Nias
Když jsem se podíval na Roufa, zamračil jsem se snad ještě víc, než tomu bylo doteď.
Viděl jsem na něm, že tu nechce být, že se bojí toho, co bude, a jestli ještě někdy vůbec uvidí denní světlo. Ale viděl jsem i ten vzdor, který ho stále neopouštěl i přesto, v jakém maléru teď byl.
„Nevím, jestli sis to neuvědomil, nebo jsi opravdu tak zaslepený, ale připomenu ti jednu… ne, několik věcí,“ dřepl jsem si k němu a stáhl mu vlasy z obličeje, aby na mě dobře viděl.
„Za prvé, pořád tady vládnu já, a co řeknu, je definitivní. Nikdo nebude porušovat mé příkazy nebo zákazy. První pravidlo, které jsi porušil. Za druhé, Andrius, i když je to poloviční démon, je jeden z nás. Je to syn Saylthera, bratr Zeera. A ty jsi ho ohrozil, stejně jako jsi ohrozil Zeera. Nebudu Saylthera trestat za to, že se spustil s lidskou ženou. I když to tu nikdo nahlas nepřizná, vím, že je tu takových démonů víc. Ale ty trestu rozhodně neujdeš. Tvoje pozice byla ochrana hradu. A ne přivlastňování si mé osoby. Nejsi první ani poslední milenec, který byl v mé posteli. Ale jsi jediný, kdo se takhle zachoval. Beru ti tvou pozici. A pokud se jednou vrátíš zpátky nahoru, tak začneš znovu od spodu. Zjistím, že jsi porušil jediný můj příkaz, a už nebudu váhat a udělám s tebou to, co ty jsi chtěl udělat s Andriusem a Zeerem.“
Ještě jsem k němu natáhl ruku, a i když ve strachu ucuknul hlavou, pohladil jsem ho po tváři.
„Pokazil jsi, co jsi mohl, Roufe, a já jen tak neodpouštím. Tohle bys měl vědět, ale pro jistotu ti to opakuji, aby sis to dobře zapamatoval, než tě zas napadne nějaká podobná kravina.“
Pak už jsem vstal a přenechal ho hlavnímu správci, aby se o něho postaral.
A i když jsem zaslechl tiché Roufovo: „Niasi… prosím…“ neotočil jsem se a rovnou se přenesl na svůj hrad.
Moje první cesta byla ke kobkám. Nešel jsem za Zeerem, ale jen jsem nahlédl, jestli je uvnitř a jestli je v pořádku. Když jsem se ujistil že je, a hlídač mě informoval že se o něho postaral Enphernon a pro jistotu ho uspal, přenesl jsem se do své ložnice.
Jen co jsem se v ní objevil, udeřil mě do nosu známý pach.
Otočil jsem se na Andriuse, který se krčil v koutě, jako by čekal ránu z milosti.
„Enphernone, postarej se prosím tě o Andriusovy záda!“ vyslal jsem příkaz našemu mágovi.
Snažil jsem se už nemračit, bylo mi jasné, že Andrius vytrestal sám sebe dostatečně. Ale pořád neznám celou pravdu. Nevím, proč a jak to zašlo, tak daleko.
Proč, to už vím. Ale ten zbytek neznám. A hlavně, proč byl Zeer venku. Proč Rouf neodvedl jen Andriuse.
„Neseď na té zemi a běž si lehnout. Enphernon ti přijde ošetřit záda. A nechci slyšet žádné protesty,“ řekl jsem možná trochu odměřeně, ale lépe jsem to teď prostě nedokázal.
Pořád mi v hlavě běželo to, proč jsem se tak vlastně rozzuřil. Pořád jsem myslel na to, že mě to překvapilo a úplně rozhodilo. A pořád jsem to nebyl schopen nějak zpracovat.
Potřebuji si to v sobě všechno srovnat.
A rozhodně mi nepomůže, když tu bude zraněný Andrius sedět v koutě a fňukat.
„Co se stalo, stalo se. O Roufa je postaráno, tak se zvedni a jdi do té zatracené postele,“ nakonec jsem k němu došel.
Aniž bych čekal, co on, popadl jsem ho do náruče a přenesl ho na postel. A ve chvíli, kdy jsem ho opatrně ukládal, vzhledem k jeho zranění, se dostavil i Enphernon aby si ho přebral.
„Opovaž se ošetření odmítnout, Andriusi. Drápy démona jsou skoro tak nebezpečné, jako jedové zuby hada. Jdu se umýt, a jak se vrátím, budeš ležet tady a ošetřený.“
Po svých slovech jsem se konečně odebral do koupelny, abych se dal do pořádku A nejen umytím svého těla, ale i tím, co mám v hlavě.
Andrius
Škubnul jsem s sebou, když jsem najednou uslyšel Niasův hlas.
Slyšel jsem jeho slova, viděl jeho tvář, cítil jeho vůni a uvědomil si, jak moc ho doopravdy miluju.
Že to, co k němu cítím je opravdová láska. Jsem vážně směšný. On, vůdce démonů a já…
Možná syn vysoce postaveného démona, ale také syn lidské ženy.
Nepromluvil jsem ani slovo, i když mě Enphernon ošetřoval a snažil se mi působit co nejméně bolesti.
Myslím, že se mě snažil i uklidnit, ale moc to nepomáhalo.
„Nenávidí mě," zašeptal jsem, když mě Enphernon převrátil zpátky na záda potom, co mi je ošetřil a ovázal.
Podal mi noční košili a pomohl mi obléct, a ošetřil mi ještě drobné zranění na rukou a tváři.
„Miluješ ho, viď?" podal mi Enphernon hřeben a pousmál se.
Myslím, že jsem mu nemusel ani odpovídat a hned to poznal.
„Dej mu čas. Je to paličák a chvilku mu trvá, než si některé věci přebere," mrkl na mě Enphernon.
Ani jsem se nepozastavil nad tím, že nebyl překvapený mou odpovědí.
„A ty si taky odpočiň. Co si budem povídat. Nebylo zrovna od tebe moudré odcházet z hradu. Ale Rouf to vážně přehnal. Tohle mu asi Nias jen tak neodpustí. Jdu se podívat za tím bručounem a ty se nehneš z postele, dobře?" Enphernon mě klepl do čela, a než jsem mu stačil odpovědět, zmizel za dveřmi v koupelně.
Třel jsem si bolavé čelo a přemýšlel nad tím, proč jsou na mě všichni tak hodní.
Raději jsem popadl hřeben, a i když mi to moc nešlo, snažil jsem se trochu učesat zacuchané vlasy.
Nias
Akorát jsem se doumýval, když dovnitř vešel Ephernon.
„Nepotřebuji tě, jsem v pořádku,“ zastavil jsem ho, když si to zamířil rovnou ke mně.
„Jasně, že nepotřebuješ. Nejlepšího doktora máš tam vedle ve tvé posteli. Neměl bys dovolit, aby odsud chtěl někdy odejít,“ ušklíbl se Enphernon, ale i tak se ke mně postavil a prohlédl mě, jestli nejsem někde zraněný
Nechápu proč, když se léčím sám. Maximálně, že by mi někdo hlavu urval. A to by mi už nic nepomohlo.
„Víš, že mi ty tvé hádanky pěkně pijou krev?“ zašklebil jsem se tentokrát já.
Po té sprše a po tom, co jsem si to tu v klidu tak trochu v hlavě přebral, jsem byl už o něco klidnější.
„Co jsi udělal s Roufem?“ odstoupil Enphernon a nechal mě konečně vyjít ze sprchového koutu.
„Nezabil jsem ho,“ odpověděl jsem, a šel jsem se zkontrolovat k zrcadlu.
Moje výhoda byla, že jsem se nemusel holit. Vousy mi nerostly. A nejspíš bych se sám sobě s nimi ani nelíbil.
Pročesal jsem si vlasy, nechal je uschnout, stejně jako celé moje tělo.
„Jsi hezký muž,“ usmál se Enhpernon, když mě viděl, jak se nakrucuji před zrcadlem. „Jen občas protivný, tvrdohlavý a nechápavý.“
Zamračeně jsem se na něho otočil.
„Rouf je v Barefalstu. A zůstane tam, dokud ho sám osobně nepustím. První věc, kterou by měl udělat, tak omluvit se Adriusovi a Zeerovi. Druhou věc, měl by uznat, co dělá špatně. Další věc, měl by přijít s hodně velkou omluvou i za mnou. Ale já teď nejsem minimálně na několik dlouhých let nakloněn k tomu, abych mu odpustil. Vernya přijde na hrad, až ji zavolám nebo pro ni pošlu. V tom všem měla prsty i ona. A bude ráda, když neskončí vedle Roufa.“
Enphernon jen tiše poslouchal, a když jsem domluvil, přikývl, a pak už zmizel.
Konečně.
Dal jsem vědět do kuchyně, aby nám přinesli večeři do mé ložnice, a než jsem vešel zpátky do pokoje, už klepali na dveře.
Pustil jsem je dál, počkal, až to nachystají na stůl, a pak za nimi zase zavřel.
Došel jsem k posteli a zadíval se na Andriuse, jak se snažil hřebenem vyškubat vlasy.
„Dej mi to,“ vzal jsem mu hřeben z ruky a pak si sedl na postel za něho.
„Takhle tam za chvíli budeš mít jen pár chlupů, a to by byla škoda,“ začal jsem mu vlasy opatrně rozčesávat, a mračil se, když jsem viděl ty jeho obvázané záda a šrámy na rukách a na tváři.
Andrius
Škubnul jsem s sebou, když se najednou ozvalo zaklepání na dveře, a pak jsem jen viděl, jak do pokoje vchází Nias a zároveň přináší jídlo.
Normálně bych se pozastavil nad tím, že se tu Nias promenáduje nahatý, ale teď jsem to snad ani nějak nezaregistroval.
Škubal jsem si dál vlasy a lehce se přikrčil, když si najednou sedl Nias za mě a vzal mi hřeben z ruky.
Snažil jsem se udržet v klidu, uklidnit se.
Ale moc mi to nešlo, když jsem ho cítil takhle blízko u sebe.
„Mrzí mě to," zašeptal jsem nakonec.
„Já… od chvíle, co jsi odešel, měl jsem strach. Měl jsem strach o tebe. Vím, že jsi silný a mocný, ale… lidé jsou… Občas mě děsí, co dokáží vymyslet. A navíc… pomáhá jim ten Uesta a... Prostě jsem měl o tebe strach. Nechtěl jsem být sám se svými myšlenkami, a ze sobeckých důvodů porušil tvůj příkaz a vzal Zeera z kobky. Chtěl jsem mu ukázat pokoj, chtěl jsem být aspoň s někým. Dokonce jsem uvažoval nad tím, že Zeera nechám u sebe přes noc, pokud by ses nevrátil. Ale pak… Slyšel jsem… Ty dva démony… Mluvili o tom, že tě zranili. Že ti Mifus a ostatní jdou na pomoc, že ležíš někde v lese… Když jsem to slyšel… Nepřemýšlel jsem nad ničím a vyběhl z hradu… Chtěl jsem tě vidět, chtěl jsem ti pomoct, chtěl jsem zjistit, co ti udělali. Jenže, sotva jsem vběhl do lesa, chytil mě Rouf, který tam čekal… Myslel jsem, že mě zabije, ale on mě někam přenesl, pak se tam objevil Zeer, který se mě snažil ochránit, no, a zbytek už znáš," vysypal jsem to ze sebe jedním dechem a hřbetem ruky si setřel slzy, které mi stekly po tváři.
„Zklamal jsem tvou důvěru, zkazil jsem to. Vystavil jsem Zeera nebezpečí, ohrozil i ostatní… Přijmu jakýkoliv trest," dodal jsem tichým hlasem.
Nejraději bych se stulil do Niasovy náruče, ale netroufal jsem si.
Nias
Svraštil jsem obočí, když jsem viděl ten pohyb ruky, kterou si Andrius setřel slzy.
I kdyby to neudělal, cítil jsem to…
Ale, i když se mi nelíbilo, že zase brečí, poslouchal jsem ho pozorně.
Takže, Rouf ho vylákal ven a pak se s ním přenesl. A Zeer… Něco démonské síly mu přeci jen zůstalo. Vím, že se někteří z těch křivých umí přenášet, i proto jsou v kobkách a v řetězech, protože by mohli být nebezpeční, pokud by se pohybovali volně. Nehledě na to, že by se někdo z nich mohl přenést do Carniveanu. Věděl jsem, že Zeerovi zůstala jeho fyzická síla. Ale netušil jsem, že se dokáže přenést vědomě, na určité místo, a zvlášť v takové situaci, kdy někdo potřeboval pomoc.
Je pravda, že jsou to bratři a Zeer je po dlouho době s někým, kdo mu rozumí, a koho on tak nějak bere. Budu ho muset víc hlídat.
Napadlo mě taky, jestli má vůbec ještě smysl ho držet v kobce, když tohle dokáže, a není v řetězech. Nejspíš je jen otázka času, kdy by si to mohl uvědomit a přenést se ven. Možná bude lepší ho naučit žít volně než riskovat nějakou nebezpečnou situaci, kdyby to udělal bez našeho vědomí. A do řetězů ho zpátky dávat nechci.
Když jsem Andriusovi rozčesal vlasy, spletl jsem mu cop a stáhl ho stuhou.
„Usaď se nějak pohodlně,“ vstal jsem a odložil hřeben na stolek.
Přešel jsem k velkému stolu, vzal tác s jídlem a pak se k němu vrátil. Normálně v posteli nejím, ale teď jsem prostě chtěl udělat výjimku.
Počkal jsem, až se usadí a pohodlně se opře o polštáře, aby ho to netlačilo do zad, a pak jsem tác položil na postel a sedl si naproti Andriusovi
„Dobrou chuť,“ přisunul jsem tác blíž k němu a hned jsem mu nalil čaj, který pro něho speciálně nechal Enphernon připravit. „A nechci slyšet nic o tom, že nemáš hlad. Sníš aspoň něco.“
Pomalu jsme večeřeli, a hlavně mlčky. Já přemýšlel nad tím, co mi Andrius říkal, a nad tím, co se doteď stalo. Až teprve ve chvíli, kdy jsme dojedli, odložil jsem tác na stůl a pak se vrátil do postele.
Uložil jsem se a Andriuse si přitáhl blíž k sobě, abych nás oba mohl přikrýt.
„Víš, nejsem nesmrtelný,“ promluvil jsem po chvíli. „Ano, žiju hodně dlouho, prakticky déle než já, tu žije tak čtvrtina démonů. Ale neznamená to, že umřu na kýchnutí. A i když se cítím nepřemožitelný, co si nalhávat, přesto dávám pozor a jsem opatrný. Kdybych nebyl, už po prvním setkání s Uestou by to dopadlo daleko hůř, než tomu bylo před pár dny. Roufa jsem nechal žít, ale dostal trest. A jen tak se s ním už nesetkáš, pokud to já nedovolím.“
Na chvíli jsem se odmlčel. Při tom, jak jsem Andriuse držel v objetí, jsem ho sem tam pohladil po zádech, a po chvíli mě zaujala jedna věc. Ani jednou se neprojevil tak, že by ho něco mělo bolet.
„Posaď se,“ sedl jsem si i já. „Zvedni ruce.“
Počkal jsem, až to udělá, a pak jsem mu opatrně začal sundávat obvaz.
„Porušil jsi můj příkaz, co se týče Zeera. Zlobím se, ale na druhou stranu to bylo k něčemu dobré,“ mluvil jsem, zatímco jsem mu sundával obvazy. „Nebudu tě za to trestat, ale příště, než ho vezmeš ven, dáš někomu vědět.“
„Tušil jsem to,“ zamyšleně jsem se mu podíval na záda.
Nebyly úplně zahojené, ale rány se stahovaly, a nebude dlouho trvat, a nezbyde po nich ani jizva.
Je pravda, že ho Enphernon ošetřil svými mastičkami a vším možným dalším, ale ani to by tak neurychlilo hojení.
„O zbytku si popovídáme zítra. Měl by ses vyspat, a já si chci jít taky lehnout. Za dnešek toho vzrušení bylo až moc,“ postavil jsem Andriuse k zrcadlu, aby se na sebe mohl podívat.
Andrius
Poslouchal jsem Niase a neodvážil se ani pípnout, když přinesl tác s jídlem.
Vnímal jsem jeho velké tělo, dokonce se i trochu uklidnil, když mě začal hladit, a celou dobu přemýšlel nad tím, jestli mu to mám říct rovnou.
Říkal, že si promluvíme zítra, ale vydržím to do té doby? Nejednám zase jen ze svých sobeckých důvodů?
Když mi pak Nias před zrcadlem ukazoval má záda, vnímal jsem spíš jeho než sebe.
Možná proto to tak nebolelo? A od kdy se vlastně takhle rychle hojím?
„Děkuji…" zašeptal jsem a zalezl si zpátky do postele.
Snědl jsem pár lžic horké polévky a kousek chleba se sýrem.
Navíc jsem neměl chuť, a hlavně jsem měl pořád tak stažený žaludek, že jsem do sebe nic nedokázal dostat. Jediné, co jsem zvládl, bylo vypít všechen čaj, co mi nechal Enphernon poslat.
Zachumlal jsem se pod peřinu a koutkem oka se na Niase podíval.
Chtěl bych se ho dotknout. Chtěl bych ho... políbit... ale...
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Musím ti říct… ještě něco…" zamumlal jsem nakonec.
Nevím ale, jestli ten čaj, teplá postel, Niasova přítomnost nebo jeho vůně, mě uspaly rychleji, než jsem chtěl, aniž bych dokončil myšlenku.
Nevím, jak dlouho jsem spal. Pět minut? Pět hodin? Vzbudilo mě horko a pocit, jako by mi něco těžkého leželo na hrudi.
Hůř se mi dýchalo, viděl jsem rozmazaně, chvíli mi bylo horko a chvíli zima, a v první moment mě napadlo, že mě Rouf dostal nebo otrávil.
Ale pak mi došlo, kde jsem, a když jsem otočil hlavu, viděl jsem vedle sebe ležet Niase, který vypadal, že spí. Oknem do pokoje svítil paprsek měsíce a částečně osvětloval jeho tvář a postavu.
„Tak krásný…" zamumlal jsem a natáhl ruku, abych prsty přejel po Niasově tváři.
„Tak mocný a silný… nikdy bych si… nepomyslel, že potkám… někoho jako… jsi ty. Že potkám svého krále. Svého milovaného krále… Hledal jsem své místo v životě… Hledal jsem… rodinu a našel mnohem víc. Našel jsem lásku… našel jsem… tebe, a právě proto… budu muset odejít… Nezasloužím si tě… dělám jen… problémy… Omlouvám se."
Vlastně nevím, jestli jsem to šeptal, nebo si to myslel jen v hlavě.
Byl jsem úplně mimo, a než se mi znovu zavřely oči, padal jsem směrem na Niasovu hruď.
Nias
Zadíval jsem se na Andriuse, když řekl, že mi musí ještě něco říct. Ale pak jsem se jen uchechtl, když odpad jak shnilá hruška.
Pokud by to bylo životně důležité, nejspíš by se donutil neusnout a říct mi to. Takže ho raději nechám vyspat.
Přitáhl jsem si ho o něco blíž, zadíval jsem se do stropu do jednoho bodu a zbystřil jsem všechny smysly. Občas tak kontroluji, jestli je všechno v pořádku, aniž bych musel vytáhnout paty z hradu.
Ale zdálo se, že až na malé potyčky, které tu jsou normální, na zvýšenou ostražitost, která je v tuhle chvíli potřebná, se jinak nic zvláštního neděje.
Zapřemýšlel jsem taky, koho dosadit na Rufovo místo a jaký trest vymyslím pro Vernyu.
No, u Vernyi asi vím. Pro ni bude dost velký trest, když bude muset žít nějakou dobu mimo své město. Má svého zástupce, který se postará, takže ona dostane za úkol hlídat osadu, která je nejvzdálenější od jejího města, aby se naučila žít ve skromných podmínkách. A, aby se nestalo něco podobného, jako s Roufem, požádám Enphernona, aby ji svázal k místu nějakým tím svým kouzlem, který já sám osobně posvětím svou pečetí. Měl jsem to udělat i u Roufa, ale myslel jsem, že dostane rozum…
Zavřel jsem po nějaké době oči a jen naslouchal Andriusovu oddechování.
Jo tenhle polo člověk a polo démon mi pěkně zamotal hlavu. A právě ve chvíli, kdy hrozilo, že ho Rouf zabije, jsem si uvědomil, že mi na něm záleží víc než u kohokoli jiného. Víc, než jsem si byl ochoten připustit.
Nejspíš jsem svými myšlenkami Andriuse probudil. Cítil jsem, jak se pohnul, a pak začal mumlat.
Nechal jsem zavřené oči a jen poslouchal. Ale ve chvíli, kdy se na mě svalil, jsem je otevřel a nevěřícně zase zíral chvíli do stropu, neschopný jakéhokoliv slova či pohybu.
Jenže horkost Ansriusova těla mě vrátila zpátky na zem.
Předtím jsem tu teplotu nebral na zřetel, u nás to bývá normální. Ale teď… teď bych na něm mohl usmažit vajíčka.
„Enphernone, přijď ke mně do ložnice a vezmi s sebou nějaké léky. Andrius úplně hoří,“ vyslal jsem žádost do podzemí.
Opatrně jsem Andriuse přetočil na postel a pořádně ho přikryl. Chtěl jsem jít namořit ručník a dát mu obklad, ale než jsem stihl vylézt z postele, už u ní stál Enphernon a začal Andriuse prohlížet.
„Bude v pohodě?“ zeptal jsem se trochu s obavami, protože jsem opravdu nechtěl, aby se Andriusovi stalo něco vážného.
Opravdu mi na něm záleží hodně moc…
„Bude,“ přikývl Enphernon. „Jen se jeho tělo léčí a současně se snaží zpracovat svou novou schopnost. Horečka může trvat pár hodin nebo i dní. Záleží, jak je Andrius silný. Běž pro ten obklad, a pak mi pomůžeš mu udělat studený zábal.“
Než jsem odešel do koupelny, stejně jsem se ještě nad Andriusem sklonil, odhrnul mu zpocené vlasy a políbil ho na čelo.
„Oba dva… oba jsem fakt marní…“ ušklíbl se Enphernon a na to už mě vyhodil do koupelny.
Andrius
Cítil jsem na sobě dotek a slyšel nějaký hlas.
Snažil jsem se otevřít oči a zaostřit, ale jediné, co jsem viděl, byla velká postava. Vzdalovala se.
„Prosím," zachrčel jsem, „neodcházej… Niasi… neodcházej…"
Nejspíš jsem zněl úplně marně a jako ubožák, ale představa, že budu bez Niase, byť jsem chtěl už několikrát sám odejít, se teď zdála naprosto nereálná.
Umřel bych bez něj. Teď už to vím.
Slyšel jsem, jak mi nejspíš někdo odpovídá, ale slovům nerozuměl.
Oči se mi zavřely a já se znovu propadl do neklidného spánku, který se spíš rovnal blouznění.
Nikdy mi nebylo takhle zle, jak teď. Nikdy jsem moc netrpěl nemocemi jako ostatní, a když už mě něco postihlo, velmi rychle to odeznělo.
Měl jsem pocit, že sním i bdím zároveň. Nevěděl jsem, jestli je den nebo noc, slyšel jsem hlasy, cítil jsem doteky, ale nevnímal jsem podstatu ničeho, co kolem mě probíhalo.
Několikrát jsem zopakoval Niasovo jméno.
Nahlas? Nebo jen pro sebe?
Prosil jsem, ať neodchází. Omlouval se.
Měl jsem dojem, že to trvá věčnost, než se mé tělo začalo konečně uvolňovat, a já cítil, že už tolik nehořím, a mysl se mi pomalu vyjasňuje. Sny se ustálily, začaly dávat smysl, konečně jsem víc začal vnímat i okolí. A nejspíš to, bylo to, co mě probralo.
Uslyšel jsem nějaké bouchnutí a s námahou otevřel oči.
Chvíli trvalo, než jsem zaostřil. Viděl jsem Niasův pokoj, venku se stmívalo a Nias…
„Jsi pořád se mnou… nebo se mi to zase jen zdá…" zamumlal jsem, když jsem pootočil hlavu a uviděl ho, jak se na mě dívá.
Natáhl jsem ruku a s trochu zatajeným dechem, že si se mnou ještě mozek pohrává, se dotkl jeho hrudi. Nebyl to sen…
Nias
Nakonec jsme společnými silami udělali Andriusovi studený zábal hned potom, co ho Enphernon celého pomazal jakousi smradlavou mastí. Jen doufám, že to bude k něčemu, když už ten smrad musím vydržet.
„Přijdu ho později zkontrolovat a vyměnit zábal. A pokud se probere, dej mu napít tohle a zavolej mě,“ nakonec se Enphernon posbíral jen půlku věcí, co nepotřeboval, a zmizel k sobě.
Ten zbytek tu nechal, ať se s tím prý nemusí pořád tahat tam a zpátky.
Já si zatím poručil snídani, i když jsem moc velký hlad neměl, ale jsem naučený jíst docela pravidelně.
Přisunul jsem si stolek a křeslo hned k posteli, abych byl Andriusovi nablízku a po celou dobu, co jsem snídal, i potom, co jsem jen tak seděl a popíjel čaj, jsem ho pozoroval
Nechápu, co na něm je, že mě tak dostal. Vážně to nechápu.
Jasně, je krásný, má nádherné světlé a jemné vlasy, krásné modré oči, drobnější nos a plné rty, postavou se může rovnat Roufovi, a ten jeho zadeček je doslova výstavní.
Ale i tak…
Raději jsem nad tím přestal přemýšlet, protože jsem stejně na nic nepřišel. Prostě to budu muset přijmout tak, jak to je.
Další dva dny byl Andrius mimo sebe, a i když se občas probral, odnesl jsem ho do koupelny, stejně nejspíš nevěděl o světě, jak pořád blouznil.
Ale já mu rozuměl dobře.
Chvílemi mi to dělalo dobře, chvílemi mě to štvalo. Nebyl jsem schopen si vybrat.
Mohl jsem jen doufat, že nebude jak cukrátko pořád, protože to bych asi nedával.
Holt jsem takový a jiný nebudu. Asi… nebudu… nejspíš…
Přesto když se třetí den ráno probudil, otočil jsem se k němu a usmál se.
„Jsi vzhůru, a myslím, že dostatečně, prospal jsi skoro tři dny,“ přitáhl jsem si ho k sobě, objal ho a přikryl jsem nás, aby ho nestřepla zima.
„A nejspíš nebude na škodu tě občas dostat do takového stavu, protože při tom blouznění toho napovídáš víc, než když jsi zdravý,“ pousmál jsem se a líbnul ho do vlasů.
Andrius
Spokojeně jsem vydechl, a ještě se přitulil k Niasovi, když si mě přitáhl na sebe.
Nadechl jsem se jeho vůně, cítil horkost jeho kůže, a bylo to, jako by se nic před tím nestalo.
Jo. Prostě jsem se do tohoto nabručeného démona zabouchnul až po uši, jak lidé říkají.
Usmíval jsem se jak pitomeček, užíval si tu chvilku klidu, a tak nějak pomalu mi začalo docházek, co Nias říkal.
Počkat… Já něco říkal? Co jsem…
Úsměv mi ztuhl na rtech, vlastně jsem ztuhl úplně, a pak jsem se prudce posadil, až jsem Niasovi málem vyrazil zuby. Sklonil jsem se nad ním, a pak se zase narovnal a zakryl si dlaněmi tvář.
„Co jsem říkal?" zahuhlal jsem. „Já… určitě to byla nějaká blbost… prostě jsem jen něco… kecal…"
Co to vůbec melu? Nias si zaslouží pravdu. Už to nedokážu dál schovávat.
Povzdechl jsem si, sundal ruce z obličeje a svěsil je do klína.
„Jsem na zabití, viď? Jo, sám sebe bych někdy uškrtil…" zadíval jsem se na Niase a strčil si pramen vlasů za ucho, když mi spadl do obličeje.
„Já jen… vím, že to není omluva, ale mé sebevědomí je pod bodem mrazu, vždycky bylo. A teď… když jsem potkal tebe… silný, mocný, chytrý, sebevědomý, můžeš mít na koho si ukážeš. Co jsem proti tobě já? Co jsem proti komukoliv tady? Umím tak akorát něco uvařit, brečet a schovávat se v koutku. To není něco, co by někoho mohlo přitahovat," povzdechl jsem si.
Hmm. Někdo mi musel dát něco do pití. Anebo opravdu ještě blouzním, protože bych normálně jinak nenašel odvahu něco takového říct.
„Mám prostě pocit, že cokoliv udělám, je špatně. Nikdy jsem nic neodkázal a prostě tak… No, víš jak. Prostě zase kecám nesmysly… No, tohle jsem ale říct nechtěl. Jde o to, že… to… já… tebe… tohle… no… jakože to… tamto… víš?"
Andriusi, idiote!
„Prostětěmámrád… jakožemocrád…" zakuckal jsem se, jak se mi zlomil jazyk, a pak obličejem zahučel do polštáře.
Takhle jsem se asi nikdy ještě nestyděl. Ale nejvíc jsem se asi bál Niasovy reakce.
Nias
Hleděl jsem na Andriuse jak na zjevení, když se rozmluvil. Často mi říkají, jak jsem úžasný, takže to ani tak nějak neberu, ale od něj to znělo tak jinak. A musím říct, že mě to potěšilo.
Fakt že jo.
Ale když ze sebe vydoloval ty poslední slova, div se neudusil, tak to jsem už tak nějak nedával.
Začal jsem se smát, poplácal ho po zádech, aby se vzpamatoval, a pak ho převrátil a opatrně ho zalehl. Pořád ještě nebyl při síle a já mu nechtěl ublížit.
„Chceš říct, že mě miluješ, že? Přeložil jsem si to správně?“ věnoval jsem mu jeden z mých mála úsměvů a stáhl mu vlasy, aby mu nelezly do očí.
„No, když o tom tak přemýšlím, a že jsem nad tím přemýšlel opravdu hodně, tak… Taky mi nejsi lhostejný. Ta trochu mě to šokovalo, když mi to došlo ve chvíli, kdy tě měl v drápech Rouf. I proto jsem tak reagoval, protože… Prostě jsem si to nechtěl připustit. Nevím, jestli je to zamilovanost, ale je to rozhodně víc, než cítím ke komukoliv jinému. A moc bych si přál, aby ses opravdu rozhodl tu zůstat na pořád.“
„Tak mu konečně řekni, že ho miluješ,“ ozval se za mnou Enphernon, a já málem leknutím přidusil Andriuse pod sebou. „Jak ty, tak ty,“ ukázal na nás oba prstem.
„Mám tě poslat za Roufem?“ zavrčel jsem na něho, ale vstal jsem, aby mohl prohlédnout Andriuse.
Možná jsem se zamiloval. Ale nějak se to zatím bojím přiznat nejen sobě, ale hlavně nahlas…
Andrius
Možná bych se nejspíš nafoukl, když se Nias najednou začal smát.
Jenže nestačil jsem se ani nadechnout k odpovědi, když jsem najednou ležel na zádech a poslouchal Niasova slova.
Myslím, že jsem na něj hleděl jak pako, a dokonce ani Enphernon mě nevyvedl z míry, jak jsem z toho byl mimo. Až když mi nařídil, abych zavřel pusu nebo mi do ní vletí moucha, jsem se vzpamatoval.
Celou dobu, co mě pak Enphernon prohlížel, a ještě mi dával nějaké rady, jsem cítil, jak mě polévá horko, ale tentokrát nebyla na vině horečka.
„Ještě dneska budeš pít tenhle odvar a nehneš se z postele. To, že ti je lépe neznamená, že hned budeš pobíhat po venku. Očividně máš po otci léčitelské schopnosti, ale pořád jsi člověk. A taky si vy dva máte nejspíš o čem povídat."
Než jsem stihl vůbec něco říct, byl pryč.
Jo, tohle přenášení by se mi občas hodilo.
Posadil jsem se na posteli a poctivě vypil celý hrnek toho odvaru, co mi Enphernon nařídil.
Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co bych měl Niasovi říct, a jak si mám přebrat to, co říkal sám.
„Rád tady zůstanu. S tebou…" promluvil jsem nakonec. „I když jsem nikdy zamilovaný nebyl, myslím… myslím, že to, co k tobě cítím je… prostě tohle a no…"
Odložil jsem hrnek a zadíval se na své ruce, které jsem pak složil do klína.
Asi mi Enphernon opravdu něco dal do pití.
„Vím, že… že si na tebe nemůžu dělat nárok. Žiješ tak dlouho, a ještě žít dlouho budeš a… no, když půjdeš za někým jiným… neříkám, že mě to nebude bolet, ale samozřejmě by to byla… tvoje věc. Víš jak… víš, jak to myslím. Prostě… No, prostě, záleží mi na tobě… moc… moc mi na tobě záleží. Nemyslel jsem si, že… že tu něco takového potkám. A vím, vím, že nejsem ideální a nejspíš tě za chvíli omrzím. Já to obrečím, budu mít deprese, nikdy na tebe nezapomenu, ale nakonec bych se s tím smířil a…" povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Co to kecám. Nevzdal bych se tě. Nikdy… Nikdy bych tě nepřestal milovat. Vím, že se neumím vyjadřovat, pořád kňourám a brečím, nemůžu slíbit, že se polepším za jeden den, ale… Chtěl bych se od tebe učit… Když už bych tu měl zůstat… Zůstat s tebou… Tak nechci… nechci, aby ses za mě musel stydět. Nechci ti přidělávat starosti," začervenal jsem se a zadíval se na Niase.
Nias
Mám pocit, že Andrius má další schopnost, kterou používá nevědomky.
Je to vyděrač.
Malý, hezký, ale vyděrač…
Prý mi nebude bránit, ale bude ho to bolet.
No, ale tak nějak mi nevadilo, že to řekl. Spíš jsem z toho měl dobrý pocit, zvlášť, když potom řekl, že se mě nikdy nevzdá.
„Víš, podle mě, i když jsi poloviční démon a poloviční člověk, tak stejně budeš žít hodně, hodně dlouho. Takže budeš mít dost času na to, aby ses změnil tak, jak říkáš. A já si klidně počkám, jsem trpělivý. No… občas…“ usmál jsem se.
Jo, trpělivý jsem, ale dokážu i rychle vyletět. Takže teď nevím.
„No, a budeš dělat to, co ti řekl Enphernon. Takže teď se budeš válet v posteli a necháš se obsluhovat. A pokud ti bude zítra dobře, tak můžeš jít za Zeerem a možná bychom mohli jít i ven,“ sklonil jsem se nad ním a políbil ho na čelo.
Bylo to spontánní, ale tak nějak jsem to bral jako samozřejmost. Opravdu mi na něm záleží víc, než bych si byl schopen ještě před pár dny připustit.
„Víš co? Počkej tu, hned jsem zpátky,“ hodil jsem na sebe plášť a přenesl se rovnou do kuchyně.
Požádal jsem Chireema, aby udělal něco sladkého, a hlavně ať toho je víc, a ať to donese do mé ložnice. Pak jsem zašel do podzemí ke kobkám.
Otevřel jsem si dveře k Zeerovi. Opatrně jsem nakouknul, a bylo to přesně, jak jsem si myslel a jak mi potvrdili i hlídači.
Zeer od chvíle, kdy se probral, sice nevyváděl, ale choval se prý dost nervózně.
„Zeere,“ došel jsem k němu a dotkl se ho.
„Andri… chci… Rou… zlý… Andri…“ uskočil a zavrčel na mě.
„Andri je v pořádku. Pojď, vezmu tě za ním, ano?“ přistoupil jsem k němu, objal ho a přenesl se rovnou do ložnice.
Andrius
Miluju ho. Opravdu ho miluju.
A budu se muset nejspíš opravdu snažit nebo mě za chvíli odkopne.
Jistě, některé věci na sobě nejspíš nezměním. Nestane se ze mě žádný bojovník a nebudu nikdy tak silný, jako ostatní démoni, ale zkusím zapracovat na svém sebevědomí.
Přece jen, tohle je jiný svět. Jiné myšlení. Jistě, i tady se najde někdo, kdo mě nejspíš nikdy nepřijme a bude mě nenávidět. Jako Rouf. Nezměním se za jeden den.
Pořád to ve mě bude. Ale pokusím se.
Pokusím se. Kvůli Niasovi. Nechci o něj přijít.
Když odešel, opatrně jsem vstal, abych se zašel do koupelny aspoň trochu opláchnout a převléknout.
Šlo to ztěžka, ale nakonec jsem to zvládl.
Zrovna jsem se vracel, když zaklepal Chireem, a když jsem mu otevřel, nesl tolik jídla, že se pod tácem skoro prohýbal.
Prý na příkaz Niase.
Začervenal jsem se a usmál, poděkoval, ujistil ho, že mi je líp, a jak to půjde, přijdu mu pomoct do kuchyně.
Posadil jsem se do křesla a začal chystat jídlo na talíře. Nalil jsem čaj do hrnku a zrovna se chystal napít, když se najednou v pokoji objevil Nias a nebyl sám.
„Zeere!" položil jsem prudce hrnek na stůl, až mi na ruku vycáklo pár kapek, ale ani jsem to nevnímal.
Skočil jsem po Zeerovi, až jsme oba skončili na zemi a pevně ho objal.
„Promiň mi to… promiň mi to… mrzí mě to…" popotáhl jsem a konečně Zeera pustil.
„Andri… v pořádku… Nii… ochránit… já… ochránit…"
"Děkuji," pohladil jsem ho po tváři, a pak se otočil k Niasovi.
Přitiskl jsem se na moment na jeho hruď, pevně ho objal a nadechl se jeho vůně.
„Děkuji za všechno a zkusím se polepšit," zvedl jsem hlavu, a pak se osmělil, natáhl se a Niase políbil.
Nias
Byl to dobrý nápad vzít Zeera nahoru. Určitě byl nervózní kvůli tomu, co se stalo a nevěděl, co je s Andriusem. Už delší dobu je mi jasné, že ty dva u sebe drží pevné krevní pouto. Jsou opravdu jedna krev, i když mají různé matky. Ale to nejsilnější ze Saylthera mají oba dva.
Nechal jsem se políbit od Andriuse, a dokonce i Zeer mi na chvíli skočil kolem krku. Bylo to spíš jako kdyby se srazili dva berani, ale nezlobil jsem se. Jen jsem se zasmál, když si Zeer začal vehementně třít čelo.
Pořád je jako malé dítě. Změnil se. Není už jako divoké zvíře útočící na všechno, co se pohne. Teď je spíš jako malé dítě, co se učí mluvit, chodit, používat různé věci…
A na moment jsem zalitoval, že jsem se mu nezačal více věnovat dřív.
Potáhl jsem nakonec oba ke stolu, abychom se mohli nadlábnout. Chireem se opravdu překonal.
Usadili jsme se, přičemž Zeer zůstal sedět na zemi, protože na židli prostě nedokázal sedět.
Postupně jsme se krmili, a dokonce jsme si užili u toho i srandu.
Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se takhle uvolnil, a dokonce se i zasmál víc než jednou.
„Andriusi,“ postavil jsem se ke skříni a začal se oblékat. „Potřebuji něco zkontrolovat. Nechám ti tu Zeera, ale slib mi, že s ním nepůjdeš ven a budeš v posteli. Klidně i s ním, pokud to dokáže.“
Přešel jsem k Zeerovi, dřep si k němu a zadíval se mu do očí.
„Kdyby se něco stalo Andriusovi, zavolej Ena,“ pohladil jsem ho po tváři. „Zkusíš to?“
Nevím, proč ho o to žádám, když ani nevím, jestli ještě vůbec dokáže komunikovat tak, aby místo křiku jen vyslal v duchu žádost na někoho konkrétního.
Andrius
Líbil se mi Niasův smích. Možná proto, že se smál tak málo?
Nevím, čím to bylo, ale přál jsem si, aby se smál častěji.
I když jsem měl trochu stažený žaludek, jídlo jsem si opravdu užil.
Nejen kvůli společnosti, ale i proto, že jsem konečně řekl, co cítím.
Měl jsem pořád pochybnosti a ty nejspíš nikdy nezmizí. Pořád budu nervózní, protože budu čekat na den, kdy se Nias objeví v pokoji a řekne, že už ho nebavím.
Nemohl jsem chtít víc. Nias byl démon, sexy démon, který nemá určitě o nápadníky nouzi. A co si budem povídat, démoni nejspíš nejsou prudérní jako já. To jsem už stačil i pochopit.
Každopádně, budu rád i za to málo, a časem se s tím možná smířím. A možná taky ne.
Ale teď… Teď jsem rád za každou chvíli s Niasem.
Proto mě trochu zamrzelo, když řekl, že musí pryč. Tak trochu sobecky jsem si myslel, že bysme mohli dnešek strávit spolu.
Ale hned jsem se v duchu okřikl a vynadal si. Nias má moc práce, a určitě kvůli mně nedořešil tu věc v Carniveanu. A já se ho na to ani nezeptal. Myslel jsem jen na sebe.
Díval jsem se, jak Nias mluví se Zeerem, a doufal, že si ti dva jednou budou rozumět jako dřív.
„Budeme v pořádku, viď?" dřepl jsem si k těm dvěma a Zeera pohladil po hlavě.
„Slibuju. Tentokrát se odsud nehnu. Ale… pokud… No, pokud budeš moct… Rád bych dneska strávil pak večer s tebou. Ale jestli nebudeš moct, tak… to pochopím."
Nias
Pokýval jsem spokojeně hlavou, když si k nám Andrius přidřepl a řekl, že se odsud nehne.
„Dneska se vrátím normálně. Nebudu pryč dlouho. Někdy, když jde o důležitou věc, je lepší to neprotahovat. Je daleko účinnější dát najevo, jak se věci mají a zmizet. Nedát tak druhým čas na rozmyšlenou, a vymýšlení různých výmluv. Prostě si uvědomí, že to bude tak, a ne jinak, a musí se podle toho zařídit,“ vstal jsem a šel jsem se ještě upravit a učesat se.
Mám rád černou barvu, co se týká oblečení. Rád nosím taky oblečení z různých období, i proto kromě skříně v ložnici mám ještě jednu velkou místnost vyhrazenou je pro věci. Občas si obleču něco historického, když mám náladu.
Ale teď jsem na sebe hodil černou košili, rukávy jsem si zahrnul k lokům, dva knoflíky u krku nechal rozepnuté a košili ležérně přehozenou přes černé džíny. A když jsem si ještě obul černé polobotky, byl jsem konečně spokojený.
Chystal jsem se za vůdcem lidí, a už mám odzkoušené, že některé oblečení má i psychologický vliv na protějšek, zvlášť když jde o důležitou věc.
Vlasy jsem si jen stáhl stuhou do jednoduchého culíku, aby se zvýraznily rysy mého obličeje a bylo mi dobře vidět do očí. To je prostě základ…
„A budu rád, když tu budeš, až se vrátím. Ani nějak nepočítám s tím, že bys chtěl spát někde jinde. A stejně vás ještě Enphernon přijde určitě zkontrolovat,“ přitáhl jsem si Andriuse a políbil ho.
„Tak já jdu,“ mrknul jsem na něho, pak na Zeera, a zmizel jsem.
Jako první jsem chtěl zkontrolovat, jestli dodrželi můj příkaz a Rouf je tam, kde má být. A potom… Do Carniveanu…
Andrius
Mohl jsem na Niasovi oči nechat, když se začal převlékat. Černá mu opravdu slušela.
Když si mě pak přitáhl blíž a políbil, byl jsem doslova v sedmém nebi.
Připadalo mi to jako věčnost, co mě Nias sám takhle políbil.
Když zmizel, ještě chvíli jsem stál, usmíval se jako idiot, a prsty se lehce dotkl svých rtů, jak jsem na nich ještě cítil ty Niasovy.
„Andri…" probral mě až Zeerův hlas.
„Jsem v pořádku," usmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech.
Byl jsem moc rád, že ho sem Nias přivedl. Moc mě to potěšilo.
Netušil jsem, jestli se Zeer vrátí někdy do normálu. Sice bych si to vážně přál, ale možná se budu muset smířit s tím, že je to jen zbožné přání.
Zapřemýšlel jsem, co budeme dělat. Slíbil jsem, že zůstanu v pokoji, ale do postele se mi ještě moc nechtělo. Byl jsem moc rozhozený na to, abych se uklidnil.
„Andri…" promluvil znovu Zeer, a dokonce bych přísahal, že se na mě zvědavě zadíval.
„Přemýšlím, co budeme dělat. Slíbil jsem Niasovi, že se odsud nehnu, ale do postele se mi moc nechce. Možná…"
To by mohl být ono!
Nias
Když jsem si zkontroloval, že Rouf je tam, kde má být, a že všichni poslechli můj rozkaz, co se jeho týkalo, spokojeně jsem se přemístil do Carniveanu ke Gwyllion.
Už na mě čekali, protože jsem jim dal zprávu, že půjdeme za Diblaimem. Tentokrát jsem chtěl jít dovnitř jen s malým doprovodem dvou, přičemž další dva měli hlídat venku. Přeci jen jsem Diblaimovi nevěřil.
A dobře jsem udělal.
Jen, co jsem se objevil u něj v rezidenci a Manios uspal všechny, kdo byli s ním v domě, poznal jsem, že není něco v pořádku. Cítil jsem to. A Gwyllion a Manios taky. Stejně tak jako ti dva, co byli venku a vyslali varování, že se nemáme dlouho zdržovat.
„Myslel jsem, že se rozumně domluvíme, Diblaime. Ale jak vidím, porušil jsi naši smlouvu,“ rozhlédl jsem se a mávl kolem sebe rukou. „Myslíš si, že to nepoznám? Nemusíš nic říkat. Dobře vím, co jsi udělal.“
Viděl jsem, jak i Gwyllion s Maniosem napjali všechny své démonské smysly, a dokonce se částečně proměnili. Stejně i já dal volnost své démonské podobě, i když ne úplně. A v té chvíli se Diblaimův postoj z jistého změnil na nejistý. Už se nedíval tak pohrdavě, jak když jsme přišli, a měl co dělat, aby ten tlak z naší, a hlavně mé strany ustál. Stejně se mu nakonec podlomily kolena a on dosedl ztěžka do svého křesla.
„Spolčil ses s tím, kdo proti nám stojí. S tím, kdo dělá peklo mezi lidmi a démony. Se zrádcem, po kterém jde každý démon mé země, a není jich zrovna málo,“ naklonil jsem se nad tím lidským červem. „Ale věř mi, není sinější než já. A já jsem na něho připravený, takže tohle mě jen tak nepoloží.“
Narovnal jsem se, rukou jsem opsal místnost a vzápětí se kolem nás rozprostřela jemně nafialovělá bariéra. Vyslal jsem příkaz těm venku, aby se stáhli ke Gwyllion do bytu, že to zvládneme, což udělali velmi rádi, protože Uesta je daleko silnější než oni.
„Milý Diblaime“ vrátil jsem se k tomu starci. „Něco jsem po tobě chtěl a ty ses místo toho spolčil s jiný démonem. Největší chyba tvého života. Porušit jednu smlouvu smlouvou jinou. Ani se neptám, jestli jsi přemýšlel nad tím, co jsem ti posledně řekl.“
Zastavil jsem se před ním a zvedl jsem ruku, v které se mi objevil pergamen.
„Porušil jsi naši smlouvu, její platnost končí.“
Diblaim se zděšeně podíval na mou dlaň, na které pergamen vzplál jasně červeným plamenem a k zemi se snesl jen popelavý poprašek.
„Doufám, že víš, co to znamená. A Uesta tě neochrání.“
Po těch slovech jsem dal pokyn a všichni jsme se stáhli ke Gwyllion do bytu, aniž bych se namáhal zrušit svou bariéru. Ať se Uesta snaží…
Andrius
„Počkej tady, ano?" podíval jsem se na Zeera a vzápětí vyběhl z pokoje.
Doufal jsem, že Zeer poslechne, a že mě Nias nezabije. Zaběhl jsem do kuchyně a odchytil Chireema, který se trochu zamračil, když mě uviděl. Ale ve chvíli, kdy jsem mu vysvětlil, co chci, tak se začal hned usmívat, a o chvilku později jsem se vracel s plnou náručí věcí zpátky do pokoje.
„Jsem zpátky!" zavolal jsem hned mezi dveřma.
A i když mi to dalo trochu práce, nakonec jsem dostal Zeera do postele, kde jsem rozložil hry zapůjčené od Chireema.
Hráli jsme hry, učil jsem Zeera, i když některé jsem se musel sám učit. Ale byla to zábava a na moment jsem zapomněl i na Niase.
Později přišel Enphernon, aby mě zkontroloval, chvíli se zdržel, aby mi poradil s některými hrami a ukázal je Zeerovi. Samozřejmě mi nezapomněl připomenout, ať odpočívám, a než odešel, nechal nám ještě přinést jídlo a odnést nádobí ze snídaně.
O Niasovi žádná zpráva, a já jen doufal, že je v pořádku.