Nias
Je to prostě miláček… Andrius je jedinečný a nikdo není jako on. Nikdo v Agarii. A to jsou si často démoni v mnoha věcech podobní. Tak trochu mi připomíná Enphernona, trochu Saylthera… Ale pořád je jiný než oni, než ostatní.
I když mě pak vyhazoval, nedal jsem se a v ložnici jsme strávili víc času, než jsem původně plánoval. A tak jsem nám nechal oběd raději přinést, abychom se vůbec najedli.
Když jsem se pak navečer přemístil do Carniveanu, měl jsem z toho takový zvláštní pocit. Z toho, že jsem nechal Andriuse samotného. Ani nevím proč. No, možná proto, že jsem tentokrát odcházel na noc, a vrátil se až druhý den pozdě v noci? Nejspíš… Ale když jsem po návratu zjistil, že je všechno v pořádku, oddechl jsem si.
Další dny se to trochu uklidnilo, každý měl nějaký úkol, a já teď spíš vyčkával.
A tak jsem se i víc věnoval Andriusovi, chodili jsme spolu za Zeerem, a jeden den jsem je oba vzal a z kobky jsem je přenesl ven, kousek za hrad.
Zeerova první „vycházka“ za celých 25 let, kdy na sobě neměl řetězy a mohl se pohybovat, jak chtěl.
A i když se zdál být v klidu, přesto jsem byl stále na pozoru…
Andrius
Další následující dny jsem si připadal jako v pohádce. Nias byl...
Jo, jasně, měl chvilky, kdy jsem se musel hodně obrnit, abych nezačal brečet nebo neutekl a neschoval se. Ale stačilo pak pár minut, a já si uvědomil, že se nemůžu takhle dětinsky už chovat.
Nias je jiný, než jsem se kdy s někým potkal. Musím ho brát takového jaký je, a i ty špatné věci jsou k něčemu užitečné. Naučil jsem se víc vnímat, víc chápat život na hradě, víc chápat Niase.
A za těch několik dnů jsem si uvědomil, že jsem v tom, až po uši.
Jo, bylo to předevčírem, kdy Nias nebyl zase doma, a já jen bezcílně bloumal po hradě, neměl do čeho píchnout a utápěl se zase ve svých depresivních myšlenkách.
A v momentě, kdy jsem zaslechl na nádvoří kluk, vyběhl jsem ven s tlukoucím srdcem, abych zjistil dvě věci.
Nebyl to Nias, a konečně jsem si přiznal, že jsem se zamiloval.
Ten den jsem poprvé porušil i Niasův slib a běžel za Zeerem do kobky, aniž bych dal vědět Enphernovi. Netušil jsem, jestli chápe, co mu říkám, ale všechno jsem mu to vyklopil, včetně svých obav a strachu, aby se to Nias nikdy nedozvěděl.
Stále jsem si totiž nebyl jistý jeho citů vůči mně.
Ano, byl pozorný, laskavý, milý, sex s ním byl pokaždé neuvěřitelný, ale…
Občas jsem měl pocit, jako by se mi vyhýbal, nebo si držel odstup. Občas působil chladně, až mě to děsilo, a právě v takových chvílích jsem měl chuť utéct.
Nemohl jsem to ale nikomu říct, protože tak, jak jsem se bál reakce od Niase, tak jsem se bál i reakce od ostatních. I když teda v úvahu připadal jen Enphernon, otec, Mifus a Hael, se kterými jsem se za poslední dny docela sblížil, víc je poznal, a pochopil, že nejsou tak špatní, a pro Niase by byli ochotni udělat cokoliv.
Přesto jsem se jednou neudržel a rozbrečel se jako želva. A to ve chvíli, kdy Nias usoudil, že by se Zeer mohl podívat ven.
Skočil jsem Niasovi kolem krku, zasoplil mu celé triko, neustále mu děkoval a skoro se i prořekl.
Raději jsem proto Zeera popadl za ruku, a nehledě na Niasovo varování se i s ním rozeběhl po zahradě za hradem. I když byl Zeer zpočátku zdrženlivý a startoval po všem, co se hnulo, dokázal jsem ho udržet, a dokonce se mi i zdálo, že se v jeho očích něco objevilo.
Blbnul jsem s ním, jak s malým klukem, a po chvíli mě i od smíchu bolelo břicho.
Byl to úžasný a neuvěřitelný den na který rozhodně jen tak nezapomenu.
Jenže jak už u mě bývá, štěstí mi netrvá dlouho.
„Prosím… slib mi, že dáš na sebe pozor…" zašeptal jsem a pohladil Niase po tváři.
Zatímco já jsem stál v pokoji v lehounké a průsvitné košilce, kterou mi Nias jednou přinesl, a kterou jsem nosil jen pro něj, protože se mu líbila, i když jsem se pořád styděl, on se připravoval na cestu a já pocítil strach, že už ho nikdy neuvidím.
Nias
Byl jsem rád, že jsem vzal Zeera ven. Měl jsem dobrý pocit, když jsem viděl Andriusovu radost, a měl jsem pocit, že i Zeer cítí něco podobného.
I přes počáteční nejistotu, kdy Zeer měl snahu startovat po všem, co se hnulo, se nakonec trochu uklidnil, a pak s Andriusem blbli skoro celé odpoledne. Byli jak dvě malá děcka.
A když jsem si to přirovnání uvědomil, na chvíli jsem znovu pocítil lítost nad tím, jak to se Zeerem dopadlo. Už nejspíš nikdy nebude jako dříve. Lidé zničili jeho podstatu, jeho samostatnost, částečně jeho schopnosti, možná i částečně jeho inteligenci, která ho degradovala na úroveň primitivních démonů.
Ale doufal jsem, že z toho původního Zeera v něm zůstalo dost, a jednou se ho povede vrátit zpátky.
A taky proto se chystám jít do Carniveanu udělat všechno proto, abych zjistil, co se Zeerem udělali, a jestli se dá tahle změna zvrátit.
Andrius mě překvapil, když večer, kdy jsem se chystal za Gwyllion, přistoupil a zcela vážně po mě chtěl, abych mu slíbil, že na sebe dám pozor.
Na moment jsem si ho přitáhl do objetí, políbil ho na odhaleném rameni, na krku a pak jsem se s polibkem přesunul na jeho rty.
„Dám na sebe pozor, když mi slíbíš, že ty dáš na sebe pozor,“ zašeptal jsem, když jsem si vzpomněl, co tehdá říkal on mě.
„Nevím, kdy se vrátím,“ pustil jsem ho, abych se dooblíkal a mohl se přenést. „Ale opravdu buď opatrný. Můžeš vzít Zeera ven, ale jen za dohledu Ephernona, otce, Haela nebo Mifuse. Ti se umí přenášet, není pro ně problém dostat Zeera zátky do kobky během okamžiku, kdyby se něco stalo. Jde mi hlavně i o tvou bezpečnost.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem se s úsměvem a mávnutím ruky přenesl do Carniveanu do Gwyllionina bytu.
Andrius
Ještě dlouho jsem stál na místě a cítil horké Niasovy rty na své kůži.
Ten špatný pocit se mě pořád držel, i když jsem se snažil myslet na pozitivní věci.
Jenže… Co když se Niasovi něco stane? Neměl jsem mu říct, co k němu cítím?
A proč vůbec uvažuju nad tím, že by se mu mohlo něco stát? Je silný a chytrý. Není možné, aby ho někdo přemohl.
Jenže lidé jsou neuvěřitelně vynalézaví a moc dobře vím, co dokážou. Navíc je tam ten Uesta.
Zachvěl jsem se, a v jindy teplém pokoji mě rozklepala zima.
Zalezl jsem si do postele na Niasovu polovinu a obličej zabořil do polštáře, který voněl po něm.
V duchu jsem se modlil jako nikdy, aby se Niasovi nic nestalo, a usnul neklidným spánkem.
Ráno, ani nevím, co mě vzbudilo, jsem jako první zkontroloval postel, jestli se mi to třeba jen nezdálo, nebo si to Nias nerozmyslel, ale samozřejmě bez úspěchu.
Chápal jsem, proč musel jít do Carniveanu. Chápal jsem, proč musel jít do těch laboratoří.
Chápal jsem to. Ale ten nepříjemný pocit kolem žaludku nezmizel ani teď.
S povzdechem jsem se dohrabal do koupelny, zašel si pro snídani, ale nějak jsem neměl chuť sedět v poloprázdné jídelně bez Niase, takže jsem vzal ještě jednu porci, a zamířil si to za Zeerem.
Možná bych ho mohl vzít ven, ale nechtělo se mi rušit Enphernona.
Uvidím, možná bych to mohl zkusit sám? Tak nějak jsem věřil, že bych mohl Zeera uhlídat.
A i když možná není při smyslech, vím, že by mi neublížil.
Vím, že něco v něm zůstalo a přetrvalo.
Nias
To, že jsem se ke Gwyllion přenesl znovu na noc, mělo svůj důvod.
Už u ní byli i ti tři diplomati, které jsem s ní poslal do Carniveanu, a hned mi poreferovali, co zatím zjistili. Vzhledem k tomu, že jsem jim zakázal jít do laboratoří kvůli jejich bezpečnosti, museli se spoléhat jen na to, co jsou schopni zjistit mimo.
„Vidíš, co jsem kvůli tobě musela podstoupit?“ naštvaně na mě prskla Gwyllion, která měla podobu lidské ženy, čtyřicátnice, korpulentnější postavy, s velkým zadkem a velkýma kozama. „Je mi z toho blbě! To ten chlap nemá žádný vkus, nebo co?“
Ještě chvíli prskala, než se vrátila do své původní podoby a rychle ze sebe shazovala oblečení, které teď měla minimálně o tři čísla větší.
„Každopádně už víme, jak je celý ten komplex hlídaný,“ posadil se jeden z diplomatů ke stolu a zapnul virtuální monitor, který získal na jednom svém průzkumu, od jednoho z ochranky.
Co se s chlapem stalo potom, jsem raději ani nechtěl vědět. Ale podle všeho to byl plat za nějakou démonskou službu.
Dobře, takže se jde na průzkum. A hned teď v noci. Měli jsme časy a místa, kde se pohybuje ochranka, místa, kde jsou kamery. Ty kamery nebyly problém, dokážeme se před nimi skrýt. Jen jsem netušil, jestli Uesta chrání před námi jen svůj dům, nebo i další části celého komplexu…
A tak jsem jim všem nařídil zvýšenou opatrnost a při sebemenším náznaku čehokoliv, se mají okamžitě přenést do Agarie.
Já, po nočním průzkumu, stejně ještě zůstával, protože jsem měl v plánu si promluvit s lidským nejvyšším…
Andrius
Nakonec jsem celý den strávil u Zeera. Ven jsme sice nešli, ale i tak jsme se se Zeerem zabavili, když jsme se pustili do pořádného úklidu jeho kobky.
A přitom úklidu jsem si usmyslel, že druhý den vyvedu Zeera ven a ukážu mu svůj pokoj a kuchyň, něco uvaříme, a pokud se Nias do té doby nevrátí, nechám ho spát u sebe.
Byl to sice risk a Nias mi nejspíš utrhne hlavu, pokud se to dozví, ale já prostě cítil, že to musím udělat. Cítil jsem, že Zeer potřebuje trochu víc pohybu, potřebuje znovu poznat to, o co ho lidé obrali.
A možná díky tomu se vrátí jeho staré já.
Nepřemýšlel jsem nad tím, že pokud se Zeer vrátí do normálu, Nias mě opustí.
Už jsem pochopil, jak moc Niasovi na Zeerovi záleží, a pokud bude šťastný on, pokud by oba byli šťastní, pak to bude pro mě ta největší výhra.
Znovu jsem usínal na Niasově straně postele, a znovu k sobě tiskl jeho polštář.
Znovu jsem se modlil za jeho ochranu a prosil, aby se mi vrátil v pořádku zpátky.
Znovu jsem usnul neklidným spánkem a ráno se probudil jako zmlácený pes.
A Nias pořád nikde…
„Slíbíš mi, že budeš hodný a nic neuděláš? A taky mi musíš slíbit, že nic Niasovi neřekneš. Bude to totiž naše tajemství," zašeptal jsem a zadíval se Zeerovi do očí, když jsem ho popadl za ruku a otevřel dveře kobky.
Bylo po poledni, v kuchyni nikdo nebyl, jak jsem si už zkontroloval, ale můj nepříjemný pocit kolem žaludku neustával, a tak jsem se rozhodl udělat něco užitečného, místo toho neustálého bloumání a vzdychání po Niasovi.
Nečekal jsem od Zeera samozřejmě odpověď, přesto se mi zdálo, že se v jeho očích něco mihlo, a dokonce i nepatrně přikývl. Ale možná to bylo jen mé zbožné přání a mám vidiny.
Naštěstí, díky pohotovosti, bylo na hradě minimum démonů, a všichni měli plné ruce práce, tak se mi podařilo i se Zeerem nepozorovaně dostat až do kuchyně.
„Udělám nám něco dobrého, a pak ti ukážu svůj pokoj, ano?" pohladil jsem Zeera po vlasech a ukázal mu na stoličku.
„A udělám ti čokoládu, kterou dělám i Niasovi. Moc mu chutná. Věřil bys tomu? Vládci démonů chutná obyčejná čokoláda. Je pravda, že tam dávám tajnou přísadu, ale i tak. Líbí se mi, jak se u toho vždycky tváří. Má takový soustředěný výraz, když si něco vychutnává a…" zarazil jsem se, když mi došlo, že zase mluvím o Niasovi a povzdechl si.
„Promiň. Má to být náš den, ale… když on mi tak moc chybí…" svěsil jsem hlavu i ramena.
Nesmím brečet. Nejsem přece malé dítě. Už několikrát byl Nias pryč, a pokud tady zůstanu, budu si muset zvyknout, že ho i několik dní neuvidím.
„Andri má rád… Nii… Nii… v pořádku… silný…" ucítil jsem na tváří dotek a vzápětí jsem mačkal Zeera v objetí a bulel, jako želva, ani jsem vlastně pořádně nevěděl proč.
Nias
Noční průzkum mi moc nepomohl. Gwyllion a diplomati si vzali každý jednu stranu, já jsem šel rovnou k bytovému komplexu. Tentokrát jsem ale nešel rovnou dovnitř.
Skryl jsem se závojem neviditelnosti, a postupně to procházel okolo. Sledoval jsem jednotlivé okna a na straně, kde už byl jen konec pozemku s pár stromy jsem se zastavil a zahleděl se do oken, která měla patřit Uestovi.
Byl na mě určitě připravený, a proto jsem nešel dovnitř. Zastavil jsem se co nejblíž pod jeho okny, zavřel jsem oči a nechal skrz mě proudit veškerou energii, která tu byla.
Cítil jsem to. Jeho přítomnost, jeho démonskou auru. Cítil jsem i všechno, co patřilo jemu. A nejsilněji právě u jeho bytu. Bylo mi jasné, že se chrání. A taky mi bylo jasné, že musí vědět, že jsem tady.
Ale z nějakého důvodu si netroufal jít za mnou zaútočit, nebo se nějak vůči mně projevit.
Nejspíš si hlídá, aby nikdo z lidí o něm nevěděl jeho tajemství.
„Přijdu si pro tebe,“ vyslal jsem směrem k němu varování, a pak už jsem dal ostatním povel, aby se stáhli a vrátili se ke Gwyllion.
„Laboratoře jsou hlídané neustále,“ posadil se jeden z diplomatů do křesla, když už jsme byli všichni zpátky. „A cítil jsem tam démona. Podle všeho je to Uesta a laboratoře jsou i pod jeho ochranou. Ale vypadá to, že o tom lidé nemají ani ponětí. Ale… Kromě něho, jsem cítil slabší náznaky i dalších démonů. Ale jako by to něco tlumilo. Musel bych jít dovnitř, abych mohl určit komu patří, kdo to vlastně je.“
Zamyslel jsem se nad jeho slovy. Přemýšlel jsem nad tím i ráno, i dopoledne. A vycházelo mi z toho jedno.
Uesta šéfuje laboratořím, vede tam výzkumy na démonech, aniž by lidé věděli, že on je jedním z nich.
A buď to dělá opravdu sám, nebo má volnou ruku a paktuje se s někým z lidí, kteří mají moc rozhodovat.
„Jdu za jejich nejvyšším,“ zvedl jsem se, když jsme dojedli oběd a šel si obléct něco slušivého, co mi Gwyllion připravila.
„Podle jeho plánu by měl být teď v soukromé rezidenci, a měl by tam mít jen asi čtyři nebo pět lidí z ochranky,“ zvedla se i Gwyllion. „Půjdeme s tebou a zajistíme, aby tě při rozhovoru s ním nikdo nerušil.“
Andrius
Věděl jsem, že pokud se něco Zeerovi nebo někomu jinému stane, odskáču si to a pořádně.
Ale nechtěl jsem prostě Zeera nechat jen tak. Anebo jsem jenom takhle ospravedlňoval to, že já nechci být sám se svými pocity a negativními myšlenkami.
No, ale když budeme v pokoji, nic se snad nestane. A pokud se Nias vrátí, tak to nějak okecám. Nebo se mi třeba podaří Zeera rychle zase dostat do kobky.
Společně jsme uvařili i upekli, teda spíš já, ale nechal jsem Zeera míchat těsto, a očividně, i když byl zmatený, pustil se do toho s vervou, která mi připomínala mě samého, když jsem byl malý.
Na nějakou dobu to zaplašilo mé pochyby a myšlenky na Niase. Ale ty se samozřejmě pak vrátily, když jsme došli do mého pokoje, který jsem Zeerovi ukázal.
„Omlouvám se, že nejsem moc příjemný společník, ale mám o Niase strach," povzdechl jsem si nakonec, když se blížilo v večeru, Nias pořád nikde a zprávy o něm žádné.
„Nii… silný… Andri… nebát… ochráním…" zadíval se na mě hrdě a vážně Zeer, jak to jen v jeho stavu bylo možné, a zdálo se mi, že se i hrdě napřímil.
Jo, musím se uklidnit a nesmím pochybovat.
„Přemýšlím, jak to uděláme," promluvil jsem nahlas po chvíli. „Nevím, kdy se Nias vrátí nebo někdo jiný, a jestli tě nenajdou v kobce, mohlo by být zle. Ale na druhou stranu, nechce se mi tě tam nechávat."
Ale když jsem se tak na Zeera díval, věděl jsem, že to nedokážu. Asi si to u Niase pořádně pohnojím, ale nemůžu Zeera odvést zase dolů. Už tam strávil víc než dost času a já mu věřím.
„Nějak to ukecáme," zasmál jsem se nakonec a podrbal Zeera ve vlasech.
„Dojdu nám pro něco dobrého a oslavíme to, jo? Počkej tady a nikam nechoď, ano?"
Když Zeer přikývl, vyšel jsem z pokoje a rychle zamířil do kuchyně. Jednak jsem chtěl odnést nádobí z oběda, a taky vzít něco malého na večeři. Nechtěl jsem ale Zeera nechávat dlouho samotného, tak jsem spěchal, hlavně i proto, aby mě nikdo neodchytl.
„…už jsi to slyšel? Nikdy bych nevěřil, že se to může stát. Ale slyšel jsem to od Mifuse, který to říkal Haelovi, a oba pak zmizeli," zaslechl jsem zpoza rohu neznámý hlas, a jen tak tak uskočil za první dveře.
„Jo. Jestli myslíš to o… Niasovi… prý to na něj bylo moc. Leží někde zraněný v lese, protože se tak nechce ukázat před ostatníma. Je to fakt síla. Vážně nechápu-"
Víc jsem neposlouchal. Nemyslel jsem. Neřešil jsem.
Nias je zraněný…
Leží někde v lese…
Mifus a Hael jsou s ním…
Přes slzy jsem skoro neviděl, když jsem běžel chodbami hradu, pak přes nádvoří směrem do lesa.
Musím za ním… Musel jsem za ním… Musel jsem vědět, co s ním je.
„Neříkal jsem vám to? Udělal přesně to, co jsem říkal," přerušil mé myšlenky a zbrklý útěk známý posměšný hlas.
Vzápětí jsem vykřikl bolestí a dopadl do trávy, když mě někdo surově popadl za vlasy a smýkl se mnou na zem.
„Tak tady ji máme… princezničku…" uslyšel jsem nade mnou Roufa, a i v té nastupující tmě viděl, jak se šklebí.
Nechápal jsem to. Proč je tady Rouf? Co to povídá? Musíme spěchat! Na tohle není čas!
„Roufe," zaskřehotal jsem. „Nias je zraněný… prosím… musíme mu pomoct… Roufe…"
Má slova přerušil jeho hlasitý smích, a ještě další od někoho, koho jsem zatím neviděl.
„A s tímhle idiotem se Nias zahazuje! Tomuhle dal přednost!" zavrčel, když se přestal smát a smýknutím mě vytáhl zase na nohy.
„Jdeme!" zavrčel a hodil se mnou dopředu, až jsem zase skončil na zemi, odřel si ruce i nos a vlasy se mi zamotaly do spadaných větví.
Nias
Přenesli jsme se rovnou k rezidenci lidského vůdce Diblaima Lukaha. Věděli jsme, jak to tu má hlídané a chráněné. Ostatně… v téhle rezidenci jsem nebyl poprvé. Měl jsem tu čest tu párkrát zavítat i k předchozím lidským vůdcům. Tak, jak já žiju celou dobu na hradě stejně jako můj předchůdce, tak i tihle lidští vůdci žijí v téhle rezidenci, jakmile se ujmou svého úřadu. A ne, nestřídají se, co dva nebo čtyři roky. Jejich vláda trvá, dokud jsou schopní jak fyzicky, tak mentálně. A právě tenhle Diblaim Lukah se pomalu blíží ke své hranici. Byl jsem u toho, když se ujal vládnutí v Carniveanu, setkal jsem se s ním za jeho působení dvakrát.
Ale teď jdu neohlášeně a je mi úplně jedno, jestli se mu to bude líbit nebo ne.
Aniž by nás kdokoliv zastavil, prošli jsme nepozorovaně bránou. U hlavních dveří jsme se hned uspali první dva ochránce, uklidili je do komory, a podobně jsme se pak dostali až do druhého patra, k ložnici samotného vůdce.
„Zdravím, Diblaime. Už jsme se dlouho neviděli,“ promluvil jsem, sotva jsem vešel do jeho pokoje.
Seděl v křesle a četl si nějakou knihu. Jakmile mě uviděl a uslyšel, okamžitě vyskočil na nohy a mačkal nouzové tlačítko.
„Je to zbytečné,“ v klidu jsem se usadil do druhého křesla, zatímco dovnitř vešli mí lidé a rozestavěli se kolem nás. „Dobře víš, že proti mně nic nezmůžeš. Žádná ochranka mě nezastaví. Sedni si!“ poručil jsem mu a ukázal prstem na jeho křeslo.
„Nejsi ohlášený,“ usadil se Diblaim. „A nevím o ničem vážném, co by tě opravňovalo sem takhle vpadnout.“
Snažil se mluvit pevným hlasem, ale před námi rozhodně neutajil nervozitu. Možná strach? Jo, je pravda, že jednoho lidského vůdce jsem já osobně zabil. Ale nemusí tomu tak vždycky být.
„Máme smlouvu,“ pohodlně jsem se opřel a zadíval se na něho s vážným výrazem. „Oprava… Ty máš smlouvu se mnou. Zapomněl jsi, proč a jak ses dostal k moci? Ještě nepřišel tvůj čas zaplatit, ale není problém ten čas zkrátit o několik let. Takže… Já ti povím, co mám na srdci, a ty mi k tomu dáš vysvětlení. Takže jak?“
Narovnal jsem se, ze stolku jsem vzal láhev koňaku a nalil si do skleničky. V klidu jsem láhev zašrouboval, postavil zpátky, vzal jsem skleničku a pak se znovu pohodlně opřel, hodil nohu přes nohu a trochu se napil. A to vše za bedlivého pozorování mých lidí a upřeného pohledu Diblaima a jeho napjatého postoje, který měl od chvíle, kdy jsem mu připomněl naši smlouvu.
„Čas vypršel. Takže, začnu mluvit jako první. Ne, jinak… Začnu ti pokládat otázky a ty budeš odpovídat…“ znovu jsem se napil, a pak už položil Diblaimovi první otázku.
Andrius
Klopýtal jsem lesem, přes slzy skoro neviděl a z proseb už mě bolel krk.
Snažil jsem se to celé pochopit. Chtěl jsem od Roufa vysvětlení, ale dočkal jsem se jen ran a nadávek.
Jenže fyzická bolest nebyla nic proti tomu, co se odehrávalo uvnitř mě.
Je Zeer v pořádku? Bude v pořádku? A co Nias?
Na malou vteřinu mě napadlo, jestli třeba za tímhle není on.
Prostě mě měl dost a chtěl mě vytrestat.
Ale vzápětí jsem to zavrhl. Možná ho znám jen několik týdnů, ale vím, že by se neuchýlil k takovým křiváckým způsobům. Pokud by mě chtěl vyhodit, udělal by to přímo. Pokud by mě chtěl zabít, udělal by to rychle. Pokud by mě chtěl potrestat a mučit mě, našel by mnohem účinnější způsoby než tohle.
Ale proč tohle Rouf dělal?
„Nekňourej, kurva! Už mě sereš! Nechápu, co na tobě může vidět!" vyjel po mě Rouf a zaškubal se mnou tak, až jsem měl strach, jestli mi neuletí nějaká část těla.
„Ale já… nechápu to… prosím, Roufe…" vzlykl jsem.
„Co na tom, kurva, nechápeš?!" rozkřičel se na mě, popadl surově za vlasy a vzápětí jsem se zblízka díval do jeho hněvem stažené tváře.
„Já mu dal všechno! Všechno! Udělal bych pro něj všechno! Cokoliv by si řekl! Jsem jeho nejlepší voják! Jeho nejlepší děvka! V posteli se mi nikdo nevyrovná, a Nias si na sexu kurva potrpí! A pak přijdeš ty a všechno se zesere! Neznáš nikoho, neznáš naši zem, nic nechápeš a všechno zničíš! Jsi slaboch, a přesto dal přednost tobě přede mnou?! Nenávidím tě! Nenávidím! A udělám všechno proto, aby Nias na tebe zapomněl! Já budu ten, kdo bude stát po jeho boku! Já budu ten, co mu nabídne prdel! Já budu ten, co mu splní všechna přání! Ty nic nevíš a nic neumíš! Až zdechneš, neštěkne po tobě ani pes!"
Cítil jsem tolik nenávisti, až se mi obrátil žaludek a já jen stěží udržel snídani v sobě.
Možná měl Rouf pravdu? Zničil jsem všechno? Byli spolu tak dlouho…
„Omlouvám se," vzlykl jsem, což ale Roufa ještě víc rozzuřilo a já skončil na zemi.
Jenže... i přesto všechno jsem pořád nevěděl, co je s Niasem.
„Nias… je v pořádku?" zachrčel jsem a pokoušel se posbírat.
„Nevyslovuj jeho jméno!" zařval na mě Rouf a udeřil mě do tváře.
„Vůbec si ho neber do huby! Jasně, že je v pořádku! Co by mu asi bylo! Vždycky si poradí! Kromě toho, aspoň tu není nuda, když Uestovi švihlo a pokouší se sem protlačit ty své chcípáky! Jako by snad mohl někdo z nich zničit Agarii! Je mi jedno, co kdo dělá, hlavně když ty zmizíš! Potřeboval jsem tě dostat z hradu, protože jinak bych na tebe nemohl, a tohle byla jediná šance! Věděl jsem, že hned poletíš ven, když se dozvíš, že se Niasovi něco stalo! Vidíš?! Ani mu nevěříš! Myslíš si, že by ho někdo dokázal porazit?! Nic o něm nevíš!"
Nias
Bylo vidět, že Diblaim nebyl moc nakloněn k tomu, aby mě viděl, natož, abych mu pokládal nějaké otázky. A jeho poznámku o mladém cucákovi…
„Tak pozor na pusu!“ vyjela zničehonic Gwyllion. „Cucák jsi tady akorát ty! Jak můžeš našeho vládce takhle urážet?! Mám ti vyrvat jazyk a narvat ti ho do pr-“
„Gwyllion!“ postavil jsem se, abych ji zabrzdil, a pak jsem se otočil zpátky na Diblaima.
„Každopádně má pravdu. To, že jsi vrásčitý stařec ještě neznamená, že jsi starší, natož zkušenější než já, nebo kdokoliv z nich,“ mávl jsem rukou kolem sebe. „Na rozdíl od tebe, i ten nejmladší, co tu je, žije tak o osm set let více než ty. Já vládnu své zemi prakticky dva tisíce let. Ještě se chceš přít o to, kdo je tu cucák a kdo je tu chytřejší?“
Během svých slov jsem došel až k Diblaimovi a naklonil se nad ním tak blízko, že se musel opřít a zvednout hlavu. Teď už jsem jasně viděl ten strach v jeho očích. Ale i… nastupující demenci. Tenhle člověk už nedokáže vládnout lidem. Nejspíš bude brzy čas na změnu. A věřím tomu, že se najde někdo, kdo se o to pokusí. Bohužel ho chrání smlouva, kterou se mnou má.
Ale nic není věčné. Poruší dohodu, poruší smlouvu třeba i maličkosti, a já s jeho životem skoncuji, ani nestačí mrknout.
„Laboratoře… V Agarii se objevili zmutovaní démoni. Nebyl to přirozený výtvor, byl to výtvor člověka. A můžeš mi věřit, že to poznám. Osobně jsem několik z nich roztrhal těmahle rukama,“ vrazil jsem mu před obličej svou ruku s ostrými drápy. „Dokonce se někteří z nich dostali až k mému hradu. Sám jsi tam jednou byl a víš, že to není jednoduché. Má v tom prsty někdo mocnější než člověk, a já chci jeho hlavu na talíři. Ne, chci jeho hlavu na zlatém podnose. Postaráš se o to, aby-“
Najednou jsem se zarazil, prudce se narovnal a otočil hlavu směrem k Agarii, i když jsem ji přes ty stěny nemohl vidět.
Ten pocit, že se něco stalo, mnou prolétl jako ohnivý šíp, a ledové pařáty sevřely mé tělo.
„Musím se vrátit. Ale přijdu si pro odpověď, a chci tu mít toho, kdo se odvážil vztáhnout ruku na mé lidi. Toho, kdo se snaží zničit nás, démony, které vy tak urputně vyžadujete pro své zvrácené choutky, a přitom se nás chcete zbavit. Jen maličkost stačí, abych sem vtrhnul s celou svou démonskou armádou, a dobře víš, že nás nezastaví ani vaše nejmodernější technika.“
Po svých slovech jsem mávnul na ostatní, a v mžiku jsme se přenesli ke Gwyllion do bytu.
„Co se děje?!“ hned se zeptala, jen co jsme se všichni přenesli.
„Nevím přesně. Mám totiž dojem, že i kolem Diblaimovy rezidence je cítit Uestova moc, která, jako by mi bránila zjistit všechno, co se děje dál než pár mil. Vy tu zůstanete a budete dohlížet na Diblaima, a na Uestu. Uestu ale jen zdálky, aby na vás nepřišel. Nechci mít z vás další křivé, rozumíte? Všichni jste pro mě cenní a záleží mi na vás. Kdyby se něco mělo stát, okamžitě se přenesete ke mně do hradu.“
Rychle jsem jim dal ještě pár příkazů, a pak už se přenesl do Agarie.
A ve chvíli, kdy jsem se ocitl na nádvoří hradu, padlo to na mě plnou silou.
Jako první věc… Zeer není v kobce. Cítil jsem ho dost jasně, je venku a zuří.
A pak… Bolest a strach. A hodně silný. A ten patřil Andriusovi…
Zaměřil jsem se na ty pocity, z kterého místa přicházejí nejsilněji. Nebylo to daleko. A ve chvíli, kdy jsem se přenesl, a ucítil další, jiný vztek, tohle místo už bylo prázdné…
„Zabiju tě, Roufe!“ zařval jsem z plných plic směrem k místu, kam se ten vztek, zuřivost ale i bolest přemístily.
Andrius
Rouf mě táhl dál společně s dalšími dvěma, když se ještě jeden démon přidal k tomu, co byl s Roufem. Stalo se tak prakticky hned v okamžiku, kdy jsme se přenesli. Jako vždy se mi obrátil žaludek i z toho důvodu, jak jsem dostal ještě větší strach, že se už nikdy nevrátím. V dálce jsem viděl mnoho světel, které ozařovaly temnotu kolem nás. Nevím, kde jsme byli, ale moc mě to ani nezajímalo.
Jsem vážně idiot. Vážně jsem věřil tomu, že by se Niasovi mohlo něco stát?
Možná měl Rouf pravdu. Nic o nikom tady nevím. Nevím o Zeerovi, o Roufovi, o jeho citech k Niasovi… Nejspíš ho miluje? Bolí ho to? Jako mě by to bolelo, kdyby se rozhodl Nias mě vyhodit.
„Omlouvám se… já…" vzlykl jsem znovu a už byl připravený říct, že Roufovi nebudu stát v cestě, když se událo několik věcí najednou.
Napřed jsem to ucítil. Něco ve mě se sevřelo. Něco známého a přesto cizího.
Pak jsem to uslyšel. Řev plný nenávisti.
„Zeere!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas, když se najednou známá postava objevila mezi námi a jednoho z démonů si vzala do parády.
„Andri… ublížit… nedovolím…" slyšel jsem mezi skřeky, které vydával.
Dostal jsem znovu strach.
Jestli se Zeerovi něco stane, bude to moje vina. Jestli mu něco udělají, bude to moje vina. Nechal jsem ho být a odešel pryč!
„Tebe si taky podám, ty zrůdo! Oba jste stejní! Berete a neptáte se! Nias měl patřit mě!" přehlušil Zeerův řev Rouf.
Netušil jsem, jak byl Zeer kdysi silný, netušil jsem, jak byl na tom Rouf, ale něco mi říkalo, že pokud něco neudělám, Zeer zemře.
A to nedovolím. Nedovolím, aby někdo kvůli mně zemřel.
„Ne!" vykřikl jsem, když se Rouf napřáhl, aby svými drápy sekl po Zeerovi, který byl zrovna zaneprázdněn rozsekáváním prvního démona, protože ten druhý se ztratil někde mezi stromy.
Skočil jsem mezi Roufa a Zeera, kterého jsem zaštítil vlastním tělem.
Bolest na zádech, když Rouf sekl mě místo Zeera, nebyla nic proti tomu, jakou bolest jsem cítil v srdci.
Všechno jsem pokazil.
„Nedovolím… aby ti někdo… ublížil…" zachraptěl jsem a chtěl Zeera pohladil po špinavé tváři, ale jen jsem vyhekl, když mě Rouf znovu popadl za vlasy a dost surově srazil na zem.
„Už tě mám plné zuby, ty špíno jedna!" zařval Rouf, až jsem málem ohluchl. „Vyrvu ti-"
Ten další řev, po kterém mi opravdu zalehly uši, srazil Roufa na kolena, díky čemuž jsem se osvobodil a doplazil k Zeerovi, kterého jsem objal kolem pasu a snažil se ho udržet na místě.
Nias se zlobí. Zuří. Cítil jsem to. Ale pocítil jsem i jakousi úlevu…
I kdybych měl tady a teď umřít, chci aspoň naposledy vidět jeho tvář.
Nias
V okamžiku, kdy jsem ucítil směr, odkud to všechno ke mně přicházelo, kdy jsem zařval na Roufa, i když byl už někde na druhém konci Agarie, se kolem mne mihly dva stíny.
„Co se děje?“ ozval se Saylther jednohlasně s Mifusem.
„Rouf se děje!“ zařval jsem i na ně. „Jdete se mnou! Enphernone! Ty taky!“
Drapl jsem oba za část těla, kterou jsem měl po ruce, a v mžiku jsem se s nimi přenesl do míst, odkud jsem to cítil nejsilněji.
Rouf odtáhl Andriuse a Zeera kousek od města, kterému vládne Vernya. Věděl, že kdyby se přenesli k němu na zámek, okamžitě by tam na něho naběhl Enphernon, který má jeho uvěznění na starosti.
Jak se dostal ven, jak se dostal na hrad, a jak se dostal nepozorovaně až sem… To si ještě zjistím. A budou padat hlavy.
Ale teď…
Ještě jsem Mifuse a Saylthera ani pořádně nepustil, a už jsem se hnal jako ohnivá čára do míst, odkud jsem ucítil zápach krve.
Andriusovy krve. Ta další, démonská, mě nezajímala…
Neznal jsem se. Opravdu jsem se neznal a moje zuřivost začínala dosahovat hranic, která tak moc připomínala chvíli, kdy jsem se po Uestově útoku vrátil z Carnievanu.
Viděl jsem dobře Zeera i Andriuse. I tu roztrhanou mrtvolu Roufova poskoka. Viděl jsem dobře i Roufa, který se snažil vyhrabat na nohy.
Zarazil jsem ho do země, přidupnul jsem ho jednou nohou, sklonil se nad ním a sevřel mu krk tak silně, že mé drápy projely skrz a páteř mu povážlivě zakřupala.
A když jsem ve své zuřivosti změnil do své pravé podoby, měl Rouf opravdu na mále. Skoro už nedýchal, a moje druhá ruka mířila na jeho hruď, abych ukončil ten jeho zatracený démonský život.
Co na tom, že mi sloužil tak dlouho. Co na tom, že ochraňoval Agarii společně se mnou pár stovek let. Co na tom, že je jeden z nejvýše postavených a jeden z nejsilnějších. Co na tom, když sáhl na něco mě drahého…
Stejně tak i Saylther teď zuřil. Rouf ohrozil oba jeho syny. A já dobře viděl tu jeho podobu, kterou na sebe brával tak málo… Hnal se k nám, zřejmě rozhodnutý Roufa zabít.
Ale já byl rychlejší…
„Varoval jsem tě!“ zavrčel jsem a pak zarazil drápy do jeho hrudi…
Andrius
Cítil jsem ten hněv, tu zlobu, ale tak úplně nechápal proč.
Viděl jsem Niase, krásného ve své podobě, hrozivého, ale krásného, svého otce, který si v děsivosti s Niasem v ničem nezadal a Roufa, kterému nejspíš došlo, jakou chybu udělal.
„Andriusi… Zeere!" uslyšel jsem Mifuse, který se k nám přihnal a vzápětí uskočil, když se po něm Zeer ohnal.
„To nic… to je dobré… ano? Je to přítel…" zachraptěl jsem a uklidňoval Zeera.
Když se mi to podařilo, vstal jsem a poprosil Mifuse, aby počkal u Zeera.
Musel jsem.
I přesto, co mi Rouf udělal, co se chystal udělat Zeerovi, nebo možná proto, sám jsem nevěděl, musel jsem zastavil Niase.
Přibelhal jsem se k němu a z boku ho objal kolem pasu. Tvář jsem zabořil do široké Niasovi hrudi a nadechl se jeho omamné vůně.
„Prosím… prosím… Niasi… Otče…" zvedl jsem hlavu a na oba se zadíval.
„Byla… byla to moje chyba. Opustil jsem hrad, i když jsem slíbil, že zůstanu. Pustil jsem Zeera z kobky, i když jsem slíbil, že to neudělám. Měl jsem… měl jsem špatný pocit, stýskalo se mi, nechtěl jsem být sám… ze sobeckých důvodů… jsem jednal neuváženě… omlouvám se… mrzí mě to," popotáhl jsem a roztřeseně se nadechl.
Točila se mi hlava, sotva jsem stál na nohách, rány na zádech pálily, ale musel jsem vydržet.
„Nech Roufa žít… nezabíjej ho ze vzteku… on… byl ti blízký a já to… zničil…"
„Nepotřebuju… tvůj soucit… ty… špíno…" uslyšel jsem zachrčení.
Povzdechl jsem se a pootočil hlavu, abych se zadíval na Roufa.
„Soucit? Já… jsem jen slaboch, soucit s tím nemá co dělat. I přesto, že mě lidé mučili… i přesto, že mě lovili… i přesto, že jsem k nim pocítil nenávist… nikoho jsem nedokázal zabít. Nemyslím, že je to soucit, jen slabost… ale… u tebe… kdybys ohrozil jen mě… jenže tys chtěl zabít i mého bratra. Nevím, jestli je to soucit nebo slabost, ale když zůstaneš na živu, budeš míst spoustu času přemýšlet o tom, cos udělal. Přemýšlet, o co jsi přišel a co jsi zničil… co jsi mohl mít a nemáš… a možná… možná to pro tebe bude horší než smrt…"
Nejspíš to bylo ode mě kruté, ale věřil jsem, že Rouf by mohl třeba jednou pochopit svou chybu.
A nejspíš pochopil, co ho čeká, protože najednou začal křičet a nadávat, ale já to vnímal jen napůl.
„Prosím, Niasi… Pokud ho chceš zabít… tak s chladnou hlavou… určitě najdeš vězení… ze kterého se nedostane… prosím… můj milovaný králi…" zašeptal jsem a zadíval se Niasovi do očí.
Cítil jsem, jak mě síly opouští a pomalu se sunu k zemi, ale chtěl jsem, aby se Nias uklidnil. Aby neudělal něco, čeho by pak mohl litovat.
Nias
Už jsem cítil pod svými pod svými prst Roufovo srdce, stačilo jen sevřít a vyrvat mu ho těla.
Zuřil jsem nejen proto, že chtěl ublížit Andriusovi a Zeerovi. Ale měl jsem zlost i proto, že jsem si právě uvědomil, proč tak zuřím. A taky, Rouf porušil můj příkaz…
A tohle všechno už bylo přes čáru. A když ještě řekl, co řekl…
„Niasi!“ okřikl mě Enphernon, který se tu už také přenesl, a chytl mě za ruku, kterou jsem měl vnořenou do Roufovy hrudi.
Nevím, co mě zastavilo víc. Jestli on, nebo to co řekl Andrius. Je pravda, že po Andriusových slovech jsem na vteřinu zaváhal.
Ale…
„Jaký je rozdíl zabít někoho teď nebo s chladnou hlavou?!“ rozkřikl jsem se tentokrát já. „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“
Přesto jsem však povolil. Pomalu jsem vytáhl prsty z Roufova krvácejícího hrudníku, a pak Enphernona a Andriuse odstrčil.
„Postarej se o ně! A Zeer bude zpátky u sebe!“
Roztáhl jsem křídla, a i s Roufem jsem se vznesl k nebi. Mohl jsem se přenést, ale chtěl jsem, aby bylo jasné, v jaké jsem náladě, když jsem zamířil rovnou do města a k domu Vernyi.
Ten další démon, co zmizel, než jsme dorazili, patřil k ní. Cítil jsem to. A bylo mi už jasné, jak se Roufovi podařilo dostat se až na hrad a zase sem, aniž by na něho někdo přišel. A jen proto, že jsem tu nebyl, tak se mu to podařilo…
Andrius
Byl jsem hlupák. Myslet si, že bych mohl něco změnit.
Seděl jsem schlíple na zemi a sledoval temné nebe.
„Tímhle nic nezměníš. Jdeme zpátky. Potřebujete oba ošetřit," vytáhl mě někdo za paži na nohy.
Bylo mi to všechno jedno. Takhle to bolí, když někdo přijde o někoho, koho miluje?
Opravdu to bolí víc, než jakákoliv fyzická bolest? Tohle cítila máma?
Nikdy jsem to nedokázal pochopit a dost často mámu vinil. Až teď mi došlo, jaký jsem byl hlupák.
Slyšel jsem kolem sebe hlasy, rozkazy, křik, nadávky, hluk.
Ale všechno, jako by šlo kolem mě. Teprve, až když jsem na sobě ucítil něčí doteky a ucítil známou vůni, konečně jsem aspoň nějak zareagoval.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se nechápavě kolem sebe. Byl jsem u Niase v pokoji, byl u mě otec, jedna démonka, kterou jsem neznal a Mifus.
Enphernon nejspíš odváděl Zeera do jeho kobky.
Když jsem si to uvědomil, znovu mě to zasáhlo jako blesk. Všechno jsem pokazil.
„Odejděte, prosím," zašeptal jsem a odstoupil dál.
Co na tom, že jsem měl na zádech bolestivé zranění. Nebylo to nic, proti tomu, co jsem cítil uvnitř.
Zklamal jsem jediného člověka, který se ke mně zachoval laskavě. Když nepočítám mámu.
Dal mi najíst, dal mi střechu nad hlavou, dal mi rodinu.
A já ho zklamal.
„Potřebuješ ošetřit. Mohlo by-"
„Nechci! Jděte pryč!" zaječel jsem, až mi přeskočil hlas.
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo.
„Běžte, prosím," vzlykl jsem tiše a odstoupil ještě dál.
Otec mě chvilku pozoroval, než si povzdechl a zavrtěl hlavou.
V jeho očích jsem zahlédl… pochopení?
Nakonec dal rozkaz k odchodu, a když všichni odešli, přešoural jsem se do koupelny, strhal ze sebe to špinavé oblečení, zalezl si do sprchy, pustil vodu, a pak skončil v koutku, skrčený na zemi.
Ani nevím, kdy jsem přestal brečet a začal jen tupě zírat do prázdna.
Možná se tu rozpustím a bude klid. Způsobuju jen problémy a nic jiného.
Chtěl jsem pomoct, chtěl jsem udělat něco hezkého, pro mě důležitého, a celé jsem to pokazil.
Nias
Už když jsem letěl nad městem, věděl jsem, že mě spousta démonů zaregistrovala. Spíš zaregistrovali můj vztek a taky polomrtvého Roufa. Kdo mohl, raději se uklidil z mého dohledu.
Vernyino město má asi tak desetinu velikosti Carnievanu, ale přesto na naše poměry bylo bráno jako velké. Ale ne zas tak velké, aby se nedalo zvládnout.
Zamířil jsem rovnou k domu Vernyi, kde bylo na její poměry a poměry města až moc velký klid.
„Radím ti, Vernyo, aby ses přede mnou neschovávala!“ ozval jsem se, jen co jsem se objevil nad jejím pozemkem a klesal dolů před hlavní dveře jejího domu.
„Okamžitě přijdeš sem a s tebou ten tvůj poskok, který pomáhal Roufovi!“
Můj hlas nepřipouštěl žádné námitky a ani zdržování. Pokud chtěli přežít, musel okamžitě ke mně, i kdyby zrovna byli na záchodě.
A než se moje nohy dotkly jejího pečlivě upravovaného trávníku, už stála venku a vedle ní jeden z jejich démonů.
Nehleděl jsem na to, jestli mi chce nebo nechce něco říct. Rouf jim spadl pod nohy, jako pytel brambor, když jsem s ním mrsknul na zem, a vzápětí jsem držel pod krkem onoho provinilce, který mu pomáhal.
„Porušili jsme můj příkaz!“ zavrčel jsem mu do tváře, a bylo mi jedno, že se nemůže ani pořádně nadechnout.
„Je mi jedno, jak velcí jste kamarádi, ale tohle bylo přes čáru!“ podíval jsem se na Vernyi. „Pro svůj trest si přijdeš na hrad! A za tohohle si hledej náhradu. A doufej, že až si přijdeš pro trest, tak budu už klidnější, než jsem teď.“
Druhou rukou jsem popadl znovu Roufa, a pak už jsem se s nimi přemístil.
Někdo by tomu mohl říct Peklo. Možná to je to Peklo v pravém slova smyslu, protože sem nechce jít dobrovolně ani nikdo z démonů.
„Tenhle,“ mrsknul jsem s Vernyiným démonem před hlavního správce podzemního vězení, „tu zůstane, dokud si nerozmyslím, co s ním!“
Hned se přihnali dva démoni, co tu sloužili, popadli ho a táhli hlouběji do podzemí.
„A tenhle!“ hodil jsem mu pod nohy Roufa. „Samostatná kobka! Úplně dole! Ručíš mi za něho hlavou! Můžeš mu zavolat felčara, ale střídat se u něho budou maximálně čtyři strážci! Jasný?!“
Andrius
Seděl jsem v koupelně ve sprchovém koutě a odmítal se hnout, i když přinejmenším dvakrát za mnou byl Enphernon i Saylther. Poslal jsem je pryč.
Bolelo mě sice celé tělo, ale ten, po kom jsem toužil nejvíc, ten, kterého jsem chtěl nejvíc vidět, nepřicházel. Nejspíš se mě začala zmocňovat horečka, jak jsem se začal třást.
Jediné, co mě aspoň trochu uklidnilo, bylo, že Zeer byl v pořádku, aspoň podle toho, co mi Enphernon říkal. Snažil se mě uklidnit, ale nakonec stejně odešel s nepořízenou.
Až teprve za nějakou chvíli, která mohla trvat několik minut nebo i několik hodin, jsem se konečně zvedl na roztřesené nohy, vypnul vodu, popadl tu největší osušku, co v koupelně byla, zabalil se do ní a skončil znovu v koutku na zemi u dveří.
Jsem idiot, zbabělec, slaboch a ubožák.
Vím to od chvíle, kdy jsem nedokázal ani pomoct mámě.
Jenže, mohl bych to změnit? Nejspíš ne. Nejspíš to pořád ve mě bude. Nejsem tak rozhodný, jako jiní.
Nejsem tak silný. Nemám tolik sebevědomí.
Povzdechl jsem si a popotáhl. Už jsem neměl ani sílu brečet.
Nevěděl jsem, jak se Niasovi omluvit. Jak se omluvit ostatním. Možná bude lepší, když odejdu?
Raději budu žít ve vyhnanství a sám, než vědět a vidět, jak mě Nias nenávidí.
Pořád mi zněl v uších jeho křik a cítil jsem to, když mě odstrčil.
Máš, co sis zasloužil, ozval se mi v hlavě posměšný hlásek.
Jo, nejspíš je to pravda…