Matteo
Tak to normálně posral. To úplně, ale totálně pohnojil...
On si klidně odejde, a ještě si řekne, že bude v sídle, že ho tam najdu? Jsem jako co? Jeho poslušný pes, který před ním stáhne ocas?
A jako mám za ním hned přiklusat?
Ani hovno!
Několikrát jsem přešel pokojem, a pořádně u toho dupal, jak jsem byl vzteklý. Ale když se můj pohled zastavil na papírech, uvědomil jsem si, že se musím zklidnit.
Jsem v práci... Jsem v práci...
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak teprve posbíral ty papíry a šel na recepci a snažil se usmívat.
Nevím, jestli se mi to povedlo. Ale asi ne, protože sestřičky i dokonce doktoři, co měli se mnou službu, kolem mne chodili opatrně a po špičkách.
Měl jsem celý den na přemýšlení. A že jsem toho měl v hlavě hodně.
A že se mi mozek zapotil víc než kdy jindy.
Ale v momentě, kdy končila moje služba, mrsknul jsem s doktorskýma hadrama do skříně. Naházel jsem své věci do krabice. Na počítači jsem naklepal okamžitou výpověď, a s ní jsem šel za ředitelem nemocnice. Jeho štěstí, že byl v práci, protože bych mu ji jinak donesl domů.
Chtěl mě přemluvit, abych zůstal, ale když jsem na něho hodil vražedný pohled, tak zmlknul. S krabicí pod paží jsem vyrazil z nemocnice, a ani se s nikým nerozloučil. Bylo mi to u prdele. Jsou to lidi a ti si mě za chvíli nebudou pamatovat.
Hodil jsem krabici do kufru a nastoupil. Musel jsem si třikrát praštit do palubovky, než mi auto nastartovalo, ale pak jsem se mu omluvil, za moji špatnou náladu.
Věděl jsem přesně, co udělám.
Z nějakého důvodu jsem prostě potřeboval být s Calem. Z nějakého důvodu mě ten chlap prostě přitahuje jako magnet a já musím být s ním, za každou cenu. A je mi jedno, jestli si mě nechá jen na šukačku.
Já ho potřebuji i jinak...
Kurva! Do hajzlu! Neříkejte mi, že jsem se do něho zabouchnul! To ani náhodou!
Ale stejně za ním musím jet, než si do postele dotáhne toho lidského policajta...
Když jsem zastavil před jeho sídlem, vytáhl jsem telefon a zavolal jednomu známému.
„Beru tvou nabídku. Zítra... Ne, vlastně nejdříve pozítří jsem u tebe. V nemocnici jsem skončil. Lidi už mě pěkně serou, tak proto!“ zařval jsem do telefonu, když se začal vyptávat. „Hele, chceš mě nebo ne? Tak pozítří, nazdar!“
Odhodil jsem telefon na sedačku a vjel jsem do zahrady sídla. Zaparkoval jsem na trávníku a hned vylezl ven.
„Opovaž se mi ho škrábnout!“ křiknul jsem na jednoho z vlkodlaků, který se přišel podívat, co se děje.
Vešel jsem dovnitř jako nasupený býk, a ani jsem se neptal, jestli můžu.
Postavil jsem se doprostřed obýváku a rozzuřeně jsem se rozhlédl po těch čtyřech, co tu byli a okamžitě stáli na nohách.
„Kde je?!“
Všichni se na sebe podívali, ale nic neřekli, jen pokrčili rameny.
„No dobře,“ odfrkl jsem si. „Chceš to mít, tak to budeš mít. A vy taky!“
Jak jsem tam stál, tak jsem se začal svlékat. A ne pomalu, serval jsem ze sebe oblečení, do posledního kousku. Postavil jsem se a založil ruce v bok, aby bylo všechno pěkně vidět.
„Calleo Orsone! Ty zasraný hajzle! Jsem tady, jak jsi chtěl!!“
Calleo
V autě jsem si několikrát zařval a praštil pěstí do volantu. Nechtěl jsem od Mattea odejít, ale... Potřeboval jsem si sám srovnat v hlavě pár věcí.
Proč mi na něm tolik záleží? Proč chci být v jeho blízkosti?
Dokonce ani s členy své smečky jsem nestrávil najednou nepřetržitě tolik času jako z Matteem, kterého jsem sotva znal. A nebylo to jen o tom, že se s ním dobře šukalo. Byl... Tak jiný než všichni ostatní. I když mě sral neskutečným způsobem, nejspíš, kdyby se skutečně rozhodl, že mě už nebude chtít vidět, vzpomínal bych na něj ještě dlouho. Nakonec jsem nastartoval a jel zpátky do svého sídla. Nechtěl jsem jet do baráku ve městě, protože to tam bylo načichlé jeho vůní, a já ho chtěl aspoň na chvilku dostat z hlavy. Ale moc se mi to nevedlo ani doma. Když ostatní viděli, jak se tvářím, raději se mi vyhýbali a nechali mě po chvilce vyptávání na pokoji.
Snažil jsem se nějak zabavit, ale myšlenky mi pořád sklouzávaly k tomu, co asi dělá Matteo. Ani Chaelovi jsem nezavolal, protože by to jen zhoršilo mou náladu. Nakonec jsem skončil po sprše v posteli, kde jsem se jen převaloval a snažil se vymyslet, co s načatým večerem.
Z přemýšlení mě vytrhla až známá vůně, kterou jsem najednou ucítil a sám sebe okřikl, ať se nechovám jako idiot. Ale vzápětí...
Vystřelil jsem z postele a skoro vyrval dveře z pantů. A když jsem přišel do obýváku...
Nevěděl jsem, jestli zuřit, smát se nebo ho prostě zabít. Jen tak si nakráčet do sídla vlkodlaků a promenádovat se tu nahý, to opravdu mohlo napadnout jen Mattea.
Nakonec jsem se začal smát, až jsem se za břicho popadal. Když jsem se uklidnil, chňapl jsem Mattea za paži a přitáhl si ho na svou holou hruď. Nasál jsem jeho vůni, zavrčel a zadíval se mu do očí.
„Jestli to nechcete poslouchat, tak vypadněte," houkl jsem na svou smečku, pak si hodil Mattea přes rameno a odešel s ním do ložnice, kde jsem ho hodil na postel a okamžitě zalehl svým tělem, aby neměl tendenci mi utíkat.
Sevřel jsem mu vlasy a naklonil se k němu, až se naše nosy téměř dotýkaly.
„Nevím, co s tebou dělat. Sereš mě neskutečným způsobem. Mám chuť tě roztrhnout jako hada," zavrčel jsem mu do obličeje, a pak špičkou jazyka přejel po jeho hrdle.
Matteo
No, pán domu se dostavil velmi rychle a s velkou parádou.
To bouchnutí dveřmi otřáslo celým barákem.
Když vletěl dolů, čekal jsem, že bude zuřit. A on?
Normálně se začal smát...
Myslel jsem, že ho zabiju. Ale pak si mě přitáhl na hruď a já se jen zhluboka nadechl, když jsem měl jeho vůni tak blízko.
„Klidně tu zůstaňte! Stejně si budete muset zvyknout, abyste nemuseli několikrát denně vypadnout z baráku!“ zavolal jsem ještě na ty šklebící se potvory, ale už neviděl, co oni na to, protože jsem během pár vteřin dopadl na postel.
„Rozhodl jsem se, že budu bydlet tady, Dal jsem výpověď a budu dělat nedaleko, a odsud to mám blíž. Už mám dost ošetřování lidí. A nechci se tam zas někdy setkat s nějakým tvým lidským milencem, který je z tebe udělaný, jen co tě vidí,“ zamračil jsem se a zatahal ho přitom za vlasy, aby se na mě podíval.
Políbil jsem ho na rty a pak se na něho nevinně usmál.
„Takže už víš, co se mnou máš udělat. Musíš si mě nechat.“
Jo, to chci. Chci tu zůstat, a ne kvůli nějaké práci. Chci tu zůstat kvůli němu. Nevím, čím jsem si to zasloužil, že během tak krátké chvilky se mi tenhle chlap dostal tolik pod kůži.
Budu ho provokovat, budu ho dráždit, ale nepustím se ho. A ne proto, že je dobrý v posteli, ale proto, že ho...
„Do hajzlu!“ zasyčel jsem, když jsem si uvědomil, co měla ta nedokončená myšlenka znamenat.
Tohle nemůžu nahlas přiznat ani náhodou, Raději si ukousnu jazyk.
Calleo
Zvedl jsem hlavu, když mě zatahal za vlasy a poslouchal jeho prskání.
„Tak ty ses rozhodl, jo? A musím si tě nechat, jo? Neříkal jsi náhodou před několika hodinami přesný opak?" rýpl jsem si do něho, a pak se na něj pátravě zadíval, když zaklel.
„A snad nežárlíš?" ušklíbl jsem se na něj.
Pak jsem si sedl a jeho si posadil na klín. Nosem jsem se mu otřel o krk a jazykem si začal pohrávat s jeho bradavkami, které začaly krásně tvrdnout.
„Tak dobrá. Jestli přežiješ dnešní noc, nechám si tě. Ale varuju tě, dnes mám víc energie než za všechny předchozí dny, a tebe musím ještě potrestat za tvou drzost," dýchl jsem mu do ucha a zakousl se do něj.
Své vzrušení jsem se už ani nesnažil skrývat, aby vycítil, kolik toho v sobě mám, a že mu stutečně nedám nic zadarmo.
„Tak co, připravený na to, že z tebe dnes vyšukám duši?"
Matteo
Ještě víc jsem se zamračil po jeho slovech.
„Já že žárlím? Kde jsi na to přišel. To se ti muselo něco zdát,“ odsekl jsem mu.
Ale poslední slova už zněly o hodně lépe. A hlavně to, jak si mě držel na klíně.
„Ze mě vyšukat duši? Už dávno žádnou nemám,“ zavrtěl jsem se, aby cítil, že jsem připravený na vše...
To, co potom nastalo, by mohlo zabít tak deset prostitutek. Nebo možná víc.
Tušil jsem správně, že se druhý den nepostavím, a nebudu moct hned přijít do nové práce.
Vlkodlaci se nakonec stejně sebrali, když jsme dávali tak třetí číslo, a odešli pryč.
A mě to bylo jedno. Budou si muset zvyknout.
Jerom
To město jsem nesnášel.
Bylo to doupě té nejhorší spodiny, a taky město toho, kterého jsem tak nenáviděl.
Důvod, proč jsem nakonec na tu nabídku kývnul, byl ten, že ta zatracená pijavice vypadala fakt dobře, aspoň co jsem z fotky, kterou mi jeho zhrzený milenec poslal mejlem, mohl posoudit, a taky to, že se nejspíš nechával ojet jím.
Už byla skoro noc, když jsem na své motorce projížděl městem a hledal hotel, kde bych mohl aspoň pro začátek složit hlavu, než se mi podaří něco pronajmout, protože tu nejspíš zkejsnu nějaký ten pátek.
Jistě, mohl bych si na toho zubatce počkat a někde z dálky ho pěkně odprásknout, ale já chtěl vidět jeho reakci, až se dozví, kdo jsem. A taky jsem se mu chtěl dívat pěkně do očí, až mu budu lámat kosti a rvát mu srdce z těla. Teda, ne že by ho potřeboval, ale za ten jeho výraz by mi to stálo.
Konečně jsem zastavil u jednoho hotelu v centru města a stáhl helmu z hlavy. Nasál jsem pachy a zpozorněl.
To město bylo nejspíš úplně ve sračkách, protože smrt jsem tu cítil z každého rohu. A nejen to. Zvedl se mi kufr, když jsem ucítil i slabý závan jeho pachu, a otřásl se odporem.
Zašklebil jsem se nad představou, jak by asi reagoval, kdybych toho upírka začal trhat na kusy před jeho očima. Teda za předpokladu, že spolu fakt šukají. I když by mě nepřekvapilo, kdyby mu to bylo jedno.
Protáhl jsem se, abych uvolnil ztuhlé svaly po tak dlouhé jízdě a vešel do hotelu, abych se ubytoval a mohl vyrazit do nočního města za lovem a zábavou.
Matteo
Ráno, když jsem se vzbudil... Vážně jsem dokonce vysílením i usnul ve vaně, kam jsem nebyl schopný ani dojít... No, tak ráno, když jsem se vzbudil, začal jsem klít jako ten nejsprostší dlaždič.
Kostrč mě bolela, jako by mě narazili na kůl, a to jsem si myslel, že budu do rána fit.
Jenže jsme vlastně ráno teprve skončili.
No a o mé zadní části ani nemluvím...
A těch fleků, co jsem po sobě měl... Chvílemi jsem si připadal, že já jsem oběť, a on je upír, jak do mě pořád hryzal.
Ale ani Cal nevyvázl bez šrámů. Jen na krku měl tři hluboké kousance a jeho záda po mých drápech vypadaly, jako by mu po nich přejel kombajn.
Se zadostiučiněním, že i on je docela zřízený, jsem vstal z postele, abych si došel na toaletu. Ale hned po prvním kroku jsem se zřítil k zemi.
Ležel jsem, držel se za boky, nohy se mi třásly, a celý jsem se zkroutil.
Začal jsem nadávat, že tohle jsem vážně neměl zapotřebí.
Nevím pro jsem tu vlastně lezl.
No, vlastně vím....
Calleo
Ta noc byla jedna z nejvášnivějších, jaké jsem zažil.
Matteo byl dokonalý. Jeho neukojitelná touha, jeho chtíč, to všechno mě nutilo nabírat ho víc a víc.
Svíjel se pode mnou prosil, sténal, nadával, třásl se pod mými doteky.
Myslel jsem, že z něj zešílím.
Někdy v polovině, kdy toho měl už na sobě tolik, že jsme se k sobě lepili, jsem ho vzal do vany, kde mi skoro usnul.
Musel jsem ho rázně probudit a v ložnici mu opět zopakovat jeho povinnost.
Skončili jsme až nad ránem.
Já měl záda jakoby po mě přejel kombajn a krk ohryzaný jako kus flákoty, ale Matteovo tělo, hlavně jeho krásný zadeček rozhodně nenechal nikoho na pochybách, co se tu v noci odehrálo.
Spokojeně jsem si hověl a odpočíval, když jsem uslyšel tupou ránu a pak klení.
Vyklonil jsem se z postele, vzal Mattea do náruče a položil ho zpátky na postel.
„Tak co? Už lituješ, hm? Pokud vím, tys to chtěl. Nevím, kdo mi celou noc nabízel svou prdelku," zachrčel jsem mu do ucha a pohladil ho po zadečku.
„Ale jinak přeju dobré ráno. A ano, můžeš tu zůstat, byl jsi úžasný," dodal jsem ještě a přitiskl se na jeho rty v hlubokém polibku.
Pak jsem ještě zlíbal jeho hruď i krk, hladil ho po celém těle a užíval si jeho blízkosti, než jsem si sedl a jeho přitáhl do náruče.
„Nebude to jednoduché. Uvědomuješ si to doufám. Hlavně až se to dozví tvá rodina," řekl jsem vážně a hladil Mattea po zádech.
„Každopádně je tu pár pravidel, které bys měl dodržovat. Já chodím po baráku zásadně nahý nebo jen ve spodcích. Ty rozhodně nahý chodit nebudeš, ale můžeš si oblékat mé trika nebo košile. Každý tu má něco na starost. Alejandro vaří. Je v pohodě, takže pokud budeš chtít, můžeš se s ním domluvit. Chavier se stará o zahradu, Fabio je tu přes finance a Braz se stará o úklid v baráku. Falco je náš benjamínek a nejspíš jsem si ho až moc rozmazlil, ale to se srovná. Taky musíš počítat s tím, že jsou zvyklí na to mě obejmout, políbit nebo pohladit. A nenechají toho jen kvůli tobě. Tak se snaž to vydržet, než je to přejde. Počítám, že hlavně ze začátku tě tím budou provokovat. Je ti k dispozici celý dům. Jsou ti k dispozici i ostatní, jen se jim nesnaž moc rozkazovat, hlavně když tu nebudu. Jsi silný, navíc, když máš v sobě mou krev, ale Alejandra a Fabia jsem osobně trénoval, a věř mi, že z nich si nepřátele udělat nechceš. Do mé ložnice bez povolení nikdo vstoupit nesmí, takže pokud budeš chtít mít klid, je to jediné místo v baráku, kde toho docílíš," všechno jsem to na něj rovnou vysypal, protože ať to bylo, jak chtělo, nějaká pravidla tu byla, navíc jsem nezažil situaci, kdyby se upír nastěhoval k vlkodlakovi, a to ještě k takovému, který žije pod jednou střechou i se svou smečkou.
„Já budu muset zajet do starého bytu pro jídlo, co tam zůstalo a maso, co jsem včera koupil, takže tě tu nechám samotného. Anebo můžeš jet se mnou, záleží na tobě," políbil jsem ho do vlasů a znovu ho povalil do peřin, abych si mohl vzít jeho rty.
„Jsi jako droga, Matteo. Nevím, jestli se tě někdy nabažím," zabručel jsem mu do ucha, olízl ho, a na krku zanechal další značku.
Matteo
Vznesl jsem se do vzduchu a znovu dopadl na měkkou matraci.
„Takže jsem prošel vstupním testem, jo?“ usmál jsem se, ale nechal jsem Cala, aby se věnoval mému tělu.
Bylo to příjemné, a jako by mi to i pomáhalo dát se do kupy.
Je to blbost, vím, ale ten pocit si teda fakt nechám.
Jen jsem přivřel oči a nechal ho… Ležel jsem, tiše oddechoval a hladil jsem ho po zádech a nechával svým tělem proplouvat ty příjemné pocity.
Na tohle mazlení si nejspíš brzy zvyknu.
Ale na co si rozhodně nezvyknu, je to, co mi řekl potom.
„Takže budeš chodit po domě nahý a já nemůžu? Tak abych ti připomněl, milý pane Alfo. Nejsem z tvého druhu, abych tě musel poslouchat na slovo. A nejsem z těch, kdo by se ti měli klanět. Jsme si rovni… Pro dobro našeho soužití se nebudeš ke mně chovat jako ke svým podřízeným. Pokud chceš chodit po domě nahý, a budou tady tví chlapi, tak rozhodně to nebudeš dělat, když tu budu já. Nebudu se dívat, jak se tu před nimi ukazuješ. A já si budu chodit oblečený, jak budu chtít. Můžu nosit tvoje trika a košile? Nemám chodit nahý? Dobře, jak chceš, nebudu…“
Políbil jsem ho, a potom jsem ho odstrčil bokem, i když bych se s ním rád ještě válel v posteli. Ale moje hrdost teď utrpěla snad víc než včera. Slezl jsem z postele, a i když jsem musel zatnout zuby, postavil jsem se na nohy a natáhl se po svých věcech. Oblékl jsem si kalhoty bez spodního prádla, protože to dneska na sebe zřejmě ještě nedám, a přes hlavu natáhl triko.
Ještě jsem si k němu přiklekl na postel a nahnul se nad ním. Stáhl jsem mu vlasy, které mu zakrývaly oči, a políbil ho na rty.
„Jestli chceš, abych si zapamatoval všechny tvé pravidla, což chápu, je to tvůj barák, a já jsem tu host, tak mi je sepiš,“ použil jsem mírný tón. „Takhle po ránu jsi toho na mě vyhrkal strašně moc, a já si to nepamatuji.“
Vstal jsem a šel ke dveřím, kde jsem se na Cala ještě otočil.
„Taky jsi jako droga, nejraději bych tě s sebou pořád nosil v kapse, ale tam by ses mi asi nevlezl. Teď chci být sám. Jdu si pro zbytek svých věcí, pokud tu teda ještě můžu zůstat, a budeš trpět mé nálady.“
Nečekal jsem už ale na odpověď a šel rovnou dolů. Potkal jsem tři z jeho poskoků, ale nevšímal jsem si jich. Jen jsem zamručel pozdrav a šel rovnou do svého auta. Bylo mi jedno, že jsem bez bot. Při řízení mi to nevadilo a ve svém domě ještě nějaké věci mám.
Ještě u auta jsem volal makléřce, aby se u mě do hodiny zastavila, že chci dát barák do pronájmu.
Calleo
Líbilo se mi, jak se tváří a chová, když je uražený. Musel jsem se pousmát nad jeho poznámkou k mému chození po domě.
Sledoval jsem ho, jak se obléká a mrmlá přitom, že si musí zajet pro zbytek věci, jestli jsem si to ještě nerozmyslel.
Při jeho polibku jsem přivřel oči a na okamžik mě napadlo, že na tohle bych si určitě zvyknul.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vyhrabal z postele a překonal vzdálenost k jeho autu, u kterého jsem ho zastihl a přimáčkl ho na dveře, když je chtěl otevřít.
„Chci, abys tu zůstal. A s těmi tvými náladami si nějak poradím. Buď tě zabiju, nebo ušoustám," zasmál jsem se a políbil ho na krk.
„O pravidlech si ještě promluvíme. A taky, když už tu budeš, musíš se nějak dát dohromady se zbytkem mé smečky. Nemusíš se s nimi nutně kamarádíčkovat, pokud nechceš, ale chci v baráku klid, takže si dneska dáme společný oběd," ještě jednou ho políbil a pak od něj odstoupil.
„Kdybys něco potřeboval, tak zavolej. Nevím, kdy se vrátím, protože musím ještě něco zařídit ve městě," dodal jsem, a pak se otočil a zmizel zase zpátky v baráku, abych se mohl taky obléct a vyrazit.
Matteo
Prý společný oběd. No to jsem teda zvědavý…
A stejně, když Cal odcházel do domu, ještě jsem na něho zaprskal jako kočka.
Pořád říká, co chce, ne co by si přál. Ale neptá se, co bych rád já…
„Nezapomeň mi vzít moje jídlo! Opovaž se ho vyhodit!“ křikl jsem na něho, ještě, než jsem za sebou zabouchnul dveře auta.
Najednou, jako by mě přešla ta dobrá nálada, kterou jsem zpočátku měl. Noc jsem si užil opravdu skvěle, co povídat. Ale teď… Prostě jsem najednou bez nálady.
Nastartoval jsem, a když jsem odjížděl, zanechal jsem v trávníku rýhy po kolech. Nejspíš mě ten jejich zahradník zabije.
Dojel jsem ke svému domu, a když jsem vystoupil, dlouze jsem se na něho zadíval. Vzpomínky okamžitě zaplnily mou hlavu, a div jsem se z toho nerozbrečel. Stává se, že odsud odcházím na delší dobu, a tím nemyslím týden, nebo měsíc, ale třeba i několik let. Ale vždycky se tu vracím rád…
Je to můj dům a já jsem si ho postavil. A proto taky k němu mám takový vztah…
Nehledě na to, čemu všemu byl tento dům svědkem.
Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Už jsem chtěl jít do ložnice balit, ale najednou se mi nechtělo jít dál. Podíval jsem se dolů, kde byly moje boty. Nazul jsem si šlapky, abych nechodil boso, otočil jsem se a vyrazil zase ven.
Nějak jsem tam najednou nemohl dýchat…
Musím se projít, aspoň na chvíli, než dorazí makléřka.
Jako bych si uvědomil, že tenhle krok, který chci udělat, bude těžký. Nejen že to bylo tak najednou, ale není to na pár let. S někým, jako je Calleo Orsen… Pokud nás někdo nezabije, tak to bude nejspíš na věky. A chci to vůbec?
Vyšel jsem z domu a zamířil jsem víc do centra. Malé náměstí, které jsme tu měli, bylo krásné, a rád jsem se tu procházel. Zamyšleně jsem kličkoval mezi lidmi, přemýšlel nad vším, co bylo a co bude, když jsem se najednou zarazil.
Zůstal jsem stát uprostřed náměstí, zhluboka jsem dýchal, několikrát jsem zavětřil.
„Andreasi?“ vyšlo z mých úst a znovu jsem zavětřil.
Věděl jsem, že je mrtvý, ale co když jsme se všichni spletli? To je jeho vůně, tu si nemůžu s nikým splést!
Točil jsem se dokola a rozhlížel se po procházejících lidech.
„Andreasi!“ zavolal jsem, až se několik lidí otočilo.
Ale ať jsem se díval, jak chtěl, nikde jsem ho neviděl.
Calleo
Když jsem se vrátil do ložnice, ještě jsem se chvilku natáhl, ale Matteova vůně mi nedovolila odpočívat.
S povzdechem jsem vstal, bezmyšlenkovitě na sebe natáhl spodky a odešel do kuchyně, kde jsem našel Alejandra, jak dělá snídani.
Sedl jsem si za stůl, a sebral z talíře dva sendviče.
„Nebude snídat? Viděl jsem ho odcházet," ozval se Al, když mi naléval do hrnku kávu.
„Musel jet něco zařídit, ale bude s námi obědvat," usrkl jsem kávu a viděl, jak Alovi cukla ruka po mém prohlášení.
„Cale, nechci ti do toho kecat, ale... Jsi si jistý?"
„Už jsem řekl, že ho nemíním pustit. Buď se s tím smíříte nebo se nedomluvíme," zamračil jsem se a hodil do sebe poslední kousek sendviče.
„Miluješ ho?" ta tichá otázka mě zaskočila nepřipraveného.
Teď jsem to byl já, komu cukla ruka, až jsem málem vylil kafe.
„Musím ještě zajet do svého druhého baráku pro nějaké věci. Kolem druhé budeme obědvat," zavrčel jsem, nechal nedopité kafe na stole, vstal jsem a odešel.
V ložnici jsem na sebe naházel hadry a za chvilku smykem odjížděl od mého sídla.
Celou cestu jsem přemýšlel o těch dvou slovech, které Alejandro řekl.
Mohl jsem se do Mattea zamilovat? Jistě, sex s ním byl neskutečný, byl úžasný a jako droga, ale až na vzácné chvilky jsme se spolu jen hádali.
Mohli bysme takhle vydržet pár let?
Ne. Jenže...
Matteo byl tak tvrdohlavý a neústupný.
Nebo byla chyba i na mé straně? Už několik set let jsem neměl nikoho, koho bych mohl nazvat svým partnerem.
Zapomněl jsem snad za ty roky, jaké to je někoho milovat, a co to všechno obnáší?
Ani jsem si neuvědomil, že jsem už dojel před barák a teď sedím jen v autě a zírám z okna.
S povzdechem jsem zajel do garáže a vystoupil, abych mohl pobrat všechny věci, co jsme tu nechali, a odvést je k sobě do sídla.
Matteo
Srdce mi na chvíli přestalo bít, když jsem se divoce otáčel kolem své osy a hledal toho, komu patřila ta známá vůně.
Vždyť jsem ho viděl! Byl mrtvý! Tak jak?
Nebyl to nikdo z jeho rodiny, nikdo nevoní tak, jako voněl on…
Když jsem byl v koncích a jen stál a díval se nepřítomně před sebe, probral mě chlap, který do mě drcnul a utrousil omluvné: „Sorry.“
Ještě jednou jsem se rozhlédl, ale když jsem zavětřil, zmizel i Andreasův pach…
Byl jsem z toho úplně mimo. Šel jsem zpátky do svého domu, jako by mě někdo odstřelil. Ani nevím jak, a byl jsem uprostřed svého obýváku a jen jsem hleděl před sebe…
Snad až po dalších deseti minutách jsem hrábnul do kapsy a vytáhnul telefon.
Počkal jsem, dokud se neozval Calleův hlas.
„Mů… můžeš přijet? Prosím? Jsem u sebe…“
Byl jsem z toho úplně mimo. Dosedl jsem ztěžka na sedačku a zhroutil se do sebe. Měl jsem v tu chvíli pocit zrady.
Jako by mě zradil Andreas, umřel a přitom byl tady…
Jako bych ho zradil já… Nemiloval jsem ho, měl jsem ho však rád, a navíc… Během chvíle jsem se dokázal zamilovat do někoho jiného.
Calleo
Zrovna jsem házel poslední věci do auta, které si sem Matteo přivezl ze svého domu, když mi začal zvonit mobil.
S překvapením jsem chvíli zíral na displej, protože i když jsem mu to nabídl, nečekal jsem, že mi zavolá.
Možná mi chce říct, že si to rozmyslel a už se nevrátí?
Ta myšlenka mi sevřela srdce, aniž bych tomu dokázal zabránit.
„Jo?" zabručel jsem do telefonu, a v momentě, kdy se Matteo ozval se mi znovu sevřelo srdce.
Jeho hlas...
Hodil jsem mobil do kapsy, popadl tašku a za chvilku už vyjížděl od baráku a řítil se přeplněnými ulicemi.
Klel jsem jako dlaždič, když mi přišlo, že cesta trvá až moc dlouho, a když jsem konečně zastavil u jeho baráku, ani jsem nezamkl auto.
„Matteo!" zařval jsem sotva jsem skoro vyrval hlavní dveře, jak jsem se hnal dopředu.
Jeho vůni jsem cítil z obýváku, a tam jsem ho taky našel sedět na sedačce.
„Kurva, Matteo! Měl jsem o tebe strach, do hajzlu! Tohle už mi nedělej!" zařval jsem na něj, když jsem neviděl žádného nepřítele, co by ho držel pod krkem, ani žádné zranění na jeho těle.
Ale když jsem se po pár vteřinách uklidnil a viděl jeho tvář, cítil jeho bezmoc...
Dvěma kroky jsem byl u něj a sevřel ho v náruči.
Dosedl jsem na zem a stáhl si ho na hruď.
„Omlouvám se, promiň. Nechtěl jsem křičet. Měl jsem o tebe strach," mumlal jsem mu do vlasů, hladil ho po zádech a líbal na tvář a čelo.
„Co se stalo? Povíš mi to? Už jsem tu s tebou, tak se nemusíš bát," zašeptal jsem až nezvykle něžně, ale i tohle jsem uměl.
Jen jsem na to za ty dlouhé roky zapomněl.
Matteo
Netušil jsem, že by mě něco takového mohlo tak dorazit.
Vždyť jsem ho nemiloval, tak proč?
Vím to…
Výčitky svědomí. Byl to hodný člověk, a i když se mi částečně na tenhle pocit podařilo díky Calovi zapomenout, tak ten dnešek mi to připomněl s plnou palbou.
Leknul jsem se, když na mě Cal zařval, až mi hrkly slzy do očí.
Když si mě přitáhnul k sobě, objal jsem ho kolem pasu a přitiskl se na něj.
„An…d… Andreas…“ vzlykl jsem, a snažil se otřít slzy o jeho triko. „Cítil jsem ho… Byl to on… Jako by… stál hned… vedle… mne… Ale nevi…děl jsem… ho… nikde… a pak zase… zmizel…“
Už po tu dobu, než Cal přišel, mi to začalo docházet. Tušil jsem, co to mohlo být, ale přesto mě to doslova srazilo na prdel.
„Musel… to být… ON… ten co… ho zabil… Chci jít domů… k tobě…“
Chtěl jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli se ozvalo zaklepání na domovní dveře.
„Musím jít… tam… to je makléřka…“
Calleo
Tiskl jsem Mattea k sobě, poslouchal jeho vzlyky a cítil, jak se jeho slzy vpijí do mého trika.
„Najdeme ho. Najdeme toho zkurvysyna a vyrveme mu všechny kosti z těla. Slibuju, Matteo. Udělám proto všechno," řekl jsem tiše, hladil ho po zádech a pak mu palcem setřel slzy s tváří.
„Zůstaň tady. Vyřídím to. Teď nic dělat nebudeš, ano? Pak pojedeme domů. Když budeš chtít, dáme si oběd. Ale budu teď s tebou. Chci být s tebou, Matteo. Chci ti být oporou. Nechci tě vidět takhle," políbil jsem ho na čelo, lehce se otřel o jeho rty, pak se i s ním zvedl, jeho uložil na sedačku, a vydal se ke dveřím, abych vyřídil vše potřebné.
Nebyl problém se domluvit. Jen jsem donesl Matteovi papíry na podepsání a za čtvrt hodinky bylo vše vyřízeno.
„Jestli tu máš ještě nějaké věci, přijedeme je sbalit k večeru. Teď tě odvezu domů, ano? A jak ti bude líp, vrhneme se do práce. Mám pár nových informací, a mí kluci nám taky pomůžou," řekl jsem, když jsme zase osaměli, a já Mattea znovu stáhl do své náruče.
„Půjdeš po svých, nebo chceš odnést?"
Matteo
Podíval jsem se do Calových očí. Byly jako ocel, možná i to vyzařovalo jeho sílu. Byl taky tak pevný, silný, a já za to byl v tuhle chvíli rád.
Přikývl jsem, a když mě usadil na sedačce, začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil.
Nemůžu tolik ukazovat svoji slabost. Vysmrkal jsem se a otřel si oči.
Jedním uchem jsem poslouchal, jak Cal za mě vyřizuje pronájem mého domu. Měl jsem dva dny na vystěhování mých věcí, které potřebuji, zbytek, včetně nábytku tu vždycky nechávám.
Podepsal jsem papíry. Nájem nebyl vysoký, ale nechtěl jsem, aby tento dům zůstával bez péče delší dobu. Tak jsem věděl, že brzy si ho někdo pronajme vzhledem k nízkému nájmu, co jsem nastavil.
Začal jsem přemýšlet o těchto věcech, a tím jsem se i uklidňoval.
„Jo, půjdeme,“ políbil jsem Cala, a vstal jsem. „Zvládnu to sám. Už jsem v pohodě… asi…“
Došel jsem do kuchyně a otevřel lednici a komoru.
„Musím aspoň probrat jídlo, co už není poživatelné a vyhodit. Aspoň to, zbytek můžeme pobrat potom, než se tu někdo nastěhuje.“
Začal jsem probírat lednici i komoru, a co bylo na pováženou, to hned letělo do koše a koš ven.
„Tak můžeme jít?“ otočil jsem se na Cala, když jsem těch pár věci povyhazoval.
Vím, že jsem to nemusel dělat hned, ale musel jsem se nějak zaměstnat.
Ale i přesto jsem k němu přistoupil, a ještě jednou ho objal a políbil.
„Budu rád, když toho zmetka chytíme co nejdříve. Všechny bych je vyhladil, jak si vůbec můžou dovolit někoho zabít jen proto, aby si mohli ukrást něčí podobu… Zabiju ho…“
Calleo
Nechal jsem Mattea, aby se zabavil vyhazováním věcí z lednice a špajzu, a jen ho pozoroval.
Právě mi ukázal svou slabou stránku, a já si uvědomil, že ho chci chránit. Za každou cenu. Bodl mě osten žárlivosti, když jsem si uvědomil, kvůli komu to bylo, ale nakonec jsem sám sebe v duchu okřikl.
„Zabijeme ho spolu. Nechci, aby ses do něčeho namočil díky té své horkokrevné hlavičce," zamračil jsem se a objal ho, když ke mně přišel, a políbil ho.
„A vím, že to zvládneš. Jsi silný. Ale... Neboj se mi říct o pomoc. Aspoň to mi slib," zadíval jsem se mu do očí, a pak se znovu přitiskl na jeho rty, jako bych mu tím chtěl předat všechno, co jsem momentálně citil.
„Pojedeme domů. A až ti bude líp, vrátíme se sem pro tvé věci," pustil jsem ho, vzal jídlo, které bylo ještě poživatelné, v autě ho hodil k tomu zbytku, a pak už jsme mířili směr mé sídlo.
„Chceš jít do ložnice, a najíme se tam spolu, nebo si dáme společný oběd? Kluci nejsou špatní. Dej jim šanci. Jen jsou horkokrevní. Chrání mě, a hlavně nejsou na tohle zvyklí. Neměl jsem...partnera, už víc jak čtyři sta let, a... No, je nezvyk mít v baráku i někoho jiného," ušklíbl jsem se, když jsme přijeli před sídlo, a já se ještě otočil na Mattea.
Matteo
Cítil jsem Calleův pohled po celou dobu, co jsem vyklízel lednici a komoru. Cítil jsem, že to, co říká, myslí vážně.
Je starostlivý. Divoký, nezkrotný, výbušný, ale milý a starostlivý, když přijde na věc.
Něco takového jsem už dlouho hledal. Mít v něm oporu, jistotu, a přitom se s ním dokázat porvat, pohádat, skočit si do úsměvu a vzápětí se umilovat do bezvědomí.
Takový je on...
A takového chci.
Promiň, Andreasi. I když je mi strašně moc líto, co se ti stalo, i když mám stále výčitky kvůli tvé smrti, přesto jsem si našel někoho, kdo mi dá to, co ty, a něco navíc k tomu...
„No, když to říkáš, tak pokud mě někdo zbije, přijdu k tobě žalovat,“ usmál jsem se nakonec, a tím byla zodpovězena jeho žádost, abych si k němu přišel pro pomoc.
„A naobědváme se dole. Nechci, aby mě ti tví vlci sežrali jen proto, že si tě přivlastňuji. A taky bychom měli něco dělat, a ne, jen se válet v posteli. Pokud bychom tam šli, zas bychom se z postele nehli minimálně do zítra. A já musím zítra fungovat, jdu do práce. Jestli chceš, můžeš mě tam doprovodit, abys věděl, kde budu pracovat.“
Než jsem otevřel dveře od auta, ještě jsem se ke Calovi naklonil a políbil jsem ho.
Jako bych mu tím chtěl poděkovat za jeho starost o mě...
Když jsem pak vystoupil, byl venku zrovna jeden z těch vlkodlaků a zamračeně si prohlížel ty díry v trávníku, které jsem tam nechal po svém autě.
„Hele,“ zavolal jsem na něho. „Pojď nám pomoct s jídlem. Já ti potom po obědě pomůžu s tím trávníkem!“
Udiveně se na mě otočil, a pak mrknul na Cala co on na to.
Jen jsem si povzdechl a obešel jsem auto ke kufru, abych mohl začít vytahovat věci. Byl jsem rád, že mezi tím vším byl můj chladící box s krví.
Ještě pořád jsem byl nervózní, ruce se mi mírně třásly, a stále jsem cítil mírné napětí a takový ten divný svíravý pocit kolem žaludku.
Ale věřil jsem, že obědem, teda pokud bude dobrý, se to spraví.
Calleo
Polibek od Mattea mě potěšil.
A když jsme vystoupili z auta a on zavolal na Chaviera, musel jsem se ušklíbnout.
„Chavi, nečum, jako bys spadl z višně, a pojď pomoct. Ten trávník doroste," zahulákal jsem na něj, když čuměl jak z jara.
"A do práce tě zítra doprovodím. A odpoledne můžeme zajet pro věci, pokud se na to budeš cítit," obrátil jsem se na Mattea, líbnul ho do vlasů a popadl největší boxy z jídlem.
„Za hodinu bude oběd, tak ať jste všichni u stolu! A žádné výmluvy nechci slyšet," zahulákal jsem z kuchyně, kam jsme přinesli věci, aby si to Alejandro přebral a uložil.
Odešel jsem do ložnice, Mattea vzal s sebou, a ještě jsem ho párkrát líbnul, než jsem se oblékl do pohodlného trika a kraťasů.
Za hodinu už jsem s Matteem scházel zpátky do kuchyně, kde už u stolu seděl zbytek mé smečky, a když mě viděli, zůstali nechápavě zírat.
„Co čumíte. Prostě jsem se rozhodl obléct," houkl jsem na ně, sedl si do čela stolu a Mattea posadil po své pravici, což se moc nelíbilo Falcovi.
„Kdybyste to náhodou ještě nepochopili, tak Matteo tu bude s námi teď bydlet. Nechci nic slyšet, budete si muset zvyknout. I když má své nálady, tak je v pohodě. A pokud se mi tu někdy servete, prohodím vás všechny oknem. Je to jasné?" řekl jsem důrazně a počkal, až Al naskládá jídlo doprostřed stolu, aby si každý mohl vzít, co chce.
Musím říct, že se dnes překonal.
Jehněčí a vepřové na rozmarýnu a víně, pečené brambory, krémová polévka se sýrovými noky, a borůvkový cheesecake.
Moje nejoblíbenější jídla.
Podezíral jsem ho, že chtěl předvést své umění před Matteem, a jen jsem se ušklíbl.
Matteo
Musel jsem se usmát nad tím, jak jsem dokázal šokovat Chaviera, aniž bych musel použít cokoliv z mého horšího já.
No, určitě po tom, co jsem ho na druhém baráku prohodil oknem, a moc nechybělo, a kdyby nepřišel Cal, nejspíš bych po Falcovi zakousl i jeho krk.
Jídlo jsme odnesli do kuchyně, kde se o to postaral další vlkodlak. Nejspíš jim budu muset aspoň pro začátek dát jmenovky, abych si zapamatoval, jak se který jmenuje.
Když jsme se pak vrátili převlečení zpátky, všichni do jednoho šokovaně hleděli na Cala, že je oblečený.
Ale já byl za to moc rád. Vážně bych nesnesl, kdyby se tu producíroval nahý, a já se musel dívat, jak na něho všichni zírají, byť jsou na to zvyklí.
Ale má štěstí, že se oblékl, protože já na to mám už dávno vymyšlený protiútok...
Ale zatím ho nemusím použít, tak pro klid duše, jsem se také oblékl do pohodlnějších věcí.
Jídla na stole bylo tolik, že toho bylo kopcem, a stejně jsem měl pocit, že jim to snad ani nebude stačit. Když se začali natahovat, počkal jsem, až dají pracky pryč, a pak jsem si nabral i já. Proti nim ta moje porce byla opravdu mini dětská.
No, co. Můj hlavní chod sedí vedle mne.
Pootočil jsem ke Calovi hlavu a zadíval se na jeho krk. Vzpomněl jsem si, co bylo v noci a bezděčně jsem si olízl rty.
Rozhodně mi však neuniklo Falcovo zavrčení, když viděl, jak jsem to udělal. Podíval jsem se na něho a mile se usmál.
„Máš hlad? Klidně ti dám ze svého,“ přisunul jsem k němu talíř.
Moje napětí začínalo pomalu odeznívat. Měl jsem stále myšlenky u toho, co se stalo na náměstí, ale už to nebylo tak intenzivní. Tak silné. A moje přemýšlení o tom všem se začalo měnit na uvažování, co, nebo kdo, nebo který z těch, co na náměstí kolem mne prošli, to mohl být.
Je to těžké, když nevím, jakou podobu na sebe vezme příště. Leda...
„Cale,“ opřel jsem se jednou rukou o stůl a celý se na něho otočil. „Potřeboval bych... No... Vím, že je to blbý, když ho nemám rád, ale mohl bys od toho policajta získat fotky předchozích obětí?“
Calleo
Byl z toho nakonec celkem pohodový oběd.
Falco sice občas zavrčel a házel po Matteovi nevraživé pohledy, ale já se rozhodl to aspoň prozatím ignorovat.
Vše se však změnilo ve chvíli, kdy Matteo vyslovil svou žádost.
Povytáhl jsem obočí a zadíval se do jeho očí, jestli to myslí vážně, když ho v nemocnici málem zabil, ale vypadalo to, že jo.
„No, pokud máš nějakou stopu, určitě ti bránit nebudu," řekl jsem nakonec a vytáhl z kapsy kraťasů mobil a hned Chaela vytočil, abych to měl z krku.
„Cale, mrzí mě to v té nemocnici. Já... Doufal jsem, že se stavíš," vybalil to na mě hned, sotva jsem ho pozdravil.
„Jo, já teď toho měl moc," odpověděl jsem nevzrušeně. „Potřeboval bych od tebe fotky předchozích obětí. Možná máme nějakou stopu. Co nejdřív, kdybys mi to zařídil. Stavím se pro to v kanceláři."
„Je s tebou?" řekl úsečně místo odpovědi. „To proto na mě teď nemáš čas? Vím, že jsme si nic neslíbili, ale... Nečekal bych, že tě dostane nějaký upír."
Po jeho slovech jsem se zamračil a stiskl prsty kořen nosu.
Mám já, kurva, tohle za potřebí?!
„Fajn. Tak jinak," zavrčel jsem do telefonu a položil ho.
„Vy se ani nehněte z místa. Hned jsem tady," houknul jsem na všechny u stolu, zvedl se a vyšel z kuchyně.
I když to nerad dělám, teď jsem spěchal, takže jsem prostě použil střechy domů, abych se mohutnými skoky dostal k Chaelovi, drapl ho do náruče, a stejně rychle se i s ním vrátil zpátky do sídla.
Jen na mě vyjeveně čuměl a nestačil říct ani pumpička.
Zabralo mi to všeho všudy asi pět minut, a když jsem se objevil znovu v kuchyni, musel jsem se ušklíbnout nad jejich výrazy, které v tu chvíli měli.
Doslova jsem zatlačil Chaela do volné židle, sedl si na své místo, založil ruce na hrudi a opřel se.
„Tak. A teď si to tu mezi sebou hezky všechno vyříkáte. Protože tohle mě už, kurva, nebaví. Pokud vám to nedošlo, je mi přes sedm set let a nemíním řešit nějaké vaše zkurvené žabomyší války. Práce mám nad hlavu a potřebuju vaši podporu, ne, abych se ještě strachoval o to, kdy si vyrvete navzájem chlupy. Vím, že to není jednoduché, ale všichni jste každý svým způsobem součástí mého života, a jen proto, že vám teď neojíždím prdele, protože tady Matteo vás všechny víc než dobře zastane, tak to neznamená, že se na vás vyseru. A neserte mě, kurva. Chci mít aspoň jeden zkurvený den klid. To chci tak moc?!" poslední slova jsem procedil skrz zuby a na každého se podíval.
„Ale..." ozval se Falco, ale já ho domluvit nenechal.
Má dlaň dopadla na desku s takovou silou, až poskočily talíře a mohutný dubový stůl zaskřípal.
„Kurva, Falco! Ty máš teď nejmíň co otevírat hubu! To ti to před tím nestačilo?! Nemůžete se prostě přes to přenést?! Není vám do hajzlu pět let, abyste na sebe žárlili jak malí fakani!" zařval jsem.
„Takže? Co bude? Mám vás povyhazovat z okna, nebo se nějak rozumně domluvíte?" pokračoval jsem už o něco klidněji, ale z tónu mého hlasu bylo jasné, že svou výhrůžku myslím vážně.