David Johnson
Věk: 26 let, výška 172 cm, štíhlý, hnědé oči, snědý, světle hnědé vlasy, které si dobarvuje do tmava nebo na blond podle nálady. Trochu přidrzlý, ale tak nějak svůj. Řekne, co si myslí, ale pozoruje a analyzuje nejen počítače ale i lidi. Je vytrvalý, a i když se zdá něco neřešitelné, nebo nemožné, zakousne se do toho, dokud nedosáhne uspokojivých výsledků. Žije sám v bytě s dvěma pokoji. V jednom má obývák a ložnici dohromady, protože z původní ložnice si udělal pracovnu…
Jeho rodina žije se v Anglii, odkud jel do Ameriky, aby studoval poslední dva roky univerzity, které nakonec nedodělal, ale v Americe nakonec zůstal. Chvíli pracoval jako počítačový analytik, ale zjistilo se, že se hacknul do některých utajených databází firmy, tak dostal výpověď. Jen proto, že v bývalé firmě nakonec pomohl zajistit a záplatovat bezpečnostní mezery, které on našel, stáhli proti němu obvinění. Má však už záznam.
Začal se živit na vlastní pěst, ale moc se mu nedařilo. Brzy, nehledě na varování, začal znovu hackovat, a dokonce se pustil i do krádeží. Zatím ale nikdy nepoužil zbraň, a ani ji s sebou nenosil, byť ji umí používat. Jeho životní motto, díky kterému neumřel hlady je: „Co není přilepené, dá se odnést, co není zabezpečené, dá se napadnout. A pokud už to jednou mám, můžu na tom vydělat…“
Sice nebyl extra boháč, ale jeho konto se nakonec rozrostlo, aby netrpěl chudobou. Nenechává se najímat, jde na vlastní pěst a když má něco, co se dá zpeněžit, má své kontakty, které mu zajišťují prodej. Tuhle činnost bere částečně i jako adrenalinový sport…
Soren Tanner
Vysoký 189 cm, štíhlý, v kondici se udržuje pravidelným cvičením, aspoň jednou týdně běhá, hraje tenis na svém soukromém kurtě, který má na střeše svého apartmánu nebo si chodí zaplavat, taky do svého bazénu. Jednou za měsíc má pak pronajatou střelnici, kde trénuje nejen fyzičku, ale také postřeh, paměť, reakce a taktiku.
Je mu 38 let a říká, že si musí udržovat tělo, aby brzo neseschl.
Má černé vlasy ke krku, jantarové oči, jen lehce opálený, vždy působí elegantně, ale moc si nepotrpí na to, aby chodil ověšený, jako vánoční stromeček, nebo pocákaný hektolitrem parfému.
Je majitelem obrovské nadnárodní firmy Sentinel, sídlící v hlavním městě Svobodné Ameriky, Richmondu. Jeho firma, kterou vybudoval jeho prapraprapradědeček v době, kdy země měla ještě pět kontinentů, Afriku, Eurasii, Ameriku, Antarktidu a Austrálii, se brzo stala základním kamenem v budování budoucnosti. Z počátku byla věnovaná hlavně vývoji a ochraně dat, jak budoucnost pokročila a firma se rozrůstala, rozšířila své pole působnosti o genetický výzkum, robotický výzkum, zbrojní výzkum, solární výzkum a spoustu jiných. Město Richmond v podstatě stojí jen díky společnosti Sentinel. Sorenův praděda byl dokonce prvním zakladatelem vznášedel a solárních rychlovlaků, které teď jezdí v každém větším městě.
Soren převzal po svém těžce nemocném otci firmu už v pětadvaceti letech a všem dokázal, že je právoplatným dědicem obřího konglomerátu.
Svou firmu má v hlavním sídle Sentinelu, což je obří budova rozkládající se na několika tisících hektarech půdy, a kromě kanceláří jsou v nich i laboratoře a výrobny.
Svůj byt, což je apartmán o velikosti tří fotbalových hřišť, má ale ve vilové čtvrti mimo centrum města. Žije sám, i když nápadníků a nápadnic má víc než dost. Byl dokonce i ženatý, ale vydrželo to jen pár měsíců, protože jeho milenec prostě neunesl vytíženost svého partnera, a hlavně neustálý zájem o jeho osobu, i když Soren striktně odděluje práci a soukromí.
Partnery si vybírá vždy věkově rovné, bojí se, že ti mladší, by jevili zájem jen o jeho peníze, ne o něj samotného. Není ale záletník, i když si to o něm myslí hodně lidí.
Soren
Zadíval jsem se z okna na město, které právě ožívalo a zamračil se.
„Měl bys to nahlásit," ozvalo se za mými zády a já se v odraze okna zadíval na mého sekretáře, bodyguarda a pomocníka v jednom, Tobiase Cohena.
Seděl u stolu v mé pracovně a zrovna si dočítal zprávu, kterou jsem mu přeposlal.
I já mrkl na digitální hologram, povzdechl si, a zprávu vypnul.
„Kolikátá už to byla?" dotíral dál.
„Děláš, jako by se něco takového stalo poprvé," zabručel jsem, otočil se od okna a přešel ke svému pracovnímu stolu.
Sedl jsem si naproti Tobiase a usrkl silné kávy, kterou mi připravila moje druhá sekretářka.
„To ano, ale nikdy se to netýkalo něčeho tak význačného," nedal se odbít.
Zhoupl jsem se v křesle a spletl prsty do sebe.
Pravda byla, že nepřátelé vždy nějací byli. Závistivci, nepřejícní, ublížení.
I když jsem se snažil být "hodný šéf", vzhledem k velikosti mé společnosti nešlo, abych každého znal osobně a věděl o jejich problémech a osudech.
Potřeboval jsem výsledky. Z těch výsledků pak žilo několik miliard dalších lidí. A když někdo výsledky nepodával, tak prostě musel jít.
Nenechám něco padnout, jen proto, že někdo nemá na chleba.
Možná kruté, ale nemůžu živit celou Svobodnou Ameriku.
Zabývali jsme se vším. Od obyčejných digitálních náramků nahrazující kdysi mobilní telefony, až po plně fungující roboty, vznášedla, solární vlaky nebo genetiku.
Jediné, od čeho jsem dával ruce pryč, byla výroba zbraní.
Jenže před pár měsíci se pár vědců rozhodlo, že si budou hrát na svém vlastním písečku.
Teda… Já jim povolil nový výzkum. Jenže to jsem ještě netušil, že výzkum se bude týkat elektromagnetické zbraně, která by při silném výboji a správném fungování mohla vyřadit z provozu celé jedno velké město.
Proč to udělali, nevím. Vyhodil jsem je. Všechny. Bez náhrady mzdy.
No, a asi o měsíc později mi začaly chodit výhružné zprávy.
Napřed jsem si to s tím nespojoval a hodil to za hlavu, ale když se jejich počet zvyšoval, a já to pak přeposlal i Tobiasovi, jeho nápad byl, spojit to dohromady.
„Dobře. Pokud přijde ještě jedna, tak osobně zajdu za Landonem a promluvím s ním o tom," povolil jsem nakonec a zadíval se na holografický diář na mém stole, abych si prošel všechno, co mě dneska ještě čeká.
David
Vyhoupl jsem se na postel a zadíval se skrz otevřené dveře do pracovny. Byla ponořená do tmy, jen monitory celou místnost osvětlovaly.
Měl jsem i nové holografické, ale klasika je klasika.
Každopádně jsem se musel vybavit i moderními počítači, protože bych byl jinak nahranej. Nikam bych se při dnešním pokroku ani nehnul.
Když jsem studoval, kroutil jsem hlavou nad tím, jak si kdysi lidé mohli vystačit s tím, co měli. Bylo to pomalé, a několika terový disk má dneska nejhorší počítač.
No, každopádně to, co kdysi dokázal superpočítač, to mám dneska já ve své pracovně.
Ale abych nekecal, že je to normální.
Není…
Jen… Pro mou budoucnost a obživu je to nutnost. Bez toho bych si ani neškrtnul.
Hodil jsem do pusy pár chipsů a pohled jsem přesunul na okno. V téhle místnosti nebyly zatažené závěsy ani rolety, jako vedle. A kdyby tomu tak nebylo, ani bych kolikrát nevěděl, jestli je ráno nebo večer.
Poškrábal jsem se na břiše, mohutně zívnul a pak jsem zapřemýšlel nad tím, co dneska budu dělat.
Jo, měl jsem plán. Ale ten jsem několikrát odložil.
Zajímala mě totiž korporace Sentinel.
Prý je nedobytná. Jako nejpevnější hrad ve středověku. A jejich systémy prý taky.
Prdlajs. Hned při prvním pokusu jsem se naboural do databáze zaměstnanců. A nestačil jsem zírat, kolik jich ten rádoby hodný šéf Tanner zaměstnává. Ale musel jsem se uchechtnout, když jsem viděl, jak se u něho zaměstnanci v některých oborech mění častěji, než já si měním ponožky.
Což mi připomíná… Měl bych si vyprat.
Zmačkal jsem prázdný pytlík od chipsů a hodil ho velkým obloukem do koše.
Vstal jsem z postele, přešel k oknu, otevřel ho do kořán a zhluboka se nadechl.
Jo, dneska by to šlo. Už to odkládám delší dobu.
Mám už plány na dnešek. Hodím pračku, najdu nějaké ponožky, které nesmrdí a samy nestojí v koutě, a večer…
Jo, Sentinele, už se na tebe těším…
Soren
Jednu věc jsem na své práci nenáviděl, a za těch bezmála patnáct let, co jsem ji převzal po svém otci, si na to pořád nezvykl.
A to byly schůzky. Nepracovního rázu. Oficiálně byly pracovní, ale byla to jen přehlídka toho, kdo má nagelovanější vlasy, lesklejší zuby, víc plastik a značkovější oblek.
„Ber to pozitivně. Zítra máš volno," zašeptal mi do ucha Tobias, když se na mě nalepila jedna hotelová magnátka, která mě už přes pět let uhání a pořád nedokáže pochopit, že jsem prostě gay.
Myslí si, že je tak neodolatelná po všech těch plastikách a genetických úpravách, že si z ní všichni cvrknou.
Možná byla hezká. Umisťovala se v žebříčcích o nejkrásnější ženu už několik let a to, že jí je skoro padesát by ji nehádal nikdo, protože vypadala sotva na třicet.
Jenže se mnou jednak nic nedělala umělotina a jednak bych spíš svedl Tobiase než ji.
Musel jsem to ovšem přetrpět, protože moje firma té její samozřejmě vyráběla hotelové projekce, a protože si zrovna otevřela jeden nový, tak se mnou chtěla osobně pořešit budoucí spolupráci.
Upřímně, nic na tom k řešení nebylo.
Celé tři hodiny, co jsem musel přetrpět její oběd a jednou dokonce i její nohu ve svém rozkroku, jsem se snažil uklidnit představou, jak si zítra zaplavu, zahraji tenis, něco si přečtu, udělám si prostě volný den.
„Příště jí odmítnu," zahučel jsem a zapadl na zadní sedadlo mého luxusního vznášedla, když bylo konečně po všem.
„Víš, že to neuděláš," mrkl na mě Tobias přes zrcátko a já zabručel.
Měl pravdu. Schůzky byly prostě moje povinnost. Očekávalo se ode mě, že budu tváří mé společnosti.
Jak říkal otec, za úspěch se musí platit. Svou práci miluju, baví mě sledovat, jak město díky novým technologiím roste, jak díky mým prostředkům jde pokrok dopředu, bavil mě výzkum, ale schůzky a jednání s některými lidmi, bych klidně oželel.
Mrknul jsem na náramek na zápěstí, který fungoval nejen jako módní doplněk, ale zároveň hodinky a komunikační kanál, a pohled mi sjel na bílý proužek na prsteníčku.
Ještě jednu nevýhodu moje práce měla.
Rád bych se usadil a měl partnera. Milence.
Jenže doposud nebyl nikdo, kdo by ustál ten masivní zájem veřejnosti o mou osobu.
Ne, že bych byl nějaká herecká hvězda, naštěstí se o mě zas až tolik nepsalo, ale pořád jsem byl v zájmu a pořád jsem se někde objevoval, pokud na to přišlo.
Poslední partner, což byl vlastně i můj manžel, odešel před půl rokem, právě z tohoto důvodu.
Opravdu jsem ho miloval. Byl chytrý, pozorný, laskavý, měl krásný úsměv a nikdy jsem se s ním nenudil. Jenže on se nudil se mnou. A tak mi jednoho krásného dne prostě zavolal do práce, že na to nemá a chce se rozvést. O tři dny později opustil Richmond.
Kde skončil, nevím.
„Máš ještě schůzku s radním, ohledně toho projektu na herní festival, a pak můžeme zajít na skleničku, pokud chceš," přerušil mé myšlenky Tobias a zamířil na jednu z mnoha dálnic, abysme se dostali k radnici.
David
Pod svícnem je největší tma.
Jo, tohle pořekadlo je mega staré, ale funguje.
A přesvědčil jsem se o tom, když jsem procházel plány budov hlavního výzkumu Sentinelu, jejich zaměstnance, přičemž jsem si už zjistil, že nedávno vyletělo několik špičkových odborníků právě proto, že si pod tím svícnem dělali, co chtěli. Ale svíčka zhasla a pořekadlo přestalo platit.
Jakmile se všude rozestře tma, člověk začne být opatrnější.
Nevím, na čem dělali, ale vypadalo to, že chtěli hodně a teď nemají nic.
Ještě jednou jsem se podíval do plánů, mrknul na kamery, co se děje kolem laboratoří, kam jsem se chystal, a pak jsem nepozorován opustil svůj byt.
Důležité věci jsem měl uschované v mém kodovaném náramku, do kterého se nikdo nedostane, pár potřebných věcí jsem měl po kapsách a v menším batohu, který jsem si nechal speciálně ušít tak, aby co nejméně zavazel při mých lupičských výletech.
Každá nedobytná věc je pro mne výzvou. A to byl teď Sentinel. Jen jsem doufal, že bude víc nedobytný než ty jejich archívy a databáze. Klidně bych si mohl přečíst i soukromou korespondenci Torrena, ale nechtěl jsem šlapat bosou nohou do vosího hnízda. A navíc… ten člověk mě živí a ani o tom neví. Už jsem pár věcí z jeho menších společností ukradl, a dobře jsem na tom vydělal…
Zastavil jsem se u vysoké zdi, kterou byl obehnán pozemek několik desítek mil a někde uprostřed pak poklad, který na mě čekal…
Zdálo se to být neproveditelné, zvlášť když byl každý milimetr pod dohledem kamer, kus holé země, kde by nikdo neprošel nepozorován, dokonce ani mravenec. Ale to bych nesměl být já…
Ušklíbl jsem se, když jsem se, schovaný v nejtmavším koutě, napojil na své domácí počítače a vyslal přes ně příkaz. A když se mi pak ve sluchátku ozval robotický hlas s potvrzením, že hotovo, už nebylo proč váhat. Měl jsem na to hodinu, než se video smyčka zruší. Spíš, pokud mají dobrou ochranku, která to zjistí, a pak někoho, kdo ji bude umět zrušit.
No, chlapci a děvčata… snažte se…
Nejdéle mi trvalo se dostat přes ten holý kus země k budovám, ale nevadilo. Na zpáteční cestu jsem měl v plánu si vzít jedno z jejich vznášedel.
Musel jsem být přes to všechno opatrný a obezřetný, protože nejen technika tuhle část Richmondu hlídala, ale i živí lidé…
Ale, i tak se mi podařilo dostat se ke vstupnímu poklopu do podzemí, odkud to pro mne byla už brnkačka…
Soren
Filmový festival se konal každý rok a měl za sebou dlouhou historii. A snad od začátku, co tohle město stálo byla moje společnost jeho hlavním partnerem. A tohle byla taky jedna z mála schůzek, na kterou jsem se docela i těšil.
Radní byl fajn chlap ve středním věku se smyslem pro humor, a vždy se s ním dalo domluvit. Před dvěma lety přišel o manželku i přes veškerou snahu lékařů a výzkumníků. Bohužel, pořád byly na světě nemoci, s kterými si neporadila žádná věda.
A taky pořád platilo rčení, že zdraví si člověk za peníze nekoupí.
Schůzka probíhala v přátelské atmosféře, zcela odlišné od té předchozí, a když jsme se po dvou hodinách loučili, přišlo mi to jako pět minut. Bohužel, oba jsme byli natolik zaneprázdnění, že moc nezbývalo prostoru na soukromé schůzky někde v baru.
Navíc, já vesměs všude chodil jen a Tobiasem, nebo jsem byl v zavřený doma. Ale ani to mi nevadilo.
Naopak, občas jsem to po rušném dní i přivítal.
„Nechceš raději zajít na sklenku ke mně? Nikam se mi moc nechce, potom dnešku," povolil jsem si kravatu, když jsme ve vznášedle mířili zpátky do firmy, abych mohl ještě vypracovat pár předloh a návrhů, což byla ale ta nejméně náročná práce.
„To má být jako pozvánka na rande?" ušklíbl se Tobias.
Jen jsem mu to vrátil a zavrtěl hlavou.
Tobias byl hetero jako poleno, takže mezi námi k ničemu nikdy nedošlo, a ani jsem neměl potřebu to na něj zkoušet. Ale jak sám říkal, oženil se se svou prací, protože se ještě nenašla žádná, které by nevadilo, že devadesát devět procent času tráví se sexy chlapem, místo toho, aby byl doma.
David
Ležel jsem na zemi ve své pracovně, na velkém polštáři, a snažil se vydýchat.
Bylo to o fous.
ALE!
Dostal jsem se tam.
A prý to nejde.
Jo, byl to adrenalin, a já jsem na roztrhání, ale jsem spokojený. Dokázal jsem to!
Když jsem se plížil chodbami, z části i potrubím vzduchové techniky, když jsem otvíral dveře, cítil jsem narůstající vzrušení. Ale bylo to nic proti tomu, když jsem se dostal k hlavní laboratoři a kancelářím…
Na to, abych prošel dovnitř, mi stačila moje vlastnoručně vyrobená malá věcička, a skvělý hackerský program, který mi otevře skoro každé dveře, bez ohledu, jestli jsou chráněný biometrikou nebo jen nějakým hloupým kódem.
Jasně, to první zabezpečení je těžší prolomit. Ale povedlo se. „Nakecal“ jsem tomu jejich super počítači že jsem jeden z těch bývalých zaměstnanců, kteří byli nedávno propuštěni, jen došlo k omylu a ten člověk tam pořád pracuje. Jo, stačilo pár příkazů na ta správná místa…
Ještě jsem si stále v hlavě přehrával, co se všechno stalo potom.
I když byla laboratoř zdánlivě prázdná, bez lidí, přesto se jich tam pár nakonec objevilo. A já už neměl tolik času prohlížet, co by se dalo odnést a zpeněžit. Na velké věci jsem kašlal. Počítače by mě jen zdržely. Ale přesto se mi povedlo jeden z nich napíchnout. No, zajímaly mě věci, které se daly strčit do batohu a nebyly těžké. A často se stává, že malé věci mívají větší hodnotu než velké. Asi tak jako můj náramek. Pokud by ho někdo dostal do ruky… No, kdyby se někdo prolomil přes mé kódy, nejspíš by se z něho stal přes noc milionář. Ale to by musel znát správné lidi, kterým to prodat.
Otočil jsem se na bok, a natáhl se pro batoh.
Málem jsem o něj přišel, když jsem musel utíkat pryč. Jo, vzal jsem si to vznášedlo, jo, nebylo mě vidět, poznat, ale přesto se jim podařilo mě dohnat a vznášedlo doslova sestřelit. Nejspíš Torren nebude mít radost. A já to odnesl pár oděrkami a naraženým zápěstím…
Ale stačilo jen nahodit projekci a hned jsem věděl, kudy uniknout. Důležité bylo, že jsem se se vznášedlem dostal aspoň za zeď…
Konečně jsem se posadil a batoh si položil na klín. Skoro jako svátost jsem vytáhl dvě zabezpečené kazety, které by nezničila voda, požár a ani silný náraz. Na první pohled to vypadlo jako jednolitý útvar, bez jediné škvíry či zámku. Věděl jsem, že byť malé, přesto musí ukrývat nějaký poklad. Přeci jen byly v uzavřeném trezoru, kde mi trvalo dlouhých pět minut, opravdu neskutečně dlouhých pět minut, než jsem se do něho dostal.
A teď… čas na další hádanku.
Všechno jde rozluštit….
Skoro svítalo, když jsem nadšeně vyskočil na nohy a vzápětí se skácel k zemi, jak se mi z toho dlouhého sezení zatočila hlava. Ale bylo mi to jedno.
Vyhrál jsem… Otevřel jsem obě kazety a věděl jsem hned, že…
Vydělám na tom těžký prachy!
A jen co jsem se vzpamatoval z toho pádu a nadšení, odeslal jsem zprávu svému kontaktu, že mám dvě věci na prodej.
Sice jsem nevěděl, k čemu to slouží, ale vzhledem k tomu, že to bylo v utajené laboratoři, v trezoru, a v nedobytné kazetě, a ve výzkumu… Jo, tohle bude terno.
Nafotil jsem to z několika úhlů a hned odeslal se zprávou, že cena za prodej bude vysoká, a ještě vyšší, pokud to bude chtít někdo i s kódem na otevření kazet…
Soren
Nápad odjet domů a tam si dát skleničku, byl víc než dobrý.
Nebydlel jsem v centru města, jak si většina lidí myslela. Měl jsem svůj apartmán ve vilové čtvrti o několik kilometrů dál, kvůli klidu. Celá čtvrť byla postavená tak, aby všichni měli dost soukromí, navíc vila, ve které jsem bydlel, byla z každé strany obehnaná živým plotem, dost vysoký na to, aby mě skryl, když jsem si šel na střechu domu zahrát tenis.
Celá vila v podstatě patřila mě, ale spodní část jsem pronajímal vždy, když jsem odjížděl na nějakou delší služební cestu. Aniž by každý samozřejmě věděl, komu vila skutečně patří, protože byla vedená pod falešným jménem a pronájmy jsem vždy nechával na své makléřce, které jsem plně důvěřoval.
Vilu nechal postavit otec, ale na mě byla moc obrovská, když jsem většinu času strávil jen ve třech místnostech. V pracovně, ložnici a obyváku.
„Nechceš si najmout nějakou kuchařku? Nebo teda kuchaře?" ozval se z kuchyně Tobias, když řekl, že připraví něco na zub a našel můj spálený hrnec, který jsem zapomněl vyhodit do koše.
„Je to zbytečné, když stejně většinu času nejsem doma," zabručel jsem, už převlečený do pohodlných volných kalhot a obyčejného trika.
Sedl jsem si na barovou stoličku a sledoval, jak se Tobias u linky otáčí.
Já na tohle byl poleno. Připálil jsem i vodu, což dokazoval zničený hrnec.
„To je sice pravda, ale pořád jsi každý den, aspoň ráno nebo večer doma. A jídly po restauracích nebo rychlých občerstveních, to nespravíš. Sám říkáš, že se musíš udržovat v kondici. Běháš, plaveš, hraješ tenis, chodíš na střelnici. A pak si huntuješ tělo nějakýma rychlovkama."
Měl jsem co dělat, abych neprotočil očima.
Tobias se občas choval jako moje máma, byť byl o pět let mladší.
Ale pravda byla, že vařit uměl skvěle, takže v tomhle jsem se ani nesnažil mu odporovat.
„Jestli chceš, můžeš jít tentokrát se mnou," převedl jsem řeč někam jinam a narážel na fakt, že za týden mě opět čeká střelnice.
Tobias v ten den míval vždy volno, ale výjimečně se stalo, že jsem mu nabídl, aby šel se mnou.
I když to byl můj bodyguard, paradoxně ve svém volnu nechtěl o zbraních ani slyšet.
Popravdě, kdyby byl gay, byl by to ideální partner. Aspoň pro mě.
Uchechtl jsem se nad svou myšlenkou, a pak se už s chutí pustil do jídla, které přede mě Tobias postavil. Zbytek večera pak proběhl v poklidném duchu, kdy jsme popíjeli, čučeli na filmy, zašli si zaplavat a spát jsme šli až někdy po půlnoci.
Samozřejmě každý do svého pokoje.
Myslel jsem, že si pospím, když nemusím vstávat, ale připadalo mi, že sotva jsem zavřel oči, zapípala mi digitální zpráva a spustil se tichý alarm označující, že se stalo něco v hlavní firmě.
A sotva jsem stačil sundat nohu z postele, vletěl do ložnice už oblečený Tobias.
„Někdo se nejspíš vloupal do technických laboratoří. Už to nechávám prověřit," houkl na mě, když jsem přešel do koupelny, abych ze sebe rychle udělal člověka.
„Někdo se vloupal do MÉ firmy, do MÝCH technických laboratoří?" zastavil jsem se uprostřed pohybu s kartáčkem v puse a zíral na Tobiase, jako by mu najednou narostlo třetí oko.
Má firma, celá oblast, celý areál, byl jako nedobytná pevnost. Aspoň tak mi to všichni tvrdili a každoročně prováděné testy potvrzovaly. Ostatně, dal jsem do toho nemálo peněz.
Jen jednou, z otcova vyprávění vím, že za jeho dědy se někdo do laboratoří vloupal a neúmyslně způsobil velký požár a výbuch. Zahynulo tehdy asi dvacet lidí a několik desítek bylo zraněných. Proto se zvýšil důraz na ochranu a rozhodně se na ní nešetřilo.
David
Byl jsem fakt utahaný, že se mi nechtělo ani vstávat. Nakonec jsem po odeslání zprávy na můj kontakt vylezl konečně z pracovny a zamířil do koupelny. Potřeboval jsem se umýt. Byl jsem špinavý, jak jsem prolézal podzemní prostory, abych se dostal z dosahu vysílačů, a hlavně z dosahu Tannerovy ochranky. Tyhle části podzemí už jsou nevyužívané, takže mi nedělalo problém se tam brzy ztratit. Jen opravdu někdo hodně odvážný, nebo někdo, kdo nemá pud sebezáchovy jako já, měl odvahu dolů vlézt.
Ale já na to vyzrál. Měl jsem podrobnou mapu celé té sítě, kterou jsem si stáhnul, než jsem odešel z domu. Ano, příprava byla delší, ale byl jsem za ní rád. Je vždycky potřeba mít spoustu variant a být připravený na všechno. A já byl…
Vytáhl jsem čisté věci z pračky a hned tam hodil to, co jsem měl na sobě. Nejen proto, abych to vypral, ale abych e zbavil veškerých stop, které by se na mě při akci mohly zachytit.
Jo, i na tohle dnešní technologie myslela… už neexistovalo nic takového, jako super prášek na skvrny, který vlastně ani nefungoval. Dneska se všechno pere bez chemikálie a je to dokonale čisté a taky suché, a to během necelé hodiny…
Když jsem na sebe pustil teplou vodu, úlevně jsem vydechl. Na chvíli jsem tak jen stál, díval se, jak se z mých vlasů smývá černá barva. A když už jsem byl spokojený, prohřátý, pořádně jsem se vydrbal a konečně vylezl z koupelny ven.
Málokdy jsem používal ručník, takže i teď jsem nahý vešel do obýváku a otevřel lednici, abych si vytáhl pití. A když jsem viděl to prázdno, rozčíleně jsem mlaskl.
Nesnáším přeplněné obchody.
Nervózně jsem zabouchnul dvířka lednice, a pak se vyvalil na sedačku. Vodu, kterou jsem si vytáhl, jsem vypil snad na jeden zátah.
Ještě že mám dobrou fyzičku. Na rozdíl od jiných bláznů ajťáků jsem docela pravidelně cvičil. Bylo to potřeba, abych nezakrněl, chtěl jsem si udržet figuru, i když můj jídelníček nebyl nic moc, a taky to bylo potřeba právě pro můj koníček.
Jo, dostat se někam a odejít s lupem opravdu můj koníček byl, a zatím se mi dařilo na tom i vydělávat.
Sotva jsem zavřel oči, hned jsem usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudilo mě upozornění na příchozí zprávu.
Nejdříve se mi ani nechtělo otevřít oči, ale pak jsem si uvědomil, že to může být můj kontakt.
Rozmlženým zrakem jsem hleděl na zprávu, a…
Jo, na Pintu byl vždycky spoleh. Byl rychlý, a vždycky jsem na tom vydělal tolik, že jsem byl spokojený já i on. A stejně tak tomu bylo i teď. A ta cifra, kterou mi nabízeli…
Málem jsem dostal infarkt.
Takže… je sice už ráno, ale ještě chvilku pospím, a k večeru se půjde prodávat…
Soren
„Omlouvám se, pane, ale nemáme vůbec žádnou stopu. Pokud chcete slyšet můj názor, pak to byl někdo z vnitřku. Není možné, aby se sem jinak kdokoliv takhle nepozorovaně z venku dostal."
Bylo pět odpoledne a já místo toho, abych si užíval volného dne, jsem seděl v zasedačce a poslouchal samé výmluvy.
Měl jsem chuť všechny vyhodit, ale to bych musel zase rychle hledat náhradu.
Hned po zprávě, kterou jsem ráno dostal, se rozjelo pátrání za účelem zjistit, co se stalo a popřípadě najít viníka. Všechno samozřejmě probíhalo v tichosti, protože kdyby se veřejnost dozvěděla, že se ke mně někdo vloupal, klesla by spokojenost a důvěra nejen zákazníků, ale i obchodních partnerů.
Ten, kdo to udělal, vůbec nechápal, co tímhle mohl způsobit.
Anebo chápal, a proto to udělal. Podle všeho, skutečně, jak říkal velitel ochranky, která strážila celý objekt, a kterého jsem vytáhl z dovolené, to nejspíš byl někdo zevnitř, aby se pomstil.
Podle ohledání totiž nezmizelo nic cenného.
Jen pár drobností, co se dají na černém trhu prodat za nějaký ten peníz navíc, ale nic, s čím by se mohl podniknout nějaký útok, nebo s čím by mě někdo mohl vydírat.
Prostě mi to celé nesedělo, a kdyby mi skutečně nedonesla sekretářka ukázat výsledek inventury, kterou jsem okamžitě nařídil, asi bych ani neuvěřil, že se sem někdo vloupal.
Teda takhle na první pohled. Před pár hodinami se Tobiasovi podařilo zjistit, že někdo manipuloval s kamerovým záznamem a taky, že došlo k aktivitě na serveru ohledně rozložení pozemku.
Od svítání na tom makalo několik stovek lidí. A ani teď v podvečer jsme nebyli o nic chytřejší.
„Zesilte ochranu. Oslovte ty nejlepší počítačové experty. Chci zjistit, co se tu stalo. Chci zjistit, kdo měl tu drzost. Nenecháte proklouznout ani myš, rozumíte?" zadíval jsem se na všechny přítomné a vstal.
„Pro dnešek končíme. Camelie, na zítra mi zruš všechny schůzky, ty, co jsou důležité, přesuň. Chci být rušen jen v nutných případech."
„Opravdu si myslíš, že to mohl být někdo zevnitř?" zeptal se Tobias, když jsme o hodinu a půl později konečně mířili zpátky ke mně domů.
Tobias teď stejně neměl ke komu se vracet, a sám mi navrhl, že zůstane se mnou, když se teď stala tahle věc, místo toho, aby doma čučel do čtyř stěn.
Fakt dokonalý partner. Škoda, že není gay.
„Nemyslím," odpověděl jsem popravdě. „Jen chci vědět, jak zareagují ostatní. Není možné, aby se jen tak někdo dostal dovnitř, ale nevěřím, že to udělal někdo zevnitř."
Tobias se na mě zadíval ve zpětném zrcátku a chápavě přikývl.
David
„Je to tutovka, Dejve, už jsem s nimi obchodoval,“ ujišťoval mě Pinta, když jsem se ho několikrát zeptal na kupce. „Zatím jsem hodil jen foto krabiček, nebo co to je. No, a první zájemce se ozval po hodině a chtěl další info. Tak jsem mu poslal další foto. No, když začali přihazovat, šlo to pomalu, tak jsem se naštval, a dal info, že nabídku stahuji. Netrvalo dlouho a ozvali se dva z těch původních zájemců, samozřejmě soukromě, že nabídnou několikanásobně víc. A víš… vyšplhalo se na to částky s šesti nulama. Takže, abych to zkrátil. S tím, jak do toho šli a co nabídli, evidentně to má minimálně dvojnásobnou cenu jejich poslední nabídky. Takže jsem jim dal poslední možnost a to…“
Pinto se odmlčel a po chvilce se mi na obrazovce objevila částka. Chvíli jsem na to hleděl, pak jsem si stoupnul, a vzápětí sebou málem šlehnul na zem.
„Mys… myslíš to vážně?“ skoro jsem nemohl dýchat, když jsem uviděl částku 56 000 000 rodorů.
„Naprosto vážně,“ ozval se do ticha Pinto. „Jdeš do toho? A nezapomeň na procenta pro mě.“
…………
Dlouho jsem přemýšlel, jestli na to kývnout nebo ne.
V dnešní době, kdy existuje jednotná měna pro celý svět, kdy člověku stačí 1000 rodorů na měsíc, a žije si dobře, tak v téhle dnešní době částka padesát šest milionů je skoro jako státní rozpočet pro polovinu Svobodné Ameriky.
V tuhle chvíli mi poprvé zablikalo výstražné světýlko.
Pokud je to tak drahé, nejspíš se jedná o nějaký prototyp, který ještě není oficiálně na trhu. Navíc je to majetek korporace Sentinel, Tannera Sorena, nejspíš nejbohatšího člověka Svobodné Ameriky.
Přiskočil jsem v obýváku k telce a pustil ji. Proletěl jsem všechny zpravodajské kanály, ale nikde žádná zmínka o mém lupu.
Hm, no, co, kašlu na to. Nejspíš si hned vyrobí další… A já to jen ukradl. Problém bude mít hlavně ten, který to použije, toho by tahali po soudech, že ukradl nějaký prototyp Sentinelu.
Ale i přesto…
Dlouho jsem ještě mluvil s Pintou, než jsem nakonec kývnul.
Vytáhl jsem si věci z pračky, hned si je oblékl, hodil potřebné věci do batohu, a vyrazil jsem na určené místo. Pomalu se šeřilo, a kdyby nastal problém, bylo snazší uniknout v šeru nebo ve tmě.
Dokážu vyřadit i veřejné osvětlení, když to budu považovat za nutné k přežití.
Lidstvo se hodně posunulo dopředu. Skoro nic z toho, co bylo kdysi normální nebo moderní, nové, dneska už nefunguje. Doba opravdu hodně pokročila. Ale co se nikdy nezmění, je myšlení lidí…
A i teď jsou všude možně kostely, modlitebny a podobné věci, kde se chodí lidé modlit, zpovídat se ze svých hříchů a sdružovat se.
Nechápu proč. Samota taky není špatná…
A do jednoho takového kostela jsem mířil.
Ne, přímo do hlavní lodě, ale trochu bokem. Soukromá kaple, kam se dostane jen málokdo. A navíc musí mít propustku a tu nesežene jen tak. Mě to trvalo skoro rok, než jsem ji získal.
Vnitřní část je umě rozdělena tak, aby na sebe kupující a prodávající neviděli. Zbraně se dovnitř nesměly nosit, to vždycky hlídala ochrana.
Jo, pobožní lidé… No, z něčeho žít musí, tak co…
Soren
Když jsme dojeli domů a Tobias udělal večeři, stejně mi to nedalo a stejně jako on, jsem i já začal procházet znovu všechny záznamy a ID všech zaměstnanců, kteří byli zrovna v práci.
Podle smyčky, se to stalo někdy mezi osmou a desátou večer, kdy ve firmě bývá nejmíň lidí, protože noční směny nejsou v dnešní době už moc v kurzu.
Jenže nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdo z mých lidí spojil se zlodějem, nebo, že by to udělal přímo někdo zevnitř.
„Mám takový dojem, že tě asi okradl skutečný profík," zahučel Tobias, když vypl hologram a protáhl se.
„Což je ale nesmysl," dopověděl jsem za něj, "protože ten by ukradl víc než jen pár obyčejných věcí, byť mají na černém trhu velkou cenu. Ozval se zatím někdo?"
„Ne. Otázkou je, kde to chce prodat a kdy. Bohužel, celý černý trh podchycený nemáme, a pokud nechceš udělat zátah, máme docela svázané ruce," zavrtěl hlavou Tobias.
„Nechci, aby všichni věděli, že mě okradl nějaký šikovný zlodějíček. Každý jednou udělá chybu. Počkáme. Možná zkusíme taktiku mrtvého brouka. Když uvidí, že to s námi nehlo, vyleze na světlo," zapřemýšlel jsem nahlas a vzpomněl si na několik příruček z válečných dob, před mnoha, mnoha lety.
„Mimochodem, Camelie mi psala, jestli bych ji nepřijel pomoct s jednou databází," podal mi Tobias sklenici vychlazeného džusu, kterou jsem s povděkem přijal.
„Od kdy mi musíš hlásit, co děláš ve svém volnu?" povytáhl jsem obočí.
„Od té doby, co ti někdo vyhrožuje smrtí?" vrátil mi rychle Tobias.
„Jedna nula pro tebe. Ale neboj. Sem se nikdo nedostane a bránit se dokážu. Klidně jeď. Pokud Camelie něco potřebuje, tak je to opravdu nutné," položil jsem sklenici na stůl a vstal, abych si taky protáhl nohy.
Asi si zajdu zaběhat. Nebo se projdu.
O půl hodiny později, po Tobiasově výkladu, co všechno nemám dělat, až bude pryč, jsem se nakonec navlékl do běžeckých věcí a rozhodl se trochu protáhnout.
David
Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem se dostal ke kostelu, asi půl míle od středu města.
Nebylo to úplné centrum, ale i tak tu bylo dost živo. I proto se tyhle obchody prováděly v těchto místech.
Navíc byla jakási extra mše, jak tomu pánbíčkáři říkali. Prý svátek nějakého Svatého, a proto tam teď mířilo plno lidí, mezi kterými jsem se hravě ztratil hned, co jsem vylezl z rychlovlaku.
S naraženou kšiltovkou, která mi kryla obličej, a kapucí staženou tak, že mi nebyl vidět snad jediný vlas, jsem párkrát kostel obešel v dostatečné vzdálenosti, občas se na některém místě zastavil, a po celou dobu jsem pozoroval lidi, jestli neuvidím něco podezřelého.
Když se přiblížil čas mého obchodu, nasadil jsem si ještě povinnou masku a pak vykročil k bočním dveřím kostela.
Hned mě přivítalo přítmí, chlad. Nebylo tu potřeba nějaké ochranky, nebo kontroly. Každý, i sebevětší grázl, si vážil toho, že tu mohl obchodovat, a nikdo nechtěl přijít o status a dostat doživotní zákaz vstupu na černý trh, a to nejen tady, ale po celém světě.
Bylo to nelegální. Ale celý tenhle svět je plný podfuků a podvodů a násilí, i když se hlásá, že kriminalita klesla skoro na nulu. To všechno jsou jen kecy a pozlátko na oblbnutí většiny obyvatel Svobodné Ameriky.
Když jsem se přes čidlo prokázal svojí propustkou, s tichým zabzučením se otevřely neviditelné dveře, a já vešel do menší místnosti bez oken, kde byla naprostá tma. Osvětlený byl jen průhledný box, vsazený do jedné ze stěn, vedle něhož byl druhý, ale ve vedlejší místnosti.
Když se rozsvítila zelená kontrolka nad boxem, znamenalo to start k provedení obchodu.
Byl jsem napjatý, nervózní, a to že hodně. Už jsem tu párkrát obchodoval, ale nikdy nešlo o takovou částku. A výstražné světýlko se rozblikalo podruhé.
Jenže jsem nebyl schopen rozeznat, co je špatně.
„Zboží,“ ozval se hlas přes mikrofon.
Sáhl jsem do batohu a vytáhl jednu kazetu, ukázal jsem ji do prostoru a vložil ji pak do boxu.
„Peníze!“ ozval jsem se já, když se nic nedělo.
Stěna se otevřela s vedle mého boxu se vysunul druhý, ve kterém ležela část peněz. Sice jsem padesát šest milionu nikdy neviděl pohromadě, ale tušil jsem, že to nebude všechno.
„Zbytek za druhou část,“ ozvalo se znovu z mikrofonu a moje krychle zajela do vedlejší místnosti, aby se vzápětí vrátila zpátky prázdná.
Sáhl jsem do boxu pro peníze. Byla to hezká hromádka, ale chtěl jsem si to přepočítat, abych věděl, jestli jim mám věřit…
Už jsem natahoval ruku a skoro se jich dotýkal prsty, když výstražné světýlko zablikalo potřetí…
A pořádně…
Soren
Rozhodl jsem se proběhnout kousek za centrum města. Ostatně, nerad jsem běhal někde, kde bylo přeplněno. Sice jsem měl na hlavě kšiltovku, aby mi nebylo moc vidět do obličeje, ale těžko budu při běhání zahalený od hlavy až k patě.
Vždy jsem začínal s pomalou chůzí s lehkým protažením, než jsem se rozeběhl až do sprintu, a pak zase zpomalil na úplnou chůzi.
Takhle se tělo nejvíce trénovalo a spálilo se přitom hodně kalorií, protože nemělo jednotvárný rytmus, ale střídalo se pomalé tempo z rychlým.
Ne, že bych držel nějaké diety, nebo se bál, že na stará kolena ztloustnu.
Ale vzhledem k mé práci a taky mé stravě, jsem to prostě potřeboval nějak vyvážit.
Přece jen, blížila se mi čtyřicítka, a na stará kolena budu těžko něco dohánět.
Oběhnul jsem celé tři bloky, což bylo nějakých pět mil a rozhodl se ještě pro jeden blok, abych to cestou zpátky mohl vzít oklikou a zaokrouhlil si to na krásnou desítku.
Normálně jsem až tak moc neběhával. Zase takový nadšenec nejsem. Ale teď jsem potřeboval dostat z hlavy to, co se stalo včera v noci, a taky se mi nechtělo být doma samotnému, i když mi samota nevadila a docela často jsem ji i vyhledával.
Neměl jsem ponětí, kdy se Tobias vrátí, taky bylo možné, pokud má Camelie nějaký větší problém, že přespí přímo v mé kanceláři.
Zahnul jsem do další uličky a v duchu si zanadával. Zapomněl jsem, že je tu jeden z větších kostelů, a dneska je zrovna svátek, takže všude kolem byla spousta lidí.
David
Ozvala se rána, a tak, tak jsem na poslední chvíli uskočil bokem. Zeď se otřásla a část boxu, ve kterém byly peníze se rozletěl a část se zabodla do zdi za mnou. Kdybych ještě stál na původním místě, moje hlava by se teď válela na zemi vedle mé mrtvoly.
Rozkašlal jsem se, a celý otřesený jsem se rozhlížel kolem sebe, zatímco jsem se snažil vyškrábat na nohy.
Teď už mi v hlavě neblikalo výstražné světýlko ale přímo reflektor s velmi hlučnou sirénou.
Padl jsem znovu k zemi, když jsem zahlédl červený paprsek. Kousek nade mnou se rozletěl další kus zdiva a zasypal mě prachem.
Tentokrát jsem už se nezvedal. Rychle jsem se proplížil ke dveřím, divoce jsem máchal rukou kolem čidla, aby se otevřely dveře.
Povedlo se mi to asi na potřetí a já rychle vypadnul ven.
Ale tentokrát jsem dalšímu výstřelu nestihl uhnout. Ostrá bolest mě donutila zařvat, když mi další červený paprsek málem uříznul ruku. Z hluboké rány na paži mi začala valit krev proudem.
Musel jsem pryč… Neměl jsem se do toho vůbec pouštět.
Tihle lidé jsou nebezpeční. A nejspíš ani nejde o lidi z podsvětí, protože ti by tohle nikdy neudělali.
Počkali by si na mě někde venku a teprve potom by zaútočili.
Vyběhl jsem ven. Doslova jsem rozrazil dveře i na úkor nesnesitelné bolesti v ruce.
Ocitl jsem se na ulici, kdy se to pomalu vyprazdňovalo, když zvony ohlašovaly začátek mše a všichni spěchali dovnitř.
Na moment se mi zatmělo před očima, když mě něco silně udeřilo do hlavy. Zahlédl jsem vybíhat jednu postavu, která na mě mířila další zbraní. Ale tentokrát to byl útok energetickým rázem.
Ten mi málem vyrazil dech, málem mi roztrhl ušní bubínky, když se ten náraz energie zastavil o mé tělo.
Sotva jsem dýchal, dělaly se mi mžitky před očima, ale nevzdával jsem se. V duchu jsem proklínal Pintu, proklínal jsem Sentinel, proklínal jsem sebe, že jsem do toho baráku vůbec šel a něco ukradl. Měl jsem se na to vykašlat.
Využil jsem toho, že právě zastavil rychlobus u kostela, z kterého vybíhali poslední pobožní opozdilci, a v jejich shluku a zmatku jsem prokličkoval a zmizel v nedalekém parku.
Serval jsem z obličeje rozbitou masku, která mi nejspíš zachránila oči i zuby, z batohu jsem vylovil šátek a stáhl si s ním ruku.
Hned na to jsem se napojil na svou počítačovou základnu doma, a přes tři příkazy jsem vyslal signál záchrannému útvaru s informací, že v kostele hoří…
Netrvalo dlouho a ozvaly se sirény přijíždějících aut, nad hlavami začaly přelétat tři vznášedla monitorující situaci. Využil jsem toho, vyběhl z křovisek a zamířil rovnou na nejfrekventovanější cestu.
A i když se tu dalo schovat mezi shlukem lidí, kteří zděšeně a zmateně vybíhali z kostela, vyslal jsem další příkaz…
Nejbližší osvětlení v dosahu půl míle zhaslo. Domy i ulice se ponořily do tmy, které protínaly jen blikající světla majáků.
Musím se dostat odsud, co nejdříve. Potřebuji se ošetřit.
Cítil jsem, jak slábnu při ztrátě krve. A opravdu jsem potřeboval zmizet.
Věděl jsem, že o pár bloků dál, ve dvoře velkého domovního komplexu je vchod do podzemí. A tam jsem zamířil. A ve chvíli, kdy jsem přebíhal jednu ze silnic, otočil jsem se, abych zkontroloval, jestli mě někdo nepronásleduje…
Soren
Rozhodl jsem se vyhnout davu lidí, tak jsem to vzal uličkou, abych proběhl kolem bloku, a pak se vrátil zpátky. Mohl jsem se klidně otočit na místě, ale chtěl jsem to vzít ještě kousek dál.
Oběhl jsem park, a právě v tu chvíli se ozvaly zvuky sirén směřující ke kostelu.
Nejsem od přírody moc zvědavý člověk, takže jsem ani nezpomalil a běžel dál stejnou rychlostí.
Právě jsem vyběhl zpátky na hlavní ulici, když se proti mně z poza rohu vyřítil nějaký mladík a v plné rychlosti to do mě napral.
Jen díky tomu, že jsem ho viděl a podvědomě se připravil na náraz, jsem to dokázal ustát na nohou, i když mi ta rána vzala všechen vzduch z plic, až jsem vyhekl.
Tomu muži se svezla kšiltovka z hlavy, a já v té tmě nedokázal rozeznat přesně bravu vlasů, která byla snad hnědá nebo možná černá.
Ve tmě?
Překvapeně jsem zamrkal a rozhlédl se. Ani jsem nepostřehl, kdy došlo k výpadku elektřiny.
„Mladíku," odtáhl jsem ho od sebe a pokoušel se zadívat do jeho tváře.
Podle všeho mu mohlo být něco kolem pětadvaceti, ale těžko se to odhadovalo.
„Měl byste-" začal jsem přísně, ale pak jsem to ucítil a uviděl.
A uslyšel.
Jen tak tak jsem nás oba strhnul rychle na zem, když se laserový paprsek zařízl vedle nás do stromu.
Ten mladík byl ošklivě zraněný a očividně to někomu nestačilo.
Nejsem samaritán. Nejsem hrdina. Už dávno vím, že svět zachránit nedokážu.
Ale vždy jednám na základě instinktů. A ty mi teď říkaly, ať tu toho kluka nenechávám.
Mohl bych zavolat policii nebo záchranku nebo ho odvést ke kostelu, mohl jsem udělat cokoliv, ale já si vybral tu složitější variantu.
Přes náramek jsem zadal příkaz autopilotu v mém autě, a mezitím se pokoušel kluka a sebe dostat z dosahu střelce nebo střelců někam, kde nebudeme tak na ráně.
„Kdyby mě viděl Tobias, pravděpodobně by ho kleplo," zabručel jsem si pro sebe, a v úkrytu se pokoušel zjistit, jak je na tom zraněný kluk.
„Nemusíte se bát. Já nejsem z těch, co by vám chtěli ublížit. Můžu vás vzít k sobě domů a ošetřit, nebo můžu zavolat policii nebo záchranku, pokud chcete," i když jsem zavolal auto, přece jen jsem mu dal na výběr, aby mě pak ještě nezažaloval, že jsem ho unesl.
David
Že jsem se neměl jen otáčet za pronásledovateli, ale dívat se i kolem sebe po ostatních, mi došlo právě ve chvíli, kdy jsem narazil do něčeho, co mě málem složilo k zemi.
Pře pádem mě zachránily jen něčí silné paže. Zaslechl jsem hlubší hlas, který mě donutil zvednout hlavu. Snažil jsem se zaostřit, ale než jsem rozeznal rysy jeho tváře, strhl mě k zemi a skoro zalehl.
Nemohl jsem pořádně popadnout dech. Už tak jsem sotva dýchal, když jsem běžel od kostela, ale nebylo to mojí fyzičkou. Bylo to nervozitou, vědomím, že mi jde o život, a taky…
Moje síly rapidně ubývaly s každou další kapkou krve.
Přesto, jak jsem byl mimo, můj mozek ještě jel na plné obrátky. Zatímco ten chlap zadával příkaz přes svůj náramek a opatrně vyhlédl, jak to kolem vypadá, já se rozhlédl kolem sebe. Dělalo mi to trochu problémy, ale nakonec jsem uspěl. Nenápadně jsem sáhnul do kapsy, kam jsem ve spěchu hodil druhou kazetu, a ve chvíli, kdy se na mě ten chlapík otočil a znovu promluvil, už jsem ji v ruce neměl.
Takhle to bude lepší. Pokud přežiju, vrátím se pro ni. Pokud to nepůjde, pošlu zprávu do Sentinelu, kde ji najdou. A pokud zemřu…
Už ji nikdo do ruky nedostane. A že je potřebná, jsem pochopil ve chvíli, kdy vybuchl box s penězi. Vypadá to tak, že ty dvě věci prostě patří k sobě, a jedna bez druhé jsou neúplné.
„Nech… nechci záchranku… bojím se dok-torů… nevo… poli… ci… ne… pros… chci… pryč…“ vysoukal jsem ze sebe pár slov, a z posledních sil jsem chytil jeho mikinu a sevřel ji v rukách.
„Pros… pryč…“ zamumlal jsem, a i ty poslední zbytky sil mě nadobro opustily.
Než mě obklopila tma, ještě jsem zahlédl další červený paprsek a já si jen stihl pomyslet, že tohle je můj konec…