Matteo
Vyskočili jsme na střechu v jedné části Caracasu, kde už podle pachů jsem pochopil, že se tu pohybuje více jiných než lidí.
Celou tu dobu jsem se pozorně rozhlížel a nasával pachy všeho, co se v okolí jen pohlo.
Ale nic, co by mě zaujalo jsem neviděl a ani necítil.
Když uběhla přibližně hodina, Jerom zpozorněl a po chvilce mi ukázal dolů, do jednoho temnějšího rohu.
„Vážně?“
Ne, že bych mu nevěřil, ale překvapilo mě to.
Chvíli jsem se na ni díval. Popošla uličkou, jako by někoho hledala, a pak se vrátila zpátky. Rozhlédla se několikrát, zase popošla, zaměřila se na procházející dva kluky, ale pak se zase stáhla.
Zavětřil jsem... Kluci byli lidé...
Najednou zbystřila. Kluci se zastavili, něco si řekli a pak se rozdělili. Jeden z nich vešel do domu a druhý se otočil a chtěl odejít.
A v tu chvíli se pohla i ona...
Bylo to jasné. Chce ho.
Nevím, jestli ho chce zabít, nebo chce něco jiného, ale v tuhle chvíli už jsem nemohl váhat, jestli to je ten, co ho hledáme nebo ne.
Odrazil jsem se a seskočil jsem před něj. Mladej se zlekl, až mu spadnul batoh z ramene.
„Vypadni! Okamžitě, nebo tě zabiju!“ křiknul jsem na něho.
Čelem jsem stál proti té ženské, a jen podle kroků jsem věděl, že ten kluk zvedl ze země batoh a utekl.
„Co chceš?“ zamračila se na mě ta ženská, pokud se ji tak dalo říkat.
„Chci vědět, proč zabíjíš lidi!“ výhružně jsem se k ní přiblížil a natlačil ji svou přítomností až do rohu.
„Chci vědět, proč jsi zabil Andrease. Proč... to děláš? Co máš v plánu?“
Vrčel jsem na ni vztekle, a v momentě, kdy jsem zmínil Andrease, se usmála, jemně se zavlnila a...
„Zabiju tě!“ zařval jsem na ni, když jsem ucítil Andreasův pach a viděl, jak se její podoba mění v člověka, kterého jsem měl tak moc rád.
Jerom
Nechal jsem to na Metovi.
V první chvíli vypadal, jakoby mi nevěřil, ale pak seskočil dolů a vyjel po démonovi.
Jenže...
Sykl jsem, když jsem vycítil, jak ztrácí kontrolu.
Démon si sice zasloužil smrt, ale já chtěl vědět, proč to dělal.
Mohlo jich tu být totiž víc.
Seskočil jsem na zem před Meta a proměnil se.
„Potřebujeme ho živného!" štěkl jsem po něm a ohnal se po démonovi, který se na chvilku zarazil, když mě viděl.
„Uklidni se, a pak se přidej! Potřebuju abys myslel!" zařval jsem na něj, aby mě vnímal a vrhl se na démona, který shodil svou masku a ukázal svou pravou podobu.
Nabral jsem ho pěstí do břicha a druhou rukou se po něm ohnal drápy.
Moc valný účinek to ale nemělo.
Pouze kousek odskočil a přitom mě stihl lehce škrábnout do předloktí.
Pálilo to jako čert.
Jed.
Zavrčel jsem, provedl falešný výpad na jeho obličej a kopl ho do kolene.
Podklesl, ale jeho dráp mě rýpnul pod okem.
Vztekle jsem zařval a zasypal ho sérii ran a kopanců.
Dostal jsem ho na kolena, ale on to nevzdával.
Podařilo se mu chytit mě za lýtko a zarýt do něj své nehty.
I já podklesl, jak mě na moment oslabila žahavá bolest.
„Kurva, Matteo!" zařval jsem a doufal, že už se vzpamatoval natolik, aby byl schopen zasáhnout, aniž by ho v záchvatu zuřivosti rozsekal.
Matteo
Nedostal jsem se k němu. Kousek mi chybělo a přede mne dopadl Jerom. Odletěl jsem dozadu, ale srovnal jsem to. Než jsem však získal rovnováhu a mohl vystartovat, Jerom se do toho měňavce pustil.
Nedostal jsem se k nim blíž, aniž bych se jim připletl pod drápy.
Až ve chvíli, kdy na mě Jerom zařval, a já viděl, jak šel k zemi, popadl jsem popelnici, co byla po ruce a vší silou ji mrsknul po tom měňavci.
Srazila ho ke zdi, ale aspoň pustil Jeroma, jenže mu zanechal na noze hluboké rány. Svezl se po stěně a na něho se sesypala hromada odpadků. Popelnice se s rachotem odkutálela a zastavil se o další barák.
A v tu chvíli, kdy on byl ještě dezorientovaný, jsem po něm skočil. Srazil jsem ho k zemi... Jednu ruku si skřípnul pod sebe, druhou jsem mu pro jistotu přidupnul, až jsem slyšel křupnutí, jak se mu zlomily kosti.
„Jery! Jsi v pořádku?!“ křikl jsem na Jeroma a měňavci jsem klekl na krk, až se začal dusit.
„Pusť mě!“ chrčel pode mnou, a snažil se mě ze sebe střást. „Pusť mě, jinak ten doktorskej zdechne!“
V šoku jsem se na něho podíval a nevěděl, jestli ho mám zabít nebo jen ještě víc zmrzačit. Nejen že na sebe bere podobu mě milého člověka, ale ještě doktorskej?
Okamžitě mi došly souvislosti...
Ferdinando... Montyho druhý doktor, který najednou záhadně zmizel. Ten, od kterého mám všechny knihy a zápisky o černé magii, a hlavně... o transmutaci...
„Co jsi s ním udělal?!“ ještě víc jsem mu přiklekl krk, až se začal dusit.
Jerom
Trvalo mi pár vteřin něj jsem prvotní bolest rozdýchal.
Ale i tak bude chvilku trvat, než to rozchodím úplně, a navíc mi nejspíš zůstanou další jizvy. Ale to bylo to poslední, co mě v tuhle chvíli trápilo.
Met se naštěstí vzpamatoval, i když...
„Toho Jeryho si doma vyříkáme," zavrčel jsem na Meta, když jsem se k oběma dostal a přišlápl démonovi nohu.
Měl ale tužší kořínek, než jsem čekal, navíc věděl o Metově slabině.
Během vteřiny se proměnil na mladého muže, který se obviňujícím pohledem zadíval na mého drahouška.
„Proč mi ubližuješ? Miluju tě," zašeptal a já cítil, jak Matteo na moment zaváhal.
„Ne!" zařval jsem, když se démonovi podařilo vysmeknout ze sevření a ohnal se jedovatými drápy po Metově obličeji.
Aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, strhl jsem Meta k sobě a do rány nastavil své předloktí.
Tři jeho drápy mi projeli kůži i masem od lokte po zápěstí a mě se skoro zatmělo před očima.
„Kurva, práce," zasyčel jsem vztekle, ale nevzdal to.
Znovu jsem ho kopl do kolene, a tentokrát jsem slyšel jasné křupnutí.
„Už to nezkoušej a radši vyklop, co víš," zdravou rukou jsem ho chytl pod krkem a zatlačil.
„I když mě zabiješ, přijdou další. Nepatří jim to tu. Všichni jsou jako krysy. Je to naše místo. My na něj máme právo. A o takových bastardech, jako jsi ty ani nemluvím. Zabil jsem je, abych otevřel cestu," chrčivě se zasmál, a pak zavřísknul, když jsem mu vrazil koleno do ksichtu.
Smýkl jsem s ním před Mattea, a na okamžik se mi bolesti stáhla tvář.
„Odpovíš mu na otázku. A pak doufej, že se bude mému drahouškovi odpověď líbit, jinak tě budou sbírat po celé Americe," zavrčel jsem na něj.
Matteo
Jsem Idiot...
Proč jsem řekl jeho jméno?
Šokovaně jsem hleděl na Andrease... Vypadal jako on, voněl jako on...
„An... dreasi...“ vydechl jsem a uvnitř mě se všechno okamžitě sevřelo. „Já... nechtěl... ne...“
Poslední slovo jsem nedořekl. Vzpamatoval jsem se, když mě Jerom strhnul k sobě.
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se vrátil zpátky do reality.
A ta chvilka stačila na to, aby Jerom toho zmetka sundal k zemi.
„Kde je Ferdinando?“ zeptal jsem se, když dopadl přede mne na zem.
Měňavec se na mě podíval a jen se ušklíbl.
„Tak kde je?“ křikl jsem na něho a přidupnul mu tvrdě ruku.
Sklonil jsem se k němu a druhou ruku jsem mu natáhl od těla a pak ji narovnanou zvedl, až jsem cítil pnutí ramene.
„Co myslíš, že povolí jako první? Loket? Zápěstí? Rameno? Nebo ti zlomím lopatku? Nebo t tu ruku taky můžu urvat...“ zaryl jsem do ní drápy a víc ji potáhl nahoru.
Pnutí v kostech a svalech bylo čím dál víc znatelnější. Nebude chybět moc a něco mu zlomím. A tohle je rozhodně bolestivější než rychlá zlomenina.
„Tak de je?!“ zařval jsem mu do ucha a znovu ruku natáhl vzhůru.
„V hnízdě!“ zařval bolestí, když ucítil rupnutí v rameni. „Je v hnízdě!“
Jerom
Met se vzpamatoval a začal plně spolupracovat.
A že mu to přitom všem lámání kurevsky slušelo.
Zato mě do zpěvu moc nebylo.
„Kde máte hnízdo?" přiklekl jsem mu kolenem páteř, zatímco Met drtil jeho ruku.
„Ne-ře..." zachrčel a zařval, když Met zatáhl.
„Jestli myslíš, že mlčení ti pomůže, tak leda hovno. Znám tvůj smrad. Našel jsem tě po několika hodinách, jak dlouho si asi myslíš, že mi zabere, než najdu ten tvůj brloh? Hm?" zasyčel jsem na něj a pořádně mu přimáčkl žebra, až jsem cítil zřetelné lupnuti.
Než jsem se však dostal dál, milý démon si rozhodl dát šlofíka.
„Jsi v pohodě?" zahleděl jsem se na Meta a vstal z té špíny.
Sykl jsem bolestí a mrkl na ruku, která začala být docela necitlivá.
Vlivem proudění jedu v krvi, se mi začal zvyšovat tlak, a já tak rychle oddechoval, jako po dobrém sexu.
Naštěstí jsem měl doma různé druhy protijedu, takže jsem věděl, že nejpozději do čtyřiadvaceti hodin budu zase v pohodě.
Až na jizvy.
„Co s ním chceš dělat? A co uděláme s tím hnízdem? Můžu ho najít i bez toho hnusáka. Kromě toho, kdo je ten Ferda?" spustil jsem na Meta.
Matteo
Nechtěl to říct. Ale měl smůlu. Podle všeho je Jerom schopný je najít. Takže ho klidně můžu zabít...
Ale když ho najdou jeho kámoši... Mohl by být problém.
Otočil jsem se na Jeroma a popadl ho za ruku.
„Mě se ptáš, jestli jsem v pohodě? Neměl jsi tu ruku nastavovat. Mě něco takového neublíží, idiote,“ zavrčel jsem na něho.
„Klidně bychom mohli jít hned to hnízdo najít. Ale musíš se dát do pořádku. Takže jdeme domů! A bez debat! Tuhle špínu vezmu s sebou... Zvládneš dojet na motorce?“
Začal jsem kolem něho chodit a pokaždé, když jsem byl u jeho pravého boku, jsem přišlápl tu polomrtvolu na zemi.
Přeci ho nebudu překračovat...
„Tak co? Mám tě odvézt, nebo to zvládneš? O Ferdinandovi ti povím potom, bylo by dobré odsud zmizet,“ zaposlouchal jsem se do okolních zvuků a několikrát zavětřil.
Cítil jsem, že se blíží upíři, ale netušil jsem který z nich to je.
A já se s nimi prostě nechtěl setkat. A je jedno, jestli by to byla rodina nebo ne.
Popadl jsem tu zdechlinu a vyskočil s ní na nejbližší střechu.
„Dojeď co nejdříve!“ už jsem nečekal na odpověď, jestli to zvládne nebo ne.
On to určitě zvládne... A když ne, tak se pro něho vrátím...
Jerom
Klidně bych to hnízdo šel hledat hned.
Zavrčel jsem, když mě Met popadl za ruku, obcházel kolem mě a pokládal jednu otázku za druhou, že jsem ani nestíhal odpovědět.
A pak byl pryč.
Zavětřil jsem a hned mi došel důvod.
Blížily se pijavice.
Náš boj se samozřejmě neobešel bez pozornosti, navíc ten démon ze sebe vydával tak odporný smrad, že to muselo být cítit na míle daleko.
Schoval jsem se za roh a zcela zakryl svůj pach, i když přes to zranění to šlo hodně těžko.
Navíc má krev už byla i na asfaltu.
Sundal jsem si bundu a ovázal ruku, abych aspoň trochu zamezil krvácení.
Krev z nohy se mi vpíjela do boty, takže tu jsem řešit nemusel.
Netrvalo dlouho a na místě se objevili tři upíři, které jsem neznal.
Větřili, našli i mou krev a pronesli pár jizlivých poznámek na mé jméno, ale naštěstí jim nedocvakly
souvislosti, a za chvilku zmizeli.
Dokulhal jsem k motorce a se zaťatými zuby, tentokrát bez helmy dojel až ke svému baráku.
Met už byl doma podle rozsvícených světel, takže jsem rovnou vešel do ložnice a koupelny, shodil ze sebe všechny hadry, vytáhl svou brašnu s všemožnými mastmi, léky a podobnými sračkami, a sedl si na okraj vany, abych si ošetřil napřed nohu, a pak ruku.
Matteo
Jeho tělo nebylo zrovna lehké, ale nebylo to nic, co bych nezvládl.
Raději jsem se nezdržoval a spěchal rovnou do baráku. Doskočil jsem před svoji garáž a hned zmizel vevnitř. Došel jsem až na konec, kde mám už jen skříň s nářadím, a sehnul jsem se k zemi.
Položil jsem dlaň na jedno, prakticky neznatelné místo.
Ze země vyjel malý bodec, který mě píchl do dlaně a hned se zasunul zpátky. Moje krev začala kapat do dírky, která po bodci zůstala.
Teprve když se v zemi objevil obrazec, znak našeho šlechtického rodu, zem se otevřela a pod ní se objevily schody dolů.
Byla to má skrýš, moje mini ordinace, moje jídelna, moje spižírna... A podle toho byla i vybavená.
Sotva jsem vstoupil na první schod, rozsvěcely se světla, a já v pohodě sestoupil do prostorného suterénu. Zamířil jsem k protější stěně, která byla prosklená. Tlačítkem jsem ji otevřel, tu špínu jsem tam hodil, a sklo se zase zavřelo.
Byl v uzavřeném kotci, odkud se neměl jak dostat. Zdi byly železobeton, pouze přední byla skleněná.
Avšak to bylo tak tvrdé, že i já bych ho byl schopen rozbít až po opravdu velké a dlouhé námaze. A to by tam nejspíš byla jen prasklina.
„Hezky se prospi, zmetku, protože tohle je tvůj poslední spánek,“ zamračil jsem se na ten hnus.
Když jsem kontroloval, jestli je všechno v pořádku, zaslechl jsem zvuk motorky. Zvedl jsem hlavu ke stropu...
„Hmm, Jerom je zpátky. Musím se na něho podívat,“ zamručel jsem pro sebe.
Prošel jsem skříň i lednici a vytáhl několik lahviček s roztoky a mastmi. Vyšel jsem nahoru do garáže a zavřel za sebou vchod do suterénu.
Slyšel jsem Jeroma rachotit v koupelně, takže jsem se vydal rovnou za ním. Vešel jsem do koupelny, ale zůstal jsem stát na prahu a nevěřícně se díval na to, co dělá...
„Už se nedivím, že ti zůstávají takové jizvy, kurva!“ nervnul jsem se, když jsem viděl, jak se ošetřuje.
Popadl jsem ho za paži a vytáhl ho na nohy.
„Jdeme! Ošetřím tě!“ rozkázal jsem nesmlouvavě a táhl ho za sebou do suterénu.
Nehleděl jsem na to, jestli se mu to líbí nebo ne. Na tohle ty mastičky stačit nebudou, tohle si žádá lepší ošetření...
Otevřel jsem znovu skrýš, aniž bych přemýšlel nad tím, že to Jerom vidí a táhnul jsem ho rovnou dolů.
„Lehni si!“ ukázal jsem mu na lékařské lehátko. „Ošetřím tě! A nechci nic slyšet. Jsem doktor a léčím, ale to snad víš. Takže mě teď poslechneš, jinak se neznám, a poletíš za ním!“ ukázal jsem prstem na skleněnou přepážku, zatímco jsem si začal chystat věci na ošetření.
Jerom
Myslel jsem, že mu plesknu.
Nejspíš bych to i udělal, kdybych byl v lepším stavu.
Takhle jsem jen vrčel celou cestu až do suterénu, kde otevřel tajný vchod do své skrýše, která se podobala menšímu chirurgickému, špičkově vybavenému sálu.
To mě nasralo znovu, protože já to nenašel.
A když mi pak rozkázal ať si lehnu, vyškubnul jsem se z jeho sevření a chytl ho pod krkem zdravou rukou.
„Nikdo..." zachrčel jsem, "nikdy jsem... nepotřeboval..."
Syčivě jsem skrz zaťaté zuby nabíral vzduch a vypouštěl nosem ven.
„Máš možnost...mě zabít... když to uděláš...získáš všechno...zpátky," sípal jsem dál, a mé tělo se pomalu začalo třást následkem horečky.
Pár vteřin jsem se na něj díval, než jsem ho pustil, jeho ruce si položil na záda a čelem se opřel o jeho rameno.
„Dotýkej se mě...Matteo... dotýkej..." zachraptěl jsem a svou horkou tváři se otřel o jeho.
Už poprvé, když se mě dotkl jsem zjistil, že to má na mě zvláštní účinek. I z toho důvodu jsem si ho nechal.
„Zmírni mou...bolest," olízl jsem si suché rty a zapřel se o něj celou svou vahou.
Matteo
Proč se nasral? Vždyť ho chci jen ošetřit a on se mě tu snaží připravit o kyslík.
„Nevím, proč bych tě zabíjel. No... možná to jednou udělám... ale teď nemám důvod. Taky jsi to mohl udělat a neudělal. A to jsi za to dostal zaplacenou,“ přitiskl jsem si ho k sobě blíž.
Byl jak rozžhavené kamna.
Já zas byl podstatně chladnější.
Jo, základní rozdíl mezi psy, vlastě vlkodlaky, a upíry.
Ale jeho horkost už nebyla přirozená.
Na moment jsem ho odstrčil. Sundal jsem si triko a na chvíli si ho přitiskl ke svému chladnému tělu. Hladil jsem ho po zádech a snažil se zmírnit jeho třes. Ale tušil jsem, že to nepůjde tak jednoduše.
Pomalu jsem ho tlačil k lehátku, a když se o něho zabrzdil, potlačil jsem ho na něj.
„Zůstaň ležet,“ sklonil jsem se nad ním a zadíval se mu do očí, které teď byly zastřeny horečkou.
Odhrnul jsem mu vlasy z čela a pohladil ho po tváři.
„Postarám se o tebe...“
Ještě jednou jsem ho pohladil, a pak jsem odstoupil od lůžka. Přitáhl jsem si instrumentační stolek a hned jsem natáhl do injekce látku, specielně vyrobenou mnou.
„Jestli budeš hodný, dostaneš lízátko,“ usmál jsem se a hned jsem mu ji píchnul do žíly...
Neuspí ho to, nezabije ho to, ale oblbne ho to natolik, že ho nebude nic bolet, a já to potřebuji, abych mu mohl pořádně vyčistit a sešít všechny rány, které mu udělal ten hajzl, co se právě za sklem probíral.
Jerom
Ani jsem nevnímal, co mi říkal. Stačilo, když si mě tiskl na své chladné tělo, a já zapomněl na všechno kolem.
Cítil jsem, jak mě hladí po zádech a tlačí směrem k posteli.
Ale bez protestů jsem se nechal i položit.
Zadíval jsem se mu na moment do jeho krásných očí, vydechl, když mě pohladil a trochu sebou škubl, když mi píchl nějakou sračku.
„Proč... to děláš? Proč...tě... nechám? Nikomu...jsem nedovolil...starám se...sám o sebe...nevěřím...nikomu... proč tobě... dovolím?" snažil jsem se ze sebe vydolovat kloudnou větu, ale nějak se mi to nepovedlo.
Sledoval jsem Meta, když mi začal ošetřovat ránu na ruce a jeho doteky mě začaly uspávat.
Už jsem zapomněl na to, jak příjemné to může být, když se někdo o někoho stará.
„Chci potom...to... lízátko..." zašeptal jsem a nakonec nezabránil tomu, aby mi víčka nepadly.
Věděl jsem ale že mi budou stačit jen tak tři hodinky, a i když pak budu mít větší či menší bolesti, budu schopný normálně fungovat.
Jen jsem doufal, že to sklo je dost silné, aby se ten hnus nedostal ven, a to byla moje poslední myšlenka, než jsem se propadl do černoty.
Matteo
Nechal jsem ho vymluvit. Stejně sotva pohnul jazykem. Ale o lízátko si nakonec řekl.
Musel jsem se nad tím usmát, ale vzápětí jsem měl vážnou tvář.
„Někdy je potřeba nechat někoho, aby se o tebe postaral. Ať už jsi silný, jak chceš, tohle je něco, co občas potřebuje každý z nás. Věř mi, znám to,“ šeptal jsem, když jsem se nad ním sklonil a pohladil ho po tváři, která tím spánkem byla uvolněná a ještě krásnější, i když mu v ní občas cuklo, jak ho něco zabolelo.
Pustil jsem se do čištění všech zranění, ty největší jsem zašil, aby mu nezůstaly hluboké jizvy. Snažil jsem se o to, aby i to šití bylo precizní, a jizva pak byla pokud možno neznatelná.
Namazal jsem mu to, obvázal, a když jsem měl hotová zranění od toho zmetka, opatrně jsem si Jeroma přetočil na břicho, abych mohl v klidu prozkoumat jeho záda.
Už podle jizev bylo jasné, že jde o rány zpúsobené údery a spáleninou...
Uměl jsem si vyvodit, co tohle může způsobit, a přemýšlel jsem, koho mohl tak naštvat, že takhle skončil.
Za skříně jsem vytáhl speciální mast, kterou jsem kdysi dával dohromady právě s Montym a Ferdinandem.
Jizvy nezmizí úplně, ale znatelně se zmenší a nebude mít záda jak struhadlo. Namazal jsem mu celé záda a přelepil hrubou a širokou gázou.
Když jsem byl spokojený s prací, vzal jsem ho opatrně do náruče.
Byl docela těžký, tak jsem musel použít své upírské síly, abych ho mohl v pohodě odnést a uložit do postele.
Ještě jsem se vrátil do suterénu, abych to uklidil a na měňavce jsem se jen ušklíbnul, když jsem zhasínal a vycházel nahoru.
Zavřel jsem za sebou, a jeho tam nechal v naprosté tmě. Bude mí problém, protože bude dezorientovaný. A kdyby se o něco pokoušel, nedostane se ani přes to sklo...
Zaběhl jsem do koupelny a konečně sám sebe také dal do pořádku. Oblékl jsem se do čistého domácího oblečení, zkontroloval jsem Jeroma, který byl zatím v pánu, píchnul jsem mu ještě dávku léků, a už jsem ho nechal na pokoji.
„Je čas udělat něco na jídlo. Bude mít hlad jako vlk...“ zasmál jsem se, když jsem si uvědomil, co jsem řekl.
No, jo, vlkodlaci... věčně hladoví...
Pustil jsem se do přípravy jídla a jen občas jsem nakouknul do ložnice, jak na tom Jerom je.
Jerom
Probudila mě vůně.
Nebo hlad.
Ani nevím, co bylo první.
Jen vím, že jsem zmateně zamrkal do stropu, když jsem se probudil, a v první chvíli chtěl vyskočit, jak jsem si myslel, že je v domě nepřítel.
Ale když jsem zavětřil, ucítil jsem nejen jeho vůni, ale i jídlo.
Posadil jsem se a zadíval se na obvázanou ruku a ošetřenou nohu.
Víc nelibě jsem však nesl ošetření svých zad.
Proč to udělal?
Chtěl jsem ho zabít, a on se nejen postaral o mou čerstvou ránu, ale i o tu starou.
Cukla mi ruka, jak jsem si chtěl v první moment tu gázu servat.
Nakonec jsem vstal, přešel do koupelny, abych si aspoň opláchl hubu, a přešel do kuchyně.
Met už seděl za stolem a na sporáku stálo to z čeho se linula ta báječná vůně.
Aniž bych chtěl zakručelo mi v žaludku.
„Hm... Díky... Záda jsi nemusel," zabručel jsem, přešel k němu a zvedl ruku, abych ho pohladil po tváři.
Zamračil jsem se, a nakonec nechal ruku klesnout.
Otočil jsem se zády k němu a dlaněmi se zapřel o linku.
Byl vážně dobrý nápad tu s ním zůstávat?
„Dobře to voní," řekl jsem nakonec, znovu se k němu obrátil a tentokrát ho pohladil po vlasech.
Vlastně jsem ani nevěděl, co v takové situaci dělat, a tohle bylo nejspíš to nejněžnější gesto, jakého jsem byl schopen.
Matteo
Vzhledem k tomu, že je Jerom jen poloviční vlkodlak, nedělal jsem mu syrové maso. Ale i tak jsem vytáhl jehněčí a snad ním nepohrdne. Středně jsem ho propekl a s přílohou ho naservíroval na stůl právě v momentě, kdy se probral a došel za mnou do kuchyně.
„Nemusel?“ otočil jsem se proti němu s napřaženou vidličkou. „Jsem doktor, Jery, takže raději mlč, a neříkej mi, co jsem nemusel. Nemohl bych se na ty tvé záda dívat a nic nedělat, když vím, že se minimálně z poloviny dají spravit. Tvůj doktor, pokud jsi teda k němu došel, by si zasloužil pometlem přes tlamu, že to nechal takhle.“
Odložil jsem vidličku, zaběhl do ložnice a vrátil se zpátky se županem.
„Měl jsi horečku, pořád máš ještě zvýšenou teplotu. No, musím si to znovu prostudovat, u vás nikdy nevím, kdy ještě máte normální teplotu a kdy už ne,“ zamračil jsem se, když jsem mu navlíkal župan. „Takže tu nebudeš pobíhat nahý, jasný? Sednout!“ ukázal jsem prstem na židli.
Otočil jsem se k lince a nalil mu pořádnou sklenici vychlazeného džusu. Jasně, byly v tom prášky, ale jen aby nedostal infekci. Nic víc, ale počítám, že by je nechtěl, tak jsem to udělal tak. A beztak mu musí po té horečce sušit...
„Tak dobrou chuť,“ posadil jsem se naproti němu a přisunul mu džus i talíř. „A až dojíš, dostaneš to lízátko,“ zaculil jsem se a vytáhl jsem z kapsy velké kulaté lízátko a položil ho doprostřed stolu.
Chtěl jsem, aby se pořádně najedl a byl v pohodě. Máme ještě nějakou práci, ale klidně to počká, pokud se nebude cítit dobře.
Jerom
Jídlo bylo dobré, ale mnohem víc bych si ho vychutnal, kdybych neměl tak rozporuplnou náladu.
Nechal jsem si od něj rozkazovat. Říkal mi Jery. Nic jsem mu neřekl, když mi vynadal. Dovolil jsem mu ošetřit má zranění.
Nechal jsem ho být i přesto, že mě viděl v tak mizerném stavu.
Normálně bych i k tomu posranému lízátku něco řekl, ale ani toho jsem nebyl schopný.
Celou dobu, co jsem jedl, jsem z něj nespustil oči.
Ani na vteřinu jsem neodvrátil pohled.
Ani jsem nevěděl, že už jsem dojedl, dokud příbor necinkl o talíř.
„Bylo to dobré," zabručel jsem napůl úst, hodil talíř i sklenici od džusu, ve kterém bylo nejspíš něco hozeného, do dřezu, a bez dalšího slova odešel z kuchyně.
Vlezl jsem do ložnice a zamířil si to hned do koupelny.
Serval jsem ze sebe župan, stoupl si pod sprchu a nehledě na rány a obvazy na sebe pustil naplno ledovou vodu.
„Kurva!" zařval jsem na celý barák a pěstí praštil do kachliček.
„Kurva!" zařval jsem znovu, i když tentokrát to nebylo na ledovou vodu, ale na moji zmatenou mysl.
Tohle bylo snad poprvé v mém životě, kdy jsem nevěděl co dělat. Ať už jsem byl v sebe větším průseru, vždycky jsem si dokázal nějak poradit.
Ale teď?
Znovu jsem praštil pěstí do kachliček a zbystřil, když jsem ucítil jeho pach, jak se přibližuje.
Matteo
Sklízel jsem nádobí, když se ozvalo z koupelny zařvání.
Zpozorněl jsem... Možná se jen praštil...
Ale pak jsem si uvědomil, jak se při večeři choval. Byl jsem rád, že bez problémů snědl celý oběd a vypil i džus s prášky. Ale... On celou dobu mlčel, jedl a díval se na mě... Opravdu po celou dobu, i když jsem si toho nevšímal.
A když zařval podruhé, nedalo mi to, Zabouchl jsem nohou myčku a šel jsem se podívat co se děje. Ale nedošel jsem.
Už jsem se natahoval, že se hod otknu, že na něho promluvím, když...
Jerom
Nevím, jestli to bylo mou myslí nebo tou horečkou, ale vyšel jsem ze sprchy, a jako zraněné zvíře zahnané do kouta, jsem se vrhl po Matteovi.
Voda mi stékala z vlasu do očí a i když byla původně ledová, cítil jsem teď její teplo.
Přitlačil jsem Mattea zády na zeď a jednou rukou sevřel jeho krk.
Voda, která ze mě stékala, dopadala na jeho tvář a triko, a já sotva stíhal s dechem, jak jsem chtěl něco říct a přitom vlastně ani nevěděl co.
„Měl jsem tě zabít," zachrčel jsem nakonec, sundal svou ruku z jeho krku a palcem se mu otřel o rty.
Povzdechl jsem si, o krok od něho ustoupil a zadíval se na jeho rozkrok.
„To lízátko si vyberu později," ušklíbl jsem se a olízl si rty.
Přešel jsem k posteli a plácl sebou na břicho.
Musel jsem tu záležitost nechat být. Protože, kdybych pokračoval, nejspíš by mi jeblo, nebo bych ho zabil, nebo by mi jeblo, a pak ho zabil.
Otázkou zůstávalo...
Chci ho ještě zabít?
Zabil bych ho?
Kdybych měl dobrý důvod nejspíš jo. Ale kdyby si mě teď někdo na něj najal?
Nejspíš ne.
A to mě asi sralo nejvíc.
Zatím žádný můj cíl nevyvázl živý a Mattea jsem nejen nechal žít, ale porušoval s ním jednu svou zásadu za druhou.
Matteo
V momentě mě přirazil na stěnu a silným stiskem se mě snažil připravit o vzduch.
Nechápal jsem ten jeho výbuch.
Jen jsem na něho tiše hleděl a poslouchal.
Jo, kdyby mě zabil, nejspíš by to byl pořád ten starý Jerom. Vážně mám na něho takový vliv?
Vážně?
Když mě pustil, klesl jsem na kolena, a snažil se to rozdýchat.
Po chvíli jsem se zvedl a šel k posteli. Podíval jsem se na něho. Byl pořád mokrý, i ty obvazy a gázu měl úplně nacucanou vodou.
S povzdechem jsem zaběhl pro nové obvazy a gázu a taky tu mast, kterou jsem použil předtím.
Klekl jsem si na postel, a položil to vedle něj.
„Ani se nehni,“ upozornil jsem ho a strhl jsem mu gázu ze zad.
Otřel jsem mu to do sucha a pak mu to znovu namazal mastí. Přetočil jsem Jeroma na záda a začal mu vyměňovat obvaz na noze a na ruce.
„Jestli mě chceš zabít, tak klidně. Ale nejdříve najdeme Ferdinanda, protože on může být další oběť...“ mluvil jsem na něho tiše, zatímco jsem mu dával nový obvaz na ruku. „Anebo se můžeš vyřádit tam dole. V suterénu...“
Jerom
„Nemusíš to dělat," zabručel jsem, když mi vyměňoval mokré obvazy.
Po chvilce jsem ale přivřel oči, jak mi jeho doteky byly příjemné a uklidňovaly mě.
Nechal jsem ho ať mě ošetří a znovu zapřemýšlel nad tím, jestli bych ho vážně teď dokázal zabít.
Skvěle se s ním šuká.
Je doktor.
Umí se o sebe postarat.
Není žádná třasořitka.
Umí vařit.
Hmmm...
Počkal jsem až mě ošetří, a pak mu zajel prsty do vlasů a přitáhl si jeho hlavu blíž k sobě.
„Myslím, že vražda se odkládá na dobu neurčitou," zachraptěl jsem, přetočil ho na záda a nalehl na něj.
Nohou jsem se nacpal mezi jeho a kolenem natlačil na rozkrok.
„A ještě si spolu musíme promluvit o tom Jerym," dodal jsem ochraptěle.
Zadíval jsem se mu do očí, a pak přisál na rty.
Spokojeně jsem vydechl, když se můj jazyk otřel o jeho a já blaženě přivřel oči.
„Zůstaň u mě," zašeptal jsem mu do ramene, kam jsem složil hlavu po našem polibku a nasál jeho vůni.
Nevím jestli to bylo jeho přítomnosti nebo dobrým jídlem, znovu se mi začaly zavírat oči, a já stihl jen chvilku okupovat jeho krk, než jsem znovu odpadl.