Něco je špatně… Určitě je něco špatně…
„Prosím tě, nevyšiluj,“ protáhl se Normen a vstal z postele. „Co by se mohlo stát? Jefrey teď bude někde zalezlý, aby nikdo neviděl ty modřiny, cos mu nadělal a Miles je pár set mil daleko odsud.“
Popošel k oknu a otevřel ho, aby dovnitř pustil čerstvý vzduch. Vrátil se zpátky k posteli a drcnul do mě, až jsem skončil znovu na ležato.
„Uklidni se. Najíš se a pak pojedeš. Jestli se tak bojíš, tak Melovi zavolej. Jdu udělat snídani,“ přikopnul mi ještě kalhoty blíž k posteli a zmizel v koupelně, aby se opláchl a trochu se probral.
Přetočil jsem se na záda a chvilku se díval do stropu. Snažil jsem si utřídit myšlenky, které mě pronásledovaly i ve snu. Své obavy jsem dával dohromady s tím, co mi teď řekl Normen.
Má pravdu. Jefrey už na Mela nesáhne a navíc je zatím hlídaný. Kdyby něco bylo, už bychom to věděli. Miles je daleko odsud a navíc pod dohledem paní Brooksové.
Ale i přesto…
Něco mi na tom včerejším telefonátu prostě nesedí.
Posadil jsem se a natáhl se pro kalhoty, abych se oblékl. Za chvíli jsem už seděl v kuchyni a ládoval do sebe narychlo chleby, které Normen připravil. Hltal jsem to tak rychle, že mě seřval, ať zpomalím, nebo mi bude blbě.
Nakonec rezignoval, protože viděl, že se mnou není řeč. Nalil mi kafe do thermo hrnku a netrvalo ani hodinu a já nasedal do auta.
Jen mi stihl ještě říct, abych nevyšiloval a nezapomněl mu vrátit hrnek.
Asi po hodině jízdy jsem si pustil rádio. Myslel jsem, že tak přestanu myslet na Mela, ale nepomohlo to. Spíš jsem ani nevnímal, co právě hrají. Celou dobu jsem přemýšlel, co mi na tom telefonátu nesedí. Ale ten špatný pocit mě provázel celou dobu a byl čím dál silnější.
Stále jsem si v duchu přehrával náš rozhovor a dával si to do souvislosti s tím, co se doposud stalo.
Vzhledem k tomu, že byl víkend, byla cesta poloprázdná a já mohl i trochu víc šlápnout na plyn.
Přesto jsem se v polovině zastavil na odpočívadle, abych ulevil svému měchýři a zakouřil si.
Seděl jsem na lavičce a rozhlížel se kolem.
Bylo to jedno z těch odpočívadel, na kterém jsme si udělali s Melem přestávku, když jsme odjížděli do neznáma.
Jako bych ho viděl i teď… Před očima se mi odehrávalo to, co tenkrát.
Jak vystoupil z auta a kulhavým krokem došel ke stolu. Jedl sendvič, který jsem mu přistrčil a psal si do deníku. Byla to naše druhá zastávka tenkrát a on ani jednou za celou dobu nepromluvil.
Jen psal a jedl.
Vybavil jsem si ten zápis z toho dne…
A postupně se mi začaly vybavovat i další jeho zápisky. Jako by se mi natrvalo vryly do paměti.
Ve chvíli kdy jsem si naposledy potáhl a zahodil nedopalek, mi to došlo.
A to jsem celou dobu přemýšlel nad tím, co bylo na našem hovoru divného. Co mi nesedělo.
Bylo to tak jednoduché…
Jedna věta, kterou Mel zopakoval snad dvakrát nebo třikrát a kterou ve svém deníku napsal snad stokrát. A vždycky ve chvíli, kdy se něco dělo…
Je mi smutno…
A přesně tahle věta ve spojení s další: Přijeď co nejdříve, mě ráno vzbudila.
To bylo to, co mi nedalo spát a proč se mi s odstupem času náš hovor zdál divný.
Ale proč? Co se mohlo stát, že Mel takhle reagoval? Proč plakal? Rozhodně ne dojetím, když jsem mu řekl, že ho miluji. Vždyť jen co jsem mu zvedl telefon, tak se mi zdálo, že brečí… Ale včera jsem to přisuzoval tomu, že je mu nejspíš opravdu smutno.
Je mu smutno… Tahle věta mě strašila v hlavě pořád do kolečka.
Podíval jsem se na hodinky. Blížilo se k půl desáté… Miles by měl být ještě v obchodě a po poledni by měl skončit a jít k Brooksovým.
Vytáhl jsem telefon a vytočil jeho číslo. Prostě mi to nedalo. Musel jsem se ujistit, že je v pořádku. Potřeboval jsem ho slyšet.
Chvilku to vyzvánělo, než hovor přijal. Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, když se v telefonu ozval jiný hlas, než jsem čekal.
„Dobrý den, Brede.“
Docela jasně jsem poznal paní Brooksovou.
„Dobrý den, je tam někde Mel?“
„Ano je, jen teď má zákazníka s velkou objednávkou, tak mě poprosil, abych to vzala,“ vysvětlila šéfová, proč se na druhém konci telefonu ozvala právě ona.
Víc jsem se zaposlouchal. Opravdu jsem v pozadí zaslechl ještě dva hlasy. Melův a nějaké ženy, kdy spolu nejspíš řešili zmíněnou objednávku.
„Mám mu něco vyřídit?“ probrala mě paní Brooksová.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli je v pohodě a vlastně jo. Vyřiďte mu prosím, že se vrátím brzy, ať se nebojí,“ trochu jsem i ztišil hlas. Ani nevím proč.
„Je v pořádku, Brede. Opravdu se nemusíte bát. Jak tu skončíme, tak jdeme rovnou k nám. A vyřídím mu to, určitě,“ uklidnila mě šéfová.
Nejspíš i v mém hlase poznala, že se o Mela opravdu bojím.
„Dobře, děkuji,“ oddechl jsem si, že Melovi bude stále někdo poblíž a nebude sám. „Přijedu co nejdříve.“
Rozloučil jsem se a zavěsil.
Nemluvil jsem s ním, ale slyšel jsem jeho hlas. Nezdál se, být nějaký rozhozený, mluvil klidně. Tak snad bude všechno opravdu v pohodě a moje obavy nejspíš skončí jen u špatné představy.
Nic se neděje, Brede. Je to jen Melův strach, že se nevrátím, podpořený vším tím, co doposud zažil. Nemůžu se mu divit. Nejspíš bych na jeho místě reagoval podobně.
Zašel jsem si ještě koupit malou svačinu, protože ta narychlo zhltnutá snídaně už dávno vytrávila.
Byl jsem už zpátky na dálnici, když jsem ukusoval sendvič a zapíjel to Normenovou kávou, která i v tom termohrnku pomalu začala chladnout.
Asi mu ho nevrátím a koupím mu nějaký kvalitnější. Rozhodně jo, za všechno, co pro mě teď udělal.
Cesta ubíhala celkem rychle. Byl jsem už o poznání klidnější, ale přesto jsem měl stále nohu na plynu skoro až u podlahy. Prostě mě něco pohánělo jet rychleji. Snad to, jak jsem se na Mela těšil? Řekl jsem mu večer, že ho miluji a návrat k němu, bude tentokrát jiný. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až ho uvidím a budu ho moct už bez jakýchkoliv výčitek či obav, obejmout a políbit.
Tak dlouho jsem se na tuhle chvíli těšil…
Bylo po poledni, když jsem sjel z dálnice a přede mnou se na obzoru objevily první domy. Vypnul jsem rádio, které mi poslední hodinu dělalo společnost, a otevřel okýnko. I klimatizaci jsem musel vypnout. Ani jsem si neuvědomil, že je v autě docela zima, dokud se dovnitř nevetřel ten teplý vzduch z venku.
Když jsem vjížděl do města, pocit, že musím vidět Mela co nejdříve, zesílil. Nechtěl jsem jet domů a pak jít k Brooksovým.
Prostě jsem ho musel vidět co nejdříve, a proto jsem zamířil rovnou k nim.
Podle času, už by měl být tam.
Zaparkoval jsem na cestě vedle vjezdu do garáže. Před ní auto, které jsem u nich ještě neviděl. Zřejmě s ním přijel jejich syn. Určitě… Už jen proto, že se jednalo o sportovní auto a v tomhle by Brooksovi rozhodně nejezdili.
Došel jsem k jejich domu, a i když jsem slyšel hlasy, které ke mně doléhaly ze zadu zahrady a cítil vůni grilovaného masa, zastavil jsem se u dveří a zazvonil jsem.
„Je tady Miles?“ zeptal jsem se paní Brooksové, když se po chvíli objevila ve dveřích.
„Byl tu, ale volali mu z té realitní kanceláře, že ještě přivezou nějaké papíry, tak šel z práce domů. Ale říkal, že přijde hned, co to vyřídí. Měl by dorazit tak do půl hodiny,“ podívala se na hodinky na ruce. „Co že jsi tady tak brzy? Myslela jsem, že se máš vrátit zítra?“
„No měl jsem. Ale bylo nás na tu práci víc, tak jsme skončili dříve.“
„Tak pojď dál,“ ustoupila paní Brooksová ode dveří, abych mohl vejít. „Mel za chvíli přijde, můžeš tu na něho počkat. Určitě bude překvapený.“
„Raději bych ho překvapil sám,“ usmál jsem se a mírně nadzvedl obočí, jako bych měl, kdo ví co v plánu.
Paní Brooksová pochopila. Jen se krátce zasmála, poklepala mi na rameno, prý se mám chovat slušně, a pak s doporučením, že máme přijít, že nás budou čekat, zmizela za dveřmi.
Otočil jsem se a zamířil rovnou domů. Auto jsem nechal u Brooksových, protože to bylo jen kousek.
Možná bude tam. Určitě se domluvil, aby z té realitky přišli k nám.
Došel jsem k pekárně a zastavil se u dveří do bytu. Bylo odemčeno. Oddechl jsem si. Je nahoře. Vyšel jsem po schodech nahoru a vešel do bytu.
„Mele!“ zvolal jsem, jen co jsem za sebou zavřel.
Ale všude bylo ticho.
Nikdo se neozýval a ani žádný zvuk z koupelny či jiné místnosti jsem neslyšel.
Zamířil jsem do kuchyně a pro jistotu i do koupelny. Ale bylo tu prázdno. Když ani v obýváku nebyl, zašel jsem ještě do ložnice… Zastavil jsem se u postele a zadíval se na ní.
Byla ustlaná a podle všeho už od rána na ní nikdo neležel. Rozhlédl jsem se kolem sebe…
Můj pohled se zastavil na psacím stole.
Popošel jsem k němu.
Ležel na něm Melův deník.
Otevřený…
V tu chvíli jsem se zarazil a mé tušení, že se něco muselo stát, se náhle vrátilo zpět a ještě silněji.
Opatrně jsem ho vzal do ruky, jako bych čekal, kdo ví co, a přiblížil jsem si ho k očím.
DIARY
… Bred odjel. Jsem tu sám. Je mi strašně smutno. Je to vlastně poprvé, co já zůstal doma a on jel pryč. Jak mu asi muselo být, když jsem zmizel a on mě hledal? Jenže on mě nemiluje, ale já jeho ano. Ale na druhou stranu já vždycky utekl a on nevěděl, kde jsem. Ale on mi řekl, kam jede a slíbil, že se vrátí… Ale tak moc ho miluji, že se bojím, že ten slib nedodrží.
Moc se mi po něm stýská… už aby byla neděle…
… Byl jsem nakoupit, abych připravil na neděli něco dobrého, až se Bred vrátí. Neumím vařit jako on, ale poprosím šéfovou, aby mi pomohla, tak to snad zvládnu. Určitě přijede unavený a já mu chci udělat radost. Ale pořád mám strach, že se nevrátí. A bojím se ještě jedné věci. Dneska jsem měl pocit, že jsem ho zase viděl. Všechny vzpomínky se mi hned vrátily. Proč mě pořád pronásleduje? Bojím se ho. Nechci, aby mi zase ubližoval. Nejsem už malý kluk, ale pořád se ho bojím… Tak moc, že bych se mu asi nedokázal ubránit. Dobře si pamatuji, jak je silný. Proč se ke mně pořád vrací? Co po mně chce?
Nebo se mi to opravdu jen zdálo a někde ve městě bydlí jen někdo jemu podobný?
Už aby se vrátil Bred. Mám strach, když tu není… Já… musím ho aspoň slyšet… zavolám mu, protože se mi po něm moc stýská…
V hlavě jsem si přehrával ten moment, kdy jsem seděl v autě a Mel mi zavolal. Jako by do toho telefonu řekl vše, co cítil a vypsal tady do deníku. Bylo mu smutno… Stýská se mu po mně…
Sevřelo mi to srdce a já z toho byl vážně naměkko.
DIARY
Zavolal jsem mu… Jsem tak rád, že jsem to udělal. Ani nevíš, jak jsem šťastný. Slyšel jsem ho, stačilo by mi jen, kdyby mi řekl, ať neblázním, že se brzy vrátí, ale víš co? Řekl, že mě miluje…
Bože, nemůžu být šťastnější… A to že pro rodiče už nepracuje, mi taky řekl. Už dávno se na něj nezlobím. Určitě to taky neměl lehké a já mu to jen ztěžoval, když jsem pořád utíkal a on mě přitom už dávno miloval. Musím se mu omluvit za to všechno, co jsem udělal. Mrzí mě to, ale… teď jsem šťastný.
Už se tolik nebojím. Chtěl jsem mu říct, čeho se bojím, ale nakonec jsem to nedokázal. Snažil jsem se nebrečet, ale asi to Bred poznal. Ale pak, jak začal mluvit… A když mi řekl, že mě miluje… Rozbrečel jsem se nakonec úplně, ale tentokrát proto, že jsem byl strašně šťastný. Prostě to nešlo zastavit. Brzy se vrátí… už se nebojím. To, že jsem viděl strýce, se mi určitě jen zdálo. Asi to bylo proto, jak jsem se bál, že se Bred nevrátí. Ale už je to pryč. Určitě to nebyl on a navíc… Jsem zamilovaný ještě víc.
Volali z realitky, že je ještě potřeba podepsat nějaké papíry. Paní se omluvila, že to nezvládá časově, ale je potřeba něco podepsat, tak pošle někoho za sebe. Ptala se, kdy se vrátí Bred, že tam musí být podpis i od něj. Když slyšela, že až v neděli, tak říkala, že to teda nevadí, že to přeberu, její zástupce řekne, co a jak a pak to hned přivezem, jak to bude podepsané. Aby to do pondělka bylo na realitce. Ty papíry nám přiveze zítra odpoledne a vysvětlí co a jak. Máme se sejít v našem novém domečku. Už se těším, až se nastěhujeme. Spolu s Bredem, bez žádného tajemství… Jen my dva… Miluji ho…Strašně moc.
Tady zápis končil, a mně se v tu chvíli silně rozbušilo srdce.
Strýc…
Je možné, že by ho opravdu viděl? Ten Melův strach… to jak se ze začátku snažil zadržet pláč… A i když píše, že plakal nakonec štěstím, přesto ty slova řekl: Vrať se brzy, bojím se…
„Mele!“ zavolal jsem bezděčně do ztichlého bytu.
Ale věděl jsem, že neodpoví. Nebyl tu.
Odložil jsem deník zpět na stůl.
Strach…
Tentokrát ten strach mám já. O něj. Co když se mu to opravdu nezdálo? Proč mám pořád pocit, i když je to málo pravděpodobné, že to opravdu byl jeho strýc?
Rychle jsem vytáhl telefon z kapsy a vytočil číslo na Mela. Ale ve sluchátku se mi ozval jen obsazovací tón. Zavolal jsem ještě znovu paní Brooksové, jestli se už Mel přeci jen nevrátil k nim. Ale ujistila mě, že zatím ne.
Znovu jsem se podíval na deník. Ty slova, kdy psal, že ho asi viděl, táhla mé oči jako nějaká návnada na divokou zvěř.
Co když opravdu… Kde Miles je?
Popošel jsem k oknu a zadíval se ven. Můj pohled zabloudil na konec ulice.
V tu chvíli mi to došlo. Co když…
Je možné, že by to byla až taková náhoda?
Na nic jsem už nečekal a během chvilky jsem bral schody po dvou. Jen jsem za sebou prásknul dveřmi a rozběhl se ulicí k domku paní Felingerové. Snad mohlo trvat dvě tři minuty, než jsem se zastavil.
Před domkem stálo zaparkované auto realitní kanceláře, s kterou jsme domlouvali koupi domu.
Nemohl jsem to od našeho domu vidět. Cesta se mírně stáčela a domek od pekárny byl schován za zatáčkou a třemi vzrostlými stromy.
Došel jsem k tomu autu a nahlédl dovnitř. Ale nebylo v něm nic, kromě pár složek a aktovky, které ležely na předním sedadle.
Ale pocit, že je to špatně, právě tenhle pohled ještě znásobil. Byla to pánská aktovka a prý má přijet zástup…
Otočil jsem se k domu a pomalu k němu došel. Stále jsem se v duchu uklidňoval, že je to jen představa, podpořená Melovým strachem. Třeba se opravdu nic neděje…
Ale přesto s mírně třesoucí se rukou, jsem chytl za kliku a opatrně otevřel. Vešel jsem dovnitř.
Zůstal jsem stát hned za dveřmi v chodbě a jen naslouchal. Ale bylo tu ticho.
Už jsem chtěl na Mela zavolat, když jsem náhle z horního patra zaslechl mluvení.
Nerozuměl jsem, co říká, ale jasně jsem rozeznal Melův hlas. Už jsem si chtěl oddechnout, že je v pořádku, když jsem se zarazil.
Ten tón… Byl plačtivý a plný strachu.
A pak…
Dutá rána a druhý hlas mě už nenechal na pochybách.
Adrenalin se okamžitě rozprskl po celém mém těle. Vztek mě znovu začal ovládat, stejně, jako když jsem viděl Jefreyho. A stejně jako včera i teď jsem se musel držet zuby nehty, abych tam nevběhl a někoho nezabil.
Potichu jsem našlapoval po schodech nahoru, aby ani jedno prkno nezavrzalo. Nevěděl jsem, co přesně se v tom pokoji děje. Nemohl jsem tam vtrhnout jen tak…
Na posledním schodu jsem se zastavil, když jsem málem šlápl na Melův rozbitý telefon.
Podíval jsem se na něj a pak na dveře odkud se ozývaly hlasy.
„Bred za chvíli přijde,“ rozeznal jsem už docela zřetelně Melův přidušený hlas.
„Myslíš?“ posměšný a nepříjemný tón v hlase jeho strýce mi skoro postavil chlupy po celém těle, jak mě z něj zamrazilo.
Byla v něm opravdu cítit zloba… Vztek…
Měl jsem chuť tam opravdu vtrhnout, ale nevěděl jsem, co přesně se tam děje. I přes zuřivost, která mě ovládala, můj mozek pracoval na plné obrátky a dával si dohromady všechny varianty a všechna pro a proti. Musel jsem myslet hodně dopředu…
„Sledoval jsem tě. Vím, že je pryč a doteď se nevrátil. Ujistil jsem se, že opravdu odjel. Jel jsem za ním až na dálnici. Tohle ti nevyšlo, Mele.“
Krucinál! Sledoval nás? Jak dlouho, že jsem si toho nevšiml?
Udělal jsem pár dalších tichých kroků blíž k pootevřeným dveřím.
„Skoro jsem zapomněl, jak jsi krásný,“ ozval se znovu Bennett. „Budeme zase rodina, pojedeš se mnou.“
Srdce se mi málem zastavilo, stejně jako mé kroky.
Chce ho dovézt? Co by se stalo, kdybych se nevrátil?
„Nechci to! Pusť mě, prosím!“ vykřikl Mel a já už dost zřetelně slyšel, že brečí. „Já… Nikomu neřeknu…“
Miles se bránil. Snažil se bránit, podle zvuků, přicházejících z pokoje.
„Proč!?,“ přerušil ho vztekle Bennett. „Kolikrát jsem ti říkal, jak moc tě miluji. Že jsi pro mě všechno! Jak jsem se o tebe bál. A co jsi udělal? Nechápeš, jak moc jsi mě zradil? Odříznul jsi mě od sebe, i když jsem ti toho tolik dal! Proč? Víš, jak to bolelo, když jsem tě už nemohl vidět? Nesmím se k tobě ani přiblížit!“
Poslední slova byla pronesena se vzrůstající zlobou v hlase.
Opatrně jsem nahlédl škvírou dovnitř. Uviděl jsem jen Melovy nohy, jak ležel na zemi. Ale na toho druhého jsem neviděl. Nevěděl jsem, kde právě je a co dělá. Mohl jsem se jen domýšlet.
„Když jsem viděl tvoje jméno na smlouvě, myslel jsem si, že je to jen někdo se stejným jménem, ale pak jsem zjistil, že jsi to opravdu ty. Ani nevíš, jakou jsem měl radost, že jsem tě našel, Mele. Budeme zase spolu. Jen ty a já a už nám to nikdo nepřekazí…“
Tentokrát se hlas ztišoval a přecházel skoro do šepotu.
Byl to hlas naprostého psychopata…
„Prosím…“ v Melově hlase bylo naprosté zoufalství. „Prosím, ne… Já… nechci to. Miluji Breda, prosím, pusť mě…“
„Žádný Bred! Nechce tě! Měl tě jenom hlídat, nic víc! To on může za to, že nás rozdělili! Jenom já tě miluju, nikdo jiný! Ty jsi pro něho jenom práce! Jenom mně patříš! Rozumíš?! Už jsi zapomněl, jak nám spolu bylo dobře? Měl bych ti to připomenout!“
Ve chvíli, kdy jsem zaslechl tahle slova, Melův přidušený výkřik a zvuk, z kterého mě zamrazilo, jsem už na nic nečekal.
Kopnul jsem do dveří a ty s rachotem rozletěly.
Rychle jsem se snažil zhodnotit situaci.
Mel ležel břichem přitlačený k zemi a nad ním klečel Bennett. Držel Melovy ruce zkroucené za zády a druhou rukou se mu už hrabal v kalhotách.
Pohledem jsem sjel na nůž, zabodnutý vedle Melovy hlavy.
Měl jsem pravdu. Byl ozbrojený a to byl ten zvuk, co jsem slyšel, když ho ten parchant zabodl do podlahy.
Bennett sebou trhnul a prudce otočil hlavu ke mně.
„Brede!“ vykřikl Mel a zkoušel ke mně otočit hlavu.
Ale jen byl víc přitlačen k zemi. Kalhoty měl shrnuté pod zadek a triko vytažené skoro ke krku. Když pootočil hlavu, viděl jsem ten červený flek na tváři a uslzené oči plné strachu.
„Nemáš tu co dělat! Vypadni! Je to jen v rodině!“ zakřičel na mě Bennett a ještě víc Melovi zkroutil ruce, až on vykřikl bolestí.
„Já jsem Melova rodina!“ zaměřil jsem na něj svůj pohrdavý pohled. „Nesahej na něho těma hnusnýma prackama.“
„Drž hubu!“ zařval na mě.
Začal ztrácet soudnost. Riziko, že něco provede, se procentuelně hodně zvýšilo.
Vytáhl ruku z Melových kalhot…
Když jsem viděl ten pohyb, už jsem na nic nečekal. Skočil jsem po něm. Srazil jsem ho z Mela dolů. Oba dva jsme se sesunuli po podlaze a kousek od nás dopadl nůž, po kterém se natahoval.
Rychle jsem se zvedl, ale to už i Bennett vstával. Oba jsme pohledem sklouzli k noži, ale zůstali jsme nakonec stát proti sobě nehnutě.
„Brede,“ ozval se slabě Mel.
Chtěl jsem se na něj podívat, ale nemohl jsem ani přestat sledovat jeho strýce. Prudce oddechoval a zatínal ruce v pěst, stejně jako já.
„Jdi pryč!“ křikl jsem jen na Mela a dál pozoroval protivníka.
Potřeboval jsem ho odsud dostat co nejdál. Pryč od jeho strýce. Kdo ví, co se tomu hajzlovi honí v hlavě. Měl zuřivý pohled a už se nedíval jen na mě, ale občas pohlédl i k Melovi.
Viděl jsem, jak usilovně přemýšlí. Jak si probírá všechny možné situace jak z toho ven. Nebo jak…
To nesmím dovolit! Melovi se nesmí nic stát!
Bennettův výraz říkal, že už nemá co ztratit. Že je rozhodnutý udělat cokoliv. A pokud Mela tak strašně moc miluje, klidně ho zabije, jen aby ho neměl nikdo jiný.
Už nebyl tak vyrovnaný a s chladným postojem. Byl mimo sebe. Jako by přede mnou stál někdo jiný. Spíš …
Ukázalo se jeho pravé JÁ…
„Nepatříš mu!“ vykřikl náhle a udělal prudký pohyb dopředu.
Znovu jsem po něm skočil a srazil ho k zemi. Dopadl kousek od Mela, který se zděšeně na nás díval a jeho ruce snad jen automaticky srovnávaly jeho oblečení.
„Uteč!“ křikl jsem na něj. „Vypadni!“
Chtěl jsem ho vystrčit na chodbu, ale Bennett mě strhnul k zemi. Netušil jsem, že má takovou sílu. Nejspíš proto se ho Mel bál a neměl proti němu moc šancí.
Uhnul jsem na poslední chvíli hlavou, když jsem zahlédl pěst, jak se blíží k mému obličeji. Zarazila se do podlahy a já ho rychle chytil za to zápěstí a škubnul s ním. Sletěl vedle mě.
Během vteřiny jsme však znovu oba stáli na nohách. Rozpřáhl jsem se, ale on nečekaně vykopnul a zasáhnul mě do břicha. Dopadl jsem na kolena…
Tady už končila veškerá legrace.
Už jsem přestal vnímat kde je Mel. Musel jsem se soustředit jen na Bennetta a jeho ruce a nohy. Byl opravdu rychlý a hbitý. Sotva jsem stíhal uhýbat jeho výpadům, i přesto, že jsem vycvičený armádou.
Jeho výška a síla se vyrovnala mé.
I při jeho inteligenci však ztratil nad sebou kontrolu. Naprosto ho ovládla zuřivost… Šel proti mně jak rozzuřený býk, který měl před očima rudo. Chtěl mě nabrat na rohy, roztrhat a zadupat do země.
V pokoji se ozývalo jen občasné zadunění, když jsem narazil na stěnu a hned Bennetta strhnul sebou. Nechtěli jsme jeden druhému dát šanci na cokoliv.
„Vrať se!“ zařval náhle Bennett, když zahlédl, jak Mel vybíhá z pokoje.
Vytrhnul se mi a znovu se rozběhl za ním.
Jenže nedoběhl. Podkopnul jsem mu nohy. Dopadl na zem a udělal kotrmelec. Zakončil ho hned v podřepu a rukou nataženou proti mně.
Pomalu jsem vstával. Pozoroval jsem jeho ruku, ve které držel nůž. I on měl pohled upřený na mě, když se zvedal na nohy.
Couvnul o dva kroky blíž ke dveřím.
„Nech ho být,“ zavrčel jsem na něj.
„Mel je jenom můj! Kvůli němu jsem všechno ztratil! Kvůli němu! Nemám domov! Rodina mě odepsala! Přišel jsem o práci! Musel jsem začít znovu! Jediná rodina je on! Přišel jsem si pro něho!“
Křičel, spíš chrlil na mě všechnu svoji zlobu. Ztěžka oddechoval, ale přitom stále couval ke dveřím.
„Není tvůj. Nikdy nebyl!“ upoutal jsem znovu jeho pozornost, když už byl skoro na chodbě a pootočil hlavu směrem ke schodišti.
Dveře v přízemí bouchly, když Mel vyběhl ven.
„Drž hubu! Nic nevíš!“ otočil se znovu ke mně. „Nikdy nebude patřit nikomu jinému!“
Prudce se otočil a rozběhl se za Melem.
Byl opravdu bez sebe a byl schopný Mela snad zabít i na ulici…
Netrvalo to snad ani dvě vteřiny…
Rozběhl jsem se a skočil po něm.
Náraz do kovového zábradlí byl tak silný, že zadunělo a celé se rozvibrovalo.
Na moment jsme zůstali otřeseně ležet...
Bezděčné škubnutí Bennetovy ruky mě probralo.
Chtěl jsem ho ze sebe shodit, ale nečekaná bolest mě ochromila. Bennett se začal zvedat a já jen šokovaně hleděl na nůž, který mi trčel z břicha. Na moment nade mnou zůstal stát. Jednou rukou se přidržoval zábradlí a snažil se popadnout dech. Byl trochu otřesený, jak se nejspíš při pádu praštil do hlavy.
Jenže má nejspíš tuhý kořínek.
„Nikdy nebude tvůj!“ vykřikl najednou a vykopnul proti mně.
Cuknul jsem hlavou a z posledních sil jsem ho chytl za nohu, která proletěla kolem mého obličeje a co nejvíc s ní trhnul.
Nečekal to. Rozhodil rukama, ve snaze se něčeho zachytil, ale nestihl to.
Ztratil stabilitu… Jak ve zpomaleném filmu jsem sledoval, jak letí dozadu a mizí mi ze zorného pole.
Rachot, když padal ze schodů a poslední dutá rána, mě ujistily, kde skončil.
V domě se rozhostilo naprosté ticho.
Ještě chvilku jsem vyčkával a snažil se popadnout dech.
Opatrně jsem se zapřel jednou rukou o podlahu a chtěl se zvednout, abych se na něj podíval, ale podklouzla mi a já dopadl znovu na zem. Přetočil jsem se na záda a zvedl ruku před oči. Byla celá od krve a silně se mi třásla. Spustil jsem ji dolů. Neměl jsem už sílu ji ani znovu zvednout, natož se postavit či někam se odplazit. Byl jsem vyčerpaný. Ležel jsem a zíral do stropu a rychle, ale povrchně jsem oddechoval.
Před očima se mi začaly dělat mžitky. Zavřel jsem je a jen jsem naslouchal tomu zlověstnému tichu, které ovládlo celý dům.
Jednu ruku jsem měl položenou na zemi a druhou na břiše, svírajíc rukojeť nože. Chtěl jsem se pohnout a posunout se blíž ke schodům, ale nedokázal jsem se už ani zapřít. Cítil jsem, jak slábnu čím dál víc…
Mé prsty, obemknuté kolem nože pomalu povolovaly, až mi nakonec i tahle ruka sklouzla po těle a dopadla do toho teplého vlhka, které se pod mnou tvořilo.
Skončilo to.
Konec s ním, konec s Melovým strachem…
Je…
… konec