„Jseš si tím jitý, Mele?“ sevřel jsem ho v pase a víc se naklonil k jeho uchu.
Opět jen malinko přikývl.
Opravdu se celý třásl a jeho ruce mě svíraly stále víc, jak ho pohlcovala touha.
Opatrně jsem ho chytil a položil na postel. Zůstával jsem stále tak blízko, že jsem cítil jeho teplo. Stáhl jsem z něj ručník a on jen tiše vydechl, když jsem ho pohladil po břiše a pomalu jsem rukou jel dolů, na jeho rozkrok.
Přiklekl jsem si nad něj a opřel se o jednu ruku.
„Zeptám se naposledy. Vážně to chceš?“ sklonil jsem se až k jeho obličeji.
Mám chuť ho políbit, ale copak můžu? Chce jen sex, chce uspokojit své tělo.
A pro mne ten polibek znamená hodně…
„Chci to, Brede,“ zašeptal.
Než přivřel oči, měl jsem pocit, jako by v tom jeho pohledu bylo něco víc. I následné pootevření úst a jejich znovu zavření… Jako by chtěl něco říct a pak si to rozmyslel. Jeho hlava se nepatrně pohnula směrem ke mně a jeho rty se jemně otřely o mé.
Rukou, kterou měl u kraje postele, otevřel šuplík nočního stolku a vytáhl z něj malou lahvičku a malý čtverečkový obal.
„Prosím,“ zašeptal znovu a vtiskl mi to do ruky.
Na okamžik jsem zaváhal.
Bylo to pro mne těžké…
Miluji ho, ale on o tom neví.
Potřebuje to, ale nedokážu se s ním milovat bez citů, které k němu mám.
Když to přijmu, když to udělám, bude to další rána do srdce, kterou budu muset zacelit a nějak se s tím srovnávat. Dát mu jen potěšení, aniž by věděl, co k němu cítím.
On mě nejspíš nemiluje. Bere mě jen jako přítele a teď jsem přítel na výpomoc.
Musím si připustit, že mě to trápí, že mě to bolí…
Ale když ho odmítnu, tak věřím tomu, že by odešel. A to já nechci.
Rozhodl jsem se…
Narovnal jsem se do kleku mezi jeho nohama. Přetáhl jsem si triko přes hlavu a odhodil ho na zem. Stáhl jsem si kalhoty a vzal jsem mu z ruky věci, které mi podával.
Celou dobu jsem ho pozoroval. Jeho obličej s přivřenýma očima, kdy mě jen malými škvírkami pozoroval. Jeho pootevřená ústa s plnými rty, které měly krásnou červenou barvu, že jsem měl chuť ho okamžitě políbit. Jeho tělo, které se stále jemně třáslo a ruku, která se pohla směrem dolů a několikrát se otřela o jeho ztopořený penis, zatím co druhou se dotýkal mé nohy.
Pomalu, pátravě, od kolene zabořeného do matrace, po můj rozkrok, kde narazil na mé ruce, které připravovaly mou erekci a vedle Mela jen tiše dopadl roztrhnutý obal od kondomu.
Slyšel jsem jeho dech, který sílil současně s jeho vzrušením.
Roztáhl nohy víc od sebe a podsadil pánev. Víc se mi otevřel a já už těžko zvládal tohle všechno v klidu.
Tak strašně jsem po tomhle toužil. Už tak dlouho…
Miluji tě, Mele, vyslal jsem v duchu k němu pár slov, když jsem se nad ním sklonil.
Zatímco jsem nanášel gel do jeho zadečku a opatrně ho dvěma prsty připravoval, neudržel jsem se a nakonec ho políbil.
Polilo mě horko, když jsem se otřel o jeho jazyk. Byl to úžasný pocit, líbat se s ním. Tak moc, že jsem se na moment zapomněl a dal do toho polibku vše.
Vše co k němu cítím…
Jeho zasténání, když jsem několikrát prsty podráždil jeho prostatu, mě probralo.
Chtěl jsem se oddálit, avšak jeho ruce mě pevně objaly a nedovolily mi to ani o kousek.
Byl jsem v šoku, když mi oplácel polibek tak, že jsem na moment uvěřil tomu, že snad i on ke mně něco cítí.
I přes všechno vzrušení a touhu, se mi nepříjemně stáhl žaludek, když jsem si uvědomil, že si tu jen něco nalhávám.
Už jsem to nechtěl dál protahovat…
Rozpojil jsem jeho ruce, které jsem měl omotané kolem krku a nadzvedl jsem se. Chytil jsem ho pod koleny a mírně mu je přitlačil k tělu. Nastavil jsem se proti němu a opatrně zatlačil.
Pozoroval jsem Melův obličej. Sanice se mu pohla, když zatnul zuby při mém prvním vniknutí a pak prudce vydechnul.
Zastavil jsem se.
„Pokračuj, je to v pohodě,“ řekl přerývaně a snažil se můj vpád vydýchat, stejně jako já.
„Opravdu?“ pustil jsem mu nohy, které vzápětí omotal kolem mých boků.
Jen přikývl a sám se proti mně pohnul.
Sevřel jsem v rukách prostěradlo, jak mnou projelo tolik pocitů najednou, že se mi málem zatmělo před očima. Slilo se to všechno v jedno a já se rozhodl pro tuto chvíli nemyslet na nic.
Na nic, kromě Mela…
Jeho ruce putovaly po mých zádech, zanechávaly tam červené otisky po nehtech, které do mě občas zaryl a táhnul podél páteře až k ramenům. Jeho pohyby se synchronizovaly s mými a netrvalo dlouho, a já cítil, že se blížím ke svému konci.
Nápor orgasmu mě zastavil v prudkých přírazech. Trhaně jsem oddychoval a zoufale se držel, abych ho znovu nepolíbil. Jen pár bezděčných pohybů jsem udělal a pak stáhnul ruku dolů, abych několika rychlými tahy dovedl do konce i Milese.
Jeho výkřik se nesl pokojem, stejně jako jeho tiché steny, když se celý silně roztřásl a jeho sperma dopadalo na jeho břicho. Jeho svěrače se v nepravidelných rytmech stahovaly kolem mého penisu a prodlužovalo to mé odeznívající příjemné pocity.
Když Mel zhluboka vydechl a celé jeho napnuté tělo se uvolnilo, zapřel jsem se o ruce a chtěl se z něj vysunout. Jenže v tu chvíli mě znovu chytil do objetí a přitáhl si mě na sebe.
Dolehl jsem na jeho horké tělo. Jeho vlhko se mi vetřelo do kůže na břiše, a já se nemohl pohnout ani o kousek, jak pevně mě tiskl k sobě.
„Ještě chvilku,“ zašeptal.
Při těch slovech jsem se zachvěl.
Sevřel jsem ruce v pěst a zavřel oči. Uzavřel jsem se před vším, a jen s uklidňujícím, avšak roztřeseným dechem, jsem ležel a přijímal to, co teď probíhalo.
Jako by tím chtěl říct, že je mu tak dobře, protože je to se mnou.
Ale…
Proč si to nalhávám? Proč?
„Děkuji,“ ozval se Mel po chvíli.
Jednou rukou se probíral mými vlasy a druhou mě hladil po zádech celou dlaní, jako by se omlouval za ty škrábance, které mi tam zanechal.
Nevěděl jsem, co mu na to říct, tak jsem raději mlčel. Jen jsem ho pohladil po vlasech a díval se, jak slastně přivírá oči.
Použitý kondom jsem hodil do koše v koupelně a hned jsem vlezl pod sprchu. Stále jsem na sobě cítil Melovo teplo a jeho sperma mi zasychalo na břiše. Pustil jsem na sebe teplou vodu, ale v tu chvíli, jako by se ve mně něco hnulo.
Měl jsem to, co jsem tak dlouho chtěl. Po čem jsem tak dlouho toužil. Ale současně se mi břichem roztahoval nepříjemný pocit, že to nebylo tak, jak bych si představoval.
Miles jen potřeboval pomoct. Jen chtěl uspokojit svoji touhu…
A já… Já mu to dal, i když mi to teď stahuje všechny vnitřnosti v těle a bolí to.
Miluji ho tak moc, že tohle ten cit ještě více prohloubilo a já se přesto jednou budu tiše dívat na to, jak odchází s někým jiným.
Políbil mě, ale… Proč si nalhávám, že by ke mně mohl něco cítit, když vím, jaký vedl život?
Opřel jsem se čelem o kachličky a několikrát pěstí uhodil do zdi.
Trvalo mi asi deset minut, než jsem se uklidnil, umyl se a vyšel z koupelny ven. Šel jsem rovnou k posteli pro své věci a bez řečí se oblékl.
„Jdu si zakouřit,“ vzal jsem do ruky krabičku s cigaretami a zamířil ven. Když jsem se otočil, abych zavřel dveře, zarazil jsem se.
Miles právě se skloněnou hlavou vcházel do koupelny a vypadalo to, jako by si stíral slzy.
Víc jsem se naklonil mezerou ve dveřích, abych se ujistil, jestli jsem se mi to nezdálo, ale to on už za sebou zavřel a za chvilku jsem slyšel, jak pouští vodu.
Stál jsem tam chvíli bez hnutí a přemýšlel, co to mělo být. Ale nakonec jsem si řekl, že se mi to nejspíš opravdu jen zdálo.
Zapálil jsem si a pomalu si zašel k venkovnímu automatu a koupil si kafe.
Jen co jsem si upil, zašklebil jsem se. Majitelka pekařství umí kafe tisíckrát lepší, než je tenhle černý blaf.
Sedl jsem si na verandu do plastového křesla, upíjel nedobré kafe a pokuřoval. Pozoroval jsem mraky na nebi, jak se seskupují a tmavnou a vyfukoval jsem k nim obláčky cigaretového kouře, jako bych tím chtěl doplnit mezery, které mezi sebou měly.
Seděl jsem tam dlouho a tentokrát Mel za mnou nepřišel. Slyšel jsem zevnitř šramot, jak vylezl z koupelny, ale potom bylo ticho.
Celou tu dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo a taky nad tím, jak to bude dál.
Práce v pekařství…
Vydrží tam? Bude to vůbec k něčemu? Co až ho to všechno začne nudit?
Ani jsem si nechtěl představit, že se bude chtít vrátit tam, odkud jsme přišli…
Hodil jsem nedopalek do nedopitého kafe a kelímek hodil obloukem do popelnice. Na cestě zůstala čára tvořena kofeinovými kapkami, když se kelímek otáčel a pak s přesností dopadl na místo určení.
Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.
Miles ležel na posteli a psal si do svého deníku. Když jsem vešel, otočil ke mně na moment hlavu a pak se zas vrátil k psaní.
Strašně mě v tu chvíli zajímalo, co si tam teď může psát. Byl jsem moc zvědavý a měl jsem tendenci nakouknout mu přes rameno, ale bylo by to ode mne hodně troufalé a ztratil bych tak jeho důvěru.
Už to, že jsem jeho deník četl tajně, ve mně vyvolávalo pocit provinění.
„Budeš večeřet?“ zeptal jsem se, když jsem pohledem na hodiny zjistil, že bude skoro šest hodin.
Ten den strašně rychle utekl a to jsme se byli jen projít a pak…
Zhluboka jsem se nadechl a otočil se k ledničce, abych si vytáhl vodu, napil se a zahnal tím ten divný pocit, který se mi roztahoval tělem.
„Zašli bychom tady vedle,“ mávnul jsem rukou směrem, kde je restaurace.
„Ne,“ zavrtěl Mel hlavou.
„Ale moc toho tu nemáme. Nic jsme nenakoupili,“ otevřel jsem znovu ledničku a díval se dovnitř na těch pár kousků, co tam bylo uloženo. „Budeme muset zítra do obchodu.“
„Můžeš mi zajít něco koupit, prosím? Nechce se mi už z postele. Ráno brzy vstávám a jdu do práce, tak bych chtěl jít dneska dříve spát.“
„Tak dobře,“ souhlasil jsem. „Máš nějaké speciální přání?“
„Hamburger, docela mi vyhládlo,“ pousmál se a pak už zas v tichosti pokračoval ve psaní.
Nedivím se, taky mi vyhládlo…
Zašel jsem do restaurace, koupil požadovanou večeři a to hned dvojmo. Zbytečně něco vymýšlet, tohle bylo rychlé a hamburgery byly opravdu velké.
Když jsem se vrátil, Mel jen zavřel deník a přesunul se ke stolu.
Tiše jsme jedli a dívali se přitom na televizi, na nějakou divnou kriminálku.
Opravdu moc možností, jak se tady zabavit, nemáme. Pokud se to nezmění, vážně se začnu obávat toho, že se Mel začne nudit a bude chtít odsud utéct.
Po večeři si jen zašel umýt zuby a hned zalezl do postele. Rozsvítil si lampičku na nočním stolku, znovu si vzal deník a psal.
„Ať ti není špatně, před chvilkou jsi dojedl,“ podíval jsem se na něj, jak leží na břiše.
„Neboj,“ jen zamručel, ale přesto se trochu pootočil na bok a pokrčil jednu nohu, aby měl lepší stabilitu.
Pousmál jsem se a začal uklízet nepořádek, co jsme tu za dnešek nadělali. Když jsem vyhazoval odpadky do koše, moje ruka se zastavila, když jsem na jeho dně uviděl použitý kondom.
Znovu jsem si vzpomněl na to, co bylo odpoledne.
Ruka se mi mírně zatřásla a já se několikrát musel zhluboka nadechnout, abych se vzpamatoval.
Proč jsem to vlastně dovolil? Proč? Teď je to pro mne ještě horší, když jsem s ním spal. Jako bych měl něco, čeho jsem se dotkl a ono se to vzápětí ode mne vzdálilo tak nedosažitelně, že na to sotva dosáhnu. Takový ten pocit, když se člověk něčeho skoro dotýká, už má konečky prstů těsně u toho, ale přesto je to stále jen setiny milimetrů daleko a nedá se to uchopit pevně do ruky.
Ta šílená touha něco mít… Mít to na dohled a vědět, že to nikdy nebude jeho… Touha, která člověka sžírá zaživa a strašně bolí…
Vztekle jsem hodil odpadky do koše, až se zadunění rozlehlo koupelnou. Popadl jsem koš a raději ho šel vysypat do popelnice. Nesnesl jsem ten pocit, mít na dohled něco, co by mi to neustále připomínalo.
Stačí, že vedle Mela spím. Že jeho mám tak blízko sebe a nemůžu se ho přitom jen tak dotknout, obejmout ho, či políbit…
Rozmrzele jsem vysypal koš a vrátil se zpátky. Zamkl jsem, protože bylo jasné, že dnes už nikdo nikam nepůjde, převlékl jsem se a lehl si do postele.
„Budu se ještě chvíli dívat, nevadí?“ zeptal jsem se Mela, když po chvíli zavřel svůj deník, zamkl ho a uschoval do šuplíku.
„Ne, jen si to trochu ztlum,“ zhasl svou lampičku a pokoj se ponořil do namodralé blikající záře, která šla od televize. „Vstávám ve čtyři, nastavil jsem si budík,“ zkontroloval si ještě telefon a položil ho na stolek.
Pohodlně se uložil, zachumlal se do peřiny a zavřel oči.
Vzal jsem ovladač a ztlumil jsem televizi tak, aby ho nerušila. Díval jsem se na ten film, co právě běžel, ale po očku jsem stejně Mela pozoroval.
Netrvalo dlouho a on opravdu začal pravidelně oddechovat. Ještě chvíli jsem nechal televizi běžet, ale pak, když jsem zjistil, že Mel už tvrdě spí a jen tak se nevzbudí, úplně jsem ji ztlumil a vstal z postele.
Zavládlo tu naprosté ticho.
Zašel jsem si na záchod a pak, když jsem se vrátil do pokoje, jsem pár minut přecházel sem a tam a rozhodoval se.
Udělat to, nebo ne?
Co když se vzbudí?
Ale byla tu spousta otázek, na které jsem potřeboval odpovědi…
Nakonec jsem to udělal.
Přitáhl jsem si židli blíž k posteli a opatrně otevřel šuplík u nočního stolku.
Neměl jsem z toho moc dobrý pocit, když jsem jako zloděj potichu vytahoval Melův deník.
Chvilku jsem stál nehnutě, když se pohnul, ale jen se převrátil na bok, mírně zachrápal a spal dál.
Posadil jsem se na židli, hned vedle stolku s pootevřeným šuplíkem, odtáhnul mírně závěs na okně a natočil se tak, aby světlo z pouliční lampy, které doplňovalo světlo z obrazovky, pomohlo k tomu, abych lépe viděl na to, co jsem si chtěl přečíst.
Opatrně jsem začal otáčet zámkem.
jedna
pět
jedna
jedna
Zámek pokaždém čísle jen tiše cvaknul, když zoubky zapadly přesně tam, kde měly, a pak povolil. Oddechl jsem si. Nezměnil kód…
Měl jsem chuť podívat se na to, co psal dneska. Strašně jsem to chtěl. Jako když jsem četl nějakou detektivku a vždycky se prvně podíval na konec, jak to dopadlo a pak jsem v klidu začal číst od začátku, protože jsem věděl, kdo je vrah.
Ale něco mi říkalo, abych to nedělal. Abych opravdu šel postupně, tak, jak to Miles napsal a dozvěděl se o něm všechno.
Jeho pravdu, jeho život, jeho pocity. Všechno to, co ho vedlo k tomu, že dopadl, jak dopadl…
DIARY
27. listopad 2012
Udělal jsem to. Utekl jsem. Nešel jsem ani do školy a ani domů.
Když mě teta a on vysadili u školy, musel jsem jít dovnitř. Stáli celou dobu před školou a čekali, až se za mnou zavřou dveře. Ale já jsem byl rozhodnutý. Vytáhl jsem si učebnice z tašky a zamknul je do skříňky. Nechal jsem si jen věci, které jsem si nachystal sebou. Šel jsem rovnou na záchod v přízemí a tam počkal, až bude hodina. Když všechno ztichlo, protáhl jsem se okýnkem ven a co nejrychleji zmizel . Obloukem jsem se vyhnul hlavní bráně, protože jsem tam zahlédl JEHO auto. Nejspíš mi nevěřil a čekal před školou.
Ale ať si čeká… Já už ze školy nevyjdu.
Teď sedím v nějakém opuštěném domě na kraji města. Nefunguje tu elektrika, tak si svítím baterkou, abych tu nebyl úplně po tmě. Mám aspoň malou deku, tak mi není taková zima a na zemi jsem zvyklý spát už z domu, tak mi nevadí ani tohle.
Jen mám hlad. Na jídlo jsem zapomněl, ale kdybych si vzal něco z domu, asi by jim to přišlo podezřelé.
Počítám, že mě už shánějí a nahlásili to i na policii. Z telefonu jsem vytáhl simku a dal si tam novou, kterou jsem si tajně koupil. Takhle mi můžou volat a psát jak chtějí. A taky se asi nechám ostříhat a změním i barvu vlasů. Možná i náušnice v uchu by byla fajn, ale tolik peněz nemám.
28. listopad 2012
Mám pocit, jako by mě opravdu hledali. Nejsem si vědom toho, že by se ve městě někdy pohybovalo tolik policajtů. Každou chvíli jsem se někam musel schovat, když projíždělo policejní auto, nebo když procházela hlídka a pozorovala lidi kolem sebe. Jako by mě vážně hledali.
Ale možná si to jen namlouvám.
Zastavil jsem se u holiče. Takový starší pán, ale ochotně mi udělal to, co jsem chtěl. Jen se podivoval nad tím, že tak pěkné vlasy chci tak moc ostříhat a přebarvit na černo. Ale když jsem se na sebe podíval do zrcadla, byl jsem spokojený. Vypadal jsem na první pohled jako úplně jiný člověk.
Dneska už ani nemám hlad. Zaběhl jsem do jednoho krámku a nakoupil si tam nějaké konzervy a pečivo a vodu. Zase přespávám ve stejném baráku. Vypadá to, že je to už hodně dávno opuštěné. Našel jsem tu dokonce jednu místnost, kde byl ještě i nábytek. Sice rozbitý, ale i ta děravá pohovka je lepší, než ten studený beton. Jen doufám, že mě tu v noci nepokoušou krysy. A taky bych se potřeboval někde okoupat…
29. listopad 2012
Vzpomněl jsem si, že na hlavním nádraží jsou i veřejné sprchy. Počkal jsem si na dobu, kdy tam bylo nejvíc lidí, a vydal se tam. Opravdu jsem se mezi nimi ztratil. Ani jsem se neschovával pod bejsbolkou, nebo kapucí, protože by to bylo hodně nápadné.
Pak jsem zase celý den strávil tady v tomhle baráku. Ale chtěl jsem se dneska večer podívat za Jefreym. Stýskalo se mi po něm. A stejně jsem to nevydržel a šel v noci do toho baru. Jenže chodit takhle pozdě po městě je víc podezřelé, než když je to ve dne. Musel jsem být hodně opatrný a kdykoliv jsem zahlédl policajty, hned jsem se schovával.
Když jsem vešel do baru, nebyl tam. Byl jsem zklamaný a navíc jsem se tam nemohl dlouho zdržovat. Obsluha baru mě sice znala, ale když jsem se před nimi objevil s novým účesem, málem mě nepoznali.
Nechal jsem u nich aspoň pro Jefreyho vzkaz, že přijdu druhý den. Spíš noc...
30. listopad 2013
Dneska se strašně ochladilo. V tomhle baráku je klid, ale strašně tu táhne přes rozbitá okna. Kdybych přes ně mohl dát aspoň igelit, nebo tak něco. Nakonec jsem dostal nápad. Jednu velkou skříň, jsem odtáhl do vedlejší místnosti, kde bylo jen jedno okno směrem do dvora a nikdo tam nechodil. Už jsem to měl všechno zjištěné. Postavil jsem tu skříň před okno a tím zabránil, že sem nešlo tolik zimy a nefoukal tu vítr. Pak jsem si sem přitáhl i ten gauč. Ulomila se mu jedna noha, když jsem ho tahal přes ty prahy, tak jsem ho potom položil na bok a odkopnul i ty zbývající nohy a znovu ho otočil tak, abych na něm mohl spát.
Tohle stěhování mi zabralo půl dne. Byl jsem tak unavený, že když jsem si lehl a zachumlal se do deky, skoro okamžitě jsem usnul. Vzbudil jsem se, když venku byla už tma. Lekl jsem se, že jsem zaspal, ale na mobilu jsem viděl, že je teprve deset hodin večer.
Pojedl jsem a přemýšlel, jestli se nezajít osprchovat, ale teď by mě tam nejspíš chytli.
Tak jsem si oblíkl aspoň čisté triko a spodní prádlo, kalhoty očistil od prachu, abych nebyl úplně špinavý. Čekám, až bude dvanáct a pak půjdu…
1. prosinec 2012
Viděl jsem ho. Byl jsem tak rád, že jsem ho viděl. Moc se mi po něm opravdu stýskalo. Byli jsme spolu asi půl hodiny a on ze mě vytáhl všechno, co se dělo za poslední tři dny.
Taky mi řekl, že bych se měl okoupat, ať nesmrdím jak bezdomovec a taky se mu trochu nelíbilo, že jsem si přebarvil vlasy. Ale když jsem mu řekl, proč jsem to udělal, už nic nenamítal. Prý vlasy dorostou a barva se časem smyje… Nezlobil jsem se na něj za to, protože měl pravdu. Moc času jsem ale opravdu neměl, protože jsem měl strach, že mě tam chytnou. A taky… co kdyby přišel ON? Už jednou mě tam našel.
Ale odcházel jsem strašně šťastný. Jerfey mi nabídl, abych šel k němu. Aspoň na pár dní, než přestanu trucovat a rozhodnu se vrátit domů. Jenže on neví, že se nevrátím. On neví, proč se vrátit nechci. Tohle jsem mu neřekl.
Ale když jsem z baru odcházel, dostal jsem strach, že mě našli.
Málem jsem se srazil ve dveřích s nějakým chlapíkem. Takový vysoký a udělaný, vypadal jak profi voják. Měl i takový pohled.
Podržel mi dveře a já se staženým žaludkem a strachem, že mě zastaví, vycházel ven. Dával jsem si záležet, aby nebylo poznat, že jsem nervózní, ale opravdu jsem se bál. Ještě jsem se ohlédl, když jsem byl venku. On tam pořád stál a díval se za mnou.
Vážně byl divný… Ale když zmizel vevnitř, oddechl jsem si a raději jsem spěchal sem.
Teď jdu spát, ale už se těším na ráno. Jsme domluvení, že pro mne Jefrey přijede autem, abych nemusel pěšky přes město. Navíc on bydlí úplně na druhém konci města a netrefil bych tam. A navíc, s baťohem, v době kdy mám být ve škole, bych byl hodně podezřelý a nejspíš by mě čapli hned za prvním rohem.
Jdu spát, protože jsem opravdu unavený, ale jsem po dlouhé době šťastný. Dneska tu spím naposledy.
Na moment jsem si položil deník na klín, několikrát zakýval hlavou ze strany na stranu a promnul si krk, který mi z toho nepohodlného sezení na židli začal tuhnout.
Nahnul jsem se k Melovi a opatrně jsem mezi prsty protáhnul pramen jeho světlých a teď už zase delších vlasů. Opravdu mu tahle jeho přírodní barva sluší víc.
Když jsem se s ním tenkrát v těch dveřích srazil, vážně jsem si nebyl jistý, jestli je to právě ten kluk, kterého jsem měl najít. Ty černé vlasy střižené nakrátko ho změnily natolik, že jsem měl tenkrát pochybnosti. Pamatuji si, jak jsem váhal, jestli ho chytit a zeptat se ho, jak se jmenuje, ale nakonec jsem usoudil, že to může být jen někdo trochu jemu podobný.
Proč jsem to tenkrát neudělal? Mohl jsem mu ušetřit spoustu dalšího trápení…
Stále ještě nevím o všem, co prožíval do chvíle, kdy jsem ho opravdu přivedl zbídačeného domů a policie konečně začala vyšetřovat jeho strýce. Ale jedno si pamatuji dobře. Tu noc, co jsem mu podržel dveře, aby mohl vyjít z baru, vypadal jako spokojený člověk.
Usmíval se…