Ležel jsem napůl přes Milese a v ruce držel ten jeho deník.
Díval jsem se na ta slova, která začínala novou stránku, a měl jsem z toho divný pocit. Už jen z těch pár slov jsem měl dojem, jako by tím Mel volal o pomoc.
Ale když já jsem tady… Jsem tu s tebou Mele…
Jeho hluboký výdech a mírné zavrtění mě probralo ze strnulosti. Rychle jsem se z něj zvedl, a lehl si na svoji stranu postele. S napětím jsem čekal, jestli se Mel vzbudí nebo ne. Ale on se jen přetočil na druhou stranu. Zamotal si deku mezi nohy, tak jak to měl rád, a spál dál.
Přetočil jsem na záda a civěl do stropu. Ruku, ve které jsem držel deník, jsem měl položenou na břiše a s nervózním oddechováním jsem přemýšlel, co s tím.
Pralo se to ve mně.
Ctil jsem Melovo soukromí, ale na druhou stranu jsem chtěl znát jeho tajemství. Chtěl jsem pochopit jeho… Proč je takový. Jen to, co o něm vím, mi nestačí. Nevysvětluje to všechno.
A já ho chci poznat, protože ho miluji. Chci vědět, co má rád, chci vědět, co ho trápí…
Chci to pro něj. Chci mu dát to nejlepší, co můžu…
Po chvilce přemýšlení a zvažování všech pro a proti, jsem se k Melovi otočil zády a přisunul si lampičku blíž tak, aby na něj nesvítila. Opřel jsem se o loket a deník položil na polštář.
Potřebuji ho zcela pochopit a na to, je nejlepší začít od začátku.
I kdybych to nedočetl celé, ale tenhle problém, který on má, který vysvětluje jeho chování, někde začít musel. A já věřil, že ten důvod najdu.
Přesto, když jsem deník otvíral a nalistoval první stránku, měl jsem špatné svědomí…
Četl jsem něco, co bylo Melovým tajemstvím.
DIARY
14. května 2012
Našel jsem si způsob, jak o tom někomu říct. I když je to jen deník, je jediný přítel, kterého teď mám…
Protože… nikdo jiný mi nevěří…
15. květen 2012
Měl jsem strejdu rád. Chodil k nám jen občas a vždycky s ním byla sranda. Hodně si se mnou hrál, když jsem byl ještě malý a nosil mi dárky. Největší radost jsem měl z robota. Moc se mi film Transformers líbil a když mi donesl velkého autobota Bumblebeeho, byl jsem štěstím bez sebe.
Později jsme se přestěhovali a bydleli jsme nedaleko od něj.
Jeho občasné návštěvy začaly být pravidelné. I přesto nikdy nezapomněl přinést nějakou maličkost.
I máma s tátou ho mají moc rádi. Jednou jim pomohl, když málem táta zbankrotoval a oni mu za to byli nesmírně vděční. Prý jen díky němu jsme tam, kde jsme teď.
To bylo…
Naši ho mají rádi pořád a on nás taky.
Spíš mně…
16. květen 2012
Nemohl jsem včera psát dál, když jsem si na to vzpomněl. Ale potřebuji to někomu říct. Někomu… Ale není nikdo. Nikdo mi nevěří. Jen tenhle deník to snese bez nějakého obviňování, že lžu.
Tohle mě strašně bolí. Máma a táta si myslí, že jsem si všechno vymyslel.
A proč bych měl? Nechápu to.
Vždycky říkali: Vždyť jsi ho měl tak rád, tak proč říkáš takové lži?
Ale to není lež. NENÍ!!!
Já… Chci, aby to věděli všichni. Aby věděli, co dělá…
Nenávidím ho. Měl jsem ho moc rád, ale jeho kamarádství, jeho – Mám tě rád… mělo jiný význam. Teď už to vím.
Poprvé mi to došlo, když jsem se chystal na novou školu. Přišel za mnou, když jsem byl venku u bazénu. Opaloval jsem se a sem tam si zaplaval. Chystal jsem se na výběr střední školy a tak jsem zabíjel čas, že jsem studoval letáky a přemýšlel, kterou si vyberu. Teda vybranou jsem už měl dávno, ale ještě jsem to procházel, kdyby se mi líbila nějaká víc…
Posadil se vedle mě a nakukoval mi přes rameno. Byl strašně moc blízko, a i když to nebylo poprvé, tak tentokrát jsem z toho měl divný pocit. Už jsem nebyl ten malý kluk, co měl radost z toho, když ho strejda vzal na klín, aby ho pohoupal, nebo vzal na ramena, aby ho povozil.
Tahle škola by pro tebe byla nejlepší, řekl a ukázal tenkrát na jeden leták, který jsem měl na klíně a ruku táhl po mé noze až skoro k mému rozkroku.
Cukl jsem sebou. Ale on se jen usmál a mírně mi stiskl nohu.
Vyrostl jsi…
Tahle jeho slova mi dlouho zněla v uších i poté, co odešel. Jeho dotek na noze a pak i na rameni, kde se mně dotkl, když odcházel, mě pálila ještě pěkně dlouho. Jako by se mě dotkl rozžhaveným železem. Pořád jsem cítil ten jeho zrychlený dech, kterým zanechával vlhko na mém krku.
Nevěděl jsem, co si to tom mám myslet. Měl jsem z toho nepříjemné pocity a tak nějak jsem přestával mít strejdu rád. Třeba to byla jen náhoda? Určitě jo. Vždyť je ženatý… I když nemají děti, ale je ženatý, tak proč by tohle dělal? Určitě to byla náhoda… A on za mnou začal chodit častěji víc, než jindy.
Tak jako dneska. Zase je dole a baví se s mámou a něčemu se směje… Slyším ho, jak se po mně ptá.
18. května 2012
Včera jsem neměl čas něco napsat. Byl tady. Schovával jsem se před ním ve svém pokoji. Nechtěl jsem vylézt ven, ani když na mně otec přísně zakřičel, že je to neslušné.
Strejda ho ale uklidnil, že mu to nevadí. A že si se mnou promluví, jestli mě něco netrápí.
Ale mě trápí. Právě to, že přišel za mnou do pokoje. Zavřel dveře se zavoláním do přízemí, že za chvíli přijde. Vrátil se za nimi asi za dvacet minut…
Poprvé za mnou přišel do mého pokoje, když jsem s děckama měl mejdan. Naši odjeli a já chtěl oslavit mé šestnácté narozeniny a Nový rok. Najednou se prostě u nás objevil, s dárkem v ruce, ale neusmíval se. Byl naštvaný, že jsou u nás děcka. Domluvil mi, že by to rodiče nepotěšilo, tak jsem nakonec všechny vyprovodil ven s tím, že to strejda nikomu neřekne.
Všichni odešli, ale on zůstal. Už byl spokojený a pomohl mi i uklidit. Pak mi dal dárek. Odnášel jsem si ho do pokoje, a on tam přišel za mnou. Než jsem ho stihl rozbalit, stoupl si ke mně a objal mě.
Mám pro tebe ještě jeden dárek, Mele, šeptal mi do ucha a já najednou nevěděl co dělat. Bylo to takové tajemné. Usmál jsem se na něj. Určitě to bude nějaké velké překvapení…
Bylo…
Když odešel, ležel jsem na posteli a brečel.
Říkal, že to je dárek jen pro mě a že to bude naše tajemství, tak, jako on neřekne nic o mých průšvizích, o kterých věděl víc než dost, když jsem se mu jako jedinému svěřoval. Věděl o mně všechno a já mu věřil.
A já… Myslel jsem, že tu umřu. Říkal, že to nebude bolet. Bolelo to. Hodně…
Bolelo to i uvnitř mě, když jsem nevěděl, co s tím mám dělat. Měl jsem strach to někomu říct…
Nikdy mě to bolet nepřestalo… Pořád tu bolest z té zrady cítím. Ano, zradil mně… Nenávidím ho i po té době…
Pročítal jsem stránku po stránce. Občas jsem se musel zastavit a naklonit se víc k slabému světlu žárovky, abych rozluštil, co ty rozpité slova znamenají.
Den po dni se odkrývalo Melovo tajemství a to ještě spousta stránek byla nepřečtená.
Už dávno jsem neležel. Seděl jsem opřený o pelest a občas se přistihl, jak bezděky svírám ruce v pěst a mám chuť jít někomu rozbít hubu.
Někomu… Dobře vím komu.
Strašně mě to sralo, i když jsem o tom věděl. Když mě Melovi rodiče najímali, zhruba mi o tom řekli. Ale věděl jsem jen to, co se řešilo soudně. Žádné podrobnosti, žádné Melovy pocity.
O ty se tenkrát nikdo nezajímal…
A teď, když jsem to četl, když jsem viděl, co všechno ten hajzl Milesovi dělal, kdy některé stránky byly sotva čitelné, jak byly slova rozpité zřejmě od jeho slz… Teď jsem měl chuť okamžitě jít, najít toho parchanta a vystřelit mu mozek z hlavy.
Musel jsem na chvíli deník odložit. Prošel jsem pokoj několikrát tam a zpátky a vždycky se zastavil u Mela a podíval se na něj, jak klidně spí. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a přikryl ho, aby mu nebylo chladno.
Usadil jsem se zpátky do postele a nalistoval poslední stránku, kde jsem skončil. Než jsem začal číst dál, napil jsem se ještě vody, abych spláchnul tu hořkost, kterou jsem teď v krku měl.
Ale bylo to zbytečné, protože s dalšími slovy v jeho deníku, se ta hořkost vrátila zpátky.
DIARY
5. červenec 2012
Mám toho dost. Pořád mi někdo připomíná, že jsem si měl vybrat tu druhou školu. Že se moje známky zhoršily. Prý je to díky tomu, že dojíždím a jsem skoro celý den pryč a nemám na učení čas. Že jsem chytrý, tak proč se lépe neučím a proč jsem nešel na tu, co oni chtěli?
Ale já nechtěl.
Byla to ta, kterou mi ON ukazoval na tom letáku. Byla hned vedle jeho domu. Ale já jsem chtěl být od něho co nejdále. Mít co nejmíň příležitostí se s ním vidět.
Byl z toho smutný a taky často naštvaný. Ale neukazoval to před nikým. Před našima byl pořád stejný. Smál se, byl hodný, nosil dárky…
I mně. Ale já jsem je odmítal. Hned jsem je házel do koše. I Bumblebeeho, kterého jsem měl tak rád, a měl své místo na polici už tak dlouho, jsem jednou ve vzteku rozdupal na malé kousky a vyhodil.
Bojím se každé chvíle, kdy jsem s ním sám. Pořád ho prosím, aby to nedělal. Že to nikomu neřeknu…
Neposlouchal mě. Jen mi opakoval, jak mě miluje a že naše tajemství je u něj jak v hrobě.
Začaly prázdniny a já nevím, co mám dělat. Budu doma tak dlouho a nemám dost výmluv na to, abych odešel někam ven. Chodí k nám zase pravidelně, i když naši jsou v práci.
Včera jsem mámě a tátovi něco naznačil. Strašně se na mně rozzlobili. Že prý jak můžu tak nehorázně lhát a že se ho teda na to zeptají.
Já nakonec začal brečet, že ne. Že nechci, aby se ho na to ptali. Že je to v pohodě. Raději jsem zvolil lež, protože jsem měl strach, co všechno jim on poví. Bál jsem se ho a zvlášť potom, co se na mě máma s tátou rozzlobili.
Ale oni to udělali… Zeptali se ho.
Nevěděl jsem to, dokud dneska nepřišel za mnou do pokoje, když jsem byl doma sám.
Byl rozzlobený, dokonce mi dal i facku, ale hned na to mě objal. A pak… zase udělal… A potom mi pořád opakoval, že mě miluje a jak ho moc mrzí, že jsem to řekl. Prý je zklamaný, ale že mi odpustí, když…
Odešel před chvílí a já zas ležím tady, na své posteli. Už nedokážu ani brečet. Už to nedokážu déle snášet. Nikdo mi nevěří. Nikdo mi nechce věřit…
Nejlepší by bylo, kdybych tu nebyl…
1. srpen 2012
Jsem doma. Dva týdny jsem byl v nemocnici a pak mě zavřeli na psychiatrii. Prý, abych se dal do pořádku a aby se to už neopakovalo. Jen jsem jim na všechno přikyvoval.
Na rukách mám hluboké jizvy. Už tam zůstanou. Budou mi pořád připomínat to, co se stalo a proč se to stalo. Už to nebolí. Bolí to jen na duši. Strašně moc.
Pořád se mně ptali, proč jsem to udělal. Ale já jim to neřekl. Nechal jsem je přitom, že to bylo z nešťastné lásky. Už jednou mi nevěřili a zlobili se na mě. A já nechci, aby se na mě máma s tátou zlobili, protože je mám přesto všechno pořád rád.
Pořád je teď se mnou někdo doma. Střídají se a berou si práci domů, aby byli se mnou a měli mě pod dohledem. Postel vyhodili a koupili mi novou. Byla celá do krve a nešlo to sundat ani ze dřeva na pelesti. A já jsem byl moc rád. Protože na té posteli, nebyla jen moje krev. Byli na ní špatné vzpomínky a já už v ní ani nespal. Vždycky jsem si raději lehl na zem na deku. Raději jsem byl ráno celý rozlámaný, než kdybych měl ležet na té posteli, kde mi on dělal ty věci.
10. srpen 2012
Doktoři říkali, že mám mít klid. Tak jsem ho měl. Naši mě k ničemu nenutili, jen prostě se mnou byli.
NIKDO k nám ani nějakou dobu nechodil.
Až dnes. Jen jsem ho viděl a hned jsem se roztřásl. Zalezl jsem do svého pokoje a chtěl zalézt pod peřinu, ale nakonec jsem si sedl jen do kouta pokoje. Co kdyby zas přišel… Je to nová postel! Nechci, aby mi to na ní dělal. Už to nechci.
Nakonec za mnou přišel, ale byla s ním i máma. Že prý mě chtěl jen pozdravit a přinesl mi dárek. Moji oblíbenou čokoládu. Nemluvil jsem s ním. Nedíval jsem se na něj ani na mámu, která se mě snažila přemluvit, abych šel za nimi dolů. Ale já jen opakoval, aby odešli.
11. srpen 2012
Snažil jsem se vysvětlit našim, že nechci, aby k nám ON chodil. Když se ptali proč, znovu jsem jim naznačil to, co tenkrát. A znovu to skončilo hádkou, jak jsem nevděčný. A jak se prý k němu tak můžu chovat, když nám tolik pomohl a tak se o mně stará. Chodil prý i do nemocnice se ptát, jak mi je.
Proč mi nevěří?
Nemám HO rád. Nenávidím ho. Nenávidím mámu i tátu. Ublížili mi… Nevěří mi. Nesnáším je! Chci jít odsud pryč!
13. srpen 2012
Byl jsem v šoku, když jsem ráno sešel dolů do kuchyně na snídani a byl tam on. Rozběhl jsem se po domě a hledal mámu nebo tátu. Ale nikdo doma nebyl. Jen já a on.
Prý je to v pohodě. Prý jim slíbil, že se o mě postará. Utekl jsem do svého pokoje. Ale on byl rychlý a vrazil dovnitř, než jsem stihl zamknout. Znovu se rozčílil. Proč se prý před ním schovávám? Proč jsem na něho zlý, když on je na mě tak hodný? Stará se o mě, měl o mě strašný strach, když jsem si podřezal žíly, miluje mě a bál se, že umřu. Chvíli byl zlý a hned na to brečel. Že by beze mne nedokázal žít.
Nenechal mi ani skulinku, abych mohl odejít z jeho blízkosti. Znovu mě objímal, hladil a pořád opakoval, jak byl beze mě smutný, jak se o mě bál, jak moc mě miluje a že beze mě nedokáže žít.
Ale tentokrát to neudělal. Měl jsem strach, ale neudělal to…
Byl jsem za to moc rád a říkal jsem si, že mě asi opravdu miluje. Že jsem mu možná ublížil tím, že jsem to chtěl říct rodičům, přitom se o mě opravdu bál. Protože kdyby to tak nebylo, tak by nebyl na mě dneska tak hodný. Jen mě objímal a hladil po vlasech, nic víc.
Ale pořád jsem měl strach, že to udělá znovu… Už nevím, co si mám myslet. Jsem z toho strašně zmatený.
21. srpen 2012
Před týdnem za mnou začala chodit Melisa. Věděl jsem, že se jí líbím, a ona mě docela taky. Ještě jsem s holkou nechodil a ona byla moc hodná. Chodila se mnou na základku a včera se mi vyznala. Políbil jsem ji před naším domem, když odcházela. Když jsem se vrátil zpátky, tak jsem dostal facku, jen co jsem zavřel dveře. Proč? Vždyť jsem nic neudělal špatného. Jen se mi tahle holka líbí a já chtěl zkusit s ní chodit…
I když On k nám pořád chodil a občas byl se mnou sám, už neudělal to co před tím. Jen mě občas pohladil, nebo mi dal pusu na čelo a já si myslel, že už je to v pohodě.
Jenže teď… Dal mi facku. Pořádnou. Tvář mě štípala a měl jsem na ni velký červený flek.
Rozčílil se na mně. Křičel na mě, že jsem jen jeho, že on mě miluje a nikdo jiný na mě sahat nebude. Že patřím jen jemu. Za vlasy mě dotáhl do pokoje a hodil mě na moji novou postel…
Brečel jsem, křičel jsem a prosil, ať to nedělá…
Byl vzteklý a neposlouchal mě. Byl hodně surový. Tak moc, že když odešel, sotva jsem se dokázal pohnout. Ale než odešel, políbil mě na tvář s tím, že je to prý varování.
Ani nevím, jak jsem se oblíknul. Všechno co bylo na posteli, jsem vyhodil z okna ven. Jen holá matrace zůstala.
Vypnul jsem i telefon, nechtěl jsem s nikým už mluvit. Jsem úplně na dně. Myslel jsem si, že… Co jsem si vlastně myslel?
Nemám to ani komu říct. Nikdo mi nevěří. Můžu to napsat jen sem…
Mám toho už dost. Nechci tu už být.
25. září 2012
Jsem už tři dny zpátky doma. Nesmím už chodit do té školy. Naši mě přihlásili do jiné, která je blízko našeho domu.
Tentokrát jsem na psychiatrii strávil měsíc. Když mě našli, tak chybělo už jen trochu, aby mě už vůbec neprobrali. Snědl jsem všechny léky, které jsem doma našel. I když jsem měl strašné bolesti a křeče, nevadilo mi to. Jen jsem čekal, až přestanu všechno vnímat a všechno to skončí.
Nevím, kdo mě našel. Byl jsem už v bezvědomí, a trvalo skoro dva dny, než jsem se probral dost na to, abych zjistil, že jsem zase tady. Tady, odkud jsem chtěl odejít. Nedovolili mi to…
Ale tentokrát bylo něco jinak. On už k nám nepřišel.
Musel jsem deník zavřít.
Věděl jsem jen o jedné sebevraždě. Manželé Bennettovi mi o ní řekli, protože ty jizvy na rukách se nedají skrýt. A taky, abych byl připravený, kdyby chtěl něco podobného zopakovat. Ale už mi nikdo neřekl, že se chtěl zabít podruhé.
Otočil jsem hlavu k Melovi a zadíval se na jeho ruce. Jednu měl pod hlavou a druhou položenou vedle sebe na matraci. Opatrně jsem ji chytil a natočil dlaní vzhůru. Jemně jsem přejížděl po těch jizvách, které na zápěstí měl. Jednu velkou a pár malých. Prý se mu to tenkrát nepodařilo hned napoprvé…
Strašně moc pocitů se ve mně pralo. A od této chvíle to bylo horší. Měl jsem zlost, vztek na toho zmetka.
Litoval jsem Milese a miloval jsem ho čím dál víc.
Chci ho chránit. Před vším. Před celým světem, před ním samým.
Nechci, aby se mu už někdy něco stalo.
Strašně moc jsem ho chtěl obejmout, držet ho v náruči. Ale jen jsem seděl, díval se na něj a přejížděl prsty po jeho zápěstí, kde měl nesmazatelnou vzpomínku na to, co bylo.
Po chvíli, když jsem se trochu uklidnil a několikrát zhluboka nadechl, jsem chtěl pokračovat ve čtení. Tušil jsem, že to není všechno. Pořád to nevysvětluje všechno to, jak se doteď choval. Jako by se úplně změnil. Určitě to mělo svou váhu.
Nemůže mámě a tátovi zapomenout to, co se stalo.
Nechce být sám, protože se samoty bojí. Pro tohle nechce usínat sám…
Ale co dalšího v sobě skrývá?
Znovu jsem se pohodlně usadil, abych mohl pokračovat v odkrývání jeho tajemství a v duchu se mu omlouval za tento vpád do jeho soukromí. Už jsem chtěl otočit stránku, když se náhle Mel pohnul.
Rychle jsem k němu otočil hlavu.
Díval jsem se na něj, jak se protahuje a pomalu otevírá oči…