Xi-Wang
Šel jsem za správcem rovnou do koupelny. Když se nezul on, nemusím ani já. Podíval jsem se na podlahu, kde zůstaly naše stopy, ale až v koupelně bylo vidět, že je mokro. Ne sice po celé podlaze, ale bylo.
Takže to stejně budu muset vytřít, než odejdu.
Když se správce sehnul a podíval se na trubky, ukázal mi na ně a zvedl se.
Dřepl jsem si a podíval se také. Prakticky okamžitě mě napadlo to samé, co on vzápětí vyslovil nahlas.
A v tu chvíli mi to došlo.
Už jsem se zvedal, abych správce vzal a odešel s ním okamžitě pryč, když se najednou ozval známý hlas.
Okamžitě jsem byl na nohách a chtěl po správci hrábnout a strhnout ho dozadu, ale bylo pozdě.
Koupelnu okamžitě obstříkla krev, crčící z jeho krku. Narazil jsem na vanu, když jeho tělo dopadlo na mě, a já měl co dělat, abych to ustál.
Odhodil jsem ho bokem a vyrazil jsem.
I když byl problém v tom malém prostoru, přesto jsem se stihl vyhnout noži, kterým se ten muž proti mně rozmáchl.
Potřeboval jsem se z koupelny dostat ven…
Popadl jsem osušky a hodil je proti němu. I přes riziko zranění jsem zapřel o vanu a vyskočil. Noha mi však podjela na mokré podlaze od vody a správcovy krve, ale i tak se mi povedlo nabrat toho chlapa a společně jsme vyletěli z koupelny ven do chodby.
Svezli jsme se po podlaze a než se stihl vzpamatovat, uštědřil jsem mu pořádnou ránu do obličeje.
Vyrazil jsem mu nůž z ruky a snažil se ho zneškodnit.
Ale nešlo to tak snadno. Byl zatraceně silný, a já neměl dostatečný prostor na to, abych se mohl efektivně bránit a zaútočit.
Přesto se mi povedlo mu zakleknout paži a volnou rukou jsem už sahal pod mikinu, a vytahoval zbraň…
Long
Nešel jsem do toho naplno, protože jsem ho nechtěl zabít.
I když bych to osobně rád udělal, ale stálo by mě to další problémy.
Správce problém nebyl. Mí kluci, pak jeho tělo uklidí, stejně jako bordel v bytě a nikoho ani nenapadne, že bych s tím měl něco společného.
Nahrával mi do karet i fakt, že jsem většinu nepohodlných svědků nechal zastřelit, podříznout nebo utopit. Bomby jsem používal většinou jen na zlikvidování cílených míst než lidí.
Takže byla šance, že to se mnou nikdo nebude spojovat.
A právě proto, že jsem se držel zpátky, mě ten polda překvapil.
Vzpamatoval se rychleji, než jsem předpokládal a vyrazil proti mně.
Voda na podlaze mu pomohla k tomu, aby mě setrvačností srazil na zem, kde jsem se praštil do hlavy.
Trochu mě to omráčilo a vzápětí jsem polykal svou vlastní krev.
„Tak tohle si posral, hošane," zavrčel jsem, když jsem se dost vzpamatoval, obmotal jsem své nohy kolem jeho pasu a pevně stiskl.
Volnou rukou jsem ho chytl pod krkem a zmáčkl.
I když byl silný, já byl mnohem větší, a nedělalo mi problém ho za krk skoro zvednout ze země a osvobodit se tak z jeho sevření. Vyrval jsem mu ruku z pod mikiny a zároveň mu vyrval zbraň, kterou jsem odhodil bokem. Přirazil jsem ho ke stěně a zapřel se o něj svým tělem, abych mu znemožnil pohyb.
„Za jiných okolností bych ti ukázal, jak krotím nezbedné ovečky, ale u tebe udělám výjimku, a rovnou tě zabiju. Sáhl si na něco, co patří mě. Jaké to bylo šukat s ním? Hm? Pořádně si mu roztáhl tu jeho těsnou dírku? Líbilo se ti, když si pod sebou mohl drtit to jeho mladé bezbranné tělo? Jen mi řekni, jaký je mezi námi dvěma rozdíl. Sám jsi neodolal a okusil si jeho tělo. Stejně jako já. Tak proč se ze mě snažíš udělat toho hajzla? Jsi stejný jako já..." zašeptal jsem mu do ucha, které jsem následně olízl.
Než ale mohl cokoliv říct nebo udělat, odlepil jsem ho od stěny, pořádně se zapřel nohama, a pak ho jednoduše prohodil otevřenými dveřmi do obýváku, kde se zastavil až o skleněnou obývací stěnu.
Xi-Wang
Už jsem na něho skoro mířil zbraní, když se vzpamatoval. Skoro jsem se nemohl nadechnout, když mě nohama sevřel. Jen sem se stihl podívat, kam letěla moje zbraň a už jsem byl přeražený na stěně.
Ten chlap má zatracenou sílu, problesklo mi hlavou, a rychle přemýšlel, jak z toho ven.
Tím nárazem na stěnu, se mi na moment udělaly mžitky před očima. Na okamžik jsem neviděl, ale jakmile jsem se vzpamatoval, hrábnul jsem po jeho oblečení, abych ho mohl ze sebe shodit a skočit po zbrani, která odletěla do obýváku.
Ale já prakticky okamžitě letěl za ní.
Narazil jsem bolestivě do obývací stěny. Věci popadaly na zem, ucítil jsem ostrou bolest v paži a na čele, a během chvilky krev začala stékat do očí.
Chtěl jsem se i přesto zapřít a vstát, ale kolem mne byly střepy a já si o další rozřezal už skoro zahojenou ruku.
Ale kašlal jsem na to. Raději střep v ruce než kudlu v břiše.
I přes tu bolest, když jsem se zvedal, jsem popadl ten největší střep, a ještě jsem ani nestál, když jsem znovu z kleku vyrazil proti němu.
Ve chvíli, kdy jsem se narovnával, jsem po paměti se ze spodu nahoru rozmáchl, a podle zvuků jsem měl jasno, že jsem ho aspoň trochu zasáhl.
„Z tebe hajzla dělat nemusím! Ty hajzl jsi!“ zařval jsem na něho a ve stejnou chvíli jsem proti němu vykopnul takovou silou, že tentokrát on proletěl zpátky do předsíně a zastavil se o dveře na chodbu.
Rychle jsem si trochu setřel krev z očí, okamžitě jsem vytáhl vysílačku, a zatímco jsem do ní křičel žádost o pomoc, hnal jsem se po své zbrani.
Long
Čekal jsem, že ho to omráčí na delší dobu, ale měl překvapivě tuhý kořínek.
Sykl jsem, když se rozmáchl tím zasraným střepem a zasáhl mě do stehna.
Na něco takového nezdechnu, ale nejspíš to budu potřebovat zašít.
Narazil jsem do dveří, když vykopl a na chvilku jsem zápasil s dechem.
A v momentě, kdy začal řvát do vysílačky, jsem se rozhodl na všechno vysrat a prostě ho odkrouhnout.
Jenže jsem neudělal ještě ani krok, když mi v kapse zapípal mobil. To mě probralo a já už na nic nečekal.
Vrhl jsem se proti dveřím a vystřelil ven. Věděl jsem, že mě bude sledovat.
Výtah jsem nepoužil, seběhl jsem po schodech do garáží a hvizdem přivolal kluky.
Ujistili mě, že je všechno zařízené a zrovna, když jsem zaslechl dusot na schodech, zabouchl jsem dveře auta a naznačil, aby se rozjeli pryč.
Sám jsem se schoval na poslední chvíli za sloupem. Takhle to bude vypadat, že jsem odjel, on nastoupí do auta, aby mě pronásledoval a bude konec.
Xi-Wang
Byla jen otázka času, kdo bude rychlejší.
Byl jsem už skoro u zbraně, když jsem zahlédl, jak se napjal a chtěl znovu zaútočit.
Ale v tu chvíli se stalo něco divného. Zapípal mu mobil a on byl za další dvě vteřiny pryč.
Ale neměl jsem čas přemýšlet, proč se tak stalo. Sebral jsem zbraň ze země a vyběhl za ním. Ještě jsem jednou zařval do vysílačky o urgentní pomoc a ať informují šéfa, a už jsem se hnal k únikovému schodišti.
Slyšel jsem jeho rychlé kroky, jak sbíhal dolů. Ale nebyl jsem dost rychlý, abych ho dohnal. V jednom momentě se mi zatočila hlava, a já se musel na pár vteřin zastavit, a hlavně si setřít krev, která mi znovu tekla do očí, a já neviděl na cestu.
Seběhnout deset pater není zas takový problém, přesto, tím, jak jsem byl omráčen z předchozího útoku, mi to trvalo trochu déle, než jsem chtěl.
Krev mi doslova bublala v těle, jak mi adrenalin stoupl na hranici snesitelnosti. Zuřil jsem a byl jsem tím doslova tak nažhavený, že jsem skoro ani necítil bolest ze zranění.
Když jsem byl v druhém patře a v suterénu bouchly dveře, přidal jsem. Nemohl jsem dovolit, aby mi utekl, když jsem měl takovou příležitost.
Když jsem dobíhal ke dveřím, zaslechl jsem pískání gum, jak se nějaké auto snažilo odjet.
Rozrazil jsem dveře a vyběhl ven a namířenou zbraní…
Ale zahlédl jsem jen zadní světla auta.
Musím to zkusit! Musím ho zkusit dojet!
Jenže ve chvíli, kdy jsem rychle vyhrabal klíče od auta a stiskl centrál, aby se otevřelo, ozval se silný výbuch a já nekontrolovatelně letěl dozadu.
Long
„Kurva, práce!" zařval jsem vztekle a serval si kuklu z hlavy.
Auto sice vybuchlo, garáží otřásla exploze, až mi zalehlo v uších a do očí i nosu mi vletěl štiplavý zápach, ale k mé smůle k tomu všemu došlo, když byl polda jen pár kroků ode dveří, takže ho tlaková vlna akorát odhodila na zeď.
Bude maximálně otřesený a zraněný, ale nebyl dost blízko na to, aby ho to zabilo.
„Kurva! Všechno, abych si dělal sám!" zařval jsem znovu vztekle, vytáhl bouchačku a vypálil několik ran směrem k místu, kam dopadl polda.
Udělal jsem to spíš ze vzteku, ve výhledu mi bránil dým, oheň i kostra auta, takže byla jen velmi malá pravděpodobnost, že jsem ho zasáhl.
Jenže v momentě, kdy jsem se chtěl k němu dostat, začaly se ozývat hlasy a spěšné kroky, jak výbuch přilákal zvědavce.
„Ještě jsem s tebou neskončil, poldo! Dostanu tě a vezmu si zpět to, co mi patří!" zařval jsem na něj, a pak se rozběhl mezi auty ven z garáže, abych mohl vypadnout dřív, než se to tam začne hemžit poldy.
Xi-Wang
Záblesk mě na moment oslepil, a následná tlaková vlna mě odmrštila daleko od auta. Naletěl jsem na zeď, praštil se do hlavy, a pak už jsem se svezl na zem. V uších mi zvonilo, zatmělo se mi před očima, a měl jsem vůbec pocit, jako by mi někdo hlavu tlačil pod vodu. I ty slova, které na mě potom odněkud řval jsem slyšel tlumeně, ale přesto zřetelně…
Nestihl jsem ani nijak zareagovat, když se ozvalo několik výstřelů, a jen to, že při mně stáli bohové, mě žádná kulka netrefila. Jedna však udělala rýhu do betonu těsně vedle mé hlavy…
Všechno se mi začínalo ztrácet. Ale v bezvědomí jsem byl jen na malý okamžik. Když na mě někdo promluvil, zvedl jsem ruku, že jsem při vědomí a že vnímám.
Přesto jsem zůstal na jejich radu ležet, než přijela záchranka, a zdravotníci si mě hned vzali do parády.
„Pane bože! Říkal jsem, že máš být opatrný!“ zaslechl jsem vyděšený hlas šéfa. „Jak je na tom?“
„Nějaká povrchová zranění, ale, musíme ho vzít do nemocnice,“ ozvalo se vedle mě z druhé strany.
Když mě položili na nosítka, ještě jsem si šéfa přitáhl k sobě.
„Zhunag… byl u mě… zabil správce…“
„Zařídím to, přijedu za tebou do nemocnice,“ stáhl šéf moji ruku dolů a kývl na zdravotníky, aby mě odvezli, a hned za mnou do nemocnice poslal i policisty, aby mě hlídali.
Věděl jsem, že až na ty střepy, pár odřenin, naraženin a možná otřes mozku, jsem nebyl nějak vážně zraněný. Ale ta tlaková vlna měla sílu, a Longovy údery jsem pocítil víc než dost.
Jo, bude lepší se nechat pořádně prohlédnout, než ze sebe dělat hrdinu…
Li-Wei
Byl jsem trochu zklamaný, že Xi s námi nepojede do nemocnice, ale chápal jsem, že musí vyřídit důležitější věc.
U auta jsme se rozloučili, a já spolu s Junem pak odjel do nemocnice. Chvilku jsem se díval na Xiho auto, než zmizel za zatáčkou, když jsme se rozdělili na křižovatce, a najednou jsem se otřásl.
„Li? V pořádku?"
„J-jo… jen… najednou jsem měl takový divný pocit, že se stane něco zlého…" zašeptal jsem.
„To jsou jen nervy. V klidu. Než se naděješ, Xi bude zase s tebou."
Jenže nebyl…
Nebyl u toho, když mi doktor sdělil tu dobrou zprávu, že všechno je bez komplikací, výsledky nevykazují rapidní zhoršení, a ani on sám nepředpokládal, že by k něčemu došlo. Samozřejmě jsem se měl šetřit, kapat si pořád do očí, nekoukat moc dlouho na televizi, nenamáhat oči, a za půl roku přijít na kontrolu.
Pokud se samozřejmě nic nezmění.
Xi nebyl ani u toho, když mi Jun gratuloval a v místní kantýně mi kupoval čokoládu.
Nebyl ani u toho, když jsem podepisoval papíry, a nebyl ani u toho, když se se mnou přišla rozloučit i sestra a popřát mi hodně štěstí.
Měl jsem radost, ale ten tísnivý pocit nemizel, ale naopak sílil.
„Tak pojedeme. Zavolám Ximu, že nás už zastihne doma,“ ozval se Jun a vytáhl mobil.
Neuniklo mi jeho zamračení, ani to, že si mobil až moc rychle oddělal od ucha.
„Volaný účastník je nedostupný," zabručel, a mě se stáhl žaludek.
Než však mohl cokoliv dalšího říct, najednou kolem nás propukl zmatek.
„…raněný policista… výbuch v garáži… nejspíš povrchová… otřes…" zaslechl jsem sestru, která kolem mě proběhla s doktorem, a vzápětí zaslechl sirény.
Museli jsme s Junem kousek ustoupit, aby jsme nezavazeli.
Slyšel jsem hlasy a křik, vzápětí se otevřely hlavní dveře a dovnitř vběhl doktor, sestra, další doktor, dva nespíš pomocní lékaři, kteří před sebou tlačili nosítka, a za nimi vběhli dovnitř čtyři policisté.
Cítil jsem, jak Jun vedle mě ztuhl.
Chtěl jsem k němu otočit hlavu, ale v ten moment nosítka projely kolem mne, a já viděl toho, kdo na nich ležel.
Srdce mi vynechalo, bonboniéra vypadla z ruky a vysypala se na podlaze.
Chvilku jsem jen nechápavě zíral před sebe, slyšel, jak na mě někdo mluví, a jak se kroky vzdalují.
S dalším nádechem jsem se probral, a mé tělo se pohlo samo od sebe.
Viděl jsem rozmlženě, když jsem se hnal dopředu a nehleděl na to, jak po mě volají, abych se zastavil.
Hnal jsem se chodbou dál, narážel do stěn, když jsem zahýbal, aby mi neujeli, a zrovna vybral poslední zatáčku, když vjížděli do místnosti, nad kterou svítil nápis operační sál, který hned z červenal.
Už jsem měl ruku na madlu, když mě někdo strhl dozadu.
„Pusťte mě!" zaječel jsem, až mi přeskočil hlas a snažil se vytrhnout ze sevření.
„…nemů… klidni…" zaslechl jsem nějaký hlas.
„To byl Xi! Pusťte mě! Chci jít za ním! Chci jít za ním!" ječel jsem dál.
„Uklidni se, Li!" zařval Jun, až mi málem zalehlo v uších.
Pomohlo to ale k tomu, že jsem se trochu uklidnil a svezl se mu do náruče, ve které jsem se se vzlykotem roztřásl.
„Ju… ne… to byl… Xi… to byl… June…" kvílel jsem mezi vzlyky a v prstech svíral jeho košili.
Xi-Wang
Možná, kdybych nebyl policajt, tak by tak nespěchali. Ale městem k nemocnici jsme projeli během pár minut.
Komunikoval jsem s nimi, i když mi museli některé otázky zopakovat, protože mi stále zvonilo v uších a měl jsem je zalehlé. Ještě, než jsme dojeli k nemocnici, zkontrolovali rychle, jak na tom jsem.
Bolest se k začínala hlásit ke slovu, jak hladina adrenalinu klesala, a začal jsem se třást.
Ještě v sanitce mi něco píchli, abych neupadl do šoku, ale byl jsem vláčný jak těsto na lívance. Zafačovali mi ruku, aby tolik nekrvácela, opatrně mi otřeli čelo a přiložili na něho gázu.
Viděl jsem světla nemocniční chodby, které se na de mnou míhaly tak rychle, až se mi z toho udělalo zle a musel jsem zavřít oči.
Otevřel jsem je až v místnosti před operačním sálem, kde mě začali opatrně svlékat, aby si nemysleli, že jsem jim znovu odpadl.
Střep v paži mi museli vytáhnout až na operačním sále. Byl dost velký na to, aby způsobil silné krvácení.
Další vyšetření jsem absolvoval z posledních sil. Byl jsem strašně unavený, a bolest se začínala stupňovat, i když jsem dostal už druhou dávku do žíly.
Oddechl jsem si až teprve ve chvíli, kdy mě pořádně očistili, navlékli do toho divného pyžama s mašličkami na zádech, a přeložili na nosítka, na kterém jsem měl odjet na pokoj.
„Jen mi řekněte, jestli je to něco vážného a umřu, nebo ne, a za jak dlouho mě pustíte domů. Mám dost důležitou práci, která nepočká. A teď dvojnásob,“ přerušil jsem doktora ve výčtu mých zranění, zamumlal jsem z posledních sil, jak mě únava čím dál víc přemáhala.
„Středně silný otřes mozku, pět stehů v levé paži, čtyři stehy na pravé dlani, další čtyři stehy na čele. Chvíli budete mít problém se sluchem, jinak by měly být uši v pořádku, naražená žebra... To jsou asi tak nejhorší zranění. Ne, neumřete, ale vzhledem k situaci si vás tu musíme minimálně dva dny nechat, i přes to, že spěcháte do práce.“
Když jsem přikývl, doktor pokynul zdravotníkovi, a už jsem cestoval na pokoj, kde mě hned přehodili na postel a napíchli na kapačku.
„Bože… jsem utahaný…“ postěžoval jsem si sám sobě, když jsem konečně osaměl.
Chtěl jsem si přehodit paži přes oči, abych jim trochu ulevil, ale jakmile se ruka dotkla hlavy, okamžitě jsem ji dal dolů. Nejenže mě zabolela hlava, ale dost citelně mě zatahalo šití na ruce.
„Jsem takový idiot…“ znovu jsem si povzdechl a oči aspoň zavřel, protože jsem je vážně už nedokázal udržet otevřené.
Li-Wei
Nevím, co se dělo potom, nejspíš jsem odpadl, protože jsem se probral na lůžku v ordinaci.
Nechápavě jsem se rozhlédl kolem, a chvilku mi trvalo, než mi to všechno došlo.
Okamžitě jsem vyskočil na nohy, ale hned zavrávoral, jak se mi zatočila hlava.
Musel jsem se opřít o lehátko a chvilku zhluboka dýchat.
„…stále netušíme, jak se dostal dovnitř, ale hoši už to tam pěkně pročesávají. Jedno je jisté. Čekal na něj. Nejspíš to byl on, kdo poškodil trubky. Věděl, že Xi-Wang kvůli tomu přijede. Zabil správce. Bez váhání mu podřízl krk. Xi-Wanga mohl nejspíš taky kdykoliv zabít, ale neudělal to. Kdo ví, proč. Kdo ví, co se tomu hajzlovi honí hlavou. Jediné štěstí bylo, že Xi-Wang do toho auta nenasedl."
Ten hlas byl rázný, naštvaný a patřil někomu staršímu.
„A co Zhuang?"
Poznal jsem Juna, který nebyl naladěn o nic lépe.
„Utekl."
Takže za tímhle vším stál Long?
To on napadl Xiho?
Jen napůl ucha jsem poslouchal, jak přišel doktor a líčil Xiova zranění. Nechají si ho tu dva dny. Otřes mozku, několik stehů, naražená žebra.
Oddychl jsem si, že je mimo ohrožení života a začal přemýšlet.
Najednou se ve mě něco vzbouřilo. Zlomilo.
Znovu se mi vybavil pohled na Xiho, když kolem mě projížděl na nosítkách.
Zaťal jsem zuby i ruce v pěst.
Je mi jedno, že si ze mě Long dělá svou hračku, že mi ubližuje a týrá, je mi jedno, co se mnou dělá.
Ale nedovolím mu, aby ublížil někomu, na kom mi záleží.
Nejspíš se mi i kouřilo z hlavy od toho, jak jsem přemýšlel, než mi to docvaklo.
Vstal jsem, několikrát se nadechl, a pak vešel do druhé místnosti.
Stál tam Jun, doktor, jeden starší policista a jeden mladší u dveří.
„Li… jsi v pořádku… doktor říkal-"
„Jsem v pořádku, June," přerušil jsem jeho slova a zadíval se na toho staršího muže.
„Rád vás konečně poznávám, Li-Wei, i když ne, za moc příznivých podmínek. Jsem Junův a Xi-Wangův nadřízený, šéf detektivního oddělení Sheng Bei."
Po jeho slovech můj plán dostal nový rozměr.
„Taky mě těší. A pokud dovolíte, rád bych si s vámi promluvil o samotě," kývl jsem hlavou a okamžitě to ze sebe vypálil, dokud jsem měl ještě odvahu.
V jeho tváři se mihlo překvapení, stejně jako v Junově. Ten chtěl sice protestovat, ale nakonec jsme v pokoji zůstali sami.
„Přemýšlel jsem. A jste jediný, za kým s tím můžu jít. Xi… chci říct, Xi-Wang by to nikdy nedovolil a Jun je s ním zajedno. Chci dostat Longa. A vím, jak to udělat."
Byl jsem překvapen, jak snadno ta slova šla vyslovit, a hlas se ani jednou nezachvěl.
„Vím, že je to pro vás nejspíš šok, to, co se stalo Xi-Wangovi. Vím, že chcete pomoct, ale nesmíme nic uspěchat a-"
„Volavku," nenechal jsem ho domluvit. „Udělám ze sebe volavku. Chce mě. Víc než cokoliv jiného. A jedině skrz mě, ho můžete dostat."
Myslím, že se mi ho podařilo dokonale překvapit.
„Zamítám," řekl rázně, když se vzpamatoval. „Nemůžu si dovolit ohrozit lidské životy, zvlášť, když je ten muž tak nebezpečný. Je to příliš velké riziko."
„Ale je to jediná šance! Co se stane, až se mu to příště podaří?! Až se mu podaří zranit nebo zabít Xiho, Juna, vás nebo kohokoliv jiného?! Budete čekat tak dlouho?! Nedostali jste ho do teď, myslíte, že vám jen tak nakráčí na policejní stanici a nechá se zatknout? Moc dobře víte, jak to mezi ním a mnou je! Jste policista, tahle možnost vás už musela napadnout! Jsem jediný, kdo ho může vylákat ven! Jediný!" zvýšil jsem hlas a doufal, že to Jun na chodbě nezaslechl.
Sledoval jsem Beiovu zamračenou tvář i napnuté tělo.
Připadalo mi to jako věčnost, než si povzdechl a uvolnil se.
„Jestli to zjistí Xi-Wang, zabije mě. Navíc, je to jeho případ. Vzít mu Zhuanga…"
„Vím, že ho chce zatknout sám. A taky může. Dva dny bude ležet tady v nemocnici. Můžete to naplánovat během těch dvou dnů, a až ho propustí, já už budu s Longem. Nezastaví to, ale může Longa zatknout," naléhal jsem dál.
„Bude to náročné, taková operace… No, dobrá, zkusím to zařídit, a zítra si o tom promluvíme," vzdal to nakonec, když viděl můj pohled.
Poděkoval jsem, a za několik minut už seděl u Xiova lůžka a jemně sevřel jeho ruku.
Nenechal jsem se odehnat nikým, a pohrozil, že se klidně k židli přivážu. Nakonec, když přišla noc a nemocnice ztichla, usnul jsem s hlavou opřenou o Xiho bok.
Xi-Wang
Skoro jsem usínal, když klaply dveře.
Pootevřel jsem oči a rozmlženě zíral na Juna. A, až v této chvíli mi došlo, že jsem na něho a na Liho úplně zapomněl.
„Kde… je Li-wei?“ zeptal jsem se ztěžka, jak jsem měl jazyk přilepený na patře.
„Neudělalo se mu dobře, je u doktora. No, viděl tě, jak tě přivezli, byli jsme zrovna na odchodu, když přijela sanitka.“
„Byl… to…“
„Zhuang, vím. Už jsem slyšel. Šéf tu je, přišel se na tebe zeptat.“
„Hlídej Liho… Zhunag je jím úplně… posedlý… Zajdi ke mně… prohléd…ni… to tam… byl u mě… doma…“
„Dobře, zajedu k tobě, projdu to tam. Tvoje auto je úplně na odpis. Ještě že jsi nestihl nastoupit,“ posadil se na židli vedle postele a ustaraně se na mě podíval. „Bude u tebe hlídka, řeknu jim, aby Liho nepouštěli ven, a nikoho cizího sem dovnitř. Přijedu hned, jak to půjde.“
Jak jen to šlo, přikývl jsem. Chtěl jsem ještě něco říct, ale únava a medikamenty mě znovu přemohly. Když jsem zavíral oči, ještě jsem zahlédl, jak se otevírají dveře a Li přichází k posteli, ale už jsem nestihl ani říct ahoj.
Znovu jsem se probral, když byla noc. Spíš mě probudila sestra, která mě přišla zkontrolovat, a chtěla vzbudit Liho.
„Nechte ho,“ zašeptal jsem, a položil jsem ruku na jeho hlavu. „Neposlouchal by vás.“
Nakonec to sestra vzdala, něco zapsala do karty, a pak už nás nechala samotné. Když procházela dveřmi, zahlédl jsem uniformovaného policistu, který hlídal přede dveřmi.
Pootočil jsem hlavu a zadíval se na Li-Wei. I v tom spánku vypadal ustaraně. Obočí měl stažené, rty sevřené k sobě, a sem tam sebou škubnul.
„Jsem v pořádku, Li-Wei,“ zašeptal jsem a pohladil ho po vlasech, a v myšlenkách se vrátil k tomu, co se stalo dopoledne.
Když už Zhunag ví, který byt byl můj, nemůžu si už být jistý, že se brzy nedozví o mém domě, kde teď přebýváme.
Budu muset zajistit Liovu bezpečnost, ať se mu to bude líbit nebo ne. Nejspíš se na mě bude zlobit, ale budu ho muset někam uklidit. A v mém ani Junově bytě to rozhodně nepůjde.
Li-Wei
Měl jsem neklidné spaní. Zdálo se mi o Longovi o Xim a spoustě lidech.
A všichni byli mrtví. Až na Longa.
Probudil jsem se se svítáním, spíš mě probudila sestra, která mi řekla, že na mě čeká Bei.
Jen jsem přikývl a zadíval se na Xiho.
Nejspíš se na mě bude hodně zlobit, až to zjistí, možná mě i vyhodí, ale já nemohl jinak.
Zvedl jsem se, naklonil se nad Xim a políbil ho na rty.
„Zaplatí za to, co ti udělal… zařídím to…" zašeptal jsem do jeho rtů, znovu ho políbil, pohladil po tváři, a pak odešel.
Sestra mě zavedla do jedné kanceláře, kde už na mě čekal Bei.
„Juna jsem poslal do Xi-Wangov původního bytu, aby to tam ještě jednou prohledal. Pořád sis to nerozmyslel?"
Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl mu zpříma do očí.
„Xi-Wanga si tu nechají ještě přes noc, a zítra dopoledne po vyšetření ho propustí. Domluvil jsem se s doktorem, aby ho nepropouštěli hned ráno. Odjedeš teď se mnou na stanici. Probereme tam všechno potřebné, a ráno akci rozjedeme."
Stáhl se mi žaludek vědomím, že to možná byla moje poslední chvilka s Xi-Wangem, ale už jsem nemohl ustoupil.
Přikývl jsem, oblékl si mikinu, stáhl ji do čela, a na oči nasadil brýle.
Polkl jsem knedlík v krku, a na chodbě na moment zaletěl pohledem ke dveřím, za kterými ležel Xi.
„Miluju tě," šeptl jsem sám pro sebe, a pak vyšel za Beiem.
Xi-Wang
I když mi to chvíli trvalo, přesto jsem nakonec usnul s rukou položenou na Liově hlavě. Bylo mi o dost lépe, když jsem věděl, že je tady se mnou.
Proto jsem byl taky dost překvapen, když jsem se pak ráno vzbudil, a on tu nebyl.
„Zavolejte mi prosím policistu, co je přede dveřmi,“ poprosil jsem sestru, která mě právě kontrolovala.
Počkal jsem, až policista dojde blíž, a hned jsem se ho zeptal, kde je Li-Wei. Neměli mu dovolit odcházet, tak proč tu není? A není tu ani Jun…
„Mám vám vyřídit od brigádního generála Beie, že převzal momentálně pana Garsona pod svou ochranu, než vám bude lépe…“
Zamračil jsem se, když jsem to slyšel. Když jsem neměl Liho u sebe, a nebyl s ním ani Jun, byl jsem z toho nervózní. A Jun, podle toho, co policista říkal, teď byl v mém bytě, aby to ještě jednou pořádně prohlédl. Navíc, měl tam i své věci. A já v tom fofru rozhodně neměl kdy si byt prohlédnout.
Co mě štvalo nejvíc, bylo to, že jsem neměl u sebe ani telefon, a nedali mi ani vysílačku.
Byl jsem bez komunikace jak bez rukou. A byl jsem z toho hodně nervózní.
Naštěstí mě po lehké snídani hned zaměstnali, když jsem absolvoval další šňůru vyšetření, a do pokoje se dostal někdy těsně před obědem.
Počkám, až se ukáže Jun, a požádám o telefon. Chci vědět, kde je Li-Wei, a jestli je v pořádku…
Li-Wei
Bylo divné být bez Xiho.
I když jsem ležel v nemocnici, přesto jsem ho měl pořád blízko.
Když jsme odjížděli na stanici, cítil jsem se jako tehdy, když mě Long unesl z nemocnice.
Připadalo mi, že se Ximu vzdaluji čím dál víc, a na moment mě znovu zamrzelo, že jsem mu o ničem neřekl.
Ani Junovi.
Když jsme vystoupili před policejní stanicí, Bei mě hned chytl za paži a táhl mě do své kanceláře.
Ještě jsem se pomalu ani neposadil, a už jsem si připadal jako ve včelím úlu.
„Waxi, Mingu, Chao, vyberte jen ty nejlepší z vašeho týmu, a těm, kterým nejvíc věříte. Tohle je přísně tajná operace, a čím míň lidí o ní bude vědět, tím víc. Jde tu o všechno, a je potřeba to naplánovat rychle a důkladně. Tohle je Li-Wei Garson. S jeho minulostí jsem vás obeznámil už včera."
Trochu nervózně jsem pohlédl na ty tři muže.
„Jestli to nevyjde, Luo nás všechny zabije," povzdechl si ten nejmladší, a já okamžitě zrudl.
„Nikdo kromě vás tří, a ještě dvou zasvěcených lidí neví, jaký je mezi nimi vztah. A tak to musí i zůstat. Pro ostatní je to jen svědek, který má nejblíž k Zhuangovi. A to musíte přetlumočit i svým lidem. Vyberte si jich maximálně pět, a za hodinu se sejdeme v zasedačce."
Byl jsem docela překvapený, že se nikdo z nich na nic neptal ani neprotestoval.
Bei tu musel být hodně vážený, a já byl rád, že má Xi takového nadřízeného.
„Tak Li-Wei," otočil se ke mně, když jsme osaměli. „Jak si to představuješ?"
Chvilku jsem byl zticha, jak jsem si skládal myšlenky, ale celé jsem to měl už vymyšlené.
„Vyhodíte mě u Xiova současného bytu. Předpokládám, že Long už o něm ví. Budu se chovat, jako bych byl slepý. Musíme předpokládat, že o té operaci neví, a nevíme, jak by reagoval, kdyby zjistil, že vidím. Mohl bych pro něj ztratit cenu, a zabil by mě, než bych se k němu dostal. Půjdu pomalu do bytu, kde mě vychoval. Určitě sleduje všechny své byty, stejně jako můj pohyb. Až přijde… Určitě máte nějaké ty věci na odposlouchávání, nebo co to je… Až přijde, zkusím z něj vytáhnout nějaké informace… Vím, že bez důkazů se z toho snadno vyvleče. No, a pak ho nějak vylákám ven… I když možná ani nebudu muset. Nejspíš mě bude chtít sám odvést do nějakého svého doupěte."
Srdce jsem měl skoro až v krku, když jsem Beiovi líčil svůj plán.
Ten si mě chvilku zamračeně prohlížel, než se uchechtl a zavrtěl hlavou.
„Byl by z tebe dobrý detektiv. A nevím, jestli to mám brát tak, že má na tebe Xi-Wang dobrý nebo špatný vliv. Víš, abych byl upřímný, nesouhlasil jsem s vaším vztahem. Xi-Wang je můj nejlepší chlap, a to poslední, co chci je, aby ztratil hlavu a vrhl se bezmyšlenkovitě do nebezpečí. Ale jak je vidno, vy dva se k sobě opravdu hodíte. Jeden tvrdohlavější než druhý. Xi-Wang tě má hodně rád, a i když jsem byl ze začátku proti, jsem rád, že si našel někoho, jako jsi ty. Svědčí mu to. Jen se nechci dostat do situace, kdy se ti něco stane. Takže, souhlasím s tvým plánem, ale uděláš přesně to, co ti řekneme, rozumíš?"
Po Beiových slovech jsem napřed zrudl, pak se rozpačitě usmál, a nakonec vážně přikývl.
O půl hodiny později jsem spolu s ním a dalšími osmnácti muži seděl v zasedačce, a plánovali jsme celou akci.
Xi-Wang
Zprávy o Li-Wei jsem neměl ani po obědě, a začínal jsem být už dost nervózní. Už jsem i vstal z postele a chtěl jsem jít k telefonnímu automatu na chodbě, ale měl jsem za zadkem policistu a sestra mě okamžitě poslala zpátky do postele.
Ale nelehl jsem si. Přecházel jsem po pokoji tam i zpátky, i když mi nebylo úplně nejlépe. Ale nedokázal jsem prostě ležet.
Nakonec jsem se naštval a vyrazil ven na chodbu, že si vezmu od policisty vysílačku a spojím se s Beiem. Ale v tu samou chvíli se dveře otevřely, a já tak tak uskočil.
„Nesu ti poštu,“ vešel Jun bez pozdravu dovnitř, a hned mi do ruky strčil hromádku dopisů. „Kromě toho bordelu a poškozených trubek, je jinak v bytě všechno netknuté. Otisky žádné, kromě našich. Měl rukavice.“
„Jo, to vím,“ vrátil jsem se k posteli a prohlížel jednotlivé dopisy, jestli tam bude něco zajímavého.
Ale nic extra to nebylo, tak jsem to odložil na stolek.
„Krucinál, Xi-Wang!“ vyjel zničehonic Jun. „Mohl tě zabít! Byl jsi jednou nohou v hrobě!“
„Jsem v pořádku. On… vlastně si s námi hraje. Myslí si, jak je geniální, jak z něho jde strach ještě víc, když nás takhle nahání a vždy pláchne. Ale to se mýlí. Nebojím se ho, a už vím, jako má sílu. Příště už mě nepřekvapí.“
Posadil jsem se na postel a zadíval se na Juna.
„Kde je Li-Wei, co s ním Bei udělal?“
Ale odpovědí mi bylo jen pokrčení rameny.
Praštil jsem pěstí do stolku, a hned jsem sprostě zaklel, když mě ruka zabolela.
„Sežeň mi vysílačku… Ne, Dej mi telefon, zavolám Beiovi,“ přikázal jsem Junovi.
Sice se cukal, ale nakonec mi telefon dal. Hned jsem vytočil šéfovo číslo…
A pak po chvíli jsem do stolku praštil znovu, když mi to nebral…