Li-Wei
Celé to plánování se nakonec protáhlo na dlouhé hodiny.
Dali jsme si přestávku jen na oběd, a když Bei potřeboval zařídit nějaké papíry, ale jinak jsme celou dobu strávili zavření v zasedačce.
Nikdy jsem si nemyslel, kolik času a příprav něco takového vyžaduje.
V knihách to bylo vždy hned odbyté a když jsem poslouchal televizi, když si Jun nebo Xi zapli nějakou detektivku, přišlo mi to i tam hrozně jednoduché.
Ale takové to ve skutečnosti nebylo a já čím dál víc Xiho obdivoval, jak něco takového dokáže.
A nejspíš na něj všichni ostatní hodně dali, protože během plánování často padalo jeho jméno, jak by co udělal nebo jak by to naplánoval.
Měli jsme po další přestávce, když Beiovi začal zvonit mobil. Jen se na něj zadíval a zamračil se.
Když uviděl můj pohled zavrtěl hlavou.
Nakonec jsme se vším skončili asi v devět večer, když jsem jim tam skoro už usnul.
„Nejspíš to nebude nic moc, ale lehni si do Xi-Wangovi kanceláře. Dám ti klíče. Budeš tam v bezpečí a ráno tě vzbudím, ano?"
Byl jsem rád, že mě neposlal do nějaké cely pro svědky, nebo co to tam mají. Odšoural jsem se do Xiovy pracovny, když mi Bei ukázal cestu a konečně si ji mohl prohlédnout.
Stejně stroze, ale přesto útulně zařízená jako jeho byt.
Do očí mi vstoupily slzy, když jsem se posadil na pohovku.
Věděl jsem, že neusnu. Na to jsem toho měl v hlavě příliš, i když mi Bei zdůraznil, abych si odpočinul.
Bylo někdy k půlnoci, když jsem to nevydržel, popadl mobil a napsal Junovi krátkou zprávu.
'Vyřiď Xi-Wangovi, že se moc omlouvám a miluju ho.'
Téměř vzápětí mi volal, ale já to nemohl vzít. Z těžkým srdce jsem hovor vymáčkl a telefon vypnul úplně.
Nakonec jsem nejspíš asi i usnul, protože mě probudil až Bei, který mnou zatřásl.
Bylo sedm ráno.
„Tohle ti strčím do ucha. Uslyšíme všechno, co řekneš, a co řekne Zhuang, pokud bude blízko tebe. Musíš si ale nechat rozpuštěné vlasy, aby to nebylo vidět," ukázal na malou černou věcičku, když jsme se zase ocitli v zasedačce, a hned mi ji strčil do ucha.
„Oblečeš si neprůstřelnou vestu. Tahle je vyrobená ze speciálního materiálu, kterou používáme v případech, kdy nechceme, aby nepřítel zjistil, že ji máme na sobě. Je tenčí než obyčejná, ale má hustěji spletené tenké kevlarové vlákna, takže je stejně dobře účinná. Navíc z dálky vypadá jako černá košile bez rukávů. Budeme doufat, že se nebudeš muset svléknout ještě v bytě, aby na to Zhuang nepřišel."
Nechal jsem se navléknout do té věci a vyhekl pod tou tíhou. Nečekal jsem, že to bude tak těžké. I přes nátělník jsem cítil, jak mě škrábe a studí na kůži, ale ani jsem nepípl. Oblékl jsem si přes to normální tmavou košili a mikinu.
„Výborně. Všichni víte, co máte dělat? Týmy Alfa, Beta a Delta ať vyrazí na místa. Odvezeme tě ke Xi-Wangově bytu, a já se pak přesunu k týmu Alfa. Připraven?"
Srdce mi bušilo jak zběsilé, ale přikývl jsem a odhodlaně se na Beie zadíval.
„Výborně. Chao, až vysadíme Li-Weie u něj doma, pošli do nemocnice jednoho svého chlapa s vysílačkou s přednastavenou frekvencí na naši operaci, a Xi-Wangovi nechej vzkázat, jakou operaci jsme rozjeli."
Chao si povzdechl, zabrblal něco ve smyslu, že přijde asi o jednoho chlapa, ale pak odešel.
O pár minut později jsem ho já s Beiem a ještě jedním policistou následovali.
Cestou ke Xi-Wangovu bytu, jsem si znovu opakoval všechno, co musím udělat, a ruce se mi začaly nervozitou třást.
Vzali jsme to oklikou k zadní části, aby nás nikdo nemohl vystopovat, a přes garáž jsem se pak dostal do bytu.
Sebral jsem hůlku a děkoval všem svatým, že jsem si nechal své slepecké věci, naposledy se rozhlédl po bytě a vyšel ven.
„Vycházím..." zašeptal se, a pak skoro nadskočil, když se Beiův hlas ozval v mém uchu.
„Chao, pošli svého chlapa do nemocnice. Týmy zahlaste se. Operace Volavka zahájena."
Vycházel jsem z domu a poslouchal, jak se jednotlivé týmy hlásí, že jsou na místech.
Zhluboka jsem se nadechl a vykročil vpřed.
Xi-Wang
Šéfovi jsem se nedovolal ani odpoledne a ani večer.
Dokonce už i Jun začínal být nervózní.
A já dvojnásob.
Už jsem měl nakročeno k tomu, že se obleču a pojedu na stanici. Vážně se mi to nelíbilo. Pokud vzal šéf Li-Wei pod svou ochranu, tak proč to tají přede mnou? Nebo se snad bojí, že by mě Zhunag dostal a vymlátil ze mě, kde Li je?
Ani náhodou.
„June, zajeď mi domů pro věci. Pojedu za šéfem, když se mnou nechce mluvit, tak tam prostě pojedu.“
„Víš, že tu máš zů-“
„Prostě mi pro ty věci zajeď! Ať už dneska nebo zítra, stejně je budu potřebovat!“ rozčílil jsem se a zvedl jsem na Juna už hlas, což normálně nedělám.
Nakonec Jun po chvilce protestů, a po tom, co jsem mu pohrozil pěstí, odjel s tím, že mi teda přiveze věci. Než se stihl však vrátit, dostal jsem ještě večeři a nějaké léky.
Nevím, jestli byli domluveni, nebo co, ale Jun se ještě nevrátil, a já normálně zalomil, i když jsem se tomu bránil.
„Xi-Wang… Xi-Wang…“
Tichý, přesto důrazný hlas mě probral a já okamžitě vystřelil do sedu.
„Co se… kolik je hodin?“ protřel jsem si oči a trochu zděšeně, že jsem zaspal, jsem se rozhlédl.
„Je ráno a…“
„Krucinál, proč jsi mě nevzbudil?!“ vyjel jsem na Juna.
„Chtěl jsem, ale nešlo to,“ mírně odvrátil pohled.
„Aspoň se nauč lhát,“ zavrčel jsem na něho, a už se natahoval po věcech, abych se převlékl.
„No, je tu ještě něco…“ řekl trochu nejistě Jun a poodstoupil bokem.
Nevěřícně jsem hleděl na jednoho z Chaových mužů, který stál za Junem a jen tiše čekal.
„Co se děje?“ zamračil jsem se, ale pokrčoval jsem v převlékání.
A jakmile promluvil, byl jsem oblečený doslova kosmickou rychlostí.
„Nevěděl jsem o ničem!“ šokovaně vyskočil Jun na nohy, když viděl můj vražedný pohled, a couvnul ode mne dál.
„Jak to, kurva, Bei mohl dovolit?!“ zařval jsem na celý pokoj, až dovnitř vletěla sestra. „Když bude Zhuang chtít, zabije ho během vteřiny a nestihnete ani zasáhnout!“
Vyrval jsem mu vysílačku z ruky.
„Jestli se mu něco stane, tak se raději někam schovejte!“ hned jsem se zahlásil a vysílačku dal Junovi, protože jsem se potřeboval uklidnit.
„Ne! Na vyšetření vám teď seru!“ vyjel jsem i po sestře. „Nemám na takové kraviny čas! Musím okamžitě odjet, a pokud mě neklepne pepka, tak teprve potom přijedu!“
Kluci se mě snažili uklidnit, ale akorát tím přilévali olej do ohně. Ale i přesto jsem viděl, jak Jun hodně znervózněl. Určitě měl o Lia strach, stejně jako já…
Li-Wei
Byl jsem asi v polovině cesty, podle hlášení, které jsem dostal, když jsem málem nadskočil, jakmile se mi v uchu ozval Xi-Wangův hlas. A nebyl zrovna příznivě naladěn.
Ale teď už jsem se nemohl vrátit zpátky.
Byl jsem kousek od domu, když se ve vysílačce ozval Beiův hlas, ať si dávám pozor, že mě nejspíš někdo sleduje.
Nervozita mnou doslova otřásala, ale věděl jsem kolik práce a úsilí to všechno stálo.
S tlukoucím srdcem jsem kladl nohu přes nohu a ťukal hůlkou o chodník.
Několikrát jsem se zeptal na cestu, aby to nebylo podezřelé, že vím, jak se dostat od Xiova bytu k Longovu, a po skoro víc jak půl hodině byl konečně na místě.
Vešel jsem do budovy a poprosil správce o klíče. Sice se na mě překvapeně díval, ale nakonec mi je dal. Vyjel jsem výtahem a stanul přede dveřmi.
Najednou mi došla všechna odvaha.
Kdyby tu aspoň se mnou byl Xi. Kdybych tak mohl slyšet jeho hlas.
Místo toho se ozval Beiův, který mě nabádal ke klidu. A prý když to vzdám, nikdo se na mě zlobit nebude.
To mě popohnalo dopředu, a já třesoucí rukou zasunul klíče do zámku.
Longův byt se mi nelíbil. Nebyl tak útulný jako Xi-Wangův, navíc všechno bylo zaprášené, jak ho nikdo neuklízel.
Zůstal jsem stát v obýváku a položil hůlku na stolek. Nečekal jsem snad ani deset minut, když se ozvaly kroky.
A pak jsem ho uviděl.
Byl vážně moc hezký. Krásný. Ale jeho oči… Byly chladné a nemilosrdné. Nebyly teplé a upřímné jako Xi-Wangovy.
„Lo-Longu? Já… promiň… nevěděl jsem kam… kam jít… měl… měl jsi pravdu… on… odkopl mě… prý… prý už pro něj… nemám žádnou cenu…" spustil jsem, a do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem ani nemusel předstírat, jak se mi srdce sevřelo jen při pomyšlení, že musím o Xim takhle mluvit.
Long
Byl jsem překvapený, když mi jeden z chlapů zahlásil, že můj hošík vychází z domu toho poldy, a ještě překvapenější, když se pak ukázalo, kam má namířeno.
Byl jsem zvědavý.
Hodně.
Okamžitě jsem sedl do auta, trochu sykl, když mě zatahaly stehy na stehně, a vyrazil. Naštěstí jsem byl poblíž a dorazil pár minut potom, co mi zahlásili, že vešel do domu. Nikoho jiného prý neviděli.
Ale já měl své zdroje. Okamžitě jsem jich pár obvolal, a než jsem vstoupil do domu, měl jsem jasno.
Ale o to víc, mě ta hra začala bavit.
Když jsem ho pak viděl stát v obýváku a uslyšel jeho hlas, všechno mi stouplo vzrušením.
Byl tak sladký ve své nevědomosti.
„Já věděl, že přijdeš. neříkal jsem ti to přece? Jen já jsem pro tebe ten nejlepší," zašeptal jsem, přišel až k němu, a sevřel ho ve své náruči.
Držet jeho tělo mi vrátilo vzpomínky a já vzrušeně vydechl.
Stáhl jsem mu vlasy na záda, a pak se sklonil k jeho uchu.
„Vážně jsem moc rád, že jsi přišel. Jsi krásnější než kdy před tím," zašeptal jsem znovu do jeho ucha. „Možná je to tím, že už konečně vidíš? Nebo tím, jak jste si všichni jistí, že jste mě dostali?"
Cítil jsem, jak v mém náruči ztuhl a chtěl se odtáhnout.
Zachechtal jsem se, a ještě pevněji ho sevřel.
„Vy pitomci. Vážně jste si mysleli, že na něco takového naletím? Znám ho líp, než vy všichni dohromady. Nikdy by za mnou takhle dobrovolně nepřišel! Kromě toho, už jsem říkal, že mám své lidi všude! Všude! Vždy jsem o krok před váma! Jo, a doufám, že tohle slyší i ten polda, co s tímhle smradem šoustá. Slyšíš, poldo?! Ta bomba tě možná nezabila, ale nejspíš je to tak dobře. Dostal jsem totiž geniální nápad! Jak se asi budeš tvářit, když mu před tvýma očima vystřelím mozek z hlavy? Možná už mě totiž přestala tahle hra bavit. Možná mi za to nestojí, a já si najdu jinou hračku!" křikl jsem mu do ucha, kde jsem viděl odposlouchávací zařízení, a pak ho odstrčil od sebe.
„Tohle je za to, že nikdy neposloucháš, co ti říkám!" zařval jsem, vytrhl mu z ucha odposlouchávač, a pak mu vrazil jednu pořádnou, až zavrávoral a spadl na zem, kde zůstal ležet.
Xi-Wang
Nemocnicí jsem doslova proletěl. Do Junova auta jsem naskočil snad zavřenými dveřmi, jak jsem spěchal. A celou cestu jsem poslouchal ve vysílačce, co se děje, kde Li-Wei je, a přitom nadával.
„Kdo takovou debilitu vymyslel?!“
„Proč ho pustili?!“
„Co když se stane něco v bytě?!“
„Co když to Li-Wei nezvládne?!“
„Jsou tam aspoň někde ostřelovači? Kurva, na to asi nikdo nepomyslel, co?!“
Ještě spoustu další otázek jsem měl, ale ve chvíli, kdy jsem zaslechl Longův hlas, zmlkl jsem.
A pak…
Slyšel jsem něco jako tupý zvuk, pak něco, co připomínalo pád těla a šustění.
Bylo mi jasné, že Li-Wei přišel o odposlouchávací zařízení a nejspíš…
„Poslouchej ty hajzle zkurvenej! Zkřivíš Li-Wei jediný vlásek na hlavě a je po tobě! Je ti to jasný?! Nemysli si, že jsi vyhrál! Dostanu tě a vlastníma rukama tě zabiju! Možná o mně víš hodně věcí, ale nevíš, jaké to je, když se rozzuřím. A já teď právě jsem na bodu varu! Jedu si pro tebe, ty zkurvysyne! Nebo, víš co? Chceš mě? Tak si pro mě pojď! Budu tě čekat! A já budu první, kdo ti vystřelí mozek z hlavy!“
Jo, byl to proslov pronesený jedním dechem, při kterém jsem málem rozdrtil vysílačku v ruce.
Ale neřval jsem. Můj vztek, zuřivost, dosáhla své hranice, kdy jsem mluvil tišeji, ale za to důrazně a s jasnou výhružkou. Jo, jsem pes… A v momentě, kdy pes přestane štěkat, můžete čekat smrtící útok. A na ten jsem se právě chystal.
Moje rozhozené nervy se rázem uklidnily, a už jsem jen chladnokrevně kalkuloval a přemýšlel. Už jsem jen chladnokrevně plánoval Zhuangovu smrt.
A Jun i Bei to dobře věděli. Ti dva mě moc dobře znali. Jakmile jsem se dostal do tohoto stavu, veškerá legrace šla stranou.
„Zbraň,“ ozval jsem se jen stroze.
Jun zařadil a šlápl na plyn, když jsme se blížili k Longovu domu.
„Asi přijdu o práci,“ konstatoval Jun. „Ale nechci, aby se Limu něco stalo…“
Ukázal mi na palubní přihrádku, kterou jsem hned otevřel a hrábnul dovnitř. Šéf se mi na druhé frekvenci snažil domluvit, dával mi rozkazy, abych se okamžitě vrátil. Ale já neodpovídal, a Jun, když mě viděl, netroufnul si šlápnout na brzdu.
Ten hajzl si podepsal rozsudek smrti, a je mi jedno, jestli mě kvůli tomu suspendují.
Long
Musel jsem se začít smát, když mi ten polda začal vyhrožovat.
„Kecy, kecy, kecy, nemáš na to, aby ses ke mně dostal, poldo. Myslíš si, že když mě zabiješ, všechno skončí? Já jsem král tohoto města, a král neumírá."
Pak jsem tu malou věc pustil na zem a jednoduše ji zašlápl. Přešel jsem k té hromádce neštěstí a nakopl ho do boku.
„Vstávej, ty lemro líná. Mám s tebou ještě nějakou práci!"
Popadl jsem ho za vlasy, když mi přišlo, že se zvedá až příliš pomalu a zacloumal jím.
„Neslyšíš, kurva?! Zvedni tu svou prdel!" zařval jsem na něj a smýkl s ním po podlaze.
Viděl jsem, jak mu teče krev a slzy, a to mě ještě víc popudilo.
„Co řveš?! Tohle je všechno tvoje vina! Kdybys zůstal u mě, nic z toho by se nestalo!"
Znovu jsem mu vrazil, a pak ho popadl za vlasy.
„Tak jdeme! Ukážeme tomu psisku, kde je jeho místo!"
Nezajímalo mě, že si nestačil ani stoupnout. Prostě jsem ho táhl za sebou.
Mrsknul jsem s ním do výtahu, kde se svezl po stěně, a když jsme sjeli dolů, znovu jsem ho popadl za vlasy a táhl za sebou.
„Pane Tao, co to-"
Cestu mi zastoupil správce, ale nestačil ani doříct větu, když jsem mu hlavou prohnal kulku. Byl jsem tak nadupaný adrenalinem, že mi bylo úplně fuk, koho zastřelím.
Se zbraní v jedné ruce a s klukem v druhé, kdy jsem ho táhl za sebou, jsem vyšel ven. Okamžitě se po mě otočilo pár lidí, ale mě to jen nabudilo.
Jo, miluju chaos.
Vystřelil jsem do vzduchu a zabil další dva lidi, kteří byli až příliš blízko.
Nastal zmatek, všichni křičeli, pobíhali kolem, padali jeden přes druhého, a já se jen smál.
Nahrávalo mi to do karet, protože jsem počítal s tím, že se v tom zmatku velmi rychle ztratím.
Chytl jsem kluka zezadu za krk a vytáhl ho do vzduchu před sebe jako štít.
„Doufám, že se díváš, poldo! Tohle město je moje!" zařval jsem.
Pak jsem kluka odhodil kus před sebe na auto a namířil na něj zbraň.
„Škoda. Mohli jsme si žít spolu královský život," pokrčil jsem rameny a vystřelil.
Xi-Wang
Málem jsem se praštil hlavou o střechu auta, když jsem zaslechl ve vysílačce několik hlášení.
„Nemáme s Li-Wei spojeni!“
„Střelba v domě!“
„Je na ulici!“
„Má Garsona a zbraň!“
„Jsou tu civilisté! Nestřílet!“
„Nestřílet!“
A v tu chvíli jsme dojížděli na místo…
Auto ještě pořádně nestálo, když jsem rozrazil dveře a vyběhl ven. Klopýtnul jsem a vrazil asi do dalších dvou lidí, kteří utíkali pryč. Na místě byl zmatek, chaos, který to všechno ztěžoval.
Nedíval jsem se po Junovi, nezajímalo mě, kde jsou ostatní. Mezi těmi pobíhajícími jsem hledal jednoho… Muže, který svou výškou převyšoval ostatní…
A ve chvíli, kdy jsem ho zahlédl, namířil zbraň a vystřelil.
„Uhněte! Policie!“ zařval jsem na další, kteří se mi připletli pod nohama.
Moje zuřivost opravdu dosáhla svých hranic. Žaludek chtěl vyskočit ven, jak se mi stáhl, když jsem viděl Liho, jak sjíždí po jednom autě k zemi.
„Všichni k zemi!“ zaslechl jsem za sebou Juna.
„Zhuang! Zabiju tě, hajzle!“ překřičel jsem všechen ten kravál.
Už v běhu jsem zamířil zbraň…
Musel jsem se na moment skrčit za autem, když se Zhuang otočil a bez míření vystřelil mým směrem.
„Král nikdy neumírá!“ zařval a psychopaticky se tomu smál. „Nikdy! Slyšíš, poldo?! Nik-“
Poslední slovo nedořekl. Jen se na mě šokovaně podíval, jak tam proti němu stojím s namířenou zbraní. Pak jeho pohled sjel na hruď, kde se mu mikina okamžitě zalila krví. Ruka se zbraní mu na moment klesla, ale vzápětí vztekle zařval a znovu ji zvedl.
„Varoval jsem tě!“ zařval jsem na něho já a znovu vystřelil.
I kdyby první ránu přežil, druhá ho odhodila dozadu. Ještě ani nedopadl na zem, a už jsem k němu běžel, připravený ho dorazit.
„Zabiju tě! Zabiju!“ řval jsem na ležícího Zhunaga, když jsem byl u něj na dva kroky a znovu jsem zamířil a chtěl stisknout spoušť.
Vystřelil na Liho... Střílel na člověka, kterého miluji… I kdyby přežil, dorazím ho! Vystřílím do něho celý zásobník!
Nestihl jsem však k němu doběhnout. Někdo mě popadl a strhnul bokem. Okamžitě mi vypáčil zbraň a přitlačil mě na jedno za aut.
„Je po něm! Slyšíš, Xi-Wang?! Je po něm! Uklidni se!“
Li-Wei
Bylo to v háji.
Všechno bylo v háji.
A byla to moje chyba.
Bolelo mě celé tělo, když se mnou Long smýkal jako s hadrovou panenkou, ale ta skutečná bolest se dostavila, když zabil správce, a pak dva lidi venku.
A všechno to byla moje vina.
Kdybych do toho nestrkal nos, nikdy by se tohle nestalo.
Už jsem se ani nebránil, když mě zvedl Long do výšky a hodil mě na auto. Bylo mi jedno jestli mě zabije.
Nedokážu žít s pocitem, že kvůli mně zemřeli lidé.
Ještě jsem ani nedopadl na zem a ucítil ránu na hrudi. Vzala mi všechen vzduch z plic, a příšerně to zaštípalo. Dopadl jsem na zem, a jen podvědomě slyšel nějaké hlasy, ve kterých jsem poznal Xi-Wangův. Snažil jsem se popadnout dech a ustát točení hlavy.
Všude byl zmatek, chaos, křik, slyšel jsem střelbu, a pořád myslel jen na to, že za všechno můžu já.
Zvedl jsem se na kolena, i když to šlo velmi těžko.
Ani nevím, co mi dodávalo sílu.
Vyškrábal jsem se na nohy, znovu upadl a znovu se postavil.
Opřel jsem se o auto, a nevěřícně se rozhlédl rozmlženým zrakem kolem sebe.
Je to moje vina.
Obešel jsem auto, o které jsem se opíral a znovu dopadl na zem, když jsem ztratil oporu.
Když to nepůjde po dvou, půjde to po čtyřech.
Musel jsem se dostat pryč. Musel jsem pryč.
Plazil jsem se dál, a pak zaskučel bolestí, když do mě vrazilo nějaké tělo, které se s klením hned zvedlo. Ale nezastavilo mě to. Znovu jsem se začal plazit pryč od té hrůzy.
Chtěl jsem uniknout z toho pekla, které jsem způsobil.
Přál jsem si, abych byl znovu slepý a nic z toho neviděl.
Přál jsem si, abych byl hluchý a nic z toho neslyšel.
Přál jsem si, aby to všechno skončilo.
Někdo začal křičet, ale nejspíš jsem to byl já...
Xi-Wang
S očima do široka otevřenýma jsem hleděl na šéfa, a nebyl na moment schopen pobrat, co se děje.
Byl jsem úplně mimo sebe. Prostě mi vypnul mozek, a já měl stále před sebou jen toho hajzla.
„Už je všechno v pořádku, Xi-Wang,“ řekl šéf o něco klidněji a položil mi ruku na hruď.
Ale v tu chvíli jsem si vzpomněl.
„Li-Wei! Kde je Li-Wei?“ prudce jsem ho od sebe odstrčil. „Li-Wei! Zabil ho! Zabiju vás, za to! Kde je! Li-Wei!“
Šéf se mě snažil zastavit, ale já ho znovu odstrčil, až málem spadl na zem.
„Li-Wei!“ zařval jsem znovu a rozběhl se k autu, u kterého ho Zhuang střelil.
Ale nebyl tam. Nebyl… Není tu!
Kolem mne se pořád ozýval křik, policisti se to snažili uklidnit, z dálky byly slyšet houkačky sanitek a policejních vozů. Točila se mi hlava, všechen ten hluk… Ten hluk byl tak strašný…
„Li-Wei!“ zařval jsem znovu a odstrčil dalšího detektiva, který se mě snažil zastavit.
A pak jsem ho zaslechl.
Byl to on… Ten křik… byl jeho. Křik beznaděje, zoufalství, paniky…
Oběhl jsem auto a viděl ho, jak se po čtyřech plazí po silnici ve snaze tomu všemu uniknout. Byl zmatený, ovládal ho strach, byl jak zvíře, které se bálo a snažilo se někde ukrýt do bezpečí.
„Li-Wei!“ doběhl jsem k němu.
Dopadl jsem před ním na kolena a zastavil ho, Popadl jsem ho, vytáhl jsem si ho do náruče a pevně sevřel v objetí.
„Li-Wei!“ tiskl jsem ho k sobě. „Už je to dobrý, je to dobrý… Jsem u tebe…“
Li-Wei
Ještě několikrát jsem upadl, zapletl se do vlastních vlasů, ale pokaždé jsem se zase zvedl a plazil se dál. Od křiku mě bolelo hrdlo, ale nějak jsem to ze sebe potřeboval dostat.
A pak…
Ta vůně, ta náruč, ten hlas…
Poznal bych ho mezi milióny.
„Je… to… moje vina…" zakvílel jsem. „Zabil… zabil je… zabil je… všechny…. všichni jsou… mrtví… všichni… nikdy… mu… neuteču…"
Hrabal jsem nohama, jako bych se chtěl snažit odplazit dál, svíjel jsem se v té náruči, která mě pevně svírala, a nepřestával jsem křičet.
Nevím, jak dlouho to trvalo.
Připadalo mi to jako věčnost, než najednou někdo otočil knoflíkem, a všechno rázem utichlo.
Jen jsem tiše vydechl, když všechno zčernalo a ztichlo, a svět kolem mě přestal existovat.
Xi-Wang
Byl jsem úplně v háji, ale Li-Wei ještě víc.
Držel jsem ho pevně, i když se mi chtěl vysmeknout a utéct odsud pryč.
Nemělo cenu mu nic říkat. Musel si tím projít. Takhle jsem ho jen držel a čekal, až se uklidní, nebo až přijde někdo ze záchranky a pomůže mi s ním.
I když mi bylo zle, i když se mi točila hlava, on byl na tom v tuhle chvíli hůř.
Psychika si s ním pohrávala, a pokud bych ho pustil, nejspíš by se z toho úplně zcvoknul.
I když… tohle bude hrozit i později, pokud se z toho nevzpamatuje.
„Už je to dobrý, Li-Wei,“ řekl jsem tiše, když najednou ztichl a zůstal mi bezvládně viset v náruči.
Rychle jsem se podíval, jestli někde nekrvácí, ale úlevně jsem si oddechl, když jsem, kromě rozbité pusy, žádnou krev nenašel, a pod košilí jsem nahmatal neprůstřelnou vestu.
Seděl jsem s ním na zemi, hladil jsem ho, a rozhlížel se kolem sebe.
Policisté dostávali situaci pod kontrolu, na zemi ležely dvě těla přikryté plachtou a třetího právě nakládali do sanitky. Zřejmě ho zranil Zhuang, když nazdařbůh proti mně vystřelil.
Jediný Zhuang nebyl přikrytý. Stále ležel tak, jak dopadl, jen u něj stáli policisté, aby zabránili s jeho tělem hýbat, nebo aby k němu někdo nepovolený došel.
Zvedl jsem hlavu, když se vedle nás objevili zdravotníci. Opatrně jsem jim Li-Weie předal a sám jsem se nechal i s ním naložit do sanitky.
„Až tu skončíme, přijedu za tebou, Máme si o čem promluvit,“ zastavil se ještě šéf.
„Jo, to teda máme,“ zamračil jsem se na něho.
To bylo poslední, co jsem mu mohl říct. Pak se dveře zavřely, a my se rozjeli do nemocnice.
Byli jsme tam během pár minut. Li-Wei hned dostal sedativa, tak, než se probral, přešel jeho nervový kolaps do řízeného spánku.
Donutil jsem lékaře, aby nás nechal na jednom pokoji, a i když byl Zhuang po smrti, stejně jsme měli přede dveřma hlídku, kdyby se přišel někdo z jeho lidí mstít.
Dostal jsem vynadáno od doktora, že jsem utekl z nemocnice, a i když jsem to vehementně odmítal, donutil mě sednout do křesla a absolvovat další šňůru vyšetření.
Bylo něco kolem druhé hodiny, když jsem se dostal konečně zpátky na pokoj. Na chvíli jsem se posadil na Liovu postel. Naklonil jsem se nad ním, políbil jsem ho a pohladil po jeho ztrápené tváři. A teprve potom jsem se uložil, protože to padlo i na mě… Ta nervozita, to napětí, že ho mohl zabít, že jsem o něj mohl přijít.
Napětí opadlo, tělo se uvolnilo, ale myšlenky na to, co se mohlo stát, mě docela ničily.
Ani jsem si nechtěl připustit, že by se Li-Wei něco stalo. Ale nešlo to…
Ale…
Byl konečně volný. Už se nemusí schovávat, už se nemusí Zhuanga bát.
A já jen mohl doufat, že to, co se stalo, na něm nezanechá velké následky.
Li-Wei
Nevím, co mě probudilo jako první. Jestli ten pocit, že je něco jinak, nebo ty hlasy, které jsem slyšel.
Se zaúpěním jsem rozlepil oči a zmateně se podíval na strop.
Podíval?
Od kdy vidím?
A co dělám v nemocnici?
Opatrně jsem se posadil na posteli a nechápavě zíral na ovázané ruce a nohy. Rozhlédl jsem se kolem sebe, a pak se zarazil. Se mnou na pokoji byli tři další muži. Jeden starší, druhý mladší a třetí zraněný seděl na posteli.
Připadalo mi, že bych je měl znát, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud.
„Kdo… jste?" zachrčel jsem a zamračeně se na ně podíval.
V té chvíli se ale z chodby ozvala rána, jak něco nejspíš spadlo na zem, a to vyvolalo lavinu.
Najednou se mi všechno vrátilo.
Longův posměšný smích, jeho tvář, mrtvý Xi-Wang, mrtvý Jun, spousta mrtvých lidí.
Chytl jsem se za hlavu, dopadl na záda, zazmítal sebou a začal křičet.
Chtěl jsem překřičet ty hlasy v sobě, které mě vinily z toho, co se stalo.
Cítil jsem, jak mě někdo chytl za ramena a někdo za nohy.
„…opatrně… neublížíte…" slyšel jsem jakoby zdálky nějaký mužský hlas.
Pak mě někdo chytil za jednu ruku a ucítil jsem slabé píchnutí. Až po chvíli ke mně začala doléhat slova, když na mě někdo mluvil.
„…klid, chlapče… jen klid. Sestro, kyslík."
Dělaly se mi mžitky před očima, celé tělo mě pálilo, ale přitom mi byla strašná zima.
„Dýchej zhluboka, hochu. Pořádně… Tak, to je ono… Už je dobře… Jsi v bezpečí…"
Mysl se mi pomalu rozjasňovala, když jsem do sebe dostával ten blahodárný kyslík, stejně jako se mi rozjasňoval pohled.
Viděl jsem nad sebou ustaranou doktorovu tvář, jedna sestra mě opatrně držela za nohy a druhá stála z druhé strany postele a držela mě za rameno.
Kývl jsem, že už je to lepší, a pak se zkusil sám nadechnout.
„Omlou-vám se…“ zaskřehotal jsem.
„To nic. Nemáš proč se omlouvat. Teď zkus ještě odpočívat. Měl bys spát."
„Nemůžu spát. Když zavřu oči, přijdou…“ zašeptal jsem a otočil hlavu na bok.
„Kdo přijde?" zeptal se opatrně doktor a já zahlédl, jak se rychle podíval po sestrách i ostatních.
„Ti mrtví… říkají, že je to moje vina…“ do očí mi vstoupily slzy, a já se stočil do klubíčka.
„Není-" ozval se Bei, teď už jsem ho poznal, ale doktor ho přerušil.
„Pánové, myslím, že je čas odejít. Oba pacienti potřebují klid."
Jeho hlas byl přísný a nesmlouvavý.
Cítil jsem, jak mě někdo přikrývá, pak uslyšel kroky a klapnutí dveří.
„Omlouvám se…" vzlykl jsem do následného ticha. „Mrzí mě to… strašně moc… Xi…"
Xi-Wang
Byl skoro večer, když se konečně zastavil Bei s Junem.
Bei se posadil, jak byl utahaný, a Jun z úcty a vzhledem k jeho nejnižší šarži zůstal stát. Ale i na něm byla vidět únava.
Vzhledem k spícímu Li-Wei byl náš hovor tichý, za to však důrazný. Nehleděl jsem na to, že je to můj nadřízený. Pěkně jsem mu od plic řekl, co jsem měl na jazyku.
Vždyť, kurva, mohl Li-Weie zabít! A nejen to! Zemřeli zbytečně tři lidé, a jeden byl zraněný, když nepočítám sebe a mrtvého Longa.
Trvalo prý docela dlouho, než se situace na místě uklidnila. Moje první rána do Longovy hrudi ho nezabila. Za to druhá do hlavy už ano. Vzhledem k tomu, jaký tam byl zmatek, se kluci neodvažovali střílet, dokud by se nepřiblížili, ale já byl rychlejší než oni.
Zuřil jsem ještě snad i ve spánku. Byla to akce spíchnutá horkou jehlou, a kdyby bylo na mě, hned bych jim to zatrhnul, protože bych okamžitě viděl všechna pro i proti. Každou variantu, jak co může dopadnout, co můžeme čekat, a jak se na to připravit. Neříkám, že kolegové nebo šéf nejsou chytří a zkušení, ale tentokrát…
Neměli to dovolit. A klidně budu riskovat i hodnost, ale prostě to musel slyšet.
I za cenu suspendace jsem šéfovi řekl, co si o tom myslím, a tentokrát i Jun byl se mnou za jedno.
Právě mi Bei vysvětloval, že zabití Longa bude bráno v potaz bez žádných námitek, už jen proto, že Long ohrožoval civilisty a tři lidi zabil.
Jenže náš rozhovor vzápětí přerušil Li-Wei, který se probudil.
Vypadal, že je úplně mimo, a jako by si a nic nevzpomínal. Ale nenadálý hluk na chodbě spustil nečekanou reakci.
Posadil jsem se a chtěl jsem k Liovi přiskočit, ale už byl vevnitř doktor se sestřičkami.
Nevím, kdo byl vyděšený víc, jestli Li-Wei, nebo já z toho, čeho jsem byl svědkem.
Žaludek se mi při tom stáhl do malé kuličky, že se mi udělalo až zle. A i když mě všechno bolelo, nedokázal bych si teď lehnout a dělat, že nic.
Hodil jsem vyčítavý pohled po šéfovi, a on, zřejmě jak to na něho dolehlo taky, jen sklonil hlavu…
Několikrát jsem se musel zhluboka nadechnout a promnout si ruce, abych se uklidnil.
Slezl jsem z postele, když jsme osaměli, přešel k Liovi a posadil se na jeho postel.
Chytl jsem ho za ruku a pohladil ho po ní.
„Jsem tady, Li-Wei… A jsem v pořádku. Long je mrtvý, už ti neublíží. Jsi volný…“
Hladil jsem ho chvíli po ruce, nakonec jsem ho však vytáhl do sedu, i když jsem nevěděl, jestli mě vnímá, objal jsem ho, hladil po zádech a líbal do vlasů.
„Strašně jsem se o tebe bál, Li… strašně moc…“
Li-Wei
Nejspíš bych dál soplil do peřiny, kdyby se ke mně neposadil Xi-Wang a nevzal mě do náruče.
Roztřásl jsem se snad ještě víc, ale křečovitě sevřel mezi prsty pyžamo, do kterého byl navlečený.
Přehrával jsem si v hlavě jeho slova, snažil se urovnat ten zmatek, co jsem v sobě měl, když mi najednou došlo, že Xi byl se mnou i na tom místě.
Zvedl jsem prudce hlavu, až něco cvaklo, jak jsem nejspíš praštil Xiho do brady.
Prsty jsem se dotkl jeho obličeje a začal si ho prohlížet.
„Jsi v pořádku? Neublížil ti? Nejsi zraněný?" vychrlil jsem to ze sebe, a pak se opřel svým čelem o to Xi-Wangovo.
„Omlouvám se… strašně moc… jenže… Když jsem viděl, jak tě vezou… já nedokázal jsem jen stát… chtěl jsem něco udělat… chtěl jsem pomoct… Chtěl jsem ochránit člověka, kterého moc miluju a nakonec… nakonec jsi zase zachránil ty mě…“ smutně jsem se usmál a kousek se odtáhl.
Škubl jsem s sebou, když někde práskly dveře, a já se poplašeně rozhlédl.
Schoulil jsem se do Xiovy náruče a křečovitě ho sevřel.
„Neodcházej… prosím… nenechávej mě samotného… Bojím se… zůstaň se mnou…" zašeptal jsem.
Xi-Wang
Nestihl jsem uhnout, když Li-Wei prudce zvedl hlavu, zuby mi cvakly o sebe, a tak, tak, že jsem se nekousnul do jazyka.
„Jsem na živu, L-Wei, a to je nejdůležitější. A ty taky, a to je zas nejdůležitější pro mne. Nemůžu říct, že se nezlobím, protože bych lhal. Ale jak jsem říkal, Zhunag je po smrti. Zabil jsem ho, a tentokrát vůbec nelituji toho, že jsem někomu vzal život. Hlavní je, že od něj máme klid. Tak už na to nemysli, ano?“
Na moment jsem Li-Weie pustil, abych se mohl víc posunout na jeho postel. Přitáhl jsem si ho k sobě do náruče, přikryl ho, a celou dobu jsem ho hladil po vlasech a po zádech, dokud se aspoň trochu neuklidnil. I když usnul, i ve spánku mu steklo ještě pár slz na tvář, které jsem mu jemně otřel.
„Kdybys tak tušil, jak moc jsem se o tebe bál,“ zašeptal jsem spícímu Liovi do vlasů. „Kdybys tak tušil, jak mi bylo, když jsem viděl, že na tebe Zhuang vystřelil. Vážně jsem si myslel, že tě zabil. Byl jsem schopný do něho vystřílet celý zásobník, a pak ho vlastníma rukama roztrhat na kusy. Už nikdy… nikdy… nechoď za někým s takovým nápadem. Uspíšil jsi sice Zhunagovu smrt, ale za jakou cenu… Ty nejsi člověk, který by takové věci zvládl v pohodě. Odstěhujeme se. Vezmu tě s sebou, kde ti nic Zhuanga, nebo jeho lidi, nebude připomínat. Chci, abys se mnou odjel. Miluji tě tak moc, že to ani nedokážu vyslovit…“
Dlouho jsem tak s Li-Wei seděl. Možná bych to klidně vydržel do rána, kdyby nepřišla sestra s večeří…
Zakázal jsem ji Liho vzbudit. Opatrně jsem ho uložil, a pak jsem se přemístil na svou postel, abych pojedl a vzal si léky.
Měl bych spát, ale nedokázal jsem zamhouřit oka, i když mě hlava bolela, a nejen ona. Ani ta krátká sprcha mi nepomohla. Prostě jsem nemohl usnout. Skoro celou noc jsem hleděl na spícího Li-Wei, a až teprve nad ránem jsem konečně usnul.