Andrius
Ležel jsem na boku, stočený do klubíčka, a poslouchal, jakou údajnou práci má ten velevážený vůdce démonů.
Jedna věc byla nejspíš pravda, co se mezi lidmi o démonech povídala, a to, že souložili kdekoliv, s kýmkoliv, jakkoliv a kdykoliv. Bezděčně jsem si otřel krk a povzdechl si.
V jednu chvíli jsem měl opravdu na krajíčku. Nejsem ufňukánek, ale nemám rád, když si že mě někdo utahuje a jedná se mnou jako s hadrem. Ne, že by to bylo něco nového, ale vždycky mě to zamrzelo a zabolelo. A tenhle démon... Očividně je mu jedno, koho poníží nebo koho osouloží. Hlavně, když si užije.
Zavřel jsem oči a snažil se neposlouchat ty zvuky, které musel slyšet i hluchý. Ale když jsem to tak poslouchal, něco mě napadlo.
Rychle jsem se zvedl z postele, popadl odhozenou osušku, omotal si ji kolem těla a sedl si k jídlu.
Pomalu jsem žvýkal, aby měl žaludek čas si zvyknout na náhlý přísun potravy. A když jsem se zasytil, popadl jsem polštář, sundal z něj povlak a vyrobil si provizorní vak, do kterého jsem naskládal zbytek jídla, povlak z peřiny, ručník, co jsem našel a dalších pár věcí.
Nebudu tady. Nemůžu tu zůstat. Ne, když nevím, co se mnou bude, a jen tak pro legraci nikomu být nechci.
Možná jsem opravdu neměl pud sebezáchovy, když jsem chtěl utéct vládci démonů přímo pod nosem, ale nikdy jsem nebyl ničí kořist a nikdy nebudu.
Chtěl bych si s ním promluvit. Chtěl bych o tomhle místě vyzvědět víc, ale ne takhle.
Zhluboka jsem se nadechl, lítostivé se zadíval na postel, a pak rázně vykročil ke dveřím. Říkal něco o pečetích, ale co když se mě snažil jen zastrašit?
Vykoukl jsem opatrně na chodbu, srdce jsem měl až v krku, ale kromě zvuků z vedlejšího pokoje nic slyšet nebylo.
Musím si sehnat nějaké oblečení a boty.
Jo, je to fakt debilní nápad, ale opravdu mě naštval.
Po špičkách jsem vyšel z pokoje a na moment se zastavil u těch druhých. Fakt bych ho chtěl poznat líp. Jeho i jeho zemi. Ale takhle ne. Nechci se jen krčit v koutku strachy a dělat, co se mi řekne. Čekat, až si mě někdo všimne.
Na nezájem jsem byl zvyklý, protože jsem se všech stranil. Ale tohle by mě nejspíš zabilo. Navíc… Byl jsem i v očích démonů špinavý míšenec. Měl bych čekat na den, kdy si to rozmysli a zabije mě? Děkuji nechci.
„Děkuju," zašeptal jsem přesto na dveře.
Ať to bylo, jak chtělo, zachoval se ke mně zatím nejlíp že všech. Na jednu stranu mi bylo i líto, že utíkám, ale momentálně jsem to považoval za nejlepší východisko.
Hodil jsem si provizorní vak na rameno, chytil lem osušky, abych si na ni nešlapal a rozběhl se chodbou.
Až pozdě mi došlo, že jsem si měl něčím aspoň svázat vlasy a nějak si je zakrýt.
Kamenná dlažba mě studila na chodidlech, srdce jsem měl až v krku, vůbec jsem nevěděl kam běžet, ale řídil jsem se podle největšího světla, které bylo na nádvoří.
Nias
„Přemýšlím, že bych sem zavolal Roufa,“ ozval jsem se, když jsme s Mifusem leželi vedle sebe a vydýchávali ten skvělý sex.
Jo, vážně jsem si užil, ale neškodilo Mifuse občas popíchnout. Ne, že by žárlil, ale jak on, tak Rouf o sobě tvrdí, že jsou lepší než ten druhý. Řekl bych taková menší rivalita, kdo bude pro mne v posteli přednější.
Kdybych byl svině, řekl bych jim, že nejlepší byl Zeer. Jenže ten teď byl zavřený dole, a ze svého původního já si už toho moc neuvědomoval. Tenkrát, když jsem zjistil, co se stalo, byl jsem rozzuřený. Tak moc rozzuřený, že jsem vpadl do lidského světa a zničil celou jejich laboratoř se všemi, kdo tam právě byli. A k mé lítosti i s našimi démony, které tam věznili.
Žádná taková zeď, která byla postavená, mě nemůže zastavit. Pouze ji toleruji a dodržuji to, na čem jsme se kdysi hodně dávno, před pár stoletími, dohodli.
Jenže tenkrát to nešlo jinak, nedokázal jsem se ovládnout, když jsem viděl, co udělali ze schopného démona, jednoho z nejlepších, a taky jednoho z nejlepších milenců.
Ze vzpomínek mě vytrhlo Mifusovo zavrčení, když jsem zmínil Roufa.
Rozesmál jsem se, když jsem viděl jeho obličej, a měl co dělat, když se na mě vrhnul. Ne, že by mě chtěl sežrat nebo mě zabít, ale tak trochu jsem musel čelit jeho drápům, kterými se po mě ohnal, ale na to, už zase ležel pode mnou a já pěkně propleskával jeho zadek…
„Utekl,“ najednou se Mifus zklidnil a pootočil hlavu směrem k vedlejšímu pokoji.
„Vím,“ odpověděl jsem klidně. „Míří ven, na nádvoří. Nejspíš chce zdrhnout.“
„Co s ním mám udělat?“
„Nic, vyřídím si to sám. Daleko neuteče,“ odpověděl jsem, a pak myšlenkou předal všem rozkaz, že se mají stáhnout z nádvoří a nechat Andriuse projít.
„Až s tebou skončím, tak si pro něho osobně dojdu,“ zakousl jsem se Mifusovi do jeho dokonalých půlek, a brzy se pokojem zase začínaly ozývat jen zvuky, dávající najevo, co se tady právě děje.
Andrius
Než jsem se propletl chodbami toho obrovského hradu, byl jsem zpocený až na zadku a vlasy se mi lepily na holé záda a ramena. Měl jsem si obléknout něco jiného. Vymyslet něco pohodlnějšího, co by mě víc zahalovalo. Tohle asi dlouho nevydrží. Ale třeba budu mít štěstí a na něco narazím.
Byl jsem napjatý jak struna, schovával jsem se při každém šustnutí a čekal, kdy na mě někdo vyskočí.
I přesto, že jsem věděl, že démoni používají některé vymoženosti moderní doby, nejspíš byl celý hrad osvětlen pouze loučemi.
Stejně jako na nádvoří hořely ohně, místo toho, aby bylo osvětleno elektřinou.
Vykoukl jsem zpoza rohu a zahlédl dva démony, kteří stáli přímo naproti mé skrýši.
Hned jsem se schoval, ale určitě mě museli zahlédnout! Nebylo to zas tak daleko a démoni mají skvělý zrak.
Přesto se nic nedělo, a když jsem se po chvilce odvážil znovu vykouknout, démoni tam nebyli a neviděl jsem je ani nikde poblíž.
V první chvíli jsem zajásal, ale čím víc jsem se blížil ke konci nádvoří tím víc mi to začínalo být divné.
Nikdo tu nehlídá? Kde jsou všichni?
Přidal jsem do kroku, protože tohle se mi moc nelíbilo, ale co čert, nebo spíš démon nechtěl, jak jsem přebíhal přes jednu část nádvoří schovanou za vysokými sloupy, zabodlo se mi něco do chodidla.
Vykřikl jsem, ani ne tak bolesti, jako spíš překvapením, a rozplácl se, jak široký, tak dlouhý.
Potichu jsem zaklel a začal zkoumat rozsah zranění.
Krvácelo to, což mi na klidu moc nepřidalo, mohlo to jen přilákat démony, ale naštěstí to nebylo nijak hluboké.
Vytáhl jsem si trn nebo co to bylo, možná raději nevědět, vytáhl z vaku kus látky, nohu si ovázal, a pak se pokusil vstát.
No, žádná sláva, ale mohl bych to zvládnout.
Nias
„Co s ním uděláš?“ zeptal se Mifus, kdy jsem vstal z postele s tím, že jsem Andriusovi dal dost náskok.
Oblékl jsem si jen plášť, abych se nezdržoval s nějakým složitým oblékáním. Nahota mi nevadila, ale neproducíroval jsem se tak po celé zemi.
„Ještě nevím,“ odpověděl jsem a zapnul jsem si aspoň dva knoflíky, aby plášť kolem mě nevlál jako nějaký prapor.
Přešel jsem k oknu, otevřel ho dokořán a zhluboka jsem se nadechl.
Nejen ten čerstvý technikou nezkažený vzduch jako tomu je u lidí, ale i Andriuse jsem dost jasně cítil.
Vydával zvláštní vůni, která pro nás, nebo aspoň pro mne, byla něco jako pro kočky šanta…
Nedokážou ji odolat, a stejně tak i on mě tím k sobě neskutečně přitahoval, až jsem byl za to sám na sebe naštvaný.
Zabiju ho a bude po problému…
„Nevím,“ znovu jsem nakonec promluvil a pak se ještě na Mifuse otočil.
„Můžeš jít k sobě. Chci mít potom nějakou chvíli klid. Nebo ne, běž za Roufem. Zítra ho tu chci mít hned po snídani. A bez řečí!“ dodal jsem ještě důrazně, když jsem viděl, jak chce Mifus protestovat.
Ať se mu to líbí nebo ne, Rouf je nejlepší na hlídání problémových vězňů…
Za další vteřinu jsem vyskočil z okna, a když se mé nohy dotkly země, stál jsem na kraji srázu, odkud šla jeho vůně a jeho přítomnost cítit nejsilněji.
„Jen blázen by v takové tmě utíkal z mého hradu, zvlášť když to tu nezná,“ zavrčel jsem za zády malé postavy, krčící se ve tmě.
Možná si myslel, že ho neuvidím? Omyl. A měl by si to pro příště zapsat za ty své hezké uši.
Než se nadál, držel jsem ho zezadu za krk a on visel ve vzduchu nad propastí.
„Stačí jedno slovo a pustím tě. Chceš umřít nebo žít?“
Andrius
Tak jo, dostal jsem se dál, než jsem čekal.
Opravdu se mi na chvíli i zdálo, že bych to snad mohl dokázat, a nejspíš i proto jsem polevil v ostražitosti. Jinak si nedokážu vysvětlit to, že jsem si ho nevšiml, dokud mi nestál za zády.
I když…
Démoni se vlastně umí přenášet.
Tohle jsem jaksi při svém útěku nedomyslel.
Když se mi za zády ozvalo jeho zavrčení, a pak mě popadl zezadu za krk, jako bych snad nic nevážil, jen jsem vyjekl a půlky se mi stáhly strachem.
Možná jsem blázen. Možná opravdu nemám pud sebezáchovy.
Kopnul jsem nohama, snad se snaze se vyprostit, ale když mi to přineslo jen větší bolest, raději jsem toho nechal.
Své ruce jsem položil na tu jeho tlapu, kterou mě svíral, ale nebyl jsem schopný pohnout ani jediným jeho prstem.
„Nechci…" zachrčel jsem, když mi došlo, že se na něco ptal.
„Nechci zemřít, ale… Prosit o život… nebudu… Vždycky jsem… dokázal utéct… Pokud si chceš se mnou… jen hrát, tak mě… rovnou zabij…"
Jsem fakt nahraný. Sbohem světe. Sice to nebyla žádná sláva, ale občas jsem měl i světlé chvilky. A vždy jsem si dokázal nějak poradit.
Jenže teď se zdálo, že jsem se opravdu dostal někam, odkud se tak snadno nedostanu, a tím, že jsem teď utekl, jsem si jen víc uškodil.
Jen…
„Chtěl jsem… o tobě… o téhle zemi… zjistit víc… o svém otci…" zamumlal jsem a ani mi nedošlo, že jsem to snad řekl nahlas.
Nias
Fajn, nechce zemřít, ale nebude ani prosit o život. A jestli si s ním chci hrát, mám ho zabít.
Dobře. Řekl si o to…
Povolil jsem sevření právě ve chvíli, kdy ještě zamumlal své poslední slova.
Dvě vteřiny jsem se díval na to, jak nekontrolovatelně letí do té propasti, a ve vteřině třetí jsem roztáhl křídla a sletěl pro něho. Zachytil jsem ho necelé dva metry nad zemí. Kdyby dopadl, nezbyl by z něj ani ten pověstný mastný flek. Jen osuška, která se z něho s tím letem odmotala, teď dopadla do trávy vedle toho pytle, co mu vypadl z ruky.
Proč jsem to udělal? Proč jsem roztáhl křídla, když je skoro vůbec nepoužívám?
Proto, co řekl na konci?
Asi jo. Nejspíš jsem už moc starý a s přibývajícím věkem měknu.
Kolik mi vlastně je, že uvažuji jako člověk v důchodovém věku?
Kdo ví…
„Jestli se chceš dozvědět o nás něco víc,“ přechytil jsem si ho do náruče tak, aby mi nespadl a vznesl jsem se k nebi, „tak to zkus jinak a rozhodně nepros o svoji smrt, když už nechceš prosit o svůj život. První pravidlo, cokoliv řekneš, můžou démoni včetně mě, brát jako jasný povel, jasnou žádost a dlouho se rozmýšlet nikdo nebude, aby ti zakroutil krkem. Sám jsi to teď pocítil na vlastní kůži.“
Na hrad to nebylo daleko. Tenhle prcek se zřejmě neumí přenášet, jinak by se dostal o hodě dál.
A taky…
Nakrčil jsem nos, když jsem znovu ucítil jeho krev.
S tím by nejspíš daleko nedošel.
Za pár minut jsem i s ním vletěl otevřeným oknem do mé ložnice. Složil jsem křídla a jeho postavil na zem.
„Varuji tě, aby ses nepokoušel utéct, jasný?“ přísně jsem se na něho podíval, a pak už jsem ho strkal z mého pokoje na chodbu, kde jsem ho natlačil do jeho dočasného pokoje, a hned za ním zabouchnul dveře.
„A tu postel dáš do pořádku!“ křiknul jsem ještě přes dveře.
Rozhlédl jsem se po tmavé chodbě, osvětlené jen pár loučemi a zavětřil jsem.
Jasný jak facka, ještě je tady…
Věděl jsem, že Mifus ještě neodešel, a bude návštěvu u Roufa natahovat do poslední chvilky.
A já teď už nebudu čekat až do rána.
„Roufe! Okamžitě naklusej ke mně!“ rozkřikl jsem se po ztichlém hradu.
Jeden by si myslel, že jsem se zbláznil, když tu křičím na někoho, kdo je desítky mil vzdálený.
Ale já věděl, že než dojdu do pokoje, Rouf už tam bude stát v pozoru.
Andrius
Tak jo. Řekl jsem si o to. Ani ve chvíli, kdy jsem letěl vzduchem mě nenapadlo prosit o život.
Jen jsem pevně zavřel oči a snažil se nedívat na to, jak dopadnu.
Myslím, že už mi ani nevadilo, že letím nahatý. Stejně, jak dopadnu, budu mrtvý a v tu chvíli mi to už bude celkem jedno.
A při troše štěstí mě démoni po smrti neznásilní, ale sežere mě nějaké divoké zvíře.
Vyhekl jsem, když jsem na něco narazil, ale tvrdá země to rozhodně nebyla.
A rozhodně jsem nebyl mrtvý.
Otevřel jsem oči a zadíval se na vůdce démonů, jehož majestátní postava se vznášela ve tmě a mě snad v tu chvíli došla i slova.
Myslím, že mi ani nedošlo, že jsem nahý, dokud jsem nestál znovu ve svém dočasném pokoji a neobestřela mě zima.
Cože to říkal?
Nemám prosit o smrt. A mám se o nich něco dozvědět. A nemám zavdávat příčinu k tomu, aby mě někdo zabil. No, to vím taky. A mám dát pokoj do pořádku.
Jak asi, když všechno, co jsem sebral zůstalo v batohu?
Málem jsem vyletěl z kůže, když jsem zaslechl na chodbě jeho zařvání, ale naštěstí se to netýkalo mě.
Odbelhal jsem se k posteli a chtěl si sednout, ale došlo mi, že jsem zválený a trochu špinavý, tak jsem odpajdal do koupelny, abych se jen opláchl, zabalil do nové osušky a vrátil se do pokoje.
Nic jako náhradní pokrývku nebo povlečení jsem nenašel, ale i tak byla látka peřiny natolik příjemná, že jsem neodolal, osušku ze sebe sundal, a pak se zahrabal do postele.
Voněla… A byla tak pohodlná…
Neměl bych ale usnout. Jsem v hradě plném démonů, co mě nejspíš chtějí sežrat.
A nejhorší z nich je ten, jehož jméno ani neznám.
Měl bych vstát…
Jenže útěk z Carniveanu, střet s lovci, střet s démony, další útěk i zraněná noha, to všechno udělalo své. Začaly se mi klížit oči a moje poslední myšlenka patřila tomu, že jsem si zapomněl ovázat nohu, a jestli zašpiním postel, tak mě šéf rozhodně zabije…
Nias
Přesně jak jsem říkal, jen co jsem vešel do ložnice, Rouf už se válel v mé posteli a ukazoval mi, jak moc jsem mu chyběl.
Jenže tentokrát měl smůlu. Nějak mě přešla chuť. A Rouf to pochopil až ve chvíli, kdy se proletěl pokoje až na chodbu.
„Nezavolal jsem si tě kvůli šukačce!“ zavrčel jsem mu do obličeje, když jsem k němu přiskočil, než se stihl posbírat.
Zdálo se mi to, nebo začal natahovat?
Povzdechl jsem si, a pak ho zvedl na nohy. Občas si myslím, že se někdo spletl, a Rouf měl být spíš ženská. Lidská ženská.
Hezká tvář, hezká postava, nádherné husté černé vlasy, dlouhé do půli zad, výstavní prdelka, krásné uhrančivé oči, a ta pusinka…
Jenže… i když se zdá být hezký a jemný jako panenka, a že si sám snad ani tkaničku nezaváže a každý si s ním může dělat, co chce, zdání klame. Je zatraceně silný. Zaútočí ve chvíli, kdy to druhý nečeká a za vteřinu má hotovo.
Ale na mě nic z toho neplatí. A ta vteřina, kdy by se nakonec rozhodl zaútočit, by byla jeho poslední, a to on moc dobře věděl, protože jen fňuknul, jak mu bylo po mě smutno, a hned raději ztichnul.
„Pořád se za to minule na tebe zlobím, abys věděl,“ dodal jsem už o něco mírněji a postavil ho na nohy. „Ale jsem ochotný ti odpustit dřív než za čtyřicet dva let, které ti zbývají do konce trestu. Mám pro tebe úkol.“
A zatímco jsem mluvil nasměroval jsem ho do pokoje, kde byl Andrius.
„…a ty ho budeš hlídat, aby ho nikdo nesežral. A ty v prvním případě, jasný?“ ukázal jsem na spícího Andriuse. „Chci zjistit, co je vlastně zač, a dokud to nezjistím, zůstane na živu. Zařiď si to, jak chceš, ale nesmí odsud utéct.“
Nechal jsem Roufa u Andriue v pokoji a vrátil jsem se do svého. Byl to zvláštní den. Nebyl náročný nebo únavný. Prostě zvláštní…
Vyšel jsem na terasu a zadíval se na svou zem, ponořenou do tmy. Ze strany lidí se začínal objevovat světlý pruh, a bylo jasné, že za chvíli bude svítat.
Otočil jsem se na západ. Raději se dívám tam, kde lidé nejsou…
Nejsou?
Napjal jsem se, víc jsem upřel zrak do tmy, zaposlouchal se a pak vztekle zaklel.
Během pěti minut jsem byl oblečený, a i s Mifusem v podzemí. Nechal jsem si otevřít dvě kobky těch, na které se nedostalo z toho, co jsme přinesli, a vytáhli jsme je za řetěz ven.
„Nebudu vám jídlo vždycky nosit až pod nos. Jde se lovit,“ popadl jsem jednoho, Mifus druhého a za další chvíli jsme je pouštěli v hustých lesích na druhé straně země, blízko hranic.
Nemají tu co dělat. Podle jejich počtu a vybavení se nejspíš rozhodli zase někoho ulovit pro své pokusy. Ale v tuhle chvíli se oni sami stali kořistí… A i když jsem věděl, že křiví nechytí všechny, nechali jsme je, a s Mifusem do toho vůbec nezasahovali. Když utečou, můžou dát aspoň varování, že se tu od nich, nikdo z lidí, nemá ukazovat ani náhodou.
Andrius
Nejspíš jsem byl hodně unavený. Jo, určitě jsem musel být hodně unavený, jinak si to nedokážu představit. Za normálních okolností bych už totiž jinak dávno zareagoval.
Takhle mi až po dlouhé chvíli došlo, že nejspíš nejsem sám ani v pokoji, a ani v posteli.
Rozlepil jsem oči a v první chvíli se strašně lekl, že jsem se snad dostal do nějakého pekla, když se nade mnou skláněla ta žena.
Nemám moc ženy rád. Jsou hrubé a vypočítavé, manipulativní a nenávistné víc jak muži.
Dokáží slovy ublížit víc než muži pěstmi.
Vždy jsem se jim raději vyhýbal, a zvláště, když jsem v pozdějším věku začal mít i jasno v tom, kdo mě víc přitahuje. Neuměl jsem tak s ženami moc vycházet, a už vůbec jsem je nechtěl mít v posteli.
„Jak dlouho míníš chrápat?" ozvala se ta žena, než jsem stihl začít panikařit.
A jak jsem pusu otevřel, tak jsem ji zase zavřel.
Na tak hezkou ženu byl ten hlas moc hluboký.
„Hmmm," zabručela a svými štíhlými prsty mi přejela po krku.
„Šukal jsi s ním? Jak dlouho jsi tady? Kde tě našel? Říkal něco o mě? Proč jsi pro něj tak důležitý?"
Vůbec jsem nestíhal, a protože se blížila s obličejem víc ke mně, instinktivně jsem se dlaněmi zapřel o její hruď.
„Jsi muž!" vyjekl jsem, když mi došlo, že ty svaly rozhodně nejsou ženské, a když jsem pořádně zaostřil, obličej nesl mužské rysy.
„A co jako?" prskl ten démon a protočil očima.
Teď už jsem si byl jistý, a vybavily se mi vzpomínky na to, co se stalo a kde jsem.
„Mohl… mohl byste ze mě slézt, prosím?" cítil jsem, jak mi začínají hořet tváře, protože byl opravdu moc blízko.
„Až se mi bude chtít, tak slezu. A aby bylo mezi námi jasno, princezničko, tak je můj, jasné?! Jen můj. Sice máme teď neshody, ale jsem jediný, kdo mu může nastavit prdelku, protože jsem ten nejlepší. A ani Mifus, který je jen náhrada za mě, nedokáže líp kouřit a roztahovat nohy, jak já. Takže ruce pryč, nebo tě sežeru dřív, než řekneš Agaria."
Myslím, že jsem se asi ještě neprobudil.
Zmateně jsem zamrkal, a tak nějak vůbec nepobral, o co tu vlastně jde, ale než jsem se na něco zmohl, démon mi zmizel ze zorného pole, ale s ním i moje peřina, a já se tak před ním ukázal zcela nahý.
Vyjekl jsem a instinktivně se stočil do klubíčka.
„U všech démonů! Ty jsi nějaká cíťa, ne?" zaslechl jsem vedle sebe, ale než jsem se stačil otočit, něco mi zakrylo výhled.
„Obleč se. A pohni. Mám na tebe dohlížet, takže budeš dělat, co ti řeknu, jasné?!"
Nias
Tma začínala řídnout, ale křik a skřeky naopak sílily. Nezjišťoval jsem přesně, kolik jich tu je. Ale odhadem tak kolem patnácti. A dovolili si sem najet terénními auty.
A to mě rozzuřilo ještě víc, než když jsem zjistil, že vnikli na naše území.
Nechal jsem křivé lovit a jen jsme je s Mifusem z povzdáli hlídali, a zasáhli jen v případě, kdy hrozilo, že jim někdo z lidí ublíží.
Ti muži byli dobře organizovaní a hlavně vyzbrojení. Nejnovější technikou. A bylo vidět, že se nesnaží zabíjet, ale někoho prostě ulovit.
Stejně jako lidé i my máme své slabé kusy. Kdyby nás lidé víc studovali, víc si o nás zjistili, věděli by, že tady na nikoho takového nenarazí. Nikde poblíž hranic. Měli své sady víc ve vnitrozemí a vždy mezi sebou měli pár démonů silných, kteří je chránili.
Tady spíš žili a potulovali se ti, kteří měli víc rádi samotu a nezávaznost. Ale, i když nebyli slabí, vůči některým lidským vynálezům a zbraním, byli bezmocní.
Brzy se počet lovců zmenšil o dvě třetiny, a z pěti jejich aut zůstalo jen jedno. Mifus se o další postaral, ale než se stihl dostat k tomu pátému, čtyři z lovců do něho naskákali s vědomím, že tohle nezvládnou a život je jim milejší, a snažili se ujet.
Zaskřípal jsem zuby, když jsem viděl, jak koly rozryli trávu…
„Nech je být, postarej se o svého!“ křikl jsem na Mifuse, který je chtěl zastavit.
Já sám jsem musel krotit toho svého, když začal trhat na kusy jednu z mrtvol, které tu různě po lese ležely.
Zastavil jsem se na jedné mýtině, když se mi křivého podařilo dostat zpátky do řetězů.
„Byl jsi dobrý,“ pohladil jsem ho po jeho špinavých vlasech, zatímco on seděl u mých nohou a pořád na všechno kolem sebe vrčel.
Ani nevím, jestli vnímal to, že na něho mluvím.
„Nech to tu vyklidit a ty kusy masa nech odnést na hrad do podzemí. Zeera si nakrmím sám,“ popadl jsem jednu z mrtvol, která byla jakž takž vcelku, přitáhl jsem si k sobě křivého, a po Mifusově ujištění, že se o všechno postará, jsem se přenesl na hrad, rovnou do podzemí ke kobkám.
Předal jsem křivého démonovi, který měl hlídku, ať se o něho postará, a sám jsem zamířil na druhý konec, kde úplně tu poslední a nejprostornější kobku, tak trochu bokem od ostatních, obýval Zeer.
„Donesl jsem si jídlo, Zeere,“ promluvil jsem nezvykle tiše a mile, když jsem vstoupil dovnitř.
Andrius
Chvíli trvalo, než jsem se odvážil z postele a za neustálého démonova popichování obléknout.
Zjistil jsem, že jsou to moje vlastní věci, ale vyprané, a dokonce i opravené, takže vypadaly jako nové.
Tmavší volnější kalhoty na gumu a šedá halena s dlouhými rukávy, která mi sahala k bokům a většinou jsem ji v pase stahoval tenkým páskem. Patřil k tomu ještě plášť, ale ten jsem teď nepotřeboval.
Když jsem byl oblečený, konečně jsem si mohl prohlédnout i toho démona, co mě vzbudil.
Byl moc hezký, až mě to překvapilo. Nečekal jsem, že mezi démony bude i někdo takový.
A věřil jsem i tomu, že by mohl být šéfův milenec.
Jen nevím, proč to říkal zrovna mě.
„Tak?" vyrušil mě z myšlenek, když si stoupl těsně ke mně a založil si ruce na hrudi.
„Proč jsi tady? Co chceš? Kdo tě poslal?" vyhrkl na mě a s každou další otázkou se jeho tvář ke mě víc přiblížila.
„Já…" snažil jsem se uhnout pohledem a o krok ustoupil.
„No?"
„Chci poznat tuhlezemiavašehošéfa," zamotal se mi jazyk, jak jsem to ze sebe chtěl rychle dostat.
Démon se na mě jen podíval, zamračil se, ale nic neřekl.
„Jak… jak se jmenujete?" odvážil jsem se zeptat, když bylo ticho až moc dlouhé a já nevěděl, co dál.
Démon chvilku přemýšlel, vypadalo to, že se nemůže rozhodnout, jestli mě zabít, nebo seřvat, nebo vyhodit, než pokrčil rameny a vydal se ke dveřím.
„Rouf. A ty mi budeš říkat mistře Roufe, rozumíme si? A teď si sedni na prdel a nehni se, dokud ti neřeknu. Já se jdu protáhnout," odpověděl mi nakonec, a než jsem stihl něco říct, zmizel za dveřmi.
Sesunul jsem se do křesla, které kromě postele, stolku a skříně, v pokoji bylo, a pokoušel se uklidnit své tlukoucí srdce.
Mimoděk mě napadlo, proč poslal toho Roufa a nepřišel sám.
No, nejspíš nemá čas zabývat se s podřadnými kříženci.
A přitom… Docela rád bych ho viděl. Až jsem se nad tou myšlenkou začervenal.
Chvilku jsem přemýšlel, co budu dělat, a nakonec mi to nedalo.
Nemůžu tu jen sedět. Říkal jsem, že chci poznat tuhle zemi a démony. Na útěk budu mít ještě dost času. Po včerejšku už vím, že to nesmím uspěchat. Proto by neškodilo se po hradě projít a prozkoumat to tu.
Navíc jsem potřeboval najít něco, čím bych si svázal vlasy.
Zhluboka jsem se nadechl, přešel ke dveřím, a pak opatrně vystrčil hlavu na chodbu.
Nejspíš proto, že jsme byli v křídle samotného šéfa tu bylo poměrně ticho a nikde ani noha.
Dodal jsem si odvahy a vyšel na chodbu.
Měl jsem v plánu projít toho, co nejvíc, možná najít nějakou kuchyň, abych si začal dělat tajné zásoby, ale když jsem procházel kolem dveří sousedního pokoje, z náhlého popudu jsem chytl za kliku a vešel dovnitř.
Vonělo to tam po něm. A taky po něčem jiném.
Nakrčil jsem mírně nos a přešel k oknu, abych ho otevřel.
Pustil jsem dovnitř nejen čerstvý vzduch, ale i světlo, takže jsem si pokoj mohl celý prohlédnout. No, spíš, než pokoj to byl skoro sál. A překvapivě příjemně zařízený.
Měl bych odejít a nešpehovat. Už jsem chtěl přejít zpátky ke dveřím, když mi pohled padl na jeden menší stolek. Byly na něm úhledně srovnané stužky v černé barvě. Neodolal jsem.
Byly z příjemného materiálu, a stejně jako celý pokoj i ony voněly jako on.
Nias
Stál jsem nad Zeerem a díval se, jak se krmí. Po chvíli jsem k němu natáhl ruku a položil ji na jeho hlavu.
Lesk jeho havraních vlasů dávno zmizel, ale stále je měl jemné. Jen teď krátké, protože jsem mu je pravidelně zkracoval už kvůli tomu, aby se lépe udržovaly.
Zeer zaregistroval, že se ho dotýkám, na moment ztuhnul, přestal žvýkat a s vrčením ke mně zvedl hlavu.
Jeho oči už delší dobu nic nevyzařovaly. Žádnou sílu, kterou tak kdysi oplýval. Ano, byl siný i teď, ale byl jako divoké zvíře vedeno jen vrozenými pudy.
„Jen klid,“ jemně jsem prohrábl jeho vlasy a dal ruku z jeho hlavy pryč. „Jen se v klidu najez. Já sem potom někoho pošlu, aby ti tu uklidil, ano?
Ještě jsem se na něho usmál, i když jsem vůbec netušil, jak to bere. A pak jsem se otočil a odcházel pryč.
„Níí…“ zvalo se tiché zaskřehotání.
Prudce jsem se otočil a šokovaně na Zeera pohleděl.
Na moment se mi i zazdálo, jako by v těch mrtvých očí byla i na moment jiskra, kterou tam kdysi míval.
„Níí…“ zopakoval znovu a zadíval se mi do očí.
Ale vzápětí se ozvalo bouchnutí na chodbě, skřek jednoho z křivých, a ta chvilka, kdy se zdálo, že Zeer vnímá, že je aspoň na moment sám sebou, byla v tu ránu pryč.
Vyskočil na svou palandu, až řetězy zarachotily, vycenil zuby a začal výhružně vrčet.
„Je mi to líto,“ přešel jsem k němu, pohladil ho po vlasech i za riziko, že mě kousne, ale pak už jsem raději rychle odešel.
Byl jsem z toho vedle. Už dlouho se mi nestalo, aby mě něco rozhodilo, jako právě to, co teď Zeer udělal. Od teď věřím tomu, že tam někde uvnitř té „pokřivené stvůry“ je to stále on.
Ani jsem se nesnažil přenášet. Rázným a rychlým krokem jsem prošel podzemím, kde se za mnou ozývaly čím dál hlasitější skřeky, podle toho, jak jsem míjel jednotlivé kobky.
Až teprve na chodbě jsem se trochu uklidnil, ale přesto jsem nezpomalil.
Vyšel jsem do patra s mým pokojem a málem se srazil s Roufem. Spíš se mi pověsil na krk, sotva mě uviděl.
„Byl jsi na lovu?“ zavrněl mi do ucha a přičichl si ke mně.
„Máš hlídat Andriuse, tak co tu děláš!“ strhl jsem ho ze sebe, až dopadl přede mně na zadek. „Kde je?“
„Je u tebe,“ mávl uraženě rukou, pak se zvedl a promnul si výmluvně své pozadí.
No, ukrást tam nemá co. Teda, ne, že by tam nic nebylo, ale daleko by se s lupem nedostal. Možná…
„Netušil jsem, že po mě tak toužíš,“ ozval jsem se hned, jakmile jsem otevřel dveře a uviděl ho stát u mého toaletního stolku. „Jestli chceš, jednu si vezmi, ať vlasy necouráš po zemi, nebo ať ti je někdo ze závisti nevyškube.
A pak, jako by tam vlastně ani nebyl, jsem se svlékl, rozpustil si vlasy a nakráčel si to do koupelny, abych ze sebe smyl ten odporný lidský smrad a jejich krev.
Přeci jen jsem se do hradu táhl s jednou mrtvolou…
Andrius
Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál a mačkal v ruce ty stuhy.
Měl jsem chuť si jednu vzít, ale nebylo by to moc drzé? Už tak jsem nejspíš žil jen se štěstím. A teď jsem nejen bez dovolení vlezl do pokoje samotného šéfa, ale hrabal se v jeho osobních věcech.
Vlastně…
Zamyslel jsem se a uvědomil si, že ani nevím, jak dlouhé má vlasy. Takových věcí jsem si nestačil včera všimnou, a ani nebylo se čemu divit.
A nakonec jsem se tak ponořil do myšlenek, že mě z nich nevytrhl nikdo jiný než samotný šéf, který si to nakráčel dovnitř, řekl, ať si klidně nějakou vezmu, a pak jako bych tam ani nebyl, se svlékl a vlezl do koupelny.
Na jednu stranu jsem si oddechl, že mě hned nesežral, na stranu druhou mě možná i trochu zamrzelo, že mě tak ignoroval. S takovou se o něm a o tomhle místě nikdy nic nedozvím.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, zadíval se ke dveřím z pokoje, napůl očekával, že se objeví Rouf nebo jiný démon, zapřemýšlel jsem, a pak se rozhodl.
Sebral jsem kuráž, v ruce sevřel jednu stuhu a opatrně vešel do koupelny.
Vydechl jsem v úžasu, když jsem viděl tu prostornou místnost a obrovskou vanu, která spíš vypadala jako bazén. A v bazénu si hověl samotný šéf.
Až teď jsem si všiml, jak nezvykle dlouhé vlasy na démona má. Rouf měl sice taky dlouhé, ale ne tak, jako jejich samotný vládce.
„Já… vezmu si tuhle…" ukázal jsem na stuhu v ruce, a aniž bych čekal na souhlas, rovnou si stáhl vlasy a trochu je svázal do menšího drdolu.
Nervózně jsem přešlápl z novy na nohu a skousl ret.
Odvahu, Andriusi, odvahu.
„Já… mohl bych… mohl bych znát tvé jméno?" vydoloval jsem nakonec ze sebe.
Nias
Během chvilky byla vana plná vody i s bylinkovou solí, která to tu všechno krásně provoněla.
Nejsem prase a nemám rád špínu, i když vím, že se ji vždycky nevyhnu.
Jen lidé si o nás myslí že jsme špíny, žereme rukama ze země, co zrovna najdeme, že máme křivé a žluté zuby, že máme drápy a na hlavě rohy.
No, drápy a rohy máme, to jo. Ale ne vždy je ukazuji. Pohodlnější to je bez nich. A mé rohy, zahnuté dozadu, jasné ukazují moji nadřazenost nad ostatními. Vlastně nejen rohy, ale i křídla, drápy, i koruna, kterou si nenasazuji, ale mám ji trvale táhnoucí se přes čelo, kde se pak schovává ve vlasech. Lidé tomu myslím říkají tetování, jenže tohle má do tetování daleko, já se s tím narodil. Jen postupem času se k jedné ostnaté čáře přidaly další tři a jejich černá barva se zvýraznila. Na rozdíl od lidského tetování tohle nikdy nezmizí.
Když jsem se osprchoval a pak se usadil ve vaně, přemýšlel jsem nad tím, čeho jsem tam dole byl svědkem. Je nějaká možnost, že by se křiví vrátili do normálu?
Nebo je to jen tím, že Zeer patřil k nejsilnějším démonům, velel démonským vojskům při různých taženích, a strach z něho měl dokonce i Mifus, a Rouf se mu vyhýbal raději obloukem.
Ale, co když by přeci jen nějaká možnost byla?
Začal jsem uvažovat nad tím, že bych se vydal do lidského světa, do jejich laboratoří, a zkusil zjistit, co se dá. Když lidé někoho z nás pokazili, mohli by to umět i napravit.
Jsem vládce démonů, jsem silný, oplývám různými schopnostmi, ale čarovat neumím.
Rozmrzele jsem mlasknul, když mě v mém přemýšlení vyrušil Andriusův hlas.
Ale pak jsem zvedl hlavu a udiveně se na něho podíval.
„Opravdu chceš vědět jméno toho, kdo tě jednou sežere?“ narovnal jsem se v sedu, natáhl ruku a než se milý Andrius nadál, stáhl jsem ho k sobě do vody.
Chytl jsem ho za nohu, i za cenu že se málem utopil, a zvedl jsem si ji k obličeji.
Nemýlil jsem se. Dobře jsem cítil krev. Jen doufám, že nezašpinil postel.
Olízl jsem mu dvakrát patu, a pak jsem ho pustil a znovu se pohodlně opřel. Nohy jsem si přehodil přes jeho stehna, a pak se na něho zadíval, jak kolem sebe prská vodu.
„Myslel jsem, že mé jméno je v lidském světě známé dostatečně. No, nejspíš to budu muset napravit a napsat stížnost lidské vládě,“ zašklebil jsem se, ale pak jsem zvážněl.
„Jmenuji se Nias, a říkej mi, jak chceš jen nechci slyšet žádné oslovení jako nestvůra, stvůra, zrůda, netvor a podobně. A to nikde a u nikoho. Pokud to u někoho slyším, vyrvu mu osobně jazyk. Tohle pravidlo tu platí pro všechny. Nejspíš sis mohl všimnout, teda pokud jsi to stihl zaregistrovat, ale ani těm dole tak neříkáme. Proto jim říkáme křiví… Za chvíli bude oběd, v jídelně na konci chodby, jestli chceš, můžeš se připojit.“
Když jsem domluvil ještě jsem pootočil hlavu ke dveřím.
„Roufe, zařiď oběd v jídelně!“
Andrius
Docela jsem se lekl, když se mě zeptal, jestli chci znát jméno toho, kdo mě jednou sežere.
Ale než jsem stihl odpovědět, už jsem polykal a prskal vodu.
Ani jsem se nestačil zastydět, když mi olízl patu, na kterou jsem skoro i zapomněl.
Ale už to nejspíš vůbec nekrvácelo a zčásti to bylo zatažené.
Chvili mi trvalo, než jsem ze sebe tu vodu dostal, a když jsem začal vnímat, díval jsem se až zblízka do jeho očí.
„Nias…" zopakoval jsem, když mi došlo, že mi konečně řekl své jméno.
Dlaněmi jsem se zapřel o jeho ramena, jak jsem se chtěl trochu odtáhnout, a pod prsty cítil horkost jeho kůže i pevné svaly.
Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale najednou jsem se přistihl, jak prsty objíždím jeho korunu na čele a stahuju mu trochu hrubší, ale pevné vlasy za ucho.
„Tvé jméno… možná v lidském světě známé je. Ale… já jsem zrůda. Nepatřím mezi lidi. Těžko by se mnou někdo mluvil o tak důležité věci, jako je Agarie a pán démonů," podařilo se mi ze sebe vysoukat rozumnou větu.
„A taky… I když mě jednou sežereš, aspoň budu vědět, kdo jsi. A pro mě… jste jen démoni. Prostě démoni. I když z těch dole… šel strach," zamumlal jsem nakonec, když se mi vybavilo to, co jsem tam zahlédl a slyšel.
Ještě chvíli jsem si Niase prohlížel, než jsem se nakonec odvážil odtáhnout a vyhrabat se z vody.
„Zrovna jsem si to oblékl," zabručel jsem a zadíval se na mokré oblečení, když jsem se přehoupl přes okraj bazénku.
„A taky… je dobrý nápad, abych se ukazoval mezi ostatními? Chci říct… vím, jaký názor mají lidi i démoni na někoho, jako jsem já," pokrčil jsem rameny a hledal něco, čím bych se mohl osušit.
Nias
Andrius měl štěstí, že vylezl z vany, jinak bych mu za to, že o sobě řekl, že je zrůda, nejspíš už ukousnul jazyk.
Díval jsem se, jak z něho crčí voda.
Jo, takhle opravdu k obědu nemůže. Všude by bylo mokro.
Zamyslel jsem se, od koho by mu tak mohly padnout věci. Ale všichni byli větší než on, a ti, co byli přibližně stejně velcí nebyli zrovna moc čistotní, a taky proto žili mimo hrad ve svých osadách.
„Gwyllion!“ ozval jsem se o něco hlasitěji, ale snažil jsem se až moc nekřičet, aby Andriusovi nepraskly ušní bubínky.
„Chci tě vidět při obědě, a vezmi s sebou nějaké oblečení, no, asi tak sto šedesát pět, maximálně sto sedmdesát, štíhlý. A bude to něco slušného! Vím, že máš sbírku hader poutníků, které jsi sváděla na scestí! A přines to ke mně!“ dodal jsem, když se ozval ženský hlas, že nic takového nemá.
Ještě jsem ji upozornil, že to tu bude do pěti minut, ať hne tou svou prdelí, jinak si pro ni osobně dojdu.
Co na tom, že žije jako jediná v lidském světě. Je natolik krásná, že ji tam nechávají. Spíš nevěří tomu, že by mohl být démon, mají ji spíš za anděla. Ale tím lépe pro nás, aspoň máme občas zprávy o tom, co se tam děje. A ona si dává sakra dost dobrý pozor na to, aby se neprozradila.
Vylezl jsem z vany a otočil se na Andriuse. Mohl bych mu ty věci usušit za pár vteřin, ale nemusí chodit pořád v těch samých hadrech.
„Jestli je něco vhodné nebo ne, nech na ostatních. Pokud vím, chtěl ses o nás něco dozvědět, a nejlepší je začít u společného oběda. I když… Nevím, jestli ti to o nás něco řekne, ale pořád lepší než nic. A svleč si to tady, nechci mít vedle mokro,“ ukázal jsem na něho ještě prstem, a pak už šel vedle, protože se ozvalo zaklepání a ženský hlas, že nese ty zatracené hadry.
„A jak budeš mít dole ty mokré hadry, přijď si něco vybrat, módního poradce ti dělat nebudu!“ křikl jsem ještě na Andriuse a šel konečně otevřít ty dveře, aby mi z nich naštvaná démonka nenadělala svými drápy třísky.
Andrius
Zíral jsem na zavřené dveře, když Nias odešel a snažil se to v hlavě přebrat.
Nechává mě spát v čisté posteli, okoupal mě, dal mi najíst, nechal mě žít, a dokonce mi shání i oblečení. Přesto jsem měl ale pocit, že je na mě naštvaný. Že by byl nejraději všude jinde, a ne se mnou.
Povzdechl jsem si, a na okamžik se posadil na okraj vany. Promnul jsem si skoro zahojenou patu a uvědomil si, že i když se Nias tváří drsně, jeho doteky byly kupodivu jemné.
Nebo jsem si to možná jen namlouval.
Zatřepal jsem hlavou, svlékl si věci a zabalil se do té největší osušky, co jsem našel.
Rozhodně nepůjdu vedle nahatý. Je mi jedno, jak to démoni mají, já se tu nikomu ukazovat nebudu.
Trochu bojácně jsem se podíval na tu démonku, co stála ve dveřích s rukama v bok, mračila se na Niase a věci, které přinesla, ležely vedle na stolku.
Nevypadala nadšeně, a ještě míň, když mě uviděla.
„Z toho, co bude nosit, zpátky nic nechci," prskla směrem ke mně, a pak zmizela.
Jo, pořád zapomínám, že se démoni umí přenášet.
Víc jsem si popotáhl osušku a povzdechl si. I když jsem byl zvyklý, občas i takhle celkem neškodná slova dost zabolela. Ukázalo mi to, že vlastně nikam nepatřím.
Přešel jsem k té hromadě oblečení, zamrkal, abych zahnal slzy a zadíval se na Niase.
„Děkuji," zašeptal jsem, popadl věci a raději vyběhl z pokoje a zamířil do toho svého.
Probíral jsem se věcmi a k mému zklamání zjistil, že většina z nich mi sice padne, ale…
Měl jsem rád volnější věci, a ty kalhoty, které jsem jako jediné byl ochotný na sebe vzít, byly až moc upnuté. Ale nahý jsem rozhodně na oběd jít nechtěl.
Vlasy jsem lehce vysušil, protože se mi namočily a rozpustily, znovu je stáhl stužkou a na závěr si oblékl tmavou košili s krátkým rukávem.
No, nebyl to zrovna můj styl, ale oblečení bylo čisté, pohodlné a vonělo po květinách.
Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit.
Tak jo. Nias má pravdu. Pokud je chci poznat, nemůžu se vyhýbat něčemu takovému.
S trochu třesoucími koleny jsem nakonec vyšel z pokoje, a trochu nerozhodně zůstal stát na chodbě.
Netušil jsem, kde je jídelna, nevěděl jsem, jestli jít za Niasem nebo najít Roufa.
No, nemůžu pořád čekat, že mě někdo bude vodit za ručičku. Řekl jsem Niasovi, že chci všechny poznat. Chci poznat tenhle hrad. A když půjde do tuhého, tak i utéct. A nejlíp tohle místo poznám sám.