Long
Musel jsem uznat, že mi ten malý smrad udělal trochu čáru přes rozpočet.
Čekal jsem, že ho zatknou, já se mezitím uklidím, zařídím vše potřebné, aby na mě nikdo nemohl, a pak si ho zase pěkně vezmu zpátky, protože mi bylo jasné, že dýl jak dvacet čtyři hodin ho držet nebudou.
Jenže on najednou zmizel.
Trvalo mi spoustu času, a stálo mě to nemálo peněz zjistit, kde nakonec skončil.
Ale nakonec jsem byl i rád.
Aspoň zabiju dvě mouchy jednou ranou. Zbavím se toho otravného poldy a získám zpět své zboží.
Naštěstí jsem měl své lidi všude.
Pak chytli toho kreténa Kuenga. A podle všeho jim něco vyslepičil.
Musel jsem jednat dřív, než bude pozdě. Problém byl v tom, že toho malého smrada pořád hlídal jeden nebo druhý polda, a když vycházeli ven, tak jedině spolu. A takhle otevřeně jsem už neriskoval přímý střet. Už tak jsem přilil olej do ohně, když jsem Kuenga poslal s menším pozdravem. A jak to dopadlo.
Ale konečně se naskytla příležitost.
Byl jsem zrovna poblíž, když se mi ozval jeden z informátorů, co hlídali ten barák, že polda odjel, hned mi taky došlo kam, nikdo jiný nepřijel a moje zboží po chvíli vyšlo ven.
A byl sám.
Okamžitě jsem zanechal rozdělaného obchodu a vešel do parku zrovna ve chvíli, kdy vycházel z jednoho malého obchodu.
Jeho vůně byla stejná, jak jsem si ji pamatoval. Stejně jako to drobné tělo.
Díval jsem se, jak se hroutí na zem a neubránil se spokojenému úšklebku.
„Dlouho jsme se neviděli. Copak sis myslel? Že mi utečeš? Celou dobu jsem tě sledoval," popadl jsem ho za vlasy a zvrátil mu hlavu. „A na přivítanou mám pro tebe dárek."
Pustil jsem ho a narovnal se.
„Hoši, je váš. Ale nic nezlomit a hlavě vynechte obličej. Je mým velmi cenným zbožím," mlaskl jsem spokojeně a udělal místo třem chlapům, kteří se ho s chutí ujali.
Byl to sice risk takhle za bílého dne, ale tohle bylo docela schované místo, a každý si tu hleděl svého.
Xi-Wang
Pořádně jsem si prohlídl místo činu. Ale spíš to bylo jen zbožné přání, aby tu bylo něco, co by na někoho konkrétního ukázalo. Tohle bylo víc než jasné. Přišli za ním, vytáhli ho ven ke kontejnerům, třeba pod záminkou obchodu, předání balíčku, nebo cokoliv, a když byli tady, prostě ho odpráskli. Počítám, že mu stihli ještě říct, že je to pozdrav od Longa. Pokud ho neodprásknul Long osobně. Ale na to je ten hajzl až moc opatrný.
A od svědků, kteří ho našli, jsem se taky nic nedozvěděl. Prý nic neslyšeli a ani neviděli.
Několikrát jsem obešel i kontejnery, ale bylo to marné.
No, Kuengu, možná ses měl raději nechat přeci jen převézt do Pekingu. Mohl jsi žít o pár dní déle…
Přenechal jsem místo technikům, řekl jim, že zprávu potřebuji mít nutně co nejdříve, požádal policisty, aby sepsali podrobně výpověď svědků, i kdyby to byly hlouposti. Prostě zapíšou každou maličkost.
Sundal jsem si konečně rukavice, a pro jistotu je strčil do pytlíku a ten do kapsy, stejně jako roušku. Od jisté doby nenechávám po sobě nikde nic.
Chtěl jsem nastoupit do auta a jet zpátky, když jsem se zastavil, a ještě se kolem sebe rozhlédl.
A můj záměr se vrátit jsem odsunul. Rozešel jsem se k domkům, které stály na začátku areálu, kde byly kanceláře.
A rovnou jsem bez zaklepání vletěl do jednoho z nich.
Majitel jedné z rybářských lodí tu právě seděl, snídal, a mastnými prsty si listoval v papírech.
„Zdravím, Wongu. Slyšel jsem, že ti obchody jdou až moc dobře. Teda, na to, že sezóna není moc dobrá, tak sis docela vydělal, co?“ spustil jsem hned zhurta a šel rovnou k jeho stolu. „A dokonce sis opravil loď a najal nové pomocníky. To ti Kueng už nestačil? Nebo máš věšteckou kouli a věděl jsi, že brzy natáhne kopyta?“
Když jsem došel ke stolu, prásknul jsem oběma rukama o stůl a naklonil jsem se přes něho až k Wongovi.
Tomu vypadly kousky smaženého kuřete z prstů rovnou na papíry, a zděšeně na mě jen hleděl.
„Myslím, že ti sem pošlu kontrolu. A rovnou se psy, kteří jsou cvičení na drogy… Co ty na to?“ Narovnal jsem se a vytáhl jsem mobil. S pohledem upřeným na Wonga jsem začal vytáčet číslo…
Li-Wei
Chtěl jsem křičet, ale nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku.
Silně ruce mě popadly a hned povalily do trávy na zem.
Cítil jsem alkohol, cigarety, rybinu, a ještě něco, co jsem nedokázal popsat.
„Teď pěkně roztáhneš nohy, ty malá kurvičko. Šéf říkal, že máš pěkně úzkou prdelku."
Zachrčel mi jeden z nich do ucha a do nosu mě praštil cibulový odér. A taky měl nejspíš pořádně zkažené zuby, protože ten puch mi málem obrátil žaludek.
„Ne-e…" zaskuhral jsem a snažil se stočit do klubíčka, aby na mě nemohli.
Držel jsem si mikinu i kalhoty, rouška už mi dávno spadla a pak jsem si vzpomněl, že mám v kapse telefon.
Kdyby se mi podařilo zmáčknout tlačítko…
Nenápadně jsem sunul ruku do kapsy, ale jeden z nich si ho všimnul a málem mi zlomil prsty, když mi surově škubnul rukou.
„Hele, šéfe," zachechtal se a moje naděje pohasly.
Long
Díval jsem se na ty tři, jak se snaží tomu smradovi dostat do kalhot, a musel jsem uznat, že se docela statečně bránil.
Ale bavilo mě to.
Bylo to jako sledovat mravence, který se snaží uniknout před někým, do ho chce zašlápnout.
Kdyby nebyl tak dobrý, kdybych do něj nevrazil tolik prachů a nevěděl, že vydělám několikanásob, nechal bych ho odprásknout jako Kuenga.
Ne, toho smrada bych oddělal sám.
Ale takhle jsem jen musel být trpělivý a držet se zkrátka.
Když mi jeden z poskoků ukázal mobil zašklebil jsem se a převzal ho od něj.
Přešel jsem k mému zboží, co se válelo na zemi, znovu ho popadl za vlasy a škubl mu hlavou směrem k mému obličeji, i když mě nemohl vidět.
„Víš, zklamal jsi mě. Přece nám to spolu tolik klapalo. Nikdy jsem ti neublížil. Roztahovaní nohou je taky práce, a klienti za to slušně platí. Navíc… Ty jsi jinak úplně k ničemu. Slepý, bez vzdělání, bez zkušeností, tak proč jsi mě odmítl? Proč jsi, kurva, musel udělat takovou kravinu? Dal bych ti všechno, na co bys jen pomyslel. Stačilo by třikrát týdně nastavit svou prdel a roztáhnout nohy. Nic jiného bys dělat nemusel. Ale ne… Tys musel mít svou hlavu. A vidíš, jak to dopadlo? Vidíš to? A všechno je to jenom tvoje vina, protože jsi neschopný ubožák. Nejsi nic. A nikomu na tobě nezáleží. Pouze mě. Mě na tobě záleží, protože vidím v tobě ten potenciál. Myslel sis, že s tím poldou to bude jiné? Jemu jsi taky roztáhl nohy? Hm? Dobrovolně jsi mu nastavil dírku? Líbilo se ti to s ním? Ošukal tě aspoň pořádně? No, teď už je to stejně jedno. Čekal jsi, že tě přijde zachránit?" sklonil jsem se ještě blíž a svou tváří se otřel o tu jeho.
„Co si myslíš, že udělá, když mu zavolám a povím, že jsi byl jen můj nastrčený informátor?" zašeptal jsem mu do ucha a zasmál se nad výrazem v jeho obličeji.
Xi-Wang
Ještě nedávno byl pro mne Kueng neznámý člověk. Neměl jsem ani příležitost se s ním setkat. Ale od chvíle, kdy jsem ho zadržel, jsem si o něm zjistil spoustu věcí. A tak jsem věděl, že pracoval tady u Wonga na lodi, a když nebyli na moři, tak prodával ryby.
„Co… Co?“ konečně se Wong vzpamatoval. „Nevím, o čem mluvíte, kapitáne Luo. A nic tady nemám. Nevím proč byste měl někoho volat.“
„Takže všechno můžeš bez problémů doložit, ano? Když sem pošlu berňák, nenajdou vůbec nic, všechno máš čisté, žádná šmelina, nebo tak podobně…“ povytáhl jsem obočí, a ruku s telefonem jsem dal dolů.
Wong se zarazil, a jako by potřeboval čas na přemýšlení, začal sbírat rozházené kuře a dávat ho zpátky do krabičky. Srovnával si papíry a už je chtěl vložit do složky, když jsem se nahnul a připlácl je rukou.
„Můžu se podívat? Však je všechno v pohodě, nemáš se přece čeho bát…“
Viděl jsem, jak se mu ruce začaly třást. Jeho hlas se třásl také, když se začal vymlouvat, když mi kladl na srdce, že se musí starat o nemocnou maminku, manželku a tři děti. Že si nemůže dovolit nějaké problémy a kdesi cosi…
Ale když řekl, že neví, co je s Kuengem, už jsem ho chytil za košili pod krkem a doslova ho vytáhl na nohy.
„Tak ty, kurva, nevíš, co je s Kuengem?“ dosmýkal jsem ho k oknu a doslova ho na něj narval.
„Venku je plno policajtů, máš to tu přímo pod oknem, a ty nevíš co se děje? Vůbec tě to nezajímá a v klidu si tady řešíš ty svoje šmeliny a žereš kuře? Ne vysoký tlak, ale já tě zabiju. A to brzy, pokud nezačneš mluvit…“
O patnáct minut později jsem odcházel už o něco spokojenější. Co bude s Wongem mě už nezajímalo. Jeho matka je už dávno po smrti, a ty tři děti… Ti jsou už dospělí a žena mu utekla. Takže jo, je mi to fuk, co s ním bude.
Když jsem došel k autu, vytáhl jsem mobil, abych zavolal, že jestli Jun dorazil, a jestli je všechno v pořádku. Vytočil jsem Liovo číslo a čekal, až mi to zvedne. Musel jsem být trpělivý, přeci jen je slepý a nebude u telefonu okamžitě, jakmile poprvé zazvoní.
Li-Wei
Chtěl jsem se proti Longovým slovům ohradit, ale čím víc mluvil, tím víc já to vzdával.
Měl pravdu. Ve všem.
Patřím jemu.
Nejsem nic.
Nic nemám.
Nikoho nemám.
Jsem slepý.
A Xi-Wang...
Nedokázal jsem zadržet slzy, když jsem pochopil, na co se Long chystá.
Takhle ztratit jediného člověka, kterého jsem skutečně miloval...
Ano.
Paradoxně jsem si až teprve v tuhle chvíli uvědomil ty city, které ve mě ke Xi-Wangovi narůstaly.
Zamiloval jsem se do něj. Bláznivě a šíleně.
Jenže teď bylo všechno ztracené.
Xi o mě měl už pochybnosti, a když mu teď Long zavolá a řekne mu to, jsem ztracený.
Už jsem i pochopil, proč byl tak odtažitý, proč mi nedokázal odpovědět na otázku ohledně toho, co bude potom.
Protože počítal s touhle variantou. Jun mi sice něco podobného taky naznačil, ale myslel jsem si, že je to jen náhodná myšlenka, která mu proletěla hlavou právě proto, že je policista.
Jenže teď jsem to viděl jinak.
„Prosím… ne… udělám všechno… co budeš chtít…" zakňučel jsem a jednu ruku natáhl před sebe.
Chtěl jsem ho chytit za nohu, zastavit, udělat cokoliv, ale jen jsem zaskučel bolestí, když mě někdo do ruky kopnul, a pak mi ji zkroutil za zády.
Long
Zíral jsem na smrada, na jeho výraz ve tváři, jeho slzy, a poslouchal jeho prosby.
„No, tak to mě poser. Ty ses do toho poldy zabouchnul!" zasmál jsem se, když mi to najednou došlo.
„Mmm, o to bude sladší, vás dva rozdělit. Bože, miluju, když můžu někoho skopnout až na dno a vzít mu úplně všechno."
Ten slastný pocit se rozletěl mým tělem, a já v břiše pocítil příjemné mravenčení.
Už jsem se nadechoval, že mu řeknu něco dalšího, ale zrovna mu začal zvonit mobil.
„A hele… kdopak to asi volá?"
Zasmál jsem se rozverně, a podle jeho výrazu usoudil, že to bude přesně ten, kterého jsem chtěl.
„Pořádně ho držte a nějak mu zacpěte hubu. Je mi jedno jak a jedno čím. Trochu představivosti, hoši," povzbudil jsem je, a podle toho, že toho ubožáka zvedli do kleku, a jeden z chlapů si stoupl před něj, bylo mi jasné, že mou narážku pochopili.
Ustoupil jsem kousek stranou a se zalíbením se díval, jak jeho penis mizí v pusince mého zboží.
„Myslím, že se ještě neznáme, poldo. Ale pokud sháníš Garsona, máš smůlu. Zhuang si pro něj už jede. Svůj úkol už splnil. Případ se předá někomu jinému, uzavře, a všichni budou spokojení. Dobrá práce, a nám vyřídit hodně pozdravů, že ses o Zhuangovo zboží dobře postaral."
Nečekal jsem na odpověď, protože bylo riziko, že mě vystopuje a hovor ukončil.
„Tak… pořádně si to tu užijte. Já se za chvilku vrátím."
Xi-Wang
Když mi Li zvedl telefon, už jsem se nadechoval, že promluvím, ale jen jsem zalapal po dechu, když jsem uslyšel v telefonu jiný hlas.
A to, co říkal…
Byl jsem tak v šoku, že jsem ještě pár vteřin držel telefon na uchu, a až teprve, když kolem mne projel pohřebák s Kuengovým tělem, jsem se vzpamatoval.
„Kurva! Kurva!“ vztekle jsem si zařval z plných plic a telefon vrazil do kapsy.
Jsem takový idiot! Prý nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Leda hovno! Už je to tu zas! A já idiot tomu zas naletěl! Měl jsem ho strčit rovnou do vazby a nestarat se o něho!
A taky že to udělám. Zhuang si pro něj jede, je tedy šance, že bych je ještě někde mohl zahlédnout. Ale…
Jun! Kurva!
Ještě jsem ani nenastartoval a už jsem vytahoval mobil. Obavy, že se Junovi mohlo něco stát, byly na místě, když ten zmetek měl Liův telefon.
Ale Jun mi ho nezvedal…
A to už jsem začínal mít čím dál větší strach. O oba dva…
Ale proč o Lia? Srát na něj…
Hodil jsem si telefon na handsfree, nastartoval jsem, zapnul majáček, a rychle vyjel ke svému domu. Už po cestě, kdy jsem musel kličkovat mezi auty, protože provoz zhoustnul, jsem překousnul ten prvotní vztek, a začal jsem trochu přemýšlet.
Co když je to všechno jinak?
Ne… Ke mně do bytu by se jen tak nedostali, takže buď jim Li-Wei otevřel, a nebo šel za nimi. Odešel z domu…
Ale ať jsem byl na Lia nasraný, jak jsem chtěl, přesto se někde ve mně ozýval slabý hlásek, který mě nabádal k tomu, abych si pospíšil. Který mi říkal, ani nevím proč, že nechci, aby se Liovi něco stalo. Ač jsem si to právě v tuhle chvíli nechtěl připustit, měl jsem o něj strach.
Kdyby mi to sakra aspoň Jun vzal. Vůbec nevím, co se děje.
Ještě jednou jsem zkoušel Junovi prozvonit, ale když mi to nebral, víc přišlápl jsem plyn až k podlaze, abych byl co nejdříve doma.
Li-Wei
Ve chvíli, kdy Long promluvil do telefonu, jsem všechno ztratil.
Už mi bylo jedno, co se mnou bude, protože jsem právě přišel o to, na čem mi nejvíce záleželo.
Přestal jsem se bránit, přestal jsem se vzpouzet. Zvadl jsem v rukách těch dvou, zatímco ten další mi strkal do pusy svůj penis.
Ani jsem nepomyslel na to, že bych měl zvracet. Vlastně už jsem ani necítil ten puch, který mě do nosu udeřil, když si sundal kalhoty.
Nevnímal jsem rány, když mě znovu povalili na zem a začali ze mě strhávat oblečení.
Bylo mi všechno jedno.
Doufal jsem, že to přeženou a třeba mě omylem zabijí, ale to bylo jen zbožné přání.
Long jim jasně nakázal, co se mnou, a pochyboval jsem, že ho neposlechnou.
Převrátili mě na záda, které mi odírala hrubá tráva, sevřeli mi ruce za zápěstí a roztáhli nohy.
Byl jsem jako hadrová panenka, jako neživá věc. Jen slzy, které mi máčely tvář, dokazovaly, že ještě žiju.
Se zatnutými zuby jsem čekal, kdy přijde bolest, ale ta se nedostavila.
Podvědomě ke mně doléhal křik, rány, dupot nohou, ale nic jsem z toho nechápal.
Ani to, že tlak na mé tělo zmizel, mě nijak neuklidnil.
„Pane Bože! Li!" uslyšel jsem povědomý hlas, a pak jsem zaskučel, když mě někdo vzal do náruče, někam přenesl a položil do něčeho měkkého.
Vnímal jsem, jak se mě někdo snaží nejspíš obléknout, protože mi přestala být zima, a nic, kromě oblečení se o mou kůži neotíralo.
„Li? Li-Wei? Li! No tak! Vnímáš mě?! Bože… " znovu ten hlas blízko mého ucha.
Tak starostlivý.
„To jsem já… ne… poslouchej, kruci, Xi-Wangu!"
Teprve tohle mě probralo, a já poznal Junův hlas, stejně jako to, že ležím v autě.
„Mě nic není, ale… promiň, nestihl jsem to dřív, je to moje vina… Li-Wei nejspíš šel sám nakoupit a… vezu ho do nemocnice. Nevypadá to dobře. Musím jet."
Uslyšel jsem pípnutí, a pak se auto rozjelo.
„Li-Wei? Li? Vnímáš mě? Mluv se mnou!"
„June… já… Long… na-našel mě… řekl… řekl, že jsem… jeho… info… informátor… nepu-nepustí mě… jsem jeho… zbo-zboží…"
Zachrčel jsem nesouvisle, a pak odpadl.
Xi-Wang
Byl jsem už nedaleko od domu, když mi začal zvonit telefon, jen jsem chmátnul po tlačítku, abych přijal hovor, a zas pevně sevřel volant v ruce, abych prokličkoval křižovatkou.
„June! Kurva kde ji?! Jsi v pořádku? Volal jsem ti! Zhuang si…“
Jun mě ani nenechal domluvit. Jeho hlas byl rozčílený, a mluvil moc rychle, jako by někam spěchal. A kam, jsem se dozvěděl hned vzápětí.
Dupnul jsem na brzdu a přes plnou čáru otočil auto, nehledě na to, že za mnou skřípaly brzdy dalších aut, které musely rychle zabrzdit, aby se nenabourali. Jen jsem mrknul do zpětného zrcátka, jestli je všechno v pohodě, a pak už znovu přišlápnul plyn a plnou se řítil rovnou do nemocnice.
V duchu jsem si nadával do všech možných kreténů.
To všechno, co se stalo… Mohl jsem tomu zabránit. Nemuselo se to stát. Měl jsem se vysrat na Kuenga, a počkat na Juna, až dorazí. Nevím, co přesně se Liovi stalo, ale podle Junových slov a jeho rozčíleného hlasu, to nebylo nic pěkného. A navíc jede do nemocnice.
Kdo se mnou mluvil v tom telefonu? Snažili se mi jen nakecat, že je Li nastrčený od Zhuanga?
Nejspíš ano, a já debil jim naletěl.
Jen doufám, že Li-Wei není na tom tak špatně, aby…
Ne, ne, ne… Nesmím myslet na to nejhorší.
Kdyby ho nějak zmrzačili, nebo kdyby… umřel… do smrti bych si to vyčítal. Taky mám na tom svůj podíl viny. Měl jsem říct Li-Wei něco povzbudivého, neměl jsem se k němu chovat tak odtažitě, zvlášť, když jsem se včera vrátil domů. Musel být nalomený už jen z toho, a potom…
Zasraný Zhunag…
Doslova smykem jsem zastavil na parkovišti před nemocnicí, a málem jsem zapomněl i zamknout. Vletěl jsem dovnitř, odstrčil chlapa, co zrovna mluvil se sestrou, vytáhl jsem průkaz a hned se dožadoval informací.
Sestra chtěla nejdříve protestovat, ale když viděla průkaz a to, jak jsem byl v nervu, hned mě raději nasměrovala na urgentní, kam Li-Weie převezli na vyšetření.
Myslím, že jsem ani neklepal. I kdyby tam byl někdo jiný, bylo mi to jedno. Vletěl jsem dovnitř a hned u dveří jsem viděl, že jsem správně. A až teprve v té chvíli jsem se zastavil.
„Klid, Xi-Wangu. Uklidni se,“ přiskočil ke mně odněkud Jun, chytl mě za ramena a zatřepal se mnou.
Když jsem viděl Liho na lůžku, to, jak vypadal… Měl jsem náběh, že někomu ublížím.
„Xi-Wang!“ musel na mě Jun zařvat, abych se vzpamatoval.
„Jsem v pohodě,“ konečně jsem promluvil a odstrčil ho.
Došel jsem k lůžku a chytl Li za ruku. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem měl na krajíčku. Díval jsem se na to, jak je dobitý, a hodnou chvíli jsem nebyl schopen se ani pořádně nadechnout.
Doktor se na mě už zadíval, jestli nebudu další pacient, který tady zkolabuje.
„Li-Wei! Jsem tady… Li-Wei… slyšíš mě? Li-Wei, to jsem já, Xi-Wang…“
Li-Wei
Probral jsem se ve chvíli, kdy jsem uslyšel křik, Junův naléhavý hlas, a ucítil zápach dezinfekce.
Takže mě odvezl do nemocnice?
Proč se vůbec tak stará, když mě stejně strčí za mříže.
Chtěl jsem něco říct, ale vyšlo že mě jen zachrčení. Slyšel jsem, jak se mě někdo na něco ptá, ale nedokázal jsem odpovědět.
Pak už šlo všechno tak rychle, že jsem sotva stíhal všechno zpracovávat. Někdo mě svlékl, cítil jsem ne kůži něco studeného a štiplavého, dostal jsem injekci, a někdo na mě pořád mluvil.
Pomalu se mi rozjasňovala mysl, ale raději bych byl, kdyby zůstala zatemněna.
Okamžitě se mi vybavil Xi-Wang a to, co udělal Long.
A jako bych Xi-Wanga svými myšlenkami přivolal, za chvilku jsem uslyšel, jak Jun vykřikl jeho jméno.
Za normálních okolností bych jeho ruku na své uvítal, ale teď jsem s ní podvědomě cukl. Jen jsem neměl tolik síly, abych se z jeho sevření vymanil.
Tak jsem je otočil hlavu na druhou stranu a zavřel oči.
„Pacient potřebuje klid," uslyšel jsem doktora. „Z předběžných výsledků můžu říct, že nemá nic zlomeného, k vnitřnímu poranění taky nedošlo, a můžeme vyloučit i pohlavní zneužití. Bohužel, jinak jsme zjistili známky fyzického týrání, a to již z dřívější doby."
Když Xi-Wang začal odpovídat, snažil jsem se neposlouchat jeho hlas, který mě vždycky tolik uklidňoval.
Pak jsem uslyšel, jak znovu říká mé jméno.
„Nikdy… jsi mi… nev-nevěřil… jsem pro te-tebe jen… přítěž… jen dal-další případ…" podařilo se mi zachrčet, a na tváři mě zastudily slzy, i když jsem si myslel, že ze sebe už nic nedostanu.
„Long řekl… že nejsem… nic a ni-nikdo… že jsem… jen… zbo-zboží… nikdy… nic mít nebu-nebudu… kli-klidně mě… zatkni… je mi to… jedno… to, co bylo… pro mě nejdražší… to jsem… ztratil… Long to zni-zničil… nikdy mě nenechá… jít… nikdy… nikdy jsem nebyl… jeho informátor… ni-nikdy…"
Po posledních slovech jsem se ještě víc rozbrečel, a pak se mi ze všeho udělalo zle.
„Sestro!" uslyšel jsem křik doktora, a pak mě někdo natočil na bok zrovna ve chvíli, kdy ze mě všechno vyletělo.
„Pánové, jděte, prosím, na chvilku ven. Pacient potřebuje klid," uslyšel jsem doktorův rázný hlas, pak nějaké brblání a klapnutí dveří.
Xi-Wang
Li-Wei konečně otevřel oči a na chvíli směrem ke mně natočil hlavu. Cítil jsem, jak jeho ruka cukla, jako by se chtěl vymanit z mého držení. Nakonec hlavu otočil, ale to, so jsem od něj pak slyšel…
Nevím proč, ale byl jsem z toho ještě víc špatný, než když jsem slyšel, co se mu stalo, a spěchal sem, protože jsem měl o něj strach.
Řekl toho sice víc, ale nejvíc se mi do mozku zaryla jeho slova: Nikdy jsi mi nevěřil… jsem pro tebe jen další případ… přítěž…
Bylo to, jako kdybych dostal kopanec od vzteklého koně, jako by mě rozzuřený býk nabral na rohy a odhodil, a ještě mě podupal.
Když doktor řekl, že potřebuje klid, a Li málem pozvracel všechno v okolí, vstal jsem a mlčky jsem odešel na chodbu. Byl jsem z toho tak mimo, že jsem nebyl schopen nic říct. Jen jsem prostě stál opřený o stěnu a hleděl na dveře, za kterými byl Li-Wei.
„Xi-Wangu, Li-Wei to tak nemyslel, je jen rozrušený, je toho na něj moc,“ zastavil se přede mnou Jun, když mě viděl.
Jen jsem zvedl hlavu a zamračil se na něho tak, že o krok couvnul.
„Řekl mi to jasně. Má pochybnosti a je jedno, v jakém je stavu. Prostě si myslí, že… že…“ nedopověděl jsem.
Prostě jsem neměl slov. Na něho jsem myslel, když jsem se vracel zpátky, měl jsem o něho strach…
„Long mu toho hodně nakecal, a ty jsi byl vůči němu víc opatrnější… Řekl bych trochu odtažitý…“
„Nesmysl,“ přerušil jsem ho. „Jen jsem mu nechtěl dávat plané naděje v době, kdy byl nejvíc zranitelný. Každý, kdo by s ním jednal hezky, by u něj docílil toho samého. Co bude dělat, až odejde? Potřebuje se postarat sám o sebe, nebude mít u sebe pořád někoho, kdo ho bude vodit za ruku.“
„On se o sebe postará, o to nemusíš mít strach… Ale… Podívej se na něho pořádně,“ mávl Jun rukou k zavřeným dveřím. „Myslí si, že ho nechceš, že je opravdu jen případ, on je do tebe zamilovaný a teď prostě rezignoval po tom všem. A když se tak na tebe dívám a sleduji vás dva… Zkus mi říct, že ti na něm nezáleží…“
Podíval jsem se na ty dveře, pak na Juna. Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale znovu jsem ji zavřel.
„Pohlídej ho. Musím na vzduch,“ odstrčil jsem Juna bokem a hned se vydal po chodbě pryč.
Dole, před nemocnicí jsem hned u stánku koupil balíček cigaret. Nekouřím už nějakých pět let, ale tentokrát…
Rozkašlal jsem se, když jsem si poprvé potáhl, a měl jsem chuť´ to zahodit. Ale moje nervy byly silnější, než má vůle…
Li-Wei
Nakonec mi doktor musel píchnout další injekci, protože jsem byl úplně mimo.
Lhal jsem sobě i Xi-Wangovi.
Jenže říct mu, že ho miluju? Nejspíš by na mě už nepromluvil.
Po chvilce jsem přestal i brečet, protože ani na to jsem už neměl sílu.
Vědět, že to takhle skončí, nikdy bych u Xi-Wanga nezůstal.
Sestra mě nakonec oblékla do nemocničního a nechala mě zapít ještě nějaké léky.
„Půjdu si promluvit s těmi policisty. Nechejte ho zatím tady, uvidíme, kam ho potom převezeme," uslyšel jsem doktorův hlas, a pak Junův hlas, který nejspíš zase vešel dovnitř.
„Skočte pro vašeho kolegu a přijďte do mé kanceláře. Na recepci vás tam navedou," poslední doktorova slova jsem slyšel vzdáleně, a pak klaply dveře.
Ocitl jsem se sám jen se svými myšlenkami, za které jsem se nenáviděl.
Kdybych tak Xi-Wangovi mohl říct, co skutečně cítím.
Měl jsem pocit, že uběhlo jen pár minutek, když jsem zaslechl otevírání dveří a kroky, které se mi zdály povědomé.
„Proč musíš pořád dělat problémy?“ ozval se velmi známý hlas, a já se najednou ocitl ve vzduchu.
Chtěl jsem se bránit a křičet, ale nakonec jsem zůstal rezignovaně viset v Longových rukách, když mě podebral do náruče.
„Půjdeme domů. Tam kam patříš."
Cítil jsem, jak mě pohladil po vlasech a musel se kousnout do rtu.
Jenže neudělal ani krok, když jsem znovu zaslechl, jak se dveře otevírají.
„Hej! Co to děláte?! Ihned pacienta položte! Zavolám policii!"
Jekot té sestry musel být slyšet po celé nemocnici, cítil jsem, jak se Longovo tělo napjalo, ale než mohl cokoliv říct, uslyšel jsem spěšné kroky a prásknutí dveří.
„Čubka zasraná. No, musíme spěchat, přece jim nedovolíme, aby nás rozdělili."
Po těch slovech mě políbil na čelo, a pak se rozešel.
Xi-Wang
Přecházel jsem od vchodu k autům tam a zpátky, a snažil se uklidnit.
Tak nějak jsem tušil, že by se tohle mohlo stát. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem, aby se na mě Li-Wei upnul, aby se do mě zamiloval, protože jsme ani jeden nevěděli, co bude dál.
Ale nějak, v hloubi duše, mě to i potěšilo.
Vážně mi na něm záleží? Dokázal bych Junovi odpovědět, že ne? Nejspíš bych to nedokázal. I proto jsem odešel ven, abych si to v sobě srovnal.
Li je člověk, který mě chytil za srdce. A nejen tím, jak je krásný, nebo ze soucitu, jaký měl a má život, ale tím, jaký vlastně je.
„Tady jsi,“ ozval se za mnou Junův hlas ve chvíli, kdy jsem vyhazoval nedopalek. „Ty kouříš?“
Hned mě obešel a překvapeně se na mě díval.
„Ne, jen jsem potřeboval nějak uklidnit nervy. Proč nejsi nahoře?“ zamračil jsem se na něho, protože měl být u Li-Weie.
„Doktor chce s námi mluvit, máme jít k němu.“
Přikývl jsem a rovnou jsme se otočili a šli dovnitř. Nebyli jsme ještě ani za recepcí, když se náhle ozval hluk. Sestra něco křičela a běžela rovnou k nám.
„Co se děje?“ zrychlili jsme krok.
„Pro pana Garsona si někdo přišel. Říkala jsem mu, že nesmí, že tu musí zůstat, ale neposlouchal mě. Vzal ho a odešel s ním pryč. Doktor za nimi běžel,“ mávla rukou za sebe, kde byl nouzový východ.
Jen jsem se v rychlosti zeptal, jak vypadal ten muž, a když jsem slyšel, že vysoký, svalnatý, mohutný, tak jsme na nic už nečekali a tryskem se rozběhli k nouzovému východu.
Rozrazili jsme dveře a málem s nimi srazili doktora, který se celý zadýchaný právě vracel.
„Kde je?“ vyletěl jsem ven, zatím co Jun chytal nešťastného doktora, aby nespadl na zem.
„Nestihl… nestihl jsem… zastavit… nal… naložil ho… do auta…“ snažil se doktor popadnout dech a ukázal na konec ulice, kde právě nějaké černé auto zajíždělo za roh.
Bylo to v hajzlu. I když jsem se rozběhl, abych ještě aspoň zahlédl, co je to za auto a kam jede, v momentě, kdy jsem se vynořil z poza rohu, auto už bylo dávno pryč. Zmizelo v některé z ulic, a já mohl jen odhadovat ve které, a kam asi mohlo směřovat.
Li-Wei
Musel jsem pevně zavřít oči, když mě Long odnášel pryč, a já se víc a víc vzdaloval Xi-Wangovi.
Najednou jsem zalitoval, že jsem s ním tak mluvil.
Že jsem mu neřekl pravdu i za cenu toho, že by mě poslal do háje.
Teď bylo po všem.
Už nikdy neuslyším jeho hlas, jeho smích, neucítím jeho doteky, jeho vůni.
Nejspíš za námi někdo vyběhl, protože jsem vzdáleně slyšel křik, ale Long se jen zasmál a přidal do kroku.
Po chvilce jsem se ocitl v autě a v momentě, kdy se rozjelo, i ten ždibíček naděje, co ve mě zůstal, zmizel.
Možná mě ani nebudou hledat. Možná je sestra našla, ale neřešili to.
Možná jsem prostě až moc doufal v to, že bych mohl s Xi-Wangem zůstat.
Nejspíš nejsem pro někoho, jako je on, ten pravý.
Neschopný, věčně ubulený, příliš mladý, zapletený s nebezpečným mužem.
Nikdy jsem neměl naději…
Long
Když jsem se vracel zpátky k parku poté, co jsem potřeboval vyřídit jistý hovor, a nechtěl jsem, aby to někdo slyšel, uviděl jsem zrovna toho druhého poldu, jak vyskakuje z auta a žene se k místu, kde byli ti čtyři. Mí hoši stihli utéct, ale vzal mi mé zboží.
Zaskřípal jsem zuby a zamračil se.
Nikdo mi ho brát nebude!
Na okamžik mě napadlo, že prostě půjdu, poldu zastřelím a vezmu si, co mi patří, ale zbytečně bych riskoval. A když jsem čekal tak dlouho, tak ještě vydržím.
Ostatně, tušil jsem, že ho vezme do nemocnice, a tam by mohla být příležitost.
A taky, že byla.
Nechal jsem sledovat všechny vchody, sám se vmísil mezi návštěvníky, zjistil si, kde leží, a když jsem dostal echo, že jsou oba venku, už mi nic nebránilo v tom, abych si ho vyzvedl.
Ležel jako mrtvola, a když jsem ho zvedl, jen zakňoural.
Trochu mi udělala čáru přes rozpočet sestra, ale nedaleko byly nouzové dveře, takže, když se s křikem rozeběhla pryč, jen jsem pokrčil rameny a vydal se na druhou stranu.
Než pro ně doběhne, já už budu dávno v trapu.
Slyšel jsem ještě doktora, který si mě všiml a křičel na mě, ať zastavím, ale měl jsem slušný náskok, tak jsem se jen zasmál, naložil zboží do auta, a se spokojeným úsměvem se rozjel.
Konečně...
Jak se to říká?
Trpělivost přináší růže.
A ta má mi vynesla nádhernou květinu, kterou vypěstuju k dokonalosti.
Xi-Wang
Jako první bych v tomto případě vyhlásil pátrání vysílačkou všem hlídkám v terénu. Měl jsem i náběh, že to udělám, ale zarazil jsem se.
O Li-Wei jsem řekl, že o něm nevím, že prostě odešel. Chci ho utajit před ostatními, i když před Longem se mi to nepovedlo, ale ten má moc dlouhé prsty, a jemu jen tak něco neuteče. A má své lidi všude.
Doktor nám ještě rychle řekl, že je potřeba, aby se pacient vrátil, potřebuje klid a vyléčit se, a minimálně být dva dny v nemocnici na pozorování, kdyby náhodou přeci jen nastaly nějaké zdravotní komplikace, protože opravdu vypadal hrozně.
Důrazně jsme ho požádali, aby to nikam nehlásil. Jsme policisté a zajistíme vše, co půjde, a budeme se snažit Lia dovézt zpátky co nejdříve.
„June, pojedeme do přístaviště. Mám nějaké info od Wonga, kde by se mohl Long schovávat, nebo jinak… Kde zavírá prostitutky, které nejsou poslušné, a on je potřebuje převychovat.“
Domluvili jsme se rychle, že pojedeme každý svým autem, řekl jsem Junovi, kde to je, a kde necháme auta, abychom je nevyplašili, hned jsme nasedli a rozjeli se na místo.
Každá minuta drahá…
Nejen, že Liovi hrozí další násilí a znásilnění, ale co když na něj použijí i drogy, aby se nevzpíral? Aby byl poslušný? Není nic horšího než prostitutka závislá na drogách.
Cesta na místo nám trvala dalších dvacet pět minut. Bylo to dál a provoz byl docela hustý. I přes zapnuté majáčky nás to celkem zdrželo.
Zaparkovali jsme o ulici dál, než byl ten kutloch, kam jsme měli zamířeno.
Byl to areál, kde kromě jiného bylo pár nevyužitých skladů. Prokličkovali jsme mezi domy, prolezli plotem za posledními sklady, a po cestě si oba zkontrolovali zbraně.
Byl tu běžný pohyb. Pár lidí, co tu mělo své sklady, co tu pracovalo, ale pár těch nevyužitých skladů, stálo bokem mezi stromy a neudržovanými křovisky, jako by měly zabránit nahlédnout nepovolaným očím.
Podíval jsem se na čísla a pak jsem Junovi ukázal na jeden konkrétní, stojící uprostřed. Museli jsme ho obejít, protože zepředu byl hlídaný dvěma muži, kteří vypadali, že zakroutí krkem každému, kdo se jim nebude líbit.
Našli jsme vyvýšená okna a k našemu štěstí bylo jedno z nich pootevřeno.
„Tím se protáhneme v pohodě,“ zašeptal Jun, a pak jsme opatrně a potichu přitáhli pod okno jeden z kontejnerů.
Museli jsme pomalu a opravdu potichu, a kontrolovali jsme okolí.
Jo, mohli jsme tam vtrhnout předním vchodem, mohli jsme se prokázat a udělat tam pořádný průvan. Ale nevěděli jsme, kolik mužů je vevnitř, pokud tam nějací jsou, a neměli jsme povolení k prohlídce…
Li-Wei
Připadalo mi, že jedeme poměrně dlouho.
Nebo jsem prostě po cestě usnul. Ani vlastně nevím.
Celé tělo jsem měl otupělé a připadal si jako rosol. Nejspíš důsledek toho, co mi píchl ten doktor.
Žaludek jsem měl lehce stažený a v hlavě úplně prázdno.
Dokonce jsem se už ani nebránil, když mě občas Long pohladil po noze nebo po hlavě.
Napřed jsme jeli docela pomalu, slyšel jsem troubení a spoustu kraválu, takže jsme nejspíš projížděli městem.
Ani nevím, kdy jsme se dostali z centra. Nejspíš jsem v té době odpadl, protože, když jsem zase začal vnímat, Long jel rychleji a zvuky nebyly tak výrazné.
Hodně jsme zabočovali, ale skoro vůbec nezastavovali, takže nejspíš jel nějakými postranními uličkami.
Vlastně mě to ani nezajímalo.
A pak jsme konečně zastavili. Neslyšel jsem žádný hluk, jen vzdálený štěkot psů.
Long mě zase vytáhl z auta a nejspíš nesl do nějakého domku, protože jsem slyšel klapnout branku.
Zarachotily klíče, vešli jsme do domu, a pak mě vynesl po schodech, klaply další dveře a vzápětí jsem ležel na posteli.
Čekal jsem, že mě zaveze do nějakého doupěte, ale podle vůně, kterou jsem rozeznal, a podle postele jsem usoudil, že je to nejspíš některý z jeho domů.
Kdo ví, kolik jich měl.
Nebránil jsem se ani ve chvíli, kdy jsem cítil, jak mě svléká, a ani když jeho velké ruce přejížděly po mém nahém těle.
Long
Celou cestu jsem sledoval okolí, ale vypadalo to, že jsme ujeli.
Měl jsem po celém městě několik domů, a bytů, takže byla jen velmi malá šance, že mě najdou.
Nějak jsem totiž tušil, že ti dva toho jen tak nenechají.
Ale byl jsem připravený zatahat za pár nitek, a až případ tomu poldovi vezmou, budu mít naprostý klid.
Projel jsem městem a oklikou to vzal k přístavišti, kde v obytné části byl jeden můj dům.
Malý, ale pro mé zboží jako dělaný.
Nechtěl jsem ho zavírat někdo do kutlochu mezi ostatní. Byl mým zlatým dolem a to znamenalo, starat se o něj víc než o ostatní. Ale věděl jsem, že investice se mi vyplatí.
Zaparkoval jsem před barákem a vynesl tu hromádku neštěstí do ložnice.
Položil jsem ho na postel a okamžitě svlekl.
Zamračil jsem se, protože ti blbci se s tím vážně nepárali, a dali mu co proto.
Ale co. Modřiny zmizí, a pro teď se s tím klienti smíří.
Znovu jsem ho podebral a přenesl do koupelny.
„Trochu tě umyjeme, abys nám neudělal ostudu, ošetřím ti rány, a pak se podívám, jestli jsi připraven na prvního klienta. To víš, nesmíme ztrácet čas," otřel jsem se rty o jeho tvář, taky se svlékl a vlezl si i s ním do vany.
Pořádně jsem mu vydrbal vlasy, omyl celé tělo a zkontroloval, jestli nemá nějakou hlubší ránu, která by mohla začít krvácet, ale v tomhle ohledu jsem měl štěstí.
Pak jsem ho osušil, vyfénoval mu vlasy a přenesl zpátky do ložnice, kde jsem ho položil na postel.
„Tak… A teď tě pěkně připravíme, ano? Budeš hodný kluk, viď? Poslušný chlapec. Pokud ano, nic se ti nestane. To přece víš. Budeš si žít jako král, a všichni tě budou milovat. Uvidíš," políbil jsem ho na čelo, pohladil po tváři a zašel ke skříni, abych vytáhl všechny věci, které jsem potřeboval.
Xi-Wang
Jako první šel Jun. Vylezli jsme na kontejner a nahlédl dovnitř.
„Je to schodiště, nikdo tu není,“ řekl šeptem a pak už se oknem prosmýkl dovnitř.
Hned za ním jsem se protáhl i já a potichu došlápl na zem. Snažili jsme se být naprosto tiše, i když to v téhle budově šlo těžko. Než jsme se vydali dál, nahlédli jsme přes zábradlí dolů.
Ve velké hale byly rozvěšeny plenty, které rozdělovali halu na několik menších prostorů. A při pohledu z vrchu jsem v jedné z nich zahlédl i postel a na ní nějakou ženu. Jenže jsme neviděli do všech, a navíc, kolem obcházeli další dva muži a kontrolovali celý prostor.
Když se posunuli dál, na druhý konec, potichu jsme seběhli dolů, oběhli jsme plenty druhou stranou a tam počkali. Jakmile se jejich kroky přiblížily, vyskočili jsme…
Stačil jeden chvat, a jak můj, tak Junův muž bez hlesu dopadl na zem.
„Rychle to prohlédneme a jdeme,“ šeptnul jsem a postupně jsem rozhrnoval plenty a nahlížel za ně.
Trvalo nám asi tři čtyři minuty, než jsme všechno prošli.
Ale Liho jsme nenašli.
Ještě jsem se rozhlédl kolem sebe, ale už nebylo žádné místo, a ani dveře, za kterými by Liho mohli schovávat.
Ukázal jsem nahoru, že se vrátíme, protože jsem zaslechl i hlasy. Venku už nebyli dva muži, ale minimálně čtyři a někteří z nich se docela smáli, a zaslechl jsem i nějaké slova o převýchově jedné z prostitutek.
Rychle jsme vyběhli schody, a než jsme se protáhli ven, ještě jsme počkali, až se dveře otevřou a oni vejdou dovnitř. Potřeboval jsem vědět, jestli s sebou nemají Lia.
Ale neměli…
Za další minutu jsme s Junem byli venku a schovaní za těmi rozrostlými křovisky jsme se plížili pryč.
Bylo na čase, protože se strhl křik, a někteří z mužů vyběhli ven a začali nás hledat…
Bylo to natěsno. Ale zbraně jsme schovali a oddychli si až teprve, když jsme byli z areálu pryč a zamířili jsme k autům.
„Myslím, že půjdu znovu za Wongem. Určitě takových míst mají víc, a on to ví…“ odbočil jsem a místo k autu, jsem zamířil do míst, kde se ráno našla Kuengova mrtvola.
Jun šel poslušně se mnou, zašli jsme do druhé ulice, když mě náhle strhnul bokem, mezi dva domky.
„Tam,“ kývnul bradou někam před sebe. „Copak tady asi nadporučík Meng dělá? Služebnu mají úplně na druhém konci…“
Nedaleko postával Meng. Vyoblíkaný jako by šel na rande, a se spokojeným úsměvem od ucha k uchu. Občas se podíval na hodinky, občas se rozhlédl kolem sebe.
Opatrně jsme se k němu přiblížili...
Když mu zazvonil telefon, okamžitě po něm hrábnul, a my se s Junem na sebe podívali, jestli to, co slyšíme je vážně pravda...
Li-Wei
Nechápal jsem, jak dokáže být Long tak jemný a zároveň tak prohnilý.
Kdybych nevěděl, že je to on, vůbec by mi to při tom koupání nepřišlo.
Ze začátku jsem měl strach, ale on si počínal velmi opatrně.
Ne, že by to nějak změnilo můj názor na něj, ale opět mě překvapilo, jak málo toho o lidech vím.
Když mě odnesl znovu do postele, a já poslouchal jeho slova, musel jsem na okamžik zavřít oči.
Koupel měla jednu nevýhodu. Pročistila se mi mysl, a já už se nedokázal chovat jako tupá ovce.
Zvedl jsem ruku a tu Longovu, kterou se mě dotýkal, odstrčil.
„Nechci… si žít jako král… jsi… zvrácený…" zachrčel jsem a snažil se od něj odsunout.
Čekal jsem výbuch vzteku, ale místo toho uslyšel smích.
„Tak hadrová panna se nám probrala? To je dobře. Bude to aspoň zábavnější. Ale teď se nebraň,“ uslyšel jsem jeho pobavený hlas, a chtěl se zase ohradit, ale místo toho jsem zpanikařil.
Long totiž obě mé ruce zvedl nad hlavu a svázal mi je nějakou látkou k pelesti postele.
Nezařezávala se do kůže jako popruhy, které používal u něj doma, ale přesto jsem měl obě zápěstí pevně svázané k sobě, až mě po chvilce začaly brnět prsty.
„Nikdy… nebudu… tvoje loutka…" škubl jsem hlavou a snažil se ho aspoň kopnout, ale v nohách jsem neměl žádnou sílu.
Znovu jsem uslyšel jen smích, a pak mě na hrudi něco zastudilo a do nosu mě praštila levandulová vůně.
„To, aby ses klientovi líbil,“ uslyšel jsem, a pak mi Long začal do kůže vtírat nejspíš nějaký vonný olejíček.
Kromě obličeje nevynechal jediné místečko, a když prsty sjel k mému klínu, automaticky jsem srazil nohy k sobě.
„No, no, co to je? Říkal jsem, že tě musím zkontrolovat.
„Začal jsem zrychleně dýchat, když mi Long roztáhl nohy a zamířil prsty mezi ně.
„Ne!" vykřikl jsem a zazmítal sebou, když mi své prsty strčil do zadku.
Vyhrkly mi slzy nejen bolestí, ale i tím ponížením, které jsem pocítil.
Jenže on jakoby to ani neslyšel. A dokonce mi připadalo, že si to i užívá.
Long
Vážně mě pobavilo, jak se najednou začal bránit.
Ale to bylo jen dobře. Aspoň jsem měl jistotu, že ještě vnímá.
Začal jsem mu do kůže vtírat levandulový olejíček, a užíval si to chvění jeho těla i jemnou pokožku.
Dokonce mě to i vzrušilo, zvláště, když jsem do jeho dírky strčil své dva prsty a začal ho protahovat.
Byl tak těsný a horký!
Olízl jsem si rty a rukou si přejel po svém klíně, kde to začalo ožívat.
Sledoval jsem jeho tvář, kde se mísil strach s prosbou, bezmocí, ale částečně i vztekem a neodolal jsem. Sklonil jsem se, kousl ho do jedné bradavky, a když jsem do jeho prdelky zasunul třetí prst, vrhl jsem se na jeho rozkošné rty.
Musel jsem se ale ovládnout, takže z posledních sil jsem se odlepil od jeho úst, prsty vyndal a otřel je do ručníku.
„Máš štěstí, že můj klient je velmi vážený," zachrčel jsem a vyndal z kapsy mobil.
„Vaše zboží je připraveno. Sám jsem se o to postaral. A věřte mi, že nebudete litovat," řekl jsem hned do telefonu, když to muž na druhém konci zvedl, a zároveň znovu strčil dva prsty do té těsné dírky, protože jsem nedokázal odolat.
„Nebojte. Všechno je zařízené. Jste můj velmi vážený klient, a o ty se starám s náležitou úctou. Bude se vám líbit. Mlaďoučký, těsná prdelka, rozkošný a nádherný, můžete ho mít celý den."
Chvilku jsem poslouchal, a pak se zasmál.
„Opravdu celý den. Máte mé slovo a můžete si s ním dělat, co chcete."
Zase jsem poslouchal, a pak spokojeně mlaskl.
„Projděte uličkami až k obytným domům. Hned zkraje uvidíte dům s oranžovou střechou. šestý dům napravo od něj, bílá železná branka, klíč najdete pod prvním květináčem. Nechám vás tu o samotě."
Ujistil jsem se, že trefí, a pak zavěsil.
„Tak, princezničko, a je to tady. Doufám, že budeš poslušný. Ruce ti nechám svázané, myslím, že klient ocení, když tě takhle uvidí, protože ti to moc sluší," ještě jednou jsem ho pořádně protáhl, a pak vstal, abych uklidil olejíček i ručník a připravil nějaké pomůcky, které můj klient určitě ocení.
Xi-Wang
K našemu štěstí Meng udělal pár kroků a víc se k nám přiblížil.
„Vážně je tak krásný, Longu?“ zaslechly jsme jeho otázku. „Ne, když byl na stanici, neviděl jsem ho… Hm… Dokonce i jméno má krásné… Mladý… to se mi líbí… Rozhodně si ho užiju… hezký dárek… A ne… nebudu spěchat, mám dneska dost času… Cokoliv? Ne, neublížil bych něčemu tak krásnému…Kde ho najdu?“
Na chvilku se odmlčel, poslouchal a přikyvoval.
Sem tam zopakoval nějaké slovo, jako by se chtěl ujistit, že slyšel správně.
„Budu rád, když nás nebude nikdo rušit… A buďte v klidu… ten případ se už brzy smete pod stůl… jako byste neexistoval…“
Cítil jsem, jak se má mikina napla, když mě Jun za ni chytil a zastavil, protože jsem už chtěl vyběhnout a rozbít tomu zmetkovi hubu. Podle pohledu na Juna mi bylo jasné, že oba jsme to pochopili správně.
Meng dostal úplatu od Longa, a to ne ledajakou. Podle toho, jak se tvářil, jak mluvil, jak byl natěšený, až si prohrábnul rozkrok, podle toho jde o někoho opravdu hezkého, a my věděli, že Meng preferuje mladé kluky.
A kdo jiný by mohl být tak krásný, že ho Long vychvaluje?
„Jdem za ním,“ šeptnul jsem.
Nechali jsme Menga kousek se vzdálit, a pak jsme se opatrně vydali za ním. Doufal jsem, že při vší té smůle, budeme mít štěstí, a on opravdu jde za Li-Weiem.
Prošli jsme několik uliček až skoro na kraj, kde se před námi objevily menší obytné domy.
Tady jsme museli nechat Menga s větším odstupem, protože schovat se tu, už byl docela problém. Pokaždé, když nám zmizel za nějakým domem, hned jsme doběhli a kontrolovali, jestli šel dál nebo se nám ztratil.
Ale on se zastavil až u jednoho, skoro na konci, který se od ostatních lišil jen svou výrazně barevnou střechou. Jako by tím ten dům říkal: Tady jsem, tu si můžete užít…
Museli jsem se na moment schovat, když se Meng před tím domem zastavil, rozhlédl se kolem sebe, a pak popošel dál o dalších šest domů.
A když jsme pak opatrně vykoukli, on právě procházel brankou rovnou ke dveřím, kde se na moment sklonil, a po chvilce se narovnal a vešel do domu.
„Klíče… A jsme určitě správně… Jdeme…“ postrčil jsem Juna. „Vezmeme to ze dvou stran. Musíme zjistit, jestli jsou tu další dveře, a jestli je opravdu sám…“
Li-Wei
Když Long zavěsil a vstal, dostal jsem strach.
To mě tu vážně nechá takhle?
Napospas nějakému úchylovi, a to ještě celý den?
„Já nechci…" škubl jsem s sebou, ale nebylo mi to nic platné.
„To říkáš teď. Uvidíme, co bude potom. Můj klient má opravdu hodně fantazie, a po chvilce se mu budeš sám nabízet. Rád si hraje a moc se mu líbí, když se jeho zboží chová jako nenasytná kurvička. To zvládneš,“ Longův dech se otřel o mou tvář, stejně jako jeho rty.
Aspoň, že jsem mohl nohy srazit k sobě.
Znovu jsem zkusil zaprosit, ale odpovědí mi byla další rada, jak to má klient rád, a jak se mám chovat.
Myslel jsem, že si oddechnu, až mě Long nechá samotného, ale když za ním zaklaply dveře, zpanikařil jsem.
Začal jsem škubat rukama, abych se dostal z toho spoutání, ale víc a víc jsem to naopak utahoval, až jsem skoro necítil prsty.
Zrychleně jsem oddechoval a začal se třást.
Vyjekl jsem a polekal se vlastního hlasu, když jsem uslyšel vzdálené bouchnutí.
Doufal jsem jen, že to odešel Long, ne, že přisel ten, kvůli komu tady tak ležím.
Chvilku se nic nedělo, a pak jsem zaslechl opatrné kroky.
„Xi-Wangu..." zaúpěl jsem jméno toho, kdo mi teď vyvstal na mysl, a vysíleně padl do polštářů.