David
Když jsem se probudil, slunce svítilo do oken, ale bylo podstatně níž, než tomu bylo předtím, kdy jsem usnul.
Byl jsem v posteli sám, takže zřejmě šel Soren pracovat. A asi zapomněli na oběd, nebo mě nechtěli budit. Ale hlad jsem měl, to jo…
Ještě chvíli jsem se válel v posteli a myslel na to, co mi Soren říkal předtím, než jsem usnul.
Je možné, že mu na mě záleží? A je možné, že mě záleží na něm? Nebo jen prostě nechci, aby kvůli mně někdo umřel? A je jedno, kdo by to byl…
Jo, nejspíš to bude tohle…
S tím jsem si uvědomil, že je vlastně v ohrožení i Pinta. Není blbej, je hodně chytrej, jinak by nebyl osvědčený a jeden z nejlepších zprostředkovatelů. S tímhle zařazením v syndikátu však má velký rozsah pohybu a velký seznam kontaktů. A proto je vážně v ohrožení…
Vstal jsem z postele, zašel si na záchod, opláchl se, a pak už jsem zamířil dolů. Šel jsem rovnou do kuchyně, ale tam bylo prázdno. Nakouknul jsem do chodby, a když jsem uviděl otevřené dveře do pracovny Tobiase a Sorena, měl jsem už nakročeno, že půjdu do své, ale včas jsem se zarazil. Nejspíš bych dostal hned seřváno a domácí vězení…
S úsměvem nad tou představou jsem se vrátil zpátky do kuchyně. Vytáhl maso, dal ho rozmrazit, a než jsem si nachystal ostatní věci, maso bylo připravené na zpracování. Sláva za dnešní vyvinutou techniku…
A za další půl hodinu to už kuchyní nádherně vonělo, a mě se už sbíhaly sliny…
Ale je pravda, že tak nějak automaticky jsem toho udělal víc, aby se mohl najíst i Soren a Tobias. Jo, všiml jsem si, že tam byl odložený oběd, nejspíš pro mne, ale myslím, že ti dva nepohrdnou tím, co co jsem právě pokládal na stůl.
Soren
Nakonec jsem se do té práce zažral natolik, že mě od ní musel odtrhnout až Tobias, který zahlásil oběd. Chtěl jsem vzbudit i Davida, ale když jsem vešel do ložnice a viděl, jak pěkně pochrupuje, nějak jsem neměl to srdce ho budit.
Doktor říkal, že potřebuje hlavně odpočívat. Až bude mít hlad, tak se vzbudí a přijde.
Když jsem pak oznámil Tobiasovi, že David obědvat nebude, protože ho nechci budit, všiml jsem si, jak něco zabrčel a protočil očima.
Vážně nechápu, co pořád má. Je nabručený jako starý dědek, a to je o pět let mladší něž já.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou, ale pak už si poslušně sedl ke stolu, když začal servírovat tu svoji dobrotu. Jednu porci jsme odložili bokem, až se David vzbudí, a hned po jídle s kýblem kávy, jsem se zase přesunul do své pracovny.
Někdy uprostřed vší té práce jsem si uvědomil, že mám pořád zarezervovanou střelnici. Úplně jsem na to při tom všem humbuku zapomněl.
Napřed mě napadlo, že ji zruším, ale když jsem pak mluvil s majitelem, došlo mi, že po všech těch událostech, co se staly, bych toho možná mohl využít k lepšímu tréninku.
A tak jsme se domluvili, že za tři dny mi nechá střelnici pro osobní využití, a já hned poslal Tobiasovi zprávu, aby věděl, že mi na ten den nemá případně nic plánovat.
Totéž jsem dal vědět i Camélii a došlo mi, že se začínám už i těšit.
Znovu jsem se ponořil do práce, jak jsem to chtěl mít co nejdříve hotové, a proto jsem překvapeně zamrkal, když mě do nosu udeřila povědomá vůně.
A vzápětí jsem slyšel Tobiasův brblající hlas, jak někoho peskuje, a nemusel jsem ani třikrát hádat, aby mi došlo koho.
Raději jsem vstal, než dojde na souboj, a v kuchyni zjistil důvod rozruchu.
David vařil to své skvělé maso, Tobiasova oběda si ani nevšiml, a ten si očividně nechtěl přiznat porážku. Musel jsem se začít smát, když jsem ho viděl, jak bojuje sám ze sebou, když nevěděl, jestli
Davida seřvat za to, že mu okupuje kuchyň, nebo ho pochválit za jídlo, nad kterým skoro slintal.
Nakonec jsem dostal seřváno i já, což mě ještě víc pobavilo, a neodolal, abych Davida nepolíbil na rty, když se usazoval ke stolu.
„Krásně jsi chrápal, a já neměl to srdce tě budit, tak jsme ti schovali oběd, ale ty si očividně vystačíš sám," pocuchal jsem Davidovi se smíchem vlasy, a pak už si taky sedl, abych se mohl do té dobroty pustit.
David
Právě jsem pokládal na stůl pečivo a chtěl na ty dva zavolat, když se ve dveřích objevil Tobias se svým zamračeným výrazem. Hned jsem dostal seřváno, že jsem měl být v posteli, že jsem se neměl motat v kuchyni, a jestli jsem měl hlad, tak jsem si měl vzít oběd, který dělal. Ale přesto všechno jeho oči stále kmitaly mezi mnou a jídlem na stole, které jsem připravil já.
„Hele, sebral jsi mi chipsy, sebral jsi mi energeťáky, tak mě neser, sedni na prdel a jez. Neber mi aspoň tohle. Tvůj oběd si dám k večeři. Mimochodem, dneska si můžu dát dva energeťáky, protože jsem včera neměl svůj příděl. A po tomhle obědě by docel i bodl,“ ukázal jsem na maso, které opravdu vonělo do celého baráku.
Muselo vonět všude, protože se vzápětí objevil i Soren, a hned se začal smát, jak se tu s Tobiasem dohaduji.
Když mi dal pusu, na moment jsem se zarazil. Bylo to spontánní, jako by to dělal běžně. Jako bych byl jeho kluk… On by možná řekl přítel, ale já nejsem tak starý jako on. Takže kluk…
Líbilo by se mi to? Možná…
Nakonec jsme se usadili a pustili se do jídla. Když jsem viděl, že jim chutná, měl jsem z toho dobrý pocit. Není špatné takhle pro někoho vařit.
„Chtěl jsem vás o něco požádat,“ napil jsem se vody, když jsem dojedl.
Zadíval jsem se na Tobiase… Ten bude jako první proti a bude mít hned sto padesát důvodů, proč odmítnout, a ještě mě seřve.
Pak jsem se podíval na Sorena…
No, u tohoto mého suchara jsem jeho odpověď absolutně nedokázal odhadnout.
„Jak jsem říkal, tak kromě nás chtějí zabít i Pintu. On je dost chytrý, umí se o sebe postarat, ale… Není všemocný. A vzhledem k tomu, že je zprostředkovatel, poznáte to podle žlutého náramku, tak je to studnice znalostí a informací o syndikátu. Skoro jako já, ale já jsem lepší,“ ušklíbl jsem se. „Ehmmm… no, abych pokračoval. Tak není sice chytřejší jako já, ale je skoro tak chytrý, a navíc, on má informace, seznamy takové, že by s tím dokázal položit polovinu syndikátu. Já to nemám, protože jsem to nepotřeboval a nejsem zprostředkovatel. Ale abych to zkrátil, chtěl jsem vás poprosit, jestli by bylo možné zajistit jeho ochranu. Říkal jsi Sorene, že máš ve městě nějaký byt. Bylo by možné ho tam schovat na nějaký čas? Nebylo by to zadarmo. Pinta by mohl dodat spoustu informací, které potřebujeme. Mohl jsem ho o to požádat už dávno, ale pokud bychom si to přeposílali a sdíleli, už by na to syndikát přišel. Ale jiná věc je, když budeme Pintovi koukat přes rameno…“
Soren
I když David umí jen tohle jedno jídlo, umí ho výtečně, a i když už ho dělal několikrát, i teď jsem z něj doslova ucvrkával do textilu, jak zatraceně dobré to bylo.
Dokonce to zacpalo pusu i Tobiasovi, a to už bylo, co říct.
A pak mi došlo, že to David nejspíš udělal schválně. Vypočítavá mrška.
Po něčem tak dobrém, jsem totiž ani neměl nějak sílu přemýšlet nad tím, co řekl, a zdálo se, že i Tobias se drží stranou.
Až ve chvíli, kdy Tobias po Davidovi vyjel, že neohrozí mě jen kvůli nějakému překupníkovi, a ať si to ten dotyčný vyřeší sám, se mi ozubené kolečka začaly roztáčet a já přemýšlel.
A přemýšlel jsem až tak moc, že mě zarazilo to, co jsem pocítil.
Mírně jsem se zamračil, a když se na mě Tobias otočil s otázkou, co s tím jako budu dělat, jen jsem mlčky vstal, abych si odnesl nádobí do myčky.
Opravdu chce David toho Pintu jen chránit a získat od něj informace, nebo je v tom víc?
Přestal jsem ho už bavit a chce raději zase zpátky něco, co zná?
Umí to Pinta líp než já?
Je mladší? Hezčí? Chytřejší? Zábavnější?
Není takový suchar a dokáže Davida pobavit?
A proč mě to, zatraceně, tak vadí?
Proč nad tím vůbec přemýšlím?
Co to se mnou je?
„Tannere!" proniklo do mého mozku Tobiasovo zařvání, až jsem překvapeně zamrkal.
„Uletěly ti včely nebo co? Už pět minut na tebe mluvím a ty zíráš do blba, jako bys tam viděl ducha," zamračil se na mě Tobias a hodil do myčky i své nádobí.
Jen jsem se na něj podíval, a pak se otočil na Davida.
No, co bych chtěl. Je to mladý a hezký kluk. Chytrý, plný života.
Ten rozhodně nebude se sucharem jako jsem já.
„Pokud nám jeho informace nějak pomůžou," zabručel jsem, „ten dům ve městě je stejně prázdný a jeho pohybové senzory jsou napojené na tenhle dům, takže kdyby se něco dělo, zjistíme to."
Pak jsem pokrčil rameny a zase odešel do své pracovny, abych to mohl dodělat, a jít si zaplavat.
David
Přišlo mi, že je Soren nějak nesvůj. Nějaký přešlý, jako by se mu nelíbilo, že jsem požádal o ochranu Pinty a zároveň ho chce mít pod dohledem. Netušil jsem, co z toho víc… A jestli vůbec něco z toho.
Ale nakonec souhlasil a pak zmizel ve své pracovně.
Dokonce na něho musel Tobias křiknout, aby se Soren vzpamatoval a reagoval na nás.
Co se s ním děje, kruci?
„Zavolám Pintovi,“ ozval jsem se po chvíli, kdy jsem zůstal s Tobiasem sám v kuchyni.
Hned jsem se napojil na jeho signál a asi po deseti vteřinách se mi konečně ozval.
„Co ti tak trvalo?“ zeptal jsem se, jen co jsem ho uslyšel.
„Musím zdrhat, nemám čas. Jde po mně syndikát, a já, kurva, nevím proč. Nemám čas se vybavovat. Zatím…“
„Počkej, Pinto!“ křiknul jsem na něho. „Kde jsi? Někdo pro tebe přijde a schováme tě! Nejde tady jen o tebe, ale i o mně a… a o pana Tannera! Chtějí nás všechny oddělat! Ale nemůžu ti nic říct!“
„Kurva, dej to sem!“ porval mě za ruku Tobias. „Hele, cucáku, kde jsi?!“
Pinta byl nejspíš šokovaný, protože bylo chvilku ticho.
„Venidici, můžu ti věřit? Můžu jim věřit?“ zeptal se opatrně.
„Věř nám, nechci, aby tě zabili, a taky… potřebujeme tě, aby se to konečně dořešilo,“ odpověděl jsem mu vzápětí.
„Jsem v hotelu za Severní všeobecnou nemocnicí, ale musím zmizet. Jejich signál se mi ukázal dvě míle odsud.“
„Dostaň se do nemocnice. Budeme tě tam čekat. Dostaň se na místa pro VIP vznášedla. Ale než tam přijdeš, vypneš si všechno, co bude vydávat signál. Budeme tam do půl hodiny, tak si pohni. Budeme čekat maximálně deset minut, pokud nedojdeš, tak tam klidně chcípni. Neohrozím Sorenův život kvůli tobě víc, než je nutné!“
Nechápal jsem Tobiasovu reakci, zvlášť, když byl proti, ale byl jsem rád.
„Ty zůstaneš tady a ani se nehneš, rozumíš? A jak se vrátíme, najdeme tě v posteli!“
Pohrozil mi ještě smrtí, a pak už vystřelil z kuchyně rovnou za Sorenem, a už po cestě po něm hulákal, že musí jít s ním, aby zaregistroval nového obyvatele jeho druhého domu.
Soren
Fakt nevím, co to se mnou bylo. Nevím, proč jsem tak zareagoval. Dokonce jsem i zapomněl na to, že jsem chtěl Davida požádat, aby se podíval na ochranu domu a případně ji posílil.
Jediné, co mě utěšovalo bylo, že ten Pinta nebude bydlet s námi. Ale i tak. Mohl bych snad zabránit tomu, kdyby se David najednou rozhodl, že se k němu odstěhuje? Nebo mu zabránit v tom, aby se navštívili? Asi těžko. A proč bych to vlastně vůbec dělal? Proč mě něco takového vůbec napadlo?
David si může dělat, co chce a s kým chce.
Natolik jsem se v těch myšlenkách ztratil, že jsem nebyl schopný nic udělat, a pak málem dostal infarkt, když na mě Tobias zařval, že jedeme pro toho kluka a musím jet s ním. Moc se mi nechtělo Davida nechávat samotného, ale pořád lepší, když zůstane tady, než aby jel s námi. A Tobiase jsem samotného taky nemohl pustit. Kdo ví, jestli by to chudák kluk přežil, navíc do domu jsem ho mohl registrovat pouze já.
Zahučel jsem, že už jdu, a zaběhl se rychle převléknout. Tobias už přešlapoval u dveří, popoháněl mě, a já ani nestačil nic říct Davidovi.
Cesta vesměs proběhla mlčky. Já ještě pořád přemýšlel nad tím, co se mi honilo hlavou, a Tobias si nejspíš v duchu nadával, k čemu, že to svolil.
„Jsme tady. Má deset minut," zabručel, když jsme dorazili na nemocniční parkoviště pro VIP vznášedla.
„Víš vůbec, jak vypadá?" povytáhl jsem obočí a rozhlédl se po téměř prázdném parkovišti, ohrazeném živým plotem.
„Ne. Ale poznám ho."
Chtěl jsem si ještě rýpnout, ale raději jsem zase pusu zavřel, když jsem viděl, jak se Tobias tváří. Přišlo mi to jako věčnost, to čekání, a každou chvilku jsem sledoval hodiny.
Asi o šest minut později mezi keři vykoukla střapatá hlava a zadívala se na nás. Teda aspoň myslím.
Přes ty sluneční brýle nebylo nic vidět.
Pak se vyloupla celá postava, mrštně propletla skrz keře a vzápětí si to zamířila k nám.
„Jste od Venidiciho?" zahučel, když zapadl do vznášedla a pusou ohobloval sedačku.
„Ty jsi ten cucák?" zavrčel na něj Tobias a zpražil ho pohledem.
I já si ho prohlížel, i když jsem se to snažil dělat nenápadně. A došlo mi, že u Davida nemám prostě šanci. Jako bych ji teda někdy měl.
David
Oddychl jsem si, když Tobias a Soren jeli pro Pintu. Vážně jsem se o něho bál. Byl to jediný opravdový přítel, kterého jsem tady měl. Který mě zná víc, než jen po stránce sexu a obchodu.
A já opravdu nechtěl, aby zemřel. Byla by to má vina, protože to on věděl o tomhle obchodu, a na mou žádost ho zprostředkoval.
Jen jsem doufal, že ho Tobias nebo Soren nepřizabijí.
Není sice jako já, jedovatý a držkatý, ale je prostě svůj. Už jen to, že měří metr devadesát, je štíhlý, ale pevné kostry a pevných svalů. A má docela sílu. Ale pokud nemusí, tak rány nerozdává. Prý raději někomu propleskne zadek při sexu…
Musel jsem se usmát, když jsem si vzpomněl na naše společné chvíle. Jsme dvě povahy, které by spolu nevydržely dýl než jen těch pár hodin v posteli. A i tak to občas vypadalo jako menší boj…
Snad se bude držet zpátky. Doufám, že se bude držet zpátky, jinak ne syndikát, ale Tobias ho přizabije.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, když jsem tak delší dobu seděl a myslel na tohle všechno.
Najednou na mě padl takový zvláštní tísnivý pocit, když jsem si uvědomil, že jsem tu sám.
Předtím mi to nikdy nevadilo, tak nechápu, proč teď.
Aniž bych to plánoval, zvedl jsem se a zamířil rovnou do Sorenovy pracovny. Pohladil jsem křeslo u jeho stolu, a pak se do něj usadil. Pohodlně jsem se opřel, zavřel oči, a v duchu si vybavil, jak tady sedí a pracuje…
Bylo mi hned o něco lépe. Zas to hřejivé teplo, které se mi začalo rozlévat po těle, když jsem si na něho vzpomněl…
Nejspíš bych ho neměl zklamat nebo naštvat.
Raději jsem se zase zvedl, a pak už moje cesta vedle do ložnice, kde jsem poctivě spolknul léky, pořádně se napil, svlékl se, a pak se zahrabal do peřiny a rukama objal jeho polštář.
Snad se brzy vrátí…
S touhle myšlenkou jsem zavřel oči a poddal se svým snům.
Soren
Celou cestu k domu jsem toho Pintu propaloval pohledem stejně jako Tobias.
Měl jsem spoustu otázek, ale ani jedna mi nešla přes pusu. David o něm mluví, jako o kamarádovi.
Ale dá se mu opravdu věřit? A je jen kamarád nebo něco víc? A proč mě víc zajímá, jestli je něco víc než to, jestli je na naší straně? Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby mi David řekl, že odchází za Pintou.
Postavou zhruba jako Tobias, a i když nebyl vyloženě krasavec jako z módního mola, měl takový ten vyzývavý kukuč a drzý úsměv, který vás prostě zaujme.
Hnědé oči, ve stejné barvě vlnité delší vlasy, které mu ale trčely do všech stran, jak nejspíš nešly pořádně učesat.
„Vím, že jsem sexy, ale na dědky fakt nejsem," ozvalo se mi za zády a vzápětí jsem málem líbal přední sklo, když Tobias prudce zabrzdil.
„Co blbneš, vole?" zaprskal Pinta na Tobiase, ale vzápětí vyjekl, když ho Tobias chytil pod krkem a otevřel dveře.
„Ještě slovo a vyhodím tě, jasné?" zavrčel Tobias. „Nikdo by nezjišťoval, jak jsi umřel.
„Dobře, dobře, sranda, ne?" zvedl Pinta ruce na obranu, protože nejspíš pochopil, že to asi Tobias myslí vážně.
Zbytek cesty proběhl mlčky za neustálého Tobiasova brblání.
Docela jsem si i oddechl, když sedal na soukromý dvorek mého menšího domku ve městě.
„No páni, to je barák!" hvízdl obdivně Pinta.
Jen jsem pokrčil rameny a při vstupu do centrálního panelu zadal jeho jméno a naskenoval obličej, aby se nespustil poplach, když se bude po domě pohybovat.
„Kousek za rohem je obchod, pokud budeš chtít něco na jídlo, případně ti dám kontakt na pár známých, co rozváží jídlo a jsou diskrétní," zabručel jsem, když Tobias zavelel k odchodu.
Pinta se jen zašklebil a v duchu mě nejspíš poslal někam.
„Kdy uvidím svoji prdelku Dejva?" zeptal se místo odpovědi a rozhlédl se, jako by ho tu snad čekal.
„Až rozhodnu!" vyštěkl Tobias, a já byl tentokrát rád, že odpověděl za mě.
„Aby ses taky nepo-"
„Raději pojedeme," zvýšil jsem hlas a chytil Tobiase dřív, než mladému stihl vyrazit zuby.
Celou cestu zpátky jsem pak poslouchal Tobiasovo brblání, ale jen napůl ucha.
Pořád jsem totiž slyšel poslední Pintova slova.
Když jsme dorazili domů, panovalo tam takové ticho, až jsem se v první chvíli lekl, že David udělal zase nějakou pitomost. Dřív, než Tobias vyletěl, jsem zaběhl do ložnice, a teprve tam si oddechl.
Opatrně jsem si dřepl k posteli, a aniž bych to ovlivnil, na rtech se mi objevil úsměv, a já uvnitř sebe pocítil hřejivé teplo.
Vypadal úžasně, když tak spal, mačkal můj polštář a krčil u toho nos.
Jemně jsem Davida líbnul do vlasů, a pak zase vyšel z ložnice ven, abych Tobiasovi řekl, že je všechno v pořádku.
David
Když jsem se probudil, byla už venku tma. První, co mě napadlo, když jsem otevřel oči, bylo, že pořád jenom spím. A vzbudím se buď v noci nebo v poledne.
Začínal jsem být docela otrávený z toho, že pořád jenom spím a práce mi přitom stojí.
Zvedl jsem se z postele, opět automaticky zamířil do koupelny, a po dalších pěti minutách jsem scházel schody dolů, abych se podíval, jak to tu vypadá.
V některých místnostech a na chodbě se svítilo, takže bylo jasné, že už nejsem doma sám.
Z kuchyně jsem zaslechl nějaké zvuky, takže nejspíš Tobias chystá večeři. U Sorena v pracovně se taky svítilo, tak jsem šel rovnou za ním.
„Neměl bys tak dlouho pracovat, nebo zkolabuješ a Tobias mi to potom dá za vinu,“ promluvil jsem, když jsem k němu došel a položil mu ruku na rameno.
Sehnul jsem se, políbil ho do vlasů, pak se nahnul před jeho obličej, abych mu mohl dát i pusu na rty.
Udělal jsem to automaticky, aniž bych nad něčím přemýšlel.
Až teprve, když jsem se zadíval do jeho očí jsem si to uvědomil…
„No… já… chci se zeptat, jak to dopadlo,“ konečně jsem zamumlal.
Krucinál! Poslední dobou až nějak moc ztrácím tu svoji sebejistotu.
No, nejspíš za to může to, že jsem dobitej, a potom ty léky. Jo, určitě za to může ta uměle vytvořená chemie, která mi teď koluje v žilách. Měl bych se podívat na složení léků. Něco si z té chemie ještě pamatuji.
„Co Pinta? Našli jste ho? Nezabil ho Tobias?“
Trochu jsem Sorena odtáhl od stolu i se židlí, obešel ho dopředu, a pak se mu usadil na klíně.
„Je trochu poděs, ale jinak fajn chlapík. Byla by škoda ho zabíjet,“ prohrábl jsem Sorenovi rozcuchané vlasy a zadíval se mu do očí.
Soren
Když byl David zkontrolovaný, rozhodl jsem se konečně dodělat rozdělanou práci, abych od ní měl pokoj. Jediné, co mě na tom všem nebavilo, bylo právě tohle úředničení a papírování. Na tohle bohužel žádná technologie neexistovala, a pořád se muselo něco dokládat, ať pro úřady, nebo pro nás samotné. Naštěstí toho bylo zdaleka míň než kdysi, co jsem slyšel od táty, a to taky bylo to jediné, co mě vždycky utěšovalo, když jsem k tomu jednou za týden sedl.
A ještě to byly navíc dodělávky, které Camelie udělat nemohla, takže toho bylo ještě o to míň, protože o většinu se postarala ona. Až mi dá košem, asi zešedivím a půjdu do předčasného důchodu.
Tobias se taky zavřel u sebe, měl jsem takové podezření, že se snaží zjistit všechno o Pintovi, a jak jsem se do toho ponořil, úplně jsem zapomněl i na čas.
Proto jsem překvapeně zamrkal, když se najednou v pracovně objevil David, políbil mě, a pak se mi vecpal na klín.
Bylo to tak… přirozené, že jsem i já zcela automaticky objal rukama jeho pas, přitáhl si ho blíž a věnoval mu hlubší polibek.
„Rozhodně nepracuju do zkolabování jako někdo tady," ušklíbl jsem se a lehce plácnul Davida přes zadek.
Na tohle bych si asi i zvyknul. Kdyby mě takhle chodil někdo vítat. Dokonce jsem na moment zapomněl i na mé neodbytné myšlenky ohledně Pinty, ale David mi ho sám připomněl.
Bojí se o něj?
Samozřejmě! Vždyť je to jeho kamarád!
Nebo je v tom něco víc?
Ten neodbytný hlásek se mi jako červík pořád víc a víc zakusoval pod kůži, a já z toho byl víc a víc rozladěný. Proč mi to, kruci, tak vadí?!
„No, v jednu chvíli ho chtěl sice Tobias vyhodit ze vznášedla, ale nakonec to přežil a je v bezpečí mého domu," odpověděl jsem nakonec neutrálně a pokrčil rameny.
Pošoupnul jsem Davida, abych si mohl stoupnout a zavřít virtuální obrazovku.
Už jsem nějak neměl na nic náladu. Stejně mi už chybí jen odpovědět na pět mejlů, a to počká.
„Tobias dělá nějaké jídlo," zamumlal jsem a uhnul pohledem.
Proč? Proč? Proč?
To jsem opravdu tak marný, že mě něco takového dokáže rozhodit? Není mi dvacet! David je tu jen kvůli práci! Může si dělat, co chce!
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil, a pak postrčil Davida před sebe.
„Tak jdeme, nebo to schytáme oba," pokusil jsem se zavtipkovat.
David
Usmál jsem se, když Soren řekl, že Tobias málem vyhodil Pintu ze vznášedla. Uměl jsem si to úplně představit. To je prostě celý on. Jak jeden, tak druhý…
Tak nějak jsem si uvědomil, že mám pocit, jako bych oba znal už roky. Vlastně všechny tři. A nic nemění na tom fakt, že se Sorenem a Tobiasem se znám krátce.
Jo, byl to boj. Ze začátku. Málem mě zabili… Ale… Nakonec jsme našli společnou řeč, a i když na sebe občas řveme, tak nejen za Pintu, ale hlavně za Sorena i za Tobiase bych dal ruku do ohně. Udělal bych všechno proto, abych je ochránil, i když umím zadat jen pár hloupých příkazů do počítače.
Nakonec jsme se zvedli a šli na večeři. A právě včas. Když jsme vešli do kuchyně, Tobias se právě nadechoval, že na nás zařve, abychom dovalili tu svoji prdel ke stolu. Nejspíš už věděl, že jsem vzhůru…
Večeře proběhla celkem v klidu. No, tak trochu v klidu.
Nemohl jsem se ubránit tomu, abych Tobiase nepopíchnul ohledně Pinty. A on měl zase chuť přizabít nejen jeho ale i mně. Ale fakt jsem se pobavil, a dokonce jsem se i zasmál.
Jediný, kdo se nebavil, byl Soren. Nejspíš na něj dolehla ta tíha poznání, že situace je opravdu vážná a vážně tu jde o jeho život. Nejspíš ano, protože si jinak neumím vysvětlit to, proč se tvářil tak zachmuřeně.
Spát jsme potom šli do jeho ložnice už tak nějak automaticky. Ještě předtím jsem se ale zastavil ve své pracovně, zkontroloval stav zadané práce a zadal několik dalších příkazů. Kdyby měl Unus ruce, nejspíš by mě už vyliskal, jak toho po něm chci, tak moc. Ale věděl jsem, že to zvládne. Přeci jen jsem ho sestrojil já…
Druhý den, když jsme vstali, cítil jsem se zas o něco lépe. Potřeboval jsem se umýt, ale vanu jsem vynechal. Vlezl jsem jen do sprchového koutu, kde se ke mně přidal i Soren, a nakonec to neskončilo jen u mytí. I když jsem nebyl schopný plnohodnotného sexu, přesto jsme vycházeli z koupelny oba spokojení.
Ale proč se mi zdálo, že zas Sorenovi přelétl stín přes čelo?
Dlouho jsem však nad tím nepřemýšlel. Po snídani jsem se zavřel v pracovně, tentokrát už na déle, a vážně jsem se pustil do práce. Ale slíbil jsem, že na oběd přijdu, a po obědě si půjdu na chvíli lehnout.
A než byl oběd, začal jsem pracovat na zlepšení ochrany tohoto domu, i Sorenova domu ve městě, kde se právě ubytoval Pinta. Bylo to potřeba…
Nakonec jsme se domluvili, že se s Pintou budeme kontaktovat přes vnitřní vysílač, který spojuje tyhle dva domy. A pokud bude něco potřebovat, tak svůj počítač a náramek aktivuje pouze v jedné místnosti, odkud se signál nedostane ven za zdi baráku.
„Zítra bych šel za Pintou,“ ozval jsem se druhý den u večeře, a pak se podíval na Tobiase. „Unus mi zjistil nějaké věci, a já je u Pinty potřebuji potvrdit. A chápu, že bys mě, brácho, nejraději měl zavřeného tady a šel sám, ale v tomhle případě to nejde jinak. Pinta mě požádal, abych se podíval na střeva jeho miláčkovi, a zkontroloval, jestli se mu někdo nehrabal v souborech, nebo se na něho někdo nesnažil napojit. Je sice chytrej, ale jen tak z poloviny jako já.“
Soren
Nakonec jsem práci dodělal druhý den, když se David zavřel v pracovně potom, co jsme se ve sprše pomazlili. Bylo to příjemné rozptýlení od neodbytných myšlenek, které mě stále pronásledovaly.
Po obědě, když si šel David lehnout, já si šel zaplavat a zaběhat, protože další den jsem měl jít na střelnici, tak abych se trochu natrénoval.
Tobiasovi se to samozřejmě moc nelíbilo, zvláště, když jsem mu řekl, ať raději dohlédne na Davida, protože i přes posílení ochrany je to skoro na celý den, a to jsem ho nechtěl nechávat samotného.
Dostal jsem samozřejmě kázání, jak se mám chovat, a kdyby něco, mám hned volat.
Všechno jsem mu to odkýval, ale v duchu si říkal, že jeho starost je možná až trochu přehnaná.
Zbytek dne pak proběhl v poklidu, více méně jsme s Davidem strávili jen chvilku, ale aspoň jsem měl čas utřídit si myšlenky. Nebo se o to aspoň pokusil, ale stejně z toho nic nebylo.
Zvláště…
I když mě pobavilo, když oslovil Tobiase jako bráchu, přesto…
Odmítl mě v té sprše proto, že opravdu nemohl nebo…
V mysli se mi vybavila představa nahého a sténajícího Davida, Pintu, jak se nad ním sklání, jejich propletená a zpocená těla, slova vášně a čistého chtíče, lásky a opovržení vůči mně.
Škubnul jsem s sebou a rychle zamrkal, abych tuhle představu vyhnal.
Najednou mě přešla chuť úplně na všechno. I na to jídlo, které bylo moc dobré.
Odstrčil jsem nedojezený talíř a vstal.
„Já jedu zítra na střelnici," zabručel jsem. „Vrátím se kolem šesté večer. Když David chce jít, ať jde. Zakazovat mu to nemůžeme. Jdu si zaběhat."
Nečekal jsem na reakci těch dvou a raději rychle vypadnul, abych se převlékl do běžeckého.
Venku jsem nakonec zůstal až skoro do půlnoci za neustálého Tobiasova hlídání, a když jsem se vrátil s hlavou plnou stejných myšlenek, jako když jsem odcházel z domu, ustlal jsem si v obýváku, protože pohled na spícího Davida mi bolestivě připomněl to, na co jsem pořád myslel.
V noci jsem neměl klidné spaní, a tak nebylo divu, když jsem už za svítání vstal, abych si udělal aspoň kafe.
„Jsi idiot," ozvalo se za mnou, až jsem málem dostal infarkt.
„Proč mu to konečně neřekneš? Ne, proč si to konečně nepřiznáš?" zeptal se Tobias dřív, než jsem ho stačil seřvat za to, jak mě leká.
„A co bych měl komu říct?"
„Tomu smradovi. Že ses do něj zabouchnul."
Kafe, kterého jsem se akorát napil, skončilo na stěně přede mnou, jak jsem vyprskl po tomhle Tobiasově prohlášení, jako by mi jen sděloval, co bude za počasí.
„Ty jsi idiot," prskl jsem po něm a hrnek položil na bar.
Po těch slovech jsem uraženě vykráčel z kuchyně, abych popadl své věci a odešel dřív, než to Tobias začne rozebírat a pitvat se v tom.
David
Zadíval jsem se, když Soren tak trochu odměřeně prohlásil, že druhý den půjde na střelnici. Myslel jsem, že pojede s námi…
Ale nechal jsem to být, i když mě to docela mrzelo. Dost jsem si zvykl na jeho společnost. A dokonce jsem zjistil, že se snažím s ním trávit víc času než normálně. Že je mi sice už dobře, teda lépe než před dvěma dny, a klidně bych vydržel pracovat déle, ale tak nějak jsem zneužíval toho, že mi přikázali odpočívat. Jo, bral jsem to jako důvod, abych mohl být blízko Sorena. Jo, takhle jsem si to zdůvodnil…
Stejně jsem se pak v pracovně zavřel, když šel Soren běhat. Myslel jsem, že na něho počkám a půjdeme spolu spát. Ale nakonec jsem byl utahaný, určitě zas po těch lécích, a navíc mě Tobias dokopal do postele, a prý mu ještě jednou řeknu bráchu, tak mi urve jazyk.
„Jasně, brácho, vím, že mě máš rád,“ zamumlal jsem ospale z postele, když za sebou zavíral dveře.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem se ráno probudil a byl jsem v posteli sám. A podle toho, co jsem viděl, tak Soren nepřišel ani v noci, a dokonce, což mě překvapilo ještě víc, jsem dole zjistil, že si ustlal v obýváku na gauči.
Co mu přeletělo přes nos?
„Co se stalo?“ zazíval jsem, když jsem vešel do kuchyně a posadil se k snídani. „Co přeletělo Sorenovi přes nos? Myslel jsem, že bude v pohodě, ale evidentně se zase chová jako suchar důchodce. Protivný dědek. A to jsem si myslel, že… No-“
„Jste jeden větší idiot než druhý,“ zabručel Tobias a položil přede mne snídani. „A měl by ses naučit vařit víc než jeden způsob. Nebudu ti pořád vyvařovat. Teď se najez, a pak pojedeme za tím tvým kámošem. A přísahám bohu, jestli mě ty nebo on naštvete, tak v tom baráku budou dvě mrtvoly. Jen pro upozornění… beru si sebou zbraň.“
Na moment jsem se na Tobiase zadíval, ale pak už jsem se raději mlčky pustil do jídla.
Jo, sice jsem řekl, že je Soren protivný důchodce, dědek a suchar. Ale fakt je ten, že mě to jeho odtažité chování štvalo. Ne… Mrzelo mě to…
Vážně mi to bylo líto?
Soren
Vzal jsem si normální auto, protože jízda v něm mě uklidňovala a přinášela jisté uspokojení při soustředění. Vznášedla byla hlavně pro paničky, protože tam si klidně mohl člověk usnout za volantem a z oblohy by nesletěl. Proto i Tobias raději jezdil autem, ale vznášedlo bylo samozřejmě důkaz bohatství a úspěchu. I když, někdy to taky nebylo na škodu.
Díky tomu ubylo dopravních nehod na zanedbatelné minimum.
Čísla z předchozích let mě přímo šokovala, když jsem se ptal táty, proč praděda přišel z výzkumem vznášedel. Ročně prý celosvětově umřelo téměř jeden a půl milionu lidí a přinejmenším padesát milionů lidí ročně bylo v důsledku nehody zraněno. Jednalo se i o motorkáře, chodce, cyklisty, prostě všechno, co bylo nějak pojízdné, a drtivou většinu z toho samozřejmě zavinila auta.
Po téměř dvou stech letech byly silnice natolik bezpečné, že takové nehody byly minimální.
Důkazem je i můj výzkum, kdy minulý rok na silnicích Richmondu v důsledku nehody zemřel pouze jeden jediný člověk, a to ještě kvůli tomu, že se vyhýbal mývalovi, který zrovna přebíhal silnici a řidič zpanikařil.
Celosvětově pak podle mých studií za loňský rok zemřelo pouhých dvacet lidí, a asi pět set bylo zraněno. Neuvěřitelný pokrok. A právě něco takového bylo pro mě důkazem, že děláme dobré věci.
Střelnice byla vzdálená necelou hodinku jízdy autem, a proto, že bylo brzo ráno a ti co spěchali do práce využívali spíše vzdušný prostor, měl jsem silnici téměř pro sebe a mohl klidně šlápnout na plyn.
A možná právě proto, že kolem nebyla skoro ani noha, jsem si všimnul dvou černých dodávek, které se najednou z jedné uličky vyřítili za mnou.
Na čtyř proudové silnici nebyl problém někoho předjet, takže jsem zajel do čtvrtého pruhu, na znamení, že mě můžou předjet a zpomalil.
Ve chvíli, kdy se jedna dodávka zařadila vedle mě a druhá za mě, jsem pocítil neklid kolem žaludku.
Zpomalit jsem nemohl, tak jsem znovu zrychlil, protože po mé levé straně už byl betonový mantinel oddělující protisměry, a vpravo jsem nemohl kvůli blokující dodávce.
Hlavou mi probleskla myšlenka, že bych měl dát věděl Tobiasovi, ale hned na to jsem byl přiražen na mantinel, až jsem vyhekl, jak to s autem škublo.
Nejsem žádný začátečník. A rozhodně jsem nehodlal vzdát se jim zadarmo.
Jenže, i když bylo moje auto neprůstřelné, proti dvěma velkým dodávkám, ke všemu vojenským, jsem neměl šanci. Snažil jsem se aspoň hrábnout po zbrani, ale neustálé otřesy auta mě jen nutily pevně svírat volant a nadávat jako špaček.
To opancéřované vozidlo jsem vůbec neviděl.
Právě jsem hodil oko dozadu, abych zjistil, jestli mám nějakou šanci mezi dodávkami proklouznout, když se objevil úsek bez mantinelů, kvůli ostré zatáčce.
Jel jsem skoro dvoustovkou a auto bylo zaparkované dobře přes silnici, že jsem si ho všimnul až těsně před nárazem. Dupnutí na brzdy už moc nepomohlo.
Pásy mi vytlačily všechen vzduch z plic, airbagy mě skoro přimáčkly k sedačce, když se auto nárazem téměř postavilo, tříštění skla a skřípání plechů jsem vnímal jen povrchně, když se mi noha šprajcla pod palubní desku a něco ostrého mi roztrhlo stehno.
Snažil jsem se aspoň vyprostit ruku, abych dal vědět Tobiasovi, ale vzápětí mi s ní někdo škubnul, dostal jsem silnou ránu do hlavy, a poslední, co jsem si pamatoval, bylo pět chlapů v maskách a se zbraněmi, kteří obklíčili auto.
David
Vyjeli jsme z domu dříve než Soren. Samozřejmě mu dal ještě Tobias kázání, jak se má chovat, a já zapřemýšlel, kdo z těch dvou je vlastně starší. Věkově rozhodně Soren, ale chováním… Vypadalo to, jako by otec dával kázání svému synovi. Až jsem se musel usmát.
Ale usmívat jsem se přestal okamžitě, když jsme nastupovali do auta a Soren se na mě ani nepodíval.
Nejspíš ho začíná moje společnost obtěžovat… Nejspíš jo. Asi tuhle práci co nejdříve dokončím, a zmizím dříve, než to bude ještě horší. Už teď je mi z toho všelijak, když si uvědomím, že stejně budu muset jeden hezký den odejít.
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem Tobiase ani pořádně nevnímal. Jen jsem na něho vrčel ano nebo ne, maximálně jsem kýval hlavou.
„Kurva, může to mít někdo těžší než já?“ zavrčel, když jsme konečně dojeli k jednomu domu a tam jsme vystoupili. „Můžeš se po domě pohybovat volně. Jsi zaregistrovaný už v hlavním domě a je to propojené s tímhle.“
Jen co jsme vešli dovnitř, měl jsem na krku pověšeného Pintu. Jen jsem syknul, jak mě některé části těla ještě zabolely, a měl jsem co dělat, abych ustál ten jeho útok.
„Cos to udělal s kuchyní!“ ozval se Tobiasův řev odněkud z domu.
Pinta se na mě podíval, pak pokrčil rameny a začal se smát.
„Chtěl jsem si uvařit oběd!“ houknul odpověď a pak se zadíval na mě. „Tak co, prdelko, jak jsi na tom? Slyšel jsem od toho chlápka tam, že tě chtěli zabít a málem jsi to nepřežil. Už víš, kdo to byl? Já ti taky spoustu věcí pozjištoval. Tak pojíš, jdem se na to mrknout, a pak bychom mohli…“
Nedopověděl, ale výmluvně mi pomačkal zadek.
„Jsem tu kvůli práci, Selime,“ mírně jsem Pintu odstrčil, a pak už se za jeho brblání, jak to má těžké, nechal odvést do pracovny, kterou právě okupoval.
Měl jsem pocit, že on a Tobias… No, de-javue jsem dnes zažíval poprvé a doufám, že naposled…
Soren
Nejspíš jsem na nějakou chvíli ztratil vědomí.
Určitě jo, protože když jsem se s trhnutím probral, bolel mě snad celý člověk, a já v první chvíli zapřemýšlel, že jsme to s Davidem asi trochu přehnali. Ale když se mi zvedl žaludek a hrozilo, že mi upadne hlava, postupně se mi všechno vracelo.
Odchod z domu, jízda, dvě dodávky, tvrdý náraz.
Škubnul jsem s sebou, a pak vykřikl, když se mi něco bolestivě zařízlo do rukou a nohou.
Seděl jsem na kovové židli, nahý, připoutaný za zápěstí a kotníky k opěrkám a nohám židle.
Místnost byla menší, vládlo v ní pološero, byla cítit zatuchlinou a vlhkou hlínou.
Oklepal jsem se, jak mě obestřel chlad, ale díky němu se mi aspoň trochu pročistila hlava.
Místnost, kromě židle, na které jsem seděl, a ještě jedné, která byla postavena kousek přede mnou, byla prázdná. Nebyl jsem ale takový hlupák, abych si nedomyslel, že mě odněkud pozorují.
Proto jsem se snažil zůstat v klidu, nepanikařit, nedávat najevo slabost a bolest.
Tu radost těm hajzlům neudělám.
Ze všeho toho čekání mi ale po chvíli znovu spadla hlava, a buď jsem omdlel, nebo usnul, protože tentokrát mě probudil ostrý políček, až mi křuplo za krkem.
„Vstávej princezno. Tady nejsi v hotelu," uslyšel jsem tlumený hlas před sebou.
Nedokázal jsem ale postavu rozeznat, protože v místnosti bylo najednou tolik světla, až mi zaslzely oči, a já se je mrkáním pokoušel vyhnat a zaostřit.
David
Jen co jsme vešli do pracovny, málem jsem se vyvrátil.
Jako jo, nejsem zrovna extra pořádný, můj bývalý byt taky tak vypadal. Ale dělal jsem to i účelově. Nepořádek většinou odradil nenechavce, kteří by se ke mně chtěli vloupat, a jakmile uviděli ten bordel, tak už ani nešli dál. A já měl tak Unuse v bezpečí, kromě jiných opatření.
Jenže ten smrad, co tu byl…
„Kurva, mohl by sis aspoň někdy vyvětrat!“ prskl jsem na Pintu a odstrčil ho, když mě zase začal ohmatávat.
„Okna otevřít!“ rozkázal jsem nahlas, a vzápětí se pootvírala všechna okna, které tu byly.
„Hele, nějaká citlivka, ne?“ zašklebil se Pinta. „Skočíme na to, hned jak doděláme práci, co?“
„Drž hubu, Selime, a dej ty pracky pryč!“ zavrčel jsem na něho. „Vím, že jsi blbější než já, ale netušil jsem, že až tak blbý, že ti to nestačí říct jednou!“
„Nějaká citlivka, ne? Odkdy jsi taková sračka?“ zašklebil se na mě a pevně mě chytil do objetí.
Vzápětí jsem měl jeho jazyk v puse, a i když jsem nechtěl, na moment jsem se tomu poddal.
Ale v momentě, kdy se mi vybavila Sorenova tvář, jsem se vzpamatoval a Pinta se válel na zemi a já mu klečel v zádech.
„Jsme tu kvůli práci, kurva! Nebo si nevážíš svého života?“
„Zabiju tě! Opravdu tě zabiju!“ zařval Tobias ode dveří a odstrčil mě ze Selima dolů. „Zničil jsi kuchyň! Tohle se snad ani nedá uklidit!“ přitlačil mu zbraň ke spánku.
„Sorene! Sorene, miláčku! Kde jsi! Já vím, že jsem tě minule naštval! Omluvám se! Promiň! Nemusíš mě měnit za ty dva! Sorene, miláčku!“
No, tak to mi ještě scházelo, pomyslel jsem si, když se ode dveří ozval křik známého pornoherce.
Soren
Konečně se mi podařilo zaostřit a prohlédnout si postavu před sebou.
No, stejně jsem toho moc neviděl, protože, stejně jako dvě další, měl na sobě masku.
Jen podle rozložitějších postav jsem poznal, že to jsou chlapi.
I když… V dnešní době, co já vím.
„Tak co? Už vnímáš?" propleskl mě znovu ten, co stál nejblíž mě.
„Jak…" zachrčel jsem, když mi hlasivky nesloužily dobře a hlas selhal.
Chtěl jsem vědět, jak mě našli. Jak věděl, že pojedu přesně po téhle silnici, sám a autem.
O tom, že jezdím na střelnici věděl jen majitel, Landon a Tobias. Jinak nikdo jiný.
„Jak jsme věděli, že budeš sám? Máme své zdroje," zaduněl hlas dalšího muže a já se zamračil.
Landon nevěděl, že pojedu zrovna dneska. Tobias nepřipadal v úvahu.
A Darylovi jsem věřil. Nic by z toho neměl, kdyby mě práskl. Ledažeby…
„Popravdě, máš tak málo koníčků, a tak málo se ukazuješ na veřejnosti, že není problém si něco zjistit. Zvláště, když se střelnice jednou za čas zavře veřejnosti, jen kvůli návštěvě jistého vlivného pána. Nejsi moc kreativní," ozval se poslední muž, a přísahal bych, že se pod maskou ušklíbl.
„Daryl…" zachrčel jsem a zafuněl vzteky.
„Ten idiot samozřejmě mlčel jako hrob. Ale technika ho zradila. Bylo to tak jednoduché," zasmál se ten první, a kdybych mohl zabíjet pohledem, už teď se válí v bolestech na zemi.
„Je-"
„Jestli žije, to je otázka. Záleží na tobě. Víš, co chceme. Pokud budeš hodný, budeme hodní i my. Pokud ne, známe spoustu způsobů, jak člověka přimět mluvit."