Xi-Wang
Donesli jsme věci do obýváku na stolek, prohrabal jsem kazety, až jsem našel tu pravou a hned ji strčil do videa. Byly to ještě WHSky, ale zapřemýšlel jsem, že bych si to nechal pro jistotu zdigitalizovat, abych o ta videa nepřišel.
Připravil jsem ještě sedačku, abychom se mohli pohodlně usadit, ale Li se stejně uvelebil na mém klíně.
Jednou rukou jsem si ho přidržoval, a druhou jsem se krmil a popíjel kávu.
Sám jsem se se usmíval, když jsem viděl své mladší já, a říkal si, že to snad ani není pravda, že jsem byl takový. A zatímco byl Li nadšený, já viděl těch pár chyb, kterých jsem se při tanci dopustil.
Ale byl jsem rád, že se to Liovi líbilo.
„Kdybych věděl, že tě to spíš rozesmutní, tak to ani nepouštím,“ pohladil jsem LIho po zádech. „A neříkej, že nic nemáš. Sice nemáš fotku, nebo video, ale vzpomínky máš určitě na mámu. Můžeš mi o ní povídat. A pokud bude všechno v pohodě, tak bych mohl zkusit později zjistit, kde je tvůj otec, a možná on by mohl mít třeba nějaké fotografie. A vůbec nevadí, že není v Hong Kongu. Tenkrát odsud odešla spousta Britů a cizinců, když skončila platnost Pekingské smlouvy. Stejně uvažuji, že odsud jednou odejdu, a byl bych moc rád, kdybys šel se mnou. Já vím, je to moc narychlo, a stejně nechci odejít hned, nejdříve chci ukončit Longa. A když tě tady nic nedrží, mohl bys odjet se mnou, co? Nechci se tu dožít toho, že mě budou ovládat komunisti ještě víc, a že mi všechno vezmou. Tam bychom si udělali nové vzpomínky, jen naše… A to že jsi míšenec, tak tam se to úplně ztratí, bere se to normálně, ne jak tady. Ale je to zatím jen návrh, který se kdykoliv může změnit.“
Vzal jsem ovladač, přetočil kazetu na začátek, a pošoupnul Liho bokem, abych ji mohl vyměnit za další.
„Tady uvidíš celou skupinu, a některé ty účesy jak ženám, tak mužským, jsem dělal já,“ strčil jsem druhou kazetu do videa a vrátil se k Liovi na sedačku.
Li-Wei
„Jsem rád, že jsi to pustil," usadil jsem se zase na Xiho klíně, když vyměnil kazety.
„Jen mě to prostě na moment zamrzelo. Ale… představa našich vzpomínek se mi líbí." usmál jsem se a zase se pohodlně uvelebil.
Nedal jsem znát najevo překvapení z toho, když mluvil od odjezdu z Hong Kongu. I když jsem se málem udusil na koláčku. Nikdy by mě to totiž nenapadlo, a zvlášť u něj ne.
Tak nějak jsem čekal, že se prostě odsud nehne. Ale zatím jsem se o tom bavit nechtěl. Teď bylo důležité chycení Longa, a věděl jsem, jak moc to pro Xiho znamená.
Ale když jsem se nad tím pak zamyslel, i jeho rodiče se odstěhovali, takže to má nejspíš v genech.
Přemýšlení ale vzalo po chvilce za své, protože jsem jen zíral na to, co Xi dokázal na hlavách některých, vytvořit.
Byl jsem jak u vytržení, a když video skončilo, vyžádal jsem si další.
Jenže zhruba čtyři hodiny čučení se na televizi, po tak dlouhé době, se nakonec někde odrazilo.
Začaly mě pálit a slzet oči, až jsem se musel odvrátit stranou, a po chvilce slezl z Xiho klína a šel se do kuchyně opláchnout.
Zaběhl jsem do ložnice, abych si nakapal do očí, protože to už jsem zvládal i sám, a po cestě zpátky Xiho potkal na půl cesty z kuchyně.
„Jsem v pořádku, omlouvám se, asi to bude chtít ještě cvičit," usmál jsem se a přitiskl se na něj.
„Samozřejmě to neznamená, že se vyhneš svým povinnostem a slibu použít brusku," zasmál jsem se, kousl Xiho do hrudi, a pak poodstoupil.
„Udělám nějaký oběd," obešel jsem Xiho, dlaněmi přejel po jeho ramenou, pažích a zádech, než jsem se na něj hrudí natiskl, a ruce mi vepředu sjely do jeho klína.
„Nebo bys rád před obědem ještě speciální zákusek?" zašeptal do jeho kůže a v ruce začal protahovat jeho penis.
Xi-Wang
Li můj návrh přešel mlčením, ale nezlobil jsem se. Věděl jsem, že jsem to na něj vybalil tak najednou, a stejně to chce ještě čas, než se i já úplně rozhodnu. Ale opravdu bych byl moc rád, kdyby se mnou odjel, pokud by k tomu došlo. Věděl jsem, že by začátky pro nás nebyly lehké, ale rodiče by nám pomohli, než bychom se uchytili. Oni sami se mě už párkrát ptali, jestli se nechci odstěhovat za nimi.
A vlastně, je tu jedna věc, kterou jsem ještě Limu neřekl.
Budeme mít návštěvu, ale jsem s rodiči domluvený, že přijedou, až jim dám vědět, právě kvůli Longovým výhružkám. Nechci je nijak ohrozit. Ale i oni mi kladli na srdce, že mám být opatrný, a čas od času se ozvat, aby věděli, že jsem v pořádku. Byli i nadšeni, když jsem jim oznámil, že mám nového přítele, a na Liovu fotku měli moc hezké reakce.
Takže v tomhle směru jsem byl klidný.
A to byl další důvod, proč jsem chtěl odsud odejít. Nevíme, co nám budoucnost pod vládou komunistů přinese, a já, jako gay, bych mohl mít dost velký problém, i když zastávám dost důležitou funkci. Už teď se občas potýkám s některými překážkami…
Mírně jsem se zamračil, když Liho začaly bolet oči. Nějak jsem to nehlídal a neuvědomil si, že na videa hledíme už takovou dobu. Budu si na to muset dávat pozor.
Když si Li šel nakapt do očí, pouklízel jsem zatím věci z obýváku, a když jsem se vracel z kuchyně, zastavil mě v polovině cesty.
„Říkáš speciální zákusek?“ na moment jsem přimhouřil oči, jako bych přemýšlel.
Chytl jsem ho pevně kolem pasu a tlačil jsem ho pozadu do obýváku k sedačce.
„Jo, zákusek si dám…“ drcnul jsem do Liho, až dosedl na sedačku.
Zaklekl jsem na zem mezi jeho nohy, políbil jsem ho, a pak e přesunul na jeho krk.
„Vaříš a pečeš moc dobře,“ postupoval jsem s polibky po jeho hrudi, břiše a níž, než jsem se dostal k jeho penisu. „Ale stejně nejlépe chutnáš ty sám.“
Promnul jsem mu ho v ruce, a po posledních slovech jsem se na jeho penis vrhnul jako hladový pes.
Li-Wei
Myslím, že si příště budu dávat na své nabídky pozor.
Pomalu jsem se ani nestačil nadechnout, a už jsem seděl na pohovce, kterou jsem málem prošel, když se na mě Xi vrhl, jako na kus masa.
Obtočil jsem mu nohy kolem zad, táhle vydechl, a v prstech sevřel jeho vlasy. V momentě jsem byl vzrušený, v momentě jsem byl zase v úplně jiném světě.
Příjemné pocity, to krásné lehké mravenčení sílilo každým okamžikem a prolétalo mým tělem jako hejno motýlů.
„Xi!" vykřikl jsem a víc ho sevřel, když se o mě lehce otřel zuby.
Ale, i když bych rád Ximu dopřál svůj zákusek, tentokrát jsem si chtěl dopřát to, po čem jsem toužil už od našem prvním sblížení.
Zastavil jsem Xiovi pohyby, zvedl mu hlavu a vytáhl si ho výš.
„Rád ti… dopřeju… svou chuť… ale teď… chci… chtěl bych… bych tě… v sobě… a dívat se na… tebe… až se… až… no, však víš… tamto…"
Lehce jsem se zamračil a mlaskl, protože říkat tyhle věci mi dělalo pořád problém, a vždycky jsem u toho zrudl jako rajče.
Omotal jsem znovu nohy kolem Xiova pasu a přitiskl ho tak víc na sebe. Zároveň jsem nehty lehce přejel po jeho zádech a hladově ho políbil.
Xi-Wang
Vážně jsem měl na něj chuť. Chtěl jsem si ho vychutnat až do konce.
„Li-Wei,“ zavrčel jsem výhružně, ale i tak jsem se musel usmát, když jsem viděl jeho stud. „Jsem narozený v roce psa, a víš, že bys psovi neměl strkat ruce do misky se žrádlem, jinak by tě mohl pohryzat…“
Přesto jsem se k němu naklonil a políbil ho. Když byl tak roztomilý, tak se tomu prostě nedalo odolat.
„Výhoda je,“ zašeptal jsem pak do jeho rtů, chytl ho za boky a posunul ho tak, že jsem si ho skoro narazil na klín. „Výhoda je, že nepotřebujeme gel.“
Chtěl to, tak to má mít. A já tuhle nabídku rozhodně neodmítnu.
Už tak jsem se vzrušil, když jsem si ho vychutnával…
Trochu jsem ruce podsunul pod jeho zadek, půlky mu víc roztáhl od sebe, a pak už nebránilo nic tomu, abych do něj bez problémů najel.
„Li-Wei!“ vykřikl jsem chrčivě, když jsem se do něj vnořil. „Li… to… je…“
Nedokázal jsem říct co. Jen jsem se znovu nad ním naklonil, a zatím, co jsem si ho pevně držel, a okupoval jeho zadeček, znovu jsem si vyžádal jeho rty, jeho ústa, protože líbat se s ním jen umocnilo celý tenhle skvělý prožitek, i když jsem sotva popadal dech.
Li-Wei
Jen jsem zavzdychal, když na mě Xi zavrčel.
Vypadal u toho tak sexy.
„Klidně… mě příště… pokousej…" zamumlal jsem do jeho rtů a mírně se zavrtěl, když jsem ucítil jeho chloubu.
„Xi!" doprovodil jsem jeho výkřik svým, když do mě najednou prudce najel.
V ten moment měl nejspíš všech mých deset nehtů zarytých v kůži, jak mě to na moment vzalo do křeče.
Snažil jsem se vycházet jeho polibkům vstříc, i když to šlo těžko, jak jsem nestíhal s dechem.
Zároveň jsem se snažil sledovat jeho tvář, která byla tak nádherná, umocněná leskem v jeho očích.
„Xi! Trochu… Víc!" vykřikl jsem znovu, jak mě to začalo brát rychlostí blesku.
Rukama sjel k jeho pasu a zadečkem jsem se začal víc propínat proti jeho výpadům.
Po všech těch špatných zážitcích, co jsem s tímhle měl, jsem si teď všechno vychutnával víc, a víc. Zvláště, když byl mým protějškem Xi.
Chtěl jsem, aby cítil to, co já, aby všechno, co jsem cítil, viděl v mé tváři.
Vzdychal jsem jeho jméno, nabízel mu své rty, nebo se trochu naklonil, abych mohl rty a jazykem přejet po jeho krku nebo ramenou.
„Xi!" zachrčel jsem, když to na mě přišlo.
Zafňukal jsem, a pak ho v sobě sevřel tak pevně, že jsem mu zabránil v pohybu, a vzápětí s táhlým zasténáním špinil své břicho, aniž by se mě dotknul.
Bylo to rychlejší než předtím v ložnici, a snad i intenzivnější, až se mi z toho točila hlava, a já byl úplně mimo.
Xi-Wang
Nemyslel jsem si, že to půjde tak rychle, a že to bude tak… intenzivní.
Nejspíš je to tím, že je to s Li-Wei? Určitě ano…
To, že ho miluji jen dělá tenhle prožitek ještě krásnějším.
Bral jsem si jeho zadeček podle jeho přání. Dorážel jsem na něj a vůbec se nedržel zpátky. Není z cukru, vydrží to.
Ani na moment jsem se na něj nepřestával dívat. Ani když jsem se s ním líbal, a on v těch chvílích přivíral oči. Byl tak nádherný, že pocit přicházejícího orgasmu se dostavil velmi brzy.
Ale přesto mě Li-Wei předběhl.
„Nějak… moc… nedočkavý…“ nepřestával jsem přirážet, a ještě pevněji si přichytil jeho boky, abych do posledních přírazů mohl dát vše.
I když on už své břicho zkropil, já teprve tomu přicházel na chuť. Protahoval jsem ho, líbal ho, a pak, když jeho sevření o něco povolilo, na mě to zrovna přicházelo.
Ještě pevněji jsem si ho chytil, a když jsem začal plnit jeho nitro svým semenem, narážel jsem si jeho tělo proti svým nájezdům, abych to celé ještě umocnil.
Bylo mi tak nádherně, že bych klidně pokračoval do nekonečna. Celé tělo jsem měl jak v ohni a zároveň mě z toho i mrazilo. Cítil jsem, jak mi hoří tváře, dech nestíhal, ale i tak jsem si neodpustil další a další polibky, když největší nápor odezněl, a já mohl konečně pohnout aspoň tím jazykem.
„Jsi… to… nejlepší… co mě… potkalo…“ dolehl jsem na něj a doslova ho vmáčkl do sedačky.
A po dalším polibku, a když jsem se už ani nehnul, jsem si opřel hlavu o jeho hruď, a poslouchal, jak se jeho rychle bijící srdce pomalinku uklidňuje a nasazuje své obvyklé tempo.
Li-Wei
I když já už měl své za sebou, to vzrušení, které na mě přecházelo z Xiho, mě nenechalo ani na chvilku vydechnout.
Bylo to neskutečné, a o to víc krásné, když jsem mohl vidět Ximu do tváře, a sledovat všechno, co prožíval.
Sténal jsem zároveň s ním, snažil se mu víc a víc nabízet svůj zadek, když si mě bral a vůbec mě nešetřil. Oplácel jsem mu polibky, a když pak dosáhl vrcholu, jen jsem sevřel jeho paže, a se zatajeným dechem sledoval, jak to prožívá.
Jeho výraz, pootevřené rty, přivřené oči, ztuhnutí jeho těla, to všechno pro mě byl ten nejkrásnější dárek.
Když pak na mě Xi dolehl, pořádně jsem ho objal nohama a namáčkl ho na sebe ještě víc.
„Ty jsi… moje naděje… jsi mé všechno…" zašeptal jsem a začal se prsty probírat jeho vlasy, když se opřel o mou hruď.
Ano. I přes všechno to zlé, co mě potkalo, jsem byl Longovi svým způsobem vděčný. Kdyby nebylo jeho, nikdy bych nepotkal toho úžasného muže, do kterého jsem se bláznivě zamiloval.
Nejspíš bych tak vydržel i věčnost. Vůbec mi nevadilo, že se skoro nemůžu hnout, ale po chvíli mi zakručelo v břiše a Xi mě vzápětí následoval.
„Myslím, že půjdu udělat něco na to jídlo, abysme měli pak energii na pokračování," zasmál jsem se, zvedl Ximu hlavu, a znovu se vpil do jeho rtů, abych ochutnal jeho chuť.
Xi-Wang
Bylo mi moc příjemně, hlavně když si Li-Wei hrál s mými vlasy. Neměl jsem je tak dlouhé jako on, a ani jsem nikdy neuvažoval, že bych si je nechal dlouhé narůst, ale přesto jsem měl rád, když si s nimi někdo hrál.
Když pak zakručelo Limu v břiše, můj žaludek ho poslušně následoval, musel jsem se tomu zasmát, když jsem to slyšel.
„Jo, půjdeme udělat oběd. Pomůžu ti. Ale pak chci ten speciální zákusek, a opovaž se mi ho odepřít,“ mírně jsem stáhl obočí, ale hned ho uvolnil a znovu se usmál.
Vyjel jsem z něj, vyprostil se z jeho sevření, a pak už vstal a pomohl Limu na nohy.
Jediné, co si oblékl, byla zástěra, ale i tak jsem si neodpustil, abych pod ní občas nezajel rukou a pohladil ho po jeho rozkroku.
Když ono to bylo tak lákavé, zvlášť, když jsem viděl, jak šňůrky od zástěry končí mezi jeho půlkami a pěkně vrtěl zadečkem, když se pohyboval.
Taky jsem mu zakázal sprchu. Aspoň prozatím.
Chtěl zašpinit, a pořád to bylo málo. A navíc tak krásně voněl našim uspokojením…
Oběd se nám vážně povedl, a zákusek jsem si nakonec dal. Jen do sprchy jsme se dostali opravdu až pozdě v noci, a to jen proto, že bychom se ráno od sebe nejspíš neodlepili.
A v podobném duchu jsme si užívali i následující den až do večera, kdy se vrátil Jun, a Li rychle vběhl do koupelny, aby ho neviděl nahého…
Li-Wei
Byly to dva dny plné pohody a klidu. Užil jsem si to víc, než bych si představoval.
A jak jsem řekl, splnil jsem svou výhružku, a za celé dva dny si nic neoblékl.
Teda kromě zástěry, když jsem vařil a stejně to dopadlo tak, že jsem musel Xiho odhánět, abych vůbec byl schopný uvařit.
Dopřál jsem Ximu zákusek jak ten první den, tak i ten druhý, sám si taky vyžádal ten jeho, a sprcha nakonec trvala déle než normálně.
Když se na druhý den večer vrátil Jun, jen jsem se zašklebil a rychle vběhl do koupelny.
Xi po chvilce přišel za mnou, a ani tentokrát se to neobešlo bez zdržení, i když jsem musel být víc potichu.
Večeři jsme si pak dali už všichni tři, já se culil od ucha k uchu, Jun si nás s Xim trochu dobíral, ale když ho pak Xi upozornil na značku na jeho krku, tak přestal, a spolu jsme se tomu už jen zasmáli.
Byl jsem za Juna rád. Su se k němu vážně hodila, a vypadalo to, že je skutečně zamilovaný, když mi pak vyprávěl, co všechno za ty dva dny stihli.
Samozřejmě detaily vynechal. Já mu naopak toho moc říct nedokázal, protože jsme s Xim během těch dvou dnů nedělali v podstatě nic jiného.
„Půjdu si lehnout, jsem ještě trochu zlámaný, a ráno budeme muset vyjet už kolem osmé hodiny.
Pojedu do nemocnice s vámi, a pak se nejspíš stavím za šéfem," prohlásil Jun s velkým zívnutím, a pak se odebral nahoru.
„Asi bysme měli jít taky. Potřebuješ se taky vyspat, vzhledem k tomu, že jsme toho včera moc nenaspali," zasmál jsem se, objal Xiho kolem pasu, a pak společně vešli do ložnice.
Xi-Wang
No, když jsem tak pozoroval Juna, tak jsme nejspíš nebyli jediní, kdo si ty dva dny volna pořádně užíval. A rozhodně jsem nezůstal s poznámkami pozadu, když si nás dva pořád dobíral.
Jen si přitáhl víc triko ke krku, i když to bylo zbytečné, ale nakonec se uklidnil a na oplátku nám začal vykládat, jak se měl on a Su.
„Jo, půjdeme spát, ale nejdříve ti upravím vlasy,“ protáhl jsem v ruce jeden z jeho pramenů.
Ještě je měl trochu vlhké, a tak jsem zaběhl pro fén, abych mu je mohl dosušit a splést mu cop.
Do postele jsme se tentokrát dostali v rozumném čase, a až na malé mazlení, už nic nebylo. I tak jsme si toho užili za ty dva dny víc než dost, a opravdu jsme se potřebovali vyspat.
Ráno byl jako první vzhůru Jun. Než jsme se já a Li-Wei vyhrabali z postele, on už pobíhal po kuchyni, a kupodivu chystal snídani pro všechny.
Tak jsme se s Liem v klidu oblékli, nachystali, a pak jsme zasedli ke společné snídani.
Probrali jsme, jak budou vypadat následující hodiny. Jun rozhodně za šéfem pojede, protože nás čeká další náročná akce, a ta se blíží každým dnem. A potřebuje vědět podrobnosti, které jsem před Liem rozhodně nemohl říct. Ne snad proto, že bych mu nevěřil, ale pro jeho bezpečí, a taky… Jsou věci, které jako policista nemůžu říct ani svým rodičům.
Byli jsme už prakticky na odchodu, když se mi náhle rozezvoněl mobil.
„Volá mi šéf,“ povytáhl jsem v údivu obočí, proč, když věděl, že máme jet do nemocnice.
Raději jsem ale hovor hned přijal a zamračeně si vyslechl, co říká.
„Dobře, zajedu tam.“
„Co to bylo?“ zvědavě se na mě Jun podíval a podal mi lžíci na boty, abych se mohl obout.
Schoval jsem telefon do kapsy, a začal se obouvat.
„Volal správce našeho domu. Nemohl se mi dovolat na telefon, tak to zkusil přes práci. Má číslo na spojovatelku, kdyby bylo nejhůř. No, v mém bytě asi praskla nějaká trubka nebo co. Vytopilo to byt pod námi a správce musel nechat zastavit vodu a potřebuje, abych tam co nejdříve dojel, aby to mohli opravit a vodu zase pustit.“
Hodil jsem lžíci na boty do stojanu, zavázal si tkaničky a zadíval se na Liho.
„Je mi líto, ale do nemocnice s tebou bude muset jet Jun, a pokud vás nestihnu tam, tak tě odveze zase sem domů. Musím jet na ten byt hned, aby na mě nečekali a mohli to opravit. Příště, když z tama odejdu na delší chvíli, tak asi zastavím všude vodu, abych tomu předešel,“ zamračil jsem se, protože tohle opravdu byla snad jediná věc, na kterou jsem při našem odchodu nepomyslel.
Long
Měl jsem se toho zasraného poldy zbavit už dávno. Měl jsem se vysrat na nějaké Mengovo varování, že zabít někoho, jako je Luo by na mě jen zbytečně upozornilo.
Proč jsem toho parchanta vlastně vůbec poslouchal?
No, teď už to bylo stejně jedno.
Mé prsty netrpělivě bubnovaly o kožený potah volantu, a snažil jsem se potlačit hněv, který ve mě bublal. I když bylo něco málo po šesté hodině, město už bylo totálně ucpané, a já se hlemýždím tempem sunul ke svému cíli. Pohled do zpětného zrcátka mě ujistil v tom, že mě mí hoši následují.
Musel jsem se sám pro sebe pousmát.
No, teď už je jedno, co Meng komu nažvaní.
Vlastně už dlouho žvanit ani nebude. Pokud půjde vše hladce, v momentě, kdy se zbavím toho poldy, půjde pod drn i Meng.
Mám své lidi všude, a ani věznice s vysokou ostrahou pro mě nepředstavuje problém.
Navíc, to bude vypadat jako sebevražda, což v Mengově případě nebude vůbec nic divného.
A když chcípne ten polda nebude nikdo, kdo by se v tom šťoural, a všechno se pěkně zamete pod kobereček.
Jo, byl to super plán. Teď už jsem jen potřeboval, aby ty zkurvené auta přede mnou sebou trochu hnuly.
Při tom čekání jsem zabrousil vzpomínkama do doby před několika týdny.
Ještě teď mi vřela krev v žilách, když se mi vybavilo to, co si ten hajzl policajtský dovolil. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu, i když mě to stálo nemálo úsilí.
Schoval jsem se a obětoval malé ryby, které mi stejně nebyly k ničemu, a byli to jen nepotřební pěšáci.
Ale i tak utrpěly mé obchody, které jsem musel na pár dní zastavit. A to nemluvím o mé hrdosti.
Takže nejen, že jsem utrpěl po finanční stránce, ale i po té citové, a to tomu poldovi nemůžu odpustit.
Navíc…
Zase mi ho sebral. A co víc, ztratil se mi.
Poslední informaci, kterou jsem měl, byla z doby, kdy po tom Mengově fiasku, kluka sebrali a odvezli zpátky do nemocnice. Pak se po nich slehla zem.
Musel jsem vynaložit spoustu úsilí a prachů, než se mi konečně podařilo zjistit, co se vlastně stalo.
A paradoxně mi k tomu dopomohl poldův bývalý milenec.
Jo, nebylo těžké ho svést, během šukání z něj vytáhnout všechno potřebné, a pak ho podříznout.
Jeho tělo teď leželo někde v Perle, a vzhledem k tomu, že šlo o třetí největší řeku v celé Číně a druhou, co do mohutnosti, pokud šlo o vodu, bylo pravděpodobné, že toho malého zmrda najdou možná v době, kdy já budu mít vousy až pod kolena.
Věděl jsem, že se ten parchantský polda, i s tím svým psem odstěhovali do nějakého většího baráku, který nejspíš patřil poldovým rodičům, a samozřejmě s sebou vzali i mého kluka, kterého ovšem už nespustili z očí.
Nechal jsem ho sledovat. Poldu. A jak mi bylo hlášeno, jezdil do svého starého bytu.
A to mi vnuklo nápad.
V jeho novém domě jsem na něj nemohl zaútočit, protože bych mohl poškodit své zboží. Ale pokud budu trpělivý a počkám, naskytne se mi šance, jak poldu dostat, aniž bych ho musel zastřelit na veřejnosti.
A pak přišla šance. Z nějakého důvodu polda ve starém bytě zůstal přes noc.
Nebyl pro mě problém vplížit se dovnitř. Mohl jsem to ukončit už v té chvíli, ale já chtěl, aby si polda užil ještě ten pocit údajného bezpečí.
Navíc, uškrtit ho ve spánku by nebyla žádná legrace. Napřed mě napadlo, že bych ho mohl podříznout jako prase přímo před klukem, ale pak jsem si uvědomil, že by z toho stejně nic neměl, když byl slepý.
Nakonec jsem přišel s lepším plánem. Vylákám poldu do jeho starého bytu, tam ho zdržím, a mí hoši mezitím nastrčí do jeho auta bombu.
Něco takového tu bylo na denním pořádku. Nikdo se v tom nebude vrtat, zametou to pod koberec, kluka pustí, a já budu mít zase pokoj.
Se spokojeným mlasknutím jsem se vrátil zpátky do reality právě ve chvíli, kdy se kolona konečně pohnula a šnečím tempem jsem se rozjel k poldově bytu.
Xi-Wang
Bylo vidět, že byl Li-Wei trochu zklamaný. Určitě se těšil na to, že na poslední kontrole, kde mu řeknou, že je všechno v pořádku, budu s ním.
Chtěl jsem ho potom vzít do jedné malé rodinné restaurace. Sice je kousek od centra, ale majitele dobře znám, a věděl jsem, že by to tam bylo všechno v pohodě. Li-Wei už dlouho nebyl venku, a chtěl jsem s ním i jinak oslavit jeho úspěšnou operaci.
„Hned jak budu hotový, tak dorazím. Zavolám Junovi, jestli jste ještě v nemocnici, nebo už jste odjeli, abych věděl. Ale, pokud byste mezitím dojeli domů, tak se nepřevlíkej. Chci tě ještě někam vzít. Je to překvapení,“ dodal jsem s úsměvem a políbil ho, když jsem viděl jeho udivený pohled.
Nakonec jsme se konečně vypravili ven.
Jun a Li-Wei nasedli do jednoho auta, a já do druhého. Jeli jsme prakticky hned za sebou, až k jedné křižovatce, kde jsme se museli rozdělit.
Ještě jsem na ně zablikal na pozdrav, a pak už jsem odbočil doleva, směrem ke svému domu.
Možná jsme měli vyjet dřív. Snad Li-Wei nepřijede pozdě při tomhle provozu. Už i já jsem v duchu nadával na provoz, a na kolonu.
Jo, vysvětlení nedalo na sebe dlouho čekat.
Sice tu býval provoz hustý, ale objížděl jsem bouračku. Provoz tu byl stažený do jednoho pruhu, a nebylo divu, že mi cesta trvala dvakrát tolik.
Když se kolona na chvíli zastavila, na moment mě napadlo, že vytáhnu majáček a zařadím se do volného pruhu pro sanitky a bezpečnostní složky.
Ale nakonec jsem to zavrhnul. Nebudu budit pozornost, když jedu soukromě do svého bytu. Tak jsem aspoň vytáhl mobil a zkontroloval zprávy od šéfa…
Long
Nakonec jsem se po hodině a půl konečně dohrabal k poldovu bytu. Své auto jsem nechal odstavené kousek dál, ve vedlejší ulici, tak abych měl čas k němu včas doběhnout a rychle odjet, ale zároveň, aby nebylo vidět z hlavní cesty.
Vzpomněl jsem si, že ten parchant ví, jak vypadá moje auto, a nějak jsem na to pozapomněl, když jsem tohle plánoval.
Ale na tom nezáleželo. To byla jen nepodstatná maličkost.
Počkal jsem až mě dojedou i mí hoši, kteří mohli zaparkovat přímo v garáži, a rozdělil jim úkoly.
Pro mě samotného pak nebyl problém dostat se až do poldova bytu.
Musel jsem uznat, že si skutečně žil dobře.
Z toho, co se mi podařilo zjistit, měl velmi bohaté rodiče, kteří odjeli za podnikáním do zahraničí a vedlo se jim víc než dobře.
Za normálních okolností bych ho uplatil. Nějakým způsobem bych ho donutil se mnou spolupracovat, protože někdo jako on se hodil vždycky. Ale za to, co mi provedl, to neudělám.
Napřed mi sebral mou hračku, a pak se rozhodl mi vypálit rybníky.
A to nemůžu jen tak přejít. Kromě toho mi bylo jasné, že někoho jako on neuplatím.
A bohužel, neměl jsem ho ani čím vydírat. Nikoho neměl, snad jedině toho poldu, který za ním všude běhal jako pejsek, ale k němu jsem se taky nemohl dostat, a klukem jsem ho vydírat nemohl, protože nejspíš tušil, že svému cennému zboží bych neublížil.
Prošel jsem si celý jeho byt, všechno prohledal, prohrabal se těmi zbytky věcí, co tam zůstaly, nasál jeho vůni, a všiml si pár dlouhých černých vlasů na posteli.
Zajímalo by mě, jestli spolu šukali. Určitě jo. Mému drahouškovi nikdo neodolá. Ani někdo takový jako je Luo Xi-Wang.
A to mě nasralo ještě víc.
Zaskřípal jsem zuby a vlezl do koupelny. Poškodit trubky mi trvalo asi jen pár vteřin.
Vrátil jsem se zpátky do ložnice, sedl si na postel, shrábl těch pár dlouhých černých vlasů a začal si je namotávat na prst.
Xi-Wang
Netrpělivě jsem se rozhlížel kolem sebe. Chtěl jsem být s Li-Wei v nemocnici, ale s takovou ještě nebudu ani v bytě, a on už bude mít po kontrole. Jen ta cesta mi trvala dlouho.
Podíval jsem se na hodinky. Blížilo se už k deváté hodině, správce volal před hodinou. Určitě bude nervózní, kde jsem tak dlouho.
Ale volat mu nemůžu, že už jsem na cestě. Tohle číslo má jen Jun a šéf. Nikdo jiný…
Na moment jsem zapřemýšlel, že bych zavolal šéfovi, ale kolona se konečně hnula. Zařadil jsem rychlost, a jen co jsme objeli bouračku, už se provoz o něco uvolnil, a mohl jsem už rychleji projet zbytek města k mému bytu.
Myslel jsem, že zaparkuji venku a půjdu přes recepci. Bylo by to rychlejší kvůli správci, kterého bych si hned nechal zavolat. Ale maje na paměti, že jsem v hledáčku Longa, jsem nakonec zajel do garáže, auto zaparkoval na mém parkovacím místě. Ještě jsem hrábnul do přihrádky pro vysílačku, kterou jsem si strčil do mikiny. Hmatem jsem zkontroloval, jestli mám u sebe všechno, včetně zbraně.
Jo, normálně bych ji s sebou neměl, když jsem jel sem, ale původní plán byl doprovod důležitého svědka do nemocnice. A to je jiná.
Kdyby bylo na mě, klidně bych i Liho navlékl do neprůstřelné vesty, ale tak nějak jsem tušil, že jeho Long zabít nechce.
Zamkl jsem auto a vyjel jsem výtahem do prvního patra, abych prošel tou delší chodbou k recepci, kde jsem si hned vyžádal správce.
Myslel jsem si, že mi vynadá, ale byl potěšen, že jsem dorazil tak brzy. Prý s tím ani nepočítal.
Nastoupili jsme společně do výtahu, a on už po cestě volal údržbářům, že jedeme nahoru, aby dorazili co nejdříve. Ujistili nás, že jen co opraví ucpaný záchod ve třetím patře, že hned dorazí. Prý to zabere tak deset minut nejdéle.
Jen, co jsme vyjeli do mého patra, už jsem měl vytáhnuté klíče.
„Na kterém místě to teklo? Z kuchyně nebo z koupelny?“ zeptal jsem se, když jsem otevíral dveře.
„Z koupelny,“ zahlásil správce, a jen co jsem otevřel a pustil ho dovnitř, hned tam zamířil, a já se jen zamračil, že si ani nesundal boty.
Long
Trvalo to docela dlouho. Ale já měl času dost.
Doufal jsem jen, že přijede sám. Ale předpokládal jsem, že ano. Ten druhý určitě zůstal s mým klukem.
A pak to konečně přišlo.
Uslyšel jsem klíče v zámku a zaradoval se.
Z kapsy mikiny jsem vyndal kuklu, aby mě nebylo poznat. Nepředpokládal jsem, že polda přežije, ale jistota je jistota.
Napsal jsem svým hochům, že se mají pustit do práce a vyndal z kapsy motýlka. Naučeným pohybem jsem ho rozevřel, a jazykem přejel po čepeli.
Slyšel jsem hlasy, a pak cvaknutí dveří.
„No, tohle je ale divné. Vypadá to na úmyslné poškození…" uslyšel jsem správcův hlas, když jsem se dostal skoro až za jejich záda.
„Taky bych řekl," pronesl jsem nahlas a líně protáhl každou slabiku.
„Co tu-" začal správce, který se vzpamatoval jako první a udělal krok vpřed.
„Stojíš mi v cestě," zasyčel jsem na něj, překonal tu krátkou vzdálenost, a pak jediným plynulým pohybem mu rozřízl hrdlo.
Teplá krev se okamžitě rozstříkla na stěnu, správce nevěřícně vykulil oči, začal chroptět, a chytl se za krk.
Vykopl jsem, zasáhl ho do hrudi a odhodil na poldu.
„Vítám tě, drahý příteli, myslím, že je čas se konečně blíže seznámit. Máš něco, co patří mě, a já vždy dostanu to, co chci," zavrčel jsem tiše, přikrčil se a udělal výpad.