Matteo
Bylo mi blbě.
Bylo mi fakt blbě...
Bylo mi víc než blbě...
Měl jsem co dělat, abych projel městem a neupoutal na sebe pozornost. Místy jsem vjel i mírně do protisměru, ale vždy jsem se včas vrátil zpátky, abych nikoho nenaboural. Naštěstí v tuhle hodinu je město liduprázdné, jen sem tam projede nějaké taxi, opozdilec nebo ranní ptáče, a nějaká ta policejní hlídka. Ale ti se většinou pohybuji v místech, kde je nevětší pravděpodobnost nějakého problému.
Podařilo se mi vyjet z města a po chvíli jsem odbočil na vedlejší cestu.
Jelo se už o hodně lépe, i když mi bylo čím dál hůř.
Chtěl jsem už cestou zavolat Montymu, ale uvědomil jsem si, že jsem nechal doma telefon.
Vlastně u Cala doma...
Každou chvíli se mi hlavou honily myšlenky. Přemýšlel jsem o tom, co všechno mi ten chlap stihl říct. A s tím, na co jsem si vzpomněl, nebo jinak, co jsem si uvědomil já to byla smrtící kombinace pro jakýkoliv další vztah.
Projel jsem kolem posledních stromů a zamířil rovnou do středu areálu hospu.
Dupnul jsem na brzdy, až jsem málem dostal smyk a prach a kamínky se rozletěly po celé okolí.
Zvládnul jsem ještě vypnout motor, ale vylézt z auta už ne.
Tak strašně rád bych omdlel... Tak strašně rád bych všechno zaspal...
Ale nešlo to.
Byl jsem však tak vyčerpaný a bolavý, že jsem jen sundal nohy z pedálů a opřel se čelem o volant.
Auto troubilo do tiché noci, a během chvilky se rozsvítilo nad hlavními dveřmi, a ven vyběhl Monty.
Neviděl jsem ho, ale slyšel, jak nadává.
„Panenko skákavá! Matteo! Co se stalo?!“ prudce se otevřely dveře vedle mě a už jsem cítil jeho silné ruce, které mě opřely o opěradlo, a to děsné troubení ustalo.
„Te-tekuté... stříbro...“ ztěžka jsem se nadechl.
Bylo mi všelijak, a už jsem potřeboval zavřít oči, jak mě pálily a řezaly, a přitom jsem nemohl usnout a ani omdlít. Nechal jsem už na Montym, ať mě vytáhne z auta a odnese dovnitř...
Jerom
Napřed jsem zamířil do centra, abych si užil trochu zábavy. Ovšem po chvíli jsem svůj úmysl změnil. Namířil jsem si to do chudší oblasti, vyskočil na jeden domek a čekal.
O hodinu později mi čekání přineslo ovoce.
Mladá žena, slušně vyvinutá, v elegantních šatech zamířila k jednomu z mnoha barů, které tady byly ještě otevřené.
Seskočil jsem a přiblížil se tak, aby mě nebylo vidět, ale aby musela projít kolem mě.
„Dobrý trik. Dámu v nesnázích by nikdo nepodezříval," zasmál jsem se ze stínu a viděl, jak sebou žena trhla.
„Nevím-"
„Nech těch keců! Nemám na to náladu ani čas! Vím, kdo jsi," zavrčel jsem a trochu uvolnil svůj pach.
A účinek to mělo okamžitý.
Z toho pachu, co ten démon, teď už jsem si tím byl víc než jistý, vydal, se mi zvedl kufr.
Za chvilku přede mnou nestála mladá žena, ale muž s nazelenalou pletí, dlouhýma rukama zakončenými černými drápy, tlamou plnou ostrých a žlutých zubů a protáhlou lebkou.
„Lovec?"
„Bingo. Ale neboj, nezabiju tě. Aspoň ne teď. Jsi totiž důležitý dárek pro mého miláčka, takže musíš ještě chvilku žít. Jen jsem tě přišel varovat, že o tobě vím," usmál jsem se a bavil se jeho nerozhodností.
„A hlavně bych ti radil neudělat nějakou kravinu, co mě nasere, protože jinak se neznám," dodal jsem ještě, a pak zmizel, aniž bych počkal na odpověď.
Matteo
Nechal jsem Montyho, ať se mnou dělá, co chce. Jindy bych měl tendenci mu do toho mluvit, vzhledem k tomu, že jde o moji maličkost. Ale tentokrát ne.
Byl jsem ze všeho strašně unavený, a přitom jsem nedokázal usnout. A tak bych si to přál...
Tak moc bych si přál zaspat ty myšlenky, které mi bloudily hlavou jako zmatené bludičky, které nedokážou přitáhnout jediného živáčka k močálu...
Pořád se mi v hlavě ozývalo to, co ten lovec řekl. Vlastně Calův bratr, to už zní lépe než LOVEC.
A to na tom bylo právě to nejhorší.
Jako by ze mě, někde z dobře schovaného koutku, vytáhl moje obavy na povrch. Doteď jsem se tím nezabýval, protože jsem chtěl dopadnout toho vraha a věřil jsem Calovi. Ale teď, když to jeho bratr vyslovil nahlas...
Co se stane, až vraha dopadneme?
A má vlastně chuť vraha dopadnout, když ten druhý říkal, že na to jdeme špatně? Nezdržuje to Cal schválně, aby si mohl se mnou užít, a až ho přestanu bavit, tak mě vykopne?
Proč mám pocit, že se ke mně chová jako k jednomu ze své smečky? Když se ozve ten člověk, je okamžitě na nohách a běží za ním... Proč, když mi dával najevo, že mu na mě záleží?
Miluje ho?
O postel se dokážu podělit, ale, co když ho opravdu miluje, a já jsem jen náhražka, která mu stačí tam, kde policajt nemůže?
„Vůbec nespolupracuješ!“ okřikl mě Monty, a já se konečně probral.
„Promiň, jen... jsem strašně unavený a nemůžu ani upadnout do bezvědomí. Dal mi čichnout nějakého svinstva, a to mi prostě brání usnout, jen mi to ošetři, a já se tu natáhnu. Do rána budu v pohodě...“
Jo, jenže jsem neřekl, do kterého rána, a Monty to dobře věděl.
„Potřebuji si zavolat, podej mi prosím tě telefon,“ ukázal jsem znaveně ke stolu, kde ležel starý telefon s ještě klasickým číselníkem.
„Ale musím ještě...“
„Podej mi ho, potřebuji si nutně zavolat. Pak mě můžeš celého třeba zasádrovat,“ podíval jsem se na svou nohu, kterou mi právě sešíval.
Prý nebude čekat, až se mi to znovu zacelí. Takhle to bude rychlejší...
Monty si povzdechl, ale telefon mi podal a pak se vrátil k šití mé rány.
Zapátral jsem v paměti, a pak jsem začal vytáčet číslo. Vrčivý zvuk, který číselník vydával, mě docela uklidňoval. A já si v tu chvíli říkal, že možná zbytečně blázním...
„Potřebuji mluvit s Calem,“ ozval jsem se hned, když Falco zvedl domácí telefon.
„Ještě se nevrátil. Je s tím policajtem...“ slyšel jsem v jeho hlase zlost, když mi to říkal. „Kde jsi? Měl jsi být tady.“
„Je s ním. Dobře, díky,“ zavěsil jsem, aniž bych mu odpověděl na otázku.
To mi stačí...
Sebral jsem všechny síly a mrsknul s telefonem proti stěně. S rachotem a cinknutím dopadl na stěnu a pak na zem. Ještě jednou cinknul a pak zdechnul. Už nebyl slyšet ani obsazovací tón...
„Rozbils mi ho!“ zaječel Monty.
„Ser na něho! Donesu ti jiný! Dodělej mi tu nohu a dej mi něco, co mě umrtví na několik let!“
Calleo
Ležel jsem na posteli, tiskl k sobě Chaela, když upadal do neklidného spánku, a hlavu jsem měl plnou rozporuplných myšlenek.
A to jsem si myslel, že ve svém věku nikdy podobné věci řešit nebudu.
Matteo a Chael.
Oba pro mě byli důležití.
Chael byl jako oáza klidu. Mohl jsem k němu přijít, říct, že mi je na hovno, a on mi nabídl svou náruč.
Mohl jsem k němu kdokoliv přijít, říct, že si chci zašukat, a on nastavil svou prdelku.
Matteo byl zase jako bouře. Nebyla s ním nuda, dokázal rozproudit krev v mých žilách a sex s ním byl neskutečný.
Jenže...
Vybrat si jen jednoho?
To nešlo.
U Chaela hrozilo, že mě ta monotónnost za chvilku přestane bavit, navíc to byl člověk.
U Mattea hrozilo, že mě ta jeho tvrdohlavost a neústupnost přestane bavit.
Měl jsem rád svůj klid. A nechtěl jsem se s někým pořád o něčem dohadovat, což bylo s Matteem na denním pořádku.
A nechat si je oba?
Rád bych. Jenže to by mě nejspíš brzo zabilo.
Povzdechl jsem si a políbil Chaela do vlasů, když se v mé náruči zavrtěl.
Myslím, že jsem nakonec i usnul, protože mě nad ránem budila sestra, která přišla Chaelovi vzít krev.
Moc se jí nelíbilo, že jsem byl u něj v posteli, ale když viděla můj pohled, raději už nic neřekla.
Nakonec jsem ale vstát musel, protože nemocnice začala ožívat, a Chaela čekalo pár vyšetření a vizit.
Bylo asi osm ráno, když se všechno uklidnilo, a za mnou přišel jeho ošetřující lékař.
„Pokud bude vše v pořádku, navečer ho pustíme domů. Ale v žádném případě, zvláště přes noc, nesmí zůstat sám."
Stačilo mi jen pár vteřin, než jsem si to promyslel.
„Zůstanu s ním. Teď si jen odjedu vyřídit nějaké záležitosti, a pak se vrátím, vyzvednu ho a dohlédnu na něj," přikývl jsem.
Pak jsem ještě zašel za Chaelem, řekl mu, na čem jsem se domluvil s doktorem, a pak konečně mohl zamířit do sídla, nějak to urovnat s Matteem a vrátit se zpátky.
Matteo
Monty mi nakonec přidělal ještě jeden lék na rychlejší odbourání stříbra v mé krvi. A taky mi uvařil jakýsi dryák, po kterém bych měl prý usnout.
Jenže očekávaný spánek se nekonal. Jen jsem obsadil postel v pokoji, kde už byl jeden pacient, a já na něho celou dobu čuměl, jak mu z ruky kvete nějaká rostlina.
Neměl experimentovat, idiot...
Po celou dobu, co jsem ho pozoroval, jsem pořád přemýšlel. Myslel jsem stále na Callea a na lovce.
Dva bratři, sice nevlastní, ale strašně se nenávidí. Nejraději by jeden zabil druhého, nebo druhý prvního.
A pak ty myšlenky na to, jak to s Calem vlastně mám. Ale ty zas vždycky hned narušily představy, že je právě s tím lidským policajtem.
Ještě jednou jsem si vyžádal telefon, a i když se Monty cukal, nakonec mi ho pod přísahou, že ho nezničím, půjčil.
Znovu jsem vytočil číslo do Calova sídla. Znovu mi jeden z kluků řekl, že se ještě nevrátil, a kde jsem Opět jsem zaskřípal zuby a na otázku jsem odpověděl další otázkou...
„Během noci volal? Ptal se po ně?“
Při odpovědi, že ne, jsem telefon vztekle vypnul.
Jediné, co jsem teď neudělal, bylo, že jsem Montymu telefon nerozbil, i když jsem měl strašně velkou chuť.
Bylo už prakticky ráno a on ještě není doma? Teda, to samo o sobě by tak nevadilo, ale vadí mi to, že je u toho policajta.
Jasně, je to člověk, ale nemůže u něj být někdo jiný? To má jenom Cala?
Zajímalo mě i to, co si jako bratři udělali, co se stalo u nich ve smečce, v rodině, že se tak nesnáší. A stalo se opravdu to, co lovec říkal o jejich otci?
„Nech mě, vyležím se a pak přijdu,“ odmítl jsem Montyho společnost.
Raději odešel, protože viděl, že se mnou není řeč, a po cestě si brblal pod nos něco o zamilovaných a žárlivých bláznech.
Calleo
Cestou domů jsem si v hlavě probíral, co budu muset Matteovi říct.
A vlastně...
Proč bych se měl ospravedlňovat?
Matteovi jsem nic neslíbil. Kromě toho, jasně jsem mu řekl, že Chael prostě zůstane součástí mého života.
Zamračeně jsem zaparkoval u sídla, ale když jsem vešel dovnitř, zarazil jsem se.
Panovala tam podivně napjatá atmosféra.
Kluky jsem našel v obýváku, jak spolu něco řeší, ale když mě viděli, tak zmlkli.
„Už si skončil s ošetřováním jeho prdele?" štěkl po mě Falco, a pak se zvedl a uraženě odkráčel pryč.
Chavi se po chvilce zvedl a odešel za Falcem.
„Co to mělo znamenat?" vyštěkl jsem tentokrát já na ten zbytek.
„Víš, že toho poldu nemá rád, navíc..." povzdechl si Al, a já zpozorněl.
„Co se tu, kurva, děje!?" má trpělivost byla u konce.
„Matteo zmizel. Nevím, jak se to mohlo stát, nejspíš si vzal tvoje oblečení. A volal dneska v noci a ráno. Dvakrát. Ptal se na tebe, ale pokaždé zavěsil, aniž by řekl, kde je," vyvalil to na mě jedním dechem.
V první chvíli mé srdce sevřel strach a výčitky.
Měl jsem být s ním, ale pak...
„To, kurva, nemůže být aspoň chvilku v klidu? Až ho najdu, tak ho zabiju, protože jsou s ním jen problémy! Co si, kurva, myslí, že dělá?!" řval jsem vztekle na celé kolo.
Byl jsem nehorázně nasraný. Člověk ho ani na okamžik nemůže spustit z očí.
Znovu jsem se Ala vyptal na ty hovory a když mi řekl, že číslo odkud volal byla pevná linka, napadla mě jen jedna možnost, kde mohl být.
„Nikdo z vás se nehne z baráku. Jedu pro něj," zavrčel jsem a vyšel ven.
Opět jsem se nezdržoval autem, opět mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí, a tak jsem za pár minut znovu stál u toho pošuka, a všichni se mi raději klidili z cesty.
Vešel jsem dovnitř a šel rovnou za nosem.
Cítil jsem ho. A ještě jeden pach, který mi přišel povědomě známý, ale hned jsem ho nedokázal k nikomu přiřadit.
Mattea jsem našel ležet v jednom pokoji a vypadal snad ještě hůř než včera. V první moment jsem ho chtěl sevřít v náruči, ale pak mě přemohla zlost.
„Cos, kurva, zase vyváděl?! Podívej se, jak vypadáš! To nemůžeš aspoň jednou vydržet v klidu?! To s tebou musí být, kurva, pořád nějaké problémy?!" zařval jsem na něj a přistoupil až k posteli.
„Kdybys aspoň jednou udělal co ti řek-" dál jsem se nedostal.
Teď, když jsem byl tak blízko něj, dokázal jsem rozeznat ten pach, co vycházel z trička, které měl na sobě, a které nebylo ani moje, a ani jeho.
Chvilku jsem na něj jen šokované zíral, než se můj mozek s tou informací vypořádal, a mé tělo zachvátil ještě větší vztek.
Má pěst dopadla na zeď vedle jeho hlavy, až se vydrolila omítka.
„Tys byl s tím... S tím... Vysvětli to!" poslední slova jsem mu zařval do obličeje, a bylo mi v ten moment jedno, jestli kvůli tomu ohluchne nebo ne.
Matteo
Ležel jsem, jak jsem Montymu slíbil. Ale pozorování toho kytkou obrostlého mága, a poslouchání vlastních myšlenek, mě vážně unavovalo. Tak moc, že jsem stejně nemohl usnout, jen jsem si protíral oči.
„Kurva práce!“ zaklel jsem nahlas, až sebou ten mág trhnul a z kytky mu opadaly květy.
„Co se děje?“ přiklusal Monty.
„Vzpomněl jsem si, jak tu byl ten pacient, nechal v ošetřovně recept...“
„Jojo, našel jsem ho, když jsem uklízel. Nachystal jsem mu i ty léky, ale nevím, kde ho najít. Jedině, že by si pro ně přišel.“
„Dones mi to, jak mi bude lépe, vezmu mu to. Vím, kde bydlí...“
Monty se chvíli nedůvěřivě díval, ale pak odběhl do ošetřovny a za chvilku byl u mě i s pytlíkem.
A na pytlíku bylo jméno...
Jerom Corwin
Ani to jméno nemají společné, ušklíbl jsem se. Ale pošuci jsou to stejní...
Položil jsem pytlík na stolek, a poprosil Montyho, aby mi donesl pití, že jsem vyprahlý jak blázen... A výmluvně jsem si olízl zuby.
Během pěti minut byl u mě s čerstvou nadílkou. Ani jsem se neptal, od koho to je, prostě jsem to vypil. Potřeboval jsem to, abych se dal co nejdříve do pořádku, a mohl se Jeromovi Corwinovi postavit.
Cítil jsem, jak se mi postupně vrací síly. Nebylo to ještě úplně OK, ale ještě tak dvě tři hodiny, další dávka, a bude fajn.
Nejlepší by teď byla krev od jednoho z bratrů. Ale jeden mě nasral a druhého chci zabít...
Zarostlý maník se později odebral do zahrady, že prý se musí projít.
Budiž, stejně tam zapadne, kytka jako kytka.
Ale v momentě, kdy jsem osaměl, pocítil jsem zvláštní tlak.
Ne, nechtělo se mi na záchod. Ale cítil jsem zlobu. A ta se blížila každou vteřinou. A v jednu chvíli byla u mé postele a udělala díru do stěny.
„Monty, vypadni!“ křiknul jsem na fenrira, když se přiběhl podívat, co se děje.
Vrátil jsem se pak pohledem k rozzuřenému Calovi.
Zavětřil jsem, když byl tak blízko...
A stejně jako on, i já dostal neskutečný vztek.
„Tak je to pravda,“ řekl jsem prozatím klidně.
Díval jsem se Calovi do očí, které měly šedou barvu, tak nepropustnou, že jsem z nich nedokázal nic vyčíst jiného, kromě vzteku. Jeho panenky se zúžily do úzké čárky, a já tentokrát už nepocítil jen jeho zlobu. Ale hrozbu...
Vstal jsem z postele druhou stranou a zacouval k té, na které ještě před chvíli ležel kytkočlověk.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a posbíral všechny své síly.
Nebylo to ještě úplně ono, ale díky tomu, co všechno za utrejchy do mě Monty nalil, to nebylo tak špatné.
Napjal jsem se... Za zády jsem sevřel rám postele, a ve chvíli, kdy se Cal narovnal, jsem ji po něm mrsknul.
Ozvala se rána, když Cala smetla ke stěně.
Přeskočil jsem svoji postel až k němu. Popadl jsem ho za triko a vytáhl ho na nohy.
„A co ty?!“ zařval jsem na něho. „Byl jsi u něho! Celou noc! Ani ses nezajímal, kde jsem! Mohl mě zabít, a tobě by to nejspíš bylo jedno! Jsi stejný, jako Jerom! Ošukat a zahodit! To by ti šlo!“
Rozmáchl jsem se a prohodil Cala oknem na dvůr.
Byl jsem úplně mimo sebe. Byl jsem tak rozzuřený, jak už dlouho ne. Měl jsem chuť něco rozmlátit, nebo někoho zabít.
Všechno se to stalo během několika sekund, a Cal ještě ani nedopadl na zem a já už vyskočil za ním.
„Byl jsi u něho a na mě sereš! Mohl jsi už dávno toho hajzla najít! Jerom to dokáže, tak proč ne ty! Proč jsi mi o něm neřekl! Proč jsi neřekl, že je lovec! Musel jsem si to zjistit sám!“
Během mého řvaní jsem ho několikrát praštil pěstí a doufal jsem, že mu aspoň zlomím čelist. Na tváři se mu udělaly hluboké rány od mých drápů.
Ale to mi bylo jedno. Já jsem byl mimo sebe, jak jsem byl úplně nepříčetný... Sral jsem na následky. Potřeboval jsem to ze sebe vyřvat...
Calleo
Překvapil mě.
Nečekal jsem, že bude mít ve svém stavu tolik síly.
Nečekal jsem, že po mě vystartuje.
Nečekal jsem, že kolem toho bude dělat takový vyrval.
Když mě prohodil oknem ven a několikrát rýpnul do tváře, měl jsem toho akorát po krk.
Zařval jsem na celé kolo, proměnil se v mžiku ve vlkodlaka, a pak stačilo jen málo.
Chytl jsem Mattea za ruku, kterou se mě chystal zase praštit a jednoduše ho hodil proti zdi, až ji probořil a dopadl zpátky do pokoje.
„Jeho jméno ani nevyslovuj! Proč bych ti měl o něm, kurva, říkat?! A co do toho sereš Chaela?! Řekl jsem ti, že je mou součástí! Pokud to nechceš přijmout, tak se klidně seber a vypadni!" řval jsem na něj a skočil do pokoje za ním.
Když se zvedal, aby po mě mohl skočit, nabral jsem ho pěstí do břicha a prohodil s ním další zeď.
„Pořád se chováš jako rozmazlený fakan! Nic ti není dobré! Ničím se ti nezavděčím! Pořád si na něco stěžuješ! Pořád vyšiluješ! Chováš se, kurva, jako malé děcko! Uvědom si, že všechno se netočí jen kolem tebe!" prskal jsem na všechny strany a odhazoval všechno, co se mi připletlo do cesty.
„Nevím, co ti navykládal, ale je to jen prašivý zmetek! Kříženec, kterému jsem měl vyrvat střeva, dokud jsem měl příležitost. Stejně jako našemu otci! Aspoň, že ta jeho děvka měla tolik rozumu a chcípla dřív, než jsem se k ní dostal!" popadl jsem Mattea za nohu a třískl s ním o stůl.
Teprve až jeho bolestné zařvání mě probralo z mého běsnění.
Ale vztek mě nepřešel.
Změnil jsem se zpátky, prudce oddechoval a zíral na Mattea, který se mi svíjel u nohou.
„Nikdy bych ti neublížil. Ale nikdy se nepleť do mých osobních záležitostí. Dej se dohromady, vzpamatuj se a vrať se zpátky. Nejspíš nebudu doma, musím se postarat o Chaela, ale ty hezky počkáš v sídle, a pak si promluvíme. A přestaň vyvádět," zavrčel jsem na něj, sehnul se, pohladil ho po hlavě, a pak se otočil k odchodu.
Musel jsem vyřídit něco ještě v sídle, a pak zajet do nemocnice. Neměl jsem čas, zdržovat se blbostma.
Matteo
Nestačil jsem nic říct dalšího. Pokaždé, když jsem dopadl, a chtěl se nadechnout a zvednout, hned se mnou mrsknul na jinou stranu. Stihl jsem jen zařvat bolestí, když jsem proletěl zdí a na něco narazil plnou silou.
Byl jsem však čím dál tím víc zuřivější. A podle toho jsem musel taky vypadat. Ne, rány nepočítám, ale výraz v mém obličeji, moje nasrané upírské rysy, výška, síla, drápy, to všechno jsem v tuhle chvíli měl na maximu.
„Nesahej na mě, kurva!“ cuknul jsem hlavou, když mě pohladil.
Byl jsem úplně nepříčetný, a to pro to všechno, co tu na mě vyřval. Takže on může a já ne?
„Jakým právem...“ řekl jsem polohlasně, aby se zastavil a začal mě vnímat.
„Jakým právem mi tu rozkazuješ, a odsuzuješ mě!“ postupně jsem znovu začínal nabírat na hlase. „A ty si myslíš, že ty jsi středobod světa?!“
Nahmatal jsem zbytek stolu a hodil ho po něm, až se rozlomil vejpůl, když nastavil ruku. Hned jsem po ní skočil a zabořil do ní drápy tak hluboko, že jsem cítil, jak se mu dostávám až do masa. Trhnul jsem s ní nahoru, s výskokem jsem se dostal na jeho hřbet, a hned se mu vší silou zahryznul do krku. Rychle jsem nasál pár doušků krve, a pak jsem ho pustil ze zubů. Jen jsem mu zaryl drápy ještě hlouběji a druhou rukou do ramene.
„Ty jsi začal! Ty jsi tady začal řvát o tom, jestli jsem s ním byl, a vůbec tě nezajímalo, co se stalo! Ty mi rozkazuješ, co můžu a nemůžu, a přitom mi tu dáváš podmínky, co musím! Nic, kurva nemusím! Říkal jsi, že ti je rodina nade vše, a se mnou zacházíš jak s posledním čoklem! Chceš mě, poroučíš, že mám čekat jako hodný pejsek ve tvém zkurveném sídle, a přitom se ti nemám plést do tvých osobních věcí? Co pro tebe jsem?! Co pro tebe, hajzle zkurvenej, jsem!!“
Vychrlil jsem to na něho tak rychle, že jsem sám sebe ani nestíhal, a pak jsem se od něj odrazil a odskočil pár metrů od něho dál.
„Už jsem ti... Už jsem ti jednou říkal, že jsme si rovni! Nebudeš takhle se mnou jednat!“ křičel jsem pořád, ale už o něco méně, jak mi docházel dech.
„Nesmím nic, musím se chovat podle tebe!“ skoro jsem brečel, když jsem to na něj s třímetrovým odstupem chrlil dál. „Chaela jsem přijal, ale nic se nemá přehánět! Může se o něho postarat i někdo jiný. Ztrácíš čas, zatímco bys mohl zjistit, kde jsem, nebo, co je s vrahem! Běž si! Běž si za ním a klidně s ním zůstaň! Běž! Táhni!“ couval jsem před ním, až jsem narazil do hrazení.
„Táhni za tím svým policajtem! O mě se starat nemusíš! Klidně mě tu i zabij! Je mi to jedno! Jerom to stejně málem udělal za tebe! Nesnáším tě! A do sídla se nevrátím!“ poslední slova jsem zařval z plných plic, a když jsem se chtěl nadechnout, nádech se mi zaseknul někde v hrdle a nechtěl dál.
Zatmělo se mi před očima, a s posledním skoro plačtivým: Táhni!“ jsem se sesunul k zemi.
Calleo
Cukl jsem bolestí, když po mě hodil stůl, a pak, když se mi zakousl do krku.
Chtěl jsem ho sejmout, ale on odskočil.
A pak mlel ty své sračky.
„Dokud nepochopíš, o co mi jde, nikdy si nebudeme rovni. Dokud mě nenecháš být tím, kým jsem byl doteď, nikdy si nebudeme rovni. Nebudu skákat, jak ty pískáš. Pokud se rozhodnu zvednout a jít za Chaelem, prostě půjdu. Říkal jsem ti o tom hned od začátku, tak tady teď na mě něco nezkoušej. Nejsem žádný tvůj šukací panák. Mám svou práci a starostí víc než dost. A ano, ta záležitost s tím prašivcem je moje osobní věc, do které ti nic není. Já se do tvé rodiny taky neseru. No, to je vše, co ti k tomu můžu říct. Znamenáš pro mě hodně Matteo, ale všechno má své hranice. Až se uklidníš, tak si o tom promluvíme," mluvil jsem klidně, skoro tiše, možná mě ani neslyšel, ale bylo mi to jedno.
Tímhle svým výstupem mi jen ukázal, že je to pořád děcko, které ani neví, co přesně chce.
Jenže já mu prdel utírat nebudu. Nebudu kolem něj chodit po špičkách a kývat hlavou na všechno, co řekne. Nebudu se mu klanět a bát se něco říct, aby se náhodou neurazil.
To si může zkoušet na své milence, ale ne na mě.
Ještě chvilku jsem se na něj díval, a pak se otočil a konečně zamířil pryč.
Cestou jsem potkal toho pošuka, který se na mě zlostně díval a nejspíš po mě chtěl skočit, ale moje napjaté tělo ho od toho odradilo.
„Dej ho dohromady," zavrčel jsem na něj a skokem zmizel mezi stromy.
Mrzelo mě, že to takhle dopadlo, ale Matteo si to musel v hlavě urovnat sám. Za ručičku ho vodit nebudu.
Navíc tu byl Chael, který mou pomoc potřeboval víc než kdy jindy.
Než jsem se dostal domů, rány se mi vesměs zacelily, i když klukům bylo hned jasné, že se něco stalo.
„Matteo teď bude trucovat, a já budu několik dní u Chaela. Kdyby něco, dejte mi vědět," řekl jsem lhostejně, v ložnici si sebral pár věcí, a i přes Alův protest vypadl ven.
Teď víc, než kdy jindy jsem potřeboval klidnou Chaelovu náruč.
Matteo
Ležel jsem na zemi, a než jsem úplně ztratil vědomí, slyšel jsem ještě, co mi říká.
Nic nepochopil.
Vůbec nic...
Poslední, co jsem vnímal, byly jeho vzdalující se kroky. A pak...
Pak jsem to vzdal. Se zaslzenýma očima jsem přijal tu sladkou náruč bezvědomí...
Probral jsem se, ani nevím, po jaké době. Bylo pořád světlo, ale netušil jsem, kolik jsem toho prospal.
První, co mě napadlo, bylo, že je konec.
Vlastně to ani pořádně nezačalo. Jen mi poručil, že mám udělat to, pak že budu bydlet u něho, pak mi zase poručil něco jiného, a teď... Že se mám vrátit. Že až se uklidním, tak si promluvíme.
Nemám s ním o čem mluvit. Ne!
On tu začal zuřit jako první, a já měl stáhnout ocas a třást se, jako jeho vlkodlaci?
Myslí si, že je můj alfa?
Neřekl jsem mu jasně, jak to je? Jak chci, aby to bylo, jinak to mezi námi nebude klapat?
On je můj šukací panák? A co jsem pro něho já?
Neuvědomuje si snad, že ta jeho „osobní věc“ se týká už dávno i mně?
Neskáče, jak já pískám, protože já ani nemám šanci si písknout...
Chce jít za Chaelem, a já mám na něho poslušně čekat doma? Vím, že s ním byl v posteli. Celý jím páchnul. Rozhodně neseděl na židli vedle něj a nedržel ho jen za ruku...
Tak ať táhne! Ať táhne...
Slzy se mi roztekly po tváři, jako moc mě to zasáhlo. Netušil jsem, že mě to tak sebere. Netušil jsem, že se ke mně bude chovat takhle, jako bych byl jeho poskok, poslouchal, co řekne, a nesměl mít na nic svůj názor, protože on by se mohl rozčílit.
Já mám pochopit, o co mu jde? A proč se, do prdele, o to nesnaží on?
Zvedl jsem se do sedu, a plný těch myšlenek, z kterých mi bylo do breku poprvé, co jsem toho zmetka potkal, jsem vstal z postele.
Zatočila se mi hlava, ale vyrovnal jsem to a vyšoural jsem se z pokoje ven.
Zašel jsem do rozmláceného pokoje, kde jsem předtím byl, a v hromadě bordelu našel pytlík s léky pro Jeroma.
„Matteo stůj!“ začal na mě hulákat Monty, když jsem vyšel ven. „Zůstaň tady!“
„Promiň, Monty, ale nemůžu, potřebuji si něco zařídit.“
Nastoupil jsem do auta a nastartoval.
„Omlouvám se za Callea, že jsme to tak rozmlátili, pomůžu ti to spravit, zaplatím opravy. Zítra se vrátím. Nezlob se na mě, prosím. Potřebuji být sám...“
Monty na mě ještě něco volal, ale já už ho neposlouchal. Rozjel jsem se pryč...
Calleo
Než jsem vystoupil před nemocnicí z auta, hodil jsem na sebe triko, abych tam nepobíhal skoro nahý, trochu se uklidnil, a teprve pak vystoupil.
Šrámy na obličeji byly ještě patrné, ale výraz mě tváře dával jasně najevo, že jestli se mě někdo zeptá, zarazím ho do země.
Zašel jsem za lékařem, který mi oznámil, že Chael může jet domů, ale musí být ještě v klidu, dal mi recept na vyzvednutí několika léků a mastičky, a pak už stačilo jen podepsat papíry.
Když jsem pak s pytlíkem plným pilulí vcházel do Chaelova pokoje, už oblečený seděl na posteli a čekal.
„Cale, já-" když mě ale viděl, zarazil se.
"Co se stalo?" zeptal se z obavou v očích, vstal, a pak udělal jeden váhavý krok ke mě.
Zbytek vzdálenosti jsem překonal já, a sevřel ho v náruči.
„To není důležité. Důležité je, že teď budu pár dní s tebou," zašeptal jsem a políbil ho na čelo.
„Potřebuju tě, Chaeli. Strašně moc," zaúpěl jsem a sevřel ho, jak nejvíc jsem si dovolil.
A Chael mi znovu otevřel svou náruč.
„Jsem tu pro tebe. Nikdy tě neopustím," odpověděl, pohladil mě po rozdrápané tváři, a pak se natáhl a otřel své rty o mé.
Vydechl jsem a přivřel oči, když mi nabídl nejen své rty, ale i svůj jazyk.
„Musíš...musíš se šetřit," zachraptěl jsem a odtrhl se.
„Pusu mám ještě v pořádku," mrkl na mě rozverně, až jsem se musel uchechtnout.
Konečně ze mě aspoň z části spadlo to napětí.
„Tak pojď, jedeme domů," ještě jsem ho krátce políbil, a zvedl ho do náruče, abysme mohli vypadnout z místa, které mi tolik připomínalo Mattea.
Matteo
Jel jsem rovnou do Caracasu. Věděl jsem, co udělám.
Byl jsem rozhodnutý ve chvíli, kdy řekl, že jede za Chaelem, a že se mám hodit do klidu, a pak si promluvíme.
Leda hovno!
Smykem jsem zastavil před jeho sídlem. Necítil jsem jeho přítomnost, takže za ním opravdu šel.
Na moment jsem se zarazil, jak mě to poznání zabolelo až někde v žaludku.
Podíval jsem se na ten velký barák, zhluboka se nadechl, a pak jsem odhodlaně vstoupil.
Jako první jsem popadl svůj telefon a strčil ho do kapsy.
„Co se stalo? Co jste si udělali?“ zastoupil mi Alejandro cestu a prohlížel si mě, jak jsem zřízený.
„Napadl mě znovu lovec, a zbytek je Calova práce. Zeptej se jeho...“ odstrčil jsem ho a šel nahoru do ložnice.
Vytáhl jsem tu největší kabelu a vztekle jsem si do ní začal házet věci. Aspoň něco, pro začátek.
„Pro zbytek věcí si nechám poslat, prosím, sbal mi je. Třeba je naházej do pytlů...“ šel jsem dolů a nevšímal si Alových řečí a proseb, abych zůstal.
Dokonce i ostatní už vylezli ven a dívali se, jak házím kabelu do auta a nasedám.
„Zůstaň tady, prosím,“ sehnul se k okýnku ještě i Falco.
„Ne, nezůstanu. Budeš ho tak mít aspoň pro sebe,“ poplácal jsem jemně Falca po ruce a pak ji odstrčil, abych mohl vyjet.
„Ale, já to tak nechtěl!“ zaslechl jsem ještě za sebou, ale už jsem nad tím jen mávnul rukou.
Přemýšlel jsem, kam jet. V první chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych se vrátil do rodinného sídla. Ale při představě otcova vítězného šklebu, jsem to pak zavrhnul.
Otočil jsem auto ke svému domu...
Když jsem zaparkoval, jeho motorka tam stála a v oknech se svítilo.
Vytáhl jsem kabelu z auta i jeho léky a šel jsem rovnou dovnitř.
Léky jsem hodil do kuchyně na stůl, a pak jsem šel rovnou do své ložnice.
„Najdi si jiný pronájem, stěhuji se zpátky,“ otočil jsem se na moment na Jeroma.
Hodil jsem kabelu na postel, a pak šel rovnou do koupelny. Zamknul jsem se, svlékl se a napustil si vodu do vany.
Naložil jsem se do ní a zavřel oči.
Potřeboval jsem opravdu klid...