Jerom
Ten den, kdy Alejandro odešel, jsem se snažil chovat a namluvit si, že mi na ničem nezáleží. Na tom, co se stalo Matteovi, na Alejandrovi, na jeho slovech, a pokoušel se přesvědčit, že je to všechno jen lež, a měl bych je všechny zabít, jinak nebudu mít klid.
Jenže jak den postupoval k večeru, najednou jsem si uvědomil, že prostě už nechci být sám.
Část mého já Mattea proklínala, protože to díky němu jsem zažíval tuhle slabost, druhá část mého já mi chytře namlouvala, že takhle jsem to chtěl vlastně celou dobu, jen jsem si o to neuměl říct.
Byl jsem rozpolcený.
Na vážkách.
Ani jsem netušil, co vlastně přesně chci.
Možná bude lepší odjet ze země a zapomenout.
Jenže...
Okamžitě se mi vybavily ty tmavě modré oči a krásný úsměv.
I když jsem ho znal sotva pár hodin, i když bych ho měl nenávidět, jeho povaha a chování vůči mě zapříčinily opak.
Byl tak jiný než Matteo.
Jakkoliv jsem se ho snažil vyprovokovat, jakkoliv jsem k němu byl drzý a arogantní, vždy mě s klidem uzemnil, jakoby jen káral mladšího bráchu za to, že rozbil sklenici.
Bloumal jsem domem, přemýšlel co dál, chvilku brouzdal po netu, chvilku jen tak seděl a čuměl do blba, než jsem si kolem půlnoci šel s povzdechem lehnout, a nakonec i usnul. Ve stejném duchu probíhal pak i druhý den, a k večeru už jsem si pak nadával, jaký jsem kretén, že jsem zase naletěl.
Alejandro
Chtěl jsem se za Jeromem vrátit, co nejdřív, ale potřeboval jsem vědět, že Cal bude natolik v pořádku, abych mu mohl říct své rozhodnutí.
Napadlo mě, že Jeromovi zavolám, ale neznal jsem ani jeho číslo, a navíc jsem vůbec netušil, jestli by mi to vzal.
Ani jsem nevěděl, proč to dělám. Měl bych ho nenávidět, ale přesto...
Byl po dlouhé době první, kdo mě skutečně chytil za srdce.
Když jsem ho ošetřoval, hlídal jeho neklidný spánek, snažil se ukočírovat jeho výbuchy hněvu a nenávist, to všechno mě k němu začalo až nezdravě přitahovat.
A když se pak Matteo vrátil ke Calovi, a bylo jasné, že ti dva zůstanou spolu, rozhodl jsem se taky.
Nejspíš jen díky svému zranění mě Cal nezabil hned ve dveřích, když jsem ho informoval o svém rozhodnutí. Ale věděl jsem, že to pochopí a smíří se s tím, i když to pro něj bude těžké.
Jen jednu věc jsem pořád nechápal.
Proč Jerom na Mattea zaútočil.
A rozhodl jsem se to co nejdříve zjistit.
Když jsem se konečně po dvou dnech vracel zpátky k Jeromovi, našel jsem ho v posteli, jak se mračí ze spaní a lehce odfukuje.
Byl tak krásný...
Zatraceně, to se ten kluk nikdy na sebe nedíval do zrcadla?
Vždyť mohl mít skoro každého na koho by si ukázal.
Povzdechl jsem si, odhodil tašku u dveří a opatrně si sedl vedle něj na postel.
Shrnul jsem mu z tváře pár vlasů, a pak se k němu naklonil, abych ho políbil.
„Jsem doma..."
Jerom
Probudil jsem se někdy nad ránem, a když jsem zjistil, že jsem stále sám, nasraně si lehl zase zpátky a rozhodl se všechno sabotovat.
Prostě z postele nevylezu, ani kdyby padaly trakaře!
Ani nevím, jak dlouho jsem spal, když mě probudilo zašimrání na tváři, lehký dotek na rtech, a pak něčí šepot.
V první okamžik jsem se lekl, ohnal se rukou a zprudka se posadil.
Vzápětí jsem ale ležel znovu na zádech, a skoro zapomněl dýchat, když se nade mnou skláněla Alejandrova tvář.
„Přišel jsi..." vydechl jsem, ale vzápětí se zamračil.
„Chci říct, proč jsi přišel? Nepotřebuju tě. Nemusel ses obtěžovat," prskl jsem na něho, a snažil se vymanit z jeho sevření.
Jenže byl silnější, byl tak blízko, a tak krásně voněl.
Aniž bych si uvědomoval, co dělám, přestal jsem se s ním prát, místo toho se proti němu vzepjal a zasténal.
Vzápětí jsem měl jeho jazyk ve své puse a blahem se málem rozplynul.
Alejandro
Čekal jsem, že se bude prát, že se bude vzpouzet, že bude nadávat a vztekat se, ale nečekal jsem, že se jeho vztek změní v touhu.
Jo, v tomhle svou vlkodlačí stránku nezapře.
Prostě, když to na nás přijde, je jedno, co bylo ještě před minutou, teď je důležité jen to, jak ukojit svůj chtíč.
A já ho rozhodně nechtěl odmítnout.
Chutnal úžasně, i když to šlo zpočátku ztuha a chvilku se i bránil, když jsem mu jasně naznačil, že já ten dole rozhodně nebudu. A když jsem pak do něj pronikal a díval se na jeho vzrušenou tvář, poslouchal jeho sténání a držel jeho chvějící se tělo, věděl jsem, že ho rozhodně za nikoho jiného nevyměním.
O dvě hodiny později, když mi ležel v náruči, se mi z něj podařilo vytáhnout, co se tehdy vlastně v té uličce stalo, a začal jsem mít nepříjemné tušení.
To se mi potvrdilo vzápětí na druhý den, když jsem si osobně došel pro tu starou rašpli a vytáhl z ní, jak to bylo.
Jerom tomu ze začátku nechtěl uvěřit. Vztekal se, obviňoval mě, ale nakonec ho přepadlo něco, jako výčitky svědomí.
Trvalo mi půl dne, než jsem ho přesvědčil o tom, aby se Matteovi omluvil a promluvil si i s Calem, a jednou pro vždy se to mezi nimi vyřešilo, protože jejich vzájemná nevraživost ubíjela nás všechny.
A když mi pak v noci Cal volal a sám schůzku nabídl, v duchu jsem Mattea vychválil až do nebe.
Jerom
Když mi dal Alejandro jasně najevo, jak to mezi námi v sexu bude, rezolutně jsem to zamítl a snažil se bránit, ale bylo to marné.
A potom...
Ani jsem nevěděl, kdy jsme začali a kdy skončili.
Celou dobu jsem byl jako v rauši a užíval si toho nejskvělejšího pocitu, o kterém jsem si myslel, že už nemůže být lepší.
Alejandro byl úžasný milenec, a já si uvědomil, že už to asi ani jinak nechci.
Když jsme spolu večer leželi, vytáhl ze mě všechno, co se tu noc odehrálo. Nijak mě nenapadlo, že by s tím chtěl něco dělat, proto mě překvapilo, když se ráno vypařil, vrátil se kolem poledne a řekl mi, jak to ve skutečnosti bylo.
Poslal jsem ho do hajzlu.
Vystartoval proti němu.
Obvinil ho snad úplně ze všeho.
A pak to prostě vzdal.
Když jsem se ho pak ptal, proč to pro mě dělá, odpověděl mi, že jsem hodný kluk, jen potřebuju někoho, kdo mě povede.
A pak mě donutil souhlasit se schůzkou s ním.
Calleo
Když jsem se ráno probudil, došlo mi, co se vlastně včera událo.
Mírně jsem se pousmál na Mattea, ležícího vedle mě, a pomalu mi docházelo, jaké štěstí mám, že jsem ho potkal.
Věděl jsem, že náš vztah bude mít světlé i stinné stránky, ale on mi za to všechno stál.
On je ten, se kterým jsem si dokázal představit, že budu žít po zbytek života.
Vždyť díky němu ze mě spadlo to obrovské břemeno, trápící mě několik set let.
Pak jsem se ale zamračil, když jsem si uvědomil, k čemu jsem se to upsal.
Jenže...
V jedné věci měl Matteo pravdu.
Jerom byl jako ztracené dítě.
Celý život se protloukal sám ve světě, kde míšenci byli vždy bráni spíš jako přítěž.
Navíc, když byl vlkodlak.
Mohl to kdykoliv vzdát. Měl by na to právo.
Ale on se místo toho postavil na vlastní nohy a bojoval o kousek svého místa v životě.
I když jsem neuznával jeho přístup, i když jsem nesouhlasil s tím, jak řešil problémy, i když mi pořád dělala starosti ta jeho nezvladatelnost a ten jeho vztek, tak nějak jsem si začal uvědomovat, že je nejspíš asi vážně na čase zakopat válečnou sekeru.
A kromě toho, pokud bude s Alem, hodně věcí se pro něj změní.
Pousmál jsem se nad tou představou a otočil se na Mattea.
„Dobré ráno," políbil jsem ho na čelo, a pak ho převrátil na záda.
Zalehl jsem ho vlastním tělem a jazykem vklouznul mezi jeho rty, abych si dopřál jeho chuť, co mě nastartuje.
„Doufám, že za ním půjdeš se mnou. Byl bych rád za tvoji oporu. A... Děkuji ti," zabručel jsem do jeho kůže na krku, kterou jsem okusoval a rukou zamířil mezi jeho nohy.
Matteo
Byla to úžasná noc. A k mému údivu jsem dokonce i usnul. Celou dobu jsem se tiskl ke Calovu tělu, a jakmile se pohnul, hned jsem se znovu k němu přitáhl.
Ráno mě vzbudil on…
Tak krásné probuzení, až jsem se bál, že se mi to ještě zdá.
„Dobré ráno,“ odpověděl jsem s úsměvem. „A určitě s tebou půjdu. Budu rád, když se všechno konečně vyřeší, a kdo jiný by tě zastavil než já, až chytneš nerva? Nacpu ti zas kus masa do tlamy a zahryznu se ti do zad…“
Opětoval jsem polibek a nechal se jím laskat po celém těle. Velmi rychle jsem tomu podlehl a nechal se unášet tím krásným, co mi jen on může dát.
Pokud ještě někdo v tomhle domě spal, myslím, že jsme je stejně vzbudili, protože náš sex nikdy neprobíhal v naprosté tichosti.
Snídaně byla tentokrát už udělaná. Tak když jsme osprchovaní a oblečení sešli dolů do kuchyně, mohli jsme zasednout rovnou ke stolu. Vařil Falco, a i když to nebylo ještě stoprocentní, bylo vidět, že se snažil, a všichni jsme mu to pochválili. Byl červený až za ušima a já mu na oplátku slíbil, že ho naučím o vaření všechno, co vím.
Bylo něco kolem poledne, když jsem dal Falcovi instrukce, jak má připravit oběd. A na nás byl čas.
„Měli bychom, jít,“ ukázal jsem Calovi na hodiny.
I když jsem se snažil tvářit nad věcí, přesto jsem byl uvnitř nervózní. Měl jsem pořád obavy, jak to celé dopadne. Jediné, co mě napadlo a Al to odsouhlasil, bylo, že se sejdeme u mě v domě, kde se Jerom bude cítit jistěji, a navíc… Je to můj dům…
Jerom
Když se blížila dvanáctá hodina, nedokázal jsem být v klidu.
Pořád jsem přecházel sem a tam, vrčel pokaždé, když mi Al něco řekl, nebo se mě dotkl, a už asi po milionté přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad.
A když se konečně ozval domovní zvonek málem jsem vyletěl až do stropu.
„Pojď," chytl mě Al za ruku a táhl směrem ke dveřím, které otevřel dřív, než jsem se stihl nadechnout.
Mohlo mě napadnout, že přijdou spolu.
Zadíval jsem se na Mattea a chtěl mu říct, že se omlouvám nebo něco takového, ale když jsem se podíval na toho praš- na Ca...llea, dech mi uvázl v hrdle a já zpanikařil.
Začal jsem přeskakovat z jednoho na druhého a snažil se vyprostit z Alejandrova sevření.
Co když mě přišli zabít?
Ponížit mě?
Vysmát se mi?
Vyhnat mě odsud?
Vrčel jsem a roztřásl se po celém těle.
„Pust mě!" skoro jsem na Ala zaječel a vytrhl se z jeho sevření.
„Vy..." sípal jsem, přikrčil se a vycenil zuby, jako bych čekal útok.
„Jerome..." natáhl ke mě ruku Al, ale já ji odrazil svou.
„Nesahej na mě!" zavyl jsem, a pak se otočil na patě, proletěl chodbou, obyvákem i ložnici a zavřel se v koupelně, kde jsem se skrčil do sprchového koutu.
Připadal jsem si jako tenkrát, když přišli ti vlci a napadli otce.
Schoval mě, ale já přesto všechno viděl a cítil.
A když se všechno uklidnilo, a já vylezl ze skrýše, viděl jsem jeho, jak probodl srdce mého otce.
Matteo
Moje auto mi vypovědělo službu, tak jsme jeli Calovým. A stejně by se do něho prej nevlezl.
Celou dobu jsem se na něho díval.
Snažil se tvářit, že je nad věcí, ale jeho bezděčné pohyby, záškuby ve tváři stejně prozradily, jak je nervózní.
Když jsme dojeli před můj dům, měl jsem divný pocit. Můj dům, a přitom jsem tu šel na návštěvu…
Cala jsem chytil za ruku a dotáhl ho ke dveřím, aby si to ještě náhodou nerozmyslel.
Dveře se otevřely, a já tu ruku musel sevřít pevněji, jak mu v ní cuklo.
Nevěděl jsem, jestli chce vystartovat, nebo utéct, tak, jak to udělal Jerom.
Vyjel po Alejandrovi, na nás zavrčel jak vzteklé štěně, a pak utekl. Podle zvuku, které vydávaly dveře, kterými bouchnul, mi bylo jasné, že se zavřel v koupelně.
„Půjdu za ním,“ otočil se Alejandro do domu.
„Počkej,“ zastavil jsem ho.
Postrčil jsem Cala dovnitř a zavřel za námi.
„Půjdu za ním já. Vy dva byste si taky měli promluvit…“
Cal hned začal vrčet a natahovat se po mně. Ale vztekle jsem se na něj otočil.
„Chceš se prát, nebo to tady jednou provždy vyřešit?!“ vyjel jsem na něho dřív než on na mě.
„Uvařil jsem oběd, pomůžeš mi?“ ukázal mu Alejandro do kuchyně, a než se Cal rozmyslel, zmizel jsem v ložnici, a hned zaběhl do koupelny.
Vidět Jeroma takhle… Jo, bylo to pro mne těžké, zvlášť když jsem zažil, jaký dokáže být pruďas.
Ale tohle… Tohle bylo ublížené štěně, které se bálo a krčilo se v koutě…
„Jerome,“ došel jsem do sprchového koutu a dřepl si před něj.
Pohladil jsem ho po tváři a po vlasech, a pak jsem si ho přitáhl k sobě.
„Jerome, nic ti nehrozí, a ani se na tebe nezlobím. Chci tě poprosit, abys šel za námi. Tvůj bratr přišel, aby se s tebou usmířil a řekl ti, jak to všechno vlastně bylo. Tak prosím, pojď,“ chytil jsem jeho hlavu do dlaní, aby se na mě podíval.
Ty jeho oči jsou pořád nádherné a nikdy na ně nezapomenu, i kdyby se Jerom rozhodl odejít ze země. Ale postrádaly jiskru. Byly smutné…
„Nezlobím se na tebe, za to, co se stalo. Chápu to, a nemusíš mít kvůli tomu žádné výčitky…“ jemně jsem ho políbil na rty.
Jerom
Musím být silný!
Musím být silný!
Musím být silný!
Opakoval jsem si stále dokola, zatímco jsem se tiskl ve sprchovém koutu ke kachlíkům a skučel.
Jako ve snu jsem viděl, jak se je mě blíží Matteo, a nevěděl jsem, jestli chci utéct, nebo po něm vyjet.
Ale, když si mě k sobě přitáhl do náruče, sevřel jsem v prstech triko na jeho zádech a víc se na něj natiskl.
Zadíval jsem se mu do očí a vynadal si do idiotů.
Proč jsem mu vůbec ublížil?
Proč se to všechno stalo?
Ale když byl takhle blízko, a když mě pak políbil lehce na rty, uvědomil jsem si jednu věc.
To, co jsem k němu cítil, nebyla skutečná láska.
Byla to závislost.
Touha po něčem, co jsem neměl.
A taky jsem pochopil, že mé srdce patří Alejandrovi.
„Jsi s ním šťastný? Máš ho rád?" zeptal jsem se a vstal.
Chtěl jsem se mu omluvit za to, co jsem mu udělal, ale nějak jsem potřeboval vědět, že mu bude s Calem dobře.
Matteo
Cítil jsem, jak se třese. Takový silný chlap a byl úplně v háji.
Nejspíš to je teď ta správná chvíle, aby to všechno skončilo, a on mohl začít žít…
Také jsem vstal, když mi položil tu otázku. Chvilku jsem se na něj díval a přemýšlel, zda ho odpověď ranní nebo ne. Ale rozhodně jsem mu už *nechtěl lhát. Bylo by to jen ke škodě.
„Moc se omlouvám, jestli jsem ti dával nějaké naděje. Měl a mám tě pořád moc rád. Ale…Nejspíš jsem byl s tebou jen proto, že jsem s někým potřeboval být, a ty jsi mi ho moc připomínal. Ani jednou, co jsem s tebou byl, jsem za ním ale ani jednou nešel. Ani jednou, Jerome…“ chytl jsem ho za ruce, jako bych se bál, že mě zmlátí. „Ano, jsem šťastný. Miluji Callea…“
Když jsem měl jistotu, že mě nezmlátí, že se jeho tělo nemělo ani snahu napnout či přeměnit, aby získal větší síly, pustil jsem jeho ruce. Prohrábnul jsem jeho krásné vlasy a usmál se na něj.
„Byl jsi ten neúžasnější milenec a nikdy na to nezapomenu. Je mi líto, že jsem tě ranil svými slovy. Omlouvám se za to…“
Ještě jednou jsem se na něho usmál a pohladil ho po jeho krásných vlasech.
„Měli bychom jít. Nevím, jak dlouho se podaří Alovi udržet Cala v klidu, A z kuchyně to už dost dobře voní a já mám hlad…“
Calleo
Má nervozita stoupala s každým ujetým kilometrem, a jen díky Matteovi jsem se neotočil a neodjel zpátky do sídla.
Chvilkama jsem vrčel, chvilkama si mrmlal pod nosem, nebo bručel, a v momentě, kdy se otevřely dveře a ten smrad vystartoval a pak zdrhl, zakurvoval jsem a chtěl ho klidně i za pačesy dotáhnout dolů, když Matteo rozhodl, že za ním půjde sám.
Samozřejmě, že jsem byl proti, ale on mě serval a vzápětí jsem skončil s Alem v kuchyni, který se pochechtával.
„Čemu, se kurva, tlemíš," vyjel jsem po něm a sebral mu z ruky talíře, které mi podával.
„Sluší vám to spolu. Patříte k sobě, a já jsem rád, že jste to konečně dali dohromady," pokrčil rameny Al a vyndal příbory.
„Myslíš to s ním vážně?" zeptal jsem se ho po chvíli, když už byl stůl prostřený, a já si otevřel pivo.
„Jsem rád, že jsi souhlasil že schůzkou. A odpověď na tvoji otázku... Vážím si tě, Calleo, to víš moc dobře. Vždycky pro mě budeš králem, ale pokud Jeromovi ublížíš, nebudu váhat. Stačí ti to jako odpověď?" zadíval se mi vážně do očí, a já věděl, že to myslí vážně.
„No, je to tvoje věc," povolil jsem nakonec a sedl si za stůl právě ve chvíli, kdy do kuchyně vešel Matteo následovaný Jeromem.
Jerom
Když Matteo přiznal, že mě nemiloval, ale, že je teď šťastný, trochu mě bodlo u srdce, ale já to k němu cítil podobně, takže jsem se nakonec přece jen trochu uvolnil.
„Já asi hlad nemám, ale Al vaří moc dobře. A…" otočil jsem ještě Mattea k sobě, když jsme vešli do ložnice a pohladil ho po tváři.
„Rád bych to všechno nějak odčinil. Taky tě mám rád, ale mé srdce patří někomu jinému. To, co jsem k tobě cítil byla spíš jen závislost, i když šoustat s tebou byl zážitek," usmál jsem se, a pak ho ještě krátce objal.
„Mimochodem myslím, že Al tě brzo sesadí z žebříčku nejlepších milenců. Cítit ho v sobě byl fakt zážitek," zašeptal jsem mu do ucha, a pak ho pustil a postrčil ho před sebe.
Když jsme vešli do kuchyně, stůl už byl nachystaný a Calleo seděl za stolem.
„Jsi v pořádku? Vyděsil jsi mě," sevřel mě hned v náruči Al, a pak mě políbil na rty.
Hned se ale odtáhl, nespokojeně mlaskl a hodil směrem k Matteovi zamračeným pohledem, což neuniklo Calleovi, který vstal a zavrčel.
„Mám hlad, a pěkně to voní," přitáhl jsem si Ala znovu pro polibek a tentokrát přidal i jazyk, abych mu ukázal, že patřím jen jemu a Matteo je pro mě v tomhle ohledu minulost.
Teprve až zakurvování ze strany Callea mě donutilo se od Ala odtrhnout.
Zašklebil jsem se na toho kazišuka, a pak si konečně sedl ke stolu.
Bylo to zvláštní.
Oběd proběhl skoro mlčky, jak byl nejspíš každý ponořen do svých myšlenek a s napětím očekával, co bude.
Ale i tak, i když jsem měl žaludek poměrně zauzlovaný, dokázal jsem toho docela dost sníst.
Matteo
Musel jsem se usmát, když jsem viděl ty dva, jak zareagovali. Alejandro z Jeroma určitě cítil mně, a na jeho reakci pak zavrčel Calleo.
Došel jsem k němu a raději mu taky vlepil pořádný polibek, aby se uklidnil.
Při obědě jsem docela zalitoval, že Alejandro už není v sídle. I když umím vařit, tak jeho umění se nejspíš nikdy nevyrovnám. Ale dostal jsem jeden nápad…
„Předpokládám, že budete chtít zůstat tady, co? Aspoň prozatím. No, Falco se učí vařit, a já nejsem vždycky dost klidný na to, abych někoho všechno učil. Nebude ti vadit, když ho za tebou občas pošlu, Ale?“ promluvil jsem jako první, když jsme všichni odložili příbor a Al začal sklízet nádobí.
Viděl jsem, že Cal i Jerom jsou stále nervózní, ale zatím se drželi. Jen občas po sobě hodili pohledem, jako by chtěli jeden nebo druhý začít, ale zatím k tomu nenašli odvahu.
Postavil jsem se a dal jsem vařit vodu na kávu.
„Budu rád, že ho něco naučíš. Falco se vážně snaží,“ pokračoval jsem, když Al přikývl.
„Jen by bylo potřeba, aby jste to vy dva konečně ukončili, protože sem nechci poslat mladýho vlkodlaka a mít strach, že by se mu mohlo něco stát… A věřím tomu, že vás bude chtít i Falco někdy pozvat na svůj oběd. A já taky…. Tak co?“ otočil jsem se na Jeroma a na Callea. „Tak kdo začne?“
Calleo
Nevím, co se v té koupelně stalo, ale moc dobře jsem viděl Alovu reakci.
Než jsem však stihl cokoliv říct, měl jsem plné ruce práce s Matteem.
Během oběda jsem si Jeroma nenápadně prohlížel.
Konečně jsem k tomu měl příležitost.
Podobal se hodně své matce, i když měl i otcovy rysy.
Stejný tvar oči i úst, stejné výrazy.
A...
Ani jsem se nedivil, že se do něj Matteo, a teď Al zakoukali.
I já musel, chtě nechtě, uznat, že byl fakt krásný.
Výrazná barva očí, světlá pleť a rudé vlasy dokázaly přitáhnout pozornost.
Nejspíš zlomil srdce nejednomu svému milenci.
Oběd byl jako vždy vynikající, a i když jsem toho snědl daleko míň než svou obvyklou porci, přesto jsem to Alovi pochválil, aby si nemyslel, že mi nechutnalo.
Když pak Matteo přišel s nápadem poslat za Alem občas Falca kvůli vaření, trhnul jsem sebou a zamračil se.
Ale než jsem stihl něco říct, Matteo se na mě a na Jeroma otočil s jasnou otázkou.
„Asi bude lepší, když začnu já..." povzdechl jsem si po chvilce ticha.
Stoupl jsem si, přešel k oknu a zahleděl se ven.
Bylo těžké o tom znovu mluvit.
Ne.
Bylo těžké o tom mluvit před ním.
Ale rozhodl jsem se.
„Pokud se potom, co uslyšíš pravdu, mě rozhodneš zabít, bránit se nebudu," otočil jsem se, přešel ke stolu a zadíval se Jeromovi do očí, aby pochopil, že to myslím vážně.
„A vy dva nebudete zasahovat!" zvýšil jsem hlas, když Al začal nespokojeně brblat a Matteo se zamračil.
„Všechno, co se až doteď stalo, byla moje vina..." obrátil jsem se zpátky na Jeroma, a pak mu vypověděl vše, co jsem Matteovi řekl včera v hrobce.
Jerom
Trochu mě zarazilo, když Matteo přišel s nápadem, aby se k nám chodil učit vařit jeden z vlků.
Ale když Al souhlasil, jen jsem pokrčil rameny.
Po další Metově otázce jsem trochu znejistěl, a pak překvapeně povytáhl obočí, když Calleo mluvil o svém zabití.
O pár minut později jsem pochopil.
Svíral jsem ruce v pěst s každým jeho dalším slovem, mě tělo se napjalo a občas jsem i zaskřípal zuby.
Čekal jsem cokoliv, ale tohle...
A nejhorší na tom všem bylo, že jsem věděl, že mluví pravdu. Cítil jsem to.
A taky...
Střípky vzpomínek, které jsem zasul hluboko do sebe se začaly vynořovat na povrch, a ještě víc potvrzovaly jeho slova.
Když domluvil, v kuchyni zavládlo ticho, rušené jen mým občasným zavrčením.
„Tohle... Otec... Ty..." vyrážel jsem ze sebe.
„Kurva!" zařval jsem nakonec, praštil pěstí do stolu a prudce vstal, až se židle s rachotem převrátila.
„Ty! Ani nevíš! Otec o tobě často mluvil! Byl na tebe hrdý! Chválil tě, a já rád poslouchal jeho slova! Měl jsem tě za vzor! Chtěl jsem být silný jako ty! Vzhlížel jsem k tobě! A ty... Všechno si zničil! Otec mi vždycky říkal, že mě budeš chránit, a když si ho pak zabil, viděl jsem to jako zradu! A teď mi říkáš... Říkáš mi..." s posledními slovy mi došel dech a já ucítil, jak mi něco stéká po tváři.
„Kurva!" zasyčel jsem, odstrčil Ala, který se mě snažil obejmout a vyšel z kuchyně.
Tentokrát jsem ale nešel do koupelny.
Potřeboval jsem si to někde vybít, a venku na Metově zahradě stál jeden krásně vzrostlý strom, jako dělaný pro to, abych se na něm teď vyřádil.
Matteo
Bylo tu cítit napětí už při prvních Calových slovech.
Věděl jsem, že se Cal bude držet zpátky, hlavně po tom, když řekl, že ho Jerom může klidně zabít. Ale tušil jsem, a evidentně správně, že Jerom v klidu nevydrží. A věděl to i Alejandro.
Když Jerom vyletěl, hned jsme oba byli na nohách, ale nepodařilo se Jeroma zastavit.
Podívali jsme se na sebe, ale jakmile jsem uslyšel vzteklý řev a rány, okamžitě jsem vyběhl ven na zahradu.
„Kurva! Jerome! Zabiju tě, jestli do toho stromu ještě jednou praštíš! Je to vzpomínka! A pokud tady v tom domě chceš žít, tak mi tu přestaň ničit věci, do hajzlu!“ zařval jsem na něj vztekle, když jsem viděl, jak ze stromu odlítává kůra.
Jako, byl jsem doteď klidný. Ale v tuhle chvíli, kdy jsem viděl, jak můj milovaný strom ničí, jsem se neznal.
Došel jsem k němu a popadl jsem ho silně za ruce, aby přestal do stromu mlátit.
„Jestli tenhle strom ušetříš a budeš ho opatrovat s láskou, povolím tobě a Alovi vstup do suterénu. Víš, že se tam jinak nedostaneš, a jako lovci se ti ta místnost rozhodně může hodit. Tak co?“ zadíval jsem se mu do očí.
Tak nějak jsem už počítal s tím, že tu nejspíš zůstanou. Nevěděl jsem, jestli napořád, ale na dlouho určitě.
„Ale v první řadě se uklidni a běž zpátky za Calem,“ dodal jsem přísně.
Jerom
Byl jsem fakt mimo.
Všechno to, co mi řekl...
Všechna ta nenávist, kterou jsem doteď cítil...
Nejspíš bych ten strom sejmul, kdyby z baráku nevyletěl Matteo a nezačal kvůli tomu pitomému kusu dřeva vysilovat.
Chtěl jsem se mu vytrhnout, a zle se na něj zamračil, když přerušil mě ruční kácení, ale pak zpozorněl, když začal mluvit o svém suterénu.
Z té krátké návštěvy, jsem věděl, že pro mě a Ala to bude nejspíš ráj.
A taky jsem věděl, jak je to pro Mattea důležité.
Dovolit mi vejít...
Musel mi hodně důvěřovat.
Trochu jsem povolil své napětí a vyprostil své ruce z těch jeho.
„Už jsem v pohodě... Ale... Potřebuju chvilku na vzduchu. Zavoláš mi sem Ala? Teď ještě nemůžu jít dovnitř, ale ty by ses měl k němu vrátit. A stejně máš ještě nějaké hadry ve skříni, tak by sis je mohl zatím sbalit. Teda, ne že bych tě vyhazoval, ale Al si potřebuje někam dát ty svoje," pokrčil jsem rameny, a pak od něj odstoupil, abych si mohl sednout a opřít se o kmen stromu, který jsem doteď tak vehementně likvidoval.
Matteo
Uhodil jsem na správnou strunu. Věděl jsem, že povolit Jeromovi vstup do suterénu bude mít účinek. Už předtím, i když mi to tam skoro zlikvidoval, jsem viděl, že se mu to tam líbí.
„Dobře, zavolám ti Alejandra, ale jeden jediný drápanec navíc na kůře tohoto stromu, a máš utrum,“ pohrozil jsem mu ještě.
Když jsem se otočil směrem k domu, došla mi ještě jeho poslední slova a musel jsem se začít smát.
Jsem vyhozen z mého vlastního domu. Prý seber si hadry a běž…
„Asi ti zvednu nájem,“ prsknul jsem ještě na Jeroma, a pak už rychle zmizel v baráku.
Cal nervózně přecházel po kuchyni a Alejandro se díval z okna na zahradu.
Byl to docela pěkný pohled, jak dva dominantní vlkodlaci jsou s nervama v háji, a mají strach o to, aby se jejich subíci neroztrhali na kousky. Nebo snad měli strach, že bychom na to s Jeromem skočili?
Tak, jako tak, jsem se nad nimi musel pousmát.
„Ale, máš jít za Jeromem,“ ustoupil jsem ode dveří, a po Alovi zůstala jen žhavá čára, jak rychle vyletěl ven.
Došel jsem ke Calovi a pevně jsem ho objal, aby mi přestal vyšlapovat díru do podlahy.
„Myslím, že je to na dobré cestě. Jerom mě vyhodil z domu. Prý si mám sebrat své hadry, aby se tu Al mohl nastěhovat. A jinak se zdál být celkem v klidu, až nato, že mi málem pokácel strom. Ale slíbil jsem mu odměnu, pokud nebude vyšilovat. Neboj, já ta odměna nejsem…“
Raději jsem se přitiskl na Calovy rty a hned jsem jazykem zabrousil do jeho úst, abych umlčel jeho případné námitky.
Celé to bylo takové divné, zmatené, ale přitom potřebné. Úplně se obrátily naše role, a místo toho, aby někdo uklidňoval mě, tak já, společně s Alem, jsme uklidňovali Jeroma a Cala.
Ale, je to všechno na dobré cestě…
Možná jednou budeme všichni žít pod jednou střechou. Calleovo sídlo je na to dost velké…
Alejandro
Věděl jsem, že Jerom po Calových slovech nezůstane v klidu. A nedivil jsem se mu.
I přes Calův zákaz jsem byl připraven zasáhnout, kdyby se Jerom rozhodl obrátit svůj hněv proti Calovi. Ale bylo vidět, že ho to smetlo víc, než možná on sám čekal.
Když jsem se ho snažil obejmout, potom, co jsem viděl, jak se mu po tváři svezla osamocená slza, vyhekl jsem, když mi dal ránu do žeber, aby mě od sebe odstrčil, a pak zmizel venku.
A hned na to, vypadl z kuchyně i Matteo, a ze zahrady k nám doléhal jeho řev.
Podíval jsem se na Cala, který byl stejně nervózní jako já, a na okamžik ho obejmul.
„Bude v pohodě. Srovná se s tím. Pomůžu mu. A pomohlo by i to, kdyby ses přestal tvářit jako kakabus a nevyletěl pokaždé kvůli kravině. Ten kluk potřebuje sílu, aby se z toho dostal, i když to půjde nejspíš pomalu, a oba se budete chtít ještě několikrát zabít. Ale... Věřím, že to zvládneš. Že to zvládnete oba. Oba jste silní, a i když nejraději hlavou prorážíte zeď, tak s Matteem vás rychle srovnáme do latě," pousmál jsem se, a pak se znovu zadíval z okna, když tam bylo nějaké až moc podezřelé ticho.
Pak se ale Matteo vrátil a poslal mě ven za Jeromem. Vyletěl jsem jako ohnivá střela, a okamžitě ho vzal do náruče, když jsem k němu přiběhl.
Otřel jsem se mu o rty, a polibek prohloubil.
Tiskl jsem ho na sebe, hladil, líbal, abych mu dal najevo, že je to v pořádku, a že jsem tu jen pro něj.
„Vím, že to není a nebude jednoduché, ale zkus Calovi věřit. Zachránil mi život. Jen díky němu jsem tím, kým jsem, a i když to nerad slyší je nejlepší vůdce smečky. Neříkám, abys mu hned odpustil a padl mu kolem krku. Jen mi, prosím, slib, že nebudeš vyšilovat pokaždé, když někdo zmíní jeho jméno, občas se s ním sejdeš, a nebudeš se chovat jako tvrdohlavý mezek, ano?" zadíval jsem se mu do těch jeho krásných zelených očí, ještě jednou ho políbil, a pak jsem mu pomohl vstát, abysme se vrátili zpátky do domu, a tuhle záležitost aspoň pro dnešek uzavřeli.
Jerom
Ani jsem se ještě nestačil uklidnit, a už jsem vězel v Alově náruči, a jeho jazyk tančil s tím mým nádherný tanec.
Znovu, jako pokaždé, když mě políbil, jsem se málem rozpustil blahem, ale pak jsem nespokojeně zabručel, když se odtáhl, a zase začal mluvit o problému, na který bych nejraději zapomněl.
Ale když Al zmínil sebe, a to, že mu Calleo zachránil život zpozorněl jsem.
Jenže víc jsem se nedozvěděl, a to mě začalo užírat.
Co se vlastně mezi nimi stalo?
Kdo byl Alejandro, než se dal dohromady s Calleem?
Kým byl?
Lehce jsem se zamračil a zadumaně se na něj podíval, když mě zvedl na nohy.
„Dobrá. Slibuju, že s ním budu víc mluvit a nebudu vyšilovat. Ale pod jednou podmínkou..." vyslovil jsem svou žádost a viděl, jak se Ale trochu zarazil.
„Chci, abys mi pověděl na oplátku o své minulosti. Chci o tobě vědět víc," políbil jsem ho na rty, a pak se spolu s ním vydal zpátky do domu.
Calleo stál u stolu, objímal Mattea, a trochu se napjal, když jsem vešel.
A já najednou ztratil svůj klid a odvahu, kterou jsem venku získal.
Nakonec jsem sevřel Alovu ruku, a i já jemu pověděl, jak jsem si vedl, potom, co zabil otce a nechal mě tam ležet.
Našla mě matka.
Otce přenechala rodu, aby ho pohřbili, a o mě pečovala dokud jsem se nedal dohromady.
Jenže už byla stará a nemocná, trpěla bolestmi, ale odmítala se jít léčit.
„V podstatě jsem udělal to samé, co ty," povzdechl jsem si a zadíval se na Callea. „Chtěl jsem ukončit její trápení, tak jsem ji zabil, a pak utekl z domu a posléze i ze země. Pěstoval jsem si nenávist vůči tobě, i když někde hluboko uvnitř sebe jsem doufal, že jednou přijdeš a řekneš, že to byl jen hloupý žert."
Hořce jsem se zasmál nad tou pitomou myšlenkou a zatřepal hlavou.
„Nejspíš ti asi nikdy neodpustím. Ne to, že jsi otce zabil. Ne to, že jsi mě zmlátil. Ale neodpustím ti to, že jsi mě opustil a donutil mě tě nenávidět. Ale... Kvůli Alovi, a i Matteovi, chci s tebou zkusit vycházet a víc tě poznat," podíval jsem se mu zpříma do očí, aby věděl, že to myslím vážně, a cítil, jak si Al za mnou oddechl.
Calleo
Zabručel jsem, když se Matteo konečně vrátil z venku, a dokonce se i pochechtával.
Mé námitky ale umlčel svým polibkem, který jsem víc, než ochotně oplácel, protože jsem potřeboval někoho, o koho bych se teď mohl opřít.
Vůbec jsem netušil, co se venku dělo a děje, vůbec jsem netušil, co bude, až se Jerom zase vrátí do domu.
„I já to chci zkusit. A nebudu tě prosit o to, abys mi odpustil. To ani po tobě žádat nemůžu. Ale chci, aby byl klid. Nechci se strachovat o to, jestli někdo, koho mám rád skončí pod drnem, protože tobě vzteky rupne v kouli a vyjedeš," přikývl jsem po jeho slovech a musel se ušklíbnout, když se trochu nafoukl.
Nakonec jsme se zdrželi asi ještě tři hodiny, probírali všechno možné, i když mluvil hlavně hodně Matteo o své práci, a s Alem probírali různé kuchařské umění. Ale i tak to bylo nakonec pohodové odpoledne.
Během cesty domů, jsem Mattea držel za ruku, jak mi to řízení dovolovalo, a doma ho okamžitě vtáhl do ložnice a zabouchl za námi dveře.
„Byl jsi naprosto úžasný," vydechl jsem mu do úst, a tentokrát já jemu věnoval pořádný polibek.
Miloval jsem ho celou svou existencí a věděl, že znovu už nic takového neprožiju.
Matteo byl jedinečný, a já byl rád, že jsem ho tehdy v té nemocnici našel, i když okolnosti nebyly zrovna nejpříznivější.
Sice tu byla ještě jeho rodina, ale ta mi dělala momentálně ty nejmenší starosti.
„Miluju tě, Matteo," zašeptal jsem, zvedl si ho do náruče, a pak s ním přešel k posteli, abych svá slova mohl doplnit činy.
Matteo
Měl jsem z toho dnešního dne opravdu obavy.
Nebál jsem se toho, že až uvidím Jeroma, že to bude mezi námi špatný. Jsem zvyklý na hodně věcí, a můžu vlastně říct, že jak naše setkání začalo útokem, tak vlastně i skončilo.
Bál jsem se spíš toho, jestli se vůbec vyřeší bratrská nenávist. Jestli se vůbec ukončí ten jejich dlouholetý spor založený na rodinné tragédii.
Ale naštěstí to dopadlo dobře.
Alejandro má na Jeroma neuvěřitelný vliv. Potom, co mi o něm Cal naznačil, jsem věřil tomu, že Al mohl klidně být jedním z vůdců smečky, předpoklady na to rozhodně má…
Ještě, než jsme odešli, vzal jsem všechny tři do suterénu. Calleo měl oči navrch hlavy, protože netušil, že tu něco takového mám. Ale to netušil nikdo, kromě Jeroma, a to jen proto, že jsem ho sem předtím vzal.
Při vstupu jsem namaloval další kruh uvnitř toho původního, a od každého postupně nechal stéct trochu krve do jeho středu.
Na zkoušku jsem je pak nechal každého postupně místnost otevřít stejným způsobem, jak jsem dovnitř chodil i já…
Holt, pokud tam chtějí jít, musí pokaždé obětovat kapku krve. Ale i tak jsem si nechal pojistku.
Ani jeden z nich neví, že pokud by se něco stalo, nebo bych z nějakého důvodu chtěl, můžu kdykoliv jejich přístup dolů zrušit. Můžu je tam klidně i uvěznit…
Jeden nikdy neví, a mě ten víc jak třistaletý život hodně naučil.
Pobalil jsem si pak ještě zbytek svých věcí a upozornil Jeroma na to, co jsem říkal o stromu a o nájmu, tak ať si na to dá bacha, a nervy si vybíjí na něčem jiném.
Když jsme dorazili domů, kluci si oddychli, když viděli a slyšeli, že to všechno dobře dopadlo.
Ale i oni si na Jeroma budou muset postupně zvykat, ale Falco byl potěšen, že může chodit za Alem a učit se od něho vařit.
Ale moc dlouho jsme se s klukama nezdrželi. Calleo byl nedočkavý, aby už mohl za námi zavřít dveře ložnice.
„Taky jsi byl skvělý, Cale. Trochu jsem měl strach, že se nakonec přeci jen pozabíjíte. A víš co?“ usmál jsem se na něho, když mě zalehl a jeho ruce už šmátraly po celém těle a zbavoval mě oblečení.
„Taky tě miluji… A… Zasloužíš si odměnu,“ zasunul jsem ruku do jeho prádla a stiskl jeho nabíhajícího krasavce. „Dneska si se mnou můžeš dělat, co chceš.“
Byl jsem opravdu svolný k čemukoliv. Protože Calleo měl na to právo. Měl na mě právo.
Jsem jen jeho a budu jen jeho. On je můj milenec, partner, on je muž mého života…
Miluji ho a rozhodl jsem se, že s ním zůstanu.
Pokud bych měl od něj odejít, musel by mě zabít. Protože já se ho už nepustím…
Chtěl mě, tak mě tu má.
A já chci jeho.
Je můj…