Matteo
Jen jsem Callea poslouchal.
Prý mě berou jako součást rodiny.
Možná jo, ale já s rodinou nikdy nevycházel. Teda, ne stou mojí... Kdo ví, čím to je.
Ležel jsem u Cala a zahříval se o něj. Prostě má vyšší teplotu než já, a hlavně v momentech, kdy já mám nedostatek krve.
Alejandro se přišel ještě podívat, jak na tom jsem, a donesl mi znovu nějaký bylinný odvar. Naštěstí ho Cal nevyhodil za to, že vešel do ložnice. Ale nejspíš je tahle chvíle výjimka, a on se o mně stará.
Poctivě jsem to vypil, poděkoval, a zase se uložil. Cítil jsem, že bych potřeboval koupel, nebo sprchu, ale to musí počkat minimálně do zítřejšího odpoledne.
Nemohl jsem spát. Nejen proto, že to tolik nepotřebuji, ale ani bolest srůstajících kostí mi to nedovolila.
Kolikrát slyším, to přežiješ, jsi upír, ale to neznamená, že to nebolí. Že si do nás může kde, kdo střílet na počkání, nebo jen tak pro zábavu lámat kosti.
A hlavně je tu ten blázen. Hned od prvního setkání jsem poznal, že je tak trochu vyšinutý.
A bydlí v mém baráku.
Budu muset hned ráno, až budu sám, zavolat makléřce, aby ho z tama vypakovala, a to okamžitě. Ale budu muset opravdu počkat, až budu sám. Nechci, aby to Cal nebo někdo z jeho kluků, zjistil. Nechtěl jsem, aby se tam rozběhli, a vběhli mu přímo do náruče.
Přes to přemýšlení, i přes tu bolest, kdy jsem se místy zakousnul do Callea, jak mě to doslova mělo tendenci zkroutit, jsem nakonec usnul někdy po půlnoci.
Nejspíš to ty byliny od Alejandra...
Ale stejně to byl špatný spánek. Možná by bylo lepší upadnout na dva dny do bezvědomí. Takhle jsme se každou chvíli budil, a nevěděl, jak si mám lehnout. A ráno, když jsem se blbě otočil a přilehl si levou nohu, probral jsem se s bolestivým výkřikem, až vyběhl nahoru i Al a starostlivě se ode dveří díval, jestli jsem v pořádku.
Nechtěl vejít dovnitř, když Calleo spal.
Vlastně už nespal.
„Promiň,“ zatnul jsem zuby a snažil se to rozdýchat. „Nechtěl jsem tě vzbudit...“
Jerom
Od toho fízla jsem odcházel až někdy dopoledne. A dozvěděl se spoustu zajímavých věcí. A protože se mi některé líbily nechal jsem ho žít.
Kecám.
Nejsem žádná zrůda. Nezabíjím, když nemusím.
Jen jsem ho trochu přidusil, pevně ho svázal za nohy a ruce k posteli, a jeho zadek a stehna krásně zbarvil doruda.
A taky jsem ho pořádně projel. Jen jsem mu musel do huby narvat jeho spoďáry, protože mě to jeho fňukání přestalo po nějaké hodině bavit.
Musel jsem ale uznat, že vydržel dost. Ale nedivím se, pokud mu odjížděl prdel i ten prašivý pes.
Když jsem si na to vzpomněl, musel jsem okamžitě vejít doma do sprchy a pořádně se vydrbat, abych nechytl nějaký svrab nebo něco.
Stál jsem pod sprchou asi hodinu a nadával, že jsem na toho fízla vůbec vlezl, ale bohužel péru neporučím.
Nahý jsem pak přešel do ložnice, hacknul místní fízly, a dozvěděl se všechno ostatní ohledně případu, a v hlavě mi začal uzrávat plán.
Pod falešným jménem jsem zavolal do nemocnice a nechal si nadiktovat číslo tě pijavice, i když se to samozřejmě neobešlo bez pár výhrůžek.
Prý osobní nepodáváme. Aby se neposrali.
'Stále čekám, pijavice. A nechtěj, abych si pro tebe přišel. Jestli se chceš dozvědět víc, víš, kde mě najít.'
Napsal jsem krátkou zprávu, odeslal ji, a pak se spokojeně natáhl na postel a usnul.
Matteo
„Uvařím ti silný odvar,“ zamračil se Alejandro. „A udělám vám snídani. Za chvilku budu zpátky. Matteo nesmí vylézat z postele, dokud kosti pořádně nerostou.“
Ani nečekal, co na to Cal a hned šel dolů.
„Potřeboval bych na záchod. Ale jaksi nemůžu...“ pustil jsem Calovu ruku, kterou jsem pořád křečovitě držel. „Jen na malou.“
Někdo by se cítil trapně, ale mě to bylo celkem jedno, a navíc jsem podobných situací zažil už spousty. A tak, když mi Cal pomohl, abych se mohl vymočit, poděkoval jsem mu a zase se uložil na posteli. Nohu jsem si trochu podložil, a i když to stále kurevsky bolelo, cítil jsem, že už nechybí moc, a bude to lepší. Počítal jsem tak do večera.
Přemýšlel jsem, co budu celý den dělat. A vážně mě napadla jen jedna věc.
„Cale, mohl bys mi donést všechny knihy od Fenrira o černé magii, co mi dal? Stejně nemám co dělat, v televizi jsou hovadiny, a tak se aspoň nebudu nudit. A možná mě něco napadne.“
A ve chvíli, kdy jsem se natahoval po tácu, na kterém mi Alejandro donesl snídani, zapípal mi mobil.
Popadl jsem ho, protože jsem si myslel, že mi píše otec, že už něco zjistil. Ale bylo to neznámé číslo.
A v momentě, kdy jsem si zprávu přečetl, zatnul jsem zuby a musel se zhluboka několikrát nadechnout.
Kde, kurva, vzal na mě číslo? Neřekl jsem o něm nikomu jen proto, že jsem chtěl zjistit víc. Měl jsem v plánu to z něho vymlátit a dozvědět se, co všechno ví o Calovi. Začínal jsem totiž mít obavy, že si přišel pro něho. Ale když toho parchanta zabijí, nedozvím se, kdo ho poslal, a já tady nechci riskovat nájezd lovců... A naši ho určitě vyslýchat nebudou.
Ale nehodlal jsem se mu nabídnout jen tak, na stříbrném podnose, když už do mě stříbro napumpoval.
„Naser si!“ poslal jsem odpověď.
Na udivený pohled a otázku, kdo mi píše, jsem jen stroze odpověděl, že otec... Víc jsem ani nemusel
Jerom
Odpověď mi přišla vzápětí.
Na chvíli jsem si myslel, že mobil rozmáčknu v ruce.
Ten drzý spratek!
Ale pak jsem se začal smát.
Mám rád, když oběť vzdoruje. Je to pak víc zábavnější. A vypadalo to, že ta malá pijavička se jen tak nedá. Viděl jsem mu to na očích, už při našem prvním rande.
I to byl důvod, proč jsem ho na místě neodpráskl.
Chvilku jsem bojoval s touhou mu zavolat. Vážně by mě zajímalo, jak by se tvářil. Nebo i jak se tvářil, když dostal tu zprávu.
Znovu jsem se uchechtl, a nakonec mu napsal: 'Jak chceš'.
Myslím, že po téhle zprávě, a tomu, co se nejspíš brzo dozví, mu nezbyde nic jiného, než sem dovalit tu svou sexy upíří prdelku.
Spokojeně jsem mlaskl a s pohvizdováním si šel udělat něco na zub, a přitom vymyslet, jak co nejefektivněji svého nového mazlíčka budu mučit.
Calleo
Pomohl jsem Matteovi se vším a připadalo mi to naprosto přirozené, jako bych to snad dělal odjakživa.
Al donesl snídani i tu svou strašnou břečku, která ale očividně zabírala, ale než se Matteo dostal k jídlu, zapípal mu mobil.
Cítil jsem jeho napětí i ztuhnutí těla.
Zadíval jsem se na něj, ale když řekl, že to byl otec, dál jsem se neptal.
„Pojď. Alova břečka ti sice pomáhá, ale potřebuješ víc," ozval jsem se po chvilce, když Matteo do sebe dostal trochu jídla a posadil si ho k sobě do klína.
Znovu jsem si nařízl kůži, a když krev začala vytékat z rány, pokynul jsem znovu Matteovi.
Když se nasytil, uložil jsem ho do postele a zašel mu pro věci, a postupně to poskládal na postel.
„Půjdu něco s klukama probrat, ale kdybys něco potřeboval, zavolej," políbil jsem ho na čelo a vyšel z ložnice, ale dveře jsem nechal pootevřené.
„Ale, ty budeš dohlížet na Mattea se mnou. Falco, Chavi, zajeďte k tomu pošukovi a zkuste se znovu zeptat, jestli si někdo něco nepamatuje. Fargo, Brazi, vyrazte do města, ale budete opatrní. A hlavně žádné střelenosti. Falco a Chavi se k vám pak přidají."
Ještě asi další hodinu jsme probírali možnosti ohledně neznámého lovce, než jsem je propustil a znovu vešel za Matteem do ložnice.
„Chceš pomoct?"
Dál, než k téhle otázce jsem se ale nedostal. Zamračil jsem se, když jsem poznal číslo volajícího.
Noel mi nikdy nevolal. Popravdě, moc v lásce mě neměl.
„Jo," zabručel jsem do telefonu.
„Není s tebou Chael? Nepřišel dnes do práce, nezvedá telefon a doma neotvírá. Nereaguje na nic, a víš, že je až moc dochvilný a bez mobilu by neudělal ani krok," vychrlil to na mě Noel a já se začal mračit ještě víc.
„Pošli k němu hlídku a vyraz dveře. U mě rozhodně není a nic o něm nevím. Navíc teď mám-"
„Prosím, Calleo. Chael mi jednou řekl, že kdyby se něco stalo, mám mluvit jen s tebou. Prý si poradíš nejlíp," přerušil mě Noel a já zatnul zuby.
Díval jsem se celou dobu na Mattea, a i když mi na něm moc záleželo, Chael byl pro mě taky důležitý.
„Dobrá. Mrknu se k němu," povzdechl jsem si nakonec a zavěsil.
„Musím na chvilku pryč. Chael nepřišel do práce a ani se neozývá, což je hodně divné. Nejraději bych byl s tebou, ale... Hned budu zpátky," políbil jsem Mattea na rty, zahulákal na Ala, ať ho hlídá a vystřelil z baráku rychlosti blesku.
Od Chaelova domu jsem měl klíče, takže nebyl pro mě problém se dostat dovnitř. Ovšem jen, co jsem otevřel dveře skoro jsem nebyl schopný udělat ani krok.
Cítil jsem krev. Hodně krve. A byla Chaelova.
Nakonec, aniž bych hleděl na riziko, jsem se prohnal domem až do ložnice a zakurvoval.
Zavolal jsem Noahovi, a pak si klekl na postel a opatrně Chaela odvázal.
„Zatraceně, Chaeli," zamumlal jsem a zaposlouchal se do jeho slabého a nepravidelného oddechovaní.
Po chvilce však Chael zasténal a pootevřel oči.
„...ec..." zachrčel a já se musel sklonit k jeho rozkousaným rtům, abych mu rozuměl.
„Lo...vec..." zachrčel znovu, a pak upadl do bezvědomí.
„Matteo, trochu se zdržím. Chaela nejspíš napadl ten samý lovec, co tebe. Zajedu s ním do nemocnice, a pak se vrátím," řekl jsem do telefonu, sotva to Matteo vzal a zase zavěsil.
Pak jsem přešel do koupelny, namočil několik ručníků a vrátil se do ložnice, abych aspoň trochu omyl Chaelovo zmučené tělo, než dorazí záchranka.
Matteo
Calleo kolem mne navršil všechno, co mi Monty půjčil od Ferdinanda. Mohl jsem aspoň nějak rozumně využít ten čas, kdy jsem se ještě nebyl schopen zvednout z postele.
Teda, já bych schopen byl, ale věděl jsem, že by to bylo s bolestmi, a mohl bych si znovu poškodil nedorostlou a zpevněnou kost na noze i na zápěstí.
I když... Po Alově utrejchu a Calleově krvi jsem cítil, že moje uzdravení je rychlejší než kdy jindy.
A to jsem potřeboval, abych se mohl co nejdříve vypravit na toho parchanta.
Začetl jsem se do toho, co Ferdinando za svůj život sesbíral a napsal o černé magii. Bylo toho hodně, a já se jako první zaměřil právě na proměny a transmutaci. Pořád jsem totiž nechápal, proč je ten měňavec zabíjí.
Když mi Cal zavolal, a řekl, co se stalo Chaelovi, zaskřípal jsem zuby a sevřel telefon v ruce, že málem mohl odpískat službu pro mne. Ještě, že jsem zaslechl Alejandrovo výmluvné zakašlání, a já dal ruku dolů, abych s telefonem nemrsknul proti zdi, a položil ho na stolek, abych ho v ruce nerozmačkal.
„Ale, možná ti to bude nepříjemné, ale potřeboval bych něco ze svých krvavých zásob. Nemůžu pořád pít jen od Cala, nebo ho to oslabí, a teď toho potřebuji více. Stačí mi jeden pytlík, a je jedno který...“
„To je v pohodě, donesu ti to. Chceš k tomu slámku nebo sklenici?“ zeptal se ještě se smíchem.
„Velkou sklenici, prosím,“ odpověděl jsem mu s úsměvem, když jsem viděl, jak ho to pobavilo.
Vrátil jsem se ke studiu, a když mi Al donesl požadovanou krev, poprosil jsem ho, aby mě od teď nerušil, abych se mohl soustředit.
Jíst nebudu, dám si až potom večeři.
Už při pití krve, jsem si představoval, že je jeho... toho zmetka, který nás tu postupně se rozhodl mučit a likvidovat. A teď, už jsem začínal mít i dojem, že se ten chlap zaměřil na Callea.
Jako by se přese mne a přes Chaela snažil dostat k němu. Nebo ho aspoň vyprovokovat...
Studoval jsem knihy, zápisky i nákresy, ale současně jsem už přemýšlel i nad tím, jak z tohoto domu zmizet... A hlavně nenápadně
A hlavně, než se vrátí Cal...
Calleo
Než přijela záchranka, Noel a ostatní, otřel jsem Chaela od krve a zabalil ho do velkého ručníku.
Musel jsem se hodně přemáhat, když jsem viděl, v jakém je stavu, a co mu ten zmetek udělal.
Až ho najdu, pověsím ho za koule do průvanu.
Ne, ty mu ufiknu a za střeva ho pověsím do průvanu.
Ne, udělám mu něco mnohem horšího.
Skřípal jsem zubama, svíral Chaela v náruči, a jen silou vůle se ovládal, abych se neproměnil v bestii a nezačal pobíhat po městě.
„Pojedu s ním do nemocnice. Ty si tady poradíš," zavrčel jsem, když Chaela nakládali na nosítka a Noel měl skoro slzy na krajíčku.
Vím, že ho tajně miloval, ale Chael se mi jednou přiznal, že k němu nic necítí.
A i proto se nikdy před ním netajil, že chrápe se mnou. Z části, aby ho odradil, ale nejspíš to nepomáhalo.
Nakonec Noel odstoupil od nosítek, kývl hlavou a já nastoupil do sanitky, abych byl Chaelovi co nejblíže.
V nemocnici ale neměli moc dobré zprávy.
Zavolal jsem znovu Matteovi, řekl mu, že se zdržím víc, než jsem myslel, a že má vzkázat Alovi, ať se mnou na večeři nepočítá. Ale nezapomněl jsem mu zdůraznit, že kdyby se cokoliv dělo, okamžitě ať mi zavolá a já přijedu.
S povzdechem jsem zavěsil a vzpomněl si na den, kdy jsem se tu s Matteem poprvé setkal.
Matteo
S hlavou zbořenou v materiálech jsem se z postele nehnul ani na chvíli. Když bylo později odpoledne, pokusil jsem se trochu rozpohybovat. Sednul jsem si a opatrně spustil nohy na zem.
Když to šlo, opatrně jsem vstal. Musel jsem se přidržovat stěny, a nohu odlehčoval, jak jen to šlo, ale nakonec jsem se dostal do koupelny a mohl si sám zajít na záchod.
Když jsem se vrátil ztěžka jsem dosedl. Byl jsem z toho tělocviku unavený, ale věděl jsem, že do večera už budu fit.
„Nebudu večeřet, volal Calleo, že to s tím policajtem nevypadá dobře, a zdrží se. Začínám toho mít plný zuby,“ zavrčel jsem vztekle, když se na mě přišel podívat Alejandro a optat se, zda budu večeřet.
Ten zatracený lovec byl jak osina v zadku.
Já jediný vím, jak vypadá. Já jediný vím, kde ho najít...
Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl volat makléřce, aby ho z mého domu hned vypakovala. Ale po chvilce přemýšlení jsem to zavrhnul.
Takhle aspoň vím, kde ho najít, kdybych ho z domu vyhodil, mohl se toulat a schovat kdo ví kde.
Možná jsem měl o tom někomu říct... Ale když nevím, co je zač, a čeho všeho je schopný...
„Najdeme ho co nejdříve, a potom ať je mu Bůh milostivý,“ zamračil se Alejandro, když jsem mu to řekl. Ale při vyslovení božího jména se mu zkřivil obličej.
Jo... Jsme vyvrhelové... Všichni, kdož v něho věří, staví se proti nám... Jsme prý zplozenci pekla...
Ale ten lovec je horší. Útočí na lidi i na „jiné“.
A to mě právě přivedlo na myšlenku, že může jít po Calleovi.
Znovu jsem poprosil Alejandra, aby mě nikdo nerušil, protože jsem ze spodu zaslechl, jak se vrátil někdo z kluků.
S přikývnutím, když viděl, jak poctivě ležím a mám to všechno kolem sebe rozložené, jen přikývl a přivřel dveře, a šel dolů, aby s nimi probral, co zatím stihli zjistit.
Počkal jsem tak hodinu, než jsem si byl jistý, že nikdo nepřijde nahoru, a slyšel jsem je dole mluvit a večeřet.
Tohle byl můj čas.
Venku se už setmělo a mě nikdo nehlídal...
Zvedl jsem se z postele a opatrně se prošel po pokoji. Šlo to sice ztuha, ale už jsem se nemusel podpírat. Zašel jsem do koupelny a vzal si z tama Calovo triko a mikinu z koše na špinavé prádlo.
Své jsem si vzal jen kalhoty a boty, ale jeho pach, který na oblečení držel i potom, co si ho svlékl, úplně zakryl ten můj, a to jsem potřeboval.
Na lístek jsem napsal Calovi, aby se na Alejandra nezlobil, že jsem utekl.
Pak jsem už otevřel okno, vyhoupl se na parapet, pod rouškou tmy a stínů jsem vyskočil, a hned se vydal ke svému domu.
Jerom
Byl jsem odhodlaný čekat do půlnoci. Dát mu přesně ten jeden den, jak jsem slíbil.
Nejsem žádný hajzl. Své slovo vždy dodržím.
Ale během čekání jsem nezahálel. Zjistil jsem si ještě pár věcí o své krásné pijavici, pár věcí o tom fízlovi, a o jejich vztahu k němu.
I o něm jsem si vyzjistil pár věcí, i když jsem se musel hodně přemáhat.
A můj hlavní bod bylo hledání dárku pro mého miláčka.
„Amatéři," protočil jsem oči, když jsem objel místa, kde se našla roztrhaná těla.
Jejich problém byl, že se na věc dívali ze svého úhlu pohledu.
Za to já se na to díval z úhlu toho měňavce. Přece jen jsme měli něco společného.
S mnohem lepší náladou jsem se vrátil domů, a připravil si speciální bumbáni pro pijavičku, aby neměl nějaké blbé nápady a zklidnil se, když si s ním budu povídat.
Matteo
Cesta k mému domu mi trvala o něco déle, než kdybych byl naprosto zdravý. A taky...
Občas jsem se zastavil, a sledoval, jestli se za mnou nežene někdo z vlkodlaků. Jestli už po mně nevyhlásili poplach. Ale doufal jsem, že Alejandro dodrží mou prosbu a nebude mě rušit, protože „studuji“.
Také jsem se musel dvakrát schovat, když jsem málem narazil na otcovy lidi. Nechal jsem je proběhnout kolem sebe. Naštěstí jsem byl oblečený v Calových věcech, takže když zavětřili vlkodlaka, stáhli se, a s ohledem na svoji bezpečnost ani nepátrali po původci vlkodlačího pachu.
Když jsem se přiblížil ke svému domu, zůstal jsem na střeše jednoho z nich, který byl o dva domy před mým, a byl z něho dobrý výhled.
Dobře jsem svůj dům znal, věděl jsem, kde, co je, dobře jsem viděl svoji zahradu a část příjezdové cesty, a zadek jeho motorky.
Co kdybych mu ji zrušil? Většinou tihle blázni jsou do svých strojů zamilovaní víc než do lidí. Ale věděl jsem, z mého pobytu u motorkářů Mongols, jak moc se o své motorky starají a jak moc je to bolí, když jim ji někdo nebo něco zničí... A já bych asi ani neměl to srdce ji nějak poničit. To spíš zabiju jeho a motorku si nechám.
Když jsem si po delším pozorování byl jistý, že kolem domu nejsou žádné pasti, přesunul jsem se na druhou stranu, abych si prohlédl i zbytek zahrady a druhou část domu.
Bylo už kolem půl jedné, když jsem se konečně odhodlal seskočit dolů na trávník.
Opatrně a tiše jsem dům obešel. Sundal jsem si i boty, abych mohl našlapovat měkce a tiše. Věděl jsem už, že je to kříženec s vlkodlakem, a musel jsem počítat s jeho dobrým sluchem.
Věděl jsem, že kde se pohybuje, podle toho, že se jinde nesvítilo, a taky podle zvuků.
Vešel jsem dovnitř svým vchodem. Dal jsem si záležet, aby nebylo nic slyšet. Byla to výhoda, protože vchod byl pod garáží v suterénu a opravdu nikdo ho nemohl najít, pokud jsem já nedal svolení.
Naprosto tiše jsem prošel do obytné části.
Přesně jak jsem říkal. V předsíni a všude jinde byla tma, a zvuky šly jen z kuchyně a obýváku. Sevřel jsem v ruce krátký meč, naštěstí ne ze stříbra, ale který jsem dostal darem od Ludvika XIV u příležitosti mého narození.
Jako děcko jsem ho neměl rád, ale naštěstí jsem se sním nemusel stýkat tak, jako můj otec, kterému se vždycky po jeho návštěvě křivily prsty. Naštěstí jsme víc pobývali v Itálii než ve Francii.
Snažil jsem se nedýchat, a jen jsem pozorně naslouchal, kde právě je...
Jerom
Vážně jsem se na to setkání těšil. A důkladně se na setkání připravil.
Tekuté stříbro.
Pěkné svinstvo, když člověk ví, jak s ním zacházet.
Ve větším množství samozřejmě zabíjelo, ale pokud se podalo v malé dávce, způsobovalo malátnost a mírné či větší bolesti.
Recept jsem kdysi vytřískal z jednoho druida, a od té doby ho použil nesčetněkrát na kohokoliv.
Část jsem natáhl do injekční stříkačky, část nalil do sklenice, a část do misky, do které jsem vložil svou dýku.
Zrovna jsem si říkal, že bych se mohl na setkání posilnit, když jsem se zarazil.
Natáhl jsem nosem pach, který sem zavál skrz otevřené okno.
Bylo to slabé, ale cítil jsem ho.
Proč to musel, kurva, tak zkazit?
Nechal jsem ho dojít až dovnitř a schválně dělal rámus, abych ho nalákal k sobě.
I když to byl jeho dům, já už v něm pár hodin strávil a samozřejmě si ho celý prolezl, abych věděl, jak reagovat na nevítané návštěvy.
Znovu jsem nasál pach, abych se ujistil, kde je, a pak tiše vyrazil.
Moje výhoda oproti jeho byla, že jsem ten svůj mohl úplně zamaskovat. A tma v baráku mi pomohla přiblížit se téměř až k němu. Sevřel jsem injekční stříkačku a vyrazil.
„To nebylo moc chytré," zašeptal jsem, vyloupl se před ním ze stínu, vyhnul se krátkému meči, podklesl a do nohy mu zapíchl jehlu.
Účinek byl okamžitý.
Ani nestačil mrknout, a už se mi skácel k nohám.
Odkopl jsem meč, zvedl ho ze země a přešel s ním do ložnice.
Rozsvítil jsem, hodil ho na stoličku a pořádně připoutal řemeny.
Za normálních okolností by je po probuzení přetrhl, ale díky stříbru v krvi bude mít sílu pětiletého dítěte.
Serval jsem z něho mikinu i triko, protože ten mě smrad příšerně dráždil, a pak tu pijavici párkrát profackoval, aby se probral, a pak si stoupl za něj.
„Dobré ráno, můj drahý. O nic se nepokoušej. Máš v krvi tekuté stříbro. Můj vlastní recept," zašeptal jsem mu do ucha, sevřel v prstech jeho vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
„Chci si jen promluvit, můj drahý. A myslím, že bys měl poslouchat," políbil jsem ho na čelo, pustil mu vlasy, přešel před něj a sedl si na stoličku tak blízko, že se naše kolena dotýkala.
„A abys neřekl, že jsem takový necita, můžeš se klidně zeptat na co chceš," usmál jsem se na něj a pohladil ho po stehně.
Když jsem přejížděl přes ránu, kterou jsem mu způsobil, trochu jsem mu zaryl nehty do masa, aby neměl žádné blbé nápady.
Matteo
Byl jsem připravený vyskočit, když se najednou objevil přede mnou.
Stihl jsem se po něm ohnat mečem, ale on se blesku rychle sehnul, a já ucítil v noze ostrou bolest.
Překvapeně jsem se podíval dolů, a pak s tichým vydechnutím klesl na zem.
Co bylo pak, to nevím.
Probral jsme se ve chvíli, kdy mě něco udeřilo do tváře, a něco skoro skalpovalo a zvrátilo mi hlavu dozadu tak prudce, že jsem se málem zalknul.
Ostře jsem se nadechl, a pak začal vztekle funět přes nos. Zatnul jsem zuby a vzpurně se mu díval do jeho neskutečných zelených očí.
Měl jsem pocit, jako by mě tím svým ohledem chtěl probodnout, nebo prohlédnout skrz mě, aby vyzvěděl všechno, co chtěl.
„Nejsem tvůj drahý,“ vztekle jsem zasyčel a plivnul jsem mu do tváře. „S někým jako ty, bych se nikdy nezahazoval.“
Několikrát jsem se musel nadechnout, abych se trochu uklidnil. Chtěl jsem po něm skočit, napjal jsem svaly, ale skončilo to neúspěchem.
Byl jsem slabý jak špatně uvařený čaj, a když mi pustil vlasy a moje hlava padla dopředu, zatočilo se mi v ní, až jsem musel na moment zavřít oči.
Skoro jsem zařval, když mi zaryl nehty do rány na levé noze. Byla už skoro zacelená, ale v tuhle chvíli to bylo, jako by mi do ní Monty znovu zabořil skalpel. Lícní kosti se mi hýbaly, jak silně jsem zatínal zuby a snažil se to rozdýchat.
„Proč... proč jdeš po Calleovi... Co po něm chceš? Kdo jsi?“ procedil jsem nakonec skrz sevřené zuby pár otázek, na které jsem se v tuhle chvíli zmohl.
Jerom
Oplácel jsem mu ten vzteklý pohled a hřbetem ruky setřel slinu, která mi dopadla na tvář.
To jsem ještě rozdýchal. V pořádku. Nemohl se bránit, tak udělal, co mu přišlo v tu chvíli nejrozumnější.
Ale, když vyslovil svou otázku...
Vztekle jsem zařval, prudce vstal až moje stolička s rachotem spadla, a pak tu pijavici nabral pěstí do břicha.
Rána byla tak silná, že jsem ho nadzvedl i se stoličkou několik centimetrů nad zem a odhodil ho o kus dál.
Nedal jsem mu ale čas na oddech.
V mžiku jsem byl u něj, popadl ho za vlasy a vytáhl znovu do sedu nehledě na to, že jsem ho skoro skalpoval.
Volnou ruku jsem položil na jeho stehno a tentokrát pořádně zaryl nehty do masa a zatlačil.
Nejspíš jsem mu zlomil nějakou kost, ale bylo mi to jedno.
Když jsem viděl, jak mu padá hlava, pořádně jsem ho profackoval.
„To jméno, už nikdy nevyslovuj! Nikdy, kurva!" zařval jsem znovu, ale nejspíš mě ani neslyšel, protože zase odpadl, když jsem svými nehty drásal jeho stehno.
Vrazil jsem mu pořádnou facku, ale když ani to nepomohlo, pustil jsem ho, přešel do kuchyně, vzal jeden náboj z pistole, rozbil ho, stříbrný prach jsem hodil do větší mísy, napustil do ní pořádně studenou vodu a vrátil se do ložnice.
Účinek byl okamžitý.
Když ledová voda dopadla na jeho nahé tělo, stříbrný prach způsobil menší popáleniny na jeho kůži a to ho konečně probralo.
A já se začal konečně uklidňovat.
Odhodil jsem misku přešel k němu, klekl si k jeho nohám a hlavu složil do jeho klína.
„Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti ublížit. Nesmíš mě tak zlobit. Vážně mi nedělá radost, když tohle musím dělat," prsty jsem přejel po jeho hrudi, pak si svlékl triko a začal jsem z něho stírat kapky vody.
„Tak. Co to zkusit znovu, ano?" pohladil jsem ho po tváři a políbil na břicho.
Matteo
Stalo se něco, co jsem vůbec nečekal. Počítal jsem s tím, že mi odsekne, že mě to vůbec nemusí zajímat, nebo že se nervne kvůli tomu, že jsem na něho plivnul.
Ale že ho rozčílí moje otázky, spíš Calovo jméno, až do takové nepříčetnosti, to jsem opravdu nečekal.
Stihl jsem jen překvapeně otevřít oči, zalapat po vzduchu, když mě praštil do břicha, a pak už nevím, co se dělo dál.
Nebo spíš si pamatuji jen útržky a šílenou bolest. Nohu jsem měl v jednom ohni, a začala docela i krvácet. Ztrácel jsem krev, kterou jsem tak pracně získal zpátky. Skoro jsem nohu necítil, myslel jsem, že mi čerstvě zhojenou kost rozdrtil... No, možná jo podle toho, jaká bolest to byla a donutila mě křičet, i když jsem ztrácel síly.
V jednu chvíli jsem se nemohl už ani nadechnout, a prostě jsem naprázdno dvakrát otevřel pusu, a pak se mi všechno zatmělo.
Ale nenechal mě dlouho v tom sladkém bezvědomí, ve kterém jsem nic neviděl, neslyšel, a ani mě nic nebolelo.
Další bolestné zařvání jsem ze sebe vydal, když jsem na několika místech cítil, jak se mi něco propaluje skrz kůži. Bylo mi hned jasné, že jedině žhavé železo by to dokázalo, nebo stříbro. A vzhledem k tomu, že tady žádný oheň nehořel...
„Ty z-zkur...venej...hajzle...“ těžce jsem vydýchával tu bolest. „Jestli mě chceš... zabít... udělej to... Ale budeš mít... proti sobě... celou famílii de Conti... všechny...“
Sténal jsem, když mi svým trikem začal stírat vodu z hrudi. Jako by mi po kůži přejížděl ocelovým kartáčem. Všechno mě bolelo a nebyl jsem schopný se teď vzepřít už vůbec.
Hlavu jsem měl skloněnou až na hrudi, a z koutku úst mi stékala slina, jak jsem už nebyl schopný ani zavřít pusu a polknout. Mokré a zpocené vlasy se mi padaly dopředu, lepily se mi tvář a na krk.
V tuhle chvíli jsem zalitoval, že jsem odešel od Cala a nikomu nedal vědět, kam se chystám. Tohle je nejspíš můj konec, protože já prostě hodný a poslušný být neumím. Ne v tomhle případě...
„Seru... ti... na ... ot-otázky...“
Jerom
Povzdechl jsem si, když mi začal nadávat a pak vyhrožovat. Dál jsem stíral kapky vody z jeho těla a nevšímal si jeho křiku.
A když mě znovu odmítl...
„Neulehčuješ mi to, víš? Vůbec. Ale já mám spoustu času..." znovu jsem ho políbil, a pak vstal.
Z kuchyně jsem si přinesl misku s dýkou a postavil ji na stolek kousek od něj.
Pak jsem se zahrabal v šuplíku a vytáhl gumičku do vlasů, kterou jsem používal jen občas.
„Nelíbí se mi, když ti nevidím do tváře," usmál jsem se na něj a něžně mu shrnul vlasy z obličeje a svázal je do gumičky.
Pak jsem znovu vyšel ven, našel odhozený meč a vrátil se zpátky.
„Krásná práce. Hodně starý. Vzácný. Není stříbrný, takže můžu udělat tohle..."
Nedalo mi moc práce zlomit čepel nadvakrát a zničit i rukojeť.
„Strašně mě bolí ti takhle ubližovat. Miluju tě, víš? Ale... Stejně ti odpovím, jako důkaz své dobré vůle. Mým cílem není to prašivé psisko. Teda zatím. Kdo ví, co bude pak. Mým cílem je někdo jiný. Nebo něco jiného? Kdo ví. Možná je to tvá rodina, možná tudy jen projíždím, možná jsi to ty. Ale... Teď... Něco bych pro tebe měl. Změnil bys na mě názor, kdybych ti přinesl hlavu toho, který zabil tvého miláčka? O ano, vím o všem. Dokonce vím, kdo za tím je, a vím, kde ho najít. Stačí jen říct. Udělám to pro tebe. Jako důkaz své lásky k tobě," šeptal jsem mu do kůže, zatímco jsem jeho hruď zasypával drobnými polibky.
Matteo
Tiše, s občasným tlumným zasténáním jsem pozoroval, co dělá. Měl jsem problém mít oči otevřené, takže chvílemi, se mi ztratil z dohledu. Když mě chytil za vlasy, čekal jsem další útok, ale on mi je jen stáhl do gumičky...
„Víš... víš od koho byl?!“ zavrčel jsem, a vztekle zaškubal řemeny, když přede mnou zlomil meč. „Za to byl mohl žít do konce života v přepychu...“
Znovu jsem se musel odmlčet a rozdýchat bolest a slabost, která brala mé tělo útokem dravé šelmy.
„Můžeš ho pro... dat i tak, a budeš si žít.. jako král... protože tvůj život... nebude dlouhý... zab-zabiju tě hned jak to půjde...“
Mohl jsem ho kousnout, zahryznout se do něho ve chvíli, kdy se ke mně nakláněl, ale neměl jsem ani sílu nabrat upírské síly, natož vycenit zuby.
„Nemusíš mi říkat, koho chceš... dostat... řekni mi, kdo tě najal...“ snažil jsem se mluvit souvisle, ale šlo mi to dost těžko.
Docela mě překvapil svými výkyvy, a já nevěděl, co u něj budu moct čekat příště...
„A chci... abys mi řekl, koho a kde... najít... Kdo tu... dělá ten... bordel...“
Stále jsem byl mimo a ještě nějakou dobu budu. Nedokázal bych se z toho stříbrného jedu dostat jen tak. Byl jsem svázaný a nemohl jsem ho popadnout ani za vlasy, i když byl tak blízko...
Ale ve chvíli, kdy se přestal tolik hlídat, jsem zavětřil...
„Jsi vlko...dlak...“ vydechl jsem překvapeně. „Jsi C...“
Nedopověděl jsem to... Bylo to tak šokující zjištění, že jsem nebyl schopen ani vyslovit Calovo jméno. Ne, že bych se toho bál, ale doslova mi to vzalo slova z úst.
Snažil jsem se udržet v klidu a v sedě. První mi moc nešlo, druhé ano, a jen proto, že mě držely řemeny, a z druhé strany tenhle lovec, jehož jméno ani neznám. Ale i tak jsem pomalu začínal odpadávat...
Jerom
Hmm, asi jsem to trochu přehnal, protože jsem se musel hodně soustředit, abych z toho jeho žvanění poskládal kloudnou větu.
„Ale no taaaaaaak, kdybych ti to řekl, nebyla by legrace," protočil jsem oči a znovu ho začal líbat.
Ale když ucítil můj pach a vyslovil ta slova na okamžik jsem ztuhl.
Napjal jsem svaly a zaskřípal zuby.
Jenže můj miláček se rozhodl nejspíš odpadnout.
Tak to teda ne.
Přešel jsem do koupelny a vyhrabal lahvičku se směsí bylin, která dokázala člověka udržet při vědomí, ať už byl v jakémkoliv stavu.
Vrátil jsem se a otevřenou ji podržel pod jeho nosem. Trvalo několik vteřin, než se jeho tělo napjalo a on mě zase znovu zaregistroval.
Přiklekl jsem si k němu a zadíval se mu do očí.
„Neřekl ti o mě, že? Jak by mohl, když se mě několikrát pokusil zabít. Nemáš ani tušení, s kým chrápeš. Neřekl ti náhodou, že rodina je pro něj vše? On tu svou zabil. Zabil svého otce a všechny opustil. Nikdy tě nenapadlo, proč žije jen s pár vlky? A taky... Mě se snaží zabít, protože jsem kříženec, a on? Chrápe s člověkem! Řekl ti, že pro něho něco znamenáš? A kde je teď, hm? Šel za ním, že jo? Co si myslíš, že se stane, až ho přestaneš bavit? Věř mi, že on není ten, za jakého ho máš. A kdo jiný by to měl vědět líp než já," pohladil jsem ho po tváři a napuchlých rtech.
„Něco ti věnuju. A pak tě pustím. Nikomu se o mě ani slovem nezmíníš, a až ti bude líp, přijdeš za mnou znovu. A já ti řeknu, kdo si mě najal a na koho, a kdo je ten kretén, co tu tak řádí," s těmi slovy jsem vstal a obkročmo si sedl na jeho klín.
Zvrátil jsem mu hlavu dozadu, prokousl si zápěstí a nasál krev.
Ta moje neměla sílu jako ta jeho, ale byla mnohem víc lahodnější a dost často se stávalo, že právě kříženci byli držení v zajetí kvůli své krvi, na které se nemálo "jiných" stalo závislými.
Prsty jsem mu pootevřel rty, a pak se přitiskl na jeho rty a předával mu jazykem svou vzácnou tekutinu.
Matteo
Těšil jsem se na to blažené bezvědomí, že jsem se tomu ani nebránil. Natolik to pro mne byl šok, že jsem nechtěl už nic dalšího slyšet.
Ale lovec si usmyslel, že mi to nedopřeje. Rozhodl se, že si musím ten hořký nápoj plný jedu vypít až do dna. Probral mě nějaký neskutečný smrad. Kdybych mohl, nejspíš bych po prvním nadechnutí vyskočil na nohy.
Škubnul jsem sebou tak silně, až mě všechno zabolelo, a já si zařval z plných plic. Nohavice na levé noze mi už dost nasákla krví, a oči mě pálily, jak jsem byl ze všeho zmožený a hotový a bolavý, a prostě v prdeli...
Ten smrad byl děsný, možná i horší než čpavek... Ale mělo to svůj účinek.
Byl jsem schopný ho registrovat a vnímat, co říká...
A moc se mi to nelíbilo.
Nejen to, co říkal o sobě a o Calovi, o své a jeho rodině, ale i to, co říkal o Chaelovi.
Vím, poslal jsem Cala za tím policajtem sám, ale i tak... Byl tam strašně moc dlouho. Viděl jsem, jak byl rozčílený už jen při tom telefonátu, jak moc byl netrpělivý, aby za ním mohl jít. A nebylo to poprvé...
jako bych najednou ztratil i ten zbytek sil, co mi zůstával.
Nebyl jsem teď schopný žádného odporu. Jen jsem visel na těch řemenech, a hlava mi znovu přepadla dopředu. Zíral jsem na ten krvavý flek na noze, a nebyl schopen v tuhle chvíli nejen se bránit, ale ani myslet...
Nebránil jsem se, když mi lovec sedl na klín a donutil mě otevřít pusu. Nebránil jsem se ani ve chvíli, kdy mi jeho lahodná krev, kterou jen tak někde nezískám, plnila ústa.
Snad jen bezděčně, aniž bych si to uvědomoval, jsem vklouznul jazykem do jeho úst, abych zapátral, jestli tam má ještě aspoň trošku.
„Ješ...ještě...“ zachrčel jsem, když se ode mne oddálil.
Kdybych aspoň znal jeho jméno. Ale to si teď, když už vím, že je to Calův bratr, můžu v pohodě zjistit.
Jerom
Vydechl jsem, když mi jeho jazyk vklouzl do úst. Přivřel jsem oči a na okamžik se odtáhl.
Chtěl jsem mu dát jen trochu, ale když vyslovil to slovo, neubránil jsem se tichému zastenání.
„Dám ti, kolik budeš chtít. Až ti bude líp, přijď a zakousni se do mě," zašeptal jsem mu do ucha.
Pak jsem mu povolil řemeny na rukou a položil mu je na mé boky.
Kousl jsem se do spodního rtu, abych ho ještě trochu navnadil a znovu se přitiskl na jeho rty.
„Kurva," zasyčel jsem, když lačně nasál můj ret.
„Kdybych věděl, že ti bude tak chutnat, tak spolu teď děláme úplně jiné věci," vydechl jsem, znovu ho políbil, a pak z něj slezl.
„Pokračování si necháme na příště," mrkl jsem na něj a uvolnil mu nohy.
Pak jsem přešel ke skříni a vytáhl jedno své triko, do kterého jsem ho navlékl.
Zaběhl jsem ještě do koupelny a vyndal tubu s léky.
„Tady. Vezmi si to. Postaví tě to na nohy a zažene bolest. A teď už zmizni, dokud mám dobrou náladu a slabou chvilku," odsypal jsem mu do dlaně jednu pilulku, a pak se obrátil a zmizel zase za dveřmi.
Matteo
Nedokázal jsem si poručit abych se na něho znovu nepřisál. Potřeboval jsem to...
Potřeboval... Potřebuji... Omlouval jsem v duchu sám sebe, když jsem se tímto zvláštním polibkem na něm živil a nabíral aspoň trochu síly.
Moje ruce sklouzly po jeho stehnech dolů a zůstaly mi viset bezvládně vedle mého těla. Sevřel jsem pak v jedné tu tabletku, co mi do ní dal. Ani nevím proč...
Byl jsem úplně připitomělý, úplně mimo. Až tak, že když odešel, tak jsem sklouznu ze židle na zem, zůstal na všech čtyřech a jen nepřítomně zíral na podlahu.
Jindy bych už po něm skočil, zmlátil bych ho, nebo se o to aspoň pokusil, zvlášť potom, co mi řekl, abych zmizel.
Jako prašivému čoklovi... Takhle se mnou ještě nikdo nejednal. Nebo jinak, kdo se pokusil už nežije...
Jenže teď mám sílu akorát tak na to, abych se tu svalil na svoji postel, kterou teď on okupuje, a na ní zdechnout...
Po delší chvíli, kdy jsem se aspoň trochu vzpamatoval, jsem se doplazil k posteli a s její pomocí se zvedl na nohy. Rozhlédl jsem se kolem sebe na tu spoušť.
Neměl jsem ani sílu cokoliv teď udělat, ať už bordel, nebo pořádek... Ale vzal jsem si od něj dýku, kterou tam nechal ležet. Kdo ví, co s ní chtěl udělat...
Na oplátku jsem mu tam nechal tu zkurvenou tabletku, kterou mi dal. Nic od něho nechci. Jen informace...
Pomalu jsem se doplazil do chodby, a ani se nedíval, nepátral po tom, kde by mohl být.
Cítil jsem se úplně pod psa. Tak hrozně mi nebylo už pár desítek let. Takhle mě už dlouho nikdo nedostal a neponížil...
A to je věc, kterou si budu pamatovat. Tohle je něco, co nejspíš nikdy nepřekousnu.
Vyšel jsem ven, a můj pohled padl na moje auto, které pořád stálo u příjezdové cesty. Nechal jsem ho tu tenkrát, když jsem na náměstí ucítil Andrease a Cal pro mne přijel. Dokonce i klíč byl pořád v zapalování...
S velkými obtížemi jsem se do něho nasoukal a opřel se. Musel jsem to vydýchat, přetrpět tu bolest a slabost, a když jsem byl aspoň trochu schopný se pohnout, nastartoval jsem a vyjel jsem.
Moje cesta byla jasná...
Neměl jsem nad čím přemýšlet.
Jerom
Nechal jsem ho tak. Ale i přesto, jsem po očku sledoval, co udělá.
Byl ten typ, co musí mít pokaždé poslední slovo.
Doufal jsem ale, že tentokrát vezme rozum do hrsti, protože bych ho vážně nerad odkrágloval hned teď.
Nakonec si můj miláček sedl do auta a odjel.
Měl jsem chuť ho sledovat, abych se ujistil, že se nevyseká za prvním bukem, ale pak jsem jen mávl rukou a na celou záležitost zapomněl.
Dárek jsem mu dal, tak teď už to bylo na něm. Ale nepochyboval jsem o tom, že by na mě jen tak zapomněl.
Jiskra mezi námi už přeskočila, takže bylo jasné, že se dřív nebo později znovu uvidíme.
S lepší náladou a úsměvem na rtech jsem se vrátil do ložnice, pozvedl obočí nad tím, že mi chybí dýka a přelétl pohledem bordel, který tam zůstal.
Pak jsem jen pokrčil rameny, vysral se na celý úklid, popadl koženou bundu z obýváku a vyšel ven hledat nějakou snadnou kořist.
Calleo
Čekal jsem, dokud Chaela neodvezli na pokoj a mohl jsem jít k němu.
Byl už při vědomí, ale vypadal hrozně.
Sedl jsem si na kraj postele a pohladil ho po tváři.
„Jsi tu se mnou..." zachrčel a pokusil se usmát.
„Jo," vzal jsem ho za ruku a políbil do dlaně.
„Neměl...bys, být u něj?"
„Teď jsi důležitý ty. Matteo je silný, dostane se z toho."
Matteo byl sice pro mě důležitý, ale na rozdíl od Chaela se uzdravoval mnohem rychleji.
Chael mě teď potřeboval víc.
„Zůstaneš...tu se mnou?" zadíval se na mě prosebně, a já nemohl odmítnout.
„Zůstanu," přikývl jsem.
Vytáhl jsem mobil, napsal krátkou zprávu Alovi, že se zdržím až do rána a má dohlédnout na Mattea, a pak si k Chaelovi opatrně přilehl a objal ho.
Hodně mi na něm záleželo a nechtěl jsem ho ztratit.
Měl jsem spoustu otázek, ale Chael teď ze všeho nejvíc potřeboval odpočívat.
„Dostanu toho hajzla, neboj," zašeptal jsem, a pak ho políbil na popraskané rty.