Andrius
Vysoký 165 cm, štíhlý, světle hnědé, skoro blond vlasy po pás, jasně modré oči, světlejší pleť. Velmi hezký na člověka i démona.
Andrius je napůl démon a napůl člověk, a proto platí za vyhnance v obou světech.
Nemá rodinu, přátele ani domov. Snaží se pochopit smysl svého života a oba světy, aby konečně našel sám sebe a své místo v životě.
Je tichý, plachý možná trochu naivní, ale dokáže se i zatvrdit a jít si za svým, ať to stojí, co to stojí.
Nias
Vládce démonů v Agarii, která sousedí s územím lidí Carnievanem. Tyto země jsou o dohodě mezi lidmi a démony rozděleny a každý si žije na svém území.
Nias vládne démonům už spoustu let a má mezi nimi velký respekt.
Je vysoký necelé dva metry, když má podobu vládce, je ještě vyšší, má křídla, která může použít kdykoliv, a na hlavě se mu objeví rohy. Má tmavé dlouhé vlasy a barva očí se mu mění podle nálady. V podobě vládce z něj jde síla, která dokáže zastrašit už jen při pohledu. Na čele má korunu, která však není fyzická, ale vypadá jako tetování v podobě trnových větví.
Andrius
Že já si, hlupák, nedával pozor. Jak jsem mohl být, tak nepozorný?
Všechno začalo před více, jak týdnem. Dostal jsem práci v jedné hospodě na okraji města, které jsem zrovna obýval, a i když to byla práce podřadná, dostával jsem peníze na ruku a jako bonus měl střechu nad hlavou, čistou postel a kus jídla.
Nebyl to sice žádný med, z nějakého důvodu si na mě zasedla servírka, co v hospodě pracovala, a její přítel, který tam každý den chodil a docela mi práci znepříjemňovali. Ale já byl na posměšky a šikanu zvyklý, takže jsem na to nijak nereagoval.
Chtěl jsem si vydělat peníze, abych si mohl nakoupit pár věcí na mou další cestu.
Před měsícem jsem se totiž rozhodl, že už mám dost lidského světa. Poznal jsem ho ze všech stran, pochopil, že mi nic nedá a necítím se mezi lidmi dobře, a tak zkusím tu druhou stranu, která byla taky mou součástí, a přejdu do Agarie, země démonů.
Kdysi dávno žili lidé i démoni pospolu, ale vzhledem k tomu, že lidé byli potravou démonů, došlo to až tak daleko, že se jednoho dne lidé a démoni domluvili. Udělali dohodu. Démoni se stáhnou do svého světa, nechají lidi na pokoji a lidé jim budou na oplátku přesně v danou dobu posílat lidské oběti.
Země se tak rozdělila na svět lidí – Carnivean, a svět démonů – Agarii.
A oba světy rozdělovala obrovská ocelová zeď, která se táhla, kam až oko dosáhlo.
A právě tu zeď jsem teď překročil.
Abych ale nepředbíhal.
Práce v hospodě mi sice nepřinášela útěchu, ale aspoň peníze a základní potřeby, až jsem si pomalu začal zvykat a zdálo se, že všechno už bude v pořádku.
Jenže pak jsem udělal chybu. Nechal jsem se unést, nechal jsem se oblbnout a padl do rukou přímo lovcům démonů, který jsem byl trnem v oku.
Jak mě poznali? Jednoduše. Na čele nesu znamení. Znamení míšence. Znamení, díky kterému žiju jako vyhnanec, protože nepatřím ani mezi lidi ani mezi démony.
Znamení a mé světlé vlasy a jasně modré oči mě odlišovaly od ostatních natolik, že jsem se věčně schovával pod kapucí a zakrýval si tvář šátkem, ale malá nepozornost stačila, aby mí pronásledovatelé poznali, co jsem zač.
I když jsem byl z poloviny démon, zdaleka jsem neměl takovou sílu jako oni, proto jsem se teď opřel o jeden mohutný kmen stromu, kousek za zdí, abych se vydýchal a přestaly se mi dělat mžitky před očima z toho rychlého běhu. Málem jsem vypustil duši, než jsem našel cestu přes zeď.
Už týden před lovci utíkám, a jediné moje štěstí bylo, že jsem byl tak blízko země démonů.
Sem se ti lovci neodváží. Tohle bylo pro lidi zakázané místo. Jako démoni nemohli mezi lidi, tak lidé nemohli mezi démony. Pokud někdo tohle porušil, pak mohla s takovým protistrana naložit podle svých pravidel a zákonů.
Svezl jsem se do sedu a zády se opřel o strom. Měl jsem dojem, že už neudělám ani krok, jak mě pálilo celé tělo. Chvilku si odpočinu, podívám se na zásoby a promyslím, co dál.
Určitě-
„Ta zrůda zaběhla sem! Jsem si jistý!" zaslechl jsem křik a srdce mi vynechal jeden úder.
„Zrůda se vrátila domů?" zachechtal se druhý.
„Vylez! Neschováš se před námi! Dostaneme tě!" zařval třetí hlas.
Pokusil jsem se zvednout, ale nohy mi vypověděly službu a já dosedl zpátky na zadek.
Jen díky nízkým keříkům na mě ještě nepřišli, ale nebude to trvat dlouho…
Nias
Stál jsem na skále a díval se směrem ke Carniveanu. Tahle oblast byla obehnána obrovskou zdí, která ujasňovala, kde končí svět lidí a začíná svět náš, démonů. Žijeme tak už spousty let. Někdo by řekl desítky, někdo stovky, já to vůbec nepočítám. Vlastně už ani nevím, jak starý jsem já. Ale v lidském měřítku už přesluhuji, protože už žiju spousty lidských generací, a ještě žít budu.
Znovu jsem se zahleděl dopředu a povzdechl si. Nejsem proti vymoženostem, mám rád společnost, ale nejspíš nikdy nepochopím, proč musí mít lidé vždycky všechno extra. Vždyť v době jejich zrození si bohatě vystačili jen s pár věcmi, a teď… teď ani nemůžou vidět hvězdy, jaká škála barev a světlo jde v noci z některých míst.
Otočil jsem hlavu za sebe, kde na rozdíl od Carnievanu se vše pomalu nořilo do tmy. Skoro vše. Jen sem tam byly vidět menší záblesky ohňů, které byly nejblíže, nebo z některých domů světlo, které procházelo skrz okna.
A můj dům… Vlastně ani dům není. I když používám věci, jako je záchod, kanalizace, tekoucí voda, koupelna, dokonce mám i elektriku, tak přesto obývám jednu z největších staveb Agarie, a to velký hrad na nejvyšší skále země démonů. Asi jsem staromódní, ale mě se prostě líbí- A žiju v něm… no, prostě dlouho.
Nebe už opravdu pomalu začínalo nabírat tmavou barvu a Carnivean se postupně začal osvětlovat vším možným, co lidi dokázali vymyslet a rozsvítit.
„Vracím se, připrav mi večeři,“ vyslal jsem myšlenku do svého hradu a pak jsem pomalu sestupoval dolů.
Mohl bych se přenést a byl bych na hradě dřív, než by člověk mrknul. Ale chtěl jsem protáhnout své staré kosti a taky jsem si rád osobně procházel naše území, jestli je všechno v pořádku.
A ne jednou jsem narazil na problém. Třeba jako teď.
Dost jasně jsem zaslechl ty mužské hlasy. Byly vzdálené asi tři míle ode mne…
Takže lidi, a tady nemají co dělat, jsou na našem území, a podle toho, co jsem slyšel, tak nejspíš honí jednoho z nás… Takže lovci.
Démoni, zavření v kobkách, budou mít dneska nejspíš chutnou večeři.
S tou myšlenkou jsem se přemístil tam, odkud ty hlasy ke mně doléhaly…
Andrius
Hodil jsem si před hlavu plášť, který se mi po cestě roztrhl, abych aspoň trochu zakryl své světlé vlasy, a co nejvíc se schoval za keři.
V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažil přijít na to, jak z toho ven. Byli to lovci. A, i když jsem byl zvyklý na utíkání a byl jsem z poloviny démon, přesto jsem měl své limity. A tohle místo jsem vůbec neznal. Navíc se velmi rychle setmělo, a tady bylo vidět jen díky světlům z Carniveanu. Působilo to až nepřirozeně a za normálních okolností už bych fascinovaně hleděl na tu hru barev, ale teď jsem na to neměl ani pomyšlení. Myslel jsem si, že tu budu v bezpečí, ale tihle lovci buď byli hloupí nebo tak otrlí, že se odvážili až sem.
Zatím si mě nevšimli, jen pořád pokřikovali ty své urážky, ale to mě nemohlo vyprovokovat.
Vypadalo to však, že se rozdělili a jeden z nich míří mým směrem.
Kdybych využil momentu překvapení, možná by se mi podařilo utéct a schovat se ve tmě. Jenže to pouze v případě, že by to byl jen ten jeden lovec, a ne dalších pět.
Další možnost byla, že to prostě risknu a pokusím se o útěk. Budu doufat, že se dal neodváží, nebo že ten jejich křik přitáhne nějakého démona.
Jenže…
Na rozdíl od lidí mě démoni nejspíš dokáží i vycítit. V tom případě netuším, jestli je lepší být loven lidmi nebo démony.
Ještě jsem se s žádným nesetkal, ale slyšel jsem toho o nich spoustu. Jen blázen by vkročil na jejich území, ale já neměl moc na výběr.
Z toho, jak se mi kouřilo z hlavy, div nechytly ty keře kolem mě, ale na nic jsem stejně nepřišel.
A lovec se blížil čím dál víc.
Už jsem se chtěl zvednout s tím, že vyzkouším tu první variantu, protože jsem nabral trochu sil, když se mi zježily snad i ty chlupy, co jsem neměl.
Ta síla a moc mě skoro zatlačila zpátky do hlíny a srdce mi málem vyletělo z hrudi.
Když před keře, za kterými jsem se schovala dopadl velký stín, jen jsem vyjekl a spadl na zadek při pokusu vstát a utéct.
Plášť se mi svezl z hlavy a lovci mě museli už zaručeně slyšet i vidět, ale to teď už zdaleka nebyl můj největší problém.
A ani já jejich…
Nias
Šel jsem najisto. Ne, jen že mě vedly ty hlasy lovců, ale cítil jsem i jednoho z nás. Teda… Jak se to vezme. Cítil jsem jednoho z nás, ale přitom ne. Bylo to zvláštní, ale nesetkal jsem se s tím poprvé. A tak mi bylo jasné, že ten, kterého loví, je kříženec.
Na vteřinu jsem pomyslel na to, že bych to nechal být. Už jen proto, že se tu potuluje nějaký výsledek mrvení naší démonské rady. Nejspíš podobný těm, co jsou v kobkách, těm, na kterých lidé dělali pokusy, pokřivili jejich démonskou vizáž a démonskou podstatu a chování, a oni… teď jsou k ničemu. Jen dělají problémy a já se divím, že jsem se jich už dávno nezbavil. Nemůžou žít ani tady a ani u lidí.
Když jsem dopadl na zem, zavětřil jsem.
Už jsem natahoval ruku, že se jako prvního zbavím toho křížence, když mě něco zarazilo.
Teď, když jsem byl jen tak dva metry před ním, jsem z něj ucítil, že je něco jinak. Nesmrděl stejně jako ti pobláznění v kobkách…
Než jsem si to stihl pobrat v hlavě, musel jsem se věnovat jinému problému.
Jeho nadšené výkřiky, že dneska mají štěstí a budou mít dva úlovky, jsem umlčel jedním máchnutím ruky. Ale to, co stihl říct, mě nasralo. A to že hodně.
A v tu chvíli bylo dobré se mi klidit z cesty.
V té tmě bylo vidět jen pár záblesků. Pár jich patřilo zbraním lovců, ze kterých vystřelili, a pár jich patřilo mě. Prakticky jsem se nemusel ani hnout z místa. Kulky, které letěly proti mně, zastavila neviditelná bariéra a popadaly na zem jako chcíplé vosy. Pod mou sílou, která v tuhle chvíli ze mě čišela snad z každého mého póru, se dva nejbližší sesunuli na zem s chroptěním, a svíjeli se v křečích, dokud neupadli do bezvědomí a konečně zmlkli. Z očí, uší, z pusy i z nosu jim tekly pramínky krve, a ta byla pro nás démony cítit na hony daleko.
A tak jsem se nedivil, že se vzápětí objevily další tři stíny…
„Odneste je na hrad, křiví budou mít aspoň večeři,“ rozkázal jsem jim, když přede mnou poklekli a jen po očku se rozhlíželi kolem. „A zkuste chytit ty další dva,“ ukázal jsem prstem, kde mi z dlouhého a ostrého drápu ještě odkapávala krev toho, co jsem zabil jako prvního.
„Co s tímhle? Mám ho hodit k ostatním křivým?“ postavil se konečně Mifus a ukázal za mě.
Už jsem chtěl odpovědět, že jo, stejně je k ničemu, ale to bych se nesměl otočit.
Zůstal jsem v šoku hledět na to, co se přede mnou ukázalo.
Seděl na zemi, nejspíš vystrašený, ať už z lovců nebo z nás démonů, byl špinavý, zválený, ale…
Zářil tu doslova jako maják na moři.
Zamračeně jsem a došel až k němu Sehnul jsem se, popadl ho za paži a vytáhl na nohy. Díval jsem se do těch jeho uhrančivých očí, zíral jsem na ty jeho vlasy, tu dokonalou krásu, která byla jasná i pod tou špínou… Sevřel jsem jeho bradu svými drápy, a prohlížel jsem si ho jako obraz v galerii, dokud jsem se pohledem nezastavil na znamení na jeho čele. Jasná známka, že k nám patří a zároveň ne…
Tohle není něco, co by se stvořilo v lidských laboratořích. Tohle není lapený démon, na kterém se pak u lidí prováděly pokusy.
Byl… Byl divný, zvláštní, a snad poprvé jsem se hned nedokázal rozhodnout, co s ním udělám.
„Vemte ho na hrad, tam se rozhodnu,“ pustil jsem jeho bradu, mrsknul s ním k Mifusovi, a vzápětí jsem zmizel.
Andrius
Nemůžu mít přece takovou smůlu. Nemůžu. To je proti všem zákonům. Přece nejsem jediný míšenec, kromě toho nevyvolávám konflikty, tak proč se vždycky proti mně něco spikne?
Zatímco jsem v duchu hořekoval nad svým osudem, mohl jsem jen zírat na to, jak si boss démonů pohrává s těmi lovci. A že pohrával o tom nebylo pochyb. A že to byl šéf démonů, o tom taky ne. Sice jsem ho nikdy neviděl, ale už jen to, co jsem z něj cítil, taky to, jak se chovali další démoni, co se tam objevili, taky jeho pohled i ta nadřazenost, co z něj doslova pršela.
Nestačil jsem ani zvednout zadek ze země a lovci se už váleli po zemi. Díky za tmu, protože pohled na krev snáším špatně a pohled na části těl ještě špatněji. Ve chvíli, kdy ke mně ten obří šéf démonů přistoupil, jsem asi zapomněl i dýchat.
Snažil jsem se nevykřiknout, když mě vytáhl na nohy, jako hadrovou panenku, sevřel mi bradu a začal si mě prohlížet, jako zboží na trhu.
Došlo mi, že je… Opravdu obrovský. Jeho ruce, jeho široká hruď, myslím, že kdyby chtěl, dvěma prsty mě rozmázne jako mouchu na skle. Bylo až s podivem, že jsem si ještě nenadělal do kalhot, a taky, že jsem zůstal celý.
Jen jsem se trochu proletěl a skončil v drápech jiného démona.
Ten si mě prohlédl od hlavy až k patě, div mi nevypálil díru do hlavy a zašklebil se.
Asi mám fakt smůlu.
Další démon pobral lovce, nebo aspoň to, co z nich zbylo a přešel k nám.
„Myslíš, že nám to dá na hraní?" ukázal na mě zakrváceným drápem.
„Spíš nám to dá jako zákusek," zašklebil se ten, co mě držel.
Pak ostře zahvízdal, až jsem měl dojem, že mi prasknou bubínky, a než jsem se nadál, už u nás stál i ten zbývající démon i s kořistí.
„Co to je?" ukázal na mě.
„Dárek. A teď zpátky do hradu. Musím tohle předat," zatřepal se mnou, až mi cvakly zuby.
Vypadalo to, že tenhle démon je nějaký vysoce postavený.
Dobré vědět.
Popravdě, nikdy jsem se nepřenášel a už asi ani nikdy nechci.
Když jsme se ocitli na místě, které už rozhodně lesem nebylo, stěží jsem vnímal okolí, jak jsem se snažil rozdýchat nevolnost a přetlak v hlavě, a jen se štěstím jsem nepozvracel šéfovi dokonale vyleštěnou podlahu.
Nias
„Proč se tady svítí jako v Carnievanu?!“ zařval jsem, jen co jsem se zjevil ve vstupní hale mého hradu.
Ne že bych byl držgrešle, ale neměl jsem to rád. A raději jsem využíval louče, které těmto místům dodaly ten správný šmrnc.
Jasně, svítilo se i elektrikou, ale nesnášel jsem, když bylo rozsvíceno zbytečně v místnostech, kde nikdo nebyl. A jsme démoni. Vidíme dobře i ve tmě.
Jen co jsem zařval název toho zpropadeného místa lidí, světla zhasla. A s tím, jak jsem procházel chodbou a pak stoupal po schodech do svých pokojů, se postupně zapalovaly louče.
Ve své ložnici jsem se svlékl a chtěl se jít umýt, abych ze sebe dostal smrad těch lidí, když jsem zaslechl, že se vrátil Mifus s ostatními.
A když jsem slyšel, jak se dohadují, co s tím křížencem, rozmrzele jsem mlaskl. Kromě jejich dohadování se ozval i tlumený skřek z podzemí. Lidé by to možná neslyšeli, ale my rozhodně ano.
Asi se jich zbavím, už jsem to měl udělat dávno.
„Mifusi!“ zařval jsem na celý hrad. „Chci mít klid, jasný?!“
Ozvěna, která se odrážela od zdí, ještě neutichla a už jsem znovu stál v hale.
„Přestaňte tu s tím dělat bordel a běžte nakrmit křivé, neslyšíte, jak tam dělají kravál?!“ zamračil jsem se, ukázal na ty kusy, co ještě ráno byli lovci, a pak jsem ukázal napravo od sebe, kde byla chodba vedoucí ke schodům do podzemí.
Spíš několik chodeb a hodně dlouhé schody s několika výklenky, a bylo to jediné místo, kde nebyla zavedena elektrika.
Všichni, kromě Mifuse, se hned zdekovali, protože věděli, jak se dokážu naštvat a oni nechtěli být příčinou.
„Co s tímhle? Mám ho hodit k ostatním křivým?“ smýkl Mifus před sebe s tím křížencem, až dopadl na kolena a plášť mu sjel dolů.
„To máš některé věty nahrané a jen je pouštíš dokola?“ zeptal jsem se, když jsem slyšel stejné otázky, jako tam venku.
Mifus se jen zašklebil, ale raději byl zticha. Byl jeden z mála, kterému jsem toleroval víc než ostatním, ale věděl, že ani on nesmí překročit vymezené hranice.
Obešel jsem toho kluka několikrát dokola a pořádně si ho prohlédl. Vážně byl moc hezký. Dokonce mě na moment napadlo, jestli někdo nezkřížil démona s andělem. Ale některé znaky jasné dávaly najevo, kam patří. Na půl člověk, na půl démon…
Na moment jsem si k němu i dřepl, abych se mohl znovu lépe podívat do jeho tváře. Znovu jsem ho chytil za bradu a zvedl mu hlavu. Prstem jsem přejel po jeho rtech, a pak ho tlakem donutil otevřít pusu, kde jsem přejel po jeho dokonalých zubech.
Ale myslím, že jsem se zahleděl déle, než u mě bývá zvykem. Aspoň podle Mifusova výmluvného odkašlání.
„Vezmi ho taky dolů, ale dej ho dál od ostatních. A upozorni všechny, že tenhle lidské maso nejí, a že na něho nikdo ani nesáhne. A pokud ano, tak sami budou potravou pro křivé, rozumíme si?“ postavil jsem se a odstoupil, aby Mifus mohl to mládě zvednout ze země a odvést.
„A Mifusi…“ zastavil jsem je ještě a výmluvně dodal: „Čekám tě u sebe…“
Andrius
Že já jsem vůbec do Agarie lezl. Asi jsem měl nějakou slabou chvilku nebo co. Nebo mi přeskočilo.
Když jsem skončil na vyleštěné podlaze, mohl jsem jen sledovat obřího démona, jak si mě znovu prohlíží a dokonce…
Měl jsem chuť ho kousnout, ale něco mi říkalo, abych se ovládl.
No a než jsem se nadál, hodili mě do špinavé kobky s něčím, co vypadalo jako pelech pro zvířata.
Všude byla cítit zatuchlina, a navíc byl slyšet křik a kvílení, což mi na klidu moc nepřidalo.
Jediné pozitivum bylo, že jsem konečně osaměl, a taky bylo i v kobkách nezvykle teplo.
A při bližším ohledání toho malého prostoru jsem našel i lavor s čistou vodou.
Shodil jsem ze sebe plášť, který mi už nebyl k ničemu, namočil ho do vody a aspoň ze sebe trochu smyl tu špínu.
Rád bych si umyl i zválené vlasy, ale ty jsem jen svázal do drdolu a přetáhl kusem látky, abych je ještě víc neválel po zemi. Pak jsem si sedl do pelechu, přitáhl nohy k bradě a povzdechl si.
Musím něco vymyslet. Musím se odsud nějak dostat. Nedokázali mě uvěznit ani lovci démonů. Takže to nemůžu dovolit ani démonům. Povzdechl jsem si a snažil se přemýšlet, ale moc valné vyhlídky jsem neměl.
A ani to nevypadalo na to, že bych se tu s někým domluvil. Ten šéf démonů… Sice vypadal… No, i když jsem byl panic a o nějakém vztahu jsem si mohl jen zdát, nebyl jsem hlupák, abych nevěděl, co je to sex a nevěděl, kdo se mi líbí. A šéf démonů... Měl něco do sebe. Asi jsem vážně sebevrah, když se mi líbí velcí chlapi.
Jo, blbosti se mi hlavou honí, ale vymyslet plán, jak se odsud dostat, to ne.
Zavrtěl jsem se a zvedl hlavu. Setkal jsem se s upřeným pohledem nějakého démona, a tak mě to překvapilo, až jsem vyjekl a poposedl.
Zíral na mě přes mříže a ten pohled se mi nelíbil.
„Hele, nemáme na něj sahat," ozval se někdo, koho jsem neviděl.
„Šéf má teď nejspíš jinou práci. Viděl jsem, jak k němu jde Mifus. Nikdo si nevšimne, že jsme si trochu prohráli," zašklebil si ten démon a hrábl si okatě mezi nohy.
Zafuněl jsem, vyskočil na nohy a zacouval do rohu kobky.
„Ne-nechte mě…" vydoloval jsem ze sebe konečně, ale znělo to jako ustrašeně písknutí.
„Ono to mluví!" zavýskl démon nadšeně a už se hrnul k zámku, aby ho otevřel.
Nias
Věděl jsem, že Mifus nedorazí okamžitě. Věděl, že nemám rád špínu v posteli, a tak jsem měl čas se v klidu umýt, dostat ze sebe ten odporný lidský smrad, hodit se do klidu a začít se těšit na následující chvíle. Spíš možná hodiny.
Vlasy jsem ani nemusel sušit, než jsem stihl dojít z koupelny do ložnice, byly suché, a já vlastně taky.
Lidé o nás říkají, že jsme stvůry, odporní, hnusní a špinaví… No, je fakt, že někteří ano. Ale je to nejspíš ve stejném měřítku, jako u lidí. A já, i když jsem sám neuklízel, měl jsem rád pořádek.
Jediná špína na hradě, byla tam dole v podzemí. S nimi prostě nebylo pořízení.
„Jsem rád, že jsi dochvilný,“ pousmál jsem se, když jsem přistoupil k posteli, na které se právě zjevil Mifus, čerstvě umytý a připravený.
„Ukaž mi, co umí ta tvoje prořízlá pusa,“ přejel jsem mu palcem po rtech a pak mu ho strčil do pusy.
„A taky chci vidět, jak hezky umíš hýbat tím svým hezkým zadkem,“ doklekl jsem jedním kolenem na postel.
Převalil jsem ho na břicho a hned jsem ho plesknul po těch jeho oblých tvarech, až vykřikl a celý se propnul.
Věděl, co na mě platí a dlouho jsem ho pobízet nemusel. Jednak byl jeden z mála, kteří měli to výhradní právo se mnou sdílet postel, a taky věděl, že by nebyl problém, místo něho zavolat Roufa. Ten by tu byl ještě dřív, než by zaznělo poslední písmeno jeho jména.
Posledně mě Rouf naštval. Už ani nevím čím. A tak jsem ho seřezal a dal mu to pěkně sežrat. A řekl jsem, že ho nechci padesát let vidět. A tak teď trucuje ve svém domě na druhém konci Agarie.
Mifus si byl toho všeho vědom, a taky nechtěl dopadnout jakou Rouf, a tak se činil. A řekl bych, že i chtěl, prostě si to užíval snad víc než já. A já si rozhodně nestěžoval.
Brzy jsem si bral ten jeho dokonalý zadek a zdmi hradu se jen rozléhalo jeho sténání, hekání, vzdechy, a moje nadávky, jak je to sakra dokonalé…
Ale kromě toho…
Právě jsem na Mifuse dolehl s tím, že tohle rozhodně ještě není konec, když to mé i jeho uši zaregistrovaly.
Chvilku jsem čekal, jestli se vzpamatují, ale nestalo se tak…
Jen co jsem se zhmotnil uprostřed podzemí, kde byly kobky a klece, křiví se rozkřičeli, vydávali skřeky a neformulovatelné zvuky.
„Ticho! Zavřete ty hnusné tlamy!“ zařval jsem na celé podzemí, a v momentě, až ne jednu výjimku všechno ztichlo.
„Říkal jsem, že na něho nikdo ani nesáhne!“ zařval jsem a popadl prvního, co se sápal na mlaďocha.
Ten vzápětí proletěl celou místností, prorazil pevné dveře kobky, z které jediné se ozýval skřek.
Ten se vzápětí z nenávistného změnil do vítězoslavného. Ozvalo se zarachocení řetězů, zděšené výkřiky toho, co tam letěl s plnou parádou. Ty pomalu utichaly a bylo po chvíli slyšet už jen mlaskání, trhání masa a křupání kostí.
Tak, aspoň je klid…
„Postarám se o ně,“ zval se vedle mě hlas Mifuse a vykročil ke kobce.
„Počkej,“ ještě jsem ho zastavil.
Vešel jsem dovnitř, prohlédl jsem si mladýho, a pak ty, co se strachy krčili v rohu.
„Jen tomu, že jsem si dobře zašukal, můžete děkovat, že s vámi neudělám to samé, co s ním,“ ukázal jsem prstem přes rameno. „Co s vámi bude, nechám na Mifusovi. A ty půjdeš nahoru.“
Popadl jsem mladýho, hodil si ho přes rameno a za další vteřinu jsme byli v pokoji, sousedícím s mým.
„Nemysli si, že odsud utečeš, na oknech i dveřích jsou pečetě a taky… věřím tomu, že nechceš dopadnout jak ten dole, co? A teď se hleď pořádně umýt. Nechci vidět žádnou špínu na čisté posteli,“ mrsknul jsem s ním do vany a hned na něho pustil vodu.
Andrius
Tak jo. Lituju toho, že jsem nezůstal v Carniveanu a chtěl jsem poznat i Agarii. Nejspíš mě chce opravdu někdo hodně potrestat.
Měl jsem vážně nahnáno, když ten špinavý a nelibě vonící démon vlezl do kopky a za ním přišli další.
Opravdu netoužím po tom být tady a teď znásilněný.
Ne, že bych se leskl čistotou a voněl po fialkách, ale tohle mi náladu zrovna nepozvedlo.
Byl jsem tak zkoprnělý strachem, že jsem nedokázal vymyslet způsob, jak se z toho dostat. Jenže než jsem stihl začít aspoň křičet, ozval se někdo jiný, až jsem málem prošel zdí, a vzápětí nestíhal.
Jako, slýchával jsem historky, že démoni jsou fakt hodně urostlí, ale tohle? Než jsem se stačil začervenat, díval jsem se pro změnu na nahatý šéfův zadek. A to se nejspíš nepoštěstí jen tak někomu.
Když jsem se podruhé vzpamatoval z toho přenášení, málem jsem se zalknul vodou, která na mě přistála.
A to bylo na mě už moc. Nechal jsem se unést svou démonskou polovinou, cítil, jak mé znamení na čele začíná žhnout a můj pohled se vyostřil.
Chtěl jsem na toho démona zakřičet, chtěl jsem mu ukázat, že nejsem jen nějaká jeho loutka, ale to by mi pohled nesměl padnout na jeho…
Bojovnost mě najednou opustila a místo znamení na čele jsem cítil, jak mi hoří uši.
Snažil jsem se nedívat, ale šlo to jen ztěžka.
„Co se mnou chcete udělat?" vymáčkl jsem ze sebe tichým hlasem a konečně se zadíval démonovi do očí.
Musel jsem hodně zaklonit hlavu a mokré vlasy, které se mi vymotaly z drdolu, mě zastudily na zádech.
Sice oceňuji, že chce, abych se umyl, ale co z toho bude mít?
Nias
Povytáhl jsem obočí, když mladý začal nabírat a měl snad tendenci se na mě rozkřiknout.
Jako vážně? To nemá žádný pud sebezáchovy? No, nejspíš ne, když vlezl sem, do Agarie. Jasně, vím že ani u lidí to určitě nemá jednoduché, ale tady by ho brzy někdo sežral, kdybych ho nenašel já. Nebo by ho někdo ojel a pak by ho sežral…
Kecám. Lidi nežereme. To jen ti, kteří zmutovali díky lidským zásahům. Doufejme, že tenhle hezký kluk, neposkvrněný životem a nejspíš ani sexem, podle toho, jak se tváří, taky jednou nezvlčí. Nerad bych ho zabíjel. Hodil by se nám tu. Reprezentoval by náš svět v lepším světle…
Po jeho otázce jsem si však povzdechl.
„Co s tebou budu dělat?“ na oko jsem se zamyslel.
Chytl jsem ho, postavil ho na nohy a pak z něho jedním máchnutím sundal všechny ty špinavé, potrhané a teď už i mokré hadry.
„Ty si nikdy neočistíš jídlo, než ho sníš?“ vrazil jsem mu do ruky mýdlo a žínku. „Mám vybraný jazýček. A jen tak si něco na talíř nedám.“
Musel jsem se však otočit, a držel se zuby nehty, abych se nerozesmál, když jsem viděl jeho výraz.
Raději jsem se natáhl ke skříňce a vytáhl z ní ručník a položil ho na kraj vany.
„No, nejspíš se nedokážeš usušit sám bez použití tohodle,“ ukázal jsem na ručník. „Pokud se ti chce spát, postel je vedle. Pokud máš hlad, tak ti nech-“
Uprostřed věty jsem se zarazil a přejel si dlaní po břiše.
Fakt bych sežral i toho kluka co tu stojí jako jedno velké neštěstí.
„Tak kde je, sakra ta večeře?!“ zařval jsem do prostoru. „Jsem doma už půl století a jídlo pořád nikde! Do minuty ho chci mít na stole!“
Vrátil jsem se pohledem k mladýmu a pořádně jsem si ho prohlédl. Teď, když tu stál nahý, měl jsem příležitost. Chytl jsem ho za ruku, ve vaně ho otočil tam a zpátky, a pak ho zase pustil.
„No, nejsi k zahození. Na tvém místě bych se snažil najít nějakou samotu, jinak dlouho panic nebudeš,“ pokýval jsem hlavou.
S tím jsem se konečně rozhodl odejít, protože můj nos zaregistroval vůni jídla, jdoucí z mé ložnice.
„Jo, a mimochodem. Budeš muset spát nahý, věci ve tvé maličkosti nemám a nehodlám kvůli tobě nikoho svlíkat a ani teď běhat a zajišťovat ti nějaké pyžamo. Tohle ti nechám vyčistit a spravit,“ máchl jsem rukou nad hromadou jeho špinavých věcí a ta vzápětí zmizela.
„A rád bych věděl tvoje jméno,“ zastavil jsem se ještě ve dveřích a podíval se na něho.
Fakt to byl kus. Malý postavou, teda v mém měřítku, ale pevných svalů, štíhlý, kulatá prdelka… Krásné vlasy, nádherné oči, plné rty, hezká prdelka…
„Jméno!“ vyštěkl jsem, když jsem si uvědomil, na co myslím.
Andrius
Chci utéct!
Nebo možná i umřít!
Nebo… Nevím!
Byl jsem v háji. Totálně v háji. Co jsem si, kruci, myslel, když jsem sem lezl?!
Démoni jsou… Jsou horší než lidi!
Měl jsem skoro na krajíčku, když ze mě démon strhal věci, já tu před ním zůstal stát nahý a on si mě prohlížel jako na výstavě.
Prý se musím umýt, protože špinavé jídlo nejí.
Takhle to skončí? Skončím na talíři?
Nestačil jsem ani sledovat, co říká, nebo co dělá, jak jsem se snažil něco vymyslet, ale moc mi to nešlo.
Budu spát nahý? Jako tady? Nebo dole v kobce?
A… Počkat! Jak může vědět, že jsem panic?!
Ještě, že jsem v tu chvíli byl k němu otočený zády, protože jinak bych se hanbou asi propadl.
Tolik jsem se zamotal ve svých myšlenkách, že jsem s sebou škubnul, když najednou zakřičel.
Proč chce znát jméno svého jídla? Je to nějaký jejich rituál? Pro potěšení?
„Andrius…" zašeptal jsem nakonec, posadil se do vany a snažil se, co nejvíc schovat.I přesto všechno, co jsem v sobě cítil, přes tu bouři, kdy jsem nevěděl, co se mnou bude, čistá voda a vůně mýdla, to všechno bylo něco jako svátek.
„Já…" chtěl jsem se ho taky zeptat na jméno ani nevím proč.
„Děkuju," zašeptal jsem místo toho a zvedl ruce, abych si rozpustil zbytek drdolu a umyl si vlasy.
Budu muset vymyslet, co dál. Rozhodně se nechci nechat sežrat a rozhodně nechci být něčí hračka.
Musí i tady být nějaké místo, kde bych se mohl schovat.
Pravda je, že jen díky tomuto démonovi jsem neskončil v rukou lovců.
Že jen díky němu jsem naživu, i když má budoucnost je nejistá.
Ale nemohl bych s tím něco udělat?
Během těchto myšlenek jsem se úplně celý vydrbal, pořádně se opláchl čistou vodou, a pak se zabalil do velkého ručníku.
Trochu opatrně jsem vykoukl z koupelny a zapřemýšlel, jestli se přece jen nepokusit o útěk.
Nias
No, aspoň že umí mluvit. Těch skřeků ze spodu mám dost. Nejraději bych se jich zbavil. Všech.
Ale…
Jsou naši. Sice špatní, ale naši, a bohužel, padli lidem do rukou. Je mezi nimi i jeden můj bývalý milenec. A já vážně nemám to srdce to s nimi ukončit. I když… Možná by to pro ně byl lepší.
Na druhou stranu, když o nás lidé mluví jako o zrůdách, tak ať se s těmi zrůdami setkají.
Ne jednou jsem některé z nich vypustil ven, když se něco dělo poblíž hranic s Carniveanem. A když narazili právě na tyhle, to si pak velmi rychle rozmysleli pouštět se dál na naše území. A kdo nestihl utéct, měl smůlu a křiví štěstí. Měli čerstvou večeři.
Když jsem si tohle všechno připomněl, začínal jsem mít nevrlou náladu. Raději jsem toho mladýho, Andriuse, nechal být a prásknul jsem za sebou dveřmi.
Potřeboval jsem se hodit do klidu. Vlastně jsem ani nemusel. Většinou jsem nechával své emoce plynout tak, jak se jim zrovna chtělo. Mělo to jednu výhodu.
Neničil jsem si tím své zdraví.
Ne, že bych umřel, nebo tak, ale rozhodně jsem se nechtěl stát senilním dědkem, nebo ufňukaným chlapem, kterému všichni ubližují. Když jsem měl radost, dával jsem to najevo. Když jsem měl blbou náladu, byl jsem naštvaný a… dával jsem to najevo.
A pomáhalo to. Vyčistilo to vzduch a hlavně… v Agarii byl zase na nějakou dobu klid.
S těmi všemi myšlenkami jsem seděl u stolu, v pohodlném křesle, a konečně se pustil do jídla, abych zaplnil svůj hlučný žaludek.
Měl jsem tak z poloviny snězeno, když jsem si vzpomněl, že Andrius vlastně nedostal nic k jídlu a ani jsem nedal příkaz, aby mu něco donesli.
Vzal jsem talíř, naložil na něho pár věcí z mého stolu, přihodil k tomu karafu s vodou, a pak jsem vyšel ze svého pokoje.
Andrius
Chvíli jsem přešlapoval na místě a přemýšlel, co udělat, než jsem si povzdechl a z chodby zamířil zpátky do pokoje.
Rozhodně tu nezůstanu, ne jako něčí oběd, ale teď asi není ještě správná chvíle na útěk.
I když…
Lhal bych, kdybych řekl, že i přes to všechno, mě to tady nezaujalo. Nejen vládce démonů, o kterém kolovaly strašlivé historky od jeho vzhledu, až po činy, ale celkově i o tomhle místě.
Což o to. Strach jsem měl. A to pořádný, ale hlodal ve mě i červíček zvědavosti. Okoupal mě, dal mi pokoj, útulný pokoj s čistou posteli, teplým hořícím krbem, a hlavně na mě momentálně nikdo neřval a nechtěl mě zabít nebo znásilnit.
Dosedl jsem na měkkou a pohodlnou postel a vydechl.
Jak je to dlouho, co jsem na něčem takovém spal?
Rozhlédl jsem se po pokoji a na stolku pod oknem uviděl hřeben a malé zrcadlo.
Upravil jsem si ručník kolem hrudi, aby mi nepadal, a abych měl volné ruce, a přešel ke stolku.
Otevřel jsem okno, zahleděl se do temné noci osvětlené jen tímhle místem, když se občas objevil záblesk, když se rozhořel někde nějaký oheň, nebo někdo někde rozsvítil.
Mírně jsem naklonil hlavu, abych měl lepší přístup k vlasům a začal si je pomalu rozčesávat.
Takhle dlouhé vlasy byly poměrně nepraktické a skoro vůbec se už nenosily ani mezi lidmi.
Ale pro mě to byla vzpomínka na matku, a já si přísahal, že se nikdy neostřihám. Otce jsem nepoznal.
Jen jsem věděl, že je to démon, ale to bylo všechno. Díky téhle cestě jsem tak nějak doufal, že bych se mohl dozvědět informace i o něm. Proč nechal mou mámu zemřít, proč se s ní zapletl, cokoliv, co by mi pomohlo pochopit, proč jsem se narodil. Máma o tom nechtěla mluvit. Tvrdila, že jsem moc malý, abych to pochopil. A když jsem byl větší, tak byla mrtvá. Na její nepřítomnost jsem si už zvykl. Přece jen to bylo už několik let. Přesto mi ale občas chyběla.
Měl bych popřemýšlet, co udělám. Ale únava z útěku před lovci, příjemná koupel, teplo i konečný klid mi nedaly možnost přemýšlení. Za normálních okolností bych už byl tuhý, ale začal jsem pociťovat hlad a kromě toho… Opravdu si mě dá k jídlu?
Začervenal jsem se, když se mi vybavilo jeho nahé tělo.
Když jsem se nad tím v klidu zamyslel, uvědomil jsem si, že je to opravdu hezký démon. Rozhodně má něco do sebe.
Když mi došlo, na co myslím, v duchu jsem si vynadal, pousmál se, odložil hřeben a vlasy si zastrčil z části za ucho.
Jo, to můžu vymyslet jen já. Hrozí mi nebezpečí, a já místo útěku myslím na to, jaký je vůdce démonů fešák.
No, zatím mě nezabil. Možná nebude na škodu jít se prospat nabrat síly, a pak vymyslet, co dál.
Otočil jsem se, ale neudělal ani krok, když jsem se zarazil na místě.
Stál tam.
Umí démoni číst myšlenky? Jak dlouho tam stojí?
Hleděl jsem do jeho očí, které měly velmi zvláštní barvu, a jak už jsem zjistil, mění se podle jeho nálady, a nedokázal jsem udělat ani krok. Nesvazoval mě strach. Ne tak, jako při prvním setkání.
Fascinován tím pohledem jsem nakonec udělal krok vpřed.
Andriusi! Pud sebezáchovy!
No, ten jsem ale bohužel nikdy neměl.
Zastavil jsem se na krok od démona a musel zaklonit hlavu, abych se mu pořád dokázal dívat do očí.
Jeho velké ruce, které svíraly tác s jídlem…
Opravdu nemám půd sebezáchovy. Zvedl jsem ruku a svými prsty se lehce dotkl těch jeho. Jo, v té jeho ruce bych s klidem schoval celou svou pěst.
„Myslel jsem, že jídlo mám být já… Ne, že já budu jíst," promluvil jsem tiše po chvíli a ruku zase spustil podél těla.
Vonělo to. Opravdu to vypadalo chutně, a i kdybych jídlo chtěl odmítnout, žaludek se okecat nedal a pěkně se taky ozval.
Začervenal jsem se a sklopil pohled.
Jestli přežiju tuhle noc, tak to asi oslavím.
Nias
Vešel jsem dovnitř, a zůstal stát kousek ode dveří. Andrius se právě díval ven a vůbec ani nezaregistroval, že jsem v pokoji. No, je pravda, že když nejsem naštvaný, tak chodím docela potichu.
Fascinovaně jsem se díval, jak si rozčesává ty své dlouhé vlasy.
Fakt dlouhé…
Tady taky mívají někteří delší vlasy, včetně mě, ale ne tak, jako on. Už jen z praktického hlediska. Blbě se žere, když se do prstů motají vlasy, a taky… každou chvíli si někdo vjede do vlasů, tak i proto je lepší mít kratší.
Což neplatí pro mne a pár vyvolených. I kdyby mě chtěl kdokoliv napadnout, nedostal by se ke mně na tolik blízko, aby se mu to povedlo. To by musel být fakt profík a já silně indisponován.
Z myšlenek a zírání na mladýho mě vytrhnul on sám, když mě konečně zaregistroval. Že bylo na čase. Jsem vládce démonů a stojím tu s tácem jako nějaký sluha
Proč jsem tu vlastně neposlal někoho místo mě?
Mifus… ten by mu to hodil na hlavu. A ostatní… mohlo by to dopadnout podobně jako dole. A na něco tak hezkého a čistého a nevinného mám nárok jen já.
Povytáhl jsem obočí, kdy ke mně přišel a promluvil
Vážně je tak odvážný nebo hloupý, nebo prostě nemá pud sebezáchovy?
Ale když mu zakručelo v břiše, škodolibě jsem se usmál.
Přešel jsem ke stolu, odložil tác, a pak jsem ve vteřině chytl Andriuse, a v další vteřině jsem ho přikurtoval k posteli.
„Přeješ si být něčí večeře?“ strhl jsem z něho osušku a odhodil ji bokem.
„Vyber si. Můžu tě předhodit těm dole, sežerou tě asi tak za… pět minut? Dlouho trpět nebudeš. Nebo… si na tobě můžu pochutnat já…“ sklonil jsem se, nosem jsem objel jeho štíhlý krk a pak jsem se do něho zakousnul.
Nestiskl jsem zuby k sobě moc, ale pocítit to musel. A to že je panic, mi znovu potvrdil tím, jak zareagoval.
„Mám na tebe chuť,“ zavrčel jsem do jeho kůže, mírně se sesunul a oblíznul mu břicho.
Zastavil jsem se u jeho klínu, když jsem zpozorněl. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na zeď, která dělila tenhle a můj pokoj.
„Najez se!“ poručil jsem mu a zadíval se do jeho červené tváře a do jeho očí. „Já si na tobě si pochutnám jindy. Mám vedle nějakou práci…“
Vzápětí jsem už byl na jiné posteli, a pod sebou mačkal jiné tělo…