Xi-Wang
Než se Jun přestěhoval s věcmi dolů do pracovny, spíchl jsem prozatím malou snídani a uvařil kávu, abychom nebyli hladní, a pak jsem se s tím nastěhoval za Junem do pracovny.
Řekl jsem mu všechno, co jsem dva dny předtím nestihl. Sepsali jsme to, co budeme potřebovat zařídit, projeli jsme mapu a zaznačili místa, o kterých jsem věděl, nebo měl aspoň informace, že Long operuje. Bylo toho celkem dost, ale věděli jsme, že je to jen zlomek toho, kde všude se pohybuje, a kde všude provádí své obchody a má prsty.
Abychom eliminovali zbytečný pohyb aspoň jednoho z nás, domluvil jsem se, že u šéfa zařídím, aby Jun nemusel nějaký čas do kanceláře. Já tam, bohužel, budu muset dojíždět už jen proto, že Long nebyla jediná moje práce, a musel jsem být v kontaktu se šéfem, a všechno se po telefonu vyřídit nedá. A taky jsme měli v samovazbě jednoho váženého hosta, a to se muselo vyřídit co nejdříve, a věděl jsem, že se to bez komplikací neobejde.
„Budu muset jet do kanceláře hned po snídani, už jen proto, že nejsme na příjmu, a nikdo neví, co s námi je,“ zavřel jsem notebook, když jsme skončili a mrknul jsem na hodiny.
Jo, čas pokročil, a pokud se včas nenahlásím, mohl by být problém.
Oba jsme potom šli do kuchyně, kde jsem tentokrát Juna zaměstnal, aby zas nepřišel k hotovému, a trochu pomohl s jídlem, když už tady je.
„Od Lia ani krok, a nepůjdete ani ven, jasné?“ otočil jsem se ještě na Juna, když jsme byli hotoví.
Když přikývl, že rozumí, šel jsem do ložnice, abych se podíval na Liho.
Byl tak roztomilý, když spal roztažený na celé posteli a v ruce mačkal můj polštář. Měl jsem chuť ho hned taky pomačkat a celého o opusovat. Ale věděl jsem, že se musím držet zpátky.
Přisedl jsem na postel a opatrně se Liho dotkl.
„Li-Wei, vstávej. Je skoro devět hodin, a měl bys posnídat, ať si můžeš dát léky. Snídaně je už připravená…“
Li-Wei
Ani tentokrát jsem neměl zlé sny, a dokonce mě nevzbudil ani občasný hluk, který jsem povědomě vnímal.
Pak jsem zaslechl Xiho hlas a ucítil jeho dotek.
Pevněji jsem objal polštář, snad v domnění, že je to Xi, víc do něj zabořil obličej a zabručel.
Teprve, až když na mě Xi znovu promluvil, jsem začal víc vnímat, a odlepil tvář od polštáře.
Nakonec jsem se nějakým způsobem vyhrabal z postele a odšoural se do koupelny.
Udělal jsem ze sebe trochu člověka, převlékl se do domácích věcí, které mi Xi podal, a pak jsme spolu přešli do kuchyně.
„Dobré ráno, snídaně je na stole," uslyšel jsem Junův veselý hlas, a pozdrav jsem opětoval.
Cítil jsem se trochu nesvůj, protože jsem nebyl na něco takového zvyklý, a hlavně, jak jsem snídani nechystal sám, tak jsem si ani pořádně nevěděl kam sednout.
Rozpačitě jsem přešlápl, ale Xi si toho nejspíš všimnul, protože mě odvedl ke stoličce, abych se mohl posadit.
Rovnou mi přinesl i léky, dokonce bych přísahal, že i počkal, dokud jsem je nespolkl, a pak jsme už všichni tři posnídali.
Opravdu jsem si pochutnal, a hned to taky Junovi pochválil.
Xi se pak s Junem ještě domluvili na pár věcech ohledně práce, a pak už jsem zůstal s Junem sám.
„Dneska máš prý odpočívat a nechat všechno na nás. Takže oběd udělám já, a Xi pak spíchne večeři. Vyvalíme se v obýváku, koupili jsme včera se Su kýbl zmrzliny a šlehačku, tak se pořádně napráskáme, pustím nějaký film, nebo ti můžu donést knížku. Zapomněli jsme ti včera říct, že Xi dostal něco v nemocnici, ale nebyl si jistý, jaký druh knížek se ti líbí, a už jsme se potom nějak nedostali k tomu, abysme se tě zeptali. Takže, dneska stačí říct, a máš to mít."
S těmi slovy už mě Jun tlačil do obýváku, a než jsem stihl zaprotestovat, už mě usadil na pohovku.
Byl jsem v šoku, a vlastně ani nevěděl, co dělat. I když mě Long rozmazloval, takhle daleko nikdy nezašel.
Xi-Wang
Byl jsem rád, že Limu snídaně chutnala, i když ze začátku vypadal, jako by si ke stolu ani nechtěl sednout. Ale nejspíš si nebyl jistý kam.
Když jsme pojedli, úklid jsem nechal na nich, a šel se obléct a posbírat věci do práce.
Moc se mi nechtělo, protože jsem věděl, že mě čeká náročný den, a pokud to klapne, tak ještě náročný týden.
V práci jsem si dal věci do kanceláře a šel rovnou za šéfem, který už na mě čekal.
Nahlásil jsem mu nové číslo, i Junovo, a vysvětlil mu situaci, proč všechno tohle.
Nemohl jsem prostě dovolit, aby mě Long našel podle telefonu, zvlášť, když je svědek zajištěný na novém místě. A šéf věděl, že by Liovi mohla hrozit smrt, jako mnohým jiným, kdyby ho Long našel.
Seděl jsem u něj asi dvě hodiny, než jsem mu vysvětlil všechno, co mám v plánu.
Pak jsem měl pauzu, kterou on potřeboval, aby zařídil všechno potřebné.
Ve chvíli, kdy jsem seděl u sebe v kanceláři a probíral se seznamem, který jsme s Junem vytvořili, dostal jsem celkem hlad, a tak jsem si i v duchu vynadal, že jsem si s sebou nevzal nic na jídlo.
Uvařil jsem si aspoň kafe a pořádně si ho osladil.
Než mě šéf zavolal, uběhla víc jak hodina. Ale věděl jsem, že to nejde zařídit během pěti minut.
„Xi-Wang, proběhne to za dva dny. Je to dost času na to, aby se sehnali lidi, a aby se to nerozšířilo. Udělám rozpis, kdo všechno půjde zajišťovat které místa, a řadoví policisti se rozjedou pozatýkat dealery a překupníky. No, jen asi budeme potřebovat hodně aut a místa pro pasáky a Longovy štětky,“ zamyslel se, a posunul přede mne seznam policistů a detektivů, kteří by byli nápomocni.
Jo, chystal jsem velkou akci, a proto, že to muselo proběhnout co nejdříve, už teď jsem věděl, že další dva dny nejspíš moc nepospím.
Vzal jsem seznam, pročetl jsem si ho, a vyškrtl jsem z něj dvě jména u policistů, u kterých jsem si nebyl jistý.
Šéf na to mrknul a jen přikývl.
„Dám dohromady s Junem, koho kam pošleme. Zprávu dostanou zítra v noci. Všichni by měli být dostupní, takže by neměl být problém, aby se sem dostavili do hodiny. Rozdělení míst ti potom pošlu do zprávy.“
Když už jsem vzpomněl Juna, domluvil jsem se šéfem, jak vysvětlí jeho dlouhodobou nepřítomnost.
Bylo něco kolem třetí hodiny, když jsme konečně skončili, a já se mohl rozjet domů.
Měl jsem hlad jako vlk, a jen jsem doufal, že mi od oběda něco zůstalo.
Li-Wei
Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslel.
Nebyl jsem zvyklý lenošit, tak jsem měl ze začátku strach, ale Jun byl zábavný společník.
S obědem jsem mu nakonec pomohl, schovali jsme jednu porci i pro Xiho, a pojedli sami, protože jsme nevěděli kdy se vrátí.
Přinesl i ten kýbl zmrzliny a šlehačku, a já měl pocit, že mi za chvilku praskne břicho.
Dozvěděl jsem se od něj zase něco nového, já mu naopak pověděl o svém snu, a připadal si, jako by byl Jun můj starší bratr.
Pak přišli na řadu zase historky z jeho práce, ve kterých hodně často opěvoval Xiho, a mě to něco připomnělo.
„Můžu se na něco zeptat, June? Možná to bude ode mě drzé, ale… Jak je to mezi tebou a Xi-Wangem?" vyhrkl jsem rychle a přerušil jeho výklad nějakého policejního zásahu, kdy stál Xi sám údajně proti pěti ozbrojeným pašerákům.
Chvilku bylo ticho, až jsem se bál, že jsem Juna urazil, nebo tak něco, ale pak jsem skoro nadskočil, když se začal najednou smát.
„Pro-promiň…" zalykal se smíchem, a já se mírně zamračil.
„Omlouvám se, opravdu,“ řekl Jun, když se uklidnil, a už se jen pochechtával.
Nejspíš si všiml mého staženého obočí.
„Meng je idiot. Jenom tě chtěl zmást. Moc dobře ví, že nejsem gay. Xi je super parťák a skvělý nadřízený. Taky dobrý přítel, ale nic víc. Takže neboj, je celý jen tvůj."
Po jeho slovech jsem okamžitě zrudl a zamával rukou ve vzduchu.
„To… to není… takhle…" koktal jsem.
„V pohodě. Vím, že ho máš moc rád, a on tebe taky. Jen se bojí a je to strašný paličák, takže mu některé věci chvilku trvají, než mu dojdou do té tvrdé palice. Ale věř mi, že když mu dáš šanci a budeš trpělivý, překvapí tě."
Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale zase ji zavřel, protože jsem nějak nevěděl, co na tohle říct.
„A ty? Máš někoho, koho máš rád?" zeptal jsem se po chvilce nakonec.
„Jo. Někdo tu je…"
„Opravdu? A kdo?" zeptal jsem se zvědavě, jak jsem to nedokázal udržet v sobě.
„No… je to Su…"
Dal bych ruku do ohně za to, že Jun se teď zatvářil rozpačitě.
„Su? Ale to je skvělé! Přeju vám to!" zasmál jsem se tentokrát já, a byl za ně opravdu rád.
Ještě chvilku jsme si povídali, teda já spíš poslouchal, protože jako by najednou z Juna spadla nějaká zábrana, a začal o Su nadšeně vykládat.
Mrzelo ho, že to musí ale tajit v práci, protože tohle na policii neviděli rádi, navíc každý byl z jiného oddělení, a Suin šéf prý byl zamindrákovaný idiot, který by ji udělal ze života peklo, kdyby to zjistil. Ale půjde prý brzo do penze, a ten, kdo by měl nastoupit místo něho, je v tomhle ohledu tolerantní.
Ani jsem si neuvědomil, jak ten čas rychle utekl. Až když jsme uslyšeli klíče v zámku, uvědomil jsem si, že jsou skoro čtyři odpoledne.
Xi-Wang
Až skoro do garáže jsem slyšel, jak se Li a Jun vesele baví. Byl jsem rád, že je všechno v pohodě, i když mě na moment napadlo, co tak asi Jun může Liovi vykládat. Je to slepičí prdelka a fantasta. Ale přímý člověk a kamarádský. Tak jsem věděl, že to nebude nic, co by mohlo nějak někomu ublížit.
„Jsem doma,“ dveře do garáže jsem pro jistotu zase zamknul, vyzul jsem se a zamířil rovnou do obýváku, kde jsem na stolek odložil věci z práce.
„Jak vám to tu šlo? Nechali jste mi něco od oběda? Mám docela hlad,“ postěžoval jsem si. „Neměl jsem moc času nic pojíst, takže od snídaně jsem měl jen jedno přeslazené kafe.“
Sundal jsem si sako, přehodil ho přes opěradlo křesla a začal si odepínat popruhy, abych mohl odložit i zbraň. Ale oddychl jsem si teprve, až jsem si sundal kravatu a rozepnul košili.
„Půjdu se osprchovat, a pak se najím. Jo,“ zastavil jsem se ještě a otočil se na Liho. „Nevadilo by ti, kdybys udělal večeři? Potřeboval bych s Junem udělat nějakou práci, která nepočká.“
Pohledem jsem se zastavil na Liovi. Seděl na gauči a hlavu měl otočenou mým směrem.
Vypadalo to, jako by se na mě díval.
Znovu jsem si vzpomněl na tu operaci, a moc jsem si přál, aby to dobře všechno dopadlo.
Li se tvářil docela spokojeně a dokonce…
Viděl jsem dobře?
Došel jsem k němu a otřel jsem palcem koutek jeho úst.
„Měl jsi tu čokoládu,“ olízl jsem si prst. „Co jste měli dobrého?“
„Ehmm… jdi se osprchovat, my ti zatím nachystáme oběd,“ ozval se za mnou Jun, když jsem tak chvilku zůstal nakloněný nad Liem, jako bych ho chtěl políbit.
„Jo, už jdu…“ zabručel jsem, ale narovnal jsem se, odnesl jsem si věci do pracovny, pak jsem skočil do ložnice po domácí oblečení, a hned jsem zaplul do koupelny, abych se mohl co nejdříve najíst, protože můj žaludek už protestoval docela hlasitě.
Li-Wei
Myslel jsem, že mě asi brzo klepne, když do obýváku vrazil Xi a hned si začal stěžovat.
Ale přišlo mi to strašně roztomilé, a ihned jsem otočil hlavu jeho směrem, jako bych se chtěl podívat, jak se u toho tváří.
A pak mi opět vzal všechna slova z pusy, když jsem ucítil jeho palec u svých rtů, a jeho dech byl až příliš blízko. Jen jsem vydechl, a pak rychle sklonil hlavu, abych skryl červenající se tváře.
„Vidíš, já ti to říkal,“ lehce do mě drcnul Jun, když jsme spolu ohřívali Ximu jídlo.
„To… to nic nebylo… Jen je prostě laskavý," zamumlal jsem a snažil se zakrýt rozpaky.
„Prdlajs, v tom je víc."
Myslím, že Jun by se uchytil i jako dohazovač, ale byl hrozně fajn, a já si ho moc oblíbil.
Když pak Xi zasedl k obědu, udělal jsem ještě kávu, zatímco vykládal, jen tak zběžně, co nového v práci.
Slíbil jsem, že udělám večeři a nebudu je rušit, aby měli klid, a až prostě budou mít hotovo, ať přijdou.
Věděl jsem, že mají moc práce, a vlastně dvojnásob náročnou, protože šlo o Longa, takže by mi ani svědomí nedovolilo, abych nějak protestoval.
Netušil jsem, jak kolik času jim to zabere, tak jsem se raději do přípravy pustil hned. Udělal jsem vydatné, a přitom lehké jídlo, a navrch k tomu udělal bochánky s krémovou náplní, které původem teda nebyly z Číny, ale četl jsem je v kuchařce, a hrozně je chtěl zkusit.
Uklidil jsem po sobě, zjistil, že je něco po půl sedmé, a po chvilce přemýšlení jsem odešel do obýváku a natáhl se na gauč.
Opravdu jsem je nechtěl rušit, a nevím, jestli to bylo těma lékama, nebo prostě ještě dozvuky nervů, ale říkal jsem si, že bych si na chvilku zdřímnul.
Jenže sotva jsem položil hlavu na měkký polštářek, usnul jsem, jako kdyby mě do vody hodil.
Xi-Wang
Oběd byl výborný, a můj žaludek ho taky přivítal s povděkem. Dojedl jsem, pochválil jim jídlo, a pak už jsme se s Junem přestěhovali do pracovny.
Bylo toho hodně, co bylo potřeba zařídit. Na druhý den na večer, jsme měli plánovanou operační poradu s vybranými policisty a detektivy, kteří se toho měli účastnit.
Tak jsme s Junem znovu probrali seznam, kdy i on souhlasil s tím, že ty dva vyškrtnuté by taky dal pryč.
Znovu jsme procházeli místa, kde jsme měli udeřit, a přidělovali je jednotlivým lidem.
Ze zdrojů od informátorů jsme věděli, kde přibližně se pohybují dealeři drog, a ty měli zajistit řadoví policisté, kteří budou v civilu, abychom je hned nevyplašili.
Bude to náročná akce, která začne ve stejný čas na hodně místech.
Jen, co jsme skončili, poslal jsem zprávu šéfovi, který mi ji nejpozději do rána potvrdí a svolá operační na určitou hodinu. Dá mi vědět hodinu před začátkem porady, takže budu muset být od odpoledne v pohotovosti.
Vypili jsme snad litry kávy a čaje, než jsme skončili. Občas jsme se zaposlouchali, jestli je vedle všechno v pořádku, a když se při jedné pauze vrátil Jun ze záchodu, prohlásil, že Li spí jak mimino, že přes něj přehodil deku, aby mu nebyla zima.
Když jsem se podíval na hodinky, mírně jsem se zděsil. Bylo skoro půl desáté, a my ještě ani nevečeřeli. Já i Jun jsme na to sice byli zvyklí, ale Li si měl vzít prášky a nejspíš to celé zaspal.
Zatím co šel Jun nachystat stůl do kuchyně, a připravit jídlo, co uvařil Li-Wei, já ho šel vzbudit.
Byl chudák rozespalý a v první chvíli nevěděl, která bije, ale nakonec se zvedl, a společně jsme šli do kuchyně, abychom pojedli a mohli konečně jít do postele jako normální lidi.
Li-Wei
Myslím, že jsem večer tentokrát ani nestihl Ximu popřát dobrou noc.
I když jsem prospal skoro půlku dne, u večeře jsem skoro usínal, a do koupelny i postele mi musel pomáhat Xi.
Nejspíš to opravdu bylo těma lékama, a já doufal, že to přejde.
Ráno se mi ovšem podařilo vstát dříve než ti dva, a cítil se odpočatý jako nikdy.
Opatrně, abych Xiho nevzbudil, jsem se vysoukal z postele, odšoural se do koupelny, a pak do kuchyně. Pustil jsem se do přípravy snídaně, a sotva jsem ji dokončil, ozval se Jun, následován Xiem.
Po snídani se oba odebrali do pracovny, jen jsem Xiho poprosil, ať mě navede, co a jak s pračkou, protože jsem se docela nudil a chtěl jsem něco dělat.
Takhle jsem se aspoň do oběda zabavil, a když mi Xi řekl, že odpoledne bude muset odejít na důležitou schůzku, udělal jsem mu ještě svačinu.
Byly asi tři hodiny odpoledne, když mu volali, takže se jen rychle rozloučil, dal pokyny Junovi, popadl svačinu a zmizel.
Jun mi pomohl s nádobím, a pak se odebral do pracovny, protože měl být součástí porady aspoň přes videohovor, když mě musel hlídat.
Docela mě to i mrzelo, nechtěl jsem je nijak omezovat, ale věděl jsem, že moje protesty by byly okamžitě zamítnuty.
Já se nakonec zahrabal s knížkou do postele, vylezl akorát, abych udělal večeři a spolkl prášky, které mi Jun nachystal, když měli pauzu, znovu zalezl do peřin, a vlastně jsem ani nevěděl, kdy Xi přišel, protože jsem usnul s knížkou na peřině.
Druhý den probíhal v podobném duchu, jen s tím rozdílem, že Xi odešel už někdy před obědem a vrátil se až na večer.
Nemusel jsem ho ani vidět, abych pochopil, že je unavený, takže jsem tentokrát já jemu pomohl v koupelně se osprchovat, a pak ho dostrkal do postele.
Za celou dobu, co jsme byli v novém bytě, a Xi rozjel tu akci proti Longovi jsem si přál jen jediné.
Aby se Ximu nic nestalo. Pokaždé, když byl delší dobu pryč jsem trnul, jestli se mu něco nestalo a jestli je v pořádku.
Prostě...
Byl jsem do něj zamilovaný až po uši.
Xi-Wang
Ty další dva dny byly docela náročné. Chvílemi jsem měl pocit, že si Liho nikdo pořádně nevšímá, a trochu mě to i zamrzelo. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že je to i pro něj. Prostě to chceme co nejdříve ukončit.
Cíleně jsem se zaměřil na oblast, kterou má pod palcem Meng, aby si Long myslel, že opravdu mluvil. Nemusí vědět, že mlčel jako hrob, a to dokonce i ve chvíli, kdy ho začala vyšetřovat vnitřní a pak ho převezli do věznice. Ztráta hodnosti a samozřejmě i práce už pro něj byl ten poslední hřebík do rakve.
Spokojeně jsem se díval, jak ho odváděli do speciálního auta, aby ho mohli převézt. I na tohle byl určený zvláštní ozbrojený tým.
Pro jistotu…
Všichni, kdo se účastnili porady, byli upozornění o přísném utajení, pod hrozbou toho samého, co se stalo Mengovi, a pokud by se zjistil únik informací, padlo by to na všechny hlavy.
Já jsem byl na telefonu jen pro Juna a pro šéfa, ostatní mě mohli kontaktovat pouze přes vysílačku, kterou jsem měl dva dny prakticky přilepenou k ruce i doma.
Druhý den, když jsem se navečer vrátil, jsem jen rychle pojedl, a za Liho asistence se osprchoval a na chvilku se natáhl. Měl jsem odejít z domu už někdy kolem desáté, abychom na oddělení udělali rychlou poradu, předali instrukce těm policistům, kteří budou asistovat při akci, a mohli pak vyrazit v přesně určený čas, aby se stihli rozmístit na určená místa. Měli jsme už zjištěné, kde osoby, které jsme chtěli zajistit bydlí. Takže jsme plánovali jít v noci, a pokud nebudou v místě bydliště, půjdou po nich policisté v terénu, kteří se budou pohybovat s místě jejich obchodů.
Když jsem si aspoň trošku odpočinul, šel jsem se obléct. Odmítl jsem Liovu svačinu. Ne, že bych si ji nedal, ale věděl jsem, že budu dlouho v terénu a na jídlo nebudu mít čas ani potom, co se vrátím na oddělení, protože budou probíhat výslechy a převozy zatčených.
„Buď na vysílačce,“ řekl jsem ještě Junovi. „A nevolejte mi. Ozvu se, až bude po všem. Jen nevím, kdy se vrátím.“
Zkontroloval jsem si ještě zbraň a schoval ji do pouzdra. Všechno ostatní jsem měl už v kanceláři. Tentokrát jsem už na sobě neměl oblek. A tmavé oblečení a pohodlné sportovní boty se pro tuhle akci hodilo asi nejvíc.
Li-Wei
I přesto, že jsem věděl, že ten den, kdy bude muset Xi jít do terénu, nastane, když to přišlo, byl jsem úplně v háji.
Snažil jsem se tvářit statečně, ale když Xi ještě ten večer, potom, co se trochu prospal, odešel, úplně jsem zpanikařil. Vůbec jsem mu ani neřekl, co cítím, nepromluvil si s ním, prostě nic, a i když se mě snažil Jun uklidnit, sám jsem z něj cítil jistou nervozitu.
Hlavně mě mrzelo, že kvůli mně musel zůstat Jun se mnou, a nemohl Xiho podpořit.
Zbytek večera a vlastně celou noc jsem jen proseděl na posteli a snažil se poslouchat, jestli náhodou něco nezaslechnu. Ale v domě se po chvíli rozhostilo ticho, což mě docela deprimovalo.
Nakonec jsem popadl Xiho polštář, a aspoň se uklidňoval jeho vůní.
Sice ho nejspíš asi bude muset vyhodit, kvůli tomu, jak jsem ho zuřivě mačkal, ale nemohl jsem si pomoct.
Hned druhý den, co jsem zaslechl Juna, jak šramotí jsem vstal, málem se přerazil, ale jen zklamaně svěsil ramena, protože zatím neměl žádné informace.
Udělali jsme spolu snídani, i když já si jen zobl, hlavně kvůli tomu, abych zajedl prášky.
Teprve až někdy před polednem se Jun dozvěděl, že akce proběhla bez větších obtíží, a všichni jsou v pořádku.
Rozbulel jsem se jak malý kluk a zhroutil se do Junovi náruče, protože se mi strašně ulevilo.
Jenže to bylo zažehnané jen první nebezpečí.
Tušil jsem, že Long to nenechá jen tak, a toho jsem se obával.
Xi-Wang
Byl jsem klidný snad po celou dobu. I během poslední krátké porady a při shromažďování policistů a rozdávání úkolů. I na oddělení, přesto, že byla noc, byla tentokrát pohotovost, a snad všichni, kdo tu dělal, byl v práci. Ti, co nešli do terénu, zajišťovali zázemí, komunikaci, a byli přichystaní na přebrání zatčených a na jejich výslechy.
Ale v momentě, kdy jsem si nasazoval neprůstřelnou vestu, se mi mírně stáhl žaludek.
Snad až teprve teď jsem si uvědomil, jak je celá akce nebezpečná pro každého, kdo bude v terénu. Kdokoliv z těch hajzlů mohl vytáhnout zbraň. Kdokoliv z nás se mohl střetnout i se samotným Longem. I když jsme měli jasné instrukce, co v takovém případě dělat, přesto jsem lehkou nervozitu pocítil, protože jsme se šéfem teď byli zodpovědní za jejich životy.
Já osobně jsem byl na místě, kde se počítalo s největším odporem. Měl jsem při ruce patnáct silně ozbrojených policistů a dalšího detektiva. Všichni jsme se dopravili na místa v neoznačených vozech, ale běžné policejní hlídky dál projížděly město, tak jak bylo zvykem, aby to nebylo nápadné, že tu najednou nikdo není, nebo, že je jich moc. Ale ve chvíli, kdy uslyší hlášení, okamžitě se zapojí do akce i oni.
O naší přepadovce nevěděl ani Mengův šéf. Bylo to v naprostém utajení, a doufali jsme aspoň v osmdesáti procentní úspěch…
Adrenalin mi stoupl do neměřitelných hodnot, když se ozval šéfův povel k akci.
Moje skupina vtrhla do největšího nočního klubu, kde se taky prodávalo nejvíc drog. Okamžitě se strhl křik a zmatek, který byl snad hlasitější než samotná hudba. Někteří hosté se poslušně uložili na zem, jiní se snažili protestovat či se prát. Další se snažili utéct a různě se poschovávat, nebo utéct zadním či předním vchodem. Dva z těch, chtěli uniknout, se zkusili přes zadní vchod prostřílet.
Jenže měli smůlu. A my štěstí.
Policisté byli dobře vycvičení a brzy si s nimi poradili. A naštěstí se jim nepodařilo ani nikoho z hostů nebo policistů zranit.
Když se nám to konečně podařilo uklidnit, začala ta únavnější část. Aspoň pro mne.
Legitimovali jsme postupně všechny hosty, šacovali je, ptali se jich na předem určené otázky, Všechno se přesně zaznamenávalo a nikdo neodešel, dokud neodpověděl na všechno, co jsme se ptali.
Během toho jsem přijímal hlášení i o situaci z dalších míst, a vypadalo, to, že těch osmdesát procent úspěchu se zvýšilo na devadesát. Těch deset procent do sta bylo zatčení Longa. Ale… Měli jsme smůlu.
Ale touhle akcí jsme Longovi veřejně vyhlásili válku. Dali jsme mu najevo, že se ho nebojíme, a že je jen otázkou času, kdy ho úplně zadupeme do země.
Bylo někdy nad ránem, když jsme se postupně přemisťovali na oddělení, kde to hučelo jak v úle. Křik, nadávky zatčených, výslechy, jejich zatčení a postupné převážení do věznic, protože vazební byla nedostačující.
Další den, někdy kolem poledne jsem už skoro padal na hubu, stejně jako ostatní. Ale to, že se nám povedl takový kousek, nám dodávalo nový život do žil a každému stačila krátká pauza, bychom mohli pokračovat, doku nevyslechneme a nezavřeme i toho posledního.
I technici měli ruce plné práce. Měli jsem zajištěno spoustu zbraní a drog, takže i v policejním skladu pro důkazy dneska pracovalo skoro celé osazenstvo.
Li-Wei
I přesto, že Jun dostal zprávu, že je vše v pořádku, pořád jsem byl nervózní. Věděl jsem, že Xi asi musí ještě zařídit spoustu věcí, ale prostě mi to nedalo. Jediné, co mě utěšovalo, byla skutečnost, že je Xi v pořádku.
Teda aspoň jsem v to doufal.
Díky nervozitě, se mi dokonce tentokrát podařilo připálit oběd, a nový musel uvařit Jun.
Já se v něm nakonec jen trochu porýpal a snad každou chvilku kontroloval hodiny, protože už mi to přišlo jako hrozně dlouhá doba, a čím víc se blížil večer, tím jsem zase upadal do deprese.
Přišlo mi, že ručička snad schválně stojí, a abych se nějak zaměstnal, začal jsem uklízet, přerovnávat věci v lednici, ve skříni, až mě Jun nejspíš musel mít plné zuby.
Ale ten byl taky často zavřený v pracovně, takže jsem si tentokrát přišel trochu zbytečný.
Na večeři jsme si udělali salát, který jsem musel sníst kvůli práškům, a pak na chvilku propadl i hysterii, protože Xi se neozýval a pořád se nevracel.
Nakonec mě Jun poslal do postele, i když jsem stejně oka nezamhouřil a měl snad odstáté uši, jak jsem poslouchal, jestli něco neuslyším.
Ale nakonec jsem z těch nervů, a z toho, že jsem den předtím vůbec nespal i na chvilku usnul.
Xi-Wang
Bylo to opravdu náročné. Měl jsem hlavu už skoro jak pátrací balón. A čím pozdější hodina byla, tím menší trpělivost jsem s některými zatčenými měl. A tak nebylo divu, že po jednom mém výbuchu se jeden z dealerů strachy tak třásl, že nám nakonec řekl i svoje číslo bot, a co měl den předtím k snídani.
Někdy kolem osmé večer se to konečně celé uklidnilo.
Ti, kterých už nebylo potřeba, už odjeli domů, a zůstali na oddělení už jen ti, co měli ještě nějakou práci na dodělání.
Šéf celý den byl u sebe v kanceláři, nebo se zúčastnil výslechů u některých zvlášť důležitých lidí, aby měl informace z první ruky.
Když jsem k němu pak v devět večer dorazil, seděl za svým stolem a rukama si podepíral hlavu.
Stejně jako já a ostatní, toho už měl celkem dost a těšil se, až bude moct zalézt do postele.
Právě ukončil hovor s prokurátorem, a potřeboval potom na chvíli aspoň takhle vypnout.
Ale když jsem došel, hned začal fungovat, jako by byl právě čerstvě vyspaný. Strávil jsem u něj další hodinu a půl, než jsme si konečně řekli dobrou noc.
S příslibem, že druhý den odpoledne dojdu, protože tímhle to neskončilo a bude potřeba ještě dost věcí zařídit, jsme se nakonec rozloučili.
Byl jsem ze všeho tak utahaný, že mi po cestě domů na chvíli i vypnul mozek a já automaticky zabočil ke svému bytu v centru. Ale když jsem stál na křižovatce a čekal na zelenou, uvědomil jsem si to, a rozjel se už tím správným směrem. Díky tomu jsem to však musel vzít oklikou a cesta mi trvala dýl, než měla.
Bylo skoro dvanáct, když jsem konečně potichu otevřel dveře spojující dům s garáží, a vešel dovnitř. Boty jsem jen skopnul a jen je shrnul na bok. A i když jsem se strašně těšil na sprchu, moje první cesta vedla za Junem do pracovny, odkud jsem ho slyšel.
S ním jsem tam strávil další hodinu, než jsem mu zhruba řekl, co bylo potřeba, a přitom pojedl aspoň trochu od toho, co mi nechali od večeře.
Doslova jsem se blahem mohl rozplynout, když jsem konečně stál pod sprchou. Šel jsem se umýt nahoru do patra, abych Liho nevzbudil, a málem bych pod tou sprchou usnul i ve stoje, kdyby mě Jun nevyhodil s tím, že by se taky rád umyl.
Nechal jsem si všechny věci tam a jen s ručníkem omotaným kolem pasu jsem se už sunul dolů do ložnice.
Ani jsem nerozsvěcoval. Po tmě jsem se doplazil do postele, opatrně nahmatal Liho, abych ho nezalehl, mírně jsem ho pošoupnul, protože byl zas roztažený přes celou postel. Můj polštář, který držel, jsem mu nechal, a konečně jsem zalehl. Bylo mi jedno, že pod hlavou nic nemám. Byl jsem tak hotový, že jsem usnul okamžitě, co se má hlava dotkla matrace.
Li-Wei
Někdy nad ránem jsem podvědomě pocítil, jak se postel zhoupla, a najednou se mi spalo o něco lépe.
A ráno, když jsem se probudil, bylo mi jasné proč.
Málem jsem se rozbrečel úlevou, když jsem cítil vedle sebe Xiho, a zaposlouchal se do jeho oddechování. Málem jsem i sletěl z postele, jak jsem se snažil opatrně vylézt a nohy se mi třásly.
V koupelně jsem tentokrát strávil trochu víc času, protože moje tělo, které pocítilo tu nesmírnou úlevu se prostě nechtělo uklidnit.
Teprve potom jsem opatrně vyšel, převlékl se a odešel do kuchyně, abych si vzal léky a něčím to zajedl.
Rovnou jsem udělal i snídani, i když jsem nevěděl, kdy Xi vstane, a rozhodně jsem ho nehodlal budit, protože toho měl za sebou nejspíš hodně.
„Ty, Li-Wei?"
Ozvalo se najednou za mnou a já málem vypustil duši.
„Chceš mě zabít?" vyjekl jsem a otočil se jeho směrem.
„Promiň, myslel jsem, že mě slyšíš."
Jen jsem něco zabručel a ukázal Junovi na snídani.
„Já si nedám. O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Víš, Su byla taky v terénu, a vzhledem k tomu, jak vypadal Xi…"
Jun se odmlčel, ale já pochopil.
„Nemusíš mě hlídat. Je tu Xi, takže klidně jeď. Až se vzbudí, řeknu mu, ať ti zavolá, dobře?"
„Díky."
Junův výdech i jeho ruka v mých vlasech mi zase o něco pozvedla náladu.
O chvilku později jsem slyšel klapnutí dveří a konečně se mohl vrátit ke snídani. Asi za půl hodiny jsem měl hotovo, uklidil jsem a zapřemýšlel, co dál.
Vlastně jsem ani žádnou myšlenku nedomyslel a automaticky došel do ložnice. Sundal jsem si triko a tepláky, zůstal jen ve spodkách, a vlezl si zpátky do postele.
Doufal jsem, že Xiho nevzbudím, ale opatrně jsem nahmatal jeho hlavu, trochu mu ji zvedl a vsunul pod ni polštář.
Nejspíš to nebylo úplně ono, ale aspoň něco.
Sám jsem se pak zavrtal pod jeho peřinu, zády se přitiskl na jeho hruď, a Xiovu ruku si přehodil přes sebe.
Xi-Wang
Spal jsem opravdu tvrdě. A nebylo divu, protože to vážně byl zápřah.
A až někdy k ránu jsem zaslechl nějaké mluvení, ale s vědomím, že je to Li a Jun, jsem se jen otočil na bok, a spal jsem dál.
Další vjem, který mě začal probouzet, byl, že mám nějak omezený prostor. A že mě hřeje něco jiného než peřina.
Ruku, kterou jsem měl na něčem položenou jsem posunul kousek nahoru a dolů a vzápětí mi došlo, co to je. Nebo spíš, kdo to je. Víc jsem se natáhl, chytl jsem Liho kolem pasu a přitáhl si ho k sobě blíž.
V tuhle chvíli, i když jsem cítil, že bych ještě přivítal chvíli spánku, to i tak bylo to nejhezčí probuzení po těch náročných dnech.
Dlouho jsem jen tak ležel, a myslel si, že znovu usnu. Ale to by nesměl vedle mě být Li, ale třeba Jun.
Liovo teplo a vůně bylo intenzívnější, než by mělo být, jak se nejspíš byl ráno sprchovat. A čím déle jsem ho měl tak blízko, tím méně se mi chtělo spát.
Jako bych potřeboval uvolnit to napětí z předešlých dnů, jako bych mu tím chtěl dát najevo dobrou zprávu, víc jsem se k němu ještě přitáhl a zabořil nos do jeho krku.
„Moc krásně voníš, Li… Moc krásně…“ otřel jsem se nosem o jeho pokožku, a pak ho na krk políbil.
Moje ruka si ho za pas ještě víc přitáhla na tělo, abych ho cítil úplně co nejvíc. Ručník, co jsem měl kolem pasu, když jsem šel večer spát, se mi přes noc rozvázal, a teď ležel srolovaný u mých nohou. A o to jsem víc cítil každé otření o Liovo tělo, a dělalo mi to moc moc dobře.
Li-Wei
Nejspíš jsem asi Xiho probudil, protože po chvíli jsem ucítil, jak jeho ruka přejíždí po mém těle, až se nakonec zastavila u pasu.
Přitáhl si mě blíž, a já jen vydechl, když jsem uslyšel jeho chraplavý hlas a jeho rty na svém krku.
„Xi…" zabručel jsem, a pak vyjekl, když si mě přitáhl ještě těsněji k sobě, a zjistil jsem, že na sobě nic nemá.
Já měl na sobě aspoň spodky!
Ale i přesto, že se mi srdce silněji rozbušilo a jednou rukou jsem pohladil tu jeho, nedalo mi to, abych se k němu nepootočil a znovu ho nepohladil, ale tentokrát po tváři.
„Jsi v pořádku? Bál jsem se o tebe. Jo, a Jun odešel k Su. Máš mu pak zavolat."
Nakonec jsem se ke Xiovi otočil celý a tentokrát já zabořil nos do jeho krku, přejel jím až k jeho bradě a stejnou cestou se vrátil zpátky.
„Ty taky… krásně voníš…" zašeptal jsem a nehty ho lehce poškrábal po pažích.
Přitiskl jsem se k němu co nejtěsněji a jednu nohu přehodil přes jeho.
Byl jsem tak rád, že je v pořádku, že ho mám u sebe, že jsem prostě odhodil všechny zábrany.
Strašně moc jsem po něm zatoužil a chtěl jsem, aby se i Xi cítil stejně příjemně jako já teď.
A myslím, že to musel i pocítit, protože můj penis měl vlastní rozum a jasně dával najevo, co si o Xiově přítomnosti myslí.
„Udělal jsem snídani… pokud máš hlad," vydechl jsem do jeho kůže zcela nesouvisle.
Xi-Wang
„Jo, jsem v pořádku,“ pootevřel jsem oči, abych se podíval na Lia, ale zas jsem je zavřel, když se on sám na mě víc natlačil, a pak se otřel o můj krk.
Příjemné mrazení mi probíhalo tělem, když mě Li jemně škrábal, a když se o mě otřel svým rozkrokem, bylo rozhodnuto.
„Snídaně počká…“ zašeptal jsem a znovu ho políbil na krk.
Další polibek jsem věnoval jeho bradě, a pak rtům, a když je pootevřel, vsunul jsem mezi ně jazyk, abych si mohl vychutnat ranní polibek.
Tentokrát jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych neměl. Prostě jsem to dokonale hodil za hlavu, protože jsem byl rád, že naše akce měla úspěch, a znamenalo to další krok k Liově svobodě.
Byl jsem spokojený a chtěl jsem mu svou spokojenost i ukázat. Chtěl jsem, aby se cítil dobře tak, jako se teď cítím já.
Pro mne to už nebyl jen svědek. Pro mne to byl Li-Wei samotný…
Už to nedělám jen proto, abych svět zbavil jednoho odporného chlapa. Ale dělám to i pro Lia, proto, aby mohl v klidu žít svůj život, a po všem tom trápení, co v životě měl, mohl být konečně šťastný. Dělal jsem to proto, že mi na něm záleží. Proto, že ho… miluji…
A se všemi těmi myšlenkami jsem začal Liho líbat a hladit. Tiskl jsem ho na sebe, aby pocítil, že i já mám touhu se s ním milovat.
Ruku z jeho zad jsem posunul níž, a zasunul ji pod jeho spodky. Pohladil jsem ho po jeho zadečku, promnul každou tu nádhernou polokouli, a pak jsem ruku sunul níž abych ho toho nadbytečného prádla zbavil a mohl cítit jeho holou kůži i v místě, kde si to nejvíc žádalo pozornost.
Li-Wei
Nevím, jestli to bylo tím, že jsme si poslední dobou drželi od sebe odstup, nebo že jsem měl o Xiho strach a uvědomil si tím pádem, jak moc ho miluju, nebo jsem ho chtěl prostě potěšit, prostě, odhodil jsem všechny zábrany, a když mě Xi začal líbat, víc a víc jsem se na něj tiskl, a jemný polibek se stával vášnivějším.
Když jsem cítil, jak mi sundává spodky, sám jsem mu pomohl, a pak se natiskl na jeho klín.
Zasténal jsem do Xiho úst, položil své dlaně na jeho ramena a mírně zatlačil.
Jakmile Xi dolehl na záda, obkročmo jsem se na něj vyhoupl, znovu zasténal, když se naše penisy o sebe otřely, a sklonil se k jeho rtům.
„Xi… Xi-Wangu… Xi… strašně moc… strašně moc tě… chci…" vyrážel jsem ze sebe mezi polibky, kterými jsem zasypával jeho krk, tvář a ramena.
„Moc… moc jsem se… o tebe bál… prosím… Xi-Wangu… miluj… miluj se se mnou… potřebuju tě…"
Myslím, že kdybych se za normálních okolností slyšel, asi bych se hanbou propadl, ale teď jsem měl v hlavě úplně prázdno. Vlastně ne, měl jsem tam jen Xiho.
Po svých slovech, jsem ho letmo políbil na rty, a pak se začal sunout níž, zasypával jsem jeho kůži polibky, občas ji pohladil jazykem, bradavky jsem lehce podráždil zuby, a sunul se níž a níž, až mé rty zavadily o jeho krásně naběhlý penis.
Věnoval jsem mu stejnou péči, na moment ho vzal do pusy a protáhl, než jsem ho pustil otřel se o něj svou tváří a svým nosem, a hlasitě zasténal.
Mé tělo doslova hořelo. To příjemné mravenčení teď útočilo na celé mé tělo a já se díky tomu rozechvěl. Dýchal jsem otevřenou pusou, protože jinak jsem to už nezvládal.
„Xi-Wangu..." zasténal jsem táhle, ještě jednou se otřel o jeho penis, a pak se polibky vracel zpátky nahoru.
Xi-Wang
Liho slova mě překvapila, ale i potěšila. Teď už nebylo potřeba se držet zpátky, přemýšlet nad tím, jestli je to správné. On sám to chtěl, a zřejmě stejně moc jako já.
Dolehl jsem na záda, když na mě zatlačil, Pohladil jsem ho po stehnech a jeho bříšku, než se sám sesunul níž, a začal opečovávat mé tělo.
Podepřel jsem se na loktech a díval se na něj… Bylo to tak vzrušující, že jsem ztvrdnul ještě víc, zvlášť, když si mě vzal do úst. V tu chvíli jsem se přestal opírat a dolehl jsem zpátky. Přivřel jsem oči a s hlasitějšími vzdechy přijímal to úžasné, co mi teď dával.
Když se vrátil zpátky nahoru, na moment jsem si ho přitáhl na sebe, chytl za zátylek a znovu ho začal líbat. Mírně jsem se proti němu pohyboval, aby i on cítil co samé co já.
To správné vzrušení, když se naše penisy o sebe otírají, cítit tu tvrdost, která nejspíš dlouho nevydrží.
Nevím, jestli to bylo tím, jak jsem byl s předešlými dny spokojený, nebo prostě samotným Liem… Nebo tím, co jsem k němu cítil a konečně si to pro sebe přiznal… Ale má touha milovat se s ním byla silnější s každým okamžikem.
Zvedl jsem se i s Liem do sedu. Natáhl jsem se pro gel, který jsem snad mezi prvními při stěhování uložil do nočního stolku, a hned si nalil na prsty.
„Zvedni se v kolenou, Li,“ chytl jsem ho druhou rukou a naznačil, aby se zvedl z mého klína.
Když tak udělal, zasunul jsem ruku dolů a těmi navlhčenými prsty jsem zamířil hned k jeho zadečku.
Trochu jsem pomasíroval jeho vstup a vzápětí jsem do něj zasunul jeden prst.
Druhou rukou jsem si na moment pohrál s jeho penisem a pytlíkem, než jsem si ho znovu přitáhl za zátylek, abych se s ním mohl líbat, zatímco jsem dráždil jeho dírku, protahoval ji a promazával tím, jak jsem postupně přidával další dva prsty.
Li-Wei
Všechno, co mi dělal Xi, jsem prožíval intenzivněji než kdy dřív. A taky to dával dost hlasitě najevo.
Točila se mi hlava z polibků, z doteků, z Xiho vůně, a když jsem pak jeho prsty ucítil na své dírce, tentokrát jsem ani na moment nezaváhal a sám se proti němu nasunul.
Snažil jsem se vycházet jeho polibkům vstříc, ale když přidal další prst a otřel se o to správné místečko, mé líbaní se změnilo ve sténání, a jednou jsem Xiho i kousl do brady, jak šílené to bylo.
„Xi!" vykřikl jsem, když ten tlak, a to napětí, byly už téměř nesnesitelné. „Já… já… už to… nevydržím…"
Napůl jsem zafuněl, napůl zaskučel, vyndal jeho prsty a znovu ho zatlačil dolů.
Nahmatal jsem gel, který ležel na posteli a třesoucími prsty protáhl v ruce i Xiho penis.
Pak jsem se zvedl v kolenou, sám si navedl Xiho penis na svou dírku, a začal se na něj nasouvat.
Napřed pomalu, ale čím víc jsem jeho velikost cítil v sobě, nevydržel jsem to, a nakonec na něj zprudka nasedl.
„Bože!" můj křik, který se rozlehl ložnicí, když jsem zaklonil hlavu a zavřel oči, musel být slyšet po celém domě.
Na moment mě napadlo, jaké je štěstí, že je Jun pryč.
Chvilinku jsem počkal, než jsem se zavrtěl, zapřel se dlaněmi o Xiho hruď a začal se nadzvedávat.
Xi-Wang
Na moment mě napadlo, jaké to pro něj musí být, když nevidí. Možná všechno prožívá intenzívněji, když vlastně ani nevidí a neví, kde se ho příště dotknu. Možná i proto byl tak rychle vzrušený a prožíval to snad víc než já.
Ale to, jak se sám potom zapojil, mě úplně dostalo.
Už tak jsem měl se sebou co dělat, když jsem protahoval jeho dírku, a v momentě, kdy se chopil mého penisu a několikrát ho protáhl v ruce, aby ho nageloval, neubránil jsem se hlasitému zavzdychání.
„Kdybys… kdybys věděl, jak… jsi nádherný…“ zavzdychal jsem znovu, když na mě dosedl.
Přichytil jsem si ho za boky a pomáhal mu ve vysedávání. Z pod přivřených víček jsem se díval na jeho tělo, jeho vzrušenou tvář. Opravdu se v ní všechno odráželo, a byl tak ještě krásnější.
S každým dalším jeho dosednutím, to bylo čím dál silnější. Všechno to skvělé, co tohle přináší, doslova atakovalo mé tělo. Ruce se mi mírně třásly a mé vzdechy a občasné zasténání bylo čím dál hlasitější.
V jednu chvíli, kdy jsem cítil jeden z těch největších náporů, při kterém jsem pevně sevřel Liho boky a na moment ho zastavil, jsem to už nakonec nedával.
I když se mi jeho tanec na mém klíně vážně líbil, ale tohle nemohlo počkat…
Pevně jsem ho chytil, převrátil na záda a na moment na něj dolehl, až jsem cítil, jak mě jeho tvrdý penis tlačí do břicha.
Přichytil jsem si jeho nohy pod koleny, a pak už jsem začal přirážet sám, protože příchod orgasmu se hlásil každou vteřinou.
A nestačil jsem ani postřehnout, kdy se to stalo. Na moment jsem ztuhnul uprostřed pohybu, několikrát se snažil zalapat po dechu, a vzápětí mi ten blažený pocit doslova převálcoval celé tělo.
Plnil jsem s každým dalším přírazem Liho zadeček, držel pevně jeho nohy, a vyrážel ze sebe steny, které si nic nezadaly s těmi Liovými.
Úplně mě mrazilo z toho šíleného vyvrcholení. Prožíval jsem to víc než předtím, a když ten největší nápor odezněl, na moment jsem na Lia dolehl.
Vynutil jsem si další polibek, při kterém jsem měl stále roztřesený dech, a občasný sten věnoval jeho ústům. Ale vědom si toho, že i on má těsně před koncem, začal jsem se v něm znovu pohybovat, a jednu ruku jsem vsunul mezi nás, abych mohl pohonit i jeho chloubu a dovést i jeho k tomu, co si já už prožil.
Li-Wei
Ani jsem nezvládal zaprotestovat, když Xi řekl, že jsem nádherný.
Bylo to tak šílené, že jsem sotva zvládal dýchat a hrozilo, že mi srdce vyskočí z hrudi.
A všechno to bylo ještě znásobeno, když jsem poslouchal Xiho steny, které mým uším zněly jako rajská hudba.
„Xi!" vykřikl jsem a zasténal, když mě převrátil na záda a začal si tempo určovat sám.
Netrvalo dlouho, a já pocítil, jak ztuhl, uslyšel jeho úlevné zasténání, a začal plnit můj zadeček.
Pevně jsem Xiho objal, když na mě nalehl, a snažil jsem se mu oplácet jeho polibky a brát si přitom jeho steny, které mi věnoval, a které jen dokreslovaly celý ten zážitek.
A když se pak začal znovu pohybovat, vsunul svou ruku mezi naše těla a sevřel v ruce můj penis, nevydržel jsem ani já.
Znovu a znovu jsem vykřikoval jeho jméno, zatímco jsem se svíjel v jeho náručí, škrábal ho na zádech, objal ho nohama kolem pasu a tlačil si ho tak víc a víc do sebe, a snažil se to všechno ustát se zdravým rozumem, a hlavně to udýchat, jak šílené to bylo.
I když to bylo rychlé, byla v tom touha, vášeň, city, to, co se nedalo říct slovy, a věděl jsem, že ať už to mezi mnou a Xim dopadne jakkoliv, na tohle nikdy nezapomenu.
„Xi… to bylo… neuvěřitelné…" zachraptěl jsem mu do rtů, když jsem se konečně trochu uklidnil, ale své sevření o moc nepovolil.
Xi-Wang
Jo, Li-Wei měl pravdu. Bylo to neuvěřitelné, a přitom tak reálné.
Bylo to prostě nádherné. Li-Wei byl tak krásný, když se spokojenost odrážela v jeho tváři. Oči se mu leskly jinak než normálně, a já v tu chvíli znovu zalitoval, že je slepý.
Tak moc si přeji, aby to všechno dobře dopadlo. Aby mohl vidět tak, jako když byl ještě dítě.
Tohle jsem si teď přál snad víc než dopadnout Zhuanga.
Opíral jsem se o loket, nechal ho, ať mi klidně rozškrábe celé záda, a hladil ho po jeho uvolněné tváři. Cop, který si nejspíš večer upletl sám, se mu už dávno rozmotal a vlasy kolem něj spočívaly na matraci jako nevěstin závoj. Jen ta brava byla trochu jiná…
Znovu jsem ho políbil, a když jsem se chtěl zvednout, stejně jsem se opět vrátil k jeho rtům, jako bych prostě nemohl přestat.
Tohle ráno, po všech těch nervech nemohlo být prostě lepší.
Když můj penis ochabl a sám z Liho vyklouzl, jako by tím říkal“ ‚Skončilo to‘, konečně jsem byl schopen se víc nadzvednout, a s posledním polibkem jsem rozpojil Liho nohy, abych se mohl posadit.
„Půjdeme se nasnídat a hlavně upravit, než přijde Jun,“ chytl jsem Liho za ruku a zvedl ho do sedu.
„Promiň, že jsem se neozval, ale nebyl na to vůbec čas. A když už jsem měl krátkou pauzu, tak jsem potřeboval aspoň pořádné kafe. Jen na to mi zůstalo pár minut, než jsme zase pokračovali v práci. Meng už je ve vězení, a nemusíš se bát, že by mi ten případ vzali. Jen musíme být víc opatrní, protože jsem nalomil Zhunagovo podnikání v Mengově oblasti. A to že pořádně, i když to je nejspíš jen zlomek toho, kde všude má prsty. Odpoledne budu muset zase do práce, ale jen na chvíli. Cestou se stavím do obchodu, budeš chtít něco přibrat? Teď se ale osprchujeme a nasnídáme. Nebo to uděláme obráceně?“ zasmál jsem se, když jsem zapřemýšlel, co dřív udělat.
Li-Wei
Xiův smích byl tak nádherný, že bych ho nejraději klidně poslouchal pořád.
Trochu jsem zabručel, když se zvedl a mě pak vytáhl tak nahoru.
Ale jeho polibky a doteky, to bylo něco, co mě dokonale uklidnilo.
„Nemusíš se omlouvat. Vím, že to bylo náročné, jen jsem o tebe měl strach," na moment jsem ještě Xiho objal kolem pasu, a pak se kousek odtáhl. „A myslím, že sprcha jako první."
Tentokrát jsem se zasmál já, a už se hrabal z postele.
Chytl jsem Xiho za ruku a vedl ho za sebou, i když by to mělo být obráceně.
Jenže horká voda, Xiho přítomnost, to, co se před chvíli stalo, jeho doteky, když mě umýval, způsobily, že jsem znovu ztratil hlavu.
Jednou rukou jsem chytil Xiho kolem krku a stáhl ho trochu níž, abych se svou tváří mohl otřít o tu jeho.
„Myslím… myslím, že Jun se tak brzo nevrátí," zašeptal jsem mu do ucha a druhou rukou sjel do jeho klína.
Ze sprchy jsme se nakonec dostali mnohem, mnohem později, a nohy jsem měl jako z rosolu, když jsme pak spolu, už oblečení zamířili do kuchyně.
Xi byl vážně neuvěřitelný. Jako by mi četl myšlenky. Byl jemný i důrazný, a když jsem si sedal na stoličku, trochu jsem se zavrtěl, jak mě mírně bolel zadek.
Začal jsem se smát, protože v tuhle chvíli jsem byl neuvěřitelně šťastný.
„Děkuju… Xi… za všechno," promluvil jsem, když jsem popadl dech, natáhl se přes stůl, rukou nahmatal Xiovu tvář a letmo ho políbil.
A sotva jsem dosedl zase zpátky, uslyšel jsem klíče v zámku.