David
Myslím, že mi praskly ušní bubínky, když Tobias vztekle zařval.
Dokonce jsem si musel zacpat na moment uši, protože těch decibelů bylo už i na mě moc, zvlášť, když Aryan nezůstal pozadu.
To, že přišel, nejspíš zachránilo Pintovi život.
„Ty, odněkud ho znám, kdo to je?“ přitočil se ke mně Pinta, zatímco se Tobias dohadoval s Aryanem.
„Ne! Počkej! Přijdu na to!“ zacpal mi pusu, když jsem se nadechoval, že odpovím.
„Představ si ho bez oblečení,“ dal jsem mu přesto malou nápovědu.
Myslím, že jsem viděl nad Selimovou hlavou rozsvícenou žárovku, když mu to došlo.
„Jasně! Aryan Emmitt! Fakt, že je to on! Mám všechny jeho filmy! Je to… Odkud ho vlastně znáš?“
„Je to nevlastní brácha od toho zabijáka, co ti málem vystřelil mozek z hlavy, protože jsi mu zničil kuchyň,“ pokrčil jsem rameny. „Ale teď je tu na obtíž. Potřebujeme pracovat a on o ničem neví. Musí zůstat mimo všechno dění.“
„Zařídím to,“ narovnal se Pinta v celé své výšce a pevným krokem došel k těm dvěma.
„Tak hele, pornoherče,“ promluvil na ně, a já v tu chvíli nevěděl, kdo z těch dvou ho chce zabít dříve.
„Řveš tu tak, že mi to rve ušní bubínky. Potřebuji pracovat, a nemám čas čekat, až se uklidníš. Takže…“
Přistoupil k Aryanovi ještě blíž a silně mu stiskl rameno a odtáhl ho od Tobiase, který zůstal šokovaně hledět.
„Jestli toho nenecháš, narvu ti do prdele první kolík, který najdu, a rozhodně nepůjde o žádnou erotickou hračku. Jestli se uklidníš, dám ti něco, cos ještě v životě neměl. Takže…“ naklonil se k němu a pošeptal mu několik slov, a přitom ho pořádně chytnul za zadek.
Pak se narovnal a podíval se mu mírně zamračeně do očí.
Aryan se chtěl vyškubnout, zamračil se, stiskl rty k sobě… Hodil po Pintovi vzteklý pohled, ale pak…
„Počkám v ložnici,“ odpověděl najednou, a pak v tichosti odkráčel.
Soren
Nikdy mě nikdo neunesl a nikdy mě nikdo nemučil.
Když se díváte na nějaký film, říkáte si, že to občas přehání a takhle to prostě být nemůže, nebo kroutíte očima nad tím, jak to ti herci přehrávají.
Řeknu vám, když vás mučí někdo, kdo tomu fakt rozumí, bolí to.
A kurevsky.
Máte pocit, že se vám láme každá kost v těle, kůže odlupuje od masa, před očima vidíte hvězdičky, hrdlo vás bolí od křiku, nevíte, jestli zvracet nebo močit, hlava vám třeští, uši zaléhají.
Chcete omdlít. Přejete si, aby to skončilo.
Ale oni jsou tak dobří, že vám ani tohle nedovolí.
Ví, jak způsobit co největší bolest při téměř žádné ztrátě krve, a přesto vás udržet při vědomí.
„Tak co?" odstoupil ode mě už po třetí ten, co mě jako první probral, a ten který se v mém mučení doslova vyžíval.
„Jdi do… hajzlu…" zachrčel jsem a vyplivl krev z prokousnutého jazyka.
Muž si povzdechl a zakroutil hlavou.
„Proč si to děláš tak složité? Stejně to z tebe dostaneme. A když ne z tebe, tak z toho malého otrapy určitě. Jak dlouho si myslíš, že vydrží? Slyšel jsem, že obzvláště miluje vodu. Tady můj parťák se doslova vyžívá v tom, když může někoho topit. A jde mu to fakt dobře. Jak dlouho si myslíš, že hrdlička vydrží?" začal nahlas přemýšlet a ve mě se v tu chvíli vzedmul vztek.
„Ani na něj, kurva, nesáhneš! Rozumíš?! Jestli mu zkřivíte jediný vlásek na hlavě, tak vás všechny zabiju!"
Nevím, jestli moje výhružka v mém stavu měla nějaký účinek, nejspíš jo, protože na moment všichni tři zmlkli a jen na mě hleděli, než se do jednoho rozesmáli.
„Hele, staroch je na zajíčky! Jsi do něj zabouchnutý nebo co? Vykradl tě, ohrozil a ty ses do něj zabouchl? To je jak z nějakého pitomého románu!"
Jejich smích neustával, ale pro mě to byla výhoda, že mě aspoň nechali být.
Nechali mě s mými myšlenkami, když se mi vybavila Tobiasova slova.
„Zatraceně…" zamumlal jsem polohlasně, když mi to konečně došlo a já si to přiznal.
Jo, jsem v tom až po uši.
David
To, co se teď stalo, naprosto šokovalo nejen mě, ale i Tobiase. Oba jsme šokovaně hleděli na dveře, za kterými zmizel Aryan, a pak na Pintu.
„Za chvilku jsem zpátky,“ ušklíbl se na nás, a pak si to zamířil taky ven z pracovny.
Podle kroků šel nejspíš do ložnice za Aryanem.
„Co… co to… kurva, mám já to zapotřebí?“ schoval Tobias zbraň do pouzdra, promnul si kořen nosu a několikrát se zhluboka nadechl. „Ale musím říct, že je to poprvé, co takhle brácha zmlknul a odešel. Ani Soren na něj tak nepůsobí. Zajímalo by mě, co mu asi tak ten Pinta řekl…“
„Raději to nechtěj vědět,“ zavrtěl jsem hlavou, a pak můj pohled sklouznul na jeho náramek. „Máš zprávu.“
Jo, v tom kraválu a zmatku, co tu byl, si nevšiml zprávy.
Tobias hned zpozorněl a zprávu otevřel.
A vzápětí mi málem praskly ušní bubínky podruhé.
„Zabiju ho! Vážně ho zabiju! Co, kurva dělal?!“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně, protože mě pohltilo špatné tušení.
„Soren měl nehodu,“ odprsknul mi zpátky a hned se snažil spojit s Landonem.
Ale to, co jsme pak od policejního šéfa slyšeli, vyrazilo dech nám všem.
Sorenovo auto havarovalo, ale Soren tam nebyl… Zmizel…
„Třeba ho někdo odvezl do nemocnice,“ ozval jsem se opatrně.
„Hovno nemocnice, už bych měl Alert, a nic takového nem-“ zarazil se Tobias a pak se na mě podíval.
„Najdi ho! Okamžitě najdi signál jeho komunikátoru!“ zarazil mě prudce do židle.
Ani nemusel. To byla první věc, která mě napadla a už jsem měl ke stolu namířeno.
„Unusi! Priorita číslo jedna! Najdi Velkého šéfa podle čehokoliv, použij všechno, co máš!“
Soren
To poznání mě naprosto šokovalo. I přes všechnu tu bolest a místo, kde jsem byl, mě dokonale odzbrojila myšlenka, že jsem se do Davida…
Tobias mě zabije.
Jo. Co neudělají tihle tři dodělá Tobias.
A Davidovi to v žádném případě nemůžu říct. V žádném. Vysměje se mi a pošle do háje.
Všechny tyhle myšlenky mi vířily hlavou, že jsem přeslechl i to, že na mě zase mi únosci mluví.
Až silná facka mě opět probrala a v duchu mě napadlo, že si budu muset asi brzo s takovou počítat zuby, protože ještě pár takových ran a můžu si pořídit protézu.
„Už vnímáš?" zavrčel na mě ten, co si ze mě udělal fackovaciho panáka.
Jen jsem se na něj zašklebil a kdybych mohl, tak ho nakopnu někam.
„Tak, chlape, teď když víš, jak se věci mají, zkusíme to znovu."
Zhluboka jsem se nadechl a v duchu se Davidovi omluvil.
„Když už vím, co po mě chcete, zeptejte se sami sebe. Někdo jako já s perfektní pověstí a dodržující dlouholetou rodinou tradici, ohrozil by někdo takový město, které vytvořila má rodina, kvůli klukovi, kterého skoro ani neznám, a který u mě kradl? Je dobrý na sex, to uznávám, ale jinak?"
Byl jsem rád, že se mi ani jednou nezachvěl hlas, a nejspíš díky tomu a pevnému pohledu ti tři najednou znejistěli.
Neudělal bych to. Nenechal bych Davida umřít. Ale to oni samozřejmě neví.
Když se najednou sebrali a rychle odešli, oddechl jsem si. Jen jsem doufal, že nejdou pro Davida, aby nesplnili svou hrozbu. Ale pochyboval jsem. Mají mě. A nejspíš mají díky tomu pocit výhry. Ale uvidíme. Rozhodně se jen tak nedám.
David
Nevím proč, ale najednou jsem byl nervózní. Víc nervózní, než jsem, kdy byl.
Hned jsem hodil na stůl svůj přenosný počítač, abych se mohl lépe navázat na Unuse u Sorena doma.
A než jsem se vůbec dostal k tomu, že Unus vyhledal poslední signál Sorenova náramku, vrátil se Pinta se širokým úsměvem.
„Co se děje?“ zarazil se, když mi položil ruku na rameno, a já ho nervózně odstrčil.
„Soren se děje. Jeho auto našli nabourané,“ odfrkl jsem mu zpátky.
„Sorenovo auto našli, ale on tam není. Není ani nikde jinde,“ vrátil se k nám Tobias, který mezitím mluvil s Landonem.
„Poslední signál jeho komunikátoru je právě v tomhle místě, další už není,“ píchnul jsem prstem do interaktivní mapy, a hned jsem se napojil na kamery v okolí.
Netrvalo dlouho, možná tak půl minuty, a my měli dokonalý obrázek toho, co se děje.
Rozbité auto… jedno jediné… a kromě policistů tam nebylo vidět nikoho jiného.
„Někdo ho unesl, jinak by tohle nebylo možné,“ vydechl jsem a celý roztřesený jsem ukázal na záběr z kamery.
Ten záběr byl trochu dál od auta. Byly tam vidět stopy po několika pneumatikách, které nepatřily Sorenovu autu a hlavně… Na zemi, vedle betonového zátarasu leželo něco…
Ještě víc jsem to přiblížil, až na detail.
„To je Sorenův náramek!“ vyhrkl znovu Tobias a hned se znovu spojil s Landonem.
Situace byla vážná. Tady opravdu evidentně někdo Sorena unesl.
„Selime,“ otočil jsem se na Pintu. „Dej… dej mi všechny dostupné kontakty na bosse a na popravčí. U bossů mi chybí Sexta, o popravčích nevím nic kromě přezdívek. Vím, že to máš. Prosím… Pomoz ho najít…“
Soren
Nejspíš jsem po odchodu těch tří znovu odpadl, protože, když mě zase probudili, seděl jsem sice pořád na židli, ale tentokrát měl na sobě jakýsi kus hadru a místnost byla úplně jiná než před tím.
Vypadalo to na nějaký salonek, a i když tu bylo teplo, nejraději bych se vrátil zase dolů, protože ten těžký vzduch plný kouře z kadidla a nejspíš doutníku se nedal dýchat. A ani pootevřené okno nepomohlo.
Bohužel, protože bylo zatáhnuté žaluziemi, nedokázal jsem určit polohu místa, kde se nacházím.
„Rád vás poznávám osobně, pane Tannere. Jste opravdu legenda v určitých kruzích," ozvalo se kousek za mnou, a pak si do obrovského křesla za těžký stůl, naproti kterému jsem seděl, posadil snad ten nejošklivější muž, jakého jsem viděl.
A bohužel jsem v něm i poznal jednoho z bossů, které nám David ukazoval.
„Taky vás rád poznávám, Damiane Calvere. Nebo mám říct bossi Quatro?" zachrčel jsem, jak jsem měl vyprahlé hrdlo a ušklíbl se.
„Och. Tady je někdo chytrý. Nejspíš někdo strkal své nenechavé pracky tam, kam neměl. No, to se bohužel stává. Víte, pane Tannere, věřím, že jste rozumný muž. Já taky. Pojďme si proto promluvit, jako dva obchodníci. V klidu a bez nevraživosti, určitě se domluvíme."
„To těžko," prskl jsem a poukázal na to, že jsem spoutaný, skoro nahý a mám žízeň.
„Za vaše nepohodlí se skutečně omlouvám, ale musíte chápat i mě, že se chci chránit. A dravou zvěř taky vždy napřed musíte zkrotit, než si ji ochočíte," pokrčil rameny a usmál se, čímž odhalil zlaté zuby, se kterými vypadal ještě příšerněji.
David
Byl to celé na hovno. Nikdy jsem se tak nenervoval, jako právě teď, a to nešlo o můj život.
Nechápal jsem sám sebe, a klidně bych to mohl kašlat. Ale nedokázal jsem to. Něco mě stále pohánělo, abych co nejdříve zjistil, kde Soren je, a nejlépe, kdyby byl naživu.
„Co jsi udělal s Arynanem?“ nadhodil jsem ve chvilce, kdy jsem se nemusel tolik soustředit na Unuse. „Nebylo by dobré, kdyby tu teď přišel a začal by kvůli Sorena vyšilovat. Jen by to celé posral.“
„Ten vzteklý cukroušek? No, jak bych to řekl,“ zareagoval Pinta, aniž by zvedl pohled od monitorů a jeho prsty neustále běhaly po klávesnici. „Připoutal jsem ho k posteli a on tam teď celý natěšený a nahatý čeká na odměnu, kterou jsem mu slíbil, když bude hodný.“
Jen jsem se pootočil po Tobiasovi. Ten, když to slyšel, jen stiskl rty, ale dál se věnoval své práci.
Soren je teď přednější než vražda Pinty.
„Mám záznamy z doby havárie,“ ohlásil jsem, když se mi pomocí Unuse podařilo vytáhnout záznamy z dálnice, asi pět minut před posledním Sorenovým signálem.
„Zjisti mi ty auta!“ ozval se Tobias. „Davide! Prober se!“ zařval mi do ucha.
Jinak to nešlo. Byl jsem celý ztuhlý, když jsem viděl, co se na té dálnici stalo. I to, jak vytáhli Sorena z auta, servali mu náramek a Sorena zatáhli do jednoho z těch aut a pak odjeli pryč.
„Unusi, najdi časovou linku, vysleduj přes kamery pohyb těch aut!“ konečně jsem se vzpamatoval.
„Selime, zjisti, kdo z bossů nebo popravčích by mohl bydlet tím směrem, nebo tam má nějakou nemovitost!“
„Spojím se s Landonem, přepošli mu ty záznamy na jeho soukromý komunikátor. Jinde ne, jinak bys šel sedět, to snad víš. Zařídím, aby z toho nebyl malér!“ ještě na mě křiknul Tobias soukromé spojení na Landona, a pak se odebral bokem, aby s ním mohl v klidu mohl mluvit.
Soren
I když mě Quatro nemlátil, ani po mě neřval, přesto jsem z něj měl podvědomě větší strach než z těch tří tam dole. Znal jsem takové typy. Číhají, vypočítávají, a pak zaútočí. Jako šelma na svou kořist. A tou kořisti jsem teď byl já.
Otázkou bylo, jak dlouho ho budu bavit.
„Pane Tannere. Možná jsme nezačali nejlépe, ale jistě pochopíte, že to bylo potřeba. Kromě toho, když nám dáte, co chceme, všechno to, co se tu odehrálo, bude za pár týdnů jen matná vzpomínka. Když k tomu nebudu mít důvod, není v mém zájmu zabíjet chlebodárce tohoto krásného města."
Kdybych mohl, tak začnu i zvracet. Místo toho jsem se šklebil tak, že to musel vidět i Quatro, což mělo za následek ztuhnutí svalů na tom jeho ksichtě.
„Dobrá. Očividně nemáte zájem spolupracovat, což mě velice mrzí. Myslel jsem, že si rozumíme. Ale budiž. Zkusíme to tedy jinak," řekl už o něco méně přívětivě Quatro a zapnul svůj komunikátor,
„Ahmede, pak Tanner potřebuje inspiraci. Víte, co máte dělat. A ať to stojí za to."
Po těch slovech se na mě usmál a zavrtěl hlavou.
„Opravdu jsem to takhle nechtěl. Nemám rád mučení. Ale nedáváš mi jinou možnost, chlapče," povzdechl si nešťastně, a kdybych nevěděl, jaké je to hovado, klidně bych mu to i věřil.
Zprvu jsem nechápal, o čem mluví, ale došlo mi to vzápětí, když se z vedlejší místnosti ozval Davidův křik. Srdce mi to málem rozervalo a musel jsem se kousnout do rtu, abych nezačal řvát.
Davidův křik neustával, ale já si pořád říkal, že to nemůže být on. Tak rychle by ho nenašli, a přes Tobiase se nedostali.
A pokud je to on, a já tu jen sedím a tvářím se nevzrušeně… Pokud je to skutečně David a já zaviním jeho smrt, v tom případě zemřu taky.
David
Byl jsem úplně v háji. Snad poprvé jsem si uvědomoval, jak moc mi záleží na někom jiném než na sobě. Poprvé jsem zažíval opravdový strach o někoho.
Znovu jsem si položil tu otázku…
Zamiloval jsem se?
Ale neměl jsem čas hledat odpověď. Není čas. Musíme najít Sorena a hlavně… Musí být na živu.
„Auta odjížděla na východní stranu Richmondu. Takže Primus to určitě není a Terci taky ne,“ ohlásil jsem Tobiasovi hned, jakmile se vrátil zpátky do pracovny.
Už jsem věděl, kde tihle dva bydlí, kde mají další nemovitosti, takže bylo jasné, že oni dva v tom prsty nemají.
„Na východní straně bydlí Sexta, to je ale ženská. Nemyslím si, že by se namočila do něčeho takového,“ ozval se Pinta, který taky jel, že se mu pod prstama skoro kouřilo.
„Nikdy se nenech mýlit tím, že ženská není taková jako chlap. Někdy jsou horší,“ přistoupil k němu Tobias. „Co dalšího?“
„Auta odbočila na veřejné podzemní parkoviště. Hned se napojím na jejich kamery,“ ozval jsem se já.
Na můj vkus mi trvalo docela dlouho, než jsem se na kamery napojil a vytáhl záznamy z archívů. Ale Unus pracoval spolehlivě a hlavně rychle. Ani Sorenův mega počítač, který vlastní jeho společnost, není tak dokonalý, jako můj Unus. A já teď byl opravdu moc rád, že jsem ho před třemi lety sestrojil.
„Dvě auta, není tam moc dobře vidět, kamery nesnímají prostor za těmito sloupy,“ ukázal jsem na monitor. „Ale… tady…“
Přiblížil jsem záznam na detail. Na jednom z aut byla vidět registrační značka ve chvíli, kdy opouštělo parkoviště. Podle toho, jak byly obě auta obsazené a podle toho, jak odjížděla…
„Určitě je v tomhle autě,“ ukázal jsem na to jedno, ve kterém byly vidět sedící dvě osoby, zatímco druhé mělo zatemněná okna.
„Jsi si tím jistý?“
„Stoprocentně, věř mi. Soren je v kufru. Není ti divné, že se celou dobu skrývají, jedno auto má zatemněná okna, není ani vidět registrační značka, až moc se snaží skrývat, zatímco druhé je tak okaté, a ještě vidíš ty chlapy v autě? Navíc… Možná, si to ani neuvědomili, ale jedou podstatně opatrněji, než by měli. Věř mi… Na ksichtě můžou mít masky, dneska to ani nepoznáš. Ale jsou věci, které nezamaskuješ… Věř mi, Tobiasi!“
Hned jsem zadal Unusovi příkaz, aby sledoval obě auta, ale já jsem se zaměřil jen na to jedno.
„Quatro!“ vykřikl najednou Pinta. „Quatro tam sice nebydlí, ale má tam barák, ve kterém si vydržuje milenku! A jedou tím směrem!“ ukázal na interaktivní mapu, na které se pohyboval červený bod. „Musíme to risknout! Jedu tam!“ křikl na nás Tobias. „Vy se odsud ani nehnete, rozumíte?! Hlavně ty ne, Davide, po tobě jdou jako po prvním a nejsi schopný nikoho píchnout ani kružítkem! Byl bys tam na hovno a jen bys zavazel! Ne! Řekl jsem ne!“ zařval na mě ještě, když jsem otvíral pusu, že budu protestovat.
„Budete oba tady a zjišťovat další informace! A cokoliv mi budete hlásit, nebo Landonovi na soukromý komunikátor!“
Poslední slova na nás křičel už z chodby, když spěchal do vznášedla. Jo, auto by ho prý teď zdržovalo…
Ani jsem nepřemýšlel, kolik těch vznášedel vlastně Soren má. Byl jsem teď rád, že je vlastní. Každá minuta, kdy o něm nic nevíme, znamená blížící se jeho smrt.
Nechci, aby zemřel. Nechci to… Potřebuji s ním mluvit, zeptat se ho, co to všechno znamená. Proč mám o něj strach, proč… proč… proč chci, aby přežil a vrátil se…
Soren
Mlčel jsem. I když křik zesiloval, pořád jsem mlčel.
I když mě to stálo spoustu sebeovládání a v jednu chvíli neměl daleko k záchvatu hysterie.
Všechno uvnitř mě doslova řvalo. Tohle si nejspíš nikdy neodpustím, a už se nedokážu Davidovi podívat do očí. A je úplně jedno, jestli v té místnosti vedle skutečně je, nebo není.
Dokonce jsem ke konci i pocítil odpor k sobě samému.
Vědomí, že takhle nechám mučit nějakého člověka…
Otec se asi musí obracet v hrobě.
„Překvapil jste mě, pane Tannere," dolehlo k mým uším vzdáleně, když jsem se snažil všechno vypnout a křik nevnímat.
Ten najednou ustal a já skoro překvapeně zamrkal, jaké se najednou rozhostilo ticho.
„Opravdu necháte zemřít člověka, když můžete jeho smrti zabránit?
„Jeden člověk proti miliardě. Co znamená?" zachraptěl jsem a snažil se Quatrovi dívat do očí a neuhnout pohledem.
„V tom případě to můžeme ukončit," usmál se Quatro, a pak do komunikátoru řekl, ať Ahmed přinese pro mě dárek.
Chvíli bylo ticho, a pak jsem s sebou škubnul, když jsem zaslechl výkřik, pak chroptění, rány, žuchnutí něčeho těžkého, syčení laseru, vrčení pily a další nechutné zvuky.
Raději jsem nepřemýšlel nad tím, co to znamená.
Jenže Quatro se nejspíš rozhodl mi to dát sežrat se vším všudy.
Po nějaké chvíli totiž do místnosti vešel snědý muž, na kterém se doslova vyjímala stará bílá řeznická zástěra, celá pokrytá krví.
„Dal jsem si opravdu záležet," zabručel, a pak mi něco hodil k nohám.
A v tu chvíli mi mozek prostě vypnul. Tak, jak jsem se doteď držel, tak teď prostě vyhlásil stávku.
Několik vteřin jsem nehnutě zíral na to, co před mýma nohama leželo na zemi.
„Ahmedovi jsem poručil, aby ty jeho nenechavé prsty uřízl speciálně pro vás, pane Tannere..." zaslechl jsem Quatrův hlas.
A ten, jako by mě probral z transu.
Jako první jsem se pozvracel. A pak jsem začal řvát.
Řval jsem po Quatrovi, sliboval mu smrt vykucháním a pověšením na jeho vlastních střevech, sliboval jsem smrt těm, kteří ke mně přiskočili, když jsem začal smýkat ze židlí, a klidně bych si urval ruce i nohy, jen abych se osvobodil. Řval jsem, když po mě řvali a mlátili mě, řval jsem, i když jsem měl hrdlo v jednom ohni. Řval jsem, dokud mi nedošly síly a opět mě obestřela tma.
Poslední, co jsem viděl, byl Quatrův vítězoslavný škleb.
David
Za dalších pět minut, co Tobias odjel, jsem se s ním znovu zkontaktoval.
„Je to, jak jsem říkal. Dal jsem procházet záznamy zrychleně o padesát procent, a to druhé auto nakonec skončilo na odkrytém veřejném parkovišti. Vystoupili z něho čtyři chlapi, nikdo nebyl maskovaný. Všichni nastoupili do dalšího auta a odjeli. A víš co? Jeli do východní části, kde odjíždělo to první auto. Takže je to jisté. Jeďte rovnou tam. Jeden z těch chlapů… jeden z nich… měl červený náramek,“ dodal jsem ještě se strachem.
Nejen z Tobiasovy reakce, ale i z toho, co se může stát Sorenovi.
K mému překvapení však Tobias neřval.
„Rozumím, jsme už na cestě. Landon se zásahovkou taky, ozvu se, jak budu něco vědět, do té doby mě nekontaktuj.“
Tobias chtěl ukončit hovor, ale já ho ještě zastavil.
„Počkej, pošlu tobě i Landonovi informace ke Quatrovi. Kdyby… kdyby se tam Soren nenašel… tak budete mít aspoň možnost zdůvodnit policejní zátah. Má v tom baráku toho docela dost, podle toho, co jsme s Pintou z jeho obchodů zjistili. Prosím… Přivez ho… živého…“
Po svých slovech jsem okamžitě vypnul spojení, a hned jsme s Pintou přeposlali informace, o kterých jsem mluvil.
„No, já se jdu podívat vedle na toho pornoherce,“ zvedl se po chvilce Selim.
Vypadal sice, že je nad věcí, ale znal jsem ho. Věděl jsem, že je z toho taky celý pryč. A nejspíš se i na Aryanovi pěkně vyřádí.
„Drž se. Dobře to dopadne, Venidici,“ stiskl mi ještě rameno, a pak mě už nechal samotného.
A zatímco on se šel věnovat Aryanovi, já seděl a jen hleděl na monitory…
Jako bych se snažil zahlédnout, co se děje v tom domě, na který jsem měl právě záběr. Jako bych chtěl vidět, že Soren je tam, že žije a jen si prostě dává kafe a zákusek.
Jenže mi bylo jasné, že tomu tak není, že jde Sorenovi o život nebo přinejmenším o zdraví.
Jeho popravčím je Věž.
A z toho jsem měl velký strach…
Soren
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, tentokrát mě ani neprobudil nikdo fackou. Spíš ten neodbytný pocit, že nejsem sám, a někdo na mě upřeně hledí.
S trhnutím jsem se probral, několikrát zamrkal a v první chvíli nevěděl, co se stalo.
Znovu jsem byl nahý, znovu jsem byl v té páchnoucí a vlhké místnosti.
Možná to byl celé jen sen?
Už jsem si chtěl oddechnout, když můj pohled padl na muže, sedícího naproti mně.
Měl na sobě tmavý, očividně kvalitní roláček, upnuté kalhoty, měl dokonale zastřiženou bradku, jasně hnědé oči, snědou pleť, věk kolem čtyřiceti. Někdo by mohl říct pohledný.
Nejspíš bych to řekl i já, kdybych ho potkal na ulici.
Jenže já si hned vybavil tu zakrvácenou zástěru a všechno se mi vrátilo.
„Cítil ses jako chlap?! Mučit tak mladého kluka?!" vyjel jsem po něm okamžitě.
Doufal jsem, že můj hlas bude znít pevně a autoritativně, ale místo toho ze mě vyšlo něco mezi pískáním a skřehotáním, což bylo spíš k smíchu.
„Mučit? Vždyť jsi ho mohl zachránit!" podivil se muž, kterému Quatro říkal Ahmed.
Ale nejspíš to nebylo jeho skutečné jméno. To jsem pochopil v okamžiku, kdy můj pohled padl na jeho zápěstí.
Červený náramek.
No, co. Stejně teď už nemám důvod žít.
„Jaký je to pocit?" vyrušil mě z myšlenek Ahmedův hlas, který byl podivně jemný a laskavý.
Aniž bych věděl jak, najednou seděl až moc blízko mě, takže se svými koleny dotýkal mých a upřeně mi hleděl do očí.
„Jaký je to pocit?" zeptal se šeptem znovu a svou dlaň položil na mou horkou tvář.
Měl jemnou kůži a byla tak příjemně studená.
V první chvíli jsem ucuknul, ale on mě nenechal.
„Miloval jsi toho kluka? Jaký je to pocit vědět, že máš na svých rukou jeho krev? Volal tě. Prosil… Quatro chtěl, abys slyšel všechno, ale… Víš, taky jsem miloval. Vím, jaké to je a opravdu mi to nedělalo žádné potěšení. I když budu čelit následkům, nechtěl jsem, abys slyšel, jak pláče, jak prosí, volá tvé jméno. Byl tak mladý, krásný, plný života… Proč, Sorene? Proč jsi ho jen nechal zemřít? Stačilo jen tak málo… Jen tak málo… Co teď řekneš jeho rodině? Jak to vysvětlíš? Penězy? Ty víš, že to nepůjde. Syna už jim nic na světě nevrátí."
Aniž bych to mohl nějak ovlivnit, Ahmedův tichý hlas, pohled jeho očí, jeho dlaň na mé tváři, to všechno způsobilo, že jsem začal vidět rozmlženě přes slzy, které se mi začaly drát z očí.
„Ne-nechtěl jsem," zašeptal jsem. „Mi-miloval jsem ho…"
„Já vím… Pochopil jsem to hned. A on tě taky miloval…"
Překvapeně jsem zamrkal a na moment se zarazil.
Můj vypnutý mozek začal pomalu nahazovat.
Miloval mě?
Mírně jsem se zamračil a stiskl rty.
To by rozhodně nikdy neřekl. A rozhodně by se do suchara, jako jsem já, nezamiloval.
Škubnul jsem hlavou, abych uhnul tomu doteku a upřenému pohledu.
Na moment se mi zazdálo, že se Ahmed zamračil, ale vzápětí měl zase masku lítostivého zabijáka.
„Měl na zadečku, na pravé půlce, takovou rozkošnou černou pihu. Opravdu se na něm krásně vyjímala," povzdechl si a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.
Jak mohlo tohle vědět? Jaká byla šance, že náhodou trefí pihu na zadku?
David
Nevím, jak dlouho jsem, tak seděl. Ale málem mi vyskočilo srdce z hrudi, když najednou do pracovny vletěl Pinta, se stojícím pérem, se svým žlutým blikajícím náramkem, a makal rovnou ke svému počítači.
„Mám echo!“ hned na mě křiknul, když začal ťukat do klávesnice a stahovat nějakou zprávu. „Hned to pošlu bráchovi a tomu policajtovi!“
„Co… co?“ vyskočil jsem na nohy a hned mu koukal pod ruky.
„Mám echo, že Quatro dojel do toho domu asi půl hodiny před Tannerovou nehodou a únosem. A lidi, kteří tam taky přišli, tak patří k němu, a jsou to chlapi, co zajišťují špinavou práci. Špinavou tím rozuměj takovou, kde se zasereš od krve. A taky… Mám potvrzeno, že Věž dostal příkaz od Quatra. Takže po něm chce někoho sejmout. A pokud je to Věž, tak jde o někoho, z koho potřebují něco dostat za každou cenu. A teprve potom ho zabijí. Buď rád, že tě nedostal do ruky právě on,“ na moment na mě mrknul a pak se věnoval dál práci. „Kromě toho, dostal jsem další informace, a jedna z nich je, že by v tom domě, respektive pod ním, měly být podzemní prostory, ve kterých má Quatro sklad zbraní. Takže to těm dvěma hezky posílám, informace frčí i s plánem domu, takže tam můžou vletět na jistotu, a já frčím za tou rozkošnou prdelkou, která mě už prosí pomalu s brekem, abych ho udělal…“
„Hej!“ vzpamatoval jsem se a popadl Selima za loket, abych ho zastavil.
„Co?“ podíval se na mě. „Chceš se k nám přidat? Není problém…“
„Jak to víš! Odkud máš ty informace…“
„Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít,“ ušklíbl se. „Ale jedno ti povím. Jedna nejmenovaná kráska, velmi vlivná kráska má na Quatra pěknou pifku, a tak mi s chutí poslala to, co jsem potřeboval. No, kdysi jsem ji zprostředkoval… No, udělal jsem pro ni obrovskou službu, a teď je mi do smrti vděčná,“
Selim se vymanil z mého držení.
„Hele, nejsem na ženský, ale i tak můžu říct, že je to fakt kočka, má hezký barák, prsa šestky a fakt toho ví víc než kdokoliv jiný. A!“ zvedl varovně prst. „Je nedotknutelná…“
V šoku jsem hleděl na místo, kde ještě před chvílí stál Pinta.
Vážně? Vážně se tohle stalo? Opravdu bossové mezi sebou vedou své soukromé války?
Soren
Nevím, jak dlouho na mě mluvil. S každým jeho dalším slovem jsem cítil větší a větší vinu. S každým jeho dalším slovem jsem si přál zemřít. Jít tam, kam šel David, abych se mu mohl omluvit, i kdybych se pak měl na věčnost smažit v Pekle.
Je zvláštní, že zrovna na tohle teď myslím.
Ale co jiného bych si zasloužil po tom, co jsem udělal?
Myslel jsem jako obchodník. Ne, jako člověk. Co asi tak řeknu Davidově rodině?
Budu pro ně jen další bohatý hajzl?
Nechal jsem to všechno na Tobiasovi, místo toho, abych se taky o něco postaral.
„Tobias…" zachrčel jsem, když mi přišel na mysl.
„Ach. Pan Cohen byl silný protivník. Bránil toho kluka do posledního dechu. Opravdu bys na takového bodyguarda měl být pyšný. Nedal se zadarmo. Vím, jak moc tě to teď trápí. Tak, co to konečně ukončit? Teď už přece nemáš, co ztratit. A já ti slibuju, že to bude rychlé a bezbolestné," usmál se a pohladil po tváři.
Je to zvláštní, ale už dávno bylo dokázáno, že lidé se smrti jako takové nebojí. Ví, že jednoho dne stejně prostě přijde ať chceme nebo ne.
To, čeho se lidé ve skutečnosti opravdu bojí je bolest.
Bojí se, že budou umírat dlouho, ve strašných bolestech, zbavení smyslů.
Upřímně, i já se toho bál. Byl to můj strašák od chvíle, kdy jsem takhle viděl umírat svého otce.
„Já…" zachraptěl jsem a svěsil ramena.
Rezignuju. Řeknu jim, co chtějí.
„Ty disky-"
Najednou jsem s sebou škubnul, když se ozvala rána, a na Ahmedově náramku vyskočil Alert.
Překvapeně jsem zamrkal, když sprostě zaklel, odhodil židli někam za sebe, a pak s nadávkami vyšel z místnosti.
Byl jsem úplně v hajzlu. Bylo mi jedno, co se děje, co se stane, proč odešel.
Bylo mi všechno jedno. Nebo jsem si to aspoň myslel. Do chvíle, než se znovu otevřely dveře a…
„Ty zatracený idiote! Málem jsi mě stál život!" začal držkovat Tobias, sotva mě uviděl.
Byl v doprovodu několika ozbrojených mužů, nejspíš od Landona, a teď, když byly otevřené dveře, byl slyšel odevšad křik a střelba.
Nechápal jsem to. Nějaká jejich hra? Vždyť ten Ahmed říkal…
„David… zabil jsem ho… Nech mě tady… Nezasloužím si žít… Zabil jsem ho… Ani jsem mu nestačil říct… říct… že ho miluju… Tobiasi… já… co-"
„Přestaň kecat nesmysly, nebo ti jedno fláknu, kurva!" okřikl mě Tobias, zatímco mě odpoutával od židle.
David
Dalších deset minut trvalo, než jsem se po Selimových slovech vzpamatoval, a začal něco dělat.
Musím se dát dohromady. Nesmím se tomu poddat. Můj mozek je na to, aby pracoval, a ne zpracovával nějaké nesmysly, jako je zamilovanost.
Ne, tohle fakt nejsem já…
Nakonec jsem se do práce zabral, a odteď jsem si dal nový úkol. Zjistit vazby mezi Bossy, popravčími, a jejich obchody. Určitě na něco přijdu, a hlavně by mě zajímalo, proč byla Sexta tak ochotná poslat Selimovi informace, které by vedly ke zničení Quarty.
Přesto jsem sběhem toho neustále pokukoval po druhém monitoru, na kterém byly záběry na Quatrův dům, synchronizované v reálném čase.
Právě, když se z ložnice ozval výmluvný Aryanův křik, jsem já vyskočil na nohy, a málem jsem prošel tou interaktivní obrazovkou skrz.
Ten frmol kolem toho luxusního baráku už nebyl jen tak obyčejný zátah. Najednou tam bylo až nějak moc živo. Policejní auta, plno policajtů. Zásahovka, která postupně vyváděla nějaké lidi s pytlem na hlavě, a hned je cpali do svých aut a odváželi je pryč.
„Tobias!“ vykřikl jsem, i když mě stejně nikdo neposlouchal. „Soren!“ vykřikl jsem znovu a celý jsem se roztřásl, když jsem viděl, jak ho převážejí do vznášedla záchranné služby.
Zastavil jsem obraz a přiblížil jsem ho na detail. Moc jsem ze Sorena neviděl, ale já potřeboval něco jiného. A když jsem to našel…
„Našli ho!“ vletěl jsem do ložnici bez ohledu na to, co právě dělali. „Jedu za nimi! Nikam se odsud nehnete, jasný?!“
Vyběhl jsem ven a rovnou do jednoho z aut, které tu měl Soren v rezervě. Jasně, hlasové ovládání startu. Ale pro Unuse to nebyl žádný problém, a po dalších dvou minutách jsem to už frčel do soukromé nemocnice ve středu města…
Nevím, co mě pohánělo víc. Jestli úleva, že ho našli, nebo strach, že by to s ním mohlo být vážné…
Byl jsem úplně v nervu, v prdeli, a tak, když jsem vletěl do špitálu, málem jsem se tam serval s personálem, když mi nechtěli dát informace a nechtěli mě pustit za Sorenem.
„Vím, že je tady! Koho autem jsem asi přijel, kurva! Co myslíte!“ zařval jsem na ochranku a mávnul rukou ke dveřím, kde bylo vidět Sorenovo auto.
„Pusťte mě za ním, do hajzlu, nebo se neznám!“ fakt jsem byl v takovém nervu, že jsem tomu jednomu už skočil do úsměvu s cílem si cestu k Sorenovi probít.
Soren
Byl jsem úplně v prdeli. Vůbec nic jsem nechápal, nedokázal jsem uvěřit tomu, že to přežiju.
Ale má to vůbec cenu?
„David… zabili ho… já ho zabil…" chrčel jsem, když mě Tobias pokládal na lůžko, aby mě mohl doktor zkontrolovat.
„Co to meleš?"
„Nechci doktora… Nic mi není… Musím zjistit-" pokusil jsem se posadil, ale byl jsem nemilosrdně zatlačen zpátky.
„Lež nebo tě zase přivážu!" prskl na mě Tobias a mračil se jako samotný ďábel.
„Jak… co se stalo?" potřeboval jsem si srovnat myšlenky, protože jsem opravdu nic nechápal.
„Zjistil jsem, že jsi boural. A pak šlo všechno ráz na ráz. Měl bys hlavně poděkovat tomu smradovi. To on tě našel, nebo spíš nás navedl a já pro tebe mohl jít," zabručel, když jsme nasedali do sanitky.
„David? Ale… oni… slyšel jsem ho křičet a… ukázali mi prsty… a on věděl o jeho znamínku na zadečku… a…"
Tobias se na mě podíval jako na idiota, než si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Chci aspoň měsíc dovolenou, protože vás dvou už mám plné zuby. A jestli mu to konečně neřekneš, a on tobě, tak vás oba zliskám," prskl po mě, a pak se začal ostentativně dívat jinam.
Myslím, že ošetřující doktor asi měl zábavu, ale snažil se udržet vážnou tvář, a jen občas se mě na něco zeptal, takže než jsem se nadál, byli jsme v nemocnici.
„Opravdu mi nic není…"
„Pane Tannere, jste snad doktor?" zadívala se na mě přísně sestra, která mě převzala.
„No, to ne-"
„Tak sklapněte a nechte mě dělat svoji práci. Až řeknu, že jste v pořádku, tak potom budete v pořádku."
Myslím, že jsem na ni zíral s otevřenou pusou, zatímco Tobias se potutelně usmíval.
Že by rodina?
Uraženě jsem zapadl zpátky do polštářů a zadíval se na strop, jenže moc dlouho mi to nevydrželo.
„Kurva! Já ho fakt zarazím do země!" zařval Tobias, když se z chodby ozval křik a sestra málem vyletěla až do stropu.
Tobias naštvaně odkráčel, a za chvíli už bylo slyšet jen jeho, jak po někom řve, že ho asi zliská, a spoustu dalších nadávek, a některé z nich nejspíš patřily ochrance.
„Fakt se na to můžu vysrat! Nejsem chůva! Jdu koupit kafe! Starej se! Je tvůj, tak si to vyřeš!" vrazil do místnosti znovu Tobias s Davidem pod paží, kterého mi málem hodil na klín, a pak zase naštvaně odkráčel pryč.
David
Myslel jsem, že jim vyrazím zuby. Nebo přinejmenším rozervu triko, protože spíš už oni mě drželi pod krkem. Ale měli se mnou co dělat. Zadarmo jsem jim rozhodně nic nechtěl dát.
Ale nejspíš jsem se rval spíš jako holka, protože jsem byl brzy na zemi, a už jsem měl skoro spoutané ruce, když na chodbu vyběhl Tobias a seřval mě jako malého spratka.
A než jsem se nadál, vrazil mě do pokoje a vypadnul ven, jak toho měl nejspíš už plné zuby.
Málem jsem přeletěl přes postel, jak se mnou Tobias smýknul. Sestřička se na mě škaredě podívala, ale pak se dál věnovala Sorenovi. Já jen stál, jednou rukou se opíral o postel, jak jsem se s ní zabrzdil, a díval se na Sorena.
Vypadal opravdu hrozně. Fakt děsně. Možná děsněji, než jsem vypadal já, když mě našli.
„Bál jsem se o tebe,“ řekl jsem tiše bez ohledu na to, že tu sestra pořád pobíhala.
„Fakt jsem se bál. Já… já tě chtěl jít hledat. Ale on…“ mávnul jsem druhou rukou ke dveřím, ale pak ji spustil dolů a chytil Sorena za ruku.
„Nechtěl mě pustit. Ale našli jsme tě,“ zkusil jsem nadhodit úsměv, ale moc mi to nešlo.
„Opravdu jsem se o tebe bál… hrozně… moc…“ místo úsměvu se mi po tváři roztekly slzy.
„Já… já potřebuji… potřebuji s tebou… mluvit… já… potřebuji… potřebuji tě… tebe… Sorena…“ snažil jsem se mluvit pevným hlasem, ale vůbec mi to nešlo.
„Tak mu už řekněte, že jste do něho zamilovaný,“ vyrušila mě sestra, a když jsem se na ní udiveně podíval, jen protočila očima.
„Vždyť je to jasné jak facka, stačí se na vás dva jen podívat,“ mávla rukou k Sorenovi, a pak se na něho otočila. „Vy tu zůstanete minimálně přes noc, a zítra řekne lékař, co s vámi. Dneska půjdete ještě na vyšetření, a pak dostanete na oběd kapačku a budete spát. Budete tu ležet v pozoru, rozuměl jste?“
Víc jsem stiskl Sorenovi ruku po jejich slovech, a zapřemýšlel, jestli to tak opravdu je…
„No tak do toho, chlapče, jsou to jen dvě slova,“ dala mi sestra herdu do zad, že jsem málem na Sorena naletěl, a pak už spokojeně odkráčela ven.
„Já… nevím… já… vím, že… že… bál jsem se o tebe… myslel jsem… vím… miluji tě…“ doklekl jsem na zem, jak jsem měl nohy slabé a odevzdaně jsem zabořil obličej do peřiny vedle Sorena.
Soren
Jen jsem zatajil dech, když Tobias zmizel a David zůstal uvnitř.
Srdce mi najednou bušilo jako zběsilé, a já netušil, co dělat nebo říkat.
Ale vyřešil to za mě David, který začal mluvit jako první.
Napřed jsem nechápal o čem mluví, a myslel si, že ho někdo vyměnil, protože tohle nebyl ten držkatý a rozhodný David, jak jsem ho znal.
Když mě ale chytl za ruku a já pocítil jeho jemnou kůži, když jsem viděl jeho slzy, musel jsem se hodně ovládnout, abych ho nestrhl do náruče a pevně neobjal.
Trochu jsem se však zalekl v momentě, kdy řekl, že mi potřebuje něco říct.
Možná mě už nechce vidět?
Ale nestihl jsem tu myšlenku ani dokončit a sestra to vyřešila za nás oba.
Zamilovaný?
David?
Do mě?
To nééééé. V žádném případě. To-
Počkat… Co to právě řekl? Slyšel jsem dobře?
Myslím, že jsem na Davida zíral s otevřenou pusou, když mi pomalu docházela jeho slova.
Nevím, jak dlouho jsem jen, tak zíral do blba, než se mé tělo konečně pohnulo, a i přes bolest, a nehledě na sešité rány, vytáhl jsem Davida s hekáním na postel a pevně ho objal.
„Já… já… omlouvám se. Strašně moc… Myslel jsem, že jsem… že jsem tě zabil… Oni… říkali, že tě chytili… že tě… slyšel jsem tvůj křik… jak… mučili tě… slyšel jsem to. A pak tvoje prsty… usekli je… ukázali mi je… nevěřil jsem… Říkali, že když promluvím, zachráním tě… Ale já nevěřil, že tě chytili. Ale pak ty prsty… A on mluvil o tvém znaménku na zadečku a… myslel jsem, že jsem tě zabil. Moc se omlouvám. Strašně se omlouvám. Nechtěl jsem… Jsem suchar a zbabělec a… zatraceně… Myslel jsem si, že ty a ten Pinta… Je to kus chlapa a já jsem starý a suchar. Myslel jsem, že vy dva… Nechápal jsem, co to se mnou je, proč mi to vadí. Zamiloval jsem se… do tebe… pak jsem to pochopil. Pochopil jsem… myslel jsem, že jsem o tebe přišel… moc to… bolelo… chtěl jsem umřít… bolelo to…" vyrážel jsem ze sebe, zatímco jsem Davida objímal, líbal na tvář, hladil, tiskl ho na sebe, prostě ho nedokázal pustit.
David
Nikdy jsem nebyl na nějaké vyznávání citů. Ani teď mi to moc nešlo. Nejraději bych to Sorenovi napsal.
Ale když si mě vytáhl nahoru, a pak začal mluvit…
No, nejsem sám, kdo to neumí. Aspoň v tomhle jsem si trochu oddechl, že jsem se zas až tak neztrapnil, a že mě neposlal do háje.
Ale vážně to řekl? Bál se, že já a Pinta?
Když Soren domluvil, byl jsem chvíli zticha. Potřeboval jsem to vstřebat. Na jeden den a jednoho člověka až moc vzrušení. A co teprve Soren. Vypadá, jako by prošel drtičkou na dřevo.
„No, teď už aspoň vím, kdo je Věž. Jak vypadá. Víš… on je jeden z nejhorších. Horší je asi už je Král. Oba tě dokážou tak psychicky zdeptat, že jim řekneš i to, co nevíš, a pak ještě budeš žadonit o to, aby tě zabili, nebo to prostě uděláš sám. Opravdu… moc jsem se bál. Prsty… mám všechny,“ ukázal jsem Sorenovi obě ruce a zahýbal všemi prsty.
„Poctivě jsem seděl na zadku a snažil se tě najít. Dokonce jsem poslechl i Tobiase. Strašně moc jsem tě chtěl najít, opravdu… A víš, že jsi sám o sobě dvakrát řekl, že jsi suchar? Já a Pinta? Nejspíš bychom se po půl dni pozabíjeli navzájem. Je to jen kámoš, jediný, kámoš s výhodami, protože nikdo jiný do toho se mnou nešel. Nic víc, jinak ho neberu…“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se Sorenovi do očí.
Nejsem nějak moc empatický, nebo jsem se to zatím nenaučil, ale v těch jeho očích jsem to viděl.
To, co musel prožívat, i to, co v sobě teď má…
„Udělala se ti vráska,“ hlesl jsem a přejel jsem prstem mezi jeho očima.
„Já… nechtěl jsem to nějak zamluvit. To, co jsem řekl, myslím vážně. Jen… neumím se takhle projevovat, už tohle mě stálo spoustu sil, abych to řekl. Ale… vážně tě miluji, jen mě prosím nenuť ti to opakovat každý den, ano? Asi bych pak brzy umřel vyčerpáním…“ víc jsem se k němu natáhl a políbil jsem ho na rty.
Byla to velká úleva. Soren žil, sice vypadá všelijak, ale má všechno, nic mu nechybí a brzy bude zase fit.
„Myslím to opravdu vážně… miluji tě…“ nakonec jsem stejně zašeptal do jeho rtů, ale hned na to mu věnoval polibek, abych nějak „zamluvil“ to, co jsem teď i přes mé přesvědčení, že to nedokážu, řekl za posledních patnáct minut už potřetí.
Nejspíš jsem vyčerpal půlroční zásobu těchto slov.
Soren
I přes nastalou situaci jsem se musel začít smát.
„Víš, že jsi strašný poděs?" zeptal jsem se, když jsme se přestali líbat. „Upřímně, pokud bys mi to říkal denně, asi bych tě brzo vyhodil. A taky by mi asi zešedivěly vlasy… A Pinta a ty… Kamarádi buďte, ale prosil bych… bez těch výhod. Jsem trochu… žárlivý… zvláště, když budu mít tak mladého a krásného kluka. Ne-nemůžu tomu pořád uvěřit… já… tohle… Jestli je to jen nějaký šílený sen… tak se nechci nikdy probudit. Ještě před chvíli… jsem chtěl umřít a teď… tohle… Tobias nás zabije."
Opravdu. I kdyby tohle byl jen sen, nikdy se nechci probudit.
Říkal jsem sice, že nechci nikoho mladšího, ale David je prostě David.
Úplně mi zpřeházel život, vytyčil nové priority, vydupal si svoje vlastní, a i když jsme nezačali nejlíp, s tou svou svérázností a prořízlou mě prostě i tak dostal.
„Jsem rád, že jsem tě poznal, i když jsem měl chuť… tě několikrát zabít, a ty mě… nejspíš taky… Přesto jsi mě dostal. Ale nebudeš to mít se mnou… jednoduché. To je ti doufám jasné. Nemůžu práci… jen tak pověsit… na hřebík… a dědice nemám. A taky se připrav… že Tobias nejspíš zestárne s námi… a Aryan… ten to asi neponese nejlíp. Ale nevadí mi to… bohatě mi budeš stačit ty… protože jsi-"
Nevím, jestli jsem to vůbec dořekl, ale to, že jsem v bezpečí, léky, kterými mě napumpovali, i to, co mi řekl David, a vědomí, že je v pořádku a se mnou, mě natolik uvolnilo, že jsem nejspíš odpadl jako zralá hruška.
David
Opíral jsem se o Sorenovu hruď, díval se na něho a poslouchal co říká.
V jednu chvíli jsem musel víc zpozornět a napnout uši, protože se jeho hlas ztišoval, až zmlknul úplně.
Nadzvedl jsem se v loktech a pořádně si ho prohlédl.
Usnul… Prostě si klidně usnul. Já si tady dělám hlavu s tím, jak jsem utahaný z toho, že jsem mu třikrát řekl, že ho miluji, kolik mě to stálo sil, a on… Usne.
Přesto jsem se na něho nezlobil. Byl opravdu dobitý, a nechtěl jsem si ani představit, co všechno musel snášet. A nejen fyzické rány. Podle jeho náznaků ho měl v rukách opravdu Věž, a může být Soren rád, že to přežil. Vlastně u všech popravčích je div, že to někdo přežije. Ale Věž…
Snad to nenechá na Sorenovi nějaké následky.
Ve chvíli, kdy jsem měl jistotu, že se Soren neprobudí, jsem rozjel mozek naplno. Dával jsem si dohromady všechno, co jsem zatím slyšel a zjistil. A už teď jsem věděl, že to Primusovi a Quatrovi pořádně spočítám. Jako první věc – zjistit, jestli jsou na svobodě, nebo je chytli a zavřeli.
Pokud je zavřeli, jsou schopní se dostat ven na kauci, a jakmile budou venku, okamžitě zmizí beze stopy. Milionová kauce pro ně navíc není problém… Za měsíc si to vydělají nazpátek.
A už teď jsem věděl, na koho se obrátím. Ještě nikdy jsem to nedělal, ale za pokus to stojí, a já hodlám udělat všechno proto, aby už dali Sorenovi pokoj. Abychom my dva měli od syndikátu klid.
Nejdříve zjistím, jak to s těmi dvěma je, jak by se k tomu postavili Sexta a Terci, a jak to mají zbylí tři hlavouni….
A jako první se musím obrátit na Tobiase, na Pintu a pak na… Landona…