Matteo
Zbytek dne byl docela zvláštní na to, jak jsme k sobě přistupovali od samého začátku.
Byl až neuvěřitelný klid, a já ani neměl snahu to nějak narušovat.
Nechal jsem Cala, ať mě očistí, umyje a jeho péči jsem si náležitě užíval.
Večeře byla opravdu výborná, ocenil jsem, že donesl i to šampaňské. A pak v posteli...
Ani nevím, co to bylo za film. Měl jsem to spíš jako kulisu. Pamatuji si doby, kdy takové vymoženosti nebyly, a když jsem neměl co dělat, strašně jsem se nudil. Teď se člověk může aspoň zabavit, když je sám a má plno volného času, že neví, co s ním.
Později večer, když jsme už jen tak leželi a snažili se o něco, jako spánek, si mě Cal přitáhl blíž k sobě a já si užíval to jemné hlazení...
Možná kdybych byl člověk, tak tohle by mě uspalo. Ale takhle ne. Stačil mi ten odpočinek, to válení se a nic nedělání, a byl jsem zase čerstvý.
Na jeho oznámení, že druhý den půjde pryč a já s ním ne, jsem jen zamručel.
Vůbec mi to nevadilo, nechtělo se mi pořád někam lozit. Hlavně když řekl, že by to nebylo OK. To mi stačilo.
Zdřímnul jsem si jen na moment. Možná tak pět minut, a hned jak se Cal pohnul a vstal z postele, byl jsem vzhůru. Pozoroval jsem ho, jak se chystá a na moment zapřemýšlel, jestli s ním přeci jen nejít.
Ale nakonec jsem to zavrhnul. Třeba jde za nějakou svou prdelkou. Možná za tím policajtem...
Zamračil jsem se, když jsem si to uvědomil.
A tak jsem raději dělal, že spím.
Když jsem slyšel nastartování jeho auta, a pak jak odjíždělo, konečně jsem se zvedl z postele.
Protáhl jsem se a hned otevřel i okna, aby se pokoj pořádně provětral.
Zašel jsem si na toaletu, a osprchovat se.
Když jsem se vracel zpátky do ložnice, hned jsem zamířil k jeho skříni. Říkal, že si můžu vzít jeho triko...
Ale nakonec jsem vytáhl košili. Zahnul jsem si rukávy a zapnul si jen dva knoflíky u pupíku.
„Jo, to jde,“ usmíval jsem se na sebe do zrcadla a představoval si, jak se Cal bude tvářit, až mě v tom uvidí.
Vzal jsem do ruky ručník, abych si ještě protřel vlasy. Začínal jsem mít hlad, tak jsem rovnou zamířil dolů do kuchyně. Ale nebyl jsem ještě ani u dveří, když jsem se prudce otočil k oknu...
Paprsky slunce zastínily dvě postavy. Jeden drobnější, mladé a pružné tělo, druhý větší, ale Calových proporcí a kvalit rozhodně nedosahoval.
„To je mi ale návštěva,“ zamračil jsem se a díval se na ně přimhouřenýma očima. „Cal tu není, tak zase můžete odkráčet.“
Ukázal jsem jim, aby vypadli oknem, stejně jako jím přišli, a už jsme si jich víc nevšímal. Otočil jsem se, že odejdu, ale v tu chvíli mě tělo jednoho z nich srazilo k zemi.
Proletěl jsem dveřmi, dopadl jsem na zem a tváří jsem ohobloval skoro celou podlahu.
„Kurva! Ses posral, ne?!“ zařval jsem a otočil hlavu.
Nade mnou klečel ten větší a jen jsem stihl zahlédnout jeho tlapu, která se ke mně přiblížila tak rychle, že jsem nestihl ani pípnout.
„To je on?“ slyšel jsem jeho hlas, když mi přitlačil hlavu k zemi.
Calleo
Konečně jsem ráno vstal v klidu, tak jak to mám rád. A ještě s krásným tělem po boku.
Matteo dělal, že spí, ale já moc dobře cítil jeho pohledy. Na to, jsem už s ním nějakou tu chvíli byl, abych takové věci poznal. Ale nechal jsem ho. Jen jsem se s ním rozloučil polibkem do vlasů, a pak konečně vypadl, abych to měl, co nedříve za sebou. Navíc jsem se ještě chtěl stavit doma a podívat se na Falca. I když jsem ho málem zabil, přece jen byl součástí rodiny, a tak trochu jsem měl o něj samozřejmě starost.
Má první cesta, ale vedla do jednoho drogového doupěte, kde měli tu nejlepší laborku snad v celých státech. Sice mě tam neviděli moc rádi, protože jsem jim tu jejich parádu nedávno skoro srovnal se zemí, když to svinstvo, co vařili, začali prodávat ve velkém lidem, ale nakonec jsme se dohodli, že to budou aspoň vyvážet ven, když si potřebují nutně namastit kapsy.
Ostatně, neřekl jsem, že jsem lidumil. Jen, že mám rád své město. V tom byl rozdíl. Co se dělo jinde, mi bylo fuk.
Nakonec mě přece jen pustili za svým šéfem, kterému jsem řekl, že chci zjistit víc o svinstvu, co jsem našel, a podal mu sáček s kapesníkem. Slíbil, že udělá všechno, co bude moct, protože ani jemu se nelíbilo, že tu běhá nějaký hajzl.
S lepším pocitem jsem vyšel ven a za chvilku zastavoval před svým barákem. Fabio a Braz byli v obýváku, a s potěšením jsem zjistil, že se vrátili i Chavier s Alejandrem, který zrovna dělal oběd. Byl nejstarší z celé smečky a taky nejrozumnější.
Přitiskl jsem se mu na široké záda a objal ho kolem pasu.
„Jsem rád, že jste zpátky," zašeptal jsem mu do ucha.
Oba pro mě vyřizovali jistou záležitost mimo město, a já byl vždycky nervózní, když se dlouho nehlásili, nebo byli pryč déle než stanovenou dobu.
Alejandro se otočil a v mžiku jsem měl jeho jazyk v puse. Pak se ale odtáhl a začichal.
„Takže je to pravda. Spíš s ním..." promluvil a trochu se zamračil.
„Vidím, že novinky se šíří rychle," zabručel jsem.
Alejandro si povzdechl a otočil se zpátky k vaření.
„Víš, že já ti do toho kecat nebudu. Ani ti nebudu říkat, aby sis to rozmyslel, ale... Asi by ses měl k němu vrátit. Falco a Chavier před půl hodinou odešli, a já se obávám, že udělají nějakou pitomost. Oba tě moc milují. Tak, jako my všichni tady, ale oni to berou jako zradu. Nesmíš se na ně kvůli tomu zlobit..." Alejandro se ke mně znovu otočil a zoufale se na mě zadíval, když viděl můj nasraný výraz a citil jak se mi napjalo tělo.
„Přísahám, že jestli mu ublíží, rodina nerodina, zabiju je. Matteo je můj. Jen můj… A buď se s tím smíříte, nebo vypadnete," zavrčel jsem vztekle, a ani si neuvědomoval význam svých slov, jak se mi zatmělo před očima.
V mžiku jsem byl u dveří a nevšiml si tak ztrápeného Alejandrova pohledu.
Matteo
„Jo, Chavi, je to on,“ odpověděl zhnuseně Fabio.
No, nemyslel jsem si, že se tak brzy naseru. Když na mě ten Chavi skočil, slyšel i cítil jsem, jak ruply knoflíčky u košile. A to mě nasralo víc než to, že na mě sedí nějaký prašivý pes.
„Radím ti, abys okamžitě slezl dolů,“ zavrčel jsem výhružně.
Sevřel jsem ruce v pěst, abych se zkusil uklidnit, a hned nevyletěl, ale bylo to marné, když jsem slyšel ten úlisný Falcův hlas.
„Leze Calovi do postele. Přivlastňuje si ho pro sebe. To on může za to, jak jsem dopadl. Je to jeho vina!“ zaječel skoro hystericky a já toho měl v tu chvíli dost.
Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Cítil jsem, jak mi Chaviho tlapa ještě víc přimáčkla hlavu do podlahy, a on mě začal očuchávat, aby se přesvědčil, že je pravda to, co říkal Falco.
„Nejspíš vás má plné zuby, nebo mu nestačíte, co? Jinak by nešel za mnou a nevzal by si mě sem. Takové malé žárlivky co?“ uchechtl jsem se.
„Jen si pořádně čuchni, čokle,“ dodal jsem ještě, když jsem ucítil jeho nos u svého zadku.
„Zabiju tě!“ zařval Falco, jen co jsem domluvil.
„Proč to máš na sobě? Nemáš prachy, že musíš nosit jeho hadry?“ narovnal se Chavier.
Popadl mě za límec u košile a silně s ní trhnul, až mi svými drápy zajel do kůže na zádech. Cítil jsem, jak kůží projely a pár kapek steklo po zádech.
Přesto jsem se nehnul, neotevřel jsem oči, a jen jsem se soustředil na sebe.
Ručník začal praskat, když jsem vytasil drápy a ty projely látkou. Začal jsem nabírat na svalové hmotě, a zuby se mi protáhly, že se mi do pusy nevešly. Cítil jsem, jak se mi křiví obličej, když jsem se ještě víc zamračil a mé rysy úplně ztvrdly.
Už jsem nevypadl tak hezky. Byl jsem úplně nasraný, a podle toho nasadil i své upírské já.
„Nějaký podřadný čokl mi tu nebude vyhrožovat!“ zařval jsem.
Napjal jsem se a vyskočil. I přesto, že na mě Chavier seděl, v tu chvíli odletěl kus dál i s košilí, kterou ze mě serval.
Okamžitě jsem stál na nohách a skočil po něm, protože jsem ho bral jako větší hrozbu. Viděl jsem, jak se začíná měnit do své vlkodlačí podoby, ale nestihl to. Popadl jsem ho za krk a silně sevřel. V tuhle chvíli, kdy se mi prodloužily prsty i drápy, jsem bez problémů celý jeho krk sevřel jednou rukou. Rozmáchl jsem se a jako by nic nevážil, prohodil jsem ho oknem ven, jen to zařinčelo. Tupý zvuk, když dopadl na zem, jsem slyšel až nahoru.
Otočil jsem se na Falca.
„Tak ty si nedáš říct? Nebo sis přišel jen pro svý hadry? Vyhodil jsem je, protože smrděly jako ty, jako prašivý čokl!“ vrčel jsem na něho vztekle a blížil se k němu.
I když i on se snažil přeměnit, a moc němu nechybělo k dokonalé proměně, byl jsem u něj, než se stačil nadechnout. I jeho jsem popadl za krk a třískl s ním o zem.
Přiklekl jsem ho a sklonil se nad ním.
„Tebe si vychutnám do poslední kapky, hajzle!“ zasyčel jsem a zahryznul se mu do krku.
Calleo
Kdyby byla noc, tak to vyřeším skákáním po střechách.
Takhle jsem se musel spolehnout na auto a celou dobu jsem nadával, protože mi přišlo jako věčnost, než jsem konečně zaparkoval u baráku.
Během jízdy jsem se pokoušel Matteovi dovolat, ale bezvýsledně.
Ani nevím, o koho jsem měl větší strach a na koho větší zlost, a koho jsem chtěl zabít jako prvního.
Vyskočil jsem z auta a v ten moment uslyšel řinčení skla, dopad těla na trávník, a pak Matteův řev.
Přešel jsem o něco klidněji do zahrady, protože jsem si o Mattea už očividně nemusel dělat starosti, a našel na zemi ležet Chaviera, jak se snaží posbírat a proměnit do své vlkodlačí podoby.
Nestihl to.
Má ruka zezadu sevřela jeho krk a já cítil jak ztuhl.
„Tohle jste posrali, hošani," zavrčel jsem mu do ucha.
Pak s ním smýkl a nehledě na jeho stav vyskočil i s ním v ruce do okna ve druhém patře.
Hodil jsem ho dovnitř k Matteovi, který se skláněl nad Falcem s úmyslem mu nejspíš vysát krev, a se založenýma rukama jsem se posadil na parapet.
„Nechci ti do toho kecat, ale pokud se napiješ jeho krve zkazíš si akorát chuť," řekl jsem naprosto nevzrušeně.
Za normálních okolností bych nejspíš zbořil barák, ale líbila se mi Matteova kuráž, a líbil se mi i jeho divoký vzhled.
Matteo
Už jsem do něj málem zabořil zuby, když se okno znovu zastínilo, a podlaha až zaduněla, jak dovnitř skočil Cal a mrsknul ke mně s Chavierem.
Otočil jsem na ně jen hlavu a vztekle zasyčel, že mě ruší u jídla.
Možná si zkazím chuť, ale ten zmetek si se mnou zahrávat nebude. Musí vědět, kde je jeho místo.
„Nejspíš nevíš, s kým máš tu čest, když sis tohle ke mně dovolil,“ znovu jsem se k němu sklonil.
„Jsem Vostra Gracia Matteo Zapatero Di Conti,“ doslova jsem procedil svůj celý titul mezi zuby.
„S někým, jako jsi ty, vytřu podlahu a ani nestihneš poděkovat. Ještě jednou něco zkusíš, a nedostaneš se z mých drápů živý. Tohle je jen varování...“
Po posledních slovech jsem se do něho zahryznul. Vzepjal se proti mně, snažil se vyprostit, ale každým douškem jeho krve jsem mu ubíral sílu. Ještě víc jsem se do něho zapřel, až jsem slyšel praskání kostí, a teprve když jeho odpor naprosto ochabl, pustil jsem ho.
Zvedl jsem ho za krk a hodil ho Calleovi k nohám.
„Dělej si s ním, co chceš, ale ať mi už neleze na oči,“ zavrčel jsem na něj a pak jsem se otočil na Chaviéra, který se na mě vyděšeně díval, protože mu došlo, s kým má tu čest.
„Omlouvám se, pane!“ skrčil se a stáhl hlavu mezi ramena.
„Omlouvám se, Cale, už se to nikdy nestane,“ napřáhl proti mně ruce ve strachu, co s ním udělám.
Správně tušil, že i přes svou výšku a sílu, by si se mnou neporadil.
Zastavil jsem se nad ním a pohrdavě se na něj podíval. Ale když jsem viděl, že má strach, ať už ze mě nebo z Cala, kdo ví, nechal jsem ho být.
„Aspoň někomu to došlo. Koupíš tvému šéfovi novou košili,“ sehnul jsem se, chytl ho za vlasy, a i když sebou cuknul, a ještě víc se přikrčil, olízl jsem jeho krk. „Myslím, že bys chutnal lépe než to štěně, které mělo tak hloupý nápad, a přišel si sem vyřizovat účty s kamarádem.“
Pustil jsem ho, a už o něco klidnější, i přesto, že ve mně pořád vřela krev, jsem nakráčel ke skříni a vytáhl si novou košili. Musel jsem se srovnat a vrátit do své lidské podoby, nebo bych tu košili rozerval v drápech, a to já nechtěl. Oblékl jsem si ji a stejně jako předtím, zapnul jen dva knoflíky u pupíku.
„Tak jaký byl výlet?“ podíval jsem se na Cala.
Calleo
Tak tomuhle se říkalo představení.
Trochu mě nakrklo, že z něj tu krev nakonec pil, ale spíš jen z ješitnosti, protože to byl akt při našich sexuálních hrátkách.
Ale nechal jsem to bez komentáře.
Ale když mi pak Falcovo tělo přistálo u nohou, a Chavier se začal omlouvat a skoro plazit po zemi, najednou mě to všechno přestalo bavit.
Ty jejich žárlivé scény, to jak pořád musím bojovat s Matteem, obavy z toho, kdy se zase ukáže další mrtvola.
Byl jsem sice vlkodlak, byl jsem Alfa, ale i já měl nárok na slabou chvilku a ta přišla právě teď.
Najednou jsem si přišel hrozně starý a unavený.
Přejel jsem si prsty po čele a povzdechl si, když se ke mě Matteo otočil jako by se nic nestalo, v mé košili, zapnuté jen na dva knoflíčky u pupíku, a strašně mu to seklo.
Přešel jsem až k němu, prsty ho pohladil po odhalené hrudi a políbil ho do vlasů.
„Těším se na oběd," řekl jsem místo odpovědi, a aniž bych se dal staral o ty dva, nebo řekl cokoliv jiného, sebral jsem se a prostě odešel.
V obýváku jsem se pak natáhl na sedačku a zavřel oči.
Matteo
Přivřel jsem jedno oko, když jsem viděl, co dělá Cal. A když mi přejel po hrudi, tiše jsem vydechl.
Cítil jsem z něj napětí, i přesto, že jsem stále byl v ráži. A nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Čekal bych, že začne zuřit. Že se někdo proletí oknem jako před chvílí Chavier. A bylo by jedno, jestli by to byli oni, nebo já. Prostě jsem čekal nasraného Cala, a on místo toho odešel s tím, že se těší na oběd.
„Vidíte, co jste udělali?! Zapomněl jsem mu uvařit oběd a roztrhali jste mu košili!“ vyjel jsem po nich a teatrálně rozhodil rukama.
Promnul jsem si kořen nosu, abych se hodil do klidu, a začal po ložnici, za neustálého dohledu Chavierových očí, přecházet sem a tam.
„No, hele, jestli si chceš vašeho krále udobřit, tak tu ukliď a zajisti někoho, kdo zasklí to okno,“ ukázal jsem za něho, a pak jsem k nim oběma došel.
Sehnul jsem se k Falcovi, který se nevzmohl ani na to, aby zvedl v obraně ruce. Popadl jsem ho a přehodil si ho přes rameno. Jen zaskučel bolestí, jak měl nejspíš naražené nebo zlomená žebra, ale zůstal bezvládně viset, jen tiše kňoural.
„Co s ním chceš dělat?!“ vzpamatoval se Chavier a pomalu se zvedal ze země.
„Hele, jsem sice upír, ale jsem i doktor. Prohlížet ho sice nebudu, uzdraví se sám, ale nenechám ho tady chcípat na zemi pod oknem, kde praží slunko jak prase,“ mávl jsem na něho volnou rukou, aby se pustil do úklidu, a pak i s Falcem odkráčel dolů do přízemí.
„Hned začnu dělat oběd,“ houknul jsem na Cala do obýváku a zamířil si to do pokoje pro hosty.
Uložil jsem Falca do postele, a ještě jsem se zaběhl do koupelny umýt od jeho krve.
„Tady ve skříni jsou moje věci, klidně si z toho něco vezmi. Jen mi nesahej na koženou bundu a glády, to bych ti urval ruce. A víš... Hele, je mi jasné že jsi do Cala zamilovaný, ale nic se nemá přehánět, jasný?“ zastavil jsem se ještě u postele a zahleděl se do jeho uslzených očí. „Raději si najdi někoho jiného. Třeba ten Chavier, šel tu jen kvůli tobě. Samotného by tě nepustil, a to už něco znamená, ne? Za hodinu bude oběd, budeš potřebovat jíst, aby se ti obnovila krev a uzdravil ses. Takže potom přijď k obědu, pokud to Cal dovolí, a budeš schopen dojít.“
Ještě jsem mu zastínil okna závěsem a nechal ho už být, a šel rovnou do kuchyně.
Zapřemýšlel jsem, co bych měl uvařit, když tu jsou tři nenažraní vlkodlaci. Nevěděl jsem sice, jestli je Cal pozve ke stolu, ale raději jsem s tím počítal.
Nakonec jsem se rozhodl, že udělám několik pořádných krvavých steaků. Něco, co sežerou, a co zvládnu i já.
Zabral jsem se do vaření. Pobíhal jsem po kuchyni, sem tam se opřel nohou o stehno druhé nohy, když jsem se na chvíli zastavil... a broukal jsem si přitom Chopinovo Nocturno, Op.9, No.2.
Jo, byl to dobrej týpek. Při každé své návštěvě v Evropě jsem nikdy nepromeškal příležitost se s ním setkat. Jen škoda, že zemřel tak mladý...
„Za chvíli to bude, běžte si umýt tlapy!“ zavolal jsem z kuchyně, když už byly steaky skoro hotové, a z trouby už vytažené opečené brambory.
Calleo
Ležel jsem na pohovce a snažil se dostat do klidu.
Zpozorněl jsem, když jsem znovu zaslechl Matteův hlas, a po chvilce se jeho hlava objevila ve dveřích. Falca nesl přes rameno a houknul na mě, že bude za chvíli oběd.
Překvapil mě.
Čekal jsem, že najdu oba ležet pod oknem, jak je zmydlí, a čekal jsem hádku, že jsem si je neohlídal a nic neudělal, ale on se místo toho ještě o Falca postaral, jako by byl součástí jeho rodiny.
Sednul jsem si, když si Matteo začal broukat a po chvilce přešel do kuchyně.
Opřel jsem se o dveře a jen ho pozoroval.
Tohle byl třetí den, co jsem s ním nepřetržitě byl, a při představě, že zítra půjde do práce, a pak se vrátí zpátky k sobě domů, se mi stáhl žaludek.
Najednou jsem ani neměl hlad.
Nasralo mě, že se nechávám unést někým, kdo mě nejspíš chce stejně jen kvůli tomu, že dobře šukám.
Až si najde někoho lepšího, nejspíš ani nemrkne, a za vteřinu nebude vědět, kdo nějaký Calleo Orson je.
Ani nevím, proč mě to tak sralo.
Lásku jsem si zakázal už dávno, ale Matteo...
Povzdechl jsem si a přešel až k němu, když zavolal, že jídlo za chvíli bude.
Vonělo to, on voněl a já nepochyboval o tom, že s ním zažiju ještě pár krušných chvil, pokud s ním zůstanu dál.
Objal jsem ho zezadu kolem pasu, otočil čelem k sobě, a aniž bych se staral o to, jestli nás spolu ti dva uvidí, podebral jsem Mattea za zadek a vyhoupl si ho do klína.
Nestačil se ani nadechnout a už jsem plenil jeho ústa a laskal jeho jazyk.
Potřeboval jsem jeho chuť.
Až když jsem za sebou uslyšel šramot, polibek jsem přerušil, a i s Matteem v náruči se otočil na ty dva, kteří stáli ve dveřích.
„Tohle bylo naposled. To, že jsme rodina ještě neznamená, že si mě budete přivlastňovat. Je mi jedno, co je zač. Nežijeme ve středověku, kdy se tyhle nesmysly řešily. Chci s ním být a tím to hasne. Buď se s tím smiřte nebo se třeba poserte, ale jak se na něho jen křivě podíváte, poznáte můj hněv," řekl jsem v celku klidně, a na oba se zadíval.
Chavier sklopil pohled k zemi, ale Falco vystrčil bojovně bradu.
„Nemám nic proti upírům, ale vidět tě s ním... Je to jako s tím člověkem. Jiní dlaci mi nevadí, když si je občas bereš do postele, ale tihle dva? Myslel jsem, že když se tvůj otec spustil s tou lidskou ženou, a tys svého bratra-"
„Falco!" nenechal jsem ho domluvit a zařval, až mi samotnému zalehlo v uších.
Tohle bylo zakázané téma a Falco udělal největší chybu svého života.
Tak jak jsem byl doteď klidný, tak se teď všechno změnilo.
Pustil jsem Mattea, skoro ve vteřině se proměnil do své vlkodlaci podoby a skokem byl u Falca, který se teď třásl na zemi jako zmoklé štěně.
Má pěst těsně nad jeho hlavou prošla zdí ve které tak zůstala velká díra.
„Cale, prosím, nemyslel to tak," uslyšel jsem za sebou Chavieruv hlas, který poznal, že teď už jde veškerá legrace stranou.
Mou nasranost přebíjela touha zabíjet, a to v tak silném měřítku, že jsem slyšel jak o dva bloky dál kňučí několik psů strachy, a všechna havěť se schovala kde mohla.
Matteo
Přimhouřil jsem oči a málem si spálil prsty o gril, když se na mě Cal přilepil a já se na moment zastavil.
Cukl jsem rukou, když jsem ucítil to horko, a v tu chvíli si mě Cal otočil k sobě a doslova se na mě vrhnul.
Nechal jsem se líbat, proč ne. Líbilo se mi s ním všechno, i ten polibek, nebo zahrábnutí jeho prstů do mých vlasů...
Ale to přerušení... Ten Falco si prostě nedá říct. Nevím, proč je tak tvrdohlavý a umíněný.
Hmm, někoho mi připomíná. Ale koho?
No, na přemýšlení teď čas není. Jestli se něco nestane, tak tenhle barák dlouho stát nebude.
„Vidíte, co jste udělali?! A já se tak snažil! Víte, co mě to stálo sebeovládání?!“ povzdechl jsem si nahlas, aby mě všichni slyšeli.
Ale jediný Chavier se na mě otočil. Falco měl v očích smrt a Cal zuřil tak, že to bylo cítit na hony daleko.
Natáhl jsem ruku za sebe a stáhl z talíře ten největší kus masa, který byl ještě syrový. Napjal jsem svaly a přeskočil stůl. Jedním skokem jsem byl u Cala a hned jsem vyskočil na jeho záda.
Když zařval, vrazil jsem mu do tlamy ten kus flákoty a hned seskočil dolů.
„Chtěl jsi klidný den, ne?“ zůstal jsem stát za ním, a i přesto, že jsem ho sotva objal, chytl jsem ho rukama kolem pasu a opřel se o něho.
„Jestli chceš zuřit, tak běž ven, kdo to tu má potom uklízet? No?“ zakousnul jsem se mu do zad, a doufal, že to ucítí.
Přeci jen jsou naše špičáky ostřejší než dýka.
„Já se tu, kurva, dělám s večeří, já se šlechtickým titulem, já, který má doma barák plný sluhů... A vy se mi tu servete a naděláte bordel? Kde je nějaká vděčnost, spratci, co?“ podíval jsem se na Falca a Chaviera.
„Hleďte se omluvit a pořádně, nerad bych se tu s ním serval. Nedopadlo by to dobře. A tobě, Falco, radím, abys toho už nechal. Něco jsem ti, do prdele v ložnici řekl, tak se toho, kurva, drž! Do hajzlu! Mám poslední den volna a musím řešit tohle!“
Calleo
Zabil bych ho.
Vážně.
Ale než jsem stačil udělat cokoliv jiného, přistál mi v hubě kus masa, který jsem ani nerozkousl a skončil v mém břiše.
Chtěl jsem se ohnat po tom, co to udělal, ale vzápětí jsem ucítil Matteovu vůni, jak mě objímá, hryže do zad a mele něco o vaření.
Ale jeho hlas, jeho dotek, jeho vůně...
Otočil jsem se čelem k němu sklonil čumák k jeho krku a nasál tu dráždivou vůni.
Ve vteřině jsem se zase změnil zpátky, i když jsem měl svaly pořád naběhlé, a byl jsem mohutnější než v klidném stavu, prudce jsem oddechoval, a ramena a paže se mi leskly potem.
Zajel jsem prsty do Matteových vlasů, znovu si ho k sobě přitáhl a políbil.
„Neslyšeli jste, kurva, pána domu? Sedněte na prdel a žerte. Pak oba vypadnete, a tak týden mi nebudete chodit na oči, jasné?" zavrčel jsem na ně, když jsem Mattea propustil ze svého sevření a přešel k Falcovi, kterého jsem jednou rukou zvedl ze země, a pak ho přikurtoval na stoličku.
Matteo
Konečně se uklidnil. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom do sebe skočili. No, možná bych se sebral a nechal je, aby si to vyřídili mezi sebou, a já bych v klidu došel domů, slupnul bych něco k večeři a šel bych spát. No, šel bych si lehnout.
Do prázdné postele...
No... To se mi fakt nechce.
„Přestaň zuřit, starouši, a pojď se taky najíst, ten jeden kus masa ti nejspíš nestačil, co?“ pohladil jsem Cala po jeho pažích, lesknoucích se potem.
Políbil jsem ho, abych měl jistotu, že je opravdu v klidu, a pak jsem obešel stůl a začal všem chystat na talíř.
Oni by měli spíš žrát z tácu, ne z talíře, kde to doslova přetékalo. Zatímco já oproti nim měl mini porci.
Usadil jsem se, zvedl nohy a zkřížil je do turka. Tak jsem seděl rád, hlavně když jsem neměl kalhoty. Bylo mi jedno, jak se na mě ti dva mlaďoši dívají, byl jsem tu víc doma než oni.
Prej pán domu...
Musel jsem se uchechtnout, a očkem jsem mrknul na Cala, který se už taky cpal jak najatý.
Den pak utekl celkem rychle, protože jsme měli dost práce.
Uklízel jsem kuchyň a nádobí, zatímco Falco dostal za úkol rozmlácenou stěnu a Chavier okno. Moc se jim to nelíbilo, že jsem je zaúkoloval zrovna já, ale už si nedovolil ani pípnout. Ale všiml jsem si, jak se Chavier občas starostlivě na Falca dívá.
Vždyť jsem to říkal! Milují Cala, ale přitom mají sebe...
Kdo se v nich má vyznat.
Večer a noc jsme strávili už ve dvou. Cal se ještě potřeboval zbavit nadbytečné energie, a podle toho to taky dopadlo.
Kdo řekl, že bych se nepřidal? Já? Jasně že jsem se nechal ojet a to pořádně.
Prostě je to dokonalý milenec, a nedivím se, že ti dva tak žárlí.
Když se blížil rozbřesk, vyplížil jsem se z postele. Byl nejvyšší čas zamířit do práce.
Nebylo ještě světlo, tak jsem využil svých schopností, a vzdálenost ke své práci jsem překonal pěšky za několik minut.
Spokojeně jsem se podíval na parkoviště, kde stálo moje autíčko a poslušně tam na mě čekalo. Pak jsem si povzdechl, že jsem zase v práci, a zamířil do nemocnice na své oddělení.
Calleo
Nakonec to nebyl tak špatný den.
I když jsem chtěl pokračovat ve vyšetřování, nakonec jsem jen obvolal pár lidí, zavolal Alovi, že Falco a Chavier jsou se mnou, živí, ale musí po sobě uklidit bordel.
Večer jsem si pak vybil svou energii na Matteovi, který se mi víc než ochotně nabídl, a já toho samozřejmě využil.
Jestli se na mě jednoho dne vysere, těžko budu hledat náhradu.
Chael byl člověk a ani moji vlčci se Matteovi nemohli rovnat.
Ráno jsem pocítil, jak se zhoupla postel, když odcházel, ale byl jsem líný i na to, abych otevřel oči.
Probudil jsem se až ve chvíli, kdy slunce pražilo do oken.
Chvilku jsem se ještě válel v posteli a nasával Matteovu vůni, než jsem se konečně taky vyhrabal, rychle se opláchl, něco slupnul a vyrazil do města shánět informace.
Stavil jsem se ještě ve své kanceláři, kde jsem se znepokojením zjistil, že se mi kupí jiné případy, ale všechny jsem přehodil na někoho jiného, protože jsem se nechtěl rozptylovat něčím jiným.
Skočil jsem do drogového doupěte, kde mi potvrdili, že půjde o měňavce, který ovládá silnou magii, ale nebyli schopni určit jakou podobu na sebe bere, abychom ho mohli identifikovat a najít.
Měňavci byli démoni. Vcelku vzácní a obyčejně neškodní, jenže tenhle nějak přičichl k černé magii a pokoušel se, kdo ví, o co.
Aspoň motiv, kdyby jsme znali.
Jenže i to bylo pro mě záhadou.
Zajel jsem ještě ke Carlovi do řeznictví, protože moje zásoby masa se výrazně ztenčily, a o půl hodiny později odjížděl domů s velkou porcí čerstvého jehněčího.
Netušil jsem, kdy Matteovi končí směna, na moment mě napadlo, že pro něj přijedu nebo mu zavolám, ale nakonec jsem to nechal být.
Nejspíš by mě za to seřval.
A kromě toho jsem byl zvědavý na jeho návrat.
Házel jsem zrovna maso do boxu v lednici, když mi začal zvonit mobil.
„Hlavně neříkej, že máš další mrtvolu," zavrčel jsem do telefonu, ale vzápětí zpozorněl, když k mému uchu dolehla směsice charakteristických zvuků.
„To ne, ledaže bys šel obhlédnout mou mrtvolu. Měli jsme problém s gangem, a já byl jeden z těch, co to odnesl. Právě mě přivezli do nemocnice. Vím, že toho máš dost, ale... Rád bych tě viděl,"
Chaelův hlas zněl unaveně a zlomeně, až mě na okamžik zamrzelo, že jsem ho kvůli Matteovi odsunul stranou.
Jasně, nic jsem mu neslíbil, ale znal jsem ho už dlouho, a byl to někdo, koho jsem mohl nazývat přítelem.
„Hned jsem tam," houkl jsem, zavěsil a hnal se ven z baráku.
Netušil jsem, jak moc je zraněný, ale z tónu jeho hlasu jsem poznal, že nejspíš hodně trpěl bolestmi, a to, to byl chlap, kterého jen tak něco neskolilo a prožil si už svoje.
Matteo
Jen, co jsem vešel do svého doktorského pokoje, shodil jsem ze sebe civilní oblečení a šel se osprchovat. Ale jeho vůně se mě stále držela jako klíště.
Utřel jsem se, oblékl se do doktorských hader, a konečně si oddychl, i přesto, že se mi do práce moc nechtělo. Ale takhle, v těchto věcech, jsem už tolik necítil Callea.
Přebral jsem službu, kterou jsem dneska sloužil na pohotovosti. Tady bylo celkem živo a spousta práce, pokud se někde něco stalo, což bylo vlastně na denním pořádku, ale zato to rychle utíkalo.
„Pacient z urgentního už je na pokoji, ale máme tu další případ,“ ozvala se sestra z recepce, když jsem se vrátil zpátky na příjem.
„Je to na umření?“ zeptal jsem se, protože jsem se chtěl jít najíst.
„Přivezli dva policisty a jednoho kriminálníka. Došlo ke střetu. Dva už jsou na ošetření, ale je potřeba se rychle podívat na toho třetího,“ podala mi sestra papír od kluků z rychlé. „Právě ho odvezli na ošetřovnu, a...“
„No jo už tam běžím,“ zamračil jsem se, když jsem viděl předběžnou diagnózu.
A taky to jméno... Něco mi to říká...
„Vyšetřovna tři!“ zavolala za mnou ještě sestřička.
Došel jsem k trojce a vešel dovnitř, jako by mi to tam patřilo.
Jasně, je to on...
„Máme zavolat někomu z příbuzných, aby si pro vás přijel?“ ptala se zrovna sestra, která ho opatrně svlékala, a začínala s prvním ošetřením.
„Ne, už jsem volal, měl by za chvíli přijít,“ odpověděl Chael, a zvedl hlavu, když jsem se před něho postavil.
„Vy?“ udiveně na mě hleděl.
„No, co jste si myslel, pane pořezaný policajte. Proč si myslíte, že jsem vám tam vystřelil všechno o té mrtvole?“ ušklíbl jsem se a sehnul se k němu, když sestra ho svlékla a otřela od krve.
Držel se jen tak, tak. Bylo vidět, že mu není do zpěvu a je dost bolavý a unavený. Kdyby byl upír, nachlemtal by se krve a byl by do rána fit. Takhle ho to vyřadí z provozu na několik dní.
Na hodně dní...
„Zřejmě se nějakou dobu nedostanete do služby,“ zkontroloval jsem jeho hruď, záda i ruce, kde měl řezné rány.
Naštěstí žádná bodná, to už by ležel na operačním. Ale i tak měl nejvíc dorasované ruce, jak se zřejmě bránil útoku nožem.
„Jen mi to zalepte a já půjdu,“ povzdechl si, jak mu nejspíš nebylo příjemné, že na něho sahám zrovna já.
„Tak prr, já jsem doktor a řeknu, kdy vás pustíme, a jak ošetříme. Tohle není na mašličku ale na několik stehů,“ zamračil jsem se.
Přitáhl jsem si stoličku a začal jeho rukama, kde měl dvě nejhlubší rány. Držel jsem se zuby nehty, abych ho nevynesl v zubech ven. Ale byl jsem doktor... A on potřeboval ošetřit. Osobní pocity musí stranou.
Calleo
Sral jsem na nějaké předpisy a hnal se s pedálem na podlaze k nemocnici.
Sice mi sám volal, takže aspoň dýchal, ale já už viděl dost smrti a věděl jsem, jak jsou smrtelníci slabí.
Smykem jsem zaparkoval a skoro ani nezavřel dveře, jak moc jsem chvátal.
Na recepci jsem jen mávl průkazem, nasál pachy, vybral povědomou vůni a vyrazil za nosem, aniž bych se obtěžoval nějakým ptaním jestli, kde by mohl Chael být.
Rozrazil jsem dveře ošetřovny bez zaklepání a zamračil se, když jsem viděl Chaela pokrytého škrábanci.
„Přišel jsi," řekl unaveně, trochu se pousmál a natáhl ke mě roztřesenou ruku.
„Vyděsil jsi mě, kruci, jak ti je?" řekl jsem nezvykle slušně a přešel až k němu, abych ho mohl pohladit po hlavě.
„Přežiju to. Jen... Mohl bys mě pak hodit domů?"
V tu chvíli jsem zaregistroval Mattea, který se snažil sešit ránu na břiše.
Sundal jsem ruku z Chaelovi hlavy přeskočil pohledem z jednoho na druhého.
„Nepojedeš domů, pokud doktor neřekne jinak. Je nejlepší, takže uděláš všechno, co řekne, ano?" ukázal jsem na Mattea, abych trochu zklidnil napětí v místnosti.
„Jak to s ním vůbec vypadá?" zeptal jsem se Mattea a nenápadně lehce přejel svými prsty po hřbetu jeho ruky.
Matteo
Když jsem měl to nejhorší na rukách zašité a na další stačily mašličky, ošetřil jsem mu záda, aby se mohl položit. Tam to nebylo tak strašně. A pokračoval jsem v ošetřování ran na břiše.
Byl jsem tak v polovině, když do ošetřovny vletěl Calleo. Ani jsem se nemusel dívat, jeho pach poznám okamžitě, i kdybych se na něho nedíval.
Už tak jsem měl problém s tím, koho jsem ošetřoval a on...
Nasral mě. Jako bych tam nebyl... Valil rovnou k policajtovi a div se z toho neopupínkoval.
Když mě pohladil po ruce, ucuknul jsem.
Prý nejlepší doktor, a z něho se může posrat. A jak ten Chael na něho hází oči a hraje na smrt nemocného...
Se z toho asi zbleju...
Přestal jsem šít Chaelovi ránu a narovnal jsem se.
„Na tohle se neumírá. Zašiju mu tohle, ošetřím zbytek a můžete si ho odvézt, pane...“ sehnul jsem se a mrknul na jeho průkaz, který stále držel v ruce. „Pane detektive Orsone. A odejděte, počkejte na něho na chodbě. Říká vám něco sterilní prostředí? Víte, jak jsou lid- Jak je to riskantní pro pacienty, když si sem jen tak někdo nakráčí z venku a hned všude strká ty své pazoury?“ zamračil jsem se a ukázal Calovi na dveře.
Sundal jsem si rukavice a vztekle s nimi mrsknul do koše. Očistil jsem si ruce desinfekcí a nasadil si nové rukavice.
„Sestři, očistěte mu ránu, ať můžu pokračovat. A vy jděte na chodbu!“ znovu jsem ho přísně vykázal z ošetřovny pryč. „Za patnáct minut ho máte venku. To snad vydržíte, ne?“
Víc jsem si ho nevšímal. Odstrčil jsem ho loktem a vrátil jsem se k ošetřování pacienta, který jen valil oči.
„Klid, jestli chcete, píchnu vám morfium. No co, jste v zemi, kde drogová kriminalita jen kvete,“ zašklebil jsem se na něho tak, aby to sestra neviděla.
Pustil jsem se do práce, abych ho měl co nejdříve z krku. Kdybych věděl, že se nechá pobodat, pořezat, nebo co, tak bych do služby nešel a hodil bych se marod.
Calleo
Tak já se snažím uklidnit situaci, a on po mě takhle vyjede?
To si ještě vyříkáme.
A to jsem měl ráno ještě dobrou náladu.
Zavrčel jsem a zaťal ruce v pěst, když mě Matteo odstrčil.
Nejraději bych ho vytáhl na chodbu a vyříkal si to s ním, ale ošetření Chaela mělo přednost.
„Tohle si ještě vysvětlíme," zavrčel jsem mu do ucha a vyšel z místnosti.
Na chodbě jsem zvedl telefon a zavolal jednomu Chaelovu známému, aby pro něj přijel a vyzvedl ho z nemocnice.
Přecházel jsem v chodbě z jedné strany na druhou jako lev v kleci a ve chvili, kdy se otevřely dveře od ošetřovny, dorazil i Noah, který měl Chaela odvést domů.
„Tady je tvůj odvoz. Pak se ozvu. A ty, půjdeš se mnou," ukázal jsem Chaelovi Noaha, a Mattea drapl za paži, a táhl ho za sebou k pokoji, kde jsme se poprvé setkali.
Matteo
„Nemusel jste...“ zkusil se ozvat Chael.
„Co jsem nemusel?“ zastavil jsem se v ošetřování a přísně se na něho podíval. „Podívejte, Vy si dělejte svoji práci policajta, a do té mojí se nestarejte. Nebo by se vám snad líbilo, kdybyste chytil infekci?“
„Je to slušnej chlap, a jen tak, takového nenajdete, měl byste si vážit toho, že ho znáte.“
„Asi jste si ho s někým spletl, protože Orson, kterého znám já, zrovna moc slušnej není,“ zavrčel jsem tiše, když jsem se skláněl k jeho obličeji, abych mu ošetřil poslední rány.
Nejspíš pochopil, že nemá cenu mi něco říkat, protože zmlknul a nechal mě dělat svou práci.
No, že bylo na čase... Už jsem těch keců měl plný zuby.
V jeden moment, když jsem ho ještě kontroloval, Chael ztuhnul. Všiml jsi, jak se upřeně dívám na jeho krk a bezděčně si přejel jazykem po zubech. Nejspíš mu docvaklo, že nejsem normální doktor.
A já opravdu na chvíli zapřemýšlel, že bych ho zahryznul. Nebo aspoň ochutnal, jak chutná krev někoho, s kým Calleo šuká.
Když jsem byl hotový, sestra mu ještě ovázala ruce a já šel sepsat zprávu. Napsal jsem mu i recept na léky, a pak už jsem ho konečně mohl propustit.
Sestra pomohla Chaelovi vstát a vedla ho ven z ošetřovny. A já šel za nimi, abych odevzdal zprávu na recepci.
Ale v tu chvíli mě popadl Cal za paži a táhnul mě do mého doktorského pokoje.
„Co je, kurva!“ zařval jsem na něho a vyškubnul jsem se mu, jen co za námi zabouchnul dveře. Odskočil jsem od něho a mrsknul po něm ty papíry.
„Běž si za policajtem, potřebuje ošetřovatelku, a mě nechej pracovat! Vypadni!“ zakřičel jsem a ukázal mu na dveře.
Calleo
Měl jsem chuť ho zabít, když po mě začal zase řvát a mrsknul po mě nějaké papíry.
A jeho slova...
Žárlil?
Ne. Někdo jako on určitě ne.
Znovu jsem se k němu přiblížil a chytil ho za zápěstí takovou silou, až jsem mu ho málem zlomil a díval se do jeho očí.
„Matteo! Kurva! Nemám náladu..." zvýšil jsem na něj taky hlas, ale pak se zarazil.
Zatřepal jsem hlavou, pustil mu ruku a o krok odstoupil.
„Fajn. Jak chceš. Půjdu. Vrátím se do svého sídla. Chaela odveze jeho přítel, bude v dobrých rukách," řekl jsem až moc klidně a obrátil se k odchodu.
„Chaela znám už hodně dlouho. Zachránil jsem mu život. A ať už mezi námi bylo doteď cokoliv, nevyměnil bych ho za tebe. Ale... Ty ses rozhodl mě nejspíš z nějakého důvodu nenávidět, a jsem ti dobrý akorát na šukání. Jenže já potřebuju klid, Matteo, ne se strachovat o tebe, a ještě honit po městě toho hajzla, co tu vraždí," povzdechl jsem si a otevřel dveře.
„Pokud si to rozmyslíš, víš, kde mě najdeš."
S těmi slovy jsem ho nechal stát na ošetřovně a odešel pryč, tak jak si přál.