Soren
Chvilku jsem se rozmýšlel, jestli dělám skutečně dobře. Neměl jsem zapotřebí, aby mě tu někdo viděl a spojil si mě z nějakým útokem, nebo, kdo ví s čím. Většinou, když vidím nehodu nebo nějaké násilí, sám se moc neangažuju a volám spíš odborníky. Je to hlavně proto, abych situaci ještě víc nezhoršil, než že bych nechtěl pomoct. Je sice pravda, že v dnešní době dokáže zašít ránu i malé dítě, ale jeden nikdy neví. Navíc… Lidé jsou schopni čehokoliv, a já bych nerad měl na krku žalobu třeba za to, že jsem někomu ztupil nůžky.
V drtivé většině případů mi instinkty velely, ať se držím stranou. Jenže teď…
„Kruci," zaklel jsem polohlasně, když mladík zachrčel, že nechce záchranku ani policii, a pak najednou zkolaboval.
Netušil jsem, jestli hlídat jeho nebo střelce nebo okolí, a v duchu se proklínal.
Auto už naštěstí nebylo daleko, tak jsem popadl mladíka a za funění ho přenesl kousek dál, kde akorát zastavilo mě auto. Nacpal jsem ho dovnitř a sotva jsem nasedl i já, o auto se opřel další červený paprsek.
Štěstí, že je moje auto dobré zabezpečené.
Dal jsem příkaz autopilotovi a za chvíli už jsme parkovali v mě garáží. I když jsem měl dobrou fyzičku a kluk nebyl žádný tlouštík, přesto jsem byl zpocený až na zadku, než jsem ho z garáže vynesl do druhého patra a uložil v obýváku na gauč, který jsem automaticky roztáhl.
Teď, při světle, jsem si ho mohl pořádně prohlédnout.
Opravdu mu bylo nejspíš kolem pětadvaceti, vlasy měl hnědé s občasným černým pramenem, docela pohledný, sice žádná módní ikona, ale měl něco do sebe. To ale každopádně nebyla moje starost.
Stáhnul jsem mu boty, sundal mikinu, rozříznul triko a začal prohlížet ránu. Ztratil hodně krve, ale naštěstí to nebylo nic, s čím bych si nedokázal poradit.
Docela jsem byl rád, že je v bezvědomí, když jsem mu ránu čistil a zašíval, protože, i když jsem měl nějakou teorii, asi jsem nebyl tak jemný jako doktoři.
Když bylo hotovo a uklizeno, vzal jsem z lékárničky ještě pilulku a z kuchyně donesl sklenici vody.
„Haló, mladíku. Potřebuju, aby sis vzal prášek," usadil jsem se na kraj gauče a jemně s ním zatřásl.
Mohl jsem mu dát injekci, ale nechtěl jsem riskovat, že mu ještě víc ublížím.
David
Nevím, co se dělo dál. Ale co jsem věděl jistě, bylo to, že mě ruka bolela jak čert. A taky že rozbolela ještě víc, když se mnou někdo zatřásl. Vykřikl jsem a zkroutil se do klubíčka. Chytil jsem se za tu ruku, v podvědomé snaze tím utlumit tu bolest.
Teprve po chvilce, když jsem to trochu rozdýchal, jsem otevřel oči, a pak se pomalu zvedl do sedu.
Nechápavě jsem se zadíval na toho muže, co po mně chce. Ale když ke mně natáhl ruku se sklenicí s vodou a práškem, jen na vteřinu jsem zaváhal, než jsem ji vzal do roztřesených rukou, prášek jsem hodil do pusy a hned to zapil.
Voda příjemně svlažila mé hrdlo, a ten prášek… No, maximálně mě to zabije. Není první, kdo po mně jde. A tamti kupci… Budou se muset postavit do řady, nebo utřou, když tady chcípnu…
Jen kdybych pořád tak nepřemýšlel. Jsem dobitý jak pes, možná umřu, a přitom mi mozek jede pořád na plné obrátky.
Pinta! Musím se mu ozvat, jestli to byla jeho práce, tak přísahám bohu, že to bude poprvé, co použiju zbraň. Na něho…
Ale…
Co když je teď v ohrožení i on?
„Mus… musím na záchod…“ svěsil jsem nohy ze sedačky, ale můj pohled sklouznul a ruku. „Děkuji za ošetření.“
Opatrně jsem vstal, a rozhlédl se kolem sebe.
„Kde… kam můžu… kde je… záchod…“
Potřebuji se zkontaktovat s Pintou. Ale… nemůžu před ním.
Měl jsem slabé nohy, točila se mi hlava, ale už jsem dávno vymýšlel plán, jak bych se odsud dostal pryč. Kdo ví, co je to za chlapa. A jestli nepatří k nim. Zjistili, že nemám druhou část zboží, tak mě nechali naživu a teď na mě hrají divadlo, aby to ze mě dostali.
Musím zjistit, o co tady jde.
A tomu chlapovi… Nevěřím mu. Jen… Jeho tvář mi přijde nějaká povědomá.
Soren
Lekl jsem se, když ten mladík najednou vykřikl.
Ale naštěstí se rychle vzpamatoval a vzal si vodu i prášek. Teprve teď jsem tak trochu svého činu zalitoval. Jestli mě zažaluje za újmu na zdraví, jsem nahraný. Sice s mým zástupem právníků by nebyl problém ho rozmetat na kousíčky, ale nebyl jsem hajzl. Teda, jak v čem. Když někdo ze mě dělal blbce, tak to jsem se neznal.
Díval jsem se na kluka, jak se nejspíš snaží zjistit, kde je, a přemýšlí, jestli třeba nepatřím k útočníkům.
Za tohle mě Tobias zabije. Už slyším to jeho kázání.
„Tady jsi v bezpečí. Nevím, kdo po tobě šel, ale nechtěl jsem tě tam jen tak nechat. Ta pilulka je proti bolesti. Píchl bych ti injekci, ale nerad bych ti ublížil ještě víc," vysvětloval jsem klidným hlasem a zvedl se z gauče.
„Záchod je na chodbě, první dveře vpravo," odpověděl jsem a odstoupil bokem.
Napadlo mě, že mu nabídnu pomoc, ale zase na druhou stranu jsem z něj nechtěl dělat chudáka.
Pokud bude chtít pomoc, řekne si sám.
David
Byl jsem rád, že mě ten chlap nechal jít samotného na záchod. I když mi bylo blbě, přesto jsem nepotřeboval doprovod.
Záchod jsem našel hned, ale už po cestě jsem se nenápadně rozhlížel kolem sebe a hledal únikovou cestu. Nevím, jestli zamknul dveře nebo ne, ale už při letmém pohledu k oknu jsem zjistil, že rozhodně nejsme v přízemí. A navíc, netušil jsem, kde vlastně jsme.
Došel jsem do koupelny, zamknul se, stáhl se co nejdál ode dveří a hned jsem vytočil Pintu.
Zvedl mi to prakticky okamžitě a okamžitě spustil, jestli jsem v pořádku, že viděl zprávy a kdesi cosi. O černém trhu tam samozřejmě nebyla zmínka, ale ten zmatek okolo… ten se propíral na každém kanále, zvlášť kvůli tomu, že se vlastně nic nedělo, a navíc zhaslo osvětlení.
Uklidnil jsem ho, že v pořádku jsem, a to všechno byla moje práce, abych si zachránil kůži. Hned jsem ho požádal, aby mi okamžitě přeposlal všechno, co má ke kupci a v zájmu zachování vlastního života se někam raději zdejchnul.
Ujistil mě, že na tom už pracuje, a že pošle info do syndikátu o tom, co se stalo, aby i oni vypátrali útočníky a udělali s nimi krátký proces.
Když jsme domluvili, spláchnul jsem, i když jsem nemusel a přešel k oknu. Otevřel jsem ho a zadíval se ven. Jo, tak to by šlo, pokud to nepůjde jinak…
Umyl jsem se, a pak teprve vyšel ven z koupelny. Vrátil jsem se do obýváku, a zatímco jsem šel k tomu chlapovi, rychlým pohledem jsem zjistil, kde mám věci, co je jak rozložené, a jestli případně můžu zdrhnout i odsud.
Došel jsem k němu a zastavil se.
„Ještě jednou vám děkuji. Rád bych vám to nějak oplatil, ale netuším jak. Peníze…“ znovu jsem se rozhlédl, „ty zřejmě nepotřebujete. Jak vám teda můžu poděkovat?“
Soren
Jo, Tobias mě fakt zabije.
Dotáhnout si domů někoho úplně cizího, byť byl zraněný, a teď ho ještě nechám procházet se po domě. Když jsem nad tím teď přemýšlel v klidu, vlastně ani nevím, co mě to vůbec napadlo.
Mohl jsem někoho zavolat. Mohl jsem ho tam nechat.
Jediné, co mě zatím utěšovalo bylo, že mě nejspíš nepoznal.
Buď mě neznal, což sice bylo divné, ale stávalo se to, anebo mě prostě, bez na míru ušitého obleku, s dokonalým účesem a vyladěného k dokonalosti, nepoznal.
Což se mu ani nedivím, protože zpocený a ulízaný, v běžeckém úboru, jsem měl k dokonalosti vážně daleko.
Když odešel na záchod, přešel jsem do kuchyně, uklidil sklenici a dal si vařit kafe.
To jsem ještě zvládl, protože na to jsem měl mašinku, a jediné, co stačilo, bylo do ní vložit hrnek nebo sklenici. Jinak bych si asi ani to kafe neuvařil.
Přemýšlel jsem, co udělat.
Možná by bylo dobré, dát tomu klukovi nějaké peníze, ať jde? Nebo zavolat Tobiasovi, aby ho někam odvezl? Nebo rovnou zavolat policii?
Vrátil jsem se do obýváku, upíjel kafe a přemýšlel, co dál.
Skoro jsem ani nepostřehl, že se kluk vrátil, dokud na mě nepromluvil.
Zamračil jsem se a zadíval se mu do očí.
Sice mi poděkoval, ale mám trochu jinou představu o chování někoho, komu jsem zachránil krk.
„Bude stačit, když dáš příště pozor na cestu. Anebo se nebudeš zaplétat s lidmi, co běžně po druhých střílí," pokrčil jsem rameny.
Co bych po něm asi tak mohl chtít?
„Každopádně, bys s tím měl zajít k doktorovi. Sice mám kurz první pomoci, rána je vydezinfikovaná a zašitá, ale jistota je jistota. I když ztráta ruky už v dnešní době není zas tak velký problém," pokrčil jsem rameny a hodil do sebe poslední lok kafe.
David
Ten chlap nevypadal, že by mě tu chtěl držet násilím. Ale jeden nikdy neví. Třeba je to psychopat. Tichý blázen, který zaútočí ve chvíli, kdy to člověk nejméně čeká, a pak z něho nadělá sekanou a bifteky, a sní je za syrova. Jo, už jsem pár takových hororů viděl.
Ne, že bych je vyhledával, ale Pinta je má rád. A občas, když jsem se k němu stavil, nejen na pokec, tak jsme se na něco podívali. Co povídat. Byl jsem ochotný mu to sehnat tak, aby nemusel platit ani jediný rodor.
„Jo, no, omlouvám se, že jsem do vás vrazil. Nějak se tam strhla mela a dostal jsem se doprostřed dění. Chtěl jsem jít po dlouhé době na bohoslužbu a takhle to dopadlo,“ poškrábal jsem se rozpačitě ve svých zacuchaných vlasech.
Jo, budu potřebovat pořádnou sprchu.
„Ještě jednou se omlouvám a děkuji za ošetření.“
Ten prášek asi začal fungovat. I když jsem se pořád cítil tak trochu pod psa, bolest se o něco utlumila a už jsem i mohl lépe hýbat s rukou. K doktorovi nepůjdu. Zbytečně by se vyptával. A ošetřený jsem a oděrky se zahojí, tak co…
Odevzdaně jsem se posadil na sedačku a díval se na toho chlapa. Stejně jako já jeho, tak i on mě pozoroval. Nejspíš uvažuje, která smrt by pro mě byla nejbolestivější. To, že mě ošetřil může být jen zástěrka, aby mě naoko uklidnil, a pak… Bác, a ležím tu na zemi a on si mě porcuje tupým nožem…
Nakonec se mrknul do hrnku, a když zjistil, že ho má už prázdný, otočil se a šel zpátky do kuchyně.
To je moje šance.
Popadl jsem batoh, rychle ho hodil na záda a potichu se vytratil do chodby. Podle toho, jak vypadala, jsem neomylně zamířil k hlavním dveřím. Zkusil jsem zatáhnout, a…
Sláva, povolily.
Na vteřinu jsem ještě zůstal stát nehybně a zaposlouchal se. A v další vteřině jsem se už vyplížil a po schodech rovnou dolů.
Když jsem vyběhl ven, rozhlédl jsem se kolem sebe. Ani za mák jsem netušil, kde jsem, ale nejspíš v nějaké čtvrti pracháčů. Běžet přes celý pozemek je nemyslitelné. Takže jsem to vzal nejkratší cestou k tomu živému plotu.
Párkrát jsem se ještě otočil, mrknul nahoru do oken, jestli za mnou neběží s šíleným výrazem ve tváři a kudlou v ruce…
Dostat se skrz ten živý plot bude nejspíš fuška, ale pro záchranu svého života obětuji hadry na sobě, a i kdyby měly být na cáry, dostanu se odsud. A je tma… Plus pro mě.
Soren
Fajn. Seru na to.
Příště se vyseru někomu pomáhat. Klidně ať vykrvácí na chodníku!
Že já idiot jsem se vůbec, do něčeho pouštěl!
Nahlas jsem sprostě zaklel, když jsem viděl, jak kluk zdrhá přes trávník.
Jsem trpělivý člověk. A klidný.
Ale, co mě dokáže opravdu naštvat je neúcta k druhému, a když ze mě někdo dělá idiota.
A ten zatracený smrad ho udělal! Kdyby řekl, klidně ho pustím! Jsem snad nějaký sadista? To vypadám fakt tak blbě?
Měl jsem chuť otevřít okno a zařvat na něj, že jestli ho u mého pozemku srazí auto, tak ho skopnu do prvního kanálu, ale ovládl jsem se.
Švihl jsem s hrnkem do myčky a vrátil se zpátky do obýváku, abych mohl uklidit ten bordel a v tu chvíli mi došlo, že zdrhl v mém triku.
Super!
Vážně skvělý závěr už tak posraného dne.
Tohle opravdu nemůžu ani Tobiasovi říct. I když budu muset.
A jako bych ho tím snad přivolal, nebo co, vzápětí už jsem ho slyšel vcházet do bytu.
„Tos tu měl párty, nebo co?" zadíval se na rozházený gauč, ale pak se zamračil a zvedl ze země triko, které jsem ještě nestačil vyhodit.
„Neptej se," zavrčel jsem na něj, když už otevíral pusu, triko mu vyrval z ruky a švihl s ním do koše.
No, nakonec jsem mu to stejně řekl. Korunovaného vola jsem mu odpustil, protože jsem musel uznat, že má ve všech bodech pravdu. A jak jsem tušil, Tobias to nechtěl nechat jen tak, takže si stáhl záznamy z kamer kolem mého domu, a za chvíli už zjišťoval, kdo ten malý zmetek byl.
David
Jo, tak nakonec to hadry vydržely. Jen jsem jednou zachytil o větev a trochu se mi natrhnul rukáv na mikině. Ale ta stejně byla roztržená tím výstřelem, který mě zranil. Takže moje milovaná mikina končí s definitivní platností, a já si budu muset vybrat nějakou novou, která dostane to privilegium a bude mou oblíbenou.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se mezi těmi baráky vymotal a dostal se víc do města. Na náramku jsem si hned podle nejbližších záchytných signálů našel, kde se vlastně nacházím.
Sice záchranářské sbory neodposlouchávám, nebo je nesleduji, ale jsem v jejich softwaru častým návštěvníkem, protože se podle jejich záchytných bodů dá taky perfektně orientovat.
Nemohl jsem jít pěšky domů. Bylo to dost daleko. Na druhém konci tohoto mega velkoměsta.
Cesta pěšky by mi trvala snad dva dny.
Tak jsem našel nejbližší zastávku, a i když jsem musel jednou přestoupit, přesto jsem se za svítání konečně dostal domů, utahaný jak čokl. A i když bych rád navštívil sprchu, byl jsem schopný dolézt jen do své pracovny, kde byla tma, a tam jsem sebou plesknul na ten velký polštář na zemi. Tak, tak že jsem se aspoň vyzul a stáhnul mikinu.
Jo, byl jsem úplně grogy. Ale ten včerejšek… Jen se trochu prospím, dám do kupy a pak se do toho pustím. Zjistím, kdo v tom měl prsty, zjistím, co byla ta věcička v kazetě zač, začnu dělat příslušné kroky, budu informovat syndikát, a nakonec si zajdu pro druhou část zboží, které jsem schoval u kostela.
Jo, spousta práce. Ale teď… jsem utahaný… unavený až k smrti. A ani mě nesere, že mě ruka zase bolí jak čert. Nechce se mi už hnout ani prstem, ale…
Pohled mi padnul na sešitou ránu.
Jo, spravil to lépe než sousedka roztržené kalhoty. Jen… Musím ještě zjistit… co… je…ten… chlap… zač…
Soren
Tobias na tom nakonec pracoval celou noc, zatímco já se odevzdaně odvalil do ložnice.
Opravdu bych měl ze sebou něco dělat.
Je mi skoro čtyřicet, vedu největší společnost možná na světě, a udělám takový kopanec, jakože si do domu vezmu úplně cizího kluka, po kterém někdo střílel.
Normální lidi po normálních lidech totiž nestřílí.
Ani nevím, jak dlouho jsem spal. I když jsem byl unavený, prostě jsem nedokázal spát.
Tobias seděl pořád v mé pracovně za stolem a urputně bušil do virtuální klávesnice. Kolem něj viselo šest holografických obrazovek a na jedné z nich byla tvář toho kluka.
„Jmenuje se Derek Jorden, vystudoval technicko-chemickou fakultu bez přímého zaměření, bydlí v okrajové části města, je mu dvacet šest let a pochází z Anglie," vybafl na mě Tobias, když jsem se postavil za jeho záda, abych zjistit, co to tam vyvádí.
„Ale…?"
Jen tak pro nic za nic by u toho celou noc nestrávil.
„Věřím tomu maximálně ten jeho věk, protože to jediné můžu i dokázat skrz biometriku. A ještě to, že není Američan. Ale jinak? Proč by na nějakou bohoslužbu jel přes půl dne, přes celé město, když v místě jeho bydliště jsou nejméně tři stejné kostely, ne-li větší? Proč by po někom tak průměrném někdo střílel? A do ničeho se nezapletl. Podívej na tohle…"
Tobias na jednom z monitorů pustil přehrávání části úseku, kdy kluk vybíhal ze slepého úhlu od kostela a pár metrů za ním, běželi dva maskovaní chlapi. Záznam byl ale příliš krátký a kluka jsem v podstatě poznal, jen podle oblečení.
„A ten výpadek taky nebyl jen tak. A kostel? Kromě rozstřílené části zpovědnice se nic vážného nestalo. A pochybuju, že by na něj kněz vzal bouchačku jen kvůli špatné zpovědi," ušklíbl se Tobias.
„Jo a momentálně je bez práce, a před tím dělal údajně úplně průměrného analytika v jedné firmě, která před půl rokem zkrachovala. Tohle ještě ověřuju, ale rovnou ti říkám, že ten, koho sis sem tak nesmyslně přivedl, není ten, za koho se vydává. Naštěstí to očividně nebyl žádný vrah, protože ještě žiješ. A to máš jediné štěstí, protože, pokud by tě zabil, tak bych tě oživil a zabil znovu. Ani tě nemůžu nechat doma samotného, abys něco nevyvedl."
A už to tu bylo zase. Jen jsem protočil očima a raději se rychle zdekoval, protože to nevypadalo, že by Tobias chtěl se svým kázáním končit.
Když jsem stál pod sprchou, vybavil jsem si tvář toho kluka.
No, chlapče, kdybys neutekl, nechal bych tě být. Ale teď sis nasral do vlastního hnízda, protože tě najdu, i kdybych měl obrátit Richmond vzhůru nohama, a až tě najdu, budeš si přát, aby tě dřív našli ti, co ti chtějí udělat díru do hlavy.
David
Nevím, jak dlouho jsem spal. Usnul jsem v momentě, kdy jsem pomyslel na to, že si zjistím, co je ten chlap zač. A probudila mě pulsující bolest, bolestivé škubání v ruce.
Byl jsem úplně zpocený, a vzhledem k tomu, že jsem se tu na zemi vyvalil a ani se nepřikryl, místo toho, abych šel do postele, tak mě teď po probuzení střepla zima. Dotkl jsem se čela.
No, super. Mám teplotu…
Ale to spraví pilulka, a za půl dne budu v cajku.
Vyškrábal jsem se na nohy, a hned zašel do kuchyně. Vztekle jsem zabouchnul dveře od ledničky, když jsem zjistil, že už tam není ani ta voda, a zapomněl jsem jít nakoupit.
Ale vytáhl jsem si z lékárničky prášky na bolest, které sníží i horečku, hned si jeden hodil do pusy a zapil vodou z kohoutku.
Pak jsem ze sebe konečně stáhnul ty propocené a špinavé hadry, nad trikem toho chlapa jsem se pousmál a hned ho hodil do pračky. Jo, líbí se mi a nechám si ho.
Když na mě dopadly první kapky vody, rozklepal jsem se ještě víc, ale po chvíli se mé tělo uvolňovalo a zimnice ustupovala. Stál jsem pod sprchou asi dvacet minut, a chtěl se už začít umývat, když se mi ozval Pinta.
„Stáhnul jsem si záznamy z kamer, abych to mohl poslat na syndikát. Jsi opravdu v pohodě? Byl to teda šrumec, to ti povím. Mohli tě zabít! Co to bylo za chlapa, který tě z tama odvezl? Moc mu není vidět do obličeje, ale někoho mi připomíná. Hele, dávej na sebe bacha! Jo! To nejdůležitější bych zapomněl. Někdo se mi snaží nabourat do záznamů a databází. Hele, jako jsem chráněný syndikátem, a ten by to svým obchodníkům nikdy neudělal, ale nikdy nevíš, komu rupne v bedně. Takže beru kramle. Už jsem si zajistil všechno, co mám, a fičím pryč. Dám ti vědět, až se někde usadím. Jo, tvoje prdelka mi bude chybět. Dej na sebe bacha, jo?“
Myslím, že se Pinta nestihl při tom mluvení ani nadechnout. Dokonce ani nepočkal, až mu něco řeknu a odpojil se. Jen jsem hleděl na náramek, po kterém stékala voda, a snad asi za dalších pět vteřin se mi v hlavě znovu rozblikalo výstražné světlo.
Vyletěl jsem ze sprchy, aniž bych se utřel a skoro hodil šipku do křesla u mých počítačů. A hned jsem začal pracovat. Nebyl jsem ani v polovině, když mi můj hlídač oznámil, že se na mě někdo zkouší napojit.
Zatracený Pinta! Nezkontroloval si, jestli si od něho někdo nestáhnul informace, a teď to tu mám! Našli mě!
Rychle, což znamenalo asi dvacet minut, jsem zadal spoustu příkazů a vypadnul jsem z pracovny. Snad poprvé jsem do ní zavřel dveře. Rychle jsem se mrknul nenápadně z okna, jestli mě někdo nesleduje.
A málem se mi zastavilo srdce, když jsem je uviděl. Chlapi, co byli oblečení podobně jako ti včera postávali nedaleko a rozhlíželi se kolem. Na něčem se domlouvali, a pak se rozešli směrem k mému domu.
Tady jde o krk. Tady jde vážně o koule. O mé koule!
Hodil jsem na sebe nějaké hadry, ze šuplíku rychle vytáhl několik svazků bankovek a pár dalších věcí, a hodil to do batohu. Rychle jsem vyběhl z bytu, ale na chodbě už bylo slyšet dupání po schodech, a ty kroky se vždy zastavily v každém patře, jako by zjišťovali, kdo tam bydlí…
V naprosté tichosti jsem se vytratil. Směr střecha, a pak další střecha, a další a další…
A cíl… Park u kostela.
Soren
Když se Tobias konečně odtrhnul od monitorů a práce, udělal nám snídani, a ještě si vyřídil několik hovorů, zatímco já ještě prošel poštu, a co bylo důležité přeposlat Camelii. Nebylo toho naštěstí moc a s čím by si nedokázala poradit.
Opravdu jsem potřeboval vypnout, zvláště po těch včerejších událostech. Samozřejmě to neznamenalo, že by mi bylo jedno, že u mě někdo kradl, ale tiché vyšetřování občas udělá víc, než kdyby zavolal celé komando. A věděl jsem, že Tobias toho nenechá, dokud pachatele nenajde. V tomhle jsem se na něj prostě mohl spolehnout. Po snídani jsem si zašel zaplavat, prošel pár internetových obchodů, a zatímco Tobias zasedl zase k práci, já se rozhodl, že si zahraju tenis.
Neuběhla ani půl hodinka, když mi zapípala zpráva. Věděl jsem, že Camelie by mi volala, pokud by bylo něco důležitého, a Tobias by pro mě přišel a nepsal by mi, tak jsem ji ignoroval a dál trénoval s naprogramovaným hologramem.
Už jsem skoro vyhrával jeden set, i když jsem byl zpocený až na zadku, když se najednou z baráku ozvalo Tobiášovi zařvání a já jen tak tak, uhnul smeči, která mi mířila přímo do obličeje. Snad vteřinu mi trvalo, než jsem odhodil raketu a rychle se rozeběhl ke dveřím, abych zjistil, co se děje. Ale ještě jsem je nestačil otevřít a už jsem se bez dechu válel na zemi, obědval jsem něčí vlasy a sotva popadal dech.
No… Něčí vlasy… Vím moc dobře, či byly. Tu vůni prostě nejde zapomenout. A jako odpověď se vzápětí přiřítil nasraný Tobias a jednoduše ze mě to drzé štěně zvedl.
David
Srdce mi mohlo vyskočit z hrudi, jak jsem byl rozčílený, nervózní, udýchaný, rozklepaný, prostě v hajzlu.
Byl jsem asi dva bloky od mého domu, když mi došlo oznámení, že moje práce je hotova. Zastavil jsem se na jedné ze střech a otočil se k mé ulici.
Přijdu o spoustu informací, ale to nejnutnější jsem zachránil. No, a budu si muset hledat nové bydlení.
S pohledem na dům, ve kterém jsem bydlel, a s kterým jsem se v duchu rozloučil, jsem hlasově zadal poslední příkaz.
„Potvrzeno,“ ozvalo se mi z náramku, a vzápětí z jedněch oken vyšlehl velký plamen.
Za dalších deset vteřin se rozhoukal alarm upozorňující záchranné složky, a podle zvuků, co z té ulice šly, se tam rozpoutal dobrý chaos.
Věděl jsem, že nikoho neohrozím. Měl jsem pracovnu zajištěnou protipožárními stěnami, skrz které se oheň nerozšíří, shoří jen to, co je uvnitř místnosti, a nikomu to neublíží. Ledaže by nějaký odvážlivec vešel dovnitř. A já jsem sice lidumil, ale jen do určité míry. Tak trochu jsem doufal, že ti dva, co po mně šli, tam byli ve chvíli, kdy jsem zadal poslední příkaz.
Policie to určitě nebyla, ti by šli najisto. Ale tihle…
Ještě jednou jsem se podíval ke svému bytu, a pak už jsem se otočil, abych doběhl do parku a sebral tu zatracenou věc, která mě málem stála život, a ještě jsem na ní ani nevydělal.
Trvalo asi další půl hodiny, než jsem se tam dostal. Když jsem byl dostatečně daleko od své ulice, seběhl jsem dolů mezi lidi a naskočil na první rychlobus, který jel tím směrem.
Vystoupil jsem zastávku před kostelem. Chtěl jsem to dojít pěšky už jen proto, že mě to nabádalo k opatrnosti.
Pomalu, vycházkovou chůzí jsem kráčel k místu, kde jsem předtím vrazil do toho chlapa.
Tu kazetu jsem uschoval v jedné z děr v křoví, a ještě jsem na ní stihl hodit hromadu hlíny a pár větví.
Na první pohled by nikdo nepoznal, že tam něco je schované.
A tak, když jsem k tomu místu došel, nemohl jsem být víc v šoku.
Místo bylo rozházené, hlína kolem a větve taky. A kazeta… Nebyla tam.
Dopadl jsem na kolena a začal divoce rozhrabávat hlínu okolo. Prohmatal jsem každou díru, odhodil každou větev menší či větší, rozhazoval jsem kolem sebe listí.
Ale kazeta nikde…
„Do hazjlu!“ zavrčel jsem pro sebe.
A do hajzlu jsem poslal i chlapa, který se mě zvědavě ptal, co tam dělám.
Co asi, kurva. Jsem zahradník a ryju tu hlínu!
Vztekle jsem se rozhlížel kolem sebe a chtěl jít, když mě ten chlapík znovu zastavil.
„Něco jste tu ztratil? Už jste druhý. Ráno tu byl menší muž a taky něco hledal. A našel. Prý to byla rodinná památka a při tom včerejším poplachu ji prý tady ztratil. Byl úplně nadšený, když ji našel. No, snad se vám taky poštěstí…“
Soren
Mračil jsem se celou dobu, co se ti dva hádali.
Teda spíš Tobias vrčel, a ten malý smrad na něj dělal své kukuče.
Už jsem říkal, proč nechci za partnera nikoho výrazně mladšího, než jsem já?
Důvod stál přímo přede mnou.
Tobiasův nevlastní bratr Aryan Emmitt. Dvacet pět let, ale zakládal si na tom, aby vypadal stěží na dvacet, pornoherec s velkým P a největší vyděrač pod sluncem.
Vždycky přišel, jen když si neměl s kým vrznout, a to už v jeho branži bylo co říct.
A já se mu vždycky snažil odolat, protože jsem nechtěl být jen: „Šukal mě velký Soren Tanner, padněte na kolena!", ale pokaždé mě dostal.
Pokaždé dostal to, co chtěl a pro co si přijel, i když jsem vážně odolával.
Jenže, on to prostě uměl a navíc…
Ta jeho tvářička, modrý kukuč, dlouhé a jemné světlé vlasy, výstavní nohy a kulatá prdelka, to bylo prostě něco, čemu se nedalo odolat.
Nikdo to samozřejmě nevěděl. Nikdo ani nevěděl, že Aryan a Tobias jsou bratři.
Ne, že by se Tobias za Ayrana styděl a neměl ho rád, ale prostě nechtěl, aby věděl, že se stýkám s pornohercem, navíc tak trochu Aryanovo "povolání" neschvaloval.
Jenže měl vždycky smůlu, protože Aryan měl páky i na něj, a i Tobias vždycky nakonec skákal, jak on pískal. Prostě malý zmetek.
Stejně jako teď, kdy mě z myšlenek vyrušilo vypísknutí, a za chvíli jsem měl Aryana zase kolem krku.
„Máme celý den jen pro sebe, ty můj kanče. Tobi musí pryč," zavrněl Aryan a kousl mě do brady.
Vážně musí pryč? To mi nějak uniklo.
Zadíval jsem se na Tobiase, ale ten jen zavrtěl hlavou, mávl rukou, něco zabrblal a vzápětí ho nebylo.
Tolik k tomu, že mě má chránit.
„Aryane…" povzdechl jsem si a trochu násilím ho od sebe odtrhl, když mi okusoval krk a lepil se na mě jako ten nejkvalitnější med.
„Za prvé jsem zpocený. Za druhé mám hlad, a pokud vím, ty vařit neumíš a kuchař právě odešel. A za třetí mám práci. V práci se něco stalo a je to vážné."
Dobře, s tou poslední věcí jsem kecal, ale!
Tentokrát prostě odolám a Aryan ostrouhá. Nedostane to, co chce!
„Hmm…" hodil na mě Aryan smutný kukuč a trochu se nafoukl.
„Dlouho jsem tě neviděl, víš? Nikdo mi neumí vystříkat dírku jako ty! Bylo mi strašně smutnoooo…" natáhl Aryan a já si povzdechl.
Občas jsem si říkal, kde se v něm ty perverznosti berou. Ne, že bych byl puritán. Měl jsem rád tvrdší sex. Ale nic přehnaného, maximálně bičík, důtky nebo pouta. Nic perverzního, žádné hračky navíc ani celou kartotéku porna.
„Musím se jít osprchovat…" zabručel jsem.
„A sám! Ty objednáš jídlo, když jsi vyhodil kuchaře, jasné?!" zvýšil jsem hlas a zadíval se přísně.
Aryan jen našpulil ty své plné rtíky, otočil se, a s důkladným vrtěním svého zadečku odkráčel zpátky do bytu, zatímco já zamířil do koupelny a celou cestu ostentativně vzdychal, jaký jsem chudák.
David
Myslím, že jsem proklel všechny svaté, na které jsem si vzpomněl.
Ještě jsem se optal toho chlapíka, jak vypadal ten muž, co tu ráno hledal, poděkoval jsem mu, a raději jsem z parku odkráčel.
Jenže, ne daleko. Právě jsem chtěl vyjít do ulice, když jsem si jich všiml.
Mířili k parku a pohled upírali na mou maličkost. Vypadalo to, jako by se na mě zaměřili, ale nebyli si zatím úplně jistí. Ale pokud mě sledovali delší dobu, museli vidět, jak jsem prolézal křoví a nadával jak špaček.
Zkusil jsem to…
Aniž bych se zastavil, nebo dal najevo, že o nich vím, šel jsem dál klidným krokem. Musel jsem projít kolem nich, ale dělal jsem, že jsem jen obyčejný občan, kolemjdoucí, který si právě jde koupit něco k jídlu.
Se skoro zatajeným dechem jsem kolem nich procházel. Jen se na mě zadívali, ale šli dál, stejně jako já.
Skoro jsem nedýchal, když jsem je míjel, ale podíval jsem se jim do obličeje. Žádná sklopená hlava, pohled bokem nebo zrychlený krok… A když mě míjeli, všiml jsem si, že kromě komunikačního náramku, měli na druhé ruce druhý. Už jsem chtěl zajásat a požádat je o pomoc, protože to bylo označení syndikátu. Ale ve chvíli, kdy jsem se zastavil a otáčel se na ně, zatmělo se mi před očima, a letěl jsem zpátky do křoví.
Než jsem se stihl posbírat, v mžiku u mě jeden z nich byl a držel mě pod krkem.
„Kde je ta druhá část!“ zavrčel mi do obličeje.
„Jak…jaká… nevím… co…“ zahrčel jsem pod jeho stiskem.
„Včera jsi měl dodat dvě, a donesl jsi jen jednu! Kde je druhá?!“ zavrčel a o něco víc mě stiskl.
„Neví-nevím o čem… mluvíte…“
„Ještě chvíli mě ser a rozdrtím ti krk, a už v životě nepromluvíš, Venidici!“
V tu chvíli jsem měl jasno. Byť byli ze syndikátu, neměli by znát jména, protože podle modré barvy náramku tohle byli jen pěšáci, kteří jen dostávali rozkazy. Takže byli z těch, kteří se nabourali Pintovi do záznamů a potom i mě.
A něco tu pořádně smrdělo.
„Pom…Pomoc!“ zakřičel jsem ve chvíli, kdy jsem toho zmetka nakopnul do koulí a on povolil stisk.
Než se stačil vzpamatovat, vyškrábal jsem se na nohy, a tak tak uhnul tomu druhému.
„Pomoc! Zloději!“ zakřičel jsem znovu a rozběhl se pryč.
Co nejdál od parku…
Při letmém ohlédnutí jsem viděl, jak ti dva mezi zmatenými lidmi odcházejí na druhou stranu a s někým komunikují přes náramek.
Oddychl jsem si až ve chvíli, kdy jsem vběhl do nákupního centra a rovnou do jeho středu, kde bylo nejvíc lidí. Takhle se člověk nejlépe schová. Aspoň prozatím.
Jenže…
Došla mi další věc. I když je Richmond velký jak prase, nejspíš se před nimi neschovám napořád. Budu muset odsud zdrhnout. A nejlépe za moře.
Musím něco vymyslet. Musím se někam uklidit. Jsem mladý a nechci ještě umřít…
Soren
Myslel jsem, že mě sprcha uklidní.
A ona mě opravdu uklidnila, ale když jsem sešel do kuchyně a zjistil, co Aryan objednal na oběd, málem mě trefilo.
„Myslíš, že jsem králík nebo co?" zavrčel jsem na něj a vidličkou dloubnul do zeleninového salátu s přídavkem proteinu a vlákniny.
„Je to dobré a zdravé. Musíš se udržovat v kondici," zamrkal na mě Aryan, který seděl na lince a ládoval to do sebe jako největší pochoutku.
Měl jsem fakt chuť mu tu vidličku zarazit až do krku.
„Asi radši budu mít hlad," hodil jsem jídlo do koše, potom, co jsem ochutnal a málem vyhodil i snídani.
Jako, nejsem ten typ, co plýtvá jídlem, ale jedama si huntovat tělo fakt nemíním.
Aryan se urazil, nazval mě nevděčným parchantem, ale to už jsem odkráčel do obýváku, abych se rozvalil na gauči a pustil si nějaký film.
Nejspíš tentokrát vyhraju a Aryan odejde, pokud si ho nebudu všímat.
Nechtěl jsem být na něj ošklivý. Ve skutečnosti to byl moc chytrý a milý kluk. Laskavý, i když občas trochu parchant a zákeřný, ale nejspíš to bylo tím, jak vyrůstal.
Měl jsem ho svým způsobem rád.
Jen kdyby mě pořád neuháněl do postele a vždycky zvítězil.
Nakonec jsem to celé pustil z hlavy a zažral se do filmu natolik, že jsem na celého Aryana zapomněl.
Jenže on se mi brzo připomněl sám.
„Jsi ošklivý, víš?" stoupl si před virtuální obrazovku a hodil na mě svůj kukuč.
„Dívám se," zabručel jsem a naznačil mu, ať si stoupne bokem.
„Ukážu ti něco lepšího," uslyšel jsem vzápětí jeho hlas, kterým sváděl své milence, a než jsem se nadál, měl jsem film vypnutý a místo toho se díval na Aryana, jak se svůdně svléká, a pak usedá na křeslo, naproti mně.
„Dívej se…" zavzdychal a vzápětí pomalu roztáhl své štíhlé nohy a přehodil je přes opěrky křesla.
Nadechoval jsem se, že mu něco řeknu, ale sotva můj pohled zabloudil k jeho zadečku, jen jsem hlasitě polkl.
„Chtěl jsem se pro tebe připravit…" zavrněl Aryan a jeho ruka zamířila k dírce do které měl strčený anální kolík, který teď pomalu vytáhl, přejel si jím po hrázi a penisu, který už mu stál, přes pupík, objel bradavky, a pak ho začal pomalu kouřit.
„Může se vrátit Tobias," zachraptěl jsem a sledoval, jak Aryan kolík zase táhne dolů až k dírce, kterou si sám začal protahovat a rozkošně u toho vzdychal.
„Aspoň se… přiučí…" zasténal Aryan a propnul se tak, až jsem se bál, že sletí na zem.
Chtěl jsem ho vyhodit. Chtěl jsem to zastavit. Ale místo toho jsem fascinovaně sledoval to divadlo, kdy se opravdu přede mnou svíjel jako nějaká laciná děvka a sám se obšťastňoval, a cítil jsem, jak tvrdnu. A nejspíš to nějak poznal i Aryan, protože najednou kolík letěl někam směr dveře a vzápětí jsem byl bez kalhot s Aryanovou hlavou v klíně.
David
Abych se uklidnil, musel jsem se v první řadě najíst. Měl jsem hlad, protože jsem od předešlého dne nic nejedl. Akorát dva prášky proti bolesti, a to jednoho nezasytí.
Zašel jsem do restaurantu uprostřed nákupního střediska, odkud byl hezký výhled skoro na všechny obchody, objednal jsem si jakési pití a jídlo, a než mi to donesli, pozorně jsem sledoval dění kolem sebe. Každého na dohled, jejich tváře, pohyby, chůzi, náramky na rukách… Muže i ženy. Syndikát měl spoustu lidí, nejvíc právě pěšáků, a nebyli to jen muži. Některé ženy byly horší než chlapi.
Když mi donesli jídlo, zahrabal jsem ještě v batohu a nasadil své speciální brýle. A zatím, co jsem pomalu ukusoval dlabanec, napojil jsem se na mou provizorní základnu.
Obraz se mi hned přenášel do brýlí,2 a já tak mohl nerušeně zjišťovat, co jsem chtěl. Jen jsem šeptem zadal sem tam nějaký příkaz, a počítač už dělal všechno za mě.
Můj Unus byl prostě dokonalý. Pracoval jsem na něm už od univerzity a každým rokem byl dokonalejší a dokonalejší. Jo, teď jsem ho bohužel musel osekat o spoustu informací, ale jakmile pro něj najdu dostatečně dobrou základnu a dost místa, začne se sám opravovat a natahovat informace, které už jednou měl a teď o ně přišel.
Bohužel se mi ale ze syndikátu zatím nikdo neozval. Možná nechtějí, možná neví… Nebo komunikují s Pintou…
Zadal jsem adresu chlapa, co mě včera ošetřil a nechal si vytáhnout informace, jak to má s bydlením, rodinou a tak…
Jo, bude to ubohý, ale je to jedna z možností, kde se teď schovat. Syndikát, a ani nikdo jiný si nelajzne, aby zaútočili v části města pro milionáře…
Asi po další hodině jsem byl chytřejší jen o něco málo. Unus pracoval na zadáních, které jsem mu dal, navíc se musí hlídat, občas se odpojit, když hrozilo, že by na něj někdo mohl přijít. A tak jsem věděl, že to bude chvíli trvat.
Vyšel jsem z restaurantu, vlezl do prvního obchodu s hadrama a koupil to nejlepší triko, které jsem tam našel. Nebyl to žádný šunt, docela to bylo drahé, ale co bych pro svého zachránce neudělal.
A když jsem pak vystupoval z rychlovlaku, pomalu se šeřilo. Musel jsem dojít pěkný kus, protože tahle milionářská čtvrť byla pěkně rozlehlá, a zásadně sem vlaky a ani busy nejezdily. Kvůli ochraně těch, co tu bydlí…
Unus mi zjistil, že ten chlap tu bydlí sám, obývá jen horní patro, navíc to nebyl nikdo známý, žádná celebrita, takže to bylo plus pro mne. Neměl nějak extra zabezpečení. Do patra jsem se dostal úplně v pohodě, navíc jsem to tu už znal, a tak, když už se skoro stmívalo, slušně, jako každý vychovaný člověk, s balíčkem v ruce a úsměvem na tváři jsem u jeho vstupních dveří zmáčknul tlačítko na komunikátoru a doufal, že bude doma…
Soren
Neodolal jsem. Opět.
Opět mě Aryan dostal, kam chtěl.
„Jsi ten nejlepší, víš to?" zachraptěl, po druhém čísle, při kterém si mě osedlal, a teď se na mě rozplácnul, jako žvýkačka na slunci.
Jen jsem zabručel. Nevěděl jsem, jestli to brát jako lichotku, nebo si ze mě jen utahuje.
Přesto jsem si užíval tu chvilku pohody, spokojený, a nakonec i uspokojený, jednou rukou si podpíral hlavu a druhou nepřítomně hladil Aryana po zádech.
„Nechceš si zítra někam vyjít?" zeptal se po chvilce ticha a já jen zvědavě povytáhl obočí.
„Dlouho jsme nikde nebyli," pokrčil rameny a posadil se na mě.
„Víš proč spolu nikam nechodíme," zabručel jsem a sevřel jeho boky, aby se přestal hýbat a dráždit mě. „A teď mazej do koupelny. Každou chvilku se může vrátit Tobias."
Aryan zamrmlal něco o nevděčných starcích, ale nakonec poslechl a odkráčel do koupelny.
Já ještě chvilku ležel, než jsem se z postele zvedl taky a šel otevřít okno.
Mohl jsem klidně dát příkaz, v dnešní době byly ty lepší domy uzpůsobeny tak, že na příkaz vám pomalu i utřely zadek, ale já rád vykazoval nějakou činnost, navíc jsem schválně neměl všechno automatické.
Porovnal jsem trochu peřinu, a protože jsem věděl, že to Aryanovi ve sprše bude trvat půl dne, rozhodl jsem se zajít se osprchovat do druhé koupelny, která byla součástí druhého pokoje pro hosty, abych nemusel chodit do toho Tobiasova.
Rychle jsem se opláchl, umyl i hlavu, zkonstatoval, že na bradu ještě žiletku nepotřebuju a sotva jsem se začal utírat zaslechl jsem domovní zvonek.
Vlastně ne domovní. Ale přímo ten bytový.
Zasekl jsem se uprostřed pohybu a zamračil.
Ale než jsem stihl vůbec aspoň na sebe natáhnout spodky a triko, Aryan na mě křikl, že otevře.
Idiot jeden!
Se vzteklým vrčením a komunikátor zapnutý na pohotovost, kdy by stačilo slovo, a nejen, že by tu byl Tobias, ale z pozemku by se okamžitě stala nedobytná pevnost, jsem rychle přešel ke dveřím.
„…pokud vím, nikoho jsme se neobjednali. Můj miláček právě nemá čas a bezdomovce nepodporujeme."
Vážně ho jednou zabiju!
„Aryane!" zavrčel jsem za jeho zády, a pak překvapeně povytáhl obočí.
„Ty?" vydechl jsem, a pak odstoupil a naznačil mu, aby šel dovnitř.
„Aryane, jdi se obléct," nakázal jsem přísně, když jsem viděl, že má na sobě jen průsvitný kraťoučký župánek a ten ještě ledabyle zavázaný, takže šlo vlastně vidět úplně všechno.
„A ty. Jak se ti lezlo přes ten živý plot?" vpálil jsem mu sotva Aryan odešel. „Za... bratra mého občasného spolubydlícího se omlouvám, přijel jen na pár hodin. Každopádně, my dva, si spolu musíme promluvit."
David
Nečekal jsem dlouho. Chvilku po zazvonění se ozval zevnitř hlas, a než jsem stihl domyslet, že je jiný, než má ten chlap, dveře se otevřely.
Zíral jsem na mlaďocha, který mohl být stejně starý jako já, nebo možná i mladší, podle toho, jak vypadal. Ale s tím, co dnešní doba poskytuje za vymoženosti, si jeden nemůže být jistý. Padesátník vypadá jak mladík, a klidně i opačně.
Vlastně… Proč mě nenapadlo jít se vylepšit? Nebyl bych poznat a lépe bych se tak skryl…
Ale vlastně… Mám se rád, mám rád tuhle svou podobu a jsem na ni pyšný. Líbím se sám sobě a rozhodně i ostatním. Tak proč bych to měnil.
Díval jsem se na toho kluka, a v hlavě mi běželo na plné obrátky, odkud ho znám. Opravdu mi přišel povědomý. Určitě jsem ho někde viděl…
Dokonce jsem přeslechl i to, co říkal. Teda skoro…
A v momentě, kdy se objevil můj zachránce a oslovil ho, měl jsem jasno. Hned jsem si vzpomněl, kdo ten mladej vlastně je.
Hm, tak tohle je zajímavé…
Vešel jsem dovnitř a zamířil rovnou do obýváku. Cestu jsem si pamatoval, nebylo potřeba mě navigovat.
Posadil jsem se, a jen co se přede mnou chlapík zastavil, hodil jsem mu do ruky balíček.
„Promiň, tvoje triko vzalo za své, ale koupil jsem ti nové,“ usmál jsem se na něho. „Nechci být nic dlužný, tak doufám, že jsem trefil velikost.“
Položil jsem si batoh k nohám a pak se pohodlně opřel. Zadíval jsem se na něho, pak ke dveřím, kde se právě zastavil ten jeho… cože to říkal?
„Bratr mého občasného spolubydlícího? Hmm?“ promnul jsem si bradu. „Netušil jsem, že už se nenosí označení pornoherec, ale bratr mého občasného spolubydlícího. No, než to člověk vysloví, tak je po všem a nestihne ani zaregistrovat, že zasunul, že pane Emmitte? Chcete mi snad nabídnout práci v branži? Sorry, ale odmítám. Můj zadek jen tak někomu neukazuji a ani nepůjčuji. Je to hájená část těla, kterou si zaslouží jen vybraní…“
Přestal jsem se opírat, přestal jsem si všímat těch výhružných gest od pornoherce a jeho ksichtů, a zadíval jsem se na toho, kvůli komu jsem přišel.
„Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat. Říkal jste, že si musíme promluvit. Jestli je to kvůli tomu živému plotu, tak sorry, byla to nejkratší cesta. Ale už mám praxi v zahradničení, klidně vám ho opravím. Ale vidím, že máte… no… řekl bych ruce, ale to asi není přesně vyjádřeno, jak se dívám, takže… Vidím, že máte plno práce, prostě napilno, tak já zase půjdu. Nebudu zdržovat, ať vám nespadne erekce.“
Sehnul jsem se pro batoh a zvedl se z křesla.
„Tak doručil jsem zásilku, poděkoval jsem, a zítra, až bude světlo, přijdu dát do pořádku ten živý plot. Tak se mějte,“ hodil jsem batoh na záda a vykročil jsem směrem ke dveřím.
Tak jo, budu si muset na spaní najít něco jiného a zajít nejspíš na tu plastiku.