Soren
Snídani jsem si dal i já a celou dobu Davida pozoroval.
Vypadalo to, jako by ho něco trápilo, nebo možná uvažoval nad další lumpárnou?
No, každopádně mě překvapilo, když se pak sám rozmluvil, a snad se… omlouval?
Opravdu ho to mrzelo?
Poslouchal jsem jeho slova a přemýšlel, jestli se ještě zlobit nebo být rád, že je vůbec na živu.
Jenže stejně jako jsem nestihl nic domyslet, David nestihl ani nic doříct, když se na schodech ozval křik, a než mi to stačil mozek zpracovat, rozletěly se dveře, a já zase žvýkal Aryanovy vlasy.
„Miláčku! Zlato! Chyběl jsi mi! Omlouvám se, že jsem tehdy tak odešel. Slyšel jsem, že se něco děje, a jsem dostal strach! Jsi v pořádku? Pokud ne, vím, jak to napravit."
Než jsem stačil něco říct, Aryan byl skoro nahý, lepil se na mě, měl jsem ho hned plnou pusu a jeho ruce všude po těle.
Jindy bych si možná dal říct.
Vlastně… dal bych si říct, ale…
Proč ho mé ruce odstrkují? Proč se mračím? A proč mě to vůbec nevzrušilo?
„Promiň. Nedal se zastavit. No, ale vyřeš si to sám," pokrčil rameny Tobias, který kroutil na Aryanovým divadlem očima, a pak hodil zamračený pohled na Davida, než zmizel za dveřmi a nechal mě s tou sexuální stíhačkou o samotě.
„Co se děje?" zamrkal nevinně Aryan, když jsem si ho pořád držel od těla. "Aha… chtěl bys to jinak? Chtěl bys vidět, jak si to dělám? Chtěl bys vidět, jak si roztahuju díku a sténám přitom tvoje jméno? Tohle tě vždycky dostane, viď? Když se ti ukazuju jako nějaká děvka. Když se sám honím a strkám si do dírky prsty. Už se nemůžu dočkat, až toho svého krasavce do mě zase narveš. Nikdo neumí šoustat, jako ty… Jen na to myslím a podívej. Už mi stojí. Zatraceně! Chci ošukat! Chci ti ho vykouřit! Chci-"
„Dost! Aryane!" vzpamatoval jsem se konečně, když se Aryan celý svléknul, a nejen že ukázal svůj stojící penis, ale i svou dírku, ve které měl vražený nějaký kolík.
Zhluboka jsem se nadechl, napočítal do deseti, a pak ukázal na postel.
„Někoho tu mám, pokud sis nevšiml. To je jedna věc. A druhá… nemám rád tyhle tvoje přepadovky. Chodíš, jen když si chceš zasouložit, když tě tví milenci přestanou bavit. Už posledně jsem ti řekl, že mě to už unavuje a nechci v tom pokračovat," zamračil jsem se a přešel k posteli, na kterou jsem si sedl a natáhl se po Davidově ruce, jako bych v něm hledal oporu.
David
Jen jsem zíral, když dovnitř vletěl pornoherec. Tobias to vzdal, a raději odešel. Ani jsem se mu nedivil, když on sám na kluky není.
Hleděl jsem na něho, když se začal svlíkat a začal říkat, co by chtěl, co by udělal, a co měl dělat Soren.
Jen jsem zavrtěl hlavou, a pak stiskl Sorenovi ruku.
Nějak mě potěšilo, že toho Aryana odmítl, poukázal na mě, a ještě mě chytl za ruku.
Když se na nás Aryan šokovaně zahleděl, musel jsem se zasmát. Fakt jsem se smál nahlas, až mě zabolely žebra a zkroutil jsem se do klubíčka.
Když jsem to vydýchal, taky jsem se na něho podíval, a zapřemýšlel, jak moc jedovatý mám být.
No, pořád jsem mimo z toho, co se včera stalo a z těch léků…
Takže asi budu hodný.
„Hele,“ stiskl jsem Sorenovi ruku o něco víc a na Aryana ukázal prstem druhé ruky.
„Ty si tu na děvku nechceš hrát, ty děvka prostě jsi. Aspoň se tak chováš. Vlastně… docela jsi mě pobavil. Kolík v zadku? Máš snad průjem a potřebuješ zátku, nebo jsi přišel z natáčení? Jak bude nový kousek v prodeji, jeden mi pošli, ať se pobavím. Vlastně… to co jsi předvedl… Dohodím ti novou práci, tohle totiž vypadalo jako instruktážní video. Počkej, seženu ti nějaké kontakty…“ klepnul jsem na náramek a začal okatě listovat ve svých kontaktech.
Co na tom, že neznám nikoho z filmové branže. Ten pohled na Aryana mi za to rozhodně stál.
„No, nic, zřejmě nemá nikdo zájem. A hele, jestli mě chceš zabít, postav se do fronty. První na řadě je totiž brácha jistého pornoherce, který se tady pěkně ztrapňuje, a jako největší ubožák si vynucuje sex na někom, kdo nechce.“
Klepnul jsem na náramek, aby se vypnul, a pak se zvedl a posadil se Sorenovi obkročmo na klín, a čelem jsem se zapřel o jeho.
„Myslím, že my žádnou instruktáž nepotřebujeme,“ promluvil jsem do jeho rtů, které jsem olíznul a pak mu věnoval pořádný polibek.
Sice mi bylo všelijak a nejraději bych si lehnul, ale když tu udělal divadlo on, proč bych nemohl i já.
Aspoň takovou malou provokaci…
Soren
Asi mě z těch dvou brzo klepne.
Jestli jsem si myslel, že David je moc nemocný na to, aby se bránil, tak jsem se spletl.
Měl jsem co dělat, abych se nepleskl do čela, když začal Aryana provokovat a ten neměl daleko k tomu, aby bouchnul jako narozeninový balónek.
Chtěl jsem taky něco říct, ale pusu mi zacpal David svým jazykem, když se na mě posadil, a nejspíš chtěl Aryanovi dokázat, že i on to umí.
Nutno podotknout, že jeho polibku jsem se nebránil.
Na rozdíl od Aryana mé ruce Davida objaly, a já si ho přitiskl víc k sobě.
„Nesahej na něj!" ozvalo se najednou za Davidovými zády zaječení a vzápětí nás od sebe něco odtrhlo.
Nebo spíš někdo.
A to už jsem moc v klidu nebral.
„Aryane…" zavrčel jsem.
„Miluju tě, Sorene! Omlouvám se, že jsem občas protivný, ale já tě miluju! Nechci se o tebe s nikým dělit! Přísahám, že se změním! Slibuju! Dám ti všechno, co budeš chtít! On je nikdo! Nula z ulice! Ani nevím, proč se o něj staráš! Sorene…" žadonil Aryan a vzápětí jsem měl na klíně jeho, když odstrčil Davida.
Začal se o mě otírat, líbat mě, mé ruce si sám omotával kolem svého těla, a pořád dokola mi opakoval, jak mě miluje.
„Dost!" zařval jsem a prudce Aryana odstrčil, až sletěl na zem.
Nikdy bych nikomu neublížil. Ale teď jsem neměl daleko k tomu, Aryanovi jednu vrazit.
Měl jediné štěstí, že Tobias byl jeho bratr.
„Dokud nedostaneš rozum, nepřeju si, abys sem chodil. A jen pro tvou informaci, David není nula z ulice. V tuhle chvíli mu nesaháš ani po kotníky. Vzpamatuj se! Podívej se na sebe! Škemrat o sex! Co sis myslel, že udělám?! Vrhnu se ti kolem krku? Odejdi, dokud se ještě držím. Jen díky tomu, že je Tobias tvůj bratr ti nerozbiju pusu, protože to mám chuť udělat. A jen pro tvou informaci, David tu bydlí. Takže, až tě to přejde a budeš chtít zase přijít, tak jen s velkou omluvou! Doufám, že je to jasné!" popadl jsem Aryana za paži, hodil mu věci na hlavu a vystrkal ho ze dveří na chodbu.
„Aryan odchází. Postarej se o to!" prskl jsem na Tobiase a strčil mu nahatého Aryana pod nos.
Vrátil jsem se zpátky do ložnice a sedl si do křesla, abych se uklidnil.
„Omlouvám se. Vždycky byl… No, úplně přesný opak Tobiase. Nikdy mi to moc nevadilo. Vždycky věděl, jak na mě, ale teď…" zavrtěl jsem hlavou, zaražený nad tím, proč to vlastně Davidovi vysvětluju.
David
Dopadl jsem na zem na zadek, když mě Aryan vztekle serval ze Sorena dolů.
Vstával jsem s hekáním jako stařec, mnul jsem si půlky, jak to zabolelo, ale jinak jsem sledoval, co se tu teď právě dělo.
Že nebyl Soren takový na mě, když jsem se mu nacpal do života. Já bych sám sebe v tu chvíli zabil, a Tobias to skoro i provedl, ale Soren…
Nerozčílil se na mě takhle ani ve chvíli, kdy jsem mu fakt hrál na nervy.
Imponovalo mi to?
Nevím.
Sralo mě to?
Nevím…
Bylo mi to líto?
Ne…
Potěšilo mě to?
Nevím! Nevím! Nevím…
Mám v hlavě takový zmatek, že se teď nevyznám sám v sobě. Hlavně když si mě Soren při našem polibku víc přitáhl k sobě a pevněji mě objal. Jako by tím Aryanovi říkal, že jsem jeho. Že mu patřím…
Líbilo se mi to?
Chtěl bych, aby to tak opravdu bylo?
Co vlastně chci? Jak se k tomu stavím já?
Špatná otázka…
Co k němu cítím?
„Myslím, že si na chvíli lehnu, a až přijde Tobias, tak vám řeknu, na co jsem přišel v tom baráku. Možná bych tě požádal o jednu věc… Umím trochu plavat, ale… potřeboval bych se zlepšit. Jenže… Nevím, jak dlouho tu budu. Já sám sebe bych vyrazil hned při prvním problému, a teď… Teď to bylo opravdu na hraně a mrzí mě, co se stalo. Nechci ti přidělávat další starosti, abys kvůli mně neoplešatěl. Bylo by škoda tak krásných vlasů. Pokud budeš chtít, abych odešel, tak… tak…“
Najednou mi to nešlo přes pusu. Najednou jsem to prostě nedokázal říct, protože jsem se bál, že to Soren opravdu udělá.
„…tak… odejdu…“ špitnul jsem tiše, že mě skoro nebylo slyšet a zavřel jsem oči, jako bych tím snad měl lépe zvládnout jeho odpověď, která by se mi nemusela líbit.
Soren
Nevím, jak dlouho jsem jen seděl, zíral na Davida a v hlavě si přehrával to, co řekl.
Mohlo to být pár vteřin, ale taky několik minut.
Nakonec jsem se zvedl, přešel k posteli, na kterou jsem se posadil a zadíval se Davidovi do očí.
„Nebudu ti lhát. Pravda je, že jsi nás naštval. Teda spíš Tobiase jsi naštval. Proto taky tak dlouho trvalo, než jsme dorazili. Já… já byl spíš zklamaný. Myslel jsem, že ti můžu věřit, když jsi slíbil, že zůstaneš doma. Vím, že ti nemůžu nic nařizovat. Ani tě o nic žádat. Jsi svobodný kluk a máš právo se rozhodovat sám za sebe. Jak už jsem nejednou řekl, jsi velice chytrý, ale… Tvůj problém je, že se snažíš všechno udělat sám. Vím, že je těžké jen tak někomu uvěřit. Ale myslel jsem, že nám, že mě věřit můžeš. Víš, ani nevím, proč mi na tom tak záleží. Mohli jsme tě tam nechat. Mohli jsme jen ohlásit tvé zmizení, mohli jsme tě nechat odvést do nemocnice, mohli jsme tě vyhodit. Nebylo to s tebou jednoduché už od začátku. Jenže… Já nechci. Nechci nic z toho. Nechtěj po mě, abych ti to vysvětlil. Jen nechci, abys odešel. Proto ležíš v mé posteli, v mé ložnici. Stalo se toho hodně, a já tě poznal i z té druhé stránky, která se mi líbí. Prostě si jen na tebe člověk musí zvyknout."
Možná to bylo moc tvrdé, možná se tohle nebude Davidovi líbit a odejde po mých slovech sám.
Ale rozhodně mu nebudu mastit med kolem pusy.
„A jinak díky, že máš starost o mé vlasy. Myslím, že už je ale stejně pozdě, protože z tebe jsem zešedivěl hned po dvou dnech. Kromě toho, teď už je na odchod trochu pozdě. Měl by sis vyžehlit, co jsi způsobil, a ne před tím utíkat. Hlavně se o odchodu nezmiňuj před Tobiasem. Už tak má blbou náladu kvůli tomu, co se stalo, a Aryan mu teď nejspíš nepřidal," pousmál jsem se.
Znovu jsem se zvedl z postele a srovnal nádobí na tác.
Croissanty a koláčky jsem nechal, kdyby si chtěl David ještě vzít, stejně jako džus a kafe.
„Zajdu pro Tobiase, ať nám to můžeš říct, a pak si zase lehnout. Potřebuješ teď hlavně odpočívat."
David
Co jsem chtěl. Vždyť jsem sám říkal, že bych se vyrazil po první minutě…
Ale…
Proč mě to tak štve?
Možná mě neštve to, co říkal, nejspíš měl v mnoha věcech pravdu. Ale proč se cítím teď tak nepatřičně?
Mám chuť se na něho rozeřvat, říct něco hnusně jedovatého, aby se rozčílil a vyrazil mě.
Nechci se cítit, jako děcko, které dostalo vyhubováno od svého otce.
Jo, přesně tohle se stalo. Měl jsem pocit, jako bych byl doma a můj táta mi právě dával kázání.
A to jsem měl přitom pocit, neodbytný pocit, že k Sorenovi cítím něco víc… Proto je mi v jeho přítomnosti tak dobře.
Když Soren posbíral nádobí a odešel pryč, zvedl jsem se a šel do koupelny.
Seru na ně. Seru na všechno. Řeknu jim, co jsem zjistil, a pak ať si poradí sami. Tobias je z poloviny chytrý jako já, a Soren ho doplní druhou půlkou. Když dají hlavy dohromady, bude to, jako bych tu byl já. Takže jo, zvládnou to…
Budu zase sám a nemusím si zasírat hlavu nějakýma pitomostma, jako je láska a podobný sračky.
Ani jsem si neuvědomil, že napouštím vodu do vany. Nejspíš jsem se podvědomě potřeboval pořádně umýt a ve sprše se mi stát nechtělo.
Ale ve chvíli, kdy jsem se svlékl a už zvedal nohu, že ji strčím do vody, zasekl jsem se.
Hleděl jsem na tu obr vanu, která vypadala skoro jako malý bazén a byla teď plná vody, a najednou se mi všechno vrátilo. Najednou jsem zpanikařil, nemohl popadnout dech, měl jsem pocit, jako bych se znovu topil a nemohl nad hladinu. Jen jsem tam stál, celý jsem se třásl a zíral do vody, která mě i přes můj velký strach přitahovala jako magnet…
Soren
„David nám chce něco říct," oznámil jsem Tobiasovi, když jsem sešel do kuchyně.
Aryan už byl pryč, a jak jsem si myslel, Tobiasovi to na náladě nepřidalo.
„Fajn," zavrčel a zbytek lívanců hodil do lednice.
„Buď na něj, prosím, hodný, ano? Lituje toho a mrzí ho to. Navíc jsem mu teď udělal kázání a připadám si jako učitel na škole. Chtěl odejít, ale já nechci, aby odešel," zastavil jsem Tobiase a zadíval se do jeho očí.
Vlastně…
Když tak nad tím přemýšlím, mluvím pořád jen o sobě. O tom, co chci já.
Ale co když to David chce jinak? Co když se tu necítí dobře? Co když je mu má společnost nepříjemná? Co když je to všechno úplně jinak?
„Ještě počkej! Musím se Davida na něco zeptat!" zarazil jsem Tobiase, když už chtěl vyjít z kuchyně a vyletěl zase nahoru do ložnice, až jsem se málem přerazil o schody.
Postel ale byla prázdná.
„Davide?"
Zamířil jsem do koupelny, chtěl jsem jen nakouknout, abych ho zbytečně nerušil, když se neozýval, ale jakmile jsem ho spatřil stát jako solný sloup u vany plné vody, sprostě jsem zaklel a vpadl dovnitř.
„Chceš se utopit?!" vykřikl jsem a strhl ho do náruče.
Jistě, je to nesmysl. Ta voda by mu sahala maximálně k pasu, kdyby si stoupnul.
„Jestli jsi to chtěl udělat kvůli tomu, co jsem řekl, tak promiň. Jsem prostě suchar podnikatel, co se neumí jinak než suše vyjádřit. Nejsem jako ty, a v některých případech ti tu tvou prořízlou pusu závidím. Já pořád zním jako dědek, co někomu dělá kázání. Asi trénuju na důchod," zasmál jsem se vlastnímu vtipu a snažil se Davida přivést na jiné myšlenky, když jsem viděl, jak pořád zírá na vodu.
„Zkusíme to spolu, ano? Věříš mi?" vzal jsem Davidovu tvář do dlaní a zlehka ho políbil na rty.
„Dívej se na mě. Jen na mě," zašeptal jsem, a pak s upřeným pohledem do jeho očí, jsem se začal pomalu svlékat.
„Pevně se mě chyť kolem krku," pokračoval jsem tiše, když jsem byl vysvlečený, a přitáhl si Davida k sobě.
„Drž se mě a věř mi. Jsem tady. Jsem tu s tebou. Jsem tu pro tebe. Zapomeň na všechno. Teď jsem tu jen já a ty," s těmi slovy jsem pomalu vešel do vany, a stejně pomalu si sedl i s Davidem v náruči.
David
Nechci být slabý. Nechci se třást, nechci se bát…
Ale teď, teď tomu prostě nešlo zabránit. Zachvátil mě tak velký strach, že jsem nebyl schopný se ani pohnout, abych od té vany poodstoupil dál.
Až teprve Sorenův výkřik mě probral, a já na něho hleděl jako na mimozemšťana.
Nechápavě, nepřítomně, šokovaně…
Chci se utopit? Možná by byl aspoň ode mne klid.
Ale… Mám život rád. Jen nedokážu teď zvládnout ten svůj panický strach…
Poslouchal jsem Sorena a vnímal snad jen polovinu toho, co říkal. Ale měl jsem v hlavě pevně ukotvené jen některé věty.
Dívej se na mě…
Pevně se mě chyť…
Věř mi…
Zvedl jsem ruce a chytl se Sorena kolem krku. A ve chvíli, kdy jsme vstoupili do té vany zapuštěné v zemi, jsem chtěl vyběhnout ven. Ale on o něco zesílil svůj stisk, a já se ho křečovitě chytil kolem krku tak moc, že jsem ho musel škrtit. Určitě ano. Hlavně ve chvíli, kdy se snižoval, aby mohl i se mnou dosednout do vody. Překotně jsem dýchal a snažil se nedívat na tu vodu. Na moment jsem zavřel i oči, ale vzápětí jsem je otevřel, když jsem se znovu rozklepal strachy, a upřeně jsem hleděl jen do dvou bodů před sebou. Do jeho očí, které mi teď opravdu říkaly jediné…
„Věř mi…“
„Bojím se,“ konečně jsem se ozval ochraptělým šeptem, a ještě víc se na Sorena natiskl.
Doslova jsem se vpil do jeho těla a odmítal se ho pustit.
„Oni… on mě chtěl jen… postrašit… ale ten… jeho chlap… říkal… říkal, že… zařídí, abych… chcípnul… že má… příkaz… měl červený náramek… on… Primus nevěděl, že mě… že mě má… zabít…“
Soren
Cítil jsem, jak David začíná panikařit, ale nedovolil jsem mu to.
Objímal jsem ho, tiše na něj mluvil, dával mu najevo, že tu není sám.
A když se pak konečně rozmluvil, opřel jsem se zády o hranu vany a jeho si na sebe položil.
„Je v pořádku, že se bojíš. Na tom není nic špatného," políbil jsem Davida do vlasů a vzápětí se uchechtl. „Vidíš, zase mluvím jako suchar."
Hned na to jsem ale zvážněl, když promluvil o tom, co se dělo.
Musel jsem si to napřed dát do souvislosti, ale pokud jsem se nepletl…
„Takže syndikát je rozdělený na dvě skupiny," zapřemýšlel jsem nahlas. „No, o důvod víc, tě nikam nepouštět. Prostě se smiř s tím, že budeš ještě s tím otravným sucharem, trávit nějaký ten čas. Teda, pokud ty sám nechceš odejít. Možná to nebude jednoduché, ale zvládneme to. Jen mi prostě věř. Já ti nechci ublížit. Na to tě mám moc rád…"
Hmm…
Tak tohle jsem možná říkat neměl, ale vypadlo to ze mě dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.
No, ještě, že to neslyšel Tobias. Asi by nás zliskal oba dva.
„A pokud budeš chtít, klidně tě plavat naučím. Uvidíš, zvládneš to," pohladil jsem Davida po zádech, a pak vzal do ruky jemnou houbu a mýdlo, a začal opatrně omývat jeho tělo.
I přes doktorovu snahu a léky, vypadal David, jako by ho pošlapalo stádo koní.
Hrál všemi barvami, a nejspíš bude ještě pár dnů trvat, než to všechno zmizí.
Otázkou ale zůstávalo, kdy se zahojí rány, které nikdo nemůže vidět.
David
Pořád jsem se třásl, ale v Sorenově náruči jsem se pomalinku uklidňoval. Dokonce jsem po chvíli začal vnímat i teplou vodu.
„Není to bazén, nikdo mě nechce utopit,“ opakoval jsem si v duchu stále dokola.
Ale když Soren začal mluvit o syndikátu, zasekl jsem se. Ale na to jsem ho začal vnímat a přemýšlet nad tím, co řekl.
A začal jsem přemýšlet ještě víc. A to mi nejspíš i pomohlo, že jsem přestal myslet na to, že jsem v obrovské vaně plné vody.
Pořád jsem se mírně třásl a pevně se Sorena držel, ale zaměstnal jsem hlavu natolik, že jsem z ní skoro všechno ostatní vypustil.
„Asi… asi bysme si měli sednout s Tobiasem, ať vám můžu všechno říct. Bylo by fajn, kdyby… kdybychom šli do mé pracovny. A dal bych si… kávu… fakt mám na ni chuť,“ povolil jsem držení Sorenova krku, a opatrně se kolem sebe rozhlédl po té vodě a hledal nejkratší cestu, jak vylézt ven.
„Já… rád tu zůstanu,“ raději jsem se vrátil pohledem do Sorenových očí, které mě tak uklidňovaly. „Taky… taky tě… jsem si… tě… oblíbil… no… nechce se… mi odsud… ne kvůli syndikátu, ale… ty… jsi prostě… no, je mi u tebe dobře,“ vysypal jsem ze sebe rychle poslední slova a raději uhnul pohledem.
Jo, jsem marný, ale já to prostě neumím. Nikdy jsem nemusel vyjadřovat své pocity nahlas.
Mám nejchytřejší mozek v celém Richmondu, a teď… teď se vyjadřuji, jako malé děcko, co se teprve učí poznávat svět.
„Musím ven… z vany…“ raději jsem ještě dodal a znovu se na Sorena pevně natiskl.
Soren
Nejspíš bych se jako utěšitel živit nemohl, protože se zdálo, že i přes mou snahu, chce být David co nejdříve z vany venku.
I když jsem věděl, že je Davidovi nejspíš pod psa, když najednou začal koktat a říkat, že nechce odejít, musel jsem se začít chtě nechtě chechtat.
„Sluší ti, když jsi na rozpacích," kousnul jsem Davida do nosu, pak ho podchytil pod zadečkem a vstal.
Nevím proč, ale po Davidových slovech jsem se cítil… šťastný.
Opravdu šťastný, jako už dlouho ne.
Opatrně jsem vylezl z vany, popadl osušku a rovnou přešel do ložnice, kde jsem Davida posadil na postel, a pak ho do té osušky zabalil.
„Kafe máš tady," ukázal jsem na stolek, kde to všechno ze snídaně zůstalo.
Popadl jsem hrnek, nalil Davidovi a hned mu ho podal.
„Zavolám Tobiase, ať si pak můžeš jít lehnout. A… těší mě, že sis mě oblíbil. Starého suchara…" usmál jsem se a vlepil Davidovi rychlou pusu, než jsem vyšel z ložnice, abych mohl zavolat Tobiase.
David
Pevně jsem se Sorena chytil, když se zvedl i se mnou, a pak jsme vyšli z koupelny.
Pořád jsem se cítil nesvůj, když se takhle o mě staral, ale… Znovu jsem si uvědomil, jak je mi to příjemné. Musel jsem si to prostě přiznat, i kdybych nechtěl.
Pořád jsem ale nebyl schopen se s tím nějak ztotožnit. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, jak to udělat, abych to přijal. Prostě jsem z toho byl vedle. Neuměl jsem to…
Pořád jsem měl pocit, že mi z toho všeho běhá husina po zádech.
Víc jsem si přitáhl osušku, jak mě oklepalo, a pak se konečně napil kávy.
Vlastně… Proč jdou nahoru? Říkal jsem, že by bylo dobré jít do mé pracovny.
Odložil jsem hrnek, shodil ze sebe osušku, a pak zašel do koupelny pro věci, které jsem si tam svlékl. Snažil jsem se nedívat na tu vanu plnou vody, jen jsem prostě popadl oblečení a rychle vypadnul ven.
Hodil jsem na sebe triko a spodky, vzal si hrnek s kávou a zamířil za nimi dolů.
„Unusi, zapni všechny systémy, za chvilku jsme u tebe,“ promluvil jsem ještě do náramku, když jsem se belhal ze schodů dolů.
Někde uprostřed jsem potkal Sorena a Tobiase, kteří právě mířili za mnou nahoru.
„Bude lepší, když budeme v pracovně, ukážu vám, co je potřeba, a pak si půjdu lehnout. Slibuji,“ dodal jsem ještě rychle, ale na Tobiase se raději ani nedíval.
Když jsme došli do mé pracovny, jely už všechny monitory. Postavil jsem hrnek na stůl, a hned se usadil v křesle a mé prsty se rozběhly po klávesnici.
Na jednom z monitorů se ukázaly fotky všech sedmi bossů syndikátu. Na prázdném jsem vytvořil virtuální tabuli s názvem Disky. Fotku Primuse jsem prstem přetáhl na ni, a hned k tomu vyjel i podrobnosti, které jsem k němu měl.
Na druhém prázdném monitoru jsem vytvořil další virtuální tabuli s názvem Smrt, a na ni pak přetáhl informace k Tercimu.
„Stejně jako mě, tak i Sorena napadlo, že je syndikát rozdělený na dvě skupiny. Přikláním se k variantě, že jsou možná skupiny tři. Jedna, která chce získat všechny disky, prodat je a vydělat na tom. Druhá, která mě chce zabít, prý žádné zbraně, co říkal popravčí. A jestli se nepletu, tak by tu měla být třetí skupina, neutrální. Ale to je zatím domněnka. K mé smůle jsem zatím nezjistil totožnost a podobu popravčích. Znám jen jejich přezdívky. Vím, jak vypadá ten jeden, který mě chtěl utopit, ale neznám jeho jméno, takže nevím, ke kterému z nich ho přiřadit,“ ukázal jsem na krátký seznam těch, o kterých jsem zjistil, že nosí červený náramek.
„Problém je, a to se nejspíš nebude líbit nikomu z vás, že Terci…“ na moment jsem se odmlčel a snad i dostal strach to vyslovit.
Nakonec jsem polknul knedlík v krku, zhluboka se nadechl, promnul si ruce a dodal i ten zbytek…
„Terci chce zabít mně, Pintu a… tebe Sorene…“
Soren
David na nás nepočkal a na schodech nás rovnou nahnal do toho svého kutlochu.
Vlastně, říkal, že s námi chce mluvit ve své pracovně.
Když nám pak vysvětlil, jak se věci mají, a že syndikát nejspíš jde i proti sobě, protože jeden boss Davida zabít nechtěl, zatímco druhý ano, byl jsem o to víc rád, že to přežil.
Hleděl jsem na fotky bossů, zvláště těch zbývajících dvou a málem přeslechl poslední Davidova slova.
Hleděl jsem na něj a přemýšlel, co na to říct. Jenže to by vedle mě nesměl stát Tobias.
„Jako jak zabít? Proč zabít? Sorena nemůžou zabít," zadíval se upřeně na Davida, až jsem se bál, že ho tím pohledem propálí.
„Věděl jsem to! Od začátku jsem věděl, že s tebou budou jen problémy. Ty prostě musíš do všeho strkat ty své nenechavé pracky. Pořád musíš pokoušet štěstí a myslíš si, že to se svým geniálním mozkem zachráníš. Jakmile není po tvém, je zle a všichni jsou idioti. Všichni jsou ti ukradení, hlavně že ty získáš, co chceš. Neumíš si říct o pomoc a všechny tak zbytečně vystavuješ riziku, protože si prostě neumíš připustit chybu. Mám chuť tě zliskat tak, že se týden neposadíš. A kdyby-"
„Tobias ti chce říct, že měl o tebe strach, a pokud se budeš chtít příště pokusit o podobnou pitomost znovu, tak se nejdřív poraď s námi. Víš, stejně jako ty, ani Tobias neumí dávat najevo své pocity, takže pořád jen vrčí a šklebí se. "
Vzápětí jsem jen tak, tak uhnul, když proti mně letěl jeden z malých polštářků, co tu David měl.
„Teď už je ti do smíchu, co? Nevím, kdo u toho bazénu panikařil, že tady ten smrad umře, až jsem mu musel vrazit. Fakt. Vy dva jste se tak dlouho hledali, až jste na sebe zbyli," protočil očima Tobias a zašklebil se.
„Ehm, no… S mojí vraždou, bych si hlavu nelámal. Nebude první ani poslední," převedl jsem raději řeč jinam, a v duchu dal Tobiasovi bod.
Parchant. Věděl, jak na mě.
„No jasně!" vykřikl jsem po chvilce zírání na obrazovku, zatímco Tobias od Davida vyzvídal detaily.
„Tenhle!" ukázal jsem na jednu fotku z těch dvou bossů, které se Davidovi nepodařilo identifikovat.
„Jmenuje se, Leon Gardner. Bylo to v době, kdy byl ještě můj otec majitelem firmy, a než přišel Tobias. Je to nějaký uranový magnát, někde na východě, a je to maniak do zbraní. Otec ho několikrát odmítl, a když zemřel a převzal jsem firmu já, zkoušel to i na mě. Samozřejmě nepochodil, a až když jsem mu pohrozil soudem za obtěžování, tak se stáhl, a pak už jsem o něm neslyšel, a ani ho nikdy neviděl. Zapomněl jsem na to, je to už docela dlouho, ale určitě je to on.“
David
Těch informací bylo daleko víc. Tobias se vyptával, a zatím se držel…
Ale jen do chvíle, kdy jsem zmínil, že chtějí zabít Sorena.
Když to na mě vykřičel, nevěděl jsem, kde mi hlava stojí.
„Víš o tom, že to, co jsi právě řekl, nedává hlavu ani patu? Proč řveš po mně, že chtějí Sorena zabít? Můžu za to? Nejspíš ne! To, že jsem něco ukradl, jen uspíšilo celou tuhle nesmyslnou akci. Podle mě ho chtěli zabít hned, jak zjistili, že něco takového má. Kurva fix! Jestli mě máš rád, tak po mně aspoň neřvi! Já pak nevím, jak reagovat!“ vyskočil jsem na nohy, ale vzápětí jsem s heknutím dosedl zpátky a chytil se za žebra.
„Takže Leon Gardner,“ naťukal jsem jméno do klávesnice a přesunul ho pod jednu z fotek.
„Tím, co jsi o něm řekl, je jedním z podezřelých, kteří by mohli ty disky chtít. No, aspoň víme, kdo je Septim, a už nebude problém si o něm všechno zjistit. I to, kde se pohyboval posledních čtyři a dvacet hodin.“
Zatímco Tobias se Sorenem prohlíželi fotky a informace k bossům syndikátu, já hned začal pátrat po Septimovi. Ale byl jsem na můj vkus pomalý. Není se čemu divit, když mi teď hlavu zaplnilo to, co Tobias říkal.
Takže Soren panikařil, že umřu? Bál se o mě? Až tolik, že ho Tobias musel srovnat?
Ale když ti dva najednou zmlkli a výmluvně se na mě podívali, mé prsty na klávesnici se zastavily a na moment jsem se na ni upřeně zahleděl.
Strašně moc jsem chtěl tuhle práci dokončit. Měl jsem nutkání tu zůstat a nehnout se, dokud bych nezjistil i ten zbytek. Ještě zbývalo dohledat, kdo je Sexta, a zjistit totožnost popravčích, abychom aspoň věděli, o koho jde, a jak vypadají.
Jenže jsem úplně cítil ten tlak od Sorena a Tobiase. Úplně mi vypalovali díru do zad, a snad jsem slyšel i ty jejich myšlenky: „Práce neuteče, okamžitě toho nech, a padej do postele…“
Nakonec jsem si povzdechl, zadal hlasově Unusovi několik zadání a příkazů, vzal si nedopité kafe, a pak se na ně otočil.
„Vím, mám jít do pos-“
Moje slova přerušil akustický signál Sorenova náramku.
„Někdo ti volá,“ ukázal jsem na náramek, ale i tak jsem se zvedl. „Jdu do postele.“
Soren
Musel jsem se hodně snažit, abych udržel vážnou tvář, když David seřval Tobiase.
Jo, fakt byli jako bráchové.
Tobias se sice tvářil, že je mu David ukradený a nejraději by ho vyhodil, ale věděl jsem, že by to neudělal. Ostatně, i když nadával, ani jednou mi vážně nenavrhl, ať se ho zbavíme.
Maximálně řekl, že by ho nejraději vyhodil.
Ale už neřekl, vyhoď ho, nechci ho tu.
Jo, jo, před ostatníma možná, ale přede mnou to neskryje.
Úsměv mě ale přešel ve chvíli, kdy se zdálo, že David stráví v kutlochu víc času, než by bylo zdrávo. Už jsem ho chtěl seřvat, když mi přišlo oznámení o hovoru.
A protože jsem Davidovi nevěřil, že si půjde lehnout, objal jsem ho kolem pasu a sám ho začal strkat ven z pracovny, zatímco jsem přijímal hovor.
„Nechci ti kazit den," ozval se Landon a sjel pohledem na Davida, „který je určitě příjemnější než ten můj, ale asi bys měl vědět, že jeden z těch, co jsme zatkli… Vlastně, jeden ze zátahu na nejmenovaný barák utekl. Nevím, jestli to má nějakou souvislost, ale zjistili jsme, že před svým útěkem mluvil s policistou, který tehdy pana Johnsona vyslýchal, i když ten u jeho převozu vůbec neměl být a ve výslechových místnostech taky ne, protože teď šlape ulice. Bohužel, co si řekli se už nedozvíme, našli jsme ho s podříznutým hrdlem. Čistá práce. Podle patologa velmi precizní. Nevím, do čeho ses ty, nebo ten kluk, zapletl, ale obávám se, že máš za prdelí někoho, kdo se asi jen tak nevzdá. A taky nejspíš ví, kde bydlíš, a že vy dvě hrdličky jste spolu. No, přeju příjemný zbytek dne. Mám moc práce, kdyby něco, ozvu se, kdyby nic, nevolej mi."
Před koncem hovoru se na obrazovce ukázala fotka toho, co utekl, ale než jsem stačil vůbec otevřít pusu, Landon zavěsil.
„Prověřím to," zafuněl mi za zády Tobias a vrhl na Davida pohled, který jasně znamenal, že jestli nebude poslouchat, tak nějaký zabiják ze syndikátu, bude jeho nejmenší problém.
„Žádná práce. Nic ti neuteče. Lehnout a odpočívat," hodil jsem Davida do postele, protože jsem mu úplně viděl do hlavy, kde to teď nejspíš šrotovalo, a hned ho zabalil do peřiny.
„Vím, že to chceš mít vyřešené, ale někdy to nejde tak rychle. Navíc, ještě nejsi úplně v pořádku, a přece nechceš udělat chybu, co? Zabijáci i syndikát počkají. Stejně nikdo nic nezmůže, protože jeden disk je uložený v bezpečí mého sejfu. V opravdovém bezpečí. Takže, ty teď máš za úkol odpočívat, jíst, odpočívat," líbnul jsem Davida na čelo a pousmál se.
„Chceš, abych si lehl k tobě?"
David
Zadíval jsem se na Sorenův náramek, jako bych chtěl vidět Landona, jak se tváří.
Já se asi netvářil moc přívětivě, když jsem slyšel, co říká.
Jezdec, střelec, věž, dáma, král…
Pět šachových figurek, pět zabijáků syndikátu.
Způsob, jakým zemřel ten policajt by ukazoval na jezdce nebo na krále.
Co jsem zjistil, tak jezdec mistrně ovládá nože, meče… Všechno, s čím se dá řezat, sekat nebo bodat. Tichý zabiják…
Král… To je jiná kapitola. Ten je nejhorší z nich, má mozek génia a zná snad všechny způsoby zabití, které můžou existovat, a mistrně ovládá všechny zbraně, jedy, a pokud si chce s obětí hrát, dokáže ji vydeptat tak, že pak sama oběť prosí, aby ji zabil. Ani věž, dáma nebo střelec nejsou tak dobří, jako on. Nikdo z nich. Stojí prakticky nad všemi popravčími syndikátu.
A já se obávám toho, že nám v patách byl právě král.
I když… To, že mě chtěl utopit, ještě nic neznamená, a může to být jezdec…
Krucinál!
Překvapeně jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že jsem v posteli, zabalený do peřiny, a Soren čeká na odpověď. Ani nevím, kdy jsem stihl odložit hrnek s kávou, jak jsem byl zamyšlený.
„Nemůžu odpočívat tak dlouho,“ mírně jsem se zamračil. „Slibuji, že se budu snažit, že budu ležet, a jíst, co mi Tobias donese, ale… Chtěl bych tu mít aspoň můj přenosný počítač. Slibuji, že bych pracoval vždycky jen chvilku, a hlavně proto, aby práce nestála. Jsem rád, že je disk dobře schovaný, ale může to znamenat další problém, protože se k němu budou chtít dostat. A… rád bych, kdyby sis ke mně lehnul, ale sám máš spoustu práce. A já tě nechci zdržovat.“
Soren
Stiskl jsem rty k sobě, když David začal mluvit o práci, a pak se nemohl rozhodnout ohledně toho, jestli si k němu mám lehnout nebo ne.
Nakonec jsem zavrtěl hlavou, vstal, svlékl si triko a šortky, zůstal jen ve spodkách, a nacpal se k Davidovi pod peřinu.
„Víš, udivuje mě, že někdo jako ty, drzý, neposlušný a s prořízlou pusou, dokáže být i nerozhodný. Tak buď chceš, abych si k tobě lehl nebo nechceš. Kdybych nechtěl, nenabízím ti to. A od práce tu mám hlavně Tobiase. A Camelii. Musím tě s ní pak seznámit. Jedna z mála ženských, na kterou dám, a které stoprocentně věřím. Určitě se ti bude líbit. A taky s Landonem. Je to sice policejní šéf, ale kdykoliv něco potřebuju, není problém. Víš o tom, že to byl právě Tobias, kdo Landona zburcoval, aby nám na pomoc poslali zásahovou jednotku? Fakt se o tebe bál. A já taky. Moc jsem se bál…" poslední slova jsem zašeptal, podepřel si hlavu dlaní, a prsty druhé ruky hladil Davida po tváři a krku.
„A nejspíš tě nedonutím nepracovat, takže můžeš pracovat, klidně i ve své pracovně, ale budu si tě hlídat. Tři hodiny denně pro začátek ti musí stačit. Když zjistím, že je ti líp, prodloužíme to, když zjistím, že se ti přitížilo, okamžitě to utnu, a dokud se ti neudělá líp, své počítače neuvidíš ani na obrázku, jasné? Vím, že to chceš mít hotové, ale ber ohledy i na mě. Jsem už starší pán a mohlo by mě klepnout, když nebudeš poslouchat," zašklebil jsem se na Davida, a pak už se vedle něho položil.
Stáhl jsem si ho na sebe, jednou rukou ho objal, a hladil po zádech, dokud se jeho dech neuklidnil a nezačal pochrupovat.
Teprve pak jsem se opatrně vyhrabal, abych ho nevzbudil, hodil na sebe triko, a potichu vyšel ven.
Zamířil jsem rovnou do pracovny, kde jsem předpokládal, že Tobias bude, a nespletl jsem se.
„Stáhl jsem si kamerové záznamy z okolí policejní stanice. Ale jako by ten parchant věděl, kde jsou, a záměrně se jim vyhnul. Spatřil jsem ho akorát, jak se mihnul v parku u stanice, a pak nic. Ani systém na rozpoznání obličejů ho nikde zatím nenašel," zamračil se Tobias.
Jo, neměl rád, když něco nešlo, jak chtěl. V tomhle byli asi s Davidem stejní.
„Až bude tvému klukovi líp, tak mu řeknu, aby se podíval na ochranu domu, a kdyžtak ji nějak vylepšil," dodal ještě, a hned na to začal zuřivě něco ťukat do virtuální klávesnice.
„Mému klukovi?" pozvedl jsem obočí, protože to jediné mi uvízlo v mozku.
„Jo. Oba jste idioti. A teď padej, mám práci a nechci být rušen," prskl po mě Tobias, a pak mě zcela nepokrytě začal ignorovat.
Mohl bych se urazit. Jsem jeho šéf, tohle je můj dům, a kdokoliv jiný by takhle se mnou mluvil, se zlou by se potázal. Ale Tobiase jsem už znal natolik dobře, abych věděl, že to nemyslí vážně, a při práci prostě nechce být rušen, stejně jako já nebo kdokoliv jiný.
Přešel jsem do své pracovny, a hned se spojil s Camelií, abych zjistil, co nového, a pak jsem začal pracovat zase na svých věcech.