Xi-Wang
Jun doběhl k hlavním dveřím, na chvíli na ně přitiskl ucho, a po chvilce zkusil opatrně vzít za kliku, ale dveře se ani nehly. Zavrtěl hlavou a proplížil se pod okny dozadu, a já ho následoval, ale z druhé strany.
Objevili jsme se na zahradě za domem, a když jsme viděli, že je tu klid, proplížili jsme se podél zdi, až jsme narazili na další dveře. Ale ty byly také zamčené.
„Otevřu to,“ řekl tiše Jun.
Schoval zbraň a vytáhl peněženku. Z ní pak něco, o čem jsem raději nechtěl vědět, chvilku se pošťoural v zámku, a ten potom tiše cvaknul.
„Můžeme jít,“ opatrně do dveří drcnul jednou rukou a v druhé už zase držel zbraň.
Vešli jsme do tmavé chodby, a pomalu a tiše se sunuli vpřed, kde nás čekaly další dveře. Opřeli jsem se o ně a zaposlouchali jsme se.
Jediné, co jsme však slyšeli, byly dva hlasy, které k nám doléhaly odněkud z patra.
Jeden Mengův a druhý…
„Klid, nebo to posereš,“ drcnul do mě Jun a já přikývl, že budu v pohodě.
Potichu jsme otevřeli dveře a vykoukli. V prostorné chodbě opravdu nikdo nebyl, a když jsme ji rychle prošli a nahlédli i do ostatních místností, bylo všude prázdno. Ukázal jsem nahoru, a pak jsme se tiše přesunuli ke schodům a vyšli pomalu po nich.
Jakmile jsme byli v patře, uviděli jsme dvoje dveře, z nichž jedny byly otevřené. A odtud k nám doléhal Mengův hlas.
Už jsem chtěl vykročit, když mě Jun chytl za rukáv a zabrzdil. Naznačil, abych počkal, zahrabal v kapse, a pak k mému údivu vytáhl telefon. Jen jsem zíral na to, jak si zapnul nahrávání videa, a pak kývnul, že můžeme.
Pochopil jsem. Tenhle kluk by měl dostat metál…
Proplížili jsme se k těm pootevřeným dveřím a zastavili jsme se každý na jedné straně. Jun opatrně ale rychle nakouknul dovnitř, a když zhodnotil situaci, nastrčil mobil do mezery a posunky mi ukázal, že chvilku počkáme, až máme nějaký důkaz…
Přikývl jsem, i když se mi moc čekat nechtělo. To, co jsem slyšel zevnitř…
„… Xi-Wanga nečekej. Už nikdy… No, je to k ničemu policajt, když si nechá unést svědka přímo pod nosem… Ne… už se s ním nesetkáš… už nejsi jeho případ… Teď jsi můj… a já tě naučím, jak být poslušný… uvidíš… bude se ti to líbit… Ale, ale… to jsou jen prsty, tak se necukej… až ti tam strčím tohle, mohl by sis ublížit… škoda, že to nemůžeš vidět, určitě by se ti to líbilo… ách… vážně měl Long pravdu, když mi říkal, že jsi nádherný… taková krása se jen nevidí… A tak těsný… už se těším, až projedu tvou prdelku…“
Li-Wei
Mé slova nejspíš byly slyšet, protože vzápětí se otevřely dveře.
Ucítil jsem vůni drahého parfému, uslyšel kroky, a pak se mě někdo dotkl.
„Prosím ne…" zašeptal jsem.
„Prosíš? No, brzo budeš víc, to se neboj. Vážně jsi před chvilkou volal Xi-Wanga? Hlupáčku. Xi-Wanga se nedočkáš…"
Jeho další slova ve mě kupodivu vzedmula vlnu vzteku.
Jak může takhle o Xi-Wangovi mluvit?
Jenže jsem se nedostal ke slovu, protože ten chlap okamžitě zajel rukou do mého klínu a roztáhl mi nohy. Slyšel jsem šustění látky, a pak se zhoupla postel.
Zazmítal jsem sebou a žaludek se mi obrátil, když se o mé stehno otřel jeho penis.
„Ne…" cukl jsem nohama, ale nebylo mi to nic platné.
„Copak? Říkal jsi ne i Xi-Wangovi? Určitě tě taky protáhl. Chová se jako největší machr, a přitom stojí za hovno. Nelíbilo se ti to s ním, viď?"
Jeho slova a jeho jazyk na mém břiše ve mě vzbudily nevydanou zlost.
„To není pravda! Xi je ten nejlepší, nejhodnější a nejlaskavější člověk! Je poctivý a upřímný a… a…" hlas se mi zlomil, a já se snažil popadnout dech.
„A co? Poctivé poldy nikdo nepotřebuje. A kromě toho, kdyby byl tak úžasný, nikdy by si nenechal sebrat něco tak krásného jako jsi ty. Je to vážně idiot. Kdybych tě dostal já, nespustil bych z tebe oči. Ale je tu i druhá stránka věci. Nenapadlo tě, že jsi pro něj jen rozptýlení? Vsadil bych se, že šuká toho druhého poldu. Možná i teď, a užívají si to, protože se tě konečně zbavil. Jsou přece pořád spolu…"
Z jeho smíchu se mi udělalo zle stejně jako z jeho slov.
Xi-Wang
Zatínal jsem volnou ruku v pěst, a na té druhé jsem dostával křeč do prstů, jak jsem se musel držet, abych nezmáčkl spoušť a Mengovi neprohnal kulku hlavou.
Doslova to ve mně vřelo při každém jeho slově, a i přitom, co dělal. Neviděl jsem to, ale slyšel… A když začal Li-Wei zoufale křičet, už jsem to nevydržel.
Ne, tohle zašlo už moc daleko i na to, že jsme potřebovali důkaz.
Jun na poslední chvíli uhnul s rukou, když jsem se vrhl vpřed. Rozrazil jsem dveře a vtrhnul dovnitř tak rychle, že Meng nestihl ani zareagovat. Jen otočil hlavu za hlukem a pak už s šokovaným výrazem letěl k zemi.
„Zabiju tě, hajzle! Zabiju tě!“ zařval jsem na něho, když jsem ho přitlačil k zemi a ústí hlavně mu natlačil na zátylek. „Vážně tě zabiju!“
„Xi-Wang! Přestaň! Nech ho!“ zakřičel na mě Jun a vrhnul se ke mně.
Musel vynaložit hodně síly, aby mě z Menga strhnul bokem. Ale i přesto jsem ho stihl praštit aspoň pažbou a omráčit ho natolik, že nebyl schopen se hned zvednout.
„Nech mě ať ho můžu odprásknout!“ zařval jsem na Juna, a chtěl se znovu vrhnout na Menga. Ale v tu chvíli jsem dostal od něj ránu pěstí, až jsem dosedl na zadek.
„Trest za napadení nadřízeného mi můžeš dát potom! Menga nemůžeš zabít! Slyšíš Xi-Wangu?!“ zařval na mě znovu Jun.
Ale jeho pohled padl na Menga, a hned po něm skočil, když viděl, že se začíná sbírat a natahuje se po svých věcech.
Odkopnul mu hadry, kde podle zvuku měl zbraň, a hned ho zaklekl a tentokrát on mu přitiskl zbraň k hlavě.
„Dej ruce dál do těla! Okamžitě!“
Meng na moment zaváhal, ale po chvilce pochopil, že nemá šanci proti nám dvěma. Že je to pro něho konečná…
Zatímco Jun vytáhl pouta, aby je mohl Mengovi nasadit, i přesto, že mu vyhrožoval, a odvážil se tvrdit, že proti němu nic nemáme, že Li s tím souhlasil, že ho sám pozval, a on chtěl zjistit nějaké informace o Longovi, já se konečně vyhrabal na nohy a přiskočil k posteli. Hned jsem rozvázal Liovi ruce, i když jsem s tím trochu zápasil, protože to měl dost utáhnuté, a jakmile byl volný, popadl jsem ho a sevřel v náruči. Jednou rukou jsem se natáhl po přehozu, který vedle něj ležel, a přehodil ho přes něj.
„Už je dobře, Li-Wei, už ti nic neudělá… promiň… omlouvám se… moc se omlouvám, že jsem dopustil, aby tě Long odvedl… Promiň Li-Wei…“ neustále jsem se mu omlouval, tiskl ho v náruči a jednou rukou ho hladil po zádech a po vlasech.
Byl jsem tak strašně moc rád, že jsme ho našli, tak moc, že jsme to stihli, než se mu stalo něco hrošího, že jsem ho prostě nedokázal pustit a jen mu šeptal slova omluvy.
Li-Wei
Ne, to tak určitě není.
„Ale dost už řečí. Je načase, ukázat mi, jakou kurvičku z tebe Long udělal. Pěkně roztáhni nožky, ať se můžu schovat do tvé dírky. Už se nemůžu dočkat..."
Zalapal jsem po dechu, vykřikl a znovu sebou zazmítal, když jsem ucítil, jak se do mě snaží vecpat.
Prosil jsem, žadonil, křičel, ale jeho jakoby to spíš popohánělo vpřed.
Cítil jsem tlak, když se ten chlap do mě tlačil, ale pak se stalo tolik věcí najednou, že jsem nestihl ani pípnout.
Slyšel jsem Junův a Xi-Wangův hlas, spíše křik, tlak na mé tělo zmizel, a já nevěděl, jestli cítit úlevu nebo začít křičet.
Všechno se ale změnilo, když mě Xi-Wang rozvázal a pak sevřel v náručí.
Poslouchal jsem jeho hlas, cítil jeho vůni a vnímal doteky, po kterých jsem dříve tak toužil.
Sevřel jsem ve zdřevěnělých prstech jeho košili a roztřásl se.
„Proč… proč jsi tady?" zaúpěl jsem.
„Nechceš mě… nenávidíš mě… nevěříš mi…" vyrážel jsem ze sebe a rozvzlykal se.
Pak jsem se na Xi-Wanga víc přitiskl a jednou rukou ho objal kolem pasu.
„Prosím… chtěl bych jít domů… omlouvám se za… všechno… nezlob se, prosím… nejsem… nejsem
Longův… informátor… nejsem…" nedokázal jsem ani říct všechno to, co se ve mě pralo, jen jsem vzlykal do Xi-Wangovy hrudi a svíral ho tak moc, jak jsem jen dokázal.
Xi-Wang
V první chvíli jsem měl chuť Li-Weie pustit a odejít.
Zas ta hloupá otázka, ty hloupé řeči, za které bych mu nejraději jednu vrazil. Jediné, co mi v tom bránilo, bylo to, že je to Li-Wei…
„Dobře, odvezu tě odsud,“ pustil jsem ho z objetí, kousek ho posunul, a pak jsem pohledal jeho nemocniční pyžamo, do kterého jsem ho oblékl.
Jun mezitím natáhl aspoň kalhoty Mengovi a usadil ho na židli.
Došel jsem k Junovi a odtáhl ho kousek bokem.
„June, je potřeba co nejdříve Lia odvézt. Ale…“ řekl jsem tiše a podíval jsem se na Menga, „musím tady zůstat kvůli němu, tohle nemůžu nechat na tobě, má vyšší šarži. Přepošli mi tu nahrávku na telefon, ať to mám po ruce.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad, abych šel já?“
„Nic jiného se nedá dělat, dobře víš, že takhle situace se dost zkomplikovala už jen proto, že jde o Menga,“ ohlédl jsem se, a pak přistoupil těsně k němu a velmi tiše jsem zašeptal. „Odvez Li-Wie do nemocnice a zůstaň tam s ním. Ať hlavně Li-Wei nic neříká, ani to, kam jede. V žádném případě ho nenechávej samotného, a řekni doktorovi, aby ho zapsal na pokoj pod cizím jménem.“
„Dobře, ale musím zaběhnout pro auto,“ Jun přikývl, protože věděl, že není zbytí.
Okamžitě se sebral a odběhl. Já přešel k posteli a sedl si k Liovi.
„Ještě chvilku vydrž. Jun přijede s autem a pojedeš odsud pryč.“
Li-Wei
Nechal jsem se obléknout, ale najednou jsem u Xi-Wanga pocítil jisté zaváhání. Vážně jsem se v něm nevyznal.
Během té doby, co si Xi-Wang něco šeptal s Junem, jsem se rozhodl. Takhle prostě nemůžu dál.
Když si ke mně Xi-Wang zase přisedl natáhl jsem ruku a našel jeho tvář.
„Děkuju… já…" palcem jsem lehce přejel po jeho tváři a zahnal slzy, "děkuju. A jestli by ti to nevadilo, až… budeš mít čas, chtěl bych si s tebou o něčem promluvit."
Cítil jsem, jak mi silně tluče srdce, když jsem mu ta slova říkal, a ruka se mi mírně zachvěla.
„Snažíš se marně, princezničko. Pro Xi-Wanga jsi jen vzduch. Víš, jak se mu mezi náma přezdívá? Studený čumák. Zajímá ho jen práce a nic jiného," ozval se najednou ten chlap pohrdavě.
Ruka mi cukla a cítil jsem, jak se Xi-Wangovo tělo napjalo.
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, možná mi dodalo odvahu to, co jsem cítil ke Xi-Wangovi, možná to, že už jsem měl všeho dost nebo to, že jsem tušil, jak to dopadne, až se Xi-Wangovi vyznám, ale dřív, než mohl Xi odpovědět, slezl jsem z postele a postavil se na vratké nohy.
Několikrát jsem zavrávoral, než jsem došel k místu, odkud jsem slyšel toho chlapa.
Nahmatal jsem jeho tvář a položil mu na ni dlaň.
„Je mi vás líto," zašeptal jsem. „Někdo jako vy skutečnou lásku nikdy nepozná. A ještě jedna věc. O mě říkejte, co chcete, urážejte si mě, jak chcete, ale neshazujte člověka, na kterém mi záleží, a kterému nesaháte ani po paty."
Byl jsem sám sebou překvapený, že jsem sebral tu odvahu, a dokonce se mi ani nezachvěl hlas.
„Já můžu ří-"
Jeho odporný hlas mi trhal uši. A bylo to poprvé, kdy jsem se vzepřel natolik, že jsem dokázal někoho uhodit.
Nejspíš to nebyla nijak silná rána, ale plesknutí se rozlehlo pokojem jako prásknutí bičem.
„Li-Wei?" uslyšel jsem Juna i ten jeho nevěřícný a trochu zadýchaný hlas.
„Počkám na chodbě," vyhrkl jsem rychle, a pak se Junem nechal navést ke dveřím.
Teprve na chodbě jsem se svezl do sedu a hrozilo, že mi srdce vyletí z hrudi.
Po chvilce vyšel i Jun, který mě hned zvedl a vedl pryč.
Ještě jsem se ohlédl směrem ke dveřím, jako bych mohl Xi-Wanga slyšel, ale pak jen zavrtěl hlavou a nechal se odvést a naložit do auta.
„Bude to v pohodě…" uslyšel jsem po chvíli Juna, a já netušil, jestli naráží na můj stav, na Xi-Wanga nebo obojí.
„Jo..." povzdechl jsem si a zase se odmlčel.
Cestou v autě mi Jun ještě řekl, že budu na pokoji pod falešným jménem, a nikdo nesmí zjistit, že jsem zase zpátky v nemocnici, a že mě bude hlídat.
Jen jsem přikývl a zbytek cesty jsme už dojeli mlčky.
V nemocnici si mě hned přebral doktor, který měl ještě pořád směnu, zavedl mě na ošetřovnu, kde si mě vzala do péče nějaká sestra, a on odešel s Junem.
Za chvilku jsem byl převezen na pokoj a dostal znovu nějakou injekci.
„Za hodinu vás vezmeme na celkové vyšetření, necháme si vás tu přes noc, a pokud vše dopadne dobře, zítra vás propustíme. Teď si zatím odpočiňte, ano?" ozval se doktor, který se i s Junem vrátil.
Ten si hned sedl nejspíš na židli vedle mé postele a pohladil mě po ruce.
Jen jsem přikývl a zavřel oči, možná i proto, že jsem chtěl klid.
Xi-Wang
Měl jsem divný pocit, když Li říkal, že si chce se mnou promluvit. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Ale jen jsem přikývl, aniž bych si uvědomoval, že to vlastně nevidí.
Ale co jsem viděl potom já, stálo za všechny prachy.
Klidně bych dal celou výplatu, abych to mohl vidět znovu.
Meng nejprve šokovaně hleděl na Lia, a pak zaskřípal zuby a už chtěl vystartovat. Přiskočil jsem k němu a zarazil ho zpátky do židle.
„Něco zkus a další rána bude ode mne,“ zavrčel jsem na něho.
Jun se ještě vrátil, aby se jen ujistil, že potom dorazím za nimi, a ať se zbytečně nezdržuji. Už jen proto, že tu zůstávám s Mengem sám, a pak zmizel na chodbě a za chvilku jsem už slyšel odjíždět auto.
„Chceš si tu kurvičku nechat pro sebe?“ uchechtl se Meng, když jsme osaměli. „Jo, je parádní, můžu doporučit. Je tak úzký, tak nepoužitý, možná bys potřeboval poradit? Vyznáš se vůbec v sexu? Jestli ne, ukážu ti, co všechno se dá dělat. Stačí, když mi sundáš pouta a můžeme využít toho, že jsme tu sami.“
„A já ti ukážu, že jestli nezavřeš, kurva tu hubu, tak ti ji rozmlátím,“ postavil jsem se před něho a vytáhl jsem telefon.
První telefonát byl mému nadřízenému, kterého jsem informoval, že jsem zadržel Menga a sdělil jsem mu i důvod. On mi odpověděl, že okamžitě posílá hlídku, aby zajistili místo a převezou Menga na naší stanici, kde si ho on sám přebere. Prý mám zajistit, aby s nikým nemluvil, dokud nebude u něho.
Další telefonát byl Junovi, že budu brzy v nemocnici, jen co převezu Menga na oddělení a předám ho.
A když dorazila hlídka, ještě jednou jsem vzal do ruky telefon.
Vytočil jsem Li-Weiovo číslo. Doufal jsem, že ten telefon bude mít Long pořád u sebe a nespletl jsem se.
Nevím, jestli je tak blbý, nebo si je sebou tak jistý, zvedl ho, i když ví, kdo volá. No, spíš to vypadalo, jako by se tím bavil.
„Hledáš Li-Wei? Co? Tak máš smůlu, vrátil se ke mně sám, a teď právě obšťastňuje klienta. Říkal jsem, že je pro tohle stvořený, a na nic jiného ani není dobrý. Zapomeň na něho. Nebo víš co? Můžeš si ho koupit, tak na hodinu, co ty na to? Ale bude tě to stát velký balík…“
Nechal jsem ho, ať se vymluví, a pak jsem promluvil já.
„Tak hele, Zhuangu. Jen tě chci informovat, že jsem tak blbého člověka jsem ještě neviděl. Nechávat si telefon, který se dá lehce vystopovat už jen proto, že patřil slepci. Brzy tě dostanu, tomu věř a nepomůže ti ani, když telefon zahodíš. Mám své zdroje, a jeden z těch zdrojů právě sedí přede mnou. Pozdrav nadporučíka Menga,“ na moment jsem dal telefon před Menga, a když zavrčel, ať táhnu do hajzlu, dal jsem si telefon zpátky na ucho.
„Už je to tak, Li-Wei už není tvůj majetek, a dokonce ani Meng neměl to štěstí, aby si s ním užil. Takže jedna věc z krku. Tvoje hradba, kterou kolem sebe máš, se začíná rozpadat… A malé varování… Teď je řada na tobě, hajzle.“
Li-Wei
Byl jsem rád, že mě Jun nechal tu hodinu samotného s mými myšlenkami, a na nic se neptal.
Byl jsem ale rád za jeho tichou přítomnost, cítil jsem se v bezpečí.
Když pak pro mě doktor i se sestrou přišli, šel s námi Jun až ke dveřím vyšetřovny a držel mě za ruku.
Dovnitř nesměl, ale slíbil mi, že na mě počká.
„Nebojte se. Nebude to bolet. Jen vás na pár minut zavřeme do takového tunelu. Nic nepocítíte, jen buďte v klidu. Kdyby něco, zvedněte ruku, ano?"
Přikývl jsem, že rozumím, a v prstech sevřel látku prostěradla.
Sundali mi to, co jsem měl na sobě a oblekli do nějakého nátělníku nebo, co to bylo, který jsem měl až po kolena.
Všudypřítomný pach desinfekce se mi usazoval v nose, a měl jsem dojem, že další měsíc snad neucítím nic jiného, jak silné to bylo.
Položili mě na nějaké lehátko, které mě studilo do zad i přes látku a bylo hodně tvrdé.
Doktor mě pak upozornil, že jsou připraveni, a když se lehátko pohnulo, podvědomě jsem zavřel oči.
Trochu jsem se bál, ale vážně jsem nic necítil, jen jsem slyšel hukot, jako když jede klimatizace.
Neměl jsem tušení, jak dlouho to trvalo, ale když jsem uslyšel doktorův hlas, lehátko se opět pohnulo.
„Ještě uděláme pár rentgenů a znovu vám vezmeme krev, ano?"
Znovu jsem přikývl a s pomocí sestry vstal.
Odvedla mě pár kroků, a snad několik minut jsem si připadal jako cvičená opice, když jsem se musel různě kroutit, sedat, zase vstát, natočit hlavu, položit hlavu, zvednout hlavu nebo sklopit hlavu.
Odebrali mi krev a zase položili.
Nechali mě chvilku odpočívat, než se sestra vrátila, ale tentokrát přišla i s doktorem a začali mi prohlížet tvář.
Nebo spíš jsem cítil, jak mi zvedají víčka, osahávají hlavu nebo mi na ni různě tlačí, a přitom se ptali, co a kde cítím.
„Jak dlouho nevidíte?"
„Asi dvanáct let," pokrčil jsem rameny.
„Byl jste někdy na nějakém vyšetření?"
„Hmmm, ano. Několikrát. Řekli, že někdy v budoucnu, až budu starší bych mohl mít šanci vidět aspoň trochu na jedno oko."
Ještě chvilku mě prohlíželi, než mě sestra postavila na nohy a začala zase převlékat.
„Dobře. Odvezeme vás zase zpátky na pokoj a budete odpočívat. Zdá se, že vnitřní poranění můžeme s jistotou vyloučit. Ještě uděláme rozbor krve, a výsledky budeme mít nejpozději zítra ráno. Pokud bude vše v pořádku, nejspíš vás ještě zítra propustíme."
Cítil jsem, jak mi doktor povzbudivě sevřel rameno, a o chvilku později jsem ležel znovu na posteli a směřoval do pokoje.
Zaslechl jsem ještě doktora, který zastavil Juna, a říkal mu, že si nutně potřebuje promluvit s Xi-Wangem ohledně jedné záležitosti týkající se mě.
Jun odpověděl, že je na cestě, a víc už jsem neslyšel.
Xi-Wang
Když jsem domluvil, Zhuang na moment ztichl. Přísahal bych, že slyším, jak skřípe zuby.
„Podepsal sis rozsudek smrti, poldo,“ zavrčel po chvilce.
„Nemyslím si. První, kdo chcípne, jsi ty, Zhuangu,“ odpověděl jsem mu zcela klidně. „Postarám se o to, aby se ta zeď kolem tebe rozbila. Rozdrolím ji kámen po kameni. Nebudeš vědět, komu máš ještě věřit. Nebudeš si nikým jistý. Tenhle dům nechám strhnout. Pak půjdu do jedné staré skladištní budovy, nechám odvézt všechny štětky, co tam schováváš, a ty, co tam pracují, nebo si přijdou pro zábavu, nechám pozavírat. A budu postupně likvidovat jeden brloh za druhým. Pozavírám všechny dealery, seberu ti všechno, zavřu všechny tvé drogové obchody… Nikdy si nebudeš jistý, kde příště se objevím. Vyhlásil jsi válku někomu, kdo se tě nebojí. A udělal jsi něco, co je neodpustitelné. Už se těším na to, až tě uvidím na kolenou prosit o život… No, já asi budu končit, protože Meng chce mluvit a musím s ním sepsat výpověď. Brzy to…“
Chtěl jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli mě Zhunang poslal do hajzlu.
Když to v telefonu cvaklo a ztichlo, byl jsem už natolik vyklidněný, že jsem se jen pousmál a telefon schoval do kapsy.
„Zhuang tě pozdravuje,“ podíval jsem se s povytaženým obočím na Menga, který po mých slovech okamžitě zbledl.
Odemkl jsem mu pouta a za asistence policistů jsem ho nechal, aby se oblékl. Rozdal jsem instrukce, a pak jsme už Menga posadili do auta a odjeli jsme na stanici.
Šéf už na nás čekal. S ním a s Mengem jsem strávil ještě asi další půl hodinu, a když se Meng začal znovu cukat, a mlet ty nesmysly co v tom baráku, vytáhl jsem telefon a oběma jim přehrál video, které se Junovi podařilo natočit.
Za další patnáct minut Meng seděl ve vazbě, v přísně střežené cele, nejen proto, aby s nikým nemluvil, ale i pro jeho bezpečí před Longem. No, požádal si o to sám, nejspíš má svůj život rád…
A pak s příslibem, že druhý den dorazím na mimořádnou poradu, jsem se rozloučil a vyšel ven.
Musel jsem si vzít taxi, protože moje auto zůstalo v přístavišti, ale než jsem se dostal do špitálu, bylo skoro pět hodin.
Ten den byl strašně zmatený, chaotický, plný různých překvapení, šoků a zvratů. Všechno se tak seběhlo najednou, že jsem si ani neuvědomil, jak rychle ten čas pokročil.
Když jsem došel do nemocnice, musel jsem zavolat Junovi, protože jsem ani nevěděl, kde Li-Wei je a pod jakým jménem.
„Jak mu je?“ zeptal jsem se hned, jakmile jsem došel ke dveřím Liova pokoje, kde na mě čekal Jun.
„Zdravotně… no vylíže se z toho, nic zlomeného, žádné vnitřní zranění ani jiná komplikace. A vypadá to, že každou chvíli usne.“
„Jdu se na něho podívat.“
„A co Meng?“
„Je ve vazbě a… nejspíš jsem naštval Zhuanga a teď po mně půjde…“ dodal jsem jen jako by mimochodem a vešel jsem do pokoje, kde ležel Li-Wei.
Li-Wei
Když mě sestra převezla na pokoj, myslel jsem, že usnu, ale spánek se nějak nedostavil.
Nakonec jsem si na posteli napůl sedl a opřel se o polštář.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak pololežel, když se otevřely dveře. Čekal jsem setru, Juna, nebo doktora, ale po pár vteřinách mi došlo, že to není ani jeden z nich. A můj dojem se potvrdil, když mě Xi chytl za ruku, a nejspíš se posadil na stejnou židli jako předtím Jun.
Tentokrát jsem s rukou necukl, a ani jsem neměl tendenci utéct.
„A-Ahoj…" pozdravil jsem rozpačitě, protože najednou jsem nevěděl, co říct.
„Jsi… jsi v pořádku?" posadil jsem se na posteli a druhou ruku natáhl směrem k němu.
Nahmatal jsem Xiův obličej, a kromě mírně staženého obočí a pevně semknutých rtů nevypadalo, že by byl zraněný.
„Doktor… doktor říkal, že jsem v pořádku a nejspíš mě zítra dopoledne propustí," pokusil jsem se o něco jako úsměv, ale nevím, co z toho vyšlo.
Odvaha, kterou jsem měl v Longově domě mě najednou opustila, a já vlastně ani nevěděl, co Xi-Wangovi říct.
Teda věděl, měl jsem ho plnou hlavu, měl jsem plnou hlavu slov, ale nedokázal jsem je nějak dostat ze sebe.
„Mohl bys mi, prosím, podat něco na pití?"
Jednak jsem měl opravdu žízeň, a taky jsem chtěl nějak zaměstnat ruce.
Sotva mi Xi podal sklenici s vodou, otevřely se znovu dveře.
„Xi-Wangu, chce s námi mluvit Liův doktor. Prý je to nutné a nepočká to," ozval se Jun, který obešel postel a pohladil mě po hlavě.
„Hned budeme zpátky,“ ujistil mě Jun.
Xi-Wang
Měl jsem pocit, jako by mi chtěl Li-Wei něco říct, ale nevěděl, jak začít.
Podal jsem mu vodu, kterou žádal, a než jsem se stačil zeptat, jak se cítí, došel Jun s tím, že máme jít za doktorem.
Počkal jsem, až se Li napije, vzal jsem mu skleničku a postavil ji zpátky na stolek.
„Nikam nechoď, za chvilku jsme zpátky, budeme jen naproti přes chodbu, ano?“
Když Li přikývl vstal jsem a vyšli jsme s Junem na chodbu. Nebyli jsme sice hned naproti, byli jsme kousek vedle, ale požádal jsem doktora, aby nechal pootevřené dveře, abych viděl na Liův pokoj.
A stejně tam šla sestra ho zkontrolovat, tak jsem byl o něco klidnější.
Posadili jsme se a doktor se hned začal ptát.
„Má nějaké příbuzné?“
„Ne.“
„Co víte o jeho slepotě?“
„Prakticky nic, jen že oslepl po nějaké nehodě, při které mu zemřela matka.“
„Víte, při vyšetření jsem si přizval specialistu, který se na něho podíval blíže. Chce ho ještě znovu vyšetřit, aby se ujistil, ale… Vypadá to, že jeho slepota by se dala vyléčit.“
„Děláte si srandu? Li-Wei říkal, že prý na nějakém vyšetření byl, a prý mu řekli, že to není možné,“ narovnal jsem se a víc se předklonil, že jsem málem doktorovi dýchal do tváře.
„Buď byl ten lékař amatér, nebo mu lhal.“
„A proč by mu v tomhle lhal?“
„Nevím,“ pokrčil rameny doktor. „Jen odhaduji. Pravda je, že tahle operace je dosti drahá, a jak jsem zjistil, Li-Wei není ani pojištěný. Už tak za něj budete muset zaplatit celé to vyšetření. Nebo může požádat některou z nadací o pomoc. Ale ta mu rozhodně nezaplatí operaci. Proto jsem se ptal na příbuzné…“
„Ne, opravdu nemá. Žil od dětství na ulici, je sirotek. Ujal se ho sice jeden… no… muž, ale nebylo to z dobroty srdce. A teď je… Pane bože… Teď už mi to dává smysl. On má peněz dost, mohl mu tu operaci zaplatit už dávno, ale on nechtěl!“ vykřikl jsem a vyskočil jsem na nohy. „Podvedl ho, vyhovovalo mu to, že je slepý. Hajzl jeden, až mi přijde pod ruku, zabiju ho!“
Rozčíleně jsem se prošel po kanceláři, kouknul jsem do chodby, jestli je všechno v pořádku, a pak jsem se vrátil k doktorovi.
„Jste schopni tuhle operaci zvládnout tady? Jste na to specializovaní? Kolik, bude stát ta operace? Zajistím to.“
„Uzavřené sítnicové tepny… doba strávená v nemocnici… operace… vyšetření… léčba…“ promnul si doktor bradu a polohlasně nám začal sdělovat, co všechno bude potřeba, jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát.
Když jsem potom odcházel z kanceláře, po zádech mi tekl pot a po čele taky. Opravdu jsem se orosil, když jsem slyšel tu cifru.
Ale na mizinu mě to nepřivede, a navíc… Pro Li-Weie bych to udělal i kdybych si měl půjčit.
Li-Wei
Začínal jsem zjišťovat, že přítomnost žen už mě tak neděsí. Alespoň, co se týkalo sestřiček v nemocnici. Zatím jsem měl to štěstí, že ke mně byly milé a laskavé. Zrovna jako ta, co přišla, jen co Jun s Xi-Wangem vyšli ven. Přinesla mi misku nakrájeného ovoce, prý potřebuji vitamíny a teplý čaj místo vody. Mám taky hodně pít, abych doplnil tekutiny.
Zeptala se mě, jestli něco nepotřebuju, jestli třeba nechci přinést nějakou knížku, mají i pro slepé, ale já s díky všechno odmítl.
Ne, že bych nechtěl, možná by mě čtení zabavilo, ale věděl jsem, že bych se na to nesoustředil.
Zajímalo mě, o čem chce doktor s Xim mluvit a až po chvilce jsem si uvědomil jednu podstatnou věc.
Nejsem pojištěný. Nebo aspoň nevím o tom, že bych byl.
A všechna ta vyšetření a pobyt zde...
Nemocnice mé výdaje určitě neuhradí jen z dobroty svého srdce.
Takže mě napadlo, že si chtěl doktor Xi promluvit o penězích.
Xi to nejspíš bude muset všechno zaplatit, protože mu nic jiného nezbude, ale jak mu to vrátím?
Musí to stát určitě hodně, a já nemám práci, a i kdybych si nějakou našel, někdo jako já dostane maximálně pár dolarů.
Trochu mě z těch myšlenek orosilo a ze sedu jsem sklouznul zpátky do lehu.
No, další věc, o které se budu muset s Xim promluvit.
Jenže než jsem to stačil domyslet, dveře znovu klaply a tentokrát to byl Xi-Wang.
Natočil jsem se bokem k místu, kde jsem tušil židli, a jen natáhl ruku, abych se Xi-Wanga dotkl a zjistil, kde je.
Když mě chytil za ruku, jemně jsem ji sevřel.
„Co bude teď?" zašeptal jsem. „Myslím se mnou, s Longem s… námi dvěma…"
Při posledních slovech jsem mírně zaváhal, a i když jsem se spíš ptal na to, jestli budu u něj dál bydlet, současně jsem si přál, aby mi řekl, co vlastně ke mně skutečně cítí.
Jestli mi věří, nebo jestli jsem pro něj prostě jen případ, který uzavře v momentě, kdy chytne Longa.
Xi-Wang
Domluvili jsme se s Junem, že prozatím o tom Li-Wei neřekneme. Počkáme, až bude v klidu, a teprve potom si o tom s ním promluvíme.
Došli jsme do pokoje a já se posadil z jedné strany a Jun z druhé. Chytl jsem Li-Wei za ruku, jak jsem měl tendenci mu tu dobrou zprávu hned říct, ale pamatoval jsem na doktorova slova, že ještě musí proběhnout nějaké vyšetření a pak bude moct být vynesen verdikt, který tu operaci buď potvrdí, nebo zruší.
„Long je teď bůh ví kde. Nejspíš se venku hned tak neukáže, bude muset být teď hodně opatrný, protože bude mít strach vystrčit čumák, aby přes něj hned nedostal,“ promnul jsem Liovy prsty a zadíval se na ně.
Jak dlouho ještě bude pomoci nich číst a poznávat okolí a lidi? Bude všechno v pořádku, aby se operace mohla odklepnout? Určitě ano. Věřím tomu…
„Zůstaneš tady do zítra, a pak pojedeme ke mně domů. Jen… Možná se ti to nebude líbit, ale Jun se ke mně na nějakou chvíli nastěhuje, abys měl pořád někoho u sebe, a nedopadlo to jak dneska ráno. Nemůžu tě nechat o samotě. Mám obavy, že Meng mohl Longovi vykecat, který byt je můj, mohl si to zjistit. A my nemáme čas, abychom se na rychlo někam přestěhovali. I když… jedna možnost by tu byla, pokud by ti nevadilo, že by sis musel znovu zvyknout na nové prostředí…“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Juna a pak zpátky na Liho.
„Můžeme jít do domu, který mi přenechali rodiče. Teď momentálně je prázdný. Jen stáhnu nabídku k pronájmu, a můžeme se tam hned nastěhovat. Je prostornější, Meng o něm neví a Long rozhodně taky ne. A Jun nebude muset spát na gauči v obýváku, ale bude mít svůj pokoj…“
Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak Jun hned přikyvuje. Už tam jednou byl, ví, jak dům, který sousedí s druhou bytovou jednotkou vypadá. A výhoda je, že každá část má svůj vchod, Takže se nebude potkávat ani se sousedy, pokud jsou právě doma. Ti tam taky bývají málo, protože často jezdí pryč.
„Takže, dneska tady zůstanu s tebou, jen na chvilku odskočím, abych zařídil stěhování, a pak se vrátím. A ráno pojedeme rovnou do nového.“
Li-Wei
Tak, jak se mi doteď nechtělo spát, když jsem slyšel Xi-Wangův příjemný hlas, začaly se mi zavírat oči.
Přesto jsem vnímal každé jeho slovo.
„Zase máš se mnou starosti," povzdechl jsem si.
„Ale děkuju za všechno… tobě i Junovi… a taky… pokud Junovi nebude vadit, že bude muset trávit čas se mnou," pousmál jsem se a cítil, jak mi začínají padat víčka.
Ale s tím stěhováním se mi připomněla ještě jedna věc.
„Long říkal… říkal, že tvůj dům sleduje… čekal jen na to… až budu sám. Říkal, že se postará o to… aby ti ten případ vzali."
Víc jsem sevřel Xi-Wangovu ruku, a cítil, jak se víc a víc propadám do osvobozujícího spánku.
„Prosím," zamumlal jsem z posledních sil, „buď, prosím, opatrný. Oba dva buďte opatrní. Já… za to… nestojím…"
Sotva jsem dořekl poslední slovo, jakoby někdo zmáčkl vypínač, najednou jsem přestal vnímat všechno kolem sebe.
Připadalo mi, že spím snad tak hodinu, když mě probudila sestra, aby mě ještě vyšetřila, řekla mi, že je pět hodin ráno.
Mluvila potichu a já se vzápětí dozvěděl, že Jun i Xi-Wang dřímají vedle postele v křeslech, které jim sem přinesli z ošetřoven, aby se nekrčili na židlích.
Vzala mi ještě jednou krev, podala léky, a než odešla, řekla, ať se ještě prosím, že mě pak vzbudí doktor.
Jen jsem přikývl, poděkoval, a i když jsem myslel, že už neusnu, stejně jsem za chvilku znovu vytuhl.
Xi-Wang
Li-Wei měl pravdu, když říkal, že Long sleduje dům, ve kterém bydlím. Výhoda byla, že zřejmě nevěděl, který byt a které patro. Ale i to je jen otázka času, kdy na to přijde.
Stěhování musí proběhnout rychle a nenápadně.
Zapřemýšlel jsem, jak to udělat…
Po chvilce, když Li-Wei usnul, jsem vytáhl telefon a zavolal Su. Vyslechla si mě, a pak bez problémů souhlasila, i když jsem ji upozornil, že to může být s komplikacemi.
Za další půl hodinu byla v nemocnici a klepala na dveře pokoje. Když vešla, pořádně jsem si ji prohlédl. Jo, to by šlo. Je vysoká tak jak Li-Wei, taky má dlouhé černé vlasy, a když si je sváže, nikdo nepozná rozdíl v délce. Její postava je spíš chlapecká než dívčí, a to nám hodně pomohlo.
Když si pak dala roušku a kapuci na hlavu, a do ruky jsem ji strčil slepeckou hůlku, bylo skoro k nerozeznání od Li-Weie, pokud by si člověk nestoupl přímo před ní.
Vzal jsem si od Juna telefon a požádal ho o jeho auto, protože moje zůstalo v přístavišti, a ještě jsme se domluvili, co a jak. A s ujištěním, že se vrátím co nejdříve, jsme se rozloučili.
Já šel se Su po boku do Junova auta, kde jsme nastoupili a jeli ke mně domů.
Musel jsem uznat, že to Su dokázala zahrát perfektně.
Věděl jsem, že nás sledují, a že už i ví, jak vypadá Junovo auto. Takže bylo jasné, že Long bude mít echo, že jsem se s Li-Weiem vrátil domů.
Když jsme vyjeli nahoru a vešli do bytu, Su si konečně sundala roušku a stáhla kapuci.
„Tak mi řekni, co je potřeba sbalit, ať to máme rychle,“ hned se pustila do práce.
Ukázal jsem ji ložnici, kde bylo naše oblečení, a sám jsem zaběhl do koupelny, kde jsem posbíral všechno, co budeme potřebovat. Zatím co nám Su balila oblečení, já jsem si sbalil všechny věci do práce a všechny Junovy pomůcky. Zavolal jsem ještě makléřce, aby stáhla nabídku pronájmu, abych měl jistotu, že se tam neobjeví někdo nezvaný. Vybral jsem prakticky celý pracovní stůl. Jediné, co na něm zůstalo, byl můj a Junův telefon, které jsem ale vypnul.
Když jsme byli hotoví, přičemž jsme museli sbalit i jídlo, zavolal jsem známému, který do garáže přijel s krytou dodávkou. Společně jsme poodnášeli věci do auta, Su se potom už jako žena, posadila dopředu a já zůstal vzadu skrytý mezi věcmi.
Navigoval jsem je, kam mají jet…
Když jsme dojeli před dům, dálkovým ovládáním jsem otevřel garáž, do které jsme hned vjeli. Až teprve tam jsem si oddechl a mohl se chovat už normálně a uvolněněji.
Známý Su mi pomohli odnést věci do domu, ale nevybaloval jsem to. Nechal jsem to tak, a jakmile to bylo vystěhováno, znovu jsem nasedl do dodávky a nechal se odvézt do nemocnice.
Poslední žádost ode mne byla, aby nám přivezli auta k novému domu, a aby nám Su ještě zajistila nové telefony. Moje z přístaviště a Junovo od mého domu, když v něm uvidí Su, budou si myslet, že já a Li-wei jsme zůstali doma.
Teda… aspoň jsem v to doufal.
Když jsem se vrátil zpátky na pokoj za Junem a Li, byl jsem docela utahaný, a bylo už něco kolem půlnoci. Na pokoji bylo přítmí, svítila jen malá lampička a Jun podřimoval v křesle. Usadil jsem se v druhém, které nám prý nechala donést sestra, abychom měli větší pohodlí. A když se Jun trochu probral, řekl jsem mu, všechno, co bylo potřeba.
Když jsme domluvili, byl jsem tak utahaný, že jsem usnul v tom křesle, a ani jsem nestihl pobrat poslední slova, které mi Jun říkal.
Ráno jsem jen po očku sledoval sestru, která přišla za Li-Weiem odebrat krev a zkontrolovat ho. A když odešla, drcnul jsem do Juna, aby se probral i on.
Vyšli jsme potichu na chodbu, abychom se protáhli a zamířil na terasu, která byla na konci chodby a bylo z ní vidět na pokoje.
„Su nám donese nové telefony a klíče od auta, ale domů pojedeme jejím autem. Bude čekat na telefon, a jak ji dám vědět, hned pro nás přijede.“
„Ještě musíme počkat, co doktor, ale dlouho bych se tu nezdržoval,“ pokýval hlavou Jun. „Stejně včera říkal, že další vyšetření ohledně očí bude dobré, až se dá Li trochu dohromady, přeci jen je trochu zmalovaný.“
„Ale zatím mu o tom nebudeme říkat. Musím se podívat, jak jsem na tom s penězi, a když tak požádám rodiče o pomoc, kdyby mi něco chybělo,“ otočil jsem se, abych viděl na pokoje. „Ale myslím si, že bych to měl zvládnout v pohodě.“
Ještě chvilku jsme tak stáli a povídali si, než jsem zahlédl, že k Li-Wei jde doktor. Tak jsme tam zamířili taky, abychom věděli, jestli můžeme odjet. Doktor ví, že Li-Wei nemá o té operaci říkat, ale raději jsem tam chtěl být, kdyby měl náhodou tendenci se prokecnout. Nechtěl jsem dávat Limu nějaké naděje, kdyby náhodou to další vyšetření nedopadlo dobře.
Li-Wei
Když jsem se podruhé probudil, byl už u mě i doktor. Vlastně to byl on, kdo mě vzbudil.
„Jak vám je, mladý muži?" uslyšel jsem jeho hlas a s pomocí sestry se posadil.
„Je mi mnohem lépe," řekl jsem ještě trochu ospalým hlasem.
„To rád slyším. No, jak to tak vypadá, tak vás pustíme domů. Nic závažného jsme nezjistili, máte akorát lehce zvýšenou hladinu cukru a kolísavý tlak, ale předepíšeme vám léky a nějakou mastičku na modřiny a pohmožděniny. Takže po fyzické stránce tomu dávám tak měsíc dva, a budete zcela v pořádku. Co se týče psychické stránky…"
Jeho mírné zaváhání v hlase mi neuniklo.
„Rád bych vám doporučil jednoho skvělého psychologa. Je to můj známý a určitě by vám pomohl."
Mírně jsem se na jeho slovy zamračil.
Ano, sice se občas chovám hystericky, ale nemyslím, že bych se potřeboval svěřovat někomu cizímu se svými problémy.
„Děkuju za nabídku, ale myslím, že odmítnu. Vím, že se nechovám možná statečně, ale doteď jsem nikoho takového nepotřeboval. A taky… Nejsem pojištěný a nemám ani peníze. Už takhle nevím, jak zaplatím léky, celé to vyšetření i pobyt tady," povzdechl jsem si a v prstech žmoulal peřinu.
„O finanční stránku se starat nemusíte. Veškeré výdaje už uhradil pan Luo."
Myslím, že kdybych viděl, tak na něj teď jen nevěřícně čučím.
„Aha," vydechl jsem na okamžik zavřel oči a opřel se o polštáře.
Proč to pro mě všechno dělá? Jak mu to asi vrátím?
Na jednu stranu mám pocit, jako by mi pořád nevěřil a držel si ode mně odstup, na stranu druhou mi pomáhá víc, než by měl ve vztahu policista a svědek.
Povzdechl jsem si a málem přeslechl doktora, který se mě na něco ptal.
„Jo… jo, jsem v pořádku," přikývl jsem.
„Dobrá. Sestra předá panu Luovi léky, které budete potřebovat, a kdyby se váš stav nějak zhoršil, okamžitě se přijdete ukázat, ano? Teď vás propustíme, ale ještě musíme vyřešit jedno speciání vyšetření, až vám bude lépe."
Tohle mě překvapilo, vždyť říkal, že jsem v pořádku a nic mi není.
Uslyšel jsem zakašlání, které bylo nejspíš Xi-Wangovo, a byl jsem z toho tak trochu zmaten.
„Speciální vyšetření?" zeptal jsem se pro jistotu, jestli jsem slyšel dobře.
„Ano, ale nemusíte se bát. Tak, chcete pomoc s převlékáním, nebo to zvládnete sám?"
Zamluvil to rychle doktor, a než jsem se stačil zeptat na víc, chytla mě sestra za ruku a položila ji na čisté věci, které mi nejspíš přinesl Xi-Wang, protože ty, ve kterých mě sem Jun dovezl byly nejspíš na odpis.
„Já… myslím, že to zvládnu sám," přikývl jsem rychle, protože najednou, i když mě doktor i sestra viděli, jsem se trochu styděl.
„Dobře. Až budete odcházet, stavte se prosím všichni v mé kanceláři, pane Luo, ať vám může sestra předat léky."
Xi-Wang
Málem se doktor prořekl. No, neřekl sice nic konkrétního, ale v tom, co říkal si protiřečil, a Liovi to nejspíš neuniklo. Naštěstí to zamluvil, a pak už raději odešel.
„Některé věci se můžou projevit třeba později, i když se teď zdá, že je všechno v pořádku. Tak se nediv, že tě chce pak doktor ještě jednou vidět,“ řekl jsem Liovi, a pak, aby to bylo rychlejší, jsem mu pomohl s oblékáním.
Zatím, co Jun odešel na chodbu, aby zavolal Su z telefonního automatu, že jsme připravení k odjezdu, ať čeká na zadním parkovišti pro zaměstnance, já ještě donutil Lia sednout na židli, rozčesal jsem mu vlasy, a spletl je do copu, který pak schoval pod oblečením.
Dal jsem mu do ruky roušku, kterou si pro jistotu nasadí, až budeme odcházet.
Zastavili jsme se ještě u doktora, kde jsme dostali instrukce a léky pro Lia, a s domluvou, že přibližně do čtrnácti dnů se máme přijít na to další vyšetření. Pro přesný termín si máme zavolat, abychom měli jistotu, že druhý doktor bude mít pro nás místo ve svém časovém rozvrhu, který už tak má celkem nabitý.
„Li, jedeme do druhého domu. Je trochu prostornější než můj byt, tak klidně můžeš používat aspoň pro začátek hůlku nebo tu akustickou věcičku, aby se ti lépe orientovalo, než si zvykneš. Věci ještě nejsou vybalené, tak to potom uděláme společně.“
Li-Wei si nasadil roušku a pak už nic nebránilo tomu, abychom vyšli z nemocnice ven a nastoupili do auta, ve kterém už na nás čekala Su.
„Ahoj, Li-Wei. Ráda tě vidím. Snad si na mě ještě pamatuješ. Ale neboj, nebudu tě s ničím teď otravovat, jen vás odvezu a pomůžu vám s vybalováním. Pokud mě teda nevyhodíš co?“ začala hned vesele Su, jen co jsme nastoupili. „A slyšela jsem, že jsi dobrý kuchař, ráda bych od tebe něco ochutnala. Uvaříš něco na oběd?“
Pak ještě ukázala Junovi na přihrádku pod palubovkou, kde byly nové telefony a klíče od našich aut.
V mém domě jsme byli přibližně do půl hodiny. Moje a Junovo auto bylo před garáží, tak Su vjela rovnou dovnitř.
Prošli jsme dovnitř, jen jsem musel Lia navigovat, aby se nepřerazil o všechny tašky a krabice.
„Ukážu ti, kde, co je. Tobě taky, June. Ukážu ti tvůj pokoj, tak pojď s námi,“ hned jsem s nimi šel udělat prohlídku domu.
Byl dvoupatrový, kde v přízemí byl velký obývací pokoj, kuchyň s jídelnou dohromady, kde tyhle dvě místnosti byly přepaženy zasouvací stěnou, a když se otevřela, byla z toho pak jedna velká místnost.
Pak tu byl jeden menší pokoj, který se dal používat jako pracovna, a další pokoj byla ložnice s koupelnou a toaletou, a vzadu na chodbě, hned vedle garáže pak byla menší místnost, která sloužila jako prádelna a sušárna dohromady.
Na patře pak byly další dvě ložnice a koupelna na chodbě.
„Myslel jsem, že budeš spát nahoře, ale asi bude lepší dole, abys nemusel po schodech, ale rozhodnutí je na tobě, Li-Wei,“ ukončil jsem prohlídku, když jsme se zastavili v kuchyni, kde už Su běhala a roztřiďovala jídlo, a přemýšlela nahlas, co bychom si mohli dát na oběd.
Li-Wei
Nečekal jsem, že bude Xi-Wangův nový byt tak velký.
Byl jsem z toho všeho úplně na větvi, když jsme byt procházeli a Xi říkal, kde, co je.
Trochu jsem však posmutněl, když došlo na otázku ohledně spaní.
Už do nebylo 'budeme spát', ale 'budeš spát'. No, co bych taky čekal. Nejspíš si chce prostě držet odstup, a tady je na to místa dost.
„Klidně… klidně dole… je mi to jedno," pokrčil jsem rameny a snažil se nedat najevo trochu zklamání.
Nejspíš je asi na čase, abysme se chovali tak, jak jsme se měli chovat k sobě už od začátku.
Policista a svědek.
Nic víc.
„Mmm, jestli nebude vadit, projdu si kuchyň, abych věděl, kde, co je, a pak klidně uvařím," rychle jsem to raději zamluvil. „A po obědě, až vybalíme, bych si to tu ještě rád prošel sám a osahal, pokud ti to nebude vadit. Je to tu velké, ale s hůlkou se mi po bytě chodit nechce. Docela jsem si i odvykl ji používat a připadám si s ní neohrabaný."
Mírně jsem se usmál, a pak podle pokynů došel ke kuchyňské lince.
O chvilku později jsem zapomněl na všechny starosti a byl doslova v sedmém nebi.
Slova jako 'úžasné', 'och' a 'ach', jsem řekl tolikrát, že z toho ty tři musela už nejspíš bolet hlava, ale kuchyň byla naprosto úžasná.
Všechno nové, téměř nepoužívané, i když jsem už věděl, že Xi dům pronajímal, velká pracovní plocha, lednice, skříně, všechno mnohem lepší i větší než u Longa.
A samozřejmě, že jsem ji musel hned vyzkoušet.
„Jestli vám to nebude vadit, uvařím něco, co jsem před nějakou dobou sám vymyslel. Tak snad vám to bude chutnat," ozval jsem se po chvilce a nejspíš byl rudý až za ušima.
No, někomu udělá radost drahé auto, mě stačila pěkná kuchyň a vědomí, že vařím pro někoho, komu bude mé jídlo chutnat.
Jediné, co mě mrzelo bylo, že ji nevidím, ale dokázal jsem si ji představit, a byla to krásná představa.
Xi-Wang
Dívali jsme se, jak Li prochází nadšeně kuchyň, a všichni tři jsme se usmívali nad tím, jak z ní byl unešený.
„Dobře, já si půjdu vybalit věci do pracovny, než uvaříš, Kdybys něco potřeboval, tak zavolej,“ ozval jsem se ještě, a pak jsem se už otočil a šel k té hromadě tašek a krabic, abych si vytáhl to, co bylo potřebné.
„Já si vezmu ten první pokoj napravo,“ ukázal ještě Jun směrem ke schodům. „Ale budu si muset zajet domů pro věci.“
„To má čas, nejdříve musíme nahlásit situaci, a taky s námi teď není nikdo ve spojení, nezapomeň, že jsem nechal telefony u mě doma. Takže jdeme do pracovny,“ strčil jsem mu do ruky jednu z krabic, já jsem vzal druhou a postrčil jsem Juna, ať se konečně hne.
Nanosili jsme do pracovny věci, které tam budu potřebovat, a začali jsme vybalovat.
Bylo toho docela dost, a složky, šanony, se musely roztřídit, aby v tom nebyl chaos, protože jsme to balili hodně narychlo, a nebyl čas to nějak třídit.
„Co Meng?“ zeptal se mě Jun právě, když jsem zapínal notebook, a dával ho do nabíječky, abych se mohl podívat na zprávy.
A potřeboval jsem se i spojit se šéfem, abych ho o všem informoval.
„Meng je v samovazbě. Nikdo s ním nesmí mluvit, dokonce ani jeho nadřízený. Šéf už kontaktoval ty nahoře, a taky interní vyšetřovatele, takže se to už rozjelo. Ale podle prvních zpráv, co mám,“ ukázal jsem na jeden z mejlů, „případ Zhuang nám zůstává bez podmínek, a Meng se stal filmovou hvězdou poté, co šéf viděl to video. A myslím, že po něm půjde i Zhuang, nakecal jsem mu, že Meng se rozhodl mluvit.
„Nejspíš teď bez zbraně ani ránu, co?“ zamračeně se podíval Jun do zprávy. „Hm… Jen problém je v tom, že Long zná naše čísla, takže ty už nebudeme moct používat nikdy, i když Zhuanga chytíme. No, tak jdeme dodělat ty papíry.“
Jun se s chutí pustil do práce. Ukazoval jsem mu, kam co má uložit, jak to zařadit, a sám jsem taky postupně vytahoval věci z krabic a uklízel jsem je.
Su přebíhala od Li-Wei k nám a zase zpátky, a pokaždé, když se zastavila u nás, nadšeně vykládala, jak je Li-Wei šikovný, a že obdivuje, jak to takhle všechno dokáže, když vlastně nevidí.
Byli jsme už prakticky hotoví s pracovnou, a odnášeli jsme prázdné krabice do garáže, když na nás Su zavolala, že oběd bude hotový a máme přijít do kuchyně.
Jo, hlad jsem měl, vlastně jsem vůbec nesnídal a Jun taky ne. Tak jsme se umyli, a oba dva se už hrnuli ke stolu.