Držel jsem v ruce Melův deník a s pootočenou hlavou se díval, jak se protahuje a pomalu otvírá oči.
Ztuhnul jsem a vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, jak bych tohle vysvětlil. Vstoupil jsem do jeho soukromí a to je neomluvitelné.
Svědomí mě na moment zahryzalo, a já nechtěl ztratit jeho důvěru.
Na druhou stranu, chtěl jsem ho pochopit, vědět o něm něco víc, protože o svých problémech nemluví, a já už vím proč. Ztratil důvěru v lidi. Nevěří nikomu, když ho jeho vlastní tak moc zradili…
Pomalu jsem posouval ruku s deníkem za sebe, aby na ní neviděl, s pohledem stále upřeným na něj.
Už měl oči skoro otevřené, když něco zamumlal a zase je zavřel. Chytl peřinu, víc se přikryl, otočil se a zády se přitiskl k mému boku.
Opatrně jsem zvedl ruku a chtěl ho pohladit, ale zastavil jsem se.
Mohl bych ho tím vzbudit úplně.
Chvilku jsem nehybně seděl a pozoroval ho.
Ale ani těch pět minut mé nehybnosti nic nezměnilo na tom, že Mel znovu tvrdě usnul.
„Mele?“ zašeptal jsem opatrně jeho jméno.
Nereagoval… Spal…
Konečně jsem ruku položil na jeho rameno. Jemně, lehce jsem se ho dotýkal. Jeho hruď se nadzvedávala v rytmu jeho pravidelného oddechování.
Oddechl jsem si.
Nechal jsem ruku položenou na jeho rameni, znovu se pohodlně opřel a na klíně rozložil jeho deník. Jednou rukou jsem nalistoval stránku, kde jsem skončil.
Musel jsem pokrčit nohy, abych měl deník blíž očím a dobře viděl na ta malá písmena, znamenající tolik bolesti a zklamání.
DIARY
30. září 2012
Neukázal se tu. Jsem doma už týden a ON se tu neukázal. Nechápal jsem to. Nikdo o něm nemluvil. Máma ani táta se mě na nic neptali.
Celý týden jsem byl jen doma. Nikam jsem nešel. Nechtěl jsem vylézt ani na zahradu. Vždycky jsem se zastavil jen u dveří a stál jsem tam hodinu a jen koukal ven. Včera, když jsem se takhle díval ven, přijelo pošťácké auto. Měl jsem pocit, jako by se mělo něco stát. Rychle jsem zmizel v pokoji a zavřel se. Měl jsem strach. Ani nevím proč. Ale nic se nestalo. Jen přivezl nějaký balík pro taťku a zase odjel.
Bojím se lidí? Proč?
1. října 2012
Dneska musím jít ven. Nechci, ale musím. Mám sezení u psychiatra. Nechápu s čím mi asi jako pomůže. Nevěřili mi poprvé a nebudou mi věřit ani teď.
Hodinu mi trvalo, než jsem se donutil oblíct. Pak další půlhodiny, než jsem konečně nastoupil do auta.
Mamka ani taťka nic neříkali, jen čekali. Sedl jsem si dozadu a připásal se. Celou cestu jsem křečovitě mezi prsty držel pás a ani se nehnul. Nedíval jsem se ani z okýnka. Když jsme projížděli kolem jeho domu, skoro jsem nedýchal. Sklonil jsem hlavu a jen se díval na svoje nohy. Bál jsem se tam podívat, že bych ho viděl.
Psychiatr mě vzal hned, jak jsme tam přišli. Dokonce ani v čekárně nikdo nebyl. Náhoda?
Seděl jsem u něho asi třičtvrtě hodiny a za celou dobu skoro nic neřekl. Stejně to, na co se ptal, byly kraviny. Když ale nadhodil něco o něm a o tom, co jsem mámě a tátovi předtím už dvakrát říkal, stáhnul jsem se. Skrčil jsem se, vytáhl jsem nohy nahoru a objal je rukama, Potřeboval jsem se cítit bezpečně a jeho otázky mě strašně znervózňovaly. Nedokázal jsem se na toho doktora ani podívat.
Nebudu říkat nic. Chtěl jsem to už dávno udělat, ale nikdo mi nevěřil.
A vůbec. Jak to, že doktor o tom ví?
Řekli mu to. Proč jemu? Proč o tom nemluvili se mnou? To jako chcou vědět, jestli si vymýšlím?
Najednou jsem se naštval. Nic jsem neřekl, jen jsem vyběhl z té místnosti ven. Nezastavil jsem se, ani když na mě volali a táta běžel za mnou.
Potřeboval jsem utéct. Jsou to zrádci. Toulal jsem se celý den po městě. V malých zapadlých uličkách, kde skoro nikdo nechodil, v parku, kde byly akorát tak kačeny na rybníku.
Nechtěl jsem jít domů. Bylo mi jedno, jestli mě hledají nebo ne.
Večer, když byla skoro tma, jsem nakonec domů šel. Byl jsem hladový a byla mi zima, protože jsem měl na sobě jen triko.
Před naším domem stálo policejní auto. Nevěděl jsem, jestli mám jít dál nebo ne. Ale nakonec jsem šel.
Mamka brečela a taťka byl rozčílený. Dostal jsem od něho facku, i když mu policajt říkal, aby se uklidnil. Nebavil jsem se s nikým. Stál jsem uprostřed obýváku a jen jsem hleděl do země. Nechci s nimi mluvit.
Nakonec policajti odešli a já jsem šel do pokoje. Kašlal jsem na hlad. Stáhl jsem deku na zem a lehl si. Jsem strašně moc unavený. Potřebuji spát.
2. října 2012
Spal jsem strašně málo. Vím, že se mamka přišla na mě podívat, ale dělal jsem, že spím. Nechtěl jsem s ní mluvit. Ale zas jsem měl dost času na přemýšlení.
Zjistil jsem, že to toulání po městě, bylo vlastně fajn. Byl jsem sice sám, ale nemusel jsem se nikomu zpovídat.
Ráno jsem měl na stole jídlo, ale nechal jsem to tak, jak to bylo. Oblíkl jsem si jen bundu, počkal, až dole nikdo nebude a potichu jsem se vytratil ven. Spěchal jsem, aby mě nikdo neviděl.
Byl jsem pořád nervózní, že mě někdo zastaví a oddychl jsem si až teprve, když jsem zmizel v nějaké zapadlé uličce.
Po třech hodinách chození po městě, jsem se přestal i vyhýbat lidem. Začal jsem se mezi nimi cítit tak nějak lépe. Jako bych byl mezi nimi schovaný. Když jsem měl hlad, zastavil jsem se u jednoho malého krámu. Postával jsem asi půl hodiny před ním, než jsem se odvážil vejít. Rychle jsem popadl dvě bagety, hodil peníze na pult a zase rychle vypadnul ven. Ani nevím, kolik jsem prodavači dal. Ale asi dost, protože mě nikdo nehonil, že jsem zloděj.
Šel jsem zase do toho parku. Seděl jsem tam hodně dlouho a nakonec půlku jedné bagety rozdrobil těm kačenám.
Když jsem se vrátil za tmy domů, nestalo se nic, co včera. Zalezl jsem do pokoje, než mi někdo z těch dvou stihl něco říct.
Jsem unavený z toho chození po městě. Ale zjistil jsem jednu věc. Opravdu mi bylo venku dobře. Měl jsem to udělat už dávno.
10. října 2012
Začal jsem to dělat pravidelně. Taťka se jeden den znovu rozčílil, a vynadal mi. Křičel na mě, že co to jako dělám. Skoro mi dal znovu facku, když jsem se na něho jenom díval a bylo mi všechno jedno. Opravdu mi bylo všechno jedno. A když se rozmáchl, uhnul jsem a on se netrefil. Ušklíbl jsem se tomu, a ho to rozčílilo ještě víc. Utekl jsem ven jenom v mikině. Nestihl jsem si vzít bundu. Tentokrát jsem byl venku celou noc a k ránu, když jsem se vracel, bylo před naším domem zase policejní auto.
Začali mi vyhrožovat, že mě nechají někam zavřít. A já jsem se už neudržel a začal jsem na ně křičet. Mluvil jsem na ně poprvé od té doby, co mě přivezli domů. Spíš jsem na ně opravdu křičel. Proč mě jako chtějí zavřít? Proč mě? Proč nezavřou jeho? Za to, co mi udělal? Ale to by mi museli nejdříve věřit a oni mi nevěří. Myslí si, že jsem lhář a on mi tak přitom ublížil. Oni mi ublížili.
Všechno tohle jsem na ně vykřičel a prostě jsem se nemohl zastavit. Byl jsem strašně unavený a rozčílený. Všechno to šlo ze mě ven. Všichni kolem mě stáli, oni i policajti, nic neříkali a jenom se dívali, jak mi šibe. Ale mě to bolelo uvnitř a já jsem chtěl, aby to věděli. Už jsem se nedokázal zastavit. Ale něco mě nakonec zastavilo. Najednou jsem se nemohl nadechnout a všechno kolem mě zčernalo. Nic víc si nepamatuji.
Vzbudil jsem se na svoji posteli. Když jsem se podíval na hodiny, bylo skoro poledne.
Dneska asi nepůjdu ven. Vyspím se, počkám do večera a pak půjdu. V noci je to lepší…
18. října 2012
Musel jsem si schovat bundu v pokoji i boty, protože mi všechno schovali, abych nemohl utéct. Ale to mě stejně nezastaví. Vždycky jsem počkal, až usnou a pak jsem utekl. Když to nešlo dveřmi, tak jsem utekl oknem. Bylo mi to jedno. Hlavně že jsem byl venku.
Akorát, že už začíná být zima a chodit jen tak po venku je horší. Občas jsem zalezl na nádraží, nebo někam do podchodu. Včera mě málem chytli policajti. Když jsem je viděl, zapadl jsem do prvních dveří, které šly otevřít. Počkal jsem, až venku nikdo nebude a zas jsem vylezl ven.
20. října 2012
Začíná být opravdu zima. Proč jsme se museli přestěhovat zrovna na sever, to nechápu. Na Floridě to bylo o hodně lepší. Lidi mi už nedělali problém. Dokonce jsem občas postával i u barů, které měly v noci otevřeno. Dneska jsem se odvážil do jednoho vlízt. Měl jsem strach, že mě vyhodí, ale nikdo si mě nevšímal. Koupil jsem si kafe a sedl jsem si do rohu k jednomu malému stolku a jenom se kolem sebe rozhlížel. Byl to nějaký podnik, kde se i tančilo, ale moc lidí sem nechodilo. Líbilo se mi tam. Asi tam budu chodit častěji.
25. října 2012
Začal jsem do toho baru chodit každý den. Dal jsem si vždycky kafe, když mi byla zima, chvíli jsem poseděl a zase jsem šel. Začal jsem poznávat některé lidi, kteří tam taky asi chodili každý den.
Dneska si ke mně jeden kluk sednul. Vypadal, že je mu tak dvacet roků. Stáhnul jsem se na lavici víc do rohu. Nevěděl jsem, jak se mám chovat, a tak trochu jsem se ho bál. Byl hodně vysoký a udělaný. Asi chodí hodně cvičit. Ale nakonec byl v pohodě. Objednal mi ještě druhou kávu a nakonec jsme si spolu začali povídat. Ale když se mě zeptal, kolik mám roků a proč jsem venku takhle v noci, zmlkl jsem a už jsem nic neříkal. Nakonec se zvedl a odešel za jinýma klukama.
Vrátil jsem se domů brzy ráno. Myslel jsem si, že se zas jenom protáhnu do pokoje, ale taťka s mamkou seděli v obýváku a asi na mě čekali. Taťka mě donutil, abych si k nim sednul. Fakt se mi nechtělo, byl jsem z toho děsně otrávený, ale abych měl klid, tak jsem se posadil a čekal, co tak úžasného mi chtějí.
11. listopad 2012
Včera jsem byl poprvé ve škole. Vydržel jsem tam jen dvě hodiny. Nová škola, nové děcka, noví učitelé. Měl jsem pocit, že se na mě všichni dívají jako na blázna. Nechtěl jsem tam jít, ale musel jsem. To bylo to překvapení, co mi naši chtěli. Nesnáším je za to.
Ale dostal jsem podmínku. Dokonce jsem musel i k soudu pro mladistvé. Prý pokud nezačnu chodit do školy, zavřou mě někam do pasťáku. Nakonec jsem souhlasil, ale od té chvíle jsem s našima znovu přestal mluvit. No stejně jsem toho moc nenamluvil moc ani tak. Ale od teď jsem se choval, jako by tam prostě nebyli.
20. listopad 2012
Jo, do školy se chodím vyspat. Nikoho si nevšímám a oni mě nechávají na pokoji. V noci stejně vždycky zdrhnu ven.
V tom baru, kam jsem chodil čím dál víc, jsem se cítil víc doma, než kde jinde. Začal jsem se víc bavit i s tím klukem. Jefrey se jmenuje a začíná se mi líbit. Prý nemusí nic dělat, protože jeho rodiče jsou za vodou. Takže nechodí ani do práce. Sem tam mi nenápadně přistrčil něco ostřejšího na pití. Kdyby to někdo viděl, měli bysme pěkný průser. A včera, když jsem se chtěl vrátit domů, kousek mě doprovodil a dal mi pusu.
Byl jsem z toho v šoku, že jsem nic ani neřekl. Ale líbilo se mi to. Už se těším, až bude večer. Teď se musím rychle umýt, sbalit se a vypadnout do školy, ať mám klid. Stejně mě chodí pořád někdo kontrolovat, jestli do školy chodím. Ať si trhnou. Ale hlavně, že nemusím chodit k tomu blbýmu psychiatrovi.
21. listopad 2012
Těším se na Jefreyho. Asi se mi líbí. Pořád myslím na tu pusu, co mi včera dal. Dal jsem si záležet na tom, abych vypadal dobře. Asi za hodinu jdu ven a nemůžu se už dočkat.
22.listopad 2012
Dneska jsem se nemohl dočkat, až všichni usnou. Jen co bylo ticho, vypadl jsem ven. Včera jsem neviděl Jefreyho, ale jeho kamarád mi říkal, že prý dneska přijde. Pořád se na mě tak divně usmíval. Kdo ví, co jim Jefrey řekl. Jen co jsem vypadl z domu, tak jsem šel rovnou do baru. Ale než jsem vešel dovnitř, někdo mě chytil za ruku a zastavil. Otočil jsem se s úsměvem, protože jsem si myslel, že je to Jefrey. Okamžitě jsem se roztřásl. Držel mě tak silně, že bych se nemohl ani vytrhnout, ale já se ani nesnažil. Bál jsem se. Prostě mě ovládal jen tím, jak se na mě díval. Zlobil se na mě. Odtáhl mě do jedné prázdné uličky. Jenom stál a držel mě, abych mu neutekl, ale až po chvíli mi dal facku. A další. Rozbil mi ret. Krev mi tekla po puse. On jenom stál a nic neříkal, dokud mě nechytil a objal. Nechtěl jsem to, ale nedokázal jsem nic udělat. Jen jsem se třásl a měl jsem strach a po dlouhé době jsem se rozbrečel. Začal mě líbat na tváři a říkat, jak moc jsem mu chyběl. Byl prý pryč. Hned potom, co jsme se viděli naposledy, musel odjet do Evropy, a když se vrátil, tak slyšel, co se stalo. A že prý se toulám. Že to nesmím dělat.
Chtěl jsem pryč. Pryč daleko od něho. Bojím se ho. Nechci, aby mi zas dělal to co předtím. Pořád jsem si pamatoval, jak byl naposledy na mě zlý a bolelo to. Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím. Tak dlouho jsem ho neviděl a nikdo mi o něm nic neřekl. Proč se vrátil? Měl v té Evropě chcípnout. Mělo s ním spadnout letadlo.
Moje noční vycházka skončila. Neviděl jsem Jefreyho. On mě nepustil. Odtáhl mě do svého auta. Myslel jsem, že mě odveze domů, ale on zajel za město…
Dočetl jsem to do tohoto bodu a vztekle jsem mlaskl. V části, kde Mel popisoval, co mu ten hajzl udělal, jsem přeskakoval věty. Nedokázal jsem v klidu přečíst ani jedno slovo. Znovu jsem se podíval na Mela, který mezitím změnil svou polohu. Ležel na boku, s rukou pod hlavou a druhou svíral roh polštáře a tiše oddechoval.
Díval jsem se na jeho tvář, která teď vypadala tak klidně.
Je opravdu moc pěkný...
Já jsem si nedokázal ani v těch nejdivočejších snech představit, že mu může někdo tak ubližovat. Prostě jsem to nechápal.
Proč zrovna on přitahuje takové zmetky… Nebo je to právě tím, jak vypadá a jaký je?
Znovu jsem na něj položil svou ruku, jako bych ho chtěl chránit i v tom spánku před zlými sny a vrátil jsem se ke čtení.
S podmračeným pohledem jsem našel místo, kde jsem skončil…
DIARY
…domů mě přivezl až skoro ráno. Bál jsem se utéct. A on mi to ani nedovolil. A taky jsem nemohl. Byl jsem rád, že vůbec můžu chodit. Nenávidím ho. Nenávidím jeho velké auto, ale stejně jsem nechtěl ani vystoupit, když mě přivezl před náš dům. Mamka mu děkovala, že mě přivedl domů. Taťka nade mnou už jenom mávnul rukou.
Všechno mě bolelo, ale oni si mě nevšímali. Jen mu děkovali, že mě přivezl domů. Namluvil jim, že mě chytil, když jsem se porval s nějakýma klukama a proto mám modřiny a rozbitou pusu. Uvěřili mu.
On je zpátky. Peklo se vrátilo. Uteču z domu. Napořád. Nemůžu tu být. Bojím se ho.
25. listopad 2012
Nemůžu tu už být. Znovu k nám začal chodit na návštěvy, prý, aby zkontroloval, jestli nedělám žádné hlouposti. Když neposlouchám rodiče, tak jeho prý poslechnout musím. Co na tom, že začal zase chodit ke mně do pokoje.
Přinesl spoustu dárků z Evropy, ale já jsem je ani nerozbalil. Nechal jsem je v obýváku tak, jak je položil na stůl. Byl hodně naštvaný, že si je nechci rozbalit, ale před našima to nedal najevo. Počkal si, až jsme byli doma sami. Přišel předevčírem i s tetou, že budou u nás spát, protože mamka a taťka museli kvůli práci odjet na tři dny. Vozili mě i do školy a ze školy, abych jim nikam neutekl.
Teta je moc hodná, mám ji rád. Když jsme přijeli ze školy, tak jsem se držel poblíž ní, aby on neměl možnost se ke mně přiblížit. Ale on se choval, jako by se nic nedělo. Jako bych byl opravdu jen synovec, na kterého dohlíží. Žádné náznaky, které by ho usvědčily v tom, co jsem se jim tady snažil vysvětlit. Nedivím se, že mi nikdo nevěří.
Nemohl jsem ani utéct, protože mě pořád hlídal. Dokonce i všechno zamknul s vysvětlením, že má za mě zodpovědnost.
Našel i moji bundu a boty, které jsem si v pokoji schovával.
Když jsem tetu objal, protože ji mám opravdu rád, jen se na mě zamračil. Dostal jsem strach a věděl jsem proč. Počkal si, až teta usne. Přišel za mnou v noci. Vytáhl mě na nohy a hodil na postel s tím, že na zemi spát nebudu a že na zemi to dělat se mnou nebude…
26. Listopad 2012.
Jsem rozhodnutý, že uteču. Opravdu už nemůžu dál. Chci umřít, ale ani to už nedokážu. Co kdyby mě zase zachránili? Takové zklamání bych asi už neunesl…
Vzal jsem si všechny peníze, co jsem našel a do tašky si nachystal pár věcí na převlečení. Ale jen tak, aby nebylo na první pohled poznat, že jsem se sbalil. Tašku jsem zasunul pod postel, aby nebyla vidět.
Znovu za mnou přišel v noci. Zase mě zbil za to, že spím na zemi. Bylo už skoro ráno, než odešel. Celou noc u mě byl a nespal, prý mě musí hlídat, abych neutekl. Jo, hlídat, u mě v posteli.
Brzy ráno ale musel odejít, aby to tetě nebylo podezřelé, a já jsem si konečně oddechl. Vytáhl jsem všechny věci, které jsem měl ve školní brašně a naházel je do skříně pod oblečení. Pak jsem do té tašky strčil tu, kterou jsem měl schovanou pod postelí.
Jdu pryč a nevrátím se. Raději venku zmrznu, než abych se vrátil sem, k němu.
Tebe si beru sebou. Nenechám tě tu. Jsi můj jediný kamarád, kterému můžu všechno říct.
Podíval jsem se znovu na datum, kdy tohle Mel psal.
Zaklonil jsem hlavu a zadíval se do stropu. Vrátil jsem se ve vzpomínkách na to, kdy mě Melovi rodiče poprvé kontaktovali. 28. Listopadu – přesně dva dny potom, kdy se Mel rozhodl utéct z domu.
Chtěl jsem pokračovat ve čtení, ale při pohledu ven jsem zjistil, že začíná svítat. Mel se může každou chvíli vzbudit a já se taky potřebuji aspoň trochu vyspat.
Na jednu noc toho bylo až moc. Vzal jsem propisku, kterou tam měl a zastrčil ji tam, kde původně skončil. Opatrně jsem mu deník zastrčil pod hlavu.
Kdo ví, jestli se ke čtení ještě někdy dostanu. Má na něm zámek s kódem.
Myslel jsem si, že budu spát, ale nakonec jsem to neudělal. Měl jsem už tolik probdělých nocí, tak mě tahle taky nezabije. To zvládnu.
Zhasl jsem a lehl jsem si na bok, abych viděl na Mela.
Položil jsem na něj ruku a celou dobu jsem se na něj díval.
Čekal jsem, až se vzbudí…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek autora: možná jste si všimli, že datum v deníku se trochu změnil. Dodatečně jsem si totiž uvědomila, že mi ten uváděný rok nesedí s tím, jak to má probíhat, proto jsem to posunula na rok 2012. Opraveno to je i v minulém díle.