Matteo
Po dlouhé době jsem byl večer fakt utahaný jako kotě. Minulou celou noc jsem studoval, pak byl poprvé na Montyho „hospu“, jak tomu zkráceně říkal, stěhování, večeře a pak večerní sex...
No, bylo toho dost, a bylo to náročné.
Sice jsem se dokázal umýt, teda aspoň z části, o zbytek musel zastat Cal, ale jakmile se moje hlava dotkla polštáře, tvrdě jsem usnul.
Spánek krátký, ale opravdu tvrdý, a odpočinul jsem si. Jen mi zůstalo pár menších modřin, různě po těle, ale věděl jsem, že to do večera zmizí, aby mi pak Cal mohl udělat další.
Vstal jsem ještě před rozbřeskem, bylo lepší, když se na hosp jezdilo brzy, než se všechny potvory probudily. Hodil jsem na sebe Calovu košili a zaběhl jsem dolů, abych udělal snídani.
Ale to už tam stál Alejandro a chystal. Dokonce, což mě vážně potěšilo, už jsem měl připravené boxy s jídlem do práce.
Nevím, jestli mu to nakázal Cal, nebo to udělal sám, ale tak, jako tak, mě to opravdu udělalo radost.
„Dobré ráno, tam máš kafe,“ otočil se Al na mě a chtěl ukázat ke stolu, když se zarazil.
Prohlížel si mě, a když jeho pohled putoval po mém těle od hlavy až k nohám, uvědomil jsem si, proč tahle reakce.
„Promiň, ale Cal říkal, že tu nesmím před vámi chodit nahý, ale že můžu nosit jeho košile a trika,“ rychle jsem si začal zapínat rozepnutou košili aspoň na tři knoflíky na břiše.
„No, mě je to vcelku jedno, a Brazi s Fabiem vás prej včera stejně viděli. A že se bylo prý na co koukat... Ale pro mne za mne, klidně si tu choď nahý. Tam máš kafe a snídani.“
Usmál jsem se, když to říkal, ale sedl jsem si, abych se nasnídal.
Chvilku po mně dorazil i Cal, který ale na oblečení zapomněl. Tak jsem si knoflíky zase rozepnul a tvářil se úplně nevinně. Však oblečený jsem, tak co...
Abych se vyhnul nějakému zdržování, tak, než se Cal nasnídal, běžel jsem se rychle obléct, pobral jsem si nějaké starší náhradní oblečení, které si tam potom nechám. Když se oblékl i Cal, vyrazili jsme.
V hospu se to už opravdu začínalo probouzet. Někteří ještě spali, někteří se ukládali ke spánku, ale bylo jich už pár, co byli čilí jak rybičky.
S Calem jsem se loučil asi deset minut, než jsem ho konečně nacpal do auta, aby odjel. Ale i přesto mi na krku zanechal pár svých značek. Že je to prý značka, STOPKA pro ostatní, kteří by měli na mě chuť...
Monty mi ještě včera večer nechal vyklidit jednu místnost, kterou jsem teď měl používat já pro odpočinek a převlékání. Dokonce mi tam nechal donést i malou lednici, do které jsem si hned nacpal Alovo jídlo. Ale jedno jsem tam neměl... Prej to nepotřebuji, když pracuji tady, kde mám čerstvou krev pořád při ruce...
Jerom
Ani nevím, kdy jsem v noci zabral.
Bohužel, tohle byla jedna z těch nevýhod, co jsem zdědil. Musel jsem spát jako normální lidé. A když jsem včera šukal tu pijavici, nějak mě to samotného zmohlo. Nejspíš proto, že jsem všechno odmakal sám.
Rozvalil jsem se na posteli a protáhl se, když moje ruka o něco zavadila. S nevrlým zavrčením můj pohled padl na bezvládného zubatce, co vedle mě ležel. Skopl jsem ho z postele a vstal.
„Co tu, kurva, ještě děláš?!" zavrčel jsem na něj, zvedl ho za krk do výšky a zatřepal s ním.
Jen ztěžka pootevřel oči, něco zachroptěl a i přesto, že se mu rány hojily, viděl jsem, jak mu po stehnech stéká krev.
„Odporné," zašklebil jsem se, štítivě ho přenesl k oknu, které jsem otevřel, a pak ho vyhodil ven. Normálně bych se tak neobtěžoval, ale přece si tou špínou nezničím okno.
Přešel jsem do koupelny a otevřel taštičku, kde jsem měl různé hygienické potřeby a další blbosti a chvilku se v ní přehraboval.
„Kurva!" zavrčel jsem vztekle a měl co dělat, abych nerozmlátil něco v dosahu.
Chyběly mi léky, které jsem bral na zklidnění. Navíc mi pomáhaly se soustředit a nevrhnout se na všechno, co jen malinko krvácelo.
I když jsem se za to nenáviděl, už dávno jsem pochopil, že pro mé vlastní dobro je lepší je brát.
Vyšel jsem z koupelny, popadl v ložnici mobil a zavolal svému známému, no, spíš někomu, kdo byl ochotný nastavit mi prdel víc než jednou, který měl pod dohledem zároveň všechny doktory, dealery, šarlatány, a kdo ví, co ještě, v celé Americe. Nadiktoval mi adresu nějakého statku, či co, jen mě varoval, že místní doktor nemá rád lidi.
„Aby se, kurva, neposral. Já taky nemám rád spoustu věcí, a některé musím dělat," zavrčel jsem do telefonu a položil ho.
Za půl hodiny jsem byl na cestě a řítil se na své motorce přeplněnými silnicemi.
Na místě jsem zaparkoval před tou největší budovou, co tu byla, a nasál pach, ze kterého se mi udělalo na blití. Takový humus. Ještě, že sem nebudu chodit často, to by mě asi omylo.
Sundal jsem si helmu, a když na mé rudé vlasy dopadly paprsky slunce, všiml jsem si, jak několik zrůdiček, co se tam promenádovalo, se po mě otočilo. Jen jsem se ušklíbl a gesty dal jasně najevo, že kdo se na mou milovanou motorku jen podívá, toho kuchnu.
Matteo
Monty se smál svému vtipu, když jsme už byli v jedné z ošetřoven, a pomáhal jsem mu s tím divokým kentauřím mládětem, aby mu mohl ošetřit běhy a znovu mu je ovázat. Ale zítra prý už půjde ke svým...
Když si pro něj přišla ošetřovatelka, ještě se otočila ode dveří...
„Máte tady pacienta, a nejspíš se ti to Monty nebude moc líbit...“ zatvářila se poněkud nešťastně a pak rychle běžela za kentaurem, který se rozhodl ji utéct, jen co se dostal na chodbu.
Monty se po jejich slovech zamračil. Popošel kousek k přivřeným dveřím a zavětřil.
Viděl jsem, že se snažil nabrat pach pacienta, jako by chtěl zjistit, kdo na té chodbě je.
Ale pak mu zřejmě došlo, co je zač a vrátil se ke mně.
„Je to kříženec s člověkem. Přenechám ti ho, pořád z části patří k nám, ale víš, jak a proč to s lidmi mám,“ zašeptal mi do ucha. „A ty ses navíc staral o lidi, tak to bude lepší. Dej mi vědět, až odejde.“
Jen domluvil, zmizel zadními dveřmi ve vedlejší místnosti, a oknem jsem zahlédl, jak se žene k jezeru, aby prohlédl vodní pacienty.
Povzdechl jsem si. Vím, jak byli lidé k němu zlí, a nedivil jsem se tomu, že s nimi nechce nic mít. Nezlobil jsem se na něho kvůli tomu.
Když jsem měl jistotu, že je opravdu pryč, došel jsem ke dveřím a otevřel je dokořán. Ukázal jsem dovnitř ošetřovny.
„Tak pojďte dovnitř...“
Jerom
Vešel dovnitř, kde to smrdělo ještě hůř. A proto mě překvapilo, když jsem vzápětí stanul proti té malé pijavici, která mě zvala dál. Až v ordinaci jsem rozeznal jeho pach od ostatních a nasál jeho vůni. A tak nějak jsem to neustál.
Než se stačil nadechnout, přirazil jsem ho zády k jednomu ze stolů a nasál jeho vůni.
Byl jsem asi o půl hlavy vyšší než on, a i když jsem nebyl nijak zvlášť mohutný, přesto jsem jeho tělo dokázal zaštítit tím svým.
„Chci tyhle léky," zachrčel jsem a na stůl vedle jeho ruky pleskl papírek, na kterém bylo napsané, co potřebuju.
„A chci je co nejdřív," dodal jsem, aby bylo jasno, že nebudu čekat týden nebo měsíc, ale nejpozději zítra je chci mít.
Pak jsem sevřel jeho zápěstí, přirazil mu je ke stolu, aby se nemohl hýbat, protože jsem viděl jeho výraz ve tváři, nad kterým jsem se jen ušklíbl, a pak se sklonil k jeho uchu.
„Tvá postel je vážně super. Pohodlná. Velká. I když... Bylo to super, šoustat venku před bordelem, jako nějaká špinavá pouliční děvka? Klidně ti to můžu udělat i tady, pokud máš tak rád publikum. Jen... Zajímalo by mě, co by na to řekla tvá rodina, hm? Vostra Gracia Matteo Zapatero di Conti," poslední slova jsem protahoval, a pak se zasmál.
Pustil jsem ho, olízl si provokativně rty, a než mohl začít běsnit, zmizel jsem za dveřmi.
„Víš, kde mě najít! Ty léky zítra přines!" zařval jsem ještě z venku, a za chvilku zpod mých kol odlétala hromada štěrku.
Matteo
Byl to zvláštní kříženec. Víc než cokoliv jiného, byl to hlavně člověk. Nebo se tak aspoň snažil vypadat.
Okamžitě mě upoutaly jeho oči a rudé vlasy.
O lidech s rudými vlasy se říká, že jsou náruživí... vášniví... A já bych po zkušenostech s nimi řekl, že pořád nadržení.
Už jsem se chtěl zeptat, co ho trápí, když jsem se najednou ocitl v jeho sevření. Bylo to tak rychlé a překvapivé, že jsem se nezmohl ani na obranu.
Prudce jsem oddechoval, a když řekl to o mé posteli, doširoka jsem v šoku otevřel oči.
Co? Co to jako, kurva, má být? Moje postel? Šoustání na veřejnosti? Viděl mně?
Napjal jsem se, ale on mě sevřel ještě víc... A pak...
Vztekle jsem zavrčel, když mě oslovil celým titulem. Už jen to, co říkal, a ještě tohle...
Znovu jsem se napjal, a už jsem ho chtěl ze sebe shodit a skočit po něm, když zmizel za dveřmi.
Svezl jsem se na zem a snažil se to rozdýchat. Vůbec jsem to nechápal. Toho člověka jsem neznal, a on o mně ví tolik věcí? Předpokládal jsem, že to nebylo jediné, co o mně ví...
Nasral mě... Pořádně mě nasral...
Serval jsem ze sebe plášť a triko. Napjal jsem všechny své svaly a v momentě, kdy jsem vyrazil oknem z ošetřovny, byl jsem už ve své upírské... nasrané upírské podobě.
Zaposlouchal jsem se... A rozběhl.
Netrvalo dlouho, a viděl jsem jeho motorku na té úzké vedlejší cestě mezi stromy. Akorát včas, než by se dostal na hlavní.
Několika mohutnými skoky jsem ho dohnal, a pak jedním dlouhým jsem ho přeskočil.
Dopadl jsem na nohy, až se kámen pode mnou rozdrolil na prach, a otočil se na něho. Díval jsem se, jak se rychle blíží... Byl jsem rozhodnutý ho zastavit a... přinejmenším zmrzačit...
Vycenil jsem zuby a roztáhl ruce, na kterých jsem měl vysunuty své ostré a dlouhé drápy. Napjal jsem všechny své svaly a zpevnil postoj...
Zastavím ho...
A zabiju...
Má co vysvětlovat.
Jerom
Asi jsem ho nasral, podle toho, jaký pach vydával, jak vypadal a s jakou razancí dopadl na cestu kus přede mnou.
Ale mě to bylo jedno. Ta malá pijavice mi nemohla nijak ublížit.
Ne teď, když jsem byl připravený.
Zastavil jsem kousek od něho, slezl z motorky, a než se milý zubatec k něčemu zmohl, vytáhl jsem svůj kolt, který jsem nosil za pasem pod koženou bundou a bez varování ho střelil do pravého stehna.
Účinek byl okamžitý, protože kulky byly z pravého stříbra, vůči kterému nebyla imunní žádná bytost.
Přišel jsem až k němu, nevšímal si jeho prskání a snaze na mě zaútočit a střelil jsem ho i do levého stehna.
Pak jsem ho chytl pod krkem a nevšímal si ostrých zubů ani drápů.
Zlomil jsem mu zápěstí pravé ruky, když mě bolestivě zasáhl, a pak ho kousl do hrdla.
„Tak snadné. Bylo by tak snadné tě teď zabít. Ale já nejsem sadista. Jsem vcelku mírumilovný. Navíc mi dlužíš prášky. Zítra je přineseš, i kdyby ses měl doplazit, jinak tě přijdu znovu navštívit," kousl jsem ho do spodního rtu a nasál jeho krev.
Pustil jsem ho, až s žuchnutím dopadl na zem, protože nohy ho neposlouchaly, a vrátil se ke své motorce.
Kvůli stříbru v krvi bude rád, když se zítra vůbec postaví, ale byl to doktor, a já byl zvědavý, jak se s tím popere, proto jsem ho nechal být, i když jsem měl chuť naložit ho na motorku a odjet s ním do mého dočasného baráku.
Nasedl jsem znovu na motorku, a pak už nerušeně opustil to hnusné doupě.
Matteo
Myslel jsem, že ho zastavím a promluvím si s ním pěstí do ksichtu.
Myslel jsem si, že ho budu muset čapnout za tu motorku, i kdybych ji měl slisovat. Ale to, co se potom stalo, jsem vůbec nečekal.
Lovec...
To jediné slovo mě napadlo, když jsem ucítil tupou ránu, pravá noha se mi podlomila a setrvačností jsem se posunul kousek dozadu.
Vztekle jsem zařval, když došel ke mně, jako by se nic nedělo, a znovu vystřelil, když jsem i přesto po něm chtěl skočit.
Křupnutí v pravé ruce jsem doprovodil dalším rozzuřeným zařváním...
Ale najednou mi začínalo slábnout tělo. Nedokázal jsem se proti němu vzepjat a zaútočit. Sil mi ubývalo každou vteřinou, a nebylo to tím, že jsem krvácel a měl jsem zlomenou ruku.
„Naser si! Klidně chcípni! Nic ti nedonesu, hajzle!“ zařval jsem za ním, když kolem mne projel a mířil do města.
Ležel jsem na zádech a ztěžka dýchal. Cítil jsem to slabo, které si zabíralo celé mé tělo jako nějaký predátor. Znal jsem ten pocit. Nebylo to poprvé, kdy na mě někdo zaútočil a byl připravený, jako teď on.
Pomohl jsem si levou rukou a přitáhl si tu pravou k obličeji. Olízl jsem drápy, na kterých ulpěla krev toho hajzla. Potřeboval jsem ho poznat, nebo si tak aspoň zapamatovat...
Zavíraly se mi oči, nedokázal jsem je udržet ani otevřené, když na mě šly mdloby. Moje zlomená ruka teď byl nejmenší problém, i když skoro okamžitě celá zmodrala a zlomené kosti mi na ní dělaly nepěknou hrču, div mi neprošly kůží ven.
Ještě jsem za sebou slyšel zvuk jeho motorky, když nade mnou proletěl šíp jeho směrem.
Nevím, jestli ho byl schopen ještě zasáhnout, byl docela daleko, ale kentauři jsou výborní střelci.
„Promiň, nestihl jsem ti pomoct, můžeš vylézt? Odnesu tě k Montymu,“ skláněl se nade mnou jeden kentaur středního věku. „Pomůžu ti, jestli ti to nevadí...“
Poslední, co jsem viděl, bylo, jak si dává luk přes rameno, sklání se ke mně a natahuje ruce, aby mě zvedl ze země.
Kdyby jen jedna kulka, ale hned dvě.
Jed ze stříbra mi sebral veškeré síly...
Calleo
Když jsem odvezl Mattea do práce a pořádně se s ním rozloučil, vrátil jsem se zpátky domů, nechal si přivést novou sedačku, protože ta stará byla vzhledem k rýhám v čalounění na odpis a jen doufal, že se to nebude pravidelně opakovat.
Falco s Chavim se vrátili až skoro k obědu celí nějak nakřivo, ale neptal jsem se.
Ještě jsem neměl snězený ani oběd, když se mi rozezněl mobil.
„Calleo Orson?" ozvalo se roztržitě na druhém konci a mě se zastavila ruka s vidličkou uprostřed pohybu.
Ten pošuk neměl důvod mi volat. Ledaže...
„Měl byste přijet. Matteo... On... Nejspíš lovec..."
V tu chvíli mi nejspíš srdce vynechalo jeden úder. Vidlička mi vypadla z prstů, a mé tělo se napjalo k prasknutí.
„Ale, jdeš se mnou!" vyštěkl jsem, když jsem položil telefon, vyskočil na nohy a nehledě na to, že jsem byl jen ve spodkách, jsem se vyřítil ven.
Sral jsem na nějaké auto, a za deset minut byl na místě s Alem v patách.
A tam mě to udeřilo plnou silou.
I přes pachy ostatních jsem cítil, jak špatně na tom Matteo je.
„Kurva! Kurva! Všechny do jednoho vás stáhnu zaživa z kůže," zařval jsem a proměnil se ve vlkodlaka.
Tlapou jsem odhodil ošetřovatelku, co měla snahu mě zastavit, i kentaura, který měl tu smůlu a připletl se mi do cesty, když jsem se skrz zavřené dveře prodral dovnitř.
„Kurva!" zařval jsem znovu a smetl všechno, co se mi dostalo do cesty.
„Cale! Uklidni se! Cale!" uslyšel jsem Alův hlas, který mi zastoupil cestu a zabránil mi v dalším ničení.
„Všechny je zabiju!" řval jsem jako prominutý a hnal se dopředu.
A v momentě, kdy jsem konečně spatřil Mattea, který ležel na posteli, zavyl jsem jako raněné zvíře.
Matteo
Nevím, jak jsem se dostal zpátky k Montymu. Nebo spíš, jestli mě kentaur vzal do náruče nebo si mě hodil na hřbet. Nevnímal jsem ani chvíle, kdy se mnou doběhl zpátky do hospu, a ani to, kdy začal Monty vyšilovat, zmateně lítat kolem mne a rychle chystat věci na mé ošetření.
Kdyby tam nebyla ošetřovatelka, která na něho zařvala, aby se uklidnil, nejspíš bych ještě pořád trpěl pohozený někde na zemi.
To všechno jsem se dozvěděl později, při Montyho vyprávění...
Ale co jsem si už pamatoval, byla ostrá bolest.
„Vydrž! Jsi upír! Tohle tě nezabije! Víš, že ti nemůžu dát anestetika, a potřebuji vytáhnout tu kulku!“ kývnul Monty na kentaura, aby mě chytil pevně za ruce, když jsem se probral bolestí, a já neměl snahu ho praštit.
Skalpel v Montyho ruce mi právě zajížděl do stehna, zatímco mě kentaur držel u hlavy a ošetřovatelka za nohy. Zařval jsem bolestí, když se mi Monty začal rýpat v ráně.
Ale musel jsem to vydržet. Jedna kulka prolétla skrz stehno, ale ta v levé noze se zastavila o kost a částečně ji roztříštila.
Musel ji vytáhnout a musel vytáhnout i úlomky kostí, aby se nestaly součástí mého krevního řečiště.
Kost znovu doroste a sroste, ale tyhle úlomky by mohly nadělat pořádnou paseku.
Znovu jsem zakřičel bolestí, a pak sevřel zuby k sobě, až zaskřípaly.
I ta zlomená ruka, za kterou mě kentaur dost necitelně držel, mě nebolela tolik, jako ta otevřená rána, v které se mi Monty rýpal jako v žrádle pro psa.
„Potřebuješ krev! Musíš se napít, aby ses rychleji vyléčil! Dám ti něco, co ti aspoň trochu pomůže a zastaví jed, ale nebude to stačit!“
Monty byl celý vyděšený. Měl mě rád, a nejspíš si i uvědomoval, co by se stalo, kdybych mu tady pošel. A nejen od mé rodiny, ale i od Callea.
Naklonil se ke mně, abych se do něho mohl zahryznout, ale neměl jsem na to už sílu...
Znovu jsem odpadnul...
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo tentokrát, ale neprobrala mě bolest, za to však neskutečný řev.
Až mě uši zabolely a donutilo mě to se zhluboka nadechnout a otevřít oči.
„Cale...“ zašeptal jsem. „Calleo!“
Ale on byl úplně mimo, nehledě na to, že na sebe vzal úplnou přeměnu.
„Drž hubu ty špinavý čokle!“ zařval jsem ze všech sil, když mě z toho kraválu začala bolet hlava.
„Jsem na živu, tak se uklidni,“ dodal jsem už o něco mírněji.
Calleo
Řval jsem jak divý, ničil všechno kolem, a z pohledu na Mattea, z té bolesti, co jsem z něho cítil se mi obracel žaludek.
Nedokázal jsem ho ochránit.
Slyšel jsem, jak se mě Al snaží zastavit, viděl jsem, jak se proměnil ve snaze mi zastoupit cestu, ale nic z toho jsem nevnímal.
Teprve až když k mým uším dolehl Matteův křik a jeho slova, začal jsem vnímat okolí.
Pomalu jsem se vrátil do lidské podoby, zprudka oddechoval, a jediného koho jsem viděl, byl Matteo.
Až po pár vteřinách mi mozek secvakl, jedním krokem jsem byl u něj, opatrně ho vzal do náruče, přivinul si ho k sobě a nehledě na to, kdo to mohl vidět, sedl jsem si na zem a nehtem se řízl do krku, až mi krev začala stékat na hruď.
„Pij, Matteo. Napij se," řekl jsem ochraptěle a jeho hlavu si položil na rameno, aby měl snadnější přístup.
Matteo
Konečně mě začal vnímat. Bylo na čase, protože jsme byli všichni skoro hluší. Ani Alejandro, kterého jsem poprvé viděl v jeho přeměně, ho nedokázal zastavit, jak byl úplně mimo sebe.
Monty se konečně vrátil k ošetřování mé nohy, ale ani tak to nedokončil. Konec obvazu plandal, když si mě Cal stáhl do náruče a posadil se semnou na zem.
I když mi bylo tak všelijak, jeho teplo a vůně mě prostě uklidňovaly. I když byl stále nervózní, třásl se vzteky, přesto jsem cítil jeho sílu, se kterou mě chtěl ochraňovat, a se kterou by byl chopen toho lovce okamžitě zabít.
Nečekal jsem, a hned po jeho vyzvání jsem se mu zahryznul do krku.
Potřeboval jsem to nutně. Musel jsem, aby se mi co nejdříve vyčistila krev, a pomohla tomu namíchanému utrejchu, co mi předtím Monty nalil do krku.
Zatímco jsem byl přisátý ke Calovu krku, Monty obešel postel a klekl si vedle mne. Popadl mě za ruku a bez varování mi ji natáhl, aby mi srovnal kosti.
Zařval jsem, až jsem se málem zalknul Calovou krví, a ještě víc jsem se do něho zahryznul, až hrozilo, že mu krk rozkoušu.
Monty mi několikrát ještě s rukou zakroutil, než se kosti srovnaly, a mohl mi ji aspoň na chvíli zpevnit.
Pak mi natáhl nohu, a konečně dokončil obvazování, abych měl tu otevřenou ránu aspoň schovanou pod obvazy.
Alejandro se už také vrátil do své lidské podoby. Zamračeně si prohlédl své roztrhané oblečení a s výrazem: „Tohle triko mi zaplatíš,“ se podíval na Callea.
Pak se otočil na Montyho a spustil lavinu otázek.
Kdo to byl, jak vypadal, co měl za zbraně, jestli vůbec někdo viděl ten útok, kde se tu vlastně vzal...
Ale ani Monty, a ani kentaur, který mě sem donesl, nic nevěděli. Kentaur jeho obličej neviděl, protože měl nasazenou helmu, a Monty ani vůbec nezaregistroval, že jsem se za ním rozběhl.
„Jak se dám do pořádku, přijdu,“ otočil jsem se pak já na Montyho, když jsem konečně pustil Calův krk.
Cítil jsem, jak mi jeho krev dodává sílu, aby mé tělo mohlo bojovat s tím zatraceným jedem.
„Chci jít domů,“ pohladil jsem ho po tváři.
Cal mě políbil, a pak i se mnou v náruči vstal. Tentokrát jsem neprotestoval, že mě zase nosí, protože bych stejně nebyl schopen domů ani dojít.
A když jsme vyšli ven, chytl jsem se ho, co nejvíc to v mém stavu šlo, a společně jsme všichni tři, zamířili domů...
Cítil jsem se strašně unavený, a těšil jsem se na Calovu, vlastně na naši postel. Všechno mě bolelo, ale nejvíc asi utrpěla moje upírská hrdost.
Najdu si toho hajzla... Postupně, pomalu a mučivě mu budu lámat všechny kosti a pak ho vysaju do poslední kapky, dokud nechcípne jako prašivý čokl.
Calleo
Věděl jsem, proč si vzít Ala sebou.
Sice prskal kvůli hadrům, ale bylo na něm vidět, že i on má o Mattea starosti, a to se mi i potvrdilo, když se hned nabídl, že udělá odvar z léčivých bylin, který by mohly Matteovi ulevit, a v kombinaci s mou krví urychlit jeho hojení.
Dokonce i kluci se přišli podívat, a i Falco se se starostí v hlase ptal, jestli je v pořádku.
Nakonec jsem je musel všechny vyhodit, aby měl Matteo klid.
Opatrně jsem ho uložil do postele, svlékl ho, oblékl do své košile, kterou měl na sobě ráno a lehl si k němu, abych mu byl co nejvíc na blízku, a pustil jen ve chvíli, kdy Al přinesl ten dryák.
„Mrzí mě, že jsem tam nebyl. Až ho chytím, vyrvu mu střeva a pověsím ho za ně na nejbližší strom. Stáhnu ho za živa z kůže a zlámu mu všechny kosti v těle," řekl jsem tiše, když jsme zase osaměli a hladil Mattea po vlasech.
„Nejraději bych tě teď vůbec nespouštěl z očí," jemně jsem se mu otřel o rty a vzdychl.
„Bál jsem se o tebe. Těch několik minut, než jsem tě znovu viděl, byla pro mě nejhorší chvíle za poslední dobu," pohladil jsem ho po tváři a znovu políbil.
Vážně jsem měl o něj strach.
Ani nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, nejspíš jsme oba usnuli, protože mě vzbudilo až vřískání toho otravného telefonu.
„Teď ne, Chaeli. Mattea napadli. Nemám na tebe náladu," zavrčel jsem a chtěl to rovnou položit, ale jeho hlas a slova mě zarazily, a svaly se mi napjaly.
Měl jsem co dělat abych se ovládl, jak mě zase ovládl vztek.
„Nevím, jestli přijedu. Matteo mě teď potřebuje," zahučel jsem do telefonu a políbil Mattea na čelo, který se na mě díval těma svýma krásnýma očima, které mi hned učarovaly.
Matteo
Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale najednou bylo kolem mne živo. Dokonce se přišel na mě podívat i Falco. Myslel jsem nejdříve, že jen proto, aby se ujistil, že chcípnu, ale nakonec to bylo jinak.
Najednou jsem se cítil jako součást jejich mini smečky.
Kdybych nebyl celý bolavý, cítil bych se možná i příjemně. Nechal jsem se obléct do Calovy košile, protože ruka ještě nesrostla. To potrvá tak dva dny, přeci jen to byla hnusná zlomenina. Pravá noha bude brzy v pohodě, díra po kulce nebyla velká. Levá noha se však taky nezahojí hned.
Při vzpomínce, jak se mi v ní Monty rýpal, mi v ní znovu zaškubalo tak silně, že jsem sevřel Caleovu ruku, až mu zmodraly prsty.
„Taky jsem pro něj už připravil bolestivou a pomalou smrt,“ pousmál jsem se, když jsem ho slyšel, jak už spřádá plány zbavit toho lovce života. „Měl jsem na chvíli strach, že mě tam rovnou oddělá, ale nejspíš si chce hrát. Měl jsi nějaké informace o tom, že se tu má pohybovat lovec?“
Po téhle otázce mě něco napadlo. Moc se mi ta myšlenka nelíbila, ale rozhodl jsem se, že spolknu svou hrdost a udělám to. Ale odpověď jsem neslyšel. Usnul jsem.
Nebýt bolesti, únavy z jedu, špatného snu a otravného zvonění telefonu, nejspíš bych spal tak dva dny.
Probral jsem se a poslouchal, o čem se baví. Dost zřetelně jsem slyšel i Chaela, a v tuhle chvíli, kdy jsem byl tak trochu ještě mimo, mi to ani nevadilo.
„Jen běž,“ pohladil jsem Cala po ruce. „Potřebujeme vědět všechno, abychom našli toho zmetka, co zabíjí lidi ve tvém městě... Budu v pohodě. Jen dovol, aby sem kluci mohli přijít, postarají se o mně. No, aspoň Alejandro určitě“
Calleo
Chvilku jsem Mattea sledoval, ale byl to můj silný upírek.
I když měl nejspíš neskutečné bolesti, statečně se držel.
„Za chvíli jsem tam, Chaeli," povzdechl jsem si nakonec do telefonu a zavěsil.
„Budu se snažit co nejrychleji vrátit. A Al se o tebe postará. Nenechal bych tě teď bez dozoru," políbil jsem ho, a pak se zvedl, abych to měl za sebou a mohl se co nejrychleji vrátit.
Rychle jsem se oblékl, ještě políbil Mattea, ujistil se, že je v pořádku, a pak jsem Alejandrovi nařídil, ať se od něj nehne, a kluci jsou když tak ve střehu.
Ještě jsem jim nakázal ať jsou doma, až se vrátím, protože si budeme muset promluvit.
Pak už jsem rychle vypadl a za chvilku mířil směrem k nejbohatší oblasti města, kde tentokrát našli další roztrhané tělo.
Chael na mě už čekal, vypadal líp než včera, ale únavu stejně neskryl.
„Doufám, že brzo budete mít nějakou stopu. Jak na tom vůbec je? Co se stalo?" zeptal se, když jsme mířili k tělu.
„Lovec. Napadl ho lovec. Nejspíš silný. Matteo se z toho dostane. Je to silný kluk. Starosti mi spíš dělá to, co tu ten hajzl chce," odpověděl jsem, a pak si na chvilku Chaela přitáhl k sobě.
Jako bych teď já potřeboval načerpat sílu, kterou jsem dal Matteovi.
„Když budeš potřebovat, přijeď," pohladil mě Chael po tváři, ale pak už jsme se museli věnovat práci.
Jerom
Ten šíp, který na mě vystřelil jeden z těch poníků mi udělal rýhu do mé bundy na rameni, a já měl chuť se vrátit a vyříkat si to s ním z očí do očí.
Nakonec jsem dojel s vrčením a klením až domů, kde jsem se osprchoval, abych nebyl cítit tím odporným smradem, něco rychlého snědl, a přemýšlel, co s načatým odpolednem a večerem.
Rozhodl jsem se vydat do města a chytit nějaký úlovek.
Nejlépe bohatého synáčka, kterého by pak sbírali někde pod mostem.
S lepší náladou po této představě jsem zamířil do bohatší čtvrti tohoto prašivého města.
Když jsem tam dorazil mou pozornost však neupoutal mladíček, ale pach smrti a spousta fízlů.
Vmísil jsem se mezi čumily a poslouchal klevety, dokud mou pozornost neupoutalo něco jiného.
Ten pach...
Musel jsem se hodně ovládat, abych tam nenaběhl, když se na místě činu objevil on, a až moc se měl k jednomu fízlovi, který to měl zřejmě všechno pod palcem.
Teď už mě nezajímala nějaká roztrhaná mrtvola.
Teď mě zajímalo jen to, jak toho hajzla zničit.
Když se dav rozešel, stoupl jsem si stranou a bedlivě toho fízla sledoval i potom, co to prašivé psisko odešlo.
Když pak nastoupil do auta i on, nedalo mi moc práce ho sledovat.
A jakmile za sebou zavřel dveře domu, spořádaně jsem zazvonil.
Matteo
Usmál jsem se na Cala, aby neměl o mně obavy a šel. Bylo to potřeba, protože přímo na místě činu, kde je ještě oběť, toho zjistí nejvíce.
Jakmile odešel Calleo, nahradil ho Alejandro. Donesl mi jakousi kaši, abych se aspoň trochu najedl, a znovu jakýsi bylinný odvar. Cítil jsem v něm ty bylinky, ale byla tam jedna, kterou jsem nedokázal určit.
Chvíli jsme si s Alem povídali, a já si potvrdil, že je to opravdu fajn chlap. Omluvil jsem se mu, že jsem mu nejspíš vzal Callea, ale on se jen usmál, a mávl nad tím rukou. Byl takový tajemný. Úplně jiný, než byli ostatní vlkodlaci v téhle malé smečce.
Později jsem ho poprosil, aby mi podal telefon. Nemohl jsem vstát na nohu, kost by špatně srostla a ve výsledku by mohla být noha kratší, nebo křivá. A já nechtěl být mrzák...
S povzdechem a pod Alovým dohledem, jsem nakonec vytočil číslo, které bych nejraději zapomněl.
Ale pořád, i když máme spory, je to moje rodina. A já bych nerad o ně přišel.
Tentokrát jsem volal přímo otci, hlavě rodiny. Protože informace o lovci byla hodně důležitá, a já věděl, že ji nezavrhne jen proto, že máme spory.
„To je dost, že se ozveš, chybí ti peníze?“ ozval se otec bez pozdravu, když mi zvedl telefon.
Jeho tón byl jízlivý, a postupně přecházel do rozkazovačného a arogantního.
„Otče, mám pro tebe důležitou informaci. Vlastně se chci zeptat...“
„Jestli je tvůj pokoj pořád volný? Jasně že je. A navíc... Kdy míníš přestat být uražený a přijmeš Julii. Jsi následovník rodu a měl bys mít potomka, nemůžeš to nechat všechno na Riccardovi. Takže, zítra sem přijdeš, na společnou večeři. Juliina rodina přijede taky, a domluvíme termín svatby...“
„Nemůžu přijet...“
„Matteo Zapatero di Conti!“ okřikl mě otec. „Neptám se, jestli můžeš, prostě ti to oznamuji, a v pět hodin tu budeš nastoupený, tak, jak se sluší! Opovaž se přijít v těch kožených hadrech, jinak tě rozervu!“
„Michaello Benasii di Conti!“ rozkřikl jsem se teď já, protože otec začal mlet ty svý nesmysly o povinnostech k rodině a pokračování rodu, a nebyl k zastavení.
Věděl jsem, že taky nesnáší, stejně jako já, když ho někdo oslovuje celým jménem s titulem. Ten jsem prozatím vynechal, ale už jen celé jméno stačilo na to, aby na chvíli přestal mluvit, a jen na mě vztekle zasyčel.
„Nechci přijít a ani nemůžu!“ pokračoval jsem se zvýšeným hlasem, a při pohledu na Alejandrův vyjevený obličej jsem se musel pousmát.
„A proč! ...nemůžeš...“ dodal o něco tišším hlasem.
„To je právě to, proč ti volám,“ zklidnil jsem se i já. „Máš nějaké informace o tom, že se po městě potuluje lovec? Nevíš, kdo si ho mohl najmout?“
„Lovec? Ne, nic o tom nevím. Proč se na to ptáš? A, co to má s tebou, co společného?“ okamžitě otec zvážněl.
„No, co asi, jsem upír, stejně jako vy. Napadl mě, a moc nechybělo, a zabil by mě. Dvakrát si do mě střelil stříbrem a nebýt Montyho, už bych nejspíš čekal na poslední vydechnutí... Tati... Prosím tě, zkus o něm něco zjistit, a hlavně... Buďte opatrní...“
Můj hlas zněl naléhavě při posledních slovech. Ale vážně jsem měl o ně starost...
„Dobře. Zjistím, co se dá, a dám ti vědět. Pošlu někoho do tvého domu se zprávou a na ochranu...“
„Ne!“ vykřikl jsem, jak jsem se neuhlídal. „Promiň. Jen... Nejsem ve svém domě, jsem u přítele a můj dům je pronajatý. Neposílej nikoho, mám tady dobrou ochranu. Stačí, když mi zavoláš...“
Nemohl jsem dovolit, aby někdo z mých do domu šel. On tam je... Mohl by někoho zabít. Poslal bych je na jistou smrt.
Calleo
Stál jsem nad mrtvolou, teda nad tím, co z ní zbylo a zuřil.
Nejen, že byl pořád o krok před námi, ale jestli se ve městě ještě objevil lovec...
Přes mě rozpoložení jsem ale bedlivě prohlížel okolí mrtvoly a zamračil se, když jsem si všiml jisté věci.
Když pak začali sbírat tělo do pytlů, ustoupil jsem stranou, rozloučil se s Chaelem a vydal se domů.
Nechtěl jsem nechávat Mattea o samotě moc dlouho, navíc jsem si potřeboval potvrdit svou domněnku.
Doma jsem byl během chvíle a s potěšením zjistil, že Al zůstal u Mattea, i když se tvářil trochu divně a cítil jsem jisté napětí.
Trochu jsem se napjal a zavrčel, ale to už Ale vstal a zvedl ruce na obranu.
„Na mě se nedívej. Myslím, že Matteo ti to asi řekne sám," řekl Al, když vycítil mou bojovou náladu, a hned zmizel za dveřmi, které za sebou zavřel.
Okamžitě jsem ze sebe shodil všechno oblečení a přilehl k Matteovi, kterého jsem si přivinul do náruče a políbil.
„Co se stalo?" zeptal jsem se ho a hladil ho po zádech, snad ve snaze povolit to napětí, co jsem z něj cítil.
Matteo
„Nedá mi pořád pokoj,“ zavrčel jsem, když jsem konečně odložil telefon.
Otec slíbil, že se pokusí zjistit, co se dá, a bude varovat i ostatní.
Jen mě ještě napadlo, že bych měl varovat Montyho. Přeci jen ten lovec přišel přímo do hospu. Ale, pořád mi vrtalo hlavou, proč... Vždyť je to kříženec.
Že by jakási nenávist právě proto, že nikam nepatří? Nebo si ho někdo najal. Ale na koho? Po mně vystřelil, protože jsem se ho chystal napadnout. Ale koho tu hledá?
Jen jsem mohl doufat, že to tu nepřijel vybít kompletně... A bylo by mu jedno, kdo to je. Prostě se zbavit co nejvíc „jiných“.
Alejandro se na mě ještě chvilku díval a už se nadechoval, že konečně promluví, když dovnitř vpadl Calleo.
Nadechl jsem se, když si ke mně přilehl.
Cítil jsem ho z něho. Ale nemohl jsem nic dělat. Pořád je to policajt, a my ho potřebujeme...
„Ale celkem nic se nestalo,“ uvelebil jsem se opatrně na jeho hrudi.
Zlomenou ruku jsem si přehodil přes něj a levou nohu si položil tak, aby se nezkroutila a zůstávala pořád rovně.
„No jo,“ povzdechl jsem si, když jsem viděl jeho nedůvěřivý pohled. „Volal jsem otci a varoval jsem je. Říkal, že rozhodí sítě a pokusí se zjistit, o koho šlo a proč tu je. No, takže takové malé varování... Bude zvýšený pohyb upírů. Já jen, kdybyste na někoho narazili, tak ať ho nezabijete. Nebudou na lovu, ale na l-o-v-u... A hlavně, budu rád, když nikdo z tvých kluků nezaútočí na nikoho, kdo třeba jen slouží naší rodině.“
Řekl jsem Calovi to důležité. Protože to bylo. Ale neměl jsem chuť mu vysvětlovat, co po mně otec chce. A taky jsem mu neřekl, že ví, že jsem u přítele. Ale co. Neřekl jsem jméno, takže otce ani nenapadne se tu ukázat, aby mě odsud odtáhl za vlasy.
Jerom
„Přejete si?" zeptal se podezřívavě ten fízl, když mi otevřel dveře.
Zvedl jsem hlavu, aby mi přes kšiltovku viděl do očí a zazubil se.
„Jo. Něco bych si přál. Tebe."
Myslím, že po mé odpovědi nemohl být překvapenější.
Ale čas na další otázky jsem mu nedal, protože jsem ho natlačil dovnitř a zabouchl za námi dveře.
Viděl jsem jak sahá po zbrani, ale nedal jsem mu příležitost.
Moje pěst dopadla na jeho břicho, a on se mi skácel do náruče.
Lehce jsem si ho přehodil přes rameno a uvolnil trochu svůj pach.
„Kříženec?" zachrčel fízl a pokusil se mi vzepřít.
Po čichu jsem našel ložnici a rovnou ho hodil na postel.
„Když se budeš bránit bude to bolet ještě víc," usmál jsem se na něj celkem mile a znovu mu jednu vrazil, aby se uklidnil když měl tendenci mi utéct.
Když byl na moment mimo, uvolnil jsem mu kravatu, svázal mu ruce k pelesti postele, a pak z něj serval zbytek oblečení.
„Co, do hajzlu, po mě chceš?! Jsem šéfem policie! Tohle ti neprojde! Mám přítele..."
Jeho další slova přerušil svist mého řemene, který jsem si stáhl z kalhot a pleskl ho přes stehno.
Jedním tahem jsem ho otočil na břicho a můj řemen dopadl na jeho pěkné půlky.
„Ty, hajzle, kreténe! Tohle ti neprojde!" řval s každou další ranou víc a víc.
„Oho, pošleš na mě to své psisko, hm?" otočil jsem ho zpátky na záda a promnul v ruce jeho penis.
„Nejsi nasraný, když teď šuká s tou pijavicí?" má slova konečně dopadla na úrodnou půdu, protože fízl jen vyvalil oči a přestal sebou mrskat.
„Ty jsi... Napadl jsi ho..." vydechl překvapeně.
„Bingo," zazubil jsem se, a pak z jeho břicha slízl kapky krve, které tam vznikly od mých ran, když se mu potrhaly stehy.
Calleo
Poslouchal jsem Mattea a snažil se být v klidu.
Věděl jsem, jak je to pro něj důležité.
Byla to jeho rodina, a ať už to bylo, jak chtělo, u upírů panovaly jiná pravidla než u vlkodlaků.
„Řeknu jim to. Ale nic neslibuju. Pokud se budou cítit v ohrožení, nedokážu jim zabránit v tom, aby se bránili. Atmosféra je už tak víc než napjatá. Slyšel jsem, co se povídá. I když ten měňavec útočí na lidi, hodně z našich má strach, že se pak obrátí proti nám všem. A máme proti němu kulové. Navíc teď ten lovec. Brzo se to rozkřikne. Kromě toho ani nevíme co, nebo kdo je jeho cílem. Jestli je tu sám nebo má ještě někoho k ruce. To všechno dohromady na klidu nikomu nepřidá," povzdechl jsem si, jednu ruku složil pod hlavou a druhou rukou Mattea objímal a hladil ho po zádech.
Cítil jsem jeho bolest, vnímal jeho tělo přitisknuté na mém, jeho dech, který mě zahříval na hrudi, vdechoval vůni jeho vlasů.
Opatrně jsem si ho vytáhl blíž, abych mu viděl pořádně do tváře a prsty mu vjel do vlasů.
„Myslím, že si tě Al oblíbil. Říkal jsem ti, že nejsou tak špatní. I Falco měl o tebe strach, i když by to asi nahlas nikdy nepřiznal. Jen se s tím musí vyrovnat. Ale když jim řekneš o pomoc, když tu já nebudu, neodmítnou tě. Zkus jim věřit, Matteo. Možná to tak nevypadá, ale berou tě jako součást rodiny," řekl jsem vážně a zadíval se mu do očí.
„Rodinu beru moc vážně a chci, aby se jeden na druhého mohli spolehnout, a ty jsi teď naší součástí," dodal jsem, usmál se na něj, a pak si ho stáhl pro polibek.