Xi-Wang
Li-Wei mě překvapoval čím dál víc. Nejspíš mu to v posteli nestačilo, a my pak pokračovali ještě v koupelně. A skončili jsem právě včas, protože když jsme zasedli konečně k snídani, Jun se vrátil a taky se tvářil nadmíru spokojeně.
Ale tím to pro ten den skončilo.
Přeci jen jsme ještě měli spoustu práce, a zadržením některých Zhunagových lidí, a výsledky z jejich výslechů, nám paradoxně přidaly práce, ale mělo to smysl. Od této chvíle, v oblasti, kterou jsme prvním velkým zásahem trochu pročistili, se dělaly razie v místech, o kterých jsme se dozvěděli právě z výslechů. Všechno se pomalu posouvalo tam, kde jsme potřebovali.
Prakticky už ani Li-Wei nebyl jediný svědek, ale prozatím zůstával ukrytý, už jen proto, že ho Zhuang chtěl zpátky, a pro nás byl důležitý v tom, že Li vedle něj žil prakticky několik roků, a kdykoliv si mohl vzpomenout na něco, co by nás navedlo přímo k Zhuangovi.
To hezké ráno, které jsme s Liem měli, bylo zas na nějakou dobu poslední. Ale už jsme automaticky chodili spát společně do jedné postele, tulili jsme se k sobě, a občasné pomuchlování také nechybělo.
Ale věděl jsem, že brzy nastane čas, kdy se tohle zlomí, a buď Li-Wei nadobro odejde, nebo zůstane se mnou. A já bych si to moc přál… Opravdu moc.
Musel jsem se také zastavit ve starém bytě, aspoň na kontrolu, a vybrat poštu. Přitom jsem zapnul oba naše telefony, zkontroloval nepřijaté hovory a zprávy, a hned všechno přeposílal na můj a Junův nový mobil, a z těch starých jsem hned všechno smazal a pak je zase vypnul.
Zkontroloval jsem lednici a komoru, jestli jsme tam nezapomněli něco, co by mohlo zplesnivět, zalil jsem kytky, a pak už jen sebral hromádku dopisů a zase odešel, abych mohl jet domů za Li-Wei.
Po návratu domů jsem hodil poštu v pracovně na stůl, s tím, že si ji přečtu později, protože jsem věděl, že tam nic důležitého není, a všechny opravdu důležité zprávy mi chodí na mejl.
A i když jsem stále chodil do práce, nemusel jsem tam už trávit tolik času jako ze začátku, a mohl jsem se víc věnovat Li-Wei. Dokonce jsme našli volnou chvíli, kdy se nás Li snažil naučit Braillovo písmo. Ale myslím, že jsem na to tupý. Spíš moje prsty. A když jsem to už nevydržel s nervy, jak se mi Jun pořád smál, praštil jsem ho s tou knihou po hlavě.
Každopádně se blížil den, kdy jsme měli přivést Liho na to poslední vyšetření…
Při jedné cestě do práce jsem se zastavil v nemocnici, všechno to s doktorem pořádně probral, podepsal jsem papíry, které mě zavazovaly uhradit výdaje za vyšetření, operaci a následnou léčbu, a domluvili jsme se na termínu, kdy přijdeme na vyšetření. A pokud dobře dopadne, tak si tam Liho hned nechají, a druhý den podstoupí zákrok.
A tak předvečer, kdy jsme se chystali spát, s tím, že brzy ráno vyrážíme do nemocnice, a ve chvíli, kdy Li chystal večeři, jsem narychlo sbalil věci, které by mohl potřebovat, a hodil jsem je do kufru auta.
Myslím, že já a Jun jsme byli víc nervóznější, než jak by byl Li, kdyby se to dozvěděl.
Oba dva jsme mu moc přáli, aby to dobře dopadlo…
Li-Wei
Od toho krásného rána uběhlo několik dní, a i když jsme to pak už nezopakovali, i tak jsem byl šťastný.
Večer jsem uléhal po Xiově boku, tiskl se k němu, občas jsme se pomazlili, stejně jako ráno, ale dál to nezašlo.
Nechtěl jsem, aby se Xi ke mně cítil nějak vázaný, navíc měl svých starostí v práci dost, i když byl teď doma častěji, ale pořád jsem měl na paměti, že jsme jen ve vztahu svědek a policista.
Za celou dobu jsem si s ním nepromluvil o tom, co k němu cítím, protože bych se bál, že zkazím ty pěkné chvíle, které mezi námi vznikly.
Juna jsem naučil pár svých receptů, dokonce se dostal i k tomu, abych je učil číst, a musím říct, že by mě nenapadlo, že se u toho budu tak bavit, i přesto, že jsem neviděl jejich výrazy a tu snahu.
Nakonec se přiblížil den, kdy jsem měl jet na to speciální vyšetření, a byl z toho krapet nervózní.
Nevěděl jsem, co mě čeká, a ráno jsem byl vzhůru dokonce dřív než Jun.
Udělal jsem rychlou snídani, která vesměs proběhla mlčky, a někdy kolem deváté jsme vyrazili.
V nemocnici už na mě čekal doktor, který mě tehdy vyšetřoval, a ihned mě odváděl pryč.
Ani jsem nestačil Junovi a Ximu nic říct.
Celé vyšetření pak bylo strašně zdlouhavé a únavné, musel jsem odpovídat na spoustu otázek, a u některých jsem vlastně ani nechápal, k čemu jsou.
Když mě asi po třech hodinách konečně pustili a přišel si pro mě doktor, kterého jsem už znal, pocítil jsem jakousi úlevu.
„Tak, pane, Garsone," oslovil mě, sotva jsem si sedl do křesla v jeho kanceláři, kam mě zavedl.
Otočil jsem hlavou, snad ve snaze zjistit, jestli je v místnosti i Xi s Junem, ale jejich přítomnost jsem necítil.
„Ti dva policisté čekají na chodbě. Hned jak budeme hotovi, tak vás nechám jít za nimi, nebojte," odhadl mé myšlenky doktor, a pak jsem slyšel zašustění papírů.
„No, abych se vrátil k tomu, proč jste tady. Víte… už při vaší předchozí návštěvě, když jsme vám dělali kompletní vyšetření, jsme zjistili jednu věc. Vaše slepota není trvalá, a dá se, řekl bych s vysokým procentem, úspěšně operovat. To mi potvrdil i kolega, který teď prováděl vyšetření, abysme se ujistili."
Myslím, že větší šok jsem ještě nezažil. A nejspíš to na mě muselo být vidět.
„Jak? Ale… to je… Long… říkali…" vyrážel jsem ze sebe nesouvisle, jak mě jeho slova naprosto šokovala.
Stačila by jedna operace, a mohl bych vidět? Ale to nedává smysl!
„Vím, že je to pro vás nejspíš šokující, nechtěli jsme vám nic říkat, dokud to nebylo jisté, což se teď potvrdilo. Stačí, když podepíšete papíry, že souhlasíte s operací, a můžeme vás hned zítra operovat."
Myslím, že v ten moment mi čelist spadla až někam pod stůl.
„Počkejte! Já… já to nechápu!" vykřikl jsem a vyskočil z křesla.
„Podle pana Lua, muž, který vás jistou dobu vychovával, nejspíš chtěl, abyste zůstal slepý. A mě, jako doktorovi se takové jednání příčí. Nemohl jsem to nechat jen tak, když jsem viděl vaše výsledky, a pan Luo se mnou souhlasil. Můžete si klidně o tom spolu promluvit, ale záloha je zaplacená, a myslím si, že máte právo na to, aby se vám vrátil zrak."
Takže Xi-Wang to celou dobu věděl?! Proč mi nic neřekl?!
A pak mi to došlo…
Nechtěl mi nic říkat, protože si chtěl být jistý tím, že to vyjde. A až by operace proběhla, vyhodil by mě. Proto se ke mně tak za poslední dny choval. Chtěl mě mít z krku.
Do očí mi vstoupily slzy a ruce jsem zaťal v pěst.
„Xi-Wang… chci říct, pan Luo o tom celou dobu věděl?"
„Ano. To, on to navrhl, a sám se nabídl, že celou operaci i výdaje za rehabilitace uhradí."
„Kolik?"
„Nemyslím…"
„Kolik?!" zaječel jsem skoro hystericky, a pak mě málem omylo, když jsem slyšel tu cifru.
To se mě chce až tak moc zbavit?
Myslím, že v tu chvíli mi povolily nervy jako nikdy.
Málem jsem se přerazil, když jsem zamířil ke dveřím, které jsem rozrazil a vpadl na chodbu.
Nemusel jsem udělat ani krok, když jsem na sobě ucítil Xiho dotek.
„To mě tak strašně moc nenávidíš, že se mě chceš zbavit?!" zaječel jsem a odstrčil jeho ruku. „Proč jsi mi to tajil? Bál ses, že to odmítnu, a nikdy by ses mě tak nezbavil?! Svědomí by ti to nedovolilo, kdybys slepého vyhodil na ulici, a proto klidně obětuješ tolik peněz za někoho, jako jsem já?!"
Nevím, jestli mě slyšel ještě někdo jiný, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Cítil jsem se zrazený a… sám…
Svezl jsem se na kolena a brečel, jako nikdy v životě.
„Nechci tvé… peníze… nechci tvůj… soucit… chtěl jsem… jen tebe…" vzlykal jsem dál. "Long… měl pravdu… nikdy… nic mít nebudu… jsem jen… naivní hlu-hlupák, co si… něco nalhává… Nikdy jsi ve mně… neviděl víc než… svědka a trochu… rozptýlení…"
Xi-Wang
Snažil jsem se chovat normálně, jako ty dny předtím. Ale stejně jsem byl nervózní. Když jsme pak ráno snídali, měl jsem problém do sebe to jídlo i nacpat, aby to Limu nebylo divné.
A potom, když jsme dojeli do nemocnice, a já Liho předal doktorům, bylo to ještě horší.
Byl jsem jak chlap, který před porodnicí čeká na narození svého prvního syna. Přecházel jsem tam a sem, koupil jsem si i kafe v automatu, které jsem stejně pak vylil. Vyřídil jsem pár telefonátů, ale pokaždé, když se na chodbě něco hnulo, hned jsem hovor ukončil, protože jsem si myslel, že je to Li-Wei.
A trvalo to opravdu dlouho, než jsme s Junem zaslechli rozčílený Liův hlas z doktorovy pracovny, a pak se rozletěly dveře a Li se vyhrnul ven. Málem se přerazil o práh, tak jsem ho na poslední chvíli zachytil, ale on mě od sebe hned rozčíleně odstrčil, a pak to na mě všechno vyřval.
Počítal jsem s tím, že bude chtít operaci odmítnout, s tím, že se bude cukat, že nemá tolik peněz, aby mi to mohl vrátit. Ale že tady bude tak hystericky řvát, že mi vyčte něco, co mě dost zabolelo, tak s tím jsem vážně nepočítal.
Nevěděl jsem, jestli po jeho slovech víc zuřím, nebo se mi chce brečet.
Když se svezl na zem, dřepl jsem si před něj a na moment mu položil ruku na rameno. Ale tu jsem raději hned stáhl pryč, když jsem si vzpomněl, jak mě od sebe odstrčil.
„Do hajzlu! Li-Wei!“ promluvil jsem na něho hlasem, ve kterém byla dost znát naštvanost, a já se to tentokrát ani nesnažil skrývat. „Řekl bys to samé i Longovi, kdyby ti tu operaci zaplatil? Neřekl jsem ti to proto, že jsem ti nechtěl dávat nějaké plané naděje, kdyby to nevyšlo. Nedělám to, kurva, proto, abych se tě zbavil. Je to proto, abys mohl žít normální život, a udělal bych to klidně znovu, i kdyby mezi námi nic nebylo, i kdybych tě nemiloval. To já bych měl mít strach, že v momentě, kdy uvidíš, kdy se budeš v pohodě moct postarat sám o sebe bez jakéhokoliv omezení, že se prostě sebereš a odejdeš.“
Vstal jsem, zadíval jsem se na Juna, pak zpátky na Li-Wei. Doktor jen tiše stál mezi dveřmi a čekal, jak celá ta situace dopadne.
„Kdybys to nebyl ty, už dávno bych ti jednu vrazil, za to, co jsi řekl. Ale nikdy neubližuji člověku, na kterém mi moc záleží, kterého miluji. Ty tady prostě zůstaneš a necháš se operovat. Jun tě odvede do pokoje, a zkus protestovat, tak se neznám. Jdu pro tvé věci do auta, a než se vrátím, tak si dobře rozmysli, co mi budeš chtít říct, než ze sebe vymeleš zas nějakou sračku.“
Otočil jsem se na patě a šel pryč. Nemohl jsem tam zůstat. Musel jsem se napřed uklidnit, a pak jsem se teprve mohl za Liem vrátit.
Snad poprvé jsem na něho zvýšil hlas, a neodpustil jsem si i pár sprostých slov. Rázným krokem jsem vyšel z nemocnice ven. První, co jsem u auta udělal, bylo, že jsem zahrabal v přihrádce a vytáhl si cigarety, které jsem si tam předtím hodil, když tenkrát Long napadl Lia.
Jo, nejspíš asi znovu začnu kouřit, než tohle všechno skončí.
Ale rozhodně mě Li-Wei nasral. Jo, nasral, a docela i zlomil. Jen stěží jsem udržel naštvaný tón hlasu, když jsem s ním mluvil.
Opravdu mám strach, že až bude vidět a zjistí, s kým vlastně je, a že mě vlastně už ani nepotřebuje, že se prostě sebere a odejde.
Li-Wei
Myslím, že jsem na moment i přestal dýchat, když Xi-Wang promluvil. Až když jsem zaslechl jeho vzdalující se kroky, došlo mi, co všechno říkal.
A hlavně mi v hlavě zněla slova o tom, že by neublížil člověku, kterého miluje, a že má strach, abych od něj neodešel, až začnu zase vidět.
„Ach jo, vážně nevím, kdo z vás dvou je větší pitomec. Bez urážky, Li…" uslyšel jsem Juna, který si vedle mě nejspíš dřepl a položil mi ruku na rameno.
A v ten moment mi došlo, jak moc jsem to pokazil, a jak moc jsem musel svými slovy Xiovi ublížit.
Zavyl jsem, znovu se naplno rozbrečel a zhroutil se Junovi do náruče.
„Vše-všechno jsem… pokazil…" vyrážel jsem ze sebe mezi vzlyky a roztřásl se.
Byl jsem úplně v háji. Něco takového jsem nečekal. Nedošlo mi, nikdy mi nepřipadlo, že by se do mě Xi zamiloval. Že by se mohl zamilovat do někoho jako jsem já.
„Odvedeme vás do pokoje," uslyšel jsem z druhé strany doktorův hlas, a pak mi pomohli na nohy, které se mi ale hned podlomily.
Nemohl jsem skoro už ani dýchat, hlava se mi točila, a měl jsem pocit, že každou chvíli omdlím.
„Nechci… nechci, aby… ode… odešel. Xi? Kde… kde je?" mlel jsem jedno přes druhé a složil se do doktorovy náruče.
„Myslím, že byste měl zajít pro pana Lua. Rychle…" uslyšel jsem doktorův hlas, a pak, jak volá na sestru.
Podvědomě jsem cítil, jak mě podpírají, někam vedou, pak ukládají na postel a ucítil jsem na ruce píchnutí.
Xi-Wang
Když jsem si potáhl asi už po čtvrté, začal jsem se uklidňovat. Ruce se mi sice pořád třásly, ale už jsem neměl takový vztek.
Možná jsem se měl krotit. Možná jsem neměl na Liho tak vyjet, zvlášť, když vím, jak se s ním doteď zacházelo. Ale v tu danou chvíli to prostě nešlo jinak.
Nejenže mě ranilo to, co řekl, ale tušil jsem, že kdybych ho začal chlácholit, litovat a já nevím co ještě, nejspíš by to věci zhoršilo, o on by se stejně neuklidnil.
Tak jsem to prostě takhle trochu rázněji utnul.
Neměl jsem vykouřenou ještě ani celou cigaretu, když se najednou na parkoviště vyhrnul Jun a běžel rovnou ke mně.
„Li-Wei se zhroutil, chce tě, a nejspíš se neuklidní, dokud se nevrátíš. Kristova noho! Nemohli byste se prostě nějak v klidu domluvit? Jste jeden horší než druhý. Jeden mi od začátku brečí, jak tě miluje, a druhý si to nechává pro sebe, jako největší tvrdohlavec! Dej mi klíče od auta, vezmu mu věci, a ty běž za ním. A přestaň, sakra, kouřit!“ Jun mi s posledními slovy vyrval z ruky klíče od auta, pak nedopalek, který hned zadupal do země.
Na moment jsem si myslel, že po jeho proslovu po něm skočím, ale nakonec jsem se otočil a spěšným krokem se vrátil do nemocnice.
Sestra mě čekala na chodbě, a hned mě navedla do pokoje, kde uložili Liho.
„Sakra, Li-Wei,“ posadil jsem se na židli vedle lůžka. „Jestli se neuklidníš, tak se celá ta operace posere.“
Ale přesto jsem ho chytl za ruku a políbil ho na klouby. O něco jsem už i zmírnil naštvaný tón v hlase.
„Promiň,“ řekl jsem už o něco tišeji. „Neměl jsem tak na tebe vyletět.“
Li-Wei
Po té injekci, co mi sestra nejspíš píchla, jsem se začal pomalu uklidňovat. Slzy už přestaly téct, a tělo se pomalu přestávalo třást. V hlavě jsem pořád slyšel Xi-Wangova slova, a cítil se jako největší idiot.
Když jsem pak uslyšel Xiho hlas, podvědomě jsem sebou cukl, ale když mě chytil za ruku, nevydržel jsem.
Zvedl jsem se do sedu a vrhl se Xiovi kolem krku.
„Ty mi promiň… Strašně moc se omlouvám… za to, co jsem řekl… já…" opřel jsem se čelem o to jeho a roztřeseně vydechl. „Miluju tě… už delší dobu tě miluju, ale bál jsem se… bál jsem se ti to říct, protože… přišel jsi mi občas strašně odtažitý, a já nevěděl, co si myslet."
Povzdechl jsem si, položil dlaň na Xiovu tvář a mírně se usmál.
„Nejsem nikdo… nikdy jsem nic neměl, a pak… pak jsem potkal tebe… Stal ses… stal ses mou nadějí, jen… když mi to doktor řekl… bál jsem se… bál jsem se, že tě ztratím… že mě opustíš, až začnu vidět…ach, Xi-Wangu…"
Znovu jsem ho objal kolem krku a pevně se na něj přitiskl.
Byl jsem… byl jsem šťastný… Byl jsem… úplně v háji…
Pak jsem se od Xiho znovu odtáhl, pustil ho a sevřel jeho ruce ve svých.
„Pokud chceš… pokud je to tvé přání, operaci podstoupím, ale… je to strašně moc peněz. Pane Bože, když mi to doktor řekl, málem jsem mu tam omdlel," zasmál jsem se a potřásl hlavou.
Pak jsem zvedl jednu ruku a položil dlaň na Xiovu tvář.
„Moc rád bych tě viděl… Chtěl bych vidět člověka, kterého moc miluju, a který mi změnil život," zašeptal jsem tiše, a pak se nahnul.
Lehce jsem se otřel o jeho rty, ale víc jsem si nedovolil, protože jsem nevěděl, jestli si to třeba po mých slovech nerozmyslel, a není na mě ještě naštvaný.
Xi-Wang
Když Li-Wei řekl, že jsem jeho naděje, mírně jsem se pousmál.
Jo, tohle mé jméno předurčilo prakticky mou životní cestu. Občas to slýchávám, že jsem naděje… A snad i proto mé kroky vedly k policii, protože v téhle práci jsem viděl smysl.
Jenže slyšet ta slova z úst Li-Wei bylo něco jiného. Po všem tom výbuchu mě to zahřálo u srdce a smazalo to, co mi předtím na chodbě řekl.
„Už nikdy neříkej, že nejsi nikdo. Vlastně to říkat můžeš, protože dva zápory se vzájemně ruší, takže ano máš pravdu… Nejsi nikdo, protože ty jsi někdo,“ pohladil jsem ho po vlasech, a konečně se víc i uvolnil. „Slib mi teď dvě věci. Uklidníš a půjdeš bez řečí na tu operaci. A za druhé… Přestaneš se podceňovat. Už od tebe nechci slyšet, jak jsi k ničemu, protože to není pravda. Chci tě vidět, jak se usmíváš, jak se rozhlížíš kolem sebe a užíváš si toho daru, že můžeš vidět. Chci tě vidět šťastného, Li-Wei.“
Chytl jsem ho oběma rukama za hlavu, abych mu viděl do tváře.
Dnes je to naposledy, co jeho oči nevidí, co má kolem sebe jen nepropustnou tmu. A já si moc, moc přeji, aby to dobře dopadlo, i kdyby ode mne nakonec přeci jen odešel.
„Miluji tě, a myslím to naprosto vážně. Jen jsem měl strach, že kdybych to přiznal, že by to mohlo ovlivnit práci kolem Zhuanga. Že bych byl moc zaujatý… Ale to já už stejně dávno jsem,“ přiznal jsem si nakonec.
Přitáhl jsem si ho blíž a políbil jsem ho. A, až teprve, když jsem kousek vsunul jazyk do jeho úst, zastavil jsem se a trochu se oddálil.
„Promiň, kouřil jsem,“ hlesl jsem omluvně. „Půjdu si koupit žvýkačky.“
Li-Wei
Xiova slova mě tak zahřála u srdce, že se se mnou celý svět zatočil.
A když pak řekl, že si půjde koupit žvýkačky, chytil jsem ho za klopy košile, přitáhl k sobě a políbil.
„Kašli… na žvýkačky. Jen mi musíš slíbit, že nebudeš kouřit často…" řekl jsem zadýchaně, a pak ho znovu políbil.
Vyrušil nás až Jun, který mi přinesl věci, a vzápětí sestra, která oba vyhnala ven, aby mě připravila na operaci, kterou podstoupím hned ráno.
Přišel i doktor, který mi přinesl papíry, abych je podepsal.
Tentokrát už bez zaváhání jsem to udělal, a začal se dokonce i těšit.
„Celá operace, pokud nenastanou komplikace, zabere zhruba dvě hodiny. Budete pod narkózou, takže nic neucítíte. Po operaci vám oči převážeme speciální látkou napuštěnou do roztoku, který zabrání podráždění čočky a sítnice. Je tvořena z několika vrstev, a v pravidelných intervalech budeme vrstvu po vrstvě sundávat, aby si vaše oči postupně přivykly na světlo. Opět, pokud se nestane nic nepředvídatelného, do dvaceti čtyř hodin po operaci vám bude látka zcela sundána, a vy uvidíte. Hned potom můžete v podstatě odejít domů, jen uděláme ještě krátké vyšetření, ale pak budou následovat rehabilitace, kdy se vám budou po čtrnáct dnů vykapávat oči, aby nedošlo k zanícení nebo zánětu."
Pozorně jsem doktora poslouchal a snažil se všechno si to zapamatovat.
Když odešli, znovu se vrátil Xi s Junem, ale Xi musel po chvilce odejít do práce. Slíbil ale, že udělá všechno proto, aby pak celý ten den, co mi sundají obvaz, a budu moc jít domů, mohl strávit se mnou.
Znovu a znovu jsem mu děkoval, když se potom vrátil navečer zpátky, dokud jsem únavou neusnul.
Ráno mě probudil doktor, a o chvíli později jsem jel na sál.
„Xi?" zeptal jsem se trochu přiškrceným hlasem, protože jsem ho u sebe necítil a začal jsem být nervózní.
„Není tu. Musel narychlo odjet do práce, aby ještě něco zařídil, ale počítal s tím, že to stihne, než tě povezou. Asi ho něco zdrželo," ozval se vedle mě Jun omluvně, a povzbudivě mi sevřel ruku.
„Vzkaž mu… vzkaž mu, že ho miluji, ať už to dopadne jakkoliv…"
Pak už mě musel Jun pustit, protože jsme vjeli na sál, a za chvilku jsem nevěděl o světě.
Xi-Wang
Rád jsem Limu slíbil, že kouření nebudu praktikovat často. Teda, jak se to vezme, a jaké kouření měl na mysli.
Ale první věc, co jsem udělal, když jsem ráno v den Liovy operace musel odjet do práce, jsem vytáhl krabičku cigaret z přihrádky a vyhodil ji do koše.
Moc jsem toho od předešlého dne nenaspal. V době, kdy jsem musel do práce, byl u Lia Jun, a když jsem byl v nemocnici já, Jun se šel domů vyspat.
Když jsem byl v práci, nervózně jsem sledoval hodinky, až mi šéf musel znovu zopakovat otázku, protože jsem ho přestal vnímat.
„Co? Jo, dávám na sebe pozor, neboj. A Li-Wei je momentálně na operaci, a každou chvíli by měl skončit,“ odpověděl jsem konečně.
„Podívej, je mi jedno, jak to s vámi je, ale pořád je to svědek a ty policajt, který Zhunagovi pořádně šlápnul na kuří oko, a ještě si na jeho noze zatancoval. Už se mi donesly informace, že někteří práskači se nechali slyšet, že se po tobě Zhuangovi lidi ptali.“
„Jo, vím. Ale nemusíš se bát. Opravdu dávám pozor, a nikdo neví, kdo je můj informátor. Na to jsem moc opatrný, takže ti nic neřeknou. A ostatní toho ani moc neví. Co mi můžou? V Hong Kongu a ani v Číně nemám žádnou rodinu, rodiče jsou ve Státech, takže mě nemají čím vydírat, nebo někoho blízkého ohrozit,“ znovu jsem se podíval na hodinky.
„Myslíš?“ výmluvně se na mě šéf podíval, když jsem nemohl od hodinek odtrhnout zrak. „Prosím tě, vypadni. Není s tebou řeč. Ale buď na příjmu, jasný?“
S lehkým úsměvem jsem přikývl, a pak už jsem spěchal do nemocnice.
Když jsem přijel, Jun ještě seděl na chodbě, na lavičce před operačním sálem, a čekal.
„Měli by každou chvilku skončit,“ i on mrknul na hodinky. „Počkám, co řekne doktor, a pak se půjdu na chvíli natáhnout. Jsem docela unavený.“
A právě když domluvil, otevřely se dveře, a ven vyjelo lehátko s Li-Weiem, který byl z narkózy pořád mimo a měl ovázanou hlavu, aby měl oči dobře kryté.
„Mělo by to být všechno v pořádku. Jen, než k němu půjdete, pořádně se umýt, a nedotýkat se vůbec tváře, jasné?“
Přikývl jsem a šel poslušně za nimi, zatím co se Jun rozloučil s tím, že navečer dorazí, aby mě vystřídal.
Na pokoji jsem si svlékl sako, a i když jsem nemusel, oblékl jsem si plášť, pořádně umyl ruce a vydesinfikoval.
Seděl jsem vedle Liho postele, a pozoroval ho. Měl jsem strašnou chuť ho pohladit po tváři. Úplně mi cukaly ruce. Ale nakonec jsem jen opatrně chytl jeho ruku, a opřel si o ni čelo a čekal, až se Li probere.
Li-Wei
První, co mě probudilo byly hlasy, ve kterých jsem poznal doktora a Xiho.
To, co mě ale dokonale probralo byla tupá bolest hlavy, a když mi žaludek udělal kotrmelec.
Lehce jsem sebou škubnul a tím jsem i vytrhl ruku z Xiova sevření.
Musel jsem se zhluboka nadechnout a několikrát polknout.
„Pane Garsone? Jak vám je?" uslyšel jsem doktorův hlas.
„Bolí… bolí mě hlava a žaludek…" zachrčel jsem.
„To je normální. Brzo to přejde. Vaše tělo si musí zvyknout. Oči jsou nejcitlivější orgán, takže trvá trochu déle, než se s tím tělo vyrovná. Bohužel vám nemůžu ani nic píchnout, potřebuju, abyste si na to zvykl. Odpočívejte, moc se nehýbejte, a zkuste moc nemrkat, ano? Zhruba za tři hodiny vám přijdeme sundat první vrstvu látky, tak do té doby odpočívejte. Pokud by se vám přitížilo, okamžitě zavolejte, ano?"
Poslední věta nejspíš patřila Xi-Wangovi, který mě chytil znovu za ruku hned, jak doktor odešel.
„Jsi tady," zašeptal jsem, pousmál se a víc stiskl jeho ruku. „Měl by sis taky… odpočinout."
Byl jsem moc rád, že ho mám u sebe, snažil se nemyslet na tu bolest, ale na Xi-Wanga, a už jsem se nemohl dočkat, až ho uvidím.
Xi-Wang
Doktor se zastavil na pokoji, aby se podíval na Lia, a přitom mi hned znovu připomněl, jak bude všechno probíhat.
Mezitím se Li stihl probrat. A po svých slovech, že bych si měl odpočinout, znovu usnul.
„Jak se probere, dávejte mu po troškách napít, ne moc, mohlo by se mu po té narkóze udělat zle,“ postavila ještě sestra džbán s vodou na stolek, a pak i s doktorem odešli, že přijdou, jak mu budou sundávat první vrstvu.
Postavil jsem se a židli jsem odsunul bokem. Zašel jsem požádat sestru, jestli by mi někde mohli sehnat pohodlnější křeslo, že si ho klidně donesu. No, a za dalších pět minut, už jsem se konečně pohodlněji usadil, opřel se, chytl Liho znovu za ruku, a zavřel jsem oči.
Klidně bych to vedle něj odseděl na židli. Ale bude mě potřebovat, a v práci taky, a nemohl jsem si dovolit být celý rozlámaný.
Myslím, že jsem nakonec i usnul, tak jsem sebou trhnul, když se mě někdo dotkl. Byl čas sundávat první vrstvu, a museli opatrně vzbudit i Liho.
Doktor se smál, že jsme dva spáči, ale prý to neuškodí.
V podobném duchu pak probíhal zbytek dne, a navečer, kdy došel Jun mě vystřídat, jsem ujistil Liho, že jen, co se pořádně prospím, vrátím se zpátky za ním. Určitě si nenechám ujít, až mu sundají poslední vrstvu.
Abych neztrácel čas cestou domů, zajel jsem do mého starého bytu. Vybral jsem poštu, a pak jsem vyjel nahoru, kde jsem sebou hned plácnul do postele, jak jsem byl utahaný. Ale stihl jsem si nastavit budík, a tak, když mi v pět ráno zazvonil, hned jsem vyskočil na nohy. Rychle jsem se osprchoval, hodil na sebe čisté věci z toho, co mi tu ještě zůstalo, a už jsem spěchal zpátky do nemocnice.
Dole v nemocničním bufetu jsem koupil snídani a kafe pro sebe a pro Juna, a už jsem spěchal zpátky na Liho pokoj.
Jun tiše pochrupával v křesle, tak jsem ho musel opatrně vzbudit, a hned jsme se oba pustili do jídla a upíjeli kávu, a čekali, až se probudí i Li, a přijde doktor na kontrolu. Li-Weimu měli sundat ještě dvě vrstvy, které byly poslední. A tak jsme už jen sledovali hodinky, kdy ten správný čas nastane.
Li-Wei
Pořádně vnímat jsem začal až někdy k večeru. Bolest postupně ustávala, spíš jsem občas cítil jen podivný tlak, ale nebylo to nic nepříjemného nebo bolestivého. Večer Xi odjel, aby se pořádně prospal, a já mu v tom rozhodně nechtěl bránit.
I přesto, že jsem začínal být nervózní, prospal jsem i celou noc, a až teprve ráno, kdy mě vzbudila sestra jsem si uvědomil, že nastal ten okamžik.
„Tak, pane Garsone, je to tady. Sundám vám poslední vrstvu. Nechejte oči otevřené, budu se vás ptát na pár věcí. Pokud pocítíte bolest, nebo nějakou změnu, ihned mi to řekněte, ano?"
Jen jsem přikývl a roztřeseně vydechl.
„Jen klid… vím, že je to významná událost, ale snažte se být v klidu."
Myslím, že jsem na moment přestal i dýchat, když mi začal sundávat poslední vrstvu. Už přes ni jsem viděl nějaké světlo, ale jakmile jsem ucítil, že látka z mých očí mizí, podvědomě jsem zavřel oči.
„Všechno je v pořádku. Jen klid… Pomalu otevřete oči, v klidu…" konejšil mě doktor, a já uposlechl jeho příkazu.
Napřed jsem viděl jen rozmazanou šmouhu, a chvilku mi trvalo zaostřit. Spíš mi to nějak nešlo, a pak…
Vypadal starší, než jsem si ho představoval, s dobrosrdečnou tváří, a laskavě se na mě usmíval.
Vzlykl jsem, znovu zavřel oči a přetáhl si peřinu přes hlavu.
„Vím, že to musíte vstřebat, ale pokuste se příliš neplakat, ano? Dáme vám chvilku, jak budete připraven, zavolejte."
Jen jsem přikývl, a pak slyšel, jak Juna i Xi-Wanga vybízí k odchodu.
Chvilku jsem ležel pod peřinou, než jsem ji pak opatrně stáhl a vykoukl. Napřed jsem jen přivřenýma očima hleděl na postel, než jsem se odvážil víc otevřít oči.
To, co jsem v tu chvíli zažil se nedá popsat slovy. Bylo to naprosto neuvěřitelné.
Kdybych mohl, tak už bulím jako malé děcko, ale dbal jsem na doktorova slova. Když do toho dal Xi tolik peněz, rozhodně to nepokazím.
Rozhlížel jsem se po pokoji, rozeznával jsem jednotlivé detaily i barvy, a byl z toho všeho úplně mimo.
Málem jsem zapomněl i na doktora, který se ale sám připomněl zaklepáním, protože mu to už nejspíš přišlo jako dlouhá doba.
„J-jo… jsem v pořádku…" otočil jsem hlavu směrem ke dveřím, sledoval kliku, i to, jak se otevírají dveře, a pak vešel doktor následován dvěma muži.
Jeden byl mladší, štíhlejší s přátelskou tváří a kratšími tmavými vlasy, které mu trčely do všech stran.
Druhý byl o něco starší, vyšší, s širšími rameny, černými delšími vlasy a přísnou tváří.
Mohl jsem na něm oči nechat, a sledoval jsem ho celou dobu, než ode dveří přešel až k patám postele. Byl krásnější, než jsem si ho představoval, a v duchu děkoval všem svatým za to, že jsem ho potkal.
Nejspíš bych ho sledoval dál, kdyby mou pozornost neupoutal doktor.
„Nebojte, nechám vás o samotě. Jen mi odpovíte na pár otázek, kápneme vám oči, uděláme rychlé vyšetření, a do hodiny můžete jít domů, ano? Tak, teď vám ukážu pár barev, a vy mi řeknete, jestli je dokážete rozeznat."
Přikývl jsem a pak se zadíval na kartičky, které mi ukázal. Měl jsem štěstí, že jsem se slepý nenarodil, takže jsem spoustu věcí jako malý poznal, a jak jsem zjistil, takové věci se nezapomínají.
„Zelená, modrá, černá, bílá, šedá, žlutá, červená, hnědá," odříkal jsem postupně, pak jsem musel přečíst pár slov, což mi trochu dělalo problém, a nakonec mi doktor do očí posvítil malou baterkou.
„Výborně. Skvěle. Teď zakloňte hlavu, kápneme vám oči, a za půl hodiny pro vás přijdeme na to vyšetření."
Vzápětí přišla sestra, která mi nakapala do očí, což nebylo nic příjemného, a jak ona, tak i doktor odešli, až když jsem je ujistil, že je to v pořádku.
Vytáhl jsem se do sedu, opřel se zády o polštář, a znovu se zadíval na ty muže.
„June?" oslovil jsem toho mladšího, a pak se pohledem přesunul k tomu staršímu.
„Xi…" vydechl jsem a natáhl ruku směrem k němu.
Xi-Wang
Když přišel doktor a nastala chvíle pro sundání poslední vrstvy látky, byl jsem nervózní snad ještě víc než před samotnou operací.
Stáli jsme s Junem bokem a napjatě čekali, jak to celé dopadne.
Doktor se choval, jako by všechno bylo naprosto normální a běžné, byl klidný a sundával Limu poslední vrstvu a celou dobu na něj mluvil uklidňujícím hlasem.
Mrknul jsem na moment na Juna. I on, i když si to možná nechtěl přiznat, byl nervózní. Viděl jsem, jak natahuje hlavu, stejně jako pes, když žebrá o kousek toho, co jeho páníčkovi voní na talíři.
Na moment jsem ztuhnul, když jsem zahlédl slzy na Liově tváři. Ale naštěstí tu byl doktor, který s tím zřejmě počítal, něco mu řekl, a pak nás všechny vytlačil ven na chodbu, abychom Liovi nechali chvilku to vstřebat.
Ruce se mi třásly, když jsme stáli na chodbě, a doktor nám ještě vysvětloval, jak budou vypadat následující dny. Poslouchal jsem ho jen jedním uchem, a vážně jsem nebyl schopen se uklidnit, dokud do mě nedrcnul Jun.
„Tvař se normálně, nebo se Li ještě zhroutí, až tě uvidí,“ rychle zašeptal, když jsme pak za doktorem vcházeli zpátky do pokoje.
Byla to neskutečná úleva, když jsme pak stáli u Liových nohou a sledovali, jak odpovídá doktorovi na otázky. Jen mi při jeho čtení problesklo hlavou, že jsou věci, které se bude muset Li-Wei doučit, ale to už byla zanedbatelná maličkost.
Hlavní bylo, že operace dopadla dobře, a Li-Wei zase vidí.
Byl jsem úplně naměkko, když jsme osaměli, on se na nás zadíval a přesně věděl, kdo je kdo.
Slyšet moje jméno z jeho úst a vědět, že mě přitom i vidí, mi vehnalo slzy do očí.
Rychle jsem si je otřel, a pak jsme přistoupili k Liovi blíž.
„Jo, těší mě, jsem Jun,“ usmál se ze široka Jun a podal Liovi ruku, jako by se viděli vůbec poprvé. „Počkám na chodbě. Zavolám Su tu dobrou zprávu. Nakázala mi, že máme dát okamžitě vědět, taky se nemůže dočkat, až to uslyší. Beztak ani nepracuje a jen hypnotizuje telefon.“
Jun ještě pohladil Li-Weie po vlasech, a se slovy, že je moc rád, že to dobře dopadlo, vypadl ven na chodbu, a už po cestě vytahoval telefon.
Přisedl jsem si k Limu na postel, a snad automaticky, jak jsem to dělával předtím, jsem mu položil ruku na rameno, aniž by mi došlo, že to vlastně už není ani potřeba.
Chvilku jsem se díval do jeho rozkapaných očí… Strašně rád bych ho objal, ale v téhle chvíli jsem si to ještě netroufl, ne dokud doktor neřekne, že je všechno v naprostém pořádku. Nechtěl jsem Limu nějak ublížit.
Tak jsem ho aspoň chytil za ruku a přitiskl si ji ke rtům.
„Jsem za tebe strašně šťastný, že to dobře dopadlo,“ znovu jsem mu ruku políbil. „Vážně mám velkou radost. Ani nevíš jak.“
Nakonec jsem to stejně nevydržel. Natáhl jsem se k němu a políbil ho na rty.
Možná to je poslední polibek, a on potom odejde, protože se mu třeba nelíbím. Co já vím. Ale i kdyby to tak bylo, nelitoval bych.
„Jak tě vyšetří, pojedeme domů, ano?“ zašeptal jsem do jeho rtů, a pak se znovu narovnal.
Nějak jsem najednou nevěděl, co mám víc říct, nebo co mám dělat. Byl jsem z toho vedle, stejně jako Li-Wei…
Li-Wei
Věděl jsem přesně, kdo je kdo, protože Xiho bych poznal mezi tisíci.
Nespouštěl jsem z něj oči, a skoro zapomněl na Juna, který se mi ale připomněl sám.
"Ahoj, taky mě… těší…" vykoktal jsem ze sebe, přijal nabízenou ruku, a užíval si ten pocit, kdy jsem viděl každý jeho pohyb.
Když si pak ke mně přisedl Xi…
Já vím, že doktor říkal, že mám být v klidu a opatrný, ale tohle nešlo. Hlavně, když jsem si vzpomněl na Xiova slova o tom, že mu možná odejdu, až ho uvidím.
Když se narovnal, poposunul jsem se k němu, a pak se mu vrhnul kolem krku.
Chvilku jsem ho na sebe tiskl, než jsem se kousek odtáhl, ale jen tak, abych mohl vzít jeho obličej do dlaní.
Jo, tohoto se asi nezbavím. Přejížděl jsem prsty po jeho kůži, přes čelo, obočí, oči, drobné vějířky vrásek, nos, čelisti, bradu, a nakonec se zastavil u rtů.
Zároveň jsem to všechno sledoval i očima, a nemohl se se vynadívat.
Až jsem se dost nasytil, pevně jsem ho sevřel a konečně se mu pořádně zadíval do těch jeho nádherných tmavých očí.
Mírně jsem se zamračil a zatvářil se přísně.
„Luo Xi-Wangu. Jak tě mohlo napadnout, že až tě uvidím, tak od tebe odejdu?" povolil jsem své stažené obočí i přísný výraz a pousmál se.
„Už jsem ti jednou řekl, že pro mě, jsi krásný tady," jednou dlaní jsem sjel na jeho hruď a dotkl se místa, kde mu bušilo srdce. „Kvůli tomu, co máš uvnitř sebe, jsem se do tebe zamiloval, a to, že tě můžu konečně vidět, je jen třešnička na dortu. Jsi krásný, a spíš já nechápu, jak někdo, tak úžasný, laskavý a hodný jako ty, se mohl zamilovat do někoho bezcenného a naivního, jako jsem já."
Když jsem viděl, že začíná otevírat pusu, a obočí se mu mírně stáhlo, nejspíš kvůli tomu, co jsem řekl, přiložil jsem mu prsty na rty a přitáhl se blíž.
„Pššš, já vím, já vím, nemám se podceňovat," zašeptal jsem. „Ale protentokrát to nech být a polib mě. Prostě mě líbej a nic neřeš."
S těmi slovy jsem oddělal prsty a vyměnil je za své rty.
Xi-Wang
Vážně jsem chtěl Limu vyhubovat za to, co o sobě znovu řekl. Ale, jako kdyby to věděl, nedovolil mi to. Vrhnul se mi kolem krku, až jsem dostal strach, že si ublíží.
Vážně by měl být teď víc opatrný…
Ale přesto jsem polibek neodmítl. Pevně jsem ho sevřel v objeti a držel, dokud nám nezačal docházet dech, a my se konečně přestali líbat.
Pořád cítím ty jeho prsty na tváři, když ji zkoumal. Ale tentokrát to bylo jiné… Zvláštní a uspokojující, uklidňující, když jsem věděl, že je to jen pro jeho potvrzení, že jsem to opravdu já, a že jsem takový, jakého si mě představoval.
Aspoň jsem v to doufal.
„Měl bys být opatrný,“ nakonec jsem ho pohladil po zádech a mírně ho od sebe odtáhl.
„Za chvilku přijde doktor, měl bys oči šetřit, máš je rozkapané.“
Pohladil jsem Lia po tváři a palcem mu přejel přes vlhké rty od polibku.
„Vážně jsem moc rád, že to vyšlo. Opravdu…“
A pak mě něco napadlo, když se mi připomněly jeho slova o tom, že je bezcenný…
Narovnal jsem se, vytáhl jsem mobil z kapsy a hned jsem v galerii našel jeho fotku, kterou jsem si udělal, když jsem mu poprvé udělal ten extra účes.
„Nevím, jestli to dobře s těmi rozkapanýma očima uvidíš, ale… Znáš tohoto člověka?“ dal jsem mu telefon před oči.
Netušil jsem, jak zareaguje. Sám sebe naposledy viděl, když byl ještě malé dítě, a od té doby se z něj stal muž. Moc hezký muž…
Li-Wei
Byl jsem rád, že Xi mou nabídku neodmítl.
Po jeho slovech jsem se ale musel usmát, protože něco takového jsem od něj čekal.
„Budu opatrný, neboj, jen jsem si nemohl pomoct. Jsem… jsem moc šťastný, víš?" do očí mi vstoupily slzy a já se je snažil rychle potlačit. „Jsem šťastný, že tě vidím, a taky… vědět, že pro tebe něco znamenám."
Zrudl jsem, a pak se zadíval na fotku, kterou mi Xi ukázal. Vzal jsem mobil do ruky a nechápavě zíral.
Musel jsem uznat, že ten účes byl vážně dílo hodné mistra.
A ta tvář...
Rozhlédl jsem se po pokoji a všiml si zrcadla nad umyvadlem.
Vrátil jsem Ximu mobil, a pak slezl z postele. Zatočila se mi hlava, ale vyrovnal jsem to, a pak udělal první kroky, kdy jsem viděl pod nohy a mohl sledovat, jak jdu.
Zastavil jsem se před zrcadlem a prsty se dotkl své tváře.
Vážně jsem to byl já?
Netušil jsem, že až tak moc jde vidět, že jsem míšenec. Vlasy jsem měl rozcuchané, obličej trochu pomačkaný, ale nepřišel jsem si nijak extra hezký.
Možná jen ty oči, jejich barva, která byla tak odlišná od té Xi-Wangovy.
„Tohle jsem vážně já?" zašeptal jsem.
Xi-Wang
Počítal jsem s tím, že Li zavrtí hlavou, a řekne, že toho člověka nezná, nebo se bude ptát, kdo to je.
Ale bylo vidět, že není hloupý. Brzy mu to došlo.
Rychle jsem schoval mobil do kapsy a vyskočil na nohy, když jsem viděl, jak zavrávoral. Ale on to v pohodě vyrovnal, a když získal jistotu pomalu začal kráčet k zrcadlu. Byl jako nemluvně, které se učí chodit. Ale zvládl to až k umyvadlu, a pak se na sebe zahleděl, jako by nechtěl věřit tomu, že je to vážně on.
„Ano, jsi to opravdu ty. Vidíš?“ zastavil jsem se za ním a také přes jeho rameno nahlédl do zrcadla.
Bylo to zvláštní se tak na nás dívat do odrazu zrcadla a vědět, že to samé vidí i Li-Wei.
„Teď už to není jen pouhá fráze, když ti řeknu: Vidíš?“
Omotal jsem ruce kolem jeho hrudi a přitiskl si ho k sobě. Nejraději bych tak stál snad pořád. Nemohl jsem se prostě vynadívat a vážně jsem byl moc šťastný.
„Už o sobě nikdy nepochybuj, když jsi tak krásný. Víš, nejdřív jsem se zahleděl do tvé krásy. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale postupně… Chytil jsi mě za srdce. Zakousl ses do něho, jak vzteklý buldok, a už se nepustil. I kdybys vypadal jak čarodějnice, tak to, co máš uvnitř, ti nikdo nevezme,“ jednu ruku jsem mu na moment přiložil na hruď, kde bilo jeho srdce, tak, jak to dělal předtím on mě.
Políbil jsem ho na krk, a nejspíš bych ho otočil k sobě a vrhl se i na jeho rty, kdyby se neozvalo zaklepání a nevešla dovnitř sestra s tím, že si jde pro Liho.
„Počkám na tebe, a pak pojedeme domů,“ pustil jsem ho a předal sestře, aby mohl jít na to vyšetření, a my konečně mohli odsud odejít. „Já ti zatím sbalím a nachystám věci na převlečení.“
Ne, že by mi nemocnice vadily, ale přeci jen, doma je doma…
Li-Wei
Slyšet Xiho říkat, že jsem krásný, mi znělo jako pohlazení. Když řekl, že se napřed zahleděl do mé krásy, jen jsem zčervenal. Nedokázal jsem na to nic říct, a ani vlastně nebylo co.
Užíval jsem si ten pohled na nás dva v odrazu zrcadla, užíval si Xiovo objetí, a nejspíš bych tak stál i roky, kdyby nepřišla sestra.
Ani mi nepřipadlo, že už uběhla půl hodina, měl jsem pocit, že je to jen pár minut, kdy si Xi přisedl ke mně na postel.
Trochu nelibě jsem Xiho pustil, a sledoval, jak odchází. Zíral jsem na ty dveře a myslím, že jsem se culil jako idiot.
„Pane, Garsone!" vytrhl mě až hlas sestry, která se mírně mračila a zatvářila se netrpělivě. „Vím, že je to pro vás všechno nové, ale nemáme na to celý den, a určitě i vy chcete být co nejrychleji doma."
„Pro-promiňte…" zamumlal jsem omluvně.
„V pořádku… taky jsem byla zamilovaná…" zasmála se nakonec, a já po jejich slovech zrudl jako rak.
Vyvedla mě pak z pokoje a zavedla na ošetřovnu, kde už čekal doktor.
Byl jsem z toho pořád u vytržení, neustále se rozhlížel kolem, a několikrát na mě museli i dvakrát promluvit, abych je vnímal.
Provedli sérii testů, které opravdu byly během chvilky hotové, nechali mě převléknout, a pak odvedli do doktorovy kanceláře.
Sestra pak zašla ještě pro Xiho, protože i s ním chtěl doktor mluvit, a nakonec se vrátila i s Junem.
„Posaďte se, pánové," ukázal doktor na dvě volné křesla, a já znovu sledoval Xiho, jak se pohybuje, jak si sedá, výraz v jeho tváři, jeho gesta.
Nejspíš bych na něj hleděl dál, kdyby mě nevyrušilo ostré zakašlání.
„Pane Garsone, ještě to chvilku vydržte, pak se můžete na pana Lua dívat jako na svatý obrázek, jak dlouho budete chtít."
Doktor se sice zatvářil přísně, ale neuniklo mi drobné pozvednutí koutku úst, a taky jsem zaregistroval, jak se Jun šklebí, a významně se na Xiho podíval.
„Takže… pokud se nic nezměnilo, tak vy, pane Garsone, nemáte nikoho, kromě pana Lua, kdo by se o vás staral, je to tak?"
„Ano," přikývl jsem a trochu se v křesle nahrbil.
„Dobrá. Pak je to o to snadnější, když vás tu mám pohromadě. Operace i následné testy proběhly úspěšně a bez větších potíží. Ale to neznamená, že tímhle to končí. Teď musíte být obzvlášť opatrný. Během tří dnů žádné prudké pohyby. Jen odpočívat a ležet. Žádné běhání, dlouhé chození nebo postávání, sledování televize nebo čtení. Musíte nechat oči, ať si zvyknou. Po třech dnech, pokud se vám zrak nezhorší, nebo nezačnete cítit bolest, se můžete začít pomalu vracet do běžného režimu. Obličej omývat pouze vlažnou vodou, a během těch tří dnů se nekoupat v horké vodě, pouze osprchovat, ale opět, žádná vařící voda, a hodinu pod sprchou, ano?"
Snažil jsem se všechno si to zapamatovat, a měl pocit, že se snad v těch třech dnech zblázním.
„Podepíšete mi ještě nějaké papíry, a pořiďte si sluneční brýle. Když půjdete ven a bude svítit slunce, musíte nosit sluneční brýle. Každého půl roku budete jezdit na pravidelné kontroly, protože není vyloučeno, že později budete muset začít nosit dioptrické brýle. Dávejte si pozor na prach a jiné nečistoty, a hlavně, kdykoliv vás začne silněji bolet hlava, okamžitě volejte nebo přijeďte. Hlavně teď ze začátku je pro vás všechno hodně nebezpečné, a nic se nesmí podcenit a zanedbat."
Bylo zvláštní se podepisovat a vidět na to. Naučil mě to Long, i když mi to ani nepřipadlo jako moje jméno. Papíry jsem si ani nepřečetl, protože polovině slov jsem nerozuměl.
„Tak… to by bylo tohle. Teď ještě jedna věc a můžete jít. Proto jsem si nechal zavolat i vás dva. Během prvních čtrnácti dnů se panu Garsonovi musí každý den vykapávat oči. A jsou tři možnosti, jak to udělat. Nevím přesně, co se děje, ale předpokládám, že pan Garson musí být hlídaný. Takže… buď mu budete oči vykapávat sami, není to nijak složité, a sestra by vám to ukázala, je to otázka pěti minut. Nebo sem bude pan Garson každý den dojíždět, není ale jisté, jestli ho vždy hned přijmeme, takže muže čekat i hodinu, než na něj přijde řada, a nebo poslední možnost, bude k vám každý den jezdit určená sestra, která bude panu Garsonovi oči vykapávat. Po čtrnácti dnech, až se určené množství roztoku vykape, pak bude muset pan Garson stejně přijet ještě na jedno vyšetření, abysme se ujistili, že je vše v pořádku. Takže je to na vás, kterou variantu vyberete, klidně se mezi sebou domluvte. Počkám za dveřma, v klidu to promyslete, a pak zavolejte."
S těmi slovy se doktor zvedl a odešel.
„Zvládneme to," prohlásil jsem sotva za ním zapadly dveře, dřív než Jun a Xi otevřeli pusu. „Chci říct… dojíždět každý den do nemocnice bude i pro vás dost náročné, a aby jezdila každý den sestra k nám… Jsou to peníze navíc, a i pro ni to bude určitě vyčerpávající. Ale záleží na vás."
Pokrčil jsem rameny a trochu omluvně se usmál, že jsem něco takového navrhl.
Xi-Wang
Zatímco Li odešel na vyšetření, začal jsem mu balit věci.
Bylo zvláštní držet slepeckou hůl a vědět, že je to už nepotřebná věc pro Liho.
Na moment jsem zavřel oči a zkusil se s tou holí projít po pokoji. Ale když jsem narazil do skříně, a Jun se mi začal smát, vzdal jsem to. Poskládal jsem hůl do tašky a vrátil se k balení. Liovy čisté věci jsem nachystal na postel, a pak už jsme čekali, až nás zavolají.
Byl jsem rád, že jsme tam byli všichni tři. I když nám doktor dal papíry, přesto to bylo hodně informací, a bylo potřeba na nic nezapomenout.
Chtěl jsem mu hned říct, že budeme Liovi kapat do očí sami, ale on ani nepočkal na odpověď a odešel.
„Jasně, že to zvládnem. A když ne my, tak Su určitě. Je sice technička, ale má vystudovanou lékařskou fakultu. Však ti brala krev a zvládla to v pohodě, ne?“ usmál se Jun, a já bych přísahal, že se nesl jako páv, když mluvil o Su, že má vystudovanou lékařskou fakultu.
„Jo,“ vložil jsem se do toho já. „Peníze nejsou problém, s tím si Li vůbec nedělej hlavu. Ale jde spíš o to, aby k nám jezdilo co nejméně lidí. Takže, jak říkal Jun, budeme ti kapat do očí my,“ poplácal jsem ho po ruce, a pak jsem ukázal Junovi, aby zavolal doktora.
Ještě jsme se s ním domluvili, co a jak, a pak už nic nebránilo tomu, abychom se sbalili a odešli.
Jun šel s Liem do pokoje, já ještě zůstal na moment u doktora, aby mi předal veškeré papíry a recept na roztok do očí, který si máme vyzvednout v lékárně. A taky mi předložil účet za operaci. Hned jsem před ním provedl převod, s tím, že zbytek léčení doplatím potom. A taky jsem doktora ujistil, že až bude všechno v klidu, a situace se uklidní, zajistím Limu pojištění.
Když jsem došel za klukama do pokoje, Li si oblékal už mikinu, a Jun držel v ruce tašku a čekali na mě.
Li-Wei si přehodil kapuci přes hlavu, na oči jsem mu nasadil své sluneční brýle.
„Tak jedeme,“ dal jsem povel a pomalu jsme se vydali na parkoviště.
Sedl jsem si za volant, a Jun s Liem na můj příkaz dozadu.
Nespěchal jsem. I když se Li díval na svět skrz sluneční brýle, bylo to pro něj všechno nové, a určitě hodně emotivní. Tolik roků neviděl, a teď dostal novou šanci. Vzal jsem to i oklikou. Na jedné křižovatce, kde jsme zastavili, jsem Liovi ukázal na jeden dům.
„Tam, v desátém patře jsme bydleli…“
Později, když jsme vyjeli z centra, zastavili jsme ještě v lékárně pro roztok, a pak už jsem zamířil rovnou domů, kde jsem zase vjel rovnou do garáže.