Matteo
„Co se to tady děje?! Proč tu řveš?!“ zahřměl ze schodů otcův hlas.
Máma, kterou jsem si jako jedinou ženu, kromě sestry, považoval, byla stále krásná. A je jedno, že je jí už úctyhodných 986 let.
Stála vedle táty, a oba se na mě udiveně dívali.
„To nemůžeš jednou přijít jako slušný člověk? Nějaká úcta k tomuhle domu by neškodila, Matteo Zapatero di Conti!“
Pokud by tu byl jen otec, nejspíš bych mu i přes riziko, že mě roztrhne, hned z fleku odfrknul nějakou štiplavou poznámkou. Ale byla tu máma…
Mírně jsem se jim poklonil a pozdravil. Snažil jsem se zmírnit naštvaný tón v hlase, ale i tak ze mě tu zuřivou náladu cítili.
„Kde je Riccardo?“ zeptal jsem se, když sešli o něco níž.
„Proč?“
„Někdo mě a mého Jeroma už nějakou dobu sleduje. A světe div se, jsou to upíři. A já chci vědět, jestli v tom Riccardo nemá náhodou prsty. Dobře vím, jak byl nasra…“ zasekl jsem se, když máma zavrtěla hlavou. „Byl naštvaný, když Jerom srovnal jeho poskoky na hromádku. Tak kde je?“
Rozhlédl jsem se znovu kolem sebe a zavětřil, jestli ho někde poblíž neucítím.
„Vylez ty sketo! Bojíš se mě?!“ zakřičel jsem znovu na celý barák, i přesto, že se to rodičům nelíbilo.
„Matteo!“ zařval na mě otec. „Uklidni se, nebo tě tu zavřu! A ty víš kam! Můžeš dělat společnost Stefanovi!“
Zarazil jsem se. Tohle jsem fakt nechtěl, a věděl jsem, že otcově síle se nemůžu postavit a v pohodě by mě do podzemí dotáhl a ani by se nezapotil.
„Riccardo tu není. Odjel do Puerto Cabello. Má tam nějaké vyřizování.“
Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. V duchu jsem si vybavil sloužící, kteří tu byli, a které jsem zaslechl či ucítil poblíž.
Chybělo mi tu pár jeho poskoků…
„Jseš si jistý že je v Puertu? I se všemi ostatními?“ podezřívavě jsem se podíval na otce.
Ten odpověděl přikývnutím.
To mi stačilo. I když jsem pochyboval o tom, že tam je, nebo aspoň, že jsou všichni jeho poskoci s ním, neměl jsem co už namítnout.
Poklonil jsem se mámě, a pak už se otočil a šel pryč i přesto, že na mě otec ještě něco volal.
Když jsem nemohl mluvit s Riccardem, spěchal jsem domů.
Už tak jsem se zdržel u Calova sídla, a já nevěděl, kdy se Jerom vrátí.
Když jsem se přiblížil ke svému domu, ještě víc jsem zrychlil, když jsem ucítil krev.
Jeho krev… Zmocnilo se mě zlé tušení, že se něco stalo špatného. Seskočil jsem na terasu a hned vběhl dovnitř ložnice.
Všechno se ve mně sevřelo, když jsem uviděl Jeroma zakrváceného ležet na posteli.
Rychle jsem k němu přiskočil, a když jsem zjistil, že žije, oddechl jsem si.
Podle jeho tepu a pravidelného dechu, a toho, jak se mu víčka sem tam zachvěla, bylo jasné, že spí.
Zaběhl jsem si pro svoje nářadíčko a hned se vrátil zpátky.
Přisedl jsem si na postel a opatrně začal Jeroma ošetřovat.
Ale vidět ho takhle a vědět, jak dobře chutná jeho krev… Bylo to jako přijít k švédskému stolu.
Než jsem ho omyl od krve, stejně jsem neodolal, sklonil jsem se a krvácející ránu mu několikrát olízl.
Jerom
Někdy během spánku jsem ucítil letmé doteky na svém těle.
Zasténal jsem a škubnul sebou, jako bych se snažil před tím uniknout, ale vracelo se to znovu a znovu.
Nakonec jsem rozlepil oči a zamžoural na Meta, který se skláněl k mému břichu a ošetřoval mě.
„Neutekl jsi," zachraptěl jsem, prsty mu vjel do vlasů a přitáhl si ho pro polibek.
Chutnal po mé krvi a nesmrděl jako to psisko, takže za ním nešel.
Úlevně jsem mu vydechl do úst, a pak ho pustil, aby mohl pokračovat.
„Udělal jsem stupidní chybu a nechal se rozhodit. Zasrané pijavice. Někteří jsou otravnější než veš v kožichu," zavrčel jsem, když jsem se dostatečně probral a zvedl se na loktech, abych líp viděl na Meta.
„No, ještě, že mám doma svého sexy doktůrka," mlaskl jsem spokojeně.
Natáhl jsem ruku, odhrnul mu vlasy z krku a pak dlaní přejel po jeho zádech.
„Do rána budu v pohodě, takže tě odvezu. Ani nemysli na to, že bys odešel sám. Vím, že se dokážeš o sebe postarat, ale chci tě mít na očích," plácl jsem sebou do peřiny, ale ruku z Meta nesundal.
„Jak budeš v práci, pokusím se zjistit, kdo za tím je," zabručel jsem a užíval si Metovo ošetřování.
Matteo
Když se Jerom probudil a přitáhl si mě pro polibek, na moment jsem ztuhnul.
Nevěděl jsem, jak zareaguje, když ze mě ucítí svou krev. Jako když máma přistihne svého puberťáka s pornočasákem v ruce.
„Dávej si pozor,“ namítl jsem, když řekl, že zítra zkusí zjistit, kdo za tím je.
Ale hlavně i proto, že měl zranění. A jemu se to skoro vůbec nestávalo. Vlastně měl v devadesáti devíti procentech vždy navrch.
„Nechci, aby se ti něco stalo,“ pohladil jsem ho po tváři a pak jsem se narovnal, abych dokončil jeho ošetření.
„Není to hluboké, není potřeba šití, ale než se ti to zacelí, necháš si to přelepené, protože ti na to dám mast, která ti urychlí hojení a nezůstane ti tam jizva,“ otřel jsem mu zbytky krve z břicha.
Nanesl jsem mu mast na ránu a pak to překryl gázou a zalepil.
Odložil jsem své věci bokem a pak se vrátil k Jeromovi. Rozepl jsem mu zakrvácené kalhoty a stáhl mu je dolů i se spodním prádlem, abych ho mohl i tam otřít od krvavých fleků.
„Pojď si na chvíli sednout do křesla. Musím převléct postel. Nemůžu v tomhle spát…“ ukázal jsem na krev, která se vsákla do prostěradla a povlečení.
Nespal bych, ale chtěl jsem aspoň být vedle Jeroma. A fakt bych v tom nemohl ani ležet, protože bych tu krev stále cítil. I proto jsem mu nanesl tu mast, protože ta ten pach překryje.
„Převleču postel a pak půjdu udělat něco k jídlu. Možná by neuškodilo, kdybych udělal játra, co ty na to?“ pomohl jsem Jeromovi vstát z postele a usadil jsem ho v pohodlném křesle.
Jerom
Jak jsem o něm mohl pochybovat?
Sám sobě jsem si vynadal do kreténu, když jsem viděl, jak se o mě Matteo stará.
Normálně bych ho poslal do prdele, ale u něj jsem si zvykl, a dokonce byl i rád za to, když se o mě staral.
Připadal jsem si chtěný. Připadalo mi, že o mě někdo konečně skutečně stojí.
„Klidně játra udělej. Budu rád. Rád se dívám, když vaříš," zabručel jsem a sledoval Meta, jak převléká postel a běhá kolem ní.
Ani na okamžik jsem z něj nespustil oči a znovu mě přepadla myšlenka, že s ním bych snad mohl i žít do konce svých dní.
Nebo než mě někdo odstřelí.
Jenže pořád tu byla hrozba v podobě toho psiska. A dokud budeme ve stejném městě, nikdy nebudu mít klid.
Rozhodl jsem se, že si o tom s Metem promluvím, ale až po večeři.
Ta byla samozřejmě výborná, jako všechno od něj, a dodala mi sílu a energii.
„Mete... Hmmm... No, nejspíš budu muset dřív nebo později opustit město. Navždy. Pojedeš se mnou?" otočil jsem se k němu čelem, když jsem mu pomáhal uklízet nádobí a bokem se zapřel o kuchyňskou linku.
Matteo
Převlékl jsem postel a pomohl jsem Jeromovi obléct čisté věci. Zašli jsme do kuchyně, kde se znovu usadil a celou dobu hleděl na mě, jak chystám večeři.
Bylo to takové zvláštní. Nevadilo mi to, ale připadal jsem si v tu chvíli jako hodná ženuška, která se stará o svého muže, když přijde z práce domů.
A taky jako hodná ženuška jsem se usmíval, když pochválil mou večeři.
Ale ta poklidná chvíle byla narušena jeho dotazem.
Právě jsem strkal do myčky poslední talíř, když se mi ruka zastavila uprostřed pohybu a já civěl do myčky, jako bych v ní hledal odpověď.
Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, zastrčil jsem talíř, zabouchl myčku a narovnal se. Pustil jsem ji a teprve potom jsem se otočil na Jeroma.
V hlavě mi to jelo na plné obrátky. Během pár vteřin jsem si promyslel všechna pro i proti, proč s ním odejít.
Jeho život je kratší, daleko kratší než můj. Takže by to nebylo na věky, a jsem zvyklý zmizet na pár desítek let, když je to nutné.
Zamiloval jsem si ho, ale nevím, jestli je to úplně to správné zamilování se.
Mám tu rodinu, na které docela lpím, a nevím, jestli by kromě Francescy mě chtěl někdo navštěvovat, když budu žít s Jeromem.
A je tu Calleo…
Pořád na něj myslím, ale na druhou stranu, když odejdu… Co oči nevidí, to srdce nebolí.
„Víš,“ přistoupil jsem k němu blíž. „odpovědět hned okamžitě, když to na mě takhle z ničeho nic vybalíš, je docela těžké. Ale pokud by to nebylo okamžitě zítra, nebo dneska, a pokud bys opravdu odjel, tak…“
Chytl jsem ho kolem krku a políbil ho. Přejel jsem mu prsty po tváři a po rtech, vlhkých od polibku.
Zadíval jsem se mu do očí…
„Tak ano, odjel bych s tebou…“
Jerom
Když se Met zarazil a chvilku trvalo, než odpověděl, napjal jsem se, připravený čelit nejhoršímu.
Jenže on nakonec...
„Vím, že jsem to na tebe vychrlil, ale... Miluju tě a nechci bez tebe žít. Chci abys byl jen se mnou," objal jsem ho, když se ke mě přitiskl, a pak ho políbil.
Zvedl jsem si ho do náruče a odnesl zpátky do ložnice, kde jsem ho postavil na zem, svlékl, a přitom ho samozřejmě nezapomněl hladit po celém těle, a pak si vlezl do postele a stáhl si ho k sobě.
Přitiskl jsem si ho k boku, jednou rukou ho hladil po zádech a druhou po noze, kterou měl přehozenou přes můj klín a zaposlouchal se do jeho klidného dechu.
Ani nevím jak, ale podařilo se mi během chvilky znovu tvrdě usnout.
Matteo
Oddechl jsem si, když Jerom uvolnil své napětí.
Pravda byla, že se mi odsud moc nechtělo odjíždět. Ale na druhou stranu, to mohla být šance se z toho všeho tady vymanit, a zase na nějakou dobu žít jen podle sebe.
Nechal jsem se odnést do ložnice, aniž bych protestoval.
Nemám moc rád, když mě někdo přetahuje jako kočka koťat, jako bych neměl své vlastní nohy. Ale tohle byla jiná situace.
Jerom to potřeboval. Potřeboval cítit tu jistotu, kterou ve mně chtěl mít.
Jen jsem se ho držel pevně kolem krku do chvíle, než mě postavil na zem a začal svlékat.
Byl jsem překvapený, že někdo jako on, může být takhle zranitelný. Tak slabý vůči svým citům.
Možná právě proto doteď s nikým nežil na trvalo. Třeba měl strach se zamilovat, protože by pak těžce nesl zklamání.
Ležel jsem vedle něho a jen se na něj díval.
Možná bych mu to měl říct nahlas, ale bál jsem se. Bál jsem se toho, co by se stalo, kdyby to náhodou nevyšlo.
Počkal jsem, až usne, chvilku jsem ho bříšky prstů hladil po tváři, a pak jsem se k němu naklonil a lehce ho políbil na čelo.
Miluji tě,“ zašeptal jsem skoro neslyšně.
Byla to pro mne tentokrát dlouhá noc. Nespal jsem, a tak mě neustále mučily všelijaké myšlenky a představy. A většinu z nich jsem vlastně ani nechtěl, ale ty mrchy se mě prostě nechtěly pustit.
Ale ani na chvíli jsem se z postele nezvedl. Chtěl jsem, aby mě Jerom cítil vedle sebe…
„Jerome, musím jít do práce,“ pohladil jsem ho po tváři a shrnul mu vlasy z čela, které mu lezly až do očí.
Bylo už hodinu po rozbřesku, a tudíž nejvyšší čas vstát a připravit se do práce.
Vymanil jsem se z jeho objetí a vylezl z postele. Zaběhl jsem se osprchovat a už z koupelny, když jsme se utíral a oblékal, jsem slyšel to mručení z ložnice, jak se mu nechtělo z postele.
„Jestli chceš, tak klidně spi. Dojdu do hospu sám, a ty pak pro mne odpoledne přijedeš,“ navrhl jsem, když jsem se vrátil do ložnice.
Musel jsem se začít smát, když jsem viděl, jak rychle Jerom vyletěl z postele, až sebou málem sekl.
Okamžitě zamítl můj samostatný odchod, a šel se osprchovat, aby se dal trochu do kupy.
Připravil jsem mezitím snídani, a když jsme se oba dva najedli, vyrazili jsme do hospu.
Ke včerejšímu rozhovoru jsem se nevracel. Nebylo proč. Bylo to řečeno dost jasně.
„Přijeď pro mne tak kolem páté, dneska toho máme hodně,“ rozloučil jsme se ještě s Jeromem polibkem.
Když odjížděl, ještě jsem mu zamával, a už jsem zamířil dovnitř, protože na prahu už netrpělivě přešlapoval Monty.
Jerom
Spal jsem tvrdě jako nikdy.
A když mě Met ráno probudil, vůbec se mi nechtělo vstávat. Ovšem jen do doby, než řekl, že pojede sám. V tu chvíli jsem byl na nohách a jen tak tak to ustál.
Za půl hodiny už jsme odjížděli, a když se u toho brlohu se mnou Met loučil polibkem, na okamžik jsem si ho k sobě přitáhl.
Ano.
Už jsem se byl jistý.
Nikoho jiného už nechci.
Po cestě domů jsem pak přemýšlel, jak jsem do toho tak mohl spadnout, když jsem se tomu celou dobu vyhýbal.
Ale odpověď byla jednoduchá.
Met mě bral takového jaký jsem byl. Nevyčítal mi mou minulost, neohrnoval nos nad mým původem a nepokoušel se mne změnit.
Možná až se odstěhujeme, pověsím lovení na hřebík a zařídím s Metem nějakou nemocnici pro jiné.
Pokud teda se mnou skutečně odjede.
I když jsem si snažil namluvit, jak všechno klape, obavy ve mě stále přetrvávaly.
Zaparkoval jsem motorku, převlékl se, vyndal své nářadíčko a vydal se do města, abych zjistil, kdo se mě a Meta pokouší oddělat.
Asi po čtyřech hodinách pátrání, pár vystřelených mozku a zlomených kostí jsem se dopídil pravdy.
A taky mi došlo, že se lovení rozhodně nevzdám. Ani kvůli někomu jako je Met.
S lepší náladou jsem zaplul do nejbližšího otevřeného baru, vyžahl půl flašky tequilly, zašel jsem na místo, kde měli doupě měňavci, jestli tam něco nezůstalo, stavil se do řeznictví a obchodu, abych přikoupil pár věcí, a pak se teprve vydal domů.
Než jsem to všechno vybalil, trochu si zdřímnul a hodil špinavé hadry do pračky, byl čas vyjet pro Meta.
Matteo
Bylo to vážně náročné.
Ani ne tak proto, že by toho bylo hodně, což jako bylo, ale i proto, že pár měňavců, kteří přežili naše řádění, si dovolili přijít sem a žádat o pomoc.
Byli tu už třetí den, a Monty se o ně musel starat sám, protože k nim Ferdinanda nechtěl pustit, a mně, když viděli, tak hned začali vyvádět, že je chci zabít.
Holt, úděl doktora… Někdo vám ublíží, a vy ho ještě zachráníte.
A takhle to tu šlo i s těmihle měňavci. Ale naštěstí tu nebyl ten, co mi zabil Andrease. Ten je už dávno součást přírodního hnojiva.
„Matteo! Máš tady návštěvu!“ zavolal na mě ode dveří Ferdinando a hned zase zmizel, aby nebyl měňavcům na dohled.
„Běž, už to tu dodělám,“ kývl na mě Monty a jednou ránou uspal měňavce, který se šprajcoval, a nechtěl spolupracovat.
Vyšel jsem ven a zašel před hlavní budovu.
Cítil jsem vlkodlačí pach, ale i tak jsem byl překvapený, koho jsem viděl.
„Matteo!“ zamával na mě Alejandro od svého auta. „Dovezl jsem ti zbytek té knihovny a vzorků, co jsi u nás měl.“
Ferdinando se hned přichomýtl, když to slyšel a šel k autu, aby si sám začal vytahovat své věci.
„Já si to odnesu,“ přitáhl si vozík, na který to všechno začal skládat. „Stejně nevíš, jak jsem to měl uložené a udělal bys mi v tom nepořádek. Huš, běžte bokem!“
Alejandro nejprve udiveně, ale potom s úsměvem pohlédl na Ferdinanda a na mě. Ale když uslyšel to „Huš“, tak se pobaveně stáhl, aby nezavazel.
„Je nádherný,“ pokývl hlavou směrem k Ferdinandovi. „Jemný, krásný, hodně chytrý, je prostě… k sežrání…“
„Myslím, že by ti Monty urval hlavu, kdybys na něj jen sáhl,“ zasmál jsem se. „Tohle je pro všechny tabu. Nejen, že je jeden z posledních z rodu víl, ale navíc je Montyho…“ ukázal jsem směrem napravo, kde Monty stál u dveří a tiše na Alejandra vrčel. I přes tu vzdálenost to bylo slyšet.
Ale ten výraz, jaký měl…
Oba nás to pobavilo a začali jsme se smát.
Jerom
Tentokrát jsem se rozhodl, že vyrazím s hodinovým předstihem, a když tak na něho počkám.
Ani nevím kdy jsem se pod helmou začal křenit od ucha k uchu, jak jsem se těšil na to, až Meta uvidím.
Ovšem úsměv mě přešel ve chvíli, kdy jsem zaparkoval před hlavní budovou a na zápraží viděl Meta s jedním z těch prašivých čoklů a něčemu se smáli.
Slezl jsem z motorky, strhl si z hlavy helmu a odhodil ji někam bokem.
„Matteo!" zařval jsem vztekle na celé kolo a jako rozzuřený býk vyrazil k těm dvěma, kteří se očividně dobře bavili.
A prý, že má hodně práce, odfrkl jsem si v duchu a začal vidět rudě.
Nevšímal jsem si nikoho a razil si cestu vpřed.
„Tak ty máš hodně práce?! Ale čas na kamarádíčkování se s tímhle prašivcem máš jo?!" zařval jsem vztekle, chytl Meta za paži a smýkl jim prudce k sobě.
„Nepřeju si, aby ses stýkal s takovou spodinou! Nechci tě s nimi nikdy vidět, rozumíš, kurva?!" vrčel jsem mu do tváře a drtil mu v ruce paži.
„Hej, jen jsem..." ozvalo se to psisko.
„Drž hubu! S tebou se nikdo nebaví, zablešenče!" zařval jsem na něj a smýkl z Matteem, aby byl z jeho dosahu.
„Jedeme domů! A klidně tě tam dotáhnu i násilím!" křikl jsem na Meta, když měl tendenci se bránit, a trochu mu zkroutil ruku.
Matteo
Dobře jsme se bavili na Montyho účet, ale zábava dlouho netrvala.
Ferdinando byl už hotový a tlačil svůj poklad do budovy, když jsme zaslechli zvuk motorky. Ani jsem se nestihl otočit, a už jsem slyšel řev.
Do háje! Jerom je tu o hodinu dříve a je pěkně nasraný.
„Klid, Ale,“ dotkl jsem se jeho ruky, když jsem zaslechl tiché vrčení. „Mohl by ti ublížit.“
„Jerome!“ vykřikl jsem, když mě bolestivě popadl za paži a smýkl se mnou k sobě.
Ale on mě neposlouchal. Byl úplně v nervu, když viděl Alejandra a měl jsem pocit, že má chuť po něm skočit.
„Kurva, Jerome!“ zařval jsem už o hodně víc a pořádně jsem trhnul rukou, až mě musel pustit.
„Co tě to zas popadlo? Uklidni se, ano? Umím chodit sám, nemusíš mě tahat, do hajzlu! “
Vztekle jsem na něho zavrčel, ale v tu chvíli jsem si také uvědomil, co by se mohlo stát, kdyby se rozzuřil ještě víc.
Odstrčil jsem Jeroma od sebe a otočil se na Alejandra.
„Díky za ty věci, raději půjdu. Promiň,“ omluvil jsem se mu za Jeromovo chování.
„Ráno tu budu po rozednění, ano?“ mávl jsem ještě na Montyho a Ferdinanda, a pak už nasupeně nasedl na motorku.
„Tohle mi dělat nebudeš, kurva! Na tohle nejsem zvyklý a ani si zvykat nemíním. U nikoho! Být tebou, tak se uklidním, a pokud máš tady s někým problém, tak si o tom popovídáme doma. A v klidu, Jerome!“ zavrčel jsem na něho a s nic neříkajícím výrazem čekal, až nasedne a budeme moct odjet.
Jerom
Zavrčel jsem, když se mi vyškubl a vyjel po mě. Vztekle jsem nasedl na motorku a zadním kolem vyryl ve štěrku rýhu.
Doma jsme snad byli v rekordním čase a jakmile se za námi zabouchli hlavní dveře zatlačil jsem Meta do kuchyně.
„Nepřeju si, aby ses s nima stýkal!" pokračoval jsem dal vztekle, tam, kde jsme předtím skočili.
„Je mi jedno, na co jsi a nejsi zvyklý! Víš, že je nesnáším, a ještě se s nimi v klidu bavíš! Scházíš se s nima za mými zády?! Co?! Jsem vám pro smích?! Scházíš se i s tím psiskem?! Jestli je ti líp s nima, tak si jdi!" řval jsem mu do tváře a vzteky prudce oddechoval.
Matteo
Jerom byl vzteklý a jel opravdu rychle. Musel jsem se držet hodně pevně, abych z motorky nesletěl.
Sotva stihl vypnout motor a už mě tlačil do kuchyně.
„Jerome! Kurva!“ zařval jsem, když mě znovu vytočil.
„Nebudu se ti zpovídat, s kým jsem, nebo nejsem! To ti může být u prdele! Ale když to chceš vědět, tak jsem měl u nich ještě nějaké věci, které mi Alejandro dovezl, protože patřily Ferdinandovi! Nic víc v tom nebylo!“
Také já jsem zatínal pěsti a snažil se dýchat aspoň tak, abych neodpadl, protože mě tímhle svým přístupem Jerom vytočil.
Navíc jsem měl pocit, že ať už bych se obhájil, jak chtěl, nejspíš by mě neposlouchal a pořád by si vedl svoji verzi. Je rozčílený, vzteklý, ale kurva, co já mám společného s tím, že on má problémy s Calem? Je to jeho věc, ne moje!
A tak jsem po jeho posledních slovech přestal svírat ruce v pěst. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak klidně a o dost tišeji promluvil.
„Bydlíš v mém domě, takže bys měl jít ty. Ale pokud ti tak vadí, s kým se bavím, tak dobře. Já půjdu. Alejandro není on, to bys měl vědět. Ale jak chceš, jdu si sbalit,“ i přes svou naštvanost jsem mluvil klidně a tiše, a ještě jsem po posledních slovech Jeroma pohladil po tváři.
Pak jsem ho jemně odstrčil a zamířil jsem do ložnice, abych si sbalil pár nejnutnějších věcí a vypadnul. Bylo mi jedno kam. Třeba i do hotelu nebo do našeho rodinného sídla.
Ale Jerom mi rozhodně nebude vyhrožovat a dělat takové scény venku před ostatními jen proto, že se nesnáší s Calovou smečkou.
Jerom
Proč to, kurva, nechápe?!
Proč to musí vždycky tak zkazit?!
Copak nevidí, jak moc mě to sere, když ho s nimi vidím?!
„Fajn! Jen jsi jdi! Vůbec nic nechápeš! Vůbec!" zařval jsem na něho, když odešel do ložnice, aby si sbalil pár svých věcí.
Já jsem vytáhl z lednice pivo, abych zapil prášky na uklidnění, a trochu svlažil hrdlo.
„Kurva!" zařval jsem a mrsknul poloprázdnou flaškou proti zdi.
Zprudka jsem oddechoval, zatínal ruce v pěst a jen pomalu mi začalo docházet, co se vlastně stalo.
A když jsem uslyšel bouchnutí domovních dveří najednou jsem zpanikařil.
Prudce jsem se otočil a vyrazil ven.
Mattea jsem naštěstí zastihl u branky, takže jsem ho strhl, povalil na záda na zem, klekl si nad něj a sevřel ho v náruči.
„Omlouvám se! Neodcházej! Nenechávej mě tu! Nesmíš mě tu nechat! Zblázním se bez tebe! Potřebuju tě! Strašně tě potřebuju!" houpal jsem se s ním dopředu a dozadu, třásl se po celém těle a zoufale skučel.
„Nesmíš odejít! Neodcházej! To mě radši zabij!" zavyl jsem zoufale, pevně ho svíral a zarýval nehty do jeho kůže.
Matteo
Za tak krátkou chvíli, co jsme spolu byli, jsem měl Jeroma v srdci hluboko a pevně uloženého.
A i když jsem řekl, že půjdu a začal jsem si balit věci, bylo mi z toho těžko.
Nechtěl jsem od něho odejít, ale nechtěl jsem, aby takhle se mnou jednal.
Když jsem si naházel pár věcí do kabely, vyšel jsem z ložnice.
Jerom stál zády ke mně, a právě vzteky mrsknul flaškou proti zdi.
Byl opravdu s nervama v háji…
Jen jsem si povzdechl a šel z domu ven.
Vrátím se, až on tu nebude. Dříve ne. A možná si za tu dobu zvyknu, že už tady není, že tu není pro mne.
Oba dva bratři jsou pro mne prokletí. Stahují mě k sobě jako magnety, ale ani jeden se mnou zatím nedokázal žít bez podmínek a výhrad.
Nejspíš je něco špatně se mnou…
Už jsem byl skoro u výjezdu z brány, když Jerom vyběhl ven a srazil mě k zemi. Jen jsem heknul, když jsem dopadl a on mě porval do náruče.
Nejprve jsem ho chtěl ze sebe shodit, ale když jsem slyšel, co říká, když jsem viděl, jak je z toho nešťastný a cítil jsem, jak se celý třese…
Zvedl jsem ruce a pevně ho objal.
„Jsem tady… zůstanu s tebou, Jerome,“ zašeptal jsem, a ještě víc se na něho přitiskl.
Vážně jsem neměl to srdce teď od něj odejít. Ne, jen kvůli němu, ale i kvůli sobě.
I já ho měl rád. I já jsem ho potřeboval…
Jerom
„Matteo... Můj Matteo..." šeptal jsem chraptivě, otíral se o něj a svíral ho v náruči.
Kdyby odešel, nejspíš bych to nepřežil.
Ani jsem netušil, že v sobě něco takového mám.
Ty city, emoce, touhu.
Vždycky mi stačilo si z někým zašukat a byl klid. Jenže s Matteem to bylo tak jiné.
To, co jsem k němu cítil, jsem k nikomu jinému zatím necítil.
A co by to bylo jiného než láska?
Jen jsem věděl, že ho musím dostat co nejdříve z tohoto města, jinak spolu nikdy nebudeme skutečně šťastní.
Když jsem se trochu uklidnil, malinko jsem ho od sebe odtáhl, jen abych mohl své rty spojit s jeho a úlevně mu zasténal do úst, když mi vyšel vstříc, a já se tak mohl jeho chutí ještě víc uklidnit.
„Chtěl bych s tebou večer někam zajít. Sednout si do baru na skleničku. Chci, aby všichni věděli, že patříme k sobě. Teda... Pokud chceš," políbil jsem ho na čelo, vymanil se z jeho objetí a vstal.
Pomohl jsem na nohy i jemu, sebral ze země tašku, sevřel jeho ruku ve své a s mnohem lepší náladou jsem vešel splátky do domu po boku mého úžasného milence.
Calleo
Zrovna jsem si užíval skvělého pocitu a úžasného výhledu, kdy jsem ležel na zádech, a můj krasavec si užíval těsné Chaelovy dírky, který na mě rajtoval a náležitě to prožíval, když mi začal zvonit mobil.
„Neche-j... Ne-zve-" zahekal Chael a zasténal, když jsem si ho přidržel za boky a začal si sám určovat tempo přírazu.
„Caleee..." zasténal nahlas, že přehlušil i otravné zvonění, které ale naštěstí ustalo, takže jsem mohl nerušeně pokračovat v dobývání Chaelova těla.
Už jsem neměl daleko k vrcholu, když se ten otravný zvuk ozval znovu.
„Kurva! Do hajzlu!" zařval jsem vztekle, shodil Chaela že svého klína a vstal, abych mohl ten krám vyhodit z okna.
Jenže hovor byl od Alejandra, a ten by mi nevolal, kdyby to nebylo důležité.
„Pro tvé dobro doufám, že je to kurva důležité, jinak si mě nepřej," zavrčel jsem, sotva jsem to zvedl.
„Měl by sis dát pozor na svého bratříčka. Byl jsem dnes u Mattea v práci, a on po něm dost nepěkné vyjel. Bál jsem se, že ho zmlátí nebo dokonce zabije..." vychrlil na mě Al.
„Kvůli tomu voláš?! Je mi úplně jedno, co mezi sebou mají, klidně ať se pozabíjí navzájem, bude aspoň klid. Nezajímá-"
„Nech toho, Calleo!" přerušil mě Al a já jen překvapeně zamrkal.
Jen málokdy mi odporoval, a ještě míň mě oslovoval celým jménem.
„Vím, že ti na něm záleží! Jak dlouho jsem kruci s tebou?! Myslíš, že jsem slepý?! Že to přede mnou utajíš?! Znamená pro tebe hodně, tak už si to do hajzlu přiznej! Vzpamatuj se, přestaň trucovat, jdi za ním a nepřej si mě, jestli se mu něco stane! Čau!"
Nestačil jsem se ani nadechnout a do ucha mi zazněl obsazovací tón, jak mi Al třískl s telefonem.
Začal jsem vidět rudě a tělo se mi napjalo, jak jsem měl sto chutí vydat se do sídla a pěkně od plic Alovi říct, co si myslím.
Jenže mé plány zhatil Chael, když se mi přitiskl na záda a zašeptal mé jméno.
„Matteo," vyslovil jsem tiše jméno, které jsem měl pořád v hlavě a zavřel oči.
„Měl bys jít za ním. Já se o sebe postarám a časem třeba někoho najdu," otevřel jsem oči a před sebou spatřil Chaela, jak se na mě smutně usmívá.
„Prosím... Odejdi, dokud mám ještě sílu tě pustit," zašeptal, lehce se mi otřel o rty, zanechal po sobě slanou chuť slz a pak mě od sebe odstrčil.
„Chaeli já..."
Chtěl jsem říct, že on je pro mě důležitější, že Matteo je dávno minulost, ale nemohl jsem.
„Promiň," zamumlal jsem místo toho, sebral své věci, oblékl se, naházel rychle do kabely pár kusů svého oblečení, co jsem tam měl a bez toho, aniž bych se otočil jsem opustil ložnici, a pak i jeho dům.
Jeho vzlykot, který dolehl k mým uším, mě na okamžik donutil zastavit, ale nakonec jsem překonal zbývající vzdálenost a zhroutil se na sedadlo svého auta.
Matteo
Oddechl jsem si, když se Jerom uklidnil.
Proč se musí s Calem tak nenávidět?
Vždyť kvůli té jejich nenávisti jsem odešel od Cala a teď málem i od Jeroma.
Co se to kruci mezi nimi stalo? Nechci do konce života… blbost, když nevím, kdy vůbec umřu, no… nechci po celou dobu, co budu s jedním nebo druhým, být neustále středem jejich nenávisti. Byl bych jako hromosvod, po kterém by se všechno svezlo.
A to opravdu nechci.
To bych potom vážně musel odejít i od Jeroma, a už ani jednoho z nich nikdy v životě nevidět.
Ale na to je oba dva mám moc rád…
Víc než rád…
Jen z těch Jeromových výbuchů začínám mít trochu obavy. Nejsem jen obyčejný lékař. Mám prostudovanou i psychologii. A vím, že budu s tím muset něco udělat, pokud máme s Jeromem vydržet hodně let…
„Rád s tebou na skleničku půjdu. Navečeříme se, já se osprchuji, protože to jsem jaksi nestihl, a pak můžeme jít, ano? Uděláš něco k večeři tentokrát ty?“ začal jsem si vytahovat věci z tašky a uložil je zpátky do skříně.
Svlékl jsem se ze špinavých věcí a zamířil do sprchy.
„Anebo počkej až se umyju, a pak uvařím…“ zavolal jsem ještě na Jeroma, když jsme pouštěl na sebe vodu.
Jerom
Byl jsem rád, že souhlasil.
A proti večeři jsem nic neměl, protože pak nejspíš ani nebudeme mít čas pojíst.
Vlezl jsem za Metem do koupelny a chvilku ho pozoroval, než jsem přišel až k němu a políbil ho na mokré záda.
„Bude lepší, když uvaříš ty, pokud se chceš najíst," ušklíbl jsem se, plácnul ho po tom jeho krásném zadečku a zase z koupelny vypadl.
V kuchyni jsem si svlékl triko a postavil vodu na kávu.
Moc jsem ji nepil, většinou jen, když mě něco rozčílilo nebo jsem byl nervózní, ale nachystal jsem hrnek i pro Meta.
Večeře byla opět vynikající, i když její příprava se poněkud zdržela, když jsem Meta každou chvilku obíral a líbal ho, a už bylo dávno po setmění, když jsme konečně vylezli z baráku.
Já se samozřejmě nezapomněl ozbrojit, protože jeden nikdy neví, a ruku v ruce jsme se vydali k nejbližšímu baru, který měl přijatelnou pověst.
Matteo
Když jsem se osprchoval, a pak šel dělat večeři, vypadalo to, jako by se předtím vlastně ani nic nestalo.
Atmosféra se úplně uklidnila, a když jsme vyrazili ven, bylo to spíš jako první rande.
Prostě pohoda…
Já se donutil už nemyslet na předchozí události, protože jsem si to chtěl prostě užít.
Vzhledem k tomu, co jsem já, co je Jerom, a jak vypadá a co má na sobě, nešli jsme do žádných slušných čtvrtí Caracasu.
Vybrali jsme si poklidnou čtvrť, kde ale žilo hodně „jiných“, a věděli jsme, že se nemusíme tolik hlídat, a nikomu Jerom nepřijde podezřelý, když se tam objeví.
Už tak jsem si všiml, že ho někteří poznávají, a když ho vidí, raději se mu klidí z cesty, jako by měli strach, že právě oni jsou jeho dalším cílem.
Bar byl útulný, příjemný. Byla tu všelijaká havěť, ale nikdo, kdo by dělal problémy. Nic tu nebylo omlácené nebo zničené, nic nenasvědčovalo, že by to byl bar jako z divokého západu.
Nejspíš to byla taková oáza klidu uprostřed těch spletitých tmavých uliček, kdy člověk nikdy nevěděl, na koho může narazit.
A musel jsem uznat, že jsme se i dobře bavili.
Ani nevím, kolik jsme toho vypili, protože já snesu hodně. Můj organismus hodně rychle odbourává alkohol v mé krvi, takže jsem nikdy nebyl pod obraz, pouze v dobré náladě.
Ale i přesto jsem tak hodinu po půl noci začínal pociťovat únavu. Nespal jsem tři dny, hodně jsem pracoval a pak ještě to nervové vypětí s Jeromem, si vybralo svou daň.
„Půjdeme, ano? Už se těším, až si s tebou zalezu do postele,“ přitiskl jsem se k Jeromovi, a políbil jsem ho, že se všichni dokola červenali.
Byl jsem rád, že Jerom souhlasil. Vyšli jsme ven, do nočního ticha a chladu. Šli jsme těsně vedle sebe, jednou rukou jsem ho držel kolem pasu a on tu svoji měl na mé zadku, který občas pohladil, občas stiskl.
„Strašně moc tě chci,“ zaskučel jsem v jednu chvíli, a v jedné užší tmavé uličce, kde ani světla z oken nesvítila, jsem přitlačil Jeroma na zeď.
Přitiskl jsem se na něho a políbil ho. A v momentě, kdy se můj jazyk vedral do jeho úst, jsem to zaslechl…
A… ucítil…
Škubnul jsem s námi doprava na poslední chvíli. Kus zdiva se odprýsknul a rozletěl, když se do něj zaryla kulka a pár kousků odstřelilo i k nám.
Okamžitě jsem ucítil krev, která mi začala stékat z rozseknuté kůže pod okem.