Soren
Celou cestu na firmu jsem musel myslet na Davida a v jednu chvíli se dokonce přistihl, že se i usmívám. Vážně nevím, co to se mnou udělal. Byl to mladý a divoký kluk. Někdo jako on…
Zavrtěl jsem hlavou nad tou myšlenkou.
Je to jen sex. Nic jiného. Už jsem se jednou unáhlil, a jak to dopadlo. Kromě toho, David má svoje a já svoje. Jsme od sebe dost odlišní. Ale… Pravda byla, že až odejde, tak mi bude chybět. Už jsem si na něj docela zvykl i na to jeho rýpání, a teď, když se trochu usměrnil, to vážně nebylo tak špatné.
Dokonce i Tobias už Davida tak nezlobil, a několikrát jsem ho přistihl, jak mu dává větší porce.
Samozřejmě to všechno ale okecával, když jsem si do něj rýpnul, a nakonec jsem to schytal většinou i já.
Na sex jsem si taky nemohl stěžovat. I když už jsme nezopakovali to, co v bazénu, a jeden den na sebe narazili akorát u jídla, měl jsem víc sexu než za posledních pár let.
Jo, fakt mi bude chybět.
„Culíš se jako idiot," vyrušil mě z myšlenek Tobiasův hlas.
„Fakt ti ten kluk zamotal hlavu."
„Nezamotal. Jen jsem přemýšlel, jak mi sex s ním bude chybět," zašklebil jsem se na Tobiase a věděl, že po tomhle mi dá pokoj.
Samozřejmě neměl nic proti homosexuálům, ale jako mnozí jiní nechtěl slyšet ani slovo o tom, co dva gayové spolu dělají.
Zbytek cesty pak proběhl mlčky, oba jsme byli ponořen do svých vlastních myšlenek.
Až teprve u firmy se Tobias rozpovídal, hlavně o tom, co je potřeba zařídit a udělat, a hlavně mi kladl na srdce, že pokud by se něco v jeho nepřítomnosti stalo, okamžitě mu mám dát vědět. Nechce prý mít idiota jako mě na svědomí.
Fakt mu asi dávám až moc volnosti, když si tohle ke mě dovoluje. Samozřejmě, že jsem mu to všechno odkýval, a protože jsem měl poměrně dobrou náladu, a taky měl dneska relativní čas, tak po příchodu do své pracovny jsem hned Camelii poprosil, aby na poledne svolala radu, aby se konečně dořešily potřebné záležitosti.
David
Vyšel jsem ven a rozhlédl se kolem sebe. Potřeboval jsem se co nejrychleji dostat na druhý konec města. Pěšky to je minimálně na půl dne, a to by se už mezitím vrátil Soren zpátky, a já chtěl být doma dříve než on.
Ale i tak jsem mu pro jistotu nechal vzkaz, že jsem šel ven, a pokud se nevrátím do určité doby, nebo se něco stane, Unus se kódem 10 uspí ale vyšle předtím vyšle sos zprávu kuchaři, a šéfovi, kde se právě nacházím.
Nakonec jsem si kus od Sorenova domu přivolal taxi vznášedlo, abych byl na místě co nejdříve.
Peníze pro mě nebyly problém…
Jako první byl v plánu boss, který byl v kontaktu s tyranem.
Znal jsem ho původně pod přezdívkou Primus, a nikdy jsem se s ním nesetkal, ale pro mě není problém si zjistit o koho vlastně jde.
Byl jsem překvapený, když jsem zjistil, že jde o poměrně staršího člověka, no, staršího pro mne.
Čtyřicet pět let, menší, ale udržovaný, menší pleš, poměrně dobře situovaný, jmenuje se Alain Bernedo. Bydlí v druhé části pro bohatší lidi. V Richmondu jsem vlastně tyto části čtyři, na každé světové straně jedna. Ale ta, ve které žije Soren patří opravdu těm nejbohatším…
Ale ani Bernedo si nežije špatně…
Jen co jsem vystoupil na okraji jejich čtvrti a zaplatil taxi, nenápadně a opatrně jsem se proplížil k jeho domu. Velký pozemek, velký dům, tenisový kurt na zahradě, krytý bazén v domě, živý plot…
To jako všichni zbohatlíci musí mít živý plot? To je nějaká úchylka, nebo co?
Věděl jsem, že je tato část města taky dobře hlídána kamerovým systémem, ale nic, co by se nedalo obejít. S pomocí Unuse…
Už jsem byl v zadní části zahrady, abych se podíval blíž k domu a mrknul na toho chlapa, když jsem si uvědomil jednu věc.
Něco bylo špatně.
A co, to jsem pochopil vzápětí…
Ve chvíli, kdy jsem vykouknul zpoza stromu, jak to vypadá, a jestli můžu jít, staly se dvě věci najednou.
Unus mě upozornil na kamerový systém a tichý alarm, který není v žádné databázi, ale zjistil ho podle vysílaných impulsů. A… Zahlédl jsem pohyb na své pravé straně.
Nestihl jsem uhnout. Rána z paralyzéru mě poslala k zemi, a poslední, co jsem v bolestivých křečích zvládl, bylo zachrčet: „Kód 10…“
Soren
Jakkoliv to bylo neuvěřitelné, těšil jsem se domů. Dřív jsem ve firmě trávil klidně celé dny. I když jsem byl ženatý, práce mě pohlcovala natolik, že soukromý život šel stranou.
Jenže teď to bylo jiné.
Proč? Sám jsem nevěděl. Nevěděl jsem, proč tolik myslím na Davida, zatímco jsem si pročítal plány na zlepšení bezpečnosti. Nevím, proč jsem tajně doufal, že schůzi rady někdo odřekne, a já bych tak měl výmluvu ji celou zrušit.
Tohle jsem nebyl já. Chovat se jako zastydlý puberťák.
Jak už mi Tobias několikrát naznačil, David mě má jen na sex, a proto, že momentálně nemá kam jít.
Až bude případ vyřešen a on se bude moc svobodně pohybovat po městě, zdrhne tak rychle, že nestačím říct ani pumpička.
Nejspíš měl pravdu. Vlastně, i já si myslel, že David zmizí dřív, než se stačíme s Tobiasem rozkoukat.
Vadilo mi to? Ani nevím. Už od začátku to bylo divoké, a i když šel David do sebe, pořád to byl David.
„Pane Tannere? Schůze začíná," vyrušil mě ze zamyšlení Cameliin hlas, a já si až teď uvědomil, že zírám do blba a jsem mimo už nějak dobu.
„Jistě. Jen jsem se zamyslel," odkašlal jsem si, vstal z křesla a spolu s Tobiasem, který už na mě čekal u dveří a vždy se takových schůzek zúčastňoval, jsem přešel do zasedací místnosti.
Byla to obrovská místnost, které vévodil oválný stůl a obří holografická obrazovka.
A, i přesto, jak prostorná místnost to byla, když se v ní sešlo skoro celé vedení firmy, najednou se zdála strašně maličkatá.
Začalo se běžnými věcmi, omluvil jsem se za nynější chaos a několikrát odsunutou schůzi, a za necelou hodinku se tak mohlo přejít na důležité a vážné témata.
Zrovna jsme byli u bodu zvýšení platů, když mě i Tobiasovi zároveň zapípal náramek.
To se nestávalo často, defacto skoro vůbec.
Tobias se zamračil, zadíval se na náramek, a pak bezhlesně zaklel.
„Pánové, dámy, prosím o krátkou přestávku," přerušil jsem schůzi rady, protože Tobias vypadal, že nejspíš někoho brzo zabije.
„Já toho idiota zabiju!" zařval Tobias, když jsme se ocitli u mě v kanceláři, a já zjistil, že zpráva, kterou jsme dostali, je sos poplach, protože se Davidovi něco stalo.
„Tobiasi-"
„Žádné Tobiasi! Nemůže aspoň jednou udělat to, co se mu, kurva, řekne?! Co si do prdele myslel?! Že si někam nakráčí a všichni si sednou na prdel jen proto, že je génius?! Co jako chtěl dělat?! Seru na něho! Klidně, ať tam zdechne! Až dostane pořádně do držky, tak snad konečně pochopí, že na všechny ta jeho genialita vliv mít nebude!"
Snad nikdy jsem Tobiase neviděl tak rozčileného. Dokonce se přišla podívat i Camelie, co se děje, prý jde Tobiase slyšet až do zasedačky a vedení začíná být nervózní.
„Tobiasi-"
„Rada čeká!" řekl přísně Tobias a postrčil mě zpátky.
Nelíbilo se mi to. Mohl jsem mu přikázat, ať zjistí, co se stalo, ale věděl jsem, že by to stejně k ničemu nebylo. Jen bysme se pohádali. A navíc…
I mě zklamal.
Myslel jsem, že jsme se domluvili.
Myslel jsem, že se na něj můžu spolehnout.
Myslel jsem, že mu můžu věřit.
David
Myslím, že jsem na chvíli ztratil vědomí.
Určitě ano, protože jsem si nepamatoval, že bych sám došel sem, kde jsem teď ležel na zemi a snažil se rozkoukat kolem sebe.
Hlava mě bolela, svaly v těle taky, a srdce mi bušilo jak při sexu se Sorenem.
Když jsem se chtěl pohnout, tělo mě zabolelo ještě víc a já se celý skrčil do klubíčka.
„Dobré ráno, Venidici,“ ozval se za mnou hlas, který mě donutil otočit hlavu a zadívat se tím směrem.
V křesle seděl Alain Bernedo, nohu přehozenou přes nohu, v jedné ruce doutník a v druhé skleničku s nějakým drahým pitím. Určitě drahým, když se tvářil blaženě pokaždé, když si ze skleničky usrknul.
„Jak ses vyspal? Nejspíš dobře, podle toho, jak se tváříš. Víš, že tě můžu nechat zavřít za neoprávněné vniknutí na soukromý pozemek?“ odložil skleničku, zvedl se a pomalu přešel ke mně. „Můžeš mi říct, co jsi tu hledal? Chtěl jsi krást?“
Rozkašlal jsem se, když mi vyfouknul dým z doutníku přímo do obličeje.
„Brzy zemřeš na infarkt, Primusi,“ snažil jsem se popadnout dech. „Přišel jsem, protože jsem se chtěl ucházet o práci zahradníka. Ta tvoje zahrada, a hlavně živý plot nestojí za nic. Chce to upravit. A… Nic jsem nechtěl ukrást.“
„Ale budeš chtít. Postrádám totiž nějaké věci. Jsou celkem tři, a já je chci, protože sbírka vždycky musí být kompletní, jinak nemá žádnou hodnotu. A tuhle, několik set miliardovou hodnotu si rozhodně nenechám protéct mezi prsty.“
„Naser si, nejsem zloděj,“ zavrčel jsem na něho.
„Nejsi?“ zvedl se z dřepu a začal se smát, až jsem si myslel, že mu vypadnou ty jeho umělé zuby.
Doufám, že je má pevně přidělané.
„Tak nejsi, jo? Hm, a kdopak byl nedávno zatčený za loupež ve zlatnictví? A kdopak kradl už tolikrát předtím? Myslíš si, že nevíme, odkud tvé zboží pochází? A kdo se nedávno vloupal do Sentinelu? Hm, musím uznat, že to byl opravdu mistrovský kousek, tohle se ještě nikomu nepovedlo. A proto… Vloupáš se tam ještě jednou, a doneseš nám to, co chceme. Už víš, jak to tam vypadá, jak z venku, tak zevnitř, už víš, jak vypadá to, co chci. A já se ti náležitě odměním, to se nemusíš bát.“
„Naser si,“ zavrčel jsem znovu.
„Jak myslíš,“ odstoupil a v tu samou chvíli jsem zařval, když mě někdo nakopnul tak bolestivě, že jsem se málem pochcal.
Soren
Snažil jsem se ponořit do práce a nemyslet na to, co se stalo.
Tobias měl pravdu. Jsem šéfem velké firmy. Jak by asi vypadalo, kdybych se sebral uprostřed schůze a řekl, že musím pomoct zloději, který se mi nejen vloupal do firmy, ale já osobně si ho nastěhoval do baráku, souložil s ním, a dokonce mu dovolil prolustrovat osobní záznamy zaměstnanců firmy.
Asi by si všichni poklepali na čelo a přinejlepším bych dostal kulku do hlavy za vlastizradu.
Mám závazky a zodpovědnost.
Za tohle si David může sám.
Třeba konečně pochopí, že všechno se svou drzostí a chytrostí nezvládne.
Třeba konečně pochopí, že jsou určité hranice, za které prostě nemůže jít.
Je mladý a divoký. Ale i mladé hříbě se musí zkrotit, aby z něj vyrostl silný kůň.
„…"
„… Tanne…"
„Pane Tannere!"
Škubnul jsem s sebou, když jsem na paži ucítil dotek.
Zíral jsem do ustarané tváře Camelie, která stejně jako ostatní, nechápala, co se to se mnou děje, protože já nikdy neztrácel koncentraci.
Jediný, kdo se v místnosti mračil byl Tobias, s rukama zkříženýma na hrudi, a propaloval mě zlostným pohledem.
„Hmm… jo… Omlouvám se všem. Poslední dobou se děje hodně věcí, a některé si vyžadují mou plnou pozornost. Jsou to… velmi choulostivé záležitosti, ale ujišťuji vás, že na chod firmy to nebude mít žádný vliv, jen mi trochu rozhazují koncentraci. To víte, už stárnu."
Pokusil jsem se celou věc zahrát do autu a zavtipkovat, což se mi nejspíš i podařilo, podle reakce ostatních.
„Pane Tannere, s ohledem na poslední události, jestli chcete, schůzi odložíme, až se budete cítit opravdu dobře," ozvala se šéfka výzkumu nanotechnologií, která jako jedna z mála věděla, co se tady odehrálo, protože laboratoře byly pod jejím dozorem, a navíc je to zdravotnice, takže byla i u té akce na parkovišti.
Nadechl jsem se, šťastný, že to někdo řekl, a už se viděl, jak nasedám do auta, ale to bych se nesměl podívat na Tobiase.
„To je v pořádku. Když už jsem vás sem tak narychlo svolal, tak nebudu zbytečně marnit váš čas jindy. Navíc, už toho není moc k probrání. A pokud zase usnu ve stoje, tak mě kopněte."
Mého křečovitého úsměvu si nejspíš všiml jen Tobias…
David
Několik kopanců, několik ran, znovu zásah paralyzérem, když jsem se pokusil bránit.
Jen malý výčet toho, co jsem si tu užíval, uprostřed luxusního baráku, vedle bazénu.
„Nejs… sou tam… ukr…dli… je… ukradli…“ chrčel jsem pod silným stiskem na krku, který mě připravoval o vzduch.
„Nevěřím ti,“ zvedl se Primus, když dokouřil, a odložil župan. „Když se tam nechceš vloupat, zajistíme si to jinak. Ty nám teď hezky vyklopíš, kde je teda najdeme, pokud to podle tebe ukradli. Když to víš, tak musíš i vědět, kdo to byl.“
Pokynul jednomu z dvou chlapíků, a já měl zas co dělat, abych to ustál se zdravým rozumem. Možná by bylo lepší omdlít?
No, ani to mi nebylo dopřáno. Zatímco si pán domu dával bazén, je se válel na zemi, skučel, řval, ale nebylo mi to nic platné. V jednu chvíli mě dokonce dokopali k okraji bazénu, a já se od něj zděšeně snažil odplazit dál…
Fakt neumím dobře plavat, a tady to vypadalo na pěknou hloubku.
„Takže, kdo to ukradl,“ pomalu vylezl Primus z bazénu a převzal si od svého bodyguarda velkou osušku, a pak se nechal obléct do županu.
„Asi zloděj,“ zachrčel jsem znovu, a tak tak si stihl dát ruce před obličej, abych zabránil dalšímu kopanci.
„Když zloděj, tak zloděj,“ pokrčil Primus rameny, a pak jedním stiskem na náramku vyvolal virtuální obrazovku, na které jsem byl já s Pintou, když jsme byli u bazénu, a já se mu bránil že tam nepůjdu, protože neumím moc plavat.
„Tak si teda vyzkoušíme tvou vytrvalost a plavecké umění. Jsem zvědav, co bude dříve. Povolíš, nebo se utopíš?“ zasmál se Primus a já vzápětí letěl do bazénu. „Radil bych ti mluvit. Pokud to neuděláš ty, tvůj náramek rozhodně… Nebo Pinta? Myslím, že je teď dvacet mil na jihu, a jestli se nepletu, tak tam právě míří moji lidé. Bylo by pro jeho dobro lepší, kdybys promluvil a zachránil tak i svůj bídný život.“
„Mě je to úplně jedno, klidně chcípni, Terci nakázal, že se vás máme zbavit,“ zasyčel na mě tiše jeden z těch dvou, aby to Primus neslyšel. „Tebe i Tannera. Žádné zbraně… nic… takového tu nechceme… a pokud promluvíš a pomůžeš Primusovi, zabiju tebe, jeho i Tannera.“
Že má Primus veš v kožichu a ani to neví, mi problesklo hlavou v momentě, kdy mi ji ten chlap přidržel pod vodou. Ani jsem se nestihl na něho šokovaně podívat, nestihl jsem se ani nadechnout…
Soren
Uběhla zhruba hodina a půl od chvíle, co se ozvalo na našich náramcích SOS, a stejně tak dlouho trvalo, než skončila schůze.
A já si během té hodiny a půl uvědomil jednu věc.
„Jestli nepůjdeš se mnou, půjdu sám. Je nesnesitelný a drzý, ale nenechám ho umřít, zatraceně!" vyjel jsem po Tobiasovi, který se pořád tvářil jako vrah, až mu šli všichni z cesty.
„Sorene…"
„Klidně mě zastřel, ale já prostě půjdu! Camelie! Možná se tu zase pár dní neukážu. Potřebuju něco vyřešit, a ještě mi není dobře!" zahulákal jsem do interkomu, nečekal na odpověď a vyrazil ke dveřím.
Daleko jsem ale nedošel, protože mě Tobias popadl za paži a přišpendlil na zeď.
„Pusť mě! Nezapomínej, kdo jsem! Jsi můj přítel, ale-"
„Jestli se nevzpamatuješ a neuklidníš, tak tě nechám, kurva, tady! Už jsem informoval Landona. Posílá na místo speciální jednotku. Nic oficiálního. Pokud se něco posere, jsme v tom sami. Jasné?! A až budeme doma, tak tomu spratkovi rozmlátím držku!"
Nestačil jsem ani otevřít pusu, a už jsem seděl nacpaný v autě, poslouchal, jak Tobias celou dobu mrmlá a na klíně mi přistála zbraň.
„Jen v nutném případě! Nezapomínej, kdo jsi, jasné?! Ten kluk nestojí za ještě větší sračky!" prskl po mě Tobias, když jsme zastavili v severní čtvrti pro bohaté, kousek od honosné vily, kde měl podle signálu od Unuse, David být.
Povzdechl jsem si a zadíval se na zbraň.
„Stojí za to. Stojí za víc, než si myslíš," zabručel jsem.
Tobias se na mě chvilku upřeně zíral, než zavrtěl hlavou, prohlásil něco o zabedněných idiotech, a pak vystoupil. A když jsem ho viděl, jak si to rázuje k domu, hlavou mi problesklo, že bych fakt nechtěl být jeho nepřítel.
Landonových mužů bylo pět a neoficiálně šlo o zátah proti drogovému dealerovi.
Jak ale řekl Tobias, pokud se něco posere, jsme v tom sami.
Přišlo mi, že to snad trvalo celou věčnost, než jsme se konečně probojovali celým domem a zjistili, kde Davida drží. V té chvíli se od nás jednotka odloučila, a na mě a Tobiasovi tak zbývalo vyřídit ten zbytek, co byl u bazénu, včetně bose.
Jednoduché to nebylo. Mě zachránil jen můj trénink, a Tobiase nejspíš jeho touha Davidovi fláknout, až bude po všem. Jenže všechny tyhle myšlenky šly stranou, když jsem ho zahlédl.
Ležel ve vodě, nehýbal se, všude bylo spousta krve, ale nevěděl jsem, jestli jeho nebo těch, co jsem u bazénu trefil.
„Davide!" zařval jsem, až mi přeskočil hlas.
Skočil jsem do bazénu, popadl Davida a rychle ho vytáhl na kraj bazénu. Rozvázal jsem mu pouta a najednou nevěděl, co dělat. Vidět ho takhle, bylo pro mě… hodně bolestivé.
„Zavolal jsem doktora. K nám. Odsud musíme zmizet. Jak je na tom?" ozval se Tobias.
„Nedýchá… Bože… Nedýchá… Co mám dělat?! Tobiasi! Co mám-"
Vzápětí jsem vyhekl a zamrkal, když mi Tobias jednu ubalil, až to plesklo.
Ale pomohlo to.
„Davide… Prosím… Davide… Tohle mi nedělej…" mluvil jsem na něj, zatímco jsme mu dávali umělé dýchání, aby se probral, a mohli jsme ho vzít domů, kde se na něj podívá doktor.
David
Jo, tohle je nesjpíš můj konec, pomyslel jsem si ve chvíli, kdy jsem se na moment ocitl nad vodou.
Ale vzápětí jsem byl zatlačen zpátky.
Bojoval jsem, snažil jsem se pod vodou zadržet dech, snažil jsem se těma spoutanýma rukama zachytit hrany bazénu, ale nepomohlo. Ruce mi po ní klouzaly, a já začínal pociťovat čím dál větší paniku.
Tak velkou, když mě plíce bolely až nesnesitelně a před očima se mi dělaly mžitky, že jsem ve snaze se nadechnout otevřel pusu a…
Po nějaké chvíli jsem se přestal ve vodě zmítat a snažit se popadnout dech.
To, že mě někdo popadl za vlasy a táhl nahoru jsem vnímal už jen okrajově. I to, že najednou bylo kolem všude až moc hluku. Nevnímal jsem skoro už ani to, že mé vlasy někdo pustil, a já pomalu klesal ke dnu…
Když jsem otevřel oči, viděl jsem všechno rozmlženě. Bolel mě hrudník, voda se mi tlačila do krku a donutilo mě to kašlat. Měl jsem pocit, že vykašlu plíce…
Někdo na mě mluvil, otočil mě na bok, ale já nevnímal slova, zvuky, nevnímal jsem ani okolí, byť jsem měl otevřené oči…
Nepřítomně jsem zíral před sebe, sípavě jsem se mezi kašlem snažil nadechnout…
Nejspíš jsem se znovu dostával do stavu bezvědomí, protože se mnou znovu někdo začal hýbat a volat mé jméno…
To bylo první, co můj mozek konečně zaregistroval…
„J-já… bo… lí… ne…um…ím… plav… ne… ch… já…“ chrčel jsem ve snaze doplnit plíce vzduchem, kde se pral s vodou, která se zas snažila mým dusivým kašlem dostat ven.
Soren
Nechápal jsem to.
Proč mám takový strach?
Proč se tak moc bojím o kluka, který nám přidělává jen starosti, způsobuje zmatek, je drzý a nenechá si poradit?
Proč jsem jen nezavolal Landonovi nebo záchranku, ať si to vyřeší sami?
Proč tu klečím v drahém obleku šitém na míru, který můžu rovnou hodit do popelnice, skláním se nad klukem, kterého sotva z nám a srdce mi buší jako šílené?
Proč se mi svírá žaludek tak moc, až se mi chce zvracet?
Co se to se mnou, zatraceně, děje?
Celá tahle šílená akce až do téhle chvíle, do chvíle, kdy jsem uviděl Davida v bazénu, jako by to všechno šlo mimo mě. Jako bych se na sebe z dálky díval.
Čas letí jako šílený, ale teď mám pocit, že se zastavil.
Nevnímám nic kolem sebe. Jen bezvládné tělo pod sebou, které se snažím přivést zase zpátky k životu. Prosím. Možná se i modlím.
A pak…
Málem jsem se rozbrečel štěstím, když konečně David začal kašlat vodu a trochu vnímat.
„Už je to dobré… už jsi v bezpečí… je to v pořádku… to nic…" mluvil jsem na něj tiše, hladil ho po tváři a držel na boku, aby ze sebe dostal všechnu vodu.
„Pojedeme domů… už je to dobré…" mluvil jsem na něj dál.
Když to vypadalo, že nejhorší má za sebou a po cestě mi neumře, zabalil jsem ho do saka, které mi podal Tobias, podebral ho opatrně do náruče, a tak rychle, jak to jen šlo, jsme spěchali k autu.
Doma už na nás čekal můj osobní doktor. Na nic se neptal, když to viděl, jen jsem mu pomohl Davida svléknout, a pak už ho nechal, ať pracuje.
„Doktore, dej ho pořádně do pořádku," zavrčel ještě Tobias mezi dveřma, „protože, až se vzpamatuje, tak mu ještě já rozbiju hubu."
Doktor jen pokrčil rameny a já si povzdechl.
Jako by se už David nevytrestal sám dost. Moc dobře jsem viděl ty vybarvující se modřiny a podlitiny po celém těle.
David
Byl jsem úplně bez síly, když jsem se konečně trochu vzpamatoval a začal vnímat víc okolí.
Když mě Soren zabalil do jakéhosi saka a vzal do náruče, ani jsem neměl sílu se ho chytit. Jen mi hlava padla a zapřela se o jeho paži.
Zavřel jsem oči a bylo mi už jedno, co se děje dál.
Vím, že v autě si mě posadil vedle sebe, celou dobu mě objímal jednou rukou, a já se o něj zapíral.
A pak mě zase odnesl do své ložnice.
Nějaký cizí chlap mě společně se Sorenem hned začal svlékat a prohlížet.
Nejspíš doktor…
Asi jo, podle toho, jak mě prohlížel, prohmatával, poslouchal srdce i plíce, kroutil hlavou a něco si brblal pod nosem.
Tobias stál opodál a zamračeně se na nás díval, Soren pochodoval kolem postele, jako bych měl snad porodit jeho první dítě.
Smůla, jsem chlap…
Jo, mozek mi funguje, je to dobrý.
Ale byl jsem unavený natolik, že se mi už ani nechtělo nad ničím přemýšlet. Nevím ani, co potom ten doktor říkal, protože, jakmile vstal a otočil se na Sorena, mě se zase začínaly zavírat oči.
Tentokrát se mi ale chtělo strašně spát. Strašně moc…
Byly mi jedno výhružky Tobiase, bylo mi jedno, že jsem nahatý a jak na výstavě… Byl jsem strašně moc rád, že pro mě přišli. Na nic víc jsem nebyl teď schopen myslet.
„Oml… omlou-vám se… děkuji…“ zamumlal jsem ještě, než mi mozek úplně vypnul a oči zavřely.
Soren
Přišlo mi to jako věčnost, než nám doktor oznámil, že je David mimo ohrožení života a jen musí odpočívat. Dostal výživu a léky, které urychlí jeho hojení, stejně jako zmírní bolest.
Štěstí, že i medicína šla dopředu, protože v minulosti, ze starých záznamů, které se mi občas dostaly do ruky, by se z toho léčil možná měsíce. Takhle bude stačit pár dnů a bude z nejhoršího venku.
Znovu jsem si povzdechl, když David před usnutím zamumlal omluvu, a jakmile Tobias s doktorem odešli, přešel jsem ke skříni, vytáhl jedno své triko a šortky a Davida opatrně oblekl.
Sám jsem pak zašel do koupelny ze sebe shodit mokrý a špinavý oblek, osprchovat se a obléknout se do čistého.
Dal jsem vědět Camelii, že opět budu pár dní nepřítomen, ale pokud bude něco nutného, ať se ozve.
Popřála mi, ať se brzo uzdravím, řekli jsme si ještě pár věcí, a pak už jsem se rozloučil, abych mohl jít za Tobiasem.
Jeho nálada se pořád nezlepšila, tak jsem ho raději nechal být, a ještě zavolal Landonovi, ohledně toho, co se stalo. Nejspíš se zítra ve zprávách dozvíme o vyřizování účtů mezi zbohatlíky.
Poděkoval jsem mu a omluvil se za problémy, ještě chvilku jsme pokecali, než jsem se rozloučil, a na chvíli si ještě otevřel pracovní věci.
Moc dlouho jsem to ale nevydržel, protože se mé myšlenky pořád točily kolem Davida, tak jsem to nakonec zabalil, a dokonce i bez večeře zalezl do ložnice.
I když jsem měl postel hodně velkou, nechtěl jsem Davida omezovat, a tak jsem se vyvalil v křesle, které jsem si posunul blíž k posteli, abych si mohl natáhnout nohy.
Popadl jsem knížku a deku, na stolek si ještě přinesl pití, a pak už si udělal pohodlí.
David
Vlivem léků jsem spal opravdu tvrdě. Ale to, co se stalo, se mi znovu promítlo do snů.
Znovu jsem byl v tom bazénu, znovu jsem se snažil zachytit okraje a vyškrábat se nahoru. Znovu jsem byl zatlačen pod vodu a denní světlo modralo s tím, jak jsem se nořil do hlubin vody, až nakonec tmavlo a přebralo zcela černou barvu.
Trhnul jsem sebou, ve snaze vykopnout nohama a vyplavat nahoru k hladině. Celým tělem jsem škubnul, otevřel oči a zprudka oddechoval, snažíc se popadnout dech.
Zíral jsem do stropu, s rukou položenou na hrudi, jako bych zjišťoval, zda mé plíce fungují a srdce tluče tak, jak má…
Cítil jsem se pod psa. Nejen tím, jak mě všechno bolelo. Ale i tím, jaký to mělo na mě dopad.
„Unusi… kód 01,“ řekl jsem tiše a o něco pomaleji než obvykle, jsem zadal dvacetimístné heslo.
Po pěti vteřinách náramek zablikal, a po dalších patnácti vteřinách vyskočil ukazatel s mými životními funkcemi.
Hladina stresu byla pořád ve vyšších hodnotách, tep rychlý, dýchání pravidelné, ale ještě ne úplně čisté… A hladina bolestivosti… Na tu jsem se raději ani nedíval.
„Díky Unusi za pomoc,“ zašeptal jsem, a pak přejel prstem po náramku, jako bych ho chtěl pohladit.
Pootočil jsem hlavu, a zadíval se na Sorena, který seděl v křesle. Byl přikrytý dekou, na klíně měl rozečtenou knihu a podřimoval…
Tělem se mi rozlilo zvláštní teplo, když jsem ho tak viděl. Nejspíš tak seděl u mě celou dobu, a to už se blížilo k půlnoci. Prospal jsem polovinu dne a polovinu noci…
Opatrně jsem slezl z postele, došel ke křeslu a sklonil se k Sorenovi, kterého jsem lehce políbil do vlasů.
Vážně to byl zvláštně příjemný pocit vědět, že mě zachránil, že vedle mě celou dobu byl a hlídal mě.
Byl to pocit, který jsem ještě nezažil…
Opatrně jsem vzal z jeho klína knihu a položil ji na stolek. Nadzvedl jsem deku, usadil se mi na klíně a přikryl nás. Opřel jsem se o jeho hruď a zaposlouchal se do pravidelného tlukotu jeho srdce.
Kdyby tak to srdce bilo pro mne… Byl bych asi nejšťastnější David na světě.
Ale nejspíš po tomhle, co se stalo, dojde k závěru, že bude lepší mě odsud vykopnout, protože jen přidělávám starosti.
„Strašně…. Jsem se bál…“ zašeptal jsem a jednou rukou ho objal.
„Opravdu moc… Jsem rád… že jste přišli… nevím, jak poděkovat…“ znovu jsem zašeptal, a pak už se stočil na jeho klíně do klubíčka, a znovu zavřel oči, jak mě stále přemáhala únava a spánek.
Soren
Nakonec, aniž bych to plánoval, jsem usnul.
Chtěl jsem dávat na Davida pozor, kdyby něco potřeboval, ale nedokázal jsem zabránit tomu, aby mi nakonec nepadla hlava na bradu.
V jednu chvíli jsem ucítil, jak mi ztěžkly nohy, snad se mi zdálo, že se mě někdo dotýká, ale nějak jsem nebyl vůbec schopný vnímat.
Až někdy později mi došlo, že se mi nějak těžko dýchá a dřevění mi nohy. Na druhou stranu to vyvážila příjemná a povědomá vůně a teplo, takže jsem si jen povzdechl a přitáhl si to blíž v domnění, že je to peřina.
Nevím, jak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že peřina rozhodně takhle těžká není, a nevydává takové teplo. A že jí těžko bude tlouct srdce.
Pootevřel jsem jedno oko, a pak s úsměvem trochu položil opěrku křesla, aby se nám líp sedělo a ulevil jsem i dřevěným nohám.
Políbil jsem Davida do vlasů, jednou rukou ho jemně hladil po zádech, a tu druhou položil na jeho nohy.
Nejraději bych takhle strávil celý den. Venku už slunce svítilo jak zběsilé, a když jsem se podíval na náramek, zjistil jsem, že je skoro devět hodin.
Trochu jsem se zděsil, protože takhle dlouho jsem nespával. Ale nakonec jsem to hodil za hlavu. Do práce nemusím. Není kam spěchat.
Teda…
No, můj žaludek měl na to jiný názor, zvláště, když až do ložnice dorazila vůně čerstvě uvařené kávy a nejspíš… fakt Tobias dělal lívance?
Musel jsem se uchechtnout. Sice na Davida nadává, ale věděl jsem, že měl i on o něj veliký strach.
Podebral jsem opatrně Davida do náruče, a ještě opatrněji ho uložil zase zpátky do postele.
„Měl bys ještě odpočívat," zašeptal jsem a dlaní se opřel o polštář vedle jeho hlavy.
Konečky prstů druhé ruky jsem mu odhrnul vlasy z čela, a pak jimi jemně přejel po tváři, jako bych si chtěl zapamatovat každý jeho rys.
„Donesu ti snídani do postele," řekl jsem znovu tiše a automaticky se sklonil pro polibek.
Ale těsně u jeho rtů jsem zaváhal, a nakonec ho jemně líbnul na čelo.
„Půjdu pro tu snídani," zvedl jsem se z postele.
Hlavu jsem měl najednou plnou myšlenek, které bych tam ani mít neměl.
David
Nejspíš jsem znovu usnul. Ne, určitě jsem usnul, protože, když jsem se začal probírat, bylo už v pokoji plno světla od slunce, které pralo do oken jak šílené.
Vlastně mě probralo, když se mé tělo pohnulo, a pak Sorenovo šeptání.
Zadíval jsem se do jeho očí, když se ke mně sklonil. Cítil jsem teplo jeho rtů, když se jimi skoro dotýkal mých.
To teplo, které jsem po těle pocítil, nemělo nic společné s tím, že jsem měl zvýšenou teplotu s ohledem na mé zdraví. Bylo to jiné. Příjemné, uklidňující… Přes všechno, jak jsem vypadal, jsem se v tu chvíli cítil moc dobře. Až tak dobře, že jsem tím byl sám šokovaný a nebyl jsem v tu chvíli schopný ani nic říct.
Když se Soren narovnal, jen jsem přikývl a pohladil ho po ruce. A když odešel, konečně jsem byl schopen se zvednout do sedu. Díval jsem se před sebe do prázdna a přemýšlel, co to vlastně znamená. Proč tahle reakce, když mám vždycky odpověď na všechno, jsem rýpalista, nenechám na nikom nit suchou… Proč teď mlčím a… Bojím se…
Ano, já se bojím toho citu, který jsem si teď uvědomil.
Je mi se Sorenem moc dobře, i když s mým chováním si musí myslet pravý opak.
Ale přidělávám mu jen starosti. A to já nechci. Nejspíš bude čas odsud odejít. A to co nejdříve…
Slezl jsem z postele, celý nakřivo se dobelhal do koupelny, a když jsem míjel zrcadlo, úplně jsem se zhrozil. Ale ty modřiny byly nic proti té bezmoci, kdy jsem si myslel, že už je opravdu po mně.
„Spoj mě s Pintou,“ ozval jsem se k náramku.
Pinta se mi ozval prakticky hned. Hovor netrval dlouho, ale oddechl jsem si, že je v pořádku. Prý zjistil, že po něm někdo jde, tak posílal falešné signály svého komunikátoru, aby ho nenašli. A až bude po všem, dám mu vědět, a do té doby se bude skrývat.
Mezitím, co jsem s ním mluvil, jsem si ulevil, pořádně si umyl obličej a ruce…
„Měl bych se naučit pořádně plavat,“ povzdechl jsem si, když jsem se díval do zrcadla, jak mi stéká voda po obličeji.
Vzpamatoval jsem se, když jsem zaslechl Sorena, jak se vrací, a raději jsem vyšel z koupeny a zamířil zpátky do postele.
Soren
„Dobré ráno…" pozdravil jsem, když jsem dorazil do kuchyně, kde se Tobias činil.
Málem jsem se poslintal nad dobrotou, kterou jsem uviděl, a jen stěží zakryl úsměv.
Opravdu mu na Davidovi záleží. Což bylo překvapující, protože Tobias byl jak psí čumák. a dokonce ani mému bývalému manželovi takhle nevyvařoval.
„Je vzhůru a vypadá, že to nejhorší má za sebou. Má zvýšenou teplotu, bude chvilku trvat, než zase začne běhat," vytáhl jsem tác a nalil do konvice kafe.
„Nezájem. A jestli už je vzhůru, aspoň mu můžu vrazit," zahučel Tobias od linky.
Zavrtěl jsem hlavou a zapřemýšlel, jak může být někdo, tak paličatý.
Možná proto si ještě nikoho nenašel a svádí to na práci u mě?
Nejspíš.
„Tohle všechno ale sám nesním," poukázal jsem na talíř plný malých croissantů plněných vanilkovým krémem, malé koláčky s čokoládovou náplní a hromadu malých lívanečků, ke kterým Tobias udělal ovocný přeliv, jahodovou a malinovou omáčku, nastrouhal čokoládu, a ještě přidal drcené oříšky. Do mísy ještě přidal čerstvé ovoce, hrozny, jahody, oloupaný pomeranč, nakrájené mango, borůvky, papáju, fíky, a ještě mi vrazil pod paži džus. Samozřejmě z čerstvého ovoce.
Bylo toho tolik, až jsem se bál, že ten tác neunesu, a málem přes tu hromadu neviděl na cestu.
Když jsem vešel do ložnice, napřed jsem se lekl, když jsem postel uviděl prázdnou.
Proč jsem dostal takový strach?
Ale pak si oddechl, když jsem uviděl Davida vycházet z koupelny.
„Měl jsi počkat na mě. Pomohl bych ti. A tohle všechno máš prý sníst. Tobias to udělal pro tebe. Víš, je to psí čumák, pořád vyhrožuje, jak tě zmlátí, ale ve skutečnosti tě má rád. Myslím, že v tobě vidí svého bratra, kterého by chtěl mít. Ne, že by Aryana neměl rád, ale nejspíš se nikdy nesmíří s tím, že se vydal na dráhu pornoherce. A ještě k tomu, když kvůli sexu chodí za mnou," ušklíbl jsem se, a na velký stolek, který jsem přisunul k posteli, jsem vyskládal věci z tácu, včetně hrnků, sklenic, příborů a talířků, aby si David mohl nabrat, jakou dobrotu chce.
David
Zarazil jsem se, když jsem viděl, co všechno Soren přinesl.
Nejspíš se Tobias zbláznil…
Asi ano, podle toho, co mi potom Soren říkal.
„Má zvláštní způsob, jak mít rád svého bratra. Nejdříve ho přizabít, a potom ho nacpat k prasknutí,“ zabručel jsem.
Ale to, co všechno Soren vyložil na stolek… Myslím, že jsem začal slintat.
„Tohle všechno asi nesním, nejspíš bych se pozvracel, a byla by to škoda. Vypadá to fakt dobře,“ naložil jsem si na talíř lívance, bohatě je přelil jahodovým přelivem, a s přáním dobré chuti jsem se hned pustil do jídla.
Musel jsem jíst pomalu. Měl jsem sice hlad, ale nebylo mi nejlépe, i když jsem se snažil tvářit jako hrdina.
Po celou snídani jsem mlčel. Prostě jsem najednou nevěděl, co říct. Teda, já bych toho napovídal, ale teď mě brzdilo to, na co jsem myslel, když jsem se vzbudil.
Nedal jsem si ani kávu. Jen jsem zapil snídani a léky džusem, a když už jsem do sebe nedokázal víc nacpat, posunul jsem se na posteli kousek dál a zadíval se na Sorena.
„Víš… chtěl jsem ti říct… já… tobě…“ najednou jsem ztratil odvahu mu sdělit své pocity, byť to nebylo nic závazného.
„Jsem… si… chtěl včera jen ověřit, že opravdu ten člověk bydlí na té adrese, kterou jsem zjistil,“ začal jsem opatrně a polohlasně. „A vy jste měli práci, a já nemám nikoho dalšího, komu bych řekl. A ani bych nevěděl, komu věřit. Ale… jedno po včerejšku vím určitě. Tenhle chlap, Primus, je jen část toho všeho, a on chtěl ty disky všechny. Chtěl, abych se k tobě zase vloupal. Řekl jsem mu, že to neudělám, a že nic nemáš, že už to někdo ukradl… A to ho asi nasralo… Ale… podle toho, co jsem pochytil, tak-“
„Říkal jsem ti, že nemá čas!“ přerušil mě rozčílený hlas Tobiase, který šel od schodů. „Aryane zastav!“