Calleo "Cal" Orson
Narozený roku 1278; 195 cm vysoký, ramenatý, soukromý detektiv v Caracasu, hlavním městě Venezuely. Navenek působí jako drsný polda se snědou pleti, něco přes třicet, s ocelově šedýma očima a černými vlasy po ramena, který se z ničím nepáře, pro ránu nejde daleko. Říká si, co chce, a z pohledu mnohých nedbá na pravidla a často porušuje zákon, ale zasvěcení vědí, že pravda je jinde.
Cal je vlkodlak. A ne ledajaký. Alfa, král. Jeden z nejstarších, a podle nepsaných zákonů mu do jisté míry několika milionové město Caracas patří. Řeší nejen případy obyčejných lidí, ale i ty nadpřirozené, protože má rád svůj klid a pořádek ve svém městě. Lidské problémy sice zcela vyřešit nedokáže, hlavně i díky tomu, že lidstvo nemá tušení, že nějaké nadpřirozené bytosti existují, a proto lidské přestupky musí řešit lidskými způsoby. Ale co se týče té druhé stránky, tak udělá všechno, aby vymýtil aspoň tohle zlo.
Nestrpí konkurenci, je tvrdohlavý, nemá rád namyšlené panáky, co si jen potřebují pohonit ego, a nesnáší lež a přetvářku. Žije ve své vile na předměstí, kde má klid, s pěti dalšími vlkodlaky, které může s trochou štěstí nazývat svou smečkou, i když po vlastní smečce nikdy netoužil. Těch pět se k němu prostě jednoho dne nakvartýrovalo, a od té doby se o ně stará. Má nevlastního bratra, kterého nenávidí, a pár občasných milenců z řad jiných dlaků, ale nikdy s nimi nestráví víc jak jednu noc. Za stálé milence považuje svých pět vlkodlaků a jednoho člověka, šéfa policejního oddělení, který dokáže ustát jeho vlkodlačí stránku, a kterému Cal jednou zachránil nešťastnou náhodou život. Trvalý vztah ale rozhodně nehledá. Viděl a zažil toho za svůj dlouhý život už dost a obává se, co by jeho partnerovi spojení s někým jako je on, přineslo. Hlavně z důvodu toho, že díky své pozici má paradoxně hodně nepřátel, kteří jsou schovaní ve stínech a jen čekají na jeho chybu.
Jerom Corwin
Lovec na volné noze, který momentálně žije v Portlandu ve Spojených Státech Amerických.
Narozený roku 1682; 187 cm vysoký, se světlejší pletí, zelenýma očima a rudými vlasy, které zdědil po matce. Docela vyčnívá z davu, ale zvědavé pohledy se naučil ignorovat, stejně jako všechny kolem sebe.
Je samotář. Tvrdohlavý, arogantní, sebestředný. Nikoho nemá rád, a to z dobrého důvodu. Je napůl člověk a napůl vlkodlak. Jeho rodina, hlavně jeho bratr, čistokrevný vlkodlak, mu dal jasně najevo, že mezi ně nepatří. Matku později sám zabil.
Zkoušel najít své místo v životě, a to ho přivedlo až k práci lovce, kterého si najímají nejen na likvidaci nadpřirozené havěti, ale občas i lidí. Peněz má tolik, že neví, co s nimi, jediné, za co utrácí jsou prostituti, zbraně a věci na jeho milovanou motorku.
Jeho práce ho později zavede až do Caracasu, rodného města jeho bratra.
Vostra Gracia Matteo Zapatero di Conti
Vostra Gracia – jeden z nejvyšších titulů italské šlechty, ke šlechtě se vztahuje i příjmení Conti.
Výška 178 cm, černé vlasy, hnědé oči, pleť mírně snědá. Narozen v roce 1665. Předkové pochází z Itálie, ale Matteo není tak tmavý, jako oni. Je štíhlý, šlachovitý, není svalovitý, přitom sílu má v sobě ukrytou, a v momentě, kdy nastoupí jeho upírské já, stává se výrazně silným. Vystudoval lékařskou fakultu Sapienza, Univerzita di Roma, už jen proto, aby se stále zdokonaloval ve vědomostech, i v řeči svých předků, kteří z Říma pocházeli, než se přestěhovali do Venezuely. V Římě stále žijí někteří členové rodiny Conti, protože se jedná o významnou rodinu, která má hlubokou, ale tajemnou historii.
Po absolvování univerzity se skvělými výsledky, se vrátil zpátky do Venezuely, kde pracuje v městské nemocnici jako lékař.
Své upírské sklony dokáže dobře ovládat, nenechá se vyprovokovat každou kapkou krve, není z těch, kteří při náznaku krvácení ztrácejí soudnost. Ale bývají chvíle, kdy i on má problém, hlavně v případě, že dlouho hladoví. Kromě krve však je schopen jíst normální jídlo a pití, a kroutí hlavou nad báchorkami, že upíři nejsou schopni pozřít nic jiného než krev.
Bydlí v Caracasu na kraji města v malém domku, kde ho chodí navštěvovat jen někteří členové rodiny. Nejvíc starší bratr, který se ho snaží přemluvit, aby se vrátil do rodinného sídla, a mladší sestra, která je mu spíš oporou. S rodiči nevychází moc dobře, protože ti stále chtějí, aby zanechal lékařské praxe a žil podle toho, jak udává jeho šlechtický titul a upírský původ.
Do práce jezdí menším Fordem, kterého si koupil sám, a je na něj pyšný, i když je to spíš jak nákupní taška a má občas problémy někam dojet. Na svém účtu má celkem dost peněz, ale nevyužívá je, protože to jsou peníze od rodiny.
Společenský život je u něj minimální. Vyhýbá se lidem už hlavně kvůli svému původu. Ale i přesto se v sousedství najde pár známých, s kterými si rozumí. Nejvíc s mladým Andreasem, který studuje vysokou školu a k Matteovi si chodí pro rady, které občas končí sdílením jedné postele.
Matteo ho má rád, ale i přesto, že ho Andreas miluje, odmítá s ním ze svých vlastních důvodů navázat trvalý vztah...
Calleo
Nenáviděl jsem moderní techniku. Pamatuju si doby, kdy se vzkazy posílaly po holubech, koňských spřeženích nebo běžcích.
Jenže doba neúprosně směřuje kupředu, a holuby a posly teď nahradily mobily a jiné hračičky.
Povzdechl jsem si, když se znovu ložnicí ozval ten příšerný zvuk, shodil ze sebe lehkou deku i ruku, která ležela přes mou hruď, a se zavrčením hmátl po té otravné věci.
Číslo volajícího jsem moc dobře znal.
„Doufám, že je to, kurva, hodně důležité. Usnul jsem sotva před hodinou, potom, co jsem tři dny bez odpočinku lítal po městě, a hledal toho zatraceného hajzla, kterého jsi nedokázal ohlídat. A věř mi, že nevyspalý vlkodlak je ještě horší než nasraný vlkodlak," zavrčel jsem do telefonu svým hlubokým hlasem na volajícího a pocítil za sebou pohyb, když se probudil i můj občasný milenec a snažil se zjistit příčinu rozruchu.
„Chlupáč zase vstal z postele levou nohou?" ozvalo se na druhém konci pobaveně, a jen proto, že to byl jeden z mých skutečně blízkých přátel, jsem netřískl telefonem, neskočil si pro něj a nezakroutil mu tím jeho ladným krčkem.
„Večer ti to vynahradím, když budeš chtít," zazněl mi jeho svůdný hlas do ucha a mě se zježily všechny chlupy na těle.
Pak se na mě záda natisklo tělo mého spolunocležníka a na krku mě zahřál jeho dech.
„Tak už vyklop, co chceš, Chaeli. A doufám, že to bude stát za to, protože jinak si to u mě jednou noci rozhodně nevyžehlíš," zavrčel jsem už o něco mírněji, setřásl ze sebe tělo, které se o mě opíralo, a vstal, protože jsem věděl, že stejně už neusnu.
„Zůstaň tu, jestli chceš, ale do večera ať jsi pryč," houkl jsem na mladého dlaka, co se mi válel v posteli, posbíral jsem si své věci a přešel přes chodbu do pracovny.
„Cože?" ozvalo se zmateně v telefonu.
„To nebylo na tebe," zavrčel jsem znovu a začal na sebe soukat spodní prádlo a tmavě džíny.
„Ahaaaaaa, no, možná by ses i vyspal, kdybys neodjížděl, kdo ví koho. Takže za to, že jsi nevyspalý vlastně ani můžu."
Přísahal bych, že se Chael na druhém konci určitě šklebil.
„Jestli se už konečně, kurva, nevymáčkneš, tak ti přísahám, že se tě už nedotknu ani jediným prstem," tentokrát jsem to myslel vážně a muselo to být z mého hlasu i poznat.
„Dobře, omlouvám se," odpověděl Chael už vážně, „důvod proč ti volám je ten, že potřebuju tvoji pomoc. Objevilo se další tělo."
Po jeho slovech jsem se zamračil a zarazil uprostřed zapínání kalhot.
Matteo
Protáhl jsem se a několikrát zívnul. Bylo ráno a mě konečně končila služba na pohotovosti.
Byl jsem úplně hotovej. Ještě jsem ale musel dokončit zprávy, a teprve potom jsem mohl jít domů.
Bylo něco kolem osmé, když jsem konečně vyšel před nemocnici.
Slunce už vyhlásilo teplotní válku lidstvu, a jen co jsem se objevil venku, hned jsem se orosil. A to je teprve ráno.
Už jsem se docela těšil domů, až si pustím klimatizaci a vytáhnu studený džus z lednice. Ale dám si před tím ještě studenou sprchu.
„Matteo! Matteo!“
Otočil jsem se po hlase.
Andreas ke mně přicházel ve svých tmavě zelených šortkách, s kristuskama na nohách a lehkém tílku, ve kterém vynikly jeho svalnaté ruce a široká ramena. Usmíval se od ucha k uchu a celý zářil, jako kdyby právě zjistil, že vyhrál milion bolívarů.
„Byl jsem nakupovat,“ zvedl ruku s igelitkou. „Tak jsem si říkal, že na tebe počkám a pojedeme spolu domů. Vezmeš mě, že jo?“
Jeho pohled štěněte, které prosí o piškot, u mě vyvolal úsměv.
Byl to kluk, který by mohl holou rukou zabít vola, a přitom byl tak milý, hodný a stále usměvavý. Kdybych neměl strach, co by náš trvalý vztah přinesl, nejspíš bych s ním už dávno žil. A navíc, jeho výbava... Uměl to se mnou a vždycky se staral o moje pohodlí, o moje potěšení, víc než o svoje. Nikdy se nestalo, že bych od něj z postele odcházel nespokojený. Teda spíš, on z mé postele. Má velkou rodinu, a proto jsme se občas scházeli u mě.
„Potřeboval bych s něčím pomoct,“ došli jsme spolu k mému autu. „Mám problém se zkouškou, s poslední, která mě čeká. Je tam hodně chemie, a to mi dělá docela problém.“
„Co mám s tebou dělat. Ale večer mám zase službu, takže se potřebuji aspoň trochu vyspat,“ nasedli jsme do auta, které dvakrát škytlo, než naskočil motor, a my se pak s velkou parádou rozjeli domů.
Lhal jsem. Moje upírské já mi dovolovalo bdít třeba i tři dny, a já nebyl unaven. Ale tohle nikdo nesměl vědět, a proto jsem se musel chovat jako normální člověk, který přijde po noční a jde spát.
„Nezdržím tě dlouho, vážně ne,“ položil mi ruku na stehno a popojel s ní trochu výš.
Jo, tak tohle je ta jeho zkouška z chemie...
Ale nezlobil jsem se na něho. Mít mladšího milence mělo své výhody. Byl pořád při chuti...
Calleo
Seděl jsem ve svém Jeepu Wrangler JK Sport S, který se do městského provozu vůbec nehodil, a mířil na okraj města, kde v jedné z chudinských čtvrtí mělo ležet tělo zavražděné ženy.
Tenhle případ už se táhl asi tři měsíce, mrtvol přibývalo, ale odpovědi na otázky nebyly.
Chael, který byl šéfem Caracaské Policie se to zatím všemožné snažil před veřejností a novináři utajit, protože kdyby vešlo ve známost, že někdo páchá ve městě brutální vraždy, a je mu jedno kdy a jakou oběť si vybere, a policie nemá ani stopu, vyvolalo by to víc než paniku, i přesto, že vraždy byly v tomhle městě skoro na denním pořádku.
Já na případu ještě oficiálně nepracoval, ale protože bylo tohle město v jistých kruzích do určité míry moje, Chael mě samozřejmě do toho zapojil. Jako jeden z mála lidí věděl, co jsem zač.
Dalo by se říct, že jsem mu nešťastnou náhodou zachránil život, a od té doby jsem se ho už nezbavil.
Podle lidských měřítek byl starší než já, ale svým sexuálním apetitem hravě strčil do kapsy kdejakého mladíka. A snad i proto jsem ho ještě neposlal do patřičných míst. Vždy mě v posteli něčím překvapil, dokázal se mnou udržet krok, a hlavně ráno dokázal odejít po svých, jako normální člověk, což většina mých občasných milenců nedokázala.
A tak místo toho abych spal, jsem se teď proplétal svým velkým autem úzkými uličkami, když jsem vjel do chudší části města a přemýšlel nad případem.
Jen proto, že jsem se doteď musel věnovat jiným dvěma důležitým rozdělaným věcem, jsem se tomuto nemohl zatím věnovat naplno. Rozhodil jsem pouze sítě a zašel na pár míst, ale bezvýsledně.
Nejspíš se do toho budu muset brzo pořádně opřít. Nemám rád, když mi někdo ve městě dělá bordel, a že tenhle byl pořádný. Jenže práce bylo pořád víc než dost, a já se rozkrájet nemohl.
Konečně jsem dojel na místo určení, zaparkoval kousek dál na volném prostranství, zamkl auto, a za chvilku jsem už stál na mrtvolou ženy, kterou našli v několika kusech v popelnici u jednoho rozpadajícího se baráku.
Matteo
„Páni, já pořád nechápu, jak to, že toho tolik víš. Jak se ti to do té hlavy podařilo nacpat. Musíš být snad génius jako Einstein,“ odložil Andreas skripta, kde si udělal poznámky, které by mu měly pomoct při učení.
No, nebudu mu říkat, že jsem univerzitu absolvoval za svůj život už několikrát. A nejen lékařskou. Protože je mi 352 let, musím vždycky na nějakou dobu změnit pole působnosti. Jinak by všem ostatním bylo divné, že nestárnu tak rychle jako oni. A taky... Jak by se asi na mě dívali, kdybych teď, v roce 2017 ukázal například diplom z univerzity z roku 1925. Nejspíš by si mysleli, že jsem blázen, který diplom ukradl prapradědečkovi, a ještě by mě zavřeli na psychiatrii. A pokrok člověk nezastaví…
„Ani nevím, prostě mi to do hlavy leze samo, a rád jsem se vždycky učil,“ pokrčil jsem rameny a vstal jsem od stolu.
„Běž už domů. Já se osprchuji a musím se aspoň na chvíli vyspat,“ podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly už půl jedenácté.
Už jsem si Andrease víc nevšímal, protože většinou odcházel sám. Ale tentokrát si on všiml mě. Už po cestě do koupelny se mi přilepil na záda a zajel mi rukama pod triko. A než jsem se dostal do sprchy, byl jsem zcela nahý a on také...
„An...Andreasi...“ zavzdychal jsem, když se mi jeho rty otřely o krk a ruka začala zpracovávat můj penis.
Opřel jsem se o kachličky, a měl jsem co dělat, abych se nenalokal vody, když jsem zaklonil hlavu s táhlým zasténáním, když jeho prsty neomylně zamířily do mého zadečku, aby si mě připravil pro svůj nájezd.
Věděl jsem, co mě čeká. Jeho penis byl výstavní kousek, a mě nějaká bolest nevadila. Zvládl jsem už horší věci, a tohle, byla ta lepší z nich.
A když do mne najel, vykřikl jsem, přitiskl jsem se hrudí na kachličky a prohnul se proti němu ještě víc. Snažil jsem se tu bolest spojenou se slastí rozdýchat.
Jen jeho silné ruce omotané kolem mého pasu mě udržely na nohou.
Calleo
Stál jsem nad mrtvolou, tlumeně vrčel, a mračil se jako samotný démon.
Začínalo mě to pěkně srát.
Vraždy neměly žádné časové, rasové, náboženské nebo jiné znaky. Jediné, co měly společné, bylo, že oběť byla vždy roztrhaná na kusy, před smrtí ji bylo vypito něco krve, a během smrti sežráno kus z ní.
Vůbec mě nenapadlo, kdo by takovou paseku mohl nadělat.
Vypít krev? Jasně. Pijavic v tomhle městě bylo docela dost, ale ani oni by neměli koule na něco tak brutálního. Vlkodlak? Par jich tu bylo, ale o každém z nich jsem věděl první poslední, a ti by zase nechlemtali krev už jen ze zásady, že to dělají upíři. Ghoulové? Na ně by to částečně sedělo, ale ti by mrtvolu ožrali skoro na kost, a hlavně by to nedělali v takovém počtu. V duchu jsem zapřemýšlel nad dalšími rasami, které ve městě žily, ale ani tak mě nenapadl nikdo, kdo by něčeho takového byl schopen.
Ani smrad vznášející se kolem mrtvoly mi moc nenapověděl.
„Podle patologa v té popelnici ležela tři dny," ozvalo se za mými zády.
„Tři dny? V tomhle horku?" nakrčil jsem nos a otočil se na Chaela, který stal kousek ode mne, před ústy si držel kapesník, a byl poněkud bledý.
Jo, já zapomněl.
Lidé jsou poněkud citlivější.
Já ten smrad cítil dvakrát tak intenzivněji než oni, ale se mnou to nic nedělalo.
„Něco nového?" zeptal jsem se a odešel od těla, aby ho zřízenci mohli sesbírat a naložit do pytlů.
„Tohle je část, kde si každý hledí svého, a běžně se tu válí nějaká zdechlá kočka, pes nebo jiné zvíře, takže tomu nikdo nevěnoval moc velkou pozornost. Až když ráno šel jeden bezdomovec hledat něco k občerstvení, narazil na oběť," odpověděl Chael, když jsme spolu zašli za pásku.
Pozorně jsem se na něho zadíval. Únava, stres, napětí. Přede mnou tohle neschoval.
„Sere mě to. Sere mě, že se nemám od čeho odpíchnout. Sere mě, že pro mě nic nemáš. Sere mě, že si tu běhá nějaký zkurvysyn a vraždí, jako by se nechumelilo," zavrčel jsem a zaťal ruce v pěst.
Cítil jsem, jak mi vře krev v žilách. Jak se má síla dere ven. Ale tohle nebylo vhodné místo a ani čas.
Potřeboval jsem to ze sebe dostat dřív, než někomu zakroutím krkem.
Drapl jsem Chaela za paži a přitáhl si ho k sobě.
Zadíval jsem se do těch jeho tmavě hnědých očí a dýchl mu do tváře.
„Jedeme k tobě. Hned," zavrčel jsem a potáhl ho k autu.
„Cale, teď ne. Musím tu zůstat a postarat se-" zaprotestoval Chael, ale můj pohled ho zastavil.
„Hned!" můj hlas zazněl jako prasknutí bičem, až se po nás pár hlav otočilo.
O půl hodiny později, jsem zastavoval před jeho domkem a dost nešetrně ho skoro dotáhl až do jeho ložnice.
„Stejně bys tam byl teď hovno platný. Tady budeš užitečnější. A výsledky z ohledání budeš mít stejně až za několik hodin," zarazil jsem jeho další protesty a doslova z něj serval oblečení.
„A teď se pěkně omluv za to, že jsi mě ráno vzbudil," zachrčel jsem, tlakem na rameno ho donutil kleknout a rozepl jsem si kalhoty.
Tlumeně jsem vydechl, když jeho se jeho pusa okamžitě začala činit.
Sevřel jsem mezi prsty jeho kaštanové delší vlasy, a sám začal určovat tempo.
Matteo
Postel mě přivítala s otevřenou náručí. Cítil jsem se příjemně unaven, a konečně jsem taky nelhal, když jsem znovu řekl, že si potřebuji odpočinout.
„Miluji tě, Mette,“ zašeptal mi Andreas do ucha a políbil mě.
Po jeho slovech jsem na moment ztuhnul. Nechtěl jsem, aby mi vyznával lásku. Nechtěl jsem, aby se na mě vázal, a já se nechtěl do něho zamilovat. Nešlo to. Byl jsem odsouzený každý vztah ukončit tím, že jsem jednoho dne prostě zmizel, a když jsem neuhlídal své city, strašně mi to potom trhalo srdce. A pokaždé mi bylo líto těch, kteří ke mně cítili to samé, co teď Andreas.
„Neříkej to,“ odpověděl jsem šeptem.
„Budu to říkat pořád, protože je to pravda,“ pohladil mě po vlasech, ještě jednou políbil a pak vstal.
Díval jsem se na něho, jak se obléká. Prostě, tenhle kluk byl dokonalý ve všech směrech. Chránil mě, i když jsem to nepotřeboval, ale dělal jsem, že jeho pomoc a síla je něco, co potřebuji.
Díval jsem se, jak si obléká tílko, a po krku mu stéká kapka potu.
Přimhouřil jsem oči a rukama si přitlačil na břicho, kde se ozval ten pocit hladu po krvi. Zapřemýšlel jsem, kdy naposledy jsem „jedl“.
„Andreasi běž už,“ zavřel jsem pevně oči, abych na něho neviděl.
Ale jeho tělesný pach, jeho vůni, jsem teď vnímal víc než kdy jindy. Probouzel se ve mně upír, který měl hlad.
Ale on, místo toho, aby odešel, ještě se ke mně vrátil. Zatnul jsem nehty do dlaní, až jsem cítil, jak mi procházejí kůží a snažil se dýchat jen povrchně.
„Běž už, chci spát,“ řekl jsem o něco odměřeněji.
Ani jsem oči neotevřel, když se ke mně sklonil, a ještě jednou mě políbil. Sevřel jsem rty, stiskl zuby k sobě, abych zabránil projít svému upírovi ven.
Ne teď. Teď nesmím... Tohoto člověka se mé ostré zuby nikdy nedotknou, nikdy je nezabořím do jeho krku...
Jeho letmý polibek na čelo byl, jako kdybych dostal elektrický šok.
„Promiň, nedošlo mi, že jsi opravdu unavený. Omlouvám se. Přijdu tě večer doprovodit do práce, ano?“ ještě jednou mě pohladil, a když jsem nic neříkal, bral to jako souhlas a konečně odešel.
Oddychl jsem si, když za ním konečně klaply dveře.
Jen teď musím vyřešit jiný problém...
Calleo
Musel jsem se ovládat, jak to šlo. Nejen proto, že jsem neměl žádnou větvičku, co se klátí ve větru, ale hlavně proto, že kdybych se neuhlídal z Chaela by zbyl jen mastný flek.
„Caleee," zasténal táhle, když jsem zrychlil tempo přírazu, jak to na mě šlo.
Pevně jsem svíral jeho boky, zatínal nehty do jeho kůže, vnímal záchvěvy jeho těla, stejně jako jeho vůni, a na jeho zpocených zádech jsem zanechal stopy zubů. Netrvalo dlouho, a pokojem se neslo nejen moje úlevné zavytí, ale i jeho táhlé zasténání.
Ještě chvilku jsem si užíval nájezdu do jeho těsné dírky, než jsem z něj vyjel, svalil se vedle něj a vytáhl si ho na hruď, abych se mu mohl podívat do očí.
„Nikdy si na tu tvoji těsnou prdelku nezvyknu," zachrčel jsem a prsty prohmátl jeho dokonalé půlky.
„Nejsem těsný, to ty jsi moc velký. Zatraceně, vždycky mám pocit, že mě roztrhneš, když si mě bereš tak neurvale," odpověděl Chael, a pak se sklonil k mým rtům.
Jen jsem se po jeho poznámce zasmál, a pak přijal jeho hbitý jazýček, se kterým dokázal dělat divy.
Jeho chuť, zpocené tělo, dráždivá vůně, to všechno způsobilo, že jsem na něj začínal znovu dostávat chuť, což vzápětí pocítil i on, když jsem se otřel o jeho klín.
„Cale! Kruci! Ty nadržené hovado, potřebuju dneska ještě pracovat!" pleskl mě Chael po paži, ale znal jsem ho natolik dobře, abych věděl, že jsou to jen chabé protesty.
Snadno jsem ho převrátil na záda a zalehl ho svým velkým tělem.
„Kurva!" zařval jsem vzápětí, když se ložnicí ozval zase ten zvuk, který tolik nenávidím.
Bojoval jsem s touhou vstát a ten zatracený krám vyhodit z okna, ale než jsem se stačil rozmyslet, Chael už se soukal zpod mého těla, aby to mohl vzít.
Neochotně jsem ho pustil a slezl z postele, abych se mohl obléct, protože jsem věděl, že teď už nic nebude.
Hovor mi Chael ani nemusel tlumočit, slyšel jsem všechno, a pranic se mi to nelíbilo.
Místo činu už bylo uklizené, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by vrah zanechal nějakou stopu.
„Nelíbí se mi to, Cale," ozval se Chael, když se oblékal do nového oblečení.
„To mě taky ne," odpověděl jsem.
Za chvilku jsem už i s Chaelem mířil na policejní stanici, kde jsem ho vysadil, a já pak jel zpátky domů, abych zkusil zjistit, jestli mi přece jen něco neuniklo.
Matteo
Vyletěl jsem z postele, jen co se za Andreasem zavřely dveře. Moje první cesta vedla do komory, kde jsem měl schovaný poklop do suterénu. Byla to malá místnost, akorát na to, aby se tam vešla menší lednička a já.
„Do hajzlu! Kurva! Kurva!“ zařval jsem skoro až nepříčetně, když jsem zjistil, že mé zásoby jsou pryč.
V lednici nebyl ani jeden pytlík krve. Ani jediná lahvička, která by pomohla uhasit mou žízeň.
Pomalu, ale jistě jsem začínal šílet.
Jestli někdo viděl, jaký upír je, když má hlad, když má šílený hlad, tak ví, že je lepší se mu vyhýbat. A já se do toho stavu pomalu ale jistě dostával.
Musím to utnout dřív, než bude pozdě.
Rychle jsem se oblékl, popadl klíče a vyrazil ven. Zamířil jsem do míst, kde byly rozlehlé barriosy. Tam se vždycky v nějaké zapadlé uličce našel někdo, kdo ochotně daroval krev pro lékařský výzkum. Jsem přece lékař, a tahle báchorka a pár bolívarů ty chudáky vždycky přesvědčilo.
Zajel jsem do první zapadlejší ulice, a už jsem sahal po lékařské kabele, když jsem se zarazil.
Něco se tu muselo stát. Bylo tu až moc uniformovaných, a v jednom místě policejní páska.
Do prdele! Do hajzlu! Tady se teď nemůžu ochomýtat ani náhodou. Nemůžu od nikoho teď chtít krev, pokud se tu stala vražda. Byl bych moc nápadný.
Na moment jsem zapřemýšlel, že bych zajel do rodinného sídla, kde zásob bylo vždycky dost. Ale jen jsem na to pomyslel, měl jsem hned před očima vítězoslavný škleb mého otce, a toho jsem chtěl zůstat ušetřen.
Podíval jsem se na hodinky. Pokud se budu ještě chvíli potulovat, někdo mě tu chytne a zavře. Pokud zajedu do jiného místa, kde mě neznají, bude trvat dlouho, než někoho přesvědčím. Někoho napadnout za denního světla, to taky nejde...
Na moment jsem se zkroutil, když mé tělo zasáhla další vlna křečí... Snažil jsem se to rozdýchat, abych mohl odsud aspoň odjet. Už se tu blížil jeden z policistů, když jsem se konečně vzpamatoval, nastartoval, a vyrazil směr nemocnice.
Poslední záchrana. Už si něco vymyslím, proč jsem přijel dříve, ale je to teď poslední možnost, jak se dostat ke krvi...
Calleo
Když jsem přijel domů, docela nešetrně jsem z postele vyhodil mladého dlaka, který se tam ještě rozvaloval, stáhl ze sebe hadry a přešel do koupelny.
Ledová voda mě na okamžik zaštípala na kůži, ale za moment jsem ji přestal vnímat.
Přemýšlel jsem, kdo by mohl mít nějakou informaci a ke komu jsem ještě nešel.
Dvě možnosti tu byly, a jedna byla lepší než druhá. Spíš horší a horší.
Jednou z možností byla upíři rodina Conti, která zde žila, a s jejichž členy jsem se doposud nikdy nesetkal. I když jsme vedle sebe prakticky žili několik set let, neměl jsem doposud potřebu s nimi přijít do kontaktu, a když byla nouze, jednal jsem skrze nějakého sluhu, protože jsem navíc neměl ani zájem přijít do kontaktu s tou arogantní a namyšlenou pijavicí. Jen jsem věděl, že syn hlavy rodiny pracuje ve všeobecné nemocnici jako lékař.
Druhou, a tou horší možností, byla upírka Jocelyn, která měla pod palcem všechny bordely ve městě, a se kterou jsem se bohužel už setkal. A moc dobře to nedopadlo. Pro ni. Jen jsem věděl, že syn hlavy rodiny pracuje ve všeobecné nemocnici jako lékař. Druhou, a tou horší možností, byla upírka Jocelyn, která měla pod palcem všechny bordely ve městě, a se kterou jsem se bohužel už setkal. A moc dobře to nedopadlo. Pro ni.
Ne, že bych upíry nenáviděl. Ty povídačky o tom, že jsou upíři a vlkodlaci zapřísáhlí nepřátele, si lidé vymysleli. Stejně jako to, že vlkodlaci jsou divoké smradlavá psiska, a upíři krásní tvorové až přecházel zrak, a jejich bledá kůže přitahovala všechny panny v okolí.
Hovno. Viděl jsem spoustu upírů, kteří vypadali jako trosky, a spoustu vlkodlaků, kteří by ty krásné upíry vzhledem hravě strčili do kapsy.
Mezi našimi rasami spíš vládla jen určitá nevraživost, způsobena tím, jak nás lidé brali, než abysme se vzájemně do krve nesnášeli.
S klením jsem zastavil vodu a vyšel ze sprchy.
Nějakým utíráním ani oblékáním jsem se nezdržoval. Za nahotu jsem se nestyděl a v domě už mě stejně všichni viděli.
Přešel jsem do obýváku, kterou okupoval zbytek moji 'smečky' a čuměli na fotbal.
„Fabio, domluv mi na zítra odpoledne schůzku s tou pijavici Jocelyn. Brazi, ty půjdeš se mnou. A začněte, kurva, něco dělat. Po městě běhá nějaký zkurvysyn, a vy se tu válíte, jako by se nechumelilo," zpražil jsem všech pět zlým pohledem, a pak přešel k baru, abych si vytáhl flašku whisky a trochu svlažil hrdlo.
Matteo
Málem jsem zapomněl zamknout mého drobka, jak rychle jsem se chtěl dostat do nemocnice.
Chodbami jsem doslova proletěl, a hned jsem vběhl do svého lékařského pokoje, abych se převlékl. Už teď jsem se držel tak, tak, abych se neprozradil. Ne, že by mi oči zářily jako rubíny, ale moje sebeovládání bylo na samé hranici. Zvlášť tady, kde to páchlo krví, a já to teď cítil mnohem víc než normálně.
„Co se děje, že jste tu tak brzy, pane doktore?“ zeptala se mě Julie, které měla za chvíli končit denní služba.
„Jen jsem si doma uvědomil, že u pana Chaviera se mi něco nezdálo s výsledky jeho krevních testů, a chci si je znovu ověřit. Přiveďte ho na ošetřovnu, vezmeme mu ještě jednou krev. Pro jistotu,“ zapnul jsem si plášť a sestřička hned odklusala na pokoj pro pacienta.
Věděl jsem, že je v pořádku, ale potřeboval jsem aspoň malou zkumavku krve, abych uhasil tu nejhorší žízeň a vydržel do rána, kdy jsem se chystal znovu zajet do barriosů.
Rychle jsem došel na ošetřovnu, pozdravil se s doktorem, s kterým jsem měnil službu. A na jeho zvědavou otázku, proč ten odběr, navíc když pacient není na lačno, jsem odpověděl, že tyhle testy, které jsem mu hned vyjmenoval, se můžou odebrat kdykoliv, a já chci mít jistotu. Když viděl, že jsem neústupný, raději zmlknul. Přeci jen jsem tu pracoval déle než on.
„Odnesu to do laboratoře a počkám si na výsledky,“ vzal jsem sestřičce zkumavky. „Doprovoďte pana Chaviera do pokoje.“
Vzal jsem ze stolu ještě žádanku, a už jsem mířil do čtvrtého patra, kde byly laboratoře.
Nastoupil jsem do výtahu a zmáčkl čtyřku. Myslel jsem si, že někam zalezu, ale v tu chvíli mě zase zkroutila křeč. Praštil jsem po tlačítku a otočil klíčkem, aby výtah zůstal stát v mezipatře. Rychle, s třesoucíma se rukama, jsem otevřel tu největší zkumavku, a během vteřiny ji vychlemtal. Svezl jsem se do dřepu a přemáhal nutkání, abych vypil i ten zbytek. Už tak budu muset zfalšovat výsledky testů. Ale věděl jsem, že pacient má krev v pořádku, a to mě trochu uklidnilo.
Když nejhorší nápor ustoupil, a já zas mohl normálně dýchat, křeče ustaly a cítil jsem se o mnoho klidnější, otřel jsem si pusu, aby na ní nezbyly žádné krvavé stopy, a hodil jsem do ní jednu silnou mentolovou žvýkačku. Zmáčkl jsem konečně čtyřku a vyjel nahoru k laboratořím. Nesl jsem jim jen jednu zkumavku, a tu větší, prázdnou, jsem teď svíral v kapse...
Vždycky je v laboratoři služba, která urgentní odběry dělá hned. A taky dnes tam byl mladý laborant, na kterého stačilo mrknout, pochválit mu hezký účes a pohladit ho po zadku, a on pro mne hned udělal i nemožné.
„Spěchám na to,“ podal jsem mu menší zkumavku. „Budete mi diktovat, a já to budu hned zapisovat.“
Posadil jsem se ke stolu, a čekal, až mi mladej začne diktovat výsledky testů. Nechal jsem ho to pak jen podepsat a orazítkovat, a když jsem pak už byl na chodbě, jen jsem dopsal, co jsem tam potřeboval ještě mít.
Calleo
Vyžahl jsem asi půl flašky, nechal si namasírovat záda, i něco jiného, od Fabia a Braze, znovu všechny seřval, že hovno dělají, rozdal jim další úkoly, a pak spokojeně nakráčel do kuchyně a zabořil hlavu do lednice.
Nepotřeboval jsem jíst tak často jak lidé, dokonce jsem snědl cokoliv, co bylo poživatelné. Ale nejvíc energie a síly mi dodalo pouze jehněčí syrové maso.
Vytáhl jsem ten flak masa z lednice, plesknul s ním na linku, a začal z něj odkrajovat tenké plátky, které jsem pak v hojném počtu společně se sýrem nacpal do housek.
Slupnul jsem jich osm, než jsem byl dostatečně spokojený. Mám prostě holt velké tělo.
S lepším pocitem jsem přešel do pracovny, zapnul noťas, a začal si pročítat zprávy, které mi poslal Chael k případu.
Bylo něco málo po deváté večer, když mi zase začal zvonit mobil.
Tentokrát jsem do něj neměl ani sílu řvát.
„Máme další tělo," ozval se Chael unaveně, a já okamžitě zpozorněl.
Během tří dnů dvě vraždy. To není dobré. To je, kurva, víc než špatné.
Vztekle jsem zavrčel a tlakem rozbil sklenici, kterou jsem svíral v ruce.
„Už toho mám akorát dost."
Chael se raději zdržel jakéhokoliv dalšího komentáře, a místo toho mi udal adresu.
Tentokrát to byla obyčejná čtvrt ve městě, se spoustou menších domků.
Za páskou se tlačil dav čumilů, viděl jsem i pár novinářů, ale policisté byli neoblomní.
Chaela jsem tentokrát nikde neviděl a po ukázání průkazu přešel rovnou k tělu.
Jo, za tohle mě zdejší poldové nesnášeli, protože se vztekali, že když se někde objevím ničím důkazy, ale byly to jen kecy. A tady by stejně hovno našli.
Přešel jsem k tělu, prohlédl si ho a chtěl se otočit na patologa, když jsem se zarazil.
Ta vůně... Velmi slabá, nepatrná, ale přece...
Sklonil jsem hlavu k mrtvole a začichal.
Nemýlil jsem se.
Oběť byla před svou smrtí s upírem...
Matteo
Jen místy se ještě ozvala křeč v břiše, ale bylo to o něco lepší. Bylo už něco po osmé, a já ještě procházel dnešní zprávy lékaře z denní směny. Zašel jsem za pacienty, kteří se mnou chtěli mluvit, zašel jsem za sestrou na konsultaci, a když jsem se vrátil zpátky na pokoj, bylo už něco kolem desáté hodiny.
Shodil jsem ze sebe boty a natáhl se na tu krátkou pohovku, co tu byla. Prostě jsem dělal to, co normální lidé dělají. Jen teď jsem opravdu byl unavený. A bylo to způsobeno mým hladem. Nechápal jsem, jak jsem mohl zapomenout na tuhle základní věc, mít stále zásoby v pořádku. Nikdy mi nic nechybělo, a zrovna dneska jsem byl v prdeli. A ještě ke všemu ti policajti... Kdyby jich tam nebylo, nemusel jsem falšovat výsledky pana Chaviera. Měl jsem trochu i výčitky svědomí, ale ty jsem brzy zazdil. Jemu to neublížilo, a mě to pomohlo.
Chvíli jsem jen tak ležel a přemýšlel o všem možném. Nakonec jsem se ale natáhl po telefonu a vytočil číslo na svou drahou mladší sestru, kterou mám z rodiny nejraději.
„Francesco, nezlob se, že ti teď volám, ale potřeboval bych pomoc,“ začal jsem, jen co jsme se pozdravili. „Mám problém se zásobami, a v místě, kde lovím, je teď moc živo. Dneska tam bylo hodně policajtů. Vím, že toho po tobě chci moc, ale i tak tě chci poprosit, jestli bys mi mohla přivézt aspoň trochu ze zásob, abych vydržel pár týdnů, než se situace kolem slumu uklidní. Moc prosím...“
Věděl jsem, že mě Francesca nikdy neodmítne A když už by ji nachytal otec, nebo kdokoliv z rodiny, vždycky našla nějakou výmluvu, kterou ji zbaštili i s navijákem.
„Dobře Mety, přinesu ti to ještě teď, jsi doma?“
„Ne, mám službu. Prozvoň mě prosím, až tu budeš, a já si proto přijdu na parkoviště, ano? A hned si to hodím do auta.“
Ještě chvilku jsme spolu mluvili, ale když se otevřely dveře a dovnitř nakoukla sestřička, že pacientovi ze dvojky je zle, ať se na něho jdu podívat, hovor jsem ukončil s tím, že budu čekat na zazvonění.
Calleo
Očichával jsem mrtvolu jako pes, co větří stopu, a za sebou slyšel šuškáni poldů, kteří si nejspíš mysleli, že jsem se pomátl.
Ale já se potřeboval ujistit.
Bylo to tam. Slabá vůně upíra, a ještě něčeho jiného.
Narovnal jsem se a zamračil.
„Jak se oběť jmenovala?" otočil jsem se na policistu, který sepisoval poznámky.
„Andreas Morillo. Bydlel s rodinou v domku na konci ulice. Nejspíš za někým šel, když byl přepaden. Rodinu jsme ještě neinformovali," odpověděl a ukázal mi průkaz, který u něj našli.
Zabručel jsem něco, co mělo být poděkování, a odešel ke svému autu.
Potřeboval jsem si ověřit svou teorii.
V tuhle noční dobu byl provoz už menší, takže za necelou čtvrt hodinku jsem parkoval před nemocnicí.
Vystoupil jsem z auta a zamířil do vysoké budovy.
Na recepci jsem zamával průkazem, a bez toho, aniž bych se nechal zastavit, jsem šel dál.
Šel jsem doslova za nosem a prolezl každou chodbu.
Ta vůně tu byla. Mohla to být jen náhoda, ale když jsem ji v dalším patře pocítil mnohem silněji, věděl jsem, že jsem na správné stopě.
A taky jsem pocítil něco jiného.
„Kurva," zaklel jsem polohlasně a přidal do kroku.
Zastavil jsem se až u jedněch z mnoha dveří a bez zaklepání je rázně otevřel.
„Kurva!" zavrčel jsem tentokrát hlasitěji, když mě do nosu udeřil nejen jeho upíří pach, ale také silný hlad a touha po krvi.
Matteo
U pacienta jsem strávil asi půl hodiny, než se vypovídal. Spíš mu bylo smutno, protože mu dnes nikdo nepřišel na návštěvu, a on si prostě potřeboval někomu vylít srdíčko.
Francesca stále nevolala. Ale věděl jsem, že se tu nedostane dříve, jak za dvě hodiny po našem telefonátu, pokud se něco nezkomplikovalo. Ale to by mi dala určitě vědět, nebo by poslala svého sluhu.
Když se pacient uklidnil, zalezl jsem znovu do svého lékařského pokoje a požádal sestřičku, že pokud to nebude urgentní, ať mě nebudí.
Prostě jsem se potřeboval hodit do klidu, pokud to jde, a zbytečně neprovokovat své upíří smysly, dokud nebudu úplně zasycen. A moje dodávka ještě nedorazila.
Zkoušel jsem si udělat i hodně silné a přeslazené kafe, ale věděl jsem, že to není ani chabá náhražka.
Nejraději bych šel do vedlejšího pavilonu, kde byla krevní banka. Ale to zavánělo hodně velkým průserem.
V jednu chvíli, kdy se hlad znovu začal ozývat, jsem vstal a začal jsem přecházet nervózně po pokoji. Dalo se to vydržet, ale věděl jsem, že pokud Francesca nedorazí do hodiny, budu mít problém.
Ta jedna zkumavka mi rozhodně nestačila...
Už jsem se chtěl uložit na pohovku, a zkusit meditovat, abych to nějak vydržel, když se náhle rozletěly dveře.
Dovnitř s nadávkami vpadl velký chlap. Nenápadně jsem natáhl jeho pach...
Co tady, do hajzlu, chce vlkodlak?
„Přejete si něco? Návštěvy i konsultace s lékařem jsou přes den. V noci tu nemáte co dělat. Prosím odejděte,“ ukázal jsem tomu monstru, co se netvářilo zrovna vlídně, ke dveřím, a doufal jsem, že vypadne.
Nepotřeboval jsem se rozčílit ještě s tímhle chlupáčem, zvlášť teď, když mám se sebou co dělat. Díval jsem se zpříma do jeho chladných očí a doufal jsem, že pochopí a vypadne dříve, než se něco posere.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
vysvětlivky:
bolívary - Venezuelská měna
barrios - slumy - chudinské čtvrti v Caracasu
Vostra Gracia - jeden z titulů italské šlechty - Markýz, třetí nejvyšší titul v zemi, toto je oslovení - Milosti, na které mají nárok