Matteo
Když se Calleo zastavil a nehybně na mě hleděl, dostal jsem strach.
Bál jsem se toho, co přijde, zvlášť potom, co se napjal a vypadalo to, že vyletí…
Bál jsem se toho, že se zeptá na Jeroma, proč jsem s ním byl, jestli k němu něco cítím.
Ale když po chvilce jeho napětí povolilo, oddechl jsem si.
„Jo, to bychom měli… vylézt,“ ukázal jsem na dveře do ložnice.
Chytl jsem se ho kolem krku a nechal se odnést do postele. Tiskl jsem se na něho, líbal se s ním, dokud jsem neucítil pod zády matraci…
Také já ho chtěl. Chtěl jsem se s ním milovat. Chtěl jsem ho jen pro sebe. Nahradit to, co mi bylo takovou dobu odepřeno, i když jsem věděl, že nezvládnu tolik, co bych jinak zvládl, když jsem zdravý.
Ale bylo mi to jedno, prostě jsem ho chtěl v sobě cítit tak, jako předtím.
„Dáš mi svou krev,“ pohladil jsem ho po tváři. „Ale až budeš úplně zdravý… Pak si ji od tebe s chutí a rád vezmu.“
Nadzvedl jsem hlavu k jeho krku a naznačil kousnutí. Ale mé zuby se jen otřely o jeho krk, který jsem pak olízl a přesunul se zpět na jeho rty.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem do nich. „Chci tě, Cale…“
Jak snadno se mi to už říkalo… A to jen proto, že to myslím vážně….
Opravdu ho miluji i přes všechno, co se stalo…
Calleo
Byl tak nádherný a úžasný.
Ani nevím, čím jsem si to zasloužil.
Proč, i přesto všechno, co jsem mu udělal, se ke mně vrátil, a navíc mi vyznal svou lásku.
Když jsem vylézal z vany s ním v náruči, mimoděk jsem si vzpomněl na Chaela.
Bylo mi ho líto.
Bylo mi líto toho, že jsem mu dal naději.
Byl mým přítelem a milencem, ale nikdy bych mu nebyl schopný dát to, co po mě chtěl.
Ale věděl jsem, že je to silný chlap. Dostane se z toho, navíc má někoho, kdo ho už dlouho miluje, a když otevře oči a i srdce, nakonec bude šťastný.
„Matteo," zachrčel jsem, když se mi otřel zuby o krk.
„Pořád nevím, jestli se mi to jen nezdá. Tolik jsem ti ublížil," zamumlal jsem mu do rtů a lehl si k jeho boku, abych měl snadnější přístup.
Jazykem jsem sklouzl k jeho bradavkám a hrál si s nimi tak dlouho, dokud nebyly krásně růžové a vyzývavé netrčely.
Prsty jsem zatím dráždil jeho penis, dokud krásně nestál a necukal sebou v očekávání něčeho většího.
Teprve pak jsem mu kolenem roztáhl nohy, naslinil si prst a opatrně, jen na jeden článek ho zasunul do jeho dírky.
Tahle jsem zasténal, když jsem ucítil to známe teplo, a krásně mě v sobě sevřel.
„Ach, Matteo. Nevím, jestli se zvládnu držet zpátky..." zasténal jsem mu do rtů, a když jsem jazykem vklouzl do jeho úst, svůj prst jsem zároveň nasunul celý do jeho těsného zadečku.
Matteo
Přitiskl jsem mu prsty na rty, když začal mluvit o tom, že mi ublížil. Nechtěl jsem o tom slyšet, a taky jsem měl na tom všem svou část viny…
Ale to bylo a teď je teď.
Teď jsem si užíval jeho opatrné doteky a bylo to opravdu příjemné.
Takhle jemného jsem ho ještě neznal, jako by měl strach, že se mu rozpadnu, nebo aby mi neublížil, nebo neutekl… Ale to já nechtěl.
Všechno, co mi dělal, mi přinášelo ty známé pocity, které jsem s ním už tolikrát zažíval.
Dráždění mého těla jsem si užíval naplno, a brzy jsem vzdychal a tiše sténal, kdykoliv se o mně otřel, byť jen konečky prstů, protože to bylo všechno tak citlivé…
Všechny vzruchy byly čím dál víc dráždivější, a stačilo jen trošku zasunout prst do mého zadečku, a já málem vypustil duši, jak moc jsem to očekával a chtěl jsem to…
A když ho zasunul celý, málem jsem ho kousnul do jazyka, a prohnul se proti němu, jako bych chtěl pohltit celou jeho ruku.
„Tak… tak se… nedrž zpátky!“ zaskučel jsem, když prstem pohnul a otřel se o mou prostatu.
„Vez…mi… si mě…“
Prsty jedné ruky jsem zarýval do jeho ramene a druhou pevně svíral jeho vlasy, když mým tělem pobíhaly vlny slastné křeče, jak moc jsem byl vydrážděný během, tak krátké chvíle, a chtěl jsem ještě víc…
Calleo
Připadal jsem si, jako bych držel několikaletý půst.
Jeho sténání, třes jeho těla, propínání se proti mým dotekům, připadal jsem si, jako bych si ho teď měl vzít poprvé.
Byl snad ještě krásnější než kdykoliv jindy, a i když bych ho za normálních okolností nejspíš už otočil a projel ho tak, že by si ani nepamatoval, kdy se narodil, teď jsem to chtěl jinak.
„Chci se na tebe dívat," zašeptal jsem mu do krku a k prvnímu prstu přidal i druhý.
Jeho vzrušení a touhu jsem cítil čím dál intenzivněji a sám měl se sebou co dělat.
Na moment jsem Matteovu ruku natlačil na svůj klín a hlasitě vydechl, když jeho prsty obemkly mého krasavce.
„Matteo..." zasténal jsem mu do kůže, a párkrát ho prsty pořádně protáhl.
Když jsem však cítil, že už je na hraně, vytáhl jsem je a sevřel mu penis u kořene.
„Ještě ne, lásko," olízl jsem mu ucho, a pak se přesunul.
Zaklekl jsem mezi jeho nohy a narovnal se.
Nedotýkal jsem se ho, jen se na něj díval, jak se chvěje, jak září jeho oči, jeho steny se mi usazovaly v uších, ale já čekal až ta první plná vzrušení odezní.
Teprve pak jsem se nad něj naklonil a žaludem se otřel o jeho dírku.
Přivřel jsem oči a kousl ho do brady, jak i mě smetla první vlna vzrušení, jen z toho očekávání, že za chvilku budu celý v něm.
Zadíval jsem se mu do očí, lehce se usmál, a pak se přesunul k jeho uchu.
„Miluju tě, Matteo," zašeptal jsem téměř neslyšně, chytl ho za boky a s těmi slovy si ho na sebe zároveň i nasunul až po kořen.
Matteo
Miluji divoký sex. Miluji, když někdo ukáže svou dominanci, a já se musím a chci podvolit…
Ale tohle…
Tohle bylo jiné, a přitom tak chtěné.
Každou částečkou svého těla jsem toužil po tom, aby se do mne Calleo vnořil a udělal tuhle chvíli ještě krásnější.
Místy jsem skoro nedýchal, na to jsem zas dýchal jak uhoněný pes.
Ale ve chvíli, kdy jsem cítil, jak kousek mám od toho, udělat se už jen tím, co bylo, a Calleo mi v tom zabránil, proklel jsem všechny svaté, na které jsem si vzpomněl.
Zavřel jsem pevně oči a se zaťatými zuby jsem se to snažil rozdýchat.
Možná by to i šlo, ale musel by to být někdo jiný než Cal, protože já to vyvrcholení s ním chtěl prožít tak moc, že jsem ani nedokázal ovládnout ten třes svého těla.
Už jsem nebyl schopen hnout ani prstem. Jen jsem dychtivě čekal na to, až…
„Cal- Cale!“ vykřikl jsem a otevřel do široka oči, když do mě prudce najel.
Křečovitě jsem ho chytil za lokty, skoro se zvedl do sedu, a snažil se posbírat poslední zbytky zdravého rozumu, abych to celé ustál při vědomí, jak mě ten první očekávaný zásun smetl.
Bylo to tak… Prostě tak očekávané, vytoužené, tak chtěné, a tak dlouho mi odpírané, že jsem to prožíval doslova celým tělem i myslí.
Mé tělo samo reagovalo, pohybovalo se proti jeho nájezdům. Můj zadeček byl v ráji a moje chlouba…
Během krátké chvíle, kdy jsem ani nevěděl, čí jsem a kde jsem, sebou začal ten malý zmetek škubat, a já slastí protáčel oči, když ho první várka s velkou slávou opouštěla a usazovala se na mém břiše…
Calleo
Chtěl jsem počkat, chtěl jsem mu dát chvilku, ale v momentě, kdy se proti mě vzepjal a vykřikl mé jméno, nemohl jsem jinak, než začít okamžitě přirážet.
Klel jsem a hlasitě sténal, jak mě jeho reakce málem brala do mdlob.
Ani jsem se ho nestačil dotknout a víc ho projet, a už své bříško kropil svým vyvrcholením.
Já jsem ale ani na moment nepolevil, jen jsem se sklonil, abych slízl kapky na které jsem dosáhl a spokojeně mlask.
Sám jsem neměl daleko k tomu toužebnému uvolnění, ale pořád jsem chtěl ještě něco víc.
„Ještě jednou..." zachrčel jsem mu do rtů, klekl si a Mattea si vytáhl do klína.
Znovu jsem zaklekl, když byl díky této poloze ještě těsnější, a pak začal tvrdě přirážet, i když jsem se tomu snažil zpočátku vyhnout.
A když jsem cítil, jak nejsem daleko od vrcholu, jednou rukou jsem sevřel Matteův penis a začal ho tvrdě masírovat, zatímco druhou ruku jsem nasměroval k jeho zadečku, a už do tak těsného prostoru narval své dva prsty a zatlačil na jeho prostatu.
„Ještě jednou se pro mě udělej, lásko," skoro jsem zavyl a zakousl se mu do ramene.
Stačilo mi pak jen párkrát přirazit, a mě tělo se křečovitě napjalo.
S divokým křikem jsem pak začal plnit jeho zadeček, a s každým výstřikem se roztřásl jak ratlík…
Matteo
Myslel jsem si, že ze sebe víc nedostanu. Ale byl to velký omyl…
Už jen to, že i přes mé vyvrcholení Cal stále přirážel a jeho tempo se zrychlovalo, když se on blížil ke svému orgasmu, mě stále drželo v napětí a očekávání něčeho dalšího.
Chtěl jsem si jen prodloužit ty skvělé pocity, ale když mě zvedl, a já ho v sobě cítil ještě hlouběji a intenzívněji, stáhl jsem se, a v kombinaci s jeho rukou na mém penisu, a prsty, tlačícími na můj hrbolek rozkoše, jsem se málem skácel zpátky na postel.
Křečovitě jsem se Callea chytil kolem krku a zahryznul se do jeho ramene, abych v něm utlumil své hlasité sténání.
Ale to, co se mnou dělal, nakonec mě donutilo zvednout hlavu… Doplnil jsem jeho výkřiky nadávky svými, a kdyby mě nedržel, nejspíš bych z něj vyjel, jak jsem se celý vzepjal a nechal své tělo ovládnout dalším úžasným a tím nejskvělejším pocitem vyvrcholení…
V euforii a slastné křeči jsem to celé prožíval a doufal jsem, že i Calleo cítí to samé co já…
On je pro mne ten stvořený, a jen jemu jsem ochoten dát se celým tělem i duší. Jemu jsem už dávno daroval své srdce…
A i když za můj dlouhý život nebyl, a zřejmě ani nebude můj jediný partner pro sex, jeho prvenství je jasné.
On je ten, koho budu nazývat dokonalým milencem, partnerem, přítelem, tím, komu jsem ochoten věnovat svůj mizerný život… On je ten, který může ukázat svou nadvládu nade mnou. On je ten, komu se podvolím…
Tohle není jen o sexu, tohle je o tom, komu jsem upsal svůj život…
Calleo
To, co mi dal, to co jsem z něj cítil, ještě víc umocnilo mě dozvuky rozkoše, a já věděl, že život s ním bude stát za to.
A nejen po sexuální stránce.
Nejspíš se občas neubráním tomu, abych si nevzal někoho ze svých chlapců, ale on bude pro mě vždy ten jedinečný.
Taky jsem si nedělal iluze o tom, že budeme mít harmonický život.
Byl horká hlava, stejně jako já, a občasným hádkám se nejspíš nevyhneme, ale i o tomhle vztah byl.
A pokud ode mne jednoho dne odejde...
No, nejspíš mu to vytmavím, protože když já miluji, dávám do toho celé srdce i svou černou duši.
Svalil jsem se na záda a Mattea si stáhl do náruče.
Vyndal jsem prsty z jeho zadečku a prsty druhé ruky potřísněné jeho vzrušením jsem s chutí olízal.
Teprve pak jsem se mu natiskl na rty a líbal ho, dokud mi nedošel dech.
Hladil jsem ho po zádech, stehnech, prdelce, všude kam jsem dosáhl a užíval si těch příjemných pocitů, které jsem cítil i z něj.
A teprve až když se jeho i můj dech uklidnil, jsem z něj vyjel a pohladil ho po tváři.
Nevím, jestli to bylo tím skvělým sexem, jeho přítomností nebo tím, že jsem nebyl ještě úplně v pohodě, ale než jsem stihl cokoliv říct nebo dalšího udělat, odpadl jsem jako shnilá hruška.
Má poslední myšlenka patřila Matteovi, doufajíc, že až se ráno probudím, bude v mé náruči, a tohle všechno nebyl jen bláznivý sen.
Matteo
Byla to ta nejhezčí chvíle za posledních pár dní, jakou jsem si mohl představit.
Měl jsem to, po čem jsem tajně toužil.
Byl jsem s Jeromem, našel jsem si k němu cestu a vždycky bude součástí mého života, ale ani tehdy jsem si nedokázal poručit, abych občas nemyslel na Cala a netoužil jsem být s ním. Jen jsem si to prostě nechtěl připustit.
Líbal jsem se s ním, hladil jsem ho stejně jako on, užíval jsem si plnými doušky jeho přítomnost, jeho teplo, jeho vůni.
Nemohl jsem se toho nabažit. Neměl jsem ani sílu se pohnout, jak jsem z toho všeho byl hotový.
Ale když se jeho ruce zastavily na mých zádech a on začal pravidelně oddechovat, zpozorněl jsem.
Zadíval jsem se na něj.
Jeho výraz v obličeji byl uvolněný a spokojený., Dokonce se ze spánku i usmíval…
Naklonil jsem se k němu a políbil ho na rty. Popřál jsem mu klidné spaní, přikryl ho a pak jsem opatrně vylezl z postele.
Chtěl jsem jít něco zakousnout, měl jsem už docela hlad. Po těch dvou dnech, co jsme ho tu opatroval, jsem neměl ani náladu něco vzít do pusy.
Už jsem byl skoro u dveří, když jsem si vzpomněl, že nechce, abych tu po domě chodil nahý. S úsměvem jsem se vrátil k jeho skříni a vytáhl si jeho košili. Zapnul jsem si ji na tři knoflíčky a pak už jsem tiše opustil pokoj.
Po domě bylo ticho. Jako by všichni s napětím čekali, jak tohle všechno skončí. Taky měli obavy z toho, že Alejandro odešel za Jeromem a Cal bude znovu vyšilovat.
Všichni seděli v obýváku a tiše spolu rozmlouvali. Když mě zahlédli, ztichli a zvědavě se na mě dívali.
Všiml jsem si, jak nenápadně zavětřili, ale vlastně ani nemuseli. Byl jsem Calem cítit na hony daleko…
„Udělám něco k jídlu. Nejspíš jste moc dobře nepojedli, když tu teď není Al, co?“ usmál jsem se na všechny, jako by to byla normální věc, že jsem se tu objevil a šel vařit.
Čekal jsem všechno možné, ale jejich následnou reakci ne.
Hned všichni vyskočili na nohy a hrnuli se za mnou do kuchyně. Vyptávali se na Cala, jestli odejdu, nebo zůstanu, a současně s tím už vymýšleli, co bychom mohli uvařit a hned vytahovali z lednice i spíže všechno možné, jako by čtrnáct dní pořádně nejedli…
Na chvíli jsem se zastavil, opřel se o linku a jen se na ně s úsměvem díval.
Bylo to, jako vrátit se domů, kde je člověk opravdu vítaný…
Měl jsem z toho vážně dobrý pocit, tak jsem se hned pustil do vaření, rozhodnutý udělat jim to nejlepší jídlo, které kdy mohli jíst.
Calleo
Ani jsem nevěděl, jak dlouho jsem spal.
Ale byl to skutečně pořádný spánek po dlouhé době, takže, když jsem se probudil, slastně jsem se protáhl po vzpomínce, proč jsem se vlastně tak dobře vyspal.
Úsměv mě však brzy přešel, když jsem zjistil, že jsem v posteli sám.
Prudce jsem se posadil a na okamžik zpanikařil.
Vyletěl jsem z postele a zkontroloval koupelnu se záchodem, jestli náhodou není tam.
Ale všude bylo prázdno.
Ztěžka jsem dosedl na postel a hlavu zabořil do dlaní.
Takže se mi to jen zdálo?
Byl to všechno jen sen?
Zavrčel jsem a praštil pěstí do peřin.
Samozřejmě! Jak mě mohlo jen napadnout, že by se ke mě vrátil a ještě mi vyznal lásku?!
Jeho vůni jsem pořád cítil, ale nejspíš jsem si jen něco nalhával.
Ale ten sen...
Byl tak krásný...
Pak mě přepadly obavy.
Když tu Matteo není, co když...
Je v pořádku? Vrátil se za ním? Nebo domů?
Nebo zmizel úplně?
Ty myšlenky mě tak sevřely, že se mi zatmělo před očima a já se musel několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil.
Musel jsem ale něco udělat.
Prudce jsem vstal, rozrazil dveře a zamířil do kuchyně odkud jsem slyšel hlasy kluků.
Hned za dveřmi mi ale brada spadla až na zem, když jsem viděl Mattea, jak sedí s klukama u stolu a skvěle se baví.
Pár vteřin mi trvalo, než jsem nabral dech.
„Kurva! Tak já nahoře šílím strachy, a vy si tu spokojeně sedíte jakoby se nechumelilo!" zařval jsem na celé kolo, přešel k Matteovi, vytáhl ho na nohy a sevřel v náruči.
„Tohle mi už nedělej. Myslel jsem... Bál jsem se, že to byl všechno jen sen..." zašeptal jsem mu do vlasů, a pak ho políbil tak, že i kluci sklopili pohledy, a Falco nervózně zakašlal.
„A jinak dobré ráno, nebo co vůbec je," zabručel jsem, pohladil Mattea po zadečku, a pak ho pustil.
Sedl jsem si vedle něj a Fabio mi zatím nachystal jídlo, které Matteo spolu s ostatními uvařil, jak jsem se vzápětí dozvěděl.
Byl jsem rád, že ho berou, a bylo vidět, že si ho oblíbili, takže jsem k tomu nemusel ani nic říkat.
A podle jejich řeči už byli nejspíš smíření s tím, že tu zůstane.
Ovšem tímhle tématem jsme se dostali i k Alovi, a nálada kolem stolu se najednou změnila.
„Chci vědět, co se stalo. Proč ti to udělal. Ať vím, jestli mám zabít první jeho a pak Ala, nebo oba najednou. Nechápu, jak to mohl udělat! Do hajzlu! Vždycky jsem ho považoval za nejrozumnějšího a on udělá tohle!" praštil jsem dlaní do stolu a otočil se na Mattea, abych konečně zjistil pravdu o tom, co se stalo.
Matteo
Lekl jsem se, když Cal tak najednou vpadl do kuchyně a div že nezačal šílet. Ale podle jeho reakce jsem pochopil, že měl strach, že jsem odešel.
Opětoval jsem mu polibek, ale mírně jsem se zamračil, když si přisedl ke stolu a začal jíst.
Během hovoru jsem odskočil do ložnice a hned se vrátil zpátky k nim.
A ještě jsem si ani nesedl a on hned vyběhl s dotazy na Jeroma.
Všichni okamžitě ztichli, protože ani oni nevěděli, co se stalo a taky chtěli odpovědi. Ale jen Calleo a Alejandro viděli, jak jsem vypadal. Takže se mohli jen domýšlet.
Po Calově výbuchu jsem ani nedosedl a znovu jsme se narovnal a výhružně se na něho podíval.
„V první řadě si obleč tohle!“ mrsknul jsem po něm věcmi, co jsem donesl z ložnice.
Nejspíš zapomněl, že tu nebude chodit nahý, když jsou kluci doma a já jsem u toho.
„Co chceš vlastně slyšet? Neměli jste si čas promluvit? Vlastně já zapomněl. Rozhodli jste se jeden druhého zabít a na řeči nebyl čas, co?!“ vztekle jsem začal vrčet.
Kluci se postupně začali zvedat a vzdalovat se od stolu. Ani jeden nevěděl, co bude dál a nejspíš nechtěli být v našem dosahu.
„Chceš vědět proč mi to udělal? Jerom mě zmlátil kvůli tobě! Chtěl mě zabít a asi to měl udělat! Kvůli tomu, že si myslel, že se s tebou scházím za jeho zády! A jediný Al má rozum a odvahu se vám dvěma postavit! Teď se stará o to, aby se Jerom dal do pořádku, stejně jako já se staral o to, aby ses ty uzdravil! “
Taky jsem si při svém rozčíleném proslovu praštil do stolu, až talíře nadskočily. Ale bylo mi to jedno.
Byl jsem nasraný, že Cal zkazil tak hezké odpoledne…
Calleo
Jo, já zapomněl.
Za normálních okolností bych se ušklíbl nad tím, jak po mě mrsknul věcmi, ať se obleču a nejspíš bych ho sprdnul, ale když se začal vztekat kvůli mé otázce...
„Mám, kurva, právo vědět, co se stalo! Myslel jsem, že jsi mrtvý! Měl jsem o tebe strach!" zařval jsem a věci letěly na druhou stranu kuchyně.
„Co chceš abych udělal!?! Co po mě chceš! Chceš ode mě slyšet, že se nenávidím za to, že ti ublížil?! Chceš slyšet, že vím, že se nedokážu postarat o svou rodinu?! Že i přesto, kolik mám řečí jsem ho doteď nedokázal zabít?! Že jsem slaboch, co jen utíká místo toho, aby přiznal své chyby?! A že právě na mé chyby doplácí ti na kterých mi nejvíc záleží?!" řval jsem na celé kolo a bouchnul do stolu, až se pár sklenic převrhlo a dopadlo s rachotem na zem.
Prudce jsem oddechoval, napínal svaly a zlostně se na Mattea díval.
Myslel jsem, že zrovna on by mě mohl pochopit, ale takhle to vypadalo, že mě ze všeho viní a zastává se jen jeho.
„Kurva!" vyštěkl jsem zlostně, otočil se a s třísknutím dveří vyšel z kuchyně.
Zamířil jsem rovnou do koupelny v ložnici, pustil na sebe ledovou vodu a znovu sprostě zařval.
Chvilku jsem tam jen tak stál, než jsem se svezl do sedu, a opřel se zády o chladné kachlíky.
„To nám ten vztah pěkně začíná," zabručel jsem pro sebe a hořce se zasmál.
Hlavu jsem složil do dlaní a lokty opřel o pokrčené kolena.
„Jsem Alfa. Nejstarší vlkodlak. Král města, a nedokážu si udělat ani pořádek ve své rodině. Ach, Matteo. Kdybys mi tak řekl, co mám dělat. Co chceš, abych udělal," povzdechl jsem si do ztichlé koupelny a otřásl se, jak se mi ledová voda začala dostávat pod kůži.
Matteo
Teda, čekal jsem cokoliv, ale že začne takhle vyvádět, to teda ne.
Vlastně si přiznal nahlas všechno, co ho uvnitř po celou dobu žralo, a to jsem to ani nechtěl slyšet.
A hlavně ne před ostatními, kteří taky byli v šoku. Nejspíš takhle svého Alfu nikdy nezažili…
Cuknul jsem sebou, když za sebou prásknul dveřmi. Podíval jsem se po ostatních, kteří stáli jako zařezaní a nevěděli, co mají říct.
„Jdu za ním,“ povzdechl jsem si. „Pomůžu vám to potom uklidit.“
Vyšel jsem nahoru do ložnice, a hned zamířil do koupelny, odkud jsem slyšel téct vodu.
Stál jsem tiše opřený o futra a poslouchal Callea, který si stěžoval sám sobě.
„Z ničeho jsem tě neobviňoval, ty nemůžeš za to, jak Jerom zareagoval. Cale, nechtěl jsem slyšet, že jsi slaboch, nebo že si neumíš udělat pořádek. Chceš ode mne slyšet, co máš dělat?“ ozval jsem se, když se znovu narovnal.
„Nevím, co máš dělat, ale vím, co bych chtěl, abys udělal. Chtěl bych, abys to s Jeromem dal konečně do pořádku. Je to tvůj bratr, a dokud to mezi vámi bude takové, nikdy to neskončí. Pořád tu bude hrozba toho, že zas tobě nebo jemu rupne v bedně. Jerom udělal vlastně to samé co ty. Zmlátil mě, stejně jako jsi zmlátil ty mně u Montyho v hospu, a to jen proto, že se tak nenávidíte. Pořád mi není jasné, proč jsi zabil svého otce a zaútočil na Jeroma. Ale je to tvoje věc, to jsi mi dal najevo už dávno. Miluji tě, Calleo Orsone. Ale pokud to neskončí, odejdu ze země…“
Po těch slovech jsem se otočil a vyšel z koupelny ven.
Slíbil jsem klukům, že jim pomůžu s úklidem, a tak jsem zamířil za nimi dolů do kuchyně.
Calleo
Škubnul jsem sebou, když ke mně Matteo promluvil.
Zíral jsem na něj a teprve až když odešel mi došlo, co vlastně říkal.
Ani jedna věc se mi nelíbila.
Usmířit se s ním, nebo ztratit Mattea?
Nasraně jsem mlasknul, vyšel ze sprchy, rychle se utřel a zamířil zpátky do kuchyně, kde se válely mé věci.
„Co čumíte, mám právo na to ukázat svou slabost. Jestli mně kvůli tomu taky budete chtít opustit, tak fajn. Jen si jděte," zavrčel jsem na ně, sesbíral věci a zase za sebou prásknul dveřmi.
Po cestě jsem se oblékal, a než jsem došel k hlavním dveřím stačilo jen obout boty a sebrat klíče.
Znovu jsem třískl dveřmi a nasedl do auta.
Byl jsem naštvaný, že jsem tak vyletěl. Byl jsem naštvaný, že si s tím nedokážu poradit. Byl jsem naštvaný, že Al měl pravdu, ale nejvíc mě mrzelo, že možná Mattea ztratím dřív, než bych si vůbec pomyslel.
Zadíval jsem se na dům, který už toho tolik zažil, a nastartoval.
Bylo teď jen jediné místo, kam jsem chtěl jet.
Místo, kde jsem nebyl už několik set let.
Starý hřbitov na kraji města, kde měl můj rod svou hrobku.
Matteo
Kluci už uklízeli, jen Falco seděl na židli u stolu a byl z toho celý rozhozený.
Nedivil jsem se mu. Byl to proti ostatním ještě mladíček, a navíc hodně citlivý, a se spoustou věcí se teprve musel naučit sžívat. A tohle bylo něco, co ho dokonale vyvedlo z míry, a on nevěděl, co s tím má dělat.
„Cal bude v pohodě,“ poplácal jsem ho po rameni. „Zbytečně nad tím nepřemýšlej, a hlavně si z toho nedělej těžkou hlavu.“
Začal jsem sbírat po zemi rozházené nádobí, které kluci ještě nestihli uklidit, abychom to mohli pozametat a vytřít.
Když se Cal znovu ukázal v kuchyni, viděl jsem, jak sebou Falco trhnul a nervózně se po mně ohlédl.
„Škoda že tu není Al, věděl by, co s tím dělat,“ povzdechl si, a bylo vidět, že má na krajíčku. „Nelíbí se mi to. Nechci, aby odešel… Nechci ho opustit, proč to říkal?“
Ve chvíli, kdy jsem zaslechl řev motoru auta, vzpamatoval jsem se. Vyběhl jsem ven, ale v tom šeru, které bylo s přicházejícím večerem, jsem viděl už jen zadní světla.
Vrátil jsem se zpátky a už cestou jsem přemýšlel, kam se mohl vypravit.
Pokud by šel zabít Jeroma, rozhodně by nejel autem a jeho zuřivost by nás nenechala na pochybách, že to chce udělat. Ale takhle… Tohle bylo jiné.
Vzpomněl jsem si co říkal Falco. Přiskočil jsem k telefonu a hned vytočil číslo k sobě domů a doufal, že mi to zvedne Alejandro a ne Jerom.
A když se po čtvrtém zazvonění ozval Alův hlas, oddechl jsem si.
„Mám otázku… Zažil jsi už někdy Cala, který neví, co se sebou dělat? Nevíš, kam by v tomhle případě mohl jít?“
Alejandro se zamyslel, a na to mi dal pár otázek, aby zjistil, co se vlastně stalo, že odešel z domu.
A pak mi dal dva tipy…
Poděkoval jsem mu a hned zavěsil, když chtěl mluvit o Jeromovi. Ne, o něm jsem v tuhle chvíli mluvit nechtěl, teď mě víc zajímal Calleo. Věděl jsem, že Jerom by měl být v pořádku, a to mi teď stačilo.
„Potřebuji auto,“ vrátil jsem se zpátky do kuchyně. „Nemám tu svoje, a nemám ještě tolik síly, abych se mohl plně změnit a využít své upírské síly. Byl bych rád, kdyby mi někdo z vás dělal řidiče. Jdu se obléct. Pokud chcete zpátky Cala, tak se domluvte, kdo mě odveze…“
Po těch slovech jsem šel do ložnice, kde jsem si oblékl aspoň své kalhoty, ponožky jsem šlohl Calovi a boty jsem musel posbírat na terase, kde zůstaly, když mě sem Falco donesl.
„Odvezu tě,“ čekal na mě u hlavních dveří Chavier.
Kluci stáli u dveří do obýváku a s nadějí se na mě dívali.
„Přivedu ho zpátky,“ snažil jsem se je uklidnit.
Vyšel jsem za Chavim, který už nasedal do svého sedanu, a jen co jsem si přisedl, vyjeli jsme…
Mohl jsem jen doufat, že na jednom z těch dvou míst Cal bude…
Calleo
Cesta mi trvala dýl než obvykle, protože jsem nejel rychle. Potřeboval jsem si to všechno urovnat v hlavě. Nikdy by mě nenapadlo, že to zajde až takhle daleko. Dokázal jsem si poradit s mnoha věcmi, ale v citech a vztazích jsem hodně plaval. Myslel jsem si, že když se budu vyhýbat pravdě, když ji budu popírat všechno se časem urovná.
Jenže to bych nesměl potkat Mattea. Otevřel staré rány, a já nějak nevěděl, jak si s tím poradit.
Kdyby mi na něm tak nezáleželo, sám bych ho posadil na letadlo někam do neznáma, a žil si zase v klidu jako dřív. Ale nechtěl jsem ho ztratit.
I když...
Možná až se dozví pravdu, odejde sám. A možná to tak bude lepší. Možná tohle všechno byla jen velká chyba.
Když jsem dojel na hřbitov, byla už skoro tma. Stará rezavá brána byla obtočená řetězem, aby se dovnitř nikdo nedostal, ale mě něco takového zastavit nemohlo.
Stejně jako mi nevadila tma.
Nikdo už sem nechodil.
Všechny pomníky byly zničené, některé zarostlé plevelem, hroby se vzdouvaly pod kořeny stromů, jak tu vegetace nerušeně bujela, když ji nikdo neudržoval.
Hrobka mého rodu byla až na samotném konci, obklopena starými duby, kterým se loupala kůra, a několik větví bylo seschlých jako ruce starého člověka.
Na chvilku jsem se zastavil před kamennými dveřmi, než jsem do nich zatlačil, a ty se se skřípotem otevřely. Zasypal mě prach a v nose zaštípal zatuchlý vzduch a plíseň. Nemusel jsem jít daleko.
Stačilo sejít pár schodů a vstoupit do velké síně, kde ležel jen jeden sarkofág, na kterém bylo vyryté jméno mého otce.
Díky magii, která stále přetrvávala, se po mém vstupu rozsvítilo deset svící na oltáři za sarkofágem.
Otec miloval světlo a přál si, aby mu bylo dopřáno i po smrti.
Sedl jsem si na chladnou zaprášenou zem a povzdechl si.
Co by asi tak řekl, nebo udělal, kdyby žil?
Dal by mi přes hubu a řekl, že jsem kretén.
Matteo
Alejandro říkal, že jsou dvě místa, kde by Cal mohl jít. Pokud je ještě nějaké jiné, tak o něm neví.
Ale byl s ním dost dlouho, vlastně nejdéle ze všech vlkodlaků, tak jsem věřil tomu, že jiné místo, kde se schovat, už Cal nemá.
I přesto mi Al řekl, že raději bude na pozoru, kdyby se náhodou objevil u mého domu.
První varianta padla celkem rychle. Jet k moři, na skaliska, bylo dál než jet na hřbitov.
Pokud nebude na hřbitově, tak potom pojedeme tam.
O hřbitově, o kterém mi Al řekl, jsem slyšel jen z doslechu, Byl starý a neudržovaný, a vzhledem k tomu, že se tam prý děly divné věci, tak lidé tam ani později už nechodili pohřbívat své mrtvé. Mohl jsem tudíž z toho usuzovat, že je to hřbitov „jiných“, a nejspíš nebude ani udržovaný proto, aby to udrželo lidi dál.
Když jsme dojeli k bráně, byla už tma. Ale Calovo auto stálo před branou a nešlo rozhodně přehlédnout.
„Počkej tady, půjdu sám,“ požádal jsem Chaviera, už jen proto, že Cal nechal klíče v zapalování a kdokoli by mu ho mohl ukrást.
Musel jsem si najít místo, kde byla zídka polorozpadlá a nižší, abych se dostal na druhou stranu. Ale obešel jsem tím půlku hřbitova a když jsem se dostal dovnitř, zahlédl jsem na jednom konci záblesk světla. Byl nepatrný, ale stačilo mi to na to, abych věděl, kam se vydat.
Procházel jsem ztichlým hřbitovem a na moment zapřemýšlel, jestli tu třeba neleží i někdo od nás… Ale to asi ne, jména mi nic neříkala, a některá už ani nešla dokonce přečíst. A naši přímí předci jsou pohřbeni v Itálii.
Když se přede mnou objevila veliká hrobka s cedulkou Rodina Orsenova, zaváhal jsem, jestli vejít. Světlo bylo mihotavé, nejspíš svíce nebo louč, prosvítalo otevřenými dveřmi jen slabě, a navíc bylo všude naprosté ticho.
Nakonec jsem se odvážil a opatrně vešel.
Nebál jsem se, ale nevěděl jsem, jak zareaguje Calleo, když vstoupím na takové, pro něho důležité místo.
Sešel jsem těch pár schodů dolů, a tam, ve světle svíček, jsem ho uviděl.
Seděl a nejspíš nad něčím rozjímal.
Obešel jsem ho, a pak se zastavil u sarkofágu. Položil jsem dlaň na jméno, které tam bylo.
„Měl jsi otce moc rád, že?“ otočil jsem se po chvíli na Mattea. „Řekni mi… Co se vlastně stalo, že on skončil tady… Je potřeba, abys to v sobě přestal dusit, protože tě to ničí. Ničí to zbytek tvé rodiny, Calleo Orsone…“
Popošel jsem k němu a dřepl si. Vzal jsem jeho hlavu do dlaní, aby se na mě podíval.
„Nechci odejít, a nechci, abys odešel. Všichni chtějí, aby ses vrátil, tak se konečně srovnej s minulostí, a začni žít tím, co je. Usmiř se s bratrem… Udělej to, ne pro mne, nebo pro kluky. Udělej to pro sebe a pro Jeroma…“
Calleo
Myslel jsem, že budu v klidu rozjímat, zanadávat si, jaký jsem kretén, a pak se zase vrátím zpátky, ale najednou se objevil Matteo.
Natolik mě to šokovalo, že jsem ani nesebral sílu se na něj obořit, že vstoupil na tak posvátné místo, a bylo jedno, co pro mne znamenal.
Ale když začal mluvit...
Sundal jsem jeho ruce ze své tváře a vstal.
Obešel jsem ho, přešel k sarkofágu, a stejně jako předtím on, i já prsty přejel po vyrytém jméně.
„Nemůžu se s ním usmířit, Matteo. Za to, kým je, můžu já. Možná bude lepší, když opravdu odejdeš. Možná bude lepší, když odejdu já a opustím svoji rodinu. Stejně jako kdysi," řekl jsem tiše, ale i přesto se můj hlas rozlehl síni.
„Byli jsme velký a vážený rod. Matka zemřela při mém porodu, a tak mě vychovával otec. Byl přísný, ale spravedlivý. Miloval jsem ho a vzhlížel k němu. Jenže když mi bylo asi tolik, co tobě, zamiloval se. Do lidské ženy. Bral jsem to jako strašnou zradu, zvláště, když se mu pak narodilo dítě. Nenáviděl jsem ho, proklínal ho a označil za zrádce. Otec opustil rodinu, aby mohl žít se svou ženou a děckem, a na mě tak bylo, abych vedl rod. Jenže asi o padesát let později jsem se zamiloval i já.
Petras byl mimo tebe jediný, koho jsem skutečně miloval, a tehdy jsem si taky poprvé uvědomil, jak moc jsem otci ublížil. Chtěl jsem se mu omluvit, chtěl jsem to napravit, ale bylo pozdě.
Konkurenční smečka vycítila, že otec slábne a v nestřežené chvíli na něj zaútočili. A já se tam dostal pozdě. Jeho zranění byla moc vážná. A on..." zavřel jsem oči, zaťal ruce v pěst a otřeseně vydechl, když se mi ta vzpomínka znovu vybavila.
„Prosil mě. Řekl, že mu to dlužím. Že chce zemřít rukou někoho, koho miluje a komu věří. Snažil jsem se mu to vymluvit, ale nakonec... Ani jsem se mu nestačil omluvit. Poděkovat mu za všechno a říct, že jsem byl hlupák. Ve chvíli, kdy jsem probodl jeho srdce, se objevil... Je...Jerom. Skočil mi pod meč a snažil se otce bránit, ale už bylo pozdě. A já zpanikařil. Viděl jsem... Cítil jsem jeho vztek, jeho touhu po pomstě, jeho bolest, vzdor, neústupnost. A tak jsem udělal tu nejhorší možnou věc, co jsem mohl. Donutil jsem ho mě nenávidět. Zmlátil jsem ho a nechal ho ležet ve vlastní krvi vedle otce. Utekl jsem. A jako by toho nebylo málo, o pár hodin později jsem se dozvěděl, že mého Petrase roztrhaly harpie, aby se mi pomstily. Opustil jsem rod a odešel. Nechtěl jsem už nikdy mít rodinu. Nikdy se zamilovat. A donutil jsem sám sebe, abych svého bratra nenáviděl, zvláště potom, co jsem se dozvěděl, že ze vzteku zabil svou matku. Jenže pak jsem potkal Ala, později Fabia, Braze, Chaviera a Falca. Snažil jsem se tomu bránit, ale nakonec jsem znovu udělal chybu. Všem jsem jim řekl o své nenávisti, a to, že jméno mého bratra je tabu. Chtěl jsem... Nevím, možná jsem i doufal v to, že mě opravdu jednoho dne zabije," pokrčil jsem rameny a hořce se zasmál.
Pak jsem se otočil čelem k Matteovi a pohlédl mu do očí.
„Tohle je celá pravda. To je důvod, proč jsem říkal, že jsem slaboch, a že si neumím udělat pořádek. Já nevím, jak ho udělat. Tak jsem se do toho zamotal, že nevím, jak z toho ven. A jestli se z toho ještě dá dostat. Zabil jsem svého otce, zavinil smrt svého milence, zničil Jeromovi život, a odsoudil k záhubě svou smečku. A lhal těm, na kterých mi záleží. Ještě pořád chceš s někým takovým žít?"
Matteo
Počítal jsem s tím, že se Cal bude zdráhat. Že couvne, nebo začne řvát, že mi je po tom houby.
Ale nejspíš toho měl už dost. Zřejmě ho to trápilo po celou dobu, a byl už čas tomu udělat konec.
„Do konce života mě budeš nosit na rukách,“ pousmál jsem se, když domluvil a na chvilku zavládlo ticho.
Nebyl jsem člověk, který by rád pronášel chytré řeči, a když už, tak to bylo spíš jen tak jako by mimochodem. A ani tentokrát jsem si nebyl jistý tím, co mu chci říct.
Ale to, co jsem mu řekl, jsem myslel vážně.
„A víš proč?“ pokračoval jsem. „Kdyby nebylo mně, kdybych se ti nenacpal do života, nejspíš bys to v sobě dusil do té chvíle, než byste jeden druhého zabili. A ani potom by se Jerom nedozvěděl pravdu. Jo, je na čase to s ním jít vyřešit. Máš ho rád, i když si to nechceš možná přiznat. Pokud bys neměl, už dávno bys ho zabil. A ty navíc moc dobře víš, že ať je Jerom, jaký je, pořád je to hodně citlivý člověk, který to v životě nemá jednoduché, Nepatří tam a ani sem. Není ani vlkodlak a ani čistokrevný člověk., už to samo o sobě je pro něho hodně těžké.“
Na moment se ze mně stal obhájce Jeroma. Ani nevím, jak jsem k tomu došel, ale věřil jsem tomu, že kdyby tu byl Alejandro, nejspíš by řekl něco podobného.
„Calleo, žijeme stovky let, a je jasné, že ne vždy jde všechno podle růžové linky. Víme oba, že nejen my, ale i lidé jsou schopni zaútočit na svou rodinu, ať je důvod, jaký chce. A proto nevím, proč bych tě za to měl nenávidět, nebo od tebe odejít. Nejen já, ale i kluci chtěli, aby ses vrátil. Falco brečí doma v kuchyni, a Chavier mi dokonce dovolil sednout do jeho milovaného auta, jen aby mě sem přivezl. Je ti to málo, aby ses vrátil domů? Alejandro se ti postavil, a to jen proto, aby se postaral o tvůj poklad. Protože to tvůj bratr pro tebe je… Nemůžeš ho, je oba, za to nenávidět.“
Došel jsem ke Calleovi a pevně jsem ho objal. Na moment jsem se opřel o jeho hruď, abych slyšel, jak rychle jeho srdce bije.
„Vrať se domů, prosím…“
Calleo
Myslel jsem, že odejde. Že mě nechá být, potom všem, co jsem mu řekl. Že zapomene na mě a ostatní, a už ho nikdy neuvidím.
Jenže Matteo... Je prostě Matteo.
Jediný svého druhu.
Když mě objal na moment jsem ztuhl, ale pak ho sevřel pevně v náruči a vydechl.
„Matteo..." zašeptal jsem mu do vlasů, a pak ho od sebe kousek odtáhl, abych ho mohl políbit.
„Vrátíme se domů spolu," usmál jsem se a pohladil ho po tváři.
Najednou...
Připadalo mi, jakoby ze mě spadla obrovská tíha.
Ruku v ruce jsme pak z Matteem vyšli ven, já za sebou zavřel hrobku a u brány ho vzal do náruče.
Domů už jel mým autem a na Chaviho dotazy jsem jen zavrtěl hlavou.
Doma jsem si pak kluky zavolal a pověděl jsem jim všechno, co jsem řekl Matteovi v hrobce.
Falco bulel jako želva, až jsem ho musel plesknout po zadku a chvilku si ho posadit na klín, což Matteo okomentoval zavrčením, ale vypadal u toho tak sexy, že jsem se tomu jen zasmál.
Nakonec to nebyl až tak špatný zbytek večera.
Než jsem se s Matteem odebral do ložnice, zavolal jsem Alovi, a i jemu jsem všechno pověděl a řekl, že bych si rád promluvil i s Jeromem.
Docela mě překvapilo, když odpověděl, že i on by se mnou chtěl mluvit, takže jsme se domluvili hned na další den v poledne.
Když bylo konečně všechno vyřízeno, ležel jsem v posteli na zádech, Matteo se mi tiskl k boku, a já si konečně vychutnával tu pohodu, o kterou jsem po probuzení přišel.
Matteo
Oddychl jsem si, když se Cal uklidnil. Opravdu bylo vidět, že ho to celou dobu tížilo a prostě to potřeboval ze sebe dostat.
Byl jsem rád, že se rozhodl vrátit domů.
Nechal jsem ho dokonce, aby mě vzal do náruče a nějak neprotestoval.
Miluji ho… Opravdu jsem se do něho zamiloval. Znovu jsem mohl pocítit, jaké to je někoho milovat. A věřil jsem tomu, že Cal ej ten pravý…
Doma v sídle si zavolal celou svou mini smečku a všechno jim hezky povykládal.
Na moment ztuhnul, zřejmě měl strach, jak zareagují, ale kluci se zachovali úžasně.
Teda kromě Falca. Ten se rozbrečel ještě víc, až ho Cal musel uklidňovat, což se zase moc nelíbilo mně.
Ale zbytek večera byl jen náš.
Zavřeli jsme se v ložnici, a uložili se do postele.
Tiskl jsem se na Cala a říkal si, jaké mám štěstí, že jsem narazil na takového chlapa. Věděl jsem, že naše spolužití nebude jednoduché, že budou chvíle, kdy budeme mít chuť jeden druhého zabít. Ale i tak…
Byl jsem šťastný. Po několika desítkách let jsem byl opravdu šťastný…