? Měl bych odejít? Měl bych bojovat?
No, to poslední asi ne, i tomu nejslabšímu démonovi by nedělalo problém mě zpacifikovat.
Teprve, když jsem dojedl, zvedl jsem hlavu, a snad podvědomě se otočil na Niase.
Asi jsem to neměl dělat.
Proč se mi tak rozbušilo srdce jen z jediného pohledu?
Nias
Dobře jsem viděl to Andriusovo zaváhání, než se nakonec odhodlal jít ke stolu.
Rouf se celou dobu tvářil uraženě, až to Gwyllion nevydržela a pro změnu ho začala popichovat ona.
Zariach a Mifus si sedli a pokračovali v jídle, jako by se před chvílí ani vlastně nic nestalo.
Přitáhl jsem si zpátky talíř a pokračoval v jídle.
A znovu jsem se neubránil tomu abych po očku nepozoroval Andriuse.
„O co jsem přišel?“ ozvalo se ode dveří.
Zvedl jsem hlavu a podíval se po hlase.
„Oběd začal před patnácti minutami,“ zavrčel jsem na Haela.
Přišel, jako obvykle, ve svých kožených hadrech, ověšený řetězy, jako nějaký rocker, ve vysokých botách. Po cestě ke stolu si sundal koženou bundu a v nátělníku, který na sobě měl, se jasně ukázaly jeho vypracované svaly.
Nic pro mě. Já mám raději jemnější typy.
Stočil jsem pohled znovu k Andriusovi, abych se mohl pokochat něčím hezčím. Ne, že by byl Hael škaredý, ale vážně nebyl můj typ.
„Sorry, ale řešil jsem něco, co náleží tady panu veliteli,“ ukázal svým dlouhým drápem na Zariacha.
„Na rozdíl od něj, já mám u svých pořádek.“
„Co se stalo?“ zvědavě jsem se na něho podíval.
„Ále,“ mávnul rukou a zastavil se kousek od Andriuse, kterého si začal prohlížet. „Parta jeho rádoby vojáků se trochu zvlčila a pustili se do sebe. Kdybych nebyl poblíž, kdo ví, jak by to dopadlo, když si tady zlatíčko chroupe kuřecí stehno, a tváří se u toho, jako by ho někomu kouřil.“
„Zavři tlamu,“ zavrčel na něho Zariach. „Kdyby bylo na mě, tví poskoci by do jednoho žrali hlínu.“
Hael se o něco víc přiblížil k Andriusovi, naklonil se k němu a zblízka se mu podíval do obličeje. Přiblížil se až k jeho krku, který obtáhl svým nosem, jak nabíral jeho pach, aby si o něm udělal obrázek a nějaký závěr, a aby si jeho pach zapamatoval.
„Neumíš si je srovnat,“ zůstal Hael nakloněný u Andriuse a k Zachariovi jen pootočil hlavu. „Nic z toho by se nestalo, kdyby tu byl Zeer.“
Jen co dořekl poslední písmeno, okamžitě nastalo hrobové ticho, že by snad bylo slyšet i to, kdyby někomu vypadnul vlas.
Sevřel jsem v ruce příbor, až se celý zkřivil, táhle a zhluboka jsem se nadechl a zvedl jsem se na nohy s vražedným pohledem.
„Omlouvám se, Niasi,“ nakonec se opatrně Hael ozval a posadil se na jinou volnou židli. Přehodil si své dlouhé dredy dozadu, až ty jeho řetězy zarachotily, a pak si začal nakládat na talíř, jako by rok nejedl.
Měl štěstí. Už jsem ho chtěl prohodit oknem.
„Jdu se podívat, co se tam stalo,“ zvedl se Zariach.
„Jdu s tebou,“ odložil jsem zkřivený příbor.
„A ty,“ otočil jsem se na Andriuse. „Měl bys raději jít do svého pokoje.“
Chtěl poznat naši zem a obyvatele, ale mezi válečné démony ho vzít nemůžu. Nejspíš by z tama neodešel vcelku. A taky… Tajíme to, kde jsou. Nikdo o nich neví. Nikdo z lidí…
Ale pokud se stane něco, co mě k tomu donutí, jsme schopni vytáhnout na celé to lidské pokolení, jako tomu kdysi dávno, dávno v historii, už několikrát bylo.
Andrius
Přemýšlel jsem, jestli mám odejít, nebo čekat, až Nias řekne, že můžu odejít, nebo se zeptat.
Ale než jsem to stačil vymyslet, dovnitř vešel další démon, a jestli jsem do teď oběd považoval za jedno velké fiasko, tak to, co přišlo teď, se s tím nedalo rovnat.
Ani jsem se neodvážil dýchat, když ke mně ten démon přišel a začal mě očichávat.
Už jsem chtěl opravdu utéct, když mě zarazila jeho další slova. Nebo spíš reakce na ty slova.
Zeer? Kdo je Zeer? A jakou má spojitost s Niasem? S ostatními démony?
Už jsem se chtěl zeptat, ale na poslední chvíli se zastavil.
Místo toho jsem vstal, když se zvedl i Nias, čekal jsem… Vlastně ani nevím, co jsem čekal.
Ale to, že mě pošle do pokoje, jako malého kluka…
Chci ho poznat, jenže mi nedává příležitost. Nechce se mnou být? Jsem pro něj přítěž?
Tak proč mě sem vůbec bral? Nebo jsem jen nějaké chvilkové rozptýlení?
Měl bych odejít? Nebo bych se měl Niase zeptat napřímo?
A co ten Zeer? Kdo to teda je?
Otázka mě pálila na jazyku, jako ta nejpálivější paprička.
Jenže koho se zeptat? Rouf nepřicházel v úvahu. Tomu se nejspíš budu muset vyhýbat, a ani nevím, proč mu Nias nařídil, aby mě hlídal. Mifus taky nepřicházel v úvahu. A ostatní démony jsem neznal, nebo sotva znal.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem tak nějak ztratil přehled o tom, kam jdu, dokud mě nestřepla zima.
Zjistil jsem, že stojím v chodbě z hrubě otesaného kamene, elektrika sem nebyla zavedená vůbec, pouze několik loučí osvětlovalo chodbu, a když jsem uslyšel zvuky před sebou, došlo mi, kde jsem.
Srdce se mi rozbušilo jako zběsilé, dokonce se mi rozklepala kolena, ale místo toho, abych se otočil a utekl, mé nohy se samy rozešly dopředu.
Skoro jsem ani nedýchal, když jsem vcházel do kobek, vlastně do kruhové místnosti, která byla dvakrát větší než obrovská jídelna, kde byli drženi křiví, jak jim Nias říkal.
Ale co byli vlastně zač?
Schoval jsem se za velký sloup, ale nikde jsem žádného démona neviděl, jako tomu bylo v případě, kdy sem hodili mě.
Možná to byla jen výjimka a normálně tu nikdo nehlídá? Nebo sem chodí jen občas na obhlídku?
Nias
Nečekal jsem na to, co Andrius. Já jeho chůva nejsem, hlídá ho Rouf, a do pokoje jsem ho poslal hlavně kvůli jeho bezpečí.
Přešel jsem do své ložnice i se Zariachem v patách, který počkal, až se převleču do něčeho vhodnějšího, a pak jsme se společně přenesli na jedno místo, asi třicet mil vzdálené od hradu.
Normální člověk by to neviděl, slabší démoni by jen cítili přítomnost něčeho dalšího.
Ale pro nás… Na velké planině, kde by si jeden myslel, že roste jen pár stromů a jinak je tu jen tráva, jsme se se Zariachem zastavili.
Zaměřil jsem se na jedno místo, ve vzduchu rukou opsal určitý znak…
Vzduch se zatetelil, země se mírně zachvěla, a pak se před námi otevřela.
Ukázala se velká díra, do které vedlo široké schodiště. Bylo vážně hodně široké, že by se na něho vedle sebe mohlo postavit tak na padesát mužů v plné zbroji.
Pomalu jsme se Zariachem sestupovali dolů.
S každým dalším krokem bylo tepleji, zesilovaly se zvuky, které k nám doléhaly, ale přesto… tma tu nebyla, i když jsme vcházeli do podzemí.
Vypadalo to jako nějaké město. A když člověk zvedl hlavu, neviděl nad sebou hlínu nebo skálu. Mohl se dívat do jasného nebe, mohl se dívat na slunce, nebo na měsíc a hvězdy, pokud právě byla noc.
Tohle, a ještě jedno podobné město, kde jsou vojáci, kterým velí Hael, tu kdysi vytvořil můj předchůdce. On byl výjimečný, vládl kouzly a dokázal skoro nemožné. Možná by vládl dodnes, ale zradil ho démon, kterému naprosto věřil.
Vlastně… to od té doby vládne mezi lidmi a démony nepřátelství.
Schodiště nebylo dlouhé, a tak jsme za pár minut byli uprostřed toho města, kde byl Zariachův dům.
Už když jsme scházeli dolů a démoni nás ucítili, někteří se stáhli, jiní sklonili hlavy, další dokonce poklekli.
„Slyšel jsem, že tu musel přijít Hael!“ promluvil jsem ostře a můj hlas byl slyšet přes celé město.
„Pro to, abyste se mezi sebou rvali, tu nejste! Máte jiný úkol!“
Po mých slovech nastalo hrobové ticho a nikdo se nedovážil ani zvednout hlavu.
„Nejsme tu proto, abychom seděli na zadku,“ zaslechl jsem skoro neslyšné zavrčení někde z druhého konce města.
Netrvalo ani vteřinu a stál jsem na střeše domu, a držel toho drzého démona pod krkem…
Andrius
Srdce jsem měl až někde v krku, když jsem si prohlížel celou místnost.
Když jsem tu byl poprvé, neměl jsem k tomu moc příležitostí, navíc jsem o to neměl žádný zájem.
Vzpomínka na tohle mě znovu přivedla k Niasovi.
Opravdu bych ho chtěl víc poznat. Nevím proč, ale i když mě odmítá, pořád mě to k němu táhne.
Ale asi si jen přeju něco, co nikdy mít nebudu.
A stejně. Proč vůbec o něm takhle uvažuju? Nikdy jsem o nikom takhle nepřemýšlel.
„Niasi…" povzdechl jsem si polohlasně, a pak vyjekl, když jsem kousek od sebe najednou zaslechl nějaké zaskučení.
„Nii?"
Otočil jsem se za hlasem nebo spíš tím skřekem, a zjistil, že zírám do tmavých očí démona, který vypadal jako jeden z těch, co jich tu bylo několik.
Ale přesto… Nevím proč, ale něco na něm bylo jiné.
Jako by mě k němu něco táhlo. Nedovedu to vysvětlit, ale přišoural jsem se blíž a dřepl si naproti němu.
„Ahoj?" začal jsem opatrně a skrz mříž natáhl ruku.
Chtěl jsem ho pohladit po tváři, ale asi jsem se pohnul moc prudce, protože se ten démon najednou rozkřičel, prudce se ohnal a cvaknul zuby po mé ruce.
Naštěstí jsem stihl uhnout, přesto mě lehce škrábl.
Stáhl jsem ruku zase zpátky a stiskl si ji na hrudi, abych zastavil krvácení.
„Jen klid… jen klid… nechci ti ublížit," zkusil jsem to znovu, klidným a tichým hlasem.
Démon se ale rozkřičel a nejspíš tak přitáhl pozornost těch, co tu hlídali, protože jsem zaslechl blížící se kroky a hlas.
Nevím, co by se stalo, kdyby mě tu našli, proto jsem se zvedl a rychle se rozeběhl zpátky chodbou, ale někde uprostřed jsem se musel zastavit, vydýchat, a zjistit vlastně, kde jsem a jak se dostanu do pokoje.
Nias
Pokud do teď měl někdo tendenci něco namítnout, tak ve momentě, kdy jsem s dotyčným udělal krátký proces, a že to opravdu zabralo pár vteřin, byli všichni hodnější než lidské jeptišky v kostele.
„Chcete, abych to tu zavřel? A věřte tomu, že to udělám, pokud mě k tomu donutíte!“ zůstal jsem stát na té střeše a jen se rozhlédl po městě.
Nemusel jsem je mít seřazené před sebou a věděl jsem, že mě dobře slyší a hlavně poslouchají.
„Vím, že jste zvyklí bojovat! Vím, že máte dlouhou chvíli! Ale máme s lidským světem dohodu! A dokud tu vládnu já, tak se dohoda bude dodržovat a vy se podle toho zařídíte! Je vám to jasné?!“ o něco víc jsem s posledními slovy zesílil hlas a změnil se do své vládcovské podoby.
Jak tu bylo doteď tepleji než normálně na povrchu, tak po tomhle tu bylo skoro horko. Jo, řekl bych, že až pekelné horko.
„O jednom vás můžu ujistit!“ pokračoval jsem už s o něco méně důraznějším hlasem. „Lidé něco chtějí, dávají si podmínky, ale sami je nedodržují. Nebude trvat dlouho, kdy udělají tak velkou chybu, že nás už nějaká dohoda nezadrží a my potáhneme na ten jejich prašivý lidský svět! I kdyby to mělo trvat sto nebo pět set let, jednou k tomu dojde! To mi můžete věřit! Ale! Do té doby budete tady, v klidu a hlavně! Nebudete se mezi sebou dohadovat a zabíjet se! Každého, kdo se jen trochu proviní, já osobně ztrestám! A rozhodně nebude psát stokrát: Budu už hodný! Pokud máte tak moc energie, že nevíte, co s ní, dejte návrh, jak ji zužitkovat! Každého si vyslechnu buď já nebo Zariach! Stačí se ozvat!“
V podzemí u své armády jsem se zdržel další čtyři hodiny.
Přesunul jsem se do Zariachova domu, a nakonec se našlo pár těch, kteří sebrali odvahu a přišli si s námi promluvit. Každého jsme vyslechli a ujistili, že nad vším budeme uvažovat a zkusíme najít možnost, jak by se mohli vyřádit a popustit trochu té energie, aniž by si navzájem vjížděli do vlasů.
Nedisciplinovaní vojáci jsou horší, než ti křiví u mě na hradě.
Mohlo by nám to jednou uškodit, pokud by bylo potřeba okamžitě vytáhnout do boje, nebo třeba jen bránit naše území…
Lidé o nich neví a zatím to tak i zůstane. Už i proto používám křivé, když se někdo z lidí rozhodne vniknout na naše území…
Andrius
Opřel jsem se o chladnou zeď a snažil se uklidnit tlukoucí srdce.
Křik už dávno ustal, nebo jsem se dostal tak daleko, že jsem ho neslyšel, jenže jsem taky vůbec netušil, kde jsem.
Mohl bych se zeptat, někam prostě dojít, a pokud bych na někoho narazil, tak se ho zeptat. Jenže na to jsem neměl odvahu. Vím, jak se na mě démoni dívali. A teď, když tu není Nias, který se mě jakž takž ještě nějak zastal a zabránil tomu, aby si mě dali na svačinu, nebylo jisté, že bych vyvázl bez úhony. Navíc, když jsem ještě krvácel.
A co víc, pořád tu někde byl Rouf, který mě očividně nesnášel, a na něj jsem chtěl narazit ze všech nejmíň.
Povzdechl jsem si a snažil se něco vymyslet. Nejspíš se mi i kouřilo z hlavy.
Možná bych se mohl vrátit zpátky? I když jsem měl strach, lákalo mě to. Zjistit, co je ten démon zač, proč je zavřený, proč je takový, a kdo mu to udělal. A jaký je jeho vztah k Niasovi.
Zavrtěl jsem prudce hlavou, když se mi zase vybavil vládce démonů. Myslím na něj až moc často, a to není dobré. Nic pro něj neznamenám a jen bych se zbytečně trápil.
Povzdechl jsem si, znovu zavrtěl hlavou, a pak se vydal dál chodbou. Prostě někam dojdu a uvidím, co udělám, až tam budu.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem po nějaké chvíli bloudění chodbami prošel menšími dveřmi až do obrovské místnosti, která nebyla nic menšího než kuchyň.
Překvapením jsem vydechl a zůstal nevěřícně zírat.
Ne, snad, že bych uviděl někoho, ale spíš něco. Byla to nejčistější kuchyně, co jsem kdy viděl. A že jsem jich viděl dost, protože jsem často v kuchyních pracoval.
Všechno bylo čisté, úhledně srovnané, některé vybavení jsem doposud ani neviděl.
Připadal jsem si jako v pohádce, když jsem pomalu procházel kuchyní, a mohl si krk vykroutit, jak jsem se rozhlížel na všechny strany.
Nevím, kde všichni byli, ale v tuhle chvíli by mi asi bylo jedno, kdyby někdo vešel.
A když jsem procházel kolem velkých vařičů, trklo mě to, jako kopanec od kozy.
Vzhledem k tomu, jak jsem žil, a kde jsem většinou pracoval, pár věcí jsem se naučil, pár odkoukal, pár zjistil, no a zbytek už bylo o trpělivosti a o tom, že mě to bavilo.
Opláchl jsem si ruku, našel hadřík, kterým jsem si ji ovázal, a pak prozkoumal zásoby.
Vůbec mi nepřišlo na mysl, že to možná není správné, ale prostě jsem to chtěl udělat.
Pro sebe, pro Niase, pro kohokoliv na tomhle hradě, a i pro toho démona ve vězení.
Zítra mu kousek zanesu a možná mi to nehodí na hlavu.
Teda, pokud po téhle troufalosti ještě zítra budu žít, a naopak mi to neomlátí Nias o hlavu.
Nias
„Vracím se,“ zvedl jsem se z křesla a podíval se na Zariacha.
Stál vedle a zřejmě toho mluvení měl už dost, protože si promnul spánky a zhluboka vydechl, když odešel poslední démon.
„Zůstanu raději tady,“ došel ke dveřím a otevřel mi je, abych mohl odejít. „Niasi, co zamýšlíš s tím křížencem?“
Zastavil jsem se, zadíval se mu do očí a zapřemýšlel nad jeho otázkou.
„Vlastně ani nevím,“ přiznal jsem popravdě. „Ale… Chce poznat naši zem, démony, hledá sám sebe. Tak mu to umožním. A pokud by se rozhodl odejít, no, zakazovat mu to nebudu, ale zruším příkaz o jeho ochraně, a on zřejmě nedojde ani k hranicím. Je jako svítící lampa uprostřed tmavého nádvoří. A líbí se mi. No, možná si ho nechám. Přemýšlím, jaký bude v posteli.“
„Hele, jsi vládce, rozhoduješ ty. Ale… Pokud z jeho strany ucítím nějaký náznak podrazu, tak-“
„Já budu první, kdo mu zakroutí tím jeho ladným krčkem,“ domluvil jsem za něho.
Tentokrát jsem se nezlobil, že se mnou takhle mluvil. Měl taky na mysli blaho nás démonů a stará se o bezpečnost naší země.
Rozloučil jsem se s ním, a vzápětí jsem stál na střeše mého hradu, rozhlížel se kolem a naslouchal, jestli je všechno v pořádku.
No… nebylo…
Šel jsem rovnou za tím cinkotem a klepáním, a já nevím co ještě. Rovnou do kuchyně.
„Večeře se bude dělat za dvě hodiny! Nikdo tu jinak nemá co dělat, pokud ho sem osobně nepošlu!“ ozval jsem se naštvaně, jen co jsem rozrazil dveře kuchyně.
Ale neudělal jsem ani krok. Zůstal jsem překvapeně hledět na nového kuchaře.
„Co tu děláš?“ promluvil jsem o něco mírněji.
Sice mě to štvalo, že tu někdo je, když se nedělá jídlo, ale nezná naše pravidla. Moje chyba, měl jsem ho upozornit. Nejspíš mu sepíšu seznam, co může a co ne.
„Sladké jídlo se tu dělá málokdy, ale…“ došel jsem k němu blíž a nahlédl mu přes rameno.
Pak jsem prstem hrábnul do mísy a nabral trochu krému, který jsem hned slíznul.
„Myslím, že ochutnám,“ přikývl jsem, když se mi ta dobrota rozplynula na jazyku. „Jen malé upozornění, až odejdeš, bude to tu vypadat stejně, jako když jsi přišel.“
Sám nechápu, proč jsem ho neseřval víc. Proč jsem ho nepopadl za krk a z kuchyně ho nevyhodil. Místo toho jsem tu stál, díval se na něho, jak kuchtí, a pomyslel si, že bude mít za chvíli vlasy až v krému.
„Nemám rád vlasy v jídle,“ zabručel jsem.
Přistoupil jsem k němu blíž, stáhl si stužku, pak mu vlasy zatočil a svázal je, aby mu nepadaly do obličeje a do jídla.
Kecám. Je mi to jedno, jestli si je zašpiní nebo ne. Prostě jsem si na ně chtěl sáhnout.
Andrius
Je pravda, že k pečení jsem se dostal ještě míň než k vaření. Ale vždycky mě fascinovalo to neuvěřitelné množství možností a variací. A tak, kdykoliv jsem měl příležitost, rád jsem něco ukuchtil.
Ať to byly jen nějaké plněné rohlíčky, až po nějakou složitější roládu, když jsem měl čas.
Pravda. Většinou to dopadlo tak, že jsem to zkusil poprvé a naposledy, protože mě pak vždycky chytli a vyhodili. Ale stejně mi to nedalo, a když jsem se ocitl jinde, zkusil jsem to znovu.
Stejně jako teď, kdy mi šla hlava kolem z toho, jak je to všechno čisté, úhledné, a to množství surovin!
Byl jsem jak u vytržení a v hlavě mi vířilo tolik věcí, co jsem chtěl udělat!
Ale musel jsem brát v potaz to, kde jsem, a kdo tuhle kuchyni vlastní.
No, buď to přežiju nebo ne. Fakt jsem se snažil odolat, ale nešlo to. A tak jsem po chvilce zadělával těsto na koláč a nachystal si suroviny na krém.
Našel jsem i čerstvé ovoce, které pak použiju na ozdobení.
Docela jsem se do toho natolik zažral, že jsem zapomněl na celý svět. Jenže ten se mi vzápětí připomněl, a já pak málem vyletěl z kůže, když šéf vrazil dovnitř, a hned mě seřval.
Už jsem se chtěl omluvit, když přišel, až ke mně, olíznul krém, za což jsem měl chuť ho praštit po ruce, a pak jsem ztuhnul, když mi začal svazovat vlasy.
Jen jsem vydechl a přivřel oči, jak příjemné to bylo. A to jsem ani netušil, že to tak příjemné může být.
„Dě-děkuju…" vykoktal jsem nakonec po chvilce, když jsem si uvědomil, že stojím jako pako a čumím do blba.
Zvedl jsem hlavu, zadíval se Niasovi do očí a vzápětí zrudnul, protože byl tak blízko.
„A… no… omlouvám se, ale… takhle kuchyň… je tak úžasná, tak čistá, tak krásná, a já rád vařím nebo peču… teda, když mám příležitost, což moc často není, ale líbí se mi to. Líbí se mi, když můžu zkoušet nové věci, a no, prostě jsem neodolal a chtěl jsem něco udělat. Pro tebe… teda i pro ostatní, samozřejmě. Ale nevím, jestli vůbec jíte sladké, a jestli ti to bude chutnat, ale pokud nebude, tak škody nějak vynahradím. Jsem zvyklý na práci nebo tak… A nemusíš se bát, všechno uklidím, nenechal bych nepořádek," brebentil jsem jedno přes druhé a na chvíli odložil mísu s krémem, jak se mi mírně roztřásly ruce z toho, jak byl Nias blízko.
Nias
Začal jsem se smát, když Andrius domluvil.
„Nah… nahra… nahradit škody…“ smál jsem se, a nedokázal přestat.
Vážně mě už dlouho nikdo takhle nepobavil, a to jen jednou větou. Ne, že by to ostatní bylo k pláči, ale tohle…
Ještě chvilku jsem se smál, ale čím déle jsem se díval na Andriuse, tak postupně mě ten smích přecházel.
Uvědomil jsem si, jak jsou ty jeho oči nebezpečné. Nedokázal jsem se do nich nedívat. Pořád mě vtahovaly, a to o sobě můžu říct, že jsem docela silný a jen tak mě něco nedostane.
Ale on… Ty oči…
A když k tomu přidám jeho krásnou tvář, ty rty… I to, jak se červená a tváří se rozpačitě a nervózně…
„Jsi k nakousnutí,“ přestal jsem se smát a promluvil jsem na něho tichým hlasem.
Přistoupil jsem k němu ještě blíž a sklonil se k jeho krku, jehož ladnost ještě víc vynikla, když jsem mu stáhl vlasy nahoru. Objel jsem mu nosem celou linii krku a vzápětí jsem ho tlačil na linku a postupně ho začal okusovat, líbat jeho jemnou kůži až jsem se zastavil u jeho rtů.
„Jsi vážně… sladký,“ zašeptal jsem do nich.
Opřel jsem se rukama o linku a uvěznil ho tak pod sebou. Otíral jsem se svými rty o jeho, natahoval nosem jeho vůni a čím dál víc se na něho tisknul.
Kdyby to byl démon, normální démon, který tu žije, už by dávno ležel na mé posteli.
Ale tohle… Takhle… Nemá zkušenosti a já nejsem parchant, i když si to o mně všichni myslí.
Ale… Když jemu se nedá odolat. Je jak opojné víno, a to se opiju opravdu jen výjimečně.
Nakonec jsem stejně nevydržel. Jednu ruku jsem omotal kolem jeho pasu a přitáhl si ho tak těsně, že jsem cítil každý jeho sval i teplotu jeho těla ještě víc a intenzívněji než před chvilkou.
Naťuknul jsem jazykem jeho rty, a když je mírně pootevřel, už jsem neváhal…
„Abys ho nespolknul,“ ozvalo se za mnou Roufovo dotčené odfrknutí, které mě probralo z toho skoro tranzu, protože ten polibek…
Chutnal snad víc než ten krém, který Andrius chystal.
„Ať se ti to nespálí, nesnáším spálené jídlo,“ zašeptal jsem ještě, a pak jsem konečně odstoupil.
Okamžitě jsem se ale prudce otočil a máchnul rukou směrem k Roufovi, který uraženě stál u dveří, a po mém ladném gestu se proletěl celou chodbou, kde se zarazil o hrubě otesanou zeď.
Nasral mě a teď si to pěkně vyžere…
Andrius
Myslím, že jsem se trošku i urazil, když se mi Nias začal smát. Ale dlouho mi to nevydrželo, protože měl opravdu hezký úsměv a já na něm mohl oči nechat.
A to, že jsem se nesoustředil, se mi stalo osudným.
Najednou byl až moc blízko. Byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech na své kůži.
Cítil jsem i jeho rty na své kůži. Byly tak horké, tak jemné, a přitom tak podmanivé a důrazné.
Roztřeseně jsem se nadechl, když se Nias otřel svými rty o ty mé.
Myslel jsem, že omdlím na místě, jak příjemné to bylo.
Ani s líbáním jsem neměl moc zkušeností, i když jsem o tom slyšel víc než dost.
A musím říct, že některé ty věci, které jsem považoval za nesmysly, nejspíš budou pravda.
Třeba jako ti motýli, co se mi najednou rozletěli v břiše a zamířili do celého těla. Nebo jako to, že se mi začala točit hlava a myslel jsem, že mě nohy neunesou, jak jsem se cítil najednou slabý.
Slabě jsem zasténal, přivřel oči a dlaněmi se zapřel o Niasovu hruď.
Měl jsem dojem, že tlukot mého srdce musí být slyšet po celém hradě, jak mi zběsile tlouklo.
Ale stejně jak rychle tohle začalo, tak rychle to i skončilo.
Ještě na moment jsem se opřel o Niasovi záda, když se ke mě otočil a mě jen pomalu docházelo, co se vlastně stalo.
Byl to velice krátký polibek, ale nejspíš na něj jen tak nezapomenu. Nechci být jen něčí náhrada.
Nechci být jen něčí hračka, ale copak se dá něčemu takovému odolat?
Když jsem začal vnímat okolí, překvapeně jsem zamrkal, a pak se raději rychle otočil k troubě. Začalo to už hodně vonět, a navíc jsem cítil tu Niasovu náhlou zuřivost za vyrušení.
Tentokrát mi srdce nebušilo zběsile jen z toho polibku, ale i z toho, co se bude dít.
Raději jsem se věnoval koláči, který jsem vyndal z trouby, abych ho mohl dodělat a dozdobit.
Nias
Došel jsem k Roufovi, který se právě sbíral ze země. Nejspíš nemá ten zdravý pud sebezáchovy, podle toho uraženého pohledu, který na mě hodil.
Jasně, je to démon a neměl by se jen tak něčeho leknout. Ale i když vysoce postavený démon, tak pořád jen démon.
„Nejspíš zatraceně moc chceš, abych tě z toho tvého podstavce shodil dolů!“ zavrčel jsem, když jsem se nad ním sklonil. „Ještě chvíli mě ser a vrátíš se zpátky. Nebo tě zavřu dolů ke křivým!“
Rouf se s obtížemi postavil, protože neměl moc prostoru, když jsem se nad ním skláněl. Ale místo toho, aby na znamení poslušnosti sklopil hlavu, se na mě nalepil, jednou rukou mi hrábnul do rozkroku a druhou mě chytil kolem krku. A vzápětí jsem málem polykal jeho jazyk.
Na moment mě napadlo, že bych s ním… Celá ta akce s Andriusem mě tak trochu nažhavila, to rozhodně.
Jenže…
„Chceš šukat?“ promluvil jsem tiše, když se konečně ode mne odlepil a vyzývavě se mi zadíval do očí.
„Zariachovi chlapi mají moc energie, můžu tě tam hodit expresem, jestli tak moc chceš někomu roztáhnout nohy!“ dodal jsem jasnou výhružku, a on věděl, že bych to s klidem udělal.
„Nebavím se s tebou. Od té doby, co je tu on, jsi na mě zlý,“ pohodil hlavou a ukázal prstem do kuchyně.
„Byl jsem snad někdy hodný?“ narovnal jsem se a taky se ohlédl.
Andrius právě vytahoval z trouby ten koláč. To, že to moc dobře vonělo, mě pranic nezajímalo. Já zůstal viset pohledem na jeho zadku.
„Jestli chceš, abych tě ojel, musíš si to zasloužit,“ Roufovo odfrknutí, když jsem se díval až moc dlouho, mě vrátilo zpátky k němu.
„Víš, co máš dělat,“ tentokrát jsem já přes rameno ukázal do kuchyně, a pak už jsem se raději otočil a šel do patra, do své ložnice.
Ještě chvíli, a stala by se jedna ze dvou věcí.
Za prvé – Zabil bych Roufa. A to nechci udělat, protože je tady potřebný, i když nejdrzejší.
Za druhé – Vrhnul bych se na Andriuse, a to nechci taky udělat. Chci totiž ochutnat ten jeho koláč, nebo buchtu, nebo co to vlastně dělá.
Andrius
Když jsem začal dodělávat koláč, neměl jsem nějak čas sledovat, co se děje u dveří.
Proto mě překvapilo, když jsem najednou vedle sebe uslyšel známý hlas.
„A teď jako děláš co? Myslíš si, že ho tímhle dostaneš? Nebo tím svým kukučem?" odfrkl si Rouf, posadil se na linku a pohrdavě se na mě zadíval.
„Nikdy nebudeš víc než jen rozptýlení. Já jsem Niasův skutečný milenec. Znám ho už dlouho a udělal bych pro něj cokoliv. Ty nejsi nic. Jak dlouho si myslíš, že ho budeš bavit? Pár dní? Maximálně pár týdnů, protože jsi něco nového. Ale pak skončíš jen jako něčí potrava. Takže pro dobro nás všech ti radím, abys odsud vypadl. Tímhle vším jen zbytečně ztrapňuješ nejen sebe, ale i Niase."
Ta slova bolela víc, než kdyby mě něčím přetáhl, nebo zmlátil.
Podobná slova jsem několikrát už slyšel, ale i když jsem se snažil obrnit, vždycky mě zasáhla.
Stejně jako teď. A nevím proč, ale teď to bylo ještě silnější.
Přesto jsem se snažil nedát nic najevo, jen jsem rychle zamrkal, abych zahnal slzy, a v duchu proklel Niase, že mi svázal vlasy do drdolu, a ty tak nemohly teď zakrýt mou tvář.
„Hej! Posloucháš mě!" vyštěkl Rouf, až jsem s sebou škubnul a konečně se na něj zadíval.
„Chtěl bych to dodělat, prosím," řekl jsem tiše.
Chvilku to vypadalo, že snad po mě skočí, jak se na mě zadíval, ale nakonec si odfrkl, seskočil z linky dolů, a pak odkráčel pryč.
Teprve po pár minutách jsem si oddechl a na chvíli si musel sednout, abych uklidnil rozklepané nohy.
Přemýšlel jsem nad tím, co Rouf řekl. Věděl jsem, že má pravdu. Věděl jsem, že tohle nikam nepovede. Pro Niase jsem jen něco nového a neokoukaného. Ale co bude za pár dní?
Měl bych odejít dřív, než to bude bolet ještě víc, ale…
Vzpomněl jsem si na ten polibek a cítil, jak mi hoří i uši. Nemohl bych odejít. Jsem tu z nějakého důvodu a nikdy jsem to nevzdal v lidském světě, tak to nevzdám ani tady.
Poplácal jsem se po tvářích, zhluboka se nadechl, a pak si zase stoupnul, abych koláč dodělal.
Naplnil jsem ho krémem, ozdobil ovocem, trochu pocákal čokoládou.
A zatím, co se chladil v lednici, pustil jsem se do úklidu, jak jsem slíbil.
Za necelou půl hodinu se kuchyň zase leskla a koláč bych tak akorát.
Po chvilce přemýšlení jsem ukrojil dva větší klínky, naložil je na talíř, přidal vidličku a zbytek schoval pod poklici zpátky do lednice. Uvařil jsem ještě horkou domácí čokoládu, kterou jsem se taky naučil, a která se k tomuhle hodila nejvíce, a všechno to naložil na tác.
S trochu třesoucími se koleny jsem to všechno popadl a vyšel z kuchyně. Sice jsem netušil, kde přesně jsem, ale po chvilce bloudění jsem se dostal do známé chodby.
Přešel jsem k Niasovým dveřím a zaklepal.
„Jsem… jsem tady…" knikl jsem a trochu zapochyboval, jestli mě Nias slyšel.