Soren
V hlavě se mi rodily plány, jak nejefektivněji Davida zabít, a Tobias neměl daleko k tomu, to okamžitě provést. Ostatně, na zahradě máme místa dost.
Oba jsme s Tobiasem hleděli na to, co nám David ukazoval, a průser byl ještě malé slovo, pro to, co může nastat, pokud to padne do nesprávných rukou.
„Pokud tě zabiju, tak žádný náhrobek nebude," zavrčel Tobias, když popadl Davida za triko a přitáhl si ho těsně k sobě. „Byla to sranda? Byla to výzva? Nikoho si nechtěl poškodit? Ty zatracený sobecký idiote! Ty jeden-"
„Tobiasi!" okřikl jsem ho a ty dva od sebe roztrhl, když to vypadalo, že Tobias asi brzo ukousne Davidovi hlavu.
„Zabiju ho tak, že na to do smrti nezapomene!" zafuněl Tobias. „Uvědomuješ si, cos vůbec způsobil, ty idiote?! Uvědomuješ si, cos udělal?! Uvědomuješ si-"
„Tobiasi, to stačí!" zvedl jsem hlas a dotkl se jeho ramene.
Byl jsem na Davida naštvaný a pořádně. Kdyby aspoň řekl, že neměl na jídlo a chtěl něco, co by mu vyneslo spoustu peněz. Ale to, že se tam vloupal jen proto, že to chtěl zkusit, to prostě bylo něco, co mu asi jen tak neodpustím a nezapomenu.
Ale… Co se týkalo té druhé věci, tak to jsem mu nemohl dávat za vinu. Potřeboval jsem se uklidnit, a Tobias taky, abysme si mohli všichni v klidu promluvit a nějak to vyřešit.
„Tobiasi, jdi prosím, dodělat tu večeři, ano? Pro tři lidi," povzdechl jsem si a svalil se zpátky do křesla.
Tobias chtěl protestovat, ale jeden můj pohled stačil na to, aby se zvedl a s brbláním odešel.
Já se chvilku díval na Davida, než jsem si prsty přetřel obličej, vstal a přešel k baru, abych si mohl nalít pořádného panáka.
„Odnes si věci zpátky nahoru, a pak přijď na večeři. Potom si spolu v klidu promluvíme. A ať tě ani nenapadne utéct. Věř mi, že by ses nikam neschoval. Ne, před námi, ale před těmi, co chtějí to, co jsi ukradl," promluvil jsem klidnějším hlasem a kopl do sebe obsah sklenice.
David
Jo, tak nejspíš umřu.
Mám to spočítaný.
Podle jejich reakce jde asi o něco hodně důležitého.
Jenže mi to hned v hlavě znovu začalo šrotovat, i když jsem měl málem v gatích, jak mě chtěl jeden a potom druhý přivraždit. Zvlášť když mě Tobias pořádně přidusil.
Jo, nejspíš jsem to opravdu posral.
„Hele,“ nakonec jsem vstal, když jsem dostal příkaz jít do pokoje. „Podle vaší reakce jste ani nevěděli, že jsem ti něco takového šlohnul. A nevymluvíte mi, že to není pravda. Takže bys mi mohl poděkovat za to, že jsi na to díky mé krádeži přišel. A, no… byla to sranda. Prostě jsem takový, nemůžu si pomoct. Vážně jsem nechtěl nikomu uškodit. Tak já jdu odnést věci do pokoje, když jsem dostal to domácí vězení.“
Zamířil jsem ke dveřím, kde jsem se však ještě zastavil a otočil se na ně. Byl to pohled, který se nejspíš jen tak někomu nenaskytne. Velký byznysmen je v prdeli.
Ale… Je mi ho líto?
Asi ano…
„Pokud bych to mohl nějak odčinit, tak bych měl pro vás návrh. Ale pomůžu vám v případě, že mě nezavraždíte. Tenhle mozek nemá jen tak někdo,“ zaklepal jsem si prstem na hlavu.
„Nedá se nic dělat, jsem prostě chytrý. Chytřejší než tady…“ namířil jsem prst na Tobiase, ale pak jsem raději ukázal na schody. „No, tak já jdu nahoru.“
Soren
Já ho…
To nemá ani kousek pudu sebezáchovy?!
Myslel jsem, že po něm skočím a rozkoušu ho, když si stejně zase rýpnul a nezavřel tu pusu ani teď, když mu šlo vážně o život.
Zešedivím z něj!
„Ty vař!" houkl jsem na Tobiase, který pohledem a s největším kuchyňským nožem v ruce propaloval Davidova záda, dokud nezmizel na chodbě.
Já napočítal do dvaceti, abych aspoň trochu potlačil své vražedné choutky, a pak oddusal do pokoje pro hosty, kam jsem Davida skoro vhodil a přikurtoval ho ke stěně.
„Ty jeden malý…" zavrčel jsem mu do obličeje a funěl jako parní lokomotiva. „Ty si nedáš pokoj, viď? Pořád musíš provokovat. Pořád musíš…"
Ani nevím, proč jsem to udělal. Asi taky nemám žádný pud sebezáchovy.
Ale, ani jsem to nedopověděl a už mě měl David plnou pusu, jak jsem ho skoro zuřivě líbal a tiskl na sebe.
„Máš pravdu. Netušil jsem, že tam něco takového je, a ano jsem ti vděčný, ostatně proto ještě žiješ a dostaneš i večeři," zachraptěl jsem, když jsem se konečně dokázal odtrhnout od jeho rtů.
„Jenže mě spíš sere to, že to celé považuješ za srandu. Nejen to vloupání ke mně, ale i to, že jsi ty kazety prostě nenechal být a rozhodl jsi je prodat. A přitom jsi musel poznat, že je to něco hodně důležitého, pokud jsi tak chytrý, jakože nejspíš jsi. Ale co se týče toho ostatního… Chybí ti hlavně pud sebezáchovy. Jsi drzý až hrůza. Skvěle kouříš. Máš velice pěkný zadeček. A člověk se s tebou fakt nenudí, což ale nemusí být vždy pozitivní. Takže ano, pořád mám chuť tě roztrhnout jako hada a dát ti pořádně na zadek, ano jsem naštvaný, a ještě dlouho se mě to bude držet, ale ano, jsem ti i vděčný. Jestli chceš, ber to jako domácí vězení. Až se převlečeš, přijď na tu večeři, a pak ti řeknu, cos to vlastně vzal a pokusil se prodat."
Ještě jednou jsem se otřel o Davidovy rty, a pak už odstoupil.
„Jo a mimochodem… padesát šest milionů?" otočil jsem se ve dveřích a ušklíbl se.
„Myslím, že tě pěkně dostali, a hlavně chtěli oškubat. Jen jedna ta věc má několika miliardovou hodnotu."
Pocítil jsem aspoň na moment jakési zadostiučinění, že jsem mohl Davidovi vzít vítr z plachet, a s trochu lepší náladou se vracel za Tobiasem, abych ho do večeře aspoň trochu uklidnil a hlavně zjistil, jestli vůbec bude něco k jídlu a neudělal ze všeho sekanou.
David
Říkal jsem, že je to suchar? Že je moc klidný?
Nejspíš většinou je, ale konečně jsem ho viděl pořádně nasraného.
A ano, považuji to za srandu. Teda, považoval. Až doteď. Může být rád, že jsem se do toho pustil, aspoň ví, že má nějaký problém. Když jsem se do té laboratoře dostal já, někdo jiný by to taky mohl dokázat. Možná za rok, za dva… Ale Soren by ani nevěděl, že mu něco šlohli.
Místo toho, abych něco řekl, tak jsem měl co dělat, abych mu stíhal. Ten dravý polibek mě natolik překvapil, že jsem ani nemukl.
A pak…
Zalapal jsem po dechu, když mi řekl tu částku.
Nemohl jsem to chvíli rozdýchat. Vytřeštěně jsem hleděl před sebe a přepočítával si v duchu, co všechno bych si za to mohl pořídit. Jenže… kdyby mi nabídli takovou částku, šel bych do toho?
Už tak jsem při těch milionech přemýšlel, jestli od toho nedat ruce pryč.
Když jsem se konečně posbíral, zašel jsem do pokoje a opláchl si obličej studenou vodou.
Svlékl jsem se, zůstal jen v triku a teplácích a pak jsem sešel dolů.
Z kuchyně to už hezky vonělo, tak jsem zamířil rovnou tam.
„Je hezké tě vidět nasraného,“ posadil jsem se ke stolu. „Vzrušilo tě to, co? Co povídat. Mě taky… Ty prachy bych stejně nechtěl. Už tak jsem přemýšlel, jestli od toho nedát ruce pryč, ale to by ses nedozvěděl, že jsem ti něco ukradl. Mimochodem… Víš, že v tom trezoru jsou ještě další dvě krabičky? Nejspíš ano, teda pokud víš, kde ten trezor vůbec je. A asi budu potřebovat bodyguarda, protože mě nejspíš budou chtít, abych se k tobě znovu vloupal a přinesl jim i ten zbytek…“ dodal jsem nevzrušeně, i když jsem měl co dělat, po tom jeho útoku, a nejraději bych si tady lehl na stůl a roztáhl mu nohy.
Soren
Tobiase se mi nakonec podařilo uklidnit, a dokonce i sebe, hlavně kvůli tomu, jak moc to začalo po chvilce vonět.
Jenže, to by David nesměl být David.
„Mohl bys, kurva, aspoň jednou brát něco vážně?!" zařval Tobias, až jsem i já nadskočil a pocintal se kávou.
A proto, že právě v ruce držel tu svou mačetu, kterou porcoval zeleninu, popadl jsem Davida za paži, vytáhl ho na nohy a raději i s ním zmizel v obýváku.
„Domluvíme se," dýchl jsem mu do tváře, když jsem ho zase držel přitisknutého ke stěně a jednou rukou mu mačkal ten jeho zadeček.
„Ty aspoň na chvilku přiznáš, že máš fakt velký průser, a to, cos udělal už dávno není sranda.
Přestaneš aspoň na chvilku rýpat, a já ti slibuju, že tě nezabijeme. Hlavně teda Tobias. A…"
Hrábnul jsem mu rukou do trenek a pomazlil se z jeho penisem.
„Nevím, koho to tu vzrušilo," mlaskl jsem a přivřel oči.
„Kromě toho, varoval jsem tě, že jestli si nedáš pozor, zacpu ti i něco jiného než pusu," dýchl jsem mu na rty, protáhl jeho délku v ruce, a pak ho pustil.
Odkráčel jsem zpátky do kuchyně a doufal, že aspoň večeře proběhne v klidu a tichosti, což se naštěstí podařilo.
„Tak jo," posadil jsem se do křesla v obýváku, když jsme byli po jídle a Tobias ještě uvařil kafe.
„Přiznávám, že opravdu jen díky tobě vím o těch krabičkách. Mimochodem, přesný název je rezonanční impulzy a nejsou čtyři, ale pět. Jeden hlavní a čtyři vedlejší. Pokud jsi ukradl jen dva a další dva jsou pořád v trezoru, tak to znamená, že jeden má ještě někdo u sebe. A pokud to chceš vědět, pak jako celek je to elektromagnetická zbraň, která dokáže z provozu vyřadit celé jedno město. A když říkám z provozu, nemyslím tím jen výpadek elektřiny. Víš, co to pro tebe znamená, pokud by to někdo použil? Terorismus a vlastizrada. I když já jsem taky vinen. Neměl jsem těm idiotům věřit," povzdechl jsem si a promnul si kořen nosu.
„Neměl bys mu to říkat," zamračil se Tobias a propaloval Davida pohledem, jako by čekal, že mu naroste třetí oko.
„Raději mu to řeknu, než aby se do toho sám šťoural, a ještě způsobil víc škody," mávl jsem rukou.
„Navíc mu to dlužím. A je to hlavně moje vina. Abys pochopil. Před pár měsíci za mnou přišla skupinka mých vědců, že má nový nápad, jak zabezpečit město. Jsem otevřený všem nápadům a nechávám svým vědcům volné ruce, i když občas selžou, nebo mi peníze na náklady vyletí oknem. Ale chybami se člověk učí. Jenže to jsem netušil, co vlastně chtějí udělat. Už od počátků naší firmy, má moje rodina jediné krédo. Žádné zbraně. Nikdy. A já na tom nehodlám nic měnit. A proto, když pak přišli s prototypem něčeho, co dokáže nadělat opravdu velké škody, všechny jsem bez pardonu vyhodil a nařídil celý ten odporný nesmysl zničit. Ochranka to prověřila, všichni podepsali výpověď a pro mě tak byla celá věc uzavřena. A teď se dozvídám, že zbraň nezničili, ochranka mi nejspíš lhala, nebo je úplně blbá, a ty výhružné zprávy posílá právě jeden z těch, které jsem vyhodil."
„Zajedu na firmu. Podívám se, kdo měl zrovna službu, když se měla likvidovat ta zbraň a vyhazovali se vědci. Pokusím se vysledovat, odkud posílal ty zprávy, a kde jsou ostatní. A pokusím se zjistit, kde je pátý díl té zbraně," zvedl se Tobias z gauče a přešel do pracovny.
„Doufám, že teď aspoň už chápeš, jak nebezpečné tohle je, a že už to opravdu není hra. Chceš pomoct? Hned ráno zajedeme do firmy a vyzvedneme ten zbytek, co zůstal v trezoru. A radím ti, žádné blbosti nebo ti fakt zmaluju zadek, že se na něj rok neposadíš."
David
Trhnul jsem sebou, když Tobias zařval.
Jsem ještě mladej na to, abych dostal infarkt, kurva!
Neměl jsem ale čas srdce ani uklidnit, a už jsem byl zase naražený na zeď v obýváku a díval se zblízka do Sorenových očí.
Ví vůbec, jak je má hezké? A co vlastně říkal? Nevzpomínám si. Nemám v hlavě místo na blbosti. Mám tam plno vědomostí, a teď právě myslím na to, jak si s ním zašukat.
Kdyby mě nepustil, nejspíš bych se mu udělal do ruky. Ještě jednou by mě protáhl a bylo by vymalováno.
Raději jsem pak celou dobu mlčel. Ne, že bych neměl co říct, ale měl jsem vážně hlad. A měl jsem strach, že by mě od jídla fakt vyhodili. To raději potom, až dojím.
Ale když potom začal mluvit o tom, co jsem vlastně ukradl, na šukačku jsem už neměl ani pomyšlení.
Nejspíš krádeže pověsím na hřebík. Ne, že by zlodějna byla mojí hlavní obživou, ale při svém sportu, dobýt nedobytné, jsem si pár rodorů už vydělal. Ostatní prachy šly z toho, když někdo potřeboval něco udělat na počítačích a všelijakých zařízeních.
Ale zbraň? A ještě takového kalibru?
„Jsi bl-“ vyskočil jsem na nohy, ale vzápětí se zarazil. „Ehm… Chci říct, vedeš takový podnik, několik podniků, a ty si něco tak nebezpečného nezkontroluješ osobně? Jak je to dlouho, co jsi je vyrazil? Vlastně mi to ani nemusíš říkat. Zjistím si to sám během půl hodiny. Chceš mě zaměstnat? Možná bys měl, protože tvoje ochrana je plná děr. Platíš, kdo ví kolik analytiků, programátorů a expertů, a výsledek? Dělají si ve tvé laborce, co chtějí, a okradl jsem tě nejen já, ale ještě někdo další. A co? Páni! Dostanu seřváno za všechny! Kurva, že jsem se na to nevysral. A jo, půjdu s tebou, nejspíš ani nevíš, který trezor to je. A mám držet hubu? Nebudu, a klidně mi zacpi všechny díry, je mi to fuk, a ještě si to užiju. Jo, posral jsem to, ale ty taky. Bohužel mám něco, co nepočká, budu ve svém pokoji. Zítra mě přijď vzbudit, až půjdeme k tobě do laborky. Fakt, že se na to nevyseru. Proč jsem tu vůbec lezl? Hm, asi proto, že to bylo fajn? A umíš dobře kouřit? No, aspoň že to. Rozhlásit, že je tvůj podnik nedobytná pevnost? Je to jako bys vyvěsil rudý prapor býkovi. Kolik si myslíš, že je takových jako já? A proč mě to vlastně zajímá? Proč se tady rozčiluji, zatímco pan kuchař si tam hraje s počítačem a já bych to měl už dávno hotové. Pomůžu ti, ale potřebuji svoji místnost, kde budou zatemněné okna. Zjistím, co se dá, a zjistím to všechno daleko dřív, než bratr toho pornoherce! Potřebuji si nakoupit!“
Vztekle, aniž bych věděl, proč zrovna vztekle, jsem se posadil na zadek, zapnul svůj minipočítač, který ležel na stolku.
„Unusi, prober se,“ hned jsem na něho promluvil. „Potřebuji nakoupit, udělám ti novou základnu. Takže zajisti všechno, co ti nadiktuji, a dej to na účet Sorena Tannera…“
A hned jsem začal diktovat, co má všechno Unus nakoupit a poslat sem.
„No co, snad nechceš, abych to platil za sebe, a ti co mě hledají, by se dozvěděli, že jsem tady? Prachy ti dám, mám jich dost nahoře v batohu. Jen potvrdíš platbu. A já ti na oplátku pomůžu se vším, s čím budu moct.“
Byl jsem úplně vyčerpaný z toho, jak jsem se rozčílil. Fakt vyčerpaný… Nákup by tu měl být tak do dvou hodin, to jsem už měl ošéfované.
Soren
Tak nevím, jestli to opravdu s mladýma neumím nebo je David výjimka mezi všemi.
Díval jsem se na něj, jak po mě řve a vzteká se, a jindy bych ho nejspíš už přerazil, ale nějak mě přešla chuť.
Asi jsem opravdu suchar, protože chci mít klid.
Když dokončil ten svůj tyátr, ještě chvilku jsem se na něj beze slova díval, než jsem se zvedl a přešel do pracovny.
„Slyšel jsi. Běž domů a vem si volno. Všichni jsme idioti a tady David všechno zvládne nejlíp a sám."
Fakt mě naštval. Neříkám, že jsem neudělal chybu. Udělal. Měl jsem si to osobně prověřit a nespoléhat na druhé. Ale to ho neopravňuje k tomu, aby mi tu dělal kázání a vřískal po mě, jako po nějakém smradovi.
A to se mi začal docela líbit.
„Volná místnost je na konci chodby," přešel jsem zpátky k Davidovi. „Tohle je číslo mého rezervního účtu. Vem si, kolik potřebuješ. Zpátky to nechci. A teď jestli dovolíš, ten neschopný idiot a suchar si jde zaplavat. Ostatně, stejně mě k ničemu nepotřebuješ."
Po těch slovech jsem se sebral a odešel pryč.
Mrzelo mě to?
Zatraceně, že jo.
Na jeden malý moment jsem si myslel, že by mohl být David jiný než ostatní. Tam na policii, a když jsem mu pak pomáhal do postele, vypadal jako někdo úplně jiný. Ale nejspíš jsem starý idiot, co nemá představu o životě a mladých lidech.
Povzdechl jsem si a vzal si z ložnice plavky a župan.
Dneska nejspíš v bazénu strávím hodně času.
Vlastně jediný důvod, proč jsem Davida za tohle všechno nevyhodil, bylo, že jsem nechtěl zbytečně zapříčinit jeho smrt. I když je možná chytrý, kulce se nevyhne. A že po něm půjdou, o tom nebylo pochyb.
David
Tak jo. Jestli jsem ho předtím nasral, tak teď jsem nejspíš překročil jeho hranici.
To nemá žádnou výdrž, nebo co?
Tentokrát jsem si já promnul kořen nosu, když odešel. Chvíli jsem seděl a přemýšlel, co dál.
Nakonec, když jsem si byl jistý, že kolem mě není Soren ani Tobias, jsem probral Unuse, a hned mu zadal několik příkazů. Oznámil mi, že mi od policie přišla zpráva do schránky, tak jsem ji potvrdil, a hned si to otevřel.
Pomalu jsem si pročítal to moje rádoby obvinění, a už jen přitom jsem kroutil hlavou nad tím, jak můžou být, tak blbý. A hlavně můj právník. Vždyť to bylo plné děr a nejasností. A oni se tvářili, jako bych zbořil půlku světa a jak to mají v kapse.
Jenže jsem po výslechu na policii měl jisté podezření. A na tom hodlám pracovat, protože mi to fakt smrdí. A že hodně.
Uběhla asi hodina, když se ozval domácí interkom s tím, že přivezli moje objednané věci. Požádal jsem Tobiase, který byl zatím v pracovně, jestli by to zařídil, aby nikdo neviděl, že tu jsem.
Moc se sice netvářil, ale kupodivu jsem ho požádal slušně, a on to šel nakonec vyřídit.
Místnost, o které mi Soren mluvil, jsem našel rychle, a začal si to tam přestavovat k obrazu svému. Naštěstí tam byly dva stoly, kvalitní, řekl bych skoro luxusní křeslo, ve kterém určitě vydržím pracovat v kuse týden. Jen záchod mu chybí.
Když se nanosily věci do mé provizorní pracovny, všechno jsem si zkontroloval, a pak spokojeně mlasknul. Na Unuse byl vždy spoleh.
Vlastně na mě byl vždy spoleh, protože to já Unuse vytvořil. Byl to můj parťák už tři roky a pořád jsem ho zdokonaloval.
Uběhla další hodina, než jsem všechno zapojil a spustil programy, aby se všechno zkonfigurovalo tak, jak jsem potřeboval, překontroloval, jestli je všechno čisté a nemám někde nějakého šmíráka. A pak jsem dal příkaz Unusovi, aby se přesunul sem, že tady bude mít daleko víc místa než v Sorenově počítači v laborce. Ale pro jistotu tam má zanechat pro mě vstup, kdyby bylo potřeba.
Prošel jsem dům, a když jsem nikde Sorena nenašel, zamířil jsem k bazénu. Pořád s tam máchal, i když byla prakticky jedenáctá v noci.
„Tak hele, netušil jsem, že nic nevydržíš. Jasně, řval jsem po tobě, ale to vy po mně taky. Myslel jsem si, že dokážeš přijmout kritiku, ať už je řečena jakkoliv. Jo, a za to, že jsem vám objasnil, jaký máte problém, díky nečekám. Teď budu pracovat, takže budu v pracovně. Takže až půjdeme do laborky, tak mě najdeš tam.“
Jo, sralo mě to. Ano, udělal jsem průser, i když nevědomky. Ale nějaké poděkování jsem vážně čekal, i když jsem řekl, že ne. No co, není to poprvé a začínám si zvykat.
Nechal jsem Sorena být, zaběhl jsem do své pracovny, odpočítal jsem peníze za nákup, popadl polštář, a šel do jeho ložnice, kde jsem mu ty prachy položil na stolek. A pak už jsem si to nakráčel dolů do pracovny, zatáhl jsem okna, hodil polštář na zem a usadil se u mého nového Unuse.
„Tak, jo, kámo,“ položil jsem prsty na jednu z virtuálních klávesnic. „Jdeme na to…“
Soren
Opravdu jsem v tom bazénu strávil docela dlouho, a nejspíš bych se tam i rozpustil, kdyby za mnou nedošel David.
Díval jsem se na něj, poslouchal ho a musel uznat, že v něčem má pravdu. Ale i tak…
Já sice po něm řval, ale to bylo spíš kvůli těm jeho rýpavým poznámkám.
Povzdechl jsem si, když odešel, uplaval ještě pár temp, a pak konečně vylezl.
Tobias byl pořád ještě v pracovně, a nejspíš se rozhodl Davidovi ukázat, že není žádný břídil, protože se tvářil, jako samotné peklo.
Raději jsem se zdekoval, v kuchyni popadl něco do pusy, a pak zamířil do ložnice.
Peníze na stolku jsem ignoroval a hned se rozplácl na posteli.
Nakonec jsem ale nespal celou noc. S takovou se mi brzo udělají vrásky.
Když začalo svítat, vstal jsem, zaběhl se opláchnout, a pak už se nasoukal do tmavě modrého obleku, ušitého na míru.
Vzpomněl jsem si, že David říkal, že bude v pracovně. Popadl jsem prachy, co mi nechal na stolku, vyšel z ložnice, a pak potichu přešel do pokoje, který David dostal. Seděl zády ke dveřím, takže jsem se k němu potichu přikradl, a když jsem stál těsně za ním, sklonil jsem se k jeho krku a otřel se o něj nosem.
„Tohle vypadá, jako bys mi platil za sex," zašeptal jsem do jeho ucha, peníze mu hodil do klína a nezapomněl si ho přitom osahat.
Pak jsem se zase narovnal a odstoupil.
„Jinak přeji dobré ráno, a snad je dobré. Vím, že jsme nezačali nejlépe, a nezachoval jsem se asi profesionálně. Ale naštvalo mě to. Udělal jsem chybu a chci ji napravit. Sice mě štve, že jsi to vloupání bral jen jako zpestření, ale zase jen díky tobě vím, co je špatně. Nechci se ale hádat, šlo by to?"
Porovnal jsem si kravatu a manžetové knoflíčky a zadíval se na jeho království.
David
Ještě chvíli mi trvalo, než jsem rozjel všechno tak, jak jsem to chtěl. Rozšíření Unuse na původní stav, kdy jsem ho donutil se přestěhovat do počítače v Sorenově laboratoři, bude později. Teď mělo prioritu dát do pořádku to, co jsem svou krádeží spustil.
Ono se to spustilo už dávno, ale já byl zřejmě ten poslední kamínek, který spustil lavinu. A ta se teď hrne opravdu dost rychle.
V duchu jsem si přepočítal, kolik by stálo, kdybych měl k dispozici všech pět částí té zbraně, a znovu jsem málem dostal infarkt. Někdy kolem jedné po půlnoci jsem si zašel do kuchyně, abych si uvařil kýbl kafe a zkusil najít něco k zobnutí.
No, tolik k tomu, že tam najdu chipsy. Vztekle jsem zabouchl dveře od linky, ale našel jsem v mrazáku aspoň hranolky, které jsem si hned dal dělat. Když Tobias vešel do kuchyně, aby zjistil, co se děje, jen jsem na něho zavrčel, že tu nemají základní potraviny, a bez chipsů dělat nemůže. A zkusí mi něco k těm hranolkům říct. Nakonec si i on uvařil kafe, a pak už jsme se se vzájemnými vražednými pohledy rozešli každý do svého koutku. A já i s hranolkama.
Dělal jsem další dvě hodiny, než jsem si řekl, že bych měl na chvíli vypnout. Zadal jsem pár dalších příkazů, nechal Unuse pracovat a šel jsem si lehnout na zem, na polštář, který jsem si donesl z pokoje. A opravdu jsem usnul. A tvrdě.
Unus se mě snažil probrat asi deset minut, než mi v mozku docvaklo, že mi hlásí, že část práce má hotovou. Vyskočil jsem na nohy a vzápětí sebou šlehnul na zem, jak se mi zatočila hlava. A když jsem se konečně doplazil ke stolu a z posledních sil se vyšplhal na křeslo, spokojeně jsem hleděl na to, co všechno se zvládlo udělat.
Unus byl už skoro v plné síle, pracoval na sedmdesát procent, což byl úspěch vzhledem k tomu, o co všechno jsem přišel. A, i to stačilo na to, aby mi našel místo, kde je ten, co posílá Sorenovi ty výhružky.
Hned jsem se napojil na jejich počítač v pracovně a přeposlal to Tobiasovi. A pak jsem pokračoval v dalším pátrání. Bylo toho dost, jednak práci pro Sorena, jednak práci pro mě.
A tak jsem se do toho zažral, že jsem ani nepostřehl, kdy dovnitř vešel pán domu.
Překvapeně jsem zamrkal, když mi na klíně přistály peníze.
A chvilku mi trvalo, než mi došel význam toho, co řekl. Opřel jsem se a křeslo se zhouplo skoro na ležato. Podíval jsem se zespodu na Sorena přimhouřenýma očima.
„Ne, že to tak vypadá, já ti opravdu zaplatil za sex,“ přitáhl jsem si ho za kravatu, krátce ho políbil a pak ho pustil. „Ale, bohužel, teď vidím, že už jdeme. Tak potom, jak se vrátíme. A ano, nezačali jsme nejlépe. Ale já se nehádám, já tak mluvím normálně. Bohužel, zatím to jinak neumím. Ale budu se snažit krotit. Půjdu se oblíct.“
Ještě jsem zadal poslední příkaz, a pak požádal Unuse, aby se zamknul, ale pokračoval v práci, a hlavně, aby mi hlásil každou změnu.
„Tak já jdu,“ zvedl jsem se ze židle, a po prvním kroku se zachytil Sorena a svezl se po něm k zemi, jak jsem byl celý ztuhlý.
Soren
Letmý polibek mě překvapil, stejně jako Davidova slova.
A když se mi potom svezl k nohám, jen jsem se pousmál.
„Pokud se budeš krotit tak, že mi budeš padat k nohám, a ještě u toho dělat to, co umíš s tou svou pusou, a nemyslím teď mluvení, tak to beru," vytáhl jsem ho na nohy a na moment opřel o sebe.
Ruce mi automaticky sklouzly na jeho zadeček, který jsem pomačkal.
Ví o tom, že rozespalý vypadá docela roztomile?
Sice nevím, jestli to můžu říct u klukovi, ale prostě vypadal k nakousnuti.
A taky jsem ho hned rafnul do krku, jednou rukou zajel pod jeho spodky a prstem přejel po jeho rýze.
„Mimochodem je ti jasné, že za ty prachy můžeme souložit klidně celé dva dny?" zachraptěl jsem mu do ucha.
Tentokrát jsem krátce políbil já jeho, a pak už ho plácnutím po zadečku vyhnal z toho jeho kutlochu, ať se jde obléct. Já zatím sešel dolů, kde už oblečený Tobias dodělával snídani.
„David mi poslal nějaký typ ohledně místa, odkud ty zprávy chodily," zabručel, a já se pousmál.
I když to nahlas neřekl, věděl jsem, že tihle Davida uznal. I když by to asi neměl přehánět a pokoušet štěstí.
„Pojedu s vámi, a pak prověřím to místo."
„Klidně jeď hned," mávl jsem rukou a upil kafe. „Zvládnu to s Davidem sám. Stejně jedeme jen tam a zpátky. Kdyby něco, dám ti hned vědět. Ale ať se zbytečně nezdržuješ."
Tobiasovi to moc po chuti nebylo, ale nakonec souhlasil, a než David sešel dolů, už byl pryč.
„Myslím, že si tě Tobias oblíbil. A díky. Udělal jsi kus práce. Myslím s tím, co mi posílá ty zprávy," podal jsem Davidovi kafe a ukázal na snídani, pokud chce.
David
Hm, tak to bych si nechal líbit. Doteď jsem s nikým nechodil na vážno, a mít tak vedle sebe někoho po ránu, a to nemluvím o sexu… Sice mám rád samotu, a k mé profesi i přílišná společnost je někdy spíš na škodu, protože to narušuje soustředění, ale není špatné zas mít někoho, kdo by mi byl po boku.
No, ale to bych nejspíš musel změnit profesi a začít víc chodit ven. A po někom se poohlídnout. Jenže na to já nemám čas.
Ještě s úsměvem jsem pak vyběhl schody, abych se dal do pořádku a oblékl se. Hodil jsem rychlou sprchu, vydrbal zuby, a snažil se obléct tak nějak rozumně.
Není to sice úplný šunt, co mám na sobě, ale vedle Sorena jsem rozhodně jako chudý příbuzný.
No, určitě si budou myslet, že mě svými laboratořemi provází v rámci charity.
Ať si. Je mi to fuk. A… možná se tak dozvím i něco víc, když budou se mnou jeho zaměstnanci soucítit nebo nade mnou ohrnovat nos.
Když jsem došel do kuchyně, žaludek jako na povel zahlásil, že má obrovský hlad.
„Jo, rozhodně si dám, ty hranolky v noci nestačily. A vlastně… Tvoje kuchyň má jeden velký nedostatek. Není tu ani jeden balíček chipsů,“ upil jsem si kávu a rovnou se pustil do té snídaně.
Nejspíš začnu uvažovat nad tím, že se asi naučím něco víc než jen jeden způsob udělání masa.
Asi se mrknu na Tobiase, až bude vařit. Teda… Pokud budu mít čas.
„Tak můžeme jít, pane podnikateli?“ konečně jsem dojedl, dopil kafe, a ještě to spláchnul džusem.
„Jsem připraven, a jak přijdeme, tak… přece jsem ti zaplatil za sex“ naklonil jsem se k němu a kousnul ho do ucha. „A stavíme se po cestě pro chipsy. Bez nich nemůžu pracovat. Jo, vím. Nejspíš mě jednou zabijou, ucpou veškeré cévy, zvýší se mi krevní tlak… No, ale jinou variantu místo toho zatím nikdo nenašel.“
Soren
Zakroutil jsem hlavou a měl co dělat, abych se nepleskl do čela.
„Ne ten, co mi ty zprávy posílá, ale ty mě zabiješ. A je jedno, jak dlouho tu budeš," zabručel jsem, když David dojedl a poručil si chipsy, bez kterých prý nemůže pracovat.
A to, co říkal o sexu…
Původně jsem to myslel jako vtip. Takové popíchnutí. I to, jak jsem ho osahával.
Přece jen, je ještě mladý a nevybouřený. Kromě toho my dva jsme úplné opaky.
Ruční nebo ústní výpomoc nepočítám, ale jít až do konce?
Navíc se sotva známe. Ne, že bych čekal na prince na bílém koni, ale vzhledem k mému jménu jsem si musel dávat pozor. A kromě toho…
Netušil jsem, jak to bere David. Jako povyražení? Zábavu? Zkušenost? Zářez? Nebo má jen plnou pusu řečí, jako vždy?
Myslel jsem na to celou cestu do laboratoře, a až když jsme zastavili na mém vyhrazeném parkovišti, jsem to musel na nějakou chvíli odsunout stranou.
„Vím, že je to vzhledem k tvé osobnosti těžké, ale zkus na sebe, prosím, moc neupozorňovat, ano? A tím myslím tímhle," přejel jsem palcem po jeho horkých a jemných rtech.
„A pokud budeš zlobit, tak tě pan suchý podnikatel doma zmaluje tak, že si týden nesedneš."
Letmo jsem ho políbil, snad jsem nad tím ani moc nepřemýšlel, a pak vystoupil a počkal na Davida.
Prošli jsme speciálním vchodem, a dali se dlouhou chodbou k části, kde byly laboratoře.
V tuhle hodinu tu bylo opravdu jen velmi málo lidí, a to byl důvod, proč jsem chtěl jet tak brzo ráno.
Ne, že bych se za Davida styděl, ale kdyby náhodou v tom všem měl prsty i někdo zevnitř, tak jsem nechtěl na něj zbytečně upozorňovat.
„Pane Tannere! Pane Tannere! Pane Tannere!"
Bohužel, lidi si občas nevyberu a nemůžu je vyhodit jen za to, že mi dělají sexuální návrhy, jako tahle ženština, která pracovala v archivním oddělení a uháněla mě snad tři roky.
Důvod, proč jsem ji ještě ve firmě držel, byl, že byla ve své práci opravdu nejlepší.
Jako snad pokaždé, když ke mně běžela, náhodou zakopla a náhodou se svalila na mě, abych ji zachytil a ona se tak na mě mohla přitisknout.
„Dlouho jste za mnou nepřišel," usmála se, celá červená a snažila se působit rozpačitě a snad i roztomile. „Vždycky na vás čekám s kávou. A myslela jsem, že bysme mohli zajít na večeři…"
Jen jsem povytáhl obočí, když našpulila rty a začala je ke mně přibližovat, a raději ji od sebe odtáhl.
„Dobré ráno, Amando. Vidím, že jste čilá, jako vždy. Všechno funguje, jak má? Skvěle. Jsem tu jen na skok, hlavně, abych tady svému novému partnerovi ukázal některé prostory," ukázal jsem na Davida a zcela ignoroval všechno, o čem před tím mluvila.
„A pokud nás omluvíte, čeká nás ještě jedna schůzka a oběd, takže spěcháme. Díky za vaši tvrdou práci, a mějte hezký den," mluvil jsem plynule, klidně, tak jak jsem zvyklý jednat, abych lidem naznačil, co od nich žádám, ale aby neměli pocit, že je do něčeho nutím nebo na ně křičel.
Klidný tón občas udělá víc než rozkazy a křik.
David
Když jsme se dostali do jeho areálu, pořádně jsem si to prohlídl za denního světla.
Jo, jsem fakt dobrej. Teď konečně vidím, jak těžko se tu člověk dostane, když není tak chytrej a mrštnej jako já.
V duchu jsem se poplácal po rameni, ale pak už jsem se přidal k Sorenovi, který si to kráčel rovnou dovnitř.
Na jedné z chodeb nás zastavila jakási ženská. Řekl bych, že stará, podle mě, ale co já vím. V ženských se nevyznám. A i když se lepila na Sorena a dělala mu návrhy, přesto ji odbyl tak, že mu málem za to i poděkovala.
„Nemáš zájem ji opilovat? Byla jako včelička a lítala kolem tebe jako kolem rozkvetlé kytky,“ neodpustil jsem si rýpnutí, když ta ženština byla už dál a nemohla nás slyšet.
Když jsem viděl Sorenův výraz, musel jsem se uchechtnout.
„Tak jo,“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Vím, že jsi tu jako doma, ale vedeš mě špatně. Ta laborka s tím trezorem je tamhle.“
Ukázal jsem na druhou stranu chodby a hned vykročil tím směrem.
Jo, Soren šel do hlavní laboratoře. Vzhledem k tomu, co hledáme, nejspíš myslel, že to bude právě tam, kde se to vynalezlo a vyrobilo. Ale omyl. Ten trezor byl v jedné z vedlejších laboratoří, kde by to možná nečekal.
Nicméně jsem počkal, až vejde dovnitř jako první, a když jsem se ujistil, že jsme sami, znovu jsem se pořádně rozhlédl, a pak neomylně šel k jedné ze stěn, u které stál velký stůl s všelijakými věcmi.
„Tak jo, takhle si to pamatuji. Koukal jsem, jakou propisku bych si mohl odnést, a při tom koukání mě zaujala tahle nerovnost,“ obešel jsem stůl, mírně ho pošoupnul a ukázal na stěnu.
Na první pohled vypadala normálně, jen jako by někdo špatně udělal malbu. Ale já věděl, co se za tím skrývá.
Dřepnul jsem si na zem, zahrábnul prsty až do spoje s podlahou a potáhl nahoru. Šlo to trochu ztuha, tak jako předtím, když jsem tu byl poprvé. Ale snaha slavila úspěch. Falešná stěna se vysunula nahoru a nám se ukázal trezor o velikosti menší skříňky.
„Unusi, odemkni to,“ zapnul jsem náramek, a do zámku trezoru jsem napojil moji malou šikovnou věcičku, kterou jsem měl v kapse.
Netrvalo dlouho, z náramku se ozvalo: „Provedeno,“ zámek pětkrát cvaknul a dveře trezoru povolily. Trvalo to teď podstatně kratší dobu než poprvé, protože měl Unus v paměti kód, kterým to tenkrát otevřel.
„Tak, prosím,“ zvedl jsem se a ustoupil bokem, aby se Soren mohl podívat dovnitř sám.
Soren
Myslel jsem, že opiluju Davida, když si do mě zase rýpnul ohledně Amandy, ale naštěstí pak byl zticha, když jsem po něm hodil vražedný pohled.
Vím, že kradl ve dvou laboratořích, tak jsem zamířil přímo do té hlavní s tím, že trezor bude tam, ale David mě vyvedl z omylu.
Nechal jsem to všechno na něm, jen zkontroloval, jestli není někdo v dohledu.
Díval jsem se, jak ukazuje na jedno místo, a pravda byla, že kdyby na to neupozornil, asi bych si toho nejspíš nikdy nevšiml.
Byl opravdu šikovný, šlo mu to od ruky, věděl, co dělá, a měl to všechno naplánované.
Škoda, že svůj úžasný talent a mozek zahazuje na krádežích.
Možná bych mu mohl nabídnout u sebe místo?
Jenže…
Kdo ví, jestli by se chtěl vázat. Vypadal, že mu vyhovuje tahle volnost a provokativní styl života, který ho teda asi brzo přivede pod zem, ale do toho jsem mu mluvit nemohl.
Připadalo mi to jako vteřina, než otevřel trezor a vybídl mě, ať se podívám dovnitř.
Hleděl jsem do toho malého prostoru nehnutě možná i několik minut, co já vím, než jsem se podíval na Davida a přemýšlel, co mu na to mám říct. A hlavně, co si o tom myslet.
Nakonec jsem jen odstoupil a naznačil mu, ať se podívá sám.
David
Spokojeně jsem odstoupil, a díval se, jak se Soren sklání a hledí do trezoru.
A hleděl…
A hleděl…
A hleděl nějak moc dlouho.
Už jsem se chtěl zeptat, jestli tam chce vykoukat díru, když se narovnal a ukázal, ať se sám podívám dovnitř.
No, nedalo mi to.
Nakouknul jsem a…
Trezor byl prázdný.
„Přísahám, že jsem opravdu šlohnul jen ty dvě krabičky. Byl tady další dvě. Jestli to na mě někdo chce hodit, tak mu to hezky spočítám. Kurva, že já se na to nevysral!“ začal jsem nadávat a pokračoval, že se i ty stěny musely červenat.
„Ustup,“ drcnul jsem do Sorena, aby trochu uhnul.
„Unusi, zjisti, kdy tu byl naposledy otevřený zámek!“ poručil jsem mu mírně naštvaným tónem.
„Čas analýzy přibližně dvě minuty,“ ozval se mi nazpátek.
Taky zněl naštvaně? Vážně? Počítač a byl naštvaný?
Seděl jsem tam na bobku a čekal. A raději jsem byl zticha. Nechtěl jsem, aby se na mě nasral můj vlastní počítač, ten by mi to dal pěkně sežrat.
Trvalo to minutu a čtyřicet osm vteřin, než se znovu Unus ozval.
„Čas otevření před třiceti osmi hodinami a dvacet tři minutami. Jiný záznam není,“ ozvalo se a pak náramek bliknul a zhasnul.
Tak jo, v té době jsem byl v lochu a čekal, co se mnou bude. A mezitím se tady někdo pěkně napakoval.
„Kurva! Kurva, kurva!“ zařval jsem si bez ohledu, že Soren chtěl, abych se choval slušně. „Neexistuje! Neexistuje možnost, že by byl někdo tak chytrý jako já a vloupal se sem. NE-E-XIS-TU-JE! Najdu si ho. Najdu si ho a vydloubnu mu mozek z hlavy! Pusť mě k počítači!“ odstrčil jsem Sorena a hnal se k prvnímu počítači, který tady byl.
Tentokrát jsem slušně požádal Unuse, aby se napojil, a pak už jsem hledal. A hledal, a hledal.
„Potřebuji záznam z kamer,“ dal jsem další příkaz.
Nevím, co si o mě Soren myslel, ale já teď byl pěkně nasraný. Nechci mít další miliardovou loupež na krku. A nedokážu přijmout fakt, že kromě mě, se tu dokázal vloupat i někdo jiný.
„Myslel jsem si to. Není tak chytrý jako já. Kdyby byl, celý by se skryl, anebo by zkusil vymazat záznamy z kamer a to nenávratně. Je to někdo zevnitř,“ nakonec jsem spokojeně ukázal Sorenovi, aby se podíval na záznamy.
Středně vysoká postava, i přesto, že měl plášť, bylo vidět, že je hubený, hnědé ulízlé vlasy, a podle momentu, kdy na záznamu bylo na moment jeho ucho, bylo poznat, že nosí brýle. Snažil se natáčet tak, aby mu nebylo vidět do obličeje. A povedlo se mu to. Jenže ten idiot, který je možná chytrý na to, že postaví bombu, tak je úplně blbý jako zločinec.
„Tady,“ ukázal jsem prstem do projekce. „Má přístupovou kartu na krku.“
Soren
Poznámka do virtuálního deníčku.
David je pěkně ješitný.
Nevěděl jsem, jestli ho krotit, smát se, brečet, vztekat se nebo panikařit, když začal vyvádět, protože trezor byl samozřejmě prázdný.
No, jedno pozitivum to mělo.
Automaticky jsem Davida vyškrtl ze seznamu podezřelých, protože na tohle se nemohl připravit ani on. I když mi ukázal záznamy, i když s tou svou chytrou věcičkou zjistil, kdy byl trezor naposledy otevřen, klidně to mohl všechno narafičit. Chytrý byl na to dost.
Nechat se zavřít, aby měl alibi, někoho sem poslat, přivést mě sem, aby se ukázal v dobrém světle, a pak to hodit na svého komplice, a sám by byl z obliga.
Dovedl bych si představit, že něco takového by klidně mohl provést.
Jenže…
Jak jsem pochopil, David chtěl být ve všem nejlepší, byl samotář, všechno si raději udělal sám, s nikým se nedělil, a rozhodně nikoho neposlouchal.
Kromě toho, kdyby s ním byl někdo v týmu, tak ho z něj brzo asi trefí šlak.
Nechal jsem ho, ať se vzteká, jen v jednu chvíli vykoukl na chodbu. Naštěstí stěny laboratoře byly zvukotěsné, stejně jako dveře, takže nejspíš ven nic neproniklo.
A na chodbě stejně nebyla ani noha.
„Ukaž," odstrčil jsem Davida kousek tentokrát já a zadíval se na obrazovku.
Ten muž mi byl povědomý. Ale…
„S tímhle jménem nikdo mezi těmi deseti nebyl," zamračil jsem se. „Sice samozřejmě neznám všechny své zaměstnance, ale těch deset jen tak nezapomenu, za to, co udělali."
David
„Takže těch deset, nebylo deset, ale bylo jich víc. Nebo někdo z těch deseti se spolčil s někým, kdo u tebe ještě pracuje. A to by ses divil, co všechno, pod vidinou tolika prachů, je člověk ochotný podstoupit. Ale je fakt úplně blbej,“ zabručel jsem a znovu začal ťukat do klávesnice.
Byl jsem děsně rozčílený, že mě někdo takhle vyšplouchnul, a ani mi nedošlo, že se vlastně hrabu v tajných záznamech Sorenovy společnosti.
A záznamy veřejně přístupné nejsou, a už vůbec ne seznam zaměstnanců. A já si to vyjel komplet i s jejich platy. Teda, konkrétně toho jednoho.
„Oscar Robinson, rozhodně bych se na něho zaměřil. Určitě bych ho nechal sledovat. Podle mě je tak blbej, že by tohle sám nedokázal spunktovat. Napojím se na něho a zjistím, kde se pohybuje, co dělá, jakou má velikost nohy, co snídal, obědval i večeřel, kdy se naposledy vykadil. Tenhle chlap mě fakt pěkně nasral,“ brblal jsem si pod nosem a požádal Unuse, aby si o něm hned stáhnul záznam.
„Můžeš jít spát, Unusi,“ nakonec jsem vstal z křesla. „Vlastně ne, máš ještě rozdělanou práci doma. Slibuji, že jak to půjde, udělám ti pořádnou koupel, budeš jak nový. Slibuji.“
Možná jsem magor, možná si to o mě myslí spousta lidí, ale pravda je, že můj počítač mě nikdy nezradil a já si toho cenil.
„Tak jo, jdeme nakoupit chipsy. Pak cesta domů, pak sex, a pak práce… Uvaří Tobias i dneska, nebo mám zase udělat ty bifteky?“ o trochu vyklidněný jsem se otočil na Sorena, a když nic nenamítal, tak jsem zamířil na chodbu.
U dveří jsem se otočil na patě, zaběhl rychle ještě zamknout a zavřít trezor, a pak už konečně spokojeně šel ven.
„Někdy bych se tu rád porozhlédl, vypadá to tu moc dobře,“ pokýval jsem hlavou, když jsme vyšli z hlavní budovy a zamířili k autu.
Ale budu rád, když budeme odsud pryč. Začínalo se to tu pomalu zaplňovat lidmi, a já se už nechtěl zdržovat. Netušil jsem, jestli někdo není s těma zmetkama a náhodou o mě něco neví…
„Tak jdeme na ty chipsy?“ otočil jsem se na Sorena, když jsme se konečně dostali na jeho parkovací místo.