Soren
Bylo potřeba udělat spoustu práce, ale naštěstí nic z toho nebylo na dlouho. Spíš se jednalo hlavně o podpisy a souhlasy, které Camelie udělat nemohla. Schůzky naštěstí odsunula zatím na dobu neurčitou, stejně jako schůzi rady.
Na chvíli jsem dokonce i zapomněl na Davida a jeho výstřelky. Opravdu to nebyl špatný nebo zlý kluk, jen… Jen kdyby trochu ubral a hned po každém nevyjížděl. Já jeho práci na jednu stranu obdivoval, i když se mi moc nelíbily některé jeho metody.
V mezičase jsem si zjišťoval všechno o těch dvou bratrech, kteří nejspíš mají na svědomí mé nadcházející žaludeční vředy. A když jsem domluvil se šéfem ochranky, kterému jsem samozřejmě neřekl nic o Davidovi, ani o tom, co zatím víme, ozval se na chodbě řev.
Promnul jsem si kořen nosu a chvilku uvažoval o tom, že Davidovi udělím lekci, ale to bych se nejspíš musel odstěhovat někde na Antarktidu, abych měl pokoj.
„Nechte ho, je tu se mnou," povzdechl jsem si, když jsem vyšel na chodbu a na poslední chvíli zabránil vraždě.
Popadl jsem Davida za paži a postrčil ho do své kanceláře.
Dodělal jsem posledních pár věcí, domluvil se na zbytku s Camelií, a pak kývl na Davida, že můžeme jít. Netušil jsem, jak se k Davidovi chovat. Víkend s ním byl sice více méně pohodový, užil jsem si, myslím, že jsme si i začínali rozumět, ale teď, jako bychom byli zase na začátku. Byla chyba ve mě? Je to proto, že nedokážu porozumět mladým? Asi prostě zůstanu sucharem po zbytek života.
„Chceš zajet někam na oběd nebo počkáme-" ozval jsem se nakonec, když jsme vyšli zadním vchodem na mé soukromé parkoviště, ale doříct jsem to už nestačil.
Jediné, co mě a Davida zachránilo, byl můj každoměsíční trénink na střelnici.
Byla to otázka vteřiny, kdy jsem skočil po Davidovi, strhl k zemi za auto a zaštítil vlastním tělem.
Střela z laserové zbraně rozryla zem tam, kde jsme ještě před chvílí stáli.
Další střela se otřela o palmu, které byly vysazeny kolem parkoviště, a další pak o kapotu auta.
„Zalez dovnitř a nehádej se. Auto je neprůstřelné," postrčil jsem Davida dovnitř a doufal, že se aspoň v tuhle chvíli nebude hádat.
David
„Říkal jsem vám to,“ ušklíbl jsem se na ty dva, když Soren vyšel a zastavil je.
Už se mi moc ale nelíbilo, jak mě chytl za paži a strčil dovnitř, jako by se za mě styděl.
Jo, nejspíš jsem rušivý element. Ale co, neměli blbě kydat a měli mě pustit dál. To jim jako nestačilo, že mám povolení ke vstupu do všech prostor?
Do všech?!
To znamená i k velkému šéfovi?
Zaspali dobu, nebo co?
Uraženě jsem si sedl do křesla a čekal, až si Soren dodělá svou práci. Jeho sekretářka, nebo co to bylo, se na mě jen podívala s mírným úsměvem, a zas se věnovala Sorenovi.
Šel jsem tu úplně zbytečně. Co jsem potřeboval, to jsem stejně nezjistil. Mohl jsem zůstat doma a pracovat. Jen jsem doufal, že Unus s něčím zase pohne a bude mít pro mne lepší zprávy než celý tenhle posraný komplex i se všemi laboratořemi.
Když jsme konečně vyšli z kanceláře a zamířili na parkoviště, byl jsem konečně spokojený.
Právě jsem chtěl vytáhnout z kapsy fotografii těch dvou pomatenců a chtěl Sorenovi říct, že mi stačí polévka z pytlíku, když mě najednou strhnul k zemi.
Ten paprsek jsem ani nestihl zahlédnout. Co jsem však dobře viděl, byla ta hluboká rýha v zemi a useknutá palma, která se hned skácela k zemi. Na autě byl vidět jen mírně poškozený lak.
Tak jo… do auta…
Mám svůj život rád, i když to tak možná nevypadá.
Opatrně jsem se rozhlédl, a když se Soren trochu nadzvedl, nasoukal jsem se do vozidla tak rychle, že jsem si stihl narazit koleno. Zakurvoval jsem, ale byl jsem rád, že jsem vevnitř.
Když se objevil červený záblesk a ten se odrazil od předního skla, úplně jsem leknutím nadskočil a automaticky se sehnul.
„To chtějí zabít mně, nebo tebe, kurva!“ zařval jsem, jak jsem byl z toho v šoku.
Tady, v jeho firmě, kde mě ochranka ani nechtěla pustit k němu do kanceláře, se střílí jako na cvičné střelnici!
„Pojď dovnitř! Dělej, slyšíš?“ zařval jsem na Sorena, když se mi zdálo, že mu to trochu moc trvá.
Byl jsem úplně mimo, srdce se mi rozbušilo jako při prvním sexu, otáčel jsem hlavou na všechny strany, odkud zase něco přiletí, ruce se mi třásly jako starci nad hrobem.
„Sorene!“ křikl jsem znovu a se strachem, že ho snad dostali jsem už chtěl vystrčit hlavu z auta, abych se po něm podíval, ale musel jsem hned znovu zapadnout zpátky, když kolem auta proletěl další paprsek.
Soren
Tak jo. Víc se ten den posrat už nemohl. Asi jsem možná Davida neměl ani brát s sebou. Ale…
V jednom měl pravdu. Útočili na mě nebo na něho? Nebo na oba najednou? Dalo se to zjistit jen jedním způsobem.
Když jsem zaslechl Davidův křik, nenápadně jsem se rozhlížel, abych odhadl, odkud útočníci střílí.
Paradoxně na mém parkovišti nebyly kamery. Odmítl jsem je s tím, že nepotřebuji, aby mě někdo hlídal na každém kroku, i když se to Tobiasovi moc nelíbilo. Ochranka sice areál obcházela, ale jen v určitých intervalech. Vlastně ani nevím proč, jsem je ještě nepřivolal. Začínám být paranoidní a už ani nevěřím svým zaměstnancům?
Zjistím, o co tu jde, a pak se rozhodnu. Hlavně aby byl David v bezpečí. Vážně jsem o něho měl strach.
Otevřel jsem dveře, popadl Davida za zátylek a stáhl si ho k sobě.
„Zůstaň v autě a nehádej se. Schovej se a nevystrkuj nos. Když bude nejhůř, nastavím autopilota k Tobiasovi," zašeptal jsem do jeho rtů, pak Davida rychle políbil, strčil ho zpátky do auta.
Sundal jsem si sako i kravatu, hodil věci do auta na Davida, a auto pak zabezpečil, aby se nikdo nedostal dovnitř.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl.
Tak jo. Je to jako cvičení.
V duchu jsem si představil celý prostor kolem parkoviště a odhadoval místa, kde by se mohli útočníci schovávat. Pokud mě mysl neklamala a něco z tréninku jsem měl v hlavě, pak byli útočníci dva. A doufal jsem, že se mi podaří zlikvidovat aspoň jednoho. Samozřejmě ne, zabít, ale odzbrojit a předat ochrance.
Mezi autem a první alejí palem bylo asi tři metry volného prostranství. Dost místa na to, mě zabít. Ale já myslel na Davida. I když mi lezl většinu času na nervy, nechtěl jsem, aby kvůli mé chybě zemřel.
Tak jo, poslední hluboký nádech, a pak vyrazit.
David
Kdo se tu jako hádá? Já vůbec ne. Klidně zůstanu v tomhle autě třeba do konce života. Fakt ho mám rád…
„Seru ti na autopilota!“ křiknul jsem na Sorena, ale ten mě už nejspíš neslyšel.
„Unusi! Spoj mě s kuchařem! Situace je vážná, jde o život!“ hned jsem zahulákal na náramek a doufal jsem, že to Unus pochopí.
A pochopil. Během dvou vteřin se mi ozval Tobiasův hlas, že jestli je to nějaká kravina, tak mě přirazí do země.
Ale já ho ani nenechal domluvit. Vyřval jsem na něho, kde jsme a co se děje a že nevím, kde je Soren.
Jeho reakce se dala očekávat.
„Vůbec z toho auta nevystrkuj čumák! Zalarmuji ochranku, a hned jsem tam!“
Nestačil jsem ani pípnout, a náramek zhasnul.
„Unusi, zjisti mi, kde je signál tyrana a zloděje, a zkus zjistit, jestli tu není poblíž kdokoliv ze syndikátu a hlavně, jaká šarže. Je to důležité, fakt jde o život,“ ještě jsem požádal svůj náramek, a bylo mi jedno, co si Unus nebo kdokoliv myslí.
Já, zatímco Unus pracoval, seděl v autě a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Aspoň tolik co jsem viděl. Ale prakticky jsem neviděl nic, jen další záblesk, který proletěl, otřel se o boční okno auta a skončilo někde mezi palmami…
Soren
Tobias mě nejspíš zabije, až se tohle dozví.
To mi proletělo hlavou, když jsem házel šipku mezi palmy, právě v okamžiku, kdy kolem mě proletěl další paprsek.
Jedna větev mě pleskla přes obličej, poobědval jsem spoustu zeleně, ale byl jsem aspoň v relativním bezpečí. Teď už jsem měl jistotu, že jsou dva. A jeden z nich byl blíž ke mně. S poslední myšlenkou na Davida jsem vyrazil po směru, odkud jsem útočníka čekal. Díky Bohu za mě pravidelné tréninky, protože se to opravdu vyplatilo.
Aspoň jsem v duchu zajásal, když jsem se dostal až k útočníkovi a podařilo se mi ho odzbrojit.
„Kdo tě poslal? Pro koho pracuješ?" křikl jsem na něj, když jsem mu páskem svazoval ruce za zády.
Všiml jsem si modrého náramku na jeho zápěstí a vzpomněl si na to, co říkal David. Takže syndikát?
„Kdo byl tvým cílem?" hučel jsem na chlapa dál, ale ten zarytě mlčel.
Jen se blbě šklebil, což se mi moc nelíbilo.
Jak jsem předpokládal, druhý útočník nejspíš vzal nohy na ramena.
Chtěl jsem se zrovna ozvat do náramku, ale někdo mě předběhl.
„Kde jsi, ty idiote?! Tohle si doma vyřídíme! Co sis-"
Povzdechl jsem si a postrčil útočníka před sebe.
Když jsem vyšel zpoza rohu, jen jsem se zamračil. Na parkovišti se to hemžilo ochrankou, Tobias zpovídal Davida, který se opíral o kapotu auta, a část ochranky prohledávala okolí.
„Pane-"
„Tady ho máte. Zbytek nechám na vás. Vyslechnete ho a předejte policii," nenechal jsem vedoucího směny ochranky domluvit a útočníka mu strčil pod nos.
„Jsi v pořádku?" chytl jsem Davida za paži, když jsem došel k autu a nevšímal si Tobiasova vražedného pohledu, který přešel k ochrance, aby zjistil něco o útočníkovi.
„Pojedeme-"
„Ať žije Svobodná Amerika!" přerušilo mě zaječení odněkud zezadu.
„Pozor! Má bombu!" ozval se vzápětí křik.
Neváhal jsem, popadl Davida a strhnul ho pod sebe, abych ho zaštítil svým tělem.
Vteřinu na to se ozvala ohlušující rána, vyjekl jsem, jak mě něco praštilo do zad, ucítil jsem smrad spáleného masa a trochu mi zalehly uši.
„Takhle jsem si teda naše první rande nepředstavoval," zachraptěl jsem a zadíval se Davidovi do očí.
Věnoval jsem mu jeden ze svých vzácných úsměvu, a pak se narovnal, abych zjistil, jestli jsou i ostatní v pořádku.
David
Ten šrumec, co po pár minutách nastal, jsem vůbec nestíhal.
Najednou bylo kolem auta spousta lidí z ochranky, ale já odmítal vylézt ven, i když to po mně chtěli.
Přestal jsem věřit úplně všem, kromě Sorena a Tobiase. Nemohl jsem tušit, kdo z dalších na mě může zaútočit. A taky si můžou myslet, že jsem se do toho auta vloupal?
Nařídil jsem Unusovi, aby tohle auto zamknul, dokud mu nedám povel odemknout.
A tak se i stalo.
Nevím, jak dlouho to trvalo, jak dlouho jsem v tom autě seděl, třel si nervozitou ruce a rozhlížel se kolem sebe. Až teprve, když se znovu ozvalo silné zabouchání na okýnko vedle mě a nasraný Tobiasův hlas, jsem leknutím skoro nadskočil, ale konečně se vzpamatoval.
Unus na můj příkaz otevřel auto a já konečně vylezl ven.
„Kde je ten idiot?!“ vztekle zavrčel Tobias a já jen ukázal rukou někam mezi palmy.
„Jdu ho zabít!“ okamžitě se rozběhl tím směrem, ale ještě stihl dát příkaz, ať na mě dohlédnou, a běda jim, jestli budu mít jediný vlas nakřivo.
Kousek dál stálo Tobiasovo vznášedlo, kolem měn pobíhalo asi deset dalších lidí, dva stáli u mě a hlídali mě jako samotného předsedu vlády.
Úlevně jsem vydechl, když se nakonec Soren ukázal. Byl jsem fakt rád, že se mu nic nestalo, a najednou mě i zamrzelo, že jsem byl na něho ráno protivný. Ani nevím proč…
„Jo, jsem… v pořádku…“ vydechl jsem, když ke mně došel. „Měl jsem… strach… že…“
Nestihl jsem ani domluvit, z čeho mám strach. Najednou se ozval křik, něco o bombě, a vzápětí jsem zase ležel pod Sorenem. Dneska už podruhé…
Mírně mi zalehlo v uších a skoro jsem se nemohl nadechnout. Ale naštěstí ten útočník byl o dost dál, takže se nic horšího nestalo. Teda až na…
„Jsi zraněný!“ vykřikl jsem a lehce jsem se dotkl jeho krku, kde měl větší spáleninu a nějaké odřeniny na rukách, a hrudi.
„Musíš se nechat ošetřit! Jestli umřeš, tak nemůžeme… na… rande… já… chci jít…“ zatočila se mi z těch nervů hlava.
„Chci jít… na rande…“ zašeptal jsem a prsty se lehce po paměti dotkl jeho rtů. „Chci jít… pryč…“
Zvládám všechno možné, jsem schopný se kamkoliv vloupat, něco ukrást, někomu se nabourat do systémů i do života. Ale tohle s tou bombou, zvlášť, když to prý toho chlapa roztrhalo na kusy… a to střílení… a strach, aby nezabili Sorena… Tak tohle bylo už i nad možnosti mého adrenalinu…
Soren
Lekl jsem se, když se David najednou začal kácet víc k zemi. Opravdu jsem mě o něj strach. A bylo v tom víc než jen strach o člověka jako takového.
Popadl jsem ho do náruče a posadil do auta. Pohladil jsem ho po tváři a políbil na čelo.
„Já jsem v pořádku. To nic není. Hlavně, že tobě se nic nestalo. Chceš zavolat doktora? Nebo pojedeme domů? A na rande s tebou rád půjdu."
Jo, i když jsem měl chuť ho většinu času přerazit, byl drzý, protivný a pořád se vztekal, přesto jsem nechtěl, aby se mu něco stalo, a rád bych ho i víc poznal.
„Jste v pořádku?" přifuněl k nám Tobias, a kromě vraždy jsem v jeho očích zahlédl i strach.
„Co ostatní, jak jsou na tom?" ignoroval jsem jeho otázku a rozhlédl se kolem.
Vypadalo to, že není naštěstí nikdo vážně zraněn, i když kolem už pobíhali zdravotníci.
„Tady!" křikl Tobias a přivolal jednoho z nich.
„Mě nic není," odstrčil jsem zdravotníkovu ruku.
„Chceš, aby se na tebe podíval?" otočil jsem se na Davida a ignoroval Tobiasovy nadávky.
David
Byl jsem rád, když mě Soren zachytil. Je to sice suchar, ale silný suchar.
A tím nemyslím jen jeho fyzickou sílu.
Když odmítl zdravotníka a zeptal se, jestli chci, aby se podíval na mě, zavrtěl jsem hlavou.
„Jsem v pořádku, jen… trochu je mi z toho… šoufl. Ale chci, aby ses nechal ošetřit… Víš, co může vzniknout z hloupé odřeniny nebo spáleniny?“ konečně jsem se rozmluvil, když už jsem byl v bezpečí na sedačce auta.
Teď už byla jistota, že se nesložím na zem, maximálně políbím palubovku.
„Aspoň někdo má rozum,“ zaslechl jsem Tobiasův hlas a vzápětí nařídil zdravotníkovi, aby ošetřil Sorena.
I když se mu to nelíbilo, nakonec k tomu svolil. A když si pak oblékal zpátky košili, měl krk překrytý gázou, a já si pomyslel, že teď už ten cucflek nemusí schovávat.
„Budou… budou toho plné noviny,“ povzdechl jsem si, když už jsme byli na cestě k Sorenovi domů.
Tobias zůstal na místě, aby to tam zorganizoval a dořešil. Přijela ještě policie a pohřebáci posbírat zbytky toho, co zbylo z útočníka.
„Nebylo by dobré… kdyby… kdybys… kdybych já… kdyby se vědělo, že já a ty jsme byli v době útoku spolu,“ zamyslel jsem se trochu nesouvisle, ale doufal jsem, že Soren pochopí.
Já teď nebyl schopen ani zareagovat na Unuse, a teprve když se mi ozval asi potřetí jsem přijal jeho zprávu.
„Dva pěšáci syndikátu, jeden mrtvý…“
„Jo, to už vím,“ zabručel jsem.
„Tyranův signál je vzdálený asi deset mil od Sentinelu, zlodějův signál necelé dvě míle…“ pokračoval Unus.
„Zkus mi zjistit, jestli v době útoku nedostal zloděj nějakou zprávu nebo nějakou neodesílal. Plus mínus půl hodiny před a po útoku.“
Když jsme dorazili k Sorenovi, on pro jistotu zajel do garáže, odkud jsme pak přešli do domu.
Jeden nikdy neví.
A když už jsme byli konečně vevnitř, dosedl jsem na sedačku a doslova se do ní vpil, jak jsem se konečně uvolnil. Pořád jsem měl nervy, to jo, ale už to bylo lepší, když jsme byli v téhle nedobytné pevnosti. Teda, nedobytné jak pro koho…
„Pořád mi na tom něco nehraje a smrdí mi to čím dál víc. Zaútočili na nás pěšáci. Stejně jako u toho kostela. Přitom ten policajt u mého výslechu spíš vypadal, jako by mě chtěl někam zavřít, abych byl pod dohledem. Jednou tak a potom tak. Je to fakt divný. A hlavně… Pokud chtěli mě nebo tebe zabít, proč posílali modré náramky. No, na druhou stranu štěstí, že je poslali. Kdyby to byl člověk s červeným náramkem… Už bychom tu jen tak neseděli. Pokud tě někdo takový osloví… a bude mít na ruce červený náramek se zlatými ornamenty, okamžitě zdrhej. Takhle jsou označení popravčí a ti jdou vždycky na jistotu… Potřebuji panáka… potřebuji se umrtvit… jsem úplně v prdeli… nemůžou dělat věci jen tak pro srandu? Proč to tak musí hrotit?“
Mluvil jsem a mluvil… potřeboval jsem ze sebe nějak dostat ten stres…
Soren
Nakonec jsem se musel nechat ošetřit, i když nic hrozného to nebylo. Zdravotník mi doporučil pár dní klid, a kdyby nastaly nějaké potíže, mám je okamžitě informovat.
„Tobias už se postará o to, aby se nic nechtěného nedostalo ven, uvidíš," povzbudivě jsem se na Davida pousmál, když jsme mířili domů, zatímco Tobias zařizoval zbytek.
Když jsme dojeli domů, na Davida to padlo. A bylo mi to opravdu líto, že jsem se k němu tak ve firmě choval, že jsem na něho před tím křičel. On není na něco takového zvyklý. Ne, že by na mě někdo denně střílel, ale přece jen s tím mám víc zkušeností.
Sundal jsem si špinavou košili, sedl si na gauč a Davida si posadil obkročmo na klín.
Přitáhl jsem si ho na svou hruď a začal ho hladit po zádech.
„Už jsi v bezpečí. Je to dobré. Jsi velice chytrý kluk, a vím, že na to všechno přijdeš. Na tebe si nepřijdou a jen tak tě nezlomí. Zvládneš to. Zachoval jsi se úplně úžasně. A jestli chceš umrtvit znám lepší způsob než se opít," krátce jsem se zasmál a prohrábl Davidovi vlasy.
„Chceš si na chvilku lehnout? Klidně ke mně do ložnice? Odpočinout si. Uvidíš, že se ti udělá líp, když se trochu prospíš. A pak můžeme spolu probrat to naše rande. Pokud chceš ještě se sucharem, jako jsem já, na rande jít."
Možná jsem mlel totální kraviny, ale chtěl jsem, aby se David uklidnil a přišel na jiné myšlenky. Nebyl jsem nijak zvlášť uklidňovací typ, ale Davida jsem nechtěl jen tak odbýt. Navíc to opravdu byla všechno moje vina.
„Omlouvám se," zašeptal jsem a povzdechl si. „Je to moje vina. Kdybych si to tehdy prověřil osobně, nic z tohoto by se nestalo. Opravdu tě nechci vystavovat nebezpečí. Pokud budeš chtít odejít, nebo jít do nějakého ochranného centra, tak to pochopím."
David
Jo, opravdu jsme měli štěstí, že neposlali popravčího. Co vím, tak by měli být celkem čtyři, a zatím nikdo se jim nedostal na kobylku. Musím říct, že ani Tobias nebo Soren by proti nim nic nezmohli. A je jedno, jestli by byli spolu, nebo by šli po jednom. Možná bychom je dokázali zrušit jinak, než silou nebo mrštností či obratností. Možná bych je dokázal zrušit, když jim komplet nabourám jejich život pěkně odněkud z dálky…
Ale to bych si už na jistotu podepsal rozsudek smrti. Popravčí jsou hájení hlavouny syndikátu.
Spousta věcí se mi honila hlavou, když na mě Soren mluvil, a ještě si mě k tomu posadil na klín.
Ale bylo mi u něho dobře. Konečně jsem se mohl pořádně uvolnit.
Opřel jsem si hlavu o jeho hruď a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce. I jeho hlas zněl tak trochu jinak. Ale moc dobře se to poslouchalo.
„Kdybych u tebe nekradl… nejspíš by chtěli zabít jen tebe…“ protáhl jsem ruce pod něj a pevně jsem ho objal a zavřel oči. „Nebo možná taky ne, a rovnou by zabili půlku Svobodné Ameriky.“
Pak jsem si uvědomil, že to nejspíš nevyznělo nejlépe v dané situaci, kdy se mi…
Omlouval? Opravdu se mi omlouval?
„No… jo… promiň… taky se omlouvám… nechtěl jsem na tebe být protivný, jen nemám rád, když… po mně… někdo chce nedodělanou práci, když to nejde tak… jak bych si… představoval… chci druhý… způsob jak… mě… umrt-“
Otevřel jsem oči a přemýšlel, jestli jsem vůbec dořekl to, co jsem chtěl.
Kdo ví… Možná ani asi ne, protože teď ležím v Sorenově posteli v jeho ložnici a zírám do stropu.
Otočil jsem hlavu ke stolku, kde blikaly číslice hodin.
No, paráda. Usnul jsem, ani jsem nestihl poobědvat a už je skoro čas večeře. To tak dopadnu pokaždé, když mě něco vynervuje? Není tohle snad důvod, proč jsem doteď byl sám a držel se od všeho stranou?
Posadil jsem se a když se ze mě svezla peřina, udiveně jsem na sebe hleděl. Evidentně jsem byl umytý a převlečený do nějakých šortek, které rozhodně nebyly moje. Asi jsem si užil sex, a ani o tom nevím.
Pomalu jsem vylezl z postele, zašel se vyvenčit, opláchnout se, a pak jsem vyšel z ložnice.
Ze spodu jsem z kuchyně uslyšel hlasy a cinkot nádobí. Tobias zřejmě chystá večeři.
A i když jsem měl obavy z toho, že se dozvěděl o mé spojitosti se syndikátem, a toho, že mě v rámci ochrany Sorena vyhodí, přesto jsem zamířil rovnou za tou vůní, která z kuchyně šla.
„Dobrý večer,“ ozval jsem se ve dveřích a rozpačitě se podrbal ve vlasech. „Zaspal jsem něco?“
Soren
I přes nastalou situaci jsem se musel usmát, když David vytuhl dřív, než mi stačil říct, že by chtěl nejspíš uklidnit příjemnějším způsobem než pitím. Podebral jsem ho do náruče a odnesl do své ložnice, kde jsem ho svlékl ze zválených věci trochu umyl a navlékl mu své šortky, které mu sice byly větší, ale pořád lepší než nic. A sotva jsem ho zabalil do peřiny, zaslechl jsem, jak se vrací Tobias.
Povzdechl jsem si a vyšel z ložnice.
Potkali jsme se na chodbě a já oplácel Tobiasovi jeho upřený pohled.
„David usnul. Je v pořádku," řekl jsem zdánlivě nesouvisle.
„Kdybys nebyl můj šéf, už bych jednu ti střelil, až bys druhou chytil o zeď. A taky máš štěstí, že už mě to trochu přešlo. Co sis myslel, ty idiote? Proč mi musel volat ten kluk a ne ty? Na co sis to tam, kurva, hrál? To si chtěl udělat nějaký dojem nebo co?" funěl mi Tobias do obličeje a mračil se tak, že kdybych ho neznal asi si cvrknu do textilu.
„Nechtěl jsem zbytečně přitahovat pozornost. Chtěl jsem aspoň jednoho z nich dostat. Kdybych zavolal ochranku, ti dva by zmizeli a my zase neměli nic v ruce, " odpověděl jsem nevzrušeně.
„Stejně to bylo k hovnu," zavrčel a přešel do obýváku, kde si svlékl sako a sundal kravatu.
Jen jsem pokrčil rameny, protože na tohle jsem neměl co říct. Nemohl jsem vědět, že je to nějaký šílený sebevražedný atentátník.
„A co ty, zjistil jsi něco?"
Tobias po mě hodil pohled stylu: 'stejně to nezamluvíš, tak se nesnaž', ale nahlas si jen povzdechl, a pak zavrtěl hlavou.
„Celé je to nějaké divné. Asi budu muset víc důvěřovat klukovi. Něco mi na tom všem nesedí. Někdo ti začne vyhrožovat po ukončení práce. Rezonanční disky celou dobu leží v laboratoři. Pak se do ní vloupá nějaký nenechavý kluk a najednou se spustí lavina. Mám takový dojem, že celou dobu jsme hledali špatně, " odpověděl nakonec a vyslovil svou myšlenku ohledně několika spojených skupin, která si možná ale každá hraje na vlastním písečku.
Když skončil, zaběhl jsem se podívat na Davida a sám se osprchovat a převlékl. Pak jsem se spojil s Camelii a Landonem, abych zjistil následky celé té nesmyslné akce, a skončil ve chvíli, kdy Tobias začal dělat večeři.
Zrovna jsme řešili to, že se nejspíš na veřejnost nic nedostane, když se ukázal David.
„Dobrý večer," usmál jsem se, vstal a zcela bezděčně mu vlepil polibek na čelo.
„Vypadal jsi tak rozkošně, když jsi usnul, že jsem neodolal," zašeptal jsem do jeho ucha a mírně mu zmáčkl zadeček.
Až teprve ostré zakašlaní přerušilo mou snahu o rozptýlení, a raději jsem se zase zpátky posadil.
„Zaspal jsi to, když jsem tady tomu idiotovi dělal kázání, a neboj, ve spánku tě neojel, ani nic podobného, byl celou dobu se mnou," zabručel Tobias a položil na stůl před Davida kafe a energeťák.
„Právě jsem Tobiasovi říkal, že se celá věc podaří nejspíš ututlat. To víš, vliv a prachy dělají svoje," pokrčil jsem rameny.
„A taky Tobias přišel s teorií, kterou jsi už naznačil a já s ní souhlasím. Nejspíš je ve hře víc hráčů. Otázkou je, co každý z nich chce. Ten, co mi vyhrožuje, ti, co zařídili tvé zatčení, ti, co na nás teď zaútočili, ti, co na tebe zaútočili u kostela, ten, co ukradl ty dva disky, ti, cos jim ten jeden prodal. Jak to spolu všechno souvisí? Ti, co nás přepadli, přišli s úmyslem nás zabít. Ale proč tě nezabili už na policejní stanici? Příležitost určitě měli,“ zapřemýšlel jsem nahlas.
„Ale s plným žaludkem se nám bude přemýšlet líp. A pak přijde na řadu uklidňovací seance," mrkl jsem na Davida a všiml si, jak Tobias protočil očima.
David
Byl jsem ještě rozespalý, když jsem se v kuchyni ukázal. A tak mi ani nepřišlo divný, že ke mně Soren došel a políbil mě. Sice na čelo, ale i tak to bylo takové jiné… Takové, řekl bych, důvěrné gesto.
Fakt jsem zaspal i sex? No, pokud ano, tak je Soren pěkný úchyl. Ale… nevadilo by mi to. Klidně může být úchyl kdykoliv ho to napadne.
Jenže mě pak Tobias vyvedl z omylu, když řekl, co se vlastně dělo po dobu, co jsem spal.
No, ale jinak… Tobias se mi líbí čím dál víc. Není tak chytrej jako já, ale blbej taky není.
A hlavně… dal mi energeťák, a za to ho mám rád zase o něco víc.
Pořádně jsem se napil, abych se probral a nastartoval mozek. A teprve potom jsem začal usrkávat kafe.
Nejspíš mě to fakt jednou zabije.
„Jen bych poopravil jednu věc. Neprodal jsem jim disk. Než jsem stihl přebrat prachy, zaútočili na mě, takže mi ho de-facto šlohli. A ten druhej co jsem měl… Někdo ho našel a odnesl, a podle jednoho chlapa, co tam byl, tak to byl ten, co na mě zaútočil v kostele. Takže v tomhle má prsty syndikát.
A policie… taky práce syndikátu. Ten polda, co mě vyslýchal je jejich pěšák. Teď ti útočníci… taky práce syndikátu, další pěšáci… Jenže každý jednal jinak. Jedni mě, pak tebe Sorene chtěli zabít, a další jen uklidit, abych nebyl na očích. Ale co když u toho kostela nechtěli zabít jen mě, ale už i tebe, když ses tam objevil? A zloděj pohřešovaný zaměstnanec Sentinelu a brácha tyrana… to záleží na tom, do jaké skupiny patří. Ale to je zatím nepodložená domněnka. Jo vlastně, Tobi… Já ti to ještě neřekl, co? Soren mě sice varoval, abych raději byl zticha, promiň, Sorene, ale nejspíš bys na to přišel, a bude lepší, když to budeš vědět. Jsem obchodník syndikátu,“ natáhl jsem k Tobiasovi ruku, abych mu ukázal své označení, a čekal na jeho reakci.
Pokud mi ji nechá, budu rád, pokud mi ji uhryzne, to už se mi líbit nebude.
„Ale musíte uznat, že jsem se teď držel, a byl jsem slušnej, a ani jednoho z vás jsem neurazil. Dostanu odměnu?“ zakřenil jsem se na Sorena.
Soren
Naštěstí jsem nedostal ničím po hlavě a David mě překvapivě ani neserval. Nejspíš byl ještě napůl mimo, když jsem ho ohmatával. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal. Od té doby, co ho mám u sebe na něj zvláštně reaguji.
Poslouchal jsem, co říká a pomalu si to srovnával v hlavě. Chtěl jsem k tomu něco říct, ale to by David nesměl být David.
To, že je spojený se syndikátem už Tobias věděl. Došlo mi, že o tom si bude chtít ještě promluvit, ale zatím jsme toho měli k řešení mnohem víc.
Tobias malém zavraždil Davida pohledem, ale v čin to nestihl obrátit, protože jsem Davida popadl, vytáhl ho na nohy, vyhodil do náruče a prchal z kuchyně.
„Vrátíme se za chvíli," houkl jsem na Tobiase dřív, než stačil něco říct.
„Jsi zlobivý, zlobivý kluk. Odměna nebude. Trest," zavrčel jsem na Davida, jednou rukou vjel pod jeho šortky a rty se přitiskl na ty jeho.
„Nevím, co jsi se mnou udělal," zachrčel jsem, když už David seděl v ložnici na komodě, bez šortek, já klečel mezi jeho nohama, nagelovanými prsty protahoval jeho dírku, pomáhal si jazykem a druhou rukou masíroval jeho penis nebo mačkal zadeček.
„Ztrestám tě, žes to neviděl," zavrčel jsem na Davida, když jsem si stoupnul, popadl ho za boky a přirazil na sebe.
Nedal jsem mu ani vteřinu na odpočinek a nabral ho tak, až jsem s ním malém prorazil stěnu.
Tohle… Tě… Aspoň… Naučí…" vyrážel jsem ze sebe a najížděl do Davida, jak nejvíc jsem mohl.
David
Byl jsem vážně se sebou spokojený. Ten spánek mi nejspíš prospěl, když jsem jim to slušně vysvětlil a bez urážek. Ale přesto se Tobias tvářil, jako by mě chtěl znovu zabít. Možná litoval toho, že nám přiběhl na pomoc? Možná litoval toho, že se ti útočníci netrefili a já mám pořád hlavu na krku?
Chtěl jsem se ho zeptat, jak to teda bude, a jestli mi aspoň dovolí poslední večeři před popravou, ale nestíhal jsem.
Vzpamatoval jsem se až nahoře a ve chvíli, kdy mě Soren nabral tak, že jsem se málem praštil hlavou o zeď. Předtím jsem jen hleděl, držel se komody a vzdychal.
A teď…
„Kurva!“ zařval jsem, když mě znovu nabral, a pak už jel jak dobře namazaný stroj z doby páry.
„Budu… dělat… problémy… pořád…“ vyrážel jsem se zebe jednotlivá slova, jak jsem nestíhal. „Pokud… mě budeš… pořád tak… trestat…“
Pevně jsem se chytil kraje komody a zády se zapřel o zeď, abych tomu nabíječi mohl vycházet vstříc.
Byla to jízda, kterou člověk jen tak nevidí. Bral si mě tak, že jsem šel málem do mdlob, a jen z posledních sil zahákl své nohy přes jeho ramena. Doslova jsem se na něho narazil, když jsem cítil, jak to na mě jde šílenou rychlostí.
Jo, vážně to netrvalo dlouho a já si užíval toho nejlepšího orgasmu za poslední dobu.
Chvíli jsem byl v křeči, chvíli se třásl, chvíli jsem nevěděl, kde je dole a kde nahoře, nebo kde vlastně jsem.
Snažil jsem se to udýchat, na moment se mi snad i zatmělo před očima. Muselo mě být slyšet určitě až na ulici, a to nemluvím o tom, že všechno musel slyšet i ten pornohercův brácha…
Ale byl jsem děsně spokojenej, když moje sperma doslova zavalilo Sorenovo břicho a moje taky…
Tohle byla prostě paráda.
Soren
Bylo to neuvěřitelné.
Opravdu jsem nikdy po nikom tak nevystartoval jako po Davidovi.
„Zlobivý… kluk…" zachrčel jsem, když nepřestal provokovat, a za odměnu zrychlil své tempo, zvláště, když mi hodil své nohy na ramena.
Bylo mi jedno, jestli nás Tobias slyší nebo ne.
„Jsi tak sexy…" zavrčel jsem na Davida, když došel ke svému vrcholu a byl na něj opravdu úžasný pohled.
Neustával jsem v útoku na jeho zadeček, aby si to užil co nejvíc, a samotného mě to dostávalo do varu. Jeho vůně, třes těla, pohled na dokonalé tělo.
Stačilo už jen pár přírazů, a s táhlým spokojeným zastenáním jsem plnil Davidův zadeček svou bohatou nadílkou.
Když to nejšílenější pominulo, zpomalil jsem pohyby a přitiskl je Davidovi na rty, abych ho hluboce políbil.
„Jsi opravdu neuvěřitelný," vydechl jsem konečně, když se i mé srdce trochu zklidnilo, a já ještě Davida trochu pomuchloval, pak z něj vyjel a sklonil se, abych ho mohl očistit.
„A chutnáš úžasně," mlaskl jsem spokojeně, opatrně ho stáhl z komody na nohy, a pak mu natáhl šortky.
David
Vzápětí po mně se udělal i Soren.
Měl jsem možnost sledovat, jak to prožívá, a opravdu to byl úžasný pohled.
Kdyby tušil, jak je krásný. Nedivil jsem se, že po něm ta kopretina z archívu jede. Ale má holka smůlu, tenhle chlap je na chlapy. A kdo ví, jestli se tohle vůbec dostalo na veřejnost. Nějak jsem si ani předtím o Sorenovi nic moc nezjišťoval, protože mě tenkrát nezajímal. Možná teď bych mohl?
Ne, kašlu na to. Kdyby na to přišel, nejspíš bych ztratil jeho důvěru, a to já nechtěl.
Ještě jsem rychle oddechoval, když Soren zpomalil a nebyl už tak důrazný.
Polibek, který mi dal, jsem přijal víc než ochotně, protože to byla ta správná tečka za tím vším, co teď proběhlo.
Když mě pak stáhl dolů z komody, byl jsem tak vláčný, že jsem se po jeho těle sesunul k zemi a skončil na kolenou.
„Jo, tak tohle bylo lepší než energeťák,“ zakřenil jsem se, když mi pomáhal na nohy.
„Až půjdu spát, můžu přijít zase sem? Nebo dostanu domácí vězení a půjdu do svého pokoje?“ kousnul jsem Sorena do ramene.
Chtěl jsem do krku, ale tomu jsem se vyhnul, abych ho nepoškodil ještě víc, než je. Já mít takovou spáleninu, tak už tady umírám a volám rychlou…
„Půjdeme na večeři? Myslíš, že Tobias už vychladl? Já pak půjdu pracovat, takže nejspíš budu celou noc s Unusem. Už mi posílal echo, že něco našel, tak se chci na to podívat. A taky mám další věci, které potřebuji zjistit. Zvlášť po dnešku.“
Zavrtěl jsem se, trochu si poopravil šortky a nádobíčko, a pak už se otočil ke dveřím, abychom mohli jít dolů.
„Půjdeš takhle k večeři?“ ukázal jsem prstem na jeho nahé tělo. „Mě by to nevadilo, ale nevím, jestli by to rozdýchal pan kuchař.“
Soren
Byl to prostě malý prevít, co rád provokoval. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu úplně, ale už to nebylo tak strašné.
Mírně jsem se nad tou myšlenkou zamračil, když jsem se oblékal. Bylo to, jako bych snad uvažoval nad tím, že tu David zůstane napořád.
Raději jsem zavrtěl hlavou, a pak už popadl Davida za tu jeho prdelku a vyšoupal ho z ložnice, abysme ještě dneska vůbec dostali večeři.
Tobias se s námi nebavil skoro celou dobu, vypadalo to snad, že je uražený nebo co, a to se mi potvrdilo potom, co David odešel do toho svého kutlochu.
„Myslel jsem, že tě mlaďoši neberou," zavrčel na mě Tobias.
„Neberou," pokrčil jsem rameny a zvedl pohled od virtuální obrazovky, kterou jsem vyvolal.
Tobias na mě upřeně zíral, jako by čekal, že to rozvedu.
„Hele, neplánoval jsem, že spolu skončíme v posteli. Měl jsem chuť ho zabít. Občas mám i teď. Když jsme si poprvé pomohli jen ručně, bylo to prostě jen pro uvolnění atmosféry. Jenže… Tak nějak se to prostě stalo. Je to jen sex. Nic víc. David je možná mladý, ale věř mi, že prdelkou umí to, co ani Aryan nesvede. Prostě to mezi námi jiskří. A není tak špatný. Je drzý, otravný, ale i chytrý, a musíš uznat, že nám hodně pomohl."
Tobias na mě hleděl, než nakonec pokrčil rameny.
„Jdu za ním, zjistit, co zjistil a případně pomoct," řekl nakonec a nechal mě v obýváku s mými myšlenkami.
David
Večeře proběhla v naprosté tichosti. Měl jsem pocit, že je tu nějak napjatá atmosféra. Tak trochu nedýchatelno. Že by pan kuchař žárlil?
Blbost. Soren se ani jednou nezmínil, že by ti dva spolu něco měli, nebo že by Tobias byl na kluky.
Nebo má strach, že mám na velkého šéfa špatný vliv?
No, to už je přijatelnější verze.
Ať je to, jak chce, mě je to u zadku. Ale vaří zatraceně dobře. Snad se mi poštěstí si od něho dát i oběd a ne, jen večeři.
Po jídle jsem popadl flašku džusu a zapadl do své pracovny. Měl jsem toho v plánu udělat opravdu hodně, a už teď jsem věděl, že to nebude tak brzy hotovo. Kromě toho, co jsem potřeboval zjistit, tak jsem přemýšlel, jak vyřešit ten záhadný problém se syndikátem.
Ale… Jako první si zjistím o nich všechno, co jde. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych se jim hrabal v záznamech, nebo zjišťoval, kdo je kdo, ale teď… Nejlepší obrana je útok. A pokud z nich na mě nebo na Sorena někdo bude chtít zaútočit znovu, budu připravený.
Na pěšáky seru, pro mě jsou důležití hlavouni a popravčí.
Potřebuji hlavně vědět, jak ti druzí vypadají, kdybych se náhodou s někým z nich měl potkat. Kontrolovat, jestli mají červený náramek, by už bylo pozdě.
Když se objevil ve dveřích Tobias, nervózně jsem sevřel rty, protože jsem to bral jako vyrušení.
Ale po jeho otázce, jestli mi s něčím může pomoct, jsem se zamračil a v duchu ho proklel.
Jsem neschopný, že potřebuji pomoc? Jsem blbej, že nevím, co mám dělat? Nebo neschopnej dotáhnout věci do konce? Fakt mě chce nasrat?
Ale když jsem se na něho otočil, že ho za tu blbou otázku seřvu, zarazil jsem se. Tvářil se naprosto vážně, a já si v tu chvíli uvědomil dvě věci.
Požádal mě v klidu a slušně. A taky… Nejspíš mu hodně záleží na tom, aby se to vyřešilo, a aby byl Soren v bezpečí.
No, tak jo.
Na chvíli jsem s pohledem na něho přemýšlel, co bych mu dal za práci.
„Hele, zjišťuji hodně věcí. Tu nejdůležitější ti nemůžu dát. Jde o to, že se právě nabourávám do systémů a databází syndikátu. Nejde to z jiného počítače než z mého. Jakmile bych jen z tvého počítače zadal název Syndikát, měl bys za patnáct minut popravčího za dveřmi. Ale… Začínám mít pocit, že uvnitř syndikátu něco nehraje. A je možné, že někteří dělají něco, co ostatní neví. Nebo jdou proti sobě, což se zatím, pokud vím, ještě historicky nestalo ani jednou. Možná vidina několika miliardového zisku? Každopádně bych přivítal, kdybys mohl projít záznamy toho zloděje, co ukradl poslední dva ty rezo něco disky. Stáhl jsem záznamy z kamer, kde se pohyboval před a po loupeži, a co dělal v době, kdy na nás zaútočili. Byl docela blízko Sentinelu, a mě by zajímalo, s kým se setkal. Ale teď nemám čas to projíždět. A pokud se s někým setkal, tak mi poslat info, s kým, abych si dotyčného mohl hned prolustrovat. Může být? Pokud se ti to nelíbí, tak v klidu, jak dodělám to nejnutnější, podívám se na to sám. Jen to bude trochu dýl trv-“
„Pošli mi to a přestaň to, kurva, tak okecávat. Nejsem idiot, takže tak se mnou nemluv, jasný? A jedno ti povím, jestli se kvůli tobě Sorenovi něco stane, osobně ti urvu hlavu. Budu u sebe,“ přerušil mě Tobias, a jen co domluvil, zmizel za dveřmi.
No, nejspíš taky se snaží strávit moji maličkost, a neví, jak na to. Ale asi je to vzájemné.
Jakmile odešel, přesunul jsem se k druhému stolu, vytáhl disk, na kterém jsem měl veškeré záznamy k zloději. Odpojil jsem to, a i s tím jsem pak přešel do Tobiasovi pracovny.
„Hele, já se neprosil o problémy, nechtěl jsem udělat takový malér. Ale když už jsem to posral, tak se taky postarám o to, aby to bylo v cajku, i kdybych měl vypotřebovat celé balení toaleťáku a padnout na hubu. To mi věř. Tohle mi hodně ušetří čas. Díky,“ položil jsem disk Tobiasovi na stůl a rychle jsem vypadnul.
Měl jsem úplně husinu, jak jsem se snažil být milý, a doufal jsem, že to Tobias ocenil.
Soren
Právě jsem se z obýváku balil, že zajdu do své pracovny, a pak si případně skočím do bazénu, nebo spíš zahrát tenis kvůli obvazu na krku, když kolem mě proletěl Tobias a něco si brblal pod nosem.
Nikdy jsem ho nešmíroval. To by mě ani nenapadlo. Ale byl jsem zvědavý, co si ti dva řekli, když jsem neslyšel z pracovny žádný řev, ani rachot zbraní.
Schoval jsem se za knihovnu a za chvilku poslouchal, jak se David Tobiasovi… omlouvá? Opravdu? A ještě mu poděkoval?
Měl jsem co dělat, abych se tam neroztekl po zemi, když jsem to slyšel.
Takže to umí. Umí být i hodný.
Když se David vrátil do svého kutlochu, nahlédl jsem k Tobiasovi do pracovny, který se soustředěně díval na to, co mu David přinesl.
Nechal jsem ho a přešel k Davidovi.
„Nechci tě rušit. Jen ti chci říct, že ti to sluší i takhle, a díky. Vážím si toho, a Tobias taky. Jen je to tvrdá palice a nedává moc najevo city," objal jsem Davida, když jsem ho vytáhl na nohy, a pak mu věnoval krátký polibek, než jsem zase vypadl, aby mě nepřetáhl něčím po hlavě.
Zapadl jsem do své ložnice, abych se převlékl, a pak vyběhl na střechu, trochu se protáhnout.
Nebylo proto divu, že o tři hodiny později, po všem, co dneska proběhlo, jsem osprchovaný padl na postel a usnul dřív, než jsem si uvědomil, že David ještě nepřišel.
David
Pustil jsem se do práce, ale během chvilky jsem byl zase vyrušený. To už jsem nesl dost nelibě, i když to byl Soren.
Jen jsem poslouchal, co mi říká, a v duchu ho prosil, aby to nebyl proslov na dvě hodiny.
A když domluvil, znovu jsem měl husinu po celém těle.
Nevím, co pořád mají. Nejsem hodný, a už vůbec se nechci kamarádit s kde kým.
Ale ten polibek byl fajn. To jo…
Nakonec jsem se pousmál, když Soren rychle vypadnul z pracovny. Popadl jsem papír a černý hrubý fix.
NERUŠIT!!!!
MÁM HODNĚ PRÁCE A KDYŽ BUDU POTŘEBOVAT, OZVU SE SÁM. POKUD SE NEUKÁŽU CELOU NOC, NIC SE NEDĚJE. POKUD SE NEUKÁŽU I CELÝ DEN, POŘÁD JE TO V POHODĚ. NA ZÁCHOD SI ZAJDU A JÍDLO MI MŮŽETE NECHAT ZA DVEŘMI. JESTLI NA MĚ ZAKLEPETE S NĚČÍM DŮLEŽITÝM, JSTE VÍTÁNI. JE LEPŠÍ, KDYŽ MI POŠLETE ZPRÁVU A JÁ ODPOVÍM DO TŘICETI VTEŘIN. POKUD SE NEOZVU DO PĚTI MINUT, HONÍM SI PÉRO A NECHCI BÝT RUŠEN. POKUD SE NEOZVU VŮBEC, JSOU PAK DVĚ VARIANTY. BUĎ JSEM ZDRHNUL, NEBO JSEM CHCÍPNUL… PAK UŽ BUDE NA VÁS, CO S TÍM UDĚLÁTE.
Dopsal jsem vzkaz, a pak ho šel přilepil na dveře, aby bylo jasné, že opravdu nechci být rušen. Zavřel jsem dveře, ještě nastavil klimu, abych měl vevnitř čerstvý vzduch, protože to je pro můj mozek ta nejlepší potrava, a pak už se zase pustil do práce.
Jo, syndikáte, pěkně jsi mě nasral. A já si teď hezky zjistím, o co tady jde.
Trvalo mi to do rána, než jsem se konečně dostal k prvním záznamům syndikátu. Byl to seznam pěšáků. Jejich přezdívky, zařazení a… helemese… máme tady i občanská jména… No, tak kdyby bylo na mě, tohle by tu nebylo. To jim rovnou můžou dát na dveře od bytu velkou ceduli: Pracuji pro podsvětí.
Ale i tak jsem byl spokojený na dvacet procent. Tohle byl krok dopředu, a já si aspoň potvrdil, že ten policajt je opravdu od nich.
Trochu dýl mi trvalo, než jsem si zjistil kódy a signály jejich náramků. Ale nepotřeboval jsem naštěstí všechny. Jen těch pár, kteří byli nejblíž, nebo s kterými jsem se už setkal. A než mi to Unus prolustroval a zjistil, já si zašel na záchod, v kuchyni jsem popadl pakl energeťáků, další džus, nakouknul jsem nenápadně k Tobiasovi, a když jsem zjistil, že pořád pracuje, lehce jsem se usmál.
Jo, taky nejspíš chce ukázat, že je dobrej…
A pak už jsem zase zapadl k sobě.
Bylo ráno, teda podle hodin, když jsem slavil další úspěch. Teď jsem byl spokojený na padesát procent. Jména popravčích a jména hlavounů syndikátu. Je jich celkem sedm, aby se nestalo, že při nějakém rozhodování bude něco nerozhodně. A i když jsem měl zatím jen jejich přezdívky, bylo už jen otázkou času, kdy si zjistím jejich pravou totožnost, a pak všechno, co jsem potřeboval.
Jak hlavounů, tak popravčích…