Li-Wei
Ze začátku jsem byl hodně nervózní.
Jednak proto, že to byla nová kuchyň, taky proto, že jsem recept ještě v podstatě nikdy nezkoušel, pouze si ho představil v hlavě, když jednou Long chtěl, abych ho překvapil něčím výjimečným, ale nakonec z vaření tehdy sešlo. Vlastně už jsem si nepamatoval proč.
No a třetí důvod mojí nervozity byla ta policistka.
Su, jak jsem zjistil.
Postupně jsem si ale na ni zvykl, hlavně díky její upovídanosti a přátelské povaze, uvolnil se, a pak mi to už šlo skoro samo od ruky.
Vlastně to nebyl ani složitý recept.
Maso nakrájené na kousky, obalené ve směsi koření, vajíčku a mouce a zprudka orestované. Pak přišla na řadu zelenina, kterou jsem nakrájel na proužky a krátce osmažil na másle s česnekem a zázvorem.
Tajemství celého vaření ale byla lehce pikantní omáčka z červeného vína, která se nechala na pánvi svařit, a pak se do toho zamíchala směs masa a zeleniny. Opět stačilo jen pár minut, jen aby se těstíčko nasáklo tou omáčkou a bylo hotovo.
Su, která pobíhala sem a tam, mě neustále chválila a říkala, že snad ani není možné, že jsem slepý, a já byl z její chvály rudý až na zadku. Ale moc mě to potěšilo a během toho vaření jsem zapomněl na všechny starosti i trápení, a opravdu si to užíval.
Když Su zase odběhla, že už jde pro kluky, nandal jsem do větších misek rýži a na to naložil mou směs. Zbytek jídla jsem přendal do servírovacích nádob, abych to mohl přenést na stůl, když by si chtěl někdo přidat.
Su mi to pak pomohla přenést, a když se Xi s Junem nahrnuli podle rámusu ke stolu, popadl jsem tác, na kterém jsem měl naložené jednotlivé porce, a pomalu to odnesl.
Su ještě přinesla pití a sklenice, a pak už nic nebránilo tomu, abych si sedl i já.
„No… tak snad vám bude chutnat," řekl jsem rozpačitě a vzal do ruky hůlky.
Xi-Wang
V kuchyni to vonělo opravdu nádherně. A jen, co jsme sedli ke stolu, už před námi bylo jídlo.
S chutí jsme se do toho pustili, protože jsme vážně měli hlad.
Během chvilky to začalo mizet přímo kosmickou rychlostí. Spokojeně jsme si mlaskali a chválili Liovi, jak je to dobré. Dokonce i Su… Měl jsem pocit, že spořádala větší porci než my. Nechápal jsem to, že toho tolik sní a vypadá přitom tak dobře.
Když jsem pak dojedli, pouklízeli jsme nádobí do myčky, a já ji zapnul. Výhoda oproti mému bytu, že se tady nemuselo nádobí mýt v ruce, ale zase ji Li nemohl zapínat, protože neviděl, kde se, co ovládá.
Když jsme pak později seděli v obýváku, a jen tak si povídali a popíjeli kávu a čaj, každý podle své chuti, začalo mě po dobrém obědě brát na spaní.
A já to po chvíli už nedokázal ani uhlídat, a začal jsem zívat až mi od toho slzely oči.
„Omlouvám se, ale půjdu se na chvíli natáhnout,“ vstal jsem, zašel jsem ještě do kuchyně, a vrátil se s Liovými léky, aby je mohl užít.
„Vzbuďte mě tak za hodinu, to mi bude stačit, a pak si vybalím zbytek věcí…“
Odešel jsem rovnou do spodní ložnice, protože se mi nechtělo už ani po schodech nahoru.
Postele sice nebyly povlečené, ale to mi nevadilo. Svlékl jsem se jen do trika a trenek, jednu peřinu jsem hodil pod sebe a druhou jsem se přikryl.
„Klidně si můžeš Li-Wei vybalovat věci, nebude mi to vadit,“ houknul jsem ještě směrem k obýváku a vzápětí jsem byl tuhý jak prkno.
Li-Wei
Ani jsem se nenadál, a v bytě bylo najednou až příliš velké ticho.
Po obědě, který mi všichni pochválili, což mě moc potěšilo, potom, co jsme uklidili a přesunuli se do obýváku, Xi začal zívat, a za chvilku se odebral do ložnice.
Su a Jun toho hned využili a zeptali se mě, jestli mi nebude vadit, když si Jun pojede sbalit věci a Su by jela s ním, aby mu pomohla.
Samozřejmě, že jsem řekl, ať jedou. Už tak se všichni až příliš na mě ohlíželi, a já je nechtěl nijak omezovat.
Jenže, když klaply dveře, a v bytě se rozhostilo ticho rušené jen občasným Xiho chrupnutím, což mi u něho přišlo strašně roztomilé, jsem najednou nevěděl, co dělat. Xi sice říkal, že si mám vybalit, ale nechtěl jsem ho rušit. Takže jsem chvilku seděl v obýváku a přemýšlel, co budu dělat.
Napadlo mě, že bych si taky lehl, ale nebyl jsem unavený, a spát se mi nechtělo. Pak mi došlo, že jsem si chtěl obejít byt.
Jo, to by šlo. Vynechám Xiho ložnici, a když se budu pohybovat pomalu, neměl bych mít problém.
Vzal jsem to systematicky od vrchu, odpočítával kroky od jednotlivých dveří, pak celou chodbu, vzdálenost v pokojích ke skříním, posteli, na záchod do koupelny, a všechno si pečlivě osahal, abych si udělal představu, jak to asi vypadá.
Podle hodinek, které mi Xi přivezl nové, protože ty staré se rozbily, uběhla hodina, než jsem si prošel první patro.
Opatrně jsem sešel dolů, samozřejmě jsem si pořádně ohmatal i schody, abych znal šířku, výšku i délku, ale když jsem se ve dveřích ložnice zaposlouchal do Xiho pravidelného oddechování, rozhodl jsem se, že ho nechám ještě spát a dokončím prohlídku.
Málem jsem zakopl o krabice, ale naštěstí jsem neudělal žádný hluk, jen dole jsem si musel dát větší pozor a být opatrnější, protože tam bylo víc místností a nábytku v nich.
Opatrně jsem prošel prádelnou, kde byla větší pračka než se starém Xiho bytě, i sušička, ale i věšáky, koše na prádlo a úklidové prostředky.
Vedle prádelny byly dveře do garáže, ale tam jsem raději nešel. Moc jsem neprocházel ani Xiovu pracovnu, nerad bych mu tam něco shodil nebo tak, a přesunul se dál.
Ložnici jsem taky vynechal, protože tam spal Xi a zůstaly mi tak jen obyvák a kuchyň, kterou jsem už trochu znal.
Obyvák mě překvapil svou prostorností. Když jsme po obědě seděli jen na gauči, nedošlo mi, jak velký prostor to je.
Neměl tam moc nábytku, spíš skromně, ale útulně zařízené, velká televize, gauč, dvě křesla, dvě taburetky, komoda, dokonce i krb a menší prosklená obývací stěna.
Taky jsem nahmatal i nějakou tu květinu a menší nejspíš nepoužívaný počítačový stůl.
V hlavě se mi víc a víc utvářel celistvý obraz, a já jen kroutil hlavou nad tím, jak velké to vlastně musí být.
Než jsem skončil, uběhla další hodina, a mě ještě zbývala kuchyně, i když tu už jsem měl téměř prošlou. Zrovna jsem vcházel do kuchyně, když jsem zaslechl zapípání.
Xi vlastně říkal, když myčku zapínal, že ji má i se zvukovou signalizací, aby nemusel myslet na to, kdy myčka zrovna domyje, a i když na to zapomene, signalizace každou asi půl hodinu oznámí, že je program dokončen, dokud se neotevře.
Opatrně jsem došel k myčce, otevřel ji a trochu ucukl, když se na mě vyvalila pára. Vyndal jsem dvě misky, odhadl vzdálenost otevřených dveří a chtěl myčku obejít, ale nohou jsem zavadil o její roh a trochu se lekl. Cukl jsem s sebou a chtěl se otočit, jenže jsem zapomněl na vzdálenost a plnou silou narazil nohou do otevřených dvířek.
I když jsem se snažil, rovnováhu jsem nevybral, žuchl s sebou na zem a misky, které mi vypadly z rukou se rozbily, když dopadly na kachličky.
Xi-Wang
Byl jsem fakticky utahaný, od včerejšího rána, kdy jsem jel ke Kuengově mrtvole, jsem prakticky mohl spát jen pár minut. S bídou dohromady tak hodinu. A nebylo tedy divu, že jsem usnul tak rychle.
Nevím, jak dlouho jsem mohl spát, ale někde podvědomě jsem zaslechl nějaký zvuk, při kterém jsem sebou cuknul, ale pak jsem spal dál. Jen že vzápětí se ozval další. Tentokrát to už nebylo jakési krátké pípnutí, ale docela velká rána.
Celým tělem jsem škubnul, otevřel oči a nechápavě hleděl na protější stěnu.
Nebyl jsem schopen si uvědomit, co to bylo, a nebyl jsem schopen se hned probrat.
Ale pak se od kuchyně znovu něco ozvalo. Sedl jsem si, a zaposlouchal se.
Li-Weiův nešťastný hlas, jak si něco brblal, a pak nějaký škrábavý zvuk, jako by něco táhl po podlaze.
A to už jsem vyletěl na nohy a málem se přerazil, jak jsem spěchal do kuchyně.
„Li-Wei! Co se stalo?“ vběhl jsem tam za ním, a teprve když jsem oběhl pracovní pult, uviděl jsem ho klečet na zemi a šmátrat rukou po podlaze. Dveře myčky byly otevřené, a na zemi střepy dvou rozbitých misek.
„Přestaň, nebo se pořežeš,“ hned jsem k němu přiskočil a zastavil jeho ruce.
Chytl jsem ho a donutil ho vstát. Odvedl jsem ho k židli, počkal, až se posadí, a pak jsem šel ty střepy uklidit.
„Měl jsi mě vzbudit, když se to rozbilo. Asi bude lepší, když sem dám někde metlu a lopatku, kdyby se ti něco vysypalo, abys pro to nemusel běhat do komory,“ zapřemýšlel jsem, zatím co jsem posbíral největší střepy.
Zaběhl jsem do komory pro smeták a lopatku a zbytek jsem potom pozametal. Ještě jsem zkontroloval podlahu, jestli někde něco nezůstalo, a pak jsem smeták postavil mezi lednici a linku.
Ještě jsem povytahoval věci z myčky a sklidil je, a teprve potom jsem došel zpátky k Liovi a dřepl si před něj.
„Neublížil sis? Nepořezal ses?“ chytl jsem ho za obě ruce a začal je prohlížet.
Li-Wei
Docela mě to polekalo a snažil se uklidit střepy, ale v ten moment tam vletěl Xi, vylekal mě ještě víc, a pak mě posadil na židli.
Poslouchal jsem, jak uklízí, a přitom nahlas přemýšlí o tom, jestli by neměl v kuchyni nechat lopatku a smetáček, abych nechodil do komory.
No, by to nebyl zase tak špatný nápad. Občas se mi stane, že něco vysypu nebo mi spadne na zem.
Když si pak přede mě Xi dřepl, chytil mě za ruce a starostlivým hlasem se mě ptal, jestli jsem v pořádku, srdce se mi rozbušilo ještě rychleji
„Nic… nic mi není… jen… omlouvám se… nechtěl jsem tě vzbudit," vykoktal jsem ze sebe a užíval si jeho doteky.
Vím, že jsem říkal, že si budu držet od Xiho odstup, ale když jsme byli tady a v bezpečí, nedokázal jsem to.
Svezl jsem se ze stoličky na zem, objal Xiho kolem pasu a hlavu zabořil do jeho hrudi.
„Promiň…" zamumlal jsem a nevěděl, jestli se omlouvám za to náhle vzbuzení, nebo za to, že jsem ho objal.
Trochu víc jsem se k němu přitiskl a nadechl se jeho vůně.
Bože, jak krásně voněl!
„Jdi si klidně ještě lehnout. Slibuju, že dám pozor a nic už nerozbiju," promluvil jsem po chvilce a zvedl hlavu.
Xi-Wang
Lekl jsem se, když se Li-Wei najednou sesunul na zem. V první chvíli jsem si myslel, že mu není dobře. Ale došlo mi, že je to jinak, jen co domluvil.
Když se na mě přitiskl a objal mě, v první chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem ho taky objal. Pohladil jsem ho po vlasech a po zádech.
„Nevadí, že jsi mě vzbudil, ale vážně jsem se lekl, že se ti něco stalo. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem spal,“ otočil jsem hlavu k hodinám a trochu se zděsil, když jsem zjistil že je skoro půl páté. Musel jsem spát docela dlouho.
„Kde jsou vlastně Jun a Su? Je tu nějaké moc velké ticho,“ zeptal jsem se, ještě jednou pohladil Liho po zádech, a pak jsme společně vstali z té podlahy.
Když jsem tak s ním byl blízko, došlo mi, že je vlastně pořád ve věcech, v kterých přišel z nemocnice. A byl i cítit nemocnicí. Možná si to on sám ani neuvědomil. Ale pravda byla, že měl pořád věci sbalené v taškách a krabicích.
„Zajdeme se osprchovat, potřebujeme to oba, a pak se převlečeš, máš na sobě celý den stejné věci, tak si vezmeš něco pohodlnějšího, ano? Chceš jít do vany nebo do sprchy?“ vedl jsem ho do koupelny.
Nechal jsem ho, ať se rozhodne, a zatím jsem zaběhl do chodby, rychle prohledal krabice a vytáhl mu volnější triko a tepláky a spěchal zpátky za ním.
Li-Wei
Xi mě objal, i když to nebylo takové to objetí, který mi dával před tím.
Ale byl jsem rád i za tohle.
Když mi pak pomohl na nohy a zeptal se na Su a Juna, nestihl jsem mu ani odpovědět, a překvapil mě svou další otázkou.
„Za sprchu budu rád. Rád bych si umyl i vlasy. Do vany chodím nerad, jsem v ní trochu nejistý," řekl jsem, když se Xi vrátil.
Odvedl mě pak do ložnice a koupelny, kterou jsem si prošel a žasl nad velikostí.
„Máš opravdu krásný dům. Škoda, že ho nevidím," řekl jsem trochu posmutněle, a pak si vzpomněl na jeho první otázku.
„Jun a Su jeli k němu domů, zabalit nějaké věci a říkali, že zajedou rovnou i něco nakoupit. A nechtělo se mi tě budit."
Během řeči jsem se začal automaticky svlékat, protože nápad na sprchu mě opravdu nadchl.
Ještě pořád jsem měl vlasy načichlé Longovým šamponem, a všechno spojené s ním, jsem chtěl dát pryč.
Nějak jsem dokonce pozapomněl i na Xiho, že to byl vlastně jeho nápad, a už se hrnul do sprchového koutu, který byl ze tří stran vykachličkovaný.
Nahmatal jsem pákový kohoutek a jakmile začala téct teplá voda, spokojeně jsem vydechl.
„Nádhera," rozplýval jsem se, zaklonil mírně hlavu, zavřel oči a nechal si na tvář dopadat kapky vody.
Xi-Wang
Když jsem se vrátil do koupelny, Li právě vcházel do sprchového koutu. Na moment jsem měl tendenci k němu přiskočit a pomoct mu, ale včas jsem se zastavil. Je lepší, když to udělá sám, aspoň si bude příště jistější, kde, co je.
Když na něj dopadly první kapky vody a já ho tak viděl pod tou sprchou stát, jen jsem tiše vydechl nad jeho krásou. Málem mi popadaly věci z ruky, jak jsem byl tím znovu unešený. Ale pak mi pohled padl na prázdnou poličku…
„Donesu ti ještě tvoje šampony a všechny ty věci, co používáš na vlasy,“ položil jsem oblečení na stoličku a znovu se vrátil do chodby. Teď jsem už dlouho nehledal, protože jsem věděl, kde to je. Prostě jsem popadl tu menší tašku a vrátil se do koupelny. Svlékl jsem se, zahrabal jsem v tašce a vytáhl to, co patřilo Liovi.
Vešel jsem za ním do sprchového koutu, dotkl se ho, aby věděl, že tam jsem s ním, a do ruky mu dal jeho věci, a pak mu ruku nasměroval k poličce, aby si je uložil.
„Jo,“ zatáhl jsem dveře koutu, aby voda neprskala ven, „tomuhle se vážně nic nevyrovná…“
Spokojeně jsem taky nechal dopadat vodu na své tělo, které to taky opravdu potřebovalo.
„Chceš pomoct s mytím, nebo to zvládneš sám?“
Li-Wei
Bylo to vážně skvělé.
Konečně jsem se po těch dvou dnech cítil zase jako člověk.
Jakoby voda smývala všechno, co na mě ulpělo, i přesto, že mě v nemocnici umyli.
Otevřel jsem oči, když se mě Xi dotkl, a nechal se nasměrovat na poličku.
Byla šikovně umístěná, abych ji měl nadosah, ale přitom se nemusel bát, že se o ni poraním.
Byl jsem tak zaujatý tím vším, že až teprve, když se mě Xi zeptal, jestli chci pomoct s umýváním, uvědomil jsem si, že je ve sprše se mnou, a určitě nebyl oblečený.
V ten moment se mi nahrnulo teplo do tváří, a já se otočil zády, abych nějak zamaskoval rozpaky.
„Jo… jo… no… možná, když mi umyješ vlasy, budu za to rád…" vykoktal jsem ze sebe, i když jsem chtěl původně odmítnout.
Ale takhle si můžu aspoň užívat jeho příjemných doteků, a nebude to přitom vypadat, že ho do toho nějak nutím.
Navíc, vlasy mi vždy dělaly problém, a kvůli nim jsem strávil ve sprše pokaždé jednou tolik času.
A s Xiho pomocí to bude aspoň rychleji.
Xi-Wang
Byl jsem rád, že mě Li nevyhodil. Vzal jsem šampon, o kterém jsem věděl, že ho používal ve starém bytě.
„Bude lepší, když se posadíš,“ odsunul jsem dveře, natáhl se pro stoličku a hned zase zavřel, aby nám dovnitř nešla zima.
Nasměroval jsem Liho, aby se posadil, a pak už se pustil do mytí jeho vlasů.
Kolikrát, když jsem ho třeba česal, jsem si říkal, jak je má husté a pevné, a přitom jemné. A teď, když jsem mu je myl, napadlo mě, jak asi může vědět, že má dobře vypláchnutý šampon, když vlastně nevidí. Podle mě to musel dělat odhadem, a kdo ví, kolik potom strávil času pod vodou, než byl spokojený. No, na tohle asi žádná pomůcka pro nevidomé neexistuje.
I když jsem to dělal já, stejně to chvíli trvalo, než jsem mu vlasy umyl a pořádně pak spláchl, aby v nich nezůstala ani trocha šamponu.
Jenže… Trochu jsem se zapomněl. Díval jsem se, jak pěna klouže po jeho těle… A díval jsem se déle, než bylo zdrávo.
Prostě mi to nedalo. Smotal jsem mu mokré vlasy do uzlu, nalil jsem si koupelový gel na ruce a ty mu pak položil na ramena.
Ne trochu, ale hodně jsem se zapomněl. Začal jsem ho omývat, hladil jsem dlaněmi jeho pokožku, která v některých místech měla barvu, kterou mít neměla, a v těch místech jsem byl opatrný, aby ho to nebolelo. Ale přesto všechno, jak mé dlaně klouzaly po jeho těle, od krku, přes ramena a ruce… pomalu jsem ho obešel a zastavil se před ním.
Dřepl jsem si mezi jeho nohy a položil mu dlaně tentokrát na hruď.
„Jen trochu…“ zašeptal jsem a pokračoval jsem v omývání jeho těla.
Byla to spíš výmluva. Najednou jsem měl chuť se ho dotýkat víc a víc, a nedokázal jsem se zastavit.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy snad bezděčně, jsem se předklonil a mé rty se lehce otřely o jeho.
„Promiň…“ zašeptal jsem, ale nevzdálil jsem se. Jen se mé ruce zastavily na jeho břiše, jako by neměly odvahu se posunout dál.
Li-Wei
Když se Xi pustil do mytí mých vlasů, měl jsem co dělat, abych udržel svůj hlas na uzdě.
Bylo to tak příjemné! Ty jeho ruce snad byly ze zlata.
Byl jemný, a přitom pečlivý, a já zavřel oči, abych si to vychutnal ještě víc.
Myslel jsem, že se rozplynu blahem, a přál si, aby to snad nikdy neskončilo.
Jenže, to se mi samozřejmě splnit nemohlo.
Když mi začal Xi smývat šampon z vlasů, otevřel jsem oči, a jenom čekal, kdy oznámí, že je konec.
Překvapeně jsem vydechl, když jsem místo slov ucítil jeho ruce na svých ramenou.
Musel jsem se kousnout do rtu, abych nezasténal, protože to bylo…
Neměl jsem pro to žádný výraz.
I když to nebylo poprvé, co jsme se spolu umývali, tentokrát, jako by to bylo úplně jiné.
Málem jsem i nespokojeně zabručel, když přestal, ale Xi jen přešel přede mě, a v momentě jsem ucítil jeho ruce na své hrudi.
„Xi…" zasténal jsem nahlas, když se jeho rty otřely o ty mé a ruce se zastavily na břiše.
Už jsem to nedokázal v sobě dál držet.
Zrychleně jsem oddechoval, a veškeré mé přesvědčení o tom, že se budu od něj držet dál se zbořilo jako domeček z karet.
„Prominu ti to… ale jen v jednom případě," zašeptal jsem do jeho rtů, které se mě sice nedotýkaly, ale cítil jsem, jak se Xiův dech o ty mé otírá. „Taky chci… jen trochu… tě umýt… potřebuju tvé… doteky…"
S těmi slovy jsem položil své ruce na ty jeho a táhl je po pažích výš, až k ramenům, a potom jsem prsty zlehka přejel po jeho hrudi, dotkl se bradavek, a pak se zase vrátil stejnou cestou k jeho rukám.
Pravda byla, že i potom všem, čím jsem si prošel, bych se měl od těchto věcí držet dál. Jenže u Xiho to bylo naopak.
On mě právě svými doteky uklidňoval, zaháněl to špatné, a pomáhal mi zapomenout.
Xi-Wang
Ne, jen Liho, ale i můj dech se nepatrně zrychlil, když jsem tak hladil jeho tělo.
Ale vážně jsem měl obavy zajít dál. Pořád jsem měl v hlavě červenou stopku, že bych neměl kvůli tomu, že jsem policajt a on svědek, a taky druhou stopku, která mi připomínala, co si včera prožil. No, nejen stopka, ale i ty modřiny mi to připomínaly. Ale na jeho kráse to vůbec nic neubralo.
A tak mě Li překvapil, když vyslovil svou žádost a tentokrát on začal posouvat ruce po mém těle.
Musel pod rukama cítit, jak rychle mi začalo bít srdce. Má tak jemné ruce, jeho doteky jsou tak jiné… Vnímavé a dokážou člověka uklidnit, ale i vzrušit. A to během chvilky.
Najednou ty stopky v mé hlavě přestaly blikat.
Chytl jsem LIho kolem pasu, dosedl jsem na paty a jeho jsem si stáhl na klín.
„Promiň… ale… jen trochu… taky potřebuji tvé doteky…“ chytl jsem jeho ruku a stáhl si ji do klína, aby cítil, jak trochu.
Sám jsem druhou ruku posunul z jeho zad přes boky dopředu. Jemně jsem ho pohladil konečky prstů po podbřišku, a pak se dlaní otřel o jeho penis.
„Jen trochu, Li-Wei…“ přitiskl jsem rty na jeho a hned jazyk vsunul do jeho úst.
Li-Wei
Čekal jsem, že Xi možná odmítne, protože jsem pocítil, že i on si chce nejspíš ode mě držet odstup, ale, když si mě stáhl do klína, všechno jsem hodil za hlavu.
Natiskl jsem se na něj, jak nejvíc to šlo, a vydechl nejen od toho, jak si navedl mou ruku do svého klína, ale když i on se dotkl mého penisu.
Jen jsem přidušeně zasténal, když mě políbil, a hned vzápětí jsem mu vyšel svým jazykem vstříc.
„Xi…" zasténal jsem táhle, když jsme se od polibku odtrhli, ale přesto jsem se svými rty pořád otíral o ty jeho.
Do ruky jsem vzal jeho velikost, která v momentě narostla a rty sjel po jeho krku na ramena.
Byl jsem úplně v háji.
Hučelo mi v hlavě a tělo se mi roztřáslo, jak mnou přijížděly ty příjemné pocity, které mě zbavovaly rozumného myšlení.
„Xi… je to… strašně příjemné… chtěl bych… chtěl bych…" vyrážel jsem ze sebe mezi vzdechy, a opět se posunul k jeho rtům.
Byl jsem už na samé hranici, ale chtěl jsem cítit, jak se jeho penis otírá o ten můj. Nechtěl jsem zajít dál, nevěděl jsem, jestli by to Xi, chtěl a já sám jsem si nebyl jistý, jestli by to nedopadlo katastrofou.
Stačilo mi tohle, a doufal jsem, že si to užije i Xi-Wang.
Posunul jsem se trochu blíž a naznačil mu to, co jsem nedokázal říct slovy.
„Prosím… Xi…" zašeptal jsem do jeho rtů.
Xi-Wang
Spokojeně jsem vydechl, když Li neodmítl polibek, a ještě víc se ke mně přitiskl.
Na moment jsem ho přestal líbat, když jeho ruka sevřela můj penis, a já následoval jeho příkladu.
Stejně jako já, i on ztvrdnul během chvilinky. Cítil jsem pod prsty každou jeho žilku, předkožka se mu shrnula, když jsem ho protáhnul v ruce, a já palcem lehce přejel přes jeho sametově jemný žalud.
Když Li promluvil, na moment jsem nevěděl, co tím myslí, ale když se přitiskl tak těsně, že se o sebe naše penisy otřely, a on lehce zavzdychal, měl jsem jasno.
I pro mne to bylo moc příjemné ho cítit aspoň takhle. Netroufal jsem si ho vzít do konce, a i s tímhle jsem byl úplně spokojený.
Jeho přítomnost, jeho doteky, horkost a chvění jeho těla… To bylo víc, než v co jsem mohl teď doufat, a i to se mi moc líbilo a podněcovalo mou touhu ještě víc.
Uchopil jsem je do společného objetí, a zatímco jsem je protahoval v ruce, a lehce i vycházel svými boky vstříc těm pohybům, druhou rukou jsem pohladil jeho zadeček, a pak po zádech potáhl ruku nahoru až k jeho krku.
Lehce jsem si ho přichytil za zátylek a věnoval mu další polibky, abych to celé ještě víc umocnil.
Bylo to prostě něco, co jsme oba potřebovali. Co jsme oba dva chtěli…
A to všechno jen urychlilo to, na co jsme se oba tak těšili…
Netrvalo dlouho, a já pod rukou cítil jeho cukání, jak se chystal vydat ze sebe svou dávku potěšení. Moje tělo se také mírně napjalo, když ten velmi známý a moc příjemný pocit projel mým tělem, a já začal vodu, která po nás stékala, doplňovat svou bílou nadílkou.
Li-Wei
Xi byl prostě úžasný.
Znovu jsem zasténal, když pochopil mou prosbu a přitiskl svůj penis na ten můj.
Jeho velikost a tvrdost, stejně jako horká pokožka, to bylo něco, co mě donutilo, abych hlasitěji a víc vzdychal.
A jeho polibky…
Položil jsem ruce Xiovi na ramena a prsty mu lehce zahrábl do vlasů.
Myslím, že nejen já, ale i on tohle všechno potřeboval, což mi vzápětí i potvrdil.
A vědět, že dosáhl vrcholu díky mně, cítit jeho vlhkost na sobě, to bylo něco, co jsem nevydržel oni já.
„Xi!" vykřikl jsem, napjal se a doslova se na něj zhroutil, když to přišlo i na mě.
Nehty jsem mu zaryl do zad a lehce ho poškrábal, když jsem s táhlým sténáním dosáhl toho krásného vrcholu.
Teprve, až když to největší odeznělo, trochu jsem se odtáhl a otřel se o jeho rty.
„Xi… dě-děkuju…" zachrčel jsem.
Xi-Wang
Znovu mi hlavou problesklo, že tohle není správné… Ale bylo pozdě už nad tím dumat.
Stalo se, a já si užíval ten nádherný pocit, i když šlo „jen“ o ruční práci.
Když se na mě Li zhroutil, pevně jsem ho chytil kolem pasu, aby nesklouzl. Ještě několikrát jsem společně promnul naše penisy, než jsem je pustil.
Pořád jsem cítil Liovy nehty na zádech, i když mě už dávno pustil a mírně se odsunul.
Běhal mi z toho ještě mráz po těle, ale bylo to takové příjemné mrazení, které jen udělalo tu správnou tečku za tímhle krátkým aktem.
„Neděkuj… za tohle ne… protože…. Protože…“ nebyl jsem schopný to ani doříct. „Ach, Li-Wei… kdybys tak věděl…“
Nedomluvil jsem svoji myšlenku, jen jsem se znovu přitiskl na jeho rty, abych ho mohl dál líbat, protože jeho polibky chutnaly naprosto úžasně.
Jednou rukou jsem se jen natáhl a trochu poodsunul dveře, aby nám dovnitř šlo trochu čerstvějšího vzduchu.
„Měli bychom vylézt, nebo se úplně rozmočíme,“ konečně jsem Liho pustil a naznačil mu, aby vstal.
Li-Wei
Užíval jsem si ty příjemné pocity plnými doušky.
Bylo to pro mě jako odměna, za ty nepříjemnosti, co se staly.
Byl jsem ještě napůl mimo, když jsem zaslechl Xiho slova, a než mi to stačilo dojít do mozku, měl jsem ho plnou pusu.
Kdybych věděl, co?
Jenže vzápětí se mi otázka vymazala z hlavy, protože při Xiho líbání nešlo na něco myslet.
Jen jsem vydechl, když mi Xi naznačil, ať si stoupnu, ale měl pravdu.
Za chvilku by z nás byla houba.
S Xiovou pomocí se utřel, vlasy si zabalil do ručníku, a pak se oblékl.
„Asi bych si šel možná vybalit, a pak si musím vysušit vlasy, aby mi uschly než půjdu spát,“ řekl jsem, když jsme přešli do ložnice.
Nějak jsem najednou nevěděl, co dělat.
Hlavně jsem měl obavu, aby se Xi zase neuzavřel do sebe s tím, že podlehl chvilkovému pokušení.
Jenže já taky podlehl, i když jsem nechtěl.
Nejspíš z toho asi brzo zešílím, ale i když jsem předtím Ximu navrhl, že odejdu, věděl jsem, že bych toho litoval.
Pustili jsme se do vybalování, a protože jsem to tady neznal, musel mě Xi zase navigovat a říkat mi, kam, co dává, do jaké police, a já si to hned osahal, abych byl v obraze.
Byli jsme skoro na konci vybalování, když se vrátili Su s Junem, a podle jejich hlasů měli až podezřele dobrou náladu. A taky nejspíš vykoupili celý obchod.
Su mi pomohla s nákupem, abych věděl, kde, co je, a Xi zase pomohl vybalit z auta věci Junovi.
Rovnou jsem u toho spíchl i rychlou večeři, a bylo už skoro devět hodin, když se Su rozloučila, že pojede domů. Já se konečně dostal k tomu, abych si rozčesal vlasy, které byly stále vlhké, a trochu se s tím trápil, protože už jsem byl i dost unavený a skoro u toho usnul.
Xi-Wang
Vybalování oblečení nám nakonec zabral zbytek večera a do toho přijel i Jun a Su. Akorát že Jun toho neměl tolik, takže se docela rychle zabydlel v ložnici na patře.
Když šel Li-Wei dělat večeři, byl čas, vybalit mé věci. A já zapřemýšlel, jestli si je mám dát nahoru, nebo je nechat dole. Jenže jak jsem se znal, určitě by se mi nechtělo běhat nahoru a dolů, když ostatní věci mám dole, tak jsem si je nakonec poukládal do druhé skříně ve spodní ložnici.
Vyspat se můžu kdekoliv, to není problém.
Právě jsem povlékal postel, abychom nespali na holých matracích, kdy si Li začal rozčesávat vlasy. Bylo na něm vidět, že je unavený a nejraději by si už šel lehnout. Vzal jsem tedy fen, a postavil se k němu, abych mu vlasy dosušil a rozčesal, aby se s tím nemusel tak trápit.
Bylo vidět, že se mu zavírají oči, akorát já nevěděl, jestli únavou nebo tím, že mu bylo příjemné, že mu vlasy češu.
Jo, Li-Wei, kdybys tak věděl, co se mi honí hlavou. Kdybys tak věděl…
Moc si přeji, aby to vyšetření dopadlo dobře, a tys mohl jít na tu operaci. Jen mám trochu strach, že pokud budeš mít oči v pořádku, a ty uvidíš, jak vypadám, že nejspíš budeš chtít ode mne odejít…
Možná se ti nebudu líbit… Kdo ví… Ale tu operaci ti zaplatím, i kdybys ode mne chtěl odejít.
Už jsem se rozhodl, protože mi stojíš za to, být aspoň jen dobrý přítel na občasné návštěvy, jak jsi mi ze začátku jednou řekl.
Když měl Li vlasy skoro suché a rozčesané, spletl jsem mu volný cop, a odnesl věci zpátky do koupelny. Ještě jsem poklidil kuchyň, zaběhl se podívat nahoru na Juna, který už taky skoro spal. Jen jsme si řekli, co druhý den, a pak už jsem ho nechal být.
Sešel jsem dolů, a na moment jsem zapřemýšlel, co teď. Kam jít spát. Jestli nechat Liho samotného dole, nebo…
„Li, budu spát tady dole s tebou. Aspoň pro začátek. To, kdybys něco potřeboval, abys nemusel běhat nahoru po schodech,“ nakonec jsem došel za Liem do ložnice a odestlal si druhou polovinu postele.
Jen jsem ještě zaběhl zkontrolovat, jestli je všude zamčeno, pozhasínal jsem, a znovu se vrátil do ložnice.
Po malinkém zaváhání jsem si nakonec lehl, podložil jsem si hlavu rukou a zadíval se na Liho.
Jo, tenhle člověk mi za to všechno rozhodně stojí, i kdyby se pak rozhodl odejít.
Li-Wei
Xi se nejspíš nemohl dívat na to, jak se sebou zápasím a s vlasy mi pomohl.
Byl jsem za to moc rád, i když nechybělo moc, a vážně jsem skoro usnul.
Když pak Xi řekl, že bude spát se mnou, za normálních okolností bych nejspíš nadšeně souhlasil, ale teď jsem jen přikývl a okamžitě se zahrabal do postele.
Snažil jsem se neusnout, dokud Xi nepřijde, abych se ujistil, že ho mám po boku, i když mě to stálo hodně sil.
A pak když jsem cítil, jak si vedle mě lehá, jen jsem spokojeně vydechl a usmál se.
Neodvážil jsem se, ale ke Ximu přitisknout nebo spíš už jsem neměl sílu, takže jsem jen natáhl ruku směrem k němu, z posledních sil zamumlal přání dobré noci a byl jsem tuhý.
Nakonec to nebyl tak špatný den, a dokonce jsem i zapomněl, že jsem si chtěl s Xim promluvit. Ale to počká.
Netušil jsem, co bude dál, hlavně, co se nás dvou týkalo, ale nechtěl jsem to kazit nějakými hloupými řečmi. Prostě to budu brát, jak to je, a aspoň si nebudu dělat naděje, aby mě to pak zbytečně nemrzelo, až odejdu.
Měl jsem docela klidné spaní, jenže nad ránem mě probudil hluk. Na moment jsem zapomněl, kde jsem a zpanikařil.
Vyletěl jsem z postele, až jsem sebou žuchl na zem, a zaposlouchal se do kroků nade mnou.
„Xi?" promluvil jsem staženým hlasem, vytáhl se zpátky na postel a křečovitě sevřel prostěradlo, "Xi, někdo je v domě... někdo..."
Byl jsem v tu chvíli tak mimo, tak stažený strachem, že jsem nedokázal ani rozumně uvažovat.
Představa, že nás Long našel, mě úplně ochromila.
Xi-Wang
Usnul jsem celkem rychle. Jen jsem se pousmál, když Li řekl dobrou noc a vzápětí usnul. A já ho prakticky hned následoval.
Jo, byli jsme utahaní všichni. Už jen proto, co se za poslední dva dny stalo.
A tak, když najednou Li vyletěl, vystřelil jsem do sedu a rozhlížel se kolem sebe, co se děje.
„Li,“ chytl jsem ho za ruku. „Uklidni se. Nic se neděje. To je Jun. Má celkem lehké spaní, a není nějaký velký spáč, tak je zvyklý vstávat celkem brzy. Ale řeknu mu, aby se snažil být víc tišeji.“
Natáhl jsem se pro peřinu, kterou Li strhnul s sebou na zem, a když se Li znovu položil, přikryl jsem ho.
„Opravdu je všechno v pohodě,“ nahnul jsem se ještě nad ním a pohladil ho po tváři. „Je ještě vážně brzy, tak si ještě pospi. Já půjdu s Junem něco probrat pracovně, když už jsme vzhůru, udělám snídani a pak pro tebe přijdu, ano? Stejně si musíš vzít léky, tak se budeš muset nasnídat. Dneska to nechej na mě a v klidu lež. Máš na to nárok, všechny ta vyšetření, to jednoho utahá. A pak ty nemocniční postele taky nejsou nic moc. Pamatuji si, že když jsem jednou skončil v nemocnici, že jsem první dvě noci spal v pozoru, protože jsem měl strach, že když se otočím, tak spadnu na zem.“
Musel jsem se tomu i teď zasmát, když jsem si na to vzpomněl. Jo, připadají mi ty postele strašně úzké, nepohodlné, a já měl vážně strach se uvolnit a otočit se třeba na bok, protože jsem měl stále pocit, že jsem moc na kraji a brzy spadnu na zem. Dvě noci jsem prospal na zádech s rukama připaženýma k tělu.
„Sestra tenkrát říkala, že tak vzorného pacienta tam ještě neměli, ale byly to moje dvě nejdelší noci, co jsem zažil,“ dodal jsem, když jsem se konečně přestal smát.
„Tak si ještě pospi, já tě potom přijdu vzbudit,“ políbil jsem ho ještě do vlasů, a pak jsem vstal.
„Přivřu dveře, abychom tě nerušili, tak ať do nich potom nenarazíš, kdybys někam chtěl jít,“ otočil jsem se ještě ode dveří, a pak už jsem je přivřel a zamířil rovnou nahoru za Junem.
Jo, bylo to, jak jsem předpokládal. Jun byl už zřejmě nějakou chvíli vzhůru, stihl se osprchovat, a teď seděl, měl na posteli povytahované věci a notebook, a už pracoval.
„Přestěhuj si ty věci dolů do pracovny,“ řekl jsem mu, jen co jsme se pozdravili. „Jdu udělat snídani a kafe, a pak můžeme mrknout na to, co je potřeba udělat. Budu ale muset jít za šéfem, abych mu podal zprávu a dořešil s ním nějaké věci.“
Jun nelenil, a hned si posbíral věci a postupně si je stěhoval do pracovny, zatímco já jsem zamířil do kuchyně, abych připravil slíbenou snídani a uvařil kávu a čaj. Každému podle jeho chuti.
Li-Wei
Až když na mě Xi začal mluvit, došlo mi, kde jsem a začal se pomalu uklidňovat.
Znovu jsem si lehl, nechal se přikrýt a připadal si jako v pohádce.
Xiovy doteky, jeho smích, vyprávění, a když řekl, že mám odpočívat a nechat všechno na něm...
Připadal jsem si jako v ráji.
Jen jsem přikývl, zamumlal omluvu i poděkování, a zavřel oči.
Už jsem sice neusnul, ale užíval si tu pohodu a ten klid, a znovu mě napadlo, proč to pro mě Xi všechno vlastně dělá.
Cítí jakousi zodpovědnost, protože je policista a já slepý bez domova?
Choval by se tak stejně, i kdybych viděl a měl kde bydlet?
Netušil jsem, ale musel jsem říct, že mě jeho starost moc potěšila. Připadal jsem si skutečně chtěný, až už byl jeho důvod jakýkoliv.
Chvilku jsem se jen tak válel v posteli, než jsem se dostal až ke Xiově půlce, na které jsem zůstal ležet a tvář zabořil do polštáře.
S pár lidmi jsem se už setkal, nebo když jsem šel ven, měl jsem možnost poznat různé vůně, ale tak, jak voněl Xi, tak nevoněl nikdo. Poznal bych ho mezi tisíci.
Nakonec jsem z toho očichávání a slintání nad Xiovou vůní znovu usnul.