Jerom
Byl to vážně skvělý večer a já doufal, že si to brzo zopakujeme.
Neměl jsem takovou výdrž jako Matteo, a i když bych se nejraději zliskal, věděl jsem, že musím zůstat v pozoru kvůli hrozícímu útoku.
I tak jsem byl mírně ovíněný, když jsme vyšli z baru a vůbec se nebránil, když mě Matteo natlačil na zeď.
„Udělám ti to hned tady," zachrčel jsem mu do rtů než mi vklouzl jazykem do úst, pevně jsem stiskl jeho zadek a otřel jsem o něj svým klínem.
Jenže pak...
Zareagoval jsem o dvě vteřiny později než Met a díval se, jak mu po tváři stéká krev.
Na pár vteřin jakoby se zastavil čas.
Pak jsem zařval, až jsem sám skoro ohluchl v momentě se proměnil, olízl jsem Metovi krev z tváře a otočil se směrem odkud vyšla rána.
„Počkej tady, vyřídím to," zavrčel jsem a jedním skokem se dostal na střechu.
Ti idioti žili pořád v přesvědčení, že nejspíš můžou vyhrát, protože se nehnuli z místa.
Jednoho jsem chytil a mrštil jim proti zdi vedle Meta, druhého rozpáral od rozkroku až k hrdlu a vlastní střeva mu omotal kolem krku.
Dalších pět stihlo seskočit na konec ulice, ale já jim nedal možnost k útěku.
„Kam si, kurva, myslíte, že jdete?! Právě jsem si chtěl zašukat s nejúžasnějším chlapem, a vy jste to přerušili! A ještě jste pošpinil jeho krásnou tvářičku! Roztrhám vás na kusy!" běsnil jsem, popadl do tlapy hlavu pijavice, co mi byla nejblíž a zmáčkl.
Zbylí čtyři ale nezaháleli a jeden z nich mě dost bolestivě škrábl do zad.
Dál se ale nedostal, protože jsem se ohnal zubatcem, kterého jsem svíral v ruce, švihl s ním proti tomu otravnému hmyzu a s oběma pak ohobloval zídku.
Matteo
Uhnul jsem, když během pár vteřin po výstřelu proti mně letěl jeden z upírů. Zarazil se o zeď tak prudce, že vyletěl další kus omítky.
Hned jsem se sehnul, popadnul ho za krk a zvedl do výšky.
Škubal sebou a snažil se mi vytrhnout z drápů. Ale nepustil jsem. Už jen po čichu jsem poznal, že se jeho síla nikdy nebude rovnat mé.
„Kde je?!“ zavrčel jsem vztekle, zatímco Jerom řádil na střechách.
„Kdo?“ zachrčel upír.
„Kde je ten, kdo vás poslal?“
„Nikdo n-“
Nedomluvil, když jsem jeho krk sevřel tak, až hrozilo, že mu zlomím vaz.
„Tak kde je!“ zařval jsem mu zblízka do obličeje a vycenil na něho zuby.
Neodpověděl, jen pohnul očima k jedné ze střech.
Ale v tu chvíli se jeho mozek z prostřelené hlavy rozprskl po stěně.
Zuřivě jsem zařval a odhodil to smetí bokem.
„Vylez, ty stará mrcho!“ prudce jsem se otočil, a hned jsem vyskočil na střechu, na kterou se předtím ten upír zadíval.
Už od začátku jsem ucítil její smrad.
Menší střecha s komínem, za kterým se skrývala… A nejen ona.
Jedním skokem jsem byl u něj. Komín se rozletěl na kusy, když jsem se přes něj zuřivě rozmáchl rukou a popadl toho hajzla s bouchačkou za krk.
Jen to křuplo, a on mi zůstal bezvládně viset v ruce.
„Zabiju tě!“ zaječela Jocelyn a její zuřivost okamžitě změnila její krásu na vyloženou upírskou odpornost.
Nečekal jsem, až se ke mně dostane. Když proti mně vyskočila, s velkým rozmachem jsem ji v letu sundal mrtvolou jejího miláčka. Srazil jsem ji ze střechy dolů a oba dva přistáli dole na ulici, kde ohoblovali celou stěnu od vrchu až dolů k zemi.
Doskočil jsem k ní a hned ji jednu vpálil. A vůbec jsem nebral ohled na to, že je to žena.
Ona je totiž ta největší mrcha a svou silou se skoro rovná té mé. A nemohl jsem si dovolit dát ji příležitost na mě znovu zaútočit.
Její řev, když jsem ji popadl za kotník a mrštil jsem s ní znovu proti stěně musel být slyšet až do centra města…
Jerom
Mrkl jsem na Meta a musel se zachechtat, když jsem viděl, jak řádí.
„To je ono, lásko! Jen jim ukaž, kdo je tu pánem!" zahulákal jsem směrem k Metovi a sejmul přesně mířenou ranou do ksichtu dalšího zmetka.
A když už jsem si myslel, že zbývají jen dva, vyrojili se najednou další.
Nadšeně jsem zavyl, protože se mi vařila krev v těle a pustil se do dalšího boje.
Nebo spíš řezničiny.
Nikdo z nich se mi silou nemohl vyrovnat.
Větší sílu jsem cítil pouze z upírky, kterou mydlil Met, a vypadal u toho děsně sexy.
Prorazil jsem skrz tři upíry, kteří se mi snažili zatarasit cestu a skokem přistál u Meta.
Proměnil jsem se zpátky, přitáhl si ho k sobě a nehledě na situaci mu vlepil pořádně dravý polibek.
„Jsi tak sexy. Musíme to tu rychle ukončit, abych tě mohl konečně ojet," olízl jsem mu tvář, otřel se o něj svým klínem a pak se zase proměnil, když jedna z těch krys zamířila k nám.
„Nevidíš, kurva, že rušíš romantickou chvilku s mou prdelkou?!" zařval jsem na něj vztekle, chytl ho pod krkem a vytřel s ním celou uličku.
Pro jistotu jsem mu dupl na páteř, a pak se vrhl proti zbývajícím čtyřem, kteří jako poslední zbyli.
Pocítil jsem i jejich strach, ale nejspíš si nedovolili utéct, kvůli té ženské, co si dovolila na mého miláčka.
Matteo
Jocelyn i přes své upírské síly dopadla na zeď tak tvrdě, že byla na moment mimo. Otřeseně zůstala ležet a nemohla se hned posbírat. Už jsem k ní chtěl přiskočit, když mě zastavil Jerom.
Nejen v něm, ale i ve mně vařila krev. Doslova jsem byl na rozervání, a tak, když se na mě přitiskl, velmi rád jsem mu to divoce oplácel.
Ale náš polibek netrval dlouho. Vzápětí rozčíleně skočil po dalším upírovi, který se na nás hnal.
I Jocelyn se už sbírala ze země. Krvácela z rány na obličeji, a na rukách, když sedřela zeď. Vlasy měla rozcuchané a plné prachu a její výraz byl víc než zuřivý. A ještě víc nabírala, když pohledem zalétla k tomu, kterého jsem i s ní smetl ze střechy.
Znovu zařvala, a chtěla proti mně vyskočit. Napjal jsem všechny své síly a udělal jsem to samé.
Zarazil jsem ji uprostřed skoku a zlomená v pase odletěla kus dál, až urvala kus zdi z rohu baráku.
„O co ti, kurva jde!“ zařval jsem na ní a tentokrát ji už nedovolil vstát.
„Proč po mně jdeš?! Nebo snad po něm?!“ klekl jsem na ní a pořádně ji zatlačil hlavu do země.
Zaryla mi drápy do rukou, ale já nepovolil.
„Tak co!“ zařval jsem na ní, až ji zaprášené vlasy odlétly z obličeje.
„Nemá tu co dělat!“ zařvala na mě, ale hned se rozkašlala, když jsem praštil pěstí do země vedle její hlavy a zvedl se prach.
„Zneuctil jsi všechno, co znamená být upírem!“ pokračovala nehledě na to, že jsem po jejich prvních slovech začínal víc zuřit.
„Zasloužíte si chcípnout! Oba dva! Nejdříve se pelešíš s Orsonem a teď s tímhle!“ pustila Jocelyn mou ruku a máchla s ní k Jeromovi, který srovnával celou partu upírů na hromadu. „To byl Calleo tak k ničemu? Nedokázal tě uspokojit?“
Nasral jsem se. Sevřel jsem její krk tak silně, až ztratila hlas i dech a jen slabě zachrčela.
„Zavři hubu!! Cal je ten nejlepší milenec, jakého by sis mohla přát, ty jedná stará štětko!“ zařval jsem do toho rachotu, co kolem nás byl.
Zvedl jsem ji do výše až začala třepat nohama, když nemohla popadnout dech.
„A, i když už je minulost, tak si ho do huby brát nebudeš!! Teď je Jerom jen můj a nikdo z tvých věrných, a ani ty, se na něho už ani nepodíváte, nebo budete mít co dělat s mojí rodinou!“ uskočil jsem před padajícím zdivem, které Jerom vzteky vyrval a mrsknul s ním po upírovi, který se hnal na nás.
Naklonil jsem se k Jocelyn a výhružně na ni zavrčel.
„Ještě jednou se o něco pokusíš, ještě jednou se někdo z vás mého Jeroma dotkne, byť jen malíčkem, urvu ti hlavu! To je poslední varování!“
Rozmáchl jsem se. Její let trval jen do chvíle, kdy vší silou narazila na komín jedné střechy. Ten se rozletěl na několik kusů a pak se roznesl kolem prach. Jeden z jejich poskoků hned vyskočil za ní a po chvilce se ozvalo ostré zahvízdání, aby se stáhli…
Jerom
Zrovna jsem likvidoval dalšího na hromadu, když jsem zaslechl slova, která mě přibyla na místě a jednomu z těch posledních dvou upírů se podařilo mě škrábnout do stehna.
Cal je ten nejlepší milenec...
Ta slova se do mě zaryla jako ostré dýky a pořád dokolečka mi zněla v hlavě.
Viděl jsem rudě, nevnímal nic kolem sebe a jen bezmyšlenkovitě sejmul upíra, který se rozeběhl proti Matteovi.
Za pár vteřin bylo ticho. Upíři se stáhli a já necítil jejich přítomnost, takže jsem svou pozornost upřel na toho, který zůstal.
Pohlédl jsem tomu zrádci do tváře a zavyl.
„Proč?!" zařval jsem a má pěst neomylně dopadla na jeho tvář, až jsem ho povalil na zem.
Ihned jsem po něm skočil, sedl na něj a pěstmi ho začal mlátit do obličeje a tam, kam jsem dosáhl.
„Proč?! Proč?! Proč?! Jak dlouho se s ním scházíš za mými zády?! Jak dlouho s ním šukaš?! Bavili jste se u toho dobře?! Já ti věřil, Matteo!!! Věřil jsem ti! Chtěl jsem se kvůli tobě i změnit! Kdokoliv jiný by mi nevadil, ale proč zrovna on?!" řval jsem až mi přeskakoval hlas.
„Celou dobu jsem to tušil! Dokonce jsi ze spaní volal jeho jméno! A já kretén se pokaždé nechal obelstít! Byl jsi pro mě vším! Dal bych ti svůj život! Tak proč on! Proč, kurva, zrovna on!"
Hysterie, zoufalství, vztek, to vše se odráželo v mém hlasu, v mých slovech a přitom ho nepřestával mlátit.
Už to pro mě nebyl můj Matteo.
Byla to jen pijavice, co mě zradila tím nejhorším možným způsobem.
Až po několika minutách, kdy jeho tělo ochablo, jsem z něj slezl a přeměnil se.
„Zabiju ho. A tebe taky, pokud mi ještě jednou zkřížíš cestu. Tohle je konec, Matteo. Zradil si mě, a já ti to nikdy neodpustím," řekl jsem chraptivě a dupl na jeho hruď, abych zlomil snad i to poslední žebro, co měl ještě vcelku.
Matteo
Konečně byl klid.
Oddechl jsem si, když zmizeli tak rychle, že si nestihli posbírat ani své mrtvé kamarádíčky.
Ale bylo mi to jedno. V momentě, kdy na jejich mrtvá těla dopadnou první sluneční paprsky, rozpadnou se na prach…
Ještě jsem prudce oddechoval a několikrát si promnul ruce, jak mě bolely. Ale s úsměvem jsem se otočil na Jeroma. Byl jsem rád, že jsme to zvládli, a strašně moc jsem ho chtěl obejmout a políbit.
Ale ten pohled do jeho očí trval snad jen dvě sekundy, když se mi najednou zatmělo před očima a odletěl jsem kus dozadu, kde jsem dopadl na zem.
Jeromova zuřivost byla několikanásobně větší než před chvílí, kdy porcoval Jocelyniny upíry.
Jako by ho teď vyslalo samotné peklo.
A to mě doslova zmrazilo, že jsem nebyl schopen ničeho, ani zvednout ruce na obranu.
Srdce se mi silně rozbušilo, a nemohl jsem popadnout dech. Ne, ani těmi ranami, kterými mě Jerom častoval, ale tím, co říkal. Tím, co na mě řval…
Nechápal jsem to.
Nechal jsem do sebe mlátit, aniž bych se aspoň trochu bránil.
Z pusy mi tekla krev a na oči jsem skoro neviděl, jak jsem je měl napuchlé. Když jsem zachrčel, vyvalil se mi z pusy další chuchvalec krve a já jen mohl doufat, že mi neprotrhl plíci tím, jak mi zlomil žebro.
„Jero…Jerome… prosím,“ zvedl jsem nakonec ruce a chtěl ho chytil aspoň za nohavici nohy, která mi zlomila další žebro. „Chci jen… tebe…“
Ruka se mi po jeho noze svezla na zem a já se po dlouhé době musel držet zuby nehty, abych po nějakém útoku nešel do bezvědomí.
Byl jsem celý bolavý. Tolik mě to nebolelo, ani když mě lámali v kole, když jsem zaútočil na církev. Bolelo mě tělo, bolelo mě srdce. Ranila mě jeho slova… Nic nechápe…
„Jerome… prosím…“ volal jsem na něho, aby byl to spíš jen šeptavý chrapot. „Proč… proč ho tak… nen…návidíš… Proč nemůže…te být v kli…du. Miluji…“ nedokázal jsem doříct, koho miluji.
Znovu jsem se začal dusit svou vlastní krví a jen stěží jsem se aspoň trošku otočil na bok, abych mohl vyplivnout krev nahromaděnou v puse a mohl se nadechnout.
Jerom
Prudce jsem oddechoval a zíral na Mattea.
Jeho slova...
Každé další jeho slovo bylo jako další hřebíček do rakve.
„Neříkej to!" zařval jsem na něj.
„Právě jsi řekl, že je ten nejlepší milenec, tak si za ním jdi!" zařval jsem a kopl ho do břicha.
„Nenávidím ho, protože mi zničil život! Zabil jediného člověka, který při mně stál, svého vlastního otce, a to přímo před mýma očima! A pak mě ještě zmlátil rozžhavenou železnou tyčí, když jsem se snažil bránit jak sebe, tak i otce! Tvrdí, že je pro něj rodina vše, ale tu svou zničil! Tvrdí, že mu na čistotě krve nezáleží, ale otce zabil právě kvůli tomu, že se spustil s lidskou ženou! Mě zavrhl kvůli tomu, že jsem bastard a sám chrápe s člověkem! Jak bych ho nemohl nenávidět?! Zničil mi celý život! Vždycky mi sebere to, na čem mi nejvíc záleží stejně jako teď! Neměl jsem ti věřit! Nikdy jsem neměl doufat, že by se to mohlo zlepšit!" zavyl jsem zoufale a klesl na kolena vedle Matteovi hlavy.
Sípal jsem, jak mě začaly bolet rány způsobené nejen pijavicemi, ale i tím měňavcem, které se zcela nezacelily.
Taky rána na břiše začala krvácet, ale já to sotva vnímal.
„Byl jsi jediný, koho jsem skutečně miloval. Ale nedokážu s tebou žít, když vím, že on pro tebe znamená víc. Sbohem, Matteo. A doufej, že už se nikdy nepotkáme," dodal jsem ochraptěle.
Zvedl jsem se, naposledy se na něj zadíval, a pak vyskočil na střechu, abych mohl konečně z toho prokletého místa vypadnout.
Zamířil jsem přímo do Matteova baráku, abych se dal do kupy než si to půjdu vyřídit s tím psiskem, protože dokud jsme tu oba, nikdy nebudu mít klid.
Calleo
Vrátil jsem se zpátky do sídla.
Když mě kluci viděli, raději se mi klidili z cesty, jen Al za mnou po chvíli vešel do ložnice.
„Co tady, kurva, děláš?!" zavrčel jsem na něj a napjal se.
„Nech toho! Cale!" odseknul mi, ale pak si povzdechl, přišel ke mně, objal mě a pohladil po tváři.
„Vím, že to pro tebe není jednoduché, ale snažím se ti pomoct. A nejen já, ale i kluci. I když jsme byli ze začátku proti, zvykli bysme si. Matteo je fajn kluk a já vím, že ti na něm hodně záleží. Přiznej si to konečně a přestaň se mučit. Přestaň trápit i jeho a všechny kolem, které tohle ničí" šeptal tiše, hladil mě po tváři a hrudi a já se konečně začal uklidňovat.
„Ale..." vydechl jsem, sevřel ho v náruči, a pak se o něj opřel.
„Já... Chybí mi... Moc... Myslel jsem, že... Chael pro mě znamená hodně, ale... Matteo..." povzdechl jsem si a pustil Ala.
Potřeboval jsem se sebrat.
Nejen kvůli sobě, ale kvůli všem.
„Promluvím s ním. Vyřeším to," řekl jsem pevně, políbil Ala jako poděkování za to, že mě probral, a pak vyšel z ložnice a zamířil ven.
Klidně se střetnu i s tím parchantem, ale musím si s Matteem promluvit.
Když jsem se však blížil k jeho domu, srdce se mi sevřelo a já se na okamžik zastavil.
„Ne!" vykřikl jsem a zamířil k místu, odkud ke mě vítr přinesl silný pach Matteovy krve.
„Matteo!" zařval jsem, když jsem se dostal na střechu a v uličce pode mnou ležel ten, na kterém mi tak záleželo, a byl sotva při vědomí.
„Kdo ti to udělal?! Matteo! Mluv se mnou?! Kdo to byl?! Zabiju ho! Musíš jít hned se mnou! Potřebuješ ošetřit!" křičel jsem na něj a snažil se na jeho těle najít nezraněné místo.
Matteo
Jen očima jsem hýbal, když jsem sledoval Jeroma. Ale když mě znovu nakopl, zkroutil jsem se do klubíčka a zasténal bolestí.
Nedokázal jsem se už pohnout. Opravdu jsem se mohl už jen dívat a poslouchat.
Nevěřil jsem tomu, že by byl něčeho takového Cal schopen. Ne, když se jednalo o jeho rodinu. Něco za tím muselo být…
Ale v tuhle chvíli, kdy se můj dech povážlivě krátil, a Jeromův obličej byl na chvíli tak blízko, jsem nedokázal myslet.
Jen se dívat do jeho krásných očí, které mě vždy tak vtahovaly. Miloval jsem dívat se do nich.
Byly tak krásné, ale teď byly plné hněvu.
Potřebuje ošetřit, blesklo mi hlavou, když se Jerom po svých slovech zvedl a já viděl, že krvácí.
„Jer…me…neo…á…ej…“ zachraptěl jsem tiše, když jsem sledoval jeho vzdalující se postavu. „Jero…me…“
Ulička ztichla. Jen mé tiché bolestné steny se odrážely od rozbitých zdí.
Chtěl jsem se zvednout, odejít odsud, z místa, kde se všechno zlomilo… zničilo…
Ale nebyl jsem schopen pohnout ani prstem.
Zavřel jsem oči.
Chci umřít… Měl mě dorazit, a já bych se při ranním slunci rozpadl na prach stejně jako ti, kteří leží kousek ode mne.
Chci umřít…
Nevím, jak dlouho sem tam tak ležel, ale po nějaké chvíli jsem ucítil něčí přítomnost.
„...eo! Kdo… al… Mat… …mnou… šetřit…“ začal jsem vnímat nějaký hlas.
Byl tak blízko. Chtěl jsem vědět, kdo to je, ale nebyl jsem přes napuchlý nos schopen ani zavětřit.
Otevřel jsem jedno oko, které nebylo tak napuchlé.
„Ca… lleo…“ vydechl jsem, když jsem konečně rozpoznal, kdo vedle mne klečí.
Ztěžka jsem zvedl ruku a zachytil se jeho trika. A jako bych věděl, že jsem konečně v bezpečí, jsem tiše vydechl a propadl se do bezvědomí…
Calleo
Na vteřinu se mi zastavilo srdce, když jsem uviděl, jak Matteo vydechl a jeho ruka, kterou sevřel mé triko se mi svezla po hrudi.
Ale vzápětí jsem si oddechl, když jsem zjistil, že jen upadl do bezvědomí.
Potřeboval ale rychle ošetřit.
Opatrně jsem ho vzal do náruče a vstal.
Rychlým pohledem jsem přelétl uličku a snažil se pochopit, co se vlastně stalo.
Jocelynini upíři.
Zabiju tu starou kurvu.
Ale pak...
Měl jsem co dělat, abych se ovládl a nerozmáčkl Mattea v náruči, když mi došla celá pravda.
Toho hajzla taky zabiju a hned dneska.
Ale teď byl důležitý Matteo.
A bylo jen jedno místo, kde ho mohli ošetřit.
„Vydrž, lásko," zašeptal jsem a políbil ho do zacuchaných a špinavých vlasů.
Vyskočil jsem s ním na střechu a zamířil na pošukův statek.
Dorazil jsem tam v rekordním čase, a už uprostřed cesty řval na celé kolo. Takže než jsem se dostal k hlavním dveřím, rozsvítilo se a ven vylezl doktor a něco, co bylo nejspíš víla.
„Co..." vyjel po mě nevrle, ale pak si všiml bezvládného Mattea v mé náruči.
„Musíš ho ošetřit! Žádám tě... Ne, prosím tě, ošetři ho!" křikl jsem na něj zoufale a podíval se mu do očí.
„Jak..."
„Nevím, co se stalo, ale zjistím to. Teď je ale nejdůležitější Matteo. Dokážeš ho vyléčit?" přerušil jsem ho znovu.
„Dlužím mu svůj život, uděláme všechno, co půjde. Pojďte, položte ho opatrně na postel a zbytek nechejte na nás," ozval se klidným hlasem ten krasavec a pokynul dovnitř.
Ukázal na postel, kam jsem Mattea položil, shrnul mu vlasy z poničené tváře a políbil ho na napuchlé rty.
„Musím jít, ale až se probere, okamžitě mi dejte vědět," houkl jsem na ty dva, nechal je tam se svým milovaným Matteem a vracel se zpátky do uličky, abych zjistil víc o tom, co se tam stalo.
Cestou jsem zavolal Alovi, vysvětlil mu situaci, a než jsem proletěl městem, měl jsem ho po svém boku.
Matteo
Matně jsem začal vnímat, že se mnou někdo hýbe.
Na chvilku jsem měl i pocit, jako bych se vznesl, a na to jsem pod sebou ucítil tvrdou matraci.
Bolestí jsem zasténal, a otevřel oči.
Olízl jsem si rozbité rty, jako bych chtěl z nich vzít něco, co tam ještě před chvilkou bylo.
„Matteo, vydrž, musíme tě svléct,“ zaslechl jsem a s bolestivým syknutím jsem otočil hlavu po hlase.
„Kde… je…“
Ani jsem nevěděl, koho sháním. Jestli chci vidět Jeroma nebo Callea.
Oba dva byli pro mne hodně důležití…
„Mus… musím jít… za… nimi…“ pokusil jsem se zvednout, ale v tom momentě jsem vykřikl bolestí a svezl se zpátky na postel.
„Nemůžeš!“ jemně mě přidržely Ferdinandovy ruce na posteli.
„Monty! Potřebuji ho odnést k sobě!“ otočil na moment hlavu, ale pak se vrátil pohledem zpátky ke mně. „Pokud tě rychle neošetřím, můžeš mít velké problémy, Matteo, tak prosím tě vydrž, ano?“
Znovu jsem zařval bolestí, když mě Monty podebral do náruče. Sledoval jsem strop po celou dobu, co mě nesl a jen jsem skučel s každým pohybem navíc.
„Polož ho sem,“ zaslechl jsem a na to se mi zvedl žaludek, když Monty se mnou klesl dolů.
Ucítil jsem pod sebou chladnou kamennou zem. Pootočil jsem hlavu a jen stěží jsem dokázal pobrat, co se bude dít. Ten kousek, co jsem viděl, byly nakreslené části obrazce, uprostřed kterého jsem ležel.
„Teď si odpočineš,“ přiklekl si ke mně Ferdinando.
Přiložil mi jemnou hřejivou dlaň na čelo, a s pohledem upřeným do mých očí začal svým melodickým hlasem šeptat různá slova, kterým jsem nerozuměl. Jen jsem se díval do jeho očí a poslouchal ho, dokud se kolem mne všechno nezačalo ztrácet.
Jerom
Když jsem přišel k Matteovi domů, vzteky jsem rozmlátil všechno, co mi přišlo pod ruku.
Jak se opovážil?!
Jak mohl?!
„Proč jsi to udělal!" zařval jsem do ztichlé ložnice a svezl se na kolena.
Jeho vůně...
Jeho vůně byla úplně všude a trápila mě tak ještě víc.
Po chvilce jsem vstal, hodil na sebe čisté triko, nevšímal si ran, které krvácely, zkontroloval zbraň a rozhodl se, že se znovu vydám do té uličky, kde to všechno skončilo.
Pokud se s tím vším mám vyrovnat, musím ho zabít hned.
Představa, že se vyléčí a vrátí se k němu, mě doháněla k nepříčetnosti.
Jenže, když jsem dorazil do uličky, nikdo tam nebyl.
To mě tak šokovalo, že jsem si dvou stínů všiml až teprve ve chvíli, když dopadly těsně za mnou.
A pak jsem pochopil...
„Ty!" zařval jsem, otočil se a rovnou vystřelil.
Tři kulky se s plesknutím zavrtaly do těla toho prašivce, jedna do nohy, a dvě do boku, a já namířil zbraň na toho druhého.
„Jasně. Už chápu. Byla to past, co? Měl mě tady zdržet, abys mě zabil? Spolupracovali jste všichni tři? To spolu i šoustáte všichni tři za mými zády? Máte mě za blbce?! Co?!" zařval jsem na ně, jenže jsem polevil na moment v ostražitosti a podcenil sílu toho zablešence.
Ten útok jsem postřehl na poslední chvíli, a kdybych nezpevnil své tělo, nejspíš by mě pěstí prorval skrz naskrz.
Takhle jsem cítil, jak mi láme zebra, a pak už jsem letěl vzduchem až na konec ulice, kde mě zastavila tvrdá zem.
V okamžiku jsem se ale vzpamatoval a vystřelil, abych získal trochu času.
„O tohle ti celou dobu jde? Zabít mě? Proto jsi využil Mattea, aby mě svedl, a měl jsi to bez práce?! Proč musíš vždycky všechno zničit! Proč mě nenecháš! Tvrdíš, že je ti rodina vším, ale tys tu svou zničil!" řval jsem na něj vztekle a vyskočil proti němu.
Calleo
Ani jsme nemuseli dlouho čekat.
Ten zmetek už byl v uličce a nejspíš byl překvapený, že nenašel Mattea.
„Nezasahuj, pokud to nebude nutné," zavrčel jsem na Ala, a pak spolu s ním dopadl za záda toho bastarda.
A pak...
Jsem ze staré školy. Když jsem byl mladý, bojovalo se čestně.
Nesnášel jsem moderní dobu a její vymoženosti.
Vztekle jsem zavrčel, když se mi tři stříbrné kulky zaryly do těla a mě se na okamžik zatmělo před očima.
Ale já nebyl žádný floutek, kterého by tak snadno dostal.
I když v poslední vteřině zareagoval, má pěst ho odhodila až na konec uličky.
Musel jsem se vyhnout další střele a on toho využil, aby se postavil na nohy.
„Udělal jsem to, abych rodinu ochránil! Otec si to přál! Jsi nevypočitatelný, nezvladatelný a ničíš všechno kolem sebe! Potřebuju po svém boku někoho, komu můžu věřit, a ne někoho, kdo začne kolem sebe mlátit a střílet, jakmile někdo něco řekne špatně!" zařval jsem a vyhnul se proti jeho tlapě, mířící mi na tvář.
Kopanci do boku jsem se už ale nevyhnul a syknul bolesti, jak mě ta rána poslala k zemi.
Jenže, nebyl jsem žádný začátečník.
Chytl jsem jeho kotník, než doskočil na zem a mrštil s ním proti zdi.
Křuplo to a on bolestivě zařval, stejně jako já, když se mi další dvě kulky zaryly do hrudi.
Ale vzdát jsem to nehodlal.
„Ty nic o lásce nevíš! Tak si tady nehraj na toho ublíženého!" zařval jsem na něj a kolenem zdravé nohy ho nabral do břicha a odhodil pryč.
Víc jsem ale nezvládl, protože stříbro začalo působit a já klesl na koleno a prudce oddechoval.
Jenže ani on na tom nebyl o moc líp. Pokoušel se vstát, ale díky zlomenému kotníku mu to nešlo.
Sebral jsem poslední zbytky sil a vstal, abych ho dorazil.
„Cale! Prosím, ne! To nesmíš! Už kvůli sobě, kvůli Matteovi! Potřebuješ ošetřit!" zastavil mě Al.
„Nech mě," zachrčel jsem na něj a odstrčil ho stranou.
Vzápětí jsem ale vyhekl a zatmělo se mi před očima.
Poslední, na co si pamatuju byla Alova náruč a jeho slova omluvy.
Jerom
Ta poslední rána mi sebrala všechen vzduch z plic, a když jsem zády ohobloval stěnu, zatmělo se mi před očima.
Ale to psisko na tom nebylo o nic líp.
I když byl silný, i když byl Alfa, silné stříbro nakonec začalo působit i na něj.
Rozmazaně jsem viděl, jak klesl na koleno a těžce oddechuje.
Pokusil jsem se vstát, ale zlomený kotník mě donutil znovu klesnout.
Rozhodně jsem se ale nehodlal vzdát, proto když znovu vstal, namířil jsem na něj zbraň, připravený ho dorazit.
Jenže v tu chvíli zasáhl ten jeho poskok, a já nestačil ani mrknout a byli pryč.
Frustrovaně jsem zařval a bouchnul pěstí do země.
Posunul jsem se, abych se mohl opřít zády o stěnu, a snažil se sebrat, abych se aspoň doplazil domů.
Víčka mi padaly bolesti i únavou, celé tělo jsem měl jako v ohni, a v hlavě jsem měl snad stádo kentaurů.
Přesto jsem se snažil udržet za každou cenu při vědomí.
Nevím kolik času uplynulo, ale ve chvíli, kdy jsem se pokusil zvednout se najednou přede mnou objevila vysoká postava.
„Ty..." zavrčel jsem a ohnal se po něm pěstí, ale neúspěšně.
Zato ta jeho přesně našla můj spánek, a já nestačil ani vydechnout a propadl jsem se do temnoty.
Calleo
První, co si pamatuju, byla příšerná bolest a křik.
Druhou věc, kterou jsem zaregistroval bylo, že ležím ve své posteli, kluci se mě snaží ošetřit, a o něčem se dohadují.
„Alejandro!" zařval jsem vztekle a pokusil se zvednout z postele.
„Okamžitě mě odnes, kurva, zpátky, ať ho můžu dorazit," zuřil jsem dál.
„Hovno bys dorazil! Oba jste idioti, co si jen něco namlouváte, místo toho, abyste si přiznali, že jste udělali chybu! Kdybys chtěl, mohl jsi ho klidně v té uličce zabít, stejně jako on tě klidně mohl zastřelit! Vždycky jsem stál při tobě, co se tohoto týkalo, ale teď jsem konečně pochopil, a nedovolím vám, abyste zničili jak sobě, tak i nám všem životy, jen proto, že jste tvrdohlaví zabednění mezci!" zařval na mě Al, až jsem překvapeně zamrkal, a dokonce i kluci se zastavili v pohybu a jen na něj zírali.
„Teď si hezky lehneš a zůstaneš ležet, jinak tě k té posteli přivážu! A bez debat!"
Al se tvářil jako samotný anděl pomsty, a já věděl, že když je naštvaný není dobré se s ním hádat. Navíc i ten nepatrný pohyb mi bral sílu, a já se cítil čím dál hůř.
Jen jsem zabručel, lehl si zpátky a zavřel oči.
„Hlídejte ho, a kdyby něco, okamžitě mi volejte. Musím jít něco zařídit," slyšel jsem ještě Ala, než jsem se propadl do náruče bezvědomí.
Jerom
Probudila mě ostrá bolest v noze a něco studeného na čele.
Zasténal jsem a dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe.
Byl jsem v ložnici v Matteově baráku a ležel nahý na posteli.
„Nemel sebou. Nejsem doktor," uslyšel jsem hlubší hlas, a zvedl jsem hlavu.
„Nesahej na mě těma svýma špinavýma prackama!" zavrčel jsem ochraptěle a pokusil se to psisko kopnout, když mi ovazoval bolavý kotník.
Jenže on si toho vůbec nevšímal, stejně jako mých výhrůžek a nadávek.
Teprve až když dokončil ošetření, ke mě zvedl hlavu, a mě se zatajil dech, když jsem se zadíval do těch nejtmavších modrých očí, jaké jsem kdy viděl.
Dokonce jsem zapomněl i nadávat a jen ho sledoval, když obešel postel a sedl si na kraj po mém boku.
„Nic na mě nezkoušej. Dokázal jsem si utvořit jistý obrázek o tobě a Calovi, a díky tomu už vím, co dělat. Nedovolím, abyste zničili životy jak sobě, tak i nám. A hlavně Matteovi. Oba vás má moc rád a zničilo by ho to. Ale jen, aby bylo jasno. To že ti pomáhám neznamená, že tě mám nějak v lásce a odpustím ti to, co jsi Matteovi udělal. Jen dělám to, co považuji za správné, pro dobro všech. A nějaké tvé výhrůžky a nadávky na mě neplatí, takže šetři dech."
Mluvil klidně, tiše, a i když jsem ho chtěl poslat do hajzlu nedokázal jsem proti němu argumentovat.
„Neměl ze mě dělat idiota. Zasloužil si to," zabručel jsem, abych měl aspoň poslední slovo.
„Nikdo z tebe idiota nadělal. Nevím, co jsi slyšel, ale Matteo se s Callem ani jednou nesetkal, co jsi byl s ním," povzdechl si Al a na chvilku vypadal jako rodič, co se snaží svému dítěti vysvětlil, že udělalo něco špatně.
„Ale on..." zamračil jsem se a pokusil se zvednout.
Jeho velká dlaň mě ale zatlačila znovu do postele, a jeho černé delší vlasy, mě zašimraly na obličeji.
„Zmlkni a lež. Až se dáš dohromady, promluvíme si o tom," řekl tentokrát rázně.
Chtěl jsem ještě něco odseknout, ale jeho vůně, jeho klid, jeho ruka na mé holé kůži mě nakonec znovu ukolébaly ke spánku.
Matteo
Nevím, co všechno se se mnou dělo. Jen to, že i když mě Ferdinando uspal, přesto mě občas silná bolest celého těla probrala, než mě zase Ferdinando vrátil do říše snů.
Ani nevím, jak dlouho jsem na té zemi ležel, nebo, kdo a kdy mě přenesl na postel. Když jsem otevřel oči, jediné světlo, co tu svítilo, byla svíčka ve zvláštním měděném svícnu a kolem různě ve svazcích rozložené byliny, nebo rozsypané mezi nimi jiné, stejně jako na mém polštáři.
I na druhém stolku, stojícím opodál, hořela svíce, ale svícen byl už obyčejný. A u toho byly různé lahvičky a misky, dokonce i hmoždíř…
„Kde… kde jsem…?“ rozhlédl jsem se víc kolem sebe.
Nějak jsem ten pokoj nepoznával, ale je fakt, že Montyho hosp je hodně rozhlehlý, a nestihl jsem projít všechny místnosti ani v jeho hlavní budově.
„Halo…!“ zkusil jsem zavolat, když se nikdo neozýval.
Pokusil jsem se posadit, ale stále mě všechno bolelo jako po pořádném výprasku, a točila se mi hlava.
Ale s potěšením jsem zjistil, že se můžu dívat oběma očima, že je nemám už napuchlé. Dolehl jsem zpátky na záda, a v tu chvíli mou hlavu zaplavila lavina myšlenek.
Ne, to jsem vážně teď nechtěl. Nechtěl jsem myslet vůbec na nic… Ale bylo to jako silné lepidlo, které, když se jednou přilepí, už ho dolů nic nedostane.
Calleo…
Jerom…
Já…
Vůbec jsem netušil, co se potom, co mě Jerom nechal ležet v té uličce, mohlo stát. Až po chvíli jsem si vzpomněl, že tam nejspíš došel Cal.
Ale co bylo potom? Setkali se? Vždyť se tak strašně nenávidí, mohli se navzájem zabít.
Když mi došlo, že ani jeden z nich nesedí u mé postele, pohltil mě strašný pocit.
Takový ten, který sevře žaludek až na zvracení, a hrdlo, že ze sebe člověk není schopen dostat jediné slovo. Strašný pocit, jako bych věděl, že jsem o ně definitivně přišel. O oba najednou… Nebo... Jeden druhého zabil.
Jak to vlastně je? Kde jsou? Proč nejsem schopen si říct, že je nesnáším oba? Proč nejsem schopen Jeromovi přát to nehorší za to, co mi udělal? Je to snad proto, že vím, jak se mohl v tu chvíli cítit zrazený? Slyšel, co říkám Jocelyn, ale rozhodně neslyšel všechno.
Ale i tak za to můžu já. Měl jsem si dávat pozor na pusu. Měl jsem to formulovat jinak.
Ale teď už je pozdě brečet nad rozlitým mlékem. Teď už můžu jen doufat, že jsou oba dva v pořádku…
I když jsem si to snažil racionálně vysvětlit, přesto mě emoce naplno ovládly. Slzy stékaly z mých očí po spánku kolem uší a vpíjely se do polštáře pod mou hlavou.
Nedokázal jsem se zastavit, jen jsem tiše vzlykal nad tím, jak se všechno, během tak kratičké chvilky, pokazilo. A to jen proto, že oni dva se tak nenávidí. A já byl ten hromosvod, po kterém se všechno svezlo. Aspoň jsem si tak teď připadal…
„Vidím, že jsi vzhůru,“ ozval se příjemný hlas Ferdinanda.
I přesto, že mluvil tiše, lekl jsem se. Snažil jsem se rychle setřít slzy, ale on mě chytil za ruku a položil mi ji zpátky na postel.
„Nech je téct. Když se tomu budeš bránit, nepomůže ti to…“
Ferdinando vstal a přešel k oknu. Roztáhl těžké tmavé závěsy a okno otevřel.
Podle světla byl podvečer, ale netušil jsem, který den.
„Měl bys spát ještě aspoň tak dva, tři dny, jako správný upír, když potřebuje nabrat síly. A to ty právě potřebuješ,“ otočil se na mě Ferdinando, a pak se pousmál. „Ale je mi jasné, že to teď nezvládneš. Na to potřebuješ být v naprostém klidu. Donesu ti něco k jídlu, od včerejší noci jsi nic nesnědl, a každá kapka je pro tebe teď ten nejlepší lék. Monty už ti zajistil novou dodávku. Hned jsem zpátky…“
Jen jsem přikývl, a když odešel, otočil jsem hlavu k oknu.
Takže jsem prospal celý den…
A o těch dvou se ani nezmínil…
Co se s nimi děje?