Matteo
Byl jsem úplně mimo sebe a nedokázal jsem vnímat nic jiného, než jeho a tu slast co mi dokázal dát.
Bylo to tak silné, že jsem na moment opravdu ztratil vědomí.
Když jsem se probral, jen jsem pootevřel oči a škvírkami jsem pozoroval Callea.
Nechtělo se mi s ním ani mluvit, jak jsem byl hotový. Užíval jsem si jeho péči, která byla úplně jiná, než to, co jsem zažil před chvílí.
Tenhle chlap…
Zatím mi dává všechno, co potřebuji. Hrubost, dominanci, jemnost, péči…
Ještě jsem nezažil nikoho takového. A zřejmě ani nezažiju. Lidská stvoření na tohle nejsou stavěná. Buď mi dají jedno, nebo druhé. Zatím nikdo nebyl schopen zvládnout všechno, co potřebuji ke svému spokojenému životu.
Tohoto vlkodlaka ze svých spárů nejspíš jen tak nepustím. Klidně ať si ojíždí i půlku Caracasu, ale tahle ložnice je teď moje teritorium.
Když mě uložil zpátky do postele, bylo mi vážně moc dobře. Už dlouho jsem se tak skvěle necítil.
Ale na druhou stranu mi jeho péče připomněla i Andrease, a já znovu pevně semknul víčka, abych zastavil slzy. Snažil jsem se to rozdýchat, a tím pravidelným oddechováním jsem se nakonec i uspal…
Sice to byl krátký spánek, ale účinný.
Zapomněl jsem na své trápení, a když jsem se probudil, ani mě nic nebolelo. Modřiny na zápěstích byly sice ještě znatelné, ale i ty do zítra zmizí.
Protáhl jsem se a pak se posadil.
„Do prdele!“ zaklel jsem nahlas a sjel si rukou na bedra.
Ten… chlap… kruci… ten zmetek…
Ale co, stejně to bylo fajn, usmál jsem se v duchu a opatrně se postavil na nohy, které jsem měl ještě jako z gumy.
Ale to se za chvíli spraví.
Aspoň jsem si to mysle, než jsem udělal další krok…
Calleo
Povytahoval jsem věci z auta, uložil je do spíže a lednice, své maso dal zvlášť do boxu v lednici a můj pohled se zastavil u pytlíků s krví.
Mimoděk jsem si zajel prsty na místo, kde měl ještě před chvílí Matteo zaseklé své zoubky a ušklíbl se.
S takovou mu těch pár pytlíků co tu má, vydrží na hodně dlouho.
Mrkl jsem na něj do ložnice a chvilku bojoval s touhou přilehnout k němu a sevřít ho v náruči, ale nakonec jsem jen tlumeně nad tou myšlenkou zavrčel a sešel zpátky do kuchyně.
Ten smrad mi vážně dával zabrat.
Ale...
I když byla jeho drzost na pováženou a nejspíš mu brzo budu muset zatnout tipec, nebyl jen hloupou ovcí, co se žene za stádem. A ten sex...
Přivřel jsem oči při vzpomínce na to, co bylo před chvílí, a zaklel.
Udělal jsem pár sendvičů plněné kvalitní šunkou, sýrem a rajčetem, rovnou jich pět slupl a zbytek jsem nechal Matteovi.
Když je nebude chtít, ať si udělá, co chce.
Vyvařovat mu rozhodně nebudu.
Zrovna jsem uvažoval nad tím, že si otevřu pivo, když jsem uslyšel Matteovo zaklení.
Ha, princeznička se probudila.
S pobaveným úšklebkem jsem vyšel do patra, otevřel dveře a opřel se o futra.
Byl tak sexy, když klel.
Pozoroval jsem ho přivřenýma očima a bojoval s touhou ho znovu nabrat.
„V kuchyni jsou sendviče, pokud tvé pusince nebude vadit něco tak obyčejného. A až se dáš dohromady, zajedeme do jednoho baru," přešel jsem až k posteli, postavil se nad ním a celkem jemně ho přetočil na břicho a podebral ho, aby na mě mohl vystrčit ten svůj dokonalý zadeček.
Lehce jsem ho plesknul, a pak obě půlky olízl.
„Dokonalé," zamumlal jsem, když jsem je prohnětl prsty, a pak si ho otočil k sobě, abych ho mohl konečně pořádně políbit.
Matteo
Udělal jsem krok, ale vzápětí jsem šel k zemi. Na poslední chvíli jsem trefil postel, jinak bych skončil na zemi. Ležel jsem na zádech a snažil se tu slabost vydýchat. Zavřel jsem oči a zkoušel meditovat.
Možná by se to i povedlo, ale to by nesměl dojít Cal, který byl evidentně pobavený mým stavem, podle toho, jak se tvářil.
„Ty ses nejspíš už najedl, tak nevím, proč do mě koušeš, nebo máš ještě hlad? A sendviče? Jenom to? Po takovém tělocviku? Jak se vrátíme, udělám večeři. Nebo se najíme v baru? Vaří tam vůbec? Dones mi oblečení, mám ho v pokoji pro hosty.“
Mlel jsem jedno přes druhé, hlavně jsem ho potřeboval dostat od sebe. Jeho polibek byl úžasný, ale…
Pořád mu nějak nevěřím, pořád je to pro mne člověk, který mě chce jen pro vyřešení případu, a aby si se mnou zašukal.
I když, to druhé mi vlastně nevadí.
Kousnul jsem ho do jazyka, aby mě už pustil a odstrčil jsem ho.
„Dojdu si do toho pokoje sám…“
Calleo
Nejspíš jsem se zbláznil, když si ho nechávám u sebe.
Zavrčel jsem, když mě kousl a odstrčil od sebe.
„To, že nemáš věci v mé ložnici, ještě dořešíme. A…" sjel jsem ho od hlavy až k patě.
No co.
Porušil jsem s ním už pár zásad.
„Na večeři zajít můžem. Znám jeden dobrý bar. Tam, kde chci teď jít, bys totiž jíst nechtěl. Obleč si něco obyčejného. Jdeme do baru Calisto," s těmi slovy jsem ho nechal a odešel z ložnice.
Potřeboval jsem být chvilku pryč z jeho blízkosti.
Netušil jsem, jak bude reagovat. Jestli se mnou bude chtít jít, nebo raději zůstane tady.
Bar Calisto byl totiž ten nejhorší pajzl v celém Caracasu. Ale ne pro lidi.
Byl to bar pro vyvrhely naší společnosti. Všechny rasy, které společnost nepřijala.
Všichni ti, které společnost zavrhla. Zrůdy, míšenci, vrahové. Ti všichni se scházeli v baru Calisto a nikdo normální, kdo měl aspoň trochu rozumu, by tam nepáchl. Jenže já musel.
Byla to taky studnice informací.
Uklidil jsem sendviče do lednice a vrátil se znovu do ložnice, která už byla prázdná. Hodil jsem na sebe spodky, džíny, triko a vlasy stáhl gumičkou.
Přešel jsem do pokoje pro hosty a postavil se mezi dveře.
„Nemusíš jít se mnou. Ale věřím, že někdo jako ty, to zvládne."
Matteo
Když Cal odešel, ještě chvilku jsem se přetáčel na posteli, než jsem se rozhodl vstát. Zatnul jsem zuby a šlo to…
Doplazil jsem se do přízemí, do pokoje pro hosty a začal se přehrabovat ve věcech, co bych si mohl oblíct. Teda o baru Calisto jsem sice slyšel, ale nikdy jsem neměl potřebu tam jít.
Vzhledem k tomu, co je to za vyhlášený pajzl, jsem se brzy rozhodl, co na sebe.
Vytáhl jsem si orvané rifle, černý nátělník a koženou bundu s přezkama, kterou jsem kupoval někdy vpřed dvaceti lety, ale byla fakt skvělá. Měl jsem ji rád… Na nohy jsem hodil glády a vlasy jsem nechal volně, jen jsem je prohrábl prstama, abych je neměl přilepené k hlavě. Než jsem vyšel z pokoje, ještě jsem se zastavil před zrcadlem a zahrabal jsem v toaletní tašce. Spokojený, že se mi podařilo na první pokus zvýraznit oči linkama, a tím je zvýraznit, jsem pak konečně vyšel ven.
„Tak jdeme,“ došel jsem k lednici, popadl dva sendviče a do třetího se hned zakousnul. „Já jen abych neumřel hlady, než se dostaneme k večeři. A nemusíme nikam chodit, já potom uvařím. A jo… nesměj se mi. Tohle jsem neměl na sobě už pěkně dlouho, od doby, co jsem byl s… No, co jsem si hrál na hodného doktora...“
Pravda byla, že jsem nic nevyhazoval, pokud to nebylo doslova na kousky. V našem sídle mám dvě místnosti jen pro hadry, kde se najdou kousky z každého období, které jsem měl zatím tu čest prožít.
„Tak jdeme?“ otočil jsem se s houskou v puse na Cala.
Calleo
Tak Matteo si nakonec ty sendviče dal, což mě docela potěšilo.
Stejně jako jeho vzhled. Tak nějak jsem od něj tohle nečekal.
„Beru tě za slovo. Večeři uvaříš. A..." sjel jsem ho od vrchu dolů, "nečekal bych, že někdo jako ty bude mít ve svém šatníku tohle. Ale sluší ti to."
Plácl jsem ho po zadku, když jsem kolem něj procházel a krátce se zasmál. Nějak jsem měl najednou lepší náladu.
Bar Calisto byl asi půl hodiny cesty autem od mého domu, schovaný v zapadlé ulici mezi odranými baráky. Někde v dálce vřískaly kočky a jakoby v odpověď se jim neslo zuřivé štěkání psů.
Neměl jsem to místo rád, ale nemohl jsem teď jinak.
Na moment jsem se podíval na Mattea, ale když vypadal, že to s ním nehlo, jen jsem pokrčil rameny a vstoupil dovnitř.
Velká místnost s barem, několika omlácenými boxy a rozviklanými stoly a stoličkami, smrděla potem, pachem z nemytých těl, močí, zvratky, vyvětralým pivem, krví a mršinami. U stěny vedle dveří stálo několik automatů a jukebox, na druhé straně místnosti pak bylo malé podium, kde se právě svíjela svlečená harpie, které prsa visely až někde k břichu, kůže byla našedlá a křivé nohy i ruce měla zakončené ostrými drápy.
Jakmile jsme vešli dovnitř, celý sál se na nás otočil a ztichl.
Za to jsem nejspíš vděčil Matteově přítomnosti.
„Jdi k baru a počkej tam na mě. A hlavně, si tu nic nedávej," šeptl jsem mu do ucha, strčil ho před sebe, a pak zamířil na opačný konec místnosti.
Cítil jsem ty krvelačné pohledy, to nepřátelství zaměřené ale spíše na Mattea, a v duchu se ptal sám sebe, jestli byl vážně dobrý nápad ho sem brát.
Došel jsem k jednomu z boxů, kde sedělo pět zkouřených kočkodlaků, kterým svítily oči na dálku.
„Chci vědět, co víte o těch vraždách. A chci vědět, jestli se tu v poslední době neukázal někdo nový," přešel jsem rovnou k věci.
Jeden z nich na mě zamžoural a pohodlně se rozvalil na sedačce.
„Moh bych ti to říct, ale co z toho budu jako mít?" ušklíbl se a sklidil uznalé zahvízdání od svých kamarádíčků, že se mi dokázal "postavit".
„Když to vyklopíš, nechcípneš. A neser mě, kurva, nebo s tebou vymaluju stěny tohoto pajzlu," zavrčel jsem vztekle.
„Nemusíme ti říkat nic, zvlášť když sis sem přived někoho jako von," ušklíbl se znovu a podíval se po ostatních, jako by čekal na jejich pochvalu.
Té se ovšem nedočkal.
Než stačil mrknout, svíral jsem jeho hlavu ve své ruce, vytáhl ho z boxu a zmáčkl. Jeho mozek mi vytekl mezi prsty a jeho úlomky kostí poškrábaly kůži.
Nikdo z ostatních nestačil ani pípnout.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se k Matteovi blíží jeden šakalodlak a neudržel jsem se.
„Ani se ho, kurva, nedotkneš!" zařval jsem na celou místnost, otočil se a mrštil proti němu bezvládné tělo.
Viděl jsem, jak se pár dalších zvedá ze židlí a cítil jejich vražedné úmysly.
Ale já měl toho všeho akorát po krk.
Svaly se napjaly, kosti začaly praskat, kůže se napínala a já se začal měnit do své ohromné vlkodlačí podoby.
Matteo
Tak jo… Pověsti nelhaly. Byl to opravdu ten nejhorší pajzl… Poslední kategorie. Ani v drogovém doupěti to tak nevypadá. A že jsem už ve dvou byl.
No co, zkusit se má všechno a já mám dlouhý život.
Když jsme vešli, nakrčil jsem nos, jaký tam byl neskutečný smrad. Ale když jsem viděl ty pohledy, jen jsem pokrčil rameny.
Harpie, která se kroutila v křeči na podiu, na mě smyslně ukázal prstem. Sice jsem se otřepal, že bych měl na něco takového sáhnout, ale s úsměvem jsem ji poslal vzdušný polibek, a šel si sednout k baru.
„Co si dáš, puso?“ objevil se přede mnou barman.
Vypadal docela obstojně na to, co to tady měl za bar. Zavětřil jsem… Na zdejší poměry čistý, a zdravý.
„Co tak tebe?“ přimhouřil jsem oči.
„Ách. taková nabídka se neodmítá…“ usmál se na mě a zavrtěl zadkem.
„No, aby nebyla mýlka… nechci šukat. Mám hlad…“
V tu chvíli se barman šokovaně zastavil ve svém vrtění, a jak se konečně vzpamatoval, odtáhl se raději dál ode mne.
Ale v tu chvíli se strhla mela, a Calleo zařval, že se všichni chytali za uši. Otočil jsem se v momentě, kdy se na mě hnal smradlavý šakal. Vyhnul se tělu, které po něm Cal mrsknul, ale už se nevyhnul mně.
Okamžitě jsem byl na nohách a rozmáchl se. Moje drápy se mu zasekly do obličeje a zanechaly tam hluboké čtyři rány. Jen palec ho minul a měl štěstí, jinak by přišel o oko.
A když vztekle zařval, umlčel jsem ho pořádným kopancem do břicha, že letěl až na podium k harpii, která se ho hned s láskou ujala.
Zlaté glády, fakt je miluji.
„Na kom se mám nakrmit? Mám docela hlad, měl jsem jen blbý dva sendviče!“ zařval jsem si i já.
Vycenil jsem zuby a výhružně zasyčel. Napjal jsem všechny svaly, a pak rukou, kde ještě kapala šakalova krev z mých drápů, jsem ukázal na Cala.
„Radil bych vám, abyste ho nedráždili, umí být pěkně hrubý, fakt mi málem natrhnul prdel. Teda,“ podíval jsem se k zemi na mrtvolu, „lepší prdel než tohle.“
Calleo
Kurva, já toho upírka fakt žeru.
Pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak si poradil se šakalem, a ještě měl tu drzost provokovat.
Byl neskutečný.
Ale já se tu nechtěl zbytečně zdržovat a přitahovat nežádoucí pozornost. Jenže ostatní si říct nedali.
Během své proměny jsem sejmul další dva chudáky, co měli odvahu mi zastoupit cestu, až se jejich vnitřnosti rozpleskly po okolních stolech.
Pak se má proměna dokončila.
Tyčil jsem se uprostřed místnosti ve své výšce dvou a půl metrů, ruce, teď už spíš tlapy zakončené ostrými drápy, tělo se pokrylo srsti a čelist se protáhla do mordy plné ostrých tesáků.
Znovu jsem zařval tak, až těm slabším skoro vytekl mozek ušima, nohou rozmázl po podlaze dalšího hajzla, co si myslel, že mě překvapí a dostane.
„Teď chci, kurva, vědět, jestli někdo z vás něco ví, o tom zkurvysynovi, co tu běhá," zavrčel jsem hrdelním hlasem a udělal krok směrem k Matteovi.
„A zkuste na něj někdo šáhnout. Ten smrad má víc kuráže než vy všichni tady dohromady, a klidně z vás nadělá žrádlo pro psy. A co nezvládne dotáhnutí já. Rozumíte mi, vy zasraní zkurvenci?" zařval jsem, a jen tak mimoděk do své tlapy chytl toho, co stál nejblíž, a jen tak jako by mimochodem s ním mrsknul po harpii.
Z obou zbyl jen mastný flek na stěně.
„Nic nevíme! Opravdu! Omlouváme se! Nikdo nechce problémy!" ozval se barman, který byl zelenější než polní tráva a zvedl ruce ve smířlivém gestu.
„Povídá se jen, že by tu mohl být někdo, kdo mění podobu," dodal rychle, když viděl, jak jsem udělal krok směrem k němu, zatímco on couvl a narazil zády na bar.
Chvilku jsem vrčel, všechny si prohlížel, ale když to vypadalo, že opravdu nic víc neví, postavil jsem se před Mattea, drapl ho za pas a vyšvihl si ho do náruče.
„Tenhle je můj. Zkuste se na něj někdo jen špatně podívat a budou vás sbírat po celé Jižní Americe," zavrčel jsem na všechny okolo, a pak vyšel z toho pajzlu ven.
Tam jsem postavil Mattea na zem, přeměnil se zpátky a znovu vztekle zařval, až kočky i psy ztichli.
Matteo
No, Call pěkně zuřil. Svým řáděním tady v baru, snížil populaci ‚jiných‘ o několik hlav. Stál jsem vedle barového pultu, opřený o loket a pozoroval jsem celé jeho počínání.
Hned jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem se přidal do motorkářského gangu Mongols… Vydržel jsem tam rok, každou chvíli nějaká bitka, napadení, ale po velké bitce s Hells Angels jsem se od nich trhnul.
Jo, stihnul jsem toho za svůj život hodně…
Možná proto jsem i přivítal Andrease, jako klidný přístav…
Když mě Cal zvedl do výšky, jen jsem se na všechny usmál.
„Jo! Patřím jemu! A zkuste na něho sáhnout, tak vás nevysaju, ale roztrhám, jasný? Je to můj chlap. Stejně byste to nevydrželi, a jak by vám ho tam vrazil, byli byste napůl!“ zakřičel jsem ještě, když jsme procházeli dveřmi, a hezky jsem zamával na rozloučenou.
„Jsi nějak v ráži, ne?“ ukázal jsem na vchodové dveře, které vyboural ze zdiva, když jimi procházel.
Upravil jsem si oblečení, a pak jsem se na něho znovu zadíval. I když už byl v lidské podobě, pořád byl mohutnější, než obvykle bývá. Ale celkem mi imponovalo, jaký vlastně je, ať už normálně nebo v přeměně.
Ani já ještě pořádně neukázal své pravé upírské já, ale na něho fakt nemám.
„Ty máš asi velkou spotřebu hader, co?“ ukázal jsem na jeho nahou hruď.
Ale pak jsem neodolal, přistoupil jsem k němu a pohladil po těch pevných svalech. Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale v tu chvíli se ozvalo zavolání mého jména.
„Vostra Gracia Di Conti!“
Zamračil jsem se a otočil se. Nesnáším tohle oslovení. Ale když jsem viděl toho mladýho upíra, jak se na mě usmívá, mávl jsem raději rukou ke Calovi, aby ho neroztrhal, že ho znám.
„Co chceš, Stefane? Nemáš být náhodou v sídle? Bratr tě snad vyhodil?“ založil jsem si ruce na hrudi.
„Mám dneska volno,“ mírně se mi poklonil, ale neunikl mi jeho pohled, kterým mě skenoval a zastavil ho na mém rozkroku.
„Šel jsem náhodou kolem a slyšel jsem váš hlas. Už strašně dlouho jsem vás neviděl. Moje post… No… rád bych vás přivítal ve svém skromném bytě. Bydlím nedaleko sídla, protože bez vás mi bylo v sídle smutno. Váš pokoj je tak strašně prázdný…“
„Promiň, Stefane, ale já mám chlapa a nemíním to měnit. Nepotřebuji si s tebou už hrát,“ povolil jsem ruce a poplácal ho po rameni. „Ale ty si někoho určitě najdeš.“
Nechal jsem Stefana stát, a otočil se ke Calovi.
„Tak jdeme, vlčku? Potřebuješ nažrat, a já ti slíbil veče-“
„Vostra Gracia Di Conti! Miluji vás, a vy to víte! Slíbil jste mi, že… že… To nemůžete s ním, je to vlkodlak! Co když se to vše rodina dozví?!“ přerušil mě, ale já jeho taky.
„Stefane dost! Mojí rodině je po tom hovno, komu já lezu do postele! A tobě taky! Nikdy jsem ti neslíbil lásku nebo společný život a ty to víš! Odejdi, dokud jsi v celku, nebo se neznám. Užili jsme si a tím to skončilo, co na tom nechápeš? A je mi jedno, že je to vlkodlak. Tenhle chlupáč je v posteli nepřekonatelný, a já si ho chci nechat!“
Stefan se ještě několikrát pokusil odporovat, ale já ho rázně umlčel pěstí do břicha.
„Nechtěj, abych začal zuřit! Nezapomeň, kde je tvoje místo!“
Stefan se stáhl, a skoro s brekem vycouval. Ještě chvíli na mě hleděl, jako by získával odvahu něco říct, ale věděl, jak by to dopadlo, kdybych se opravdu rozzuřil.
„Promiňte, Vostra Gracia,“ uklonil se, a pak jedním skokem zmizel na nejbližší střeše.
„Tak jo, můžeme jít, večeře čeká. Nebo ti budou stačit granule pro psa?“ otočil jsem se s nevinným úsměvem na Cala.
Calleo
Byl jsem nasraný, jako už dlouho ne.
I když jsem se přeměnil zpátky, svaly na pažích se mi napínaly a na rukách nabíhaly žíly.
Ostře jsem se nadechl, když ke mně Matteo přistoupil a pohladil mě po napjatých svalech.
Už jsem ho chtěl čapnout, když se za jeho zády ozval vtíravý hlas.
Ten mladý upírek vypadal, že se snad udělá jen z toho, když na něho Matteo promluvil.
Zavrčel jsem, když kecal něco o prázdném pokoji a čuměl Matteovi do rozkroku.
Jen díky tomu, že jsem chtěl vidět, jak z toho Matteo vybrusli, jsem se držel dál.
Místy jsem se mračil a v jednu chvíli se neubránil ušklíbnutí, když mě nazval svým chlupatcem.
A když pak záležitost vyřídil a otočil se na mě s tím svým nevinným úsměvem, chytl jsem ho oběma rukama za tu jeho dokonalou prdelku, vyhodil si ho do klína, dvěma kroky jsem byl u auta, na které jsem ho přimáčkl a dravě se přisál na jeho rty.
„Doufám, že se teď dobře díval," zachrčel jsem, když jsem přerušil polibek, ale z obětí ho nepustil.
„Jsi tak sexy, když si mě přivlastňuješ. Když sprostě nadáváš, když se mi vzpíráš. Jsi tak provokativní. Mám chuť tě roztrhnout, zabit té na místě, ale zároveň mám chuť ojet tu tvou rozkošnou prdelku, dokud nebudeš prosit, abych tě udělal. A to neplatí jen pro tuhle chvíli, ale už ode dnešního rána, kdy ses probudil v mé posteli," znovu jsem se natiskl na jeho rty a vychutnával si jeho chuť a hebký jazyk.
„Ale teď chci ze všeho nejvíc tu večeři. Jsem zvědavý, jak vaříš," zašeptal jsem mu do ucha, a pak ho konečně pustil na zem.
Matteo
„Já sprostě nadávám? Kde jsi na to přišel,“ zakroutil jsem hlavou, ale přitom mi na tváři hrál úsměv.
Když mě přirazil na auto, chytil jsem se ho kolem krku a omotal kolem něho nohy. Přijímal jsem jeho polibek a s chutí mu ho i vracel. Byl to boj jazyků, který ale většinou vyhrával on. Ale nevadilo mi to.
Když zmínil Stefana, pohlédl jsem přes jeho rameno ke střeše, kam vyskočil. Cítil jsem jeho přítomnost, a nespletl jsem se. Díval se na nás ze střechy, schovaný za komínem. Ale před mým zrakem se nedokázal schovat.
„Tak jo, jdeme vařit. Ty tam máš tu svou flákotu, tak pokud ji nechceš sežrat syrovou, což by mi ulehčilo vaření, tak ti z toho něco udělám. A zkus mi pak říct, že ti nechutnalo, tak ti jednu fláknu,“ zamračil jsem se ještě na Cala, a pak už jsem nastoupil do auta, bychom mohli jet do jeho domu.
Stejně z baru začaly vykukovat příšery, které po Calově nájezdu přežily, a z dálky jsem zaslechl výt šakaly a hyeny, které sem přitahoval pach mrtvol.
Jim bylo jedno, co sežerou. Hlavně, když samy nemusí lovit.
Cal nakonec taky nastoupil a konečně jsme mohli jet. Cesta proběhla v tichosti, jako bychom každý přemýšleli nad svým. Ale nějak mi to po tom kraválu v baru ani nevadilo.
„Tak já jdu vařit,“ shodil jsem v předsíni boty a bundu pověsil na věšák.
Zašel jsem se ještě umýt a převlíct do pohodlných věcí, už jen proto, že jsem pořád na oblečení cítil ten smrad z baru. Budu to muset vyprat…
Jako první, jsem vlezl do lednice a z jeho boxu jsem vytáhl ten velký flák masa. Otočil jsem se na Cala, abych se zeptal, kolik toho sní, ale když jsem se podíval na něho a pak na maso, hodil jsem celý ten kus na linku.
Nemá cenu to porcovat, když to sežere celé sám, a já budu moct olíznout jen vidličku.
Naštěstí měl velkou troubu, takže to tam bez problémů vešlo a za další necelou hodinu se už domem nesla příjemná vůně pečeného masa.
Musel jsem se usmát, když jsem tam přidával česnek a vzpomněl jsem si na ty blázny, kteří si v době upalování čarodějnic vymysleli, že česnekem se dobře ubrání nám upírům. No, nepovedlo se nám jim to vymluvit.
„Za chvíli bude večeře!“ zavolal jsem z kuchyně, když jsem už prostíral, a doprostřed jsem k míse plné horkých brambor, a druhé míse salátu, přidal i pekáč, na kterém tak krásně vévodil ten upečený flák masa.
„Dáš si k tomu pivo, nebo něco jiného?“ zavolal jsem ještě na Cala, když jsem znovu vrazil hlavu do lednice, abych vytáhl nějaké pití.
Calleo
Ta malá pijavice si mě omotávala kolem prstu.
Měl jsem ho v té nemocnici zabít. Měl jsem ho nechat být a už vůbec si ho netahat do baráku.
Když začal vařit, musel jsem z kuchyně odejít, protože v pohodlném lehkém oblečení, se svázanými vlasy, vypadal u toho vaření až moc dokonale.
Někdo jako on už nejspíš zlomil mnoho srdci, tak jako tomu Stefanovi. Ale tak nějak jsem tušil, že pokud by se skutečně zamiloval, miloval by doopravdy. Nebyla by to jen povrchní láska, ale dal by do toho tělo, srdce i duši.
Zamračil jsem se, když mi došlo, na co myslím, a vlezl jsem do sprchy, abych ze sebe smyl ten smrad.
Nevím, kde lidé vzali, že vlkodlaci smrdí zatuchle a jako rok nemytý pes. Já vodu miloval a rochnil jsem se v ní každou možnou chvilku.
S lepším pocitem jsem vlezl do ložnice a chvilku uvažoval, že půjdu na večeři nahý, jako jsem byl ostatně vždycky zvyklý, ale nejspíš by to nedělalo dobrotu.
Hodil jsem na sebe krátké šortky a bílý nátělník, vlasy nechal rozpuštěné, a když Matteo zavolal, že večeře už bude hotová, sešel jsem do kuchyně.
Nádherné to vonělo a ještě líp vypadalo, i když na chvilku mi bylo líto toho flaku masa, které bych za normálních okolností snědl syrové. Matteo měl zrovna vraženou hlavu v lednici a vystrkoval na mě svůj zadeček, takže jsem neodolal a lehce mu ho zmáčkl.
„Dam si pivo. Ale po večeři, bych si dal zákusek," naklonil jsem se nad něj a lehce ho kousnul do jeho ladného krčku.
Pak jsem odstoupil a sedl si ke stolu, abych se mohl konečně pustit do té dobroty.
„Kurva, Matteo, to je dokonalé," zachrčel jsem po prvním soustu, které se doslova rozplynulo na jazyku a přivřel oči blahem.
„Překvapil jsi mě," zabručel jsem spokojeně, a pak už se pustil do jídla.
Musel jsem se krotit, ale i tak jsem toho snědl víc jak tři čtvrtinu, jak to do mě padalo.
„Vážně výborné," odfoukl jsem spokojeně a zapil to na jeden ráz celou plechovkou piva.
„Pojď sem, Matteo," mávl jsem rukou, když i on dojedl a ukázal na svůj klín.
Chtěl jsem mu poděkovat za dobrou večeři, a tak nějak jsem zatoužil po jeho těsné blízkosti.
Matteo
Ještě že přišel oblečený ke stolu. Nejsme si tak blízcí, abych ho u jídla musel vidět nahatého. Na to jsem moc slušně vychovaný. Aspoň kravatu mít musí. No, ale on to vyřešil šortkama a nátělníkem. I když kravata na jeho holé hrudi by se pěkně vyjímala. Teda pokud vůbec nějakou vlastní.
Ať už jsem ho provokoval, jak chtěl, a každou chvíli si do něj rýpnul, přesto jsem byl rád, že pochválil mé vaření.
„Chodil jsem se tajně učit vařit k naší kuchařce, když jsem se rozhodl, že odejdu z domu. Teda musel jsem nejdříve utéct, schovával jsem se dobrých dvacet let, než mě chytli, ale pak mě stejně nechali být, protože zjistili, že se mnou nic nenadělají. Ale i tak mi to pořád dávají sežrat, každou možnou chvíli…“ vzpomněl jsem si na to, kdy jsem zdrhnul z domu a skončil na dalekém severu, kde byla pořádná kosa.
Myslel jsem, že tam umrznu, tak jsem se nakonec vrátil a padnul jim přímo do pasti.
Taky jsem se napil piva, když jsem snědl tu svou mini porci. Jo, bylo to vážně dobré, to jsem se musel pochválit. A když Cal ukázal na svůj rozkrok a řekl, že mám jít za ním…
„Ses pobryndal? Ty jsi ale čuně,“ zasmál jsem se jeho gestu.
Ale pozorněji jsem se na něho podíval, a po chvilce přemýšlení, které čítalo asi tak dvě vteřiny, jsem vstal. Obešel jsem stůl a zastavil se před ním.
„Tak copak ti chybí? Máš špatné zažívání? Potřebuješ pomasírovat bříško?“ mírně jsem se sklonil a přejel rukou po jeho břišních svalech. Na to jsem se ale rozkročil a usadil se mu na klíně, čelem k němu.
„Tak co? Nebo máš ještě hlad? Vařit už ale nebudu…“
Calleo
Na tu jeho provokaci jsem si nejspíš už začal zvykat, protože komukoliv jinému už bych fláknul.
U něho jsem jen zabručel, když mi přejel prsty po břiše, a pak se usadil na klíně, čelem ke mně.
„Jsi tak drzý. Jednou té ta tvoje nevymáchaná pusa dostane do velkých problémů," řekl jsem a prsty vjel pod jeho triko, které jsem mu hned přetáhl přes hlavu.
Pak jsem ho podebral a vyhoupl si ho na sebe, aby klečel na mých stehnech a já ho tak mel výš.
„Říkal jsem ti, že chci po večeři zákusek. A ber to jako odměnu za dobrou večeři," dýchl jsem na jeho rozkrok přes kalhoty a zvedl k němu oči.
Pak jsem mu stáhl kalhoty a bez varování pohltil jeho ochablý penis, který ale po chvilce mé péče začal v mé puse mohutnět.
Trápil jsem ho zuby i jazykem, napřed jsem si ho bral pomalými tempy, ale postupně zrychloval, než jsem ho na moment vypustil, abych si mohl pohrát s jeho kuličkami a bříšky prstů přejet po kůžičce kolem dírky, která se pod mým dotekem stahovala a chvěla.
Matteo
„Drzost je moje druhé jméno,“ pousmál jsem se na jeho připomínku.
Kdo není drzý, nikam se nedostane. Nesnáším ty uťápnutý pipky, které musí člověk pořád někam strkat, jako by neměly vlastní vůli.
„Takže zákusek,“ přivřel jsem oči a poslušně zvedl ruce, když mi přetáhl triko přes hlavu.
Klekl jsem si tak, abych z něj nesklouzl, když mě zbavil i kalhot. Neprotestoval jsem. Po dlouhé době někdo, kdo má pořádnou výdrž a není mu nic cizí. V dnešní době jsou lidi moc puritánští, mají zábrany. Ale on…
To je jiná liga.
Opřel jsem se lokty o stůl, a rukama chytl jeho okraje. Prohnul jsem se v zádech, aby se ke mně lépe dostal.
Bylo to jiné… Prostě jiné až tak, že jsem si to užíval od jeho prvního olíznutí. A ani jsem netoužil po tom, aby mě znovu nabral. Chtěl jsem teď tohle a nic jiného. Když už mi to nabídl…
Bezděčně jsem se začal pohybovat proti jeho ústům, když mě ta touha po vyvrcholení čím dál víc pohlcovala. Měl jsem chuť ho popadnout za vlasy a určovat tempo a hloubku, s jakým si mě bude brát.
Ale raději jsem svíral stůl, až mě prsty začaly bolet a na zádech jsem měl otlačený jeho okraj, jak jsem se doslova ohýbal až na jeho plochu a dotýkal se ho skoro zády.
„Nech… si… chutnat…“ vydoloval jsem ze sebe ve chvíli, kdy se to na mě vyhrnulo, a já i přes riziko, že sletím, jsem jednou rukou pustil stůl a chytil ho za vlasy.
Přirazil jsem jeho hlavu na svůj klín v momentě, kdy jsem cítil, že budu. Plnil jsem jeho ústa svým semenem, a nedovolil mu ani o kousek uhnout.
Užíval jsem si tuhle dokonalost, jak nejvíc jsem mohl. S hlasitým zasténání, které se spíš podobalo chrčení raněného zvířete, jsem povolil své držení a svalil jsem se na stůl, prohnutý proti Calovi jako luk. Moje hlava skončila v talíři, a svými vlasy jsem vytřel zbytek omáčky, která na něm zůstala.
Ztěžka jsem oddechoval, a spokojeně jsem se proti Calovi ještě několikrát prohnul, jak příjemně mi v jeho ústech bylo, a jeho ruku, která si hrála s mými poklady a dráždila mou dírku, jsem uvěznil mezi svými stehny.
Natáhl jsem ruce, aby se Cal zvedl. Moje nohy zůstaly viset kousek nad zemí, a já si ho přitáhl na sebe. Bylo mi jedno, že tu ležím zlomený přes stůl. Chtěl jsem na sobě ještě cítit jeho tělo, chtěl jsem ho líbat a vědět, jaká je moje chuť předaná jeho ústy.
Calleo
Spokojeně jsem zamručel, když jsem viděl, jak si Matteo mou péči užívá. Byl vážně dokonalý ve všech ohledech.
Ani jsem neměl potřebu ho přehnout, stačilo mi tohle, a stačilo mi jeho vyvrcholení, kdy si mou hlavu přitiskl ke klínu, jako by se bál, že bych ho snad pustil.
Tlumeně jsem zasténal s ním, a pak už si užíval jeho dokonalou chuť.
Labužnicky jsem ji poválel v ústech, a pak spolkl všechno do poslední kapky.
Stoupl jsem si, jak po mě chtěl, a pak ho skoro zalehl a víc natlačil na desku stolu.
Ale chtěl jsem cítit ještě to dodatečné chvění jeho těla.
Políbil jsem ho na bříško, které se pod mými doteky zachvělo, a pak postupoval výš. Lehce podráždil bradavky, než jsem se natiskl na jeho lačnou pusu a jazykem mu předal zbytek jeho chuti.
Během líbání jsem ho znovu podebral pod zadečkem a zvedl si ho do klína.
„Tak, večeře a zákusek už proběhl, teď ještě umýt a spát," zamumlal jsem do jeho krku, který jsem zlehka okusoval, zatímco jsem s ním vyšel do druhého patra a rovnou do koupelny.
„A nepokoušej se držkovat. Chci si to užít bez zbytečných keců," hryzl jsem ho trochu prudčeji do krku, kdyby měl náhodou tendence zase mlít pantem.
Ve sprše jsem mu vymydlil nejen vlasy, ale i celé tělo, včetně toho jeho dokonalého pokladu a těsné dírky, pak ho osušil znovu vzal do náruče a vlezl si i s ním do postele.
Lehl jsem si na záda, jeho si přitiskl na hruď a bezděčně ho začal hladit po zádech.
„Matteo? Vím, že jsem říkal, že o tom nechci mluvit, ale docela mě zajímá jedna věc," řekl jsem po chvilce a vytáhl si ho na sebe, abych mu viděl do očí.
„Co bys dělal, kdybych se do tebe zamiloval?" i já uměl pokládat překvapivé a záludné otázky a odpověď na tuhle jsem chtěl obzvláště slyšet, zvlášť od někoho, jako je Matteo.
Matteo
Byl to dokonalé. On je dokonalý milenec. A taky se vším, co k tomu patří.
Když jsme dolehli na postel, a on mi položil tu otázku, zamračil jsem se.
„To záleží na tom, jestli bych miloval já tebe,“ stáhl jsem se z jeho hrudi dolů, a uložil se vedle něj.
Ani jsem o tomhle nepřemýšlel. Ani nevím, jestli bych to chtěl. Nedokážu se vázat na jednoho člověka. Zatím ne... Jsem upír a podle toho taky vypadá můj sexuální apetit. Nevím, jestli by mě jeden dokázal uspokojit.
Teda... Jemu se to zatím vede, ale co by bylo za pět, za deset nebo padesát let? Bude pořád stejný?
Ne... Nad tím vážně teď nechci přemýšlet.
Ale přesto jsem mu odpověděl.
„Kdyby ses do mě zamiloval, tak bych chtěl, abys mě přestal nosit v náruči jako malé děcko. Dokážu chodit sám, dokážu se umýt sám. Dělal bys to jen v případě, že bych byl mimo sebe, nebo bych tě o to požádal...“
Pak jsem se otočil k němu zády, aby bylo jasný, že tuhle konverzaci tím ukončuji. Ať si to přebere v hlavě, jak chce. Odpověděl jsem mu a to stačí.
„Dobrou noc,“ ozval jsem se ještě, i když jsem věděl, že stejně spát nebudu. Nějak se mi nechtělo.
No, ale brzy přijde chvíle, kdy usnu hlubokým spánkem. A to minimálně na několik dní, aby se můj organismus dal do kupy...
Calleo
Jeho odpověď mě ani moc nepřekvapila. V duchu jsem se musel ušklíbnout, protože to vypadalo, že jsem ho nejspíš tentokrát dostal, a on se uraženě ode mne odtáhl a lehl si zády ke mně.
Ale po chvíli jsem to přece jen nevydržel a přitiskl se hrudí k jeho zádům, a paži ho objal.
„Dáváš mi pořádně zabrat," uchechtl jsem se a políbil ho na rameno.
„Ale bát se nemusíš. Tak snadno se ve svém věku nezamiluju, ani do někoho tak úžasného jako jsi ty. A dobrou noc," dodal jsem, políbil ho na krk, vdechl vůni jeho vlasů a zavřel oči.
Nevím, jak se mi to podařilo, ale i přesto, že jsem nebyl nijak zvlášť unavený jsem nakonec usnul.
Probudil jsem se až ve chvíli, kdy se ložnicí ozýval podivný zvuk, a až po pár vteřinách mi došlo, že mi zvoní mobil.
„Kurva, já ten zkurvený krám jednou vyhodím z okna!" zavrčel jsem rozespale, pustil Mattea a hmátl po tom otravném přístroji, který ležel na nočním stolku.
„Chaeli, kurva, to se nemůžu aspoň jednou ráno probudit v klidu?" seřval jsem ho, jen co na mě promluvil do telefonu.
„Zase vstáváš levou nohou ty bručoune?" odpověděl Chael, a i když se snažil znít pobaveně vycítil jsem v jeho hlase stopu napětí.
„Vyklop to," vyštěkl jsem na něj a vzápětí se napjal, když mi řekl, že našli další mrtvolu, a nadiktoval mi adresu místa činu.
„Zkurveny hajzl! Až se mi dostane do rukou, budu ho trhat na kusy tak dlouho, až mě bude sám žadonit, abych ho zabil!" zařval jsem vztekle a mrsknul telefonem na postel.
„Vstávej, Matteo! Máme další tělo," zavrčel jsem, aniž bych na něj pohlédl, a pak jsem vstal a rovnou zamířil do koupelny.
Matteo
Čekal jsem, jak na to Cal zareaguje. Ani jsem nevěděl, co od něho čekat.
Ale po jeho odpovědi, jsem si jen odfrkl.
„Ve svém věku... No jo, já zapomněl, že jsi staroch nad hrobem,“ zabrblal jsem si spíš pro sebe.
Celou noc jsem nespal. Bylo to na hovno. Majetnicky si mě přitáhl rukou a já se nemohl skoro ani hnout. Tikot hodin z kuchyně v přízemí mi doslova rval uši. Měl jsem chuť vstát a jít ty hodiny rozmlátit.
Každá vteřina mi připadala jako rok.
Když konečně Cal k ránu zabral, oddychl jsem si. Oparně jsem podebral jeho ruku a trochu ji nadzvedl. Chtěl jsem se vyplížit z postele, šoupal jsem se po posteli jako křížala a myslel jsem si, že se mi to už podaří, když mu začal zvonit mobil. Rychle jsem se vrátil do původní pozice, když se Cal pohnul.
Jedním uchem jsem ho poslouchal, a když na mě zavrčel, vztekle jsem se na něho otočil.
„Drž hubu, nejsem tvůj poskok,“ střelil jsem mu zpátky.
Zůstal jsem ležet, a čekal, až zmizí v koupelně. Teprve potom jsem vstal a zamířil dolů, do pokoje pro hosty. Vytáhl jsem si čisté věci, a vlezl do spodní koupelny.
Jak jsem říkal. Umýt se umím sám.
Když jsem byl hotový vešel jsem do kuchyně. Sebral jsem zbytek masa, co Cal nestihl sežrat a jemu jsem vytáhl z lednice syrové a hodil mu ho na talíř.
„Tady máš snídani, kafe si uvař sám!“ zavrčel jsem tentokrát já, a s masem v puse jsem se šel obout, abychom se nezdržovali.
Nechtělo se mi, ale lepší, než se válet v posteli.
Když se konečně dovalil i ten kolos, nasedli jsme do auta a vyjeli. Mrtvola se našla zase v jednom z barriosů. A těch chudých, tady bylo požehnaně. Bylo to doslova ghetto protkané prostitutkami, drogovými dealery, kriminálníky všeho druhu. Oběť mohl zabít kdokoliv z nich.
Ale ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k policejní pásce, a já ucítil ten smrad, ten pach smrti, málem se mi obrátil žaludek.
Znovu jsem si vzpomněl na Andrease, a i když jsem měl od rána blbou náladu, tak teď jsem ji měl doslova smrtící...