Matteo
Mírně jsem se podmračil, když Cal začal telefonovat s tím policajtem.
Ale pak najednou zničehonic zmizel.
A...
Zase se objevil.
A...
Nebyl sám.
Tak to má být, kurva, jako co?
Myslel jsem, že to má být pohodový oběd, ne, že si mám podat ruku se všemi jeho milenci.
Zajímalo by mě, jak by se tvářil, kdyby přišel do našeho sídla, a všichni, které jsem ojel, by si s ním třepali tlapou.
A navíc...
Já neřekl ani slovo, byl jsem zticha, když telefonoval, tak proč tenhle tyátr?
Podíval jsem se na Falca, který se držel zuby nehty, a v tuhle chvíli jsem s ním soucítil.
Ale jen pro tuhle chvíli.
Začínala ve mně doutnat zlost. Chvíli jsem mlčel stejně jako ostatní. Ale čím dýl to trvalo, tím větší zlost ve mně doutnala.
„Mám toho akorát tak dost,“ vstal jsem a tentokrát jsem já vší silou praštil do stolu, až se na něm objevila prasklina.
„Chtěl jsem, do hajzlu, jen fotky, ne toho policajta! Neříkal jsi, že chceš klidný oběd? To jsi sem mohl rovnou přitáhnout celý policejní sbor!“ zařval jsem na Cala.
„Chaviere, jdeme na zahradu vykopat díru! A pořádně hlubokou. Tři metry na dva, aby se tam tenhle panák vešel!“ rozzuřeně jsem ukázal na Callea.
Jo, byl jsem doteď klidný. Přišel jsem s nabídkou, jak zkusit vystopovat toho parchanta, co zabil Andrease. Ale teď... Teď vážně klidný nejsem.
Calleo
Proč se vůbec snažím něco urovnat?
Chtěl jsem klidný oběd. Chtěl jsem klidný den. Chtěl jsem, aby si to vyříkali, a byl klid. Abych se o ně nemusel strachovat, když je nechám samotné.
To chci, kurva, tak moc?!
Když po mě Matteo vyjel, myslel jsem, že ho tím oknem fakt prohodím.
Jenže pak...
Stalo se to samé, co tehdy v baráku.
Prostě mi došla síla.
„Chaeli, můžeš prosím, odejít? Budeš si muset zavolat taxíka, ale to zvládneš. A jak budeš mít ty fotky, zavolej mi," řekl jsem bez emocí, opřel se lokty o stůl a tvář schoval do dlaní.
Chael naštěstí neprotestoval a v mžiku byl pryč.
„Tu jámu klidně vykopejte, Chavi, protože si to nejspíš zasloužím. Jestli mě tak nenávidíte, tak mě tam prostě hoďte a budete mít klid. Aspoň se vám podaří to, o co já se snažím už tři dny, ale nejspíš dělám všechno, špatně," s hořkostí v hlase jsem vstal a bez dalšího slova vyšel z kuchyně.
Vážně jsem si připadal jako stařec, co si neumí udělat pořádek ani ve své vlastní rodině.
Opravdu jsem chtěl jen klid. Chtěl jsem, aby spolu vycházeli, abych se o ně mohl opřít, i když mi bylo jasné, že to půjde ze začátku těžko.
Ale tohle?
Všechno se sralo, kde mohlo a mě to začínalo kurevsky přerůstat přes hlavu.
V ložnici jsem se svalil na postel a paži si přehodil přes oči.
Byl jsem hlavně nasraný sám na sebe, že nedokážu zvládnout něco takového.
Matteo
Všichni jsme zůstali hledět na Callea a hlavně já.
Nechápal jsem jeho postoj. Nejdříve ho sem přitáhne, aniž by mu kdokoliv něco řekl, a pak si bude stěžovat na to, že chce mít klid?
Proč?
„Když jsi chtěl mít klid, neměl jsi ho sem tahat! Nikdo se tě o to neprosil! Nemůžeš rozkázat abychom si potřepali rukama a řekli, všechno dobrý! To chce svůj čas, idiote!“ zařval jsem od schodů směrem nahoru.
Popadl jsem ze skříňky klíče od jeho auta a vyběhl ven. Nasedl jsem, a bylo mi jedno, jak moc svoje auto miluje. Já tu svoje teď nemám, tak co.
Vyjel jsem ze zahrady a nechal za sebou další rýhy v trávě. Chavier mě nejspíš bude chtít za to zabít.
Dojel jsem na konec ulice a dupnul na brzdy, až zahvízdaly kola. Otevřel jsem dveře u spolujezdce, a křiknul na Chaela, který tak tak uskočil.
„Nasedni! Odvezu tě!“
Chael se tvářil, jako by měl každou chvíli umřít. Nejspíš nečekal, že tohle Cal udělá, ale to ani já ne. Chvilku váhal, ale potom nakonec nasedl.
„Kde bydlíš?“ zeptal jsem se, zatímco za sebou zavíral dveře a zapínal si pás.
Nadiktoval mi adresu a opřel se o dveře, aby byl, co nejdál ode mne.
„Na tvůj krk seru,“ ušklíbl jsem se. „Chtěl jsem jenom ty fotky předchozích obětí. Pochopil jsem, že o nás nejspíš víš. A určitě ti došlo, že ten hajzl bude jeden z nás. Bere na sebe podoby svých obětí, a jeden z nich byl můj milenec. A já potřebuji znát všechny podoby, které na sebe může vzít, jasný?“
Bral jsem cesty, jako by mi patřily. Nechtěl jsem se s tím policajtem zdržovat déle, než by bylo nutné. Moje depresivní nálada z dopoledne byla dávno pryč. A stačil mi k tomu nasraný Cal.
„Dobře,“ povzdechl si Chael. „Zařídím to, ještě dneska je budete mít.“
„Díky,“ přikývnul jsem hlavou.
Pak jsem na něho mrknul, jak je na tom. Ale zdál se být v pohodě. No... zdál se být...
„Hele, seru na to, že jste byli milenci, klidně si s ním šoustej, pokud to vydržíš, ale nechci o tom vědět. A za týden se mi přijď ukázat, víš, kde mě najít.“
„Calleo je hodný, i když si to nemyslíš. Ale pokud mu nějak ublížíš, zjistím si, jak tě mám oddělat, to si piš,“ zavrčel na mě Chael, když vystupoval před svým barákem.
Ale když jsem se po jeho slovech začal smát, prásknul dveřmi a raději zalezl do svého domu. Ještě chvilku jsem se díval na jeho dům, jako bych chtěl prohlédnout skrz zdi, a poznat, jaký vlastně Chael je. Nakonec jsem se s autem otočil a jel zpátky.
Do jámy lvové.
Budu muset srovnat ten trávník...
Calleo
Chvilku jsem se užíral v depresi, než jsem uslyšel zvuk motoru svého auta.
Vyskočil jsem na nohy a seběhl dolů. Jen zdálky jsem stačil zahlédnout, jak Matteo nakládá Chaela do auta a odjíždí.
„Byl bych rád, kdybyste mi přestali ničit trávník," prskl za mými zády Chavier a mračil se na rozjetý trávník.
„Ser na trávník. Ten doroste," zavrčel jsem na něj, ale když jsem se k němu otočil a viděl jeho výraz, nedalo mi to, abych ho nestáhl do náruče a neobjal.
„Vím, že to není lehké, ale zvládneme to," políbil jsem ho do vlasů, a pak pustil, aby mohl jít něco udělat s tou hrůzou, co mu na jeho milované zahradě vznikla.
Já zůstal stát před vchodem a nervózně přešlapoval na místě.
A když se konečně Matteo vrátil, ještě ani skoro nestačil vypnout motor, a už jsem ho bral z auta a rovnou do ložnice, kde jsem za námi zabouchl dveře, a jeho na ně přirazil zády.
„Tys ho vážně odvezl? A přežil?" zeptal jsem se nevěřícně, ale pak ho objal a nadechl se jeho vůně.
„Asi jsem to posral, co? Ale já jen chci, abyste spolu nějak vycházeli. Nemusíte se milovat, ale nerad bych vás někde od sebe odtrhával, až si skočíte do úsměvu. Jestli jsem ti zkazil den, tak... Omlouvám se," vydechl jsem, překvapen sám sebou, jak jsem ze sebe ta slova snadno dostal.
Pak jsem prsty chytil Mattea za bradu a zvedl mu hlavu.
Zadíval jsem se mu do očí, a pak se přitiskl na jeho rty.
Nebyl to žádný dravý ani vášnivý polibek.
Byl procítěný, pomalý a vroucí.
Prsty jsem mu vjel do vlasů, abych mu mohl ještě víc zaklonit hlavu a spokojeně vydechl.
„Moc si toho na oběd nesnědl, tak jestli chceš," zašeptal jsem po přerušení polibku, stáhl si vlasy z krku a nastavil mu ho.
Chtěl jsem, aby se napil mé krve. Aby cítil to, co jsem slovy nedokázal říct.
To, že mi na něm opravdu moc záleží.
„Napij se, Matteo. Napij, ať víš, co cítím. Uděláš to pro mě, prosím?" požádal jsem ho a sundal si triko, aby měl ještě lepší přístup.
Matteo
Ani jsem nestihl otočit klíčkem a vypnout motor, a už jsem byl venku.
Kdyby jen venku. Za pár vteřin jsem byl v ložnici...
Po celou dobu, co na mě mluvil, jsem mlčel. Jen jsem se na něj díval přimhouřenýma očima.
Jeho polibek byl tentokrát jiný.
Takový, jaký mi ještě nedal.
Byl jsem z toho v šoku, a nelíbilo se mi to... Nelíbilo se mi to, jak to na mě působilo. Byl jsem z toho v koncích a úplně mě to odzbrojilo.
A když si pak stáhl triko a nastavil mi krk...
Bojoval jsem sám se sebou. Doslova jsem ten jeho krk hypnotizoval. Přitahoval mě, jako světlo žárovky nočního motýla. Popadl jsem ho za paže, jako bych měl strach, že mi jednu flákne, a pomalu jsem se k němu přiblížil. Cítil jsem, jak se mi protahují zuby, a jejich ostré špičky se mi odírají o jazyk.
Udělám to...
Skoro jsem nedýchal, když jsem se přiblížil k jeho krku. Cítil jsem vůni jeho krve. Slyšel jsem, jak mu bije srdce, vnímal jsem jeho tep, jak rychle mu krev kolovala v žilách...
Už, už jsem zabodnul zuby do jeho kůže, když jsem se zarazil.
Neudělám to...
Prudce jsem Cala od sebe odstrčil a napřáhl proti němu ruku, aby se ke mně nepřibližoval.
„Nechci to. Nechci pít tvoji krev, abych pochopil. Cítím to z tebe a nepotřebuji se ještě ujišťovat. Tohle nechci dělat. Nechci se svazovat, nechci mít nůž na krku hned teď okamžitě. Nic nejde okamžitě. Nic, Calleo. Mám pocit, jako bys mě chtěl hned teď změnit. To nejde, to už jsem ti říkal. Buď trpělivý... Chci tě takového, jako jsi byl, nechci tu nějakého starého páprdu, co jen v křesle čeká na své papuče a vříská po děckách, aby si šli hrát někam jinam. Nechci, aby mě někdo nutil do toho, abych vyjadřoval své city, nutil mě do toho, abych pochopil. Já totiž chápu, a nepotřebuji k tomu rozkaz a ani prosby...“
Odlepil jsem se od stěny a otevřel dveře. Nechtěl jsem takového Cala, který propadal depresi jen z toho, že někdo měl blbý kecy na jeho milence. A bylo jedno, kdo to je. S tím musel počítat, když žije tak dlouho...
„Jdu srovnat ten trávník, pokud po tom, co jsem ti teď řekl, mě ještě budeš chtít vedle sebe, přijdu sem. Jinak budu spát v pokoji pro hosty. No, možná bych mohl jít spát za chlapama, stejně chceš, abychom se nějak rozumně dohodli, ne?“
Calleo
Už jsem skoro cítil jeho zuby na svém krku, když se najednou zarazil a...
Překvapeně jsem na něj hleděl, když to na mě vysolil.
Tohle bylo to, co mi celý život chybělo.
Rovnocenný partner, který řekl, co si myslí, a bylo mu jedno, kdo jsem.
Musel jsem se ušklíbnout, když se ke mě otočil zády, a to napětí jako by najednou ze mě spadlo.
„Jsi úžasný. Mas pravdu ve všem, co jsi řekl. Jen mi to prostě občas ujede, protože na tohle nejsem zvyklý. Ale jsem rád, že tu jsi, a že jsem tě hned ten první den nezabil. Ale jestli vlezeš k někomu z kluků do postele, nebo se odstěhuješ do pokoje pro hosty, tak tě zabiju, a pak dotáhnu k sobě do ložnice, za tu tvoji krásnou prdelku," zavrčel jsem mu do ucha a na důkaz svých slov prohnětl v prstech jeho dokonalé půlky.
„Ne, napřed tě sem dotáhnu, a pak až zabiju," zamyslel jsem se nad pořadím, a ještě si ho k sobě otočil, abych mu tentokrát věnoval pořádně vášnivý polibek.
„Trávník srovnáte potom. Teď chci s tebou a s klukama probrat toho hajzla. Chci, abys jim řekl všechno, co si myslíš, že by mohlo být důležité. Když dáme hlavy dohromady, určitě ho najdeme. Jen..." znovu jsem mu zvedl hlavu a pátravě se na něj zadíval, „i když už o tobě vím docela dost, stále se v tobě nevyznám. Nevyznám se v tvých citech ke mně. A proto doufám, že se mnou nejsi jen kvůli pomstě."
Pak jsem ho konečně pustil, plácl přes zadek, z okna houkl na Chaviho, ať jde do kuchyně, sevřel Matteovu dlaň ve své, a pak se i s ním po boku vydal do kuchyně, kde jsem hodlal zahájit válečnou poradu.
Matteo
Konečně jsem si mohl oddychnout. Cal se tak nějak dostal zpátky, a já byl za to moc rád.
„Tak za moji krásnou prdelku, jo? To se ti tak líbí?“ usmál jsem se na něho a stiskl jeho ruku.
Měl ji velkou, ta moje se v té jeho, i když jsem měl dlouhé prsty, se do ní schovala, a ve mně to vyvolalo ten příjemný pocit ochrany, podpory, síly...
Nejspíš se mám o koho opřít. Nemusí to už všechno být jen na mě, i když jsem byl na to zvyklý. Život mě tak naučil. Možná je čas, aspoň na chvíli, aby se někdo teď staral o mně. Aby mě někdo chránil a bil se za mě.
„O mých citech nemluvím nahlas, neumím to. Možná jednou, někdy, ve slabé chvilce... Ale co neříkám, to musí druzí vycítit sami. A, no, ke klukům,“ mluvil jsem na něj, zatímco jsme scházeli schody a šli do jídelny. „Vím, že tě mají rádi, u nás se taky najde spousta takových, co by za mě položili život a tebe by nejraději viděli v té jámě, co jsem ti chtěl vykopat. Ale nějak to půjde, postupně. A pokud bys mě chtěl zabít... Máš někde meč? Pokud ne, tak máš smůlu.“
Začal jsem se tomu smát, když jsme vešli za ostatními.
Je víc způsobů, jak se mě zbavit. Nejhorší pro mne bylo období, kdy nebyly ještě palné zbraně. Kdy každý druhý ovládal umění meče, a já měl neustále ruku na jílci a čekal, kdy na mě někdo zaútočí. A stačila maličkost, cokoliv, aby si našli důvod tasit meč. Tenkrát se to neřešilo jako dnes...
Vím, že na mě může kdokoliv z jakékoliv dálky vystřelit, a ani nebudu vědět, kdo to byl. Ale naštěstí si dneska většina lidí myslí, že povídačky o nás jsou jen báchorky...
Usadili jsme se kolem stolu. A zatímco jsme probírali, co všechno víme, co by se mohlo udělat a pozjišťovat, snažil jsem se udržet v klidu.
Nebylo to pro mne. Bylo to pro Callea a pro ostatní...
Nechtěl jsem už s nimi válčit, i když jsem věděl, že k tomu stejně znovu dojde, a že stejně neudržím pusu v klidu.
Ale aspoň pro teď... pro teď se budu snažit být hodný Matteo.
Calleo
Byl jsem rád, že Matteo souhlasil.
Věděl jsem, že se musí přemáhat, že to pro něj není jednoduché, a já na něho tlačit nechtěl, ale nějak se začít muselo.
A teď, vzhledem k případu, kdy občas budou muset spolupracovat, jsem chtěl mít aspoň jistotu, že si nevedou do vlasů, sotva se uvidí.
„Ani já o svých citech nemluvím. Takže jsme si kvit. A co se týče meče, já mám v baráku poschovávaných věci," šeptl jsem mu do ucha, když jsme vcházeli do jídelny a zazubil se.
Pak jsem ale zvážněl. Řekl jsem jim o své stopě na měňavci a o Matteově nápadu. Zanadával jsem, že mě to nenapadlo dřív, ale i tak by mi to nemuselo pomoct, protože mohl mít tělo někoho úplně jiného, a já pachy mrtvých, které v tomhle městě zabil, neznal.
A proto jsem byl vděčný za Matteovu pomoc.
Když jsem mu děkoval, Falco jen zavrčel, ale moje zařvání ho vrátilo zase zpátky na zem.
O hodinu později bylo načase naší rodinou sešlost rozpustit a Chavier se vydal rovnou ven opravit trávník.
„Jestli chceš, běž mu pomoct a... No, oběd se trochu posral, ale ještě je tu večeře. Můžeš s ní Alovi pomoct. Je do dobrý kuchař a mezi námi, z mé smečky nejrozumnější. Když překousneš to, že je to vlkodlak, mohli byste si rozumět," dýchl jsem Matteovi do ucha, objal ho a nestaral se o to, že kromě Chaviera byli ještě všichni v kuchyni.
Ať si zvykají.
Když odešel i Matteo, Falco ke mně přišel a natiskl se mi na hruď.
„Je nebezpečný. Ublíží ti," zadíval se na mě těma svýma štěněcíma očima, které mě vždy dostaly, ale tentokrát ne.
„Není tak hrozný. Občas je sice na přes držku, ale zvyknete si na něj," pohladil jsem Falca po tváři.
I když bych i jeho občas nejraději zabil, za to jak se choval, jsem mohl z větší části já, protože jsem si ho rozmazlil.
„Viděl jsem ho, jak se při obědě dívá na tvůj krk," řekl trucovitě a pustil mě.
Místo, abych ho seřval, jsem se začal smát, a pak jen zavrtěl hlavou a líbnul ho do vlasů.
Vyšel jsem z kuchyně a zamířil si to rovnou ven, protože jsem chtěl Matteovi něco ukázat.
„Pojď se mnou," chytl jsem ho za ruku a vytáhl na nohy, když zrovna klečel u jedné díry po kolech a snažil se ji podle Chaviho instrukcí spravit.
Táhl jsem ho dál do zahrady, kde jsem si nechal vysadit a vyrůst menší lesík, a uprostřed...
Byl jsem na to pyšný. Byla to moje vlastní práce.
Uprostřed lesíka bylo jezírko s umělým vodopádem.
„Dělal jsem to sám, a když se chci uklidnit. Jdu sem. Teď to bude i tvá oáza klidu, pokud chceš. A můžeš to brát i jako omluvu za zkažený oběd," svlékl jsem se, vešel do chladnější vody, která nebyla moc hluboká, a stoupl si pod vodopád, kde mi voda sahala kolem pasu.
Zaklonil jsem mírně hlavu, zavřel oči a na chvilku na sebe nechal dopadat kapky vody.
Teprve pak jsem se otočil a pohlédl na Mattea.
„Falco mi řekl, že jsi měl při obědě chuť na něco lepšího. A myslím, že ti ještě dlužím pořádný oběd," přivřel jsem oči, olízl si rty a ukázal na svůj krk.
Matteo
Probírali jsme kde co, ale měl jsem pocit, jako bych s ničím prakticky nepomohl a ani jsem snad neměl s čím pomoci. Ale v souvislosti s tím, jsem si uvědomil, že musím ještě něco zařídit.
Když jsem pak šel ven za Chaviérem, zavolal jsem ještě Montymu.
„Jo, přijdu zítra. Asi tak kolem desáté stačí? Dobře... Jen bych potřeboval osvěžit vědomosti. To víš, strašně dlouho jsem léčil jenom lidi. No, kromě své rodiny, ale víš, jak to u nás je... Doktora potřebujeme až teprve, když se nás pokusí někdo otrávit... Jo... znáš Orsena Callea? To ten... Pošli mi všechny knihy k němu, ale hlavně pošli nějakého vlkodlaka... no... víš co? Vlkodlaka raději ne. Kohokoliv jen ne vlkodlaka, člověka nebo upíra... Jo, jsme dohodnuti, Dneska odpoledne, ano? Ok, díky.“
Hodil jsem telefon na komodu a vyšel ven.
Chavier už s polohlasným brbláním klečel na trávníku a přemýšlel, jak to co nejlépe spravit.
Přiklekl jsem si k němu a začal pomáhat.
Nakonec to není tak špatný kluk. Nenápadnými otázkami a připomínkami jsem se ho snažil nasměrovat k Falcovi. Bylo vidět, že ho má opravdu rád. Možná víc než rád, ale byli to Calovi milenci, poslouchali ho na slovo, a Falco byl Calleem zaslepený.
No, to chce čas, snad se to povede.
Za chvíli se venku objevil Cal osobně. Byl jsem zvědavý, co po mně chce, tak jsem se bez protestů nechal odvést.
Díval jsem se na tu krásu, kterou jsem opravdu musel ocenit jak v duchu, tak i nahlas.
Chvíli jsem se díval na tu vodu, protože jsme měl chvíle, kdy jsem se choval jako kočka, kterou do vody nedostanete ani náhodou.
Ale když Cal promluvil o obědu, už jsem neváhal.
Svlékl jsem se a opatrně vešel do té studené vody. Otřepal jsem se, naježili se mi chlupy, ale statečně jsem šel dál, až jsem byl u něj pod tou padající vodou.
Díval jsem se na jeho nádherné tělo, jeho svaly, které pracovaly při každém jeho pohybu...
Každé kapce, která se ve slunci leskla a stékala po jeho těle, jsem záviděl. Chtěl jsem být tou vodou já. Obalit se kolem něj, vnímat jeho blízkost, jeho vůni...
Přistoupil jsem ještě blíž a rukama jsem přejel po jeho silných pažích a setřel vodu, kterou ale vzápětí nahradila další. Přitiskl jsem se na něho a nosem jsem se otřel o jeho krk.
„Měl jsem oběd, stačil mi, nejsem tak nenažraný jako vy, abych na jednu porci spořádal kilo masa,“ šeptal jsem zastřeným hlasem do zvuku padající vody. „Ale tahle nabídka se neodmítá. Teď, v tuhle chvíli ne... Chci tě sníst, Calleo... Jen tebe... Mít tě pro sebe... Mít tvé tělo... Mít tvé všechno... Být tvou součástí... Milovat se s tebou... dát ti své tělo... dotýkat se tě... líbat tě... kousat tě...“
Po posledních slovech jsem ho olízl po tváři až na krk, a celý jsem se zachvěl, když mé zuby projely jeho kůží...
Calleo
Vydechl jsem, když Matteo zašeptal ty slova, a pak jeho ostré zoubky projely mou kůží. Zaryl jsem mu nehty do zadečku a napjal se. Obalil jsem ho svým chtíčem a vzrušením a za chvilku se lesíkem rozléhalo naše sténání a klení, když jsem pod vodopádem divoce plenil jeho prdelku.
„Víš o tom, že devadesát devět procent našeho společného času tvoří hádky nebo šoustání?" zasmál jsem se ochraptěle do jeho ucha, když jsem seděl na kraji jezírka s Matteem v klíně a omýval jeho tělo, které se ještě mírně chvělo.
„Ale nestěžuju si. Aspoň se nenudím," dodal jsem, přitiskl se znovu na jeho krásně napuchlé rty a prsty zajel do jeho dírky, abych ho aspoň trochu zbavil své nadílky a neslepila mu stehna k sobě, až se budeme vracet do baráku.
Stejně nejspíš všem došlo, co se tu dělo, protože ani jeden z nás se nekrotil, takže nás museli slyšet i vzdálení sousedi. Můj krk zdobil další kousanec, a na Matteovi zůstala má vůně.
Asi po půl hodině omývaní a mazlení, jsme konečně vylezli z vody, oblékli hadry na mokrá těla a vydali se ruku v ruce zpátky do domu.
Falco se raději zdekoval, když nás viděl, nejspíš šel někam trucovat, a Chavi, který už dokončil úpravu trávníku jen zamrčel, že zase musel dělat všechno sám, a zmizel taky.
Fabio a Braz byli zavření u sebe v ložnici a podle tlumených zvuků si nejspíš vzali příklad ze mě a z Mattea.
Aspoň bude chvilku klid.
Alejandro, který ležel vyvalený v obýváku na sedačce jen protočil oči, když nás viděl a zamručel něco, že jsme se mohli aspoň trochu krotit, ale viděl jsem, jak mu rty zvlnil úsměv. Sedl jsem si do svého velkého křesla, Mattea si stáhl do klína, a jen tak jsme kecali o blbostech a užívali si klidné odpoledne. Když se ozval domovní zvonek, zamračil jsem se, protože jsem žádnou návštěvu neočekával, ale Matteo se zvedl, že to bude nejspíš pro něj.
Zvědavě jsem ho následoval ke dveřím a povytáhl obočí, když za dveřmi stál tygrodlak s hromadou krabic.
„Sice nevím, co tvá nová práce bude obnášet, ale jak to tak sleduju, nejspíš budeš potřebovat pracovnu," zabručel jsem a sklonil se k jedné z krabic, abych se podíval, co si to Matteo vlastně objednal.
Matteo
„Ještě aby sis stěžoval, když tu máš někoho, jako jsem já,“ ťuknul jsem ho prstem do čela, ale vzápětí ho políbil a málem kousnul do jazyka, když mi znovu strčil prsty do zadečku a zbavoval mě svého dárečku, co mi tam zanechal.
Bylo to naprosto skvělé. Vlastně jako zatím každý sex, který jsem s ním měl. Konečně jsem našel milence, který mě dokázal plně uspokojit.
Jo, jak jsem říkal. Od teď je tohle moje teritorium, a pokud tu někdo bude lovit na mého Cala, zabiju ho.
Když jsme se vrátili do domu, přízemí bylo prázdné, až na Alejandra. Usadil jsem se Calovi na klíně a užíval si tu pohodu, která tu konečně nastala, než zazvonil zvonek, a já si vzpomněl na svou zásilku.
Kromě knih, byly v bednách i různé vzorky různě uložené, i ve velkých či menších sklenicích s roztokem. Znal jsem skoro všechno, ale víc jak sto let jsem ošetřoval jenom lidi, a potřeboval jsem si osvěžit paměť. A navíc... Doba se mění, a pobíhá mezi námi spousta kříženců, ať už mezi námi nebo s lidskými tvory...
„Jo, budu potřebovat pracovnu. Chtěl jsem ti to říct někdy mezi ách a óch, ale zapomněl jsem,“ usmál jsem se na Cala, a štípnul ho do zadku.
Poprosil jsem Chaviera a Alejandra, aby mi to pomohli nanosit do baráku, kam určil Calleo. Byli úplně paf z toho, že jsem to nerozkázal, ale poprosil.
No co, jsem slušně vychovaný a jsem šlechtic, A mám svý slabý chvilky.
„Jen... chtěl jsem uvařit večeři, ale budu to muset uložit, srovnat, a hned se do některých knih mrknout, abych byl na zítra připravený. Nebude vadit, když se zavřu v pracovně a donesete mi tam jídlo? Když studuji, potřebuji klid a nesnáším, když mě přitom někdo ruší...“
Byla to žádost, ale současně i varování, že když budu něco studovat, a vyruší mě u toho někdo, dokážu být zlý... Hodně, hodně, hodně zlý...
Calleo
Musel jsem se uchechtnout nad tím, jak to všechno Matteo pojal, a jak hned rozdělil úkoly. Přišlo mi, že tu bydlí několik let, ne teprve den. Ale jeho přístup se mi líbil. A i když jsem ho měl občas chuť zabít, docela jsem si dokázal představit, že by nám to spolu mohlo vydržet i delší dobu.
Otázkou ale zůstávalo, jak to bere on, a jestli, až vraha najdeme, a Matteo dosáhne své pomsty, ještě se mnou zůstane. Ale to jsem teď řešit nehodlal.
I já pomohl s krabicemi, vytáhl Braze a Fabia z postele, aby vyklidili jednu místnost, udělali z ní pracovnu, a naskládal tam s Alejandrem a Chavem všechny krabice.
„Je to tvoje. Nikdo tě nebude rušit, pokud nechceš. Já mám pracovnu hned vedle, a kdybys cokoliv potřeboval, tak stačí říct. A večeři ti přinesu osobně," i když bych se rád díval na studujícího Mattea, ani já neměl rád, když mě někdo při práci vyrušoval.
Nechal jsem ho proto být, zavřel dveře a přešel do ložnice. Zavolal jsem Chaelovi, jak to vypadá s fotkama, a když řekl, že mi je do dvou hodin nejpozději doručí poslíček, se spokojeným mlasknutím jsem se rozloučil.
Nakonec to tak špatný den nebyl, a jen jsem doufal, že nastane den, kdy bude pohoda po celou dobu a nic se nezesere.
O tři hodiny později jsem s tácem, na kterém bylo jídlo a káva, a s obálkou s fotkami pod paží nakráčel do Matteovy pracovny.
„Klepat nebudu, na to si zvykni," ušklíbl jsem se na něj, položil tác s jídlem i obálku na kraj stolu a přistoupil k Matteovi.
„Chael ti posílá fotky a já jídlo. Až budeš chtít jet do práce, tak mě vzbuď, pokud nebudu vzhůru," na moment jsem si ho natiskl na tělo, věnoval mu vášnivý polibek, a pak ho pustil a odešel, protože kdybych s ním byl ještě chvilku, odnesl bych si ho do ložnice.
Matteo
Nakonec to dopadlo tak, jak jsem řekl. V pracovně jsem byl prakticky celou noc.
Cal měl štěstí, když mi přinesl večeři, že jsem ji čekal, a ještě jsem neměl nos zabořený do knihy. Jinak bych už vystartoval.
Jediná možnost, jak být v tu chvíli se mnou, byla, sedět, mlčet a snažit se ani nedýchat. Pokud řeknu, že budu pět hodin studovat, tak budu pět hodin studovat, a nikdo, ani samotný Satan, nesmí ani zaklepat na dveře.
Byl jsem ale rád, že mi večeři přinesl. Občerstvení se hodilo, zvlášť, když jsem se potřeboval soustředit.
Jako první jsem začal procházet jednotlivé knihy a zápisky, o kterých jsem věděl, že jsou nejčastější případy, a potom ty, které byly o vzácnějších druzích, a já to potřeboval osvěžit.
Až teprve nad ránem jsem vytáhl fotky. Nechtěl jsem se tím rozptylovat dřív, protože bych se nemohl soustředit na studium.
Rozložil jsem je na velký pracovní stůl, pěkně vedle sebe. Opřel jsem si lokty o stůl, rukama podepřel bradu, a už jsem se zaměřil jen na ty obličeje.
Dvě hodiny jsem se na ně díval a snažil si vrýt do paměti každý detail těch zavražděných. Barvu očí a vlasů, jejich rysy, výšku, stavbu těla, jizvy, pihy... prostě všechno co se dalo. Nešlo jen o zapamatování si jich přibližně, nebo jen jejich obličejů, to bylo k ničemu.
Celé ty dvě hodiny jsem na ně bez pohnutí zíral a soustředil se... Jako by někdo ke stolu posadil na židli sochu...
Teprve, když na okně přistál pták a svým otravným pípáním mě vytrhl ze soustředění, vstal jsem z pohodlné židle a protáhl si ztuhlé svaly.
Podíváním na hodiny jsem zjistil, že mám čas akorát připravit snídani a jet do práce.
Po domě bylo ještě ticho, všichni byli někde zalezlí, tak jsem se rozhodl, že udělám snídani.
Nevěděl jsem, co tak můžou jíst na snídani, ale podle toho, co Cal připravil, nachystal jsem všem velké sendviče se syrovým jehněčím masem a oblohou. Pro sebe jsem si maso osmahnul, a když jsem byl hotový, zahulákal jsem na celý barák.
„Snídaně je hotová! Kdo přijde poslední bude umývat nádobí!“
Calleo
Nespalo se mi moc dobře.
Během noci jsem se asi desetkrát probudil s touhou zajít si pro Mattea, a i přes jeho protesty ho dotáhnout do postele.
Nakonec jsem tu myšlenku vždy zaspal, ale ráno jsem byl příjemný asi jako osina v prdeli, a moc to nezlepšilo ani Matteovo zařvání na celý barák.
Vyletěl jsem z postele, a s nasupeným výrazem se dovalil do kuchyně. Ale když jsem Mattea uviděl, zarazil jsem se, a se zavrčením, že budu hned zpátky, jsem se vrátil do ložnice, hodil na sebe černé tílko a spodky a vrátil se zase do kuchyně.
Přimáčkl jsem Mattea na linku a hned mu zacpal pusu.
„Byla mi v noci zima. Pro tvé dobro doufám, že v té pracovně nebudeš bývat častěji," zavrčel jsem mu do ucha, a po chvilce že mně začalo napětí a vzteklost vyprchávat, když jsem vdechoval Matteovu vůni.
„Kurva, vy zatracená psiska! Zvedněte ty prdele a pojďte se nažrat, když se můj upírek dělal se snídaní!" zařval jsem na celý barák, když se pořád nic nedělo, a na mě šly ranní choutky, když jsem se otíral o Matteovo tělo.
Věděl jsem ale, že musí jet do práce, tak jsem raději svou touhu potlačil, i když to šlo těžko.
Za chvilku se začali scházet s nevrlými ksichty, ale když viděli snídani, vrhli se na ni jako smečka hladových šelem, a za chvilku už spokojeně mručeli.
„Dík, bylo to dobré," zabručel Chavi, když si uklízel po sobě talíř a prošel kolem Mattea.
Falco jen odfrkl a zmizel za dveřmi, Al Matteovi věnoval jeden ze svých úsměvu, a Fabio s Brazem se pustili do úklidu a nás vyhnali z kuchyně.
V ložnici jsem si Mattea přitáhl znovu k sobě a pohladil ho po zádech.
„Odvezu tě do práce, a jak skončíš, zavoláš mi a zajedeme pro tvé věci do baráku, ať to máme z krku. Teda... pokud souhlasíš," dodal jsem, aby to nebral jako rozkaz, protože už jsem tak nějak pochopil, že to je jedna z věcí, co nesnáší.
Matteo
Calleo byl dole jako první. Jako by vyloženě čekal na zavolání. V tu chvíli mi na moment připomněl psa.
„Dobré ráno,“ zavrněl jsem mu do ucha a nezapomněl se o něj několikrát otřít, než mě pustil a sedl si ke stolu. „Jsi první, nemusíš umývat nádobí.“
Byl jsem moc rád, že ke stolu přišli všichni, včetně Falca. Sice nevím, jestli spíš neměli strach z Cala, ale i tak... A evidentně jim chutnalo. Já jsem si v klidu pojídal své dva sendviče s masem opečeným a nakrájeným na kousky. To mi stačilo, abych v klidu vydržel do odpoledne. A kdyby něco, u Montyho se vždycky ke snědku něco najde.
„Dobře, půjdu se rychle sprchnout a oblíct. No, musím si vzít něco, co mi nebude líto, když se to zničí a boty s okovanou špičkou. To pro jistotu. Jeden nikdy neví, kdo k Montymu přijde. Ale musím už jet, slíbil jsem mu, že přijedu nejpozději do desíti a už je plno hodin. Musíme kousek za město. Není to daleko, ale není to součást města. Však uvidíš proč. Ale možná ho znáš, divil bych se, kdyby ne, když je to tvoje město, pane králi,“ pohladil jsem Cala po tváři a políbil.
„Budu hned hotový, tak prosím tě počkej venku, jinak bychom se odsud nedostali, a já mu vážně slíbil, že dojedu.“
Rychle jsem zaplul do koupelny, a ještě rychleji se osprchoval. Nemohl jsem to zdržovat, protože jsem už dole v jídelně cítil Calovu touhu, a kdyby ji začal více projevovat, podlehl bych mu...
Oblékl jsem se, učesal a vlasy stáhl do krátkého copu. A po celou tu dobu jsem si od Cala raději držel odstup.
„Ta můžeme jít. Ty máš něco v plánu? Jo, jak pojedeme ke mně, mohl bys přibrat nějaké pytle nebo krabice, do kterých bych si mohl dát věci? Nemám jich doma dostatek...“
Zamířili jsme do auta, a já mu sdělil místo, kam má jet.
Bylo to opravdu kousek za městem, kde byla odbočka k místu, do kruhu lemovanému stromy, které tvořily jakýsi les, skrz který nebylo na ten prostor vidět. Bylo to jako takový lesní ostrov doktora Morea s velkou plochou uprostřed.
Na první pohled rozlehlá farma. Ale při bližším pohledu...
Stáje tu sice byly, ale normálního koně by v nich nikdo nenašel. Byly rozdělené pro kentaury, pak byla část, kde byly místnosti pro další pacienty, kteří se řadili mezi dlaky různého druhu, v klidnější části, za živým plotem byl nízký dům, u menšího jezírka, kde zase například pobývaly víly.
Prostě několik budov a každá k něčemu určená. Hlavní budova uprostřed patřila Montymu. Bydlel v podkrovní části, a první patro a přízemí bylo zařízeno pro ošetřování pacientů, operační sály, pokoje pro vážné případy, dokonce i část pro vodní potvory... prostě pro pacienty, kteří sem docházeli...
A tam jsme právě mířili.
Calleo
Celou dobu, co se Matteo chystal jsem ho pozoroval jako mlsný kocour.
A on nejspíš vycítil, na co myslím, protože se mi snažil v rámci možností vyhýbat.
Ale když zmínil místo, kde bude pracovat a to jméno, zamračil jsem se.
A moje domněnka se potvrdila, když jsme tam dorazili.
„Kdybych věděl, že budeš pracovat u toho pošuka zaměstnám tě u sebe," zavrčel jsem a zastavil před vysokou budovou, která sloužila jako ordinace.
„Doufám, že víš, co děláš," dodal jsem a vystoupil.
Počkal jsem, až vystoupí i Matteo, a pak si ho přitáhl majetnicky k sobě.
Vstoupili jsme do budovy, a hned zamířili do ordinace, kde čekal Monty.
Trochu se zarazil, když mě uviděl, začal si mnout nervózně ruce, a jeho pohled přeskakoval ze mě na Mattea.
Už dlouho jsem ho neviděl, takže mě zase dostala jeho krása, kterou zdědil po své matce. Bohužel povahu měl po otci, a tak to taky vypadalo.
„Aby bylo jasno, nelíbí se mi, že tu bude pracovat. Ale je to jeho volba, a bránit mu nebudu. Ale jestli se Matteovi něco stane všem tady zpřerážím hnáty, je to jasné?" zavrčel jsem na Montyho, i když se mi zdálo, že mě stejně nevnímá.
Povzdechl jsem si, stáhl Mattea do náruče a dravě políbil.
„Musím jít, nebo se tu zcvoknu. Až skončíš, zavolej. A drž se," s těmi slovy jsem ho ještě políbil do vlasů, na Montyho hodil varovný pohled, a pak vyšel ven.
Matteo
Takže Cal Montyho znal, jak jsem tušil. Byl by to div, protože v téhle oblasti byli jen tři „naši“ doktoři.
A tenhle byl vyhlášený, a měl nejvíc pacientů, už jen roto, že měl prostory, aby tu mohl pacienty mít i několik dní.
Všichni si ošetření platili. Pokud neměli peníze, platili jinými věci, které byly cenné, nebo svými službami. I přesto Monty nikdy nebyl na mizině, a jeho „lékařské“ vybavení bylo špičkové.
„Neboj, budu v pohodě,“ snažil jsem se Callea uklidnit.
Už jen to, že sem přijel, vyvolalo rozruch, a on navíc ještě přijel se mnou.
Monty, když mě viděl, hned vyskočil na nohy a hnal se ke mně, ale zarazila ho právě Calova přítomnost. Nevraživě se na něho díval, a byl rád, když nakonec Cal odešel ven.
„Bude tu jezdit často? Myslel jsem si, že si děláš srandu, když jsi mi nadiktoval jeh adresu,“ konečně si dovolil ke mně přiblížit, a po cestě stačil ještě srazit věci ze stolu a převrhnout odpadkový koš.
Začal brblat něco o tom, že by se hodila ještě nějaká pomocná ruka, a nemotorně sbíral věci po zemi.
„Měl by sis najít nějakou další ošetřovatelku, nebo...“ podíval jsem se na rozházené věci, „...uklízečku.“
Hbitě jsem se vyhnul letícímu diáři a vyběhl z dveří ven.
„Rozloučím se a hned jsem zpátky!“ dodal jsem ještě se smíchem a šel za Calem.
Už skoro nastupoval do auta, tak jsem ho ještě čapnul za ruku a otočil ho k sobě.
„Neboj, budu OK, a zavolám ti. Nebo ti pošlu poštovního holuba, viděl jsem, jak nesnášíš telefony,“ políbil jsem ho, ale můj pohled hned padnul na stáje, odkud se vyhrnulo rozzlobené kentauří mládě, a hnalo se přímo k hlavnímu domu.
Mělo ovázané přední nohy, vypadlo, že ho to bolí, ale přesto sem běžel, jako by chtěl dům zbořit.
„Tak jeď,“ postrčil jsem Cala do auta. „Mám tu práci, zavolám ti.“
Rychle jsem si stáhnul moji oblíbenou bundu a hned se změnil do upíří podoby. Jo... tady ji nejspíš budu nosit stále, dokud si nesjednám respekt.
Musel jsem to hříbě zastavit, když se to nevedlo jejich ošetřovatelce, která se hnala za ním a pokoušela se ho marně zastavit.