Calleo
Nebylo to poprvé, co mě zasáhla stříbrná kulka, ale ty jeho musely být něčím posilněné, protože si s nimi moje tělo nedokázalo poradit.
Při vědomí jsem byl naposledy v poledne druhého dne, než jsem začal blouznit a ztratil pojem o čase.
Nevěděl jsem, co je skutečné a co se mi jen zdá.
Viděl jsem své kluky, svého otce, Mattea, toho parchanta, a dokonce i svou matku.
Jejich obličeje se míchaly, chvílemi na mě vyčítavě hleděli, chvílemi se rozpadali, až z nich zbyly jen holé lebky a já to nedokázal ovládnout.
Nejhorší na tom všem bylo, že až ve chvíli blouznění jsem si uvědomil svou chybu.
To díky mě byl Matteo zraněn.
To díky mě se jeho život zkomplikoval.
Sám jsem ho od sebe odehnal. Ublížil jsem mu.
A nejhorší na tom bylo, že jsem z toho vinil jiné a nedokázal si přiznat chybu, přesně jak Alejandro řekl.
Přemýšlel jsem, jestli Mattea ještě někdy uvidím.
Pokud to oba přežijeme, jestli mě bude ještě někdy chtít vidět.
„Mat..teo..." zachrčel jsem, když mě v jednu chvíli bolest plně probudila a já uviděl, jak se ke mně někdo sklání.
„Musíš odpočívat..." uslyšel jsem hlas, který jsem znal, ale Matteovi nepatřil.
„Fal...co...kde...je..."
„Matteo tu není. Nevíme, co s ním je. Ty se teď starej o sebe," odpověděl Falco a sotva větu dořekl, znovu jsem upadl do bezvědomí.
Jerom
Spal jsem až do druhého dne odpoledne.
Napřed jsem si myslel, že se mi to všechno jen zdálo, ale stačilo abych se pohnul, a bylo mi jasné, že to sen nebyl.
V první chvíli mě přepadla zlost, ale vzápětí i beznaděj.
Chtěl jsem ho zabít, ale zároveň jsem si nedokázal představit, že bych ho už nikdy neviděl.
Co když to Matteo nepřežil?
Jak jsem mu mohl, tak ublížit?
Kde vůbec je?
"Matteo!" zakřičel jsem zoufale do ztichlé ložnice a vzepřel se na loktech.
"Nekřič a uklidni se. Matteo tu není," ozval se z druhé strany hlas, a z koupelny, jen v kraťasech, vyšel ten vlk, kterého jsem už několikrát potkal.
„Ty...co tu děláš?! A proč máš na sobě, kurva, moje hadry?!" zavrčel jsem na něj a posadil se.
To psisko si povzdechlo, a pak přišel až k posteli a sedl si na její okraj.
Dokonce použil i můj šampon a sprcháč!
„Nevrč, kruci. Mám tu snad chodit nahý, když jsem byl celý od krve?" odfrkl si a chytl mě za paži, aby mě stáhl znovu na postel.
Nejspíš nečekal, že se budu bránit, protože se nebránil, když jsem se mu vyškubl, ruku mu zkroutil, chytl ho pod krkem, potáhl na postel a povalil ho na záda.
Vyhoupl jsem se na něj a sevřel jeho krk ve snaze ho uškrtit, ale zůstalo jen u myšlenky, protože mě opustily síly a místo škrcení jsem se mu svalil na hruď a čumákem zaryl do polštáře vedle jeho hlavy.
Funěl jsem a skučel, jak jsem se snažil vyrovnat s bolestí, která zasáhla mé tělo.
„Oba dva jste úplně stejní. Nemáte si vzájemně, co vyčítat," zabručel mi do ucha, a pak jsem na svých zádech ucítil jeho ruce.
A i když jsem se tomu bránil, jeho přítomnost, bušení srdce a příjemně teplé tělo mě ukolébalo znovu ke spánku.
Matteo
Monty během pár minut dorazil s mou večeří. Nebyl jsem schopný se do ničeho zahryznout, natož něco ulovit, tak mi to dávkoval po skleničkách, tak jak to šlo. Ale byla to čerstvá krev a moc mi to pomohlo.
Hned jsem si vzpomněl i na to, čí krev by mi byla teď nejprospěšnější, ale bylo nemyslitelné jednomu nebo druhému zavolat.
Jeden mě nenávidí a druhý by mě nejraději zabil.
„Řekni mi, co jsi vlastně udělal, že se můžu vůbec hýbat za tak krátkou dobu?“ opatrně jsem si prohmatal žebra.
Kosti mi skoro srostly, ale bolesti zatím zůstávaly. Dokonce i zlomená ruka byla srostlá, i když slabá.
To ještě bude chtít chvíli čas, než úplně zesílím. Ale i tak, to poškození, které jsem utržil, se i na mé poměry léčilo docela rychle.
Ferdinando se na mě podíval a jen se pousmál.
„Proč si myslíš, že mě ti měňavci potřebovali, co?“ přisedl si na postel a ukázal na velkou knihovnu, ve které jsem poznával některé z knih o černé magii, které jsem měl od něj půjčené.
„Neměl bych to dělat, ale jsi výjimka. Kromě Montyho, bych to pro nikoho jiného neudělal.“
„Moc si toho vážím,“ chytl jsem ho za ruku. „A děkuji, opravdu moc děkuji…“
„Tak hlavně že to pomohlo,“ usmál se na mě a vstal, když ošetřovatelka přinesla tác s normálním jídlem.
Po vydatné večeři, kterou jsem nakonec doplnil i velkým krvavým steakem, a pořádnou dávkou jakéhosi humusu, co mi Ferdinando připravil, jsem zase brzy usnul.
A podobně to probíhalo i další den. Srůsty zlomených žeber a kostí se zpevňovaly, modřiny mizely, bolesti pomalinku ustávaly.
Prý to tentokrát bolelo víc jen proto, že Ferdinando uspíšil moje léčení, jinak bych se trápil hodně dlouho, jak moc jsem byl dorasovaný.
Ale jako vzorný pacient jsem se tentokrát nehnul z postele ani další den, kromě použití záchodu a sprchy…
Jerom
Znovu jsem se probudil až další den ráno.
Vlastně bych spal dál, kdyby mi nepřišlo, že je něco jinak.
A sotva jsem rozlepil oči, čuměl jsem do tváře tomu psisku.
„Kurva," zasyčel jsem vztekle a pokusil se zvednout a slézt z něho.
„Taky přeju dobré ráno," ušklíbl se a otevřel oči.
Takhle zblízka byly ještě krásnější. A vlastně...
On celý nebyl k zahození.
Zavrčel jsem znovu, a překulil se na bok, abych byl z jeho dosahu.
„Nevím, co tu ještě děláš. Seber se a vypadni," vyštěkl jsem zády k němu.
Vzápětí jsem zase ležel na zádech a jeho vlasy mě šimraly na obličeji.
„Proč jsi tak tvrdohlavý a neústupný? Proč se snažíš prorážet hlavou zeď místo toho, aby sis přiznal chybu?"
Chtěl jsem mu odseknout, chtěl jsem ho od sebe odstrčit, ale pak jsem si uvědomil, že nechci být sám. Nechci sám zůstat.
Matteo ve mě zanechal zvláštní pocit, který nahrazoval samotu.
Otočil jsem hlavu na bok, abych se nemusel dívat do těch jeho zkoumaných oči a ruce položil zpátky na postel.
„Proč tu se mnou zůstáváš? Proč mi pomáháš? Snažil jsem se zabít...jeho a taky...ublížil jsem Matteovi..." zašeptal jsem skoro neslyšně, a pak sebou cuknul, když mi jeho prsty přejely po tváři.
„Protože si nemyslím, že jsi tak špatný. Protože ti chci pomoct, a nejen tobě. Protože ten, kdo nejvíc kvůli tobě a Calovi trpí, je Matteo a ten si to nezaslouží. Měl bych tě nenávidět, ale... Prostě cítím, že bych ti měl pomoct."
„Nesnáším tě. Stejně jako všechny ostatní. Stejně jako jeho. Nechci vaši pomoc. Bude mi líp když chcípnete," zavrčel jsem na něj a cukl s hlavou, abych se dostal z dosahu jeho prstů.
„Opravdu?" povytáhl jedno obočí, a pak vstal.
Překvapilo mě to natolik, že jsem nebyl schopen reagovat, dokud se nevrátil, nestrčil mi do ruky mou vlastní zbraň, nevyhoupl se na můj klín a hlaveň si opřel o prsa.
„Takhle nemineš i kdybys chtěl. Skonči to hned teď, pokud skutečně cítíš takovou nenávist."
Díval se mi do očí a ani se nezachvěl.
Proč musí být tak klidný?
Proč to, kurva, dělá?!
Proč mě nutí pochybovat?!
Proč tu blbou spoušť prostě nedokážu zmáčknout, tak jako u jiných?!
Začal jsem rychle dýchat a ruce se mi začaly třást.
Nevím, kolik času uplynulo, připadalo mi to jako věčnost, než jsem zařval a zbraň odlétla někam na druhý konec ložnice.
„Spokojený?! Už jsi spokojený?! Jen se mi vysměj! Jsem slaboch, co nedokáže-" začal jsem na něj řvát, ale další slova mi sebraly jeho rty, které přitiskl na ty mé.
Byla to jen vteřina, ale já zůstal nechápavě civět, když se zvedl a vyšel z ložnice.
„Udělám něco k jídlu. Musíš nabrat síly," zavolal ještě z chodby, jakoby se nic nestalo.
Matteo
Na druhý den, vlastně už v noc, jsem dostal povolení se zvednout z postele a jít se projít ven.
Byla to krásná noc. Mírný chládek, nebe plné hvězd a měsíc v úplňku svítil tak jasně, že jsem si okamžitě vzpomněl na ty dva.
„Přestaň myslet na hlouposti,“ potáhl mě Ferdinando k lavičce, která stála opodál.
Byla to ta samá, na které seděl, když jsem mu pletl cop, a pak přijel Jerom. Tenkrát se ještě zdálo být všechno v pořádku.
Za to teď…
„Chtěl bych vědět, jak na tom je…“ ozval jsem se tiše a pohodlně se opřel.
„Který?“
Povzdechl jsem si po té otázce.
Bylo jasné, že oba dva. Ale pokud bych si měl vybrat s kým chci být…
Už jsem věděl, že mě zachránil právě Calleo, který mě sem donesl. Ale stále mě něco táhlo i k Jeromovi.
Nedokázal jsem to vysvětlit.
„Chtěl bych vědět, jestli jsou oba v pořádku,“ odpověděl jsem nakonec, i když bych nejspíš jako prvního chtěl vidět Callea.
Už dávno jsem věděl, že jsou oba silní. A zatímco by Cal nejspíš vyhrál souboj na pěsti, Jerom zas perfektně ovládal své zbraně. To jsem měl možnost zakusit na vlastní kůži. A prát se taky uměl…
„Myslím si, že budou v pohodě, tak se tím netrap. Pokud bych něco zjistil, dám ti vědět, ano? Už jsi docela v pořádku, až na nějaké maličkosti, a svou sílu budeš mít naplno tak za dva tři dny, ale pokud budeš myslet na blbosti a něco zbytečného podnikat, můžeš zase skončit v posteli na pěkně dlouho…“
Jerom
I když jsem se snažil být protivný a vyštvat toho nevítaného vetřelce, nějak se mi to nepodařilo ani po třech dnech, a já nějak zjistil, že si na něho pomalu začínám zvykat.
Byl...
Ani jsem nevěděl, jak ho popsat.
Cokoliv jsem řekl nebo udělal, vzal naprosto s klidem, a někdy i s úsměvem mě pohotově odpálkoval, takže jsem se nakonec cítil já jako ten blbec, a vůbec nedával najevo svou nevraživost nebo nenávist vůči mě.
A já začínal zjišťovat, že mě z nějakého důvodu přitahuje.
I když jsem měl stále plnou hlavu Mattea, začal se do ní postupně vkrádat i on.
„Myslím, že už jsi v pořádku natolik, aby ses šel osprchovat, protože smrdíš hůř než zdechlina, Jerome," řekl mi po obědě, který mi zase přinesl do postele a nakrčil nos.
Jo, a už od včerejšího večera mě oslovoval jménem.
Jen jsem zavrčel, když jsem skoro vylizoval talíř, protože jeho kuchařské umění bylo vážně skvělé.
„Pfff, hůř než prašivý čokl smrdět nemůžu," odfrkl jsem si, ale poslušně vstal a opatrně se dokulhal do koupelny.
Díky jeho péči se mi rány i zlomené kosti skoro zahojily a srostly, jen kotník pořád zlobil, protože ten jsem měl úplně rozdrcený.
Musel jsem ale uznat, že měl pravdu, protože jsem vážně smrděl hůř jak žumpa.
Svlékl jsem si tepláky a triko a vlezl pod sprchu.
Vydechl jsem, když mi horké kapky dopadly na kůži a uvolnily ztuhlé svalstvo.
Byl jsem do toho tak zažraný, že jsem si ani neuvědomil, že už nejsem v koupelně sám, dokud se jeho dlaně nedotkly mých zad.
„Umyju ti záda," jeho horký dech mě zahřál na krku, a i navzdory teplu mi naskočila husí kůže.
„Alejandro..." vydechl jsem, když se jeho ruce přesunuly na mou hruď a zamířily k mému klínu.
„Konečně jsi mě oslovil jménem," zasmál se a jednou rukou mi pootočil hlavu k sobě.
Jeho rty byly tak blízko.
Cítil jsem jeho dech, tlukot jeho srdce, jeho horkou kůži, jeho prsty, a to všechno mě úplně odrovnalo.
Jenže než jsem stačil cokoliv udělat nebo říct, koupelnou se rozeznělo zvonění.
Alejandro zabrblal, ale pustil mě a vylezl ze sprchy, aby mohl z hromádky věcí, které tam odhodil, když se svlékl, vytáhnout mobil.
„Proč jsi mi nezavolal dřív?! Sakra! Falco! Zatraceně! Víš, kde je hospic doktora Montyho? Jeď tam a doufej, že Matteo bude v pořádku a ochotný Calovi pomoct, jinak si mě nepřej! A vyřiď mu, že Jerom je v pořádku. Jsem s ním a starám se o něj. Pak to vysvětlím!" zavrčel do telefonu a položil ho.
„Calleo je na tom zle. Používáš speciální kulky, co?"
Po jeho slovech jsem se napjal a čekal útok, když ke mně přišel. Ale on jen zvedl ruku, pohladil mě po tváři a políbil na rty.
„Neboj se. Přežije to. Je silný. Ale já budu muset teď odjet. Vrátím se co nejdříve," usmál se na mě, a ještě jednou otřel své rty o ty mé.
„Je mi jedno, co se mu stane! Pořád je to stejné! Abyste se z něj všichni neposrali! Jen si za ním jdi! Si stejný, jako všichni ostatní! Nenávidím vás všechny! Nechci tě už nikdy vidět! Nevracej se, ty zasrané psisko!" zařval jsem na něj a kdybych měl něco po ruce, hodím to po něm.
„Jerome!" zařval tak, až jsem skoro nadskočil, jak jsem to nečekal, a pak couvnul pod tíhou jeho pohledu.
Natlačil mě na zeď sprchového koutu a vypnul vodu.
Zvedl jsem ruce, připravený se bránit, ale on mě místo toho jen objal a políbil na krk.
„Ať řekneš cokoliv, stejně se vrátím. Nejsi špatný kluk, jen potřebuješ někoho, kdo tě povede. A ten někdo, chci být já. Takže tu na mě počkej, než se vrátím, ano?" zašeptal mi do ucha, a pak se odtáhl.
Pohladil mě po tváři, vyšel ze sprchy, utřel se a začal se oblékat. Do mých věcí.
Byli jsme skoro stejně vysocí a i velcí, takže mu moje oblečení skvěle padlo, i když já z toho moc nadšený nebyl, protože už tak jsem ho měl málo, a když ho nosil Matteo a teď i on, nejspíš si budu muset brzo koupit nové.
Díval jsem se na něj a měl jsem chuť po něm znovu křiknout, že se vracet nemusí, že ho nepotřebuju, ale místo toho mi ze rtů unikl jen povzdech.
„Budu čekat."
Matteo
Byl jsem už natolik při síle, že jsem už mohl na chvíli jít i do ošetřovny a pomoct Montymu a Ferdinandovi aspoň radou, když už ničím jiným.
Tři dny v posteli byly docela vyčerpávající. Nedokázal jsem už ani ležet a tak mi dovolili lehkou práci. Paž budu úplně při síle, můžu se zapojit tak, jako předtím.
„Matteo! Tak podej mi to!“
Cuknul jsem s sebou, když na mě Monty zvýšil hlas. Měl jsem mu podávat obvazy, ale nějak jsem se zamyslel.
Spíš jsem zase myšlenkami zabloudil k těm dvěma.
„Hele, takhle mi tu budeš k ničemu,“ povzdechl si Monty a převzal si obvaz.
Začal ošetřovat pacienta, když náhle ustal a zvedl hlavu. A vzápětí po něm jsem zpozorněl i já…
Ten kravál, co šel z venku se nedal přeslechnout a přibližoval se každým okamžikem.
„Matteo! Matteo! Kde jsi! Potřebuji pomoc!“
Poznal jsem ten hlas a okamžitě jsem byl na nohách a vyletěl jsem ven z budovy.
Těsně přede mnou se na poslední chvíli zastavil Falco. Byl ve vlkodlačí proměně, ale ještě ne úplné. A použil ji nejspíš proto, že se potřeboval rychle přemístit.
„Matteo! Jsem rád, že jsi v pořádku!“ dopadl přede mnou na kolena a snažil se vydýchat.
„Co se děje? Proč jsi tady?“ zeptal jsem se a nepříjemný pocit mi sevřel žaludek.
„Já… on… potřebuje pomoc…“ zachraptěl Falco, když se snažil popadnout dech.
„Nevím, proč bych měl… Je to silný vlkodlak, dá se do pořádku sám…“ namítl jsem, ale ten špatný pocit zesiloval.
„Matteo prosím! Nechci, aby umřel! On… Jeho stav… vůbec se nelepší… nechci, aby umřel…“ skoro vzlykal Falco, když se na mě prosebně díval. „Prosím… chceme…. Ošetři ho prosím… vrať se zpátky… On… on blouzní a… volá tě…“
Chladně jsem se na Falca díval. Měl jsem ho rád, ale nechtěl jsem běžet na jejich zapískání, a až by mě nebylo potřeba, tak se nechat zase zmlátit…
Ale Falco byl v koncích, nejspíš ho to stálo hodně přemáhání, aby sem běžel, celý se třásl, oči měl zaslzené a bylo vidět, jak moc mu na Calovi záleží.
Stejně jako mě…
Nechtěl jsem si to připustit, ale je to tak. Pořád mi na něm záleží a strašně mě trápí, když nevím, co s ním je.
„Řekni mi, co se mu stalo, ať vím, co si mám s sebou vzít,“ popadl jsem Falca, zvedl ho ze země a rychle ho táhl na ošetřovnu, kde jsem do brašny začal házet věci, které nejspíš budu potřebovat…
„Mám jít s tebou?“ přihodil mi Monty do brašny ještě dvě lahvičky silného odvaru.
„Ne, zvládnu to. Falco mi pomůže. Ošetřím ho a vrátím se…“
„Buď na sebe opatrný. Víš, že nejsi ještě úplně v pořádku,“ na moment mě Ferdinando chytl za ruku, a když jsem přikývl, pustil mě.
„Nedokážu se teď změnit, budu pomalý, takže jestli tam máme být co nejdříve, je to na tobě,“ vyšel jsem s Falcem ven.
Nezaváhal ani na minutu. Okamžitě přede mnou stál nádherný velký vlkodlak, který mě popadl do náruče a s příkazem: Pevně se drž, vyrazil ke Calovu sídlu.
Calleo
Nevěděl jsem jestli je noc nebo den. Kde je nahoře a kde dole.
Jestli jsem vzhůru nebo spím.
Celé tělo jsem měl jako v ohni a každý dotek, který jsem pocítil, bodal jako tisíc jehel.
Ze začátku jsem nejspíš křičel.
Pak už jen sípal.
A…
„Matt-eo! Kde… je Ma… eo!" chtěl jsem ho vidět.
Ne, chtěl jsem se ho dotknout, protože jeho obličej jsem měl stále před sebou.
Byl tak blízko, a přece tak daleko.
Natahoval jsem ruce, ale pořád mi unikal.
„Neo… dchaz… ej! Ma… tteo! Vra… t se! Pros… im tě…!"
Slyšel jsem povědomé hlasy, znovu na sobě ucítil něčí dotek, ale prudká bolest mě donutila prohnout se v zádech a vykřiknout.
Málem jsem se zadusil vlastní krví a zbrocený potem vysíleně znovu dopadl na záda.
„Matte-o, kde… jsi?" zachrčel jsem z posledních sil.
Matteo
Musel jsem uznat, že Falco, i přes svou mladickost, je silný vlkodlak, a jednou možná bude z těch nejsilnějších.
Cítil jsem se v jeho náruči bezpečně, že mi stačilo jen držet brašnu, aby mi nevypadla, a nemusel jsem se ho držet ani kolem krku.
Jeho nervozita mu dodávala rychlost i sílu, a netrvalo dlouho, a už jsem viděl střechu Calova sídla.
Zavětřil jsem, ještě, než Falco doskočil na terasu Calovy ložnice.
Cítil jsem to…
Calleo byl opravdu na hraně.
Málem jsem šel k zemi, když mě Falco postavil na zem, aby se mohl změnit zpátky. Bylo mi z toho opravdu úzko, a když jsem získal jistotu v nohách, okamžitě jsem vběhl do ložnice.
Ten pohled, který se mi naskytl, mi sebral všechen vzduch z plic, a srdce mi vynechalo tak dva údery, než naskočilo zpátky.
„Jak dlouho už tak blouzní?“ doběhl jsem k posteli a s pomocí kluků jsme ho zatlačili zpátky.
„Přidržte ho!“ rozkázal jsem jim.
I přesto, že to nebyl čistokrevný člověk, vytáhl jsem tentokrát silné sedativa, a natáhl do injekce. Fabio a Chavi ho pevně chytli, a já mu to hned píchnul.
Odložil jsem prázdnou stříkačku na stolek a naklonil se nad ním.
„Je to v pořádku, Cale…“ odhrnul jsem mu vlasy z obličeje, a hladil ho po tváři.
„V pořádku… Jsem tady… u tebe…“ sklonil jsem se a políbil jsem ho na rty.
Mluvil jsem na něj, hladil ho, a kluci ho drželi do té doby, než se uklidnil a začal o něco pravidelněji dýchat. Sem tam mu uniklo bolestivé zasténání, ale rozhodně už byl natolik pod vlivy léku, že jsem ho mohl konečně ošetřit.
Bylo to zvláštní, ale i když to je vlkodlak, udělal jsem mu provizorní kapačku a navedl mu do žíly roztok, který měl neutralizovat jed v jeho krvi. Mohl bych mu to podat ústy, ale nebyl by ve svém stavu schopný nic polknout, a mohl by se tím ještě dusit.
Zkontroloval jsem celé jeho tělo, a mezitím mi Alejandro, který se tu objevil kdo ví odkud, pověděl vše, co se od toho večera vlastně stalo…
Byl jsem moc rád, že je Jerom v pořádku, a že se našel někdo, kdo mu může pomoct.
A to hlavně i proto, že já se k němu už nevrátím.
Rozhodl jsem se… Spíš jsem si to konečně přiznal.
Miluji Callea a chci zůstat u něj. Pokud se probere a řekne, že mě nechce ani vidět, přijmu to, a odejdu ze země.
Ale teď…
Teď když jsme osaměli, lehl jsem si vedle něj a přitiskl se opatrně na jeho tělo, abych mu byl co nejblíže…
Calleo
Něco se změnilo.
Cítil jsem to.
Mé tělo už nesužovala prudká bolest, a já cítil, jak se začínám konečně regenerovat.
Netušil jsem, jak dlouho jsem byl mimo, ale konečně jsem se mohl pořádně nadechnout, když ostrá bolest zmizela a nahradila ji jen slabá tupě pulzující.
Otevřel jsem oči a zamrkal do stropu.
Byl jsem ještě trochu mimo a chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se stalo.
Škubl jsem sebou a pokusil se vstát, když mi na mysl vyvstanulo jediné jméno.
Ale...
Myslel jsem si, že si lehl vedle mě někdo z kluků, a proto jsem překvapeně vydechl, když jsem se zadíval do té nádherné tváře, na kterou jsem nedokázal zapomenout.
Věděl jsem to...
Věděl jsem, že chci být jen s ním a udělám pro něj cokoliv.
Byl mi vším, a já si uvědomil, že jsem se do něj nejspíš zamiloval.
Ale on?
Zranil jsem ho. Ublížil mu. Kvůli mně mu ublížili.
Musel mě nenávidět a nejspíš jen jeho doktorská čest mu zabránila nechat mě chcípnout jako psa.
Natáhl jsem jeho vůni.
Ještě nebyl úplně v pořádku, ale sílil každým dnem.
Opatrně, jako bych se bál, že je to stále jen sen, a on se rozplyne, jsem se dotkl jeho tváře konečky prstů.
„Matteo… jsi to opravdu ty? Nezdá se mi to?" zachraptěl jsem, a pak ho sevřel v náruči a políbil do vlasů.
Byl jsem nesmírně rád, že je v pořádku.
I kdyby mě poslal do háje, a už bych ho nikdy neměl vidět, aspoň jsem věděl to, že je v pořádku.
„Matteo..." zašeptal jsem do jeho vlasů a zvedl mu hlavu, abych mu mohl prohlédnout do očí.
Matteo
Byl jsem u Callea celý den a noc.
Během toho jsem ho kontroloval, ošetřoval a staral se, aby měl co nejvíc pohodlí, a mohl se dát co nejdříve do pořádku.
Ještě jednou jsem mu dal kapačku, ale když jsem pak olízl jeho krev a zjistil, že jed je už skoro neutralizován, další jsem mu už nedával.
Kulky, které v něm zůstaly a musel mu je vytáhnout, jsem poslal po Falcovi do hospu, aby se na ně Monty s Ferdinandem mohli podívat a vytvořit nový účinnější protijed.
Když se Calleo uklidnil a tvrdě usnul natolik, že s ním bylo možné hýbat, vzal ho Alejandro na chvíli do náruče a já zatím rychle převlékl postel, abychom neleželi v zakrváceném povlečení.
Bylo nad ránem, když jsem se k němu znovu přitulil, a dokonce jsem na moment zavřel oči.
Jen jsem podřimoval, protože i já poctivě bral léky, které mi Ferdinando připravil. A tak, když jsem zaslechl své jméno, okamžitě jsem otevřel oči.
„Jsem to já, Cale,“ usmál jsem se a tváří jsem se otřel o jeho dlaň. „Jak je ti?“
Také jsem zvedl ruku, abych ho mohl pohladit. Zabrousil jsem prsty do jeho vlasů a přitáhl se k němu blíž. Otřel jsem se rty o jeho…
„Mám… chci…“ mlaskl jsem, když jsem se neuměl vyjádřit. „Bál jsem se o tebe. Musel jsem přijít, protože… no… kruci… musím být s tebou Cale. Miluji tě, víš?“
Nevím, proč mi to tak těžko šlo přes rty, když jsem si tím citem byl už dávno jistý.
Už tolikrát jsem někomu vyznával lásku, ale nejspíš to nebyla ta pravá láska, byly to řeči, kterými jsem klamal oběti své touhy. Ale tentokrát to bylo jiné…
Možná jsem měl i strach, a tak jsem s napětím čekal na jeho reakci…
Calleo
Civěl jsem na Mattea, jako bych ho viděl poprvé v životě.
Když vyslovil ta slova na chvíli jsem ztuhl.
Nebyl to přece jen sen?
„Já… tolik jsem ti ublížil. Zranil tě, a ty… i přesto… myslel jsem, že mě nenávidíš…" vydechl jsem po chvilce ticha nevěřícně.
Než jsem však stihl říct cokoliv dalšího, dovnitř vpadli kluci, a já na ně jen zavrčel.
Hulákali jeden přes druhého, až jsem je musel vyhodit s tím, že jsem v pořádku.
Jen…
„Kde je Al?" zeptal jsem se, a byl trochu překvapen, když jsem ho mezi nimi neviděl.
Nějak jsem čekal, že bude mezi prvníma, kdo se na mě přijde podívat.
„On… balí si nějaké věci…" přešlápl nervózně Fabio a uhnul pohledem.
Než jsem se stihl zeptat na cokoliv dalšího, tak zmizeli za dveřmi.
Zamračeně jsem se podíval na Mattea a posadil se s úmyslem zjistit, o co tu jde, když se dveře ložnice znovu otevřely, a v nich stal Alejandro s taškou přes rameno.
„Matteo říkal, že si v pohodě, a že to už zvládneš. Navíc je s tebou, takže mě už tu tak nepotřebuješ. Musím za někým jít a postarat se o něj."
Myslím, že jsem na něj civěl s otevřenou hubou, protože se ještě nestalo, aby Al někam takhle odešel bez mého svolení nebo bez toho, aniž by to se mnou probral.
Nadechl jsem se k odpovědi, a vzápětí to ucítil.
Ztuhl jsem a mé tělo se napjalo.
„To snad…" vydechl jsem, „…nemyslíš vážně?!"
Poslední dvě slova jsem zařval a pokusil se vstát, ale Matteo mě nepustil.
„Můžeš se vztekat, jak chceš. Udělám to, co považuji za správné, jako vždy. Už jsem ti to řekl. Nedovolím, aby kvůli vašim horkým hlavám přišel k úrazu někdo další. Není to špatný kluk. Jen potřebuje někoho, kdo ho povede. A, i přesto všechno, co se stalo, mu chci pomoct. A byl bych rád, kdybyste si to vy dva, mezi sebou, pro dobro všech, vyříkali," s těmi slovy zabouchl dveře, a já nestačil ani pípnout.
Za normálních okolností bych nejspíš vstal, chytil ho pod krkem a přivázal za řetěz do sklepa, ale pohled na Mattea mě uklidnil natolik, že jsem jen zabrblal pod nosem něco o nevděčných fakanech.
Pak jsem se znovu zadíval na Mattea, položil ho na záda a mírně ho zalehl.
Otřel jsem se o jeho rty a zadíval se mu do očí.
„Já... Ach, Matteo. Chyběl jsi mi celou dobu. Byl jsem hlupák. Idiot, co si jen něco namlouval. Udělal bych pro tebe cokoliv. Moc pro mě znamenáš," políbil jsem ho na bradu a krk.
„Myslím, že se budu muset jít osprchovat. Smrdím jako chcíplá kočka," nakrčil jsem nos a opatrně vstal, abych se dobelhal do koupelny, kde jsem si nakonec napustil vanu a s úlevným výdechem se vnořil do horké vody.
Matteo
S napětím jsem čekal na Calovu reakci, ale moc mi toho říct nestihl. A vlastně se ani nevyjádřil konkrétně.
Ale to, co se potom strhlo postavilo do pozoru i mně.
Už jsem se bál, že Cal vystartuje po Alejandrovi a natáhl jsem se po něm, aby se uklidnil.
A k mému překvapení, to Calleo vzal celkem v klidu na jeho poměry.
Vážně by bylo dobré, kdyby se to mezi bratry uklidnilo. Teď se oba léčí ze zranění, ale co až plně naberou síly? Co se stane potom?
„Taky jsi mi chyběl,“ zašeptal jsem, když Al odešel, a Cal se začal věnovat mě.
I já mu opětoval polibek a pohlazení. Ale když promluvil o tom, že se musí jít umýt, cítil jsem trochu zklamání. Neřekl nic o tom… nic… Možná mě nemiluje a neví, jak mi to říct?
Povzdechl jsem si, když zmizel v koupelně. A když jsem uslyšel téct vodu a pak šplouchnutí, jak vlezl do vany, vystřelil jsem z postele.
Postavil jsem se vedle vany a přísně se na Cala díval.
„Uvědomuješ si, že máš na sobě obvazy?“ ozval jsem se přísně.
Svlékl jsem se a vlezl jsem k němu. Sedl jsem si mu naproti a začal mu sundávat mokré obvazy.
„Víš… Alejandro má pravdu. Měli byste si promluvit. Je to tvůj bratr, žádnou jinou rodinu nemáš a on taky ne. Je čas, abyste zakopali válečnou sekeru. Trvá to už moc dlouho a jen to ubližuje lidem kolem vás. Nevím, co se mezi vámi stalo, ale, prosím… popřemýšlej o tom…“
Calleo
Málem jsem leknutím vyletěl do stropu, když se najednou v koupelně objevil Matteo, sprdl mě, a pak si ke mně vlezl.
Jen napůl jsem vnímal jeho slova, protože mě spíš zaujala jeho přítomnost.
A kromě toho, teď jsem se o něčem, co se týkalo jeho, bavit nechtěl. Ještě chvíli jsem si chtěl užívat klidu a mít Mattea jen pro sebe.
Nechal jsem ho, ať mi sundá obvazy a celou dobu ho nespustil z očí.
Až když skončil, napřímil jsem se a zatlačil ho k okraji vany.
Ruce jsem položil vedle jeho hlavy a naklonil se nad něj.
„Matteo... Promluvíme si o tom později... Teď..."
Mokrými prsty jsem mu přejel po tváři a sjel na hruď.
Přejel jsem po jeho ramenou a pažích, pohladil stehna a boky, jako bych se chtěl ujistit, že je to skutečně on.
Naklonil jsem se k jeho rtům a špičkou jazyka po nich přejel.
„Miluju tě, Matteo," vydechl jsem, a pak jazykem zamířil mezi jeho zuby, abych si po tak dlouhé době konečně mohl znovu připomenout jeho chuť.
Matteo
Zamračeně jsem sundával Calovi obvazy a odhazoval je na zem vedle vany. Vždycky to plesklo a na zemi se začala kupit hromádka a tvořit louže.
Rány se mu pěkně zatahovaly, a já věděl, že už nebude trvat dlouho, a Calleo bude úplně fit.
Když jsem skončil s obvazem na hrudi a chtěl ho po ní pohladit, najednou se napřímil a zatlačil mě na druhý konec vany.
Zarazil jsem se o okraj a rukama se zapřel o jeho hruď, jako bych měl strach, co bude.
Přeci jen jsem mluvil o Jeromovi a věděl jsem, jak jeden nebo druhý reagují na zmínku o bratrovi.
Cukl jsem sebou, když ke mně natáhl ruku.
Ale pak…
Nemohl jsem uvěřit tomu, co řekl. Srdce se mi rozbušilo jak bláznivé.
Cítil jsem, jak se celý chvěju, a snad jsem dělal i vlny na vodě, jak jsem se třásl.
Skoro jsem nedýchal, když mě začal líbat. Zprvu jsem polibek přijímal pasivně, jak jsem byl v šoku.
Ale když mi to konečně začalo docházet, zapojil jsem se i já.
Pevně jsem se chytil Cala kolem krku a přitáhl ho na sebe tak prudce, že se voda rozstříkla vedle vany a odplavila obvazy kousek dál.
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem ani nevěděl, co chci říct. Měl jsem v hlavě tolik myšlenek, tolik slov se mi tlačilo na jazyk, ale nebyl jsem schopen nic z toho zformulovat, aby to dávalo smysl…
Jen jsem ho tiskl na sebe, chvěl jsem se a… Byl jsem moc šťastný…
Calleo
Na okamžik jsem se zarazil, když Matteo po mé odpovědi ztuhl.
Ale, když si mě k sobě pak přitáhl, opětoval můj polibek, a já cítil, jak se chvěje, byl jsem v ten moment nejspíš nejšťastnější vlkodlak na světě.
Ale i přesto, jak příjemně jsem se cítil nemohl jsem pár věcí vyhnat z hlavy.
Odtáhl jsem se kousek, abych mu mohl prohlédnout do očí a zamračil se.
Proč mu tak ublížil?
Co se mezi nima stalo?
A proč mě Alejandro zradil?
Měl bych ho jít zabít. Hned. A Ala přitáhnout zpátky za vlasy.
Zavrčel jsem a napjal se, když se mi vybavilo Matteovo zbité tělo.
Jo, žádné mluvení nebude.
Zabiju ho.
Ale...
Musel jsem se zamyslet nad tím, co mi Al řekl.
Vážně jsem se držel podvědomě dál?
Měl jsem důvod, proč se k němu tak chovám, a za tu dobu si i namluvil, že ho nenávidím, ale pravda byla nejspíš někde jinde, jen jsem si to nechtěl přiznat.
Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal nepříjemné myšlenky, a znovu se sklonil k Matteovi, abych ochutnal jeho rty.
Všechno jiného vyřeším potom. Teď byl důležitý jen Matteo.
Trochu víc jsem se na něj natlačil, a za chvilku zapomněl na všechno kolem sebe a vnímal jen jeho blízkost.
„Měli bysme vylézt. Dostávám na tebe chuť a nevím...nechtěl bych ti ublížit...nejsi ještě v pořádku...dal bych ti svou krev, ale nevím..." vyrážel jsem ze sebe přerývavě, zatímco jsem okusoval a líbal jeho krk a ramena a hladil ho po stehnech.