Nias
Byl jsem naštvaný. Hodně naštvaný. Diblaim udělal něco, co se nepromíjí.
Ani jsem se ho nemusel ptát, na čem založil smlouvu s Uestou. Bylo mi víc než jasné, že se to týká mě.
Buď mě chtěl Diblaim zničit, což hrálo do karet i Uestovi, protože by to byl cíl, který by měli společný.
Nebo chtěl po Uestovi, aby ho zbavil smlouvy, kterou má se mnou, a to bez následků, které to s sebou nese, pokud smlouvu poruší. Nebo chtěl prostě přede mnou ochránit, protože Diblaimův čas se krátí.
Zbývalo mu ještě tak deset let vládnutí a hlavně, deset let života, než by zaplatil svou cenu.
Co si vlastně myslel? Že na to nepřijdu, nebo že ho Uesta opravdu ochrání?
Houby. Uesta si jde jen za svým cílem. A teď, když zjistí, že je Diblaim k ničemu, dá od něho ruce pryč.
„Jsem rád, že se tam Uesta neobjevil. Nejspíš měl práci někde jinde,“ promluvil jeden z diplomatů a ostatní na to přikývli v souhlasu.
„Poradil bych si s ním,“ přestal jsem přecházet po tom Gwylliině prostorném obýváku a posadil se do křesla.
Pravda ale byla, že i tak jsem měl po těle stále nepříjemný pocit. Cítil jsem pořád ten silný Uestův vliv, a i když si jsem jistý, že si s ním poradím, bude to pro mne nejspíš dost těžký protivník, který mi nedá nic zadarmo. Ať chci nebo nechci, moje hrdost musí stranou, a budu se muset poradit, jak na něho.
A nejspíš si na pomoc přizvu Haela a Enpehrnona.
„Vy se teď k Diblaimovi ani nepřiblížíte, ani k jeho rezidenci, jasné?“ podíval jsem se na všechny a byl jsem rád, že bez problému souhlasili. „Nejspíš budu muset využít pomoc Earthworma. Nechci, ale je jediný, kdo se může bez problémů dostat nepozorovaně k Diblaimovi a může pátrat i kolem laboratoří.“
Dobře jsem na ostatních viděl, že jsou z toho nesví. Ale pro bezpečnost jejich i ostatních, tohle je teď nejlepší volba. A na Earthworma se nedostane ani Uesta.
Je to celkem nebezpečný démon, a má schopnosti, které nemá nikdo jiný z démonů. A taky proto je v izolaci, protože ve své povaze je tak trochu nevyzpytatelný. Jistotu ale u něj mám, že splní každý příkaz, který mu dám.
„Vracím se, dám vám vědět, jak se rozhodu, abyste byli připravení. A vy mi dejte vědět, kdyby se cokoliv dělo, nebo jakoukoliv informaci, která by mohla být důležitá.“
Rozloučil jsem se s nimi kývnutím hlavy, a pak už se konečně přenesl do Agarie.
Chtěl jsem jít nejdříve za Enphernonem, ale pocítil jsem, že právě míří do mé ložnice, a tak jsem se přenesl rovnou za ním. Zastihl jsem ho přede dveřmi, prý potřebuje i protáhnout nohy, tak se nebude pořád přenášet. Andrius by měl být už v pořádku, ale pro jistotu ho chtěl ještě jednou zkontrolovat.
„Potřebuji s tebou ještě dneska mluvit, a s Haelem. Ještě před večeří. Teď se chci chvíli věnovat Andriusovi a Zeerovi a po večeři jen Andriusovi. Zavolám si vás,“ otevřel jsem mu dveře, aby mohl vejít a zkontrolovat Andriuse i Zeera.
Andrius
Musím říct, že čas strávený se Zeerem utekl, až moc rychle a bylo to noc fajn. Chápal docela dost věcí, i když to opravdu bylo, jako bych učil malé dítě. Ale vůbec mi to nevadilo. Chvilku jsme si i povídali,
Teda spíš jsem povídal já, mluvil jsem hlavně o Niasovi, jak jinak, a přemýšlel nad tím, co se děje.
Nias nejspíše odešel řešit tu záležitost s proměněnými démony a Uestou. Měl jsem strach. I když se mnou byl Zeer a já se aspoň trochu rozptýlil, měl jsem přece jen pořád strach.
Zapřemýšlel jsem, jestli bych nějak nedokázal pomoct. Budu se muset nejspíš Niase zeptat.
Když už tu mám bydlet, když už chci být po jeho boku a nechci ho zklamat, musím se trochu zapojit.
Přece musí být něco, co i někdo jako já dokáže. Určitě… Doufám…
A nejspíš z toho všeho přemýšlení, a z toho, že jsem právě ležel tři dny v horečce, jsem usnul.
Netuším, jak dlouho jsem spal, ale probral mě dotek a hlas.
„Andri… Nii… vrátil…"
Překvapeně jsem zamrkal a zvedl se do sedu. Trochu popletené jsem se rozhlédl kolem a nepřítomně se usmál na Zeera, který mě zvědavě pozoroval.
„Ja usnul? Promiň," zamumlal jsem.
„Andri usnul… Zeer… hlídat…" napnul hruď Zeer a já měl chuť ho hned obejmout.
Nias
Vešli jsme právě ve chvíli, kdy se Andrius probral a Zeer se mu snažil říct, že ho celou dobu hlídal.
Zatímco Enphernon šel rovnou k nim, já zůstal stát a díval se na ně, a přemýšlel nad tím, že jsem opravdu Zeera zanedbal. Bral jsem ho od začátku jako ztracený případ, když jsem se s ním tenkrát vrátil, a vůbec mě nenapadlo, že by se aspoň trochu mohl zlepšit. Myslel jsem, že je jeho stav nevratný, ale stačilo, aby přišel Andrius a situace se změnila. Začal jsem uvažovat o tom, že bych zkusil Andriho požádat, zda by to samé nezkusil i u ostatních křivých. Postupně, po jednom…
Ale nejdříve musí zesílit a nabrat trochu víc svých démonských sil, abych se o něho nemusel pořád bát.
Už to není jen tak obyčejná starost. Prostě jsem si to v tuhle chvíli přiznal naplno, když jsem ho tu tak viděl.
A nejen to. Byl tak… roztomilý, když byl rozespalý, byl nádherný už sám o sobě, a já pocítil to zvláštní hřejivé teplo, když jsem ho viděl, když jsem se mohl vrátit a já věděl že tu bude. Bylo to něco, co mě nutilo se usmívat…
„Zamiloval jsem se,“ zadíval jsem se na něho, ale vzápětí jsem šokovaně ustoupil o krok.
Já to vážně řekl? Opravdu? A nebylo to zrovna romantické…
„No, sice jsi mohl počkat, až budete sami, ale konečně je to venku,“ dal mi Enphernon herdu do zad.
„Vezmu Zeera s sebou, a půjdeme za Sayltherem. Zkusíme, jestli to u něho zvládne, abychom ho nemuseli zavírat do kobky.“
Andrius
Myslím, že jsem čučel jako sůva z nudlí a nevěděl, jestli ještě nespím po Niasově prohlášení.
Dokonce jsem jen matně zaregistroval Enphernonova slova, že vezme Zeera k otci.
Neee, musel jsem se přeslechnout.
Opatrně jsem vylezl z postele a posbíral hry, abych je uložil na stůl.
„A-ahoj…" řekl jsem trochu rozpačitě.
Netušil jsem, jak se teď chovat, když jsem konečně Niasovi řekl, co k němu cítím.
„Nevěděl jsem přesně, co se Zeerem dělat, tak jsem si od Chireema půjčil nějaké hry. Byla to zábava. Zeer je moc šikovný a snaží se. Ale myslím, že jsem u toho usnul. Ale je mi opravdu dobře," dodal jsem hned, aby si Nias nemyslel, že je mi třeba ještě nějak špatně.
A taky jsem pořád nedokázal probrat Niasova slova. Teda pokud se mi to jen nezdálo. Ale nejspíš zdálo. Nebyl jsem pro Niase vůbec vhodný.
„A co ty? Teda… Nechci se nějak vtírat nebo něco, ale víš… Přemýšlel jsem a… no… Není něco, co bych třeba mohl udělat? S čím bych ti mohl pomoct? Víš já… Mám pocit, že jsem k ničemu. Ty máš spoustu práce a starostí, zvláště teď, a já ti na klidu moc nepřidávám, když dělám jednu hloupost za druhou. Rád bych to napravil. Rád bych ukázal, že dokážu i něco jiného než přidělávat problémy," během řeči jsem přistoupil k Niasovi a zadíval se do jeho oči.
Vypadal tak…
„Vážně nechápu, co na mě vidíš," řekl jsem tiše a začervenal se. „Sám sebe už bych dávno vyhodil. Ale ty… Nejspíš proto jsem se do tebe… zamiloval? Tak jiný… Chytrý, mocný, silný a krásný… A zase melu kraviny, viď?"
Ještě víc jsem se začervenal a raději se zadíval někam doprostřed Niasovy hrudi, jak jsem se styděl.
Nias
Byl jsem tak v šoku, že jsem to řekl a nahlas, že jsem ani nezareagoval na Enphernonova slova a ani na jeho a Zeerův odchod.
Málokdy mě něco nebo někdo vyvede z míry. A já to právě dokázal sám sobě. Měl bych si dát metál…
„Víš,“ objal jsem Andriuse, a víc ho na sebe natiskl, „jsi na půl člověk, a proto máš i jiné myšlení a cítění než my, kteří jsme stoprocentní démoni. Seznámím tě s těmi pár, kteří jsou jako ty. Není to na škodu, jsou v pohodě, nemají předsudky vůči lidem ani vůči démonům. Žijí tu už nějaký ten pátek, tak jsou schopni ti říct, s čím se potýkali, než se tu naučili žít. Na co by sis měl dát pozor, a co je pro tebe výhodou. Hned zítra zajdeme za jedním, který tu v nedaleké osadě žije, a ze všech polovičních démonů navíc i nejdéle.“
Nevím, proč jsem začal mluvit právě o tomhle. Jo, už vím, Andrius zmínil, že by rád něco dělal, a taky… Snažím se zamluvit to, co je hlavním bodem dnešního dne?
„Přemýšlel jsem o tom, že by sis vzal na starost Zeera. A pokud by to bylo v pohodě tak postupně i další, co jsou dole zavření. Ne, všechny najednou, ale postupně, abys nebyl ohrožený, protože někteří jsou hodně nevyzpytatelní, a jak jsi viděl, kromě jiného se krmí i na lidech. Jako by jim tím chtěli oplatit to, co s nimi udělali.“
No tak, Niasi, seber se. Už jsi to jednou řekl, i když bezděčně, tak to prostě řekni znovu…
„Andriusi,“ kousek jsem ho od sebe odtáhl a za bradu mu zvedl hlavu, abych mu viděl do očí.
„Nepochybuj o sobě pořád. Jednou za čas, prosím, ale pokud to budeš pořád opakovat, začne to být otravné a ostatní tě tak určitě i začnou brát. A já nechci, aby pochybovali o někom, kdo bude stát po mém boku. A já chci, abys stál po mém boku, protože… Opravdu jsem se do tebe zamiloval.“
Po svých slovech jsem se přitiskl na jeho rty, abych to potvrdil polibkem, a pomalu jsem ho tlačil k posteli.
Říkal, že se cítí v pohodě, Enphernon taky nic nenamítal, takže…
Jo, jsme pár, a já se chci se svým Andriusem milovat. Teď víc než cokoliv jiného.
Andrius
Netušil jsem, že jsou i jiní démoni jako já. Teda poloviční démoni. Možná má Nias pravdu a nebude na škodu se s nimi seznámit. Třeba tak aspoň najdu něco, co bych mohl dělat jenom já, nebo s čím bych mohl pomoct. Rozhodně bych nevydržel jen sedět na zadku a nechávat se obskakovat.
Trochu mě překvapilo, když mi Nias navrhl, že mám zkusit promluvit i s ostatními jako je Zeer.
Popravdě… Moc jsem si nevěřil. Zeera jsem nejspíš změnil jen proto, že je to můj bratr a oba nás to táhlo k sobě. Jenže moc času na promyšlení a odpověď mi Nias nedal.
Řekl to… Opravdu to řekl!
Zatočila se mi hlava, a kdyby mě Nias nedržel, nejspíš s sebou seknu na zem.
Ti motýlci v břiše, co se mi tam usadili, očividně neměli v plánu vůbec odletět, a tělo se mi rozechvělo jako při horečce. Jenže tentokrát to byla jiná horečka.
Jen matně jsem vnímal, že mě Nias položil na postel.
Až teprve, když jsem se potřeboval nadechnout a jeho rty se odtrhly od těch mých, jsem konečně mohl dát najevo své pocity.
„Promíííííň…" rozbulel jsem se a zarazil nos do Niasovy hrudi.
Potáhl jsem, pevně ho objal, a pak se na něj od srdce usmál. Měl jsem pocit, že bych dokázal teď i létat. A nejspíš se z toho jen tak nevzpamatuju.
„Ani nedokážu říct… nedokážu vyjádřit… asi… asi se mi to jenom zdá…" zadíval jsem se Niasovi do očí a cítil, jak mi hoří tváře.
Jeho blízkost, tlukot srdce, to přiznání, uvědomění si, že jsem našel někoho, s kým chci žít po zbytek života, že jsem našel rodinu, všechno tohle způsobilo, že jsem na moment všechno hodil za hlavu.
Niase si musím udržet. Jestli budu pořád fňukat a schovávat se, brzo mi uteče.
A jak říkal, budu se muset sebrat. Sice o sobě budu nejspíš pořád pochybovat, ale musím to změnit.
Já se musím změnit. Aspoň v něčem.
S trochu roztřesenými rukami a rychle tlukoucím srdcem, jsem se vyprostil z Niasova držení, a s jeho přispěním ho převrátil na záda.
Nemůžu tomu uvěřit. Nejspíš je tohle všechno jen sen.
Tak krásný chlap…
Pohodlně jsem se usadil na jeho klíně a vydechl, když mě i přes jeho kalhoty začalo něco tlačit na zadečku. Prsty jsem potáhl po jeho hrudi a podařilo se mi rozepnout pár knoflíčků košile.
Ruce jsem pak zvedl, abych si rozpustil vlasy svázané do drdolu, který moc už nedržel, a přetáhl si triko přes hlavu.
„Chci… Chci se s tebou… milovat…" zašeptal jsem roztřeseným hlasem. „Chci být jen tvůj… chci abys mi všechno ukázal… své srdce i svou duši vkládám do tvých dlaní… nezklamu tě… zůstanu po tvém boku, dokud budeš chtít… jako tvůj přítel, partner i milenec…"
Nias
Na moment jsem stáhl obočí, když se Andrius rozbrečel, ale vzápětí na to, mi došlo, že to je spíš dojetím. Nemohl jsem se na něho zlobit, ale doufal jsem, že i tohle jednou odbourá.
Nechal jsem se přetočit na záda a čekal, co bude. Andrius mi začal rozepínat košili, ale byl nejspíš z toho tak mimo, že to nakonec po třech knoflících vzdal.
Se zalíbením jsem se ale díval, jak se zvedá do sedu, rozpouští vlasy, svléká triko a ukazuje se mi tu ve své poloviční kráse.
Zvedl jsem ruce, pohladil ho po ramenou a pažích, pohladil jsem ho po hrudi, a konečky prstů jsem jemně podráždil jeho růžové korálky.
„S tou duší… Měl bys být opatrný, na to, co říkáš,“ pousmál jsem se. „Nezapomeň, že jsem démon. A právě dneska jsem zrušil jednu smlouvu…“
Přesto jsem ho popadl a s polibkem ho převrátil zpátky na postel, abych se mohl zvednout a svléknout se, stejně tak, abych mohl zbavit zbývajících kousků oblečení i Andriuse.
Sice nejsem moc na romantické řečičky a cukrlátka, ale přesto jsem se nad Andriusem sklonil, když jsme byli už oba nazí, na moment ho zalehl a políbil ho znovu na rty.
„Slibuji, že budu tvé srdce i tvou duši opatrovat, aby se ji nic nestalo,“ a po těch slovech jsem se pomalu sunul po jeho těle dolů, abych mu ukázal, jak moc se s ním chci milovat, a jak moc ho miluji.
Andrius
Do svého deníčku v hlavě, jsem si udělal poznámku, že asi s takovými slovy budu muset opatrně.
Nevím proč, ale trochu se mi zazdálo, že to Niase možná otrávilo? Nečekal jsem, kdo ví, jakou květnatou odpověď, ale dal jsem si s tím práci, myslel jsem to upřímně a snažil se tím říct, jak moc ho miluju a Nias mě odbyl jednou větou.
Jo, je to prostě chlap. Nejspíš teď myslí na jiné věci.
Kdyby nebylo toho, že jsme byli oba nazí, asi bych se i urazil nebo tak, ale mé myšlenky se zaměřily jiným směrem. Nebo se vlastně nezaměřily nikam.
Skoro jsem splynul s matrací, když se Nias dostal až k mému klínu, který na jeho doteky reagoval víc než pozitivně. Mé prsty skončily v Niasových vlasech, a pokojem se během chvilky začalo rozléhat mé sténání.
Tolik mi to chybělo! Tolik mi chyběly jeho doteky!
Zvyknu si vůbec někdy? Dokážu se udržet, abych každou chvilku Niasovi neříkal, jak moc ho miluju?
Nejspíš se to budu muset naučit.
„Niasi!" vykřikl jsem, když už nechybělo málo potom, co jeho nenechavé prsty důkladně zkoumaly můj zadeček, a já viděl všechny svaté i nesvaté.
S funěním jsem se posadil, zastavil jeho snažení, a zatímco jsem se opřený o jeho hruď snažil trochu uklidnit, v ruce jsem začal protahovat jeho penis.
Znovu mě uchvátila jeho velikost, a mírně se mi chvěla ruka, když jsem se snažil dělat to, co on mě před chvílí. Ani nevím, kde se to ve mě bralo, ale…
Otočil jsem se zády k Niasovi a zadeček nasměroval na jeho klín. Už jen to, když se o mě otřel, mě donutilo vykřiknout a prohnout se v zádech.
Má démonská půlka nejspíš zvítězila nad mou zakřiknutou lidskou, jinak si nedokážu své počínání vysvětlit, když jsem se dlaněmi zapřel o matraci a nasměroval se tak, aby se Niasův penis otíral o mou rýhu mezi půlkami, které jsem měl roztažené akorát.
„Niasi…" zasténal jsem a přivřenýma očima se na něj přes rameno podíval.
Nias
Možná to, že jsem Andriusovi řekl, že ho miluji, u něho spustilo nějaké další skryté vlohy.
Snažil jsem se, aby na tohle milování nikdy nezapomněl. Už jen proto, že jsme si vyznali city, i když každý svým způsobem.
Věnoval jsem se Andriusovi, jak nejlépe jsem dovedl, a snažil jsem se být jemnější, než bývám. Ale to, co následně předváděl… Skoro mi vzal vzduch z plic, jak se projevoval, když sevřel mé vlasy. Když jsem slyšel jeho vzdechy a sténání, když se jeho tělo prohýbalo, a co teprve, když se ke mně otočil zády, a vyšpulil na mě ten svůj úžasný zadeček…
Zaúpěl jsem, doslova jsem zaskučel, když jsem ho tak viděl. Málem se mi z toho zatmělo před očima, jak moc mě to vzalo…
„Andriusi…“ zavrčel jsem jeho jméno a plesknul ho po tom vyšpuleném zadečku.
Hrábnul jsem rychle do mastičky a hned jsem prsty začal protahovat jeho dírku.
I když jsme to evidentně chtěli oba, a nebylo pochyb že hodně, přesto jsem mu nechtěl ublížit.
Zatímco jsem postupně přidával prsty, až jsem ho protahoval třemi, druhou rukou jsem zabrousil pod jeho břicho abych si pohrál s jeho pytlíkem a protáhl penis. Sázel jsem mu polibky záda, sem tam jsem zanechal jemný kousanec či značku.
Ale mé sebeovládání pomalu přestávalo fungovat. Strašně moc jsem ho chtěl. S každou další vteřinou čím dál víc, až to bylo neudržitelné…
Vytáhl jsem z něho prsty, narovnal jsem se, pevně si ho přichytil za boky a rovnou se nasměroval na jeho dírku…
Chtěl jsem být jemný. Ale jakmile jsem se žaludem dotkl té horké kůžičky, byl jsem v koncích
Najel jsem do něj na jeden příraz, a ten pocit mě doslova smetl. Zlomil jsem se v pase a na moment nalehl na Andriusovy záda.
Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych se vzpamatoval, ale po chvilce jsem ho políbil mezi lopatky, zvedl jsem se, a už bez dalšího otálení jsem si bral jeho zadeček tak, jak to mé i jeho tělo teď vyžadovalo.
Andrius
Nias byl neskutečný. Nevím, jestli byl prostě jen přirozený, hladový po tom se milovat, nebo jsem za to mohl já? No, s tím posledním si nejsem tak jistý.
Ať už to bylo, jak chtělo, mé myšlenky se záhy vypařily, a brzo jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
Už když mě Nias trápil svými prsty, myslel jsem, že vypustím duši.
Přesně věděl, co udělat a kam sáhnout, aby mě dostal na samotnou hranici, ale ne za ni.
Jako by si to nejlepší nechával nakonec.
A o nejlepším konci nebylo pochyb, když si mě pak Nias vzal.
Na moment jsem přišel o všechen dech a málem roztrhal povlečení, když do mě prudce najel.
Ani nevím, co se mi líbilo víc. Jestli tohle jeho tvrdší a divočejší já, nebo jeho něžnější já.
Brzo jsem skončil s obličejem v polštáři, čímž jsem ale dal Niasovi víc prostoru do mě najíždět.
Bralo mě to skoro do mdlob, jak úžasné to bylo, a mé sténání a občasné výkřiky tlumil polštář, jinak by mě asi bylo slyšet, až na konec Agarie.
A jestli jsem si myslel, že nic lepšího už nezažiju, tak jsem se šeredně pletl.
Když se mi podlomila i kolena pod Niasovými útoky, a já skončil naplacato, byla to poslední kapka.
Ta plnost, když jsem ho v sobě víc sevřel, kdy jsem pomalu cítil každou jeho žilku, bylo to, co mě dostalo za tu pomyslnou hranici.
Jednou rukou jsem hrábl dozadu a nahmatal Niasův bok, do kterého jsem zasekl své nehty, a chvilkovou křeč, kdy jsem bezhlesně ztuhl, nakonec vystřídalo úlevné sténání a chvění těla.
Nias
Kdyby na mě nepadl ten chtíč plnou silou, nejspíš bych se teď zastavil a jen se díval na Andriuse.
Byla prostě nádhera, jak to prožíval. Na to že je v sexu nezkušený, klidně by teď mohl Roufa strčit do kapsy. Má se sice ještě co učit, ale už teď bylo jasné, že s tím nebude mít do budoucna problém, a mohl jsem jen doufat, že se mu jednou neomrzím…
Jasně, nebránil jsem se tomu mít v sexu dalšího partnera, nebo občas zkusit něco jiného. Nebránil bych tomu ani Andriusovi.
Ale on… On prostě hraje prim. Je jedinečný a já ho miluji.
A od chvíle, kdy jsem mu to řekl, jsem mu to hodlal dokazovat každou chvíli. Sice nevím, jestli to budu umět podle jeho představ, ale snažit se budu.
Když Andrius dolehl celým tělem na postel, málem mě to omráčilo, jak mě v sobě sevřel. Rychle jsem se zapřel rukama o matraci, abych ho úplně nezalehl, a mohl dokončit celý tenhle úžasný akt…
Netrvalo dlouho, stačilo pár důrazných přírazů, a já s mírnou křečí v těle a hlasitými vzdechy, začal plnit jeho zadeček svou nadílkou. Věnoval jsem mu ji tolik, kolik jsem mohl. Do poslední kapky…
A jeho nehty zatnuté do mého boku, i to, jak prožíval svou chvilku, tomu dalo ten správný punc.
Když se mé tělo trochu uvolnilo, již jsem se nedokázal udržet opřený o ruce a celého Andriuse jsem zalehl. Rychle jsem oddechoval, snažil jsem se vzpamatovat z tohoto zážitku, ale přesto jsem sázel drobné polibky na jeho krk i ramena….
„Jsi… ten nejlepší…“ zachraptěl jsem, když jsem si jeho hlavu pootočil, abych ho mohl ještě políbit.
Andrius
Nemusel jsem Niase ani vidět a věděl jsem, jak je ve své chvilce krásný. A nejspíš, kdybych nevyvrcholil dřív než on, asi bych se do toho stavu dostal hned po něm, protože to, jak si mě držel a skoro až majetnicky svíral, mi přinášelo jakési potěšení.
A když na mě nalehl, byla to poslední kapka.
Jen jsem spokojeně vydechl a nechal se políbit. Nejspíš, kdyby mi neotočil hlavu, asi bych se udusil, jak jsem se nedokázal ani pohnout.
Ne, snad kvůli Niasovi, ale protože mi bylo tak moc dobře.
Když řekl, že jsem nejlepší, chtěl jsem zaprotestovat, ale místo toho jsem raději Niase znovu políbil.
Sice jsem o jeho slovech pochyboval, ale slyšet to bylo moc příjemné a Nias nebyl z těch, co by jen tak do větru někomu pochleboval.
„Mám… toho nejlepšího… učitele…" zachraptěl jsem.
Sice bych takhle ležel nejraději napořád, ale bylo to nepohodlné na polibky, a navíc jsem na Niase pořádně neviděl, takže jsem se s nespokojeným vydechnutí protočil na záda a s mírným zamračením musel konstatovat, že ta prázdnota uvnitř mě, se mi nelíbí.
A hned na to jsem zrudl, když mi došlo, na co myslím.
Raději jsem Niase pevně objal, prsty vjel do jeho vlasů, abych je mohl protáhnout a pohrát si s nimi, a věnoval pár polibků na Niasova široká ramena.
Nias
Klidně bych tak ležel dál, pokud by nehrozilo, že Andriuse udusím. A nedivil jsem se, když se chtěl přetočit, i když jsem to doprovodil nespokojeným zabručením, když jsem musel opustit jeho teplo.
Na jeho slova o nejlepším učiteli jsem se jen pousmál.
„Učitel může být dobrý, jak chce, a nepomůže to, pokud je žák k ničemu. A ty jsi opravdu ten nejlepší,“ líbnul jsem ho na špičku nosu.
„A víš… Ještě jsme neskončili, učení pokračuje,“ políbil jsem ho na rty.
Rukou jsem zajel dolů, abych zkontroloval jeho dírku a když jsem zjistil, že je to v pohodě, propátral jsem ji svými prsty, a vzápětí jsem se nasunul zpátky až po kořen.
Prostě jsem neměl dost, a chtěl jsem pokračovat. A už jen to, že jsem tu měl Andriuse, způsobilo, že jsem během chvilinky byl zase tvrdý a byla by škoda toho nevyužít.
Chvíli jsem v něm setrvával nehybně, líbal se s ním, polibky jsem věnoval i každé části těla, na kterou jsem se dostal, hladil jsem ho, dráždil jeho citlivá místa. A o něco později se opět mým pokojem nesly vzrušené vzdechy a sténání, a nejspíš celá Agarie už věděla, jak moc dobře mi je. A hlavně s kým…
Jo, my démoni jsme hodně vnímaví a máme vynikající sluch…
Andrius
Nevím, jestli se celou dobu před tím Nias držel zkrátka nebo prostě jen nechtěl zacházet příliš daleko.
Každopádně na tuhle noc jen tak nezapomenu. Brzo jsem vůbec nevěděl o světě a nechal jsem Niase, ať si se mnou dělá, co chce, a poslušně následoval jeho rozkazy.
A myslím, že jsem se ani nikdy tak moc nestyděl, jako ráno, kdy se mi to všechno vybavilo, a já odmítal vylézt z postele při myšlence, že o nás nejspíš věděl celý hrad.
Hned jsem za to Niasovi vynadal, jak to jen v mém stavu šlo, a vzápětí jsem dostával za vyučenou.
No, nakonec jsem se z postele vyhrabal až někdy po poledni, a jen díky tomu, že jsem chtěl jít za Zeerem. Nias odešel kvůli té záležitosti, abych se seznámil s dalšími polovičními démony a jen tak někomu nepřistál na hlavě, kdybychom se tam s Niasem hned přenesli.
Nejspíš i proto tohle jsem si ho zamiloval. Nebral své vládnutí jako samozřejmost. Nejednal povýšeně a namyšleně, neukazoval všem, že má nad ostatními navrch.
Jednal s nimi, mluvil, ptal se, a až když ho někdo naštval, ukázal, proč je vládcem Agarie.
Za doprovodu Mifuse, zatímco byl Nias pryč, jsme se po jídle vydali i se Zeerem na krátkou procházku, protože víc mi Enphernon nedovolil a nezapomněl zdůraznit, že je to i proto, že mě Nias v noci nenechal odpočinout a vyspat.
Raději jsem na to nic neřekl a byl rád, že to nikdo jiný neslyšel.
Večeři jsme si pak už dali všichni spolu, a já prostě od Niase nedokázal odtrhnout pohled, až mě Mifus začal popichovat. I já jsem se musel zasmát, a když jsem se tak na všechny díval, došlo mi, že šťastnější asi být už nemůžu.
Jasně, přijdou dny, kdy nejspíš budu v háji, budu mít chuť utéct a schovat se, ale teď jsem měl důvod pokračovat dál. Měl jsem pevnou stěnu a o kterou jsem se mohl kdykoliv opřít.
Jen budu muset něco udělat se svou výdrží, protože jsem nejspíš usnul někdy uprostřed večeře.
Vůbec si totiž nepamatuju, že bych došel do postele, a ráno se trochu nechápavě rozhlížel kolem sebe. A proto, že jsem už pochopil, jak si Nias na sexu potrpí, i za to, že jsem mu večer usnul, jsem se ráno odhodlal a ukázal mu, že jsem velmi učenlivý žák.
Nias
Andrius to v sobě prostě má. Jen ještě neměl příležitost se takhle projevit. A já byl šťastný, že jsem to byl zrovna já, kdo to v něm probudil, a u koho se může takhle projevit jako u prvního.
I kdyby chtěl zkusit sex s někým jiným, což mu zakazovat nebudu vzhledem k našemu původu, tohle už stejně nikdo nezažije.
Moje ego se nafouklo do nebývalých rozměrů, když jsem si to uvědomil, a podle toho jsem měl potom po celou dobu i skvělou náladu.
Jako by ty chmury z toho, co musíme vyřešit, byly rozehnány na neurčitou dobu.
Zašel jsem do osady, kde žil Sessat, poloviční démon, který s námi z polovičních žije nejdéle, a informoval ho o našem novém obyvateli. Ani jsem nemusel. Už o něm věděli skoro všichni nějaký ten den, a kdo ne, tak po dnešní noci rozhodně. Domluvili jsme se, že druhý den za ním přijdeme, aby se s ním seznámil a byl mu nápomocný, kdyby potřeboval.
Když jsem se vrátil zpátky na hrad, byla tu cítit pohoda, jak už dlouho ne. Opravdu, jako bychom ani žádný problém s lidmi neměli. Beztak je to Andriusův vliv.
A ten… Byl tak unavený, že u večeře nakonec za všeobecného veselí skončil s hlavou v talíři. Ani ten pobavený smích ostatních ho neprobudil.
Ráno, když se probudil, jako by mi chtěl vynahradit to, že večer usnul při jídle. A já si vůbec nestěžoval. Celou noc jsem ho pozoroval jako zamilovaný puberťák, tak když se začal pak ráno činit, hned jsem se k němu přidal a málem jsme nestihli ani snídani.
„Půjdeme za Sessatem,“ otevřel jsem okna, když jsme se vrátili zpátky do pokoje.
Byl už uklizeno, postel čistě povlečená, ale já měl prostě rád čerstvý vzduch a hodlal jsem protáhnout křídla, abychom se pořád nepřenášeli.
„Tak pojď,“ popadl jsem Andriuse do náruče, když jsme vyšli na balkon a hned jsem se s ním vznesl k nebi.
Letěli jsme na východ od hradu, na místo, které bylo víc vzdálené od Carnievanu. Osada střední velikosti, žilo tam asi na dvě stě démonů, a tahle oblast původně patřila pod správu Saylthera. Věděl jsem, že to bude v pohodě, a kdyby ne, udělám si pořádek. A navíc, Sessata, i když je to poloviční démon, si tam všichni váží a má dost velké slovo mezi ostatními démony v osadě.
Andrius
Netrvalo dlouho a Nias se ke mně přidal. A já byl zase jako v ráji. To přirovnání mě trochu rozesmálo, když jsem si uvědomil, kde a s kým jsem, ale jinak se to nazvat nedalo.
Po snídani se Nias rozhodl, že nás nepřenese, ale poletíme, což se mi i docela zamlouvalo, vzhledem k tomu, že přenášení mi pořád nedělalo moc dobře. Zato let jsem si užíval, nejen kvůli Niasově blízkosti, ale i kvůli tomu, že bylo opravdu příjemně.
Když jsme doletěli do osady překvapilo mě, jak je veliká. Netuší jsem, že žije tolik polo démonů, když mají démoni zákaz chodit do lidského světa a Nias to tvrdě trestá.
Jak jsem se ale později dozvěděl, dřív to nižší démoni brali jako rozptýlení a Nias jim nechával volnější ruku. Výjimkou byli pouze vysoce postavení démoni i kvůli tomu, že kdyby je lidští lovci chytili, mohl by být značný problém.
Moje počáteční nervozita brzy opadla, a musel jsem uznat, že tihle polo démoni, si mě hned získali.
Nejspíš proto, že jsme byli vlastně stejní. Dokonce jsem necítil žádnou nevraživost vůči tomu, že jsem s Niasem nebo že jsem Sayltherův syn.
Když jsme pak se Sessatem osaměli svěřil jsem se mu ze svými obavami ohledně toho, zda vůbec budu někdy Niasovi stačit, a že mám pocit, jako bych byl úplně k ničemu. Že bych rád něco dělal, nějak pomohl, ale nevím co.
Když mi Sessat pak řekl, že tohle zažíval ze začátku skoro každý, nevím, jestli se mi ulevilo nebo ne.
Prý si své místo najdu, a už teď jsem udělal víc než dost, což jsem moc nepochopil. Ale prý, když si nebudu vědět rady, nebo budu potřebovat pomoct, mám kdykoliv přijít.
Nias
Bylo vidět, že letět sem do osady, místo přenášení, byl dobrý nápad. Podle toho, jak se Andrius tvářil, určitě si to užíval. Ono, taky vidět zemi z vrchu, z ptačí perspektivy, taky má něco do sebe. A nejen, že se člověk, vlastně démon, může kochat krásou naší země, ale taky si může udělat obrázek, jak vlastně vypadá, což pak pomůže i v lepší orientaci.
Sessat se Andriuse hned ujal, a tak jsem je po chvíli nechal o samotě. Prošel jsem si osadu, promluvil si s démony strážci, kteří tady měli na starost ochranu. Ujistili mě, že se tu neobjevil žádný z těch zmutovaných a nikoho takového nenašli ani v okolí, které důkladně prohledali. Přesto jsou obezřetní, a cokoliv, byť je to maličkost, hned prověřují.
Byl jsem rád, že to tady, vlastně v celé Agarii, funguje, aniž bych musel nějak moc zasahovat a nemusel běhat ke každé maličkosti.
Trochu větší problém je s démoními bojovníky, přeci jen jsou víc horké krve, než ostatní démoni nebo poloviční démoni. Ale s tím se tak nějak počítá.
V osadě jsme strávili skoro celý den, a teprve, když se mi ozval odpoledne Enphernon, že je Zeer nervózní a dožaduje se Andriuse, jsme se rozloučili, a vrátili se zpátky na hrad.
Tentokrát jsem nás už ale přenesl, abychom byli u Zeera co nejdříve.
„Zítra se půjdu podívat, jak to vypadá v Carnievanu,“ posadil jsem se u Enphernona do pohodlného křesla, když se Andrius šel hned věnovat Zeerovi. „Gwyllion se mi od včera neozvala. Sice to není neobvyklé, ale vzhledem k situaci, bych se tam raději podíval. Postaráš se o Andriuse, prosím?“
Andrius
Už teď jsem věděl, že Sessata určitě brzo zase navštívím. Bylo mi mezi nimi moc dobře, a kdyby Nias nakonec nezavelel k odchodu, asi bych tam zůstal i přes noc. Ale byl tu ještě někdo jiný, kdo mě potřeboval, a já si hned v duchu vynadal, že jsem ho odsunul na druhou kolej.
Hned jsem se Zeerovi omluvil, i když nevím, jak moc to vnímal, přestože u něj byly vidět rozhodně pokroky, co se vnímání okolí a vyjadřování týče.
Byl jsem i rád, že je u Enphernona a není v kobce, ale i tak jsem chtěl být k Zeerovi ještě blíž.
„A ty dáš na sebe taky pozor," otočil jsem se na Niase, když jsem slyšel jeho poznámku, aby mě Enphernon hlídal.
„A, víš… napadlo mě… ten pokoj, co jsi mi původně dal… je teď prázdný a nevyužitý, tak pokud by to nevadilo… mohl by tam Zeer zůstat? Na zkoušku, myslím si, že mu to hodně pomůže. A taky mu budu blíž. A zítra… Zkusil bych zajít za některým z těch dalších, co jsou v kobce. Chtěl bych něco dělat. Nějak pomoct. Být užitečný."
Enphernon se zasmál a mrkl na mě.
„Nemusíš se bát, že nebudeš užitečný. Něco mi říká, že si tě Nias ještě bude muset hodně hlídat, abys mu neutekl. Možná si myslíš, že nic nedokážeš, ale máš obrovskou sílu. Tady…" poklepal si na hruď v místě, kde měl srdce, a já cítil, jak červenám.
„Nikdy bych neřekl, že se budu tak těšit na to, jak se bude Nias tvářit, až bude žárlit," zašklebil se na Niase, a já se raději začal zase věnovat Zeerovi.
Za tu chvíli, co jsem Enphernona znal, mi přišlo, že Niase bere jako svého syna. Co jsem věděl, byl starší, a taky dost silný a Nias mu věřil.
Nias
Zapřemýšlel jsem nad Andriusovou prosbou. Taky jsem uvažoval o tom, že by Zeer mohl být ve vedlejším pokoji, ale zatím jsem si to nějak neuměl představit, a měl jsem tak trochu obavy z toho, kdyby tam zůstal sám, a prakticky volně. Ale podle toho, jak se choval, by to snad mohl zvládnout, byť ze začátku s nějakým dohledem.
I dole byl sám. Sice připoutaný, ale zavřený sám ve své kobce, oddělený od ostatních.
A možná jsem udělal dobře, že jsem mu nechal vyhradit místo, kobku, kde byl od ostatních dál. Takhle vlastně neměl možnost se ještě zhoršit tím, že by ostatní křiví na něho mohli mít v tomhle ohledu vliv.
„Dobře,“ přikývl jsem nakonec a vstal jsem. „Upravíme pokoj, a můžeme ho přestěhovat ještě dnes. Stejně uvažuji, že bych za Gwyllion zašel asi hned po večeři, protože mě to její mlčení začíná čím dál víc znepokojovat. A já bych chtěl, aby měl Zeer nějaký dohled, aspoň pro začátek, tak můžete dneska být spolu, zatímco budu pryč. Pokoje mají propojené dveře. Jsou skryté, ale můžeme je otevřít. A ty můžeš být v naší ložnici a Zeer vedle a uvidíte na sebe. A co se týká té tvé další žádosti… Nemám s tím problém. Víš, i o tomhle jsem uvažoval, když sis tak hezky poradil se Zeerem. Ale nejprve chci, aby byl Zeer víc samostatný, než začneš pracovat s někým dalším. Jak bude chvíle, podívám se dolů a řeknu ti, od koho bys mohl začít, ano? A nebudeš tam k ostatním chodit sám, tak jak jsi to udělal u Zeera. Oni nejsou tvoje krev, a jsou nevyzpytatelní.“
Přistoupil jsem k Andriusovi, přitáhl si ho do objetí a políbil ho, i přesto, že jsme nebyli sami, a musel jsem se usmát, jak se na nás Zeer zvědavě díval.
„Vážně nechci, aby se ti něco stalo, tak mi to prosím tě slib, a snaž se to dodržet. Prosím, Andriusi,“ zašeptal jsem do jeho rtů a čekal na odpověď.
Andrius
Nemohl bych ho milovat víc. I když jsem nevěděl, jestli utíkat nebo zůstat, když mě před Zeerem a Enphenonem políbil. Budu si muset zvyknout. Jen mi to asi chvilku potrvá.
Ale i přesto, jak jsem se styděl, objal jsem Niase kolem pasu a zabořil obličej do jeho hrudi.
Miloval jsem jeho vůni. Přirozenou, lákavou, uklidňující.
„…lihu…edný…" zahučel jsem do jeho hrudi, a až po chvilce mi došlo, že mi nejspíš nebylo vůbec rozumět.
Zvedl jsem hlavu, políbil jsem Niase krátce na krk a kousek se odtáhl.
„Slibuju, že budu hodný. Budu si dávat pozor. Ale ty taky dávej pozor, ano? Carnivean je nebezpečný, i pro někoho tak mocného a silného, jako jsi ty. Vím, že ti to nemusím říkat. Lidi znáš dýl než já, a víš, co dokážou. Já jen… prostě to tak cítím. Že bys měl dávat pozor…" při posledních slovech jsem se začervenal a trochu omluvně se na Niase podíval, že mu vůbec říkám, co má dělat.
Enphernon se na nás jen významně podíval, pak se dlouze zadíval na Niase, jako by mu chtěl něco říct, ale víc jsem neměl čas se tomu věnovat, protože mou pozornost upoutal Zeer.
Když jsme se pak přesunuli do mého bývalého pokoje, ještě jsem Niasovi poděkoval za to, že přijal můj návrh, a hned, jak Nias odhalil skryté dveře, začal jsem Zeerovi ukazovat jeho pokoj, snažil se s ním prohrabat věci, které byly ve skříni, jestli by mu něco nepadlo, přičemž jsme se docela nasmáli, a já cítil, že mám k Zeerovi blíž a blíž.
A když mě pak v jednu chvíli docela neohrabaně objal a svým způsobem řekl, že mě má rád, rozbulel jsem se a pro změnu objal zase já Niase.
Jsem prostě moc velká citlivka. Po večeři, která proběhla se Zeerem v jeho pokoji, a kdy jsem z Niase vytáhl zase pár věcí o Agarii, jsme se ještě chvilku šli projít do zahrady.
Věděl jsem, že Nias musí do Carniveanu, ale vůbec se mi ho nechtělo pouštět.
Ještě jednou jsem mu slíbil, že budeme se Zeerem hodní a nikam se nehneme, nechal se políbit a trochu pomačkat, a když Nias zmizel, chytl jsem Zeera za ruku a pomalu jsme se vraceli zase zpátky do hradu.
Nias
Když jsem se přemístil ke Gwyllion, byl jsem klidnější aspoň v tom, že je o Andriuse i o Zeera postaráno. Enphernon na něho, vlastně na oba, dá pozor, a kdyby něco, je tam ještě Saylther a plno dalších démonů, které si Andrius svým přístupem docela získal. A stejně…
Démoni, ať už jsou divocí, nebezpeční nebo pruďasové, vždy stojí při sobě až na pár výjimek. Brání jeden druhého, i kdyby si třeba před vteřinou dali do zubů. A až to vyřeší, tak se potom zase pustí do sebe.
A taky proto jsem byl klidný, zvlášť když byl Rouf mimo hru a Vernya dostala důrazné varování. Ale, i kdyby brojila proti Andriusovi, věděl jsem, že lidem by ho nikdy nevydala. Spíš tak možná Roufovi, ale to by už bylo zase mezi námi.
Když jsem se zjevil v bytě Gwyllion, přivítalo mě nezvyklé ticho. Ale když jsem se zaposlouchal, zaslechl jsem tlumené zvuky z její ložnice. Okamžitě jsem tam zamířil, a hned ve dveřích jsem se zarazil.
Takže mé tušení, že se něco děje, bylo správné.
Gwyllion ošetřovala jednoho z diplomatů který ležel v její posteli, a skoro mlel z posledního.
„Co se stalo?“ přiskočil jsem hned k nim.
„Uesta na nás byl připravený,“ odpověděla Gwyllion a otřela Maniusovi zraněnou tvář.
Bude mít na pravé straně nejspíš jizvu, pokud Uesta použil nějaké zaklínadlo.
„Říkal jsem vám, že se máte od něj držet dál,“ zavrčel jsem.
„Drželi!“ vyštěkla na mě Gwyllion. „Ale on se spolčil s lidmi a prostě nás pronásledoval. Vyhýbali jsme se mu, ale s pomocí lidských lovců nás vystopovali a zaútočili na nás. A to jsme přitom byli každý jinde. Bylo to několik skupin. Podívej! Přišla jsem o svý nejlepší hadry!“
Otočil jsem se k hromádce zakrváceného, špinavého a roztrhaného oblečení, a ještě víc se zamračil.
„Jsem ráda, že nepřišel na tenhle byt. Našla jsem Maniose na poslední chvíli, a i když se mi u toho křiví pusa, musím říct: ‚Zaplať Pán Bůh,‘ že to byli jen lidé a Uesta s nimi v tu chvíli nebyl. Podařilo se nám zmizet.“
Měl jsem chuť okamžitě jít, najít Uestu, zakroutit mu krkem a předhodit ho křivým k večeři.
Nakonec jsem se přesvědčil, že je Gwyllion relativně v pořádku, vzal jsem Maniose do náruče a společně jsme se všichni přenesli zpátky do Agarie rovnou k Enphernonovi.
„Ošetři ho,“ položil jsem Maniose na lůžko, zatímco Gwyllion nám popisovala, co se vlastně všechno stalo, a jak, a že nemá žádné zprávy o zbývajících třech diplomatech.
„Jdu pro Haela a pro Earthworma. Vím, jaký na to máte názor, ale věř mi, budu ho potřebovat. Andrius je v pořádku? A Zeer?“ ještě jsem se na Enphernona otočil.
Přikývl, že ano, dodal k tomu ještě pár svých připomínek, co se Earthworma týkalo, ale když viděl, že neustoupím, nakonec si jen odevzdaně povzdechl.
„Za chvíli jsem zpátky. Earthworm bude mít na chvíli pokoj vedle tebe. Jinak to nejde. Sám víš, že nemá rád moc slunečního světla a nejraději je ve tmě nebo aspoň přítmí,“ dodal jsem ještě a vzápětí mě nebylo.
Andrius
Řekl bych, že jsem musel asi zadřímnout v křesle, protože jsem překvapeně zamrkal a trochu zmateně se rozhlédl ve chvíli, kdy jsem pocítil silnou přítomnost Niase?
Že by už byl zpátky? Nebo se něco stalo?
Cítil jsem sice mírnou nervozitu, ale špatný pocit žádný.
Zadíval jsem se na Zeera, který si mě zvědavě prohlížel a zapřemýšlel, co to má znamenat.
Možná by to mohl vědět Enphernon?
A když jsem tak nad tím začal přemýšlet, došlo mi, že ta Niasova přítomnost, co jsem náhle pocítil, přišla právě odněkud z těch míst.
Zatřepal jsem hlavou a sám sobě zanadával. Nias před nějakou chvílí odešel. Není důvod, aby se vracel zpátky a jen k Enphenonovi. Pokud by se něco nestalo. Ale to by mi určitě dal někdo vědět. A navíc Zeer vypadal, že je v pohodě.
Nejspíš mi Nias chybí a tohle je výsledek. Vážně se chovám jako malý kluk.
Sám pro sebe jsem se usmál, a pak se raději začal věnovat Zeerovi.
Jenže mi to stejně nedalo, a když jsem se každou chvíli díval ke dveřím a vůbec jsem nevnímal Zeera, rozhodl jsem se za Enphernonem zajít.
Slíbil jsem Niasovi, že dám na sebe pozor. Neříkal nic o tom, že bych měl zůstat zavřený v pokoji a ani se nehnout.
„Půjdeme za Enphernonem, ano?" natáhl jsem k Zeerovi ruku, a pak už ho táhl z pokoje, směrem k Enphenonovi.
Bylo mi jedno, jak to vypadá, nebo co si bude Enphernon myslet, prostě jsem k němu vrazil, jako velká voda.
„Ale, to jsou k nám hosti," probral mě až jeho hlas, a já si teprve teď uvědomil, jak nevhodně se chovám.
„Omlouvám se," přešlápl jsem rozpačitě.
„Já jen… no… jde o to… myslel jsem…" začal jsem zase koktat a najednou ani nevěděl, co říct.
„Zhluboka se nadechni a v klidu, ano? Zatraceně, kluku, máš ty vůbec nějaké sebevědomí?" zavrtěl
Enphernon hlavou a najednou mi připadal jako otec, co kárá své dítě.
„Podívej, démoni nejsou žádní svatoušci, to neříkám. Jak jsi poznal, i ti nejvěrnější můžou lehce zradit," po těchto slovech přeletěl přes oči Enphenonovi stín a já tušil proč.
„Možná se v budoucnu najde někdo, komu nebudeš po chuti a kdo ti bude chtít ublížit, ale i tak tu budou ti, co stojí za tebou a po tvém boku. Tohle je tvůj domov, ano?" usmál se a rozcuchal mi vlasy.
Nias
Přemístil jsem se k Haelovi. Už o mě věděl, protože jsem mu vyslal zprávu, a tak už byl připravený. A jen co jsem se u něj objevil, popadl svoje věci a společně jsme se přemístili do míst, kde v podzemí přebývala jeho část vojáků Až úplně na konci podzemí byly veliké těžké a bytelné dřevěné dveře, skoro vrata, řekl bych, a byly pevně okovány železem, aby něco vydržely.
„Jsi si tím jistý?“ otočil se na mě ještě Hael, a když jsem přikývl, dveře otevřel.
Jen, co jsme vešli do široké studené chodby, kterou osvětlovalo jen pár loučí, ozval se někde z druhé strany řev. Normálnímu člověku i slabšímu démonovi by se už dávno podlomila kolena, a pokud by rovnou neodpadl, tak by odsud utíkal, co by mu nohy stačily.
„Přestaň řvát, ty idiote!“ zařval Hael a vší silou mrsknul s pytlem co měl v ruce.
Ten přeletěl na druhý konec chodby, ještě jednou se ozvalo zařvání, a pak už bylo ticho, přerušované jen nepříjemné škrábavým zvukem, jako by se někdo chtěl drápy proškrábat skrz zeď.
„Dostaneš toho víc, pokud sklapneš a uděláš, co se po tobě bude chtít! A vedu ti návštěvu, tak by ses měl chovat slušně!“ zařval znovu Hael a pak už vykročil dopředu.
Klidně jsem tu mohl jít sám. Nebál jsem se Earthworma. Ale Hael byl jeho bratr, a bylo lepší, když tu byl. Dokázal ho usměrnit a nemusel mu přitom urvat hlavu. Což bych já asi trpělivost neměl.
„Co chceš, Niasi,“ zavrčel hlubokým hlasem, a konečně se ukázal ve světle louče, když jsme došli blíž.
„Rád tě vidím,“ usmál jsem se na moment, ale dál jsem si zachoval vážnou tvář.
„To ti tak věřím,“ odfrkl si a poloprázdný pytel odhodil do tmy někam za sebe. „Co chceš?“
„Jak dlouho jsi tady a nevylezl jsi ven?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Počítám tak kolem dvaceti let, jestli se nepletu. A potřebuješ trochu protáhnout tělo. Takže půjdeš se mnou. Má-“
„Jdi do hajzlu! Nikam nejdu!“ štěkl po mě a otočil se s úmyslem vrátit se do své nory.
„Earthworme!“ zavrčel jsem dost hlasitě, ale zatím jsem neřval.
Kromě toho jsem se začal měnit a vzduch kolem nás se začínal zahřívat a houstnout.
„Mám pro tebe úkol, takže půjdeš se mnou. Nechtěj abych tě musel donutit!“ přistoupil jsem k němu blíž a zadíval se do těch jeho černých očí, z kterých vyzařovala prudkost, divokost.
„Hael ti slíbil, že ti donese víc, a já se k němu přidám,“ promluvil jsem o něco mírněji, když se Earthworm zarazil na místě a na moment v jeho pohledu probleskl strach ze mě. „A abych ti usnadnil rozhodování… Ta práce je v Carniveanu Je čas zatočit s těmi parchanty, a jako s prvním… Uesta je na živu a ztratili se nám tam tři diplomaté. Mám obavu, že je chytl, a dělá na nich pokusy. A potřebuji tě, abychom se tam mohli dostat, protože Uesta má silnou bariéru všude kolem. Jsi jediný, kdo se z tama dostal jakž takž v pořádku…“
Věděl jsem, že tohle zapůsobí, a tak už ani Hael nemusel nic dodávat, a za další chvíli, kdy se Earthworm jakž taž zkulturnil, jsme se přenesli zpátky k Enphernonovi, aby ho nejdříve zkontroloval, než vyrazíme k lidem.