Soren
Domů jsme se ten den s Tobiasem dostali až někdy kolem půlnoci, ale nebyl jsem tak utahaný jako jiné dny, a navíc jsem byl o něco klidnější než ráno.
Momentálně mě trápily jen dvě věci.
To vloupání, které uvízlo na mrtvém bodě, a hlavně ta poslední výhružná zpráva, o které jsem Tobiasovi zatím nic neřekl.
Rozhodl jsem se, že ještě chvíli počkám a uvidím.
Druhý den mě čekaly další schůzky, jedna charitativní akce a večeře s ředitelem cestovního ruchu, v pátek další schůze představenstva, odsouhlasení nových návrhů a jedna společenská akce.
Nic moc, ale víkend budu mít volný, takže to nějak přetrpím.
Většinou jsem totiž pracoval i o víkendu, neměl jsem rozlišené, kdy budu mít volno, bral jsem si ho tak, abych to nějak vyvážil z prací, protože jsem si potřeboval taky odpočinout.
A nejvíc mě vždy unavily právě velké společenské akce, a teď jsem měl hned dvě za sebou.
Jen jsem doufal, že nenastanou žádné komplikace. Ne, že bych je neuměl řešit a nebyl na ně zvyklý, ale vždy to byla starost na víc. A nebyly komplikace jako komplikace.
Středa naštěstí proběhla v poklidu i mezi mnou a Tobiasem se to vrátilo do normálu, jako by se nic nestalo, a i to jsem na něm měl rád, že nikdy zbytečně nic nerozmazával a prostě šel dál.
Ve čtvrtek jsem si vzpomněl na Dereka a na to, co asi dělá. Ani nevím, proč mi přišel na mysl, ale když jsem v noci stát pod sprchou, najednou se mi vybavila jeho tvář, drzý úsměv i pichlavé slova.
Kdo ví, kde je mu teď konec. Doufal jsem ale, že našel to, co hledal. A taky jsem doufal, že brzo najde někoho, kdo ho pěkně zkrotí a dá mu za vyučenou.
Při téhle představě jsem se uchechtl a raději vyšel ze sprchy, abych se zbytečně nerozptyloval. Druhý den jsem měl schůzi naplánovanou až na jedenáctou odpolední, takže jsem si mohl trochu pospat.
Jenže, očividně mě někdo opravdu nenávidí, aniž bych věděl proč.
Sotva jsem zalehl, pípla mi zpráva a já ji opět automaticky otevřel.
A pak jsem jen nevěřícně hleděl na video popravy nějakého mladého muže.
Nikdy jsem neměl strach. Ten se nějak u nás v rodině zapomněl podědit.
Ani když jsem viděl, co dělají tomu klukovi a slibovali, že to samé čeká i mě, neměl jsem strach. Cítil jsem jen vztek, frustraci a lítost nad tím, že kvůli mně přišel o život někdo, kdo mě nejspíš ani nezná, a neví proč musel umřít.
Jenže tohle jsem si už nemohl nechat pro sebe.
Tentokrát však Tobias neřekl ani slovo, když jsem mu video pustil a řekl mu o té předchozí zprávě. Jen se na mě zadíval takovým pohledem, po kterém jsem se cítil malinký jako nikdy.
Nemusel to říkat. Pochopil jsem.
Ten kluk možná mohl žít, kdybych s tím šel za Landonem, nebo s tím něco začal dělat.
„Napíšu Landonovi a zítra se za ním stavíme na stanici, ano?" povzdechl jsem si nakonec, zatímco si Tobias sedl k počítači a začal pracovat na obou zprávách a na videu.
Napsal jsem ještě Camelii, aby zrušila na zítřek všechno, co jsem měl v plánu, a zasedání rady přesunula někdy na příští týden.
David
Kriminalita v dnešní době není vysoká tak, jako kdysi. Ale je. A tak, když někoho dopadnou, jsou z toho všichni na koni, a dotyčný, i když nemusí být vinen se z vězení dostává jen horkotěžko.
Slyšel jsem, že kdysi platilo v bývalé USA pravidlo třikrát a dost. Ale teď, jako by se na to zapomnělo.
I menší prohřešky jsou trestány velmi tvrdě, a to nemluvím o tom, že mě obvinili z loupežného přepadení.
Ne, že bych zbraň nikdy nedržel v ruce. Vlastně držel, ale jen na cvičné střelnici a pod odhledem. Jedinou zbraň, kterou by u mě našli, by byl kuchyňský nůž, v šuplíku v mém bývalém bytě.
Seděl jsem ve výslechové místnosti a nechápal jsem, co po mně vlastně chtějí. Všechno jsem zapřel, nic jsem neprovedl. A už vůbec ne to, že bych šel krást do obchodu se šperky. Jako, na co by mi to bylo?
Ale… záznamy z kamer mluvily jasně.
Snažil jsem se jim vysvětlit, že je to fake. A klidně, když mě k tomu pustí, jim najdu toho, kdo celý ten podvrh i se záznamy spunktoval. Ale nepustili mě k tomu. A navíc… Už jen to, že někdo jako já se ubytoval v milionářské čtvrti, hrálo proti mně. A ten obchod byl nedaleko.
Jo, mohl jsem jim říct, že jsem v tu dobu byl v jistém domě, v jisté koupelně a měl ve své puse péro jistého byznysového magnáta. Ale jen by se mi vysmáli a já bych přivedl Sorena do nepříjemných problémů. A to jsem nechtěl. Byl jsem možná drzý, někdo by řekl, že zmetek, ale tohle…
Neměl jsem prostě jak prokázat své alibi, zvlášť, když mi vyhořel byt, a dva dny o mě nikdo nevěděl. Nikde jsem se nehlásil, nikde neregistroval a ani neubytoval.
Až teprve včera, což bylo už po loupeži, a navíc jsem měl v batohu docela dost peněz. Jak jsem k nim přišel?
Asi jsem si je vytiskl, vy idioti.
Můj výslech trval s přestávkami prakticky do večera. Chtěli po mně, ať jim zapnu identifikační náramek, ale řekl jsem jim, že je rozbitý. A hned jsem jim to i předvedl. Na můj příkaz: „Zapnout identifikaci,“ náramek jen bliknul, na vteřinu se objevil obraz, který se vzápětí rozblikal a zhasnul. Jo, chtěl jsem ho dát opravit, ale už jsem to nestihl.
Byl jsem rád, když mě pak odvedli do cely. Mohl jsem si oddechnout, i když jsem věděl, že mají všechny mé věci. Byl jsem v klidu, protože se do počítače ani do náramku nikdo nedostane. A může na to vzít třeba kladivo. Kód 10 pracoval vždy spolehlivě.
Jenže už tak moc klidný jsem nebyl ve chvíli, kdy druhý den přišli a odvedli mě znovu k výslechu.
Ještě chvíli to na mě zkoušeli, ale pak padl verdikt.
Na základě důkazů budu odvezen do vězení s nevyšší ostrahou v zemi, kde si počkám na soud. A kdo ví, kdy bude, protože soudce je teď hodně vytížený.
Jsem snad nějaký vrah, nebo co?
Nejsem vrah. Jsem obyčejný člověk, který je teď absolutně v prdeli. A něco mi na tom začínalo pořádně smrdět.
Snad poprvé jsem se začal bát. I ten můj rádoby právník je úplně na hovno. Z té basy se nedostanu dřív, jak za pár let, a kdo ví jestli…
Soren
Tobias mě skoro nenechal ani vyspat, a sotva začalo svítat, už mě hnal z postele, abysme mohli za Landonem hned odjet. On nejspíš nespal celou noc a snažil se přijít na to, kdo poslal to video, ale podle toho, jak se tvářil, tak zase neuspěl.
Cesta na stanici proběhla mlčky. Bylo to asi půl hodinky průměrnou rychlostí, protože v tuhle dobu nebyla nikde skoro ani noha a vzdušný prostor byl prázdný, stejně jako silnice.
Na stanici byl poměrně klid, hned na recepci si nás vyzvedl Landon, a ani on nevypadal na to, že by se nějak zvlášť dobře vyspal. Byl šéfem policejního oddělení, ale do terénu se už pěkně dlouho nedostal.
Jednak nebyla tak vysoká kriminalita jako kdysi, navíc měl pod sebou několik tisíc lidí, takže pořád musel řešit nějaké papírování nebo akce.
Byl asi o pět let starší než já, dalo se s ním vyjít, ale občas býval trochu panovačný, a hlavně se s ním člověk nedohádal. On měl prostě pravdu, a i když ji neměl, tak ji stejně měl a hotovo.
Naštěstí jsem byl jeden z mála, ke komu si nic nedovolil, hlavně i proto, že policejní vybavení šlo z větší části z mé firmy, stejně jako podpora a peníze.
Každopádně, kdykoliv jsem potřeboval z něčím pomoct, všechno ostatní šlo stranou, stejně jako teď.
Asi po hodince povídání si v podstatě o ničem, kávě a snídani, kdy už začal být Tobias netrpělivý, jsme konečně přešli k věci.
„Nemusím ti říkat, že něco takového jsi měl nahlásit hned. Je ti jasné, že pokud se to dostane na veřejnost, obrátí se to i proti mně, protože lidé hned začnou s tím, že my jsme ti, co nic nedělali," zamračil se Landon, když mu Tobias přeposlal všechny zprávy a vylíčil mu zbytek podrobností.
„Hele. Není to poprvé, co mi někdo vyhrožuje. Nebo mé rodině. A pokud vím, otec nikdy na policii nebyl, i když mu chodily balíčky s dost nechutným obsahem. A přežil. Nakonec ho skolila nemoc, ale něco takového, jako výhružky, ho nepoložilo. Navíc to nechci rozmazávat. Jen, je mi líto toho kluka," mlaskl jsem naštvaně a založil si ruce na hrudi.
„Já to chápu, ale tohle není sranda. Hlavně se rodiče toho mrtvého nesmí dozvědět, že nejspíš umřel kvůli tobě, je to jasné? Hlavně, ať tě ani nenapadne, posílat jim nějaké dary nebo mu jít na pohřeb a omlouvat se," mračil se dál Landon.
Tobias mu přikyvoval jako osel, a já měl v tu chvíli pocit, že se snad proti mně spikli nebo co.
„Podívám se na to osobně. Samozřejmě jako první se podívám na toho kluka. Možná by nás mohl dovést blíž k pachatelům, i když už nic neřekne. Jakmile budu něco vědět, ozvu se."
Souhlasil nakonec Landon a já si oddechl.
Další asi tři hodiny spíš spolu s Tobiasem probírali, kdo by měl zájem na mé smrti, ale když se shodli na to, že důvodů může být nespočet, tudíž by na mě mohla mít pifku klidně půl města, raději to zabalili. Landon nás pozval ještě na oběd do zdejší jídelny, která si nic nezadala se špičkovou restaurací. Tolik k mým výdajům.
Bylo něco málo po poledni, kdy jsem se rozhodl s Tobiasem vrátit a zauvažoval, že napíšu Camelii, ať přece jen radu svolá, abych to nemusel odkládat.
„…věřil bys tomu? Stejně bude zapírat, i když u něj našli spoustu prachů, hned po té loupeži, a ještě se ten idiot ubytoval v luxusním hotelu, hned vedle. Nejspíš nečekal, že ho tam budeme hledat. Mám dojem, že se nám jen vysmívá. A slyšel jsi? Prý chtěl pustit k záznamům, že jsou zfalšované, a on to může dokázat. To určitě. Myslel jsem si, že idioti už vymřeli, ale tenhle Jorden je všechny strčí hravě do kapsy."
Normálně cizí hovory neposlouchám. Ale chodba nebyla zase tak široká, ti dva policisté šli naproti nám, ten, co mluvil, nebyl zrovna nejtišší a Tobias se akorát bavil s Landonem.
„Promiňte?" zastavil jsem ty dva, jen co nás minuli.
Napřed to teda vypadalo, že to s nimi šlehne, když mě poznali, a ještě uviděli Landona, než začali o překot zdravit a salutovat, až jsem se bál, že si vypíchnout oči.
„Chci se jen zeptat," přerušil jsem to jejich divadlo, "zmiňovali jste teď nějakého Jordena? Co provedl?"
Policista se na mě zmateně podíval, a pak na Landona, jako by nevěděl, jestli je to skutečné nebo nějaká hra.
„No, víte, pane," ošil se nakonec, když mu Landon dovolil promluvit, „předevčírem jsme zatkli Dereka Jordan, který v pondělí v noci se zbraní přepadl luxusní klenotnictví. Důkazy proti němu jsou jasné, včetně videozáznamu. Ale on všechno popírá. Prý to neudělal a záznamy jsou falešné. A prý nám to ukáže, když ho k tomu pustíme. Nemá žádný důkaz, že to neudělal. Spíš naopak. Spousta hotovosti a ubytování v luxusním hotelu, jsou další věci, co mluví proti němu. Odpoledne bude převezen do věznice a udělena výše trestu."
Toho kluka znám sotva dva dny a už z něj šedivím!
„Nic jiného neřekl? Myslím důvod, proč to neudělal on?" vyštěkl jsem na policistu, který je zavrtěl hlavou.
„Kde tu máte výslechové místnosti?" otočil jsem se na Landona, který nejspíš taky nechápal.
„Sorene…" povzdechl si Tobias, ale já ho umlčel mávnutím ruky.
A za tři minuty si to nakráčel do jedné z těch výslechových místností.
„Můžeš mi říct, jak ses do tohoto dostal? A proč jsi nic neřekl?" vyjel jsem hned po Derekovi a nevšímal si překvapených pohledů od policistů.
„Landone, já toho kluka znám, a věř mi, když říkám, že je nevinný. V pondělí byl totiž skoro celý den u mě a odcházel až v úterý ráno. Odpracovával si… ehm… zničený stromek na mé zahradě."
David
Snad poprvé jsem byl z toho všeho skleslý a litoval, že jsem opravdu na to letiště nešel. Teď už jsem mohl sedět doma u oběda, co uvařila máma, a mohl klábosit s tátou, jak jde život.
Ale ne, já jsem takový idiot, co se cpe tam, kde nemá.
„Už jsem vám asi milionkrát řekl, že vůbec nevím, o jaké šperky jde, a ani o který obchod. V životě jsem tam nebyl, a navíc… Kde ty šperky jsou?“
„Prodal jsi je! Máme je už jako důkazní materiál, a našly se-“
„Hendrixi!“ křikl jeden z těch detektivů, aby svého kolegu umlčel, a nervózně si potáhl rukáv na levé ruce.
„Můj obhájce je na hovno, vůbec se nesnaží. Chci nového!“ zadíval jsem se na jeho ruku a nevšímal si těch zlostných pohledů mého přiděleného advokáta.
Jo, otvíral jsem si pusu, ale byla ve mně malá dušička.
„Jestli si myslíš, že ti to nějak pomůže, tak máš smůlu, chlapečku. Pěkně pomažeš do věznice, ať už s advokátem nebo ne,“ opřel se detektiv o stůl oběma rukama, a já se na ně znovu zadíval.
„Měl byste si dát spravit košili, nebo rovnou koupit novou. Třepí se vám rukávy,“ ukázal jsem nevzrušeně na jeho levou ruku.
„Ty, jeden malý…“ zavrčel vztekle, když si rychle stahoval rukávy. „Ještě slovo, a garantuji ti, že-“
Co mi garantuje, jsem se už nedozvěděl. V tu samou chvíli vletěl dovnitř ten, koho bych nejméně čekal.
Paráda. Může se to ještě víc posrat? Nakonec mě i on obviní ze zničeného plotu, a že jsem ho sexuálně obtěžoval. Že se na to nevyseru!
Ale brada mi spadla málem až na zem, když jsem uslyšel, co říká.
„Jo, zahradník je vrah,“ uchechtl jsem se trochu hystericky.
Kapitánovo odkašlání mě však vrátilo zpátky na zem, a Sorenův výmluvný pohled taky.
„Proč jsem nic neřekl?“ chtěl jsem se postavit, ale detektiv mě docela drsně zarazil zpátky do židle.
„Protože mi nevěřili ani dobrý den. Protože jsem mohl říkat co chtěl, a oni si pořád mleli svoje. Kdybych řekl, že jsem byl u tebe, ještě by se mi vysmáli s tím, že jen chci využít tvého vlivu, nebo že ti chci uškodit, protože jsi veřejně známá osobnost. A taky… Nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Už tak jsi mi pomohl víc než dost, a já ti místo poděkování zničil živý plot.“
Už jsem se zase dostával do ráže, i kdybych měl raději mlčet. Ale nejspíš mi chybí pud sebezáchovy.
„Mimochodem,“ podíval jsem se na toho policejního hlavouna. „ještě jsem u Sorena nedodělal svoji práci. Nevím, jestli ten živý plot bude potřeba spravovat, když se z vězení nedostanu dřív, jak za x-let, a za něco, co jsem neudělal.“
Nejspíš mě za tohle zabijou. Ale budou se muset postavit do řady, protože Soren bude mít přednost.
„A to vám říkám od samého začátku, ale tihle,“ máchl jsem rukou k detektivům, „si pořád melou svoje, místo toho, aby si pořádně prověřili, co jsem jim říkal. Tak jakou bych pak mohl mít jistotu, že by šli za tebou, aby si ověřili, že jsem u tebe byl až do úterního rána?“
Soren
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a promnul si kořen nosu.
Derek očividně opravdu neví, kdy zavřít tu svoji pusu, a tady mu ji nemůžu zacpat něčím jiným.
Ale potěšilo mě, když řekl, že mi nechtěl přidělávat starosti.
Komu je však přidělal, byl Landon, protože ten musel krotit svoje chlapy, kteří se očividně chystali, že Dereka vykuchají za živa.
A zatímco je uklidňoval, přešel jsem k Derekovi a nenápadně se nad ním sklonil.
„Já už vím, že ta tvoje pusa umí i něco jiného než provokovat. Ale jestli aspoň na chvilku nesklapneš, zacpu ti ještě něco jiného tak, že si týden nesedneš. Nevím, o co tu jde, a pořádně ani, kdo vlastně jsi.
Ale nedovolím, abys pykal za něco, cos neudělal."
Hmm… Myslím, že Tobias zabije mě, až se odsud dostaneme.
„Landone," přerušil jsem výlevy stěžujících se policistů, „myslím, že asi nebude dál, co řešit. Nebo snad tady pánům moje slovo nestačí?"
„No, pane Tannere, ale víte… kamerové záznamy…"
„A ty snad nejdou zfalšovat nebo co? Žijeme ve středověku?" zamračil jsem se a začínal ztrácet trpělivost.
„Taky měl u sebe spoustu peněz," přidal se druhý policista.
„A to jsem mu měl zaplatit příbory, nebo co?" vyštěkl jsem po něm.
„Kupci tvrdí, že to byl on, kdo jim prodal-"
„A už toho mám dost!" vybuchl jsem a dlaní praštil do stolu.
„Pokud si to neuvědomujete, můžu vás klidně zažalovat za falešné obvinění! Raději dělejte pořádně svou práci a neotravujte slušné lidi! Říkal jsem, že pan Jorden byl v době údajné loupeže se mnou! Chcete snad mé kamerové záznamy?! Chcete mě vyslýchat?! Chcete mě zatknout?! Nebo obvinit snad z toho, že jsem jeho spolupachatel?!"
„Sorene, prosím," dotkl se mého ramene Tobias.
„Co? Já se snažím být v klidu, ale nesnáším lidskou blbost! A od někoho, jako jste vy, bych čekal větší profesionalitu! Landone, tady jsme skončili. Pan Jorden odchází se mnou, pokud mě teda tady ti dva nechtějí taky zatknout. Jo, a vrátíte mu všechny věci. Nebo máte něco proti?!"
„Za tohle nedorozumnění se samozřejmě velice omlouvám a můžu tě ujistit, že příslušní policisté budou patřičně potrestáni. Pan Jorden je propuštěn a všechny obvinění proti němu jsou od tohoto okamžiku stáhnuta," promluvil Landon smířlivě, i když očima ty dva zabíjel na milion způsobů.
„Jsem rád, že jsme se domluvili," řekl jsem už o něco klidněji, přesto pořád přísně, a přešel k Derekovi, kterého jsem zvedl ze židle na nohy a postrčil ho před sebe.
David
Těkal jsem očima z jednoho na druhého, občas jsem mrknul na to, jak je to s těmi detektivy. Můj advokát se jen stáhnul do kouta, v ruce svíral složky a celou dobu mlčel.
„Rád bych měl všechny záznamy, které se mého případu týkají, včetně těch záznamů z kamer. Jako obviněný, i když právě propuštěný, na to mám právo. Pošlete to do mé schránky, jak budu mít opravený náramek, hned vám potvrdím převzetí,“ ještě jsem se důležitě podíval na detektivy. „Kdyby vás náhodou napadlo mě z toho znovu obvinit, budu se hájit sám, a proto si potřebuji pořádně prostudovat spis a všechny důkazy.“
Jo, věděl jsem, že odmítnout nemůžou. Teda, mohli by, ale nejspíš si to netroufnou udělat teď, když je tady jejich šéf, a navíc se Sorenem.
Už jsem neposlouchal jejich kecy a nechal se vystrkat z výslechové místnosti.
Zastavili jsme se u recepce, kde jsem si vyzvedl své věci. Všechno jsem jim tam vysypal na pult, zkontroloval, přepočítal peníze a pak jsem se jen ušklíbl.
Poznal jsem, že se mi snažili dostat do počítače a do údajů v náramku. Ale měli smolík… Trvalo by jim tak rok, dva, než by to někdo z nich dokázal.
O něco jsem si oddechl ve chvíli, kdy jsme nastoupili do toho luxusního vznášedla. Soren ještě venku cosi probíral s tím policajtem, a jeho řidič, nebo co to bylo, mě celou dobu probodával vražedným pohledem. A pak i po cestě k Sorenovi.
A když jsme se dostali dovnitř a zavřely se za námi dveře, konečně jsem si oddechl pořádně.
Dosedl jsem ztěžka na sedačku a odevzdaně se podíval na Sorena.
„Myslel jsem, že se z tama už nedostanu. Opravdu jsem ti nechtěl přidělávat problémy. Ale… Děkuji za pomoc. Vážně moc děkuji,“ ozval jsem se odevzdaně, a promnul si roztřesené ruce, jak ro na mě padlo.
„Dal bych si panáka,“ povzdechl jsem si. „A postel. Nenechali mě ani pořádně vyspat. A koupel. Od včerejšího poledne, když mě zabásli, jsem neviděl vodu, kromě té na pití. A v tom se vážně nedá moc umýt. Ty kelímky jsou strašně malé. Jo, já… já… no… Opravdu děkuji, Sorene. A víš… no… mé pravé jméno je David Johnson. Ať mi pořád neříkáš Dereku. Popravdě se mi to jméno moc nelíbí, ale právě proto jsem si ho vybral, protože se mi dobře pamatuje.“
Soren
Ten kluk si vážně nedá pokoj. Ten bude držkovat i na smrtelné posteli a možná ještě v rakvi.
Jen jsem nenápadně protočil očima, když si Derek ještě rýpnul do policistů, a oddechl jsem si ve chvíli, kdy jsme seděli ve vznášedle.
Věděl jsem, že mě ještě doma čeká pořádné kázání, ale to přežiju.
Cesta probíhala mlčky, až teprve, když za námi zapadly dveře od bytu, tak si Derek oddechl, a pak se rozmluvil.
„No, popravdě, nečekal jsem, že tě tam uvidím. Jak jsem ti říkal už ve výslechové místnosti, nevím, co tajíš. Nevím, kdo skutečně jsi. Ale to neznamená, že dovolím, abys pykal za něco, co jsi neudělal, zvlášť, když vím, že jsi to opravdu neudělal. Omlouvat se nemusíš. Chápu, proč jsi nic neřekl. Nejspíš by ti dva pitomci nevěřili, ani kdybys jim pod nos strčil důkaz. Panáka, sprchu i postel dostaneš. A rád ti budu říkat Davide," pousmál jsem se a rovnou přešel k baru, odkud jsem vytáhl flašku toho nejlepšího pití.
„Ehmm…" odkašlal si důležitě Tobias, který mě vraždil pohledem s rukama založenýma na hrudi.
„Tohle je Tobias. Můj občasný spolubydlící, bodyguard, kuchař a sekretářka v jednom, a taky bratr Aryana. Pokud mě ráno najdeš v kaluži krve, tak je to jeho vina a raději uteč," pronesl jsem suše a nalil tři panáky.
Jeden jsem podal Davidovi a ten svůj do sebe hned hodil.
Tobias se toho svého ani nedotkl.
„Něco si ujasněme. Soren se jednoho dne rozhodne, že si zajde zaběhat. Narazí na tebe, jak utíkáš před někým, kdo po tobě střílí. Náhoda? V tomhle případě nejspíš ano. Soren se zachová naprosto idiotsky a vezme si tě domů, aniž by přemýšlel nad následky. Ty samozřejmě, samou vděčností, potom, co tě ošetří, zdrhneš. Pořád náhoda? Nemyslím. O dva dny později se najednou vyloupneš u dveří jakoby nic, nasáčkuješ se dovnitř s tím, že potřebuješ někde přespat, a vybereš si člověka, kterého znáš možná tak hodinu ze dne, kdy tě zachránil. Opět náhoda? Leda hovno. Zůstaneš tady, uvaříš, nechci raději slyšet, co všechno spolu uděláte, a ráno zase zmizíš. Náhod je pořád míň a míň. Nezdá se ti? A pak… Náhoda jako blázen! Druhý den potom, co odejdeš od Sorena, tě zatknou poldové, kvůli údajné loupeži."
„Tobiasi, buď tak laskavý a nevrč. David je sice drzý, až to bolí, ale-"
„Sorene! Aspoň na chvilku si přiznej, že tu něco smrdí! Dochází ti, že tě někdo chce skutečně zabít?! To, to chceš pořád přehlížet?! Nestačilo ti to video s klukem, kterého zabili kvůli tobě?!"
Lehce jsem s sebou škubnul a dlouze se na Tobiase zadíval.
„Dík, žes mi to připomněl," odpověděl jsem chladně. „Pojď. Pokoj pro hosty víš, kde je, ale ještě ti ukážu pár věcí, kdybys tu chtěl nějakou dobu zůstat."
Přešel jsem k Davidovi a pomohl mu na nohy.
„Sorene…"
„Tobiasi, vím, jak moc se staráš a jsem ti za to opravdu vděčný. Ale nemyslím si, že David má s těmi výhružkami něco společného. A jestli se pletu, a on mě ve spánku zabije, tak se ti hluboce omluvím," po těch slovech jsem přešel ke dveřím a kývl na Davida.
David
Vzal jsem si od Sorena panáka a hned ho do sebe hodil. Okamžitě jsem se zkroutil do klubíčka, jak mě to sežehlo a zkroutilo všechny vnitřnosti v těle. Nejspíš nebyl dobrý nápad dát si chlast na prázdný žaludek…
Ale nad tím jsem dlouho nepřemýšlel, protože se do mě pustil ten Tobias.
Zvedl jsem k němu hlavu a mračil se čím dál víc…
A když mě Soren vytáhl na nohy a chtěl jít do pokoje pro hosty, ještě jsem se na toho Tobiase otočil.
„To, že jsem do Sorena vrazil, opravdu byla náhoda. To, že jsem utekl, a pak se tu objevil po dvou dnech náhoda nebyla. Nechtěl jsem se tu zbytečně zdržovat, nevěděl jsem, o koho jde, a navíc jsem měl nějakou práci. Přišel jsem mu pak ale poděkovat, donesl jsem mu nové triko, a chtěl jsem někde přespat. Ano, přiznávám, chtěl jsem využít toho, že tenhle člověk byl ke mně hodný a pomohl mi, i když mě neznal. A co jsme tu dělali? Kromě toho, že jsem nejspíš nasral tvýho bráchu, tak jsem ho Sorenovi vykouřil, a on udělal to samé mě. A umí kouřit zatraceně dobře. To, že mě zabásli, to, že jste tam přišli vy a našli mě tam… Můžeš být víc blbý, a ještě jednou mi říct, že to nebyla náhoda? A co to asi tak mělo být? Já vás na policajty neposlal. Nebo jste dostali od někoho příkaz, že tam máte jít právě v době, kdy jsem tam byl? Kdybyste tam přišli o dvě hodiny později, už byste mě tam nenašli, protože bych už hnil někde ve vězení. Takže si svoje kázání strč někam a neříkej mi, co je a co není náhoda. Někdo Sorenovi vyhrožuje? A ještě jste nepřišli na to, kdo to je? Hm, jaká NÁHODA! Já to zjistil během jednoho dne. A pokud budeš chtít vědět podrobnosti o těch výhružkách, zastav se, až se vyspím. Jsem úplně grogy,“ dodal jsem s velkým zívnutím.
Pak už jsem raději zavřel pusu. Už tak jsem si dovolil až moc, a nedivil bych se, kdyby mě po tomhle výstupu Soren odvezl zpátky na policajty.
Ale nakonec jsme došli do pokoje pro hosty, kde jsem si odložil batoh na křeslo, a pak se otočil k Sorenovi.
„Nejspíš jsem tvého bodyguarda pěkně nasral. Omlouvám se. Už několikrát jsi mi pomohl, a já ti jen přidělávám další a další problémy. Děkuji, opravdu,“ přistoupil jsem k němu a lehce ho políbil na rty.
Nebylo v tom nic víc než děkovný polibek.
„Ale… víš…“ najednou jsem se z těch všech nervů roztřásl ještě víc. „Ten panák asi… nepomohl… Musím si… lehnout…“
Byl jsem opravdu úplně vyčerpaný z toho, co všechno se za poslední týden událo.
Soren
Mám takový dojem, že ne David, ale Tobias mě zabije.
Snažil se na Tobiase nedívat a netvářit se moc pyšně, když David řekl, že skvěle kouřím.
Pravda byla, že na policii jsme na sebe narazili náhodou.
Vlastně, jen díky tomu, že jsme zůstali tak dlouho a Landon nás pozval na oběd, jsme narazili na ty dva policisty na chodbě, kteří se o Davidovi bavili.
Jinak by mu za chvíli byl, kdo ví kde, konec.
Raději jsem z obyváku vypakoval rychle sebe i Davida, aby nás Tobias nakonec nezabil oba.
Objal jsem Davida kolem pasu a přitiskl si ho na sebe, když se mi nejspíš únavou málem skácel v pokoji na zem.
„Popravdě, koho jsi za poslední dobu nenasral?" ušklíbl jsem se a dotlačil ho k posteli.
Položil jsem ho na ni a začal ho vyslékat.
„Pravda je, že Tobias se mě snaží ochránit a já mu to občas neulehčuju, zvláště teď, když mi někdo neustále vyhrožuje smrtí. A pokud jsem to pochopil dobře, tak ty jsi zjistil kdo. Sice nevím jak, ale to si poslechnu, až se pořádně vyspíš. A nemusíš se bát, Tobiase to taky brzo přejde."
Nemohl jsem mu to mít za zlé. Pravda byla, že jsem se od začátku nechoval zrovna adekvátně a tohle je výsledek.
Když se mi podařilo s Davidovou pomocí ho vysléct do spoďárů, ukázal jsem mu, kde je náhradní oblečení, ze kterého si může vybrat, a rovnou vytáhl triko, které jsem mu přetáhl přes hlavu.
„Vím, že jsme nezačali nejlíp, a jsem podle tebe strašný suchar a nudný chlap. Já mám taky chuť ti nasekat na zadek, za tu tvoji nevymáchanou pusu, ale myslím si, že v jádru nejsi špatný kluk. Jsi prostě svůj, i když občas bys mohl malinko ubrat. No, ale nejsem tu od toho, abych ti dával kázání. Kdybys něco potřeboval, víš, kde, co je, včetně mé ložnice," pousmál jsem se, a pak se sklonil a věnoval Davidovi polibek, aniž bych nad tím nějak přemýšlel.
David
Byl jsem rád, že mě Soren drží, protože bych nejspíš odpadl někde uprostřed cesty k posteli.
Byl jsem vážně tak vyčerpaný, že jsem měl nohy jak z gumy, a ten panák alkoholu taky udělal své. Z posledních sil jsem se snažil Sorenovi pomoct, když mě svlíkal. Jindy bych si už dělal nároky, měl pusu plnou průpovídek, ale teď jsem byl schopný akorát tak zívat a snažit se uklidnit, abych se přestal třást. Jo, nervy s lidským tělem dokážou udělat divy, a zvlášť v případě, kdy vyhlásí bojkot. To pak jeden už nezmůže nic.
„Asi jsem… nasral celé… tohle měs…to… včetně… synd…“
Nevím, jestli jsem to dořekl. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že bych neměl, ale můj mozek vyhlásil stop stav a dělal si co chtěl. A právě teď mi poručil zavřít oči a usnout.
A spal jsem opravdu hodně tvrdě.
Naposledy jsem byl tak mimo, když jsem dělal zkoušky na vysoké a chtěl jsem být nejlepší. Jako, já byl nejlepší, ale pořád se mi zdálo, že nevím dost. A tak jsem šprtal a šprtal, až jsem nakonec na zkoušky přišel pozdě, protože jsem odpadnul na hromadu učebnic a probral se až druhý den dopoledne. A v tu chvíli jsem se zařekl, že mi to za to nestojí a ze školy jsem odešel…
Nesnáším vypjaté situace. A proto, že je nesnáším, a jsem zvyklý dělat vždycky všechno sám, protože to umím nejlépe a ostatní by mě jen zdržovali, tak se v těch situacích chovám způsobem mě vlastním.
Moji nezavřenou pusu zná snad polovina Richmondu. Jo, nejlepší obrana je útok…
Když jsem otevřel oči, hned jsem se posadil a měl jsem pocit, že jsem spal snad dva dny.
Tenhle stav, kdy mé tělo vyhlásí bojkot, mě umrtví na pár hodin, a pak jsem zase ready a můžu jet na plný plyn.
I teď jsem se cítil dostatečně odpočinutý, i když jsem cítil, že by to trochu spánku ještě chtělo. Ale můj žaludek říkal něco jiného.
Nedovolím ti spát, dokud mě nenaplníš něčím dobrým.
A tak jsem se vysoukal z postele, zalezl do koupelny, abych ze sebe udělal člověka, a po chvíli jsem vycházel v čistém Sorenově triku a ve spodkách, s ručníkem na hlavě.
Zaposlouchal jsem se, a když jsem ze spodu zaslechl nějaké zvuky, rozhodl jsem se jít dolů.
Zahrabal jsem ještě v batohu, nasadil si náramek, a jak na něm, tak i na počítači jsem zadal hlasový povel Kód 01 a zadal dvacetimístné číselné heslo. Trvalo asi deset vteřin, než se všechno rozjelo, jak mělo, a já pak už spokojený vyšel z ložnice a zamířil za nimi dolů.
Když jsem je našel v obýváku, došel jsem k nim a položil svůj mini počítač na stůl.
„Tady,“ zapnul jsem si virtuální klávesnici i obrazovku, která se hned rozsvítila.
Zadal jsem příkazy, a pak jen ukázal na obrazovku.
„Po té naší skvělé kuřbě jsem si všiml toho vzkazu, který ti přišel. No, a docela mě štvalo, že to zkazilo atmosféru. Jo, a tak jsem si řekl, že ti pomůžu aspoň jako poděkování za tvoji pomoc. Chtěl jsem ti to poslat, ale už jsem se k tomu nedostal, protože mě zabásli. Někdo na policejní stanici se mi tam chtěl dostat, což je protizákonné. Ale měl smůlu. Musel by být chytřejší než já. No, a tak to tu máš aspoň teď. A jestli neva, něco bych snědl, dáte si zase to maso, co jsem dělal, nebo mám uvařit polívku z pytlíku?“ podíval jsem se na Tobiase a pak na Sorena.
„Jo, maso by bylo fajn…“ dodal jsem ještě s úsměvem.
Soren
Myslím, že David ani nezaregistroval, že jsem ho políbil, a byl tuhý.
Čekal jsem, že bude spát tak do rána, tak jsem mírně zatemnil okna a vrátil se dolů za Tobiasem.
A i když se snažil tvářit pořád přísně, nakonec mu to nedalo.
Ještě jsem to samozřejmě schytal, že s takovým malým drzounem pod jednou střechou nebude, a mám si ho srovnat dřív, než to udělá on, ale kromě neustálého brčení, už neřekl jinak ani slovo, a já věděl, že to bude v pohodě.
Spojil jsem se s Camelii, abych vyzjistil, co a jak rada, a domluvil si náhradní termín. Rovnou jsem se spojil se šéfem ochranky a ostatními přes videohovor, ohledně toho nezákonného vniknutí, ale opět bez výsledku.
No…
Možná bych mohl požádat Davida? Zdá se, že se v tom vyzná.
Začal jsem nad tím vážně uvažovat, ale nakonec jsem zase skončil s Tobiasem o útocích na mou osobu. Ale daleko jsme se nedostali, protože se najednou objevil David a svým vybraným způsobem řekl, že ví, kdo stojí za útoky, a ještě si požádal o jídlo.
„Jsi vážně číslo," povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„A neboj. Tobias uvaří. A zatímco bude vařit, my dva si promluvíme," stáhl jsem Davida vedle sebe na gauč, zatímco si Tobias nahrál data od Davida do svého i mého systému, než odešel do kuchyně.
Já si projížděl to, co zjistil, a docela šokovaně hleděl na jméno toho, co mi měl údajně posílat ty výhružné zprávy.
„No, že mě to nenapadlo hned," zabručel jsem- „Je to jeden z těch, co jsem je vyhodil kvůli tomu, že chtěli udělat něco, co já jsem nechtěl. Vím, že je Tobias proklepával jako první, ale nejspíš ho někdo kryl a kryje. Ale i tak mě to překvapuje. Pamatuju si ho. Byl to takový tichošlápek, a připadalo mi, že toho upřímně lituje."
Vážně jsem to nechápal. Ale Tobias už si poradí.
„Děkuju. Opravdu. Asi by chvilku trvalo, než by na to Tobias přišel, a to bych mohl být už pod kytkami. A víš co?" nenápadně jsem mrknul ke kuchyni, "chtěl bych tě o něco požádat. Je to trochu ošemetná záležitost, ale očividně to s daty umíš velmi dobře. Před pár dny se někdo vloupal do jedné z mých laboratoří. Jo, je to ostuda, zvláště, když se celý komplex pokládá za nedobytnou pevnost. Nevím, co si ten dotyčný myslel, ale bylo to nezodpovědné a dětinské, protože tím ohrozil spoustu věcí, včetně celé ekonomiky, protože kdyby se to dostalo na veřejnost, že si do mých laboratoří může kdokoliv vejít, lidé by začali být opatrní. No, jde o to, že se v podstatě neztratilo nic důležitého. Proto to nechápu. Jen pár věcí, které možná na černém trhu mají nějakou cenu, ale vyloupení nějakého klenotnictví by zloděje vyšlo mnohem lépe. Na jednu stranu, dotyčného nebo dotyčné obdivuju, protože po sobě nezanechal ani stopu, na stranu druhou jsem pěkně naštvaný, a hlavně chci vědět, co ho k tomu vedlo. Jestli to byla jen hra, osobní zášť vůči mně, nebo nějaká sázka, co já vím. Každopádně, nikomu se nepodařilo nic najít. Abys pochopil, o ty tři ukradené věci mi nejde. Ale jde mi o princip. Chci prostě vědět, kdo a proč to udělal. Chci se ho na to osobně zeptat, a pak se rozhodnu, co s ním nebo s nimi udělám dál. Pomohl bys mi s tím?"
David
Posadil jsem se vedle Sorena a pozorně sledoval Tobiase, jak si stahuje ode mě informace.
I když jsem to dovolil, přesto jsem byl opatrný, a při jakémkoliv náznaku napadnout mé soubory, bych okamžitě zakročil.
Tobias šel potom dělat jídlo, a já nestačil zírat na to, co na mě Soren vybalil.
No, tak teď jsem úplně v prdeli.
Těžké dilema.
Odmítnout jsem ho nechtěl. Ale… Kdybych mu pomohl, tak bych prakticky naháněl sám sebe.
A kdybych dělal, jako že mi to nejde, tak by zase utrpěla moje hrdost, protože jsem hodně chytrý a nedokázal bych ukázat svou neschopnost, i kdyby byla jen hraná.
Ale pak jsem si něco uvědomil. Říkal tři věci? Já jich ukradl pět.
Ty tři ještě mám, ty dvě už ne…
„Hned jsem tady,“ zvedl jsem se nakonec. „Pak ti dám odpověď.“
Vyběhl jsem nahoru do pokoje pro hosty, odhodil ručník, a znovu zahrabal v batohu. Vytáhl jsem z perfektně skryté kapsy malý klíček. Jak primitivní v dnešní době. Ale přesto… Každý pátrá po kartách a čipech, i detektory tohle hledají. Nepočítají s tím, že by dneska někdo mohl používat obyčejný klíč.
Chvilku jsem ho přetáčel v prstech, zvažoval všechna pro a proti, a nakonec se rozhodl.
Na moment jsem klíček odložil, abych se mohl obléct. Sbalil jsem si věci, vzal batoh a klíček, a sešel zpátky dolů za Sorenem.
„Viníka ti vypátrám během vteřiny. Vlastně ani nemusím. Stojí před tebou. Normálně bych ti to ani neřekl, protože to, co jsem sebral, ani nestojí za řeč. Jsou schované v jednom domě, v mém bývalém bytě. Konkrétně v koupelně, kde je za záchodem ve zdi ukrytý malinký trezor, který člověk nenajde, pokud neví, že tam má něco hledat. Ale kvůli tomu se na lidi nestřílí. Opravdu to nestálo ani za zpeněžení. Víš… Chtěl jsi vědět, proč po mně stříleli. A já ti to řeknu. Nevím už, jestli si ze mě děláš srandu, nebo je to účelové, ale říkal jsi tři věci a já jich ukradl pět. A kvůli těm dvěma, které už nemám teď po mě jdou. Zajímalo by mě proč. Nemyslím si, že by na mě kvůli propisce chtěl někdo střílet.“
Položil jsem ten klíček na stolek, a pak se podíval na Sorena. Bylo mi tak trochu líto, že se to tak posralo. Nějak se mi tenhle člověk zalíbil, a možná teď i lituji, že jsem do té laboratoře vůbec šel?
„Víš, jak jsem ti dával návrh, že ti řeknu jméno, nebo ti dám doporučení? Jméno už znáš. A doporučení… Měl bys vyhodit ochranku a měl by sis lépe zabezpečit své laboratoře. Úplně v pohodě jsem se dostal nejen dovnitř, ale i do trezoru, odkud jsem vzal ty dvě kazety. Jenže už jsou fuč. Zbyly mi jen obrázky. A než na mě začne Tobias řvát… Opravdu jsem tě předtím neznal. Poprvé jsem tě potkal až u kostela, kde jsem chtěl prodat ty záhadné kazety. Proč jsem tam šel krást? No… Říká se, že tvoje podniky a laboratoře jsou nedobytná pevnost. No, a já chtěl dokázat, že to není pravda. Kdybych chtěl opravdu něco cenného, odnesl bych si z tama něco hodnotnějšího.“
Nejspíš jsem Sorena naštval, nebo rovnou zabil, podle toho, jak na mě hleděl. A Tobiase jsem už slyšel vrčet za mými zády. Jo, tak tohle je můj konec…
„No, díky za všechno, a já jsem nechystaný na odvoz na policii. Tentokrát oprávněně. Večeři už asi nedostanu, co?“
Soren
Mozek to přebíral jen velmi pomalu.
Ale nakonec si to přebral. A mě trvalo dvě vteřiny vyletět z gauče a popadnout Davida za ramena.
„Mám chuť se přetrhnout jako hada!" zařval jsem na něj a nevšímal si Tobiase, který nejspíš všechno slyšel. „Máš ponětí, co jsi způsobil? Cos mohl způsobit?! Jen proto, že sis chtěl něco dokázat?! Chápeš, že kdyby to vyšlo na veřejnost, tak by to zkoušel každý druhý zloděj a lidi by ztratili v mou firmu důvěru?! A nejen veřejnost, ale i zaměstnanci?! Chápeš vůbec, co to obnáší vést tak obrovskou společnost a mít na starosti tolik lidí?! Dovedeš si představit tu paniku a chaos, co by propukl potom, že by se dozvěděli, že si ke mně každý může vlézt, jako do baráku?! Zatracený blázne! Riskoval jsi nejen svůj život, ale i životy dalších lidí! Došlo ti aspoň tohle?!"
Na chvíli jsem zmlknul, protože jsem se potřeboval nadechnout a trochu uklidnit.
„Volám Landonovi. Ti dva asi budou rádi, že ho tam mají zpátky a-"
„Nikam nevolej a sedni si na prdel!" zařval jsem na něj a postrčil ke gauči i Davida. „A ty si taky sedni!"
„Zatracení blázni! Mám já tohle za potřebí?! A já si říkal, že tu něco nehraje! Já věděl, že to nebyla opravdová loupež! A taky jsem měl pravdu, že to nebyl nikdo zevnitř!" mumlal jsem si pod nosem a přecházel před gaučem sem a tam.
Začal jsem se pomalu uklidňovat a postupně zpracovávat i ten zbytek, který jsem pak neposlouchal, jak se mi zatmělo před očima.
„No, Tobiasi, nejspíš to všechno opravdu náhoda byla," ušklíbl jsem se nakonec, když jsem se zastavil a promnul si kořen nosu. „Fajn. Neříkám, že jsem z toho nadšený, vážně jsi mě naštval, Davide. Ale máš štěstí, že mě ta největší zloba za těch pár dní už přešla. Sice asi nikdy nepochopím tvůj důvod, ale budiž. Ochranu jsem posílil, ale ne, že to zkusíš znovu. Většinu lidí odrazují už jen ty povídačky, co kolem zabezpečení kolují, a budu počítat s tím, že jsi výjimka mezi blázny, kteří by se o něco podobného jako ty, znovu pokusili. Policii volat nikdo nebude a večeři dostaneš. A neboj, otrávená nebude, protože klidnou smrt by ti Tobias rozhodně nedopřál. Spíš mě teď ale zajímá jiná věc. Nějak jsem to asi špatně pochopil. Z laboratoře jsi ukradl tři věci. Tobiasi…"
Naznačil jsem mu, ať je vyhledá v databázi a Davidovi ukáže.
„Takže o jakých dvou krabičkách, to zatraceně, mluvíš? A v jakém trezoru? V laboratoři, ve které jsi kradl? Tam ale v trezoru nebylo nic cenného. Jsem opravdu zmatený, a nevím, co si o tom myslet. Najal tě někdo? No, to asi ne, vzhledem k té tvé prořízlé puse, by se asi nikdo neodvážil. Nespletl sis firmu? No, to asi taky ne. Nebo tě někdo navedl?" znovu jsem začal přecházet sem a tam.
Chvilku bylo ticho, i Tobias se očividně uklidnil a momentálně nechtěl Davida zabít na tisíc způsobů, ale jen na deset, takže mu chvilku potrvá, než vybere ten správný.
„Jak přesně vypadaly ty krabičky? Kde přesně byly a zjistil jsi jejich obsah?" otočil se nakonec Tobias na Davida. „A řekni všechno, co víš nebo si pamatuješ. Protože. pokud se to týká toho, co si myslím, tak jsi, hochu, pěkně v hajzlu."
David
No, reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nezabil jsem Sorena, ale on nejspíš teď zabije mně.
Syknul jsem, když mě popadl do těch svých tlap a mě zabolela rána na paži, kterou mi před třemi dny ošetřoval. Jo, ještě to nebylo pořádně zahojené…
A pak už jsem se jen přikrčil, když se na mě hnal Tobias, a vyheknul, když mě Soren zarazil do sedačky.
„Nechtěl jsem nikoho poškodit,“ povzdechl jsem si. „Proto jsem ukradl pár malých věcí. Vlastně jsem je ani nechtěl prodat. Měl jsem to spíš jako trofej, že jsem to dokázal. Jsem prostě takový. Jak se zdá něco neřešitelné nebo nedobytné, jak se někdo chlubí s tím, jak je perfektně zabezpečený, mě to prostě nedá, abych to nezkusil. A tyhle tvoje laboratoře byly pořádná výzva. No, pracoval jsem na tom pár dní, než jsem se tam vydal. Prošel jsem si všechny plány budov, i staré. Pamatoval jsem si, kde, co je, a tak, když jsem vešel do té laboratoře, byl jsem překvapený, že tam trezor není. Ani jsem do něho původně nechtěl lézt, ale když jsem zjistil, že mi to nesedí s tím, co jsem viděl v plánech, začal jsem pátrat a slavil jsem úspěch.“
Po svých slovech jsem se přikrčil, když měl Tobias tendenci po mně zase skočit. No co, pro mě to úspěch byl.
„A jak jsem říkal o tom svém malém trezoru v koupelně? No, tak podobně to bylo i v té laboratoři. Našel jsem ho. Byl fakt dobře schovaný. A byly tam ty krabičky. Jsem si nejdříve myslel, že když se dělala rekonstrukce, nebo tak něco, že se na to prostě zapomnělo, a ty věci nebudou nikomu chybět. Ale pak mi to nedalo, už jen proto, že mi dalo práci skoro celou noc, než jsem se do těch kazet dostal. Jako chápete, že za takovou malou věc vám někdo na černém trhu nabídne padesát šest miliónů? Padesát šest! A fakt nekecám!“ skoro jsem nemohl dýchat, když jsem si na to vzpomněl.
Jak já se mohl mít dobře, kdyby ti kreténi po mně nezačali střílet.
Jo, tohle nejspíš nerozdýchám, a tihle dva taky ne, podle toho, jak se tváří. No co, když už to posrat, tak jim to nasolím najednou.
Naťukal jsem do náramku příkaz a natáhl k Sorenovi ruku.
„Vypadalo to takhle. No, večeře asi nebude, podle toho, jak se tváříš, a se životem jsem se už tak nějak rozloučil. Na náhrobek mi nechej vyrýt moje motto: Veni vidi vici,“ povzdechl jsem si a jen sledoval ty dva, jak hledí na obrázky, které se před nimi ukazují.