Ubytovali jsme se v malém motelu na kraji města.
Jeden pokoj jsme si zamluvili prozatím na týden a pak se uvidí. Zaplatili jsme dopředu, aby byl klid, protože se na nás recepční tak nějak divně dívala.
Miles pořád stál opodál a s nikým moc nekomunikoval.
I se mnou po cestě prohodil jen pár slov. Většinou to prospal, a když jsme zastavili na odpočívadle, sedl si ke stolu, jedl sendviče, co jsem doma ještě stihl připravit a psal si něco do toho svého deníku.
Nenutil jsem ho do hovoru. Nechal jsem ho být. Stejně jako teď v motelovém pokoji.
Byli jsme jedni z mála, kdo se tu ubytovali na delší dobu, tak nám dali pokoj na konci celého komplexu.
„Jdu se osprchovat,“ promluvil konečně Mel, když jsme se ubytovali a tak trochu vybalili.
Přijeli jsme až za tmy a já byl už celkem hladový a unavený.
Jen jsem kývnul a začal chystat večeři, abychom mohli zaplnit prázdné žaludky. Zbylé jídlo, co jsem sebou pobral, než jsme odjeli z domu, jsem uložil do lednice.
Mel si posbíral věci, zamířil do koupelny a já během chvilky slyšel jak pouští vodu.
Večeře už byla hotová, ale on pořád nevycházel.
„Mele, budeš tam dlouho, nebo už jdeš ven?“ zaklepal jsem na něj po nějaké době, když už jsem měl svoji porci snězenou.
„Dlouho,“ ozval se nazpět a já slyšel šplouchnutí vody, jak se zřejmě uveleboval ve vaně.
„Ok, tak se neutop. Jdu si zakouřit,“ popadl jsem krabičku cigaret a vyšel ven.
Konečně jsem si mohl v klidu zapálit. Labužnicky jsem potahoval a rozhlížel se kolem sebe.
Vypadá to na klidné místo. Jen nevím, jak si Mel náš pobyt tady představuje.
Zašmátral jsem v kapse, a když jsem zjistil, že tam mám dost drobných, zašel jsem k automatu pro kávu.
Usadil jsem se s ní na prahu našich dveří. Zapálil jsem si ještě jednu cigaretu a opřel se o stěnu.
Konečně pohoda. Nemusím nikde běhat a hledat Mela po městě.
Tak nějak to na mě všechno padlo. Jak to neustálé hledání Milese, nervy, co s ním je, tak ta dlouhá cesta… Najednou jsem se cítil strašně unavený. Ani ta káva nepomáhala…
„Dáš mi napít?“ ozval se vedle mě Melův hlas.
Trhnul jsem sebou, protože jsem na pár vteřin nejspíš zdřímnul. Cigareta mi dohořívala v ruce a ještě chvilku a připálila by mi prsty. Odhodil jsem nedopalek a podal kelímek se skoro studenou kávou Melovi, který se usadil vedle mě.
„Jsem unavený,“ promluvil po chvíli, kdy jsme oba jen tak hleděli do nebe na hvězdy, které dnes svítily jasněji, než kdy jindy. Ale nejspíš to bylo tím, že tu není tolik pouličního osvětlení.
„Tak jo, půjdeme si lehnout,“ zvedl jsem se a podal Melovi ruku a i jemu pomohl na nohy. Vešli jsme dovnitř a ještě jsem zamkl, abychom neměli nevítanou návštěvu.
„Půjdu se sprchnout,“ vytáhl jsem si svůj ručník a mýdlo, protože ty hotelové ze zásady nepoužívám. Otočil jsem se k posteli. „Kterou stranu si bereš?“
Mel se na ní také podíval.
„Tu napravo.“
Myslel jsem si to. Vždycky spí na pravé straně. Jen jsem kývnul a zavřel se v koupelně.
Vysvlékl jsem se a vlezl pod sprchu. Rukama jsem se opíral o stěnu a nechal na sebe téct teplou vodu. Stál jsem tam a přemýšlel nad vším, co se doposud stalo, a co nás ještě čeká. Jak si vlastně představuje ten nový život.
Nechám tomu chvíli volný průběh. Pokud bude chtít zůstat tady, skoro šest set mil od domova, nebudu mít nic proti. Ale v hotelu nemůžeme zůstat napořád. Budeme si muset najít byt.
Co se týká peněz, tak pro začátek dobrý. Mám jich víc než dost. Ale i rezervy jednou dojdou. Budu si muset najít práci a Miles taky. Potřebuje nějak zaměstnat. Hlavně i proto, aby přestal myslet na hlouposti. Jenže…
Pro něj to nejspíš hlouposti nejsou. Kéž bych tak věděl, co se mu honí hlavou. Kéž bych tak věděl, proč tohle všechno doposud dělal.
Vím, proč odešel z domu. Vím, proč nedokáže odpustit rodičům, i když to, co se stalo, je minulost stará víc než dva roky.
Jen stěží pak dodělal školu…
Není hloupý. Je moc chytrý. Až moc. Mohl by vystudovat kdekterou univerzitu a třeba i dvě současně. Jenže se to v jednom momentě pokazilo.
Jeho výrazná inteligence je narušena jeho citovou nestálostí. Nedokáže se vyrovnat se spoustou věcí, tak, jak by to udělal kdokoliv jiný. A tenkrát… Tenkrát když nastal ten zlom, už se úplně sesypal a nedokázal se vrátit zpět.
S povzdechem jsem vzal do ruky mýdlo a rychle se umyl, abych už mohl jít spát. Opravdu jsem byl tak moc unavený, že jsem sotva stál na nohách. Utřel jsem se a oblékl si jen volné domácí kalhoty.
Vyšel jsem z koupelny a hned ve dveřích se zastavil.
Postel byla rozestlaná, Melovy věci složené úhledně na židli a on…
Stál opřený o stěnu vedle koupelny, s rukama zkříženýma na prsou, s hlavou skloněnou a přivřenýma očima. Vypadal, jako by usnul ve stoje.
Chtěl jsem se ho zeptat, proč si nešel lehnout. Ale neudělal jsem to. Jen by odpověděl nějakou lží.
Dělal to tak pokaždé, když byl i u mě doma.
Vždycky čekal vedle koupelny, dokud jsem se neumyl. Jako by měl strach být sám. Jako by sám nechtěl ulehnout do prázdné postele.
„Jdeme spát, Mele,“ lehce jsem se dotkl jeho ramene.
Zvedl hlavu a podíval se na mně rozespalýma očima. Jen přikývl a konečně si šel lehnout. Já jsem ještě všude pozhasínal a za moment jsem už ležel vedle něj, na levé straně postele.
Chvíli jsme tak leželi beze slova a hleděli do tmy. Pomalu ale jistě se mi začaly zavírat oči. Možná jsem i na moment usnul, ale probral jsem se hned, jakmile se Melovo tělo přitisklo k mému boku.
„Nemůžu usnout,“ ozval se tiše a ještě víc se na mně natiskl.
Položil hlavu na mou hruď a já bych přísahal, že naslouchá mému srdci, zda pravidelně bije. Často tak usínal, když byl hodně unavený, nebo když byl smutný.
Podsunul jsem pod ním ruku a objal ho.
„Mám ti povyprávět nějakou pohádku?“ usmál jsem se, i když to nemohl vidět.
Jen jsem ucítil, jak zavrtěl hlavou.
„Nemusíš, jen prostě… Chci být takhle, dokud neusnu.“
Chvilku ležel bez hnutí a já se probíral jeho vlasama. Uklidňovalo ho to stejně, jako tahle poloha. Vždycky pak rychle usnul.
Ale tentokrát bylo něco jinak.
Zpozorněl jsem…
Jeho tělo se mírně chvělo a v tom tichu jsem jasně slyšel, jak se snaží tajit dech. V první moment jsem měl pocit, že brečí.
„Děje se něco, Mele?“ ozval jsem se opatrně.
„N-ne,“ odpověděl mi, ale i při tak krátké odpovědi mu přeskočil hlas, jako by v sobě něco dusil.
Už jsem se natahoval volnou rukou k lampičce, abych rozsvítil, když se Mel náhle pohnul. Přitiskl se na mě ještě víc a jednou rukou mě chytil pevně kolem pasu.
Ztuhnul jsem.
Ucítil jsem, jak mě do stehna tlačí jeho naběhlý penis.
„Mele?“ dotkl jsem se jeho ruky, která mě objímala.
Jen se víc skrčil a zabořil mi hlavu do hrudi. Už se ani nesnažil skrýt svůj dech, který vykazoval známky vzrušení.
„Pro-promiň,“ zašeptal a jeho teplý dech pohladil mé chloupky na prsou. „Já… musím… potřebuji to…“ ještě jednou se o mně otřel a pak uvolnil své sevření. „Půjdu do koupelny, promiň,“ zapřel se o ruce a chtěl se zvednout.
„Nikam nechoď,“ chytl jsem ho a stáhl si ho k sobě zpátky. „Jestli nemáš nic proti…“ řekl jsem tiše a natočil jsem se k němu bokem. Jednou rukou, na které mi ležel, jsem ho hladil po chvějících se zádech a druhou jsem ho pohladil po břiše.
„Pomůžu ti,“ sjel jsem rukou po jeho horké kůži níž, kde se pak zastavila u lemu jeho boxerek.
Opřel jsem se čelem o jeho hlavu a díval se mu do očí. Byly mírně přivřené, ale přesto se těmi škvírkami na mě díval. I v té tmě jsem viděl ten lesk, který v nich měl.
„Nemusíš. Zvládnu to…“ chtěl odporovat, ale nedopověděl to.
V hrdle se mu další slova zadrhla, když jsem ruku zasunul do jeho prádla a promnul jeho nabíhající erekci. Tiše vydechl a chytl mě pevně za paži. Otevřel oči do široka a díval se na mně. Zatínal mi prsty do svalu, ale po chvíli povolil. Jako by ten čas potřeboval proto, aby se rozhodl.
Bral jsem to jako svolení.
Potáhl jsem mu trenky níž…
Promnul jsem mu znovu penis a váček. Jemně jsem prsty zavadil o jeho zadeček, ale pak jsem se vrátil zpět, abych dokončil to, co ho teď ovládlo.
Jeho pootevřené rty vysílaly tiché vzdechy a občasné zasténání, když jsem zvyšoval frekvenci pohybu a mírně zesílil stisk, aby cítil to těsné objetí mých prstů na své erekci.
Jak rád bych ho na ty rty políbil...
Celou dobu jsem ho pozoroval. Jeho výraz, když se blížil ke svému konci…
Znovu zatnul nehty do mé paže, prohnul se proti mé ruce a zaklonil hlavu. V naprosté strnulosti prudce zavzdychal a jeho zasténání se rozneslo tichým pokojem.
Ten pohled mě naprosto pohltil.
I já se mírně chvěl, ale byl jsem v poloze, kdy se mi dařilo zamaskovat to, jak vzrušený z toho jsem. Přesto jsem to nevydržel a aspoň do vlasů jsem mu věnoval polibek, když se jeho tělo s třesem pomalu uklidňovalo.
Ještě chvíli hlasitě oddechoval a jeho ruka se pomalu po mé paži táhla dolů. Chytl mě za tu mou, která stále, už s jemným stiskem, masírovala jeho ustupující erekci a zastavil ji.
„Děkuji,“ zašeptal a já překvapeně na něj pohlédl, když mě políbil na rameni.
Ještě nikdy to neudělal. Kolikrát se ke mně tiskl. Kolikrát mě objímal, když potřeboval utěšit. Kolikrát usínal přitisknutý k mému tělu, jako malé kotě schoulené v klubíčku. Ale nikdy mě nepolíbil. Byť jen na tvář.
Nikdy, až doteď…
„Půjdu se opláchnout,“ řekl s ještě mírně zastřeným hlasem. „Promiň,“ dodal ještě tiše, když se posadil a natáhl si zpět boxerky.
„Nemusíš se omlouvat, není proč,“ namítl jsem.
Jen pokrčil rameny a mírně zavrtěl hlavou. Ani jednou se na mě přitom nepodíval.
Vstal a pomalým nejistým krokem odcházel do koupelny.
Konečně jsem se probral.
Rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku, aby do něčeho cestou nevrazil. Když za sebou zavřel dveře, několikrát jsem se zhluboka nadechl. Potřeboval jsem to. Jen z posledních sil jsem se celou dobu držel, abych si ho nevzal. Tak moc jsem toužil po tom milovat se s ním.
Ale nemůžu to udělat. Neví, jak bláznivě do něj zamilovaný jsem. Vždycky mě bral jako přítele, jako oporu v nouzi, na kterou se mohl kdykoliv spolehnout.
Ale i tohle mi stačí… Dotknout se ho, potěšit ho, když to potřebuje...
Vytáhl jsem z krabičky pár vlhkých ubrousků a otřel si ruku, na které zasychala trocha Melova sperma. Otřel jsem i prostěradlo, kde také bylo pár kapek, a ubrousky vyhodil do koše.
Zbytek zůstal na něm. Na jeho břiše, kdy se s přicházejícím orgasmem pootočil na záda a sperma dopadalo na jeho břicho.
Jen ta vzpomínka, mi znovu rozechvěla celé tělo a tentokrát jsem to byl já, kdo se skrčil skoro do klubíčka a s rukama sevřenýma mezi stehny, jsem tiše zasténal.
Nemůžu… Musím se uklidnit. Nemůže – nesmí – to vědět. Nechci, aby kvůli tomu ode mne utekl. Nechci, aby si myslel, že jsem takový jako ostatní. Jako ti, kteří si ho brali jen pro potěšení…
Zavřel jsem oči, zhluboka a pravidelně se snažil dýchat a naslouchal jsem tekoucí vodě, která ke mně doléhala z koupelny.
Zvládnu to…
Po chvíli se napětí v mém těle začalo uvolňovat a mé nucené pravidelné dýchání už bylo automatické. Všechno kolem mne se začalo ztrácet, až nastalo ticho úplně. Už jsem ani nevnímal, že voda přestala téct a Miles se vrátil do postele a přetáhl přese mne deku.
Probudila mě žízeň.
Rozlepil jsem oči a chvíli se rozhlížel kolem sebe, abych si uvědomil, kde vlastně jsem.
Pokoj stále osvětlovalo matné světlo žárovky z lampičky. Otočil jsem hlavu a podíval se na Milese, který vedle mě pravidelně oddechoval. Usnul a zapomněl zhasnout.
Asi byl taky hodně unavený…
Chtěl jsem ho přikrýt, když jsem si všiml, že na polštáři vedle něj leží jeho deník. Spíš mu z větší části vyčuhoval zpod hlavy. Byl zavřený a někde v prostředku byla založená propiska.
Vypadá to, že usnul, když si v něm něco psal.
Opatrně jsem deník vytáhl, abych Mela nevzbudil, a chtěl jsem ho odložit bokem, aby si ho celý nepokrčil. Už jsem se natahoval ke stolku, když mi vypadl z ruky a se zašustěním se rozložil na zemi. Propiska z něj vyklouzla a skutálela se pod stolek.
Sklonil jsem se přes okraj postele, abych ho zvedl, ale má ruka zůstala viset ve vzduchu.
Díval jsem se na ta úhledná písmena, poskládaná do jednotlivých slov.
Úplně nahoře, na prvním řádku, byly jasně čitelné tři krátké věty, začínající novou stránku.
A poslední - nedokončená…
„Bojím se. Bojím se toho, co bylo. Bojím se toho, co přijde, protože bych už dál ne-“